Má můj život nějaký smysl?
Kdo chce najít či lépe objasnit smysl svého života, objevuje, že jde nalezení odpovědi na otázku a touhu ohledně štěstí. Člověk má nejrůznější potřeby, od ryze hmotných jako je potřeba nasycení těla, až po potřebu krásy, a potřeby duchovní a mravní. Tyto potřeby se dají uspokojit hodnotami.
Lidský život se upíná v naději k tomu, že těchto hodnot bude dosaženo. Mladý člověk se připravuje na své životní povolání, milenci se připravují na to, aby se jeden druhému navěky svěřili, rodiče plánují společný rodinný život v naději, že jejich manželství bude požehnáno dětmi.

A co lidé, kteří už mají život "za sebou"? Co mohou staří a nevyléčitelně nemocní čekat od života? Neměli by si spíše zoufat?
Zdá se, jako by jim už nic nezbývalo. Přesto vidíme, že se v nich bere nějaká ohromná síla naděje. Doufají, třebaže někdy nevědí, v co.

Podléhají nějakému sebeklamu.
Spíše je to projev vnitřní životní síly, uskutečnění jedné z největších hodnost lidského života.

Člověk ale nemusí být ani starý ani nevyléčitelně nemocný, a přece odhazuje veškerou naději. Uzavírá se do sebe. Přitom postrádá sílu naplno a radostně žít, ale nemá zase chuť docela odhodit život a zemřít. Vždyť je takové živoření pro mnohé lidi na denním pořádku. Byli jsme "vrženi" do bláznivého kolotoče života, říkají lidé. A ne bezdůvodně. Copak to není tvrdé pro člověka, který by chtěl být pánem svého osudu? A pokud tohle má někdo na svědomí, pak mu patří pohrozit pěstí, a ne se před ním trpně sklánět.
Při tom všem ale máme přece na vybranou. Buď přijmeme názor o nesmyslnosti života, do něhož jsme byli bez našeho svolení "vrženi", že všechno ústí do nicoty, a spokojíme se tím, co je pomíjivé a omezené, a s nechutí budeme žít navzdory tomuto názoru, nebo uznáme existenci toho, kdo je mimo nás a nad tím vším a dává všemu smysl. Taková volba je před naší svobodou vůlí, ale celou svou bytostí jsme vedeni někam jinam. Navzdory všem, kdo znechuceně mluví o nesmyslnosti života, člověk žije dál. A jak by se vztekal, kdyby mu na ten život někdo sáhl! Samo jádro jeho bytosti, celého jeho vnitřní životní prostředí se brání nesmyslnosti života. Po každé prohře a zklamání se v člověku znovu vzmáhá chuť do života, žízeň po životě. Fráňa Šrámek to vyznává slovy: "Živote, bído, přec tě mám rád!" Už tím, že pokračuji dál v životě, předpokládám nějaký smysl života. Takže člověk hledá odpověď ohledně smyslu svého života.

Ale proč by to měla být zrovna odpověď víry?
Kdekoli se člověk snaží žít opravdu lidsky, kdekoli dobrovolně a svobodně přijímá odpovědnost za svůj život a nesnaží se zbaběle odhazovat vlastní svobodu, všude tam, kde člověk usiluje o něco hodnotného, kdykoli doufá v konečný smysl všeho dění, tak přichází do styku s tím, jehož kulturní tradice nazývá Bohem. Víra v Boha je vždy výsledkem svobodného rozhodnutí člověka. Je to odpověď na základní otázku po smyslu lidského života. Přitom to neruší žádnou z hodnot lidského života, avšak určuje jejich pořadí. Víra nás nezbavuje bolestí, hledání a utrpení. Je však silou naděje, že nic z toho, co konáme a prožíváme, není marné. Víra dává lidskému hledání, objevování a vynalézání vlastní smysl.

Jenže, když člověk dojde k vědeckým objevům, tak jeho náboženská víra bere za své. Cožpak vědecké poznání nevyvrací poučky víry?
Jisté, je, že Boha nikdy nikdo neviděl. Boha nelze dokázat ve smyslu přírodovědných důkazů. Pojem Boha nutně nevyplývá ani z filozofických úvah. Kdyby tomu tak bylo, tak by nebyli ateisté. Avšak Bůh se nám otevřeně nenabízí ani nevnucuje. Proto můžeme Boha i svobodně odmítnout. V tom je právě to, co vyhlíží jako "slabost" Boha, ale ve skutečnosti je to projev jeho úcty k naší svobodě. Když nás stvořil svobodné, což se nám zdá jako minulost, ale u Boha je to stálá přítomnost, tak nám vzápětí nebude svobodu upírat. Jinak by dělal nesmysly, kdyby stvořené popíral. Kdyby Bůh byl pro člověka naprosto zřejmý a otevřeně by se člověku jednoznačně nabízel, pak by člověk nemohl svobodně odmítnout Boha.
Avšak uspokojivá odpověď na otázku po smyslu života se nazývá Bůh, a věřící člověk má dobré důvody k uznání Boha. Není to však nic snadného. Je třeba se k této odpovědi propracovat, vytvořit pro její přijetí předpoklady, aby ta víra byla pevná a přesvědčená.

Ale jděte! Cožpak i nevíra nemá dost pádné důvody pro odmítnutí Boha?
Od nejstarších dob měl člověk více nebo méně jasné tušení a představu o Bohu či o bozích. Člověk z toho vyvozoval jisté důsledky. Snažil se totiž Boha či božstvo uctívat a zařizovat svůj život podle toho, co poznal jako božskou vůli. Náboženství vzniká tehdy, když se člověk otevře pro božskou skutečnost, která ho obklopuje a ve které žije. Tato otevřenost a ochota k uznání a respektování dané skutečnosti je v člověku výchozím předpokladem víry. V běžném životě má slovo víra velmi široký význam. Často bývá ztotožňována s náboženstvím, jako zase nevěra s ateismem. Avšak je třeba vědět, že víra v tomto smyslu se ještě nechápe křesťansky, jako odevzdání se člověka Bohu, který se mu osobně zjevuje. Bůh se člověku nevnucuje. Ukazuje se člověku v mnoha znameních, které však nejsou docela jednoznačná, takže tomu, kdo odmítá Boha přijmout, se tato znamení spíše zdají svědčit o nepřítomnosti Boha než o Boží přítomnosti. Proto je zde možnost záporné odpovědi na základní otázku člověka. Boha je možno popírat.

Tak vidíte. Copak je to něco špatného, když s Bohem nepočítám?
Když člověk nepočítá s Bohem, tedy mluvíme o ateismu. V současnosti můžeme sledovat, jak se ve všech oblastech lidského života vyskytuje možnost věřit a nevěřit.

No a co? Někdo prostě s Bohem nepočítá!?
Je tu však ještě mnoho lidí, kteří nezaujímají žádné přesvědčení, protože se o takové otázky prostě nestarají. Možná, že kdybychom jim položili otázku ohledně Boha, mnozí z nich by přisvědčili, že existuje. Dokonce by někteří prozradili, že jsou členy nějaké církve, ale ve svém každodenním životě s Bohem nepočítají. Vedle nich je však dost lidí, kteří se vážně pokusili o odpověď na otázku, zda věřit či nevěřit, a pak došli k přesvědčení, že člověk nemůže o Bohu nic vědět nebo že Bůh vůbec nemůže existovat.
Jenže každý z lidí, i ten největší nedůvěřivec, hledá štěstí. Každý hledá svou životní hvězdu.

Ovšemže. Jakýpak by to všechno naše snažení a utrpení mělo smysl? Na druhé straně, pokud Bůh něco zjevil, copak je možno o tom uvažovat nějakým lidským způsobem? Copak se jeden může lidsky dopracovat k nějakému smysluplnému zdůvodnění?
Je to možné a taky je to žádoucí. Ovšem výchozím předpokladem při každé úvaze o zjevení je, že to, čím zjevení je, může říci pouze samo zjevení. Zjevení není jedním ze stupňů v přirozeném zkoumání jsoucna. Je ryze božského původu. Není ani sebesdílením nejvyšší bytosti, nýbrž svobodným jednáním osobního Boha. Výraz "Bůh zjevuje" znamená především to, že Bůh jedná. Toto jednání zasahuje do jsoucna tak, jak je samo o sobě, a podrobuje je s jeho dobrými i špatnými stránkami soudu. Vyžaduje, aby se obrátilo. Sotva uposlechne, tedy je povznáší k dokonalejšímu uspořádání. Počátkem je sama jeho poslušnost. Už to, že jeden poslechnout může, je darem téhož Boha, který tě povolává. Patří tedy k podstatě zjevení, že je nelze odvodit z přírody, ale že je třeba je přijmout samo ze sebe. Stejný Bůh, který promlouvá tímto zjevením, však také stvořil svět. Oslovuje tedy své stvoření.

To je právě otázka, jestli tomu tak je?
Přitom ale vyvstává další otázka. Nejsou-li v tomto stvoření uloženy předběžné osnovy zjevení? Nemohlo by jejich porozumění přispět k pochopení zjevení?
Nejde o to odvozovat z něho zjevení. Jde o zbystření a vytříbení zraku a jiných smyslů a pro vyjasnění myšlení, abychom lépe poznávali, co je podstatné. Takové projevy a vztahy, které ukazují na vlastní události zjevení, skutečně existují, a dva z nich mají zvláštní význam.
Neživá věc, jako třeba krystal nebo stroj, je hotová. Lze ji pozorovat a prozkoumat. Pokrok ve zkoumání je možný jedině v tom smyslu, že třeba ještě nebyly vypozorovány některé části celku, nebo že nebyl dosud prozkoumán vztah jedné části k jiným částem a k celku.
V oblasti živé hmoty je tomu jinak. Co můžeme zjistit na dosud neznámém semeni, to ukazuje, jaká rostlina se v něm skrývá. Pozorovatel musí vyčkat, až se z něj vyvine jeho podoba. Co je živé, není hotové od počátku. Jeho existenční formou je růst a přeměna. Co tu zpočátku bylo jen v dispozici či v uzpůsobení, to předchází ve viditelnou skutečnost. Tak je tomu až do posledního okamžiku. Přece i vadnutí a odumírání je ještě život. Teprve v celé řadě projevů se podstata stává viditelnou. Tento způsob existence, kdy život přechází ze skrytého stavu vnitřního uzpůsobení do zjevného uskutečnění, lze do jisté míry nazvat "zjevením". Mnohotvárnější ve svých podobách a bohatší smyslem se stává tento děj u živočicha. Živočich a jeho prostředí na sebe navzájem působí a vzájemně se podmiňují. V rozmanitosti těchto vztahů přechází podstata od možnosti k uskutečnění. K tomu přistupuje také okolnost výrazu. Zvíře pociťuje pohodu i bolest a je hnáno pudy. Ty samy o sobě jsou vnitřní, skryté. Projevují se však ve změnách vzezření a chování, v pohybech a v činnosti. V realizaci pudů se projevuje podstata.

V čem spočívá život?
V napětí mezi možností a bytím. Podstata, zpočátku jen ve stavu možnosti, uskutečňuje se během růstu. Život rovněž spočívá v napětí mezi stránkou vnitřní a vnější. Co je skryté uvnitř, to se vyjadřuje navenek ve smyslům patrných projevech a hnutích. Na rozdíl od všeho neživého, jež postrádá tuto vnitřní stránku, lze jako existenční formu všeho živého označit sebezjevování. Avšak na způsobu existence se také zakládají způsoby jeho poznatelnosti. Neživé se dá beze všeho pochopit. Nic neskrývá. Když je můj zrak dost bystrý, postřehne vše. Naproti tomu podstatu živé bytosti musím přijmout z jejího sebeprojevu. Také na rostlině a zvířeti je mnoho toho, co lze prostě konstatovat jako všechno to, co je zde pouze mechanické. Co přesahuje tento rámec, to musím přijmout, neboť právě to je vlastní a podstatné. Toužíš po poznání? Vyčkej času jako husa klasu, čili až to přejde od zárodku k uskutečnění, ze zakuklenosti v otevřený projev. To však znamená ještě něco dalšího. Znamená to, že tuto skutečnost nelze prostě konstatovat. Musím k ní dospět pozorováním a pochopením. Pozorovatel se musí zaměřit s příznivým zaujetím a trpělivostí na vlastní projev živé bytosti. V tomto postoji se odráží jistá předobrazná podobnost úkonu, který odpovídá vlastnímu zjevení, totiž víře.

A co můj život?
Obohacen novými rysy objevuje se mi uvedený vztah znovu v oblasti lidského života. Zde to není jen bytostná tvářnost, cit a pudové hnutí, které lze pochopit teprve tehdy, až se uskuteční růstem a projeví výrazem. Tady je to duchovní základ, totiž duše, a sobě odpovídající osoba. Také v člověku je něco, co lze prostě konstatovat, jako u neživého předmětu. Jiné vlastnosti lze vyčíst z postavy a pohybů jako u rostliny a zvířete. Co je podstatné, to závisí na nové podmínce, totiž, že to člověk musí sám sdělit. Co člověk uchovává ve vědomí a jak smýšlí, to se stává zřejmým, až když to vysloví nebo udělá. Ke "zjevení" prostřednictvím výrazu přistupuje "zjevení" slovem a činem. Nevychází ze vztahu mezi živým a nitrem a vnějškem. Pochází z napětí mezi duchovním vědomím na jedné straně a na druhé straně řečí a jednáním. Duchovní touha po pravdě a osobní úsilí o sebesdílení vyznačují toto "zjevení". Rovněž tak duchovní hodnocení niterných věcí a osobní smysl pro odstup a sebezáchovu charakterizují toto "zjevení". Co je svou hodnotou vyšší, to je méně patrné ve svém uskutečnění. To také klade větší nároky na toho, kdo to přijímá. Příjemce může něco zkoumat, konstatovat, vyčíst až do určitého stupně. V konečné a rozhodující instanci však musí věřit, že k takovému sebevyjádření vůbec dojít může. Jeden prostě musí věřit, že ten, před nímž stojí, se k tomu nyní opravdu odhodlá. Musí být připraven pozorně to přijmout a důvěřovat tomu.
Celek lidské bytosti není uspořádán tak, že by v něm byly vzájemně spjaty veličiny hotové co do bytí a konečně určené co do smyslu. Lidé se nalézají spíše v toku dění. Tam se setkávají a stále se proměňují. Projevují se výrazem. Jsou stále se sdělujícími veličinami. A to všechno plyne z tvůrčího duchovního nitra a ze svobodného zacházení s vlastní osobou. Tak vzniká docela nový druh setkávání a vzájemného ovlivňování. Lidské nitro neustále vychází z výhradní oblasti působnosti duše. Vystupuje z významové sféry lidského ducha. Vychází ze svobody osoby. Směřuje slovem i skutkem k druhému. Jedna lidská existence se neustále odkrývá druhé. Otevírá se jí s důvěrou, že k ní druhý člověk nalezne vztah, že jí porozumí, a že ji přijme a uzná tak, jak se představuje. Tak se lidská existence uskutečňuje "zjevením a vírou". Tato slova jsou však chápána stále ještě v docela světském smyslu, který však už poukazuje na neznámé možnosti. Tím je také řečeno, že se lidský život neodehrává prostě a snadno, nýbrž v napětí a v ohrožení. Sebesdílení počítá s tím, že druhý člověk projeví ochotu porozumět. Avšak ochoty porozumět se dosahuje tím hůře, čím významnější je záležitost, o kterou jde. Naše sebesdílení se může také dostat hluchým uším, nepřátelským či nepřejícím pravdě. Důvěřivému posluchači se zase může přihodit, že to, co přijímá jako pravé sdílení, ve skutečnosti klame a znetvořuje. Lidský život založený na "zjevení" je tedy úkolem. Člověk se musí ke zvládnutí daného úkolu stále znovu a znovu "ve víře" odhodlávat.
Svatý František hledal svou životní hvězdu. Snil, že se stane velkým bojovníkem. Ale vysněná budoucnost se k němu obrátila zády. Nemoc a neštěstí bývají okamžiky, kdy se zjevuje pravda, otřesou lidskými iluzemi, a pomáhají jasně vidět. František vystřízlivěl z okouzlení. Celé dny se pak sám potuluje, vyhledává ticho skalní jeskyně. Hledá něco, čemu by mohl zasvětit život.

Dovídám se, že každý jde za svou životní hvězdou, aby ho jako tři krále přivedla ke zjevení v Betlémě. František z Assisi našel takové znamení v živé přírodě a v člověku. Semeno vydá plod a tak naznačuje zjevení, člověk projeví své nitro, a tím se zjeví. Ale jak to, že celá příroda ukazuje hledači pravdy cestu ke zjevení? Jaký smysl by mělo pátrat v přírodě po nějakém znamení, které by naznačovalo zjevení?
Podobné pátrání a úvahy mají hluboký význam. Jimi si osvojujeme zvláštní pohotovost a připravenost. Jimi si přivykáme na způsob, jakým se dějí záležitosti ducha. Tyto záležitosti se liší od neživých předmětů. Jsou obtížnější a ohroženější, ale také ušlechtilejší a vznešenější. Jsou přípravou na to, jak se dějí Boží věci.

To se tedy mám snažit nalézt stopy zjevení v přírodě? Copak mi bytí světa může nějakým způsobem poskytnout zjevení, které přesahuje meze přirozena?
Ano. Hledej!

Jak se to může stát?
Náboženskou zkušeností a symbolickým viděním.

Copak věci mají nějaký jiný smysl, než ten, který je v nich otevřeně patrný?
Věci mají symbolickou povahu.

Co spatříme, když pohlédneme na nějakou věc, třeba na trávu, po níž kráčíme? Nejde o to, co si před ní a o ní myslím svým rozumem, nýbrž co na ní vidím svýma očima.
Vidíme nějakou podobu, celek, který se skládá z tvarů, barev a pohybů.

Co to ale je?
Nějaké těleso.

Jenom těleso?
Ano, protože oči mohou vidět jen tělesa.

Copak je tvar těleso? Jsou tu přece jisté proporce, funkční sepětí celého ústrojí, krása, a to že je pouze tělesné? To by vám kdekdo vysmál.
Proto to není jen tělesné, nýbrž také, a to podstatným způsobem, duchovní.

Copak se ale duchovno dá vidět?
Samotné duchovno určitě ne. Avšak jako určení něčeho tělesného lze vidět. Dokonce je možno říci, že se dá vidět jenom to, co je duchovně určeno, zatímco ryzí tělesnost vůbec nelze pojmout. Pouhá hmota, látka by nikdy nedosáhla zřetelnosti a srozumitelnosti. Tady bychom zase jednou snadno naletěli spiritualismu, který je vždy rubem materialismu, jako je duch opakem hmoty. Oko není jenom mechanický aparát, jak se domnívá toto učení, k výsledkům jehož činností by pak rozum přidával pojmový výklad. Oko svým úkonem postihuje duchovně určenou tělesnost, duchovní smysl hmotně vyjádřený.
Jindy zase třeba rozmlouvám s nějakým člověkem a sděluji mu nějakou záležitost. Zpočátku ještě nerozumí, ale snaží se o to. Sleduje mě a náhle mu vysvitne porozumění. Co uvidím, když se na něho budu dívat během této rozmluvy? Že by jen vnější změny, pohyby kůže a svalů, jimž podkládám na základě vlastních zkušeností duchovní proces porozumění? Kdepak! To by byl zase jednostranný spiritualismus nebo pustý materialismus, jak kdo chce. Je to jinak. Proces porozumění ani nevyvozuji, ani nehádám, nýbrž jej vidím.

Jenže toto chápání je přece duchovním úkonem duše, a ten očima vidět nelze!?
Samozřejmě, že duši samu o sobě jako duchovní skutečnost nelze vidět. Jenže ona se zjevuje v mimice a v gestikulaci. Duše není skryta za posunkem, nýbrž je v něm. Pohled je výraz. Je to zpřítomnění něčeho, co samo o sobě přítomno není, prostřednictvím jiného nositele. Lidská tvář je duší, která se stává viditelnou, duchem, který se stává očividným. Tvůj zrak není jen fyziologický orgán, nýbrž složitá struktura, sahající od buněk a optického vybavení až po schopnost postihovat význam a smysl. To, co na tomto "oku" chápe anatom, je pouhý mechanismus, a ani to není docela přesné, protože v člověku nejsou žádné pouhé "mechanismy". Podobně i tvé vidění je složitý úkon, kterým postihuješ fyzikální a chemické děje, smyslové dojmy, a tak dál, až k vnímání a chápání duchovního a duševního obsahu, jež se v nich projevuje.
Když se tedy tvůj zrak obrátí ke skutečnostem světa, vidí zprvu to, co je smyslově postižitelné, se vším tím, co se v něm díky rozmanitým možnostem vyjádření projevuje. Jenže to ale ještě nedává celek. Odpověďmi, které podaly různé vědy, není zdaleka vyčerpána poznatelnost světa. Když je zrak bystrý a bdělý, tedy vidí na každé věci ještě něco více. Třeba rostlina má určité botanické vlastnosti, nějaký hospodářský význam, zvláštní malebnou krásu. Pokud se ale tímto způsobem vysloví všechno, co se tímto způsobem dá říci, pak zde ještě něco zůstane. Vzbuzuje totiž dojem, jako by znamenal více, než čím přímo je. Podivuhodným pohybem ovládá pozorovatale a odkazuje ho přes sebe někam za sebe, do jiné oblasti, do jiného významového vztahu. Rostlina je pomíjející, jenže odkazuje na věčné. Je nedokonalá a porušitelná, ale vším, čím je, se vztahuje k něčemu dokonalému, neporušitelnému a dokonalému. Významově je neúplná. Ani zdaleka neuspokojuje naši touhu poznat smysl dané rostliny. Svědčí však o něčem, co tento požadavek hluboce a s konečnou platností uspokojuje. Rostlina je bezbranná a setkáváme se s ní v každodenním životě, a přece se za ní skrývá něco nevšedního, věčně skrytého, co samo může poskytovat útočiště. Není s tímto věčným totožná, ale svou existenci má z něho a vzhledem k němu.
Toto všechno vidíme. To vše se člověka vážně dotýká, ne jako prchavý subjektivní dojem ani jako básnická interpretace. Jde o pravé poznání předmětu. Toto poznání je obtížněji vyslovitelné a vázané na složité podmínky, ale stejně objektivně "plodné" jako poznání, jímž dosahuji duchovní pochopení na základě mimiky a vzrušení na základě posunku a pohybu druhého člověka. Všechny věci dosvědčují samy sebe jako skutečné a podstatné. Zároveň dávají cítit, že ještě nejsou tím posledním, a že jsou spíše nějakými přechodnými můstky, kudy toto vlastní přichází. Všechny věci mají symbolickou povahu. Zrakem v nich zachycujeme podivuhodný pohyb.
František z Assisi zakusil trojí významné životní setkání. První bylo setkání s potulným žebrákem, se kterým si František vymění šaty. Tím se zařadí mezi nemajetné bezdomovce, které každý přehlíží. František má lidské právo na důstojnost, na soukromý majetek, na dobrou pověst, a on se jich dobrovolně zříká kvůli vyšším a hlubším věcem.
Pak se setká s malomocným, kterého se každý člověk děsil. Přirozená reakce je odvrátit se. Ale František obejmul malomocného a políbil ho. Podle veřejného mínění byl František blázen, protože duch světa to nechápe, neboť odmítá všechno nadpřirozené. Člověk má přirozené právo na zdraví, ale František se ho dobrovolně vzdává kvůli vyšším a hlubším věcem, aby posloužil Ježíši přítomnému v tomto trpícím.
Konečně František zavítá do jakési rozpadlé barabizny, kam žádný nastrojený člověk světa nechodí, a ptá se důvěrně jako když mluví s nejlepším přítelem, kterého hledá: Kde jsi? Co ode mne potřebuješ? Co ti schází? Co tě trápí? A dostává se mu jasné a určité odpovědi: Františku, můj dům je zchátralý... Nemohl bys jej opravit? František z důvodů, které jsou většině lidí světa nepochopitelné, začíná pracovat jako zedník.

To všechno ale přece nešlo ani u Františka tak rychle?!
Samozřejmě, že ne. Obrácený František jen poznenáhlu upřesňuje svůj životní program. V jeho srdci ponenáhlu klíčí semeno Božího Slova. Přitom se stále jasněji odhaluje radostná cesta do Boha. Jednoho rána naslouchá František bedlivě úryvek evangelia. Najednou je mu, jako by ta slova, která slyšel tolikrát, uslyšel úplně nově: "Jděte a hlásejte evangelium... Neberte si ani zlato, ani stříbro..."
To je ono! vydechne radostně František, až se všichni ohlédnou po rušiteli. František je uchvácen radostí. Jeho radost je úměrná předchozímu poctivému a mučivému hledání.
Když vykročíš touto cestou do Boha, tak budeš prožívat každý den jako nepřetržitou radost. Není to tak těžké, protože kvůli Bohu nemusíme jezdit na druhý konec světa, ani nemusíme podnikat žádné složité kotrmelce. Jde o to, že podle slov apoštola národů v Bohu žijeme, pohybujeme a jsme. Kromě toho tento Bůh nám jde naproti v Ježíši Kristu, který sám je ta Cesta, Pravda a Život. Sotva se odhodláme vykročit na cestu do Boha, Božská Cesta se k nám sama skloní a sama nás vede vede po sobě.
Celým vesmírem proniká neutuchající radost ze života. Radujeme se ze života, který nám byl dán. Nebyli jsme vrženi do absurdního světa, ale posláni do úžasně smysluplného vesmíru. Vesmír by neměl smysl bez člověka. Člověk je na vrcholku hmotné přírody. Zároveň odkazuje za hranice smyslům dostupného světa. Člověk v přírodě tvoří spojnici smyslům dostupného tvorstva s neviditelnem. Člověk je živým svědkem toho, že vedle tvorstva ryze hmotného je ještě tvorstvo čistě duchové. Jako jeden celek duše s tělem přemosťuje člověk propast mezi tvorstvem neviditelným a viditelným. Tak člověk uprostřed stvoření svědčí o úžasné harmonii tvorstva.
Avšak ani tento vesmír není mrtvý, ani jen vyhasínající. Kdysi byl stvořen velkým třeskem. Od té doby až dodnes se neustále rozpíná v prostoru. To však není hlavní smysl vesmíru, protože hlavní je zde život.

Jak se pozná, co žije a co nežije?
Podle jsoucna, u něhož se život projevuje. Zjevně žijí živočichové. Život se může brát i povšechně, takže se tím rozumí dokonalý úkon.
Pohyb je jako přirozený život, ovšem pouze na základě podobnosti. Nebeský pohyb se má k vesmíru jako pohyb srdce k celku živočicha. Podobně se má i přirozený pohyb k přirozeným věcem jako obdoba životní činnosti.
Během naší pouti světem zakoušíme nejen radost ze života, zvláště tak velikou radost, jaké se nám dostalo zrozením našeho Spasitele, ale také bolest. Když se jednou svobodně rozhodneme, pak je třeba zůstat věrný, třebaže to znamená utrpení. V tomto slzavém údolí bývá častým naším hostem bolest, smutek, obavy a nouze. Ale přes ty těžkosti se člověk ve svém ryzosti a opravdovosti neztratil. I v těchto nepříjemných okolnostech je nám osobně nablízku ryzí, čistý člověk, jak se nachází v panenském stavu, se svým věncem růží. Každému na potkání nabízí věneček růží, a tak nás vede přijímat dané obtížné životní podmínky, abychom je unesli ve spojení s Kristovým křížem. Cesta k vítězství a nebeské slávě vede tímto světem, plným nesnází. Při našem životním putování vesmírem procházíme mládím, dospělostí a zralým stářím. Tak je náš život poznamenán několika cestami očistného růstu a zdokonalování, jež vrcholí smrtí. Díky Bohu však žádné z těchto očistných utrpení není nesmyslné, ani strašné, nýbrž hluboce smysluplné. Jako je radost sdílená větší než radost opuštěného jedince, tak zase smutek, námaha a bolest sdílená je menší než smutek, námaha a bolest osamělého běžce. Když dva lidé nesou břemeno, tak se jeho tíha rozděluje na poloviny. Když však tvor nese břemeno spolu s Bohem, tedy se jeho tíha rozděluje úplně jinak. Bůh nese nekonečnou tíhu, zahrnující i tíhu našeho životního údělu, kdežto tvor nenese nic. To není sebeklam, ale skutečnost. Ježíš Kristus opravdu v lidské kůži nese tíhu hříchů celého lidstva a jejich následků. U Krista, který je Bůh, je to stálá přítomnost. A my všichni jsme byli spolu s ním ukřižováni do starostí tohoto světa, vrcholících smrtí. Jde jen o to, zda se uprostřed bolestí budeme chovat jako lotr po levici nebo jako lotr po pravici.
Blaženost v Bohu je základní plod Ducha svatého (Ga 5,22). Toto trvalé zakoušení štěstí vyplývá z dokonalého sjednocení všeho, z dokonalého a správného uspořádání svých vztahů ke všem dobrům. Duch svatý je láska. Proto jeho první plod v duši musí být láska. Čím vyspělejší láska, tím zralejší je ovoce, a čím zralejší ovoce, tím větší uspokojení z jeho požívání.
Čím více je Bůh náš, tím více roste radost, druhý plod Ducha svatého.
Radost má úžasnou cenu, ale nedá se nikde koupit. Smutek se dá opatřit snadno. K tomu stačí dopustit se hříchu, upadnout do neřesti, chovat se sobecky. Radost a štěstí si člověk nemůže opatřit sám. Štěstí je být milován člověkem, ale největší štěstí je být milován člověkem a Bohem. Proto pravé štěstí může zakoušet jen Boží dítě ve stavu posvěcující milosti. Pravá radost pochází ze svátostného odpuštění a smíření. Teprve pak může někdo růst z radostné zvěsti a v radostné zvěsti.
To není žádný idealismus, ale jasný realismus. Dříve jsme si nechávali Františkovo poselství jaksi přislazovat. Jenže u Františka není žádný idealismus, žádná naivita, žádná sentimentalita. Nejde mu jako nějakému divochovi o útěk z civilizace a návrat do jeskyně, kde by snil o ztraceném ráji. Jde o znovuzrození. Apoštol Pavel píše: "Když se někdo stal křesťanem, je nové stvoření" (2Kor5,17).
František uchvacuje osobním příkladem lásky ke všemu stvoření, k lidem dobrým i zlým, ale i ke zvířatům a celému Božímu stvoření. Přijímá každého s bezmeznou láskou a úctou. Každého i sebehoršího přijímá jako Božího posla, který mu třeba i svými slabostmi pomáhá v očisťování. Kajícnicky ho přijímá i s jeho slabostmi a strpí ho a nesnaží se sám nikoho měnit ani hříšníkovi nic vytýkat, nýbrž se jen za každého modlí, aby ho sám Bůh změnil. Duch jeho přítele Dominika je snad méně kajícnický, když chce sám s láskou vést hříšníka k nápravě. Tak sice vede okolí k pravdě, ale komplikuje si tím cestu vlastního očišťování, když nepřijímá své okolí tak kajícnicky jako František. Za tuto nezdrženlivost v osobním projevu ho však okolí nejčastěji potrestá, takže se mu příležitosti ke kajícnosti dostane také. František míří cestou obětavé Lásky k Pravdě Boží, Dominik zase cestou Pravdy k Lásce Boží.

To jsou pořád ti druzí, kteří měli to štěstí, že se na ně štěstí usmálo, ale co já? Jak mohu Boha poznat nebo se o něm něco dozvědět?
Můžeme Boha poznat nebo o něm něco vědět?
Názor o tom, že člověk nemůže poznat Boha se dovolává moderní vědy, zejména přírodní vědy. Vzhledem k tomu, že Boha nelze experimentálně, totiž zkušebními metodami dokázat ani ověřit jeho existenci, proto Bůh prý neexistuje. Jenže copak je takovýto postup vědecký? Neexistuje přece žádný přírodovědný důkaz pro potvrzení Boží existenci, jakož ani pro vyvrácení možnosti existence Boha. Avšak jsou cesty lidského poznávání, které nás mohou dovést k Bohu.

Jaképak jsou to cesty lidského poznávání, když naopak úžasné úspěchy lidského poznání a vynalézání činí Boha zbytečným? Ve jménu vědeckotechnické revoluce už přece nelze uznávat žádnou nadpřirozenou bytost?! Díky vědeckým objevům a technickým vynálezům získal člověk nadvládu nad přírodními silami, takže by náboženství znamenalo útěk od světa nebo též popírání světa.
Je pravda, že se někteří věřící lidé domnívají, že jsou Bohu blíže, když se vyhýbají styku s narušeným okolním přírodním prostředím, a tak napomáhají takovémuto názoru. Avšak něco jiného je, když takovýto odklon od ruchu a shonu světa a odchod do samoty zaujímají Boží děti jako jistý výcvik sebekázně a vnější podmínku svého lepšího styku s Bohem. Sama lidská práce a snaha o zlepšení okolních životních podmínek totiž odpovídá Božímu plánu. Hned na prvních stránkách Písma je psáno: "Naplňte a podmaňte si zemi" (Gn 1,28).

Možná, ale stejně si myslím, že náboženství nasazuje člověku svěrací kazajku. Copak svými zákazy a příkazy neomezuje svobodu člověka? Je to snad lidské, aby se člověk pořád podřizoval nějakým příkazům? Jak jinak by se člověk osvobodil, kdyby se pořád nechával zotročovat vnějšími příkazy, odvolávajícími se na nadpřirozeno? Co by to, prosím vás, bylo za Boha, který by pořád něco zakazoval, a sotva na člověka dolehla nějaká nemoc, tak by to nechal na něj dopadnout? K čemu potřebuji Boha, když mi v rozhodující chvíli stejně nepomůže, a když se člověk může chovat slušně i bez nějakého náboženství?
Člověka nejvíce spoutávají povrchní a dětinské představy o Bohu. To se ale přece netýká křesťanské víry, která nám zvěstuje Boha jako někoho, kdo se z lásky k lidem sám stal člověkem. Ostatně ani Bůh židovského národa nebyl nikdy takový, že by lidem ukládal jen samé zákazy a příkazy. Původně stvořil člověka jako svůj obraz ke své podobě. Do samotné lidské přirozenosti vtiskl řád. Člověku stačilo žít ve shodě se svou přirozeností, jejíž řád mu přirozeně ukládal chtít dobro a vyhnout se zlu, a ve vztahu k jiným lidem dělat druhým to, co chtěl, aby oni dělali jemu, a nedělat jim, co nechtěl, aby mu nedělali. Tak mohl člověk dosáhnout dokonalosti. Jenže člověk svobodně zatoužil po zlu a způsobil druhým to, co nechtěl, aby mu dělali. Proto až potom bylo člověku zakazováno konat to či ono zlo. Teprve když člověk podal hrozné důkazy svého odmítání žít ve shodě se svou lidskou přirozeností a škodil sobě i druhým, takže dokázal, že neumí sám se sebou zacházet, dostal v Desateru zvláštní návod k používání člověka, totiž k sebeovládání, aby se choval jako člověk a jako takový vůbec zachoval.

Nezdá se vám, že si odporujete, když říkáte, že je jen jeden Bůh, a pak tvrdíte, že křesťanské náboženství je lepší než jiné? Copak nejsou všechna náboženství stejně dobrá?
Náboženství se nám představují jako záplava bohů a božstev, bezpočet kultů a chrámů, množství odpovědí a mýtů. Už na první pohled je jasné, že si tato rozličná náboženství ve svých výpovědích odporují. A které je potom správné? Každé tvrdí, že právě ono má pravdu. A kdyby si člověk měl prověřovat každé náboženství, nestačil by mu na to celý život. Mnoho našich současníků říká: Je jedno, v co člověk věří, hlavně když má nějakou víru. Nám však jde o náboženství v objektivním smyslu, o obsah jeho výpovědi o Bohu a o člověku. A zde je třeba uznat, že v každém náboženství jsou nepochybně prvky pravdy, ale také nějaké klamy a omyly.

Proč tedy vyvyšujete křesťanské náboženství nad jiná náboženství?
I když odmítáme klamy a omyly v různých náboženstvích, přesto nemáme právo odmítat lidi, kteří se k němu hlásí, ani se nad ně vyvyšovat. V jistém smyslu mají všechny představy o Bohu své opodstatnění, protože Boha nikdy nikdo neviděl a nikdo nemůže poznat Boha, jaký skutečně je. Zvláštností křesťanského náboženství je, že se nesnaží nalézt Boha jen lidským úsilím, ale že Bůh sám jde člověku vstříc. Cestu k Bohu může člověku otevřít jen Bůh sám. Jedinečnost křesťanského náboženství se nezakládá na zvláštním obsahu jeho nauky a požadavků, nýbrž na tom, že Bůh se v Kristu stal jedním z lidí. V ostatních náboženstvích se člověk snaží hledat Boha, aby ho pak svým způsobem uctíval. V zjevení jde Bůh za člověkem, přichází k člověku a sděluje mu, jaký je a jaký vztah má k člověku. Člověk odpovídá na Boží výzvu oddaností ve víře.

Křesťanské náboženství nabízí člověku odpovědi na závažné životní otázky. Jenže člověk na tyto odpovědi nepřichází sám od sebe. Kde člověk bere jistotu, že právě tyto, křesťanské odpovědi jsou ty pravé?
Bůh si volí způsob a cestu, odpovídající člověku. Setkává se s člověkem právě v člověku. Boha poznáváme v Ježíši Kristu.

Třeba jsou to jen vaše lidské názory. Ale kdopak vám řekl, že je to právě tak a ne jinak?
On sám, Ježíš Nazaretský.

Odkud máme zprávu o Ježíši Nazaretském?
Tu zprávu nám přináší apoštolské podání a knihy Nového zákona. Novozákonní knihy tvoří dílo zcela zvláštního rázu. Není to ani životopis, ani učebnice, ani umělecké dílo, ani reportáž. Chce vzbudit víru v toho, který může a chce vést člověka k dokonalosti, ke spáse. Jenže koneckonců ani Nový zákon nám nepřináší odpověď na naše životní otázky, nýbrž zase lidé - apoštolové, kteří pomocí slova vydávají svědectví o jejich setkání s Ježíšem a jeho dílem, a o tom, jaké úžasné věci to s nimi dělá. Evangelia vzešla z jejich hlásání radostné zvěsti o Ježíšovi. Evangelia jsou spolehlivé a věrohodné prameny, z nichž poznáváme, kdo je Ježíš, co učí a dělá.

Ale evangelia nejsou stejná. Původci jednotlivých evangelií se liší. Tak co je potom pravda?
Zprávy Ježíšových současníků jsou zabarveny jejich osobními zážitky a zkušenostmi a jejich nadšením pro Ježíše. Nemluví s odstupem kritika ani nepřinášejí vědecké pojednání. Ježto se sami zúčastnili setkání s Ježíšem, které mělo jedinečné následky pro jejich život, proto bedlivě prozkoumali to, co se jich osobně tolik týkalo a co je vedlo ke změně vlastního života. Potom se snažili podělit o svou zkušenost s ostatními lidmi. Předávají jiným, o čem se sami přesvědčili. To, o čem čteme u Matouše, Marka, Lukáše a Jana, a to, co nám sděluje Petr a Pavel, je sdělení osobní zkušenosti, které ukazuje Ježíše jako hodného víry.

Jenže co je to za vyhlídku pro člověka, uvěřit někomu, kdo dopadl tak, jako Ježíš?
Na Ježíšovi se ukázalo, jak si Bůh představuje člověka. Nic lidského mu není cizí. Učí a každým skutkem dokazuje, že pro něho mají všichni lidské stejnou hodnotu. To, co se přihodilo lidem, kteří se s Ježíšem setkali, a to, o čem svědčí, nás vede k zamyšlení. Jeho učedníci viděli v Ježíšovi víc, než jen vzorného člověka nebo náboženského průkopníka. Jeho odpůrci ho odsoudili a popravili kvůli rouhání Bohu. "Musí zemřít, protože ze sebe dělal Syna Božího!" (Jan 19,7)

Ale co si počít, jestli je tento Ježíšův nárok na Boží synovství oprávněný?
Stačí uvěřit, že Ježíš je zjevením Boha.

To není tak snadné. To by vyžadovalo uznat také jeho zmrtvýchvstání, a jaképak jsou o tom důkazy?
Jedině svědectví a životní proměna lidí, kterým se zjevil.

A není zde dost námitek proti tomu skutečnému zmrtvýchvstání Ježíše? Třeba byla Ježíšova smrt zdánlivá?
Po takovém mučení? Po probodení srdce kopím? Konečně o jeho skutečné smrti byli přece všichni svědkové přesvědčeni.

Nemohli být ti, kdo tvrdili, že vstal z mrtvých, obětí sebeklamu?
To by pak znamenalo, že předpokládáme, že zázrak je výsledkem lidské víry. Podle tohoto vysvětlení má Ježíšovo zmrtvývstání původ ve víře apoštolů. To by ovšem zmrtvýchvstání Ježíše nebyla žádná skutečná událost, ale jen výsledek lidských přání a sebeklamů. Jako bychom my lidé předpisovali Bohu, co má dělat. Jenže to by nebyla pravá víra, nýbrž pověra. Jenže ve všech novozákonních knihách jsou učedníci líčeni jako uvážliví a vůbec ne lehkověrní lidé. Knihy Nového zákona popisují postup zmrtvýchvstání Ježíše a vzniku víry opačně: napřed Ježíš vstal z mrtvých a teprve pak tomu lidé uvěřili.

Co to tedy znamená věřit? Mně se zdá, že věřit mohou jenom takoví lidé, kteří jsou neschopní nebo líní k tomu, aby věci promysleli, anebo se lehce poddávají svým citům.
Víra zdaleka není jen citová záležitost. Víra se musí stále zdůvodňovat rozumem, aby byla přesvědčená. Každý z lidí má takovou víru, jaká mu odpovídá. Když u něho převažuje rozum, tedy bude rozumně podložená. Jestliže je nějaký člověk především citový, tedy bude i jeho víra silně poznamenána city.

Jak vymezuje víru samotné Písmo?
Písmo nepodává žádnou definici víry. Biblická víra se vztahuje především k osobě. Neznamená, že věříme něčemu, nýbrž věříme někomu. Tento osobní vztah stojí v popředí. Neexistuje žádná zvěst odtržená od Ježíše Krista. Rozhodujícím obsahem evangelia je koneckonců sama Ježíšova Osoba. Hlavní nejsou věroučné články, ani mravní příkazy, nýbrž živý Bůh, který se nám chce zjevit v Ježíši Kristu. Ježíš od nás žádá víru a umožňuje nám věřit.

Když každý člověk dochází k víře jinak a věří jinak, znamená to, že víra je pro každého člověka něco jiného? Co se ale potom dá říci o víře společného?
Je pravda, že se každý člověk dostává k víře odjinud. Někdo vůbec nic neslyšel o křesťanství, kdežto jiný vyrostl v křesťanské rodině. I když jsou výchozí předpoklady různé, přesto jsou některé věci společné.
Prvním krokem, který může vykonat každý člověk dobré vůle, je ochota otevřít se. Dveře do našeho srdce mají kliku jenom zevnitř. Bůh bere ohled na to, že nás stvořil svobodné, a jen tichounce klepe na dveře lidských srdcí. Přichází však jenom k tomu, kdo mu otevírá. Kdo chce věřit, ten musí mít toto základní příznivé zaměření. Být ochoten otevřít se svrchované Pravdě, nejvznešenější Kráse, nejdokonalejšímu Dobru, nejušlechtilejší Lásce, i když se člověk už tolikrát zklamal v těch nejzáludnějších lidských lžích, ošklivostech, hanebných zločinech a nenávisti. Je však třeba, začít znova, nenechat se odradit, a znovu bezelstně důvěřovat.
Ve všech lidských diskusích a honbě za důkazy je třeba mít náskok v tom, že když mi někdo řekne, že existuje Bůh, tedy ještě před přijetím Boha si smím říci: Bůh může existovat, a já nemohu vyloučit, že se tento Bůh chce sdělit a darovat právě mně.
Druhý krok se zdá obtížnější, protože na cestě k odpovědi člověka Bohu se vyžaduje lidské rozhodnutí. Kdekdo zná ten strach před vázaností. Když vysadím růži jako Malý princ od Saint Exupéryho, stanu se za ni odpovědný. Čím větší vymoženosti přináší lidský pokrok, tím větší zodpovědnost člověk cítí za to, co svými vymoženostmi může přivodit. Mnohý ustrašený člověk ve vyspělé společnosti zakouší pokušení odhodit vlastní svobodu a utéci od svobody, jako by něco takového bylo vůbec možné. A co teprve, když jde o Boha. Člověku se zdá, jako by riskoval svou svobodu, zvláště když ho tolik závazných rozhodnutí zklamalo. Jenže Bůh nám přece jde naproti.

To tvrdí křesťané. Jenže kdoví, zda nám jde Bůh opravdu naproti?
To, že slyšíme o Ježíši, že se setkáváme s Božím slovem, že toužíme po velké lásce, po nejkrásnějším zážitku, že nás přitahuje svrchovaná pravda a že usilujeme o dobro, všechny tyto předpoklady nezávisí jenom na každém z nás, nýbrž hlavně na přízni okamžiku, na řízení a vedení někoho, kdo se o každého z nás s láskou stará.
Neuznání toho, že Bůh jde vstříc každému z nás, či zpochybnění toho, je pouze laciná výmluva za vlastní neochotu člověka otevřít se každému přicházejícímu. Není to ale jen prosté vylučování dobroty přicházejícího, ale také předpojaté připisování zlého úmyslu každému příchozímu. A v tom už je i něco horšího, totiž zaujaté obviňování příchozího z něčeho zlého, ačkoli uzavřeností člověka do sebe a jeho smutnou osamělostí je vinen on sám. Nakonec uzavírat se s výmluvami na možného zlého příchozího je horší, než se rozhodovat pro přijetí někoho, a třeba být i jakkoli zklamán příchozím.

A nevyžaduje tohle už hotovou víru?
Především to vyžaduje životní projev. A lidský život se neprojevuje pouze smýšlením a uvažováním o něčem, nýbrž také činem. Lidský čin potvrzuje životnost jednajícího. Kdo by se neodhodlal k činu a ulpěl by jenom na stálém zvažování různých předpokladů a možností, propásl by vlastní život. I život ve víře vyžaduje čin, protože "víra beze skutků je mrtvá" (Jk 2,20). Naše víra není nikdy hotová. Nikdy nemáme zcela naplněnou víru. Dokonce i ten, kdo si myslel, že už ve víře mnoho dokázal a dosáhl značných výsledků, vysoko hodnocených jiných lidmi, i ten musí znovu a zas bojovat o svou víru. Znovu musí usilovat o lepší přesvědčení sebe sama, že jde správnou cestou. Dennodenně si musí vyprošovat, aby mu bylo dáno vytrvat na správné cestě. Někdy se člověk - nejenom na konci dětství, ale i v pokročilejším věku - ocitne nad troskami své dosavadní víry. To však není důvod k odmítnutí Boha. Kde nedochází k otřesům víry, a kde není víra zkoušena, tam je víra neživotná či je prostě udržována ve skleníkových podmínkách, kde zakrňuje nebo se znetvořuje do nějaké hrbaté bonzaje. Krize jsou dokladem životnosti a růstu. Překonané životní krize činí víru přesvědčenější a opřenou o vlastní zkušenost.

Z čeho tedy vyrůstá v člověku víra?
Z rozumového poznání a ze svobodné vůle. Víra roste z rozumového poznání, když si rozšiřujeme obzor svých znalostí ohledně náboženství, ale současně i z vůle, když roste naše snaha o poznané dobro a posiluje se ochota přijmout dobro, které poznáváme. Podle růstu víry můžeme rozlišit několik druhů věřících: Jedni se rozhodují pro víru z pouhé zbožnosti, ale nechápou rozumem, čemu je třeba věřit a čemu ne. Druzí svým rozumem poznávají to, čemu věří. Třetí začínají v čistotě své duše a bezelstnosti svého smýšlení vnitřně zakoušet to, k čemu se vírou přiklánějí. U prvních působí prostá zbožnost, u druhých se připojuje rozum, u třetích čistota duše dosahuje jistoty. Může se ale vyskytnout ještě čtvrtý druh věřících, pro které je víra spíše povrchním zvykem, který si osvojili v rodině, než ochotným vnitřním úkonem.

A neztratím svou svobodu, když uvěřím?
Bůh stvořil člověka nadaného svobodnou vůlí. Proto bere ohled na lidskou svobodu. Kdo předpokládá, že uvěřit v Boha znamená omezení lidské svobody, ten podsouvá Bohu úmysl popírat to, co stvořil. Když Bůh stvořil člověka svobodného, tak mu současně zase nebude svobodu upírat. U lidského tvora uplyne nějaká doba mezi stvořením a uvěřením ve Stvořitele, ale u Boha je to stálá přítomnost. Bůh však nedělá nesmysly. Proto nejvlastnější přístup Boha k člověku spočívá v tom, že ponechává člověku svobodu, i tehdy, když mu nějaký člověk odpovídá svým NE. Člověk se rozhoduje také proti Bohu, který bere ohled na jeho vůli. Bůh nenutí člověka, aby uznal a přijal Boha a uvěřil Bohu, protože opravdu miluje vše, co stvořil.
Boží ohled na lidského tvora nadaného svobodnou vůlí je tak velký, že to mnozí lidé považují za jeho slabost. Když Bůh bere s takovou vážností lidskou svobodu, pak z toho vyplývají jisté důsledky pro každého z nás. Když nás Bůh miluje jako Otec, tedy ho nemůžeme zklamat. Bůh však jako milující otec nenutí své děti, když se mu vzdalují a odmítají ho, aby se k němu vrátili. Bere ohled na lidské rozhodnutí. Proto náš odklon od Boží lásky může mít důsledky v přítomnosti i pro věčnost. Člověk má nejen svobodu, ale také odpovědnost za všechna rozhodnutí, která svobodně učiníme.

Když Bůh tolik miluje lidi, proč nezabrání zlu?
Svoboda je velký dar. Díky ní může člověk dosáhnout velikosti, ale také se může zničit. Každá schopnost se dá zneužít k něčemu špatnému. Tím vzniká pro člověka možnost dělat i to, co je špatné a škodit si. Zneužití toho, co bylo dáno člověku jako velký dar, totiž zneužití svobody je hlavním zdrojem zla. Tím, že člověk odporuje Boží vůli a popírá ji, vytváří zlo ve světě.

Copak tohle může všechno vysvětlit?
Rozumím vám. Tímto samotným není zlo docela vysvětleno. Už sama skutečnost, že se můžeme rozhodnout pro Boha nebo proti, v nás probouzí otázku, proč nám Bůh dává tuto svobodu stavět se proti Bohu. Nestává se Bůh vlastně spoluviníkem, když to vědomě připouští? Stále platí, že svoboda, s níž se člověk může rozhodnout pro dobro nebo pro zlo, je rizikem. Jenže čím by byl člověk bez tohoto rizika? Byl by loutkou. Avšak Bůh chce, aby člověk byl víc. Tak se velikost stává ohrožením. Bůh nechce zlo, ale chce, aby člověk byl veliký. Z čisté lásky se Bůh odvážně pouští do díla stvoření svého obrazu ke své podobě, protože si je jist, že nakonec může svou Láskou obrátit i zlo k dobrému.

Když jde o Bohem zamýšlenou velikost člověka, copak není tato tato velikost člověka vždycky jenom poměrná? Copak by Bůh dopustil, aby se mu někdo z tvorů přiblížil nebo snad vyrovnal?
Bůh vede každého člověka k přirozenému životu, ale zve ho i k životu nadpřirozenému. Pro záchranu lidstva, které se postavilo proti Bohu, poslal vlastního Syna. V Ježíši Kristu se Bůh stal člověkem, aby navázal hříchem přerušené spojení mezi člověkem a Bohem. Od Krista jsou všichni lidé pozváni k důvěrné účasti na nadpřirozeném životem Božím. Křtem svatým se člověk zdarma, a bez svých zásluh stává Božím dítětem. Tím začíná jeho život jako nového stvoření. Během svého růstu v dospělého Božího přítele se Boží dítě stále živí ustanovenou Nejsvětější Svátostí. Bůh se totiž nespokojuje s tím, že nás vede k sobě jako děti, ale chce, abychom byli jeho důvěrnými přáteli (Lk12,4, Jan15,15) a spolupracovníky.

Jak by člověk mohl dosáhnout této bohorovnosti?
Sám by se k tomu nikdy nepovznesl. Kdykoli a kdekoli se člověk snažil o překročení mezí svého lidského rodu, ať jako jedinec nebo jako kolektiv, dopadlo to hrozně. Místo nadčlověka od jakém snil německý filozof Nietzsche, zrodila se bestie hubící druhé lidi jako rasově méněcenné. Místo nového člověka, o jakém snil Lenin, vynořila se zrůdná masa, pohlcující zástupy všech třídně neuvědomělých v zájmu jejich převýchovy. Místo geneticky ušlechtilejšího tvora daří se moderním genetickým inženýrům přivést na svět nejhroznější zrůdy, jaké svou zhoubností předčí všechny pověsti o kentaurech. Avšak Bůh sám zve člověka k účasti na svém životě Božím a také ho k sobě pozvedá.

Jakým způsobem se má dít toto pozvedání tvora ke Stvořiteli?
Když se Kristus loučil se svými učedníky, domnívali se, že tím všechno skončilo. Ježíš jim však ukázal, že všechno bude pokračovat dál, neboť jejich život nabývá nového rozměru: "Je to pro vás dobré, abych já odešel. Jestliže totiž neodejdu, zastánce k vám nepřijde. Odejdu-li však, pošlu ho k vám" (Jan 16,7). Tento zastánce se na jiném místě nazývá Boží Duch, Duch svatý. Má nás uvést do všech pravd (Jan 16,13). Tento Duch je zdrojem a hybnou silou nového života v nás.

Kde je ten Duch svatý?
Blízkost Ducha svatého dnes nepoznáváme ani tak v mimořádných událostech, jako tomu bývalo v prvních dobách po Kristu, ale spíše v nepatrných událostech života, v nejobyčejnějším každodenním životě: v obětavé dobrotě sestry u lůžka nemocného, v pomoci druhým v dobách nouze, v neokázalé věrnosti manželů, v důvěře hříšníka v Boží milosrdenství. Působení Ducha svatého se přitom neuskutečňuje mimo naše přirozené vlohy a také ne bez naší součinnosti, nýbrž v nás a spolu s námi.

Jenže vy křesťané tvrdíte, že uznáváte jen jednoho Boha, a najednou mluvíte ještě o Duchu svatém. Copak nevidíte, jak si odporujete?
Písmo svaté vypovídá o nebeském Otci, o Synu Božím, ale také o svatém Duchu. Bible ukazuje, že svatý Duch není stejná osoba jako nebeský Otec a Boží Syn, ale že je to třetí osoba, která jedná jako samostatné Já (Jan15,26, Sk13,2).

Dejte s tím pokoj! Copak se někde v Písmě vyskytuje slovo "Trojice?!
Nevyskytuje, ale když sledujeme Boží slova a skutky, tak se pořád setkáváme s tímto tajemstvím. Tato pravda nám jistě nebyla sdělena, aby se nám nějak zkomplikovalo naše náboženské přesvědčení. Bůh se k nám naopak milostivě sklonil a rozhodl se dopřát nám účast na svém vnitřním životě. Ve víře v tajemství Trojice se ukazuje, zda je člověk ochoten slyšet od Boha samého, kdo Bůh je, anebo zda více spoléhá na lidskou představivost a je ochoten přijmout boha jen takového, kterého sám chápe. Takový bůh by byl omezený chápavostí lidského rozumu. Bůh však přesahuje meze lidského rozumu, ale i meze lidské lásky. Bůh je větší, než lidské srdce, a přesto se celý vejde do lidského srdce, ve kterém se rozhodl přebývat.

Ale slovo srdce znamená přece něco v přeneseném slova smyslu. Jednou znamená srdce pumpu na krev, jindy se slovem srdce rozumí nestálé lidské city anebo lásku. Copak je to vhodné užívat v tak hlubokých věcech, o jakých je zde řeč?
Srdce však znamená také celé naše vnitřní životní prostředí, na rozdíl od okolního, vnějšího životního prostředí, které člověka obklopuje. I když se označení srdce dá tak rozmanitě použít, přesto je zde jeho použití poměrně přijatelné. Vždyť všechna lidská slova jsou nedokonalá k vyjádření tajemství Nejsvětější Trojice. Nejsvětější Trojice nám nedokonale vyjadřuje tajemství Boží Lásky, která přesahuje každou lidskou lásku. Poprvé Bůh ve své milosti přesahuje možnosti lidské lásky tím, že stvořil člověka z ničeho jako Boží obraz k Boží podobě. Podruhé milosrdný Bůh přesahuje hranice lidské lásky tím, že poslal svého jednorozeného Syna Božího k záchraně člověka, jenž odmítl Boží Lásku. Potřetí milosrdný Bůh přesahuje Boží Láskou meze lidské lásky tím, že když lidé odmítli Božího Syna a nabídku k účasti na nadpřirozeném životě a vydali jej na kříž, po Zmrtvýchvstání a Nanebevstoupení posílá každému člověku svého Ducha, aby v každém z nás konal dílo Boží Lásky.

Hodně se tu mluví o Boží milosti. Ale když je tedy všechno dílem Boží milosti, není tedy všechno lidské úsilí zbytečné?
Milost bychom neměli chápat jako nějakou věc v člověku, ani jako nějaké přídavné zařízení, které by se připojovalo k člověku jako se připojuje šlehač nebo kávomlýnek k robotu, aby jeho použití bylo všestrannější a cena výrobku byla větší, ale bez něhož se lze bez velké ztráty obejít. Milost není volná vstupenka do nebe ani něco, co by se vsunovalo mezi Boha a člověka. Milost naopak vychází z láskyplného Božího jednání s člověkem. Ve svém nejvnitřnějším jádru je to Boží Láska ke každému z nás. Tím Bůh povznáší naši lásku, která se uskutečňuje na úrovni lidské přirozenosti, na vyšší úroveň přirozenosti Boží. Člověk by sám od sebe nedokázal překročit svůj stín ani vyskočit ze své lidské přirozenosti na úroveň nějakého vyššího tvora, jako třeba anděla, a vůbec už ne na úroveň Boha, který je Stvořitelem všech tvorů. Proto je to opravdu, milost.

Jak si může člověk zasloužit Boží milost?
Nijak. Milost je dar, který dává Bůh zdarma. Člověk si tento dar nemůže ničím zasloužit. Člověk může Boží milost svobodně buď přijmout nebo odmítnout.

Když se ale řekne "dar" nebo "přijmout" či "odmítnout", tak se tím většinou rozumí něco. Jenže jsme už slyšeli, že milost milost není jen něco v člověku nebo u člověka. Jak tomu tedy rozumět?
Kdo žije z milosti, s tím je Bůh a on je Bohu blízko a líbí se Bohu. V omilostněném člověku je předně obnoven Boží obraz ztracený lidským hříchem a za druhé je mu otevřena cesta k novému stvoření. Toto nové stvoření, které vychází z lidského druhu a směřuje ke stvoření, které má být každé jednotlivé jedinečným, neopakovatelným, originálním Božím obrazem svého druhu. Každé toto nové stvoření má své přesné jméno v křestním jménu, přičemž každý Petr a každý Pavel je jako Boží dítě novým stvořením svého druhu. Dovršení růstu našeho vnitřního života, který je účastí na Božím životě, je svatost. Je to dokonalá účast na vnitřním životě Božím.

Copak svatost není záležitostí pouze nějakých poustevníků, vzdálených světu a bezkrevných postav, až skoro na kost osekaných odříkavým životem?
Svatost není jen záležitostí vyjímečných jedinců, které by si Bůh zvlášť vybral k provádění nějaké krkolomné akrobacie. Nelekejme se vlastního pomyšlení na svatost. Je přichystána pro každého. Každý má toužit s Boží pomocí dosáhnout nejvyšších met. Nemusíme přitom myslet hned na odřeknutí si všeho krásného a radostného v životě, ani na útěk ze světa, ani na žádné velkolepé činy a okázalé oběti. Písmo svaté neklade důraz na mravní činy a výkony člověka, ale spíše na milostivé působení Boha.

Co tedy vůbec musí člověk udělat pro dosažení svatosti?
Stačí pouhá otevřenost člověka, prostá jakýchkoli složitých myšlenek, jakou má malé dítě. Není to však žádná lehkomyslnost ani neprozíravost. Tato otevřenost musí hlavně zahrnovat ochotu radostně přijímat účast na lepším životě milosti. A tato ochota vyžaduje příklon k vrcholnému Dobru, k nejvyšší Pravdě, k nejjasnější Kráse a svrchované Lásce, totiž k Bohu celým srdcem, víru a křest svatý.

Jak se ale člověk stane křesťanem? Co pro to musí podniknout?
Člověk nedělá ze sebe křesťana ani svým jednání, ani svým chováním. Člověka činí křesťanem Bůh. Tedy se nestává křesťanem tím, že se nějak namáhá, aby přesně a do všech podrobnosti plnil nějaká přikázání a vtěsnal se do nějaké předem připravené formičky. Křesťanem se stává tím, že vírou a láskou odpovídá na to, co mu dává Bůh.

A co mu Bůh vlastně dává?
Milost. Tou začíná život křesťana. Milostí se člověk rodí k novému životu (Jan 3,5), takže "se smíme nazývat Božími dětmi, a to také jsme" (1 Jan 3,1).

Potom ale můžeme klidně složit ruce do klína a dělat prsty mlýnek, a jenom si říkat: Bůh dělá všechno sám?!
To tedy ne! Právě zde začíná vlastní úkol křesťana. Je Kristem vykoupen, ale stojí na počátku nového života. Byl mu darován život, ale prožívat a plně ho rozvinout (Ef 4,13), to za člověka nemůže provést nikdo jiný. Kristus působí v nás a je třeba se dát jím vést (Řím 13,14). A právě tady začíná křesťanský život být naším vlastním úkonem. Člověk, jenž začíná věřit, navazuje spojení s Bohem. Tím se mu otevírají nové výhledy a nový obzor. Z tohoto hlediska jeho život nabývá nový ráz.

A není to snad jen nějaký křesťanův sebeklam? Copak se tolik odlišuje skutečný křesťan od zodpovědného nekřesťana? Často vykonávají stejné zaměstnání, budují dům, pečují o svou rodinu, a oba to mohou dělat dobře. Takže se křesťan liší od nekřesťana jen svými ideály.
Kdepak! Křesťan i nekřesťan sice žijí ve stejném světě, počínají si snad podobně, ale důvody jejich počínání a také cíle se zásadně liší. Především křesťan není idealista, nýbrž je realista. Křesťan se zaměřuje na skutečnost, a to na celou skutečnost, a ne pouze na její výsek. Křesťan nežije pouze z prolínání lidských a přírodních skutečností, ani z ryze lidských zkušeností, na které se omezuje nekřesťan. Křesťan žije především ze setkání s Bohem. Celým svým životem odpovídá na Boží slova a jednání, ale právě to ho činí schopnějším dokonaleji využívat lidských zkušeností a lépe odpovídat na prolínání lidských skutečností s ostatním tvorstvem.

Krásně se to poslouchá, ale není z toho dost jasné, co skutečnost vyžaduje od křesťana? Kde se Bůh se mnou setkává kromě nějakého zjevení? Jak Bůh mluví ke mně? Co jsou to za tajemné hlasy nebo blesková osvícení?
Většinu z toho, co nám Bůh říká, poznává člověk velmi názorným způsobem ze skutečnosti, která nás obklopuje. Bůh promlouvá ve světě skutečnostmi všedního života. Tyto skutečnosti jsou navenek mnohoznačné, ale pro toho, komu jsou určeny mluví hluboce smysluplně. Dají se odhalit, ale nevnucují se každému, nýbrž jen tomu, kdo je otevřen jejich poznání. Z toho plyne, že člověk nemá žádnou šablonu ani vždy stejný návod k dešifrování výzvy ve skutečnosti, aby jednoznačně poznal, co se od něho právě teď a nyní vyžaduje jako patřičná odezva ve slovech a skutcích. Společenské návyky, pohodlnost, nestálost lidských citů nám stěžují poznání. Boj o dobro je někdy obtížný, protože člověk nebývá dost upřímný sám k sobě. Jeho přání se mu stávají důvěryhodnou skutečností, k níž se všemi silami upíná. Naše poznání může používat dvou měřítek: předně vlastní mravní úsudek, totiž svědomí, a sdělení Boží vůle ve zjevení.