|
Jiří Maria Veselý O.P.
Spolupracovali P.PhDr Tomáš J.Bahounek OP
RNDr Eva Marie Nejezová OP
TO NENÍ SEN
Bratr Patrik-Maria Kužela OP
jáhen řádu sv.Dominika
1915 - 1942
1999
GLORIA
Rosice
Soukromý studijní tisk
Úvod
I. Teprve teď jsem našel domov
II. Zatčení a smrt
Úvod: Životní data a činnost
1. Olomouc
A. Korespondenční lístky
B. Tajné dopisy
2. Brno
3. Osvětim
III. Bez hraček...
1. Básně
2. Jiné doklady
Závěr: Svědectví
Úvod
Bratr Patrik František Kužela, jáhen dominikánského řádu
Nejbolestnější ztrátu, kterou Česká provincie dominikánská utrpěla od
německého nacismu, je zatčení a úmrtí mladého a velmi slibného člena
provincie br.Patrika Kužely. Pro řád ho získal nezapomenutelný P.Odilo
Pospíšil na svých misijních cestách ve Vlčnově roku 1927, kde se
František Kužela narodil 16.listopadu 1915. Přišel do řádového juvenátu
do Prahy a chodil do arcibiskupského gymnasia do Bubenče. Studium na
střední škole chápal vždy poněkud jinak než většina studentů. Nikdy mu
nešlo o známky, aby se totiž horlivým učením ve škole snažil dosáhnout
co nejlepšího prospěchu. Mnoho svého času využil ke všeobecnějšímu
vzdělání ve všech oborech, a zajímal se o všechny nové metody. Přesto
ale maturoval s vyznamenáním. Byl vždy ochotný pomáhat mladším
spolužákům ve školních předmětech i ve všem, co právě potřebovali. Zdálo
se, že je k sobě jaksi strohý. Otužoval tělo soustavným cvičením. Jeho
postava byla opravdu atletická, ale vědomě se snažil i o sebekázeň a
sílu vůle. K tomu používal všech dobrých přirozených pomůcek a návodů,
ale už od studentských let s velkým pochopením a poznáním více než druzí
používal zdrojů nadpřirozených, mše svaté a svatého přijímání. Nabyl tím
v očích druhých úcty a vyzařovala z něho tato vnitřní síla, takže se v
jeho přítomnosti nikdo neodvážil mluvit nebo dělat něco, za co by se
před ním styděl, i když by to třeba před druhými udělal jako hrdinský
čin.
Byl vzorem i sportovce, a zvláště nadšeného turisty. Z Prahy konával
obdivuhodné pěší tůry, například Praha - Karlštejn a údolím Berounky a
Vltavy zpět do Prahy, nebo Uhřiněves - Jevany - Sázava - Davle -
Sázavská stezka - Praha. O prázdninách procestoval vždy kousek naší
vlasti, aby ji poznal a obdivoval rozmanité krásy přírody. Roku 1932
podnikal s několika přáteli pěší tůry ve Vysokých Tatrách. Roku 1933 se
vydal z Vlčnova pěšky přes jižní Moravu na Šumavu, do Plzně a do Prahy.
Jindy navštívil Krkonoše, před vstupem do juvenátu Jeseníky. To vše
konal při velmi skromném hmotném zajištění, ale ani zde neznal překážek.
Když se jednalo o něco dobrého, pokaždé byl připraven překonávat
překážky, i takové, pro které by se toho druzí vzdali.
Zdá se, že otázka volby povolání mu nedělala potíže. Vždyť se nyní mělo
uskutečnit to, na co se připravoval v juvenátě. Proto mohl napsat svému
duchovnímu otci ze Svatého Hostýna, kde se zastavil cestou do řádového
juvenátu v Olomouci: "Loučil jsem se s úsměvem na tváři a s radostí v
srdci." Ovšem jen Bůh věděl, co ho to mohlo stát.
V noviciátě i v letech svého filosofického studia pracoval velmi
houževnatě - jak jedině on to dovedl - především na zdokonalování své
povahy a svého duchovního růstu. Začal s velikou opravdovostí. Po
obláčce píše: "A teď do práce. Duše si musí vykasat rukávy a zbavit se
všeho plevele, a je toho tolik. Je třeba pracovat s ohněm, jak nám
zdůrazňoval pan převor před obláčkou." Jindy opět napsal: "Uvědomuji si
znenáhla jasněji, že stát se řeholníkem, vstoupit do kláštera, není
ještě opustit všechno: že svým vstupem jsem se zřekl jen malé části
světa. Zříci se toho, k čemu je člověk skoro lhostejný, to nic není. Ale
zříci se sebe, tato veliká práce mi nastává. A nebýt vědomí, že milost
bude pracovat se mnou, bylo by šílenstvím vůbec se do ní pouštět.
Uvědomuji si, že veškerá láska dohromady, kterou jsem miloval rodiče,
příbuzné a přátelé, nebyla ničím proti nezřízené lásce k sobě." A to
považoval za největší nebezpečí pro sebe. Proto proti tomu bojuje: "Od
nynějška chci jít jistou cestou poslušnosti svaté i v zevnějším životě
denním, neboť myslím, že je lépe přijímat vděčně dary Boží, než je pyšně
odmítat, a děkuji Pánu za velikou milost, že mi dovoluje zanikat ve
společném životě a tak se zbavovat sebe." A opravdu nikdy nehleděl na
sebe, když šlo o pomoc druhým. A bylo jeho velkou radostí, když mohl
věnovat něco ze svého volného času i ze svých důkladných vědomostí. Pro
jeho vzácné vlastnosti ho představení poslali na studia do ciziny.
Odejel v listopadu 1938 do Paříže, ale za několik dní do Saulchoiru v
Belgii. I tam získal všeobecný obdiv a lásku. Zvlášť pevné přátelství ho
pojilo s Tonkincem bratrem Josefem Hien-em a Marcelem Anavatim,
Egypťanem. Nezapomínal ani na tamní české krajany a podporoval je aspoň
tím, že se jim snažil opatřovat české knihy. Na konci školního roku
1938-1939 se o prázdninách vrátil do Olomouce, ale potom se už do ciziny
nemohl dostat, proto studoval teologii zde. Prázdniny ztrávil s
ostatními dominikánskými bohoslovci z Olomouce ve Wolkrově vile na
Svatém Kopečku. Tehdy přebíral vedení studentů po otci Metodějovi
Habáňovi otec Jiří M.Veselý.
Dne 25.ledna 1941 je hlášena návštěva gestapa v klášteře. Podle
zkušeností, které jsme měli, očekávali jsme prohlídky. Tentokrát ale
chtěli mluvit jen s představeným, se kterým pak šli k bratru Patrikovi.
U něho provedli prohlídku a zabavili dopisy z ciziny. Pak chtěli, aby se
oblékl do civilních šatů a šel s nimi. Při jejich návštěvě měl zvýšenou
teplotu a ležel právě na lůžku s obkladem. Sám ale projevil ochotu, že s
nimi půjde, aby nezpůsobil ještě větší nepříjemnosti. Civilní šaty ovšem
sehnal z různých konců, neboť se dosud chodilo jenom v řeholním hábitu.
Měl krátký zimník, skoro nad kolena, krátké rukávy, a na hlavě vyholenou
velkou dominikánskou razuru. Tak ho odvezli. Sami jsme naprosto
netušili, z jaké příčiny.
Nyní nastala jeho krutá pouť. Tři neděle byl v úplné samotě a teprve za
měsíc ho povolali k výslechu. Co mu kladli za vinu, o tom sám píše: "Po
vzniku Protektorátu jsem se přidal k hromadné žádosti Čechů v cizině o
zavedení české čtvrthodinky u francouzského rozhlasu pro Čechy usazené
ve Francii a v Belgii, protože jim bylo znemožněno poslouchat Prahu,
jakmile se ocitla v nepřátelské Říši. Záznam o tom musel přijít do rukou
Němcům při obsazení Paříže a také ministerstva rozhlasu. Udělal jsem to
jako povinnost Čecha v přesvědčení, že nejde o politiku a že se to
netýká Německa. Ale v mém obvinění to bylo překrouceno. Tak tedy přišli
na mé jméno a zatkli mně. Obvinění, jako bych objednával rozhlas pro
Protektorát jsem při dvoudenním výslechu vyvrátil, a tak šetření
skončilo." Tenkrát netušil, že zůstat na milost a nemilost gestapu je
horší, než být přímo odsouzen. Nebyly ještě tak známy gestapácké metody.
Ve vězení se hned začala objevovat jeho stará choroba, kterou trpěl na
gymnásiu, totiž pomalý rozklad krve. Vězeňský lékař povolil posílat mu
balíčky s jídlem.
Na samotce neměl povolen ani breviář. Od poloviny února 1941 do
26.června byl na cele se dvěma až třemi společníky. Vystřídalo se mu
jich dvacet. Trpí nedostatkem jídla, vzduchu a částečně i klidu. To
všechno mu ale vynahrazuje možnost apoštolátu stoprocentně
dominikánského. Tak píše: "Od 26.června jsem na společné cele Arbeiterů
- dělníků, kde je nás 15-30 (jak kdy). Chodíme pracovat, ale ne všichni,
každý den. Zde je stravy trochu víc, takže nehladovím, ale klidu je zde
mizivě málo; láska je však vynalézavá a já se snažím i v těchto
okolnostech zůstat věrný i lásce k bližnímu i povinnostem k vlastnímu
růstu, který je bez pravidelného denního klidu nemožný. Seznámil jsem se
dosud se 60-70 lidmi, nejrůznějšího přesvědčení, povolání a inteligence.
(Kolik jich ještě bude? Bůh to ví.) Jsem vděčný za všechen posměch ze
strany personálu, mířící na můj stav. "Beati eritis, cum vos oderint
homines propter nomen meum - Budete blaženi, když vás budou lidé
nenávidět pro mé jméno." Děkuji Bohu za dlouho trvající bombardování
nemravnými řečmi, ve kterých si libovali někteří spoluvězni, ne snad,
aby mne dráždili, ale prostě že to byl jejich živel a celý jejich život
byl v oblasti pohlavních pudů. Viděl jsem však i blahodárný účinek
samoty na lidi, kteří si do té doby nedopřáli klidu a uhýbali zásadnímu
řešení stěžejních problémů lidského života. Co se týče práce, dělal jsem
již všelicos. Mnoho dní jsem drhl parkety a zjistil jsem, že k tomu mám
nejlepší průpravu ze všech soudruhů, protože jsem byl schopen celé dni
se plazit po kolenou utvrdlých z kláštera, čehož se druzí hrozili. V
den, kdy moji spolužáci- bratři byli svěceni na kněze, vozil jsem hlínu
a tloukl kamení, stejně jako v den jejich primice. Na Hod Boží
velikonoční jsme myli chodby a schody. Zde se nijak na neděle nedbá."
V tomto prostředí bratr Patrik jistě nesmírně trpěl, ale zůstal
nezlomen. Všechno to používal ke svému vnitřnímu životu. Jeho duchovní
růst neobyčejně mohutněl. Zrál. Podivuhodný při tom všem je jeho vnitřní
klid a odevzdanost... "A co hlavní, mám vnitřní klid a jsem šťastný, nic
podstatného mi nechybí!!! Dnes vím, že všude je zem Páně. A práce pro
nás dost všude tam, kam nás postaví Pán." A v tajně poslaném dopise
píše: "Začínám osmý měsíc této Boží hry na schovávanou. Chvalte ho se
mnou a chvalte ho za mne, že vedle své štědrosti ke každému z vás, i na
mně, nejmenším, ukazuje svou dobrotu tak nevyčerpatelnou, že se má duše
přímo zalyká vděčností a rozechvělým štěstím ve chvílích, kdy Bůh dá.
Věděl jsem od druhých, že si náš Pán hraje s dušemi, ale netušil jsem,
že si s nimi hraje tak rozkošně a pozorně a zároveň důsledně a neúprosně
tak, že je to až kruté, nikoliv naší duši, ale jejím nemocem a
slabostem. Ano, k naší chudokrevnosti v lásce (nebo bych tomu řekl
srdeční vadě) je tím nesmiřitelnější, čím shovívavější a milosrdnější je
k nám, ke svým tvorům a bratřím zároveň."
Zakoušel však i velké osamělosti, kdy se zdálo, že i Bůh je daleko: "Já
jsem postupem času tím šťastnější, čím méně mně dobrý Vůdce nechává mimo
něho samého. Dříve bych nebýval věřil, že řeholník může mít tolik
hraček, které mu vadí v chůzi vpřed či v letu vzhůru. I nejposvátnější
věci a nástroje milosti mohou být takovou překážející hračkou, pokud
jich neužíváme naprosto čistě, a proto i ty nám bere, na čas, náš
Magistr. 1) Mám na mysli svůj
-----------------------------------------------------------------
1) Česky: učitel, mistr, v klášteře vychovatel mladých.
hlad po Eucharistii, po mši svaté, po chórové modlitbě, po studiu Sacrae
Veritatis - Posvátné Pravdy, po povznášející vaší společnosti, drazí
bratři. Jsem šťasten." Toto opravdové štěstí a vnitřní radost pokládal
za měřítko úrovně řeholního života. Již roku 1937 napsal svému
duchovnímu otci: "Myslím, že spolehlivým měřítkem pravého řeholního
života by mohla být radost. Ne smyslová, živočišná, ale vnitřní radost
nadpřirozená, jásavá, k jaké nás denně strhuje úvodní žalm Venite
exultemus Domino - Pojďte, jásejme Pánu, a verše jiných žalmů v Officiu
v breviáři. Otče, nedivím se, že u duší, které dospěly k veliké
odevzdanosti, až se jejich zájmy takřka ztotožnily se zájmy Božími, že
se u nich ta radost stupňovala až ve výskot a poskakování před archou
jako u Davida, takže mohl nadšeně vyzývat celý svět: Omnes gentes
plaudite manibus, jubilate Deo in voce exultationis - Všechny národy
tleskejte rukama, jásejte Bohu nadšeným hlasem! Ovšem tato meta je
daleko, spíše vysoko, ale to mě musí pobízet k běhu ještě
usilovnějšímu..." Vidíme tak, že bratr Patrik dosáhl veliké
odevzdanosti, tedy i veliké dokonalosti.
V říjnu 1941 byl převezen do Brna do Kaunicových kolejí. Byla to pro
něho jen přechodní stanice, neboť 21.listopadu přišel do Osvětimi.
Hrozné poměry v tomto táboře jsou už nyní známé. Jak tam žil br.Patrik a
jak tam zemřel, dosud není možno přesně zjistit. Telegram o jeho úmrtí
přišel rodičům dne 17.února 1942. Jisté je, že nezakolísal. Dne
30.listopadu 1941 píše: "Upevňuji se ve svém povolání stále víc." A v
posledním dopise z 1.února 1942 zdůrazňuje opět: "Jsem zdráv a spokojen,
což přeji i Vám." A jeho poslední věta tam psaná je: "Zůstávám v rukou
Božích." To bylo, zdá se, jeho heslo. Když Němci obsadili 24.května 1940 Tournai, u kterého byl poblíž jemu tak milý studijní dům Saulchoir s
milovanými bratřími, i když cizinci - napsal do svého kalendáře: "Tournai
je v německých rukou. Co Saulchoir? In manus Tuas... - Do Tvých
rukou..."
Ještě v Olomouci, ve vězení, pevně věřil v návrat. I v Brně, když ho
mohla navštívit jeho sestra. Nyní už viděl a žil tam, odkud se jich tak
málo vrátilo. Bůh si ho tak předem připravil zkouškami posledního roku,
a on byl tak tvárný v rukou Božích, že byl zralý pro nebe. Všichni jsme
věřili hned po jeho smrti, že jeho utrpení a smrt byly obětí za milý
řád, provincii a konvent olomoucký. Sklonili jsme se před
nevyzpytatelnými úradky Božími, ve kterých bylo souzeno, aby odešel tak
nadějný bojovník za Boží zájmy, i když podle úsudků lidských by zde byl
tolik vykonal pro Jeho čest a slávu. 2)
P.Vladimír Koudelka OP, Olomouc
----------------------------------------------------------------
2) Uveřejněno ve zprávách "Dominikánský pozdrav z Uherského Brodu", září
1945, č.2, s.2-3. Uvidíme, že i v tomto jeho "úvodu" jsou doslovné
úryvky jak z Patrikových dopisů, tak z jiných zpráv. Po odchodu otce
Vladimíra Koudelky do ciziny, zachránila doklady o br.Patrikovi sestra
RNDr Marie Eva Nejezová OP. Ta je svěřila otci Jiřímu M.Veselému
Závěr: Svědectví
V letech 1940-1945 jsem byl na universitě v Miláně: doktorát filosofie
(1941) a katedra slovanské kultury - podle italského zařazení "filologia
slava" (1941-1943). V letech 1944-1945 jsem byl tamtéž zapojen do
čs.protinacistického odboje v Itálii, v hodnosti majora - partyzána (pro
Italy) a majora čs.pohraniční armády (pro "spojence") (1). Tyto
zkušenosti mi pak pomáhaly chápat i uvěznění a osudy br.Patrika, hlavně
při shromažďování dokladů po návratu (1945). Za pobytu v Praze (převor
1946-1949) jsem měl možnost sblížit se také s nezapomenutelným otcem
Albertem Škrabalem O.P., duchovním otcem a též přítelem i br. Patrika,
jak jsem zjistil později i z Patrikových dopisů.
V letech 1950-1955, "politická převýchova řeholníků" (302) v internačním
středisku v bývalém premonstrátském opatství v Želivě (2). V letech
1958-1968, jako dělník na archeologickém výzkumu v oblasti Staré Město -
Velehrad, "laik" a bez občanských práv. V této době jsem se ilegálně
stýkal s dominikánskou sestrou Dr.Evou Marií Nejezovou, žijící tehdy v
Jesenci u Konice. Pojilo nás přátelství ještě od studentských let.
Kostel v Jesenci je zasvěcen sv.Liborovi (lidově Libórkovi), ochránci
polních žní. Komunisté trpěli tamní poutě k Libórkovi v zájmu sklizní v
JZD. Tak jsem tam chodil i já z Protivanova, ovšem i na návštěvu sestry
Evy a druhých sestřiček. Když jsme byli jednou se sestrou Evou úplně
sami, svěřila se mi jako spolubratru O.P., že má všechny doklady o br.Patrikovi.
A dala mi je. Velkou část z nich již přepsala na stroji, pro případ, že
by se originály ztratily. Nikdy jsem se jí neptal, jak k nim přišla, z
opatrnosti. A skryl jsem je v Protivanově. Po "sametové revoluci", v
roce 1990, jsem se vrátil z Říma. Sestra Eva byla již mrtvá. A já - ne a
ne najít Patrikovy doklady. Teprve letos (roku 1998), kolem poloviny
září mě moje sestra upozornila na balíček schovaný na půdě. Byl to celý
Patrik!! Téměř všechny ostatní papíry okolo byly rozežrány od myší, jen
Patrikovy byly bez úhony. V podstatě jde o Patrikovy dopisy, o lístky
psané z vězení, o tajné "motáky", o jeho básně a překlady bohoslužebných
hymnů, jak je zde uveřejňujeme.
Lze zjistit, že jsou od br.Patrika? Kdo je zachránil? Kdo je dal sestře
Evě? Proč je nesledoval, nebo aspoň nedal sledovat Vladimír Koudelka?
_________________________________________________________________
1) PhDr Jiří Maria Veselý O.P. - MUDr František Staudek, Čs. odboj v
Itálii 1944-45, III.vyd. 1945, Krystal Olomouc. - Veselý - Staudek, La
resistenza cecoslovacca in Italia 1944-45, Milano 1975, Jaca Book.
2) J.M.Veselý, Zázrak v Želivě, Olomouc 1994 MCM, - Týž - Znamení času,
II.vyd., Rosice 1997, Gloria.
Hodně dopisů bratra Patrika je totiž psáno "kolegovi" Josefu Koudelkovi.
Je to dominikán P.Dr.Vladimír Koudelka, zasloužilý vědecký pracovník
Historického ústavu O.P. v Římě. Dnes je spirituálem u sester ve
Švýcarsku. Znají se dobře s otcem Veselým z Říma - otec Jiří byl
Angeliku, on u sv.Sabiny. Otec Jiří se ho dotázal dopisem ze 4.9.1998,
aby nám sdělil všechno o bratru Patrikovi. Odpověděl bleskově rychle
(7.9.98).
Milý Otče Jiří,
Co se týká Patrika Kužely, v Olomoucí jsem shromažďoval
vše o něm. Ty překlady hymnů, motáky, atd. Před odjezdem do Fribourgu
jsem to dal do konventního archívu. Nevím, kdo to zachránil při obsazení
konventu v r.1950. vy jste nebyl v Olomouci. Tam také byla moje
lektorská tese - 1 exemplář - který měl později u sebe P.Augustin
Prokop, jak mně jednou říkal. Snad s.Eva něco ví, Nepotřebuju to, jen
pro zajímavost a pravdu. Píšu to, co mám v hlavě o Patrikovi.
Se mnou to jde ke konci.
Bratrsky P.Vladimír
Patrik Kužela. Byl jsem s ním v juvenátě v Praze. On
ale byl starší. Byl velmi inteligentní a "hodný", to je příliš zralý.
Vím od lékařů a z vlastní zkušenosti, že děti, které trpí leukemií, jsou
např. velmi hodné... Jednou mě zavedl (Patrik) v Praze do operety, co
bylo něco neslýchaného.
Byl poslán s Rozárem Petrem do le Saulchoiru v jižní
Belgii na řádové studium franc. provincie, měl dělat doktorskou tézi s
P.Congarem o Sebastian (?) Magni, italském kapucínovi, který působil v
17. století v Čechách. Jeho spisy byly vydány tiskem, týkají se
ecclesiologie. P.Congar na něho (Pozn.: na br.Patrika) vzpomínal s
velkým obdivem, když jsem se s ním setkával v Římě. také P.Anawati,
egyptský dominikán, který s ním byl v Le Saulchoir.
Byl zatčen proto, že podepsal žádost Čechů, aby
francouzské rádio vysílalo i česky pro Čechy doma. Po okupaci Paříže to
tam Němci našli. Ve vězení v Olomouci prosil o ovoce, protože se u něho
projevovala leukemie. Měl příležitost posílat z vězení motáky. Bratři mu
tam nosili balíky. Když ale šel někdo na procházku za vězením a mával mu
proti oknu jeho cely, hned se střílelo.
Zda zemřel v Osvěnčími na zápal plic, jak to stálo na oficielním
oznámení, pochybuju. Bylo to stereotypní, všichni tam umírali na zápal
plic. Je možné, že leukemie se velmi zhoršila, že zemřel na ni.
Rickenbach 7.9.1998
P.Vladimír Koudelka OP.
Obšírnější svědectví však zveřejnil Otec Vladimír Koudelka v 1945 v
Uherském Brodě pod názvem "Za br.Patrikem Kuželou z Vlčnova". Uvedli
jsme je jako úvod k této práci. Ve stejném čísle (září 1945), ve
"Zprávách" se píše mimo jiné: "Bývalý dominikánský klášter v Jablonném,
kde odpočívá tělo bl.Zdislavy (dnes "svaté"), převezme opět do správy
náš řád... Řádový juvenát, kde jsou vychováváni hoši, kteří se chtějí
stát kněžími - dominikáni - byl převezen z Řevnic do Prahy" - "Do Prahy
se vrátil z Itálie člen naší provincie P.Dr.Jiří Maria Veselý, který byl
od roku 1941 profesorem na milánské universitě. Po příchodu vládního
vojska do Itálie vedl při něm duchovní službu a dosáhl hodnosti majora.
Jeho zásluhou navázalo skoro celé vládní vojsko styk s naším odbojem v
zahraničí, a proto také nyní bylo očištěno z nařčení z kolaborantství"
(s.8). Nacisté totiž ničili národy i náboženství. Uveřejňujeme to kvůli
zmínce o juvenátu! I ten byl předmětem pronásledování.
Mezi "papíry", předanými sestrou Evou je též dopis se záhlavím
dominikánského řádu z 1.března 1943.
Dominikánský konvent
v Uherském Brodě
v Uh.Brodě, dne 1/III 43.
Carissime,
posílám ti ty básně. Nezapomeň (máš-li tam nějaké ještě) na poslání
ostatních (Podtrženo námi). Zde nic nového. Až ti bude "dlouhá chvíle",
přijeď zase "šťourat do brodského archívu. Kuchař dnes nastupuje do
zbrojovky. Jak to všechno bude vypadat, nevím. Nakonec se budu učit
vařit já sám, abych přispěl k vítězství Osy. Pozdrav všem obyvatelům
klerikátu a na prvém místě vdp.P.Magistrovi.
Myslil jsem, že až pojedu do Čech, že se zastavím v Olomouci, ale "neštimuje"
mně to. Buď hodně zdráv!
Srdečně tě pozdravuje
N.O.P.
(podpis nečitelný)
(Norbert Bubeník?)
K rozluštění podpisu by pomohlo zjištění, kdo z dominikánů žil kolem
1.března 1943 v Uherském Brodě. Komu a kam byl tento dopis posílán?
Které básně pisatel posílal, a na poslání kterých "ještě nějakých" se
nemělo zapomenout?
Slova "Pozdrav všem obyvatelům klerikátu a na prvém místě vdp.P.Magistrovi"
nasvědčují, že šlo o někoho, kdo měl vztah k "mladým". P.Koudelka píše
(7.9.98), že shromažďoval v Olomoucí vše o Patrikovi, ale uvedený dopis
svědčí, že to nebyl jen on sám, kdo shromažďoval materiál o Patrikovi
Kuželovi. S.Eva Nejezová zemřela. Otec Jiří Maria Veselý skrýváním
dokladů vystavoval sebe i sestru krutým zákrokům státní bezpečnosti (StB).
Chceme-li mít aspoň nějaký doklad o dominikánském smýšlení Františka
Kužely už ve studentských letech, před maturitou (1935), pomohlo by nám
např. pozorně sledovat tehdejší časopis pro III. řád O.P. - "Růži
dominikánskou". V srpnu 1935 maturant Fr.Kužela psal: "V sobotu pojedu
do Chvalonic "v redakční záležitosti". Pojedu tam s korekturou RŮŽE,
vysázenou ve sloupcích - s jejími rukopisy jsem měl dost práce. P.Albert
je totiž zase tam..." Otec Albert Škrabal byl tehdy redaktorem "Růže
dominikánské". Rozepisuje se o Kuželově pomoci při úpravě článků ve svém
"Svědectví".
Svědectví otce Alberta Škrabala OP
Otec Albert Škrabal, duchovní vůdce a přítel bratra Patrika napsal
Vzpomínky na + br.Patrika Kuželu jáhna ř.kaz. (výstižněji: vzpomínky na
studentská léta Františka Kužely). Podle svědectví otce Koudelky byly
mezi ním a otcem Albertem Škrabalem snahy o shromáždění příslušných
dokladů. Z měsíce května 1942 máme tento projev otce Alberta, který
předcházel jeho "Vzpomínky". Otec Koudelka potvrdil, že je psán opravdu
jemu.
v Praze 15/V 42
Carissime,
návrh na včasné sebrání a zachování vzpomínek na + drahého Patrika
vítám, děkuji a vřele doporučuji. Ty krásné přednosti a ctnosti, jež on
si vykoupil tuhým osobním vytrvalým bojem, potěší a mohou povzbudit i
budoucnost k následování. Boží Prozřetelnost dala v Patrikovi české
provincii jistě toho nejslibnějšího člena.
Zarazila mně trochu poznámka pronesená někým, prý Kužela byl umíněný!
Byla-li u něho nějaká umíněnost, mohu dosvědčit, pokud vím, že to nebyla
umíněnost z pýchy neb paličatosti, s těmito nectnostmi vedl Kužela od
počátku tuhý boj!
Rád uznával své nedostatky a chyby, ale hleděl a snažil se je
odstraňovat. Nenašel jsem snad u nikoho takovou snahu o své zdokonalení
a posvěcení než u studenta Kužely.
V noviciátě jak bylo, to nevím, ale z dopisů poslaných neustával od boje
nad sebou, boje interného. Z doby studií v cizině mohl by mnohé vědět dp.P.Rosár.
Z té doby jen vím od Patrika samého, jak se snažil apoštolovat mezi
dělnictvem prostřednictvím jednoho neb dvou Čechů, kteří tam někde
pracovali a žádával pro ně některé knihy.
Na studiích v cizině byl nesmírně rád a řádu vděčen, snad i proto, že
jeho universální postřehy našly v cizině svého rozmachu. Studium a poměr
studentstva řeh. k pp.profesorům se mu v cizině nesmírně zamlouval, tím
se snad stalo, že v Olomouci někde narazil.
S mládeží uměl chápat, cítit a jednat. Jeden ze zdejších juvenistů viděl
a mluvil s ním pouze jednou a byl nadšen prostotou a hloubkou procítěné
a přesvědčivé mluvy a chování.
Konečně Vy sám, drahý, z juvenátu ho znáte, a nemýlím-li se, jste si
rozuměli. Rád na něho vzpomínal br.Valentin i br.Jiljí.
Ze vzpomínek jsem napsal, co jsem si pamatoval. Jsem rád, že jsem si
uchoval některé z jeho dopisů, pokládám to za Prozřetelnostní, neboť
jiné dopisy jsem neuchovával. Snad rozhovorem bych ještě přišel na
všelicos.
Jsem drahému + Patrikovi vděčen za mnohé, denně na něho vzpomínám s
mementem a on pamatuje na mne.
Experto crede Ruperto!
Především byl to jeho poslední dopis, nejen potěšil, sblížil a přivedl
na mnohé vzpomínky, ale obnovil vzpomínky. Kdyby to, co jsem napsal,
bylo k uchování, bude dobře, když to někdo vyklepe na stroji.
Přeji ze srdce, aby se Vám podařilo ze vzpomínek postavit br.Patrika
jako vzor studenta a nadšeného dominikána; jeho mučednictví pak bude
korunou. Jistě by monografie posloužila ke vzdělání a ke cti řádu. Dp.br.Jiljímu,
slaví-li svůj svátek 14/ (Naše pozn.: měsíc nečitelný) dodatečně
gratuluji
Pozdravuji Vás i ostatní bratry kleriky, dp.P.Magistra a P.Submag.
Váš věrný P.Albert O.P.
P.S. Až budou obnoveni Vítězové, jistě bude se hodit vypsání jeho
životopisu a tam uveřejnit.
Mám pro vás některé z fotogr.známých
Ve zmíněných "Vzpomínkách na + br.Patrika Kuželu jáhna ř.kazatelkého"
otec Albert píše:
Když MUDr Břetislav Studnička, domácí lékař Pražského konventu, uslyšel
smutnou zprávu o úmrtí dp.br. Patriky Kužely, s velikým údivem pravil (v
přítomnosti nížepsaného (Poznámka: tj.otce Alberta) a dp.P.Fr.Dv.
(Poznámka: Pater František Dvořák OP.): V Kuželovi ztrácí řád
nejslibnějšího člena! V sextě Kužela totiž vážně onemocněl nebezpečným
rozkladem krevním (snad následkem infekce) a musil se podrobit delšímu
léčení injekcemi u Dr.Studničky.
V pravdě, Kužela byl ze všech tehdejších řádových juvenistů nejslibnější
a to nejen pro své mimořádné vlohy, ale též pro vzorné mravy a ctnostné
chování.
Do juvenátu v Praze vstoupil r.1927; pro řád ho získal zvěčnělý P.Odilo
Pospíšil na svých misijních cestách. Kužela s vděčností vždy na něho
vzpomínal. Po celých 8 let gymnasijního studia docházel s ostatními
juvenisty do arcib.gymnasia v Bubenči. Ve všech třídách studoval s
vyznamenáním , rovněž maturoval s vyznamenáním. Vynikal v matematice,
ale hlavně v češtině. Český pravopis ovládal co nejspolehlivěji;
tehdejší redaktor časopisu "Růže dominikánská" měl v něm spolehlivého
"korektora" (tj.opravovatele); co prošlo jeho censurou, tam se nenašla
ani tisková chybička. (Poznámka: Redaktorem "Růže dominikánské" byl
právě Otec Albert Škrabal.)
Jeho ročník juvenistů byl v oktávě nejpočetnější. Z desíti juvenistů se
přihlásilo do noviciátu osm, ovšem někteří během noviciátu řád opustili;
přesto zůstal onen ročník nejpočetnější.
Po matuře rozjeli se všichni na prázdniny , pouze František Kužela se
souhlasem představených a rodičů zůstal v Praze a dal se zapsat o
prázdninách do kursu angličtiny. Kurs trval přes měsíc a absolvoval jej
s prospěchem velmi dobrým. V kursu se přiučil nejenom počátkům
angličtiny (na konci dostal vysvědčení, dle něhož mohl soukromě vyučovat
jazyku anglickému), ale též poznal kulturu, která mu hodně imponovala.
Někdo jednou prohodil méně příznivý úsudek o pověstném obchodnickém a ne
právě nezištném duchu Angličanů; Kužela neoponoval, ale obhájil svůj
názor tím, že krátce a výstižně stavěl do popředí přednosti. Aby se
zdokonalil v angličtině, četl a byl rád, když se mu dostala do rukou
anglická kniha. Měl anglické: Následování Krista Pána, pak "Knihu o
životě a smrti" od Munthe a snad jiné...
Po ukončení kursu nastoupil své poslední prázdniny. vydal se na cesty do
sev.Čech. Procestoval České Švýcary, neopomenul dostat se na Sněžku a na
Ještěd; na posledním lístku 22/8 35 píše: "Přijměte srdečný pozdrav z
nejvyššího poutního místa v ČSR. Je na hřebenu Vel.Jeseníku, dřevěný
kostelík je zasvěcen bolestné P.Marii. Vídávám zde skvostný východ
Slunce, stále se otvírá úchvatný rozhled na hluboké jehličnaté lesy..."
Jak vidno měl Kužela rozvinutý smysl pro přírodní krásy, jež uměl
vyhledat a řádně použít. Cestou všímal si chování lidí a vyprávěl velmi
zajímavé a velmi příznivé postřehy, hlavně o kněžích na túrách, kde si
vyprošoval pohostinství. Z cest si přivezl samorostlý "čagan"; rád bych
věděl, komu jej věnoval.
O prázdninových cestách zbývalo mu jen několik dní k pobytu u rodičů ve
Vlčnově. Bylo mu vytýkáno, že kvůli cestovní libůstce zanedbává
povinnost k drahým rodičům a sourozencům; na to pravil: "Hleděl jsem už
dávno rodiče a sourozence na vše připravit a jsem přesvědčen, že klidně
ponesou moji nepřítomnost nejen v tyto poslední prázdniny, ale i můj
odchod do noviciátu." To dosvědčí jeho poslední lístek před vstupem do
noviciátu, poslaný z Hostýna, loučil se s domovem s radostnou myslí;
píše: "S domovem jsem se loučil s úsměvem na tváři a s radostí v srdci."
Své rodiče, otce i matku, i své sourozence měl velice rád; se zálibou o
nich vyprávěl, i o svých švagrech v Americe, a to tak názorně, že ač
jsem je nikdy neviděl, byl bych je na první potkání poznal. Dojemný byl
jeho poslední vzkaz, který posílal mamince: "Maminka nech již nepláčou o
mne, nech si vzpomenou, že i svatý Pavel byl v zajetí a v okovech!" (3)
Z toho je patrno, že laskavou vzpomínku na domov si podržel i v řádě.
Vedle povinné lásky a úcty k rodičům, nezapomněl na své okolí. Ač
vynikal vlohami, nikdy z toho nehleděl něco získat ve svůj prospěch.
Sobectví potíral v sobě neúprosně. Měl-li volný čas, věnoval jej a
pomáhal ve škole slabším juvenistům a mnohý z nich zakusil jeho pomoc
nejenom ve studiu, ale i v jiném ohledu, hlavně duchovním. Viděl-li, že
je někdo v nouzi, hleděl přímluvou vymoci pomoc; na pohlednici poslané z
Horního Domášova, kde zakoušel dobrodiní jak od Boží přírody, tak od
štědrých dobrodinců, píše: "Měli by tu být Pt. spolujuvenisté, jak by se
radovali a já s nimi!"
Kužela vynikal ve vědách jako student, byl však neméně a ještě více
vzorný řádový juvenista, se snahou osvojit si vědomosti školské spojoval
důležitější snahu, aby si osvojil a i utvrdil a zachoval pravou
zbožnost, již askese jmenuje "Scientia Sanctorum" - vědění svatých.
Slova Ducha Svatého, která čteme v knize Sir. 6,18, platila o jeho duši:
"Synu, v mládí usiluj o moudrost, neboť snadno a rychle dojdeš plodů
jejích." - Moudrost Boží učila Kuželu od útlého mládí znáti a používati
zdrojů moudrosti a svatosti, z nichž on hojně čerpal: Mši svatou a denní
svaté přijímání!
Znal jsem ho od primy (4), a píšu pravdu, že snad nikdy za celých 8 let
gymnasiálního studia, pokud bylo mu to v juvenátě možno, nevynechal
denní mši svatou a sv.přijímání. Jak uměl vysoce cenit tyto zdroje
vnitřní síly a pravé zbožnosti, patrno z toho, že nevynechal je ani
tehdy, když to bylo spojeno s újmou na pohodlí a spánku. Stávalo se, že
někam jel, buď domů na prázdniny nebo na školní výlet, a nebylo naděje,
že mu bude možné účastnit se obvyklé mše svaté, tu se zúčastňoval mše
svaté a sv. přijímání, kterou sloužíval (a dosud slouží) P.Václav
Bubeník, exprovinciál, o 4 hod.ráno v kněžském kůru. (5) Tutéž
svědomitost dodržoval k vykonání týdenní sv. zpovědi.
Co se jeho zbožnosti týká, mysl jeho byla dětinně prostá a srdce jeho
nevinné, aspoň co se týká dobrovolných poklesků. jeho oblíbenou četbou
byla kniha Tomáše Kempenského: Následování Krista Pána. Pak to byly
Dějiny duše od sv.Terezie Ježíškovy. Jednou byl mu dán návrh, aby si
činil podobné zápisky z duchovního života, zapýřil se až po uši a
jednoduše mlčel. Asi se potom pustil do psaní dějin své duše.
Jednou uviděl ležet na stole knihu "Šťastné děti" (vyšlo ve Sbírce
životem), prosil o zapůjčení. Po nějaké době ji žádal opět. A naposled
si ji vypůjčil po matuře před odjezdem na prázdniny. Jistě v příkladech
svatých šťastných dětí hledal a též našel vzory štěstí svého mládí!
Vstupem do noviciátu v r.1935 zmizel z očí, ale nevymizel nadobro. Občas
dával o sobě vědět dopisem. Psal brzo po obláčce, 26/X 1935. Vypisuje
své blaživé dojmy v noviciátě: "Cítím se tu opravdu jako doma. - Naše
obláčka skýtala dojemný pohled - vždyť bylo nás jedenáct. Kostel byl
nabit zbožnými účastníky, ač to bylo po 11.hodině. jsem vděčen za krásné
jméno velikého apoštola Irska, sv.Patrika. Prosím Vás, vyřiďte
juvenistům, aby se těšili na noviciát z celého srdce; to jim snad pomůže
hladce se přenést přes leccos, co jim při studiu na gymnasiu připadá
těžké."
V příležitostných dalších písemných vzpomínkách sděloval radosti, ale i
žaly a boje v duchovním životě. Tak např. píše ze dne 25/XI 36: "...
děkuji Pánu za velikou milost, že mi dovoluje zanikat ve společném
životě a tak se zbavovat sebe..." Jindy 20/XI 35: "Při vstupu do řádu se
zříci toho, k čemu je člověk lhostejný - to není nic. Ale zříci se sebe
- a tato veliká práce mi nastává, a nebýt vědomí, že milost Boží bude
pracovat se mnou, bylo by šílenství do ní se pustit..."
Zajímavý je obsah jeho z posledních dopisů ze 8/11 40, v němž projevuje
soustrast nad mojí přechodnou chorobou. V dopise praví: "S lítostí jsem
slyšel, že jste churav, ale jistě i to je vůle Boží. Připadá mi to,
jakoby Bůh "šiboval" Váš apoštolát na zcela jiné koleje, na koleje
utrpení; i když vím, že jste snad nikdy ve svém kněžském životě nebyl
bez utrpení; jenže teď to asi bude výhradnější, ten apoštolát utrpení,
ale přece apoštolát! a vzácnější než mnohý jiný."
Když psal drahý spolubratr tato vzácná slova k mojí útěše, jistě
netušil, a jak by tušil? - vždyť byl mladý a v důstojnosti jáhen! že
Moudrost a Láska Boží vbrzku povolá ho samého na cestu apoštolátu
utrpení a bolesti. Jak víme, brzo nastoupil svou křížovou cestu, kterou
ukončil Kalvarií. Jen Vševědoucí ví, v jakém duchu prožíval "apoštolát
vzácnější než mnohý jiný", a my doufáme, že na přímluvu svatých jáhnů,
sv.Štěpána, sv.Vavřince a sv.Vincence, dostalo se jáhnu br.Patrikovi
Kuželovi podílů na radostech věčných.
Jako každý smrtelník i Kužela měl jisté nedokonalosti a chybičky, o
nichž dobře věděli jak jeho kolegové, tak představení a páni profesoři,
naše vzájemné styky byl, řekl bych, rázu svátečního, ale pochybuji, že
by br.Patrik nechal zevšednět styku s kolegy a spolubratry - kleriky!
Přesto byl a může být odporoučen jako vzor katolického studenta a
vzorného řeholníka - ohněm lásky Boží a apoštolské lásky k bližnímu
zaníceného dominikána.
P.S. Z jeho žijících příbuzných snad nejvíce chápala jeho smýšlení a
ideály jeho rodná sestra Lidka, pov. učitelka. O ní častěji vyprávěl a
snad se jí svěřoval s osobními zážitky.
Další P.S. Vzpomínám konečně jedné zvláštní přednosti, řídké obzvláště u
mládeže: Byl za vše nesmírně vděčný! nejevil vděčnost zevnějšími
projevy, slovy, tím méně obvyklými zdvořilůstkami, které jsou víceméně
patrny i u lidí světských. Jeho vděčnost byla něco více, radostí v Bohu,
díkůčiněním modlitbou!
Tyto vzpomínky k uctění památky v Pánu zesnulého a velmi želeného
spolubratra na výzvu napsal
P.Alb.Škrabal O.P.
v Praze, v květnu 1942
3) Pozn: Rodičům se tehdy na Moravě "onikalo".
4) Česky: od první třídy gamnasia.
5) Psáno roklu 1942, kdy otec Bubeník ještě žil.
Svědectví kardinála P.Yves M.J.Congara OP
Další svědectví vydává o br.Patriku Kuželovi jeho profesor ze Saulchoiru,
pozdější kardinál Yves Congar OP.
Znak O.P.
Generální kurie
Řádu bratří kazatelů
Řím (147) 26.5.46
Konvent sv.Sabiny (Aventino)
Poznal jsem bratra Patrika Kuželu v Saulchoiru, ve školním roce
1938-1939. Měl jsem ho velice rád. Měl velký zájem o otázky, jimž jsem
se zasvětil také já: Církev a jednota křesťanů. Když opouštěl Saulchoir
v červenci 1939, půjčil jsem mu první svazek spisů Chomjakova (ruský),
aby jej zpracoval během prázdnin. Současně jsem ho žádal, aby shromáždil
pro mne nějaké zprávy vojenského rázu, týkající se postupu Němců. Bratr
Patrik měl rád Francii. V den vstupu Němců do Prahy, přišel ke mně a
řekl: Milý Otče, nyní miluji Francii dvojnásobně, protože už nemám
vlast...
Podle mého názoru, br.Patrik byl dokonalý. Měl všechny dary přirozené i
nadpřirozené. Byl krásný, příjemný, sympatický a mohl mít úspěch ve
všech oblastech práce. Byl ohleduplný, trpělivý. Člověk měl dojem, že po
něm může chtít cokoli a může mít jistotu, že to bude uděláno dokonale.
Byl hluboce věřící, zbožný, nadpřirozený. Modlil se s hlubokým
soustředěním. Já jsem od něho doufal a čekal vynikající přínos pro
Církev a pro svou zemi.
Během války 39-45, kdy jsem byl zajatcem, velmi často jsem na něho
myslel. Častokrát jsem se pokusil ze zajetí uniknout, a říkal jsem si -
budu-li muset jít přes Československo - dokáži ho navštívit. Pochyboval
jsem, že by byl zapojen do protinacistického odboje.
Mezitím, jak jsem jen mohl, snažil jsem se zjistit, co s ním je. Zpráva
o jeho smrti mě zdrtila. Měl jsem ho velice rád. Byl by z něho býval
vynikající dominikán. Uchovávám na něho vzpomínku jako na velmi svatou
duši, na dokonalého bratra, velmi oplakávaného.
fr.Yves M.J.Congar
Svědectví otce Josepha Hien OP
Kromě uvedeného dopisu pozdějšího kardinála Congara OP, máme ještě dva
dopisy z Francie. Psal je P.Joseph Hien O.P., Patrikův spolužák ze
Saulchoiru. Oba dopisy mají datum 23.září 1948. Jsou psány z Toulousu,
jihofrancouzského města, kde sv.Dominik začal svou apoštolskou činnost a
založil kazatelský řád (22.12.1216).
P.Josef Hien O.P. pocházel z Indočíny a studoval spolu s br.Patrikem
Kuželou. V důsledku světové války se nemohl vrátit do Indočíny a zůstal
ve Francii. Píše českému spolužákovi obou, Otci Petrovi Rosariovi. Je
zřejmé, že jde o odpověď na "pozdrav" otce Rosára. Ten je dnes na věčné
slávě Boží a nemůže nám tedy dát bližší vysvětlení. Br.Patrik Kužela se
o něm zmiňuje ve svých dopisech z Olomouce.
Toulouse, 23 - 9 - 49
3, rue Espinasse
Toulouse
Nejdražší Otče Petře.
Děkuji Vám za Váš pozdrav. Myslím, že jste již knězem. jste stále v
Olomouci? Co děláte? Pokud jde o mne, byl jsem vysvěcen na kněze
16.července 1939, v Saulchoiru. Ihned jsem se vrátil do Francie. Protože
jsem ukončil normální i vyšší doplňovací studia teologie, budu
pokračovat na universitě v Toulouse. Do své vlasti se vrátím asi příští
rok.
Zdá se, že se zachovaly náboženské básně, složené naším oplakávaným
bratrem Patrikem během věznění. Je-li možné, prosím Vás, abyste mi
zaslal francouzský překlad (v próze) těchto zpěvů. Poněvadž jsem ho
velice miloval, toužím horoucně, abych poznal jeho smýšlení i během jeho
utrpení. Již předem Vám děkuji a odporoučím se do Vašich modliteb.
Přátelsky Váš
br.Joseph Hien O.P.
Z téhož dne (23.září 1949) máme další francouzský dopis od téhož
pisatele P.Josefa Hiena OP. Začíná pouhým oslovením
"Nejdůstojnější Otče" bez udání jména a úřadu, takže nevíme přesně, komu
byl určen. Ze znění dopisu se můžeme pokusit uhodnout adresáta.
Toulouse, 23.září 1949
Znak O.P.
3.rue Espinasse
Tel.228-66
Nejdůstojnější Otče.
Velice Vám děkuji za zprávy, které jste mi poslal o našem velmi
oplakávaném br.Patriku Kuželovi. Mé úzkosti prožívané v těchto šesti
letech se proměnily v žalost. A v jakou žalost! Br.Patrik byl můj
důvěrný přítel. Je mrtev! A v jakých hořkých okolnostech! A po jakých
dlouhých strašných utrpeních tělesných i duševních! Jeho smrt je
strašlivá pro všechny ty, kdo ho poznali.
V Saulchoiru byl Patrik, jako dp.Petr*), řeholník plný lásky, přímo
předcházel přání, úslužný, laskavý, milovaný ode všech. Poněvadž i on
měl velikou zbožnost vůči Nejsvětější Panně a našemu svatému Otci
Dominikovi, přicházel každý večer, aby mi pomohl trhat květiny k výzdobě
jejich soch v ubytovně studentů O.P.
V červenci 1939 jsem se připravoval na přijetí kněžství a br.Patrik mě
žádal, aby mi mohl přisluhovat při mé první mši sv., což mělo být
17.července. Nadto, poněvadž jsem byl velmi vzdálen od své vlasti
(Indočína), navrhl mi, abych šel na velké prázdniny do Československa,
po svém kněžském svěcení, což jsem přijal s velkou radostí.
Avšak tato má touha se neuskutečnila. Ani br.Patrik mi nepřisluhoval,
ani já jsem nejel k vám. Proč? Na Váš kraj se řítily těžké události a br.Patrik
dostal nařízení od Vdp. Otce provinciála, aby se vrátil do svého kraje
po ukončení školy. Bratr Patrik ho žádal, aby směl zůstat a dát se
zařadit do francouzské armády - válka byla nevyhnutelná - a bojovat
proti Němcům, kteří obsadili jeho vlast. Ale Otec Provinciál mu nařídil
podruhé, aby se okamžitě vrátil s br.Petrem Rosárem. A tak odjel týden
před mým kněžským svěcením a daroval mi na upomínku svou fotografii.
Psal mi v srpnu 1939 a říkal, že je velmi rád, že uviděl svou rodinu a
své řeholní bratry, a že se začal učit italsky, protože, jak psal, může
být poslán do Itálie pokračovat ve svých studiích.
Důstojný br.Patrik Kužela byl vlastenec. Miloval velice svou zem. Když
dostal zprávu o invazi a o zřízení německého protektorátu nad
Československem, řekl mi rozhořčeně: "Dopadnou nešťastně u nás... my je
nenecháme na pokoji." Jiného dne, po večerní rekreaci, přišel za mnou a
povídá mi se smíchem: "V poledne, během společné rekreace, podlehl jsem
"slabosti" a řekl jsem Otci X... (Němec), že i já teď prostě patřím do
německé rodiny." Avšak hned nato jsem se začervenal a litoval jsem,
že jsem řekl tato užvaněná a nedůstojná slova."
*) Pozn.: Rozumí se Otec Petr Maria Rosarius O.P.
V každém případě jsem nikdy nevěřil, že bratr by dělal politiku a
účastnil se podzemní protinacistické činnosti, ani ve Francii, ani doma
během okupace, neboť byl velmi dobrým řeholníkem; a že - s druhé strany,
by mu to jeho představení nebyli dovolili. Přes toto mé přesvědčení,
přicházely z Československa zneklidňující zprávy a vzbouřeních a
protinacistických manifestacích, po kterých následovala krvavá
potlačování a zabíjení. To vše zvyšovalo moje úzkostné starosti o br.Patrika.
Po zastavení bojů německo-francouzských v letech 1940-41 napsal jsem d.Otci
Provinciálovi (nebo převorovi v Olomouci?) kratičký latinský dopis, co
je nového s Patrikem. Nedostal jsem však žádnou odpověď. Nevím, zda
dopis došel na místo určení.
Konec konců, přesto že nevinen, oplakávaný br.Patrik Kužela trpěl a
zemřel; oběť barbarství pohanského nacismu. Jsem si jist, že obětoval
své utrpení a svůj život pro dobro své milované vlasti, pro vítězství
spravedlnosti a pro mír ve světě.
Requiescat in pace! *)
Nikdy jsem se nepřestal modlit za něho, zvláště během války, ve svých
obavách o něho. Doufám, že se raduje nyní ve věčné blaženosti za to
všechno, co hrdinského udělal a vytrpěl po slávu Boží. Avšak tato naděje
mi nebrání, abych nepokračoval v modlitbách za něho.
Přijměte, Nejdůstojnější Otče, vyjádření mého uctivého a bratrského
přátelství v našem Otci sv.Dominikovi
Fr.J. Hien OP.
Mrtvý je br.Patrik, mrtvý je otec Rosár Maria Petr, mrtví jsou většinou
i otcové, jimž byly dopisy určeny. Také my připojujeme pro každého:
Requiescat in pace! - Odpočívej v pokoji!
A prosíme je o pomoc: padl nacismus, padl komunismus, ale přicházejí
horší útoky Antikrista...
Ježíš Kristus řekl: Non praevalebunt! - Nepřevládnou! (Mt 16,18)
V této jistotě, na dně utrpení, bratr Patrik zakončil svou báseň
"Žízním" (23.2.1941):
"Po hoři zahoří den
smrtí se zapojím,
k vítězným bratřím svým,
zavýsknu: TO NENÍ SEN!"
Uznání presidenta Edvarda Beneše
| |
President Republiky Československé
udělil
v uznání bojových zásluh, které získal
v boji za osvobození
Republiky Československé
Patrik Kužela
účastník národního
boje za osvobození
Československý válečný kříž 1939
"IN MEMORIAM"
V Praze dne 30.července 1947
gen.Svoboda
Číslo matriky: 39.281 |
|
Jako byl loňského roku 30.května na svátek Nanebevzetí Páně udělen
zemřelému P.Benediktu Hronkovi O.P. válečný kříž in memoriam v jeho
rodišti v jižních Čechách, tak letos v neděli dne 3.srpna bylo totéž
vyznamenání uděleno mezi jinými i našemu zemřelému jáhnu br.Patriku
Kuželovi O.P. na Horní Bečvě na Valašsku. Válečný kříž přijal od
gen.Bočka redaktor "Růže dominik.". Byla to významná slavnost
celostátního rázu, při níž byl jednak posvěcen přestavěný tamní farní
chrám, který se stal památníkem všech zahynulých bojovníků za svobodu,
při níž jednak byli zemřelí duchovní vězňové vyznamenáni in memoriam a
pak 39 žijících kněží, bývalých vězňů v koncentračních táborech, přijalo
uznání vlasti a národa za oběti, jež podstoupili v těch nejhorších
dobách minulých let. V Horní Bečvě, která takovou slavnost už asi nikdy
neuvidí, bylo přítomno na 10 tisíc lidí. Z Prahy přijel pan arcibiskup
Dr.Josef Beran, náč. hlavního štábu armádní generál B.Boček, který
vyznamenání předával jménem presidenta republiky, generál Stanovský,
generál Květoň, přijelo vojsko z Val.Meziříčí, kazatelé a řečníci, byly
tam zastoupeny řády premonstrátský, dominikánský, augustiánský a
jesuitský. Kostel opravil a slavnost zorganisoval obětavý pan farář z
Horní Bečvy P.Bedřich Hoffmann, dlouholetý dachavský vězeň. Po posvěcení
chrámu a slavných bohoslužbách jak polních, tak uvnitř chrámu, byla
zahájena slavnost dekorování v 11 hodin před kostelem v krásném
valašském údolí, věnčeném beskydskými horami. Asi osm řečníků zhodnotilo
krátce a jadrně vlastenecké zásluhy českých katolických kněží v době
nesvobody. Po pražském panu arcibiskupovi promluvil generál Boček.
Přinášíme zde část jeho projevu, aby čtenáři poznali, jak představitel
naší armády zhodnotil a ocenil neohroženost duchovních bojovníků, a
mohli tak vyrazit zbraň z rukou krátkozrakých a omezených pomlouvačů
kněžského stavu.
"Čeští katoličtí kněží byli mezi prvními bojovníky v dobách
probuzeneckých , v dobách, kdy česká řeč se musela odstěhovat do našich
doškových chalup. Ve šlépějích těchto kněží-buditelů šli čeští kněží v
temných letech právě uplynulé světové války. "Trpěli s národem a dovedli
s ním mluvit ve svých kázáních řečí často víc než jasnou", řekl pan
president dr.E.Beneš.
Čeští katoličtí kněží se účastnili boje s nacismem a fašismem na všech
frontách tohoto velkého světového zápolení. Spolupracovali při všech
způsobech našeho domácího odboje, ve skupinách přímého odporu, kde
nejednou ukázali neohroženou statečnost, při sabotážích přímo i nepřímo,
při přechodech našich hranic ukrýváním a přímým převáděním v našich
moravských pohraničních horách. Naše chrámy se staly útočištěm
pronásledovaného a uštvaného lidu. Odvážná a dobře zaměřená kázání kněží
udržovala v srdci národa nezlomnou naději ve vítězství naší spravedlivé
věci. Za nejtěžších okolností se smrtelným risikem plnili naši kněží
cílevědomě, poctivě a čestně povinnosti k svému národu a svobody
zbavenému státu. Každý desátý katolický kněz zaplatil svou službu národu
násilnou deportací a uvězněním a pětina zaplatila svou lásku k vlasti
životem. České kněžstvo splnilo svou vlasteneckou povinnost a své
poslání duchovních vůdců svého lidu a národa skvěle.
Přes dvacet českých katolických kněží zúčastnilo se aktivně v druhém
zahraničním odboji a mnozí i se zbraní v ruce.
Utekli z domova, odešli ze studií z Říma a ostatní ciziny...bez výzev a
nucení hned první léta 1939 a 1940, věděli, kde je jejich místo v době,
kdy šlo o existenci národa a státu.
Katolické kněžstvo nescházelo ani mezi partyzány. A byl i jeden řádový
kněz-parašutista, který vyplnil i tento způsob boje proti germánské
zpupnosti. Přes 70 obětí z řad katolického kněžstva a z toho 8
popravených zařadilo duchovenstvo mezi bojovníky za naši svobodu a já
dnes jako představitel československé armády zhodnocuji zde jeho
všestrannou aktivní spolupráci v našem odboji, děkuji mu za tyto krásné
a příkladné vlastenecké činy, které dozrály jako plody náboženského
přesvědčení. Veliký zakladatel a president Spojených států Washington ve
své poslední vůli k národům pronesl tato památná slova: "Náboženství a
mravnost jsou pilíři veřejného blahobytu" a ruský spisovatel, veliký Lev
Tolstoj, přirovnal vychovatele bez náboženství k dítku, které pěstuje
květiny bez kořínků. Ano, náboženství vede k lásce k vlasti, k úctě k
zákonům, k obětavosti a vůbec ke všem ctnostem, z nichž vyplývá blaho
státu.
Obracím se na vás, zde přítomné kněze nejrůznějších hodností jménem naší
čs. armády. Zůstaňte věrni svému státu a naší armádě tak, jak jste jí
věrně sloužili za těžkých dob germánské okupace.
S nezlomnou vírou v hodnoty duchovní usilujte o duchovní obrodu našeho
lidu, zvláště pak naší mládeže, učte ji všem krásným ctnostem, z nichž
vyplynuly ony obdivuhodné činy vaší obětavosti a statečnosti.
Potřebujeme obětavé, svědomité a odpovědnosti plné mladé muže, kteří by
pak na vojně mohli dosáhnout oné šťastné harmonie sil tělesných a
duševních a stali se muži hodnými lepšího zítřku.
Náš cíl je společný s vámi i s celým národem, vychovávat dobré a věrné
syny národa, kteří by byli z lásky k vlasti a národu schopni nejvyšších
obětí nejenom v dobách, ve kterých se kladou základy k lepší naší
budoucnosti, nýbrž i při našem eventuálním ohrožení. Buďte nám v tom
nápomocni."
(Viz: "Růže dominikánská", ročník 56, září 1947, č.7, str.104-106)
Tomáš Bahounek OP, Svědectví
Původním záměrem této knihy bylo zveřejnit doklady o bratru Patrikovi
bez jakýchkoli poznámek. Při souvislém čtení se však zjistilo, že by tak
mohly působit dojmem dokonalé, ale neživé kostry. Proto jsme se otce
Jiřího M.Veselého tázali na bližší dodatky aspoň pro některá místa.
Především se vynořily dvě základní otázky:
Bratr Patrik zemřel roku 1942. Proč tato
sbírka vychází teprve roku 1999? A proč ji vydává právě otec Jiří M.Veselý, který vlastně prožil
velkou část svého života v cizině, a vrací se domů teprve teď, ve svých
devadesáti letech?
1. Je pravda, že otec Jiří ztrávil léta 1940-1945 na "Západě", který
tehdy válčil proti "Východu", proti Sovětskému svazu. Navíc dosáhl
doktorátu filozofie a dokonce učil na "Katolické univerzitě Božského
Srdce", kde bylo samozřejmě ohnisko boje proti bezbožectví, a tedy i
proti materialistickému ateismu.
Na katolické univerzitě se však vedl také boj - resistenza - proti
modlářskému nacionálnímu socialismu, nacismu. Zatímco modlou komunismu
byla "dělnická třída, kdežto pro nacismus to byla "německá rada",
"germánská krev". (1)
V okamžiku zhroucení nacistického tábora ovšem někteří údajní
českoslovenští "vlastenci" obvinili otce Jiřího ze spolupráce s
nacismem, nebo alespoň odboj, ve kterém on působil, že prý "napomáhal
Němcům". Dělali to s nadějí, že se tak sami dostanou ke "korytům",
samozřejmě s čerstvou legitimací KSČ. Dr.Veselý unikl "oběšení za
vlastizradu" jen zázrakem... Slibovali mu však, že se stane generálem,
přestane-li obhajovat italský odboj. Nakonec však byli oběšeni právě oni
(Reicin, Stránký...). Roku 1945 se otce Jiří vrátil do kláštera,
samozřejmě pod stálým dohledem Státní bezpečnosti (StB). Shromažďování
dokladů o br.Patrikovi Kuželovi, jakož o dalších mučednících, o otci
Benediktu Hronkovi a sestře Marii Dolanské nebylo snadné.
Léta 1950-1955: Během jedné noci došlo k záboru klášterů, následovaly
soudy, rozsudky smrti, vězení, pracovní tábory, "internační středisko
pro politickou převýchovu řeholníků", zázračné uzdravení v Želivě... (2)
Avšak jak skončil zázrak v Čihošti, blízko Želiva? Umučením nevinného
faráře Josefa Toufara. Totéž mohlo potkat i otce Jiřího!
Léta 1955-1968: Zrušení "střediska pro politickou převýchovu". Byl to
prý omyl. Nucený pobyt otce Jiřího v Protivanově (rodiště), okres
Prostějov. Tehdejší farář P.Josef Klíč mu sdělil: "Máte z okresu
povolení sloužit mši svatou v kostele. Po mši Vás mám zvát na snídani na
faru a dávat Vám otázky, které mi napsali z StB (Státní bezpečnost). Mám
zapisovat vaše odpovědi a zápisy položit v zalepené obálce, poslední
sobotu v měsíci v 10 hodin, na okraj pomníku zemřelých kněží, odkud si
je StB vyzvedne, předstírajíce, že se tam modlí za kněze."
Listonoš, Alois Kopecký, spolužák otce Jiřího: "Pane doktore, máme o Vás
sbírat všechno, co se dovíme, napsat to a poslat na StB na okres. Je nás
na Vás sedm. Když to neudělám, pošlou do dolů do Ostravy. Prosím Vás,
nahoďte nám v zkratce, Vy sám, co máme o Vás hlásit. My si to už každý
upravíme..." A dělalo se to tak.
V podstatě se psalo: vrátil se nervově zničený, s nikým nemluví, nikam
nechodí, je po něm.
Asi za dva roky sdělil otci Veselému týž farář Klíč: "Říkali mi (rozumí
se StB), že pouhá Vaše přítomnost ve vesnici působí rozkladně. Pokusíme
se Vám najít nějaké rukodělné zaměstnání, jako důchodci, abyste nebyl
prohlášen za "příživníka" a poslán do nějakého "ústavu". Tak byl otce
Veselý přijat jako dělník-důchodce na archeologický výzkum ve Starém
Městě u dr.Viléma Hrubého, ubytován u dp.Tomáše Lopraise, na faře. Mimo
pracovní sezónu měl v zimě pracovat v rodišti. Byl kontrolován i v noci,
což poznal podle stop ve sněhu, jež vedly k jeho oknu. Podle stop
zjistil, kam vedly... dotyčný se mu přiznal.
V Protivanově byla stanice SNB. Otec Jiří si všiml, že když je doma,
tehdy jeden příslušník SNB prochází nápadně často okolo jeho rodného
domu, Protivanov č.1. Jednou se příslušník SNB, chudák, primitiv,
nápadně blížil až k otci Jiřímu, který nápadně seděl na výsluní. Otec
Veselý uvádí: "Když jsem ho uviděl blížit se ke mně, pohrdlivě,
vyzývavě, nalila se mi do hlavy tma. vstal jsem a šel pro sekeru a byl
bych ho asi zabil. Když zahlédl sekeru v mé ruce, rychle se vzdálil,
Nevím, co by se bylo stalo..."
"A jindy" - vzpomíná otec Veselý - "mi říká sestra, u níž jsem bydlel:
"Vyptávali se mě - však víš,kdo - co pořád děláš. A zdali něco píšeš. A
já na to: Modlí se, čte a píše. A oni: A co dělá s tím, co píše? A já:
Co by dělal? Dává to na hromádku." Od té doby čekal otec Jiří možnou
prohlídku. A písemnosti ukrýval.
V tomto ovzduší tedy otce Jiří riskovat i poutě za "dobré žně" k Libórkovi na Jesence u Konice, s hlavním cílem setkat se sestrou Evou
Nejezovou. Otec Vladimír Koudelka píše, že posbíral všechno o br.Patrikovi,
ale dopis z 1/III 43 z Uh.Brodu mluví o básních, kterých otec Vladimír
nevěděl. Otec Vladimír píše, že že sebrané doklady o br.Patrikovi uložil
do konventního archívu v Olomouci. A že neví, co se s nimi po záboru
klášterů v 50. letech stalo! Nebylo možné, aby on sám už před rokem 1950
někoho upozornil, aby doklady zachránil, nebo aspoň pořídil opisy!?
Otec Veselý vzpomíná: "Dodnes vidím jako zvláštní Boží milost, že poutě
k Libórkovi za dobré žně do Jesence prošly v tomto ovzduší klidně. Také
mezi poutníky mohl být někdo pověřený, aby mě sledoval. Sestřičky
dominikánky mi obvykle dávaly výslužku: buchty, ovoce, atd. Jednou mi
sestra Eva, představená, zašeptala: "Dávejte na to pozor!" Až doma jsem
tam našel lepenkovou slohu, v níž byl celý Patrikův odkaz, jak jej
uveřejňujeme. Když jsem jej pročítal, načrtnul jsem si dokonce i návrh
na "duchovní obnovu" v Patrikově duchu, kterou možná též uveřejníme.
Nikdy jsem se ani potom sestry Evy netázal, jak přišla k těm dokladům.
Měla mnoho přátel a asi šest kněží při jejím pohřbu vyznalo, že se
rozhodli pro kněžství během vysokoškolského studia v Brně, vlivem sestry
Evy. Možná však, že někdo z jejích spolužáků byl i komunista a zabíral
konventní archív olomouckého dominikánského kláštera, a dal jí doklady o
Patrikovi... Přesný rok, kdy mi sestra Eva předala doklady, jsem
zapomněl, snad v letech 1960-65. Roku 1968 jsem mohlo legálně vycestoval
do Itálie, na základě pozvání z milánské univerzity. Sestra Eva, jak
jsem zjistil později, šla na nějaký menší operativní zákrok do
nemocnice. Při převážení ze sálu na pokoj se prý nějak sesunula s vozíku
a a zranění zemřela...
Br.Patrik se jí v ráji jistě odměnil za záchranu dokladů...
O tom, že policejní sledování trvalo, svědčí např. tento případ.
Jednoho dne jsem byl předvolán k okresnímu církevnímu tajemníkovi v
Prostějově. Velmi slušně mě přijal, omluvil se, že mě vyrušuje z práce a
řekl: Pane doktore, bylo mi předáno hlášení, že berete od liší peníze za
mše. Je to pravda?
Je to pravda, odpověděl jsem. A on: Sloužit mše v přítomnosti věřících
máte povoleno, ale bez braní peněz.
Já: Poraďte mi, co mám dělat. Mše svatá v kostele je v 7 hodin ráno. Já
jdu do kostela přec celou vesnici, ale nedaleko kostela je autobusové
nádraží, kde v tuto hodinu nastupují do autobusu lidé do práce do
Boskovic nebo do Prostějova, A též tam projíždějí dálkové spoje z
Ostravy i ze Slovenska na Prahu. Jdu a zastaví mě nějaká babička, lidí
plno okolo, a říká: Důstojný pane, prosím Vás, odslužte mi mši svatou za
mé zemřelé. A dává mi peníze.
Já na to: Babičko, mši svatou vám odsloužím, ale peníze si nechte. Ty
nesmím brát. To je zakázáno!
A babička začne křičet: Ty zasrané svině komunistické! I toto vám chtějí
zežrat?! A lidí, co čekají na autobus, se k ní přidávají a nadávání
roste. Tak jsem ty peníze přijal. Řekněte mi, co mám dělat?
Pan tajemník: Berte a odejděte. Je to lepší.
Do jaké míry šla podezíravost policie?! Časem byli někteří nemocní nebo
staří řeholníci soustředěni do kněžského a řeholního střediska na
Moravec u Žďáru. Kolik jich tam zemřelo, o tom svědčí tamní hřbitov.
Úmrtí jsme sledovali soukromě, úřední zprávy byly kontrolovány. Tak jsem
se dověděl o smrti svého bývalého profesora otce Emiliána Soukupa.
Spojení z Protivanova na Žďár bylo obtížné, ale dostal jsem se tam
krátce před pohřbem. Zvonil jsem, ale nikdo se neobjevoval. Po mém
opakovaném zvonění, objevil se ve dveřích otec Ambrož Svatoš, provinciál
a řekl polohlasem: Otče, rychle odejděte! Já: Proč? Není pohřeb? On: Je,
ale byli tu policisté a po obvyklých urážkách řekli: To máte ty pohřby
zorganizované? Abyste se mohli sejít a domlouvat se?! A pokračoval: Otec
Soukup vychoval vlastně celou obnovenou provincii. Kdyby přijeli
všichni, bude z tohoto udání pro záměrné srocování!
V tom šel okolo nějaký člověk a díval se na mně. Otec Ambrož řekl:
Zůstaňte, už vás viděl.
Hřbitov na Moravci by měl být památníkem mučedníků."
Po roce 1989 mohl otec Veselý jezdit na prázdniny z Říma do vlasti.
Shromažďoval rukopisy ukrývané většinou na půdě pod krovy nebo v seně.
Na naléhání otce Tomáše Bahounka OP začal usilovně pátrat po sloze s
Patrikovými doklady. Před odjezdem do Říma roku 1968 je ukryl zvláště
bezpečně a nyní si nedovedl vzpomenout, kam. Svěřil se své sestře
Miladě. Ta ho upozornila na jednu skrýš pod krovy, v seně. Opravdu tam
byly, spolu s jinými zvláště důležitými. S úžasem se zjistilo, že papírů
tam bylo víc. Většinou byly rozežrány od myší, pouze sloha br.Patrika
byla nedotčená!!
První zákrok znamenal zpevnění papírových materiálů: korespondenčních
lístků, dopisů, motáků, atd. Pak jejich roztřídění podle oborů: básně,
překlady hymnů... To vše zařídil obětavě a spolehlivě otec Tomáš
Bahounek. Sbírka je zakončena "svědectvími" přátel. Překlady
bohoslužebných hymnů budou uveřejněny zvlášť. Spolupráce otce Tomáše je
neodmyslitelná.
Bylo by zajímavé a užitečné zveřejnit články z "Růže dominikánské" a
sice z čísel, které upravoval a opravoval jako korektor br.Patrik, asi z
let 1930-1935. Duchovně i kulturně z nich žily stovky, ne-li tisíce
terciářů, od prostých venkovanů až po univerzitní studenty a profesory.
V Brně dne 10.března 1999
Zapsal: Otec PhDr Tomáš Bahounek OP
1) Dr.Jiří Maria Veselý - MUDr František Staudek,Československý odboj v
Itálii 1944-45, Praha 1946, Týž, La resistenza cecoslocca in Italia
1944-45, Milano 1975 Jaca Book.
2) Jiří Maria veselý, Zázrak v Želivě, Olomouc 1996 MCM, Týž, Znamení
času, Rosice 1998 (2.vyd.) Gloria |
