říjen 2000

Ročník VI.¨ říjen 2000

Obsah: Sv.andělů strážných, J.T.,Radostně do III.tisíciletí, Sv.Ludvík, T.B.,Eucharistická obnova světa, Milosti chvíle, B.,Maria učí sv.přijímání, J.M.V.,Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely, Sv.Ludvík, Emily Dickinsonová (Před dušičkami).__________________________________________________________________________________________
Sv.andělů strážných (2.10.) Z ranních chval
Původce světa předobrý
tvoříš svou všemohoucností
všecko a řídíš celý svět
s nemenší prozřetelností.
Pokorně zas tě prosíme,
přispěj své bědné rodině,
vlij nové světlo do duší
též v dnešní jitřní hodině.
Ať stojí při nás anděl tvůj,
jejž jsi nám vybral za strážce,
chrání nás moru zlých činů,
ať ujdem mravní porážce.
Ať hatí všecky úklady
draku nás všech nepříteli,
by nás v proradná osidla
nestrhl, když jsme nebděli.
Ať strach před každým odpůrcem
vyžene navždy z ašich vrat,
nechť zjedná pokoj občanům,
odvrátí válku, mor a hlad.
Zněj, Bohu Otci, píseň chval,
když Syn nás krví vykoupil
a Duch Svatý nás pomazal,
anděly by nás obklopil. Amen.

+++
Radostně do třetího tisíciletí
12. Všechny Boží děti jsou svobodné
Bůh je bezpodmínečně milostivý k tomu, kdo se provinil, ale lituje toho. Jenže člověk z toho začne naplno žít, jedině až přestane utíkat před Kristem jako před tím, kdo na kříži zkrachoval, tedy když přijme KRISTA. A to znamená přijmout životní kříž.
Velkopáteční kříž se jako by vyvracel člověku smysluplnost tohoto Božího přátelství a Boží lásky. Tak dlouho jsme si vštěpovali do hlavy, že Kristův kříž je cena, kterou Ježíš musel zaplatit jako náhradu za lidmi uraženou Boží lásku. Stojíme před volbou BUĎ - ANEBO. Tomu se nemůžeme vyhnout. BUĎ je Bůh člověku přítelem, otcem, který přijímá ztraceného syna, ANEBO je Bůh tvrdý, který chce bezpodmínečně náhradu za naše hříchy. ODPOVĚĎ je jasná: Bůh je láska, je přítel, je dobrotivý otec. Bůh nechce naši smrt. Nechce ani kříž svého Syna Ježíše Krista. Bůh není žádný sadista. Už církevní otec IRENEJ říká: živý člověk - to je Boží sláva.
Chce naši záchranu, ale pak i proměnu. Nemůže přát ani dopřát člověku spásu, ani svatost, aniž by se člověk sám dal svobodně proměnit v Boží dítě, aniž by nechal svou bídnou minulost shořet v ohni Boží lásky.
Jak je tedy nutno rozumět Ježíšovu kříži? Jak porozumět následování kříži? Správně bychom se měli ptát? Co přivedlo Ježíše Krista na kříž? Proč byl Ježíš ukřižován? Protože Ježíš se ve jménu Božím ujal ponížených, vyvržených, hladových a trpících. Tím se střetl s farizeji, kteří dostali strach, že se kvůli Ježíšovi oslabí jeho pozice. Ti ho dali ukřižovat jako rouhače proti Bohu, který přinesl ve jménu svého nebeského Otce svobodu a naději pro všechny, a tím si znepřátelil farizeje, kteří měli za to, že spása bude jen pro ně, a odmítali, že by Bůh měl být Bohem všech.
Bůh touží po společenství s tebou a s námi se všemi. Přeje si, abychom se těšili navzájem ze sebe a z něho. Slovy Písma svatého: Miluj Pána, svého Boha, a svého bližního jako sebe sama. To je poselství Starého Zákona, ale lidé tomu poselství neporozuměli, protože si chtěli kolem Boha postavit hradbu, aby byl jen Bohem pro ně. A tak se Bůh ocitl v podezření, že je snad nepřítelem člověka. Pane, osvoboď naše srdce od všech falešných předsudků!
Je to těžko pochopitelné, že z kříže křičí láska?
Co dělat, když někoho milujete, a on vám nerozumí? Zbývá
vám asi jediné: dát tomu druhému porozumět skrze větší lásku, že ho opravdu máte rádi, protože lásku může probudit jen láska. To neplatí jen o nás, to platí i o Bohu. Když lidé neporozuměli vyznání lásky Boha k člověku skrze zákon a proroky, a dokonce tu lásku ještě zvrátili, Bůh na to odpověděl ještě větší láskou: Bůh poslal vlastní Syna. A Ježíš Kristus uvedl toto poselství nádherné poselství lásky Boha k člověku ve skutek, protože dal lidem na potkání naději a výhled do krásné budoucnosti. A to všem: nevěstkám, výběrčím daní, nemocným, posedlým, hříšníkům i spravedlivým.
A co se stalo? Příbuzní řekli o Ježíšovi: Je to blázen! Kněží mu vynadali: Ty žroute a pijane, příteli nevěstek a podvodníků, co ty víš o Bohu?! (Mt11,19)
Ježíš jim neodporoval, nevracel rány. Zůstal věrný svému poselství Boží lásky k člověku, a šel s tím až na kříž. A TAK Z Kříže křičí LÁSKA! Před smrtí Ježíš odpustil svým mučitelům a katům. Láska = silnější než nenávist, než smrt.
Zemřel za nás, abychom konečně uvěřili a pochopili: Bůh nás má všechny šíleně rád, aspoň zašeho ryze lidského pohledu, a chce, abychom také my si navzájem přáli SVOBODU, SPRAVEDLNOST a LÁSKU.
Co pro nás dnes znamená následování kříže? Bůh se postavil na stranu Krista, který byl zavržen, a zmrtvýchvstáním Krista potvrdil pravdu: ANO, jsem Bůh plný lásky, jak to Ježíš říkal a prožíval. Kristův kříž = znamením odporu proti útisku svobody, proti vylučování kohokoli.
Když jde o následování Jeho kříže, jedna stránka tohoto následování je: máme se jako Ježíš Kristus zasadit o to, aby se náš bratr stal svobodným a naše sestra byla šťastná. JENŽE když se v následování Krista přičiníme konkrétně a prakticky za SVOBODU SPRAVEDLNOST A LÁSKU, - každý na svém místě, POTOM TO BOLÍ. Tváří v tvář světu jistě upadáme do utrpení. Sv.Pavel říká, že takové utrpení pak doplňuje to, co ještě zbývá dokonat na utrpení Ježíše Krista. Být křesťanem v následování Ježíše Krista znamená nový skutek, který nás vzájemně činí svobodnými. A tento nový skutek nás bolí, způsobuje nám utrpení, protože svět a jeho mocní odporují.
Tady je riziko, že bychom se mohli zatvrdit a zahořknout, ztratit odvahu. Aby k tomu zahořknutí nedošlo, proto nám na naší každodenní pouti svítí světlo velikonoc: Ukřižovaný žije a každý, kdo musí trpět za svobodu a spravedlnost, a umírají za to, budou žít věčně! JT
Sv.Ludvík Bertrand (9.11) Hymnus z chval
Hle, ke cti Ludvíkovi zvlášť
již jitro hýří purpurem,
již temná noc si svléká plášť
a slavný den si bílí lem.
Tak Ludvík v Nové Indii
strhává závoj noční tmy,
kácí tam modly, rod zmijí,
chrání se křížem od šelmy.
Pro víru dvakrát klidně pil
z otráveného poháru,
na moři bouři utišil,
postavil hráze požáru.
Dal svému Řádu před oči
hrdinských ctností ideál
než s tělem dech se rozloučí,
z úst jeho plápol vyšlehal.
Maria, Matko milosti,
Matičko milosrdenství,
před nepřítelem ochraň nás,
v hodinu smrti přijmi nás.
Trojicí sláva ať se skví
a všecko tvorstvo oblaží,
jež v Ludvíkově vítězství
se oslnivě obráží.

Eucharistická obnova světa
Dvojí láska eucharistického Srdce Ježíšova
Náš Pane, Tvůj život je unášen vlnami a dvojím proudem lásky: proudem Boží Lásky, nestvořené, která je společná všem Osobám Nejsvětější Trojice, a proudem lidské lásky, stvořené, která vládne v lidské vůli a bezprostředně řídí veškerou lidskou činnost.
Boží Láska je životem všech Osob Nejsvětější Trojice, tedy i Tvým životem, náš Spasiteli. Z této Tvé Lásky vzešlo věčné Boží rozhodnutí stvořit vesmír a v něm člověka, mluvit k němu ve Zjevení a odhalovat mu skrytá tajemství, vykoupit ho po pádu vtělením druhé božské Osoby. V tomto Božím rozhodnutí o vtělení Syna Božího byla obsažena i lidská láska, která bude plnit srdce Spasitele a bude svědčit velkolepými skutky o Boží Lásce.
Ježíši, v Tvém eucharistickém Srdci se spojuje stvořená láska lidská s nestvořenou Láskou Boží, jako se v Tobě spojuje v jedné osobě božské lidská přirozenost s božskou. Chápeme, že Tvá Láska, Spasiteli, nesmírně přesahuje všechny formy lásky, jakých je schopen člověk.
Jaký je předmět Tvé Lásky, Synu Boží?
Předmětem mé Lásky je Boží lid, Církev všeobecná. Apoštol národů píše, že "Kristus miloval Církev a sám sebe vydal za ni, aby ji posvětil, aby si sám připravil Církev slavnou, která nemá poskvrny, aby byla svatá a bezúhonná." (Ef 5,25) A protože Církev obecná jste vy všichni, kdo mne přijímáte a vyznáváte jako Spasitele, pak vidíte, že veškerá láska mého Srdce se neomezuje na mé Srdce, nýbrž se vylévá za vás, na každého z vás.
Tohle poznání nás naplňuje velkou radostí, která přesahuje každou lidskou radost.
Tato radostná skutečnost vynikne ještě více, když si uvědomíme, že Církev ve světě je pouze nebeská loď, s níž se plavíme kosmickým časoprostorem do Kristova království, které je věčné. Takže tato Církev je pouze obrazem Církve nebeské. Nebeská Církve je konečným společenstvím všech vyvolených. tam se shromáždí v jednom chóru všichni, kdo byli vykoupeni Kristovou krví, všichni, na které se vylila láska ze Srdce našeho Spasitele.
Jak jen se uskutečnilo toto odvěké rozhodnutí Boží Lásky o záchraně lidstva a světa, upadlého hříchem? K tomu, aby se v nebeském společenství s Kristem v čele setkali všichni vyvolení, vzala na sebe lidská láska našeho Vykupitele všechny oběti, které začaly v Betlémě a skončily na Kalvárii. Oběti jsou nejjasnějšími důkazy lásky. Jejich počet i jejich velikost svědčí o rozsahu lásky.
Nedivte se. Copak je větší lásky, než zemřít za druhé? Život je největší přirozená hodnota člověka. Obětuje-li kdo život z lásky k bližním, dává všechno, co má, a podává důkaz vrcholné lásky.
Pane Ježíši, dáváš nám všechno, co máš. Obětuješ svůj čas pro výuku každého z nás, dává nám svou pravdu v radostné zvěsti, a nakonec i svůj život. Svou smrtí jsi zrušil naši smrt a svým vzkříšením nám dáváš nový život a záruku, že se s tebou setkáme jednou ve slávě. Teprve naplno doceníme tvou lásku, protože zatím ji nedoceňujeme. Proto jsi se, Pane, zjevil sv.Marii Markétě Alacoque, abys nám připomenul svou nezměrnou Lásku. Ukázal jsi jí své Srdce: Podívej, to je to Srdce, které lidi tolik miluje!
Církev se zrodila z Tvé Lásky, když vyšla jako krev smíšená s vodou z probodeného Srdce. A rána v tomto Srdci je branou, kudy vstupují hříšní lidé a celý svět zaprášený hříchem, aby vyšli posílení eucharistickým Srdcem vstříc věčnému životu. Kristova láska volá všechny lidi, nevylučuje ani největší hříšníky. Proto ukazuje Kristus celému světu své Srdce, obraz nekonečné Boží Lásky, aby je zbavil zimy úzkosti a křečí stresu a povzbudil na cestě spásy.
Křesťanství je náboženství lásky. Především Boží Lásky k nám. "Boží láska se v nás zjevila tím, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom skrze něho byli žili. V tom je láska, že on si nás zamiloval." (1 Jan 4,8)
Není to slovní vyjádření zjevení Ježíšova Srdce, obrazu lásky? Kéž bychom vraceli lásku, které se nám dostalo a stále dostává v hojné míře. To je druhá stránka mého učení. Proto prvním zákonem mé radostné zvěsti je láska k Bohu. Plněním tohoto zákona máme opětovat samému Bohu, Otci nebeskému, lásku, kterou nám dává v takové hojnosti. A zde máme dávat ze všech sil a celou svou duší, protože i když odpovíme na Boží lásku nejvíce, jak umíme, pořád je to málo. Druhý zákon mé radostné zvěsti se podobá prvému, ale směřuje k bližním, které máme milovat jako sebe samého. V lásce jsou obsažena všechna přikázání. Proto ten, kdo miluje a stále víc si vyprošuje od Boha, aby miloval Boží láskou, naplňuje a překonává zákon.
Připojme se k dobrému Srdci našeho Spasitele, abychom v něm jako v bohatém prameni načerpali hojnost lásky, kterou bychom opětovali především Bohu a rozdávali všem lidem a Božím tvorům. TB

Milosti chvíle II
Milosti chvíle
ničivá lavina ničím je proti té drtivé síle
s níž smetáš předsudků pohoří neřestí mámivé brýle
bych došel cíle.

Pán mi je dal
poslal mi duše jež po slově živém a žhoucím jen prahly,
když z mého zprahlého nitra nic netrysklo prázdné dál táhly
Pán mi je vzal.

Běda mi: nic
z hrudi mé čiší chlad, duši mi kruší hlad dobře to vím
já však svou ubohost před Bohem uznám rád k službě stojím
co bych moh víc?

Srdce mé stop
malé jsi schoulené že by tě chlapeček do hrsti vzal
trp však tak dychtivě jak by prs hladový kojenec ssál
jednou se vzchop.

Srdce mé vstaň
vidím když miluješ že sneseš nezměrné utrpení
jak děcko žadoní o hračky pros: Jen víc to nic není
nastavuj dlaň.

Zítra víc bij
prosím vždyť spoléhám laskavě že zítra dáš mi víc sil
zítřek žne a sklidí jásavě co dnešek se slzou vsil
napřáhni kyj.

Vše darujem
vždyť zítřek bohatší dnešní si věrností připravujem
stačí když dnes všech tvých darů ran milostí využijem
a děkujem

Zřím v duchu obraz
jde mrzák za mrazu kdekdo snad soucit má s trpitelem
nedbá ran obrazů - bídnějších než on je živitelem
má ten čin ohlas?

Jak svíce září
hladoví krvácí žebrá však na jiné: slitování.
Co jí sám? Kdo ví - on zkomírá by rostlo milování
květy na oltáři

Bez prodlení
bereme na bedra bídu všech bratří a pokolení
nedbáme rozkoše neznáme sebe
opojeni

Chceme nést víc
a zatím neseme zdá se nám čím dál míň řek bych spíš nic
vskutku však ženeme útokem naděje radosti vstříc
láskou žhne-li výš

Pouští jdu dál
usychat žízní když Pán mi povelí proč bych se bál
Trýzni všech trýzní vykřesej z mé hrudi živel tvých chvál
bych se ti vzdal

Když kruší kříž
zdroji všech pramenů z ledových kamenů v lesku, jenž dštíš
v peci tvých plamenů prostě si vzpomeneš Pane ty víš
ty první pníš - - Bratr Patrik Kužela

Maria učí svatému přijímání
10. Maria učí duchovně přijímat
Každá mše svatá celé církve je především slavnost svaté Panny. Je jasné, že určitá mše je spíše určena pro místní obec Božího lidu a příslušníci tohoto místního společenství mají také povinnost se zúčastnit této mše jménem celé církve. Tak mají v tu chvíli jaksi držet stráž ke spáse celého světa. Přitom si musíme uvědomit, že každou chvíli někdo někde na naší zemi přináší oběť, jež se vznáší k nebi jako velký dar lidstva přinášený Bohu církví. Při této oběti jsou zastoupeni všichni, kdo jsou díky křtu přivtěleni ke Kristu. Všichni z ní máme prospěch podle osobní účastí vírou a láskou. Toto duchovní spojení můžeme učinit ještě účinnějším, když se přijímáním přímo spojíme s Nejsvětější Svátostí. Tak se i v přijímání mimo mši svatou můžeme skutečně spojit se mší Božího lidu související s utrpením. Můžeme se tak spojit se mší, kterou Církev slouží právě ve chvíli našeho přijímání. Tak můžeme být duchovně ve spojení s všeobecnou a neustálou obětí církve.
Přijímání mimo mši svatou se však nikdy nemá odloučit od oběti kříže, která mezi námi stále trvá. Eucharistii tedy nikdy nemáme chápat ani přijímat rozplizle a mlhavě. Nejsvětější Svátost má přece jasný a určitý smysl. Proto se musí naše duše vždy upřímně povznášet k tomuto vnitřnímu hlubokému smyslu, ke skutečné přítomnosti ukřižovaného Krista.
Důležitost svatého přijímání vyniká proto, že jde o svátost Boží lásky vůči nám, ale i naší vzájemné lásky. Po druhém vatikánském sněmu umožňuje Církev křesťanu přijímat až dvakrát denně, s podmínkou účasti na celé mši svaté při druhém přijímání. Tak je možno začínat a končit den přijímáním a vtisknout každodennímu toku života rytmus setkání s Bohem nejen duchovní rozmluvou, ale také svátostí Boží lásky.
Někdy s lítostí shledáváme, že se nemůžeme zúčastnit přijímání dvakrát denně, čímž trpí rytmus našeho ucelování každého dne, aby se jeho všednost co nejvíce posvěcovala. Je třeba vědět, že Nejsvětější Svátost můžeme přijímat a spojovat se s eucharistickou obětí dvojmo: jednak přijímáním svátosti lásky při skutečné a vnitřní účasti na mši svátostným přijímání, jednak spojením se s eucharistickou obětí vzbuzením víry a lásky, pokud nemůžeme více. K tomu stačí upřímně se v hloubi své duše položit ke stupňům oltáře a tak se v duchovním přenesení spojit s Kristem přítomným v naší víře a lásce. Potom zbývá jen se obětovat jako Panna Maria spolu s ukřižovaným Ježíšem podle pravdy a v plnosti svých osobních povinností a odpovědnosti osobní i křesťanské. V usebranosti při této oběti dlužno prosit Boha, aby nás přijal a spasil, obnovil a posílil, aby spasil celé lidstvo skrze Krista a jeho svatou Církev. Stačí jen ponechat lásce, aby zaplnila naši duši po celý náš volný čas, odpoutaný od životních nutností, kdy je nám dopřáno docela se otevřít Boží milosti, jež se nám nabízí.
Takové přijímání je skutečným přijímáním. Přináší nám skutečné plody mše, kterou církev svatá stále obětuje za nás. Toto přijímání může, smí a má být obětováno jako svátostné přijímání, protože je vlastně jeho duší. A je možno je opětovat, kolikrát to jen za den stihneme. Žádný křesťan, který má příležitost jít do kostela na mši svatou, nemá promeškat tuto dobu své posvátné "stráže". Má přijít na své místo za sebe samého i v zastoupení za ty, které povinnost odvádí od každodenní Kalvárie. Kdyby totiž mohl přijít, ale nepřišel z lenosti, z pohodlnosti nebo dokonce z neúcty k vznešeným zájmům vlastní nesmrtelné duše a celého vykoupeného Božího lidu, pak bychom byli nuceni věřit, že jeho přijímání v pozdější době mimo mši svatou je ztěží hluboké a přínosné.
Nikdo nemusí závidět tomu, kdo naplno využívá možnosti dvojího denního přijímání nabízeného Církví svatou na mši svaté, nýbrž se máme modlit každý za celý Boží lid a všichni za jednoho, aby přijímali jedni za druhé jako nás Kristus spojil se sebou samým v hodinu své velké oběti a velikého svědectví lásky. Máme se takto modlit a přijímat nejen za ty, kdo byli křtem zapojeni do Těla Kristova, ale i za všechny ostatní lidi, zejména za všechny upřímně hledající pravdu. Svatá Panna chce všechny děti lidského pokolení zakrýt svým pláštěm a přivést ke svému Synu Božímu, aby snad nebyl někdo, pro koho by byla krev Kristova prolita nadarmo. A přiblíží se Boží království. Buď vůle Tvá! B.

Sv.andělů strážných Z večerních chval
Slavíme anděly nás lidí průvodce,
jež na pouť životem nebeský Otec dal,
slabému člověku by nebyl bez vůdce
a nepřátel se nelekal.
Neb to oč přišel sám nevěrný Boží druh,
když právem zbaven byl nebeských rozkoší,
rozpálen závistí těm koho volá Bůh
uloupit vždy se pokouší.
Náš strážce vždy bdělý rozepni perutě,
odvracej všecko zlé od svěřených duší,
chraň chorob duchovních a všeho, co krutě
souží nás a mír nám ruší.
Zněj svaté Trojici vždy zbožný chvalozpěv,
jež božskou svou mocí orchestr tří světů
řídí a jíž hřímá vesmírný koloběh
slávu od věků do věků. Amen.

Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely (10)
Jako dr.Alfred Fuchs trpěli a umírali tisíce tisíců. Vedle českého Žida dr.Fuchse, františkánského terciáře, můžeme např. uvést českou dominikánku sestru Marii Dolanskou (1895-1943). Jsou lidé, kteří už od dětství dávají známky tajemného předurčení ke zvlášť hluboké duchovosti a svatosti. Filoména Dolanská - tak byla sestra Marie pokřtěna ve Všemině u Zlína - patřila zřejmě mezi ně.
Dětství: Byla šestá ze 13ti dětí a s nimi rostli ještě čtyři cizí sirotci. Hned v útlém dětství zvykala sebeovládání a přinášela i veliké oběti z lásky k rodičům a k sourozencům. Maminka dala jednou najevo starost, jak vystačí se sladkým mlékem od dvou krav pro všechny děti. Od té chvíle Filoménka pije horší, kyselé mléko, ač měla velmi ráda sladké. Když někteří sourozenci nechávali suché okraje vdolků, Filoménka je jí sama, aby dotyční nebyli trestáni.
Toto čisté a nevinné děvčátko je z Valašska: z kraje mezi Velehradem, kde sv.Cyril a Metoděj učili, a Radhoštěm, odkud svatí bratři žehnali Moravě a všem Slovanům; z kraje, jímž sv.bratři chodili, jak říká staré lidové podání; z kraje, jemuž vládne Panna Maria z Hostýna a ze Štípy. Prudká a pevná je proto víra valašského lidu a odolávala i němcům i luteránům. Také Filoménka již od 4 let chodí denně na mši sv. jednou se rodiče dohodli, že pro nachlazení zůstane doma a nepůjde s ostatními na "roráty". Děvčátko zaslechlo šepot rodičů. Když myslela, že už spí a že bude brzy čas na divukrásnou rorátní mši svatou, potají se oblékla a šla napřed. Kostel byl zamčen, ponocný právě troubil půlnoc a donesl ji domů. Jako čtyřleté děvčátko prožila Filoménka venku také pověstnou letní valašskou bouřku. Blesky se křižovaly, hrom burácel a jeho hřmění se odráželo od horských strání. Stromy byly štípány bleskem a vyvraceny vichrem. Lilo a se strání stékaly do údolí potoky kalných vod. Opozdilí pasáci přihnali dobytek do dvora celí promoklí. Jenom Filoménka nepřicházela a všichni trnuli hrůzou. Když bouře skončila, přichází Filoménka s hor dolů. V ručkách nese nasbírané jahody, pečlivě navlečené na stéblech trávy, pro každého doma jedno stéblo. Z očí jí zářila radost. Šaty měla čisté a suché.
"Kdes byla, Filoménko?"
"Šla jsem na Honeček na jahody". A rozdělovala je.
"A jakto žes nezmokla?"
"Stála jsem pod jedním stromem."
"A co kdyby do něho udeřil blesk?"
Filoménka s úsměvem:"To nesměl.Pán Bůh viděl, že tam stojím-"
V klášteře: Květina z lásky oživuje a z nenávisti zabíjí. Vír vyvolává vír a strhuje jej za sebou do hlubin. A jeden lidský osud vyvolává další osudy a ovlivňuje jejich vývoj a konec. Také na Filoménčin život zapůsobili dva lidé: Sestra Rajmunda Jindrová a Otec Odilo Pospíšil.
Ctihodná Máti Rajmunda ji získala pro řeholní život. Byla to jedna ze zakladatelek českých dominikánek, vzácná duše svatého života. Vzala Filoménku do Řepčína (Olomouc) a tam po maturitě r.1915 vstoupila Filoménka do duchovní rodiny sv.Otce Dominika. Při obláčce dostala jméno Marie. V noviciátě a v další zkušební době sestra Marie "vedla život skrytý". Od r.1917 působila jako učitelka ve Slezsku, v obci Vlaštovičky, na soukromé české škole, protože veřejné školy byly v českých Vlaštovičkách jenom německé. Po převratu r.1918 uznal československý stát školy sester za veřejné, a dal jim plná práva státních škol. Sestry byly placené jako státní učitelé. Ve školách sester se nejen vzorně vyučovalo, nýbrž i pečlivě vychovávalo mravně i nábožensky. Celý kraj miloval sestry dominikánky.
Sestra Marie zůstávala stále touž hodnou Filoménkou: pro sebe jen horší věci a poslední místo. A tak jednala, i když se stala představenou. V Řepčíně i v dalším řeholním životě byla i sestra Marie stržena a usměrňována duchovní silou Otce Odilona Pospíšila. Často jezdil k sestrám na duchovní cvičení a na misie, a všude si všímal dětí. Probouzel v nich vyšší touhy po kněžském a řeholním povolání. Posiloval v sestrách touhu po svatosti. Jeden rodný bratr sestry Marie doznává, že i v něm setkání s Otcem Odilonem probudilo touhu po kněžství.
Ravensbrück: Hrozný rok 1938 vzal také sestrám všechno: majetek a školy, jazyk a občanskou i náboženskou svobodu. Sestra Marie, tehdy právě představená ve Vlaštovičkách, byla ponechána ve své řeholní škole, ale jako služka a školnice. Píše o tom sourozencům dne 21.XI.1939: "Žijeme svým povinnostem a celkem se o svět nestaráme, leč modlitbou a obětmi... nejsem ve škole, abych vyučovala, ale chodím do školy, abych uklízela, zametala a oprašovala. Též v bráně uklízím, když děti zajdou do školy, a myslívám si, že je Pánu Bohu stejně milé, vidí-li mne na stupni, nebo v bráně na kolenou, jen když plním radostně, co mi jeho nejsvětější vůle velí."
Německý nacismus ničil český národ dvěma způsoby: zřejmým, organizovaným násilím a tajnými udavači. Vězení byla nelidsky přeplněna kněžími a laiky. Dr.Fuchs o tom napsal v Dachau: "Všichni kněží působili mezi spoluvězni krásně apoštolsky. Co prožíváme, je skvělý obraz solidarity a oddanosti. Myslím, že málokterá generace směla prožívat něco tak velikého. Nemám jiného přání než moci se vyzpovídat. Snad se mi to podaří i zde. Doma je nálada skvělá, lidé jsou zatýkáni po stech, ale přicházejí do vězení s úsměvem." (Dr.Mařan, Kniha o Alfredu Fuchsovi, str.115-6,Praha 1946)
A tak přišla i hodina pro s.Marii: Výslechy na Gestapu, surovosti a konečné uvěznění v Opavě 10.V.1941. V červenci byla odvezena do koncentračního tábora pro ženy v Ravensbrücku: tři a půl metru vysoká zeď, ostnatý drát nabitý elektřinou. Nástupy (apel) ráno, v poledne, večer: dlouhé řady, v dešti, v mrazu a v nepohodě, v létě bosy, v zimě v dřevácích. Stávaly tak i dvě hodiny, někdy v neděli i celé půldne za trest, ale nikdo nevěděl, proč. (Nevěděl to konečně ani sv.Metoděj v Pasově, ani dr.Fuchs v Dachau... ani tisíce jiných nevinných.) "Hodiny nebyly nikde, jen příšerný zvuk sirén nás budil před čtvrtou hodinou a pak svolával. Hvězdy a měsíc svítily, my stály nehybně a vzpomínaly na domov." Filoménka se vždycky modlila. Také nemocné musely stát, i kdyby byly na "apelu" zemřely, což se také mnohdy stalo. Mnohým omrzly ruce i nohy.
"Kostela ani kaple v táboře nebylo, na to nebylo u Němců ani pomyšlení... Ani modlitby se nesměly konat veřejně."
"Na všechno byly rány, řvaní a kruté, surové tresty. Pracovalo se na dvě směny, ve dne i v noci: špatné jídlo, hlad. Pracovalo se v továrnách pro válečné účely. V táboře samém byly dílny, kde se šily vojenské uniformy a čepice, kabáty do letadel a prádlo. Tkaly se látky, pletly se punčochy, dělaly se ozdobné střevíce ze slámy, kabelky, slaměné obaly pro vojáky na nohy. Pracovalo se v lese (kácely se stromy), na silnici, na poli, v kuchyni, v kanceláři atd. Všechny práce vykonávaly ženy pod přísným dohledem dozorkyň, které měly stejnokroj a u pasu pistoli. Při práci venku měly s sebou cvičené psy a vojáky s puškami. Vojáci byli velmi krutí: Řvaní, nadávky, rány. také dozorkyně nás bily, kopaly a nadávaly nám. Mimo to bylo v táboře vezení. trestaná tam byla ve tmě, každý čtvrtý den dostala něco málo jíst a při propuštění 25 ran. Která to přežila, nemohla pak ani sedět,. ani ležet, ani spát a tělo měla úplné modré.
Spávaly jsme společně, tři postele nad sebou a ke konci bez povlaků a bez přikrývek, oblečeny v šatech. Kamna tam nebyla. V zimě bývaly postele ráno obaleny jinovatkou.
Lékaři a sestry v táborové "nemocnici" byli nevlídní a zlí. S nemocnými nedělali okolky. Člověk se tam dostal až už bylo nejhůř. Občas přijížděli lékaři z Berlína a prováděli na mladých a zdravých dívkách pokusné operace, jimiž nadělali mnoho mrzáků, a jež jsou strašnými svědky ukrutnosti německého národa."
"Sestra Marie Dolanská" - říkají dále svědkyně - "byla tichá, úslužná a vlídná, a kdo mohla, potěšila a pomohla. Rozdělila se i o to málo, co měla. Utrpení zakrývala i žertováním a nikdy nedala znát, že ji něco bolí. Všechny jsme si jí vážily a měly ji rády."
Jiná říká: "Na apelu a při práci se vždycky modlila. V neděli odpoledne jsme chodily spolu ven a společně konaly nedělní pobožnosti: sv.růženec, litanie, mešní písně... Také jsme si opakovaly biblické příběhy a různé části z katechismu."
V létě roku 1943 ji začaly silně bolet zuby. Po vytrhání všech zubů bolest ustala, ale s.Marie mohla jíst jen tekutá jídla. Chléb si pokrájela na kousíčky a rozmělňovala jej slinami při práci. Chodila i na noční směny. V listopadu musela do "nemocnice". Zemřela po narkose před operací na svatvečer Neposkvrněného Početí, dne 7.12., ve 3 hodiny odpoledne. Měla půlku hlavy zasaženou rakovinou. Na tváři měla klid a mír i po smrti. Jedna z uvězněných zachránila po s.Marii růženec a křížek z kartáčků na zuby, který sestře udělala jedna Polka. Poslala jej pak její rodině se slovy: "Těch věcí se dotýkaly ruce sestřičky, je v nich skryta touha po domově, po svobodě, vlasti, po všem dobrém a krásném."
Jiná spolutrpitelka svědčí o s.Marii: "Byla to vzácná řeholnice s tak vyhraněným náboženským i národnostním přesvědčením. Odbyla si očistec na zemi a je nyní v nebi. O tom jsem přesvědčena jako o článku víry. Modlím se za ni, ale to jen pro zvýšení její nebeské slávy. Všechny ji měly rády - věřící i nevěřící, kterých bylo v táboře též dost. Pro všechny měla slovo útěchy, za všechny se modlila."
Dne 2.dubna 1942 bratr sestry Marie, kněz, prosil d.p.faráře v Ravensbrücku, aby udělil sestře Marii velikonoční svátosti. Ten odpověděl 2.června 1942, že je to nemožné, ač se o to on i jiné všemožně přičiňovali. Přístup k vězňům nebyl katolickým kněžím povolen. (Tak i sv.Metoděje nechali němečtí biskupové také 3 roky bez svátostí a bez bohoslužby.)
Nebude snad nevhodné uvést o s.Marii tuto událost. Byla půlnoc, počátek 8.prosince 1943. Švagr s.Marie Emil měl pěkný sen: Na zeleném trávníku před školou - Emil byl učitelem - si hrály jeho děti. K nim přicházela jejich tetička Filomenka v klášterním oděvu sester dominikánek. Aby se jí snad nedostalo chladného uvítání od dětí, které ji neviděly již několik let, pospíšil si otec, aby ji laskavě uvítal a svým nejmilejším ji představil slovy: "Hleďte, děti, tuhle vám vedu tetičku Filomenku."
Všichni se radovali nad příchodem milované bytosti. Ale v tom okamžiku přestal sen a pokračovala skutečnost.
Nedaleko manželských postelí rodičů, v koutě světnice, byla dětská postýlka a v ní ležela nejmladší dcerka Věruška. Měla tehdy 2 a 3/4 roku. O půl jedné v noci se probudila, posadila se v postýlce a volala: "Maminko, kdo je to tady? " A prstáčkem ukazovala na jedno místo. Matka vstala, podívala se, ale nikoho neviděla. Laskavě konejšila maličkou: "Nikdo tu není, lehni si a spi!" Dítě se však bránilo: "Ale kdo to tady je? - Maminko, kdo je to? - Kdo je to tady, maminko?"
Rozmrzelou a proto hlasitější odpovědí své manželky: "Dej mi už pokoj, ať mohu spát!" - probral se Emil ze svého snu a řekl: "Věruško, to jsou tetička Filomenka. Právě teď jsem je k nám přivedl." Věruška se na tetičku Filomenku usmála, pak si lehla a usnula.
Rodiče však neusnuli hned. Emil vyprávěl své ženě Andělce, Filomenčině sestře, svůj sen. Pak se šla Andělka ještě podívat do vedlejší světnice na čtyři starší děti, zda klidně spí a nejsou-li odkryty. Když se vrátila, hovořili oba o tom, že by se sestra Marie měl už vrátit z koncentráku, jak by to bylo krásné, kdyby byla propuštěna a mohla je opravdu navštívit. Malá Věruška ji ještě nikdy neviděla a starší děti byla také asi těžko poznaly, když ji nespatřily již od r.1938.
Ráno 8.prosince 1943 daly rodiče jako by jen nahodile na stůl ve velké světnici fotografie strýčků a tetiček. Malá Věruška si z nich vybrala podobenku ctihodné sestry Marie a ptala se: "To jsou tetička Filomenka? V noci byly u nás. Já jsem je viděla."
Potom psal Emil do Olomouce druhým příbuzným, že Věruška v noci viděla Filomenku. Příbuzní mysleli, že je to snad nějaký omyl, že ji snad mohlo vidět některé starší dítě, které ji znalo, a že se to snad Emilovi popletlo s jeho snem. Zakrátko oznámilo Gestapo smrt sestry Marie (7.12.1943).
Jiří M.Veselý OP (Pokr.)

Sv.Ludvík Bertrand (9.10.) Z večerních chval

Dnes Ludvíkova oslava
se mezi hvězdy dostává,
hle, Valencie zástava,
z ní řada světců povstává.

I matce Církvi dme se hruď
a tone v šťastné radosti,
štká: Věčná chvála vzdána buď
Bože, tvé dobrotivosti.

V zalíbení si trvalém
Ludvíka všímáš od dětství,
pronikáš jej svým půvabem,
jas ctnosti má od chlapectví.

Z kolébky jej bez přestání
na večer žití předcházíš
a mocnou zbrojí pokání
až k vítězství jej provázíš.

Maria, Matko milosti,
Matičko milosrdenství,
před nepřítelem ochraň nás,
v hodinu smrti přijmi nás.

Otci i Synu dnes se der
i Duchu z hradla stálý zpěv
a světcům všem od rajských sfér
zazvučte bubny s cimbály. přel.br.Patrik Kužela

---

Smrt je úlisný ženich, pak ale směle, a s trubkou,
jenž získá vždy. vozem a spřežením
To kradmé namlouvání v triumfu odváží pryč
se zahájí v neznámý ráj,
bledými narážkami, k příbuzným, citlivým jak
mdlým blížením, porcelán.
Emily Dickinsonová