Ročník XV., číslo 10.                                                                                                                                                    říjen 2009
Obsah: Hledání, Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (42), Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté, Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely, křesťanského mučedníka z Osvětimi, Zprávy__________________________________________
 

C H V I L K A   M Y S T I C K É H O  Ž I V O T A
TVŮJ BRATR V NEBESKÉM OTCI
Když kladu vedle sebe přikázání lásky ke Mně a k bližnímu, tak dávám této spojitosti zbrusu nový podklad. Tvoje láska k bližnímu je dána předně tím, že také tvého bližního otcovsky povznáším na Moje dítě, dále tím, že nejen kvůli tobě, ale i kvůli tvému bližního přijímám lidskou přirozenost za svou vlastní a žiji v této přirozenosti na světě, a také umírám na kříži také za tvého bližního, a konečně příkladem, kterým ti tento život, totiž ve svrchované lásce, která neváží, nepočítá a vydává sebe až k oběti života.
Už Moje modlitba je v tomto smyslu výmluvná. Tak, jako tě učím modlit se ke Mně jako dítě k otci, tak tě také učím zahrnovat všechny lidi do všech proseb modlitby. Nikdo se nemá modlit jen sám za sebe a za své zájmy. Když se ke Mně obracíš, pak se obracej za potřebami všech, a nes ve svých prosbách všechny. Lásku k bližnímu a shovívavost a pohotovost k oběti, to všechno zakládej na skutečnosti, že třebaže zvláště tebe povznáším na Moje dítě, nikdy tě nepovznáším bez ostatních, nýbrž jedině spolu s nimi. Nemůžeš trhat lásku ke Mně od lásky k bližnímu.
Vždyť zahrnuji do Mé otcovské lásky k tobě také Mou lásku bratrskou, když kvůli tobě uprostřed ostatních přicházím na svět právě ve tvé lidské přirozenosti. Jako tvůj Bratr umírám na kříži právě za tebe uprostřed všech ostatních a spolu s nimi, protože právě tebe spojeného s ostatními nosím ve svém Nejsvětějším Srdci. Za všechny platím našemu společnému nebeskému Otci, takže otcovsky vidím ve všech vykoupených svého Syna. Cokoliv učiníš nejmenšímu ze svých bližních, učinil jsi Mně. Přijmi Můj synovský soud, podle kterého odsoudím ty, kteří se chovají tvrdě ke Mně ve svých bližních. Vždyť otcovsky posílám sám sebe bratrského za všechny, aby nikdo nezahynul.
Jde Mi o víc než o přirozenou lidskost, ba dokonce o víc, než si představuješ pomocí přirozeného ideálu lidskosti, jak jej lidé vytvářejí pomocí Deklarace přirozených lidských práv. Jde Mi o svaté člověčenství, o lidství v Mém tajemném Těle, o to, že tvůj bratr či sestra jsou s tebou ve Mně otcovském i bratrském i jako láskyplném a utěšujícím.
Prosím našeho společného věčného Otce právě o to, aby Mi tě dal spolu se všemi ostatními, abyste byli všichni tam, kde jsem, abyste všichni byli oděni slávou, která Mi přísluší. Modlím se, abyste všichni jedno byli, jako jsem jedno s Otcem a Otec se Mnou, tedy abyste všichni byli dětmi našeho společného Otce nebeského, jako jsem jím sám. Proto také za všechny prolévám Mou Krev. Moje Krev je prostě nová úmluva za mnohé. Jako se Izraelité stali v krvi prvé úmluvy Mými zvláštními miláčky a Mými dětmi, tak se Mou Krví stávají Mými novými dětmi. Už Moje přirozená láska a péče o pomíjivé záležitosti všech ukazuje, že Moje láska chce zahrnout všechny a všechny povznést ještě k vyšší účasti na Mém dětství a otcovské péči. Z toho plyne celý tvůj život ve světě, protože viditelně žiješ s viditelnými lidmi ve viditelném světě. Sám tě spojuji s bližními, aby ti byli bratry a sestrami, abych ti pomáhal uskutečňovat tento život Mých dětí.
Tím je dáno celé tvoje chování vůči bližním. To nejsou jen tvoji spolužijící, známí a přátelé, rodáci a soukmenovci, nýbrž, a to stále zdůrazňuji, jsou to děti našeho společného nebeského Otce, jako jsem sám tímto Dítětem. Tak přistupuj k bližním. Na této základně buduj celý svůj vztah k bližním. Počínej si s láskou, dobrotou a shovívavostí, protože jsi dítě našeho nebeského Otce, aby jednal podobně dokonale otcovsky a bratrsky, jako sám jednám otcovsky a bratrsky. Překračuji hranice národnostní a náboženské, když tě učím vidět bratra v každém postiženém, prostě v každém člověku. Už Můj příklad je v tom ohledu směrodatný. Pomáhám všem a každému, kdo se na Mne obracejí, i lidem z pohanství. Ujímám se hříšníků, ujímám se malomocných, ujímám se publikánů, uzdravuji nemocné všeho druhu, skláním se nad zraněnou láskou otcovskou i mateřskou, bratrskou i sesterskou. Ale hlavní lásku ti ukazuji, když za tebe uprostřed všech ostatních, ale také spolu s nimi, kladu svůj život a když se k tomu vydávám dobrovolně.
Při Poslední večeři odevzdávám učedníkům závěť. Odevzdávám ti Mou lásku. Láska byla přikázána už ve Starém Zákoně, ale to nové, co dávám bratrsky, je synovská láska k Mému dítěti, láska Dítěte, které dovede dát i svůj život, abys měl život právě ty a abys Mne měl v hojnosti spolu s ostatními. Moje láska sahá až k hranicím možnosti, protože za ně dávám svůj nadpřirozený život, Život tvého života, Život nekonečné ceny. Tuto svrchovanou lásku čili milost, lásku obětující se až k smrti, ti odevzdávám na památku jako svou závěť. Po tom poznají lidé, že pocházíš ode Mne jako Můj učedník, budeš-li mít tuto lásku, lásku schopnou oběti až do krajnosti, lásku, která dovede i život položit za bratry, jako to sám činím stále a navěky! A umírám za to, abys měl nový život, nadpřirozený život. Taková musí být tvoje láska k bližním. Křesťanská láska není láska vypočítavá, ani jen humanitní, lidumilná. Tvoje láska je účastí na Mé ryzí Lásce, která se ve Mně vtěluje do tvého, lidského těla. Moje láska miluje bližního jako Mé dítě a proto, aby z něho učinila Mé dítě. Taková je předně láska mezi manželem a manželkou. To je láska dvou Mých dětí, které si mají pomáhat, aby mohly v sobě uskutečnit život Mých dětí a dále aby daly světu novou buňku tajemného Těla Mé Lásky; aby aspoň oni dva uskutečnili lásku Mých dětí. Taková má být dále ona láska Mých dětí, aby to, co vykvete z Mého požehnání z tohoto posvátného spojení Mých dvou dětí, bylo opět přijato jako Moje dítě.
Tak se dívá matka a otec na své dítě. Ne pouze jako na předmět svých pomíjivých starostí, ne pouze jako na svůj pozemský poklad, na svého poloboha, nýbrž jako na Moje dítě, které svěřuji rodičům, aby z něho vychovali Moje dospělé a dokonalé dítě. Tak jim je svěřuji, aby v něm vypěstili onen základní život Mého dítěte, který se může rozrůstat. To je ochrana proti přemrštěné ryze přirozené lásce a zároveň je to záruka proti tvrdosti, necitelnosti a bezohlednosti vůči slabému lidskému tvoru. Vždyť každý, kdo přijímá nejmenší z Mých nejmenších v Mém jménu, ten přijímá Mne samého. Neboť přijímá Moje dítě a Moje dítě pochází ode Mne, který jsem sám Dítětem Nejvyššího.
Když pak je bližní Mým dítětem či povolaným za Moje dítě, tak se celý tvůj vztah ke Mně od základu mění. Nemůžeš se dívat na svého bližního jen jako na předmět svých plánů a zájmů. Tak povstává žena k důstojnosti jaksepatří, není tu jen pro mužovy oči a jeho žádost, nýbrž je tu pro Moje dětství. Má svou důstojnost jako povolaná za Mé dítě a má druhou důstojnost, aby pomáhala muži v tom, v čem si sám nevystačí. Muž a žena mají být přece jedno tělo, ale také jedna duše, právě v tomto Mém svatém dětství.
Když zvu každého za Mé dítě, tak se už nemůžeš se chovat odměřeně, chladně a nelaskavě k Mému dítěti. To platí o všech, i když je to nejprostší, nejnižší, jak se říká - tvůj podřízený, protože každého bratrsky zvu za dítě našeho společného Otce v nebi a podle toho hleď upravit svoje hodnocení bližního. Co jsou všechny tvé tituly a hodnosti proti této nesmírné důstojnosti povolání k Mému dětství!
Hledáš řešení sociální otázky? Kolikrát už padla námitka, zda jako tvůj Bratr a Spasitel světa řeším sociální otázku. Dělám něco zásadnějšího. Neomezuji se na řešení sociální otázky. Proto také jednou komusi, kdo chce, abych zařídil spravedlivější rozdělení pozemských statků mezi lidmi, říkám: Člověče, kdo Mne ustanovil rozdělovatelem vašich statků? Místo toho tě učím dívat se na tvoje bližní jako na něco nesmírného, vznešeného, jako na povolané za Mé dítě. Nechej se proniknout tímto přesvědčením. Nauč se z něho žít, a pokaždé najdeš způsob, jak se správně postavit vůči svému bližnímu, ať je v jakémkoliv postavení, ať je v jakémkoliv vztahu k tobě.
Jak bys mohl utiskovat nějaké Moje dítě, ubližovat Mému dítěti! A naopak, co bys neučinil pro Moje dítě. Především v duchovním ohledu. Tady jsi u nejdůležitějšího zdroje tvého apoštolátu. Když tě povolávám uprostřed ostatních a spolu s nimi za Moje dítě a když není větší důstojnost a když tak málo lidí ví o tomto svém velkém požehnání, nebyl bys krutý, kdyby ses nechtěl podělit o toto své štěstí? Neměl bys všechno učinit, všeho se odvážit, všechno vytrpět a snést, všechno podstoupit a podniknout, abys všechny přesvědčil a získal hlavně životností svých krásných slov a příkladem, že lze dát něco nesmírného, z čeho by se dalo žít za všech okolností a ve všech potřebách?
Nemůžeš dát silnější a velkorysejší podklad jakékoliv myšlence misijního apoštolátu, než toto: Všem je podáno v Mé Krvi Moje dětství a milost z účasti na Mém dětství. Právě tobě dávám tato milost i světlo poznání Mé milosti. Rozhlédni se - kolik je lidí, kteří se potácejí tak shrbeni přízemním krokem! Řekni si: Co bych neučinil, čeho bych se neodvážil, co bych nevytrpěl a nesnesl, abych zvěstoval všem toto blaživé poselství: Lidé, nejste povoláni k tomu, abyste se věčně plazili při zemi a zůstávali ve svých ubohých radostech, kterým říkáte štěstí! Lidičky, nejste povoláni k tomu, abyste se dusili prachem pozemských obzorů! Máte pozvánku k tomu, abyste byli vyzvednuti vysoko - až do náručí našeho nebeského Otce, a to všechno v Mé Krvi už jednou na Kalvárii prolité, a dodnes prolévané! Probuďte se! Uchopte tuto svou největší nebeskou, nadpřirozenou důstojnost!
Tvoje láska k Mému dětství pak bude vynalézavá, protože to je Moje láska, láska tvého Bratra a Spasitele, který svým Vtělením vynalézám svátostný pokrm Mého Těla a spásonosnou smrt na kříži. Už nikdo jiný tě nemůže víc milovat. Proto mám ve svých rukou všechny možnosti, všechny síly a obětavost až do krajnosti.
Láska je prozíravá, láska k Mému dětství, která Mi dovedla vdechnout takové zázračné prostředky lásky, osvítit i tebe a všechny apoštoly. Proto dovedeš jasně vidět všechny potřeby a bolesti a dovedeš správně v důstojnosti a důležitosti Mého svatého dětství vidět a najít také léky a prostředky, jak dospět k zakoušení a prožívání této nesmírné milosti a vznešenosti. Láska ti dává způsoby, jak všechny zapálit, jak všechny přivést k nim samým, do jejich nejvlastnějšího středu, do kterého je sám umísťuji tím, že ti dávám milost a účast na své nadpřirozenosti. Svět by se dal změnit, kdyby ses dal přetvořit touto myšlenkou povolání za Moje dítě. Ihned bys správně chápal sebe i bližní. Moje Láska by tě vedla, svítila by ti i posilovala by tě. Zkus to, a uvidíš! B. (Pokr.)
+++

                                                                                M E Z I    N Á M I

                                                                                    J.E.Lopourová
                                                                                             +++
B E S E D N Í   Ř E Č I   podle Tomáše ze Štítného (42)
Děti: Tyto promluvy povzbuzují k dobrému! Rádi bychom slyšely víc po takových věcech! Řekl jsi, že je pro hříšníka dobré obrátit se. Pověz nám, tatíku, na čem závisí obrácení hříšníka, zda na jeho vůli, či na zvláštním daru Boží milosti?
Otec: Ptáte se po vysokých věcech! Je však o dobré zmínit se i o něčem takovém. Říkám, že spása nezávisí plně jenom na některém z obou, avšak závisí více na daru Boží milosti, abychom chtěli být dobří, než na nás. Nezávisí to jenom na tom, kdo chce, anebo na tom, kdo běží, ale na tom, kdo se smiluje a povzbudí, pomůže a dá dokonat. Kdo smrtelně hřeší, nemůže vstát sám bez Boží pomoci. Bude hříchem tak spoután, že jej zlý nepřítel povede z jednoho zlého do druhého, a bude s ním zacházet podle hříchu. Copak to člověk mnohokrát nevyzná, když učiní něco špatného a říkají mu: "Proč jsi to učinil?", praví: "Tak způsobil můj hřích." Sv.Jan Zlatoústý praví: Dříve, než zhřešíme, záleží to na naší vůli: chceme-li ďáblu povolit či nechceme. A jak se dáme spoutat jeho skutky, nebudeme se moci svou vůlí bez Boží pomoci od něho odpoutat, jako loď, když nemá, kdo by ji řídil, pluje tam, kam ji vítr povede. A proto, vytrhne-li se někdo z hříchu a obrátí k Bohu, je to dar Boží milosti. Bez daru Ducha svatého nemůže nikdo říci: Ježíš je Pán (1 Kor 12,3). Kristus říká: Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec (Jan 6,44). Tak lidské obrácení závisí nejvíc na Božím daru.
Když sv.Řehoř mluví o tom Božím daru, podle slov: Kdo mu něco dal, aby mu to on musel vrátit? ( Ř 11,35), tak praví: Žádný jistě nedal nic Bohu předem, aby mu to pak oplatil svým darem. Kdybychom si bez jeho daru zasloužili jeho dar dobrými skutky, jak by mohla být pravda, co řekl prorok: Bůh milosrdný jde přede mnou (Ž 59,11)? Kdyby si naše láska k němu zasloužila, aby nás pak miloval, Písmo by neuvádělo:
Ne že bychom my napřed milovali Boha, ale že on napřed miloval nás (1 Jan 4,19). Kdybychom svou mocí bez něho činili něco dobrého, kde je to, co sám říká: Beze mne nemůžete učinit nic (Jan 15,5)? Pak-li si kdo myslí, že by dobrým myšlením předem zasloužil, aby mu pak bylo dáno činit dobře, neřekl by sv. Pavel: Ne že bychom mohli tuto způsobilost přičítat sami sobě na základě toho, co je v nás; naše způsobilost je od Boha (2 Kor 3,5). Proto má každý vyrýt ze svého srdce všechny kořeny hříchů, doufání v sebe, a doufat v Boha, žádat ho o daru k svému obrácení, neboť od něho je všechno naše dobré. Amen.
 

DO M L U V Í  SE  K Ř E S Ť A N   S   M U S L I M E M   O  V Í Ř E ?
Samozřejmě, že se domluví, a nejen tak, že by se omezovali jenom na přirozené věci, ale musí se tomu učit od našich svatých, totiž zejména od sv.Cyrila-Konstantina.
Agaréni, zvaní Saracéni, podnítili rouhání proti jedinému božství svaté Trojice a pravili: "Kterak vy, křesťané, přestože se domníváte, že je jeden Bůh, rozdělujete jej na tři, když tvrdíte, že je Otec i Syn i Duch? Můžete-li to jasně vyložit, který dovede o tom promluvit a naše námitky vyvrátit." Filosofu bylo tehdy čtyřiadvacet let. Císař mu řekl: "Slyšíš, filosofe, co mluví nečistí Agaréni proti vaší víře? Nuže, jsi sluhou svaté Trojice a jejím učedníkem, jdi a postav se jim na odpor, a Bůh, dovršitel každé věci, v Trojice velebený Otec, Syn a Duch svatý se tvům slovům milost a sílu a učiní tě druhým novým Davidem, jenž zvítězil třemi kaménky nad Goliášem." Když to (Konstantin) vyslechl, řekl: "Rád tam půjdu pro víru křesťanskou."
Když tam dospěli, spatřili podivné a ošklivé věci od nich zhotovené, které vytvořili na potupu a posměch všem křesťanům žijícím na onom místě a nemálo je sužovali. Byly tam totiž namalovány zvenčí na dveřích všech křesťanů obrazy ďáblů, jimiž je chtěli ochromit a pohanět.
Při obědě mu Agaréni kladli otázky: "Vidíš, filosofe, ten úžasný div, jak boží prorok Mohamed, který nám od Boha přinesl blahou zvěst, obrátil množství lidu? A my se držíme jeho zákona a v ničem ho nepřestupujeme, ale vy křesťané, kteří se držíte zákona vašeho proroka Krista, tak se chováte a děláte, jak se komu z vás líbí, ten tak, ten onak." Na to filosof odpověděl: "Náš Bůh je jako mořská hlubina. Prorok (Izaiáš) o něm praví: Rod jeho kdo vypoví? Neboť život jeho bude vzat ze země. Proto se mnozí pouštějí na tuto hlubinu, aby jej hledali. Silní duchové ji přeplavou s jeho pomocí a vracejí se s bohatou kořistí, ale slabí, ježto se pokoušejí přeplout v shnilých lodičkách, jedni se potápějí a druzí stěží sotva dechu popadají zmítáni chorobnou netečností. Vaše moře je úzké a pohodlné, každý je může přeskočit, malý i velký, nevymyká se z lidského obyčeje, ale jen co každý může dělat. A pak, nic vám nezakázal. Když nespoutal váš hněv a chtíč, do jaké propasti vás uvrhne! Rozumný ať uváží. Ne tak Kristus. Ten zvedá, co je těžké, zdola nahoru, vírou a Božím působením učí člověka. Jakožto tvůrce veškerenstva stvořil člověka uprostřed mezi anděly a zvířaty, řečí a rozumem jej odlišil od zvířete, hněvem pak a chtíčem od andělů, a které stránce se kdo blíží, tou se stává více účasten bytostí buď vyšších nebo nižších."
I tázali se ho dále: "Když je Bůh jeden, proč jej slavíte ve třech? Pověz, víš-li. Nazýváte jej otce, i synem i duchem. Když takto mluvíte, dejte mu i ženu, ať se z toho naplodí mnoho bohů." Na to filosof odpověděl: "Nerouhejte se tak bezbožně, neboť my jsme se dobře naučili od proroků a otců a učitelů slavit Trojici: Otce, Slovo i Ducha, tři osoby v jedné bytosti. Slovo se pak vtělilo v Panně a narodilo se pro naši spásu, jak i váš prorok Mohamed svědčí, když takto píše: "Poslali jsme ducha svého k panně s přáním, aby porodila. (Alkoran, sura 19.17). Odtud já vám podávám důkaz o Trojici."
Poraženi těmito slovy, obrátili se k jiným věcem a pravili: "Tak jest, hoste, jak pravíš. Je-li však Kristus váš Bůh, proč nečiníte, jak přikazuje? Neboť v evangelních knihách je psáno: Modlete se za nepřátele a dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí a pronásledují, a nastavte tvář těm, kdo vás bijí. Vy však ne tak, ale ostříte zbraň na ty, kdo vám tak činí." Filosof na to odpověděl: "Jsou-li v zákoně dvě přikázání, o kom platí, že splnil zákon, ten, kdo zachová jedno přikázání, či ten, kdo zachová obě?" Oni odpověděli: "Ten kdo obě." Filosof na to: "Bůh praví: Modlete se za ty, kdo vás tupí. Dále praví: Větší lásku než tuto nemůže nikdo projevit v tomto životě, než aby položil život za své přátele. A my to činíme za přátele, aby se zajetím těla nebyla též jejich duše zajata." Opět řekli: "Kristus dal daň za sebe i za jiné, proč vy se neřídíte jeho skutky? A když se tomu sami bráníte, proč aspoň za své bratry a přátele nedáváte daň takovému velkému a mocnému národu izmailskému? Žádáme toho málo, jen po jednom zlatníku, a co svět světem bude, zachováme spolu mír jako nikdo jiný." Filosof se jich otázal: "Jestliže někdo následuje svého učitele a chce kráčet v jeho šlépějích a někdo jiný se s ním potká a odvrací jej od toho, je to jeho přítel či nepřítel?" Oni odpověděli: "Nepřítel." Filosof se tázal dále: "Když Kristus dával daň, jaké bylo tehdy království, izmailské či římské?" Odpověděli: "Samozřejmě římské." "Proto se nesluší", pravil on, "nám to vyčítat, neboť všichni dáváme daň Římanům." (Život sv.Konstantina Cyrila, 6)
Poté vsedl na loď a dal se na cestu do Chazarska přes Azovské jezero a Kaspijskou bránu kavkazských hor...
Chagan se chopil číše a pravil: "Pijme ve jméno jediného Boha, který stvořil všechno tvorstvo." Filosof se také chopil číše a pravil: "Piju ve jméno jediného Boha a jeho Slova, jímž stvořil všechno tvorstvo a jímž nebesa jsou utvrzena, i oživujícího Ducha, jímž všecka síla jejich trvá." Chagan mu odvětil: "Říkáme všechno stejně, jen v tom se různíme: vy oslavujete Trojici, my však Boha jediného podle Písma." Filosof řekl: "Písmo hlásá Slovo i Ducha. Prokazuje-li ti někdo úctu, ale tvého slova a ducha v úctě nemá, jiný však má v úctě všechny tři, který z obou je uctivější?" On řekl: "Ten, který má v úctě všechny tři." Filosof mu na to odpověděl: "Proto i my činíme víc, že to osvědčujeme skutky a posloucháme proroky. Neboť Izaiáš řekl: Slyš mě, Jakube Izraeli, jehož já volám, já jsem prvý a já jsem na věky, nyní mne poslal Pán a Duch jeho." (Život sv.Konstantina-Cyrila, 9)
"Pověz mi, hosti, proč vy se nedržíte Mohameda? Vždyť on ve svých knihách velmi pochválil Krista. Řekl o něm, že se narodil z panny, sestry Mojžíšovy, a že byl veliký prorok, který mrtvé křísil a všeliké neduhy velikou mocí uzdravoval." Filosof mu odpověděl: "Pověz: Je-li Mohamed prorok, jak uvěříme Danielovi? Neboť on řekl: Do Krista všechno zjevení a proroctví přestane (Dan 9,23-24). On se však objevil až po Kristu? Jak tedy může být prorokem? Nazveme-li ho prorokem, pak zavrhneme Daniela." Tu řekli mnozí z nich: "Co mluvil Daniel, mluvil duchem božím."
A tak se rozešli s radostí. Bylo pak jich pokřtěno z lidu ke dvěma stům, když se zřekli pohanských ohavností a nezákonných sňatků. A chagan napsal císaři takovýto list: "Poslals nám, Pane, muže, který nám vysvětlil, že křesťanská víra je učením i skutky svatá. Přesvědčili jsme se, že je to víra pravá..." (Život sv.Konstantina-Cyrila, 11) TB
 

E V A N G E L I U M   P O D L E   M É H O  G U S T A 
Úžasná jízda
Po všech těch toulkách světem se vracím domů, do svého města, které jsem na chvíli opustil. Ač Mi tu všechno patří, přicházím jako věčný tulák, sledovaný jenom zatoulanými psy. Kdo by ve Mně hledal vznešeného mocnáře, když se pokojně a se srdcem na dlani vracím domů? Jak je Moje srdce pokojné, tak vládnu. Právě protože jsem tak pokojný srdcem, patří Mi nejvyšší říše, sláva a čest. Každý vidí mlčenlivého bezdomovce, protože opravdu nemám, kde bych hlavu složil, a přesto tu vládnu v každé době. Tichý a nenápadný je Můj příjezd domů. Jako je má říše skutečnou říší, tak je říší pokoje a míru, je říší ducha. I když si přeji, abys Mé vládě dobrovolně otevřel celý svůj život i brány hradu celé své bytosti, Moje říše je především v tvé duši. Je to svrchovaná říše.
Upoutám pozornost jen bláznů a dětí. Ti Mě radostně a nadšeně vítají. S těmi slavím svůj slavný vjezd. Chceš se zúčastnit Mé slávy? Pokus se, abych u tebe zvítězil slavně a velkolepě! Pokus se, abych slavil vítězný vjezd do celého tvého života, soukromého i veřejného! Ustup a udělej Mi místo! Přijíždím, abych vládl srdcím. Přijíždím, abych vládl lidstvu. Přicházím, abych vládl všemu slavnému.
Sleduj Můj trojí vjezd! Především Můj vjezd do tvého srdce, do tvého nitra. Dále do srdce těch, kdo Mě ještě neznají, do života v celém světě. Konečně Můj vjezd do slávy, která Mi přísluší jako vládci a nejvyššímu pánu všehomíra, a přitom i jako oběti lásky. Když sleduješ Můj úžasný vjezd do města, necítíš výčitku, kterou jsem jednou řekl svému městu: Kéž bys bylo poznalo aspoň ty den svého navštívení! Kolikrát jsem se snažil shromáždit obyvatele tvé jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla...
Necítíš takovou výčitku, když Mi vybíháš v ústrety a zveš Mě do svého domu, abych přišel jako vítěz do tvého příbytku, upnul celou pozornost tvé duše na sebe, který ti mohu poskytnout bezpečnou ochranu. Zdráhám se však přijít kamkoli, kde nejsem vítán, a přesto se mám vrátit do svého města. Zdráhám se však přijít kamkoli jako násilný dobyvatel. Beru ohled na tvou svobodu. Klíče ode dveří do tvého příbytku ponechávám jen tobě a dbám na to, aby ti je nikdo nevzal.
Kdo a co vládne v tvé duši? Co brání, že neslyšíš Můj hlas? Co tě ruší, že nevnímáš jásavou, oblažující a povznášející radost těch, kdo Mě přijímají v plné síle, aby Mi porozuměli a spolehli se na mě? Co je to za zaseknuté zámky a zalomené klíče, které ti brání otevřít dveře svého srdce? Co stojí v tobě, u brány tvé duše jako strašní mouřenínové, plní zaujatosti a předsudků, aby všemi prostředky zatarasili vstup každému příchozímu? Je to pýcha, ješitnost, závist, nenávist strašných mimozemských nestvůr, hlídajících tvůj prázdný, zatuchlý dům. Tato pokrytecká závist, lpění na nesmyslných předpisech a povrchní obřadnosti dělá z tvého srdce dům strachu. Když omezíš svůj duchovní život na obzor daný naučenými vzorečky, na několik povzdechů, na vnější úkony a neotevře se Mi tvé srdce, nepochopíš přes všechno své vzdělání a zběhlost v obřadech chvíli svého navštívení. Neporozumíš ani Mě a ani Mému poselství, a nepřijmeš Mě, když budeš sledovat jenom své zajištění od našeho věčného Otce. Pokud budeš ode Mě očekávat jen své osobní výhody, neotevřeš se vyššímu dokonalému vedení, které tě ode všeho a přese všechno chce přivést jen ke Mně v tvé kůži. Každopádně bys žárlil na radost, na štěstí, na bohatství, prospěch a úspěch svých bližních v duchovním i ostatním směru. Tato závist a žárlivost by ti zavírala oči, zatemnila by tvou mysl tak, že nepostřehneš chvíli svého navštívení. Nepostřehneš pak ani způsob, kterým tě volám. Mám pro tebe jedinečné dary. Proto tě volám jinak než kohokoli jiného. Nedej se zmást hodnocením velikosti Mé lásky podle běžně uznávané stupnice hodnot, jak si ji lidé během pozemské pouti sestavili!
Pokus se živě pochopit a prožít svou bytostí ve svém nitru kdo jsem já! Potom se přestaneš pohoršovat nad Mými požadavky a nad tím, jak Mě někdo prohlašuje vládcem své bytosti, a jak Mi někdo všechno dává. Žádnou Mou lásku nepokládej za přemrštěnou! Nic Mi neodpírej, protože jedině pak ti dám zakusit, jak úžasná je má nabídka, a že si opravdu zasloužím tvou důvěru, abys Mi dal všechno, aby ses Mi celý oddal a zaslíbil.
Vládnu, protože jsem k tomu pozván. Moje říše se však neprosazuje zvenčí, a především zevnitř, přes tvé srdce. Tato říše je především v tobě. Také Moje viditelná říše má tento vnitřní obsah, cíl, smysl a prostředky k tomu, aby z tebe učinil svou říši, abych v tvém nitru a v tvém životě mohl slavně vládnout. To je smysl všech Mých slavných ustanovení a Mého vyššího nadání a všech zařízení Mého tajemného těla. Chci ti předávat a zprostředkovávat, a pak udržovat a rozhojňovat v tobě život Mé lásky. Teprve v tobě a přes tebe hodlám vládnout v celém světě.
Mé učení není jenom nauka, ani jen tvé vedení. Nepokládej to jen za svou soukromou záležitost, omezenou na tvůj dům a na tvou činnost. Konečně ani ty sám nejsi jen soukromá bytost. Takže pozor na soukromý sektor! Jsi postaven do života, ve svém povolání, se svými silami a schopnostmi, se svými možnostmi, se svými hodnotami. Vším, čím jsi, jsi zakotven v životě. Když mám něco znamenat ve tvém životě, tak Mi dovol, abych se ti projevil v životě tak, jak je, tedy i v životě veřejném, v životě tvého povolání, tvých schopností a sil v tomto povolání. Vším tím, čím jsi a co ti bylo svěřeno, buduj vyšší říši, aby tvůj život vyvrcholil slavným, triumfálním vjezdem do Mého příbytku v tvém srdci. Nepřicházím do domu tvého nitra jako samozvaný cizinec, ani tam nemusím chodit jinak než dveřmi, ani se tam nemusím vloudit jako pašerák, protože přicházím domů, i když přicházím zdaleka. Vracím se domů, třebaže na Mě často zapomínáš.
Třebaže se Mi dnešní svět strašně a smutně odcizuje, přijímám jej za Můj domov. Je zbavován každé zmínky o Mně právě kvůli tvému častému strašnému soukromničení. I ty, Můj příteli, jakož i ty, kdo se za Mého přítele vydáváš, nejednou nesmyslně a tvrdošíjně zavádíš toto soukromničení. Jednou týdně si hodinku hraješ na Mého přítele a služebníka, ale jinak celý zbytek času si všechno zařizuješ jen podle sebe sama. Máš-li děti, stěží jim dovedeš vlít do života pravdu o tom, že mají rodného bratra na nejvyšším místě. Raději je kazíš a znetvořuješ i svádíš veškerým tím módním smetím, kterému se říká "moderní" a "pokrokové".
Pak se nestačíš divit, že si ze svého srdce, ze svého příbytku, a konečně i z celého okolí vytváříš prostředí naprosto mrazivé či aspoň chladné, bezbarvé, bezejmenné, zbavené každého vyššího smyslu, odcizené tobě i Mě samému. Co potom pomůže promlouvat někomu do duše? Co je pak platné vyučovat Mému učení v nějaké přidušené hodince Celý zbytek svého času už od dětství vdechuješ dusivou atmosféru přízemnosti tohoto světa, jeho falešných zásad, jeho nadutých frází a reklam, směšných před nesmírností našeho věčného Otce.
Mým slavným vjezdem do Mého města, jakož i do světa vůbec, nic nekončí. Naopak, tím začíná Můj neustávající slavný příjezd k tobě. Stále znovu opakuji svůj slavný vjezd, protože Mi jde o tebe, tvůj svět a hrad tvého nitra, kde se to celé dějství uskuteční právě nyní. Zahájil jsem obnovu tebe i celého světa, který je ti svěřen, abych to všechno mohl společně s tebou jednou odevzdat našemu věčnému Otci.
Nebude lépe ve světě, ani nebude pokračovat jeho správný rozvoj, dokud se ty sám nepřipojíš k Mému dílu. Možná, že někdo bude nazývat Moje dílo překonaným. Třeba to i nazve přežitkem. Nicméně ty, který Mě znáš, přijmeš Mě bez předpojatosti a bez dlouhého přemítání za vždycky zvaného hosta, totiž přítele, jehož pohostíš, jak nejlépe dovedeš. Přidej se svými schopnostmi, svým povoláním, svým místem, a vším, co je ti svěřeno k tomuto úsilí o ozdravění světa a vybudování nového prostředí! Nabídni Mi svůj příbytek za domov! Nech Mě vládnout z tvého srdce! Tak chci s tebou oslavit Můj den dokonalé světovlády. Chci ti připomenout, tobě, který víš, kdo jsem a koho ve Mně máš, abys nezapomněl, co by tvé okolí ztratilo beze Mě v tobě. Jak by strádalo a trpělo! Staň se také ty živou připomínkou pro své okolí! Přičiň se všemi silami a celou svou vůlí a vším, co ti bylo vloženo do rukou, o to, aby se vytvořilo Moje nové, čisté, a nezvratně dokonalé prostředí.
Dej se Mnou oslovit a navštívit tam, kde jsi, s těmi schopnostmi a možnostmi, které máš! Jsi vzdělanec? Dej se oslovit a navštívit jako vzdělanec! Jsi dělník? Dej se oslovit jako dělník! Ať jsi kdokoli, připrav Mi uvítání, abys každou pídí své bytosti směřoval ke Mně a k Mé říši! Nedbej na to, že nejlepší znalci a experti zůstávají i se svými katedrami stranou! Když Mě na břehu svých dnů přijmeš na vrcholu svých životních zásad i v srdci svého prostředí, potom ti nezbude, než Mě slavnostně uctít a vzdát Mi příslušný hold. Všechno tě to přivede k jásajícímu lidstvu, které Mě vítá a holduje.
Duchovní život tebe, který se brodíš světem, se neobejde bez Mé slavné hostiny lásky. Vždyť jsem to já, a žádný příštipkář, ani vetešník, ani pouhý prostředník tvé obnovy a nekonečného zdokonalení, nýbrž jsem, který jsem. Proto se ucházím o to, co Mi patří. Z pouhé lásky k tobě beru na sebe tvé tělo. Tím spíš si zasloužím kapku vděčnosti, úcty a lásky.
Nestačí Mi jen tvá soukromá úcta, jak se možná někdy domníváš. Nejsi ve svém životě pouhým soukromníkem. Máš Mi to vše projevit v celé spletitosti svého povolání a veřejného života.
Přede Mnou nejsi žádným osamělým přespolním běžcem. Jsi zapojen do Mé svrchované říše jako domácí účastník a vlastník celého pole a lánů, které ti odkazuji, abys je zdědil, sotva dosáhneš plnoletosti v duchu a pravdě. Jako tě celého vybavuji zvláštními dary a vybavuji jedinečným dobrodiním, abych tě oslavil, tak tě celého zavazuji uctívat a velebit Mou slávu a velikost toho, který jsem.
Neváhej a zařaď se do této velké rodiny těch, kteří Mě společně chovají v srdci! Nedej se odradit údajně přílišnou nadneseností dosavadního holdování Mé maličkosti! Nechávám se slavně uvítat ve tvém skromném příbytku a nebráním ti, abys Mi přímo ve dveřích do tvého srdce podal malé pohoštění. A přitom všem tě nezaberu jako nějaký ředitel, provázený zástupem sekretářek a tajemníků, roztahujících se všude jako plíseň. Naopak, zůstávám tichý a pokojný. Přicházím bez halasu, bez dunění bubnů a řinčení zbraní. Přes tvé srdce mířím do celého světa, protože přináším plnost nového života. Moje říše je plná života.
Třebaže se zdá, že jsem ani za celou řadu tisíciletí pronásledování svých bratří a sester nesestoupil z kříže a že má říše patří do říše snů, přece s plnou důvěrou voláš jako zpočátku, abych přišel a zřídil všude upevnil svou říši ducha. Voláš to zejména při tomto rozjímání o Mém slavném vjezdu do Mého příbytku v tvém srdci. frT
 

Mše svatá je bezpečná kotva naděje pro umírající
Nikdo nemůže vědět, jak hořká je smrt, než ten, kdo jí zakusil. Přesto můžeš aspoň tušit, jak hořká je smrt, když stojíš u smrtelné postele umírajícího a pozoruješ jeho smrtelný zápas. Pak opravdu porozumíš slovům, jež pronesl mudrc starořecký Aristoteles: „Ze všech hrozných věcí není hroznější nad smrt.“ Smrt je nejhroznější věc nejen proto, že je odloučením duše od těla, ale především proto, že je branou k věčnosti a přivádí tě před přísný Boží soud. Když si umírající živě představuje obě tyto hrozné věci, naplňuje se jeho duše takovou úzkostí, že se mu srdce v těle chvěje a vyráží mu studený pot.
Jak si máš počínat v této nejvyšší bídě? Čím se má umírající potěšit, aby nezmalomyslněl? Čeho se má přidržovat, aby ho ďábel neuvrhl do zoufalství? Odpovídám: Ať se upne k Božímu milosrdenství, a pevně v něj důvěřuje. Tak praví sv.Řehoř: „Kdo konal svém v životě, co byl povinen, ať se pevně spolehne na Boží milosrdenství, jež ho neopustí. Kdo nekonal, co by měl, ten ať se na ně nespoléhá, neboť se klame. Kde je však ten člověk, který vždy konal, co měl? Ve skutečnosti najdeš mezi obyčejnými křesťany stěží jednoho. Neboť všichni bychom mohli vykonat mnohem více dobrého, než konáme, jen kdybychom chtěli."
Ptáš-li se mne tedy, nač může umírající nejbezpečněji spoléhat, odpovídám ti, že nemůže spoléhat na nic bezpečněji, než na oběť Mše svaté, jestliže ji ve svém životě upřímně miloval, zbožně se jí účastnil, mocně spoluobětoval a zřídka zameškal. Dokládán to slovy žalmisty, jenž zpívá: „Oběť spravedlnosti (s upřímným úmyslem) mu obětujte, důvěřujte Hospodinu." (Ž 4,6) Obětí spravedlnosti není však žádná jiná oběť, než oběť Mše svaté, jež splácí božské Spravedlnosti dluhy, které jsme jí způsobili svými hříchy, a jež spravedlivě odčiňuje potupy, které jsme učinili Pánu. Oběti Starého Zákona to vůbec nemohly dokázat, takže ani vůbec nemohly být nazývány oběťmi spravedlnosti.
David zpívá: „Oběť spravedlnosti mu obětujte, důvěřujte Hospodinu“. Mluví v duchu k tobě, Boží dítě a napomíná zejména tě, abys horlivě obětoval Mši svatou, oběť spravedlnosti, a pak se s jistotou spolehl na Pána. Touto obětí usmířil jeho hněv a odvrátil spravedlivé tresty za hříchy. Můžeš to sledovat také z dalšího verše tohoto žalmu: „Mému srdci dáváš větší radost, než mívají oni z hojných žní a vinobraní“ (Ž 4,8)
Kněz obětuje při Mši svaté plod obilí a vína, jež přináší při proměňování všemohoucímu Bohu jako nejlíbeznější oběť, a obohacuje se tak zásluhami a ctnostmi. Proto král David zpívá dále: „Pokojně uléhám, pokojně spím, neboť ty sám, Hospodine, v bezpečí mi dáváš bydlet.“
David pronáší tato slova jménem každého umírajícího křesťana a poukazuje, na co by se měl v hodinu své smrti nejvíce spolehnout. Skutečnost, že žalmista Páně pronáší tato slova jménem umírajících, dává Církev svatá najevo tím, že při používání jeho těchto slov, praví o zemřelých: „Odpočívají v pokoji." Král David praví: „Pokojně uléhám, pokojně spím“ a Církev praví o zemřelých: „Resquiescant in pace", „Ať odpočívají v pokoji!" Tak tedy může každý, kdo se ve svém životě bedlivě řídí radou krále Davida a často obětuje oběť spravedlnosti čili Mši svatou s knězem Bohu, pevně spoléhat na milosrdného Boha a v hodince smrti říkat s Davidem: „Pokojně uléhám, pokojně spím“, spoléhám na oběť spravedlnosti čili na Mši svatou a důvěřuji v ni, čili v pokoji chci začít svůj smrtelný spánek, a v pokoji ve svém hrobu odpočívat až do soudného dne. Nelekám se věčné smrti, poněvadž Ty jsi mne, můj Pane! zvláště upevnil v naději. Nemohu si myslit, že bych měl být navěky zavržen, ježto jsem Ti, svému Bohu, tak často přinášel nejpříjemnější oběť spravedlnosti a skrze ni Ti tak často působil neskonalé zalíbení, prokazoval nekonečnou čest a spravedlivě odpykal nesmírné urážky, které jsem Ti svými hříchy způsobil,. Proto jsi mne také obzvláštním způsobem upevnil v naději na věčný život. S touto pevnou nadějí v Pánu chci zesnout, s touto pevnou nadějí chci v pokoji odpočívat, a s touto pevnou nadějí chci také předstoupit před Tvůj přísný soud!
Takto se smíš jako každý umírající křesťan utěšovat ve své největší malomyslnosti a posilovat proti zoufalství. Pak seznáš, žes postavil svou naději na pevném základě, podobně jako jistý zbožný muž, o němž vypravuje Pinellus. Tento zbožný muž miloval nadmíru Mši svatou a denně se jí účastnil se zvláštní zbožností. Když pozoroval, že se blíží hodinka jeho smrti, skládal svou největší důvěru ve Mši svatou a tak skonal v pokoji. Jeho farář, jenž ho měl ve zvláštní lásce pro jeho velikou zbožnost a pro jeho velice ctnostný křesťanský život, se pro jeho smrt velice rmoutil a pilně se modlil za pokoj jeho duše. Jednoho dne se mu zemřelý zjevil při veliké oslavě. Farář se ho otázal: Kdo jsi? I obdržel odpověď: „Jsem tvůj zemřelý farník, za něhož se tak pilně modlíš." Farář se ptal: „Jak se máš na onom světě?"
A zjevení odpovědělo: „Milosti Boží jsem se stal dítětem v nebeské blaženosti. Třebaže jsem nepotřeboval tvé modlitby, přesto ti za ně děkuji. „ Farář se ptal: „Který dobrý skutek z tvého ctnostného života na zemi uznal Bůh v onom životě za nejmilejší?" - „Každodenní zbožná účast na Mši svaté. To mi vyneslo šťastnou hodinku smrti a milostivý soud." Farář se tázal: „A jak jsi Mši svaté býval přítomen?" - „Když jsem šel z domu, vždy jsem se poznamenal znamením svatého kříže a cestou ke kostelu jsem se modlil Otčenáš, s prosbou, aby mi Bůh udělil tu milost, abych se mohl účastnit Mše svaté s největší zbožnosti. Když jsem přišel do kostela, padl jsem na kolena před křížem a pomodlil se k úctě pěti ran Krista Páně pět Otčenášů a Zdrávasů. Při Mši svaté jsem se nechoval jinak, než jako bych byl na Kalvárii a sledoval svého Spasitele viset na kříži. Při pozdvihování svaté Hostie jsem se klaněl svému Pánu a Vykupiteli a obětoval zároveň jeho, i svou duši a tělo Bohu Otci. To byla denní moje pobožnost, za kterou byl jsem pro zásluhy Krve a ran Pána Ježíše Krista odměněn v nebi nevýslovnou odplatou."
Tohoto zbožného muže můžeš následovat i ty, zejména pokud bydlíš ve městě, kde bývá časně i později slouženo dost Mší svatých, a můžeš si s nepatrnou námahou získat i šťastnou hodinku smrti, i milostivý soud, jakož i nevýslovnou odplatu v nebi. Ty pak, kdo se nemůžeš účastnit Mše svaté, snaž se aspoň, jsi-li svým pánem, odpoutat aspoň na čtvrt hodinky od práce a obětovat Bohu, abys mohl odříkat mešní modlitby. Není mocnější prostředek, na který by ses mohl v hodinu smrti jistěji spolehnout, než každodenní zbožná účast na Mši svaté. Mohu to dokázat.
Dle naší svaté víry se nemůžeš na žádnou věc spolehnout tak pevně, jako na zásluhy z utrpení a smrti Páně. Tyto zásluhy Pána Ježíše Krista jsou však při Mši svaté opravdu přítomné a bývají také tebou, kdo se řádně účastníš Mše svaté, obětovány i vzývány. A co víc, bývají právě tobě, kdo se účastníš bez smrtelného hříchu Mše svaté, skutečně a pravdivě přivlastňovány a odevzdávány. Když se tedy spoléháš na Mši svatou, spoléháš na zásluhy z utrpení a smrti Páně.
Možná namítneš: ,Každý umírající křesťan přece musí pevně důvěřovat v utrpení a smrt Páně, neboť Kristus Pán tolik trpěl proto, aby smazal hříchy mnohých a ochránil je od věčné smrti, a proto také musí doufat v utrpení a smrt Páně mnohem více, než ve Mši svatou. K tomu odpovídám: Samozřejmě, že musíš doufat v utrpení a smrt Páně, ale tak, že se ti ovoce a zásluhy z utrpení a smrti Páně přivlastňují. Jestliže se ti nepřivlastňují, je tvoje naděje na utrpení a smrt Páně marná. Jaký prospěch by měl velký hříšník z toho, že za ně Kristus Pán trpěl i umřel, kdyby přesto byl zavržen? Proč bývá hříšník zavržen? Poněvadž mu nebývají přivlastněny zásluhy z utrpení a smrti Páně. Proč mu nebývají přivlastněny? Poněvadž se na takovéto přivlastnění zásluh, plynoucích z utrpení a milosti Páně, nepřipravil. A čím se připravíš na to, abys mohl mít podíl na zásluhách Pána Ježíše? Opravdovou lítostí, náležitým přijetím svátostí, dobročinností, zejména pak, když sloužíš Mši svatou nebo se jí zbožně účastníš. Církev svatá učí, že Mše svatá je ustanovena k tomu, aby ti byla skrze ni přivlastňována spasitelná síla oběti na kříži, na odpuštění těch hříchů, jimiž se denně proviňuješ. Poněvadž se ti tedy při Mši svaté bohatě přivlastňují zásluhy Ježíše Krista, můžeš v ni plným právem vkládat pevnou důvěru.
Tak se tedy může každý člověk, který se během svého života často, rád a horlivě účastnil Mši svaté, při své smrti těšit a říkat: „Copak je možné, aby se na mne Bůh hněval, když jsem mu prokazoval služby obětováním tolika Mší svatých a věnoval mnohé vzácné dary, jež jsou mu milé nade všechny poklady nebe i země? Copak je možné, aby Bůh stále ještě připomínal mé hříchy a připravoval mi za ně tresty, když jsem ho denně tak pokorně prosil za odpuštění a přinášel mu za oběť na zahlazení svých dluhů přebohaté zásluhy jeho Syna? Copak by neoslyšel mé modlitby, když se jeho milovaný Syn ve všech Mších svatých se mnou a za mne modlil a obětoval za mne své svaté rány a svou předrahou Krev?
Když takto doufáš, tak nespoléháš jenom na sebe, ani na své zásluhy, nýbrž stavíš svou naději na samého Krista Pána a na jeho modlitbu i zásluhy, jež se mu přivlastňují ve Mši svaté. Když takto důvěřuješ, tak důvěřuješ v utrpení Ježíše Krista, jehož památka se koná při Mši svaté. Také spoléháš na Krev Páně, jež se obětuje při Mši svaté a kterou býváš způsobem duchovním svlažen. Spoléháš dále na zásluhy Vykupitele, které Pán Ježíš s tebou ve Mši svaté sdílí, a kterých je tedy účastníkem. Spoléháš také na Dar, který kněz při Mši svaté obětuje ve svých rukou a který Bůh ve své nevýslovné dobrotivosti s díkem přijímá. Spoléháš konečně na modlitbu, kterou Kristus Pán sám skrze kněze za tebe pronáší a obětuje Bohu Otci za tvou spásu. Vkládej svou naději v tyto věci, neboť smíš a můžeš.
Tato naděje je tak pevná, že učený Sanchez mohl napsat: „Při Mši svaté nabýváme tak pevnou naději na budoucí život, že potřebujeme dar nadpřirozené víry, abychom takovou naději mohli pochopit.“ Tím chce říci, že působivost Mše svaté a užitek z ní jsou tak veliké, že bys tomu nemohl ani uvěřit, kdyby tě k tomu Bůh neposiloval nadpřirozeným způsobem, skrze dar svaté víry. Tohle dobře znali svatí Otcové, kteří měli ve zvyku připravovat se na blížící se smrt právě zbožným sloužením Mše svaté.
Baronius vypravuje o sv.Teodoru Studitovi, jenž byl znamenitý i mocný obránce svaté víry proti obrazoborcům, že před smrtí upadl do tak těžké nemoci, že vypadal spíše jako mrtvý než živý. Když už byl v posledním tažení, prosil Boha ještě za tu jedinou milost, aby mu prodloužil život jen tak „dlouho, aby mohl sloužit ještě jednu Mši svatou a tak se připravit na tvrdý smrtelný zápas. Po této prosbě nemoc poněkud polevila a Theodor se trochu zotavil. Proto k překvapení všech přítomných povstal, odešel bez cizí pomoci pěšky do kostela a sloužil Mši svatou s takovou zbožností, že všichni přítomní s ním museli plakat. To byla jeho poslední i nejlepší příprava na smrt. Neboť když se po Mši svaté zase odebral na lůžko, tiše usnul a blaženě spočinul v Pánu.
Podobnou věc zaznamenává Baronius také o sv.Tarasiovi, cařihradském patriarchovu. Třebaže těžce stonal a byl zbaven skoro všech sil, přesto se nedal ničím zdržet a denně obětoval Mši svatou. Pokaždé ji sloužil s horoucí láskou k Bohu, a při své službě nic nedbal ani na nejprudší bolesti.
Když už pro velikou mdlobu nemohl stát zpříma, přesto neopomíjel sloužit Mši svatou, nýbrž se opíral hrudí o oltář spoléhaje, a takto konal nejsvětější oběť nebeskému Otci. To činil den co den až do konce života a zasloužil si tak pokojnou smrt a věčný život.
Dodnes konají takovouto pobožnost mnozí zbožní kněží, protože neznají žádnou lepší přípravu na smrt, a denně slouží se zbožností Mši svatou. Věřící si nechávají sloužit Mši svatou za šťastnou hodinku smrti. Blahoslaveni jsou ti, kteří se až do konce života s horlivosti a zbožností účastnili Mše svaté, neboť jsou nadpřirozenou silou Mše svaté mocně posilňováni proti ďábelským nástrahám a uchráněni od věčné zkázy. Tuto útěchu jim dává papež Řehoř, když píše: „Oběť Mše svaté chrání duši od věčné záhuby“. Archanděl Rafael směl říci Tobiášovi: „Ti, kteří dávají almužnu a konají spravedlnost, budou nasyceni životem“ (Tb 11,9)." Směl-li Rafael přičítat tyto vznešené účinky almužně, tím spíše smíš říci o Mši svaté, že osvobozuje duše od zlé smrti, očišťuje od hříchů, zjednává milosrdenství a získává život věčný.
Konečně si připomeň, jak znamenitý přísliby učinil sám Kristus Pán těm, kdo se zbožně účastní Mše svaté. Prohlásil totiž sv.Mechtildě: „Říkám ti, že tomu, kdo bude s horlivostí i zbožností se účastnit Mše svaté, pošlu na ochranu a útěchu ve smrti, jakož k doprovodu jeho duše na věčnost tolik svých světců, kolika Mší svatých se zbožně na zemi účastnil." Jak sladká slova! Jak útěchyplný příslib! Kdo by se nechtěl při takovém příslibu zbožně účastnit Mše svaté? Tato slova sice nejsou článkem víry, ale přesto pocházejí z osvědčených zjevení sv.Mechtildy a všechny zbožné duše je dosud považovaly za věrohodná. - Ó, Pane Ježíši! Chceš-li tento svůj příslib na mně uskutečnit, budu moci při své smrti říkat jako král David: „Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach?“ (Ž 27,1) Neboť, jestliže mi ve smrti pošleš dle svého příslibu na útěchu a k ochraně oproti ďáblu tolik svatých, kolika Mší svatých jsem se zbožně účastnil nebo aspoň se jich aspoň toužil se zbožností účastnit, nebudu se lekat ani celého válečného šiku zlých duchů. Každý jednotlivý světec je dost mocný, aby mohl zahnat všechny pekelné duchy. Naplň tedy, nejdobrotivější Ježíši, tento svůj příslib u mne a nedopusť, abych byl ve své naději zklamán! Mám-li však být hoden Tvého příslibu, chci se, pokud možno, každodenně účastnit Mše svaté s největší zbožností a obětovat ji skrze ruce kněze ke Tvé větší cti a oslavě.
Takovým způsobem odchází duše z tohoto světa plna naděje a předstoupí, v důvěře v sílu Mše svaté, bez obav před Kristovu soudnou stolici. Jak se jí asi povede na této cestě? To ti dobře objasní událost, kterou zaznamenává proslulý kronikář Baronius, podle vypravování sv.Bonifáce, arcibiskupa mohučského. Tehdy byl jistý řeholní bratr po své smrti opět vzkříšen k životu., a ten vypravoval svatému arcibiskupovi, co se s ním dálo po smrti, následovně: „Když jsem byl veden k Božímu soudu, přišly mi všechny mé spáchané hříchy vstříc, v ohyzdných podobách a jeden po druhém mne oslovovaly takto: Já jsem marnivost, s kterou ses vyvyšoval nad ostatní! Jiný prohlásil: Já jsem lež, s kterou jsi hřešil! Třetí pravil: Poslouchej tu ona marná slova, která jsi tak často mluvil! Jiný zase řekl: Pohleď zde na ony neužitečné myšlenky, jimiž ses zabýval v kostele i mimo něj. Tak se mi postupně představily všechny mé hříchy, ze kterých jsem se z nedbalosti, zapomnětlivosti a nevědomosti nezpovídal, žalovaly na mne a řvaly proti mně hroznými hlasy. Také ďáblové byli přítomni a vyčítali mi, kdy a kde jsem se těchto hříchů dopustil. Potom mi vyšly vstříc také ty nemnohé dobré skutky, které jsem vykonal za svého života, a řekly postupně jeden po druhém: Já jsem poslušnost, kterou jsi prokazoval svým představeným. Jiný pravil: Já jsem půst, jímž jsi trýznil své tělo. Opět jiný prohlásil: Já jsem modlitba, kterou jsi konal. Tak se předstupoval jeden dobrý skutek po druhém a těšily mne. Přítomní andělé vydávali svědectví o mně a znamenitě vyzdvihovali tyto mé dobré skutky.“
Co se přihodilo tomuto zbožnému bratru, o němž takto vypravuje sv.Bonifác, přihodí se bezpochyby i tobě, i mně, i všem umírajícím. Spáchané hříchy se ti postaví v hrozné podobě před oči, ale dokonalé dobré skutky tě budou posilovat a těšit. Jestliže ses však mnohokrát účastnil Mše svaté, přijde ti to vstříc v překrásné podobě a odejme ti to všechnu hrůzu. Jak veliká útěcha to bude pro tvou stísněnou duši!
Můžeš se nadít, že se ti přihodí jako bl,Nankerovi, biskupovi vratislavskému, co o něm vypravuje církevní dějepisec Raynald. Světec měl obzvláštní důvěru ke Mši svaté. Proto býval, pokud možno denně zbožně přítomen všem Mším svatým, jež byly slouženy v jeho chrámu. V hodinku jeho smrti zaslechla jistá zbožná paní tak sladký a líbezný zpěv andělů, že se jí zdálo, jako by byla v ráji. Když se velice snažila zjistit, co znamená tento nebeský zpěv, uslyšela hlas: „Duše biskupa Nankera právě opustila své tělo a svatí andělé ji nesou do nebe.“ –
"Čím si tento biskup zasloužil tak velikou čest a milost?"
"Díky přesvaté oběti Mše svaté, které se vždy tak rád zbožně zúčastňoval. Vida, zbožný biskup Nanker přišel do nebe bez očistce, dokonce ho tam Boží andělé nesou s velkou slávou a za sladkých a radostných zpěvů! Hlavní příčinou toho byla zvláštní uctivost ke Mši svaté, díky které si odpykal veškeré své viny a tak si nakonec zasloužil blaženost a tak důstojné nanebevzetí. Chceš-li také dosáhnout takové milosti, vyvarovat se dlouhých očistcových muk a být v nebi povýšen na vysoký stupeň, následuj jeho příklad a horlivě se účastni Mše svaté. Nemůžeš-li se účastnit tolika Mší svatých, jako onen blahoslavený biskup, přesto můžeš aspoň v sobě vzbuzovat žádost o zbožnou účast na nich. Nemáš-li dost úcty a vážnosti ke Mši svaté jako měl on, můžeš přesto v sobě aspoň vzbuzovat touhu po ní, abys k ní měl takovou, ba i ještě větší úctu. Pak bude Bůh spokojen s touto tvou dobrou vůlí, a můžeš se od něho na konci svého života nadít opravdové blaženosti. (Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté)
 

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, KŘESŤANSKÉHO MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI
TVOJE POZVÁNÍ K VYŠŠÍMU ŽIVOTU MYSTICKÉMU
Především tě zvu vzdáleným a obecným povoláním. Zvu totiž všechny, aby byli dokonalí jako náš Otec v nebi a pro všechny opatřuji život se Mnou, a to v hojnosti.
Tebe však nejvíc zajímá, kdy zvu právě a zvláště tebe. Tvoje bližší povolání nastává slovy Jana Taulera tehdy, když se ti v touze po Mně se stává další rozjímání nepřijatelným, dále, když tvoje duše už netouží upnout svou obrazivost na něco určitého, a konečně, když tvoje duše nalézá největší potěšení být sama se Mnou. Přitom není jisté, že bych tě musel zvláštním způsobem oslovovat hned na počátku tvého duchovního probuzení, protože tě mohu pozvat i později. Mohu tak učinit ústy tvého zpovědníka nebo duchovního vůdce, ale třeba i knihou, uměleckým dílem nebo nějakým sdělovacím prostředkem.
Vzdáleně povolávám milostivě k této dokonalosti všechny, avšak zvláštním způsobem jsem si k tomu vyhlédl zvláště tebe, a to v některém ze tří stupňů. Ne každého zvláště povolaného zvu totiž ke všem stupňům.
Všechny duše ve stavu milosti zvu vzdáleným a obecným povoláním k mystickému životu. Když máš navíc tři Taulerem zmíněné znaky a ochotně přijímáš očišťování kříže a duchovní vedení, tak jsi jistě na této cestě.
Mystický život je normálním rozvinutím milosti. Sama milost k tomu vede. Proto všichni, kdo žijí v posvěcující milosti, tj. pod vlivem zdokonalujícího vyššího nadání, jsou už touto milostí povoláni k jejímu vyvrcholení, naplnění a dovršení.
Mystický život je prostě věkem dospělosti tvého života. Právě proto ti uděluji svátost biřmování, abys dospěl k plnosti Mého věku jako bratrského Spasitele.
Základ, rozvoj a cíl nejvyššího stupně mystického života je stejný jako základ milosti a jejího vývoje a jejího cíle.
Především tedy základem, na kterém se buduješ jak tvůj běžný život Mého dítěte, tak také hlubší život mystický, je právě milost. Milostí ti uděluji účast nejenom na Mé přirozeností, nýbrž také na Mém životě. Milostí ti uděluji vlité ctnosti a dary, jimiž tvoje duše roste duchovně a dokonale se podrobuje Mému Duchu, abych ji mohl vést. Proč se Mi podrobuje? Kvůli přivedení k dokonalosti.
Dary se připojují ke ctnostem, především k ctnosti lásky, která je vlastně životem milosti. Tvoje duše, kterou zvu k životu z milosti a ze ctností, bude stále víc pod vedením Mého Ducha. Není myslitelné, že bych tě při Mém vedení zanechal v půli cesty k dokonalosti. Vždyť právě to je určující známka tvého mystického života, že se při Mém vedení a stáváš se odevzdaněji vedeným, čím dále tím podřízenějším, to je více zasaženým milostí Mého Ducha. Moje dary nemají za úkol nic jiného, než tě podřídit Mému Duchu a jeho působení. Když jsou dary zakotveny v milosti, tak tímtéž udělením Mé milosti očekávám z tvé strany podřízenost vůči Mému Duchu, čili možnost hlubšího mystického života.
Nejenže to od tebe očekávám, ale přímo tě povolávám k tomuto vyvrcholení života milosti, jež se projevuje ve ctnostech a především pak v darech Mého Ducha.
Mimo to, vzrůstem lásky si můžeš zasloužit vyšší stupně účinnosti darů Mého Ducha.
Svatosti čili nezvratné dokonalosti můžeš dosáhnout jedině hrdinským, totiž nadlidským stupněm ctností, především hrdinským stupněm lásky. K lidským ctnostem ti však uděluji dary Mého Ducha, kterým se musíš podřídit, aby sis mohl počínat hrdinsky, čímž přesahuješ přirozené lidské možnosti. Tvoje svatost je podstatně spojena s hlubokým životem milostí v darech Mého Ducha. Proto tuto posvěcující milost, která uděluji všem Mým dětem, považuj za základ jak běžného duchovního života, tak hlubšího života mystického.
Tvoje svatost, jímž vrcholí duchovní život, se neobejde bez podřízeného, trpného očišťování, což je zase záležitost mystického řádu. Tuto milost trpného očišťování uděluji tvé duši, které je už ztišena. Tímto tvým očišťováním sleduji dokonalé podrobení tvé nižší schopnosti vyššímu vedení a nakonec prostě Mému vedení, aby zase Můj Duch mohl nerušeně vést tvou duši, aby v ní nic nebránilo Mému působení a očišťováni ducha, aby ve tvé duši nic nepřekáželo mystickému cíli, kdy je zůstávám sám jedinou tvou utkvělou myšlenkou.
Toho dosáhneš jako všichni jednou v nebi. Tebe však povolávám k tomuto cíli už zde na zemi.
Milostivě uzpůsobuji tvůj život tak, aby tvoje duše mohla jednou přijmout světlo slávy. Tvoje duše se má očišťovat tak, aby jednou byla schopna ke Mně přilnout, jenom Mne obsáhnout, upnout celou svou duši, svého ducha, celou svou bytost jenom na Mne.
Tohle v tobě buduji na lásce. Nejvyšší stupeň lásky vyrůstá z přirozeného řádu jako z kmene, na který navazuje zušlechťující naštěpovaná větev Mého nadpřirozeného povolání.
Tvoje čisté nazírání není prostředkem mravních ctností, jak někteří snižují rozjímání. Nazírání má za bezprostřední i vzdálený cíl jedině Mne. Mravní ctnosti mají za bezprostřední cíl tvoje skutky, mravní činy. Přitom láska má navíc za cíl přímo a bezprostředně Mne, proto také na zemi je v ní dokonalost.
Dokonalost znamená plnění Mé vůle, a to se děje prováděním mravních ctností. Můžeš ovšem říci, že se tak dokonalost opravdu projevuje, ale její postata že je v lásce. Samozřejmě, že když Mne miluješ, projevuje se to tak, že Mi skutečně dáváš ve všem přednost. Proto si zde upřednostňuji Mne a předpokládám Moje vlastnosti k následování, než abych se díval více na tebe. Tak jdu s Andělským učitelem kontemplativní cestou, vedu tě nejprve ke kontemplaci, protože tvoje duše je přesvědčena, že může milovat jen poznané. Lepší poznání ti umožňuje větší lásku.
Vlité nazírání je vrcholem tvého mystického života čili života ctností, milostí a darů. Proto je i toto nazírání v řádu obecného povolání, daného už samým tvým povoláním milostí za Moje dítě. Uděluji ti život v plnosti, protože se život nemá zastavit, nýbrž má růst, protože máš dorůst k plnosti věku Mne jako tvého bratrského Spasitele.T.

                                                                                            +++

Zprávy: Od října 2009 začíná v kostele sv.Michala každé pondělí v 19,00 hod nový cyklus CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA SE SVATÝM ZOMÁŠEM.
                                                                                             +++