5. Co je základní buňka společnosti ? R O D I N A
Proč právě rodina je základem uspořádání společnosti ?
Rodina přirozený základ společnosti. V rodině se lidská společnost udržuje, obnovuje a rozvíjí. V rodině se udržuje souvislost kulturního vývoje. V ní se nejtěsněji setkávají příslušníci staršího pokolení s mladším, vychovatelé s vychovávanými. Rodina je prvním místem výchovy, která se stává směrodatnou pro celý život. Rodinný život je pravou školou mravnosti, lidskosti a lásky k bližními. Rodina tvoří základní buňku společnosti, pokud vyrůstá ze manželství (GS, 47-52).
Co je manželství?
Manželství je základní, lidskou přirozeností vyžadovaný společenský útvar. Manželství je spojení jednoho muže a jedné ženy v lásce. Jednota těchto dvou bytostí je víc než pouhý součet vlastností obou. V manželství se neztrácí zvláštnosti každého z obou jednotlivců, nýbrž se vzájemné doplňují, přizpůsobují a zušlechťují v lásce. V manželství nejde o výsledek vývoje společnosti. Soustava manželství, z něhož vyrůstá rodina, je dána jeho přirozenou úlohou, totiž spojením muže a ženy k soužití v lásce, ke vzájemné pomoci při dosahování dokonalosti, a konečně i k omlazení a rozvoji společnosti. Třebaže manželství není nutné pro každého jedince, je nezbytné pro lidskou společnost. Manželství je úkol uložený celkem, je povinností vůči společenskému celku. Manžel s manželkou usilují výlučným sebedarováním, které je jim vlastní, o společný podíl na svých bytostech, směřujících ke vzájemnému osobnímu zdokonalování, ke spolupráci na plození a výchově dalších příslušníků lidské skupiny (HV, 12).
Pokud jde o přirozené základy manželství, nutno vyjít od pohlavnosti. Pohlavnost, jevící se obecně jako setkávání se mužského a ženského prvku, je širším pojmem než sám pohlavní pud. Pohlavnost určuje přirozený rozvoj obou pohlaví. Ovlivňuje veškeré bytí muže a ženy. Pohlavnost není jedna z částí člověka. Celý člověk jako muž nebo žena se vyznačuje svým pohlavím. Pohlavní chování lze tedy plně zhodnotit jen v rámci celého mravního jednání osoby. Je neopodstatněné oddělovat pohlavnost od lásky. Lidská pohlavnost má přesažný ráz: směřuje k setkání s člověkem opačného pohlaví. S ohledem na společenský dosah pohlavního chování není projev odhodlání k pohlavnímu odevzdání se někomu jen něčím osobním, nýbrž má také veřejný ráz. Lidská pohlavnost musí být správně zařazena do vzájemných lidských vztahů.
Rozdíl mezi mužem a ženou je fyziologický, ale i psychický. Stejné lidské vlastnosti jsou u muže a ženy uspořádány zvláštním způsobem. Tak vznikají dvě odlišná uskutečnění lidské přirozenosti. Jedna z nich nemá to, co má druhá. To je důvodem vzájemné přitažlivosti pohlaví. Odříkavost a mravní čistota není pro člověka nepřirozená. Naopak, mravní čistota usměrňuje a podporuje rozvoj schopností člověka, soustřeďuje jeho síly a chrání lidskou důstojnost. Řídí totiž pohlavní pud v člověku v duchu řádu jeho přirozenosti. Ponechá-li se docela volný průběh uplatnění pohlavního pudu, snadno to přivodí mnoho škod jednotlivci i společnosti.
Jaký je sociologický cíl pohlavnosti ? Udržování počtu jedinců. Přitom počet jedinců není ani tak zájmem jednotlivce, jako zájmem společnosti. Proto samoúčelné vyhledávání pohlavního uplatnění je tedy společensky úchylné. Třebaže je zde základním cílem plození, přesto samotným plozením by se společnosti prokázala nedostatečná služba. Proto je pohlavnost spojena s nepohlavními kvalitami, nezbytnými pro celek smysluplného života. Společenský pokrok je podmíněn rozvojem těchto kvalit. Rozvoj daných kvalit je však možný pouze jejich sjednocením k součinnosti pro stále ušlechtilejší cíle společnosti. To je pro lidskou společnost nejdůležitější, a proto také prvotní záležitost. Tomu podléhá vzájemný vztah muže a ženy, směřujících podle neodolatelných zákonů ke společnému životu. Ve vzájemném vztahu muže a ženy jsou podstatné právě tyto kvality, jejichž spojení vyžaduje přirozený řád pro rozvoj společnosti. Zákazy pohlavního chování mimo manželství, samoúčelného uplatňování pohlavního pudu či jeho zneužívání v manželství nepřicházejí k člověku původně zvenčí. Tyto požadavky původně pocházejí z řádu vlastního samotné lidské přirozenosti. Vyplývají ze samotné povahy člověka, začleněného do celku lidské společnosti. Oběti, které tu člověk přináší svou odříkavostí, přispívají k upevňování a zušlechťování jeho lidství k naplnění a sladění všech jeho přirozených projevů; současně jsou přínosem k rozvoji celé společnosti. Naproti tomu sobecká poživačnost jedince vede k oslabení a předčasnému vyčerpání jeho lidských sil, a současně je proviněním vůči celé společnosti, nezávisle na jakémkoli náboženském názoru.
Pohlaví je pouze jeden ze způsobů, jimiž člověk překračuje meze svého JÁ. Pohlavní úkon je pouze přechod. Pohlavnost sama o sobě nevytváří žádné hodnoty. Trvalé spojení muže a ženy lze docílit jedině láskou. Láska jako eros je intuitivní hledání hodnoty. Probouzí se tělesnou krásou, avšak zahrnuje celou lidskou osobnost s duší i tělem. Usiluje o tvůrčí spojení dvou lidských bytostí.
Přirozeným důsledkem přirozeného rozlišení člověka na muže a ženu je zavedení pohlavního vztahu v manželství a v rodině. Vláda nad okolním přírodním prostředí je svěřena všem lidem, a to mužům i ženám. To znamená, že muž a žena jsou původně "jednota dvou bytostí" a že jsou povoláni k životu ve společenství lásky. To znamená žít nejen vedle sebe, nýbrž navzájem "jeden pro druhého" (Gn 2,18-23). Žena má stejnou lidskou důstojnost a odpovědnost jako muž (FC, 22).
Tím, že Bůh stvořil muže a ženu k vlastnímu obrazu, chce jim dát plnost dobra čili svrchovanou blaženost, vyplývající z účasti na věčném Božím životě. Člověk ale odmítá tento dar, protože se chce být nezávislým na Bohu (Gn 3,5). Biblický obraz prvotního hříchu "rozděluje úlohy", které v něm se vykonali muž a žena (1 Tim 2,13-14). Nezávisle na tomto rozdělení úloh muže a ženy v biblickém popisu byl prvotní hřích hříchem člověka. Následkem této poruchy lidské přirozenosti byl porušen původní vztah muže a ženy, jaký odpovídal jejich osobní důstojnosti. Slova Geneze o tom, že muž bude vládnout ženě, se přímo vztahují na manželství, nepřímo však zasahují celou společnost všude tam, kde je žena podceňována právě proto, že je žena. Odůvodněný odpor ženy k tomuto ponižujícímu postavení však nemá vést k pomužšťování žen. Žena stejně jako muž musí pochopit, že se má uskutečňovat jako osoba, a že má uplatňovat svou důstojnost a povolání v souladu se bohatství své zvláštní přirozenosti (MD, 9-10).
Žena představuje zvláštním způsobem poměrně větší smysl pro odpovědnost, pro celek, pro oběť. Zvláštním rysem muže je zase spíše "jedinečnost" výkonů, jimiž se uplatňuje a vyniká v životě manželském i veřejném. Ale v obou lidských bytostech tvůrčí síla a pud tvořit.
Pokud jde o vzájemné doplňování se muže a ženy v manželství, nejde o doplňování jen v pohlavním smyslu. Především jde o doplňování se ve smyslu co nejúplnějšího rozvoje sil a schopností muže a ženy podle požadavků lidství a lidstva.
Pohlavnost je podřízena vyššímu, jednotnému zákonu dokonalosti, totiž zákonu manželství. Odedávna se zdůrazňuje mužům i ženám, žijícím v zasvěcení pouze Bohu, že se musí zřeknout také hlubokého duševního přátelství s člověkem opačného pohlaví, pokud mají skutečně zůstat nedotčenými. Čím hlubší je totiž duševní přátelství mezi mužem a ženou, tím silněji se jednou projeví sklon pohlavní, a tím jistěji vyústí do tělesného spojení. Tak potvrzuje platnost přirozeného řádu, že nemůže být nic tak silného k rozdělení takové jednoty, jakou představuje manželství, než sama smrt.
Forma manželství spočívá v přirozeně nedílném spojení, kterým jsou manžel a manželka zavázáni zachovávat jeden druhému věrnost. Skutečnost, že u všech národů převládlo spojení jedné ženy s jedním mužem (monogamie) potvrzuje, že takové spojení nejlépe vyhovuje přirozenosti člověka i vznešeným mravním a společenským cílům lidské skupiny. Jedinečnost a nerozlučitelnost má přirozený základ už v povaze samotném lásky. Výraz "volná láska" je nesmysl. Kde je něco libovolného, tam nemůže jít o lásku. V lásce se neuplatňuje žádná libovůle. Láska směřuje k ustálení, trvání a věrnosti.
V manželství je obsaženo trojí dobro:
- manželský úkon, jehož součástí je plodnost,
- věrnost,
- láska jako milost vyplývající v křesťanském manželství ze svátosti v duchu vztahu Krista a jeho Církve svaté.
Zatímco manželský úkon a věrnost jsou v každém manželství jako jeho podstata, v křesťanském manželství je navíc láska jako Boží milost. Bez Boží milosti však nelze dosáhnout ani manželského úkonu, ani věrnosti. Manželství nemůže dosáhnout plodnosti, pokud sám Bůh nepožehná společnému dílu manžele a manželky. V tomto smyslu je manželství také tajemství. Vždyť dosahuje svého cíle nikoli samo o sobě, ale ve spojení s Bohem. Předpokládá se však skutečnost samotné duchové duše, která je mimo hmotné tělo a přesahuje veškerou moc hmoty.
S tím souvisí manželská věrnost. Samotné tělo nemůže být věrné. Ponechá-li se člověk vlivům těla, podléhá pudovosti a stává se sobeckým. Z jeho manželství se vytrácí věrnost a tím je narušováno. Tak sama tělesnost vyžaduje spolupůsobení duše, které přesahuje všechno tělesné a živočišné. Pouze tato moc je pevnou oporou věrnosti. Kde se člověka pokusí popřít skrytý zdroj svého života, totiž zvláštní a hluboce niterný vztah k Bohu, tam manželství živoří.
Bez upřímného slibu věrnosti se nemůže rozvinout to nejhlubší společenství života, které nazýváme manželství. Kdo slibuje druhému věrnost, rozhoduje se i pro budoucnost, třebaže tuto budoucnost nelze lidsky předem poznat. Věrnost znamená tedy odvahu, ale i důvěru vůči manželovi. Přitom nejde jen o to zdržet se nevěry, nýbrž především o naplnění manželského soužití láskou. Tato láska se musí každodenně osvědčovat. Manželství má svůj smysl v lásce (Laun 1996). Lásce slouží projevy tělesného odevzdání se. Výzkumy (Rozinajová, 1980) ukazují, že věrnost stojí na prvém místě v samotném hodnocení manželství ze strany snoubenců a snoubenek, a to bez ohledu na jejich světový názor. Manželská láska se musí projevovat především jako láska k bližnímu, tedy přátelství, což je víc než partnerství (Laun 1996). Vztah mezi manželem a manželkou nedá zužovat na partnerství, jako se manželství a rodina nemůže omezovat na partu čili pouhou skupinu.
Člověk se přirozeně brání proti zasahování do důvěrné osobní oblasti. Nevyplývá to jen z výchovy, ale spíše je to výraz mravně zušlechtěného pudu sebezáchovy. S růstem pohlavní zralosti se probouzí i stud (mezi 5. a 10. rokem života). Stud vytváří zvláštní pohotovost mravního hodnocení a základ názoru, o který se opírá postoj společenského odstupu či jisté obranné zdrženlivosti. Zároveň stud vytváří zvláštní hodnotovou "zálohu", protože umožňuje sjednocení hodnot, které pak budou v manželství darovány. Obranou se rozumí ochrana proti neomezenému a rozumem a vůlí neovládanému uplatňování pohlavního pudu. Současně to znamená zajištění času pro příznivý růst a zrání lásky.
Manželskou věrnost je nutno chápat nejen jako povinnost, ale také příznivě: jako vzájemnou odměnu za lásku. Při opravdové lásce se o věrnosti nemluví, protože láska bez věrnosti přestává být láskou. Věrnost v manželské lásce není jen strnulá, nýbrž zahrnuje příznivé vzájemné odevzdání se manžela a manželce. Znamená to sjednocení dvou životů při naplňování vznešeného cíle, přesahujícího meze jedince. Jedině na základě toho lze pochopit, co tato vzájemná odevzdanost a pomoc přináší vůli, aby vytrvala ve věrnosti v manželské lásce. Avšak vzájemné odevzdání, k němuž se vůle odhodlává souhlasem k věrnosti v manželské lásce, nenastává naráz, nýbrž ponenáhlým růstem. Přitom zase vyvstávají nové a vznešenější úkoly, ale často i překážky. Vůle potom potřebuje sílu k vytrvání, tzn. k tomu, aby zůstala alespoň stejně účinná ve věrnosti manželské lásky, totiž v usilování o společné dobro.
Postupný rozvoj lásky je v živé stavbě manželství důležitější než jakékoli náhlé a výbušné vzmachy citů. Počáteční vášnivá láska se ponenáhlu přetváří v duchovnější, každodenní, obětavou lásku. Ve vzájemné lásce si manžel s manželkou budují zvláštní kulturu a životní prostor. Co činí budovu manželství životnou je vedle protikladu a odlišnosti muže a ženy přirozeně především jednota lásky, nadpřirozeně pak svátostný rys, jímž se vyznačuje křesťanské manželství. Kristus podporuje mnohotvárnost lásky, plynoucí z božského zdroje lásky. Jako kdysi Bůh vyšel svému lidu v ústrety s úmluvou lásky a věrnosti, tak nyní Obnovitel lidstva Ježíš Kristus vychází vstříc snoubencům svátostí manželství (GS, 48). Bez tohoto nadpřirozeného činitele nemůže manželskou stavbu trvale oživovat ani lidská láska, která je jejím přirozeným základen. Bez něho láska nepřekračuje úroveň povrchní zamilovanosti a většinou se rozpadá, sotva vyvstává před manželstvím plnění obtížnějších úkolů.
Kristus zdokonaluje přirozenou lásku člověka a zušlechťuje ji zvláštním darem své milosti a lásky. Teprve taková láska, spojující přirozené hodnoty s nadpřirozenými, vede manžela s manželkou k vzájemnému sebedarování s něžnou náklonností, která se projevuje i skutkem a prolíná celým jejich životem. Právě svým velkodušným uplatňováním se láska zdokonaluje a rozvíjí. Překonává tak sobecky pěstovanou erotickou náklonnost (GS, 49). Něžnost vzájemné náklonnosti mezi manželem a manželkou není jen vstřebáním pohlavního pudu , nýbrž výsledek tvořivé lásky. Není to pouhý výraz pudu, ale také úkon svobodné vůle. Je to bezvýhradná láska, totiž zvláštní osobní přátelství, ve kterém se manžel s manželkou velkodušně podílejí na všem bez nepatřičných výhrad a sobecké vypočítavosti. Kdo v manželství opravdu miluje, miluje druhého ne pro to, co od něho získává, ani jen pro jeho přednosti a nadání, ale pro něho samého. Je šťastný, že ho může zdokonalit vlastním sebedarováním (HV, II, 9). Tato láska zůstává v příznivých i nepříznivých podmínkách věrná. K vytrvalému zachovávání a rozvoji manželské budovy je třeba neobyčejné ctnosti. Manžel s manželkou, posilovaní milostí k dokonalému životu, si tuto ctnost mohou modlitbou vyprosit při neochvějném uplatňování velkodušné a obětavé lásky (GS, 49).
Láska jako eros nemůže natrvalo obstát ve všech zatěžkávajících zkouškách manželství. K tomu je zapotřebí ušlechtilejší láska, jakou sv.Pavel nazývá agapé (1 Kor 13,4-8). Láska jako agapé usiluje o zhodnocení a zdokonalení života pro manželského druha opačného pohlaví, a nikoli jako eros jen pro sebe. Ačkoli se nezištná a darující láska v manželství může rozvíjet na přirozeném základě vztahu muže a ženy, přesto dochází svého naplnění až v nadpřirozené božské ctnosti lásky.
Proč je manželství smlouva ?
Manželství se uskutečňuje smlouvou čili neodvolatelným osobním souhlasem manžela a manželky. Lidským úkonem, jímž se manžel s manželkou vzájemně odevzdávají a přijímají, vzniká stav, který má stálost i před společností (GS, 48). Podstatným prvkem pro uzavření manželství je tedy oboustranný manželský souhlas. K platnému manželství se vyžaduje souhlas vnitřní a vnější. Vnitřní souhlas je úkon vyvolaný vůlí. Jeho předmětem odevzdání a přijetí výlučného práva na tělo manžela opačného pohlaví. Vnitřní souhlas je platný podle přirozeného práva. Občanský zákon na tom nemůže nic změnit. Za vnější projevy vnitřního souhlasu dlužno považovat zachování církevně právní a občanské formy, manželský styk provázený citovostí. Tyto vnější projevy jsou důkazem platného manželství.
Snoubenci myslí při vstupu do manželství na trvalou lásku, nikoli na rozvod. Případný omyl je možný pouze v rozumu, který však neovlivňuje rozhodování vůle. Tento "prostý omyl" (simplex error) o jednotě, nerozlučitelnosti a svátostné hodnotě manželství neoslabuje manželskou smlouvu. Snoubenec a snoubenka uzavírají platné manželství, pokud se nedokáže, že pozitivním úkonem vůle uzavřeli takové manželství, ve kterém se trvanlivost sňatku vylučuje. Ovšem k zjevné neplatnosti manželství by jeho rozlučitelnost musela být předmětem zvláštní smlouvy připojené k manželské smlouvě. Avšak manželství je smlouva cizí podmínkám. Osobní názory manžela či manželky ohledně manželství jsou předmětem "prostého omylu". Pokud manžel či manželka uvažovali o manželství jako o rozlučitelném, ve skutečnosti však chtěli dokonalé manželství. V úkonu jejich vůle je skrytý předpoklad, že chtějí mít takové manželství, jaké chtěl Kristus. Bez tohoto předpokladu by někteří lidé, zatížení volnomyšlenkářstvím, nemohli uzavírat platné manželství. Lze tedy říci, že si při uzavírání manželství neuvědomili všechny prvky a vlastnosti, jimiž se manželství přirozeně vyznačuje. Je třeba u nich předpokládat čestný náhled na manželství. Tento čestný názor a postoj vstřebává teoreticky mylný názor o rozlučitelnosti manželství. Případná svévole manžela či manželky se nedotýká podstaty manželství. Zatímco jiné smlouvy jsou založeny na svobodné dohodě účastníků, zvláštnost manželské smlouvy spočívá v tom, že předmětem svobodného souhlasu je ustanovení, jež má přirozeně i nadpřirozeně určený cíl a vlastnosti, které nemůže změnit ani vůle ani záměr člověka. Obsah manželské smlouvy je předem určen Bohem právě tak jako řádem přirozenosti člověka.
"Moderní" sociologie se snaží na základě výzkumů veřejného mínění a jednání lidí v důvěrné oblasti stanovit novou mravní "normu", podle které je člověk oprávněný dělat všechno tak, jak se sám domnívá, že je možné a správné. Křesťanská sociologie však počítá i s hříchem, tedy s úchylkou člověka od Božího a mravního řádu. Kdokoli tvrdí, že je bez hříchu, klame sám sebe (1 Jan 1, 8). Z toho hlediska působí směšně, když se označuje za sociologický objev to, že se mnoho lidí nedrží mravních norem, anebo za vědecky podložený výhled, že např. v příštích dvaceti letech se mnoho lidí v pohlavní oblasti nebude držet mravních norem. Ještě směšněji působí, pokud "moderní" sociologie přisuzuje častým úchylkám (např. manželství na zkoušku, nesezdané soužití) povahu právě takového zařízení, jaký řádně přísluší manželství.
Proč je manželství instituce ?
Přeceňovali bychom přirozenou osobní náklonnost lidí, kdybychom chtěli budovat manželské společenství v láskyplném soužití výhradně na této náklonnosti. Nemá-li se rozplynout, musí se jí dostat nějaká pevnější opora a bezpečné uspořádání, zkrátka instituce. Od konce 18. století začali volnomyšlenkáři vyvracet vžitý názor, že manželství je zařízení s předem daným stavebním řádem a úkoly. Brzy po francouzské revoluci však tito volnomyšlenkáři byli nuceni uznat, že vztahy mezi mužem a ženou nelze přenechat jejich svévolnému rozhodování. Vytvořili pojetí státu jako protipólu volnomyšlenkářskému pojetí. Tento stát si nárokuje vytváření manželského práva a snaží se podřídit manželské zařízení svým zákonům. Josef II. vyhlásil ve svém patentu o manželství (1783), že manželství nabývá "své síly, podstaty a určení jen našimi zemskými zákony". Takové pojetí se pak stále více šířilo. A výsledek? Mnozí začali odmítat každou instituci, tedy také instituci manželství jako něco strnulého, co svádí ke zkostnatělým a neživotným poměrům. Ve skutečnosti však manželství je starší zařízení než stát, a proto má jistá práva a povinnosti, jež nijak nezávisejí na státu (RN, 9).
Proč je manželství svátost ?
Manželství je jedinečná svátost (Mt 19,4-6), protože je Kristus prosazuje nejen jako zařízení, nýbrž jako obdobu vztahu mezi sebou a svou Církví (Ef 5,21-33). Projev vzájemného souhlasu k manželskému soužití je také symbol, který značí projev Kristovy vůle k životu v jednotě s Církví. Ježto projev oboustranného souhlasu muže a ženy při jejich uzavírání manželství je účinný symbol, proto musí učinění tohoto symbolu přinést do manželského života obsah oné Kristovy vůle k soužití s jeho Církví. Jedině tak se síla působící v Kristově životě s Církví rozšíří a působí na nový život muže a ženy v manželském soužití. Tato síla se rovná svátostné milosti manželství. Avšak také duše příjemců musí dostat trvalou vlastnost přijímat tuto sílu a zacházet s ní. Výstavbu svátostné milosti lze vystihnout takto: Božím působením je do lidské duše vložena pohotovost, spojující duše manžela a manželky se sílou lásky a vůle Krista, žijícího s Církví (Laun 1996).
Svátostnou milost manželství nelze prostě omezovat na samu lásku. Tato manželské lásky je totiž teprve výsledek svátostné milosti manželství. Rovněž nelze svátostnou milost manželství omezovat na pevnou vůli snášet obtíže manželského stavu a přinášet oběti, které tento stav vyžaduje. To vše je totiž pouze účinkem samotné svátostné milosti. O manželské lásce se často hovoří jako o pouhém vyvrcholení lásky předmanželské. I když se předmanželská láska podstatně neliší od lásky manželské, přesto je mezi nimi nezanedbatelný rozdíl. Lidská láska je svátostnou milostí manželství vedena k přeměně v nadlidskou lásku, jaká je vlastní Bohu. Kristus a jeho Církev se jeví jako jedna osoba, Kristus - duše, Církev - tělo, obojí životně spojeno v jednotu. To je jedinečnost manželské lásky, že nejde o pouhé spojení těl, duší, činností a zájmů, ale že se jedná o skutečnou jednotu osobnosti (GS, 48). Z dvojí "Já" je utvořeno jediné "Já". To nemůže vykonat přirozená síla. Vždyť právě příroda chrání jedinečnost osoby a člověk se pudově brání ztrátě osobnosti.
Manželství je jediný životní stav, posvěcený svátostí neboli učiněný posvátným. Toho se nedá docílit lidskými silami, nýbrž spojením utvořeným z Boží vůle. Řeholníci skládají sliby, avšak nestvrzuje je svátost. Při svěcení kněží se posvěcuje úřad, ale kněžství samo o sobě není životním stavem. Kněží se "nerozděleným srdcem" dokonale ztotožňují s Kristem, který byl také svobodný. V jejich osvíceném bezženství kvůli Kristu spočívá zdroj duchovního bohatství, i svědectví toho, že jejich povolání je naprosté a konečné. Avšak také manželství je naprosté a konečné. Také manželství je zdrojem duchovního obohacení, a nijak člověka nezbavuje povinnosti napodobovat Krista v tom, že se dal plně Bohu do služeb v zájmu lidí. Stav osvíceného panenství a manželství jsou dvě povolání a je marné zkoumat, které je vznešenější. Vždyť i ten, kdo by si zvolil kněžskou životní dráhu nebo vstoupil do řeholního řádu proto, aby byl vznešenější nebo úctyhodnější než ostatní, přestal by následovat vzor, který chtěl napodobovat (Fil 2,6-8).
Manželství je skutečnost, která přesahuje pohlavní i erotické vztahy. Je to stav, umožňující dvěma osobám opačného pohlaví, aby se dotvořily a aby vznikli noví lidé. Jednota obou osob neznamená zúžení ani omezení jejich osobnosti, nýbrž naopak ušlechtile proměňuje každého z nich.
Manžel s manželkou si před svědky ze svého okolí i před svědkem nadpřirozeným slavnostně slibují pomoc a věrnost. Zavazují se ke stálé lásce. Tím se mění celý jejich život. Také život jejich budoucích dětí bude záviset na opravdovosti a trvalosti jejich lásky. Manželství je společenský prostor určený pro lásku. Kristův příkaz lásky je těžký, a nestane se pro manžela ani manželku lehčí, když tento příkaz budeme rozmělňovat a oslabovat tím, že bychom ho omezili na příkaz k tomu, aby manžel s manželku tvořili jen skupinu či partu. Je třeba pravého přátelství a ne pouze partnerství (Laun 1996). Plné vyzrání člověka je svátost, kterou si udílejí sami manželé. Nutno ale dodat, že manžel s manželkou si svátost manželství vzájemně udělují nikoli sami od sebe a svými silami, nýbrž jedině díky Kristu. Zde je třeba si pro větší názornost připomenout, že do svátostného manželství může vstupovat i věřící s nevěřícím. A mohl by si snad nevěřící manžel sám udělit nějakou svátost? První dar, který si snoubenec se snoubenkou díky Kristu vzájemně zprostředkují jako manžel a manželka, je posvěcující milost.
Manželství působí jako účinný symbol. Proto poskytuje to, co naznačuje. Osvěcuje rozum pronikavostí a vlévá do vůle sílu, aby byla připravena možnost pochopení a uskutečnění toho, že dva budou spojeni v jedno (Mt 19,6). Proto je třeba, aby snoubenci přijímali tuto svátost s čistým svědomím, aby pronikavost a síla skutečně spočinuly v jejich rozumu a vůli jako účinné, i když to v první chvíli není zřetelně znát. Proto cudnost a panenská čistota či předmanželská pohlavní zdrženlivost nejsou zastaralé pojmy (Rozinajová 1980, Laun 1996).
S plněním manželských úkolů vyvstávají potíže a překážky. Jejich překonávání klade zvýšené nároky na vůli manžela a manželky. Vůle potřebuje sílu k vytrvání. K této vůli je zaměřena nadpřirozená pomoc ze svátostného přijetí manželství. Pokud se nějaký člověk svobodně odklání od Boha, pak milost nemůže v jeho duši působit.
Ve svátostném manželství je lidská vůle napojena na vůli Krista, který spojuje svůj život s rozličnými vůlemi lidí. Boží síla se spojuje se souhlasem k manželství, tzv. s vůlí snoubence k věrnosti lásky, aby upevnila tuto vůli a rozvíjela její usilovnost.
Manželství poskytuje Boží milost tím, že je Kristus předjímal svým utrpením. Vůle manžela a manželky dostává sílu a vytrvalost z vůle Ježíše Krista umučeného hříšným lidstvem. Kristovou smrtí bylo lidstvo, které si vyvolil, zasnoubeno s Bohem. Manželství vykoupeného Božího lidu má tajemný ráz. Tím se liší od každého manželství před Kristem. Manželství má mystický vztah k trpícímu Kristu. Životním způsobem symbolizuje Krista v nejsilnějším projevu jeho vůle jako snoubence, spojujícího svůj život s životem lidstva. Společné tomuto symbolu není smrtelné utrpení, nýbrž až k smrti vroucí láska. Svátostná milost manželství jako svátosti je podíl na této smrt překonávající lásce Krista k Církvi, která každého objímá, vytrvale provází a podporuje.
Co je to rodina ?
Rodina je přirozené, stále se vyvíjející životní společenství rodičů a jejich dětí. Vyrůstá z manželství, jež bylo požehnáno plodností. Zatímco manželství je svátost, rodina nikoli. Význam rodiny pro člověka však vzrůstá v prostředí technizované a průmyslové společnosti, kde jednotlivec je obklopen neosobními organizacemi a zařízeními.
Jednota manželství se zvláště jasně projevuje stejnou osobní důstojností muže a ženy, kterou je třeba uznávat ve vzájemné a plodné lásce. Svátostnou mocí svého manželství se muž a žena spojují hluboce nerozlučným způsobem. Tím, že jeden patří druhému, zpřítomňuje se svátostným znamením vztah mezi Kristem a jeho Církví. Křesťanská rodina je povolána vytvářet zkušenost nové a vlastní jednoty, která potvrzuje a zdokonaluje onu přirozenou, lidskou jednotu.
Rodičovství je výsledek manželského spojení muže s ženou. Ono biblické "poznání se" (Gn 2,24) uskutečňuje se mezi manželem a manželkou jedině tehdy, pokud vzájemné sebedarování není pokřiveno mužovým přáním stát se pánem své ženy, ani uzavřením se ženy do svého pudu (MD, 18). Manželská láska, která vede muže a ženu k "poznání se" a činí z nich "jedno tělo", nevyčerpává se v tomto vzájemném společenství. Uschopňuje totiž manžela i manželku k nejvýš možnému daru: k daru života nové lidské osobě. Přitom se rodiče stávají Božími spolupracovníky (FC, 14). Rodičovství se spojeno s osobní strukturou především ženina bytí a s osobním rozměrem daru (Gn 4, 1). Mateřství ženy tvoří zvláštní část společného rodičovství, a to důležitější část. I když název rodičovství přísluší muži i ženě, projevuje se víc u ženy, přinejmenším v období před porodem. Proto je třeba, aby si muž plněji uvědomoval, že v tomto společném rodičovství přijímá na sebe zvláštní dluh vůči ženě. Žádný program rovnoprávnosti mezi ženami a muži není platný, pokud neber ohled na tuto skutečnost. Třebaže má muž plnou účast na svém rodičovství, přece jen stále stojí "mimo" proces těhotenství a narození dítěte. Muž se musí v mnoha směrech teprve učit svému rodičovství od matky (MD, 17-18).
Manželský život ovšem nepozbývá hodnotu, pokud plození nového života není možné. Tělesná neplodnost může být pro manžele a manželku příležitostí k jiným důležitým službám lidskému životu, jako je adopce, různé způsoby výchovné činnosti, pomoc jiným rodinám, pomoc chudým, nemocným, postiženým a starým. Panenství a bezženství v zájmu plné služby Bohu rovněž neodporuje důstojnosti manželství, nýbrž ji předpokládá a potvrzuje. Kde není úcta k manželství, tam nemůže být ve vážnosti ani Bohu zasvěcené panenství. Člověk, který se zříká plodnosti těla, stává se plodným duchovně. Jako duchovní otec či matka napomáhá mnohým pro uskutečňování rodiny podle Božího záměru (FC, 14,16).
Jakou skladbu má rodina ?
Vnitřním pilířem rodiny jako osobního společenství je láska. Bez lásky rodina nemůže žít a zdokonalovat se jako společenství osob (FC, 18). Rodina si vytváří zvláštní útvary spojenectví pro rozličné účely (Matoušek, 1993), ale závažnou složkou výstavby rodinného společenství je dialog. Tento dialog se uskutečňuje především mezi manželem a manželkou, dále pak se zvláštním výchovným zaměřením mezi rodiči a dětmi, a konečně mezi sourozenci. Při tomto dialogu každý dává i přijímá. Děti přispívají zvláštním přínosem k vytváření křesťanské rodiny svou láskou, úctou a poslušností vůči rodičům (FC, 21).
Jako zvláštní skupina se rodina vyznačuje společenstvím cílů, kulturních hodnot a významů. Tyto cíle, hodnoty a významy prosazuje především rodičovské pokolení. Přitom rodinný život lze chápat jako proces postupného ztotožňování se s danými cíli a osvojování si předávaných kulturních hodnot. K úplnému ztotožnění se s danými cíli dochází v rozhodujících okamžicích rodinného života. To se děje zejména při úspěšném završení procesu zespolečenštění u některého dospívajícího jedince.
V rodině je jistá dělba činností. Jednotliví rodinní příslušníci se v ní plní zvláštní úlohy. Přitom vnitřní výstavba rodiny je určována nejen zvláštními vlastnostmi jednotlivých rodinných příslušníků, ale také jejich společenským postavením a úkoly mimo rodinu. Tradiční dělba činností, při které se vdaná žena zabývá převážně domácími pracemi a péčí o děti, se vyskytuje v rodinách, kde jsou ženy v domácnosti a v rodinách zemědělců na venkově. Rodiny dělnické a úřednické ve městě jsou uspořádány tak, že dělba domácích prací a péče o děti je vyrovnaněji rozložena mezi manžele a manželku.
Domněnky o jednoznačně nepříznivém vývoji městské rodiny směrem k typu nukleární rodina, totiž typu rodiny omezené na nejmenší okruh vztahů (rodiče + dítě) byly ve druhé polovině 20. století vyvráceny. Vždyť uprostřed chladně a bezejmenně organizované průmyslové společnosti se osvědčuje právě městská rodina jako útočiště jistoty, pohody a kulturního zázemí. Vedle různých společenských činitelů, které podporují vývoj městské rodiny k typu nukleární rodiny, působí zase jiné činitele opačně: např. delší průměrný věk, nedostatek bytů, výhodnost soužití více pokolení, atd. (Možný 1990) Avšak ani zaměření vývoje rodiny směrem k typu rozšířené rodiny není jednoznačné. Vývoj rodiny kolísá bez jednoznačného směru, protože ani společenské činitele podporující vývoj rodiny směrem k typu nukleární rodiny ani činitele působí opačně nejsou trvalé a neměnné.
Z rozdílnosti přirozeného založení muže a ženy vyplývá jejich různé postavení v rodině. Mužské vlastnosti uschopňují spíše k řízení a prozíravé péči, ženské vlastnosti zase spíše k oddané službě a obětavé lásce. Posláním ženy v rodině není ujímat se stejného postavení, jaké zaujímá muž, nýbrž se má uskutečňovat v rodině jako osoba a uplatňovat svou důstojnost v souladu s bohatstvím své ženské přirozenosti (MD, 10).
Úloha žena zakotvené ve věčném řádu je podporovat mužského ducha. Žena má podle sv.Tomáše "doplňovat mužovy nedostatky". To platí o manželství a rodině, kde při budování prostředí domova plní žena nezastupitelné poslání. Totéž platí o životním prostředí celé lidské rodiny, které vlivem mužné dravosti a překotnosti rozvoje průmyslové společnosti bylo závažně narušeno a ohrožuje to každou lidskou rodinu (CA, 37-39).
K nejvýraznějším rysům společenského postavení ženy patří mimorodinná zaměstnanost. Od poloviny 20. století prudce stoupala zaměstnanost českých žen až přesáhla polovinu počtu všech zaměstnaných. Na rozdíl od demokratických společností se v českých poměrech projevila za komunistické totality velká mimorodinná zaměstnanost matek. Bylo dosaženo skoro úplné zaměstnanosti českých žen v plodném věku (Matoušek, 1993).
Rostoucí mimorodinná zaměstnanost žen není znepokojující, pokud se tak děje souběžně s jejich celkových společenským a kulturním, a zejména mravním pokrokem. Někdy ovšem zaměstnanost žen roste příliš překotně. Podnětem bývá nízká životní úroveň rodiny, odkázané pouze na plat muže, ale i ctižádostivost žen, nepřirozeně toužících po sebeuplatnění. Sama mimorodinná zaměstnanost žen ovšem není nic nepřirozeného. Avšak okolnost přirozeného ženského mateřského poslání způsobuje, že ženská zaměstnanost je přirozeně věkově rozložena jinak, než zaměstnanost mužská. Zatímco mimorodinné zaměstnání u ženy ve věku mateřské zralosti je nevhodné, naopak ve vyšším věku je vhodné, protože to dává ženě možnost být užitečnou rodině a celé společnosti ještě jinak než splněním mateřského poslání, a to ji může naplňovat ještě větším vnitřním uspokojením.
Pokud matka při svých mateřských a domácích úkolech zastává ještě zaměstnání mimo rodinu, je nesporně přetížena. Navíc vztahy v rodině a mezi rodinami jsou dnes často komplikovány četnými vazbami dětí k různým příbuzenství z opakovaných manželství. Tohle a další komplikující vztahy uvnitř rodiny a mezi rodinou a okolím, ukazují, že skutečnost současné rodiny je mnohem složitější, než obecně harmonizující představy o rodině (Možný 1990).
Jaké úkoly plní rodina ?
Mezi rozličnými úkoly rodiny vynikají:
1. Úkol vytvářet osobní společenství,
2. Úkol reproduktivní čili předávání života a služba životu,
3. Úkol výchovný a vůbec společensko-kulturní,
4. Úkol náboženský jako účast na životě a poslání Církve. (FC,17)
1. Úkol vytvářet osobní společenství: Rodina především vytváří osobní společenství tím, že vede manžela s manželkou k vzájemnému zdokonalování se každého jako jedince. To se děje:
a) usměrněním smyslnosti, zejména pokud jde o umírnění nezřízeného pohlavního života (1 Kor 7,2-9). Manželská rodina umožňuje, aby se žádostivost zúžená na zákonitý svazek neroztékala bez hranic a neomezeně, nýbrž aby měla sama ze sebe sice podnět k pohlavnímu soužití, ale ze sňatku zase umírněnost.
b) Dále se to děje příznivým rozvojem mravních ctností, k němuž si především manžel s manželkou a ostatní rodinní příslušníci vzájemně pomáhají. Tak dává rodina vyrůstat vyšším formám mravního života, obětavé lásce, oddanosti, věrnosti a působí v duchu rozvoje osobního štěstí rodinných příslušníků. Kromě tohoto působení rodiny v duchu zdokonalení svých členů jako jednotlivců nelze opomenout, že rodina vytváří osobní společenství jako vyšší a dokonalejší jednotu, a tedy nejen jako výsledek součtu rodinných příslušníků a jejich vlastností. Rodina vytváří útvar zvláštní mravní hodnoty.
2. Úkol společensky reproduktivní: Rodina předává lidský život a poskytuje dorost národu a státu. Tím se obnovuje a zvětšuje lidská společnost. Manžel s manželkou vědí, že obnovováním a předáváním života se stávají spolupracovníky Kristovy lásky a jejími zprostředkovateli (GS, 50). Působení rodiny ve smyslu předávání života a služby životu je třeba řídit a usměrňovat. Současná rodina při plánování počtu dětí vychází z úvahy, kolika dětem může zajistit podmínky k vyrovnanému a důstojnému rozvoji, přiměřenému společenskému postavení a kulturní úrovni rodičů; dále pak vychází z úvahy, kolik si může dovolit dětí, aniž by to pronikavě narušilo úkoly rodiny v širší společnosti a v Církvi. Je třeba doceňovat zvláštní hodnotu manželské lásky, při níž nemusí každý pohlavní úkon vést k plození, nýbrž je nutno chápat manželství a manželskou lásku v jejich celkových souvislostech. Rozhodující je přitom lidská osobnost a důstojnost i celkový smysl oboustranného odevzdání se (GS, 48-52). Manžel s manželkou, kteří přirozeně užívají svého práva, přičemž nemůže vzniknout nový život následkem přirozených příčin, nejednají proti přirozenému řádu. Každý manželský úkon však musí zůstat otevřený k předání života. Proto by samotné lidské přirozenosti odporovalo manželství mezi dvěma osobami stejného pohlaví. Člověku nepřísluší uměle odtrhovat význam spojení od významu plození, význam lásky od významu sdělování života (HV, 11-12).
Lidské pokusy usměrňovat předávání života přímým a umělým způsobem, ať už znemožňováním plodivého procesu nebo přerušením zahájeného plodivého procesu či potratem, odporují přirozenému řádu (HV, 14). A je lhostejné, zda se to děje z lidské pohodlnosti nebo s ohledem na zdravotní důvody ženy. Na druhé straně je však přirozené užívání léčebných prostředků a postupů, které jsou opravdu nezbytné k léčbě člověka, i kdyby z toho přidruženě vyplývala, třeba i předvídané přerušení těhotenství, pokud ovšem toto přerušení plodivého procesu není z nějakého důvodu přímo chtěná (HV, 15).
3. Výchovná a jiná společensko-kulturní úloha rodiny: Výchovná úloha rodiny vyniká mezi jinými společensko-kulturními úlohami rodiny, protože utváření potomstva navazuje přímo na jeho plození (GS, 48). Rodičovství se nevyčerpává přivedením dětí na svět, nýbrž zahrnuje také jejich výchovu. Výchovný úkol sahá svými kořeny do základního povolání manžele a manželky spoluúčastnit se na stvořitelském díle Božím. To se děje tím, že dvě osoby tvořící jednotu dávají v lásce a z lásky vzniknout třetí osobě. Dávají život člověku, který má v sobě povolání růst a zdokonalovat se. A proto rodiče berou na sebe úkol účinně mu pomáhat, aby mohl žít naplno lidským životem. Právo a povinnost rodičů vychovávat své děti je základní, protože souvisí s předáváním života (PIT, 11). Je také přirozené a prvotní. Vyplývá z přirozeného řádu a od Boha, který do lidské přirozenosti tento řád vtiskl. Nepochází tedy od státu. Třebaže se totiž člověk rodí jako příslušník nějakého státu, nepatří proto ještě především státu, protože nepřijímá život od státu, ale od rodičů. Dříve než se člověk stává občanem, je rodinným příslušníkem. Vzhledem k jedinečnému poutu mezi rodiči a dětmi stojí právo a povinnost rodičů vychovávat své děti před výchovnými úkoly dalších osob a společenských zařízení. Proto přirozeně nelze toto právo rodičům upírat a nahrazovat je výchovou ze strany jiných lidí a společenských zařízení (FC, 36).
Dítě je od přirozenosti něco, co náleží rodičům. Zprvu se tělesně neliší od rodičů, dokud je v matčině lůně. Po opuštění lůna je v péči rodičů jako v nějakém duchovním lůně, dokud nedospěje k užívání svobodné vůle. Dokud totiž dítě nemá užívání rozumu, přirozeně náleží jako nerozumná bytost svým rodičům a jejich péči. Odporovalo by přirozené spravedlnosti, kdyby bylo dítě odnímáno péči rodičů dříve, než dospěje k užívání rozumu, nebo kdyby se o dítěti rozhodovalo bez vědomí rodičů nebo proti jejich vůli. Rodiče soustavně vytvářejí podmínky k všestrannému a souladnému rozvoji dítěte v člověka dospělého po stránce tělesné i duchovní, tedy také rozumové a volní. Vlastní rozumová výchova sice do značné míry přísluší škole, avšak nejlepší podmínky pro výchovu vůle a zušlechtění citů jsou v rodině.
Výchovný proces má zvláštní životnost, která se vyznačuje především důvěrností, trvalostí a proudem vzájemných vztahů, jakož i hlubokou sounáležitostí. Výchovný proces v rodině se uskutečňuje v oblasti slovní, dále smyslové a emocionální, a konečně na úrovni intuitivního poznání rozumového, které u dítěte převažuje, kdežto u dospělého ustupuje před přemítavým poznáním rozumovým. Toto trojí "zpevnění" je základem působivosti a účinnosti vlivů v rodině. Na smyslové a emocionální působení, doprovázené převážně intuitivním chápáním dítěte navazuje spojení a působení v rovině slovní, za pomoci důvodů vyložených přemítavým postupem rozumu. Tato skutečnost má dalekosáhlý význam v celém společenském a kulturním působení rodiny. Vzájemné vztahy mezi rodinou a dítětem jsou totiž velmi hluboké ještě dávno před tím, než mohou rodiče působit na dítě slovně a než dítě vysloví první slovo. Výchovné působení rodiny se zakládá na oboustranných povinnostech: rodiče jsou povinni věnovat dítěti náležitou péči a dítě ze k rodičům vázáno zase úctou a poslušností (Ef 6,1-4). Povinnost poslušnosti vůči rodičům ustupuje v dospělosti do pozadí, ovšem úcta a láska zůstává. Poslušnost dětí není totiž cílem výchovného působení rodiny, nýbrž jen jeden z prostředků výchovy.
Samotný jednotlivec, ať muž či žena přirozeně nestačí na výchovu dětí. Jsou k tomu povoláni oba rodiče. Lidské potřeby jsou totiž tak rozmanité, že jeden z rodičů k výchově nestačí. je vlastním požadavkem přirozenosti, aby po spojení pohlaví zůstal muž u ženy a nechoval se k ní a k dítěti lhostejně. Stává se, že zaopatřená žena je schopna bez pomoci muže zaopatřit fyzické a částečně i psychické potřeby dítěte. Správnost lidského jednání se však neurčuje z nahodilých okolností (v tomto případě fyzické zaopatření ženou), nýbrž se zakládá na společných podmínkách celého druhu. Vlohy a činnosti muže a ženy se v rodinném životě doplňují. Při plození a výchově dětí náleží některé úkony zvláště muži a jiné zvláště ženě.
Důležitou složkou výchovy dítěte v rodině je pohlavní výchova. Cílem pohlavní výchovy není pohlavní zdatnost, nýbrž schopnost lásky, která se uplatňuje v rodině. Pohlavní výchova jako přirozené a nezcizitelné právo a úkol rodičů se má dít vždy za jejich pečlivého vedení, ať už doma či ve výchovných zařízeních (škola, hromadné sdělovací prostředky, atd.), které si rodiče svobodně zvolili a na jejichž působení dohlížejí. Křesťanská sociologie zde připomíná zásadu subsidiarity. Jak škola, tak hromadné sdělovací prostředky musí brát ohled na zásadu subsidiarity, pokud mají sloužit svému cíli a pomáhat při výchově, a to i pohlavní výchově.
Co znamená zásada podpůrnosti (subsidiarity) v rodinné výchově ? Především to, že právo a povinnost k výchově dětí přísluší jejich rodičům. Pokud si rodiny sdružené v obci zřizují k výchově dětí školu či jiná zařízení, tedy tato obecná škola a jiná výchovná zřízení smí působit jen ve shodě s vůlí rodičů: obsah, forma i způsob působení výchovných zařízení musí být v souladu se správnou rodinnou výchovou. Rozhodně je nutno odmítnout ony často rozšířené, názorné formy pohlavního poučování, které jsou odtržené od mravních zásad, a které jsou pouze přípravou a návodem k požitkářské praxi (FC, 37). Jsou mravně nepřijatelné, i když se provádějí pod záminkou ochrany proti šíření nakažlivých nemocí.
Předpokladem k jasně a taktně podané pohlavní výchově je výchova k lásce jako darování sebe sama. V protikladu s běžným chápáním "moderní" společnosti, jež snižuje lidskou pohlavnost pouze na sobecky pojatý požitek, výchovné působení rodiny sleduje takovou kulturu pohlavnosti, jež je opravdu a docela osobní: pohlavnost znamená obohacení celé osobnosti, zdokonalení v oblasti tělesné, citové i duševní. Nejhlubší smysl pohlavnosti se ozřejmuje tím, že přivádí člověka k lásce a k sebedarování.

Zralá láska člověka v rodině nevzniká naráz, nýbrž postupně:
A) Narozením přichází dítě k jisté samostatnosti, ale zároveň k životní nedostatečnosti jako kojenec. Dítě by v okamžiku zrození prožívalo strach z nebezpečí smrti, kdyby je milostivý Bůh nebyl ušetřil určitého poznání svého odloučení od matky. I po narození se dítě příliš neliší od toho, čím bylo před narozením: nemůže smysly jasně rozeznávat věci, nerozlišuje přesně mezi sebou a okolním světem. Vnímá příznivé podněty teplem a potravou, ale nedovede přesně odlišit teplo a potravu od jejich zdroje: od matky. Intuitivně poznává v matce zdroj blaženého stavu, uspokojení a bezpečí. Mezera nevole, která se u člověka dostavuje s jeho příchodem na svět, se přirozeně vyplňuje novou, silnější rozkoší, která plyne z péče o tělo a z tělesných projevů. Ze silné touhy po smyslovém uspokojení pudů se rozvíjí schopnost lásky. Láskou se obnovuje spojení s matkou, které bylo přerušeno narozením. Rozkoš se stává prostředkem rozvoje lásky.
B) Během prvých osmi let začíná dítě vnímat svými smysly věci takové, jaké jsou. Všechny zkušenosti se mu shrnují v radostném zážitku: jsem milován, protože jsem. Tento zážitek lásky je trpný. Nejenže si dítě nemusí tuto lásku zasloužit, ale nemůže ji vlastním přičiněním ani vyvolat ani řídit. Většině dětí v tomto věku záleží skoro výlučně na tom, aby byly milovány. Dětské ústrojí přichází do styku s okolím (hmatem, aj.), a toto okolí mu zprvu překáží. Zbavuje ho to sebejistoty a psychicky ho rozdvojují: vzniká rozkol mezi "mít" a "přát si", "toužit a smět". Prožíváním vztahu k jiným věcem, odlišným od vlastního "JÁ" se rozvíjí vědomí. Touha po vědění se brzy stává zálibou. Dítě se zmocňuje tohoto pokladu, neboť tak v mysli ovládá své okolí. Jeho tělesná ústrojí se vyvíjejí tak, že vnější svět je celý zahrnut do jejich činnosti. Dítě si vytváří předměty a použivá jich: hraje si. Záliba tělesných orgánů ve hře se přenáší na věci. Tím se zvětšuje láska k okolí na úkor lásky k vlastnímu tělu.
C) V období mezi 8. až 11. rokem začíná dítě objevovat, že probouzí lásku svou vlastní činností. Trpné přijímání lásky se mění ve vytváření lásky. Zpočátku jde o prosté opětování lásky podle zásady: miluji, protože jsem milován.
D) Od 12.roku nabývá převahy vnitřní život dítěte. Přátelství je nabývá jiného rázu. Citové vzmachy směřují za novými věcmi. Citlivý vztah k rodičům, k sourozencům jakož i dětský vztah ke spolužákům je "opotřebován". Pocit nedostatečnosti a touha po uplatnění vede buď k vyhledávání společníků novým způsobem nebo k vyhledávání samoty. Vztah dítěte k matce pozbývá na svém stěžejním životním významu, protože vedle něho nabývá na důležitosti vztah k otci. Na rozdíl od mateřské lásky, která je spíše nepodmíněná, láska otce je více podmíněná. Dítě dochází k poznání, že lásku je třeba si také zasloužit.
E) Dospíváním odcházejí hravá řešení životních těžkostí. Hravý vztah ke skutečnosti ustupuje před ukázněnou prací, prospěšnou nejen danému jedinci, ale také jiným. Z rozdvojení mezi požadavkem a vykonáním vzniká případné vědomí viny. Zůstane-li láska bezelstná i po rozvinutí přemítavě postupujícího rozumu, řídí se zásadou: Jsem milován, protože miluji (Fromm 1967)
V této výchově k lásce a zejména k odpovědnému rodičovství spočívá podstata působení rodiny v duchu zespolečenštění dítěte a osvojení si kulturního dědictví předků. Úspěšné rodinné zespolečenštění dítěte je nutným předpokladem pro začlenění dítěte do dětského společenství i pro pozdější uplatnění se ve společnosti dospělých. Tak rodina ovlivňuje zařazení jednotlivce do výstavby společnosti a jeho úlohu v ní.
Manželství, představující jednotu dvou nerozlučně spojených osob, žijících v jedné domácnosti, vytváří celistvé společensko - kulturní prostředí označované jako domov (GS, 50). Ucelenost manželského a rodinného společenství ovšem neznamená uzavřenost. Otevřenost manželství, které samo přijímá účast druhých lidí a samo směřuje k pomoci druhým lidem, je podmínkou společenského a kulturního působení rodiny. Manželství a rodina nemohou žít jako soustava uzavřená sama do sebe. Je to poslání na celý život, a ani manžel, ani manželka, ba ani děti se nemohou plně rozvinout, pokud se vyhýbají styku s jinými lidmi.
Manželská rodina musí velkomyslně sdílet své duchovní hodnoty s ostatními rodinami (GS, 58) a přerůstat do širšího společenského prostředí (ChL, 49). V této souvislosti je nutno se zmínit o sousedství. V sousedství nejde jen o nahromadění osob na nějakém místě. Sousedství znamená víc, než společný pobyt na jednom místě. Sousedství vzniká teprve tehdy, když mezi rodinami, pobývajícími v těsné blízkosti a uznávajícími podobné duchovní a mravní hodnoty, se během častého styku a vzájemné výpomoci v podobných životních osudech vytvoří společná zkušenost a vědomí sounáležitosti a jistého odlišení vzhledem k okolí. Sousedství samovolně vzniká jako doplnění rodiny tam, kde síly této základní společenské buňky nedostačují.
Rodina přirozeně plní v občanské společnosti úkol státoprávní, a to v subjektivní duchovní podstatě vždy dokonale, třebaže případně jako objektivní podmínka působí takto jen v určité míře. Rodina působí jako stát, pokud je v ní postaráno o to, aby vzájemné služby rozdělené mezi rodinné příslušníky, byly od každého řádně plněny. Takto rodina utváří už od dětství člověka jako občana a jeho prostřednictvím celý stát. Rodina působí také právně, pokud neopomíjí stanovit určitá pravidla domácího řádu, vyžaduje jejich dodržování rodinnými příslušníky, trestá jejich případné porušování a odměňuje jejich věrné plnění. Takto rodina právně vzdělává své příslušníky a skrze ně ovlivňuje právní poměry v občanské společnosti.
K důležitým společenským úkolům rodiny patří hospodářský úkol. Současná rodina sice už není výrobní jednotka, ale o to více péče se v ní věnuje přípravě pokrmů, zlepšování vybavení bytu, praní a ostatní údržbě. Třebaže je výrobní úloha rodiny z velké míry přesunuta na mimorodinná zařízení, přesto i nadále zatěžuje rodinu určitá "skrytá" výroba. I když je rodina jako spotřební jednotka uhrazována výdělečným příslušníkem rodiny, přesto řízení domácnosti nadále zůstává důležitým zaměstnáním. V české společnosti s velkou mírou mimorodinné zaměstnanosti matky bývá matka přetěžována právě touto další směnou v domácnosti.
Jak je to s mimorodinnou zaměstnaností rodinných příslušníků ? Člověk má přirozené právo na práci. Nejen muž, ale i žena má přirozené právo na práci, jakož i právo na technickou přípravu či odborné vyškolení pro budoucí povolání. Také žena má právo na pracovní podmínky, slučitelné s jejími spravedlivými nároky a s jejími povinnostmi manželky a matky; totéž platí o právu na spravedlivou odměnu za práci (PIT, 13,18-20). Ač je lidské právo muže a ženy na mimorodinnou hospodářskou činnost stejné, uplatňuje se různým způsobem. Je to dáno zvláštní fyzickou a psychickou vybaveností muže a ženy. Výzkumy v české společnosti dokládají např. nepatrné množství žen na vedoucích státních a hospodářských místech. Na druhé straně nadměrná mimorodinná zaměstnanost matek omezuje přirozené předávání života v rodině (Bauerová 1970).
4. Náboženský úkol rodiny jako malé Církve
Náboženské poslání rodiny má dvojí ráz: rodina jako malá Církev působí nábožensky jednak uvnitř, což se projevuje zejména prostřednictvím dětí a jejich náboženské výchovy; jednak navenek, totiž ve vztahu k jiným rodinám, k farnímu a jinému náboženskému společenství, a k ostatní Církvi.
Náboženskou výchovu dlužno chápat s J.A.Komenským jako rozvíjení zavinutého nitra a pěstování semen, vložených Stvořitelem do každého člověka. Není tedy ponecháno na libovůli rodičů, jak si mají při výchově dítěte počínat. Přirozený zákon, kterému rodiče podléhají, vrcholí v zákoně nadpřirozeném, zavazujícím rodiče rozvíjet děti jako uvědomělé účastníky církevního života. "Nešťastné je podle Komenského vzdělání, které nepřechází v mravnost a zbožnost." Předškolní výchova v rodině má pro náboženský vývoj dítěte nedozírný význam. Nitro dítěte ještě není ovládáno emocemi a pudovými odezvami, takže semeno náboženských pravd se v něm snadno a rychle rozvíjí a zakořeňuje. Zvlášť pronikavě působí na dítě praktický život z víry, který vidí na svých rodičů a sourozencích (Malý, 1979). Pro vývoj náboženského života člověka je důležité, zda v prvních létech života získal zkušenost, že Kristus je přítomen uprostřed rodiny. Rozhodující je, jaké postoje přitom zaujímají rodiče, jak jednají k sobě navzájem, jak se chovají k domácím i cizím, a zejména k dítěti. Výchova ve víře poskytovaná rodiči se děje už tehdy, když si členové rodiny navzájem pomáhají, aby svědectví zbožného života, a často tichým a vytrvalým prožíváním každého dne (nejen svátečního) v duchu evangelia rostli ve víře (CT, 68). Náboženská výchova nespočívá v tom, že se mladým lidem nasadí "korzet" zavedených náboženských zvyklostí, ani že se jim předloží množství pouček o náboženství. Mnohem více záleží na vychovateli, na přesvědčivosti a životnosti jeho svědectví o Bohu. Ve stále se měnících společenských a kulturních poměrech nestačí jednou zavedené modely projevů náboženského života. Důležitý rys předškolní náboženské výchovy dítěte v rodině spočívá ve vedení jisté samostatnosti člověka v projevech víry. Základy k mírné samostatnosti člověka v náboženských projevech se kladou už od útlého dětství a dotvářejí se v dospívání. V dospělosti je osobnost už do té míry duchovně ztvárněna, že podstatné změny mohou nastat jen za velmi napjatého působení a s velkou Boží milostí (Bahounek 1990).
Duchovní utváření (informace) dětí v rodině zahrnuje:
A) názorný životní příklad,
B) výuku,
C) povzbuzení.
A) Budou-li rodiče předcházet příkladem a rodinnou modlitbou, potom jejich děti naleznou snáze cestu lidskosti, spásy a svatosti (GS, 48). V křesťanské rodině jsou manžel a manželka sobě navzájem a svým dětem spolupracovníky milosti Boží a svědky víry. Příkladem a slovem vedou děti ke zbožnému životu, prozíravě jim usnadňují jejich volbu povolání a s veškerou péčí podporují povolání ke kněžství či k řeholnímu životu, pokud se u dětí snad projeví. Jestliže rodiče sami pečují o své vnitřní zdokonalení, pak budou dětem tím, čím Bůh chce mít rodiče pro své děti; aby se totiž jejich dobrotivou láskou a stálou péčí, třeba i při hospodářské tísni, stalo domácí prostředí jakýmsi zbytkem a vzpomínkou na onen blažený stav, v jakém se člověk v pravěku ocitnul (Komenský 1950).
B) Každá domácnost je školou, pokud se rodiče přičiní vlastním příkladem, aby se každý z členů domácnosti denně naučil něčemu užitečnému, a to jednak od samotného Boha, z každodenního čtení Božího Slova, jednak od lidí (Komenský 1950). Rodiče se mají snažit, aby v rodině prodlužovali a uplatňovali výchovu, které se dětem dostalo teoretickým způsobem mimo rodinu. Úloha, kterou zde plní rodiče, prospívá také jim samým, protože při takovém dialogu každý jednotlivec dává i přijímá. Zejména tam, kde se šíří nevěra, je tato domácí Církev jediné místo, kde se může dětem i mládeži dostat pravého náboženského vzdělání (CT, 68).
C) V rodinné výchově předškolního dítěte má nesmírný význam povzbuzení: uznání a pochvala. Je třeba chválit snahu a povzbuzovat dobrou vůli, kterou dítě mělo, bez ohledu na její výsledek. Pochvalou se většinou docílí víc, než přímými zákazy či výtkami, třebaže se ani bez nich nelze obejít. Výchova je účinnější, když jsou děti pochvalou a povzbuzováním posilovány v tom, co a jak mají dělat, než když jsou poučovány o tom, co a jak dělat nemají, či snad strašeny důsledky zakázaného jednání.
Duchovní utváření dítěte v rodině vyžaduje účast obou rodičů. Tato účast otce a matky na náboženské výchově dětí se uplatňuje různým způsobem. Způsob účasti otce a matky při výchově dětí se během procesu výchovy dětí mění.
V prvních letech života dítěte má otec méně styku s dítětem než matka. Mateřská péče se na rozdíl od péče otcovské vyznačuje převahou hřejivé laskavosti a jemného pochopení pro různé tělesné a psychické tísně. Mateřská péče je žádoucí nejen k tomu, aby dítě zakoušelo příjemné zážitky, ale i proto, že tvoří nedílnou součást jeho souladného rozvoje. Matka se víc než otec podílí na tvorbě domácího prostředí rodiny, kterou svou pohodou a vzájemností působí na převážně intuitivně vnímající dítě, a to nikoli v duchu nějakých zvláštních poznatků, nýbrž v podobě odlesku vanutí Ducha svatého. Kde je toto působení matky na dítě omezeno (např. při jejím mimorodinném zaměstnání), tam snadno vznikají nenahraditelné nedostatky. Tyto nedostatky se projevují také v duchovním životě dítěte, třebaže nelze smysly postřehnout nějakou jejich zvláštní příčinu: dítě může mít v takovém případě zajištěny všechny složky péče (péče babiček, péče v jeslích či v mateřských školkách, družinách, aj.), a přesto taková péče nepůsobí v duchu bezprostředního celostního vjemu dítěte, chápajícího převážně intuitívně.
Přibližně od šesti let začíná dítě potřebovat lásku otce, jeho autoritu a vedení. Zatímco matčina péče poskytuje dítěti celkovou životní jistotu a chuť do života, otec vede dítě k tomu, aby umělo překonávat zvláštní těžkosti, před nimiž se ocitne ve světě. Obrazně řečeno: matka představuje dítěti svět přírody, půdy, moře, jako i Ducha svatého; otec představuje dítěti svět myšlení, lidských výrobků, zákona a kázně, jakož i Boha-Stvořitele. Na rozdíl od matčiny lásky je základem otcovy lásky zásada: Miluji tě, protože konáš povinnost, protože jsi jako já. Otcovskou lásku spíše než mateřskou je třeba si zasloužit. Při všem důrazu na rozumný zákon a plnění povinnosti se však otcovská láska vyznačuje také trpělivostí a shovívavostí. Tak dává otcovská láska rostoucímu dítěti vědomí vlastních schopností a konečně mu dovoluje jisté osamostatnění. Představa dítěte o Bohu se nejdříve utváří podle obrazu otce. Odtud plyne důležitost chování otce před dítětem. Jak neblaze by působilo, kdyby otec vystupoval jen jako trestající autorita, kdyby si neudělal čas pro dítě a zůstal mu vzdálený. Pokud by dítě ulpělo na výsledcích takové jednostranné otcovské výchovy, snadno by se stávalo tvrdé, nepřístupné lidským citům; a pokud by bylo spravedlivé, tedy strohým, suchým, odtažitým způsobem; tak by bylo do značné míry obrazem Boha Izraele před příchodem Krista na svět. Pokud by však zase na druhé straně ulpělo dítě na výsledcích jednostranné mateřské výchovy, snadno by se vzdávalo vlastní soudnosti, pozbývalo by rozhodnost, vůli k překonávání složitých životních překážek, a bránilo by v rozvoji sobě i jiným (Fromm 1967).
V náboženském utváření dítěte se uskutečňuje jeho druhé zrození, zahájené křtem svatým. Rodina, čili domácí Církev, už ve svém středu oživovaná misionářským duchem, je povolána stát se zřetelným znamením Kristovy přítomnosti a lásky také pro ty, kdo k tomu mají daleko, jako jsou rodiny dosud nevěřící či pro ty křesťanské rodiny, které nežijí podle přijaté víry (FC, 54).
Křesťanská rodina tvoří "malou" Církev, ale to neznamená, že by si sama vystačila, nýbrž je také součástí celé Církve, kněžského lidu. Svátostí manželství, v níž spočívají kořeny rodiny, a odkud čerpá svoji sílu, je Kristem neustále oživována. Kristem je také rodina vedena ke vzájemnému spojení s Bohem ve svátostech, v oběti vlastního života a v modlitbě. To je kněžské poslání rodiny. Křesťanská rodina může a má kněžsky působit v úzkém spojení s celou Církví. Takto má rodina kněžsky působit ve všech událostech každodenního života manželského a rodinného. Tak je křesťanská rodina povolána posvěcovat sebe samu, církevní společenství a celé okolní životní prostředí (FC, 55).
Jakými způsoby má rodina nábožensky působit v církevním životě ?
1. Působením jednotlivců: apoštolát vykonávaný jednotlivcem (Jan 14,4) je základem a předpokladem každého náboženského působení, vycházejícího z rodiny a směřujícího k širšímu církevnímu společenství.
2. Společné působení: sdružení, řády, bratrstva (ChL, 28-29). Zářným příkladem je sv.Zdislava, denně posvěcující vlastní rodinu, a jejíž duchovní vliv jde dál cestou členství ve III. řádu sv.Dominika ke všem, kteří toho mají nejvíce zapotřebí (názorově bloudící, opuštění, hladoví, nemocní, zranění, uvěznění, aj.).
V náboženském působení rodiny, které směřuje směrem z rodiny do okolí, mají rodiny a jejich příslušníci vycházet vstříc požadavkům města. V městě totiž mnozí lidé žijí v bezejmennosti sídlišť, postrádajících sousedská a jiná společenství, a přitom duchovně živoří. Působení rodiny nelze omezovat na úzké hranice své farnosti nebo biskupství. Rodiny a jejich příslušníci se musí přičiňovat mezi farnostmi, mezi diecézemi, ba i mezi národy.
Působení církve jako společenství modlitby a vzájemné pomoci v malých skupinách plní velkou úlohu na rozvoji sousedství v prostředí města, kde toto přirozené společenství rodin trpí tak jako samy tyto rodiny lidskou lhostejností, neúctou k důstojnosti každého člověka, bezejmenností v prostředí totalitní anebo spotřební společnosti. Toto působení církve není zdaleka jen záležitostí náboženského života rodin v podmínkách nesvobody, nýbrž právě v tomto samovolném působení církve sloužící v podmínkách průmyslové společnosti je jádro jejího působení. (ChL, 25). Vlastním polem evangelizačního působení rodin je oblast hospodářské, politické a společenské činnosti vůbec, ale také oblast umění, školy a hromadných sdělovacích prostředků (ChL, 23).

Jakými poruchami trpí rodina ?
Poruchy manželství a rodiny lze rozdělit na poruchy skladby a poruchy úkolů.
Poruchy skladby rodiny zahrnují předně nenormální vznik manželství a rodiny. Jde o takový vznik, jemuž např. předchází "manželství na zkoušku". Výzkumy (Rozinajová 1980) ukazují, že převážná většina mladých lidí považuje předmanželský pohlavní styk těch, kdo hodlají vstoupit do manželství, za správný. Další výzkumy (Raboch 1987) ukazují, že asi polovina prvních dětí je u nás počata před manželstvím. Marně se snaží mnozí sexuologové ospravedlnit "manželství na zkoušku" a přikládat mu nějakou hodnotu. Samotný rozum totiž říká, že něco takového je lidsky nepřijatelé: s lidskými osobami se nesluší dělat pokusy. Důstojnost člověka vyžaduje, aby lidské osoby byla vždy a výlučně předmětem lásky, která se dává druhému bezvýhradně a bez časového ani jiného omezení (FC, 80,84).
Další poruchou skladby rodiny je omezení či zmenšení její velikosti. Toto zmenšení české rodiny se projevuje vymíráním národa: Statistická ročenka České republiky (1995) uvádí, že v roce 1994 dosáhl přirozený přírůstek na tisíc obyvatel záporné hodnoty (-1,0). Jiným důsledkem toho je, že česká společnost stárne (Rabušic, 1995).
Rozklad stavby manželství a rodiny se děje rozvodem. Statistická ročenka České republika (1995) uvádí, že zde bylo v roce 1994 rozvedeno 52,9 rodin na sto sňatků. Průměrná délka trvání rozvádějících se manželství činí zde 10-11 let. Přitom ubývá rozvodů po 10-14 letech. Manžel s manželkou už nečekají, až děti dorostou. Neustále vzrůstá počet manželství s malými dětmi (Máchová 1970). Rozvod je nejčastější příčinou vzniku neúplných rodin (cca 34 %), kdežto úmrtí jednoho z rodičů 30 %, narození dítěte mimo manželství 10 %, jiné příčiny 26 %. Skoro 70 % rozvádějících se manželství jsou manželství s nezletilým dítětem, největší počet je s jedním a se dvěmi dětmi (Brablcová, 1979). Statistika dokládá, že ten, kdo se rozvedl, udělal to většinou proto, aby mohl uzavřít další sňatek. Vzhledem k jeho zklamání z prvního a platného manželství uchyluje se často z opatrnosti k "nesezdanému soužití", resp. k cizoložství.
Poruchy úkolů rodiny zahrnují především poruchy reproduktivní úlohy. K těmto poruchám patří nemanželské předávání života, antikoncepce a potrat.
Nemanželské předávání života, které se projevuje jako neprovdané mateřství, vypadá dnes jinak než v minulosti. Zatímco dříve to byla pohroma mladičké, naivní, nezkušené, svedené a opuštěné dívky, dnešní matka dítěte narozeného mimo manželství vypadá docela jinak: především každá třetí není svobodná, nýbrž rozvedená. A až na výjimky, není nezkušená. Bezmála polovina nemanželských dětí (41 %) se rodí jako děti druhého a třetího pořadí. Nejčastěji má česká žena nemanželské dítě mezi 25 - 30 lety (Možný 1990).
Antikoncepce je umělé zabránění přirozeného početí neboli uzavření se manželství plodivému procesu, v němž se má předávat život. Umělé prostředky a postupy (přerušování) užívané při pohlavním styku drasticky zasahují do řádného chodu lidského ústrojí a navozují stav nenormální. Přirozený styk muže a ženy je znetvořen, protože úkon lásky byl odtržen od úkonu plození. Navíc nepřináší ani žádoucí uspokojení fyzické ani psychické. Přes všechny okamžité pocity štěstí se dlouhodobě dostavuje neuróza aj. poruchy. Nejvíc na to vše doplácí žena, a to přinejmenším postupným zneplodněním (sterilizací). Když Hitler prosazoval povinnou sterilizaci všech tělesně a duševně postižených osob, byli tím všichni rozumně smýšlející lidé právem vyděšeni. Po létech se však mnozí lidé začali sami uchylovat k postupnému zneplodňování a mrzačení.
Křesťanská sociologie se v řešení této sociální otázky staví na stranu přirozeného řádu lidského života a proti jeho umělému znetvořování. Otázka antikoncepce není jen důvěrná osobní záležitost těch, kdo ji provozují, ale také veřejná společenská záležitost, a to zejména v českém národě, který stárne a vymírá. Umělá antikoncepce je kromě toho porušováním lidských práv dětí. Děti mají lidské právo na to, aby byly ve své matce přirozeným způsobem počaty z lásky svého otce a své matky, a nikoli náhodou, omylem, aj.
Potrat je umělé přerušení zahájeného přirozeného procesu předávání lidského života. K tomu umělému přerušení přirozeného plodivého procesu se uchyluje žena, která se z různých důvodů zbavit dítěte, které už bylo počato. Statistická ročenka České republiky (1995) uvádí, že v roce 1994 bylo zde provedeno 53 674 potratů. Oproti předchozím rokům zde došlo ke značnému poklesu případu potratů. Vysvětluje se to jednak šířící se antikoncepcí, jednak vlivem křesťanské osvěty, která odhaluje nemorálnost a nebezpečnost potratu. Jde přece o ukončení života, třebaže života v zárodečné podobě. Zákrok se neobejde ani bez ohrožení zdraví matky. Žena se může následkem potratu stát neplodnou. Kromě toho také Listina základních práv a svobod (II,6), která je součástí Ústavy České republiky (1993) uvádí, že lidský život je hoden ochrany ještě před narozením.
Rozšířeným omylem je domněnka, že "nechtěné těhotenství" je něco, co se nejčastěji stává nezkušených dívkám. Potrat je spojován s představou mladých, naivních a chtivých holek, které přijdou do "maléru", a často ani nevědí, kdo je otcem. Nato dovrší svou mravní nezodpovědnost umělým přerušením přirozeného procesu. Tato moralistická představa je dosti vzdálená pravdě. Z celkového počtu potratů v českých zemích v roce 1985 jich připadlo na ženy do 20 let jen 9 %. Více než dvě třetiny připadly na ženy starší 25 let. Nejčastější žadatelkou o umělé přerušení těhotenství je 27 - 3Oletá vdaná žena, nejčastěji matka 1 - 2 dětí, která se k tomuto činu rozhodla po zralé úvaze, často i po poradě s manželem či pravděpodobným otcem dítěte (Možný 1990).

Jaký průběh má život současné české rodiny ?
Podle výzkumu českých rodin lze logicky modelovat průběh současné české rodiny takto: Pokud se manželství do pěti let nerozvede (což je asi 20 %), získávají čtyři z pěti párů do té doby svůj samostatný byt. Dvěma třetinám z nich se však do té doby také narodí druhé dítě. takže pokud patří k těm nemnohým, kdo v té době zároveň stavěli rodinný domek, zhorší se jim zase bytové poměry natolik že na třetí dítě přestanou pomýšlet. Patrně překonají nějakou krizi buď z manželské nevěry nebo z manželské omrzelosti, a sklesající pravděpodobností rozvodu (žena asi 40-43 let, muž asi 40-47 let) se dočkají, že jejich děti nastoupí jejich cestu: poměrně mladou vstoupí do manželství. Po dalším obtížném údobí bydlení s mladou rodinou se stárnoucí pár podruhé osamostatní. Tím se kruh uzavře. Poté, co pomohou při odchování vnoučat, nastoupí jako omezující prvek životní úrovně po jejich 50. roce péče o některého z vlastních stařičkých rodičů, takže se nezávislý život nikdy neobnoví. Od tohoto hlavního proudu se dnes ale odděluje už skoro celá třetina párů, končících někde během cesty společný život rozvodem; anebo - stále častěji - se objevují různé asymetrické útvary rozvedených žen, žijících částečně osaměle, částečně po jistá období s přechodnými partnery nebo s vlastními rodiči, nejčastěji s matkou. Náchylnost k rozvodu je častá zejména "po přeslici" (Možný 1990).

Jak napravit poruchy rodiny ?
Podstatně účinná náprava narušené rodiny je možná pouze náboženská a mravní. Ostatní složky nápravy jako výchova (školská a pomocí hromadných sdělovacích prostředků), opatření státoprávní (rodinné zákonodárství, atd.) či hospodářská (přídavky na děti, atd.) mají pouze doplňkový ráz. Jsou totiž účinné pouze tehdy, když se připojí k podstatně kultivujícímu vlivu náboženství a mravnosti. Sama tato opatření, bez kultivujícího vlivu Církve a mravnosti, mají ráz pouze sociálního nátlaku, vyvolávajícího místo žádoucí úpravy jisté vedlejší nepříznivé odezvy.
Jakou hodnotu má náboženská náprava narušené rodiny ? Spočívá v tom, že náboženství je hybnou silou a zdrojem činnosti, které lidský rozum a přirozené prostředky nemohou poskytnout. Krize manželství a rodiny je už dlouho předmětem zkoumání sociologů, psychologů, sexuologů, aniž to vede k nějakému zlepšení stavu. Manželství a rodina se musí vrátit do nejsvětějšího, nejhlubšího nitra člověka, vykoupeného Kristem. Dobré manželství a fungující rodina není jen předmětné pole působnosti, na kterém by moderní sociologové měli a směli konat své pokusy. Ani dobré manželství, ani pevná a fungující rodina nestojí ani ve výkladní skříni obchodního domu, nýbrž v základech lidské duše. U všech křesťanů dochází k uznání pojem svatosti a svátosti manželství. Jediný bezprostředně účinný prostředek léčby narušeného manželství a rodiny je svatost a svátost manželství, kde nerozlučnost je pouze jedním z účinků příčiny.
Mohou křesťané pomoci rodinám postiženým růzností světonázoru?
Křesťanské rodiny mají s takto postiženými rodinami udržovat čilý osobní styk. Věřící je třeba upevňovat a posilovat v křesťanském životě. I když věřící katolík nemůže od své víry ustoupit, je třeba stále udržovat živý dialog s druhou stranou. Nutno trpělivě hledat shodná hlediska a postoje. Vždyť i ideologie, odporující lásce, mohou přesto podnítit věřící členy rodiny k růstu v lásce a k jejímu svědectví.
Jak může náboženství pomoci smíšenému manželství?
Při přípravě k takovému manželství je nutno zaměřit všechno rozumné úsilí k tomu, aby snoubenci pochopili katolickou nauku o vlastnostech a požadavcích manželství. Rovněž je třeba dbát o to, aby nedocházelo k nátlaku a překážkám ve věcech víry. Je třeba, aby věřící širší katolická obec podporovala katolicky přesvědčeného manžela či manželku, a pomáhala mu růst ve víře, a tak aby láskyplným životem v rodině vydávala věrohodné svědectví před manželským partnerem a dětmi (FC, 77-78).
Jak mohou křesťané čelit "manželství na zkoušku ?
"Manželství na zkoušku" lze bezprostředně čelit domlouvavým dobrým slovem a modlitbou. Jinak tomu lze předcházet názorným příkladem svátostné rodiny a duchovním poučením člověka už od dětství v rodině.
Jak lze nábožensky pomoci "nesezdanému soužití" ?
Je třeba případ od případu citlivě a ohleduplně navazovat spojení s těmi, kterých se to týká. Přitom trpělivě vysvětlovat, laskavě domlouvat a učit dobrým svědectvím křesťanské rodiny, jež jim má pomoci obdobně uspořádat také jejich život. Pěstovat smysl pro věrnost, a to kromě jiného také přibližováním a objasňováním podmínek a všeho, co tuto věrnost podporuje. Nutno také pomáhat mládeži při jejím duchovním zrání, aby se jí zpřístupnilo pravé lidské a nadpřirozené bohatství svátosti manželství.
Jak mají křesťané pomoci těm, kdo jsou sezdáni pouze občansky ?
Zaměřit se na jejich hlubší porozumění, nutně vyplývající z nedílné souvislosti mezi životní volbou a náboženskou vírou, k níž se člověk hlásí. Je třeba se snažit pokud možno je přivést k uspořádání svého stavu dle křesťanských zásad. Je nutno jim vycházet vstříc s láskou a snažit se je zapojit do širšího křesťanské společenství.
Jak pomoci rozvedeným, kteří zůstali opuštění ?
Je třeba jim věnovat zvláštní pozornost a podporu. S úctou, porozuměním i soucitem účinně jim pomáhat, aby dokázali ve svém obtížném životním postavení zachovávat věrnost. Je třeba vést je k duchu odpuštění a k ochotě - pokud možno - obnovit manželské soužití.
Jak možno nábožensky pomoci rozvedeným, kteří vstoupili do nového manželství ?
Je nutno k nim přistupovat zvláštním způsobem ke každému případu. Je totiž rozdíl, zda se někdo upřímně snažil o záchranu svého prvního manželství, a byl nespravedlivě opuštěn, a mezi tím, kdo vlastní těžkou vinou rozbil první a platné manželství. Jsou i takoví lidé, kteří vstoupili do opakovaného manželství kvůli výchově dětí. Dále jsou i takoví, jež jsou ve svědomí pevně přesvědčeni, že jejich první manželství, nenapravitelně rozvrácené, nebylo vlastně nikdy platné; takové jedince nelze jednoznačně považovat za odloučené od Církve. Dlužno je povzbuzovat k naslouchání Božího Slova, k účasti na mši svaté, třebaže nemohou být připuštěni ke svatému přijímání. Nutno posilovat jejich víru a naději (FC, 81-84). U stárnoucích osob, žijících v novém manželství, je třeba případ od případu hledat a posilovat dobrou vůli k pevnému předsevzetí o jejich soužití v novém manželství jako bratr a sestra, což by jim mohlo otevřít větší přístup ke svátostem. Současně Církev povzbuzuje a zavazuje tyto manžele k různým druhům dobročinnosti, prospěšné společensky a kulturně.
Jak lze nábožensky a mravně čelit umělému potratu ?
Nutno věnovat pozornost soustavnému veřejnému odhalování živému průběhu umělého potratu. Přitom dlužno soustavně veřejně objasňovat nelidskost potratu, totiž porušení lidských práv počatého člověka na život. Je třeba veřejně odhalovat zhoubné důsledky potratu pro samotný lidský plod čili zárodek člověka, a dále také nebezpečí pro matku: zneplodnění a psychické poruchy. Současně je třeba připomínat, že věřící, který by se uchýlil k umělému potratu, jakož i ten, kdo tomu napomáhá, vyřazuje se tím ze společnosti Božích dětí a odděluje se od zdroje nadpřirozeného života v Kristu, takže tím duchovně umírá (EV, 58-61). Křesťan však musí sledovat nápravu celospolečensky, tedy se všemi důsledky ve společnosti. Jedna věc je zachránit počatý lidský život, ale další věc je přivést tento zachráněný život k plnosti rozvoje. Jak obrovský společenský úkol by nastal, kdyby si těch 53 tisíc našich matek každoročně (r.1994) vzalo k srdci výzvu moralizujícících křesťanů a místo potratu donosily a porodily děti? Pak by se zde narodilo přes 50 tisíc nechtěných dětí, které by mnohé z těch matek po narození odložily. Jenže kam? Muselo by zde být na 50 ústavů schopných každoročně pojmout každý 1000 kojenců! A k tomu by zde musel být zástup těch, kdo se odborně postarají o kojence, a dále těch, kdo vyberou vhodné bezdětné rodiny a umístí do nich nechtěné děti. A to je úkol, který dnešní stát rozhodně odmítá, zvláště když má hodně starostí se stávajícím zdravotnictvím. Avšak tím větší je to výzva a úkol pro křesťany. Křesťané musí hájit práva počatých dětí na narození, ale také ukázat, že mají dost lásky k jejich zabezpečení, aby nechtěné narozené děti vyrostly v lidské osobnosti a křesťany. A přitom vidíme tolik křesťanů, kteří tvrdí, že hledají své uplatnění a svou totožnost ve společnosti a ve světě. Nehledají svou totožnost překonaným způsobem? Místo, aby se snažili poznávat znamení doby a náležitě na ně odpovídat?!
Jak lze nábožensky a mravně řešit otázku antikoncepce ?
Soustavně usilovat o to, aby manželé poznali a uznali nepřirozenost oddělování úkonu lásky od úkonu plození umělými prostředky a postupy (GS, 51; HV, 14), a vyloučili je z používání. Dlužno odhalovat také druhotné zdravotní důsledky chemické antikoncepce zejména pro ženu (zneplodnění, atd.). Je třeba soustavného poučení manželů o způsobech přirozeného plánování rodičovství využíváním neplodných údobí (HV, 16). Dále je zapotřebí prosazovat přirozené právo dětí na jejich přirozené početí ze vzájemné lásky svého otce a své matky. Kromě toho dlužno připomínat ochotu a zájem mnoha bezdětných rodin o osvojení si narozených nechtěných dětí. Současně je třeba povzbuzovat mnoho věřících v úsilí zřizovat a vést ústavy pro odložené nechtěné děti a pro jejich zodpovědné přidělování do vhodných rodin, atd.
Jaké jsou možnosti mravní nápravy poruch manželství a rodiny ?
U rozvedených manželství je třeba především chránit děti před popouzením proti některému z vlastních rodičů (Trnka 1974). Zvláštní pozornost nutno věnovat dětem, které nemají v někom opěrný bod (Koukolík,Drtilová 1996). Pro úspěšné začlenění dítěte do společnosti je důležité, aby bylo ve svém okolí na někoho citově vázáno, kdo je mu spolehlivou oporou. Touto osobou by měl být vlastní rodič nebo duchovní osoba či křesťan žijící ve světě, příbuzný nebo výjimečně jiná osoba z okolí dítěte.
Čím se dá doplnit tato náprava poruch manželství a rodiny
Doplňující sociální náprava poruch manželství a rodiny zahrnuje vedle výchovného působení školy a hromadných sdělovacích prostředků zejména příznivější rodinnou politiku zejména státu a prosazování přiměřenějších zákonných opatření k upevnění rodiny a sladění jejích úkolů.
Rodinná politika státu se liší podle chápání cíle a měřítek pro utváření rodinné politiky.
Socialistický (nebo sociálně-demokratický) výklad pojímá rodinu jako zařízení přetrvávající z minulých hospodářsko-společenských poměrů. Jednotlivci se podle tohoto pojetí postupně oprostí od závislosti na rodině. Úlohu rodiny (hospodářsko zabezpečovací, pečovatelskou a výchovnou) pak převezmou státní zařízení. Jádrem tohoto výkladu je snaha "vyvlastnit" rodinu. Měřítkem rodinné politiky je zde rozsah a dostupnost veřejných služeb, nahrazujících původní úlohu rodiny.
Liberální výklad uznává zařízení rodiny jako vhodné prostředí k uspokojování rozličných životních potřeb jedinců. Proto daný výklad upřednostňuje rozmanitost rodinných útvarů, odvíjejích se podle měnících se životních názorů a stylů jedinců: od "manželství na zkoušku" až po "manželství dvou homosexuálů", osvojujících si děti. Tento výklad v sobě ukrývá posun směrem "privatizaci" rodiny.
Křesťanský solidarismus uznává rodinu jako základní buňku společenského života, kterou mají podporovat z jedné strany jednotlivci, z druhé strany církev a stát. Současně bere rodinu jako neměnné sociální zařízení, vyrůstající ze svátostného manželství muže a ženy. Pro svou nezastupitelnost při plození dětí, mají rodiče nezadatelné právo a povinnost pečovat o děti a vychovávat je. Měřítkem odpovídajícím tomuto pojetí je stabilita rodiny. Stav rodiny lze měřit např. rozvodovostí, počtem dětí v úplných a neúplných rodinách, podílem dětí narozených mimo manželství, aj.
Pojetí státu v každé "moderní" sociologii se výslovně opírá o rodinu. Proto "každý moderní stát bez ohledu na režim, který je v něm právě u moci, rozhodně tvrdí, že zajišťuje svých organizací především s cílem všestranně ochránit a zabezpečit své občany a jejich rodiny. Poté, co zbavil tradiční rodinu všech podstatných funkcí a pravomocí, které ji stmelovaly, poté, co ji sociálně vyvlastnil a zpravidla hospodářsky rozbil, projevuje o ni stát dojemnou péči. Tváří se, že armáda je zde proto, aby ochránila naše rodiny, státní správa proto, aby řešila rodinné záležitosti, zdravotnictví proto, aby rodina byla zdravá, a školství, aby byla vzdělaná. Pokud tomu uvěříme, pak nerozumíme, proč se rodina i přes tuto všestrannou státní péči tak často hroutí. Je to tím, že zařízení rodiny, kterou moderní stát vydává za svůj zdravý základ, je ve skutečnosti mrzáček, který přežil útok novověkého státu" (Keller, 1992). Je to rodina vyrvaná ze svých duchovní základů a společensky okleštěná státem. "Rodina slouží jako rukojmí státu nejen totalitního, ale i jiného" (Keller, 1992). Zatímco totalitní stát násilím a sociálním tlakem vyvlastňuje rodinu, až z ní zbývá jen stín rodiny, ve spotřební demokracii nastává výprodej rodiny: nastupuje totalita peněz a spotřeby. A tím se zaprodává a zotročuje většina rodin. Totalitní stát v českých poměrech zahájil své působení vyvlastněním rodin, ale pak byl na oplátku ilegálně vyvlastňován rodinami (Možný 1991). Kde se totiž občanská společnost a stát nezakládá na úctě k manželské rodině a na dodržování přirozených práv rodiny včetně dětí a její podpoře, tam je daný stát podkopáván jedinci vyrvanými ze svých rodin a mravně vykořeněnými. Často se tak děje pod záminkou toho, o co byli tito jedinci ošizeni: "Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu."
Křesťanská sociologie dále prosazuje jako část doplňující nápravy poruch manželství a rodiny hospodářskou úpravu společenských poměrů. Postupnými reformami je třeba zavést takové hospodářské změny společnosti, které umožní, aby přičinlivý otec rodiny vydělal dost peněz k zachování přiměřené životní úrovně pro sebe a svou rodinu, a mohl přitom dosáhnout ještě nějakého osobního majetku tak, aby vdaná žena nebyla nouzí, nízkou životní úrovní rodiny nebo potřebami vzdělání dětí nucena ve věku mateřské plodnosti uchylovat se k mimorodinné výdělečné činnosti. Dále je třeba prosazovat některá zvláštní opatření, jako např. zákonnou ochranu pro zaměstnance s více než dvěmi dětmi, snižování vlastního příspěvku k sociálnímu pojištění podle počtu dětí, atd. (EV, 90-91)