|
Ročník X.,číslo 10. Říjen 2004
___________________________________________________________________________________________________
Obsah: Josef Veselý,Invokace, Dopis sv.Ludmily, L.Lopraisová,Andělé,
Dopis sv.Václava, Ed.,Být živ, K nejvyššímu cíli (8), Dopis sv.Terezie
od Ježíše, J.M.Veselý,
Tajemství Hory sv.Klimenta (6), Brněnská akademie ctih.Patrika
Kužely OP,_
INVOKACE KE SV.FRANTIŠKOVI
Zpěváčku z Assisi
pod pláštěm chudoby osvoboditelky
v dřeváčcích poslušnosti
a s lampou panen opatrných
nauč nás zpívat s ptačí drobotinou
každodenní píseň chval
se sluncem štědrostí rozžhaveným
osvítit propast bezmocnosti
Jak měsíc zářit za noci
na křižovatkách poutníkům znaveným
s panem větrem - ať vane odkudkoli
zahánět mračna nestálosti naší
a s vodou dárkyní života
smývat prach lidských vin
Nauč nás s polními květinami
nepochybovat o lásce Otcově
v bolestných ranách zahlédnout
prst vyšších Božích záměrů
uprostřed proměnlivosti všech dob
v přístavu věrnosti zakotvit
a přes sestru smrt naši pozemskou
k životu dospět bez konce
a v náručí spočinout
LÁSKY
UKŘIŽOVANÉ
Josef Veselý
+ + +
Dopis svaté Ludmily
16.září
Milá dušičko!
Když se mnou večer chválíš našeho Pána, tak říkáš: "Matko Čech, svatá
Ludmilo, květe milosti, pros za svůj lid a za svou vlast, aby tvé
dědictví zůstalo věrno Kristu."
Nazýváš mě Matkou české země. Jako dnes, tak už za mých časů jsou u nás
hrozně rozbujelé pohanské mravy. Pravda, jsou trochu hrubšího rázu, než
nyní, kdy se krevní msta prosazuje jen se souhlasem Rady bezpečnosti a
jiných lidských vymožeností. Na rozdíl od mých vrstevníků rádi všechno
maskujete řečmi o lidskosti. Také utrácení novorozených dětí, zvláště
děvčátek, jako nepoužitelných pro válku, nebývalo vždy pácháno
neokázalým způsobem, a docela tichým, jako to dokáží Vaši lékaři. Ani
naše staré krvesmilství a hrubé pohanství nebývalo tak prosazováno, jako
dovedou novodobé sdělovací prostředky oslavovat a šířit novopohanství.
Co si s tím počneš? Dívej se na mne! Svým příkladem a působením vedu náš
národ od pohanských model ke Kristu. S láskou se věnuji výchově mladého
prince Václava, abych mu vlastním příkladem ukázala cestu. Nijak ho
nepohoršuji tím, že bych mu snad vykládala o těch zlořádech kolem. Ani
mu nedělám žádná mravoučná kázání. Řeči se totiž vedou, ale příklady
táhnou. A děti jsou úžasně vnímavé. Učitel jim může vykládat, co by
měli, ale když to sám neprožívá, neberou jeho slova doopravdy. Naopak,
přes jeho nadšené vyzdvihování dobrých životních vzorů, většinou nasáknou
do sebe to, jakým on sám je, jako nějaká houba.
Pohoršení nastává nejen tím, že děti slyší někoho, jak mluví o špatných
věcech, nýbrž daleko víc v tom, že vidí někoho špatně žít. Ještě větší
pohroma nastává veřejným doporučováním špatného života, a zesměšňováním
a stíháním těch, kdo mluví, ale také žijí dobře.
V našich drsných poměrech se mnohým bojovníkům nelíbí, že křesťansky
vychovávám mladého Václava, a modlím se, aby semeno Božího Slova padlo u
něho na úrodnou půdu. A tak mě nechávají zavraždit. Tak první, kdo z
českého národa prolévá pro Krista krev, jsem já, žena. Jsem matka a
vychovatelka, ale především žena, která se modlí. Se mnou vlastně koná
český národ první krok do kulturní Evropy, aby se samostatně zařadil
mezi kulturní národy kulturně, tedy - zosobněným vzorem života v Kristu
a s Kristem.
Nazýváš mě též květem milosti. Každá milost, kterou Ti Bůh dává, je jako
semeno zaseté do duše. Ovšem podle slov našeho Pána, ne každé semeno se
ujme, a ne každé ze sebe vydá květ a ani nemusí dozrát. O mně si slyšíš,
že to semeno víry a lásky Boží ve mně rozkvétá a přináší bohaté plody -
klas víry a lásky mučednické.
Přestaň řečnit o mravním úpadku a ukaž mladým strhující vzor!
Nepřestávám se za Tebe modlit.
Tvoje kněžna Ludmila
+ + +
Andělé
Každý den potkáváme anděly
ve všední den i v neděli.
Úsměv je vždycky prozradí
protože nás po duši pohladí
Přinese nám kouzelný den
a prožijem ho jako nádherný sen
L.Lopraisová
+ + +
Poslední soud
Tvář, kterou s sebou ponesu,
až vyjdu mimo čas
si pro hodnost - tam na západ -
to bude moje tvář.
Podám ji andělovi:
To, pane, byl můj řád
v království, o němž vzkříšení
ti pověděli snad.
Vezme ji, zhlédne, ustoupí,
vrátí se s korunou,
v níž neplesal sám Gabriel
a jež teď bude mou.
Pak ukáže mě ze všech stran
nebi, jež zatleská,
jak tu, jež nesla pánův erb -
důstojný majestát!
Ed
+ + +
Dopis svatého Václava
28.září
Milé dítě!
Od samého počátku svého působení jako knížete na trůně českém si počínám
tak, že své k panování beru jako závazek ke službě Bohu a svému lidu.
Kolik písní se v českých zemích a jinde zpívá a kolik legend se
vypravuje o mé dobrotě, o mé lásce, s jakou podporuji chudé, bráním
utiskované, ochraňuji slabé a vody, a sytím hladové! Miluji svůj lid, i
když mě obviňují ze slabosti a zbabělosti. Když král Jindřich Ptáčník
chystá vojenskou výpravu proti lidu Koruny české, tehdy počítám tak, jak
to radí náš Pán. Když mám jen deset tisíc vojáků, těžko se mohu postavit
proti tomu, kdo jich má dvacet tisíc. Proto se vyhýbám krveprolití svého
lidu a uvoluji se platit. Lidský život je přece cennější, než jakékoli
bohatství světa.
Když moje matka nechává zavraždit mou babičku Ludmilu, vykazuji ji do
vyhnanství. I když mi přitom srdce puká, protože svou maminku miluji,
musím tak učinit, aby český lid viděl, že zločin se trestá, i když ho
spáchá urozený člověk.
Snažím se prosazovat víru v Krista. Jde to ztěžka. Moji vrstevníci jsou
lidé tvrdé šíje. Různí šlechtici žijí jako pohané. Dopouštějí se
cizoložství, utrácení narozených dětí, zejména děvčátek, pověr, krevní
msty a jiných nespravedlností. Tak špatným příkladem svádějí také
poddané k hříšnému životu. Vytýkám jim to. Hned proti mně podněcují i
mého rodného bratra, Boleslava. Lákají mě na hrad Boleslav. Tuším v tom
nějakou špatnost. Vím, že mi bratr ukládá o život. Nelekám se však,
protože Pán je se mnou. Jdu tam, třebaže se dívám smrti tváří v tvář. V
předvečer svátku svatého Michala se dívám statečně bratrovi do očí,
pozvedám číši vína na počest archanděla, abych vyprosil milost sobě i
mému bratru. Odedávna věřím, že svatý archanděl Michael je průvodcem
duše, která po smrti opouští tělo zesnulého. Tím naznačuji Boleslavovi,
že vím, co Boleslav se spiklenci chystají proti mně, svému bratru a
knížeti.
A děje se zvláštní věc. Boleslav dostává strach. Není tak zlý. Proto mi
nedovede sám odolat. Jenže to umožňuje to ostatním nenávistníkům, které
už strhává na špatnou cestu, až okusím ostří meče. Boleslav se pojednou
zděsí svého zločinu. A nejen on, ale i jeho spiklenci. Bojí se mě
mrtvého víc než živého. S úctou slavnostně odnášejí moje tělo do Prahy a
uctívají mě jako mučedníka.
Český lid mě chová v úctě jako jediného vládce. Nazývá mě dědicem české
země. Ode dneška už každého vladaře považuje za mého zástupce. A tak po
své mučednické smrti vítězím nad živým Boleslavem, který vládne jako
uchvatitel moci. Stávám se dědicem českého království navěky. Od té doby
se naší české zemi začíná říkat země svatováclavská. Později dává král
Karel IV. zhotovit korunovační klenoty, zejména korunu svatováclavskou.
Český národ se vždy utíká ke mně, k mému obrazu a jezdecké soše. Pod
korouhvemi s mým obrazem bojuje a vítězí. Kdekoli zní staroslavný chorál
k mé oslavě, takže si mne lidé připomínají jako ochránce a dědice české
země, rozpomínám se na své na své plémě a nedám zahynout vám, ni
budoucím, kdo patříte Kristu.
Čím to, že se Češi ve zlých dobách tak rádi obracejí ke mně? Moje
veřejné působení v Čechách a v Evropě není delší než čtyři roky. Jenže u
mě se význam neměří délkou pozemského života, ani délkou okázalého
působení.
Vstupuji do světa v době, kdy jsou naši lidé obráceni spíše násilím a
zastrašováním, zkrátka pod vnějším nátlakem a smutně, než dobrovolně a
radostně. Jako český kníže si však počínám jinak než většina mých
vrstevníků, kteří věří v Krista na základě donucování, a tedy věří spíše
jenom naoko. Díky cyrilometodějskému dědictví přijímám Krista
dobrovolně, radostně a bez násilí, a jenom v nepatrné míře pod vnějším
nátlakem, smutně a z donucení franské říše. Je zajímavé, že s radostí
přijímám Krista oklikou, a ne přímo, od rodičů, protože moje máti věří
jenom navenek. Přijímám Krista radostně od své babičky, kněžny Ludmily.
Potom duchovně rostu jako Boží dítě jaksi v pohrdavém, až nevraživém
pohledu své matky Drahomíry i svého bratra Boleslava. Jsou to také
pokřtění lidé, ale víru berou jen velmi povrchně. Víra je jim
prostředkem k dosažení moci a panování. Dodnes je podobných lidí víc než
dost. Takových zrádných Boleslavů, kteří by nejraději zabili každého
bratra s jinými názory na potkání, je strašně moc. Ale postupně vyvanou.
Přes jejich úspěchy v politice a válečná vítězství, nezůstává po nich
ani stopa. Zato můj odkaz trvá navěky.
Můj odkaz má rys duchovní i vlastenecký. Duchovní odkaz Tě vede k tomu,
abys chápal můj vztah ke Kristu a k Nejsvětější Svátosti. Legenda Ti o
mně říká, že se sám často a rád podílím na přípravě obětních darů, jako
je pečení nekvašeného chleba a lisování vína. což si za mých dnů
zajišťují duchovní osoby samy. Také však rád přisluhuji u oltáře. I jako
český kníže neváhám takto posloužit Pánu u jeho slavné hostiny.
Jenže právě takové věci bývají trnem v oku těm, kdo v tom vidí něco
nedůstojného panovníka. Chtějí vidět knížete jen jako panovníka v lesku
a nádheře či bojovníka v plné zbroji, který si násilím podmaňuje okolní
národy. Tak mě považují někteří moji vrstevníci, včetně vlastního bratra
za změkčilého a zbabělého, a raději se proti mně, českému knížeti,
spojují s nepřáteli českého národa.
Vlastenecký rys mého odkazu, jakož i politický spočívá v tom, že třebaže
se umím dobře bít mečem a ostatními zbraněmi, takže vynikám jako
bojovník statečností a chrabrostí, přesto raději uzavírám mír se
sousedními Němci. Raději se zavazuji odvádět nějaké to zboží, abych
zajistil jednotu a pokoj národu. Ostatně k čemu by byl takový mír, který
by byl jen klidem zbraní, a vedl by jen k hmotnému rozvoji, ne
duchovnímu ani mravnímu?
Ochotně podporuji naši svatou Církev obecnou, poskytuji výhody a různé
věci klášterům, které jsou střediskem vzdělanosti a kultury. Také to je
trnem v oku šlechtě, bojovné, hříšné a chtivé majetku a moci.
Nakonec se stávám obětí intrik svého bratra. Zdá se, že moje pojetí
evropského panovníka a evropanství vůbec bere za své. Ve skutečnosti
právě mou násilnou smrtí získává Boží vláda u nás i jinde další podnět a
posilu. Jako náš Pán právě svou mučednickou smrtí dobývá vítězství nad
hříchem, světem a jeho lživým duchem, tak se i s mým nepatrným podílem
radostně šíří vláda Ježíše Krista v srdcích Čechů, ale i jiných
kulturních Evropanů.
Asi se ptáš, proč Bůh dopouští takové věci? Nehřeš marností. Nevidíš do
Božích plánů. Po celém tisíciletí se smíš říci, že moje nevinně prolitá
krev se z Boží milosti stává životodárnou silou, kterou je to křehké
Boží království v Čechách a v celé Evropě. Jako mučedník dávám svému
lidu mnohem víc než jako kníže.
Cesty Páně jsou nevyzpytatelné. Marně se je snažíš vypátrat. Jedno však
víš bezpečně: někdy se Ti Boží vůle nelíbí, příčí se Tvým touhám, až se
Ti zdá, že jsi postihován nespravedlivě nebo že Tě Bůh zanedbává, a že
jiným, podle Tebe horším lidem, více dopřává. Leckdy se ve Tvé duši ozve
smutek, ba i závist.
Kéž bys uměl nahlédnout do budoucnosti! Pak by ses vždy ochotně a rád
podřizoval Boží vůli. Už by ses víc neptal: Pane, proč je to tak, a ne
jinak? Boží vůle nezná žádné proč.
Na mně to vidíš jasně. Podle lidského úsudku konám za své pozemské pouti
méně než bych byl mohl, kdybych tu žil déle. Jenže tím, že mně Pán
povolává v mládí k mučednické smrti, dosahuji mnohem víc, než bych byl
mohl kdykoli vykonat slovy a skutky. Kolik vládců prochází a působí
kolem Tebe, a jestli si na ně kdy vzpomeneš? Jen žáci ve škole, kteří se
učí o posloupnosti panovníků. Jenže o žádném z nich neslyšíš, a ani
nevěříš, že to dědic české země, a ani ho nevzýváš jako nebeského
přímluvce a vzor vládců slovy: Rozpomeň se na své plémě, nedej zahynout
nám ni budoucím!
Básník Josef Václav Sládek mě opěvuje:
Svatý Václave, české kníže, slyš,
Hlasy k tobě pozvedáme v nadhvězdnatou říš...
ale přes tvou zem za těch tisíc let,
vln jak moře převalilo na tisíc se běd.
Ale tys je znal, při svém lidu stál,
tys té země nezapomněl, již jsi miloval.
V tísni duše své, v žalu, hořkostech.
jméno tvé za útočiště měla na svých rtech.
Svatý Václave, volá tě tvůj lid,
vrať své zemi požehnání, vrať svým dětem klid.
Modlím se za Tebe uprostřed Evropy.
Tvůj Václav
Vévoda České země
+ + +
Být živ - je být mocný.
Jsoucnost - i samotná,
bez každé další funkce -
už dosti všemocná.
Být živ - a navíc chtít!
To značí božskou moc.
Čím musí být náš Stvořitel,
když to smí konečnost ?
Ed.
+ + +
Smrt - ta nás tolik nesouží,
život - ten souží víc.
Však smrt je jiná vyjížďka -
za vrata, bez hranic -
jižní zvyk ptáků, odlétat
a ještě před zimou
si najít lepší zeměpás.
Jsme ti, co zůstanou.
Třesavci u vrat sedláků,
o jejichž skoupý chléb
žádáme - než nás soucitný sníh
přemluví odletět.
Ed
+ + +
K nejvyššímu cíli (8)
Seřízení vnitřního chodu
Svým vnitřním chodem se mě dotýkáš, přikláníš se ke mně a čerpáš ze mě
sílu. Především se tak ale napřimuješ k cíli, když mě vysoko hodnotíš a
oslavuješ, děkuješ mi za velikou slávu a vznešenost, na níž ti dovoluji
se podílet. Modlitbou, podněcující tvůj vnitřní chod, směřuješ ke mně.
Současně mi tak otevíráš samotné jádro své bytosti. Modlitbou jako
úkonem k mé oslavě ke mně směřuješ a současně startuješ svůj vnitřní
chod. Chceš tak doopravdy zahájit svůj vnitřní chod? Tak mě tím
především chval a oslavuj! To vyžaduje vnitřní doladění a seřízení tvého
vnitřního chodu, oproštění ode všech nečistot, aby ses mohl otevřít
styku s vrcholnými skutečnostmi, načerpat veškerou sílu, která ti proudí
z modlitby jako ze bohatého zdroje.
Které jsou hlavní nedostatky a závady tvého vnitřního chodu? Potřebuješ
je jasně poznat, protože vyžadují úpravu, seřízení a vnitřní doladění.
Předně ochuzená směs tvé víry. Události a věci se usazují v dějinách.
Dějiny nejenže trvají tisíciletí, nýbrž se také během té doby mění a
ustalují. Nesnaž se jednorázově a beze zbytku ihned porozumět ani věcem,
ani událostech, ani dějinám z nich složeným.
Samozřejmě že bys chtěl všeho naráz dosáhnout, všechno mít, podržet a
užít. Jenže nežiješ na ostrově. Rosteš a žiješ z potu, krve a slz
nespočetných obětí ostatních lidí, a ani ty nemůžeš utéci před obětmi
ani se vyhnout bolestem, ze kterých, třeba také díky tobě, zase jiné
budou žít a porostou.
Tvé reptání proti mně je znamením ochuzené, zbídačelé víry, ale hlavně
tvé pošetilosti. Domníváš se nebo jednáš v sebeklamu, š třeba i
nevysloveném, že jsi tady na světě sám, ba dokonce, že právě ty jsi
středem světa. I já že teprve v tobě nabývám svého smyslu a že jsi
ochoten mne uznat, pokud ovšem já uznám zase tebe za rovnocenného vůči
sobě, za vrchol moudrosti, péče a moci. Jenže tohle není žádná víra. A
není divu, když se takto zklamaný svou falešnou představou o mně, který
tě neuznávám za sobě rovného odvrhují takovou ochuzenou víru. Stejně
jako je bezcenné tvé nadšení pro mne, sotvaže se ti věci tajemně
uspořádají tak, jak si to přeješ.
Při takovém kulhavém vnitřním chodu, když prožíváš svou víru jako chudou
směs, ti není pomoci. Každou chvíli ode mně rozčileně odcházíš, abys mě
znovu uznal, až ti doba a okolnosti začnou více vyhovovat. Prakticky se
mně vůbec nezajímáš, a také tě ani nezajímá opravdový vnitřní chod tvé
bytosti. Máš mě jen za hračku, kterou občas odložíš, občas znovu
vyhledáš. Není ti pomoci, když si nedáš poradit, abys přijal správný
přístup ke mně. Tvůj vnitřní chod má hlubší záběr teprve tehdy, až se mi
s bohaté směsi své víry poddáš, a dáš mi to najevo. Jinak to není nic
vážného, jenom takové nezávazné hračky, hříčky bez pravidel, pohodlné
přehazování klopotného životního zápasu na tajemného Pana X, kterému
odvádíš zlomky času, sil a slov.
Jak odstraníš tyto závady? Rozhodující zkouškou účinnosti tvého
vnitřního chodu je závtěž, utrpení a životní kříže. Přitom se odhaluje,
zda mi doopravdy věříš, anebo sleduješ jen svoje malé osobní štěstí z
různých her a hříček. Jde tu o jedno potřebné. Jsem, který jsem, jediný,
nejvznešenější a největší. Moje vůle se musí naplnit. A tvým největším
štěstím je, abys poznal tuto vůli a radostně se s ní ztotožnil a navěky
se se mnou dokonale spojil. V očekávání tohoto cíle nemůžeš být nikdy
zklamán.
Jenže ty máš ještě jiné věci za nutné, za veledůležité. Mnohokrát je ti
důležitější tvé osobní štěstíčko, teplé místečko. Místo těch největších
věcí spokojuješ se často se svým ubohým štěstíčkem, o které se mě
nestydíš prosit. A když ti hned nedopřeji to zápecnické pohodlíčko, a
rozmetám tvé dosavadní vyšlapané pěšinky a pustím vítr do vyhřátého
pelíšku, hned spustíš reptání. Tohle že má být můj cíl? Kdepak! Žádný
takový cíl není, když mě neláká a nepřitahuje.
Jak titěrné a nedůstojné představy o mně si tvoříš! A nejsi sám. Modlářů
a falešných nebíčkářů najdeš na každém kroku víc než dost. Ve svém
klerikálním snobství si vynalézají samé zbožné hračky. Jsem svrchované
Dobro a ryzí Moudrost. Moje vůle je dobrá a nejsprávnější, i kdyby ti za
nehty zalézala. Moje vůle se musí naplnit i ve tvém vlastním zájmu.
Jinak nezakusíš pravou radost. To je to jediné nutné. I pro tvé vlastní
štěstí. Proto se modli o poznání mé vůle, o přijetí a uznání mé vůle, o
vytrvání v plnění mé vůle!
Tak se smíš modlit i o pozemské věci. V pokorné odevzdanosti do mé vůle,
do mého plánu s tebou. Zkus prosit o mé dosažení i o dary potřebné k
povznesení se ke mně! Tvou modlitbu zahrnuji do svého plánu. Všechno tě
má vést ke mně, i to, že něco potřebuješ. Zkus vyjádřit svou závislost
na mně jako na Dárci všeho! I když ti nedám, o co prosíš, i tehdy tě
slyším a vyslyším. Jenže tě vyslyším dokonaleji než chápeš. Dávám ti
toto odstavení, aby tě přivedlo ke mně bezprostředněji. Místo těch tvých
tretek, které nepocházejí ode mne, ti dávám sebe samého.
Co chceš změnit modlitbou mimo sebe? Snad můj plán, ustanovený od
věčnosti? Hodláš modlitbou změnit nebo zadržet události běžící svým
proudem, když je to určeno mým vyšším plánem?
Když se modlíš za odvrácení zlého, tak nepros, abych kvůli tobě změnil
přírodní zákony. Raději se opři o skutečnost, že dovedu zkřížit nějaké
přírodní zákony jinými zákony, ještě silnějšími. Zkus prosit, abych
takto omezil to, co tě sužuje. Zkus prosit, abych ti dal dosáhnout toho,
čeho prostě nemůžeš dosáhnout běžnou cestou. Každopádně o to pros tak,
jak je to v odvěkém plánu mé vůle. Pokus se, aby každá tvá modlitba byla
odevzdaná. Nechtěj po mně v modlitbě, abych změnil svůj záměr! Vlož do
své modlitby touhu, abys naplnil můj záměr. Nezapomeň, že pro tebe
ustanovuji věci snadné, ale i věci těžko dosažitelné.
Na to pamatuj v podtónu své modlitby. K tomu se upni ve své odevzdanosti
při modlitbě do mé vůle. Přednostně se modli, abys splnil mou vůli tak,
že si k tomu vyprosíš dary, které dávám jen tomu, kdo o ně v opokorné
modlitbě prosí. Všechno ostatní ti přidám, takže ti nakonec splním i
tvou vůli.
Učiň si středem modlitby mne místo sebe nebo jiného tvora! Především jde
o moje zájmy, a ne o tvá, lidská práva. Když se ke mně obracíš v
těžkostech, tak sice voláš jako já: Otče, odejmi ode mne tento kalich!
Ale vzápětí připoj moje další slova: Avšak ne jak já chci, nýbrž, jak Ty
chceš. Vím, že se cítíš ohrožený ve své tělesné schránce a přirozeně se
obáváš bolesti. To všechno prožívám naplno s tebou, protože nosím tvé
vlastní tělo. Proto ti dovoluji volat ke mně v úzkostech. Především ale
volej proto, abych povznesl tvou vůli ke mně, aby tě ty nesnáze
neodváděly ode mne, a abys u mě načerpal sílu vydržet.
Proto hleď při modlitbě změnit především sebe! Proměníš se s mou pomocí.
Chci vykonat zázraky, ale všechny je hodlám vykonat přes tvé srdce.
Napřed je chci vykonat ve tvém nitru, a teprve pak i ve tvých následných
hrdinských projevech, ať už trpných, tedy v oběti, nebo výkonech,
obrácených navenek.
Nezdá se ti, že tvé modlitby o pozemské věci, trpí závadami? Znáš
způsob, jak je odstranit? A dokážeš to? Nejspíš se zarazíš, sotva
zaslechneš varování před modlitbou, která by sledovala tebe jako člověka
a tvé pozemské záležitosti. Možná si teď říkáš, že vůbec nestojí za to,
abys v modlitbách o něco prosil. Jenže prosebné modlitby nejsou
zbytečné. Nicméně ani prosebné modlitbě se neupínej přednostně na svá
lidská práva, a ještě méně na pozemské zájmy tebe a jiných tvorů.
Samozřejmě, že smíš prosit i za sebe, za naplnění svých lidských zájmů,
ba i za ostatní tvory, ale nikdy o to nepros přednostně, a nikdy
výlučně.
Jakpak bych spravedlivý, a o milosrdenství ani nemluvě, kdybys mi
nesměl sdělit vše, co ti leží na srdci? Klidně se mnou rozmlouvej i o
záležitostech pozemských. Stavím tě přece do světa a slibuji ti, že tě
nikdy neopustím. Dopouštím na tebe nějaké životní nesnáze, těžkosti a
obavy, a ony na tebe doléhají. Dávám ovšem jenom dobré dary, kdežto
takové věci dopouštím, když je na sebe přivoláváš svými hříchy, nebo
chce-li tě klamný duch světa zkoušet, abys mě pak mohl ještě rozhodněji
a lépe chválit. Proč bys neměl a nesměl se mnou o tom všem rozmlouvat?
Když víš o své nedostatečnosti i v pozemských záležitostech, a věříš, že
všechno dobré pochází ode mně, jak bys mě neměl prosit o pomoc ? Neklaď
si však ve svých prosbách sebe za cíl! Nestav si svá lidská práva za
střed všeho svého snažení! Naopak sleduj vždy moji oslavu! Kdykoli mě
prosíš, přednes buď výslovně, anebo mlčenlivě, představením své
nevýslovné touhy, abych ti dal všechno, co potřebuješ, abys došel k
dokonalosti tak, že to bude moje oslava!
Už dávno tě učím, aby ses modlitbou, kterou tě stále učím, ucházel také
o každodenní dávku chleba a ochranu od všeho zlého. Přesto v duchu
hledej především Boží království, a všechno ostatní ti přidám.
Znáš závady ve svých prosbách v mém Duchu? A dovedeš je odstranit? Stále
ještě jaksepatří neprosíš v mém jménu. Pros a dám ti. Možná si myslíš,
že k takové prosebné modlitbě prostě stačí přidat k prosbám nálepku mého
jména. Myslíš, že už to mělo účinkovat jako potvrzení z nejvyšších míst.
Jenže k tvému účinnému spojení se mnou, svým Bratrem a Spasitelem,
potřebuješ předkládat našemu Otci nebeskému své modlitby v živém a
vědomém spojení se mnou, jehož náš všemohoucí Otec vždycky vyslyší.
Prosba, zaštítěná mým jménem, má ještě další, hlubší smysl. Ty prosíš
tak, jak se já modlím. A modlím se z lásky k našemu společnému Otci, a
ne až je v úzkých, ani ve strachu, ani až něco potřebuji. Modlím se za
urychlení uplatnění mé svrchované vlády. Pros tak, že kladeš vačného
Otce do středu svých modliteb, takže se sám Otec modlí v tobě.
Hledej štěstí jedině v Otci, kterého sleduj v samém středu své bytosti,
a nerozplývej se v modlitbách za jednotlivé, jako třeba jenom za
pozemské dary. Učím tě své modlitbě a modlím se s tebou, takže je to
modlitba v mém Duchu. Sleduj především našeho společného svrchovaného
Otce. K němu se upni a přitom zahrnuj všechny lidi do své starosti.
Předstupuj před Otce, jemuž smíš říkat "TY", ale nikdy jako k sobě
rovnému partnerovi. Sleduj především uplatnění svrchované vlády v sobě,
a tvým prostřednictvím také kolem sebe. Neboj se. S touto svrchovanou
vládou ti přidám všechno ostatní, i tu nejlepší lidskou vládu. Přistupuj
k poslední příčině všehomíra jako k našemu Otci, a ne pouze jako k
nějakému pokladníkovi a hospodáři. Zbav se takového strašně tržního
způsobu, jaký znáš ze spotřební společnosti, kde platí jenom směnná
spravedlnost podle vzoru DAL-MÁ DÁTI. A nepřistupuj pouze s nastavenou
dlaní. Přiveď s sebou i všechny ostatní bratry a sestry, a pros, aby
také je zdokonalil, zušlechtil a obohatil sebou samým. Tak se s tebe i z
nich stranou praví bohatýři. Potom se moje vláda prosadí nejen u tebe,
ale i široko kolem dokola.
Tohle znamená prosba ve jménu tvého Bratra a Spasitele. Jenom tehdy se
modlíš v mém jménu, když se modlíš v mém Duchu. Jedině tehdy je to moje
opravdová modlitba v tobě, když je to modlitba našeho věčného Otce ve
mně, který jsem jeho Synem, a tvým Bratrem. Jak se ti daří toto proudění
Ducha Lásky, vycházejícího ode mne k našemu Otci a současně od něho ke
mně, napříč tvým srdcem? Je to má modlitba k našemu věčnému Otci o
vítězství svrchované Lásky ve tvém srdci uprostřed lidstva, anebo jen
tvé bezmocné řečnění? Moje modlitba je vždycky vyslyšena. Od ní vstáváš
s novou silou. Takovou modlitbu vždy naplňuji svým slitováním a naplňuji
nezdolnou přítomností našeho všemocného Otce.
Spoj svou modlitbu se mnou na nejvyšším místě! Jinak by to nemělo smysl.
Jedině mým prostřednictvím, se mnou a ve mně máš jako přes nejlepšího
přítele přístup na nejvyšší místa. Zastav svou mnohomluvnost! Přestaň se
tvářit, že se jen ucházíš o svá práva! Nemáš na nic nárok. Proto završuj
své volání slovy: Skrze mého Bratra a Spasitele. Napřed si v duchu
vypros neporušitelné spojení se mnou, a pak se mnou můžeš spojovat i
svou modlitbu. Tím ji spojíš s neomylným vyslyšením všech mých modliteb.
Vždycky jsem vyslyšen naším věčným Otcem. To budeš i ty, budeš-li se se
mnou modlit doopravdy, modlit se podle mne, v mém Duchu, a tak i s mou
účinnou pomocí.
Netrpí tvé prosby v bohoslužbě nějakou závadou? Ostatně, co jsou tvé
bohoslužebné modlitby a jak jim rozumíš? I když prosíš o pozemské věci,
přesto o ně pros pokaždé tak, aby ti prospívaly duchovně. Proto se
modli, aby uprostřed světských zmatků bylo tvé srdce pevně zakotveno
tam, kde je pravá radost.
Spolu s ostatními pros, abych se sám ujal tvé prosby o to, co se mi u
tebe líbí, abys mohl být bezpečněji vyslyšen. V jednotě a spolu s
ostatními pros, abych tvé touhy odvrátil od pozemské žádostivosti.
Tvou modlitbu,jako modlitbu všech mých věrných vysoko povznes, abys
nepovažoval modlitbu za prostředek zaříkávání kvůli získávání ryze
hmotných darů. Právě v tom je rozdíl mezi starou vírou a mým učením. Kde
jsou ty časy, kdy jsi sledoval hlavně pozemské štěstí, i když mělo být
moje, ale tys v něm hledal hlavně sebe. Stavím našeho věčného Otce
nebeského do středu. Tak i ty stavěj do středu svého života mne a moje
zájmy. Ostatně jsem přece samo Dobro a štěstí a proto i tebe oblažím.
Jenom nesleduj výhradně sebe! Přestaň dbát o ta svá lidská práva! Sám ti
je dám, kdykoli ti budou scházet. Jinak se mi nekonečně vzdaluješ,
zatímco z nejvyšších míst sestupuji k tobě, a tak se pro tvou věčnou
záchranu obětuji, že se ti nakonec nabízím i za pokrm. Silou tohoto
andělského chleba můžeš povznést svět a s mou pomocí mu přinést věčné
zdokonalení. Bez tohoto prorůstání mého království svrchované Lásky z
mého Srdce jako planoucí výhně Lásky, předávaného v podobě tvého
všedního pokrmu, přes tvé srdce do celého světa, zůstanou všechny tvé
pokusy o vlastní polepšení a zlepšení celého světa odsouzeny k zániku.
Jaký je tvůj vnitřní chod uprostřed ostatních? Netrpí závadami? Nikdo z
těch, kdo se vydává vzhůru, cestou k vrcholkům duchovního života, nemůže
nikam dospět sám, nýbrž jen spolu s ostatními a v souladné součinnosti s
nimi. I když takové závody v jízdě do vrchu jako každé hravé soutěžení
mají vynést do popředí jednoho vítěze, v duchovním usilování o vrcholné
špičky je tomu v něčem podobně, ale v něčem zase jinak. Jako do hor se
nikdy nemáš vydávat sám, bez horského průvodce, tak ani na duchovní
cestě k dokonalosti se nevydávej bez průvodce. Když se však snažíš
dosáhnout vyšší úrovně uprostřed ostatních a spolu s nimi, pak je i tam
tvá modlitba ohrožena některými závadami.
Nesmiřuj se s názorem, že se nejlépe a proto nejraději můžeš pomodlit
jedině v ústraní, kde není nikdo jiný, než ty. V samotě máš dosáhnout
mnoho, ba právě v ústraní můžeš duchovně daleko předstihnout ostatní,
avšak nemůžeš si výsledky tohoto svého pokroku uchovat jen pro sebe,
Nejsi, ani nemáš být jen nějakým tajuplným ostrovem. Patříš mi uprostřed
ostatních a spolu s nimi. Když stojíš před naším věčným Otcem, podávej
svému okolí ruku na znamení pokoje! Pak se před mou tváří ocitáš nejen
jako jedinečná a neopakovatelná osoba, odlišující se od ostatních vedle
tebe, ale také spolu se všemi ostatními. Tak si vyzkoušíš živou lásku a
vzájemnost, když přijmeš každého jako bratra či sestru jedné rodiny, a
podle toho také s nimi jednáš. Proto je tak důležitá tvá modlitba se
všemi ostatními, kdo mě oslavují. Nemůžeš si libovat jenom na svém
písečku, a nedbat na to, zda ten, koho potkáváš, nic neví o mně a o tom,
že mé Srdce krvácí i pro toho nejposlednějšího z lidí! Jinak postrádáš
živé spojení se mnou. Když přicházíš k slavné hostině lásky, kde se ti
sám dávám za pokrm v podobě tvé všední potravy, ale přitom se uzavíráš
do sebe, tak se tě ptám: Pohrdáš mým tajemným Tělem? Mé tajemné Tělo se
zde naplňuje především v rodině, která sousedsky srůstá s každou další
rodinou. Znovu se tě ptám: Pohrdáš snad tímto tajemstvím mého Těla? Proč
přicházíš spolu s ostatními? Snad abys někde v ústraní vymáhal ode mne
konečné řešení svých soukromých záležitostí? Přicházíš za mnou, aby ses
doopravdy podílel na soužití shromáždění mých věrných? Anebo se k nim
přibližuješ jen jako náhodný kolemjdoucí zvědavec, který se s ostatními
srocuješ jako dav vzájemně cizích jedinců, kteří ze svého místa jako z
hlediště sledují strhující dění na jevišti?
Své tělo obětuji na kříži zvláště za tebe uprostřed shromáždění dětí
našeho společného věčného Otce, ať jsi muž či žena, mladý či starý,
bohatý či chudý, pozemšťan či mimozemšťan. A zvu tě k tvému zušlechtění
a zdokonalujícím úkonům, pod vedení mého zvláštního pomocníka, a to
zapojením se do jednoty s naším společným všemohoucím Otcem a současně
se mnou. Nabízím obnovu hříchem ztracené jednoty ve svém jediném
tajemném Těle, která se má stále obnovovat a posilovat Duchem svatým, v
dokonalé účasti na mém životě v tomto celku.
Samozřejmě, že si smíš a také máš najít okamžik a místo tiché komůrky.
Tam nerušeně rozekleneš ve svém srdci prostředí vnitřního ticha a
pokoje, kdy budeš sám s naším Otcem nebeským. Na tyto okamžiky a zvláště
vyhrazená ústraní pro tvou důvěrnou osobní rozmluvu s naším věčným
Otcem, těsně navazuje tvoje účast na místně i časově odděleném
shromáždění k oslavě hostiny lásky, aby ses modlil se všemi a za všechny
a se mnou v Duchu modlitby, kterou tě učím. B.
+ + +
Nejprve přišla jeho smrt -
pak - zpráva o slávě.
Bez zdůvodnění od prvé
ke druhé nedojde. Ed.
+ + +
Dopis svaté Terezie od Ježíše
1.října
Milá duše!
Ačkoli už v útlém věku ztrácím matku, přesto rychle dospívám a z
bezstarostného dítěte se stávám uzavřenou a přemýšlivou dívkou. Brzy
vstupuji do karmelitánského řádu a žiji v klášteře.
Moje tichá neokázalá zbožnost opakem touhy povrchních lidí po senzacích.
Po vyčerpávající pouti Temnou nocí umrtvování smyslů odhaluji úžasnou
přitažlivost našeho Pána.
Toužím a snažím se obnovovat to, co je kolem mne narušeno, ba zničeno
hříchem a odmítáním Kristovy lásky.
Nekonám žádné okázalé činy, které by vzbuzovaly pozornost světa, nýbrž
jen v tichosti prožívám svou zbožnost. Chápu, že apoštolát je tím
účinnější, čím víc je duše spojena s Bohem. Zasvěcuji svůj život
modlitbám za záchranu duší a za duchovní pastýře. Na pokyn představené
píši "Dějiny duše", třebaže jsem nemocná. Umírám mladičká. Mohlo by se
Ti zdát, že se v mém životě neděje nic převratného. A přece můj život a
dílo Tě nenechává lhostejným ve víře. Působí na Tebe a na všechny Boží
děti jako louskáček falešných iluzí ve víře a v životě vůbec.
Když mě Svatý Otec Pius XI. prohlašuje za blahoslavenou, a o dva roky
později za svatou, kdekoho to udivuje. Málokdo o mě něco ví. A navíc mě
Svatý Otec Jan Pavel II. vyhlašuje jako přímluvkyní misionářů. Mikdy
jsem neopustila zdi kláštera. Nevykonala jsem žádný velkolepý čin pro
obrácení nějakých zaostalých národů. Ani nevynikám ničím v okázalé oběti
pro Krista jako třeba svatý Vavřinec, kterého mučili na roštu, ani mě
kvůli Kristu nezavraždil bratr jako svatého Václava. Dokonce se někomu
může zdát, že když jsem nic velkolepého v životě nevykonala, ani
neobětovala, mohlo by být vyvýšeny na oltář tucty, nebo celé zástupy
lidí.
Jedinečnost mojí oběti a zvláštního přínosu k oslavě Boží a obrácení
nevěřících spočívá v tom, že obětuji Bohu a tomuto dílu svou všednost,
naplněnou modlitbou. Tolik lidí se trápí, že jejich práce nemá jasně
vynikající smysl a že jim nepřináší úchvatné emocionální zážitky, že
nevede rychle k úspěchu. Tolik lidí prožívá pocit odcizení, že jim někdo
bere výsledky jejich práce, nebo že jejich práce při pásové výrobě
postrádá smysl, když nevidí začátek a konec svého díla. Kvůli tomu
vypukají celé revoluce a války, ale jednotvárná práce všedních dnů
nakonec zůstává. A mnozí z nich si zoufají nad zjevnou marností svého
počínání.
Obětuji k Boží slávě a k obrácení nevěřících protivnou jednotvárnost
drobných skutků a nezáživnost stále znovu a znovu přijímaného nepatrného
utrpení všedních dnů. Obětuji pro to svou rozdrobenou práci, v níž
lidsky nenacházím smysl. Obětuji své malé utrpení, které se nedostavuje
jako zdrcující síla, která by člověka rázem zaskočila, ale jako
monotónní rušivý šum, jímž na člověka doléhá tok ubíhajícího času. Tím s
Boží pomocí posvěcuji činnosti zjevně tak bezvýznamné, jako je zametení
chodníku nebo jen prosté dýchání člověka, ale také utrpení, které na mě
doléhá při snášení přítomnosti druhých lidí, kteří jsou tak jiní než já,
anebo třeba jen okamžité zatajení dechu při nějakém leknutí. Může se ti
to zdát nicotné, ale Bůh dokáže i sebemenší věc proměnit ve velikou.
Na žádnou misii jsem sama neodjela ze svého kláštera, a přece s Boží
pomocí plním nezastupitelnou duchovní úlohu třeba při obnově eskymáckých
misií v Kanadě. Po třech létech působení se misie nesetkává s žádným
příznivým účinkem, a odpovědní lidé se už už rozhodují o jejím ukončení.
Když na rozloučenou roztrousí br.Girard mezi shromážděné Eskymáky trochu
prstě z mého hrobu, vzápětí začínají Eskymáci dobrovolně žádat o křest
svatý, a houfně se dávají pokřtít. To je jen jedna z mnoha epizod mého
skrytého a nenápadného působení.
Modli se se mnou za nová povolání a za duchovní obnovu národa a celé
Evropy! Kéž povolá náš Pán dělníky na svou žeň! A taky pro to přinášej
nějaké citelné oběti! Náš Otec vítá nejen Tvé velkolepé skutky, i
vynikající hrdinské oběti, přinášené k tomu účelu a k Boží oslavě, ale
vítá i tvou drobnou všední mravenčí práci stejně jako každodenní snášení
někoho, kdo je ti protivný nebo něčeho, co je ti protivné. Bože dej, aby
se místo Tvé skryté touhy být milován a obdivován, projevilo Tvé pevné
zaměření milovat Kristovou Láskou a prožívat lásku Spasitele k nám.
Jako si duchovně osvojuji své první dítě, jednoho zločince a vyprošuji
mu důstojné přijetí spravedlivého trestu, tak i Ty si duchovně osvoj
někoho z toho nedozírného zástupu bezejmenných, kteří jsou počati, ale
lidé jim odpírají spatřit světlo světa, a tak je pro své hříchy
nespravedlivě odsuzují.
Tvoje Terezička
+ + +
V svém životě,
v té krátké chvilce,
jak moc - jak málo jen -
můžem, co chcem. Ed.
+ + +
TAJEMSTVÍ HORY SV. KLIMENTA (6)
c) Podzim 1958
Především se ukázalo, že kopečkovité hromádky hlíny podél vnějšího
opevnění nejsou mohyly s pohřby, ale kupy zemin, navezených sem pro
dobudování valu a příkopu, kdežto uvnitř opevnění, že jsou to staré
zbytky po vývratech stromů. Pohřebiště velkomoravských osadníků na Hoře
sv.Klimenta tedy zatím neznáme. Podle sdělení Alfonse Širůčka z
Osvětiman prý byl zlatý byzantský peníz nalezen jako milodar v hrobě
mezi hlavním a vnějším valem (mezi valem D a A), východně od svatyně. A
rukopisná poznámka A.Kučery ve "Sborníku velehradském" (Viz u článku
A.Zelnitia, Sv.Kliment a hora sv.Klimenta u Osvětiman, Tamtéž, 1948,
č.16, s.62. Uvedený sborník Viz: A.Širůček, Osvětimany.) uvádí, že "prý
je nějaké pohřebiště východním směrem pod Klimentkem mezi druhým a
třetím valem."
Podle jiných "mniši klimentští byly prý ukládáni k věčnému odpočinku na
blízkém ´Ocásku´, jehož temeno má jméno ´Hroby´ od homolovitých kopečků
hojně tu roztroušených." (A.Procházka, F.Kalousek, Tamtéž, Pozn.4.)
Na ploše hradiska, spíše v blízkosti vrcholu, bylo prozkoumáno asi osm
sond. Povrchová vrstva černé hlíny (humus) byla většinou tlustá 15 - 20
cm, jenom někdy 30 cm. Tloušťka kulturní vrstvy pod humusem, se stopami
sídlení, byla většinou 30-50 cm. Pod ní byl jíl nebo skála. "Sondy IV. a
VIII. byly vedeny na vrcholové plošince od kostela k jihu (c), sondy I.
a III. týmž směrem mezi terasou plošinky a vnitřním opevněním (B - A),
kdežto sondy V. až VII. byly na západním svahu hradiska mezi vnitřním
opevněním a hlavním valem (A - D). (Hrubý, Tamtéž, s.40)
V I.sondě (asi 75 m jižně od kostela: d.: 6,30 m, š.: 1,50 m, hl.: 0,50
m) byly kameny, černý popelovitý pruh, uhlíky a střepy středohradištního
rázu.
Ve II. sondě (asi 70 m jižně od kostela: d.: 20 m, š.: 1,40 m, hl.: 0,50
m) už v humusu byl zlomek železného plechu a světlešedé střípky nádob ze
XIV. století. Dále, v podloží, sesuté pískovcovité kameny, z nichž byly
některé propáleny do červena, šedočervená mazanice a střípky
středohradištní keramiky.
III. sonda (57 m jižně od kostela: d." 6,20 m, š.:1,40 m, hl.: 5, 50 m)
měla šedočernou kulturní vrstvu a ojedinělé pískovcovité kameny. "Ze
střepů se dala zrekonstruovat téměř celá tenkostěnná nádoba hnědošedé
barvy, zdobená pěti obvodovými rýhami, která patří do střední doby
hradištní." (Tamtéž, s.42.) Některé střepy se hlásily do mladší
hradištní doby.
V sondě IV. (asi 20 m jižně od kostela: d.: 27,30, š.:1,00 m, hl.: až 1
m) byla zjištěna 40-70 cm tlustá vrstva vyrovnávky z kamenné drti a
hlíny. Střepy tu byly pozdně hradištní, dále světlešedé, tenkostěnné,
zvonivě vypálené, příznačné pro XIV.století, a "nožka rendlíku se zbytky
hnědé polevy, pocházející nejdříve z XV.století."
Sonda V. (84 m západně od kostela: tvar T, delší rameno: d.: 10, 20 m,
š.: 1,50 m, kratší rameno: d.: 5,90 m, š.: 3,60 m, hloubka různá): v
kulturní vrstvě (hl.: 40 - 50 cm) ojedinělé propálené kameny, pod ní dvě
kůlové jamky (š.: 30-35 cm, hl.: 25-30 cm), zapuštěné do skály. Velké
uhlíky, množství zvířecích kostí, mazanice, svor, zlomky kamenných
brousků, železná struska, dva kostěné proplétáčky, opracované kostěné
úštěpy, kotoučky ze střepů nádob, některé provrtané uprostřed, dvakrát
provrtaný střep trojúhelníkového tvaru, a několik set střepů
středohradištních nádob.
Sonda VI. (82 m západně od kostela: d.: 7,90 m, š.: 1,50 m, hloubka
různá) : v kulturní vrstvě byly mezi pískovci: i "tři zlomky tzv.
litavského vápence (lumachely), s jakým se setkáváme i ... ve Starém
Městě a v Mikulčicích." (Tamtéž, s.42.) Zvířecí kosti a střepy
středohradištní keramiky. "Na samém podloží byly nalezeny pod sesuvem
kamenů dva zlomky omítkové malty."
Sonda VII. (asi 73 m západně od kostela: d.: 7 m, š.: 1,50 m): slabá
kulturní vrstva (asi 10 cm) s dvěma střípky ze XIV. a XV. století.
Sonda VIII. (10 m jižně od kostela: d.: 7 m, š.: 60 cm, hloubka: 50 - 60
cm): ztotožňovala se s částí jedné Čechmánkovy sondy ("C"), a její celou
výchovní stranu tvořily kameny, poskládané (Čechmánkem ?) v lícovanou
zídku. V druhotné výplni sondy byly: úštěpy zvířecích kostí, červeně
propálená vlnitá mazanice, "úlomky hrubé malty, obsahující valouny
štěrku", masivní železný hřeb, železný hák s očkem, zlomky kachlů (z
nichž jeden s nezřetelnou rostlinnou výzdobou), střepy středohradištního
rázu a mladohradištního rázu, "zlomek ode dna tzv. ´loštického poháru´,
nádobí příznační pro XIV. století, pro století XV.-XVI., a konečně
olověný kuželík, o němž není vyloučeno, že patří mezi husitské památky.
Na některých místech, zkoumaných už Čechmánkem, aspoň podle jeho
poznámek a zákresů, byly nalezeny další nálezy, které všechny on
označoval jako ´staršího rázu´, ale které všechny patří do XIV. -
XV.století. V jeho sondě ´g´ byl okrajový střep z tuhového materiálu,
který lze spolehlivě datovat do XI. století." (Tamtéž, s.45.)
Na základě uvedených nálezů dochází Hrubý k těmto předběžným závěrům:
"Lze-li již z výsledků sondážního výzkumu alespoň předběžně usuzovat na
průběh osídlení hradiska, pak se zdá, že bylo nejintenzívnější v době
velkomoravské, neboť zabíralo plochu vymezenou hlavním valem. Po zániku
Velké Moravy, v mladší době hradištní, se sídelní plocha zmenšila a
sahala od vrcholu hradiska již jen po vnitřní opevnění, až se nakonec
středověké osídlení soustředilo pouze na vrcholovou plošinku. Vcelku se
sídelní plocha hradiska omezuje jenom na jižní a západní svah, neboť
východní a severní stráně svatoklimentské Hory jsou pro sídelní využití
příliš strmé. (Tamtéž, s.45.)
Povrchový průzkum totiž ukázal, že plocha velkého předhradí mezi hlavním
a vnějším valem ("A" a "D") neprojevuje zatím žádné zjistitelné stopy po
osídlení, kdežto plocha uvnitř hlavního valu ("A") směrem k vrcholu
hory, tj. ke zříceninám, byla osídlována trvale. Ale i zde je určité
odstupňování. Neboť těsně kolem zříceniny je nejvíce mladších
středověkých stop, kterými jsou zde překrývány narušovány stopy po
starším osídlení z mladší a střední hradištní doby, tj. po osídlení z
11. a 9. století. Avšak čím dále od vrcholu dolů, tím více mizí tyto
mladší stopy (14. až 15. století), a tím více se objevují prvky z 11. a
9. století.
Svatoklimentské velkomoravské hrnčířské výrobky (dochované ovšem jen
jako střepy), mají naprosto bezpečně slovanský ráz, ale projevovaný
poněkud odlišným způsobem než např. ve Starém Městě, tedy jakýsi místní
svéráz. Právě tak bezpečně se dají řadit nejpozději do poloviny
9.století. To dokazuje, že hradisko bylo vybudováno a osídleno
moravskými Slovany již kolem roku 850. A další nálezy dokazují, že se
zde sídlilo i po celé 10. století, ba i v 11., ale už méně početně. Zdá
se, že hradisko zpustlo v prvé polovině 12. století, tedy asi do roku
1250. Další nálezy však naznačují, že znovu ožívá ve 14. a 15. století.
Potom zcela pustne počátkem 16. století. Dosvědčuje to okolnost, že
posledními nálezy je polévaná keramika ze 16. století.
Řekli jsme, že Hrubý šel na svatoklimentské hradisko s pevným
předsevzetím dokázat, velkomoravská minulost této Hory je výmysl. proto
je důležitý jeho závěr i po té stránce: "Nás ovšem zajímá především
osídlení z doby velkomoravské a z doby těsně následující. Ale tu je
třeba říci, že již dosavadní nálezy nikterak neukazují jen na dočasné
osídlení hradiska v tom období, ale právě naopak svědčí, že zde byla
stálá a samostatně hospodařící slovanská osada. Nasvědčují tomu zejména
nálezy zvířecích kostí, a to výhradně jen kostí chovného dobytka -
krávy, ovce, kozy a vepře. Pro trvalé osídlení mluví též množství
nalezené keramiky, představující hlavní ´kuchyňské´vybavení, kostěné
proplétačky na splétání lýkové obuvi, tzv. laptí, a kamenné brousky
železných nástrojů. Dokonce tu lze podle nálezů železné strusky uvažovat
i o místním hutnictví nebo aspoň o kovářském zpracování železa, zvláště
když víme, že jsou blízko staré, dávno opustlé rudné doly u Strážovic."
(Tamtéž, s.45-46.)
Sesuvy kamenů, nálezy mazanice (lepenice) ze stěn chat, jamky po kůlech,
podpírajících snad kdysi hřebeny střech, a výskyty zlomků malty mohou
být náznakem dobrého bydlení, tj. budova stavěných i z kamení a na
maltu, omítaných hlazenou omítkou. Přinejmenším jednou, ale podle široce
roztroušených propálených kamenů bylo hradisko pravděpodobně několikrát
spáleno. To se se ale podrobněji objasní dalším výzkumem. J.M.Veselý OP
(Pokr.)
+ + +
Sny jsou to zrádné jmění,
jež v boháče nás mění
a nato hned
štve zchudlé z lesklých bran
zpět v nehostinný kraj,
kde žijem teď. Ed.
+ + +
Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely OP: DOPISY
DOPIS STARŠÍHO BRATRA
Milá duše!
Někdy některé dobré duše, vedené opravdovou láskou k bližnímu, v níž mu
přejí všechno nejlepší - samotného Boha, říkají: "Obětuji za svého
bližního toto své přijímání Ježíše." Jenže víš, jak mě můžeš za někoho
dokonale přijímat? Není pochyb, že se při tom přijímání mne za jiné lidi
často přehání.
A co Ty? Máš v tom dost jasno? Měj se na pozoru! V kalných vodách
nejasností loví různí dravci. Mezi ovečky, vedené dobrým pastýřem na
svěží pastviny, se snadno vloudí dravec. Takový vlk v rouchu beránčím Ti
snadno slibuje: "Budu za Tebe přijímat Beránka Božího", až tomu nakonec
přestaneš věřit. Tak se Tvé přijímání mne při mši svaté může stát
součástí pouhé Tvé zdvořilosti, asi jako někdejší "onikání".
Především nezapomeň umístit úkon přijímání do samotného rámce oběti mše
svaté, na níž se osobně podílíš! Tak správně doceníš přijímání ve vztahu
k sobě, kdo mne přijímáš, i v poměru k tomu, za koho mne přijímáš.
Jedině z poznání mne, jehož přijímáš, můžeš poznat, co ze mně můžeš mít
pro sebe a co pro jiného.
Původně mě nikdo nepřijímá mimo rámec mše svaté. Každý prožívá můj odkaz
při Poslední večeři. Současně nepouští ze zřetele živé společenství.
Těší se z lásky, která ho spojuje se mnou i s jeho bližními ve jménu
mém. Ze srdce mu sálá můj Nový zákon: "To konejte na mou památku!"
A co Ty? Stojíš o mě? Tak na mě pamatuj! Znovuprožívej se mnou slavnou
hostinu lásky! Účastni se shromáždění se kolem mne, zosobněného mým
zvláštním služebníkem u tohoto stolu v tomto otcovském domě! Konej mé
dílo! Opakuj mou slavnou hostinu! Při nekrvavé oběti přijímej však také
mé Tělo z rukou mého služebníka a zástupce! Zaslibuje se mi k té pomoci.
Já ho k tomu slavně přijímám a náležitě vybavuji.
Odedávna mne přináší můj služebník Tobě, kdo se nemůžeš kvůli nemoci
zúčastnit společného shromáždění při mši svaté. Také to se však děje v
těsném spojení se slavením Tajemství.
Divíš se, jak dochází k oddělení Tvého náležitého přijímání od mé
dokonalé oběti? Původně si to vyžaduje potřeba uchovávat zásobu mého
proměněného Těla pro Tvé přijímání v případě nemoci a ohrožení smrtí,
abys byl posílen. Této zásoby se pak užívá i pro Tebe, kdo se nemůžeš
zúčastnit mše svaté kvůli svému zaměstnání či vzdálenosti místa. S
přibýváním výjimek se úkon přijímání odděluje od otcovského domu, kde se
slaví oběť.
Kvůli Tobě jde toto znetvoření původního obsahu spolu s rostoucím
rozdílem mezi zbožnou úctou k mé skutečné přítomnosti v mém proměněném
Těle pod způsobou chleba a její podstatnou obětní povahou. Víc a více
jsi sváděn přehlížet, že moje proměněné Tělo je slavné ustanovení mého
utrpení. Stále víc zapomínáš, že toto mé slavné ustanovení je
prodloužení mého vykupitelského díla do Tvých dnešních dnů. Často mě
přijímáš zvykově, a ne pro osobní a důvěrně zakoušenou účast na mé
dokonalé oběti.
Neodtrhuješ snad někdy úplně přijímání od osobní účasti na mši? Pak se
nediv, že přijímání odtržené od svého podstatného životního jádra
pozbývá plnost své skutečné hodnoty, až sklouzává do mlhoviny Tvého
citlivůstkářství! Náležité přijímání pochopíš jedině z oběti. Oběť je
projevem Tvé úcty ke mně. Jako se mi dáváš celý, s tělem i duší, smysly
vnímatelným a vnějším úkonem, tak Ti dávám najevo duchovní přijetí oběti
způsobem vnímatelným smysly v úkonu přijímání. Přijímání je moje odpověď
na mou, lidskou oběť. Chceš pochopit mou odpověď? Tak neopomeň prosbu!
Prožívej přijímání neustále ve spojení s prosbou!
Jaký smysl by měla oběť jako taková bez ohledu na mé slavné ustanovení?
Jsi je Boží tvor. Proto jsi jako každé stvoření Božím majetkem. Když Ti
náš všemohoucí Otec dává svobodu jednání, tedy je Tvou spravedlivou
povinností, abys uznal a výslovně se mi celý oddal, jak to jen dovedeš.
Obětí se mi celý s duší i tělem dáváš. Obětí dáváš najevo vnitřní
oddanost vnějším úkonem. Když chceš úkonem oběti vyjádřit, že mi docela
patříš, a žádáš mě, abych si tě vzal, tak ten svůj úmysl naznač tím, že
věc pro mne obětovanou vyjmi ze svého vlastnictví a z vlastního všedního
užívání jako záruku a znamení svého osobního poddanství.
Pokud se při oběti pokorně podrobuješ mým přikázáním, je jisté, že ji
přijmu. Jsi však složen z duše a těla. Nestačí Ti, že přijímám Tvou oběť
pouze duchovně a neviditelně. Proto moje odpověď na Tvou smysly
vyjádřenou otázku je vnímatelná také Tvými smysly.
Víš, jak Ti dám najevo příznivé přijetí Tvé oběti? Rozumíš, čím Tě v
souladu s Tvou přirozeností ujistím, že Tě nejen slyším, ale i vyslyším?
Tím, že Ti dary, které od Tebe ve Tvé oběti přijímám, zase rozdělím.
Tentokrát už ne jako Tvůj majetek, nýbrž jako své vlastnictví. Dávám Ti
je tím, že Tě zvu jako svého miláčka ke své hostině. Hostina je znamením
potvrzeného přátelství, zárukou přijetí oběti a vnějším rozdělením mé
bohaté přízně. Ty ztělesňuješ oběť a já ztělesňuji přijetí oběti. Tak je
přijímání současně odpovědí mne, který jsem neviditelný, a Tvým smyslům
patrnou odpovědí na Tvou smyslům patrnou lidskou oběť.
Co platí o každé oběti, to platí tím více o mé dokonalé oběti. Moje oběť
je nedokonalejší oběť Tebe obnoveného mnou a také jedinou obětí milou
našemu společnému Otci. Stavím před Tvé zraky jedinou oběť, kterou si
náš Otec žádá pro Tvou spásu a spásu ostatních lidí, totiž oběť kříže.
Při slavné hostině lásky obětuje můj pomocník chléb a víno na znamení
Tvé osobní oběti. Činí to spolu s naší společnou panenskou Matkou, spolu
s ostatním shromážděným vykoupeným lidem a zvláště spolu s Tebou. Chceš,
aby Tvá oběť byla opravdová, celá a milá našemu spravedlivému Otci? Snaž
se tvořit jednotu s mou obětí na Kříži! Jedině tato oběť je milá našemu
Otci. Tato jednota oběti naší panenské Matky a účastníků shromáždění
mých přátel s obětí kříže se uskutečňuje v proměňování, v podstatném
úkonu mše svaté. Tvá oběť má plný smysl jedině v mé oběti na kříži.
Zároveň ji přijímá náš věčný Otec. Na kříži potvrzuje, co jednou provždy
konám jménem Tebe a ostatního shromáždění mých přátel. Všechno vrcholí
proměňováním. Tehdy je slavná oběť v podstatě vykonána. Ale jako
obětování, totiž to, co předchází proměňování, ztělesňuje Tvou oběť, tak
přijímání, které následuje po proměňování, ztělesňuje moje přijetí Tvé
oběti, a umožňuje Ti účastnit se s tělem i duší tohoto přijetí oběti. Já
Tě nejen přijímám. Já Ti toto přijetí také dávám najevo. Dávám Ti je
zakoušet u svého stolu. V tom spočívá dokonalé přijímání.
Jak hluboko zakoušíš toto velké tajemství? Přijímáš pouze natolik,
nakolik se obětuješ. Svým "Fiat" pronáší naše panenská Matka nejen slovo
souhlasu, ale přináší také svou celoživotní oběť našemu věčnému Otci.
Dává mu za oběť své tělo a svou krev. Proto mě dokonale přijímá živého v
duchu mých slov: "Kdo přijímá mé tělo a mou krev, zůstává ve mně a já v
něm."
Tvůj starší Bratr a Spasitel
+ + +
Vlož ten vavřín na hlavu,
přespříliš svou pro slávu.
Vavříne, skloň věčný strom,
před ním koř se, to je On! Ed.
+ + +
DOPIS TVÉ MAMINKY
Milé dítě!
Chceš požívat ovoce účasti na slavné hostině lásky? Říkáš si, proč by
ne?, ale jaké to ovoce vůbec je?
První ovoce slavné hostiny lásky se týká především mne, která první
dokonale přijímám Ježíše. První Tě předcházím v dokonalém přijímání
živého Boha. Přijímání je úkon Tvé víry, naděje a lásky v jednotící
svrchované lásce. Úkon Tvé zbožnosti vychází z vyššího, hrdinského
přátelství. Je to úkon neobyčejně záslužné ceny. Tvé vyšší přátelství je
spojeno se zdrojem veškerých zásluh - s obětí kříže. Uskutečňuješ je ve
jménu přátelství s mým ukřižovaným Synem věčného Otce.
Tvá zásluha se měří Tvou láskou. Jakou cenu má Tvá náležitá účast na
hostině, která je slavností lásky? Tvá zásluha spojená s úkonem Tvé
účasti spočívá ve Tvé duši navěky. Nemůže zmizet. Jako nelze zastavit
proud života, vycházející od věčného Otce a znovu se k Němu vracející.
Ve Tvém je něco, co si sám nemůžeš osvojit. Osobní nezcizitelná a
nevykořenitelná zásluha. To je věčný znak, který všemohoucí Otec dává
našim pomíjivým úkonům, jež jsme konáme z lásky k němu. Je v něm ještě
něco. Tvé náležité přijímání se děje jako výsledek oběti. Je to příznivá
odpověď našeho vševědoucího Otce na Tvou prosebnou oběť. Všemohoucí Otec
Tě přitahuje svým pozváním, aby se Ti sám dal. Přicházíš na jeho výzvu,
pronášenou mým Synem: "Vezměte a jezte... Vezměte a pijte!" Přijímáním
chce můj Syn něco dát zvláště Tobě, kdo uposlechneš a přijdeš. Dává Ti
své proměněné Tělo, přijaté ode mne. Dává Ti je jako záruku a zdroj
účinné obnovy Tvého vyššího, nadlidského, hrdinského přátelství.
Náležité přijímání v Tobě rozvíjí působnost vyššího nadání ve zvláštní
podobě přátelského spojení s mým ukřižovaným Synem. Jednota přátelství s
Ježíšem, ale nikoli pomyslným, ani přímo s ním v jeho slávě, jak ho dnes
vidím tváří v tvář, bez smyslového závoje, nýbrž s ním ukřižovaným, s
ním v jeho obnovném díle. Vlastním účinkem přijímání je Tvé připodobnění
se mému ukřižovanému Synu, jak připomíná náznak potravy. Vlastním
účinkem Tvého přijímání je vyšší nadání k těsnému spojení s Ježíšem v
provádění jeho poslání. Přijímání Ti dává proniknout do hloubky
tajemství Tvého vykoupení. Přijímání Ti dává více vyššího nadání k
osobního vykoupení. Současně Ti dává více síly k uskutečnění vnitřního
tajemného života, k němuž jsi pozván od křtu svatého. Dostává se Ti
duchovní posily k přechodu od nezasloužené vyššího nadání Božího dětství
k dospělému hrdinskému přátelství a důvěrné spolupráci s mým Synem.
Přijímání Ti dává více síly k uskutečnění Tvého poslání.
Jaké je Tvé poslání? Pracuj ze všech sil ve shromáždění věrných přátel
mého jediného Syna a spolu s nimi na spáse sebe spolu s celým lidstvem a
světem, ve kterém žiješ! To je onen vznešený, zušlechťující a
kultivující účinek přijímání. Nepřehlédni to, když se opravdovou lítostí
a svátostným smířením s Bohem a se všemi Božími tvory naplno otevíráš
účasti na slavné hostině lásky, spojené s Tvou obětí!
Tak je Ti toto přijímání skutečným pokrmem v pozemském vyhnanství,
potravou, seslanou z nebe. Posiluje Tě na cestě k nezvratné dokonalosti.
Tohle je pravý pokrm na cestu, jako jím je prorokovi chléb, který mu
posel našeho milosrdného Otce klade k hlavě, znavené únavou a obavami z
nebezpečí pouště, a který mu umožňuje dojít až na vrchol hory zjevení
Nejvyššího.
Ve Tvém náležitém přijímání přichází k Tobě můj Syn, aby Tě posílil v
hloubi duše a stal se Ti věrným průvodcem na životní cestě.
Přichází, aby Ti na Tvé životní pouti rozněcoval srdce jako učedníkům na
cestě do Emauz.
Přichází k Tobě, když ho přijímáš do svého vnitřního nejdůvěrnějšího
příbytku, uklízeného a vyčištěného právě pro něho.
Přichází k Tobě, který odpovídáš na pozvání z nejvyšších míst a řádně
umyt, očištěn a upraven přicházíš k slavné hostině lásky. Při této
hostině připravené zvláště pro Tebe, zdánlivě se ztrácejícího uprostřed
celého lidstva, se nepodává žádná pouze přirozená potrava. Můj Syn se Ti
nabízí za pokrm. Přichází jako Tvůj Bratr a nejlepší Přítel. Jak ne.
Vydává se za Tebe. Prvním a nejlepším z jeho přátel, který mu nejlépe
odpovídá na mé pozvání, jsem já, Tvoje panenská Matka. Dávám svému Synu
všechno lidské, co spolu s celým jeho dědictvím našeho věčného Otce
obětuje za Tebe na kříži.
Tvoje Maminka
+ + +
Že na mělčině myšlenky
tvá plavba ztroskotá?
Jen loď, které se vyhýbáš,
je jistá: prostota. Ed.
+ + +
Skřipec mě neohne -
mé nitro - svobodné.
Moje kost smrtelná
je uvnitř ztužená,
jíž pila nevadí,
nepuká pod šavlí.
Těla - jsou tedy dvě,
druhé - nic nesváže.
Z hnízda sám orel se
tak lehce nevznese
až nad mraky,
jak můžeš ty -
leda že sám se chceš
mít za škůdce.
Nevolnictví je vědomí -
svoboda též.
Ed
+ + +
DOPIS TVÉHO OTCE
Milé dítě!
Pokládáš se za mého pravého přítele a současně za mé opravdové dítě?
Srovnej se s naší společnou panenskou Matkou! Uvidíš, jak jsi vzdálen
tomuto doopravdy hrdinskému přátelství.
Můj opravdový přítel usiluje o takové přijímání, které by se
nerozplývalo v mlhavých dojmech, ani by se nevybíjelo v povrchní
rozcitlivělosti, a to ani pod záminkou vzpomínky na různé přátele či
známé. Nakolik je potom odůvodněné Tvé přijímání za někoho, aniž by se
přijímání zúžené na Tvé ryze osobní úmysly znetvořilo?
Samo přijímání je součástí oběti přinášené na mou výzvu. Je to moje
viditelná a hmatatelná odpověď na Tvou oběť. Úroveň přijímání odpovídá
úrovni Tvé oběti. Oběť slavné hostiny lásky má společenský rozměr. Děje
se z podnětu shromáždění mých věrných přátel a v jeho jménu. Každá
slavná hostina lásky je úkonem, na němž mají zájem všichni moji přátelé
věrní mému jedinému Synu. Modlitby při mši svaté jsou v množném čísle. I
když můj služebník slaví tuto hostinu sám, tedy se modlí především
jménem celého shromáždění mých přátel a v jejich jménu. Obětuje také
svým jménem. Samozřejmě, že se nemůže rozdvojit. Proto je ve stavu,
schopném přijímat mé vyšší nadání. Ve svém jménu obětuje pouze jako
účastník shromáždění mých věrných přátel a zahrnuje sám sebe do oběti,
kterou přináší mocí své slavně zaslíbené služby.
Rovněž i jako účastník mše svaté máš dvojí poslání. Od křtu máš společné
poslání v jednotě s mým zvláštním služebníkem. Křtem nabýváš právo a
povinnost podílet se na poslání celého shromážděních mých věrných. Tím
je především neustálé pokračování ve vykupitelské oběti a osvojování si
jejích zásluh pro lidstvo všech dob.
Pokud je nějaký úkon, při němž se máš rozpomenout na své společenské
poslání a na odpovědnost, vyplývající ze křtu, pak je to především při
mši svaté. Účastni se jí spíš kvůli celému vykoupenému lidstvu, než
kvůli sobě! O této slavné hostině Ti říká můj Syn: "To konejte na mou
památku." Účastníš se této slavné hostiny? Pak měj na paměti to, co leží
na Srdci mého jedinému Synu! Co je to? Celé lidstvo a celý svět, které
čeká na spásu. V něm jsou Ti všichni bližními podle zákona lásky.
Tento řád vysvětluje dvě vzpomínky, jimiž si shromáždění mých věrných
připomíná ty, kdo si přejí slavnou hostinu lásky. To Ti ukazuje, jak se
máš při přijímání modlit za bližní a jak je obětování Tvého přijímání
něčím úžasně vznešeným a zušlechťujícím. Přijímej mého jediného Syna za
bližního a vzdávej se v zájmu bližního plodů přijímání! To však znamená:
Vydej sám sebe za bližního tak, jako se můj Syn vydává ze Tebe! Vezmi se
k srdci svola mého Syna, že "nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo za své
přátele položí svůj život"! (Jan 15,13) Vydej se za bližního ve stejnou
chvíli, kdy se za Tebe vydává můj Syn, Ježíš Kristus!
Slavná hostina lásky, ustanovená při Poslední večeři a potvrzená Ježíšem
na kříži, je vznešené napřímení Tvé lásky a lásky ostatních mých dětí k
mně skrze mého Syna a současně zušlechtění lásky mých dětí vůči sobě
sobě navzájem. Je vhodné, a někdy doslova žádoucí, abys přijímal mého
Syna pod způsobou pokrmu a nápoje za svého bližního.
Můj Syn Ti lásku nejen doporučuje, ale přímo ukládá. Chceš opravdu a
naplno přijímat mého Syna? Přestaň brát ohled jen sám na sebe a pouze na
svou spásu! Mysli na své bližní! Vždyť i můj Syn Tě miluje v jednotě své
všeobjímavé lásky vykupitelské a tak mi Tě obětovává. Od toho okamžiku
se už přestaň stavět přede mne jen sám a bez ohledu na své bližní!
Nedosáhneš dokonalosti, když se všemožně nepřičiníš o spásu ostatních.
Proto ti můj Syn říká: "Přinášíš-li svůj dar k oltáři a tam si
vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před
oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, potom teprve přijď a
obětuj svůj dar." (Mt 5,23)
Tvůj věčný Otec
+ + +
Jdi zvolna, duše, nasytit
se jeho blízkostí.
Jdi rychle, nežli soupeř smrt
se na vůz uhostí.
Jdi plaše, kdyby konečným
svým zrakem se tě zřek.
Jdi směle - platilas, co chtěl,
svou spásou - polibek.
Ed.
+ + + |
