S KLAPKAMI NA OČÍCH

Jsou všichni na svých místech?
Chybí bratr Valerius.
Valerius?
Z poslední lavice se ozvalo mručení bratra Ondřeje a skončilo oznámením:
On frátit z kláftera zpátky domů. - On nebude. - On žikal mne, ať žikám.
Benediktinská sutana se zavrtěla a zamrkala očima. Popravdě řečeno, jako učitel nijak zvlášť neželel, že bratr Valerius ustoupil od přání svých předků ohledně jejich snu o synově vzdělání. Bratr Valerius byl živoucí ozvěna. Míval trapnou potřebu opakovat každou otázku, která mu byla položena. Na dotaz: Jaké je množné číslo od stůl?, spolehlivě vydal ze sebe ozvěnu: Jaké je množné číslo od stůl? - ale odpověď žádnou. A co horšího, byl vyladěn tak dalekosáhle, že často opakoval otázky určené žákům v jiných lavicích. A ti z toho byli celí zmatení. Mnozí si stěžovali:
Naše odpověď je docela popletená, když bratr Valerius papouškuje otázku.
Vyučující věděl, že předčasné ukončení učení v benediktinském klášteře není nic neobvyklého. Žáci přicházeli a odcházeli. Někteří zůstali v klášteře Monte Cassino pár let, jiní jako třeba Tomáš, dokonce i devět let. Rok poté, co jeho otec, hrabě Landulf, obléhal a vyplenil ve službách Bedřicha II. a bok po boku císařského vojska toto starobylé opatství, učinil totiž tento rytíř zdejším benediktínům nabídku, jaká se těžko odmítá:
Pošlu k vám svého syna Tomáše.
Co všechno by všemi mastmi mazaný hrabě neudělal, aby zpečetil mír s mnichy! Vždyť i císař Bedřich, panující od Německa po Sicílii nad Svatou říší římskou, se právě tehdy nakrátko sblížil s duchovní mocí.
Hrabě z Akvina si spokojeně mnul ruce, když si broukal pod fousy: Pošlu tam Tomáše a máme vystaráno. Pojistím si spojenectví výhodné pro všechny. Dokonce i pro hmotný zisk. Klášter má tučné důchody. Chlapec se tam jednou stane opatem, tak jako je tam teď opatem můj bratr Sinnibald.
Mniši samozřejmě doufali, že všichni jejich chovanci zůstanou v klášteře napořád, aby pokračovali v jejich bohumilém poslání. Jedni přišli, protože jejich otec byl na křižácké výpravě nebo prostě se z ní už nevrátil. Jiní naopak odešli, protože přišli o své otce ve válce, a museli se doma ujmout jejich místa.
Bratr Matouš!
Ano, ploším, špitl plachý hlásek.
Otcové na Monte Cassino nezapomínali, že mnozí z jejich chovanců vstupují do bran klášterní školy v důsledku nejrůznějších otřesů. Jednou to bylo křižácké tažení, jindy boj velmožů o moc, příležitostné vypalování hradů, ztráta nejbližších následkem morové rány. Každý takový kotrmelec v slzavém údolí tohoto světa se odrážel v přílivu či odlivu chovanců.
Proč přicházíš do kláštera? – Říkáš, že se chceš naučit číst, psát a počítat?
To také, ale hlavně si osvojit důležité věci ohledně učení víry a vzdělání mravů.
K čemu ti to bude dobré?
Chci lépe obstát v dalším životě, ať už v klášteře nebo ve své rodině, kam se po létech klášterní výchovy vrátím.
Důvody přijímání nových chovanců do kláštera však nebyly zdaleka jen vznešené a vzdělávací, nýbrž docela přízemní – s mnohým přijatým chovancem připlouvalo do kláštera tučné jmění.
Bratr Tomáš! - Kde je?
Někde v zahradě.
Tak ho zavolej! Už začíná výuka.
Ach ten Tomáš! - Povzdechl si učitel. Tomáš mu dělal těžkou hlavu. Dělal mu hlavu těžší než kdokoli z ostatních chovanců kláštera. Byl učenlivý, ale až moc. Kladl svým vychovatelům často docela nemístné otázky, aspoň podle jejich mínění. Tak už výchozí otázka, která z něho v hodině náboženství vylezla, a která zněla Co je Bůh?, vyloudila leckterému ze vznešených obyvatel kláštera Monte Cassino ve tváři shovívavý úsměv. To bylo jen zpočátku. Klučinovy otázky neustávaly. Následně se zarývaly jeho vychovatelům do čela v podobě vrásek, až posléze zanechávaly stopy v podobě interesantního stříbra na jejich skráních. Nakonec někdy budily také pohoršení a rozčílení: když nebraly konce. Učitelé si však přece jen nemohli příliš vyskakovat, protože Tomášův strýc tu něco znamenal.
Kluk jeden všetečná! – Co se pořád jenom na něco ptá? – Kdopak mu to může všecko zodpovědět?
Inu, březnové dítko, ozval se kterýsi z mnichů. - Lidé narození ve znamení Ryb se svými myšlenkami pohybují v hloubkách a neexistují pro ně žádné hranice. Jejich údělem je plavat v hloubkách, a někdy proti proudu. Mají silné vnitřní vnímání a citlivost. Jejich představivost jim umožňuje procítění každého okamžiku. Jen stěží nacházejí rovnováhu mezi svými sny, vnitřními tužbami a realitou, kterou -
Tak dost! - Rozkřikl se opat Sinnibald, až poklička na hrnci s vařící vodou poskočila. Nebyla to poklička, ani hrnec s vařící vodou. Byl to dotyčný mnich. Nyní se jen tetelil následkem hříchu. Špaček na strništi by se tolik netetelil.
Nestrpím na této svaté půdě takové nepřístojnosti! Pohanské pověry! Pusťte, bratře, ty zvěrokruhy z hlavy! Jděte se vyzpovídat z hříchu proti prvému přikázání!
Jméno Tomáš znamená hebrejsky hlubinu, připomínal jiný mnichů.
Ale ten chlapec přece nemůže za to, že ho pokřtili podle jeho dědečka, mocného hraběte Tomáše ze Sommacla.
To byl, jářku, udatný rytíř! Zachránil kdysi náš klášter před Normany.
Hrabátko však vědělo svoje.
Nedaleko jeho rodiště Rocca-Secca bydlel zbožný a svatý poustevník Fra Buono - Dobrý bratr. Býval rádcem a příkladem svatého života celému okolí. Kdekdo si ho vážil pro jeho ctnosti a svatost. Zřejmě byl ještě lepší, než naznačovalo jméno.
Jednou přiběhl bez dechu na hrad Rocca-Secca.
Co se děje? – Honí vás, otče, vlci?
Zavrtěl hlavou, a vymáčkl ze sebe:
Pa – pa - paní hraběnka porodí –
Ovšemže porodí. Všichni to víme a modlíme se za to.
Přináším jí radostnou zvěst.
Tak pojďte, otče.
Raduj se, vznešená paní! Brzy porodíš syna a dáš mu jméno Tomáš. Po boku svého chotě ho uvedeš do kláštera Monte-Cassino, aby se jednou stal opatem a vládl ohromnými důchody opatství. Jenže Bůh to zařídí jinak. Vynikne učeností a svatostí, že na celém světě nebude mít rovného.
Nejsem hodna být matkou takového syna, ale děj se vůle Boží.
Podle proroctví se jí opravdu narodilo sedmé dítko, chlapec. Při křtu mu dali jméno jeho dědečka Tomáše.
Jedné bouřlivé noci, kdy se hrad Rocca-Secca otřásal v základech, udeřil blesk do hradní věže sídla hrabat Akvinských.
Hraběnka vyběhla s planoucím svícnem, ale vichřice jí zhasla všechny svíce. Tápavě se prodírala temnou nocí k věži s dětskou komnatou. Už tam přispěchali také sloužící s vodou na uhašení ohně.
Dcerušce už není pomoci, ale klouček vyvázl bez škrábnutí.
Najednou měl každý plno rozumu: Inu, Pánbůh chrání svoje vyvolené i tam, kde jiní bývají postiženi pohromou. Hlavně v mládí, kdy nedostatek rozumu a opatrnosti by mnohé nemluvně uvedl do pohromy. Tehdy posílá strážného anděla, který bdí, i když matka odpočívá, nebo kde by matčina ochrana nebyla nic platná. Kdekdo to ví, ale málokdo se ptá: Kdo je Bůh?
Taková pomoc se bere jako voda ze studny, ale pak se nad tím vším mávne rukou:
No, a co naděláme?
Když zanedlouho poté odjela hraběnka Teodora do neapolských lázní, vzala sebou i svého nejmenšího.
Uprostřed poklidného odpočinku šlechtičny se najednou objeví její synek a v ruce drží útržek papíru. Neustále to nosí sebou.
Co to máš, Tomášku? - Diví se chůva, když ho chce koupat.
Schová ruku za záda.
Dej to sem! – Tak se s tím i vykoupej a ponoří ho do vody.
Teprve máti mu ve vodě bere útržek pergamenu z ruky.
Áááááá – rozléhá se dětský pláč do všech stran.
Je na něm napsáno: AVE MARIA
Tak si to drž, když chceš. - Vrací mu to máti.
A hned je po křiku.
Ham. - Útržek se ani nenadál, a už je v růžové zahradě a nikdo ho odtamtud neodnese.
Několik zim se přehnalo a místo žvatlajícího dítka je tu učenlivý klučina.
Když se chce učit, tak nejvíc se naučí právě v klášterní škole v Monte Cassinu, rozhoduje hrabě.
Někdo by myslel, že když má Tomáš strejdu opatem, tak má na růžích ustláno. Jenže klášterní výchova nebyla žádná procházka růžovým sadem.
Pokud se Tomáš ozval s otázkou: Co je Bůh?, dočkal od učitele místo odpovědi spíše napomenutí. Dokonce i jeho strýc, který tu byl hlavním představeným, mlčel o tom jako zařezaný. Nechtěl mluvit nebo nevěděl? Možná oboje.
Bůh je Bůh, řekl důrazně opat. – O tom se nepřemýšlí. Prostě věř, a všechno ostatní pusť z hlavy! Raději se hleď něčemu pořádnému naučit! Hlavně číst, psát, počítat, a taky jazyky - vedle italštiny, taky latina, a ještě francouzština a němčina.
Otázky, které klade dítě, se dají umlčet předčasně zestárlými, ne však potlačit. Když jeden nenajde odpověď tam, kde se dá očekávat, zamíří jinam. Někdo může být za školou, ovšem ne na úkor školy, nýbrž na úkor hry, zábavy a volna vůbec.
Zahrajeme si tady, navrhl jeden z mládenců.
Jen do toho! - Vyzval je starý řeholník, který doprovázel svěřence lesem.
A hned se započala veselá hra ve stínu pod klenbou věkovitých platanů.
Pro jednoho z nich se však hra zastavila dřív, než se rozběhla. Místo toho se pohnuly kmeny starých obrovitých platanů, s nimiž jinak nehnula ani sebevětší vichřice. Nyní však ti věkovití staroušci promluvili. Dlouho s nimi zůstal docela nepovšimnut. Sám však zakoušel podivuhodný duchovní vhled. Ten mu navěky umožnil onen všestranně příznivý nebo snad uctivý postoj ke všemu jsoucímu. Kdo něco takového zakusil, vrací se k tomu pořád a při každé příležitosti.
Je to platan. Jenže také vím, že mnohá určení tohoto stromu nejsou mým okem viditelná a vůbec je nemohu zachytit smysly. Mnohé, a právě to, co je stromu vlastní, je přístupné pouze mému duchu. Jedině duch to může proniknout a obsáhnout. Životní proces stromu nejsem schopen vidět ani pod zvětšovacím sklem. Jaká je podstata stromu? Pořád ještě tím nemíním nic přesažného.
Kdekdo si klade tuto otázku a má na ni dokonce připravenu odpověď. Leckdo si je jistý, že ví, co je strom na rozdíl od řeky, skály, trávy či zvířete. Řekněme, že můžeš vypočítat všechny vlastnosti podstaty stromu, a tedy dokonale a beze zbytku vyjádřit, co je to strom. Tak by nechyběla ani jedna vlastnost, ani jedna složka tohoto pojmu, a otázka Co je strom? by byla plně zodpovězena.
A co když někdo nadhodí, že do popisu podstaty patří třeba i zmínka o tom, zda takto popsaný strom skutečně existuje, či ne. Třeba bys na to hned podotkl, že při zodpovězení otázky Co je strom? není důležité, zda skutečně existuje či neexistuje.
Někdo by možná odpověděl, že právě to se zdá být rozhodující. Nechceš pouze vědět, co je strom, nýbrž zda také skutečně existuje. Zajímá tě, co věc je, její podstata, ale také její existence, že věc je, tedy skutečné bytí. Pak budeš o této složce existence, jsoucnosti, uvažovat. Brzy poznáš, že nejde o žádnou další složku pojmu strom, kterou bys měl přiřadit k ostatním, už vyčteným znakům, takže by se k popisu vzhledu, velikosti, druhu listů a plodů nakonec ještě připočetlo existování. Tuto složku nemůžeš stavět na stejnou úroveň s ostatními. Jde o cosi bytostně odlišného. Jedná se spíše o jakýsi druh činnosti. Tento strom, vymezený všemi vyjmenovanými vlastnostmi, ještě cosi dělá. Co dělá? Roste, zelená se, kvete, plodí, vadne, usychá. A kromě toho dělá ještě něco jiného, co předchází a co je předpokladem všech jednotlivých úkonů, prostě existuje. Ano, toto existování není jenom lecjaký druh činnosti. Existování je činnost v plném a zcela zvláštním smyslu. Mudrci ji nazývali prostě činností, bez bližšího určení a bez omezení.
Jenže je tu ještě něco jiného. Můžeš různým způsobem blíže vymezit, co v případě stromu znamená zelený, co úrodný, co dřevo. Podstatné vlastnosti možná nelze vymezit plně, nicméně dají se blíže vymezit. Je však zhola nemožné blíže vysvětlit, co znamená existovat. Když chceš najít rozdíl mezi stromem pouze myšleným a skutečným stromem, tak můžeš leda stále opakovat, že skutečný strom existuje, že tu opravdu stojí, že je něčím skutečným. Existenci nemůžeš vymezit. V tomto bodě tvoje myšlení naráží na záhadu bytí tak, jako bys vrazil nosem do zdi.
Přitom stojíš tváří v tvář k docela přesné odpovědi na otázku Co je strom?, k níž docházíš pozorováním a uvažováním o skutečných stromech. Je jasné, že přitom nemusíš myslet na skutečnou existenci těchto stromů. Existence nepatří k jejich podstatě. Nemusí nutně existovat. Je pouze jedna jediná Bytost, u níž existence nejenže náleží k podstatě, nýbrž přímo podstatu tvoří, takže není žádné jiné jméno, které by výstižněji a přesněji vyjádřilo podstatu této neopakovatelné Bytosti.

Především musím těm chlapcům pomoci, opakoval si učitel v duchu, aby si rozšířili slovní zásobu.
A měl patrně pravdu. To, co žáci potřebovali nejvíc a co mohli okamžitě použít, byla bohatá zásoba slov, totiž slov, kterými lze pojmenovat běžné věci, vyjádřit jednoduché otázky, popsat každodenní zážitky. Kdyby někdo srovnal význam slovní zásoby a třeba pravopisu, musel by uznat, že prvnímu by se mělo věnovat více času než druhému. Ač je pravopis základní věc, přece jen ho mimo školu není zapotřebí tak naléhavě, protože dospělí studenti píší v běžném životě méně často.
Koneckonců, vyjádřil se jednou: - na to, aby člověk mohl používat jazyka k hlásání Božího Slova, nepotřebuje znát přednostně pravopis.
Ehm, naši žáci jsou toho živým důkazem, uznával jiný učitel.
A co znalost mluvnice? - Tak učitel dlouhý čas dumal: Co je důležitější? Slovní zásoba nebo mluvnice? Nakonec si řekl: Při výuce nováčků musím upřednostnit slovní zásobu. Žáci potřebují znát slova, obraty, rčení, na které by mohli znalosti mluvnice uplatňovat. Vždyť k čemu je mluvnice, když se nemá na čem uplatnit? Mluvnice beze slov je jako - ano, jako holá kostra. Teprve až jeden zná slovo kostra, může říci, co vlastně kostra je.
Slova jsou základní kameny, řekl učitel: - a mluvnice je chrám.
A co výslovnost?
Ta měla na své straně skutečně pádné důvody, ba víc než pádné. Nejednou si učitel pohrával s neblahou představou, že správná výslovnost je dost možná něco, čeho někteří jeho svěřenci prostě vůbec nejsou schopni.
Vezměme takové sykavky. Co může být jednoduššího? A přece žák z Kolína mluvil před svým příchodem do této školy tolik let německy, že se ovládání jeho zubů a jazyka stalo železným návykem. Ten mu bránil vyslovit sykavku před samohláskou jinak než jako zykafku. Jeho výroky o zmrti, Zaracénech či o zouzedech začínaly učiteli lézt na nervy. Nebo takové er! Někteří studenti je zřejmě do smrti budou měnit v sykavku nebo v křížence mezi dásňovkou a zadopatrovkou. Jednou se dokonce vůbec nedalo rozeznat, zda si bavorák, žák jinak docela nadaný, vybral za námět svého proslovu řípy, šípy, cípy nebo chřípí. Nebo takový věčný obtížný student. – Ach, jo!! - Vyšlo mimoděk z učitele. Kdykoli mu vtrhl do úvah tento živel, samovolně si povzdechl. Byl to student snaživý a pilný. Přes neustálé učitelovo nabádání, aby vyslovoval všechno co nejpečlivěji, však nedávno prohlásil o komsi, že má supy jako perličky. Když mu vyučující vytknul: Nerespektujete znělost souhlásek!, - tak s pevným předsevzetím slíbil: Už budu dycky žíkat, že má zuby jako berličky.
V tomto bodě svých úvah objevil učitel důležitou spojitost mezi slovní zásobou a výslovností. Zlepšování jednoho by mohlo pomoci druhému!
Žáci, jak bylo vidět, uvítali rozšiřování slovní zásoby. A věčný obtížný student otevřel svou krabičku pisátek, do tváře vpustil sluníčko, připravil si čistý list pergamenu a dávno před tím, než vyučující došel podle abecedního pořádku k jeho jménu, ji nadepsal:
SLOVNÍ ZÁSOPA
Jeden po druhém se posluchači vrhali do zadání. Čela se krabatila, dlaně přejížděly po bradách, prsty vjížděly do vlasů a podrbávaly tam, kde žádného z nich nesvědilo.
Studente, vaše slova jsou krajáč... páv... sepraný, a vaše zase …
Zanedlouho se žáci hrnuli k tabuli, přepisovali na ni utvořené věty a vraceli se do lavic. Když na tabuli zvěčnil své výpotky věčný obtížný student, pyšně zvedl oči k učiteli. Ten se tvářil, že je zabrán do výtvorů na tabuli. Přesto koutkem oka bedlivě sledoval studenta.
Vcelku to šlo překvapivě dobře. Až na to, že bavorák nešťastně naložil s dubem ve větě: Budeme zpátky, co by dub, byly věty docela přijatelné. Rozšiřování slovní zásoby se dařilo.
Další předstoupí - , a ukazovátko zamířilo na věčného obtížného studenta.
Vyvolaný povstal a spustil: Moje zásopa čislo jedna zní krajáč. Já to slovo ušívám k tomuto větu: Au, ten krajáč je ostrej jak bžitva!'
Učitel se ozval: Nic takového! Zadal jsem vám slovo krajáč, a ne kráječ.
Ale moje slovo je -
Není. Když říkáte, že krajáč je ostrý, myslíte ve skutečnosti kráječ!
Věčný obtížný student nasadil výraz, naznačující, že se snad právě naléhavě radí se svým andělem strážným, a poté ze sebe vymáčkl: - Ale dyš krajáč rozbijete, je ostrej a můše pošísnout ruku -
Učitel zaťal zuby. Nechal se chytil do pasti. Student si pojistil obě slova tím, že jedno z nich rafinovaně nastražil.
A další věta?
Moje čislo dvě, zahlaholil student, je páf - a věšte mne nebo nevěšte, je to těsně těšký slofo! Muj věta sní: On na ní tak mluvil, že z toho byla páf.
Hm. Jenže, milý studente, vaše zadané slovo má na konci v.
Zkuste použít zadané slovo v nějaké jiné větě.
S radostí! -Věčný obtížný student se zamyslel. Načež řekl s přesvědčením vyučujícímu: Sem na vás pyšnej jako pávvv.
Učitel se dotázal: A co třetí věta?
Student ho počastoval vrcholným výtvorem: Jedenást let sou spolu sepraný a požád jim to klapá.
Omylka! Plete dvě slova. Sebraní mohou být manžel s manželkou, ale seprane muže být leda staré prádlo.
Správně. - Přisvědčil učitel: Tak zkuste slovo sepraný v nějakém jiném větném spojení.
Někerý lidi mají staré prádlo, poněváč sou jedenást let sebraný a požád jim to klapá!
Ááá - studios nikdy nevzdává! - Zakokrhal kdosi.
Ach ten studios! Neustoupí ani o chlup! - Hořekoval další žák.
No todle! - Rozčiloval se jiný student.
Další, prosím.
Roztrhl se pytel s užitečnými slovy a učitel byl čím dál pyšnější na svou metodu. Důmyslně přiváděl posluchače k tomu, aby si odvozovali názvy různých zaměstnání z označení výrobků nebo pracovišť. Tím se slovní zásoba třídy utěšeně rozrůstala o loďaře, vinaře, písaře, košíkáře, kováře.
Nicméně k ničemu to nevedlo. Mnich marně vraštil čelo a vytrvale si otíral klenutou tonzuru.
I ve chvíli, kdy mrazivě zavrtěl hlavou, aby dal věčnému obtížnému studentovi najevo, že je s každým svým novým a novým jazykovým divuplodem naprosto vedle, si učitel pomyslel: Slovní zásoba. To je ono. Především musíme rozšiřovat slovní zásobu.

Tomáši! Tomáši! - Vytrhlo chlapce z uvažování, takže skoro pocítil, jak od něho stromy poodstoupily. Jeden z hlavních dějů, na který se soustředí zájem každého studenta, je vyvolání. Je to činnost vycházející od učitele, student je jejím předmětem. Proto mezi nejběžnější trpné tvary patří takové jako bejt taženej či tahanej. Otočil se a vykročil, aby se vzápětí hlásil na tom nejběžnějším místě:
Tady jsem, otče, přicházím na vaše volání.
On se podíval udiveně a řekl: Nevolal jsem tě. Nejspíš se ti něco zdálo.
Poodešel od něho, ale sotva se vzdálil, znovu uslyšel jasně: Tomáši! Tomáši!
Vrátil se k němu se slovy:
Zde jsem, volal jste mne.
On však řekl: Ale kdepak, můj synu. Jen se klidně uvolni.
Když se to opakovalo ještě potřetí, konečně to i duchovnímu došlo. V duchovním životě není nad to, když se i učitel někdy obrátí. O co šlo? Inu, mládenec má jiné povolání. Tak mu řekl: - Klidně si odpočiň, Tomáši, a jestli to ještě uslyšíš, tak řekni: Mluv, Pane, tvůj služebník naslouchá.
A skutečně naslouchat stálo za to.
Jsem, který jsem, neboť se pojmenovávám prostě jako Jsoucí. Když slyšíš mimoděk větu Bůh je, zdá se ti zprvu, že se to dá rozumně chápat jen dvěma způsoby. Může jít o odpověď na otázku, zda vůbec nějaký Bůh je. Bůh pak znamená: Ano, Bůh je, Bůh existuje. Může to však být neúplná věta, prostě jen začátek věty: Bůh je… Pak by ovšem bylo žádoucí dodat, co je: stvořitel všeho, dobrotivý, všemohoucí, moudrý...
Jenže o to mi nejde, vydechl Tomáš a sesul se na kolena před malým křížkem, vyřezaným do kůry letitého stromu.
Vím, o co ti jde, milé dítě. Chápeš tuto větu ne v tom prvním ani ve druhém smyslu, ba ani jako odpověď na otázku, zda Bůh existuje, ani jako neúplnou. Výrok Bůh je podle tebe říká, že Bůh je ona Bytost, jejíž celou přirozeností je bezvýhradně existence, tj. Bytost, jež je uskutečnění. Bůh je samo Bytí, čisté uskutečnění. Když uvažuješ o Bohu, nemůžeš si myslet, že by tu byla nejprve jen Boží podstata, určená nějakým počtem vlastností, a navíc ještě existence, pravá skutečnost této Bytosti s takovými a takovými vlastnostmi. Chceš uvažovat a mluvit o tom s nejvyšší možnou přesností, bez náznaků, bez nemístných ústupků naší běžné mluvě. Tak musíš říci, že u Boha je jeho podstata a jeho skutečné bytí jedno a totéž. Bůh je svým skutečným bytím. U Boha se podstata neliší od jeho existence.
Jsem, který jsem. Podle tebe to znamená: Jsem ten, jehož podstatou je existence. Když Augustin čte Moje jméno, rozumí tím: Jsem naprosto neproměnný, když stejná slova čteš sám, rozumíš tím: Jsem čistým uskutečněním bytí.
Takový přístup tě vede stavět se s úsměvem ke všemu, co existuje. K lepšímu pochopení musíš vzít v úvahu, že to, co z věcí dělá opravdu skutečné věci, je uskutečnění bytí.
Ano, můj Pane, díky za tvé vnuknutí. - Neznám žádnou bytost, která by dokázala sama ze sebe uskutečnit toto prosté bytí. Především pak sám jsem naprosto bezmocný, pokud jde o schopnost učinit z nejsoucího jsoucí. Něco takového se dosud nestalo a všechno mluví proti tomu, že by se to kdy mohlo stát. Na světě není nic samozřejmějšího. Zajisté, mohu udělat něco z něčeho, co už tady je, avšak způsobit, aby toto něco bylo, to nedokážu. Nedovedu stvořit vůbec nic. Stvoření znamená totéž co přivedení věcí k bytí. Stvoření je především uskutečněním. Když Augustin vysvětluje pojem stvoření, tak naznačuje, že jde o úkon, jímž Ten, který je, co je, působí, aby také věci mohly být, čím jsou: kamenem, stromem, zvířetem, člověkem, andělem. Cítím, že potřebuji pokročit dál. Myslím, že jsoucí má existenci v tom, čím bytostně je.
Bůh je svou podstatou samo bytí. Z toho nutně vyplývá, že stvořené bytí je jeho vlastním účinkem, tak jako vzplanutí je vlastním účinkem ohně.
Proto musí být Bůh nutně ve všech věcech, a to nejvnitrnějším způsobem. Kdykoli se setkávám s něčím skutečným, v jakémkoli smyslu jsoucím, tak se setkávám s čímsi, co Bůh sám bezprostředně podněcuje. Mám tu co činit s čímsi podobným Bohu, který je sám od sebe a to ne na základě žádné dodatečné dokonalosti, nýbrž dík samotné existenci.

Kde jsou ostatní? Volal starý řeholník chraplavým hlasem, když si všiml, že někdo chybí. Sotva, že uviděl Tomáše stranou ostatních, vydal se potácivě za ním.
Tomáši!
Vůbec ho nevnímal.
Teprve, když mu položil ruku na jeho mladistvou hlavu, pohnul se a vzhlédl k řeholníkovi.
Kam ses poděl, můj synu?
Trochu tady hloubám.
O čem?
Co je Bůh.
A víš to už?
Pokrčil rameny.
Tak vidíš.
Copak si mohu pomoci, když vidím tohle kolem.
Co vidíš, Tomášku?
Krásnou krajinu, jasné nebe, klid a velebnost těch letitých dubů. Ach, působí tak blahodárně na mé srdce. – Kolik příležitostí k odpovědím na mé otázky!
Otázky? - Jaké otázky, můj synu?
Kdo učinil všechnu tu krásu a proč všechno kolem roste a pohybuje se? – Tak jsme chodívali s maminkou do hradní kaple. Právě tam se roznítila v mé hrudi láska k Bohu milostí věčné Lásky. Znovu a znovu, několikrát za den jsme spěchávali s maminkou k hradní bráně. Tam jsem rozdával nuzným a nemocným dárky, jež mi maminka podávala.
Starý řeholník se usmíval. Potom však zvážněl, vzhlédl k slunci a řekl důrazně:
Už je dost pozdě, bratři. Musíme se vrátit. Bude pokračovat vyučování.
A jéje – látanina je na obzoru, povzdechl si jeden z bratrů.
Jaká pak látanina? – Snad zmatina, né? Ozval se jiný student.
Pravda je, že latina neboli lánina, ládina, látanina, láia, laika, lágra či zmatina, a kdoví jak jinak s ní ještě nakládali veselí žáčkové, skutečně následovala. Tak si v příštích hodinách všichni vtloukali do hlavy nová slova, a pak jejich ohebniny, aby se z nich dala stavět věta. Jejich náladu pod psa z této jazykové pleteniny příliš nevylepšila ani talina jak jmenovali italštinu, ani fránina či fráňa, franka či francka, kterou do nich hustil francouzštinář, a vůbec už němina čili němka, kterou měl na svědomí němčinář. Korunu všemu dával matykář s tou svou mátou, matykou či motykou, ale také matyčkou či matičkou.
Co všechno věděl učitel o studentech! Věděl, kdo jsou, nejenom duchovní osoby z církevních kruhů, ale i šlechtická mládež a k tomu děti měšťanů, zbohatlíků obchodem a prací v nějakém cechu. Pro jedny to byla cesta k službě Boží, pro jiné však jen cesta, jak se přiblížit dobrým mravům jistých vyšších kruhů společnosti. Znal tedy dost dobře důvody započetí jejich studia, ale i spletité příčiny jejich ústupu z ohniska vzdělání. Předčasné ukončení studia tady není nic neobvyklého. Žáci přicházeli, žáci odcházeli. Někteří zůstali v třídě půl roku i déle, jiní odešli po jediném dnu nebo týdnu nebo měsíci. Jiní sem přišli, protože s jejich domovy otřásli průbojní Saracéni. Další zase odešli, protože jejich bratři odešli do křižácké výpravy na osvobození Jeruzaléma a půda na panství zůstala úhorem.
Vyučující nikdy nezapomínal, že mnozí z jeho žáků přicházejí do školy v důsledku nejrůznějších otřesů: Saracéni ve Španělsku, křižáky vyždímaná Occitánie, křižácké tažení do Svaté země či do Egypta, štvanice a čistky tam či onde - každý mocenský záškub na neklidné zemi se odrážel v přílivu či odlivu žactva. Mnozí chodili do klášterní školy zdaleka nejen proto, aby se naučili základním, svízelným náležitostem svého nového jazyka, latiny, řeči zjednávající cestu vzhůru po společenském žebříčku. Učili se zde také věcem, jež byly předehrou k události nanejvýš významné, ba pro některé až magické, totiž k získání cesty k přiblížení dobrým mravům jistých vyšších kruhů společnosti
Učitel si povzdechl. Kdo mu dělal těžkou hlavu? Věčný obtížný student. Dělal mu těžší hlavu než kdokoli z ostatních žáků ve třídě, a to už od prvního písemného úkolu, který zněl: Napište několik podstatných jmen v jednotném a množném čísle. Když tenkrát opravil část úkolů, dostal se k zápisu, z něhož zářila slova, mezi kterými vynikalo: množné písmo od psa je smečka, od ptáka je hejno, od stromu je les.
Zkušení vychovatelé připomínali učiteli: Neutvářej si unáhlený závěr, že žák je omezený, pomalý nebo nepolepšitelný, dokud se nedopátráš skutečné příčiny jeho chyb, ať už je jakákoli. Někdy třeba ten, kdo pomalu čte, potřebuje silnější sklíčko před oči, nikoli přísnější vedení. Jindy jsou pravopisné chyby projevem lenosti, nikoli hlouposti. A někdy nepocházejí chyby z nevědomosti, nýbrž ze zvukové záměny. Tak si učitel všiml, že někteří žáci říkají ocet, když chtějí říct otec. Výsledné věty pak ovšem byly zcela zavádějící.
Brzy si učitel oddechl. Mnohé jeho pochybnosti se rozplynuly a nabyl jistoty: nedostane-li se tomuto žákovi včas pomoci, mohl by snadno skončit jako krajně obtížný případ. Každý, kdo si myslí, že množné číslo od vlka je smečka, potřebuje zvláštní péči.
Věčný obtížný student ohromil vyučujícího protikladem, který vytvořil ke slovu život, totiž smrď.
Pokud o svéráznosti takového zacházení s jazykem byly ještě nějaké pochybnosti, rozptýlily se, když byl věčný obtížný student vyzván, aby uvedl minulý a budoucí čas slovesa umřít. Bez váhání odpověděl: Umžít, umžel, pohžeb.
Učitele hryzalo svědomí: Nejspíš jsem něco zanedbal. Určitě jsem se mu nevěnoval tak, jak bych byl měl.
Jedno je jisté, že když člověk dlouho a soustavně spoutává své smysly, nervy a vůbec celé tělo nějakou jednotvárnou mechanickou dřinou, jeho duch se přitom neobyčejně vzpíná a rozbíhá k velkému vzepjetí. Tak nebožtík Sokrates lámal kámen a potom jej složitě otesával dlátem, neboť byl vlastním zaměstnáním kameníkem či snad sochařem. Náš Pán byl zase tesařem. Pavel zašíval stany. Spinoza brousil čočky. Montesquieu zahradničil. Přitom si málokdo uvědomuje, že i děti nadmíru dřou, protože se mu zdá, že jenom chodí do školy. Tohle zakoušel i Tomáš, když dělal u benediktinů nové zářezy do svých mozkových závitů. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.
Někomu by se mohlo zdát, že si Tomáš snad ani nepřipouštěl nepopsatelný prvek poezie, když u něho najdeme zřídka zmínku o radosti ze skutečných květů a plodů přirozených věcí, třebaže se neustále setkáváme se zájmem o skryté kořeny. Přesto i jeho unavená mysl dostávala křídla, aby zaletěla pryč ze školy.
Několik mil od kláštera Monte Cassino se tyčila mohutná skalní výspa, zvedající se jako pilíř Apenin. Odedávna byla korunována hradem zvaným Suchá skála. Pravé hnízdo, kde se orlíci akvinské větve císařské rodiny učili létat. Tam žil hrabě Landulf z Akvina, který byl Tomášovým otcem. Z dětské komnaty se dal oknem sledovat celý mumraj okolního světa. A teď se mu stále neodbytněji vtíraly staré otázky, které by se daly vyjádřit novou řečí. První slůvko nově osvojené řeči zní já, a pak následuje slovo býti, a pak hned jsoucno. Jedni se prostě naučí býti, obyčej, bystrý, bylina, kobyla, býk, babyka, Bydžov, Přibyslav jako když bičem mrská, a nekoukají přitom ani doleva ani doprava, a staré otázky svého dětství nechávají spát, a posléze k nim přiloží i nějakou tu našprtanou zmatinu či látaninu. To však nebyl Tomášův případ. Jeho unavené oči spočinuly na zeleném trávníku, který vídal od svého dětství ze své komnaty. Popásal se na něm oslík, létali po něm motýli a chlapec zatoužil se na něm také napást. Motýli v mžiku odletěli a oslík se kamsi zatoulal, cikády se odmlčely. Dokonce i starý platan, poskytující příjemný stín, pojednou zakolísal, rozhoupal se a jeho obrysy ztrácely ostrost, až se skoro rozplynul. Právě v tu chvíli mu naskočila do mysli základní otázka, kterou znal už od dětství.
Když se svýma očima podívám z okna komnaty a uvidím nějakou věc, třeba zelenou olivu, co vlastně vím? Vím o tom vůbec něco? Už jako dítě si mohu uvědomovat jen své vědomí. A dva by se mohli do krve hádat, jestli existuje oliva a ne dítě, nebo že existuje vědomé dítě, ale že neexistuje žádná oliva. Dávno předtím, než vím, že oliva je oliva, nebo že já jsem já, vím, že něco je něco. Snad by bylo nejlépe, kdybych důrazně řekl, že je nějaké JE.
Moje první uvědomění si skutečnosti je skutečné. Tohle nemohu odvolat. Jinak bych chodil s oslovskými klapkami na očích. Když si ale všimnu té či oné skutečností, jak ji znám, sleduji, že má poněkud zvláštní povahu. Ta způsobuje, že se k ní mnoho lidí začalo chovat podivně a přezíravě.
Převážně je ve stavu změny, když se stává z jedné věci nějakou jinou. Nebo zase její vlastnosti mají vztah k jiným věcem. Nebo se zdá, že je neustále v pohybu nebo že úplně mizí. V tomto bodě opouští mnoho mudrců první základ skutečnosti, který zpočátku uznali, a vracejí se k tvrzení, že neexistuje nic kromě změny, nebo nic kromě srovnání nebo plynutí nebo, že vlastně neexistuje vůbec nic. Musím se podržet svého prvního uvědomění skutečnosti. Nemohu pochybovat o bytí Bytí, i když se to někdy zdá kusé. Vždyť to, co vidím, není plnost bytí, protože nikdy nevidím, co všechno bytí dovede. Sníh se rozpouští ve studenou vodu a studená voda je zahřívána v horkou vodu. Nemůže být tím vším současně. Proto však ještě není voda neskutečná, ba není ani pouze poměrná. Její bytí je omezeno v téže chvíli na bytí v jediné věci. Plnost bytí však je všechno to, čím bytí může být.
Každá, i ta nejobyčejnější věc je v každé chvíli něčím. Není však vším, čím by mohla být. Existuje plnost bytí, v níž může být vším, čím může být. Zatímco někdo došel nakonec k holé změně, sám docházím k vrcholné věci, jež je neměnná, poněvadž je současně všemi ostatními věcmi. Přece se nebudu obírat pouhou změnou, jež je ve skutečnosti změnou v nic. Raději se upnu na neměnnost, která zahrnuje změny všech věcí. Věci se mění, poněvadž jsou neúplné, ale jejich skutečnost může být vyložena jen jako náležející k něčemu, co je úplné. A to je Bůh.
Napřed vidím věc jako něco důkladnějšího než věc - jako něco ještě solidnějšího než solidní, inu podružná fakta, s jejichž uznáním za fakta začínám. Vím, že jsou skutečná. Žádný prchavý nebo matoucí prvek v jejich skutečnosti nemůže být opravdu neskutečný a musí znamenat jen jejich vztah ke skutečné skutečnosti. Zástupy přechytralých mudráků, předčasně odkládajících dětský přístup, se uchylují od názoru, že to, co vidím, není tím, co vidím, protože mne to neuspokojuje nebo protože se to samo nevysvětluje. Nedostatek, který nalézám v tom, co je, je prostě v tom, že to není všechno, co je. Bůh je skutečnější než člověk, skutečnější než kterákoli hmota, neboť Bůh se všemi svými silami je v každé chvíli činný.
Moje láska k moudrosti stojí na obecném přesvědčení, že strom je strom. Začínám tím, že na otázku: Existuje něco? Odpovídám: Ano. To je ta věc, kterou někteří z nás nazývají zdravým rozumem. Buď existuje skutečný most mezi duchem a skutečností, anebo neexistuje žádná láska k moudrosti. Prostě strom je strom.
Všechno zakládám na jediné nesmírné a přece prosté myšlence, jež zahrnuje opravdu všechno, co existuje, ba všechno, co by vůbec mohlo existovat. Toto všeobsáhlé pojetí vyjadřuji slovem bytí.
Naneštěstí se toto latinské označení ens nedá uspokojivě přeložit do hovorové řeči. Nesnáz je spíše slovní než logická, ale má praktický dopad. Když přeložím slovo bytí do své vlaštiny, anebo do francouzštiny či němčiny, tak si uvědomuji, že může mít v jiných podmínkách trochu jiný smysl.
Ó, jak je ta moje rodná řeč kudrnatá a krásně zpěvná! To latina je strohá, ostře řezaná, úsečná, ale zato příhodná pro jasnost a jednoznačnost mého projevu.
Je mi nad slunce jasné, že moje láska k moudrosti mluví jazykem pro mě cizím, i když ponechám stranou okolnost, že je to latina. Názvosloví mé lásky k moudrosti není vždy přesně shodné s mou rodnou vlaštinou, a vůbec už nebude totožné s názvoslovím lásky k moudrosti kohokoli dalšího, kdo se o to jednou bude zajímat.
Přesto se mi latina náramně dobře hodí. Nechci pořád jen usuzovat v sylogismu, třebaže nebudu nikdy usuzovat jinak než sylogisticky. Nemusím však provádět důsledně všechny logické stupně v každém případě. Když použiji slovo esse, tak rozlišuji slovo být jako sponu od bytí jednotlivé existence. Poprvé jde o slovesnou sponu vyjadřující rozumem uspořádané složení nějaké věty. Takovéto být není něčím, co by bylo ve věcech samých, nýbrž je jenom v rozumu při vytváření nějakých výroků. V tomto smyslu přisuzuji být všemu, o čem mohu vyslovit nějaký výrok, ať už je to jsoucno nebo pouhý nedostatek jsoucna, jak když mluvím o slepotě. V jiném smyslu užívám esse, když jde o uskutečnění jsoucna jako takového.
Jako spona se sloveso být vyskytuje třeba ve větě: Sokrates je moudrý. Mohu říci, že být v takové větě vytváří spojení podmětu Sokrates a přísudku moudrý, k němuž dochází v úkonu myšlení této věty. Ne každá věta takového tvaru obsahuje sloveso být tímto způsobem, protože se dá říct: Sokrates filozofuje. Přesto každá taková věta obsahuje skrytě sponu, kterou je možno vyslovit v tomto případě větou: Sokrates je filozof.

Když vyučující zjistil účast všech žáků, zahájil hodinu sdělením: Dneska se, milí posluchači, budeme věnovat - hovorovému cvičení.
Z řad před ním zazněl chorál souhlasu, protkaný zděšeným sténáním a zoufalým úpěním. Většina žáků měla hovorové cvičení v oblibě, ale ti, kteří sténali, měli raději cvičení písemné, a ti, kdož úpěli, považovali každé své veřejné vystoupení za vyložené mučení.
U katedry se vyvolaný věčný obtížný student otočil tváří k posluchačům. Jednou rukou se opřel o tlustospis, jako by pózoval v sochařské huti, druhou zvedl jako bodrý Říman přehlížející své legie. Načež nasadil ten nejslunečnější úsměv a zvučným hlasem zahlaholil:
Pamprésor, fratres, náfštěfníci této velefážené budovy. - Za moje teze vám proslafim o našich hyzdorických piliších.
Čislo jedna je Jéšiž Christus, skladatel nebeskéj flasti. Dalši na šatě je Fimon Pete, prima rybaš. Za nim Pafel, apoštol nárotu, kerej se proslovil sfyma cestama. Taky nakonec muj oplípenej oprácenej hžišnik, podstava se slatym sersem na práfy straně - svety Augustin!… Těkuji vás.
Student se hrdinským krokem vrátil na místo.
To má bejt cvičení mluvení? - Zaprotestoval jiný student.
Zbohem, gramátyčko, vydechl pohřebně další student.
Joj! Vyhrkl jeho druh od Poznaně.
Učitel si odkašlal: Bylo to - ehm - velmi dobré, bratře- po stránce obsahové. Ale bohužel jste udělal velké množství chyb ve výslovnosti.
Jémináku! - Usmál se triumfálně věčný obtížný student.
Přistoupíme k opravám, zvolal učitel: Kdo začne?
Opravné připomínky se hrnuly na všech stranách jako houby po dešti.
Tolik vykroucených slov! Mně z toho točí kotrba! - Hlásil synek kupce z Benátek.
Načež se nějaký horlivec ozval s doporučením: Myslím, že žák může své mluvení polepšit, když bude dobře poslouchat své samohlásky a souhlásky. Potom bude říkat velevážené, a ne velefážené, na řadě, a ne na šatě ---
Chachachá! –Přerušila ho třída.
Učitel předstíral, že neslyší barbarský smích, ani řehot. Posléze dodal: S tím musím jenom souhlasit, bratře. Čím pečlivěji budete vyslovovat jednotlivé hlásky, tím lépe vyslovíte, co máte na srdci. Například náfštěfníci navozují představu čehosi štavnatého, kdežto vy jste měl na mysli návštěvníky naší školy. Podobně hyzdorický připomíná spíše nějakou ohyzdnost nežli historii.

Co se dá říci o větě: Je hloupost? - Dumal Tomáš: To je příklad vypovídání být ve smyslu spony, třebaže tu zjevně vůbec nejde o větu s vysloveným podmětem a přísudkem. Obecně se dá předpokládat, že kdykoli mohu utvořit větu ve tvaru: Sokrates je filozof, tak mohu říci: Filozofie je. Tomuto výroku se dá rozumět tak, že je srovnatelný s výrokem Něco je Filozofem.
Esse někdy znamená pravdu výroku, a to i u věcí, které nemají bytí, jako když třeba řeknu: Je hloupost, protože je pravda, že někdo je hloupý.
Hloupost není něco příznivého jako třeba schopnost myslet. Hloupost je nedostatek této schopnosti, prostě díra v myšlení. Pouze příznivé, nikoli záporné skutečnosti mají bytí neboli esse ve smyslu odlišném od spony. Skutečnost bytí znamená jednotlivou existenci příznivé skutečnosti.
Pak je tu ale nějaký oříšek, který bych tuze rád jednou rozlouskl. - Chvíli se to jaksi obracelo v mysli mládence, až se zapotil. Zavrtěl hlavou, zvedl se a přesouval se klášterem směrem k tiché boční kapli. Zdatná postava se snadno ztrácela v šeru klášterní kaple, kde chladný schodek před oltářem zakusil teplo vlhkých kolen. Za chvíli se ke schodku připojily dlaždice podlahy při dotyku s prostírajícím se mužným tělem. Tiché oddechování se slévalo s bzukotem mouchy, narážející občas do muránských skel, propouštějících ve dne do svatyně pestré paprsky.
Každou věc mohu bytostně chápat, i když nevím vůbec nic o její existenci. Mohu přece rozumět, co je člověk nebo rusalka, aniž vím, jestli vůbec existují. Protože žádné rusalky neexistují, tak se nedá mluvit o nějakém skutečném zkoumání povahy rusalky. V každé stvořené věci se to, co věc bytostně je, liší od její existence. Jenom Bůh se bytostně neliší od své existence.
Jenže jak se mi tohle všechno hodí k životu? – Zdálo se, že jenom pohled Ukřižovaného mohl zahlédnout, jak zvídavé oči mladého Itala zaletěly ke kříži Páně, protože tu bylo šero a temno. Ve skutečnosti tu však byl ještě někdo, kdo o sobě také dával v pravý čas vědět.
Kdo to byl?
Někdo, kdo byl smysly nepostřehnutelný, ale vcelku také nepřehlédnutelný pro dítě s čistým srdcem, a nyní následovalo oslovení:
Dávno tě znám, Tomáši. Dříve, než tvá duše procitla, chválil jsem za tebe a kvůli tobě Stvořitele. Chválil jsem ho za tvé početí i za potěšení a úlevu, jež přineslo tvým rodičům. Ani tví rodiče ještě vůbec netušili dosah svého počínání. Dávno jsem však už slyšel Boží povolání a odpověděl jsem na to chválou.
Od chvíle, co jsem zaslechl toto povolání k službě po tvém boku, jsem se těšil na den, kdy dozraješ v mateřském lůně. Těšil jsem se, až vystřídám anděla tvé matky. Těšil jsem se, až se k tobě přidružím jako tvůj čiperný průvodce, který tě ochrání na tvých cestách a prokáže ti mnohé milosrdenství na pozemské pouti.
Moje pomoc pro tvůj zdárný růst se zatím spojovala s podporou vlastních pomocníků Bohem poslaných na pomoc tvým rodičům. Vyprošoval jsem jim jasnější poznání a napřímení jejich vůle k pohotovému, rozhodnému a důslednému jednání. Pro tebe samotného jsem jim vyprošoval čistou touhu a radostné očekávání. Na moje tiché šeptání chodila tvá matka Teodora pro radu za poustevníkem. Sotva se fra Buono rozhodl poradit, vyprošoval jsem mu a potom jsem mu i vnukal ta pravá prorocká slova.
A co já? Jak to bylo se mnou? Jak jsem si počínal od svého početí?
Nemohl jsi ještě zhola nic chápat, ani svobodně nic učinit. Od okamžiku početí ti zatím byla přidělena pouze vegetativní duše. Ta se však přičinila o to, že tvůj zárodek srostl s tělem matky. Takto jsi byl vyživován. Od té chvíle se vyvíjely první vztahy mezi tvou matkou a tebou. Už v tomto prvopočátečním stavu ses začal podílet na všem, co ovlivňovalo tvou matku. Zakoušel jsi všechno, co zažívala: radost, její vzrušení, strach i obavy. Těšil ses z toho, že se tvá matka a její okolí na tebe těšilo. Podporoval jsem je v tom. Všechno se to odráželo v rytmu bušení srdce tvé matky. Pronikalo to a zasahovalo také celý tvůj počáteční život. Kdykoli se tvoje temperamentní maminka ulekla, srdce se jí rozběhlo rychleji, když prožívala chvilky strachu, takže se zapotila, ani tys toho nebyl ušetřen.
Znenáhla se ti vyvíjel především mozek a srdce. Pak na to navázaly stále rozmanitější růstové procesy. Také jejich ovlivňování se stalo složitějším. Všechno, co vzniklo, bylo okamžitě uvedeno do chodu a používáno.
A dobře?
Jak by ne!
Jaké štěstí!
Žádné štěstí! K těmto živočišným projevům ti přece byla záhy svěřena senzitivní duše. To ona vtiskovala tvému ústrojí správný tvar. Nabízela příslušný chod tvému srdci, třebaže sis to nedokázal uvědomit ani záměrně jednat. Pod jejím vlivem se dokončoval tvůj vývoj. Vychutnával jsi sladkost rajského prostředí.
Chutnalo mi?
Určitě, ale až po čtyřicátém dnu od početí jsi začal vstřícně odpovídat na ten nejsladší podnět v okolí. Tehdy jsi začal příznivě odpovídat na to, když se tvá matka, tvůj otec a příbuzní ve tvém okolí modlili na tvůj zdárný růst a příchod na svět. A co teprve, když ti při mši svaté požehnal kněz! V té chvíli ses radostně pohnul v mateřském lůně. A to už jsem i já poznával jasně, že jsi chlapec. Byl jsi už obdařen spojením těla s přistupující nesmrtelnou duší. Tvá duše už byla schopna intelektuálního chápání. Najednou jsi chápal, třebaže zatím jen přímým zřením. Dovedl ses však už rozumně radovat z požehnaného prostředí. I když jsi už měl vyvinuty všechny své smysly, nejvíce jsi poznával své okolí dotekem celého těla. Tyto doteky jsi cítil při svých vlastních pohybech a otáčení, stejně jako jsi cítil pohyby matky Teodory nebo dotýkala-li se matka svého vlastního těla. Také jsi poznával objetí a pohlazení matky tvým otcem Landulfem. A už v tom věku jsi rozumovým zřením jasně chápal, že je to tvoje matka a tvůj otec. Chápal jsi, že jsi očekáván. Stejně tak radostně jsi poznával přímým zřením, že tvůj otec i matka vzdávají díky Bohu za tvé početí a zdárný růst v mateřském lůně. Chápal jsi to, když vznášeli prosby za další příznivý růst tebe a celé rodiny. Rozuměl jsi také mému, andělskému díkůvzdání Bohu a tvých rodičů za tebe, i za radostné uvítání, třebaže jsi byl pod přímou ochranou strážného anděla své matky.
Co jsem si tehdy nejvíc přál?
Toužil jsi zakoušet doteky pro vyrovnaný tělesný růst soustavy celé tvé bytosti a její rovnováhy. Podobně jako hmat měl pro tebe důležitý význam také smysl pro rovnováhu. Proto ti mohla tvá matka při tomto vývoji pomáhat vlastním pohybem, vycházkami. Tak podporovala tvůj rozvoj.
Všechny smysly ti umožnily, aby ses ve svém malém světě pohyboval a cvičil se svým tělem. Tvé srdce bušilo jako malý zvon. Pak jsi zažil velkou novinku.
Kdy?
Tehdy, když ses začal připravovat na život ve světě. A počínal sis přitom náramně cílevědomě, třebaže jsi podrobnosti ještě neznal.
Podle proroctví, které pronesl fra Buono, se tvá matka modlila za tvůj úspěch. Kdykoli prožívala nějaké obavy a úzkosti, zvýšené bušení jejího srdce tě znepokojovalo. Avšak uklidňoval tě pravidelný hlas tvého otce, jeho časté něžné obejmutí matky, která v jeho náručí nalézala záruku trvalého bezpečí.
Takže to šlo nakonec snadno?
Tichem kaple se nesl vzdech, nesoucí srdceryvnou prosbu: Panečku, na to je můj rozum krátký. Kéž bys mi ukázal, jak to vlastně je!
Když se oči vrátily na své místo, následoval úžas, dojetí nad nezaslouženou milostí, a potom díky a chvály, které nebraly konce.
Dobře vím, Moje dítě, že si lámeš hlavu se smyslem slova esse, když jej srovnáváš se smyslem slova žít. Tvůj život sestává z mnoha činností: Tak třeba chodíš, jíš, spíš, myslíš. Když konáš tyto věci, tak žiješ. Avšak život není nějaká další činnost, kterou konáš, když naplňuješ tyto věci, jako třeba dýchání. Tyto věci jsou samy částmi tvého života. Žiješ právě tím, že je konáš. Žít není vyloučení těchto činností. Jen si připomeň, že třeba spánek je částí života, kdežto být člověkem není částí onoho být živočichem. Podobný důvod vysvětluje, proč slovo ens, totiž jsoucno neoznačuje rod, jehož druhy by byly jednotlivé typy jsoucen. Jako není tvůj život žádným doprovodem, složkou či nejvyšším společným rysem všech těchto různých věcí, které v jeho průběhu konáš, nýbrž spíše jejich úhrnem, tak ani esse něčeho není čímsi, co by bylo podkladem nebo složkou či vymezením jeho zvláštního rázu, nýbrž je spíše celkem všech událostí a stavů jeho historie. Právě v tomto smyslu můžeš mluvit o esse jako o uskutečnění všech úkonů a dokonalosti všech dokonalostí.
Sleduji, jak se čas od času ozývá nějaký rozumbrada s prohlášením, že nepotřebuje žádné Boží stvoření, poněvadž prý je tento svět věčný. A co ty, Tomáši?
Jedině díky Bohu věřím, že tento svět má počátek a konec. Vždyť tomu nasvědčuje učení Církve. Ať se mají věci jakkoli, Církev říká, že svět jednou skončí a Církev má pravdu. Nevidím však žádný zvláštní rozumový důvod, proč by Bůh nemohl stvořit tento svět navěky. Kdo by se opovážil omezovat našeho Pána v jeho všemohoucnosti!? Pokud by byl svět věčný, byl by to další důkaz všemohoucnosti Božího stvořitelského úsilí. Jsem si jist, že i kdyby Bůh ve své všemohoucnosti stvořil svět navěky, tedy věčný, bez začátku a bez konce, zůstal by jako jeho Stvořitel stále stejně logickou nutností. Kdo to nechápe, tak naznačuje, že nechápe, co znamená Stvořitel. To, co mám na mysli, není žádný obraz starého krále, nýbrž ten druhý krok ve velikém důkazu Ens čili Bytí - ten druhý bod, jehož správné vyložení v běžné řeči působí někomu tak strašné nesnáze.
Když se dívám na Bytí tak, jak právě je, jako se dětskýma očima dívám na trávu, hned na něm vidím druhou věc, jež vypadá tak druhotně a tak závisle. Existence existuje, ale není dost samostatná a nikdy by se jí nemohla stát jen tím, že by pokračovala ve své existenci. Stejný prvotní smysl, který mi říká, že to je Bytí, mi napovídá, že to není dokonalé Bytí - že není nedokonalé jen jako něco, co obsahuje hřích nebo bolest, ale že je nedokonalé jako Bytí - méně uskutečněné než skutečnost, kterou zahrnuje. Její Bytí je na příklad příliš často jen děním - začíná Být nebo přestává Být. V tom dáváš, můj Pane, předpoklad něčeho stálejšího nebo úplnějšího, co v tom není obsaženo. To je smysl výroku: Vše, co se pohybuje, je pohybováno něčím jiným. Pevně věřím, že to znamená víc než to, že jsi nastavil přesýpací hodiny.
Jenže, můj Pane, už zase jsem se svým lidským rozumem v koncích. Nemám ani potuchy, co si s tím vším počnu jako člověk. Nejsem žádný pouťový kejklíř, abych vytahoval králíky z klobouku, a tak udivoval někoho, včetně sebe samého, svými rozumovými kejkly. Smiluj se nade mnou, můj Miláčku na kříži. Když se dáváš kvůli mně, bídnému hříšníkovi, ukřižovat, jistě mě nenecháš v temnotě ohledně mne samého. – Pak se mladistvé ruce roztouženě vztáhly k Ukřižovanému, a zůstaly tak dlouho, jako uschlé větve starého stromu, dlouho…
Pojednou celou kaplí otřáslo něco nadmíru nevídaného. Kaple se rozkymácela i s celým svým zařízením a osazenstvem. Dlouho to neustávalo. Ohromeně sledoval pokračující zemětřesení. Posléze se kaple usadila pevně na svém místě a také její vznešené vybavení našlo trvalou polohu a rovněž kříž s Ukřižovaným se usadil pevně na svém místě, dolehl k němu pronikavý hlas. Pronášel však docela neznámá slova.
Ustrašeně uskočil. Nebylo to však žádné zemětřesení. Tajemná ohromující síla pozbyla svou tajemnost. Najednou tu stál jeho udýchaný spolubratr a přinášel důležitou zprávu:
Otec fetstafény, pšikal, že už púte féčeře.
Fetstafény?
Ano, fetstafény.
Neříká se fetstafény, ale představený.
To je lokr, ale pšikal to.
Neříká se pšikal, ale říkal, a to není lokr či lhostejné, protože pšikal znamená, že kýchal.
Ehm, ehm. – Copak nemáš chlad?
Neříká se chlad, ale hlad. Kdyby moje tělo trpělo chladem, bylo by mu prostě zima. Jenže moje tělo má opravdu hlad.
Tak jdeme.
Vykročili ze svatyně, třebaže tam Tomáš několik okamžiků zatoužil setrvat ještě mnohem déle a chválit Nejvyššího, že mu posílá svého dobrého průvodce. Takový posel Boží nemusí vypadat vždycky jako okřídlená bytost, snášející se odněkud shůry. Bůh může posílat i obyčejného člověka s tělem z masa a kostí, takže – když ho posílá Bůh, je to jeho anděl čili posel, i když vlastní Boží posel je bez hmotného těla a vůbec mu to nechybí.
Raději bych byl vyměnil svou večeři za chválu Páně, když sleduji, jak velké věci mi činí Pán, říkal si v duši. Na prahu kaple se však překvapeně zarazil. Bylo to právě ve chvíli, když se ohlédl zpátky ke kříži, jako by se od něho nemohl odtrhnout. Rázem ho však udeřilo něco do tváře, přesněji řečeno – úder byl veden doprostřed mezi obě tváře. Ten zásah byl pronikavý – tak razantní, že skoro zalapal po dechu. Když jej popadl, vytrvale jej vtahoval do sebe, jako by se právě vynořil z nesmírné hlubiny. Zároveň se jeho hlava jako v křeči otáčela opačným směrem. Nebyla to však žádná kesonová nemoc ani ponorkové omámení. Ten zásah byla vůně, tajemná, dráždivá a vábivá. Ještě chvíle váhavého přešlapování na místě, provázeného ssavým pročerpáváním líbezné atmosféry nosními otvory, a pravda se zjevila v jeho mysli v celé své přitažlivosti. Byla to vůně pečené kotlety. Chvíli si pohrával svými čivami s tímto tajemným návštěvníkem, ba snad jej něžně pohoupal v nosních dírkách. Pak už neváhal. Ba naopak, jeho kročeje nebyly nebývalé svižnosti a hbitosti, když se ubíral za ostatními do refektáře a tvář mu zářila jako kdysi Mojžíšovi, vyhlížejícímu s vrcholu Pisgy zaslíbenou zemi.

Už tehdy se Tomáš stával svědkem toho, že každý úkol, který přednesl věčný obtížný student, obsahoval nějakou novou a ohromující, nebo spíše, jak by on sám řekl, ochromující přestavbu vyučovaného jazyka.
Učitel si musel beze všech okolků přiznat, že věčný obtížný student není obyčejný žák. Ba co víc, že není ani prostý člověk. Jeho hlad po vědění se prudce střetával s jeho žízní po původnosti. Vyučující si už dokonce začal klást otázku: Nejsou snad v odvážných novotvarech věčného obtížného studenta ztajena semínka nějaké nové gramatiky, nemluvě o novém slohu, pravopise a skladbě výslovnosti? Někdy míval pocit, že jeho svěřenec je průkopníkem zbrusu nového způsobu myšlení.
Tak třeba nástroj nejčastěji používaný v klempířství nazýval klempadlo a klempíři jím klempírovali blechy, mýlka v řeči byla způsobena pšeceknutím a záporný tvar slovesa být zněl být pryč. Tento člověk byl, řečeno bez obalu, docela nové stvoření, ovšem nebylo snadné určit, jaké.
Bystrost, jakou se vyznačovaly studentské rozpravy, byla potěšující.
Nicméně úkol věčného obtížného studenta všechny žáky teprve čekal. Jednou však rozhodující hodina udeřila. Tehdy už nic nemohlo odvrátit slohovou práci tohoto studenta. Nic nezavdávalo důvod k naději, že se vytratí z učebny dřív než před koncem vyučování. Tento horlivý účastník nepřišel nikdy ani o chvíli později a neodešel nikdy o moment dřív.
Tentokrát věčný obtížný student vpochodoval na stupínek k volné tabuli a - učiteli to neuniklo - broukal si jakýsi veselý popěvek. Prozkoumal několik kříd, jednu po druhé postupně zavrhl jako nepřijatelné, a když konečně našel pisadlo hodné svého úkolu, napsal na tabuli:
M O J E T E Z E
Sotvaže si zajistil náležité podmínky svého představení, přinesl svůj výtvor přede všemi na světlo Boží, a posléze dokončil svůj nadouvající se podpis.
Z koutku úst mu při psaní vyčnívala špička jazyka, loket okázale kroužil, zápěstí zdobně tančilo sem tam, jako by vyplétalo paličkovanou dečku. Malíček pravé ruky se však s aristokratickou povzneseností odtahoval jako panský, na něhož ostatní čtyři otročí. Možná si však tímto způsobem kompenzoval jakousi křivdu, která se mu stávala při rozdělování vtipné kašičky nespravedlivou kuchařkou. Tentokrát nikam neutíkal, aby se schoval, ale naopak předvádivě vystupoval na obranu svých nezadatelných práv. Celý tento okázalý tabulový taneček doprovázelo tlumené, leč radostné pochrochtávání a občasné uznalé zamrčení.
Pohled, kterým po něm střelil netrpělivý spolužák, by porazil nosorožce.
Věčný obtížný student dopsal své podání a s váhavým povzdechem si jemně otřel prsty. Přimhouřenýma očima obhlížel svůj výplod, velebným pokývnutím schválil své krkolomné dílo a vrátil se do lavice krokem nástupce trůnu, očekávajícího korunovaci.
Učitel pročítal výtvor a patrně mu brzy začalo hučet ve spáncích, neboť mu hlava poklesla a nebýt toho, že ji zachytil obouruč, kdo ví, kde by skončila.
Takže, milí žáci. – Zasípal učitel. Na víc se nezmohl. Teprve po důkladném ohledávání hlavy a těkání nepřítomnýma očima, posléze dodal: - Začneme tezí jednoho ze studentů... Kdo se hlásí?
Vzduch potemněl lesem vymrštěných rukou.
Záhy nato třída spokojeně zašuměla nad novými poznatky.
Další připomínky?
Kdosi odmítl souhlasit s výrazivem, použitým v úloze. Třída jeho bystrost důrazně ocenila: To je pravda! Jasně! Správný připomínka!
Výborně. Je vám to jasné?
Ne.
Učitel si odkašlal a dal se do výkladu a objasňování.
Och! Já přepletl pády! - Vzdychl brzy na to jeden žák.
Přesýpací hodiny naznačovaly, že brzy si zvoník brzy přijde na své. Čas utíkal. Učitel řekl: Podívejme se na úlohu tohoto bratra a ukázal na věčného obtížného studenta.
Ten se dal slyšet: Asi budou chypy...
Ehm... ano, bratře. Bohužel ano.
To proto, že se snaším dát chlupoký myšlenky.
Učitel to nedocenil, když řekl: Tedy především bychom, milí žáci, mohli říct, že tento student se rozborem své teze příliš nezabýval -
To neni šádná sajimavá práce -
Chce-li se žák časem pokusit o takové dílo, pravil učitel důrazně, tak musí se nejdříve soustředit na jednoduchá slohová cvičení.
Tak podruhy šádný myšlenky? - Zeptal se věčný obtížný student: Jenom sprostý fakty?
Jen prostá fakta, bratře.
Tvář věčného obtížného studenta nenechávala nikoho na pochybách, že jejímu nositeli byla přistřižena orlí křídla.
A nyní – připomínky! – Vyzval učitel žáky.
Atmosféra učebny znovu ztemněla náletem hejna paží, dlaní, per a pisátek všeho druhu, pravítek, zápisníků.
Masakrování probírané teze neustávalo ani neochabovalo. První vyvolaný ze sebe vychrlil dlouhou řadu jízlivých oprav. Další student se přihlásil s otrávenou kyticí chvály: Student má velkou fantazii, ale podívejte, jak špatně napsal měno profírané osopy! - Do líté řeže se vrhl i polský student.
Bravo! - Vykřikla krvežíznivě třída.
A když rozpálení žáci vyčerpali své vědomosti i své pohoršení, ujal se slova učitel. Bylo neuvěřitelné, kolika chyb se tento student dokázal dopustit na ploše omezené tabulí. Učitel změnil slovesné tvary, doplnil čárky, odstranil nadbytečné otazníky a vykřičníky, nahradil špatné pády správnými a vysvětlil, že je chybné psát to či ono. Více než půl tisíciletí předstihl závěrečný tabulový obraz svou dobu, když se světu objevilo dílo hodné malíře Polocka.
Během celé té dlouhé řeže neupadl věčný obtížný student ani na chvíli do trudomyslnosti. Naopak, povzdychával, odkašlával si, sem tam mlaskl, občas zavíral oči, chytal se za hlavu a ve vypjatých okamžicích vykřikoval: Jémináku! - Tch! – Ojajaja! - Je to mošny? - Chytáním za hlavu dával najevo úděs, lítostivým pomlaskáváním sebekritičnost, ale obdivnými výkřiky si hojil své ublížené jáství.
Nejzlejší, co kdy slyšel, dal se slyšet student ze zámoří.
Učitel vyskočil, až to vypadalo, že mu někdo šlápl na kuří oko. Třída ho překvapeně sledovala. Oči mu uletěly ke stropu. Když se vrátily zpátky, přišel učitel k sobě. Několikrát přešlápl a poškrabal se za uchem. Potom začal mluvit s velikou vážností k celé třídě:
Chci vás upozornit na některé výjimky -
Jen co to zlověstné slovo zaznělo, třída zasténala jako vulkán na počátku své neblahé působnosti. Už dávno se začátečníci naučili přistupovat k takzvaným výjimkám z pravidla se strachem – ba dokonce s odporem. Sledovali to jako kletbu ohrožující jejich zdárné studium. Takový byl ten had číhající v zahradě poznání.
Ne, milí žáci, řekl, není to vůbec tak složité, jak si myslíte. Například slovo dobrý. Neříkáme přece dobrý - dobřejší - nejdobřejší, viďte, že ne?
Jistěže ne.
Nikdy!
To by bylo do smíchu! - Ulevil si věčný obtížný student.
Přesně tak. Dobrý - dobřejši - nejdobřejší by bylo jen k smíchu - Co tedy říkáme? A je dobrý, B je -
Co to je, ten Á? – Ozýval se jeden žák.
A je jen symbol, objasnil profesor: Je to znak, který zastupuje jakékoli jméno nebo jakoukoli věc... Takže A je dobrý, ale B je -
Kdo je Bé?
Jinej cymbol! - Zasyčel věčný obtížný student.
Jémine, vy nerosumíte, že je to načiklad?
Mně z toho bučí v hlavě, zaúpěl nějaký žák.
Nebučí, fučí, opravil ho věčný obtížný student: Tak si dejte od pamprésora porodit.
Poradit, bratře! - Zaklepal vyučující rezolutně ukazovátkem: Znovu, prosím. Říkáme, že někdo je dobrý zesílil hlas, a, že někdo je ještě - Zvedl obočí.
Lepčí. - Pípl nesměle jeden žák.
Správně! Když chceme- pochválit někoho, kdo je ještě lepší než ten, kdo je lepší, řekneme o něm, že je -?
Špičkový!
Učitelovo ukazovátko zůstalo trčet ve vzduchu: To ne, bratře.
Né špičkový? - Věčný obtížný student nemohl uvěřit svým uším.
Super.
Ne, ne.
Ursuper.
Ne. Řekneme o něm, že je nejlepší. A teď se vrátíme k vámi použitému výrazu nejzlejší. Jak zní druhý stupeň přídavného jména zlý? - Víte to někdo? No tak. Zlý -
Horší, osmělil se mladý Ital.
Výborně! Nuže, a třetí stupeň?
Eště horšejší?
Nene. Ale určitě na to přijdete. Když A je zlý a B horší, tak C je -
Ale říkali jsme přeci, že A je dobrý a B –
Divil se jeden žák.
To už je pryč. Teď A je zlý.
Ještě jednou. Něco je zlé, něco je horší, a když je něco tolik zlé, že už to horší být nemůže, je to -
Ahá! - Vykřikl věčný obtížný student: Už to mám!
To jsem rád.
To spráfný slofo!
Tak je řekněte.
Ale to se mezi lidmi nežíka!
Ukazovátko vypadlo učiteli z ruky. Sehnul se pro ně, opatrně je položil na katedru, zatápal po křídě a napsal na zpustošenou tabuli.
N E J H O R Š Í
Z nedaleké věže zazněl zvon, přinášející úlevu.

Právě když Tomáš usedal na své místo v kapli, blesklo mu hlavou: Už to mám! Člověk má být zkoumán v celém svém lidství. Jako člověk není člověkem bez svého těla, zrovna jako člověk není člověkem bez své duše. Mrtvola není člověk, ani strašidlo není člověk. Augustin tuto věc trošku zanedbával, když bral duši jako jediný potřebný poklad, zavinutý dočasně do bezvýznamného ubrousku.
Tělo člověka je jeho tělem, zrovna tak jako jeho duše je jeho duší. Sám mohu být jen vyváženou jednotou obojího.
Můj důvod pro Boží stvoření není naprosto důvodem proti rozumu. Naopak, připouštím, že mohu dosáhnout pravdy rozumovým postupem, pokud ovšem je dost rozumový - a také dostatečně dlouhý. Jako člověk mohu být přesvědčen rozumovými důkazy, budu-li jen sledovat důkazy až do konce. Na druhé straně mi zdravý rozum také říká, že dokazování nemá konce.
Mohu někoho přesvědčit, že nemá smysl pokládat hmotu za původ ducha, budeme-li k sobě oba chovat silnou náklonnost a rozmlouvat spolu každý večer třeba padesát let. Avšak dávno předtím, než bude konečně na svém smrtelném loži přesvědčen, narodí se tisíc nových hmotařů - a všechno nelze naráz vysvětlit všem lidem. Duše každého, třeba i mých rodných bratrů, Landulfa a Raynalda, sloužících podle starodávného rodinného zvyku v císařském vojsku., nebo i duše těžce pracujícího sedláka či zdatného horala jsou stejně důležité jako duše filozofů. Jenže, ruku na srdce, jak mají tito lidé najít čas pro to množství uvažování, jehož je potřebí k dosažení pravdy? Můj důvod pro Boha Stvořitele není důvodem proti rozumu. Přesto je to důvod pro Boha. Proto lidé musejí přijímat nejvyšší mravní pravdy zázračným způsobem. Jinak by se k nim většina lidí vůbec nedostala. Moje důvody jsou rozumové a přirozené, avšak moje závěry vyznívají úplně pro Boha. Jak prosté! Inu, poselství z nebe, které je pravdivé.
.Stejně je tomu se starým myšlenkovým sporem o jednom a mnohém. Někdo si pořád láme kotrbu s tím, zda jsou věci rozrůzněny tak, že nemohou být vůbec tříděny, nebo jestli jsou sjednoceny tak, že nemohou být vůbec rozlišeny? Rozhodně se stavím na stranu rozmanitosti jako věci, jež je stejně skutečná jako jednota. Jsem si jist, že rozdíl mezi říkáním a pšikáním není pouhý klam nebo oslnění naší zmatené mysli, oslepené jediným světlem, ale že je to takové, jaké to vnímám. Může se říci, že je to jen názor zdravého rozumu - názor, že strom je strom a tráva je tráva - v tomto smyslu spřízněný se zdravým rozumem sedláka.
Křižáci chtějí dobýt nazpět místa, kde bylo kdysi uloženo Tělo Páně, protože jsou přesvědčeni, že to je křesťanské místo. Kéž bych tak jednou znovu dobyl to, co je v podstatě samým Tělem Kristovým! Kéž bych jednou opět osvobodil posvěcené Tělo Syna Člověka, jež se stalo zázračným prostředníkem mezi nebem a zemí, ovšem díky lidské malomyslnosti nebývá správně přijímáno!
Samozřejmě, že musím začít sám u sebe. Musím jako Boží dítě přijmout své tělo se všemi smysly. Totéž činí Bůh, když přijímá moje lidské tělo za své a pracuje v Josefově dílně.
Čím víc miluji Pána, který sytí nejen mou duši, ale také moje tělo, tím lépe poznávám marnost světských radovánek. Kolik rodin je tu v klášteře a jeho okolí, postižených ohněm a mečem, neúrodou a hladem! A každému z nich je třeba pomoci. Tohle mniši sami nedokážou, i když toho hodně docílí, když prožívají své ora et labora.
Příště mi toho přivezte víc, prosil Tomáš sluhu, přivážejícího pravidelně dary od matky do kláštera. Sám se dost uskrovnil, ale nastavených rukou u brány kláštera bylo víc a více.
Srdce se mu svíralo bolestí, kdykoli měl pohlédnout s prázdnýma rukama do smutných očí žebráků. Naopak mu poskočilo radostí, když viděl radost a naději v očích ubožáků, když svíralo v ruce chléb, ovoce nebo jiný pokrm.
Je to strašné, když v domě mého otce jsou špižírny vždy bohatě naplněné.
Kdykoli se vracíval do rodného domu, aby dovolil lásce hledat nějaký jiný prostředek proti bídě lidské, s láskyplným pohnutím vcházel tajně do špižírny a odnášel, co se dalo pod pláštěm, aby podělil čekající.
Povážlivě nám ubývá zásob, pane hrabě, hlásil správce jeho otci.
Počkáme, a uvidíme, jestli dopadneme nějakého zloděje, rozhodl hrabě Landulf.
Sotvaže byl Tomáš znovu jednou ve špižírně, aby drobty z hojnosti svého rodného domu nasytil více strádajících, zavolal hradní správce hraběte:
Pane hrabě, pospěšte si, zase tu máme někoho ve špíži.
Ten vyrazil, jako vyplašený divočák a už tu stál tváří v tvář Tomášovi.
Co to neseš, synku?
Ten s nadouvajícím se oděvem zůstal stát jako přibitý.
No, co to neseš pod pláštěm?
Mlčel jako ryba. Jen se strachem uvolnil plášť, aby vypadl ten záhadný náklad. Hleděl do tváře svého otce, ale ten pohlížel na zem. Tomáš jasně cítil své uvolnění od břemene, naloženého pod pláštěm. Překvapeně zíral na to, jak ještě překvapenější otec sbírá ze země krásné růže vypadlé zpod synova pláště a vábně k nim čichá. Vzápětí se na tváři přísného otce vyloudil laskavý úsměv. Dojatý hrabě jenom zakoktal:
Promiň, chlapče. - Načež se vzdaloval rychlým krokem rytíře od špižírny, aby syn neviděl slzy, které se mu draly do očí.
Tomáš rázem pocítil i uvolnění od břemene viny, dopuštěné z lásky k hladovým a strádajícím.
Napříště se starejte, aby byla špižírna vždycky dost plná, když se povážlivě vyprazdňuje! –Načež důrazně nařídil správci: A zapište si za uši - náš Tomáš už není žádný malý Tomášek! Je to zdatný muž, plný síly. Tak ho hleďte zásobit, jak potřebuje!
Od té doby Tomáš viděl už jenom samé radostné pohledy hladových u brány, protože byl pokaždé dobře zásoben. Nejlépe se však cítil právě nyní. Kaple byla tím nejméně rušeným místem, kde si jeho oči mohly počínat podle libostí. Odlétaly k Probodenému a zdálo se, že tam zůstanou napořád. Tehdy se mu vracel jenom nebeský průvodce.
Kdy už jenom budu větší a starší?
Než se nadáš. Ještě se musíš učit.
Hm.
Tomu porozumíš, až budeš starší.
Už aby to bylo.
Všichni staří se dožili stáří, protože stárnutí je přirozená lidská vlastnost. Nejzajímavější ale je, že někteří z těch, kdo přirozeně zestárli, přesto zůstali mladí, ba dokonce začali mládnout.
Cože? Jak to?
Mládnutí a obnova trvalé svěžesti pochází odjinud.
Vlastně ani nevím, kam vůbec mířím.
Jako každé dítě přirozeně míříš k životu skrytému uvnitř.
Opravdu?
Každé dítě je takovým věcem snadno přístupné.
Ehm. Ale proč?
Cítíš potřebu ochrany a žiješ v závislosti na někom, na rodičích. Máš smysl pro neviditelné a obdobné. Přímým zřením míříš k takovým věcem. Přes tvou upřímnost jsi však v této dětské odevzdanosti příliš plný smyslových dojmů a vášní, než aby mohla být tvá upřímnost trvalá. Jen počkej později!
Co přijde pak?
S růstem přemítavého poznání ustoupí do pozadí vliv přímého poznání. Dozraješ, až přejdeš od vratkých vášní k přilnutí k trvalým věcem. Pak jasněji rozlišíš tajemství od snu.
Už se nemohu dočkat.
Jen počkej. Zakrátko objevíš tajemnou cestu. Po ní přijdeš do kraje nepomíjivé životnosti a věčného mládí. Zadíváš se do sebe a dosáhneš důvěrnějšího zaujetí pro neviditelné věci.
Nějak moc učené -
Vůbec ne. Naopak, všechny učené úvahy, dostavující se při setkání s tajemstvím, padají jako domeček z karet. Jen si uvědom, že tajemství se nabízí jako někdo osobně blízký, koho znáš jako přítele. Tady nejde o žádné kladení hádanek.
Jenže škola je právě samé kladení otázek.
Počkej, až si uvědomíš, že musíš opustit mládí a myslet na to, co bude dál. Uvědomíš si svou pomíjivost. Staneš se ochotným přijímat sebe samého takovým, jakým opravdu jsi. To tě přitáhne k plnějšímu prožívání závislosti celého tvého údělu.
Život se už nestará o svou ochranu, o své zabezpečení. Vlivem osobní zkušenosti se ustálí a stává přesvědčeným. Pak se ve svém životě zabydlíš víc než dosud.
Konečně zralost nevyžaduje víc nežli žít jako dospělý, tedy uchovávat Slovo a s vytrvalostí přinášet užitek. Všechno je čím dál tím víc proniknuto nadějí. Život se mění ve věrnost. Stává se lidsky méně proměnlivým. Oprošťuje se výrazných zvratů, ale zato více vyzařuje.
A pak najednou zjistíš, že v tvém životě nehraje tvůj věk žádnou velkou roli. Proto lidé, kteří ho dosahují, zůstávají šťavnatí a svěží. Kdežto u toho, kdo k této zralosti teprve směřuje, tam různost věku klade zvláštní nároky na moje, duchové vedení. Vzhledem k tvému mládí se to uplatňuje spíše ve směru rozvoje lásky než v dosahování nových vědomostí.
Ukaž tedy, milý příteli, co umíš!
Rád bych. Jen kdybych měl s tebou a s tvými nejbližšími lepší spojení.
Hlavně, když jsi se mnou.
Stačí jen poslouchat, co se kolem tebe říká.
Vím. Kdosi povídal, že se černí mravenci nesmí hubit. Rezaví mravenci jsou prý nebezpeční. Štípou nás. Zato černí jsou užiteční.
Je to tak.
A vosy jsou prý příživníci, kdežto včely jsou užitečné.
Tak, tak.
A co taková můza? - Je užitečná?
Místo odpovědi se dočkal smíchu přemoudřelého světa. Přechytralý duch světa se vysmívá rusalce, která volá: Chci být člověkem! Průzračná bytost éterické povahy touží být člověkem.
V tu chvíli se však celá té skryté rozprávění zarazilo, jako když žebřiňák najede na kámen. Celá pokojná atmosféra se rozervala dunivým záchvatem. Zvonice zakusila probuzení svého obyvatele.
Zachraň se, kdo můžeš!
Co se děje? - Vyběhl student ze své cely. – Hoří nebo co?
Choší? Opakoval jeden z klášterních chovanců.
Kdepak. Císařské vojsko.
Co tu chce císařské vojsko? Tady je posvátná půda a...
Dost! Nejsem tady kvůli teologickýn řečem! - Přerušil rytíř opata: Jdu ohlásit příchod mého císařského pána, který si ráčil vybrat tento klášter za svoje přechodné sídlo. Proto vy - mniši - neprodleně opustíte klášter - ve vlastním zájmu! Jestli tady za hodinu nachytám nějakého mnicha, špatně se mu povede.
Rozumím! - Řekl opat, teď už docela klidný. Věděl, že se císař Bedřich nikdy dlouho nezdrží na jednom místě. Od svého vyobcování měnil čím dál častěji svoje sídlo, jakoby mu půda hořela pod nohami.
Tak v devátém roce Tomášova pobytu v klášterní škole při opatství Monte-Cassino, nastal poplach.
Okamžitě opouštíme klášter! – Rozkázal opat osazenstvu kláštera, sotva se sběhlo na zvonění: Císař Bedřich tu hledá útočiště. První skupina ať se vydá tajnou chodbou! Monte-Cassino už není bezpečné.
Co se to děje? - Ptal se Tomáš učitele.
No prostě Bedřich. Teď není čas na vysvětlování. Vždyť je to i tvůj příbuzný.
Hm, pěkně děkuji, povzdechl si mládenec, a zatvářil se, jako by zrovna spolkl cïkádu. Snad ho napadlo kousavé přísloví: Po přízni, řízni! Jenže v tomto případě bylo lepší mlčet. Učitel jim kdysi vysvětloval:
Není pouze králem Sicílie. Je také hlavním lenním pánem celé svaté římské říše německého národa, jehož částí je Itálie. Císař je příbuzný skoro všech žijících křesťanských králů a přitom se honosí, že sám není žádný křesťan. Je sice pokřtěn, ale to je tak právě všechno. Vysmívá a pitvoří se všemu křesťanskému. Chodí v šatech ušitých podle saracénských vzorů, přísahá na Korán - on, nejvyšší panovník křesťanstva! Netvor, Lucifer a Nero v jedné osobě!
Založí si uprostřed Itálie muslimskou osadu. Natahá tam na čtrnáct tisíc Saracénů a on, který nepostavil ani jeden kostel, nechává zbudovat mešitu. Utlačuje cirkev a duchovenstvo, kde se dá - zabíjení, utopení, oběšení kněží jsou na denním pořádku. Jak má vypadat křesťanstvo s takovým císařem? Ryba smrdí od hlavy…
Když zůstal opat s křížem na hrudi na chvíli sám s Tomášem, řekl mu: Aspoň vidíš, co tě jednou bude čekat jako představeného tohoto opatství. Řídíme se sice Benediktovým heslem: Modli se, a pracuj, ale jinak je to obtížné zachovávání rovnováhy na ostří nože mezi světskou mocí a našimi svatými právy. Už tu nemůžeš déle zůstat. Nevím, kde najdeš na světě pokoj. Tvůj otec, starý Landulf, to teď hraje na obě strany, ale víc na stranu císařskou. Vrátíš se domů a otec tě pošle na vyšší studia.
Ano, strýčku.
Teď připoj k ostatním. Vyvedou tě tajnou chodbou z opatství.
Strýčku!
Padli si do náruče. A to bylo naposled, kdy viděl strýce Sinnibalda.