JIŘÍ MARIA VESELÝ O.P.
SVATOKLIMENTSKŸ LISTÁŘ

Cyrilometodějské dílo v pramenech o svatoklimentském proboštství
Cyrilometodějské dílo v pramenech o svatoklimentském proboštství
Staré Město-Veligrad 1963 Řím 1969

© JIŘÍ MARIA VESELÝ O. P., 1969
Vytiskly Poligrafické závody PRO v Římě

OBSAH

Předmluva 1
Svatoklimentský listář 5
I. PŮVODNÍ ZÁPISY
1. Schválení biskupa Jana Očka z Vlašimě 10
2. Potvrzení generálního vikáře, probošta Mikuláše 13
3. Zápis v kronice brněnských augustiniánů 16
4. Klášterní závěť markrabího Jana 27
5. Zpovědní pravomoc od biskupa Jana Mráze 35
6. Další zpovědní pravomoc 36
7. Kupní smlouva se Šemíkem z Labut 394
8. Doznání Jana Bradky o knězi Šimonovi 42
9. Půhon Petra probošta z Vřesovic 46
10. Zápisy o úmrtích 47
II. DODATKY
11. Údajná » Svatoklimentská kronika « z roku 1358 56
12. » Ustanovení« olomouckého biskupa Jana Mráze 58
13. Středovského » Posvátné dějiny Moravy « 63
Výhledy k obzorům (závěry a dohady) 71
Obrázkové přílohy: mapky podle univ. prof. Vil. Hrubého 83



PŘEDMLUVA
Tajemství » Hory sv. Klimenta « v Chřibských lesích rozviřuje tři otázky: vztah Konstantina-Cyrila a Metoděje ke sv. Klimentovi - vztah Cyrilův a Klimentův ke svatoklimentské hoře - a vztah augustiniánského proboštství z r. 1358 k cyrilometodějskému dílu. » Listář« se podle daných možností zaměřuje bezprostředně na třetí otázku, kdežto první a druhé se dotýká pouze druhotně.
První vztah je kladně doložen samým Cyrilem a Metodějem i jejich žáky. » Život Konstantinův « popisuje mezi jiným i cestu obou bratří k Chazarům, při níž se r. 860-61 zastavili na Krymu, aby se tam Cyril naučil hebrejsky, protože s chazarskými Židy chtěl vést slovní půtky jejich jazykem. » Když tam slyšel, že svatý Kliment doposud leží v moři, pomodlil se a řekl: » Důvěřuji v Boha a mám naději ve svatého Klimcnta, že ho najdu a vynesu z moře«. Pohnul arcibiskupa i s duchovenstvem a zbožnými muži, že ... začali kopat... (a nakonec) se ukázaly svaté ostatky... jak je psáno v jeho » Nalezení « (ŽK, 8).
Nalezení ostatků se klade do r. 861. Zde teď není nutné rozebírat, zda místem objevu na Krymu byl klasický Cherson u Sevastopolu, anebo Kerč na straně u Azovského moře - ani zda nalezené kosti patřily i s kotvou skutečně Klementovi, římskému Veleknězi, jenž tu měl zahynout jako mučedník kolem r. 101, či jinému mučedníkovi. Toto dořešení necháme vědeckému bádání zítřka. Svatí Bratři [a všichni v té době) byli přesvědčeni, že vykopali kosti Klimenta-papeže, svého krajana z Filip, a jejich názor, bližší Klimentově době než my, dosud nebyl vyvrácen s konečnou platností. Odnášeli si Klimenta jako vzor kněžské svatosti věrné až k smrti; jako nebeskou ochranu pro své apoštolské a vědecké práce; jako náznak své jednoty s Petrem a s jeho nástupci. Věřili, že Kliment je do určité míry přímo povinen chránit jejich dílo, a sice jako jeden článek v řetězu viditelných zástupců Krista, a jako krajan (viz jejich šíření úcty k soluňskému mučedníku sv. Dimitrovi na území Velké Moravy). Byzantští kněží-vzdělanci-mniši, zbožňující římského Velekněze Klimenta, to je ideální ekumenická jednota, a to již 1100 let před II. všeobecným vatikánským církevním sněmem: zůstávají učiteli Slovanů, církve i lidstva.
Cyrilovo až vášnivé lnutí ke Klimentovi přímo hoří z jeho » Řeči na přenesení ostatků«. Cyril ji napsal řecky, a později snad i slovansky (případně ji přeložili žáci). Už bibliotckář Anastázius kolem r. 873 ve svém dopisu Gauderichovi upozorňuje, že »Řeč« je jenom stručným popisem a že v ní Cyril ze skromnosti neuvádí své jméno. Česky ji vydal r. 1966 Josef Vašica (Literární památky epochy velkomoravské, str. 139-47), proto neuvádíme její podrobný obsah (viz naši str. 73-74). Cyrilova » Řeč na přenesení ostatků « se nazývá také » Chersonská legenda «. Do latiny ji přeložil pro velletrijského biskupa Gaudericha tehdejší papežský bibliotékář-sekretář Anastázius. Gauderich ji přepracoval a vložil do svého latinského » Života Konstantina-Cyrila s přenesením sv. Klimenta « - Vita Constantini-Cyrilli cum translatione s. Clementis«, jehož české znění vydala r. 1967 brněnská universita v »Pramenech k dějinám Velké Moravy« (Magnae Moraviae fontes historici II, str. 120-133). Gauderichův spis byl napsán v letech 869-73, protože 869 zemřel Cyril, a 873 činí na spisek narážku Anastázius. Po Do-brovském se pro spisek ustálil název »Italská legenda «, který se vžil víc než označení » Římská legenda «, jež navrhnul Pastrnek.
Skvělým svědectvím o Cyrilově duchovní velikosti a mravní ušlechtilosti i o jeho archeologickém nálezu Klimentových ostatků je nedávno objevený zmíněný list Anastázia Gauderichovi. Anastázius se v něm odvolává i na svědectví smyrnenského biskupa Metrofana, který se osobně účastnil nálezu, neboť byl právě tehdy poslán patriarchou Fociem na Chersones do vyhnanství. List nám dále prozrazuje, že Cyril napsal o nálezu i » Krátkou zprávu« (Brevis historia neboli Storiola), dále uvedenou »Řeč« (Sermo declamatorius), a básnicky dokonalé zpěvy (hymny), které si Anastázius ani netroufal přeložit. Slovenský překlad listu uveřejnil Peter Ratkoš r. 1968 (Pramene k dějinám Velkej Moravy, II. vyd. str. 169-72).
Také ve » Zlaté legendě « (Legenda aurea), sepsané dominikánem bl. Jakubem de Voragine (f 1298), se na konci života sv. Klimenta poznamenává, že Klimentovo tělo donesl do Říma »jakýsi kněz, zvaný Filosof« (MMFH, II, str. 120).
Gauderichem napsaný Cyrilův život nově zpracoval a vydal biskup Lev z Ostie, jenž zemřel r. 1115. Brněnští překladatelé tu mají pronikavý postřeh: » - je jistě pozoruhodný sám fakt, že v době, kdy se u nás Kosmas snažil co nejvíce oslabit, ne-li přímo umlčet slovanskou tradici cyrilometodějskou, římskému církevnímu hodnostáři nevadil tento moment [v Italské legendě arci nijak silný), aby neuvedl Gauderichovo dílo pod svým jménem znovu do oběhu, a aby se nepokusil posílit svou autoritou snahy o smír byzantského Východu a latinského Západu. « (MMFH, II, str. 121-22)
Čte-li se pozorně » Řeč «, » Krátká zpráva «, ale hlavně úryvek o přenesení z Cyrilova » Života« od Gaudericha-Lva, dojde se k jistotě, že ani dnes by vědecký archeologický vykopávkový průzkum a výzkum nemohl postupovat lépe:
1) Sbíral pečlivě všechny možné zprávy o » tak velikém a tak cenném pokladě. « Počal se ujako nějaký horlivý zvěd - ac si curiosus explorator - pilně vyptávat místních obyvatel a bedlivě pátrat po tom, co se k němu doneslo jednak v písemném podání, jednak i lidovým vyprávěním o těle blaženého Klimenta a o chrámu ... nebo o rakvi. Avlak všichni tito lidé, protože to nebyli domorodci, nýbrž cizinci přišlí z různých krajů, prohlašovali, že vůbec nevědí o ničem, na co se jich táže. Neboť moře vylilo své vlny zpět ku dřívějším břehům (a zalilo chrám). Mimoto i pro množství barbarských vpádů bylo ono místo opuštěno, chrám zanedbán a zbořen, a velká část toho kraje byla proměněna téměř v poušť a stala se neobyvatelnou. A tak i sama rakev svatého mučedníka s jeho tělem byla zatopena vlnami« (ZKpřen, 2).
2) Ač velmi udiven a zarmoucen, Cyril se nevzdal naděje. Obrátil se k modlitbám a vyzval k nim i jiné, počínajíc biskupem. Ale současně jim všem dělal přednášky, od veřejných činitelů (Ni-kifor, stratég, dux) až po prostý lid, v nichž jim vyložil důležitost věci, a skutečně podnítil mnohé z nich k tomu, aby se odebrali na to pobřeží a kopali tam, a tak hledali a našli tak vzácné perly, tak dlouho nepovšimnuté ... (hl 3).
3) Přitom stále pátral, na kterém místě by se asi mělo začít kopat. Jeho pozornost se soustředila najeden pahrbek, o němž se dalo uzavírat, že Kliment leží v troskách tam: » quo tantum thesaurům quiescere suspicari dabatur «. Obstoupili jej se všech stran: jedni procházeli místečko za místečkem, kdežto druzí začali s krajním napětím úsilně kopat. A tu najednou, »jakoby nějaká přejasná hvězda, zazářilo jedno ze žeber ... s nesmírným jásotem ... o závod vyhrabávali zemi a objevila se hned potom i jeho svatá hlava. Chvály a díky ... proudy slzí z radosti nad nalezením ... Postupně bylo nalezeno všechno. A na konec se ukázala i sama kotva, se kterou byl vržen do moře« [hl 4). Cyril sám zvedl nad svou hlavu schránku s ostatky, donesl ji na loď za ohromného jásotu všech, a potom ji dopravil do metropole Chersony {hl j).
4) Cyril tedy vytrval: hledal, našel a zabezpečil nález. Poslední vědeckou povinností bylo nález popsat, určit a vyložit (interpretace), a objevenou pravdu zveřejnit pro dobro lidstva. Z toho důvodu byly ostatky vystaveny postupně ve všech kostelích, nošeny celým městem, a když je viděl veškerý lid, byly uloženy v hlavní bazilice [hl 5). Pro Klimentovy ostatky se pak Cyril asi zastavil na zpáteční cestě od Chazarů, a šířeji je uvedl ve známost svými spisy.
Že ani Moravané nebyli vůči Klimentovým ostatkům, lhostejni, to vysvítá rovněž z Gauderichova » Života «, v němž se asi odráží svědectví Cyrilovo: » A když přišli do oněch končin, místní obyvatelé, dozvěděvše se o jejich příchodu, velice se zaradovali, především když uslyšeli, že s sebou přinášejí ostatky blaženého Klimenta a evangelium přeložené od řečeného Filosofa do jejich jazyka. Proto jim vyšli z města vstříc, a přijali je s úctou a s radostí nesmírnou. « (hl 7). Cyrilovu péči o Klimentovy ostatky na Moravě zachytil podle lidového podání Středovský (naše č. 13). Jejich přenesení do Říma popsal sám Metoděj s žáky (ŽK 17).
Rok 1969 - 1100 roků od Filosofovy smrti v Římě - postavil Konstantina-Cyrila a jeho vědecké dílo do nového, krásného světla. Světové uznání mu prokázalo UNESCO zařazením dne 14. února, což je den jeho smrti v Římě, mezi mezinárodní památné dny. - Celocírkevní oslavy zahájil 14. II. v Římě sám Pavel VI. a připomíná Cyrilovu velikost téměř při každé týdenní audienci s pochvalou pro československou vědu a cyrilometodějské dědictví. » Osservatore Romano « uveřejnilo o jubileu řadu článků. - Celý slovanský svět vzpomínal cyrilského výročí s vděčnou láskou, hlavně Bulhaři a Makedonci, mezi nimiž žil Metoděj (ŽM 2-3), a jejichž nářečí Cyril povýšil na slovienský spisovný jazyk. K oslavám se připojila i jiná místa, především rodná Soluň. - V českých zemích, hlavně na věrné Moravě, oslavy byly nesčíslné. Vědecké kruhy zahájily dne 14. září na Pražském Hradě jubilejní výstavu a uspořádaly mezinárodní cyrilské symposion. ČSAV - Ústav jazyků a literatur, filosofická fakulta Karlovy university, Čs komitét slavistů a komise pro spolupráci s UNESCO, hodnotili cyrilometodějské dílo, jak jeho vznik a rozvoj na Moravě, tak jeho pronikání přes slavníkovské území do přemyslovských Cech. Symposia se zúčastnila Itálie, Francie, Jugoslávie, Polsko, Rakousko, USA, atd. - Na Moravě do jubilejního rámce vlastně zapadly i oslavy dvacátého výročí od objevení prvního kamenného velkomoravského kostela ve Starém Městě (» Na valach «), kteréžto oslavy byly 23-27. září... [Lid. dem. 1969, c. 216-225). Ze stesků, uvedených na naší straně 6., zůstává tedy vlastně už jenom palčivá nutnost dokončit co nejdříve soustavný vykopávkový výzkum na svatoklimentské hoře u Osvětíman, zvláště když i toto místo bylo v rámci velkomoravské oblasti » Staré Město-Veligrad « prohlášeno v září ig6g za národní kulturní památku.
Toto druhé vydání » Listáře « vychází jako samostatná monografie, za pomoci mých přátel a posluchačů jak na universitě v Miláně, tak v Římě. Bylo upraveno s tohoto zorného úhlu, protože od odevzdání rukopisu pro první vydání uplynula dosti dlouhá doba, a některé věci se mezitím objevily v novém světle.
»Listář« má v určitém smyslu velmi vzdálené a složité počátky. Když jsem r. 1941udělal doktorát filosofie na universitě » Sacro Cuore « v Miláně, zakladatel a tehdejší rektor university, františkán MUDr Agostino Gemelli, vymohl pro mne zřízení katedry » slovanské filologie «. Za-vedení slovanské filologie stálo Gemelliho mnoho námahy a mohlo mít pro něho i pro universitu těžké následky, protože to byl jednak zřejmý projev odporu proti nacismu, jednak vyznání sympatií k Československu a vůbec ke Slovanům, a sice uprostřed faktické okupace Itálie od nacistů. Stále rostoucí příval posluchačů » slovanské filologie « vyvolal namátkové kontroly přednášek ze strany policie. Význam »slovanské filologie« se rozšířil ig44~45, kdy se Universita Sacro Cuore stala jedním ze středisek odboje proti nacistickému útlaku (prof. Franceschini Ezio). Do italského » hnutí odporu « se tam zapojili i Čechoslováci, vyvezení tehdy od německých okupantů do Itálie, aby tam byli vyvražděni. Spojenectví s Italy jim zachránilo životy (asi 5.000), a umožnilo i některým bojovat... Hmatatelnějším způsobem jsem byl zasvěcen do námětů » Listáře « za mé účasti při velkomoravských vykopávkách v oblasti Staré Město-Veligrad v letech 1957-68... Z katedry »slovanské filologie* v Miláně vyrostl mezitím rozvětvený slovanský ústav, jehož nynější ředitel, prof. Graciotti o.f.m., je častým přátelským hostem na slavistických kongresech v Praze. Ani římské universitní prostředí nemá vůči velkomoravskému úseku našich dějin a Cyrilovu kulturnímu dílu menší sympatie. Bylo by především pro nás škoda je neuspokojit.
Řím, Universita sv. Tomáše Akv. (Angelicum), na sv. Klimenta, dne 23. listopadu 1969.
                                                                                                   Prof. JIŘÍ MARIA VESELÝ, O. P.

 
SVATOKLIMENTSKÝ LISTÁŘ
Roku 1969 se oslavuje 1100 let od smrti Konstantin a-Cyrila, zvaného » Filosof«, bratra prvního moravského arcibiskupa Metoděje. (1) Staré lidové podání klade aspoň jeden úsek Konstantinovy učitelské činnosti mezi » Moravany « na Horu sv. Klimenta u Osvětiman (dnes v okrese Uherské Hradiště), lidově běžně: na » Klimentek«. (2) Při svém předběžném vykopávkovém průzkumu r. 1958 tam doc. dr Vilém Hrubý zjistil velkomoravské prvky: »- všechny dosavadní archeologické nálezy ukazují, že hradisko bylo vybudováno teprve Slovany, a to někdy v polovině 9. století. Naznačuje to jak objev byzantské mince z prvé poloviny 9. století (která je pro tu dobu spolehlivou datovací pomůckou), tak hlavně tamní keramika, typická pro střední dobu hradištní«. (3) Tyto závěry potvrdil další, soustavný archeologický výzkum v letech 1961-62, vedený drem Vladimírem Ondrušem, rovněž z pravěkého oddělení Moravského muzea v Brně. (4) Podle obou badatelů je pravděpodobné, že tu mohlo jít o mnišské sídliště východního rázu. Pro mnišské osazení na hoře v 9. století se zdají svědčit i dějepisné rozbory. (5)
Ani ještě k roku 1963 (t.j. k 1100. výročí příchodu obou bratří na Moravu) nebyla Konstantinova osobnost a činnost doceněna náležitě. Avšak dnes, po II. vatikánském koncilu, jejž Konstantin s Metodějem na Moravě myšlenkově předběhli o 1100 roků, se svět začíná o Konstantina zajímat ze tří důvodů:

(1) Paměť a život blaženého učitele našeho Konstantina Filosofa, prvního vychovatele a učitele slovanského národa (ŽK) - Paměť a život blaženého otce a učitele našeho Metoděje, arcibiskupa moravského (ŽM). Ze staroslověnštiny přeložil JOSEF VAŠICA (Na úsvitu křesťanství, ELK Praha 1942, a Literární památky epochy velkomoravské, Lidová demokracie, Praha 1966).
(2) Viz např. JAN STŘEDOVSKÝ, Sacra Moraviae historia, 1710, str. 239. - DR. FRANT. PŘIKRYL, Sv. Kliment u Osvětiman, 1890. - Týž, Sv. Cyrill a Method v upomínkách památek starožitných na Moravé, 1905. -ČENĚK KRAMOLIŠ, Na Klimentku, Povídky o hoře svatoklimentské, 2. rozšířené vydání, Brno 1935, a jiní (opakuje se v podstatě totéž jádro).
(3) VILÉM HRUBÝ, Velkomoravské hradisko sv. Klimenta u Osvětiman, vyd. Moravské muzeum, Brno 1961. Zatím nejlepší přehledná práce. Z této knihy jsou převzaty i tři mapky na str. 83-84.
(4) DR VLADIMÍR ONDRUŠ, Výzkum na hradisku sv. Klimenta u Osvětiman (Katolické noviny, 12. listopadu 1961, č. 46 str. 3).
(5) Dr RUDOLF HURT, SV. Kliment u Osvětiman, (rukopis) 1948. - Dr JIŘÍ MARIA VESELÝ, Tajemství Hory sv. Klimenta, (rukopis) 1963.

a) kulturně - neboť na Moravu přichází, říká císař Michal, » abyste i vy byli připočteni k velikým národům « (ŽK, 14). A tak tento veliký duch se před nás staví jako průkopník rovnosti všech národů a lidí (geniální vynálezce písma pro Slovany, mistrovský překladatel, jedinečný spisovatel, básník a umělec): zakládá slovanskou vzdělanost;
b) ekumenicky - protože souladně spojil ducha východního, mnišsky mystického křesťanství se západním, právnicky organisačním. A jednotu všech chápal jako důsledek vzájemného pochopení a lásky, např. proti tehdejšímu germánskému imperialistickému, násilnému tlaku » misijnímu » na Slovany: sjednocuje láskou k myšlence-duchem;
c) politicky - jako občan Cařihradu a jako státní příslušník byzantské říše, přes všechno předcházející očerňování z Německa, je přijat v západním Římě s nadšením a pohřben s vrcholnými, » papežskými « poctami. A tak je právě dnes nejenom vzorem přátelského soužití mezi Západem a Východem, ale zároveň i mostem: model lidskosti.
Dnešek, bude-li chtít být opravdu pokrokový a lidský, bude se vracet ke Konstantinu-Cyrilovi Filosofu, ale hlavně k jeho práci na Moravě. Aby nás cizina nepřistihla nepřipraveny (jako v případě Řehoře Mendla), bylo by třeba:
a) dokončit tak nadějně a úspěšně započatý archeologický výzkum na » Klimentku «, než počasí a neodpovědní návštěvníci úplně zničí zbytky zdí, už dlouho odkryté a nezajištěné;
b) zpřístupnit listinné prameny o svatoklimentské hoře.
Těchto je zatím několik hlavních, a srovnáme-li jejich obsah s výsledky vykopávek a s tím, co zachovalo ústní podání, docházíme k překvapivým závěrům. K listinám patří např. zápis olomouckého biskupa Jana Očka z Vlašimi o darování hory s kaplí sv. Klimenta brněnským augustiniánům, tentýž zápis od Janova generálního vikáře, probošta Mikuláše, a záznam v klášterní kronice brněnských augustiniánů. Všechny tři jsou z 18. dubna 1358. Dále tu jsou dva zápisy o udělení zpovědní pravomoci augustiniánům určeným pro » horu sv. Klimenta «, jeden z roku 1400 a druhý z roku 1401. A konečně, mimo jiné i přehled majetku brněnského kláštera z r. 1370, v němž je jmenována zajímavým způsobem také kaple sv. Klimenta. Tajemstvím zůstává doznání Jana Bradky o vztazích mezi knězem Simonem a lupičem Janáčem. Klášterní zápisy o úmrtích poodhalují clonu zakrývající vnitřní život v klášteře. V druhé části »Listáře « je několik zpráv se zmínkami buďto přímo o » kapli sv. Klimenta u Koryčan «, nebo » u Cimburka «, či aspoň o vesnici Vřesovicích, jejíž část patřila augustiniánskému proboštství na svatoklimentské hoře. (6)
Někomu by se mohl sice zdát název » listinář « vhodnější než »listář «, ale rozhodl jsem se proň proto, že slovo listina je pozdější. Žádný doklad ze 14-15. století pokud mi bylo možné zjistit, neužívá o sobě výraz »listina «. Tak např. kupní smlouva mezi Semíkem a proboštem Petrem (naše č. 7) říká: »Já Šimon Komík z Újezda... vyznávám tímto listem obecně...« Latinsky se podobné sbírky psaných dokladů nazývají » Codex diplomaticus«, svazek listů, sbírka listin. Proto by se tato sbírka mohla přeložit » Codex diplomaticus sanctoclementinus«. Podrobně řečeno, jde zde o listář bývalého kláštera na Hoře sv. Klimenta u Osvětiman.
Doklady jsou řazeny podle časové posloupnosti (chronologicky), podle pořadí jejich vzniku, pokud ovšem bylo možné to zjistit. Je jasné, že všechny nemají stejnou váhu, a proto se každému přisuzuje pouze ta cena, na jakou má právo. Protože však stran Hory sv. Klimenta jde o prvý pokus tohoto druhu, neměl jsem odvahu vynechat nic, co by mohlo přinést aspoň nějaký paprsek světla, či uvést na nové stopy, a již předem děkuji za všechny případné připomínky a rady.
Tato sbírka vznikla ze dvou důvodů. Především působilo trapně, že téměř všechny dosavadní práce o svatoklimentské hoře, pokud se vůbec snažily o vědecký postup, se v podstatě opíraly o malý úryvek z listin č. 1-2-3, ve kterém se říká: »-Jan, moravský markrabí, daroval... kapli blaženého Klimenta papeže, ležící v lesní pustině blízko jeho hradu Nový Cimburk, sice v pradávných dobách zbudovanou pro uctívání tohoto světce, avšak nyní již dávno opuštěnou, bez jakékoli bohoslužby. Kaple je daleko od sousedních farních kostelů, ba dokonce nepatří do území žádné farnosti. Spolu s kaplí daroval obytný prostor, přilehlý k této kapli a obehnaný kolem dokola okruhem příkopů...« (naše č. 1-2-3). Druhý důvod vyvstal po r. 1958, kdy obtížný, ale velmi slibný archeologický výzkum na svatoklimentské hoře tam prokázal přítomnost velkomoravských prvků. Plánovaný další soustavný výzkum vyžadoval shromáždění všeho, co se o tomto místě dalo najít v písemných pramenech.
Snažil jsem se o čtení pramenů z jejich původního znění, z originálů, ale možné to bylo pouze v několika málo případech. Jde totiž většinou o

(6) Viz na stroji psaný seznam a přehled listin a akt z bývalého archivu augustiniánského kláštera v Brně -Dr J. RADIMSKÍ, Augustiniáni v Brné, státní archiv v Brně značka: » E 4 «. Doklady jdou od r. 1233-(1350) do r. 1950 Od r. 1350 do r, 1783 byli brněnští augustiniáni u sv. Tomáše. Pak je dal Josef II. nucené přestěhovat do též zrušeného a zpustlého kláštera cisterciaček na Starém Brně, zvaného » Aula Mariae - Královský dvůr Mariin «, anebo také » Aula Reginae - Dvůr, Palác Královny «, odkud cisterciačky odešly do Tišnova (Předklášteří). Na Starém Brně byli augustiniáni do r. 1950, kdy byl klášter zabrán, a augustiniánský archiv přenesen do státního v Brně.

záznamy z klášterních archivů a knihoven, a ty byly po r. 1950, po záboru klášterních budov, soustředěny na různá místa. A tak v některých případech se vůbec neví, kde dotyčný originál může být, v jiných případech se tyto původní pergameny poškodily, čímž se ztížilo čtení, anebo se snad i ztratily. Kulturní škoda je zde nedozírná a někdy přímo nenahraditelná, i když se stále dá doufat, že se některé doklady mohou snad ještě najít. Říkám to zde předem jako odpověď na případné námitky, že některá čtení nejsou dokonalá. Dal jsem přednost uveřejnění aspoň takového čtení, než je úplně vynechat, protože již největší umírněný realista myšlení, Tomáš Akvinský říká, že » lépe je být aspoň nějak než nebýt vůbec «.
Palčivý nedostatek původních písemných zpráv o Velké Moravě, o činnosti sv. Cyrila a Metoděje, a tedy i o velkomoravských počátcích dějin svatoklimentské hory, se vysvětlí především tím, že tu bylo mnoho ničivých zásahů: rozdrcení Velké Moravy od Maďarů v letech 907-910 - spálení a zničení slovanských knih německolatinskými kněžími na Sázavě po zrušení sázavského slovanského kláštera r. 1095 - spálení a zničení klášterních a farních knihoven a archivů za husitských bouří, hlavně na Velehradě (12. ledna 1421) a pravděpodobně i na »Klimentku« - spálení kapitulní knihovny s archivem v Brně na Petrově, i jinde, za švédských válek (1645) -rozprodání a zničení archivů a knihoven z klášterů, zrušených za Josefa II kolem r. 1780 - a jak jsme se zmínili, částečně i rok 1950.
Ožehavou otázkou je také překlad latinských listin. Jisté je, že překlad vědeckých pramenů nemůže být chápán pouze jako básnické umění. Avšak na druhé straně ani není možné se omezit jenom na čistě otrocký překlad už např. z toho důvodu, že taková listina někdy může představovat několika-stránkovou větu, nebo že některá středověká latinská slova mohou mít v češtině současně několik různých smyslů, anebo že jedno slovo mění svůj smysl podle století, apod. Myslím, že pro vzdělané odborníky při jejich práci je rozhodující latinský text, jemuž rozumějí přímo, a překlad jim pouze pomáhá. Pro širší vrstvy však je lépe předložit překlad spíše podle opravdového smyslu, a tedy volnější. K tomu přistupuje neodpovědně neukázněný stav dnešní spisovné češtiny, pro který nejenom nemůžeme čekat, že by se nějaký cizí vědecký badatel mohl naučit dokonale česky, ale ani Cech nemá jistotu o pravidlech své mateřštiny. Už náš »Učitel« Konstantin-Cyril ve svých poznámkách o překládání upozorňuje, že kdo » vnímá holá slova, ta dál než až do sluchu nepronikají«... » Proto... tam, kde slovo ...ztrácelo smysl, tam jsme se drželi smyslu... « a ke svým čtenářům se obrací slovy: » - prosím, abyste mně neučenému a hrubému nevytýkali, jestliže... někde je položeno nenáležité slovo. Neboť pokud jsme mohli, snažili jsme se položit náležité a báli jsme se přidat... takže najde-li se někde i skrovně něco přidáno, ať ten, kdo čte, pochopí, že se tak stalo z nutnosti a z rozpaků, nikoli ze smělosti - « (7)
Různé mohou být i názory na sestavení této sbírky. Mohly by se prostě otisknout prameny bez poznámek a výkladu - nebo napřed prameny a potom výklad - či konečně napřed výklad a pak znění pramenů. Abychom se vyhnuli školskému postupu a znázornili dějiny jako souvislý proud života, rozhodli jsme se pro tento smíšený pořad, který bude současně i nutit k samostatnému zamyšlení. Cyrilometodějské prameny je těžké vydávat bez poznámek. Neboť jak bylo výstižně řečeno jinde - » sám originální pramen je často pro svůj obsah, vzdálený od současné doby více než tisíc let, dnešnímu čtenáři málo srozumitelný, poněvadž je poplatný souvěkým společenským motivům a impulsům svého autora, jeho sčetlosti, jeho závislosti na pramenech jiných a jiných literárních dílech své doby, dále na politickém ovzduší, v jehož společenském prostředí autor žil a psal: všechny tyto okolnosti se promítají v konkrétním písemném vyjádření pramene. Na jeho stylizaci mohly působit i záměry autora pramene vyjádřit zjevně nebo skrytě názory své nebo také názory určité společenské skupiny na popisované jevy a události a ovlivnit tak tu část mínění tehdejší společnosti, které byly tyto záznamy určeny... text pramenů bývá často heslovitý, neúplný, a umožňuje interpretaci ne vždy jednoznačnou... « (8)
Prameny obsažené ve » Svatoklimentském listáři« nejsou ovšem přímo velkomoravské, avšak vyrůstají ze vztahů k této době. Jejich interpretace, jejich výklad, musí vedle politických, hospodářských a společenských pohnutek dbát také na náboženské vlivy. Neboť jak v cyrilometodějské době, tak při obnovování života na svatoklimentské hoře, přes všechny možné průvodní úpadkové jevy, události vyrůstají v podstatě především z nábožensky zaníceného ducha. Karel IV., markrabí Jan, mistr Jan Hus... Každá doba má svého ducha, a v 9. i 14.-15. století u nás dělali dějiny křesťané. Křesťanství hlásané Konstantinem-Filosofem a Metodějem bylo » mnišské «, a to ve východním duchu. Na svatoklimentské hoře ve 14.-15. století pracovali brněnští augustiniáni-poustevníci, patřící do skupiny » žebravých « řádů, tehdy moderních a pokrokových (progresivních, revolučních). Teprve když z narážek v pramenech vyčteme správně podstatu jejich vlastního života, můžeme pochopit a soudit i jejich životní dílo. Proto v poznámkách se budeme snažit osvětlit také tyto stránky, laickým badatelům buďto neznámé, anebo jimi záměrně opomíjené či přímo zkreslované.

(7) Sv. Konstantina-Cyrila, Předmluva ke slovanskému překladu Evangeliáře (zlomek). - Viz JOSEF VAŠICA, Literární památky epochy velkomoravské, 863-885, Praha 1966, str. 101-102. - O stavu češtiny: DUŠAN ŠLOSAR, Spisovná íeština a jazyková kultura (L. listy 1969 č. 3 /23. I/ Praha).
(8) Magnae Moraviae Fontes Historici (MMFH), Prameny k dějinám Velké Moravy, I, Brno 1966, str. 10.

Přesto že jde o křesťanské prameny, ti, kdo jsou schopni rozumět latinskému znění, a přitom budou sledovat český překlad, najdou zajímavosti v pravopisu. Latinští klášterní a biskupští písaři byli velmi málo úzkostliví v užívání velkých počátečních písmen. Klidně píší » bůh « či » maria panna « - a hned vedle: » Olomoucký Biskup «, a podobně. A tak máme na začátku první uváděné listiny: »Jan z milosti boha a apoštolské stolice Biskup Olomoucký... « Snad se to dělalo ze snahy zalíbit se lidem, snad z hrdinské jistoty, že Bůh není malicherný. V každém případě se tím » bůh « ani tehdy nestal menší, ani nepřestal být, protože jak se píše, ani dnes není ještě úplně mrtev - a » Olomoucký Biskup « zemřel stejně jako ostatní.
» Svatoklimentský listář« nevyčerpává svatoklimentskou otázku zcela a úplně. Je myšlen jako pomůcka pro pokračování ve vykopávkovém výzkumu na » Klimentku «. Pohled na dějiny místa a na závěry z vykopávek by byl shrnut v mé dalši práci »Tajemství Hory sv. Klimenta«. Samostatné zpracování by si zasloužila i otázka celkové svatoklimentské úcty v cyrilometodějských zemích, včetně počtu a stáří svatoklimentských svatyní, protože nejstarší z nich jsou bezpečně dílem cyrilometodějské misie. (9)
Svého vlastního podrobnějšího zpracování by si zasloužila dále i Pon-tánova báseň o sv. Cyrilu a Metodějovi, obsažená v jeho díle » Libri třes hymnorum de Beata Maria Virgine et Sanctis patronis « z r. 1602, a rovněž Hirschmenzelův životopis obou světců, Cyrila a Metoděje. Obě díla sice jsou zaníceně cyrilometodějská, ale nedají se chápat jako » prameny « o svatoklimentské hoře u Osvětiman, proto se jimi zde neobíráme. Z Hirschmen-zelových myšlenek čerpal také Středovský.

(9) Viz např. dva cyrilometodějské články dra Václava Ryneše (VR) v » Duchovtrm pastýři« z r. 1963, kde isou - hlavně v druhém článku - sledovány prvé zmínky o Cyrilovi a Metoději v moravských kalendáriích. Děkuji zde p. dru Rynešovi za podnětné připomínky.