Ročník XI.,číslo 10.                                                                                                                                                      říjen 2005
Obsah: E.Lopourová, Terezie z Lisieux, Poselství bílého roucha: Bl.Dominik Spadafora, bl.Rajmund z Kapuy, Století samostatnosti české provincie 1905-2005 (7), bl.Bartolo Longo, bl.Matouš Carreri, bl.Ambrož Sansedoni, sv.Ludvík Bertrand, K nejvyššímu cíli (16), bl.Jakub z Ulmu, bl.Magdalena Panattieri, bl.Petr Capucci, bl.Petr Jeremiáš, bl.Damián Furcheri, bl.Bartoloměj z Vicenze, bl.Benvenuta Boiani, Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely O.P., Zprávy__________
                                                        Terezie z Lisieux
                                                   (modlitba)
                                                         Den je živá bytost
                                                         Tvor jenž rád by něco sněd
                                                         z tvých skutků
                                                         ze tvých modliteb
                                                         Obchází kolem srdce
                                                         Jindy jak řvoucí lev
                                                         A chce být milován
                                                         Pro maličkost jež věčně trvá
                                                         (htto://eva.lopourova.sweb.cz)
                                                                        +++
                                                                                                                                         3.října
     Milá duše,
     třebaže jsem urozeného původu a mám i velké nadání, vzdávám se všeho, abych mohl jít cestou dokonalosti po vzoru svatého Otce Dominika. Vstupuji do kláštera svaté Zity v Palermu. I když se stávám magistrem posvátné teologie na našem všeobecném studiu v Padově, odkládám tuto hodnost a vracím se mezi prostý lid na Sicílii. Krmím jej chlebem Božího Slova. Nedaří se mi však zůstat skryt. Generál našeho řádu si mě bere k sobě, aby mě pověřoval zakládáním nových klášterů. S apoštolskou horlivostí se vrhám do tohoto díla. Nakonec zřizuji klášter na Monte Cerignone. Tam žiji až do svého odchodu ze světa Léta Páně 1521. I nadále však zůstávám zapojený do horlivého díla o spásu duší. Tak jsem i Tobě blíže, že myslíš. Otevři se Božímu Slovu, aby se na mou přímluvu mohl stát i ve Tvém srdci zázrak Boží Lásky a najdeš konečně domov!
                                                                                                                                           Tvůj Dominik Spadafora

                                                                      +++
                                                                                                                                        5.října
    Milá duše,
    uprostřed zmatené doby západního papežského rozkolu mě moji drazí rodiče posílají studovat právo. Hledám místo, kde bych uprostřed okolního neklidu našel pokoj ke studiu. Očekávám takové ústraní v dominikánském klášteře v Boloni. Když přicházím mezi dominikány, jsem zděšen. Někteří se hlásí k římskému papeži, jiní zase k avignonskému. Tak se ten strašný rozkol přenáší do řádu. Jedni bratři vyhánějí druhé z kláštera. Když se někdo zmíní o úpadku řeholní kázně v klášterech, hned si mnohý hříšník domýšlí, že vina je v církevních úřadech, a pak v nějakých skutečných nebo domýšlených zvrhlostech, a to je špatné. Když jde o uvolnění řeholní kázně, je to něco, co má často docela přirozené kořeny. Třeba okolnost, že svatý Dominik zakládá ve Španělsku řád a stanoví jednotný oděv. Potom se však řád rozšiřuje do severní Evropy s chladnějším podnebím. To si vynucuje některé změny v jednotném oděvu. Postupně se však zavádějí různé další úlevy od původních nařízení, až nastává značné uvolnění kázně.
    Jenže tu je ještě jeden bratr, na kterého se přitom někdy zapomíná. Je to ten, který si přeje, aby na jeho hrobě byla cesta. Je to svatý Dominik. Dívá na mě i na Tebe z věčnosti a přimlouvá se za nás u Pána. I když nevidím v řádu žádné skvělé živé vzory, anebo právě proto, že je nevidím, lépe slyším hlas bratra Dominika. Tak mě náš Otec Dominik zázračně povolává do svého řádu. Sleduji svým duchovním pohledem řád našeho Otce Dominika i v okolním neřádu. A tak ještě jako mladíček, nicméně už bez iluzí, vstupuji do dominikánského řádu.
    Po věčných slibech a vysvěcení odcházím do Montepulciana, abych duchovně vedl naše sestry. Je to jeden z mála zbylých klášterů, kde se dbá na řádovou kázeň. Horlivě zpovídám a káži. Po několika létech jsem zvolen převorem v klášteře v Římě. Tak se celé desetiletí docela nenápadně a pokojně připravuji na velké věci.
    Obrysy těchto věcí se mi začínají zaostřovat roku 1274. Představený mě pověřuje duchovním vedením sester v Sieně. Stávám se zpovědníkem a duchovním vůdcem sestry Kateřiny. Ach, ta Kateřina! Jak moc mě inspiruje! Podnikáme spolu různé cesty, hlavně do Avignonu. Sloužíme papeži Urbanu VI. Tlumočím její poselství. Pak se od sebe s těžkým srdcem vzdalujeme. Poslední dopis, který Kateřina diktuje, je pro mne. Třebaže jsem až v Janově, dostávám od ní v hodinu její smrti rychlejší zprávu. Jasně slyším její hlas. Říká mi: "Neboj se, Rajmunde! Jsem s tebou. S Boží pomocí tě ochráním."
     O měsíc později jsem zvolen do čela dominikánského řádu. Stojíme na straně papeže Urbana VI. Z hlediska mého předchůdce přicházím jako rušivý činitel. Jenže copak jsem to já, Rajmund z Kapuy, kdo působí, že mezi římskou a avignonskou částí řádu jsou přervány všechny styky? Řídím tedy tu část řádu, která si mě volí, skoro dvacet let.
    Při svých vizitacích klášterů shledávám odhodlanost a pevnou vůli bratří obnovit svůj život v duchu našeho Otce Dominika. Zdráhám se jim odporovat. Tak se v klášteře v Kolmaru v bazilejské diecézi shromažďuje na třicet bratří. Důsledně dodržují původní Dominikovy Stanovy a horlivě hlásají evangelium. Jejich počet roste. Papež Bonifác IX. to schvaluje.
    Narážím však na odpor mnoha jiných bratří. Tvrdí mi, že nemohou měnit poměry v řádu, protože si sama doba ve stávajících rozervaných okolnostech vynucuje, aby se bratři postarali napřed o samu sebezáchovu. Nevyvracím jim to, ale říkám: Bratři, nikdo vás k žádné takové změně nenutí, když k tomu u vás nejsou dobré podmínky, a ani vy to nechcete.
   Na to mi říkají: Když zavádíte v jednom klášteře to, co jinde neplatí, tak šíříte v řádu rozkol. S klidem odpovídám: Napřed se poučte, co řád je, a poznáte, že jednotu neporušují ti, kdo se snaží co nejvíc z Dominikova odkazu zachovávat a zachovávají to, nýbrž ti, kdo to odmítají zachovávat. Pravým nebezpečím rozdělení je úpadek původní kázně, a ne snaha obnovit kázeň. Ta posiluje jednotu.
    Dobře vím, že každá náhlá změna přivodí přehmaty. Proto máme v klášterech s obnovenou kázní noviciáty, aby tu vyrůstalo nové pokolení horlivých a věrných bratří, a z těch pak zakládáme obnovené domy a kláštery jinde. A tam, kde to zavádím, povzbuzuji bratry k vytrvalosti, ale vyzývám je i k pokoře a mírnosti.
   Tak znovu zavádíme klauzuru, která je ve většině klášterů opuštěna. Vycházení z kláštera omezujeme na případy, kdy to vyžaduje úkol svěřený řádem nebo spása duší. Snažíme se modlit společně, a také dodržovat v klášteře mlčení. Víme, že společný život s bratry je pro každého nepříjemným pokáním. Jenže je také oporou a posilou. Silní podporují slabé, horliví strhují váhavé.
Od zřízení prvního obnoveného kláštera jsem terčem útoků bratří. Hlavně mi vytýkají tříštění jednoty řádu. Odpovídám, že jednota, v níž jednotlivci tvoří celek, spočívá hlavně v jednom a stejném zakladateli, tedy v našem Otci Dominikovi a v jeho jediném způsobu života, řízeném našimi stanovami.
Když prý ale neusiluji o rozdělení v řádu, tak stejně zahanbuji ty bratry, kteří nejsou v obnoveném klášteře, a prostý lid si na nás pak ukazuje prstem: Ti jsou dobří dominikáni, a tamti jsou špatní. Odpovídám, že v různých klášterech jsou někteří bratři nadaní věděním, uměním, moudrostí i svatostí. Proto ale nelze ostatní pokládat za nevědomce nebo zkažené. Naopak svatost a vědění jedněch je ke cti celého řádu, a tedy je ozdobou i každého jeho člena. Kdyby se ale někdo zatoužil radovat z dobra ukázněných bratří, tak ať mezi ně také vstoupí, a bude ve stejné vážnosti.
      Na to mi někdo říká: Šel bych mezi vás, ale ta vaše přísná ukázněnost se už nehodí do naší doby. Proč nemáte větší ohled na slabé? Proč jim nedovolíte osobní majetek? Proč je neuvolníte od společné modlitby? Odpovídám, že přece máme dost klášterů, kde je kázeň volnější a půst mírnější, a přesto tam nevstupujete.
     To jsou jenom líbivé řeči, Otče Rajmunde! Ukažte nám to sám na svém příkladu! Potom přitáhnete víc horlivých duší. Jenže co vy sám děláte z toho, co se snažíte zavádět? Odpovídám: "Lépe bych udělal, kdybych mlčel a plakal. Doznávám, že mě Bůh trestá za mé hříchy častými nemocemi, a tak ani po opakovaných snahách nemohu dodržet půst, a vyprošuji si dispens. Pokud připisujete takovou působnost příkladu jediného člověka, jaké by to bylo, kdyby takový příklad dávala celá stovka bratří? Nuže, pojďte do našich řad a ukažte příklad řeholního života!
    "Půjdu k vám, Otče Rajmunde, jen kdybyste měli větší úctu k vědám!“ Říká mi jeden mládenec. Copak mám nějaké výhrady k vědě? Přeji si jen členění řádu podle nadání různých bratří a různých služeb, které řád potřebuje. Chceš se věnovat vědě a máš k tomu nadání? Jdi do studijního domu! Nehodláme však trpět domy s kázní uvolněnou kvůli studiu, když se tam nikdo pravé vědě nevěnuje. Jinak bychom si vychovali zástup pyšných a ctižádostivých mladíků, honících se za akademickou dráhou, předvádějících se se svou výmluvností na veřejnosti, kteří nakonec utíkají od kázně i z řádu.
     "Milý Otče Rajmunde, když tolik horlíte v zájmu řádu, jak to, že ho sám tolik zanedbáváte a obíráte se tolika jinými záležitostmi?" Ano, doznávám sebekriticky, že posledních několik roků nevizituji důsledně každý klášter. Není to však z nedbalosti, nýbrž z lásky k Církvi. Ostatně proč zakládá Otec Dominik řád, když ne z horlivosti pro víru, pro Církev a pro spásu duší.
    Tohle diktuji už úplně ochrnutý v Norimberku poté, co zde plním úkol papežského legáta. Sleduji naši obnovu kázně v řádu jako ohniska jednoty pro celou Církev. Kde se naše kláštery s Boží pomocí včas neobnoví ve své kázni, tam je rozmetají nepřátelé Církve. Přidej se k nám, dokud je čas!
                                                                              Tvůj bratr Rajmund z Kapuy
                                                                     +++
Století samostatnosti české provincie 1905-2005 (7)
     Nelze plně obsáhnout století samostatností české dominikánské provincie, kdybychom měli opomenout život bezmála stoletého dominikána Otce Jiřího Maria Veselého (1908-2004). Pokračujeme podle Závěrečné práce na universitě ( M.Sečková, Život a dílo kněze a učitele Jiřího Maria Veselého O.P., PEDAGOGICKÁ FAKULTA, UNIVERSITA PALACKÉHO OLOMOUC 1997) (2.pokr.)
INTERNAČNÍ STŘEDISKO ŽELIV
     V roce 1945 "přijel" J. M. Veselý do Prahy. Odešel do kláštera sv. Jiljí, kde byl zvolen převorem.
V klášteře probíhal normální klášterní život s apoštolátem hlavně mezi studujícími, až do roku 1950. V tomto roce propuklo v Československu kruté pronásledování katolické církve. Mimořádně "nebezpeční" řeholníci byli v letech 1950 - 1955 izolováni v Internačním středisku v Želivě.
Přibližně 200 kněží a 300 řeholníků z 29 řádů mělo být převychováno.
   Cílem internačního převychování kněží a řeholníků bylo rozbít jejich svědomí a lidskou důstojnost: nemohlo se toho totiž dosáhnout "soudem", protože byli politicky a lidsky neobžalovatelní.Sem internovány byly špičkové kněžské postavy, patřil k nim i biskup Otčenášek, kardinál Tomášek, Dr. Šuránek a další.
    Koncem září a v říjnu v roce 1954 nastaly velké lijáky, během kterých J.M.Veselý onemocněl. Lékař MUDr. Nikolaj Kelin vyřkl diagnózu: oboustranný zápal plic, zanedbaný těžký případ.
    Jednou vrazil  na ošetřovnu opilý strážný, urážel pacienty sprostými řečmi a J. M. Veselému přiložil ke spánku hlaveň nezajištěného samopalu s prstem na spoušti. J. M. Veselý se ho zeptal, zdali si je vědom toho, že by jej mohl zabít. Strážný s opilým řehotem řekl, že to ví. A že pokud by zastřelil jeho, dostal by prémii, ale za zastřelení služebního psa by dostal pokutu. To už J. M. Veselý nevydržel, skočil z lůžka a začal jej škrtit. Strážný se v bezvědomí sesunul na zem. Všichni na ošetřovně zůstali zděšeni z toho, co se stalo. J. M. Veselý se pomalu odebral k veliteli, aby mu sdělil, že zabil strážného. Velitel přišel ještě se dvěma dalšími strážnými na ošetřovnu a údajně mrtvý strážný již stál opět na nohou. Velitel jej okamžitě zatknul, protože vězněným prozradil, že jejich život pro ně má menší cenu než život psa.
    Duševní napětí v Želivě J. M. Veselému vyvolávalo vředy na dvanácterníku. Tak i na jaře r. 1955 Na doporučení doktora Kelina předepsal MUDr. Přemysl Peh, primář na interně v Humpolci, injekce Hystidinu proti vředům..
    Bylo mu vstříknuto 21 injekcí, ale poslední tři do hýžďového svalu. Psal se 29. červen 1955, a venku bylo nesnesitelné dusné horko. J. M. Veselý pociťoval horečku.
    MUDr Kelin zjistil, že jde o zanedbanou otravu krve. Předepsán penicilín, ale nezabral. Tak asi po třech dnech následovaly streptomycinové injekce, ale bez výsledku.
    Injekce byly vstřikovány do hrudníku nebo na záda, jinam to nebylo možné. Hnisu přibývalo, šlo již zřejmě o celkovou otravu krve, sepsi v celém těle. Jakýkoliv léčebný zásah zůstával bez účinku.
   "V jednom okamžiku jsme byli s Kelinem sami. Zahleděl se na mě téměř něžně : Věříš opravdu v Boha? A já : Ano On: Tož se vyzpovídej, už i za dvě hodiny můžeš být mrtvý. Ani tuny penicilínu tě nemohou zachránit, protože uvnitř jsi již celý shnilý a mrtvý." vzpomíná J. M. Veselý. 7) MUDr. Kelin uvědomil také představeného, provinciála otce Ambrože Svatoše OP o zdravotním stavu pacienta. Ten jej okamžitě vyzpovídal, dal mu "viaticum", hostii na poslední cestu, a "pomazání nemocných" pro lehké umírání. Hnisavé rány se rozšířily do nohou a postupně se šířily do celého těla. MUDr. Kelin nařídil zaznamenávat horečku, puls a krevní tlak na diagram. Jejich čáry se postupně přibližovaly, setkání znamenalo smrt. Otok stoupající k srdci by zastavil srdeční činnost , nyní byl ještě asi 8 cm pod srdcem.
    J. M. Veselý ležel, ztuhlý, na zádech a vyprosil si, aby nad něho překlenuli "oltář" z desek, tak se také stalo. Modlil se růžence a mezi ně vsunul eucharistickou oběť mše svaté. Sloužil i v leže, někdy dvě až tři hodiny, aby vyplnil čas. Občas upadl do bezvědomí, zase se probral a pokračoval.
     Mimo to, se spolubratřími v modlitbách vzýval otce Hyacinta Maria Cormiera OP, aby se přimluvil za jeho uzdravení. Otec Hyacint byl dominikán a zakladatel univerzity Angelicum v Římě. V roce 1905 obnovil starobylou slavnou "Českou provincii Říše", jak už bylo dříve zmíněno. J. M. Veselý uctíval Otce Hyacinta také z osobních důvodů.
     Na svátek sv. Dominika dne 4. srpna 1955, kdy se zdálo, že nastává neodvratně smrt nemocného, se jeho stav začal z důvodů pro lékařskou vědu nevysvětlitelných náhle zlepšovat.
     Ráno se totiž nečekaně posadil a pak hned vstal a prošel pokojem. Strážní obcházeli zděšeni a mezi internovanými se šeptalo : ZÁZRAK. Všichni byli přesvědčeni o zázraku dosaženém prosbami internovaných na přímluvu Otce Hyacinta. Rány nemocného se postupně hojily a pacient se uzdravoval. V prosinci téhož roku se zjistilo, že uzdravení je dokonalé. Lékařská rada prohlásila, že zvrat klinického průběhu byl náhlý, a že postupné, úplné a trvalé uzdravení zůstává vědecky nevysvětlitelné.
     V létě 1955 - po Stalinově smrti - začaly v internačním středisku divné změny. Prohlašovalo se, že vznik střediska byl politickým omylem doktora Slánského. Po politických procesech se Slánským - byl oběšen - a jinými, byli nyní všichni postupně propouštěni, ale aby pracovali v továrnách. Do klášterů prý se nemohli vrátit, protože už sloužily k jiným účelům.
     Dne 18. října 1955 J. M. Veselému ohlásili, ať si nastoupí do auta a bude odvezen do Protivanova k rodině. Zatvrzele odmítal hlavně z toho důvodu, že potřeboval ošetření, které doma nemohl mít. Sourozenci pracovali a matka byla nemocná. Byl však odvezen. Ještě v říjnu byl přijat na doléčení v nemocnici v Havlíčkově Brodě, odkud byl v prosinci propuštěn jako úplně zdravý.
     Protivanovský farář Josef Klíč měl od policie doporučeno, aby J. M. Veselého zval po mši sv. snídat na faru, a pak jim sděloval, o čem mluvili.
     Jednou přišel za J. M. Veselým spolužák z obecné školy, listonoš. S pláčem vyprávěl, že ho volala policie a uložila sledovat jej a podávat ještě s dalšími sedmi "komunisty" na něho informace. Pokud by informace nepředali, pošlou je na práci do dolů do Ostravy. Dohodli se, že vše napíšou spolu s ním a osmkrát hlášení obmění. Psali tedy, že byl dříve nebezpečný, ale vrátil se zhroucený, duševně zdeptaný, s nikým nemluví, atd.
    V roce 1957 bylo z okresu sděleno místnímu faráři, že pobyt J. M. Veselého i v Protivanově je nežádoucí a že si má najít práci někde jinde mimo rodiště. Tak se oba rozhodli, že pojedou hledat práci. Jeli spolu na Velehrad na pouť a zde se jim podařilo práci sehnat.
     J. M. Veselý byl přijat jako obyčejný dělník na archeologických výzkumech Velkomoravské říše na jižní Moravě, v oblasti Staré Město - Velehrad.
ARCHEOLOGICKÝ VÝZKUM
    Od roku 1957 pracoval taky J. M. Veselý jako dělník na archeologickém výzkumu Velkomoravské říše na Jižní Moravě.
     Přijal jej Dr. Hrubý, který požadoval především osobní průkaz. Podmínkou přijetí byl čistý trestní rejstřík. Tato podmínka byla splněna, proto byl J. M. Veselý přijat. Osobní průkaz mimo jiné také obsahoval stupeň vzdělání : osm tříd obecné školy.
     Docent PhDr. Vilém Hrubý, DrSc. byl dlouholetým vedoucím prehistorického oddělení a vědeckým náměstkem ředitele Moravského Muzea v Brně. Zemřel náhle 23. září 1985 ve věku 73 let. Se jménem tohoto vynikajícího československého archeologa zůstane navždy spojen rozvoj slovanské archeologie u nás, ale hlavně mimořádné archeologické výzkumy na území Starého Města - velkomoravského Velehradu. Byl to člověk citově založený, dobrý psycholog. Již v dětství se zajímal o střípky, které nasbíral v polích.
     Stal se učitelem, maturitu a doktorát udělal při zaměstnání. Osudem některých lidí je, že "je stále něco někam volá." Pro Viléma Hrubého to byl Velehrad. Všechno ostatní prožíval jakoby mimo. Spolu s Dr. Hochmanovou dovedli J. M. Veselého povzbudit : umožnili mu stát se znovu "normálním člověkem" a zapojovat se znovu do vědeckého života.
     Po pěti letech v Želivě se kromě účinků otravy krve po injekcích začaly občas projevovat i následky duševního a morálního drcení lidské osobnosti. Dr. Hrubý a Dr. Hochmanová vše dovedli pochopit a pomohli mu nacházet cestu k novému smyslu života.
      Toto soustavné "vstávání z mrtvých" bylo podporováno i "panem radou" Tomášem Lopreisem, farářem v Jalubí, u něhož J. M. Veselý bydlel na doporučení Dr. Hrubého. Pan farář byl uznávanou autoritou po stránce lidové slovesnosti a slováckého národopisu a nakonec čestný kanovník. V Jalubí prožil J. M. Veselý jedenáct nezapomenutelných roků. Pana radu vystřídal P. Slováček. Také od přišel z továrny, kde o něm dělníci napsali, že dělníka dělat umí. Ať dokáže, zdali ještě bude umět dělat faráře    

     ...
      Dalším neodmyslitelným pomocníkem po stránce vědecké byl profesor Dr. Rudolf Hurt, i on rodák ze Slovácka a odborník na dějiny velehradských cisterciáků. Byl profesorem J. M. Veselého na I. Českém státním klasickém gymnáziu v Brně v letech 1924 - 26 a později dobrý přítel. Velkou měrou přispěl k úspěšnému výzkumu psaných pramenů.
    Umožnil J. M. Veselému soustavně pátrat v Brněnském zemském archivu po původních psaných zprávách týkajících se také archeologického výzkumu na Starém Městě. Někdy se totiž stávalo že kněze propuštěné z internace někteří zaměstnanci "komunisté" vykazovali ven z knihoven, jakožto společensky neúnosné příživníky. Za pomoci Dr. Hurta a pana rady Lopreise byla tak doplňována nálezy v listinách Zemského brněnského archivu.
     J. M. Veselý se tak mohl plně věnovat archeologickému výzkumu. Nebylo by to bývalo možné ani bez předchozích studií v Miláně, kde totiž v letech 1941 - 44 přednášel Slovanskou kulturu v rámci francouzského nového oboru "dějiny lidských kultur." Získané poznatky přispěly teď k tomu, že mohl zařadit do lidských dějin i Slovany. Bez těchto znalostí by býval "tápal."
     Všechny objevované laické i církevní památky mohl tedy J. M. Veselý posuzovat jako kněz z církevního hlediska a jako profesor z hlediska evropského. Dr. Hrubý velice dobře to všechno doplňoval objevnými poznatky z nové Slovanské archeologie. Tato souhra na př. v Mikulčicích nebyla vždycky možná.
     Archeologický výzkum zaměřený na období Velkomoravské říše prováděly totiž dvě na sobě nezávislé skupiny archeologů. První, pod vedením Dr. Hrubého pracovala při Moravském muzeu v Brně. Její finanční možnosti byly omezené. Druhá, skupina pracovníků Archeologického ústavu v Praze, pod vedením pozdějšího akademika Josefa Poulíka, měla větší dostatek finančních prostředků a přednostní práva. Josef Poulík se totiž jako člen KSČ postupně zcela podroboval směrnicím strany, především v kulturním vysvětlování nálezů.
    Skupina Moravského muzea objevila Metodějovu katedrálu, školu, kde učil a hrob, kde byl pohřben. Hrob byl prázdný, ale J. M. Veselý myslí, že ví, kde se dnes nacházejí tělesné pozůstatky Metodějovy.
Dr. Hrubý odmítal na př. přístroje, kterých užívali Američané. Říkal, že jim tak stačí stisknout knoflík, kdežto na Moravě že se užívá "mozek". J. M. Veselý se tak od Dr. Hrubého naučil užívat "lidskou techniku - mozek", což mu pomohlo pak v Římě na univerzitě při universitním výkladu.
     Neméně významná byla kritičnost spoluvedoucí Dr. Věry Hochmanové, která zaručovala přesnost a věcnost v hodnocení a popisování nálezů, někdy i po dlouhém, ale pak spolehlivém ověřování. Kladný byl i podíl Dr. K. Marešové.
     Našlo-li se něco mimořádného, byly svolány odborné komise z Prahy i z jiných pracovišť, a Dr. Hrubý bral vždycky všude J. M. Veselého s sebou.
     Docent PhDr. Vilém Hrubý, DrSc. se soustřeďoval usilovně ve spolupráci s Dr. Rudolfem Hurtem, Dr. Věrou Hochmanovou a Dr. Marešovou na výzkumu, jehož smyslem bylo zjistit pro Velkou Moravu
- její vznik v dějinné hloubkové souvislosti ( vertikálně )
- podstatu jejího dnešního "plošného" významu pro Evropu ( horizontálně )
- "třetí Řím"
     Nedílnou součástí výzkumu byly poznatky J. M. Veselého získané z listin brněnského archivu a jejich rozšiřování do evropských rozměrů na základě jeho studií v cizině.
     Po jedenácti letech archeologického bádání ( 1957 - 1968 ) za celé období svého pobytu na Starém Městě a Velehradě si soustředil velké množství poznámek a vlastních fotografií, což čeká na zveřejnění.
J. M. Veselý byl přitom neustále pod policejní kontrolou, která však "neodkryla" nikdy nic mimořádného.
Též po roce 1968, kdy J. M. Veselý odcestoval do Itálie, byli v neustálém spojení s Dr. Hrubým, s kterým si vyměňovali vědecké poznatky a noviny.
     V Římě byl J. M. Veselý též účasten prověřováním archeologického výzkumu pod bazilikou u hrobu sv. Petra. S archeologickým výzkumem se tam začalo už v roce 1948 v době, kdy zemřel papež Pius XI. Uvažovalo se o umístění jeho sarkofágu. Místo uložení jeho rakve bylo malé, muselo se rozšířit. Při této úpravě se část zdiva propadla dolů. Ihned po té tam byl zahájen archeologický výzkum a byl nalezen hrob.
     Po zjištění hrobu je zvykem, že kdo z významných osobností navštívil Itálii, shlédl i Vatikán a hrob sv. Petra. Průvodcem jim býval též J. M. Veselý.
PEDAGOGICKÁ ČINNOST J. M. VESELÉHO
     J. M. Veselý, krátce po svém kněžském svěcení v letech 1938 - 1940 působil jako profesor a novicmistr na dominikánském učilišti - "Studiu" - v Olomouci.
     Po doktorátu v Miláně, přednášel tam jako docent v oboru slovanské vzdělanosti ( slavistiky ) až do roku 1944. Další osudy známe.
     V květnu v roce 1968 byl J. M. Veselý znovu pozván na univerzitu do Milána. Odtud však brzy přešel na univerzitu Angelicum do Říma.
     Poněvadž nevlastnil pas, bylo nutno jej opatřit. Postarala se o něj rodná sestra Františka, která byla ředitelkou prostějovské pošty. Byla politicky "spolehlivá", proto vyřídila pas za tři dny. S vyřízením víza nastaly komplikace, ale nakonec bylo vízum potvrzeno. J. M. Veselý mohl tedy odcestovat do Itálie. Jsme v ovzduší určité svobody za "pražského jara" (Dubček ).
     Letěl letadlem, což byla nejbezpečnější doprava přes hranice, protože se v mnoha případech stalo, že někdo cestoval vlakem a byl na hranicích vrácen zpět do republiky. Tak se tedy podařilo jednomu pro režim nepohodlnému Moravákovi vycestovat do zahraničí.
     Poněvadž vlastnil platný pas, nestal se nikdy emigrantem - uprchlíkem. Neměl ani žádné problémy s korespondencí. Dopisoval si s rodinou, s Dr. Hrubým, který mu posílal do Itálie zprávy o archeologickém výzkumu, jak již bylo zmíněno v předešlém.
     Na univerzitě v Římě přednášel archeologii všeobecnou od počátku až ke křesťanství. Spolupracoval s Akademií věd, s univerzitou sv. Cyrila a Metoděje a s Národním muzeem ve Skopii v Makedoni. Tak se rodily přednášky o díle sv. Cyrila a Metoděje – Makedonca.
    V roce 1982 byly na Angelicu uspořádány za velkého zájmu studentů i profesorů dva univerzitní semináře. Byly uspořádány ke 150. výročí narození otce Hyacinta Maria Cormiera, zakladatele "Angelica". Ze souboru příspěvků vznikla kniha.
    Od roku 1985 - výročí Metodějovy smrti - zkoumal vykopávky v Makedonii. Dával si zde do souvislosti příchod a pobyt Cyrila a Metoděje na Moravu ( 863 ) a vyhnání jejich žáků a pokračovatelů r. 886 z Moravy do Makedonie. Tím získal ucelený přehled a doplnil tak výzkumy, které prováděl s Dr. Hrubým.
Z počátku ovšem musel proniknout do Římské archeologie. Poněvadž přednášel archeologii křesťanskou, musel dokonale poznat předcházející a průvodní archeologie, aby mohl křesťanskou archeologii do nich začlenit.
     Přednášel studentům z celého světa. Testy jim překládal italsky, anglicky, německy a francouzsky. Zkoušky mohli dělat s tlumočníkem i ve vlastní mateřštině.
     Na univerzitě Angelicum studentům přednášejí specializované profesorské sbory. Přednášející patří ke špičkovým osobnostem. Žáci posuzují přednášejícího nejen podle toho, co ví, ale i jak k nim přistupuje, čili podle toho jaká je osobnost.
     J. M. Veselý jako kněz a řeholník chtěl dosáhnout toho, aby jeho posluchači byli po všech stránkách vědecky mravně spokojeni. Myslím, že oč usiloval, se mu plně dařilo.
     Na odborných přednáškách jeho kolegů se zúčastňovalo někdy pět, někdy deset posluchačů. J. M. Veselý třeba na přednáškách o slovanské hudbě míval až dvě stě posluchačů a posluchaček. Cítil velké uspokojení ze zájmu o Slovany.
     Přednášeli zde profesoři z celého světa. Vznikla mnohá přátelství. Pravidelně asi jedenkrát za čtrnáct dní se scházeli na schůzkách Češi, Slováci, Poláci, Chorvati a j. Chodil za nimi i tehdejší kardinál Karol Vojtyla, od té doby zůstali dobří přátelé. Při posezení probírali situaci celé Evropy. Byla to pěkná setkání, J. M. Veselý na ně rád vzpomíná. Tak vznikaly i náměty a odůvodnění pro prohlášení sv. Cyrila a Metoděje za "spoluochránce Evropy" společně se sv. Benediktem ( 1980 ) .
     Prožilo se také mnoho osobních zážitků, kteří vycházejí ze světové atmosféry, která zde člověka obklopuje. Veškerého dění se na Angeliku zúčastňovali vlastně zástupci z celého světa, s různou mentalitou a s různým způsobem života, navzájem se však bratrsky snášeli, chápali se a respektovali, což představovalo velikost jejich vztahů.
     Každý pro J. M. Veselého byl nějakým příkladem, ať už v kladném smyslu nebo záporně. Nejvíce jej přitahovali na př. žáci z Libanonu, byli charakterní : potomci kdysi obávaných Féničanů ( Moloch ), dnes věrní křesťané.
    Na Angelicu přednášel otec Veselý též volitelné předměty, například Slovanskou kulturu, kde seznamoval posluchače hlavně s dílem Dostojevského, Tolstého nebo Solženicyna a j.
    Jednou na konci školního roku se zeptal svých posluchačů, jak jsou s jeho přednáškami spokojeni. Jeden Američan mu řekl : „Co myslíte, to říkáte - Co říkáte, to žijete - Co žijete, to dáváte.!“
     Tato slova amerického studenta asi vyjádřila vše.
     J. M. Veselý setrval na univerzitě až do svých sedmdesátipěti roků jako profesor s plným úvazkem. Po roce 1983 až do dnešní doby přednáší příležitostně, případně zastupuje přednášejícího v oboru archeologie. V době pobytu na univerzitě psal vědecké publikace např. Zázrak v Želivě, Hrob sv. Petra, Velehrad a Evropa, Co dává Velehrad Evropě a jiné.
     Nevěřil, že by se ještě někdy vrátil do své vlasti. Mohl se vrátit, protože vlastnil platný pas a na něj vycestoval. Uvědomoval si však, že jeho návrat by znamenal vyšetřování, s kým jednal, co kdy mluvil a pod. Nemělo tedy smysl vystavovat do nebezpečí sebe i jiné.
ZÁVĚR
     J. M. Veselý se do Československa vrátil v roce 1990 při příležitosti návštěvy papeže Jana Pavla II. J. M. Veselý říká "přijel jsem se podívat". Po roce 1990 se vrací každý rok, hlavně k rodině do Protivanova. Pomáhá na farách, zastupuje kněze v době jejich nepřítomnosti, pomáhá v dominikánském klášteře na př. v Brně.
    Stále patří ke členům univerzity Angelicum. Pobývá v Brně u sester dominikánek, které vedou vysokoškolskou kolej pro ubytování studentek.
    J. M. Veselý přednáší v Brně na Masarykově univerzitě na filosofické fakultě balkanistiku a Makedonii. Tento obor zde přednáší přítel z Makedonie a J. M. Veselý jej svými přednáškami doplňuje. Mimo to pořádá na různých místech naší republiky přednášky, kde shrnuje výsledky dlouholetého archeologického výzkumu u nás i v Makedonii.
     V květnu 1994 přednášel s diapozitivy v Moravském muzeu v Brně na námět Slovanská Makedonie a Velká Morava, pořádaná oddělením balkanistiky Filosofické fakulty Masarykovy univerzity, kterou řídil prof. Ivan Dorovský.
    Ve dnech 5. - 25. srpna 1994 byl pozván na univerzitu "sv. Kirilla a Metodija" na 27. mezinárodní seminář makedonského jazyka, literatury a kultury v Ochridě, kde pronesl závěrečný slavnostní projev makedonsky.
    Napsal také scénáře ke třem televizním filmům o díle svatých Cyrila a Metoděje, které měly velký úspěch. Filmy spolurežíroval v srpnu 1985 s Italem Robertem Altamurem. Poradcem byla prof.Věra Antic´z univerzity ve Skopji za Makedonce, a J. M. Veselý.
    S pracovníky Ministerstva obrany konzultoval otázky týkající se Československého odboje v Itálii. Za minulého režimu byla pravda týkající se odboje na západě zamlčována a překrucována.
     Po roce 1990 trpěl Otec J.M.Veselý tím, jak je nadále ostře sledován různými osobami vysílanými z Československa do Říma, a to s cílem diskreditování jeho osoby a jeho díla. A pak i nadále po návratu do vlasti. dokonce, jak si nejednou posteskl, i mezi „svými“ v dominikánském řádu. Tehdejší provinciál mu dal na vybranou, ve kterém z dominikánských klášterů či domů by chtěl dožít, ovšem kromě Prahy. Rozhodl se pro nově zřízený dům v Brně, na Pellicově ulici. Začal tam stěhovat své věci v balících, ale provinciál dům vzápětí zrušil... S obavami a nejistotou se tedy rozhodl pro Olomouc. Svým nejbližším přátelům se svěřil: Budu-li třeba exklaustrován z řádu, mohu dožít i u sestry v rodném Protivanově. Nakonec přece jenom nalezl svou celičku v olomouckém klášteře. Tam, kde kdysi začínal jako dominikán, nakonec docela tiše a s neodmyslitelným růžencem v ruce opustil svět 31.srpna 2004. Čest budiž jeho památce! fra TJ
                                                                   +++
                                                                                                                          6.října
     Milá duše,
     jsem posledním z terciářů dominikánského řádu, ale nejsem hoden ani této milosti. Od mládí žiji dost světácky. Stávám se uznávaným právníkem, protože si počínám bez jakýchkoli zábran. Vstupuji do manželství s komtesou de Fusco. S ní získávám statky a pozemky v Pompejích. Tak se stávám nezávislý na své právnické praxi. Mohl bych si v klidu užívat pozemského blahobytu. Jenže mě potkává důležitá událost. Co je to? Uchovávám to ve svém srdci. Přitom však zakouším něco, co silně otřásá mým zavedeným způsobem života. Začínám se hodně zabývat otázkou, co se děje s člověkem po smrti. Protože mám od dětství odpor k Bohu a náboženství, bloudím a navštěvuji spiritistické kroužky, kde vyvolávají duše zemřelých, jako bych tam mohl najít Boha. Bůh mě však nenechává ve tmě. Posílá mi anděla - dominikána. Otec Albert Radente mi otevírá oči. Ukazuje mi cestu k vyššímu životu. Proto vstupuji do Třetího řádu svatého Otce Dominika jako bratr Rosario. Stávám se velkým ctitelem Panny Marie a šiřitelem jejího růžence.
      Jednoho dne mi dává řeholní sestra Concetta obraz Panny Marie se svatým Dominikem a svatou Kateřinou Sienskou. Rozjímám před tímto obrazem a Bůh mi vnuká vybudovat Boží dům v Pompejích. Tato svatyně se posléze stává střediskem siročinců, nemocnic, útulků a škol v Pompejích. Vydávám časopis "Růženec a nové Pompeje" a píši mnoho knih. Do posledního dechu věnuji svůj život řádu, který nazývám svým, třebaže jsem posledním z jeho terciářů. Bůh mi žehná až do mých pětaosmdesáti let, kdy opouštím svět Léta Páně 1926. Jako odkaz Ti zanechávám růženec a obraz Madony se svatým Dominikem a svatou Kateřinou k rozjímání.
                                                                             Tvůj Bartolo Longo
                                                                +++
                                                                                                                                   7.října
      Milá duše,
     při obláčce Léta Páně 1440 se z bohatého mládence Gainfrancesca Carreri z Mantovy stávám chudým bratrem Matoušem. Mé poslání v bílém rouchu Otce Dominika je spíše modlitba, život pokání a utrpení nežli živé slovo. Hluboce nahlížím do svatých ran Spasitele a Pán mi odpovídá milostí stigmat a citelným přidružením mého utrpení ke svým vlastním spasitelným bolestem. V Kristově kříži je moje síla. V Ježíši trpícím nalézám svůj vzor.
     Po kněžském svěcení zůstávám v Mantově jen krátký čas. Žene mě touha vykonat co nejvíc pro spásu duší. Proto mi můj představený umožňuje apoštolské cesty po lombardských a toskánských městech. Když se s dvěma bratry plavíme z Janova do Pisy, jsme zajati piráty. Chtějí nás prodat do otroctví nebo za nás vymáhat výkupné. S Boží pomocí se mi daří tak zapůsobit na vůdce pirátů, že je ochoten nás propustit na svobodu, aniž na nás vydělá. Víc než o svůj život se však obávám o život a čistotu jedné jejich zajatkyně a jejích dvou dcer, že se nabízím na prodání do otroctví místo nich. Zůstávám však beze slov, když se vůdce pirátů nechce nechat zahanbit mou velkodušností a propouští nás na svobodu všechny.
     Za působení v Soncinu a ve Vigevanu se mi daří příkladem a slovy strhnout obě městečka k duchovní a mravní obnově. Děje se to zejména po obrácení krásné kurtizány Liciny Stropenni léta Páně 1463. Uchvácena mým veřejným vystoupením v Soncinu odkládá s pláčem svůj hříšný život. Posléze se stává dominikánskou terciářkou a žije svatě. Nacházím ještě další duši otevřenou pro Ježíše Krista. Je mi dopřáno ji duchovně doprovázet až k nebeské vznešenosti. Je to našeho blahoslavená Štěpánka. Z vyššího vnuknutí jí odkazuji své stigmatické bolesti u srdce, které se podílí na probodení Božského Srdce našeho Pána. Bůhví, že to Štěpánka pociťuje až po mém odchodu ze světa Léta Páně 1470. Tobě, milá duše, odkazuji svůj láskyplný pohled na kříž s Umučeným. Je to program na celý život, nejen pozemský, nýbrž věčný.
                                                            Tvůj Matouš Carreri
                                                                 +++
                                                                                                                                    8.října
     Milá duše,
     jsem o dětství tak podivně postižen, že se ke mně ani moje máti nechce hlásit. Tak mě svěřuje chůvě. Jenže všechno zlé je na světě k něčemu dobré. Od dětství jsem více otevřen věcem vnitřním nežli zevnějším, zvláště když mě chůva často vodí do kostela k dominikánům. Tam je náhle uzdravuji. Sám se učím číst a vzdělávat z knih. Jako sedmiletý se modlím mariánské hodinky.
     Sotvaže rodiče postřehnou mé nadání a paměť, začínají se o mě víc zajímat a dělají si se mnou velké plány. Nemohou ani slyšet, když jim prozrazuji, že chci být řeholníkem. Přesto si vyprošuji přijetí u dominikánů. Po noviciátu studuji v Paříži pod vedením Otce Alberta a Otce Tomáše z Akvina. Potom sám přednáším na mnoha místech. Papež i králové mi svěřují vyjednávání podmínek míru v Německu. Posléze jsem pověřen uspořádáním řádového studia v Římě. Po splnění tohoto úkolu se však cítím být více přitahován kazatelnou než katedrou. Vzdávám se akademického postavení a odcházím kázat. Moje kázání strhují velké množství posluchačů a mnoho z nich se v mé zpovědnici obrací. Když jednou v Sieně ohnivě káži proti bohatým a lichvářům, že nelidsky vykořisťují chudé, praská mi žíla a vykrvácím na kazatelně. Umírám ve službě chudým. Dneska jsem zapsán do římského martyrologia, což je výsada jen málokterých blahoslavených.
                                                                      Tvůj Ambrož Sansedoni
                                                                +++
                                                                                                                                   9.října
     Milá duše,
     někdo před Bohem prchá jako Jonáš, jiný stíhá Pána jako Šavel, další Pána složitě hledá, ale mě si Pán vyvoluje tak, že mi k sobě chystá cestu od narození. Po babičce jsem příbuzný s Vincencem Ferrerským. I křest přijímám ve stejné křtitelnici jako on. A už jako nemluvně tropím hrozný hluk, dokud mě neodnesou do kostela. Tak jsem od nejútlejšího věku na mši svaté i na nešporách. Jako chlapec prohlašuji s jistotou, že chci jít do nebe. Kdo mi tam pomůže? Sám jsem k tomu příliš málo nadaný, krátkozraký, nahluchlý a mám slabou paměť.
     Můj zpovědník je dominikán. Toužím být jako on. Splňuje se mi to v osmnácti letech. Otec Dominik a Otec Vincenc jsou mými zářnými vzory. Skládám slavné sliby a jako třiadvacetiletý sloužím první mši svatou ve Valencii. Za pár let nato jsem pověřen péčí o novice. S láskou se věnuji bratřím, ale nezanedbávám ani sestry mnišky.
    Za velkého moru v letech 1557-1560 se naše kláštery vyprazdňují. Musíme se rozejít, aby se nákaza nešířila. Odcházím do domu svaté Anny v Albaidě. Ten je tak malý, že nemá ani převora. Horlivě zpovídám a pronáším vzletná kázání svým nakřáplým hlasem. Některé tím uchvacuji, jiné odrazuji. Nějací pověrčiví křesťané mi v nezřízené úctě ke mně utrhují kousky z mé kápy, aby si je uchovali jako vzácné relikvie. Jiný rozčílený mládenec nevázaných způsobů se cítí být mými slovy dotčen. Bez váhání na mě namíří houfnici. Žehnám mu znamením kříže a jeho zbraň se mění v kříž.
Sotva odlehne morová rána, vracím se do Valencie. Znovu se věnuji novicům.
     Tehdy přijíždějí do Valencie dva duchovní, doprovázení Indiánem z Nového světa. Hlavní představený našeho řádu vyzývá dobrovolníky k cestě do zámořských misií. Od bratra Bartolomea de Las Casas jsem dobře zasvěcen do poměrů v Peru. Vím o ukrutnostech španělských osadníků, páchaných na bezbranném domorodém lidu. Tak se hlásím jako dobrovolník. Po rozloučení se sestrami mniškami odcházím do Sevilly, abych se nalodil.
       V šestatřiceti začínám svou misijní práci mezi Indiány. Působím hlavně v Peru a Venezuele. Není to žádná cesta růžovým sadem. Přesto mě Indiáni přijímají s láskou. Nabízejí mi často zásoby jídla na další cestu. Odmítám to, i když trpím hladem. Za každým zištným, dobyvačným a násilnickým Španělem musí přece jít někdo nezištný, aby ukázal pravou tvář Ježíše Krista, který je tichý, srdce pokojného, a nepřichází panovat, nýbrž sloužit. Indiáni to postřehují. Získávám si u nich pověst šlechetného hrdiny. Říkají mi, že jsem "řeholník dobrého Boha". Mnozí Indiáni se pak ochotně a rádi dávají ode mne pokřtít. Možná jsem přitom až příliš horlivý, když jim s veškerou rozhodností pálím jejich modly. Budím tím totiž hněv jiných Indiánů.
     Jednou mi jeden šaman podává jedovatý nápoj. Způsobuje mi to hrozné křeče. Když se dozvídám, že jde o smrtelný hadí jed, připravuji se na smrt. Svírám v ruce malý křížek od růžence. Zůstávám v pustině se dvěma černochy. Po pětidenním hrozném utrpení vyvrhnu ze sebe jed a jsem okamžitě zdráv. Zpráva o tom se šíří mezi Indiány, takže mě mají ve větší úctě než svého šamana. Ještě více se dávají pokřtít, když se při mých modlitbách za velkého sucha spouští déšť.
     Jsem pověřen duchovní správou jedné farnosti, dobře zásobené jídlem od španělských osadníků.
     Trpím však víc než kdy jindy, když vidím jejich strašné vykořisťování domorodců. Nikdy neobracím Indiány na víru násilím. Chovám úctu i k pověrčivým Indiánům. Když vidím jejich úctu k hrozným modlám, volám na křesťany: "Sledujte, jakou úctu bychom měli mít k Nejsvětější Svátosti!" Španělští žoldnéři a úředníci se mi posmívají a dál krutě zacházejí s nebohými Indiány. Trápí mě trýznivé otázky, jestli je dost napomínám. Zdráhám se jim udělovat rozhřešení.
     Píši o těch zvěrstvech svých rodáků v Novém světě přátelům do Španělska. Generál řádu koná právě vizitaci ve Španělsku. Moji přátelé využívají této příležitosti a prosí ho, aby mě povolal zpět do Španělska. Opravdu mi píše list, kterým mě povolává do Španělska.
     Mezitím si mě bratři z kláštera v Bogotě volí za převora. S těžkým srdcem se vydávám přijmout tento úřad. Snažím se tam dostat loďkou po vodě, ale trvá mi to příliš dlouho. Jsem ještě daleko od Bogoty, když mě dostihuje rychlejší loď s dopisem od generála řádu.
     Píši tedy omluvný list bratřím v Bogotě, ať na mě už nečekají. Připojuji jim opis listu od generála řádu s tím, že se zříkám úřadu převora. Po sedmiletém působení v Americe se vracím do Valencie.
     Doma mě všichni bratři a sestry vítají. Jenže se dlouho ve Valencii nezdržím. Bratři u svatého Onufria si mě volí převorem. Tak je po tři roky řídím. Jen co z almužen zaplatíme klášterní dluhy a postavíme další budovu kláštera, vracím se do výchozího kláštera ve Valencii. Znovu se ujímám péče o novice, ale zase jenom nakrátko. Zase na mne padla volba převorem. Po správě menších venkovských konventů na mě tentokrát doléhá správa velkého kláštera ve Valencii. Mám vést více než stovku bratří. Jak rád bych to předal svému příbuznému Vincenci Fererskému, ale dávno už je na věčnosti. Odcházím do jeho někdejší cely, abych mu svěřil úřad převora: "Ty buď převorem, já budu tvým podřízeným! Chci se ve všem řídit tvými pokyny." S jeho nebeskou přímluvou a pomocí pak zase horlivě pečuji o všechny a o všechno.
     Po tříletém vedení bratří ochotně skládám úřad a hledím se ztratit mezi ostatními bratry. Do ničeho se nevměšuji. Raduji se, že konečně mohu být sám v cele s naším Pánem. Jenže moc si toho ústraní neužiji. Každý nemocný ve Valencii si přeje mou návštěvu. Všichni zarmoucení se ke mně utíkají. Na prosbu bratří musím každou chvíli kázat, třebaže nemám ani trochu zvučný hlas. Přesto mluvím tak horlivě a přesvědčivě, že mnohé posluchače dojímám tak, že se obracejí.
     Tak to dělám pořád, dokud si mě Pán nepovolá. Konečně přichází ten den a já opouštím tento svět. Ani po smrti, kdy už nemohu zpovídat, ani kázat, z Boží milosti nemlčím. Kolem mého mrtvého těla se objevuje zvláštní záře. Inu, je to tak, jak to už dávno říkám celému světu: "Bůh může použít prostředky, jaké chce."
                                                                                                           Tvůj bratr Ludvík Bertrand
                                                                         +++
K nejvyššímu cíli (16) Za vrcholným výkonem
     Když se vydáváš na cestu duchovního života, neváhej a, a postup na jeho vyšší stupně! Otevři se Mému vedení, protože jsem tvá Cesta, ale i vedení zvláštního průvodce, kterého ti posílám.
    I když většina lidí nedosáhne nejvyšších stupňů mystického života, přesto není marné o nich pojednávat. Ať se Mi zvláště zaslibuješ jako profesionál v nejvyšších službách, totiž kněz nebo řeholník, anebo jsi ponořen do světa, zvu tě k nejvyšším metám duchovního života. Už dávno prostřednictvím podněcuji vznešené hnutí Mých přátel, přesvědčených o vrcholovém povolání všech, aby se každý odvážil pokročit v duchovním životě co nejdál a nejvýš. Kéž takové hnutí pokračuje dál!
     Uvažuj tedy o vrcholných stupních duchovního života, na které tě zvu! Ujasni si, na jaké úrovni zatím jsi. Probudí to v tobě touhu setřást duchovní ospalost a vykročit přece jen o kousek dál. Sotva se tvá duše přece jen odhodlá odpoutat se od hluku všedního dne a touží nalézt ústraní a vnitřní pokoj, jaký by jí nikdo nemohl vzít, tak si vedu dál. Jako tvá duše dosud očišťovala smyslové hnutí, které prosazuje své nároky i na duchovní život, neboť chce pořád okoušet svými nižšími schopnostmi Mou lásku, sladkost a velikost, tak se otevři dalšímu očišťování i těch nejvyšších schopností své duše, totiž rozumu a vůle.
     Tvá duše už má za sebou temnotu noci smyslů. Lehce se jí dýchá jako vězni puštěnému z vězení. Až příliš lehce se jí dýchá. Prožívá jakési odlehčení a úlevu. Nadechuje se z plných plic řídkého horského vzduchu. Zdá se jí, že dělá mílové kroky na cestě duchovního života. Duchovní život připadá duši tak snadný, že Mně prožívá důvěrně blízko, že cítí, jak ji miluji. Domnívá se, že Mě dokáže milovat, jako já miluji ji.. Jenže až příliš spoléhá na sebe. Z toho povstávají nové chyby. Ovšem už ne tak hrubé jako jsou ty začátečnické. Jsou to chyby pokročilých duší. Snaž se mít nad tím kontrolu, ale také upravuj scestné úchylky! Nepoléhej na Mě příliš opovážlivě!. Dobře vím, že nejednou pokládáš výtvory své vlastní obrazotvornosti za Moje znamení, svá přání za Mou vůli, svá slova za Můj hlas, slova svého ducha nezámožného či přímo omezeného za Moje slova. Protože jsi Mi nablízku, cítíš Mou sladkost. Najednou jsi při tom tvrdý vůči těm, kdo se teprve rozhlížejí na prahu duchovního života. Když se ti dost rychle nedávám zakoušet ve vnitřní modlitbě, hned pociťuješ okamžiky netrpělivosti. Říkáš tomu honosně "svatá netrpělivost" po Mně. e skutečnosti je to tvoje obyčejná hříšná netrpělivost, která se Mi odmítá podrobovat a vyhýbá se Mému řízení. Přes všechny podstoupené zkoušky se tvá duše přece jen pořád málo osvobozuje od sebe. Když cítíš svou blízkost vůči Mně a kladeš svou lásku vedle Mé lásky, snadno propadáš zamaskované ješitnosti. Přitom jaksi jemně opovrhuješ ostatními, kdo si ještě libují ve smyslových útěchách, naivně označovaných za hluboký duchovní život. Trpce se usmíváš těm, kdo si příliš lacino dávají říkat "mystikové". Takovým "borcům" se v této době dá dost těžko nějak poradit. Většinou se řídí svými pošetilými nápady a tvrdí o sobě, že prý jsou přímo ode Mne tak svérázně řízeni Mým Duchem svatým.
      Taková duše obíhá sama kolem sebe místo kolem Mne. Proto se potřebuje očistit hlavně sama od sebe. Potřebuje se očistit a zakalit ve svých nejvyšších schopnostech. Noc ducha je zbavením dosavadního duchovního světla v nadpřirozeném života, aby se v duši mohlo rozzářit Moje nové světlo. Ježto duše nachází zálibu ve svém způsobu Mého poznávání, beru jí radost z jejích hraček, třeba i zbožných hraček. Upírám jí jistotu z dosavadního způsobu života. Dělám to kvůli tomu, abych duši ještě víc osvobodil od ní samé. Taková očista duše od oblíbených duchovních hraček je pro duši náramně nepříjemná. Najednou už necítí chuť pro duchovní myšlenky, které ji dosud tolik vábily. Cítí stále strašněji ubohost svého dosavadního poznávání Mne samého ve světle Mé nesmírné velikosti. Duši teď naplňují dva náměty: myšlenka Mé nesmírné velebnosti a myšlenka vlastní krajní ubohosti a nicotnosti.
Je to bolest světla, které příliš silně oslňuje zrak. Pod vlivem toho oslnění nevidíš na krok, ale ne kvůli temnotě předmětu, nýbrž pro nesmírnost a přílišnost Mého světla. Moje světlo ti ukazuje, jak jsi slabý, ubohý a nehodný přiblížit se Mi. Když se tvá duše shledává tak neschopná Mě postihnout a vyjádřit tak se ti zdá, že vlastně nemáš vůbec žádnou zbožnost, ba že postrádáš i samu víru.
     Horlíš svatou nenávistí vůči sobě a s naprostou rozhodností o sobě tvrdíš, že jsi největším hříšníkem. Tahle bída se někdy projevuje tak silně, že bys nejraději za sebou spálil všechny mosty. Najednou se už nedovedeš ani modlit. Jen cosi omíláš, nutíš se do toho, co prožíváš jako bys prolézal mlýnkem na maso. A přitom cítíš, že to všechno meleš naprázdno. Následkem toho se ve tvé duši otevírá něco jako jícen pekla, co prožíváš jako stupňující se odosobnění, vzdálení se sobě, duchovní odcizení.
     Tato zkouška trvá někdy krátce, někdy déle, podle toho, jak to tvá duše potřebuje. A tak je ono očišťování někdy vyprahlejší, a to také podle toho, jak na to odpovídáš. Někdy to sebevypalující spáleniště trvá pár let, když příliš dlouho vzdycháš po úlevě, kterou ti čas od času dopřávám, abys nezmalomyslněl. Jenže takovou úlevou se tvá zkouška prodlužuje. Dobře to popisuje náš milovaný Jan od Kříže ve druhé knize Temné noci. Svatá Terezie popisuje tento stav ve čtvrté komnatě Hradu nitra. Zasahuje ti to rozum a vůli. Přitom společně trpí.
     Temná noc ducha je tajemné působení Mého světla i tvá paměť a obraznost. Tehdy ti odhaluji nicotnost tvého poznání. Jan přirovnává očistný oheň Mého světla, působícího v Temné noci, k ohni spalujícímu dřevo. Napřed vyssaje všechnu vlhkost, pak začne dřevo při tlení černat, až nakonec zahoří na povrchu, aby posléze celé vzplanulo obklopujícím ohněm. Tak ti napřed vytahuji z duše její skvrny a závady, až se ti v ní zatmí, mysl se zatemní, aby pak po očištění a vysušení vzplanula bez odporu Mým jasným plamenem. Dokud kladeš sebemenší odpor a ještě se honosíš svými lidskými právy a důstojností své osoby vůči Mně, oheň jen pálí na duši, pořád vypaluje, ale neproměňuje. Sotva se ale ponecháš takto očistit od svých samolibých nároků, ušetřím tě dalšího očišťování.
     Tento oheň je světlo tvé víry. Živím ho svým Duchem. Ten ti dává poznání, sloužící víře. Miláček andělů, Tomáš, ti o tom píše, že čím silnější je světlo poznání, tím hlouběji můžeš proniknout do předmětu. Jenže světlo tvého poznání je konečné, omezené. Nemůžeš překročit své meze. Máš-li pokročit dál, potřebuješ dar nadpřirozeného světla. Tímto nadpřirozeným objasněním se ti dostává vyššího poznání. To je poznání vyšší, než jaké můžeš získat smysly, přemítáním a logickým usuzováním. Toto vyšší poznání znamená přímé nazírání. V daru rozumu proniká tvé přirozené poznání jako sluneční paprsek. Tak ti, když máš očištěné srdce, dopřávám vidět sebe sama.
    Tvoje víra ti dopřává přilnout k Mým zjeveným pravdám. Uvádí tě k poznání Mého vyššího a hlubšího vnitřního života. Darem rozumu, který ti dávám ve svém Duchu svatém ti dopřávám pronikat těmito pravdami. Jenže ani tímto darem Ducha svatého nepochopíš a neobsáhneš tyto pravdy, nýbrž si očisťuješ vnitřní pohled svého srdce, abys nezaměňoval Mou hlubinu se záblesky svého poznání. To proto, aby ses nespokojil s ničím, co můžeš jakkoli poznat o Mně, a pokorně uznal nesmírnou propast mezi tím, kdo jsem sám o sobě, a tím, co o Mně můžeš poznat. To tě cvičí, abys nespoléhal na své schopnosti ohledně Mých pravd, nýbrž aby ses dal vést dalším darem Mého Ducha, darem moudrosti. Darem moudrosti ti dopřávám dívat se na vše z pohledu Mé svrchované moudrosti a vychutnávat Mé láskyplné zalíbení právě v tobě. Tak ti propůjčuji, pokud máš ctnost lásky, dar Mé moudrosti, abys prožíval blahoslavenství pokojných a mohl sklízet ovoce radosti, jakou ti nikdo na světě nemůže dát, ale ani vzít.
    Tvoje nadpřirozené nazírání vyžaduje dvojí oběť. Přeji si, abys Mi obětoval své rozbíhavé a přemítavé usuzování, zkrátka všechny vymoženosti sylogismů. A pak si obětuj zakoušení Mých pravd ve svých smyslech. než tvá duše dospěje k jednolitosti se Mnou, naznačenou krouživým pohybem. Odlož dvojí různorodost vůči Mně a Mým pravdám. První je rozličnost vnějších věcí. Kéž je tvá duše opustí, aby se soustředila v sobě! Pak ještě odlož tu druhou různorodost, která spočívá v rozbíhavém usuzování tvého rozumu. Jak to máš udělat? Soustřeď své myšlenky na jediné nazírání. Přestaň přemítavě přeletovat od jednoho k druhému. Usměrni soustředění všech schopností svého rozumu. Pak se zastaví přemítavé těkání, rozbíhavé usuzování a rozum se zakotví v nazírání na Mou jednu jedinou, prostou Pravdu. Tak ti svým Duchem v daru rozumu dávám prožít, že jsem víc než všechny dokonalosti, které můžeš obdobně mít, a že jsem víc než všechna tvoje dokonalost. Zakusíš tím svou ubohost a povznesu tě k pronikání Mé vlastní dokonalostí. Vím, že tvou duši v tu chvíli postihuje strašná lidská osamocenost. Skoro vidíš svou vzdálenost ode Mne. Připadá ti, že tě opouštím, sám sebe si hnusíš, kdežto Mojí nesmírnosti se lekáš. Když se však přesto necháš přetvořit Mou zaplavující velebností, která tě přesahuje, a když pokorně přijmeš skutečnost, že tě nesmírně a nekonečně přesahuji, takže se chlubíš jen svými slabostmi, jak praví apoštol Pavel, teprve pak jsi připraven, abych tě něžně obejmul a začal tě věčně plnit sám sebou. Teprve nyní v tobě jasně hoří Můj plamen. Ten ti svítí a všechno ti objasňuje, ale neoslňuje tě. Hřeje tě, ale nespaluje, nýbrž plane jako ohnivý keř Mé tajemné přítomnosti. Můj oheň tě už netrýzní, nýbrž tě osvěcuje a zahřívá, ba docela proměňuje, jak uvidíš později. (Pokr.)
                                                                 +++
                                                                                                                                       11.října
     Milá duše,
    moje cesta světem začíná v houfu dětí zámožného obchodníka v Ulmu. Můj otec dbá na náš okázalý křest. Tak začíná moje cesta do nebe pod vznosnou klenbou místní katedrály, budované Jindřichem a Michalem Parléřem. Otec však důsledně zajišťuje také naši pečlivou výchovu. Od malička mi vštěpují zásadu: "Raději smrt než hřích." Učím se číst i psát, abych se mohl stát nástupcem otce v obchodě. Kromě toho otec důsledně dbá na to, abych se vyučil nějakému řemeslu a dovedl se samostatně uživit i v případě bídy. Velmi rozšířeným řemeslem je u nás malba na sklo a sestavování vitráží. Tak se dostávám do sklomalířské hutě, zabývající se výzdobou ulmského dómu. Za mých časů se velmi šíří výzdoba oken velikými postavami, umístěnými ve složitých obloucích. Jsem v tom docela zručný. Přesto cítím, že mi něco chybí. Ještě méně to nacházím v činnosti úspěšného obchodníka.
      V pětadvaceti létech, kdy je můj otec ještě stále naplno zaujat obchodem, konám s jeho dovolením pouť do Říma. Celou postní dobu prožívám v modlitbách a usebrání v mnoha římských kostelech. O Velikonocích mi docházejí otcovy peníze. Přesto ještě zůstávám dál v Římě. Jedna bohatá paní se dozvídá, že hledám nějaký způsob obživy. Hned mi nabízí výhodné místo u sebe. Zdráhám se to přijmout. Snad že se jí líbím až příliš.
     Raději se v Neapoli hlásím jako žoldnéř do vojska. Jsem dost silný a odvaha mi také nechybí. Není-li obchod nečistým způsobem obživy, proč by jím měla být služba ve vojsku? I v drsném prostředí žoldnéřů zůstávám zbožný, skromný a čistý. S žoldem jsem spokojen. Moji druhové ve vojsku však spokojeni nejsou. Přilepšují si, kde se dá. Kradou, co jim přijde do cesty. Je to dost pohoršující, ale snažím se udržet si příjem. Jednou si pochutnávají na salátu s olejem. Nabízejí mi: "Vezmi si! Ukradli jsme to židům." To je pro mne strašný otřes. Přes noc opouštím vojenskou službu.
      Brzy přijímám službu u bohatého pána, který si mě dost oblíbí. Toužím se vrátit domů k otci, ale pán mě nechce propustit. Po pětileté službě od něho tajně utíkám s prázdnými kapsami. Odcházím do Boloně. Hodlám si tu vydělávat peníze na zpáteční cestu domů. Přijímají mě jako sluhu na hradě. Hradní pán si žije nadmíru rozpustile. Čím víc to vidím, tím víc navštěvuji kostel svatého Dominika. Právě tady mě poprvé napadá vstoupit do služeb dominikánského řádu. Třebaže mám značné vzdělání, nežádám o členství v prvním řádě kněžském. Nabízím se jen do služeb řádu jako bratr laik.
    Právě když prožívám Kristova léta přijímají mě dominikáni do Třetího řádu. Nevyhýbám se žádné práci, ale nejraději dělám to, co nejlépe umím - vitráže a malbu na sklo. Když bratři vidí, jak krásně dovedu sestavovat okna z barevného skla, dávají mi právě to za úkol. Jindy zase maluji okenní skla. Najdeš jich mnoho po celé Boloni. Podívej se třeba na okno v kapli dei Notai v dómě svatého Petronia! Neuvádím to, abych se vyvyšoval. Chci Ti jen dát najevo, jak sloužím Bohu a svým bratřím. Sloužím uměním, tak, jako fra Angelico. A umění k oslavě Boha a svatých je pro mne i pro ty, kdo to vidí, způsobem modlitby. Samozřejmě, že umění nemá přednost před mravností, jako krása nemá přednost před dobrem. Naopak Ti umění má prospět k lepšímu životu, tedy k růstu ve ctnostech a k přiblížení se k Bohu.
     Vím, jak je umělec při své inspiraci a při jejím provedení v nějakém díle odpoután od sebe i od okolí. Nicméně ani v inspiraci ani v úsilí o dovršení díla nemůže přestat být mravní osobností. Tak i já při malbě na sklo a jejím vypalování v ohni dbám krajní opatrnosti a přesnosti. Větší žár nebo delší doba vypalování škodí barvám. Jednou mě při tom náhle zastihuje jeden bratr se vzkazem: "Bratře Jakube, převor mě posílá, abys se mnou šel konat sbírku." I když znám všechna nebezpečí při vypalování barevných skel v ohni, nechávám všeho, jak to stojí a leží, a chválím Boha: Benedictus Deus in donis suis. Okamžitě s ním odcházím. Když se vracím po vykonaném úkolu, nacházím skla tak dokonale vypálená, jako dosud nikdy. Chválím znovu Boha, že dovede tak tajemně oslavit ctnost poslušnosti, která se zdá tak nedůležitá třeba vedle spravedlnosti nebo statečnosti.
     I když vím o vznešené hodnotě krásy, nesnažím se ji upřednostňovat před hodnotou mravního dobra ani ve svém umění, ani sám u sebe, protože podle mínění lidí jsem docela pohledný. Raději klopím oči, ovládám jazyk a celé tělo, abych se posílil v čistotě. Třebaže vytvářím skvělá díla, žádné si nenechávám, ani za ně neberu žádný příjem, a nerad se k nim podepisuji. Nemám nic, ani sám sebe, protože na sebe zapomínám, když stále poslouchám. Jediné, co mám, je láska k Bohu a k lidem. Proto rád sloužím nemocným a bez obav ošetřuji nemocné nakažené morem. Posloužím i Tobě, budeš-li chtít, zvlášť jestli miluješ krásu a umění.
                                                                             Tvůj bratr Jakub z Ulmu
                                                                   +++
                                                                                                                                   13.října
     Milá duše,
    pocházím z Trina, ze zbožné a bohaté rodiny. Jsem od malička dobře zajištěna. Nemyslím však tolik na své zajištění, jako spíše na zajištění ostatních lidí, zvláště nevěřících, kteří strádají spíše duchovně. Pečuji o svého bratra, který trpí následky zhýralého života.
     Poté, co jsem jako dvacetiletá přijata do Třetího řádu Otce Dominika, a zůstávám ve světě, zakouším příliv nesmírných milostí řádu. Můj život není z hlediska světského úspěchu nijak zvlášť zajímavý. Každé ráno vstávám a po dlouhé modlitbě a rozjímání odcházím do města rozdávat z plnosti rozjímání a sloužit ostatním lidem. Jde mi hlavně o obrácení hříšníků. Za ně činím pokání a bdím na modlitbách.
    Vybízím zvláště kněze k větší horlivosti, i když se mezi nimi setkávám i s velkým odporem proti mým výzvám. Z mého podnětu však trinští dominikáni přistupují k obnově řádové kázně roku 1490. Tehdy k nám přichází slavný Otec Šebastián Maggi, převor milánského kláštera. Nacházím v něm spřízněnou duši. Právě on mi ukazuje správný směr k dalšímu působení. Je to působení docela netradiční. Až dosud se ženě v Církvi ponechává spíše úloha mlčky naslouchající Marie a pečlivě sloužící Marty. Já však vydávám svědectví nejen mlčenlivou službou a trpělivou obětí, nýbrž také slovy.
Mívám pravidelné veřejné promluvy, a to dokonce i v kapli, přiléhající ke kostelu, ovšem bez svatostánku. Moje přednášky navštěvují často i kněží a řeholníci. Zpočátku snad ze zvědavosti nebo aby mě kontrolovali, později však ze skutečného zájmu. Žasnou nad hloubkou mého podání nauky našeho Pána a nad mou znalostí lidských srdcí. Někteří z nich se stávají mými trvalými posluchači.
Otec novicmistr často přivádí na mé přednášky své novice, a prosí mě, abych se jim zvláště věnovala. Modlím se i za Tebe k našemu Pánu: „Bože milosrdný i hrozný, ty říkáš, že nechceš smrt hříšníka, nýbrž aby se obrátil a žil. Hříšnice - nehodná pozdvihnout oči k nebi - pokorně padá před tebou a prosí za odpuštění všech svých vin, které jsou četnější, než zrnka písku na pobřeží.“
     Žaluji na sebe, že jsem žila před tvýma očima úplně ponořena do zla, a že jsem poskvrnila své srdce mnoha způsoby - pýchou, hněvem, smyslností, závistí, zlobou, lží, zahálčivými slovy, nedbalostí i jinými nepravostmi, kterými jsem usmrcovala svou duši. Vytýkám si ještě, že jsem dost nedbala o ukázněnost smyslů. Lituji všeho, čím jsem tě urazila v myšlenkách, slovy i skutky. Prosím tě, snažně, nejsladší Pane a drahý Snoubenče mé duše, buď ke mně milosrdný, jako kdysi k hříšnici. Neodvažoval se přiblížit k tobě, ale objímala tvé nohy a svlažovala je slzami. Dej mi, můj Pane, lítost a bolest podle množství a velikosti mých hříchů, aby se mé srdce ponořilo do tvé lásky.
     Svěřuji ti, Pane, tento lid, a prosím pro nejsvětější utrpení, které pro ně podstupuješ, odvrať oči od jeho nepravostí! Smiluj se nad těmi, kdo nevědí, co činí. Osvěť je a ochraň od zlého! Můj Pane a nejsladší Snoubenče, doporučuji ti tento lid ze všech svých sil.
    Milá duše, nepochybuj ani na okamžik, že se za Tebe přimlouvám i na věčnosti.
                                                                                          Tvoje Magdalena Panattieri
                                                               +++
                                                                                                                               21.října
     Milá duše,
     čím honosnější je můj šlechtický původ, tím spíše se z lásky k chudým a přehlíženým lidem vydávám v hadrech a s pytlem na zádech žebrat pro ně. Snažím se být nejchudší ze všech bratří v klášteře. Ač pocházím z Tiferna, konám apoštolát v Kortoně. Povznáším dominikánský řád i celou Církev od jejich velkolepé vlády a bohatství k nebývalému oslavení chudoby a služby. Pán mě k tomu vybavuje darem umění číst v lidských srdcích. Předvídám zkázu jistému mládenci, který zrovna plánuje hrozné zločiny, a přivádím ho k lítosti a svátostnému usmíření s Bohem. Tak je připraven na věčnou blaženost s Bohem, kterou nemůže zvrátit ani to, že ho tato zkáza zakrátko postihuje. Tak Bůh nechává někomu nahlédnout do budoucích věcí, ale člověku to přináší požehnání jedině když to slouží spáse duší. Vím to, protože se s tím mládencem setkávám po svém odchodu ze světa Léta Páně 1445.
                                                                               Tvůj Petr Capucci
                                                                   +++
                                                                                                           25.října
     Milá duše,
     užít si světa, to je moje heslo, se kterým mě můj otec posílá studovat práva do Boloně. Jako pravý požitkář si opravdu dopřávám plnými doušky všemožných nabídek světa. Mám velkou ctižádost dosáhnout akademické hodnosti v oboru práva. Nadšeně se vrhám do studia. Jenže mi není souzeno toto studium dokončit.
     Jednou pozdě večer o samotě slyším v pokoji tajemný hlas. Oznamuje mi, že můj příbuzný, bohatý právník, náhle opouští svět a zoufale volá o pomoc, protože se celý život stará jen o sebe a v touze po zisku se dopouští mnoha nespravedlností. Marně volá, protože je odsouzen k věčnému zavržení. Jsem tím otřesen. Můj dosavadní životní ideál se hroutí jako domeček z karet. Ihned se rozhoduji zasvětit svůj život Bohu.
     Na tuto událost nechci do konce života zapomenout. Časně ráno odcházím za městským kovářem. Odcházím od něho zakován do řetězu omotaného kolem těla. Peníze na studium rozdávám chudým a konám ještě mnoho dalších kajících skutků.
     Posléze uvažuji, do kterého řádu mám vstoupit. Dlouho se modlím. Léta Páně 1400 žádám o přijetí do řádu bratří Kazatelů. Můj otec zuří a snaží se mi v tom zabránit. Rozhodně se však obhájím, až nakonec souhlasí. Jako dominikán hlásám Boží slovo a získávám pro Boha mnoho duší. Nejraději bych ustavičně kázal, ale představení mi svěřují také jiné úkoly. Na pozvání papeže Evžena IV. se účastním ekumenického sněmu ve Florencii. Pak mě papež posílá na Sicílii kvůli obnově řeholní kázně v klášterech nejen dominikánských, ale také jiných. Jenže taková obnova se nedá docílit nařízením shora, ani rozumným přesvědčováním. Tak odkládám stranou svou pohotovou výmluvnost a přicházím všude mezi řeholníky jako poslední z nich. Snažím se jim pokojně a trpělivě naslouchat. Jenže právě tím je strhuji tak, že získávám i ta nejodbojnější srdce.
     Sicílii už neopouštím. V rodném Palermu zakládám klášter svaté Zity. Snažím se ho řídit moudře a dobrotivě, že se posléze stává ohniskem obnovy původního ducha a kázně jiných klášterů a školou horlivých řeholníků. Vím, v čem je tajemství mého úspěchu: v ustavičném důvěrném spojení s Bohem. Modlitbě a rozjímání věnuji dlouhé hodiny ve dne i v noci. Zkus to také, a uvidíš!
                                                                                                      Tvůj Petr Jeremiáš
                                                                +++
                                                                                                                                  26.října
     Milá duše,
     od narození počátkem patnáctého století je můj život poznamenán vyššími zásahy, takže sám tím spíš sleduji tento vyšší život. V útlém věku mě nějaký šílenec unáší. Rodiče po mně dlouho pátrají, ale marně. Teprve po modlitbách dostávají znamení s nebe a nacházejí mne. Tak mám od dětství napřímenu cestu k Bohu. K snadnějšímu dosažení nebeských věcí vstupuji do Kazatelského řádu. Studium a vzdělání je důležité, ale bez pokory vede k pýše a nadutosti.
     Hlásám Krista nejen učenou latinou jako z nějaké katedry, nýbrž se dovedu snížit k prostému posluchači a oslovit jej hovorovou řečí lidu. Mám k tomu potřebné dary, učenost i výmluvnost. K mému překvapení však nejvíce duší uvádím na cestu dokonalosti pokojnou vlídností a dobrotivostí.
                                                                         Tvůj bratr Damián Furcheri
                                                               +++
                                                                                                                                    27.října
     Milá duše,
     patřím k těm nemnohým, kdo znají Otce Dominika z osobního setkávání. Jako student na vysoké škole v Padově se rozhoduji pro vstup do řádu bratří Kazatelů. Od noviciátu utvářím své jednání podle příkazů a příkladu Otce Dominika. Tak velmi pokračuji v řeholní dokonalosti a poznání Božích věcí. Nějakou dobu přednáším Boží slovo z katedry padovské univerzity, ale pak se věnuji jeho hlásání z kazatelny. Moje kázání zná skoro každý Ital. Zvěstuji smíření a pokoj mezi bojujícími italskými městy.
Papež Řehoř mě povolává do Říma za svého rádce. Píši zde svůj výklad ke spisům svatého Diviše. Později doprovázím papeže na sněmu v Lyonu. Načež mě jmenuje biskupem v Limassolu na Kypru. Osm let spravuji tuto diecézi za hrozných podmínek. Papež Alexandr IV. mě překládá do rodného Vicenze. Tam však vládne krutý tyran Ezelin, zeť německého císaře Bedřicha II. Vůbec mě nepustí do města. Papež využívá mého postavení a posílá mě jako vyslance do Anglie. Cestou se setkávám s francouzským králem Ludvíkem. Přijímám vzácný dar - zlomek z trnové koruny Páně. S tímto darem se vracím do Vicenze po smrti tyrana Ezelina Léta Páně 1259. Nechávám zde vybudovat dominikánský chrám, aby navěky uchovával ostatek z trnové koruny Spasitele. S vynaložením všech sil dosahuji během deseti let obnovy pravé víry svého lidu. Dochází k usmíření rozhádaných stran a nápravě mravů u lidí i u duchovenstva.
      Více než padesát let se potýkám s tím, abych pro samé církevní úřadování neztratil ze zřetele cestu dokonalosti Otce Dominika. Modlím se za Tebe i za všechny, kdo jsou na vyšších místech Církve. Kéž pro samé úřadování a panování nepřestanou sloužit jako otcové! Kéž nezapomínají, že vyšší místa zavazují k větší šlechetnosti!
                                                                  Tvůj bratr Bartoloměj z Vicenze
                                                              +++
                                                                                                                                    30.října
     Milá duše,
    spatřuji světlo světa v městě Vividane mezi Terstem a Benátkami. Když přicházím na svět jako sedmá dcera zámožného a bohabojného křesťana, tak můj otec, očekávající syna, volá: BEV VENUTA ! - BUĎ I TY VÍTÁNA ! To jméno mi zůstává. V rodném domě žiji celý život. Žádnou zvláštní činností nevynikám. Odedávna usiluji o skrytost. Denně chodím do kostela k dominikánům na mši svatou a večerní modlitby. Tak nikoho nepřekvapuje, že se toužím zaslíbit Bohu jako terciářka dominikánského řádu. A nikdo mi v tom ani nebrání. Od přijetí do řádu konám tvrdá a bolestivá pokání před Ukřižovaným na úkor svého zdraví, samozřejmě skrytě, takže ani příbuzní ani zpovědník nic netuší. Otec Dominik se mi několikrát zjevuje a žádá, abych to vyznala ve zpovědi. Zpovědník mi pak zakazuje ty kající skutky, které by mohly ohrozit mé zdraví nebo vést k mému zmrzačení.
     Pět let jsem nemocná, že jsem odkázána na pomoc jiných. Horší je, že nemohu chodit do kostela. Starší sestra se mě snaží nosit do kostela, ale sklízíme posměch domácích i cizích. Tu prosím Boha za své uzdravení a slibuji navštívit hrob Otce Dominika v Boloni. Brzy na to jsem uzdravena v kostele za přítomnosti mnoha lidí. Tak se vydávám se sestrou a bratrem pěšky na pouť ke hrobu Otce Dominika.
     Po návratu často navštěvuji rozjímavé sestry Druhého řádu, ale nezůstávám u nich natrvalo. Co rozjímám, to předávám ostatním lidem, ale hlavně osobním příkladem než slovy. Nebojím se však napomenout, když přede mnou někdo někoho pomlouvá: „Škodíte spíš sobě, než komu jinému!"
     Největší vnitřní boj svého života podstupuji v hodinu své smrti. Tehdy mě chce ďábel zmást. Připomíná mi mé milosti a Boží dary, a našeptává mi jejich promarnění. Vnuká mi klam, kdy se mi zdá, že i moje modlitby jsou svatokrádežné komedie. Vtiskuje mi představu, že všechno moje dosavadní zbožné snažení je vykonáno jen proto, abych získala pověst svatosti. I láska k Panně Marii se mi zdá být marný klam a pokrytectví. Uprostřed úzkostí však ve víře volám: "Maria!" To jméno zahání nepřátele, takže opouštím svět s pokojným úsměvem na rtech léta Páně 1292. I po smrti dochází k zázračným uzdravením na mou přímluvu. Zkus to i Ty!
                                                                                Tvoje sestra Benvenuta Boiani
                                                               +++
Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP
Co je konečným cílem tvé modlitby?
    Rozhojnění lásky. Jak potvrzuje Andělský doktor vrcholí každá opravdová modlitba v lásce ke Mně. (Sv.Tomáš, STh II-II, 180, a. 3, ad 3)
    Všechno tvé poznání zaměř k rozohnění lásky. Tady můžeš začít mluvit o životě nazíravém. Avšak patří láska k nazírání? Nazírání ve vlastním smyslu je úkon rozumu. Je to prosté poznávání. Je upřené na Mé dokonalosti nebo na nějakou věc, která tě vede ke Mně. Avšak láska musí být jeho začátkem a koncem. -Předně je začátkem. Odkud by jinak mohla pocházet ta záliba v rozmluvách se Mnou při modlitbě, v uvažování o Mých dokonalostech a v rozjímání o tajemstvích Mého života, když ne odtud, že tě ke Mně vede veliká láska a že tak rád myslíš na předmět své lásky? - Kde je tvůj poklad, tam je i tvé srdce. - Láska ke Mně tě vede k nazírání na Mou ryzí krásu. Neklamným dokladem tvé malé lásky ke Mně je vzdalování se od modlitby. - Láska je také koncem a ovocem nazírání. Tvoje duše drží v modlitbě Mne, kterého hledáš. Raduje se, že Mě má a stále víc poznává a prožívá Mou nekonečnou krásu. Proto značně vzrůstá v lásce při velikém světle, jež se jí ode Mne dostává. Tak nastává kruh světla a lásky.
Láska podněcuje duši k nazírání na Mne nebo na to, co ke Mně vede. Nazírání zase rozdmýchává oheň lásky. (STh II-II, 180, a. 7, ad 1) Co je sladšího než být ozařován samou láskou, když přece z lásky máš největší světlo, jakého můžeš dosáhnout? Láska je v nebi zdrojem a mírou světla slávy, vrcholem všeho poznání a účastí na Mém světle. Kdo má dokonalejší stupeň světla slávy, vidí Mne dokonaleji. Kdo má víc lásky, má víc světla slávy, protože při větší lásce je také větší touha. Touha tě uschopňuje mít věc, po které toužíš, protože ti rozšiřuje a prohlubuje srdce. Proto Mne uvidíš dokonaleji, když budeš mít víc lásky. (STh 1., 12, a. 6) Láskou si zasloužíš, abych tvé duši dal v pozemském životě světlo poznání svých tajemství a záhad. Zákony přátelství vyžadují, aby mezi tebou a Mnou jako přáteli nebylo tajemství
    Neunavuj si ducha marným přemítáním. Bez lásky to nemá význam pro tvou spásu. Poznání Mých dokonalostí, jehož tvá duše nabývá v modlitbě láskou a prožívanou zkušeností, přesahuje vědomosti všech učených teologů na světě a všechno poznání andělů, jehož mohou dosáhnout pouhým přirozeným světlem. Miluj a modli se v lásce.
Dovedeš se připravit na vnitřní modlitbu?
    Doporučuji ti dvojí přípravu na vnitřní modlitbu. jednak blízkou, totiž určení a čtení předmětu a nějaké úkony před modlitbou, jednak přípravu vzdálenou, totiž mravně čistý život, usebranost, bdělost a hlavně ovládání vášní. Mluvím tu pouze o vzdálené přípravě, protože je obecně nutná. O blízké přípravě ti řeknu všechno až budeme uvažovat o rozjímání.
     Nikdy neodděluj modlitbu od sebeovládání. Na nazírání se připrav ovládáním vášní pomocí umrtvování těla. Dvě věci překážejí úkonu nazírání, předně přemíra vnějších činností a dále působení vášní. (Sv.Tomáš, STh II-II, q.180,a.2)
      Samota a odstranění zevnějších věcí jsou nutným předpokladem modlitby. Tvůj rozptýlený a roztržitý duch by nemohl jasně vidět pravdu ani slyšet Můj hlas . Proto vnitřní lidé "si staví poustevny" (Job 3,14), aby se ukryli do ústraní před shonem a zmatkem světa. Vyhýbej se tomu shonu a povznesu tě k nazírání na první Pravdu.. Vyhni se zbytečnému styku se světem a vyhledávej samotu, pokud to připouštějí povinností tvého stavu a slušnost vůči bližním. Když se Mi chceš upřímně oddat, chop se napřed modlitby.
     Jako druhý úkol ti vnukám sebeovládání. Vzpomeň si, že všechna neštěstí tvého dosavadního života pocházejí z nadvlády vášní. Zbytky těchto nepodrobených vášní ti trvale překážejí v opravdové modlitbě. Vášně ruší svou činností tvého ducha trojím způsobem. (STh I-II, 78, a. 2)
     Předně proto, že tříští síly duše. Tvoje duše rozdává síly všem svým mohutnostem jako jejich ústředí, aby mohly být v činnosti. Když však některá mohutnost působí zvláště silně, odebírá víc síly z tohoto ústředí. Potom ti zbývá méně síly na ostatní mohutnosti, takže působí chaběji.
     Pod vlivem vášně působí mohutnost nejúčinněji. Když ponecháš své nižší mohutnosti zmítat tímto pohybem, tak ti nezbývá dost síly na úkony ducha. Kromě toho, vášně ruší úkony tvého ducha, protože jsou ovládány opačným předmětem. Vášně ti poutají a strhují duši k přízemním zájmům a k potěšení smyslů. Už samo tělo tě zatěžuje a brání v povznesení duše k nebi. Jak by se mohla tvá duše obrátit k duchovnímu dobru, když se jí vášně násilně zmocňují a ještě přidávají prudší hnutí k úsilí o pozemské věci? - Vášně vítězí ještě třetím způsobem. Překážejí činnosti tvého ducha. Spoutávají rozum prudkými dojmy, které působí v těle. Úsudek odpovídá pokaždé tomu stavu, v jakém jsi.
     Z toho vidíš, že tvá duše ovládaná vášněmi není schopna modlitby, která vyžaduje veliký klid. Začni tedy s ovládáním vášní. Jdi do ústraní a pokořuj své tělo. Snaž se přiblížit k onomu blaženému stavu, kdy střídmost a statečnost nabývají takové moci, že skoro nevíš, že máš vášně. Tvé mravní ctnosti je udržují ve středu mezi krajnostmi.
     Potom je tvá duše dobře očištěná a tím uvolněná pro milé obcování se Mnou. Říkám ti, zrovna tak jako ostatním na Hoře blahoslavenství, že Mne vidí jenom blahoslavení čistého srdce (Mt 5,8). Vidí Mě tak nejen viděním v nebi, nýbrž, jak Mi potvrzuje andělský Tomáš, také nazíráním na zemi. Ve stavu nevinnosti měl Adam dokonalé nazírání, protože všechny jeho vášně byly podrobeny rozumu, a tak se mohl jeho duch zcela svobodně přimknout k Mé první Pravdě. Adamova vůle mohla nerušeně okoušet slast z držení nekonečného Dobra. Tím víc dosáhneš ty, nevinný člověk, čím víc se upevníš v tomto blaženém klidu, jehož dosáhneš přísným ovládáním vášní a tuhým pokáním. Ve stavu porušené přirozenosti by milost sama neměla dost síly vykonat vše, co vykonala Adamova milost. Proto neváhej a vyjdi jí vstříc ovládáním vášní. Když spojím svou milost s tvým sebeovládáním, vytvořím obraz člověka ve stavu nevinnosti. Sebeovládáním způsobuješ svornost ducha s tělem. Tak se tvé tělo vzdaluje potěšením smyslů a poddává se duchu. Když zákonem rozumu a Ducha života uvolníš tělo od působnosti zákona těla, tak ochotně poslouchá hnutí duše a přestává být zdrojem neřestí. Působí pokrok ve ctnosti. Tak přestává být tělo tělem porušenosti, nýbrž se ochotně poddává duchu. Přitom ti dám zakusit nebeskou útěchu z pohledu na Mne, který jsem hoden největší lásky. Tvoje duše přitom sděluje tělu radosti, jimiž je naplněna.
     Hlavní přípravou tvé duše na vstup do duchovního života a nazírání je pěstování sebeovládání, ovšem ovládání pravé a poctivé, jež uvádí tvoje tělo do řádu, který je mu přirozeně vlastní, nikoliv ovládání vášní zdánlivé, jež by polevovalo výstředním choutkám těla, anebo tělo nepřirozeně spoutávalo a ničilo jeho přirozené sklony. Ty, kdo mi náležíš, neboť kvůli tvým hříchům umírám na kříži, ukřižuj sám sebe s nepřirozenými výboji svých vášní a úchylnými sklony (Ga 5,24). Dopřej Mi, ať mohu na tvé přirozené sklony a vášně naštěpovat svou zušlechťující milost. Začni u kořene!
     Nenič své vášně ani jiné přirozené sklony, nýbrž jen jejich nepřirozené projevy.Vášně samy o sobě nejsou špatné.. Kdekdo říká, že člověk má umřít svým vášním. všemu přirozenému. Když ovládáš své vášně, nenič je, ani je nenechávej jim samotným napospas, protože i ty vášně jsou projevy tvé přirozenosti. Jak bych naštěpovat zušlechťující výhonek své milosti na kmen tvé přirozenosti, kdybys ten přirozený kmen zničil? Některá ze zničených vášní by ti mohla chybět v dosažení nejvyšších met duchovního života. Známkou klamného nazírání by byla náklonnost nebo odpor k ovládání těla, neboť ovládání ducha by zůstávalo prázdným slovem, kdyby se k němu nedružilo ovládání těla. (Pokr.)
                                                             + + +
Zprávy: * Od října je na našich webových stránkách na internetu veřejnosti k dispozici celé znění Summy proti pohanům od sv.Tomáše Akvinského.

* Redakce se omlouvá za tiskovou chybu v čísle 8., str.17., řádek 17-18 zdola, kam správně patří: „že ji roku 1461 povznáší papež Pius II. na oltář k veřejné úctě.“

* Od 16.10.do 39.10. se koná v Brněnském angeliku další setkání mezi uměním, kterého se zúčastní se svými díly dva ikonopisci ze Slovenska, Otec Irenej Ciutti a bratr Matěj Šproch, člen komunity Cenacollo, dále naši křesťanští výtvarníci Otec Pavel Kryl, Martin Skočovský (* 1983, student Vysoké školy výtv.umění Bratislava), Vladimír Matoušek, Dana Marková, Ema Hostašová, Albert Štěpán, Veronika Planerová, a další.

* Duchovní život pro každého, se koná každé první pondělí v 17,00 hod., sv.Michal, Brno, Dominikánská.