říjen 2002

Ročník VIII.,číslo 10 Říjen 2002

Obsah: E.Lopourová, T.B.,Nám, nám, narodil se...(20), E.Lopourová, Smrt, S.Marie, Apoštol rasové snášenlivosti (8), Otec T.,Loretánské meditace (20), B.T., Božské doteky v kosmu (20), E.Dickinsonová,E.Lopourová,E.Oppeltová, TB,Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP, mučedníka z Osvětimi (8), E.Dickinsonová, Zprávy, E.Lopourová__________________________________________________________________________________________

JAN KŘTITEL (Křest Páně)

Viděl jsem lesklé okovy
Padat z nebe
Okovy hříchu rozevřené
Když s řinčením dopadaly
Zvedl jsem zrak
Ten kdo má moc
Je otvírat
Stál přede mnou

Jsem poslán k tobě Jane
Pokřti mne nyní
Ať radost tvá je úplná
Máš podíl na naději sténající země
Tvé poslání je završeno v celém
Slově
Já Jan jsem jen jednou z hvězd
Na prorockém nebi
Noc se krátí
Přichází den
A jeho světla neubývá
Eva Lopourová

+ + +

Nám, nám narodil se... (20)
Kristus nebo Krišna?
Brahmanské náboženství slaví vánoce, kdy se oslavuje narození Krišny. Nemohlo by to být důvodem ke sblížení křesťanů s brahmíny?
Po přísných postech a obmýváních připravují brahmíni pastýřskou chýši, podobnou stáji pro kravičky. Tam spočívá na loži bohyně Devaki, která prý porodila a kojí svého syna Krišnu. Otec dítěte, Vasudeva, stojí opodál s mečem a štítem. Král Kalia odpočívá na lůžku. Přicházejí k němu pastýři, děti a krávy. Rovněž se ukazuje hvězda, dítě je pronásledováno zlým Kansou a brahmíni se klanějí Pánu světa a Vykupiteli od všeho hříchu. Jenže tento kult pochází teprve ze 12.století po Kristu a je pravděpodobně převzat z křesťanských obřadů, protože křesťané už tehdy v Indii působili. Avšak to, co je o Krišnovi v písemném podání před Kristem, je něco úplně jiného. Tam je Krišna, Kršna, černý náčelník zlých duchů, kteří bojují proti dobrému bohu, Indra.
Ostatně celé brahmanské náboženství vězí v rozpouštění boha do celé přírody a do temného mysticismu, hlásajícího úplné umrtvení duše. Tím vším se zásadně liší od křesťanství, které se tak pevně přidržuje Boží přesažnosti, činnosti a pomoci.
Může jóga nějak obohatit křesťanství?
Jako soubor tělesných i duševních cvičení k soustředění člověka původně souvisí jóga s náboženskými představami brahmanismu. Pokud ji někdo provozuje jako samostatný postup soustředění člověka, oproštěný od svých brahmanských přiměsí, může být přínosná pro člověka v prostředí neusebranosti a rozptýlené pozornosti, jaké je vlastní spotřební společnosti. Náš Pán nás vede nejen do ústraní k usebrané modlitbě, ale také, abychom v sobě umožnili pokojným dýcháním ducha modlitby. Ovšem dávno před vznikem jógy provozovali žalmisté hlasitým zpěvem žalmů to, co nabízí joga jako dechová cvičení. V hebrejštině je duch blízko dechu. Pán Ježíš nás při modlitbě Otčenáš učí mimoděk také dechovým cvičením, jimiž v sobě máme navodit působení Ducha našeho Pána a našeho Otce nebeského. Rovněž úkonem kříže, jimiž se křesťan znamená, ve jménu Ducha svatého objímáme místo svého dýchání. Když Pán Ježíš předává apoštolům svého Ducha, vyzývá je k jeho přijetí, ale napřed na ně dechne, protože Syn Boží vydechuje Ducha. A tak všechno nejlepší, co může mít v sobě jóga jako zvláštní postup, obsahuje v sobě náš Pán, který nám to předává. Nemáme žádné doklady o tom, že by se to musel učit od jogínů. V křesťanství to máme i bez jógy, ale často na tyto věci zapomínáme, a je škoda, že nám to musí někdo z ciziny připomínat.
Podle některých lidí se Kristus se různými svými příkazy podobá Budhovi. Také pohrdání světem a zapření své vůle, mnišství a mnišské zvyky, tonzura, sliby, růžence upomínají něco v budhismu. Není tedy snad Kristus novým Budhou?
Nejprve k té podobnosti Krista s Budhou. Už před svým životem žil prý Budha tisíci životy, jako vojín, mnich, slon, lev a jinak. Chtěl se prý znovu zrodit mezi lidmi, aby je vyučil pravé moudrosti. Proto se zrodil z Maje, královny, dosud neplodné. O jeho dětství se vypravují opravdu dětinské a směšné zázraky. Žil v královském paláci znuděn blahobytem a požitky, oženil se a měl syna, ale když pak viděl starce, zkrušené a chátrající stářím, nemocné a umírající, zřekl se všeho a odebral se do pouště, aby se stal mnichem a překonal tuhým sebezáporem pokušení zlých duchů. Nato shromáždil učedníky, aby hlásali jeho učení. On sám pak umírá po požití zkaženého vepřového masa... Takové je podání ohledně Budhy. O jeho podobnostech s Kristem nemůže být řeči.
Ještě větší rozdíl je v učení. Budha důsledně popírá a odmítá osobního Boha. Vrcholem je mu nirvana, rozplynutí v nic. Jak velký je rozdíl mezi činorodým křesťanstvím a temným mysticismem budhismu! Křesťanství také hlásá odříkání, odmítání světa, ale neprchá ze světa, nýbrž působí ve světě, přemáhá svět a naplňuje jej službou Boží. Neničí lidskou vůli, nýbrž ji naplňuje vůlí Boží. Nepopírá lidskou přirozenost, nýbrž ji posvěcuje a zušlechťuje Boží milostí. Budhistům jsou stvořené věci zásadně špatné, kdežto křesťan si je odříká, aby jim neotročil.
Potom z toho zůstávají pouze vnější podobnosti, z nichž některé jsou povahy všelidské a všenáboženské, jiné jsou zase vypůjčeny z křesťanství.
Podle budhistů je zdrojem všeho neštěstí a nejrůznějšího utrpení jakákoliv touha, hlavně touha po životě. I Bůh se prý musí vzdát této touhy, aby byl šťastný a konečně umožnil štěstí celému stvoření. Tak se prý člověk vykoupí sám svým odříkáním, bez Boha, jako je celé budhistické náboženství bez Boha. Jeho cílem je pouze sobecké sebespasení. Po nikom ostatním mu nic není. Tak se při bližším srovnání ukazuje, že ani budhismus nesvědčí proti důkazům o rozumné věřitelnosti zjevených pravd křesťanských. Avšak jsou tu ještě další důkazy věřitelnosti pravd Zjevení. (Pokr.)

+ + +

AKADEMIK

Miluje vraníka
A orlů křídla
Od ústřic se učil perly znát
Ví co cítí oceán
Když matka - Slunce
Jeho slzy osuší
Vše příčinu má
A samo je příčinou

Jen úsměv dítěte
Almužna pro žebráka
Myšlenka která se náhle
Proměnila v ptáka
A odletěla za tím kdo je sám
Usedla na okenní rám
A zazpívala píseň
O tom, že láska je
čin bez příčin
jen taková myšlenka
má cenu pro ty
které chceš mít rád
Eva Lopourová
+ + +
Jaké jsou další důkazy věřitelnosti pravd Zjevení?
K důkazům patří také životnost pravd v Církvi. Hned napoprvé získává Petr na tři tisíce věřících (Sk 2,41). V době kamenování Štěpána bylo křesťanství rozšířeno už v Judsku i Samařsku, v Antiochii, Fenicii a na Kypru. Velmi záhy rozšířili apoštolové evangelium po celé římské říši. Tak píše Petr dvacet let po Nanebevstoupení Páně křesťanské obci v Pontu, Asii, Bythinii, Cappadonii, a jinde.
Křesťanství se rozšířilo do všech vrstev společnosti, třebaže nejvděčnější byly vždy "chudí v duchu". Křesťanství ale nezanedbávalo ani vzdělané. Apoštol Pavel rozmlouvá v Agoře s filozofy a získává pro Krista mnoho učených lidí.
Hlavní je však rozšíření duchovní. Křesťanství ihned proměňuje lidské mravy. Zasahuje do každého lidského zřízení, do otroctví, do filozofie, do vědy, do všedního života, který dokonale proměňuje, aby uskutečnilo skutečné křesťanské bratrství mezi lidmi. Dovedlo zvládnout lidi každého postavení a všech povah.
A tuto změnu provedlo křesťanství ne na několika málo lidech, nýbrž na velkém množství národů.
Trvalo to poněkud déle, než všichni dospěli k jakési dokonalosti, ale učení našeho Pána si rychle podmaňovalo lidská srdce i vůle, třebaže to kladlo na lidi značné nároky.
Přitom křesťanství naráželo na velké překážky. Neříkejme, že římská říše byla k tomu už dobře připravena, že zde byla ústřední správa, síť silnic. Jenže stejnými silnicemi, kterými se pěšky ubírali apoštolové, uháněli tryskem císařští kurýři, roznášející přísné císařské příkazy proti křesťanům. Tajné sekty byly spíše na překážku křesťanství. Nabízely mnohým lidem klamné zdání těsného spojení s Bohem. Někteří lidé pak odmítali namáhavé spojení s Bohem skrze Krista, vyžadujícího vnitřní proměnu člověka. Avšak ani pronásledování, která trvala s malými přestávkami po tři století, nezlomila sílu a pronikavost tohoto šíření křesťanství.
Hned od počátku užíval vládce světa různých nesvárů uvnitř křesťanských obcí, aby v zárodcích ohrožoval rodící se křesťanství. Ani zlato ani moc pak nezdolaly křesťanství, které se i z toho dovedlo vymanit.
Prostředky, kterými se křesťanství šířilo, byly po lidské stránce ubohé. Slabí, chudí, bezvýznamní byli křesťané. Neměli žádné velké filozofy. Ti byli mezi nimi na počátku spíše výjimkou. Nebyli výmluvní ani vybaveni nějakou donucovací mocí, jako později třeba islám. Když se křesťanství dostalo císařské pomoci, tedy už bylo rozšířeno a muselo spíše zápolit s nevýhodami vnější pomoci, dusící vnitřní poslání.
Jsou ještě nějaké další důkazy věřitelnosti pravd Zjevení?
Ano. Je to také svatost a nesmírná společenská plodnost a kulturní tvořivost všeho duchovního dobra. Učení našeho Pána, jak je zachovává obecná Církev, má všechny poklady svatosti, všechny základy a prostředky posvěcení.
Tak předně učení o tajemství vnitřního života Božího, dále učení o posvěcující milosti, která člověka přivádí k účasti na přirozenosti a životě samotného Boha. Nenechává ho tedy v jeho porušenosti, tím méně ve zkaženosti prvního hříchu, jak učí naši odloučení bratři. Ale ani ho nenechává jen v pouhé jeho přirozenosti, která není zase tak dokonalá a neporušená, jak tvrdí naturalisté, nýbrž právě milostí ho léčí a povznáší k nejvyšším vrcholkům. Hlásá možnost skutečného Božího dětství, objektivní přítomnosti Boha v nás. Evangelními radami osvobozuje člověka dokonale ode všeho, co by ho mohlo zdržovat na cestě dokonalého připodobnění se Bohu. Křesťanství má také účinné prostředky, totiž svátosti, a to sedm svátostí, jež Kristus ustanovil k posvěcení člověka.
Z těchto pravd a prostředků vychovala Církev nesčetný počet svatých a pořád ještě vychovává skutečné svaté, třebaže zatím ještě nevyzdvihnuté na oltář. Toto učení a tyto prostředky dovedly dát sílu zástupům mučedníků pro všechno strádání a všechna muka. Stále v Církvi rostou nové a nové rodiny těch, kdo se věnují šíření evangelia v těch nejobtížnějších podmínkách, i těch, kteří se věnují všem potřebám všech článků tajemného Těla Kristova. V tom je vidět životnost křesťanských pravd, pravd o Božím dětství, že se dovede opravdu jako Ježíš sklánět ke všem potřebám lidí. Jsou zde řády a zřízení všeho druhu.
Posléze, i když ne v poslední řadě, shromažďuje Církev a dává moudré zákony k osobnímu posvěcení a hlavně pro nejvyšší chválu a oslavu Boží. Jsou zde řády, kontemplativní a poustevnické, činné i smíšené. Dodnes Církev vychovává lidi všech povah a vede je ke svatosti, k níž Bůh povolává všechny lidi. Není ani jedno povolání, ani jedna země ani jedna povaha, které by toto učení neproměnilo, nekultivovalo, nezušlechtilo a neposvětilo.
Konečně se síla učení našeho Pána jeví v tom, jak se toto učení dovede vymanit a vyrůst y nejnižšího ponížení všech lidských slabostí a hříchů. Celý tento úsek důkazů věřitelnosti zjevených pravd završuje poslední důkaz.
Jaký je to důkaz?
Je to trvalá jednota a stálost Kristem vykoupeného lidstva. Kristus přišel shromáždit všechny lidi v jednu rodinu. O nic se tolik nemodlil a nic tak nezdůrazňoval jako jednotu své rodiny. Obecná Církev zachovává tuto jednotu přímo zázračným způsobem. Obsahuje tolik národů, které mají tolik růzností, tolik místních sklonů a dobových odchylek, které podkopávají jednotu, a přece to vše přemáhá jediná křesťanská pravda obecné Církve, zatímco všechno ostatní je drobeno politickými a národnostními rozbroji a tříštěno místními a dobovými hnutími a ideologiemi.
Nic neodporuje tolik individualismu, který vychází ze sobectví a vyplývá z dědičného hříchu, jako toto shromáždění v jednotě. A přesto křesťanská pravda vždy dovedla scelit a dovede zachovat podivuhodně tuto jednotu přes všechny odstředivé síly v porušené lidské přirozenosti.
Učení Ježíše Krista si zachovává jednotu učení, jednotu správy, jednotu kněžského řádu i jednotu bohoslužby. Radostná zvěst evangelia jde ke všem národům za všech dob a sklání se k trpícím ve všech jejich potřebách, umí zachytit nejrůznější lidi, aniž by přitom cokoli slevovalo z jednoty objektivních pravd, prostředků a správy.
Církev je pevná a stálá, že jí nedovede nic otřást, ani hříchy jejích lidských hlav, ani kněžstva ani laiků. Ani moc ji trvale neochromí, ani nezdar ji nezlomí, nýbrž vede k novým a novým pokusům o obnovu a nápravu toho, co bylo rozvráceno.
Říkáte, že tento důkaz věřitelnosti zjevených pravd křesťanství završuje tento úsek důkazů. Chcete snad říci, že je ještě nějaký další úsek důkazů věřitelnosti pravd křesťanského Zjevení?
Zajisté. Vždyť jsme se ještě nezabývali ryze vnějšími důvody věřitelnosti.
Které jsou vnější důkazy věřitelnosti pravd Zjevení?
Zázraky a proroctví. Otec T. (Pokr.)
+ + +

SMRT

Když rabbi Löw přivoněl k růži
Byla jsi v kapce rosy
SMRTI nemůžeš být horší
Než růže která nevoní
která jen trny zvěstuje
Že ještě v žilách naděj
koluje mi
Že jednoho dne
Snad už blízko
Řečištěm do přístavu dospěje
Má loďka

Já jsem ten lodivod
Řeka i přístav
Mé zavolání - jediný
smysluplný způsob smrti
A proto nehledám tu růži
můj věčný
Laskavý počátku
Eva Lopourová

+ + +

ODVAHA
Vyjdi z hrobu
Z hrobu myšlení
Jež nahrazuje čin
Běž do míst
Z kterých jsi měl strach
Dívej se do očí
A neklop zrak
Jinak ji nepoznáš
Mezi davy
Nekřičí po nárožích
Nosí nenápadný šat
Je tam kde jsou slabí
Aby je podpořila
Pro jejich věc
Ušpiní si prsty
Byla s Kristem mezi farizeji
Když se zastal cizoložné ženy
Popros ji a dá ti napít sebe
To stačí abys žil
Víno odvahy je kouskem nebe
Eva Lopourová
+ + +
Apoštol rasové snášenlivosti - sv.Martin de Porres (8)
Nový bratr
Už delší čas po své dovolené v Limatambo pobýval Martin v klášteře svatého Dominika, když ho převor překvapil zprávou: "Už nebudeš pouhým sluhou v konventu. Přijmeme tě jako laického bratra za člena prvního řádu svatého Dominika."
"Otče převore, toho nejsem hoden!" Zvolal Martin. "Nezasloužím si takové vyznamenání. Chci být užitečný při práci v zahradě, v kuchyni - "
"To mi, Martine, nemusíš dokazovat. Už dávno si tu všichni myslí, že bys měl být jedním z nás. Tak jsem to právě zařídil, abys nadále byl v řádě jako jeho člen. Budeš obvyklým obřadem přijat do komunity. Můžeš poslat zprávu svým rodičům, sestře a svým přátelům, které máš rád, aby přišli."
"Ano, Otče převore", řekl Martin. Toho dne nemohl myslet na nic jiného. Stane se jedním z bílých bratří.
Při slavnostním skládání slibů byl Martin uznán za zvláštního přítele Božího. A protože složil slavné sliby, dělal každou malou věc dokonaleji, aby měl v životě více zásluh a milostí od Pána Boha. Znal ovšem své dobré vlastnosti a schopnosti i nedostatky.
Věděl, že mu Bůh ukáže mnoho půvabů milosti, ale jsou to v podstatě dary pro Boží slávu a spásu duší. Bohu náleží čest, neboť jakékoli dobro učinil Bůh sám. Martin se cítil nehodný jakékoliv pocty, když přemýšlel o svých nedokonalostech a pochybeních. Nyní to však nemohl dokazovat, neboť to řekl převor a proto poslechl. Jeho rodiče i prastrýc na hoře v Guayaguil budou šťastní, že se mu dostalo této cti. Také Jana, která je už vdaná a žije v Limě, bude šťastná.
"Staň se vůle Boží a ne moje", řekl nakonec Martin. "S pomocí Boží se budu snažit, abych byl opravdu dobrým laickým bratrem."
Ačkoli se stal členem řádu, jeho práce zůstaly stejné. Zametá sály, pečuje o nemocné, uklízí šatny, zásobuje chudé a pracuje v zahradě. Pěstuje zeleninu pro kuchyň a květiny na různé oltáře a do kaplí. Někdy při horkém slunci přemýšlí Martin, jak je to dobré, že má dost práce a je užitečný druhým. Když náš Pán žil na zemi, byl vždycky plně zaměstnán. Ne pro sebe, ale pro druhé. Dneska mnoho lidí naříká na svou práci, a jen málo je těch, kteří považují svou práci za požehnanou. Myslí jenom na to a denně sní o tom, jak by si vydělali hodně peněz, aby mohli žít pohodlně. Ale Martin věděl, že že takové smýšlení není správné. Pracovat, když je ta práce obětována Bohu ve spojení s Kristovými zásluhami, je největší odměna už zde na zemi a jednou bude tato práce odměněna samotným Bohem na věčnosti. Co může člověk očekávat od toho světa?
Jednou ráno, když Martin ostřihoval v zahradě růže, uslyšel velké mávání křídly a spatřil zraněného ptáka, jak bezmocně třepetá křídly. Jeho lesklé korálové oči pohlížely na Martina, jako by žádaly o pomoc.
"Můj Bože!" zvolal nový laický bratr. "Má zraněnou nohu. Kape z ní krev!"
Martin se sehnul k ptákovi a shledal, že má rozbitou jednu nohu. Asi po něm nějací uličníci hodili kamenem nebo snad někdo nalíčil past a způsobil zranění. Martin položil ptáka na zem a ochránil mu kost dlahou.
"Bratře ptáku", řekl, "netrap se! Můžeš žít v naší zahradě, dokud ti nebude dobře. Vidíš tam ten pramen? Tam vždycky najdeš studenou vodu k pití a já sám ti přinesu potravu."
Zdálo se, že pták rozuměl, co Martin řekl. Ale sotvaže byl Martin hotov, škubl ssebou, neboť se k němu blížil chromý pes, který bolestí kňučel. Zvíře bylo velmi hubené a jeho černý kožich byl celý zakrvácený. Martin na něho soucitně pohleděl. Zase přichází jedno Boží stvoření, které trpí bolestí.
"Ty jsi se tak zřídil v zápase, že ano? Pojď sem, starý kamaráde, ať se na tebe podívám."
Černý pes k němu přichází a položí mu hlavu do klína. Byl smutný a kňučel.
"Dobře", řekl Martin, probíraje černou srst na hlavě psa svými jemnými prsty. "Pokousal tě jiný pes a teď máš chromou nohu. Co s tebou mám dělat?"
Psí oči hleděly přihlouple na Martina a budily soucit. Martin se usmál a řekl: "Nedívej se tak smutně. Jsem si jist, že to není vážné, ale napřed ti musím umýt hlavu a vyčistit ránu, aby se tam nedostalo něco, co by ránu zhoršilo - a pak musím ránu obvázat. Pojď sem, bratře pse, uvidím, co se dá dělat."
Když se Martin vracel do konventu, pes za ním kulhal a brzy se oba ztratili v jeho malé prosté cele. V krátké chvíli se mladému muži podařilo zručnými prsty vyčistit ránu a obvázat ji. Černý pes zavrtěl ocasem a cítil se mnohem lépe.
"A teď se postaráme o tvou kulhavou nohu", řekl Martin. "Ale jak tak mluvil, uslyšel zvonění k obědu. Martin poklepal černého psa na hlavě.
"Nyní odejdu", řekl, "ale neboj se! Budu vedle. Klidně tu lež u mé postele a nechoď nikam obtěžovat. Brzy se vrátím. Rozumíš?"
Pes znovu zavrtěl ocasem. Projevoval svou radost nad tím, co má dělat a co mu tento mládenec řekl. Martin se u oběda dlouho nezdržel. Na stole ležel talíř se zeleninou, několik kousků chleba a košík z vrbového proutí. Rychle to vzal a vyběhl ze dveří konventu. Byla právě jedna hodina. nesměl nechat své chudé přátele dlouho čekat. Jakmile Martin došel k zadní bráně, to bylo vítání a jásání, když ho zástup chudých uviděl. Čekalo na něj přinejmenším 50 mužů a žen a nějaké děti. Hlavně žebráci, ale Martinovy oči vidí, že skupina dobře známých se dostavila. Jsou to služebníci těch pánů, kteří nejsou tak bohatí a spoléhají na dobročinnost Martinových rukou.
"Bratře, mohu dostat kousek chleba?" Volala jedna žena, tlačící se dopředu.
"Něco pro mne?" Prosil malý otrhaný chlapec, natahující obě ruce za Martinův hábit.
"Kdybys měl trochu ovoce", zašeptala jedna služebná Martinovi do ucha. "Má paní je nemocná, pros za ni, třebaže ji neznáš."
Martin se usmál na zástup, pak pronesl několik slov nad mísou zeleniny a několika kousky chleba. Každý znal ta slova, ale Martin je nikdy nezapomněl vyslovit: "Pane, požehnej a rozmnož tento pokrm a nasyť všechny, kteří sem přišli."
Potom vesele v bráně rozdával potravu chudým. Trvalo to asi hodinu. Cizinec by se mohl vynadivit nad tím, že zeleniny na míse a kousků chleba v košíku, jak se zdálo neubývalo. Nicméně, na padesát hladových se nasytilo a uspokojilo. A pokud si někdo ještě přál vzít ssebou něco z potravin, dostal to, co si přál. Bylo to přímo zázračné. Martin se ale nikdy nedíval ani do košíku ani do mísy. Viděl pouze to, jak potraviny jdou z jeho ruky do ruky chuďasům, a jen toužil, aby se všichni nasytili.
"Požehnaný jsi, bratře Martine!" Volal na něj zástup, když se všichni nasytili. A nemohli se zdržet, aby mu neprovolali slávu. "Kéž tu s námi zůstane mnoho let!"
Martin se usmál: "Děkuji vám, moji přátelé. Nezapomeňte se za mne pomodlit!"
"Přece jen bylo té potravy málo pro tak velký zástup chudých, a proto Martin obětoval krátkou modlitbu, jako díky za to, že Bůh učinil takový zázrak. Když se potom brána zavřela, zamířil do stodoly, kde byli další jeho přátelé. Byly tam krysy a myši, které kdysi sakristiána rozhněvaly pokousáním oltářních pláten. Ta malá stvoření do konventu nevstoupila od té doby, kdy je Martin přiměl, aby se přestěhovala do stodoly. Ve stodole vonělo čerstvé seno. Martin kráčel s chlebem a zeleninou. Byla tu fenka se svými štěňaty, tam zase kočka s koťaty.
"Tady je váš oběd, malí přátelé!" Zvolal vesele Martin. Velká kočka se svými koťaty hbitě přiskočila až k Martinovi, aby se lísala, zatímco bílý psík běžel k talíři, který Martin naplnil zeleninou. Bratr se usmál, jak oba dva skočili k jídlu. Psi a kočky jsou vždy nepřátelé, ale tady tito byli nejlepšími přáteli. Martin to chvilku pozoroval a uvažoval, jak se člověk může z toto obrazu poučit.
Jestliže se zvířata mohou naučit spokojeně žít pospolu, proč by tak ve světě nemohli žít lidé různých ras? Malý lomoz a kvikot pak učinil konec jeho úvahám.
Z díry ve stodole vykukovaly ven myšky. Byly hladové a větřily potravu. Bylo však jasné, že se bojí přijít blíž ke kočce a psovi. Jejich bystrá očka hledala Martinovu tvář a laický bratr to postřehl a vytáhl je rukou z díry ven.
"Pojďte dál", zval je laskavě. "Oni vám neublíží."
Pes a kočka přestaly jíst a dělaly, jako by honily ta malá stvořeníčka do díry. Ale Martin zavrtěl hlavou.
"Nechte je! Sám Bůh je stvořil, jako učinil vás i mne!"
Pak přilákal myšky k míse a za chvíli už všichni ti Boží tvorové jedli současně potravu, kterou jim Martin přinesl. S.Marie. (Pokr.)

+ + +

Měla jsem v lásce škeble,
neznajíc rozdílů.
Když potom v příštích létech
jsem přišla na perlu,

proč takhle pozdě - reptám,
jsi mi už zbytečná.
A proto řekla perla -
můj čas teď začíná.
Emily Dickinsonová
+ + +
Loretánské meditace
Panno úctyhodná, oroduj za nás
Za prokázané dobro vzdáváme našim dobrodincům čest, prokazujeme jim úctu, ctíme je. První a největší úcta člověka přísluší Bohu, kterému se klaníme. Tvorům i těm nejdokonalejším, jako jsou andělé, se neklaníme, ale máme je v úctě, a to tím více čím jsou úctyhodnější svou dobrotou. Nejdokonalejší z lidí jsou svatí, totiž ti, kdo dosáhli v konání nějakého dobra dokonalosti, a dosažená dokonalost je u nich nezvratná. Těm patří naše úcta. Maria však dosáhla dokonalosti v konání každého dobra a vším, co konala i trpěla přispívá k posvěcení každého nás a celého světa a k oslavě Boží. Proto Marii přísluší největší úcta ze všech oslavených tvorů.
O Marii říkáme, že je po Bohu nejprvnější. Proto jí přísluší nejvyšší úcta, jakou může člověk prokázat člověku. Je to úcta nejvyššího uznání. Samotná Maria od nás nic takového nežádá a nevynucuje si žádné výsadní místo mezi svatými. Avšak samotný Bůh jí zjevil, že ji budou blahoslavit všechna pokolení.
Z jakého důvodu má svatá Panna takovou úctyhodnost? Nemá ji sama od sebe ani pro sebe samu, nýbrž proto, že jí Bůh učinil veliké věci.
Proč tedy nestačí vzdát čest a projevit úctu samotnému Bohu, od kterého pochází všechno dobré?, říkají naši odloučení bratři. Stačí, když se každý zamyslíme sám nad sebou, a hned vidíme svou ubohost a hříšnost, a současně si uvědomíme úžasnou spolupráci Marie s Bohem. Uvědomíme si zásluhy té Marie, která byla světem a jeho vládcem právě tak sváděna k hříchu jako my, či mohla podlehnout pýše z toho, jakou plností milostí ji Bůh zahrnul. Maria nezhřešila a má plnost zásluh, pro které je hodna naší úcty. Proto ji tolik obdivujeme.
Kolikrát se modlíme Otče náš a přitom se od Otce odvracíme. Prosíme ho o odpuštění našich vin, a říkáme, aby nám odpustil, jako i my odpouštíme našim viníkům, ale ve skutečnosti se nám nechce nikomu nic odpustit a neseme v srdcích zatvrzelost a pomstychtivost vůči těm, kdo nám křivdí, škodí a trápí nás. Kdykoli jsme se tak neupřímně modlili, přivolávali jsme na sebe Boží hněv a pomstu, a jen díky tomu, že se Bůh milostivě zdráhal nás pohotově vyslyšet, jsme vyvázli beztrestně. Maria nikdy nepřestoupila Boží přikázání. Proto je hodna naší úcty.
Modlíme o příchod Božího království, ale svými hříchy je na každém kroku ničíme. Velikost svaté Panny je v tom, že uskutečňovala ten těžký úkol slabých lidí uvádět v život Boží plány, které se zdají bezvýznamné a nicotné, ale sotva je začneme uskutečňovat právě proto, že jsme je podceňovali, hroutíme se pod jejich tíhou. Hroutíme se vlastní vinou. My upadáme. Marie vytrvala. Proto ctíme tu, která je stejně slabá jako my, ale přitom svou slabost ve službě Bohu proměnila v nesmírnou sílu. Otec T. (Pokr.)

+ + +

Okolnosti jsou pouhý rám,
kam tvář svou zasadil,
a všechny zemské šířky nic
než Jeho světadíl.

Jeho čin světlo, tma pak čas,
kdy v chtění poleví.
V Něm bytí slouží, či má v Něm
svůj nečitelný stín.
Emily Dickinsonová
+ + +

Božské doteky v kosmu
20. Zásoby na lodi
Když se loď vydává na dlouhou plavbu, je předním úkolem kapitána zajistit zásoby paliva, energie a potravy pro všechny účastníky výpravy. Tím větší je to úkol kapitána na naší svaté lodi života, aby byla dostatečně zásobena pro potřeby nepřehledných zástupů, kteří se plaví vesmírným oceánem po celá tisíciletí. Bůh, který se stará o nás každodenní chléb vezdejší, se tím spíše postaral o chléb andělský, po němž by duše nelačněla a neumírala navěky. Bylo třeba zajistit dost energie do palubních článků a dostatek paliva na nesmírnou pouť do věčného přístavu.
Božský kapitán se o to postaral. Velebně a laskavě se k nám sklání samotný vtělený Bůh a nabízí sám sebe v podobě chleba a vína: To je chléb živý, chléb silných, každodenní chléb andělský.
Nejsvětější svátost je především živý chléb z nebe. Vzpomínáme si na den zázračného nasycení zástupu na poušti. Pět tisíc mužů a s nimi ještě jejich ženy a děti žíznilo po pravdě, dychtivě naslouchalo slovům Božského Učitele. Zapomněli na všechno i na jídlo, ale Spasitel nezapomněl: "Je mi líto zástupu." A nařídil usadit se a nasytil zástupy. Žasneme nad jeho všemohoucností a dobrotou jeho Srdce. Postaral se. Hned na to kráčí po vlnách, aby tím ukázal svou úplnou vládu nad přírodou.
Z rána jej hledaly zástupy, aby ho provolaly králem. Ale Pán jim začíná mluvit o jiném chlebě. Ve své řeči přechází k přislíbení Nejsvětější svátosti, o pokrmu pro lidské duše. "Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude lačnět, a kdo věří ve mně, nebude žíznit navěky. - Toto je chléb, který sestoupil z nebe. Bude-li kdo jíst z tohoto chleba, bude živ navěky, a chléb, který já dám, tělo své, dávám za život světa. - Kdo jí mé tělo, zůstane ve mně a já v něm. Kdo jí tento chléb, bude živ navěky." Tak znovu a zase opakují božská ústa Ježíšova, ba i s hrozivou důrazností: "Nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život!" A znovu dává příslib: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den." Nezaleklo ho ani jejich reptání: "To je tvrdá řeč! Kdo to má poslouchat?!" Cože?! Tohle že má být tvrdá řeč?! Ani v nejmenším, můj Ježíši. V pevné víře je to řeč něžná a sladká! Jen mluv, Pane můj, má duše naslouchá. Ke komu bychom šli? Ty máš slova života věčného, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Kristus, Syn Boží.
Po zaslíbení andělského chleba přišlo i jeho zajištění. Slavností velikonoc se přiblížila hodina Syna Božího, aby opustil tento svět. Při večeři vzal chléb, požehnal, lámal jej a dával učedníkům: "Vezměte a jezte. Toto je moje Tělo." Pozdvihl také kalich s vínem a podal se slovy: "Pijte z něho všichni. Toto je má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů" (Mt 26,27-28). Tato slova není třeba příliš mnoho vysvětlovat. Jen by se zatemnil jejich jasný smysl. V této svaté chvíli, kdy daroval poslední dar, zůstal sám mezi námi a tak naplnil příslib: "Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa." Je věrný ve svých slibech. Zdálo se, že vyvýšené velitelské místo na svaté lodi Církve je prázdné. V žádném případě! Přebývá zde tak, že se vymyká našemu smyslovému poznání, omezenému na trojrozměrnost, a současně se nabízí způsobem dostupným smyslům. Božský Kapitán je přítomen v Nejsvětější svátosti.
Nejsvětější svátost na velitelském můstku. Bělostná hostie v zářivé monstranci, tak, jak si kvůli nám přál přebývat Božský kapitán, admirál nebeské flotily. Zdálo se snad někomu z účastníků nebeské výpravy, že je o něco ošizen oproti těm, kdo se setkávali s Ježíšem v jeho lidském těle za jeho pozemského života? Jak hrubý omyl a klam! V Nejsvětější svátosti se nám dostává ještě větší účasti na plném Kristově Božství, než se dostávalo těm, kdo se s ním setkávali v lidské podobě, když chodil po zemi. Třebaže nevidíme svými smysly lidské tělo našeho Pána, setkáváme se s ním více, než ti, kdo ho potkávali a mluvili s ním, dokud byl v lidském těle ve světě. V Nejsvětější svátosti je náš Pán ještě také nanebevstoupený a oslavený. Tím větší je jeho působnost, neboť nám přichází vstříc a na pomoc nikoli po vlnách pouhého pozemského moře, nýbrž po vlnách záření všech spekter napříč kosmickým oceánem.
Pojďme a klanějme se probodenému! Někdo snad váhá pokleknout? Snad pochybujete pro pohledu na malou hostii v rukou člověka? Člověk atomového věku ví, že v kousku libovolné látky je utajena obrovská energie, jež stačí jen uvolnit, aby byla spuštěna reakce nesmírné působivosti. A přes tuto závratně mocnou sílu utajenou v malém kousku hmoty jsou její možnosti omezené. Ale i tento člověk zůstává s úžasem stát nad tím, že v Nejsvětější svátosti dříme Někdo mocnější než nejmocnější z bílých trpaslíků, z něhož se může vyvinout celý vesmír. Tak přebývá ve svatostánku ten, který ovládá celý vesmír v celé jeho rozměrnosti i v každém jeho čase, jako spal na dně lodi, na jíž se plavili apoštolové rozbouřeným mořem. Je to ten, který se z lásky k lidem rozhodl pro živý příbytek v nitru každého Božího dítěte.
Když náš Pán ustanovil svou přítomnost v Nejsvětější svátosti, tedy to učinil všemocným slovem Božím. Řekl to On, věčná Pravda, a to je třeba věřit. Víra je rozumná poslušnost. Není zde nic, co by odporovalo rozumu, třebaže tu je tajemství, přesahující náš rozum. Sledujme, kolik se děje kolem nás tajemných událostí všedního dne, a dějí se bez našeho přičinění, bez našeho vědomí. Neživá hmota pokrmu přechází v naši živou krev, v živoucí tělo. Podobné procesy se dějí u rostlin. Proto věřme neklamným slovům věčné moudrosti - slovům Ježíše Krista. V této víře zaznívá na palubě Církve velebný chvalozpěv:
Chvalte, ústa, vznešeného těla Páně tajemství,
chvalte předrahou krev jeho, kterou z milosrdenství,
zrozen z lůna panenského, prolil Král všech království.
Jestliže u dvora všech vládců je třeba zachovat jistý ceremonial a dodržovat pravidla diplomatického protokolu, tím spíše v chrámové lodi, kde přebývá Král králů. Zde je třeba zachovat rozdíl mezi posvátným a všedním, umlčet ústa, oprostit mysl od všeho přemítání i srdce zbavit každé lidské touhy, a vyprošovat si zbožnou modlitbu.
Před svátostí touto slavnou v úctě skloňme kolena,
bohoslužbu starodávnou nahraď nová, vznešená,
doplň smysly, které slábnou, víra s láskou spojená.
Nejsvětější svátost je současně chléb silných. Kdo na prvém místě nese břímě dne i horka, kdo stojí v první řadě v životním boji? Kapitán naší nebeské archy si vybral muže, aby je vybavil mocí proměňovat dary přinášené celou posádkou nebeské lodi a pak posvěcené nést a rozdělovat všem potřebným. Na ně tedy především doráží příboje vln vesmírného oceánu, kterým naše nebeská loď pluje vstříc věčnému přístavu. Mají být oporou ostatním proti bouřím nevěry a nemravnosti. Potřebují tedy nejvíce síly, chleba silných, svatého přijímání. Vždyť Pán Ježíš sám udělil svatým apoštolům první svaté přijímání.
Vedle těchto mužů však celý Boží lid, zejména mládež, tak citlivá, vnímavá, křehká a snadno ovlivnitelná, trpí velkým ohrožením. Odvěký lhář a svůdce se už kvůli svého jménu "Světlonoš" nejraději představuje v těkavém svitu televizní obrazovky, holografických vynálezů a jiných prostředků hromadného sdělování, jimiž se neomaleně vtírá přímo do našich domácností. S maskou osvěty a moderní vědy neposiluje, ale ochromuje a podráží nohy všem, kdo se chtějí touží povznést k velkému rozmachu, kdo touží po pronikání tajemstvím dálek. Ohrožuje každého z nás, zejména mládež. Vlny světa se snaží strhnout mladé srdce do nevěry, poskvrnit je kalem nečistoty, zotročit je lesklou nabídkou spotřební společnosti hojnosti. A mládež je tak slabá!
Náš Pán volá všechny, kdo se lopotí a jsou obtíženi všedními úkoly, aby je nasytil a posílil. A jeho volání uprostřed spotřební společnosti je tím víc strhující, že Ježíš nepřichází jako obchodník, který by poskytl své zboží, teprve až mu zákazník zaplatí, ale dává každému, kdo prosí a dává zdarma. Navíc to, co Ježíš nabízí, předčí všechnu jeho nabídku, protože nedává jen pouhé něco, ale on dává sám sebe, Boha.
Nejsvětější Svátost je každodenní chléb andělský. Nedává se nikomu do zásoby, ale poskytuje se denně plná dávka, a ta dávka je stále plnější a plnější pro toho, kdo pravidelně a často přistupuje ke stolu Páně. Naučil nás modlitbě, ve které prosíme: Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Lidskému tělu přirozeně nemůže stačit, aby se nasytilo jednou do roka, nýbrž je třeba pravidelně je posilovat. Tím spíš to platí o sycení lidské duše, která chce dosáhnout nebeského přístavu na věčnosti.
Nejsvětější Svátost vylévá životodárnou sílu na všechny, kdo jsou pozváni na výpravu kosmickým časoprostorem do nebeského přístavu. Tajemné paprsky a láskyplné teplo oblažují každého, kdo se jim v posvátné bázni otevírá jako Mojžíš před ohnivým keřem. Pro celou posvátnou archu je tak tato svátost nevyčerpatelným zdrojem energie. Je jasnější než tisíce sluncí. A jak působivé je jenom naše Slunce?! Na plochu 1 m2 naší planety dopadá zářivý výkon 1,4 kW. Kromě záření vysílá Slunce neustále všemi směry proudy elektricky nabitých částic, pohybujících se v okolí Země rychlostí asi 300 km/sec.
Slunce je obrovský termonukleární reaktor, kde se přeměňují lehké prvky na těžší. Přitom se uvolňuje energie. V nitru Slunce zvolna přibývá hélia na úkor spáleného vodíku, ale na povrchu Slunce se to nepozná, protože látka v nitru se s povrchovými vrstvami nepromíchává. Vědci odhadují, že jednomu kvantu záření, fotonu to trvá celý 20 miliónů let, než se z nitra Slunce prodere na povrch. Přitom ztratí větší část své původní energie. Teprve ze slunečního povrchu letí fotony přímočaře světelnou rychlostí do kosmického prostoru a mohou být za 8,3 minuty zaregistrovány na zemském povrchu. Ve skutečnosti se tak dozvídáme o stavu slunečního nitra před dlouhou dobou 20 miliónů let.
Země dostává od Slunce za rok 1025 Joulů, tedy energii jednoho miliónu sopek. Slunce to však vyzáří za pouhou desetinu sekundy. Přes taková obrovská čísla se však pohybujeme v energeticky poklidných oblastech vesmíru, v naší sluneční soustavě. Pro naši orientaci je však třeba udělat "menší" skok. Za jediný měsíc vyzáří supernova stomiliardkrát víc energie než Slunce za celý rok!
Je třeba si uvědomit, že Stvořitel celého vesmíru se všemi hvězdami, planetami, slunci, supernovami a jinými kosmickými útvary, a to nejen v tomto časoprostoru, ale v každém, se rozhodl osobně přebývat v srdci člověka, malého prášku v úplně zastrčené planetě Zemi. Před jinými, většími tělesy a útvary vesmíru poctil právě Zemi tím, že na ní přebýval v lidské přirozenosti. Zde pak přebývá v podobě malé, kulaté hostie. To je to Slunce jasnější než všechna slunce a všechny supernovy vesmíru. Chce ovládat, udržovat a spravovat celý vesmír přes lidské srdce, jež hodlá proměnit ve své Nejsvětější srdce každému, kdo je ochoten nabídnout své křehké a pomíjivé srdce z masa k této nejtajemnější výměně a nejvýznamnější události v dějinách kosmu.
Obává se někdo vyhasínajícího a ochládajícho vesmíru, který se snad rozpíná a rozptyluje na všechny strany? Spěchám mu vstříc s radostnou zvěstí, že celý stvořený vesmír je znovu a navěky prozařován z každé jediné Eucharistie. Pokud se má někde účelný vesmír neboli kosmos rozplývat v temný chaos, zde je celý stvořený vesmír navěky soustřeďován a scelován. Tak se v celém kosmu děje úžasná kristogeneze. Naše nebeské archa je živá a roste, aby posléze obsáhla celý stvořený kosmos, který snad někde pohasíná, ochládá a rozptyluje se, aby jej prozářila a soustředila v jediné Nejsvětější svátosti.
Kristus má účast na povolání všech věcí k plnému bytí. Dopouštěli bychom se však svévolného zúžování skutečnosti, kdybychom z toho chtěli přijímat pouze morální náplň Vykupitelova díla a zbavovat je jakéhokoli skutečného působení na bytí věcí jako takové.
Objevování Krista ve středu všech věcí právem přisuzuje Vzkříšenému příčinnost také předmětného rázu, zabírající do oblasti své působnosti veškeré jsoucno v řádu přirozenosti i milosti. Takovýto přístup je jediný smysluplný přístup, který nám dává vidět a správně docenit všechny zjevené danosti.
Tak Eucharistie září jako Slunce všech sluncí a supernov a to právě v životním mikrokosmu každého z nás. Jak jen se naučit přijímat eucharistického Ježíše lépe, důstojněji a s větším účinkem? Matka Boží nás zve a učí svatému přijímání. Přijala Ježíše pouze jednou svým srdcem a stačilo to k jejímu naprostému proměnění, aby v bezvýhradné pokoře a poslušnosti vtělenému Bohu, zachránila lidstvo před věčnou zkázou a vesmír před neodvratným vychladnutím a vyhasnutím. Proto ji Bůh povýšil nad všechny hvězdy, ba i nad anděly a svaté. Jak si to může člověk vůbec představit, že se obyčejný člověk, křehká dívka z Nazareta, stal vládcem vesmíru?
Umělci nám představují mariánský obraz Assumpty. Kde vzali ten motiv korunované Assumpty na půlměsíci? Spojili dva náměty, apokalyptická žena sluncem oděná a korunovace Panny Marie za Královnu nebes. Východiskem je Boží Slovo: "A ukázalo se veliké znamení na nebi: Žena oděná sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy" (Zj 12,1).
Čtyři příklady objasňují ten vývoj obrazu Ženy podle míry kosmu. V bamberské Apokalypse je zobrazena se sluneční září kolem hlavy, či spíše s vějířem paprsků za hlavou. V bibli Veleslavínově má tato žena kruhový pás kolem těla nad boky, z něhož vyšlehují do stran sluneční paprsky v podobě zvlněných plaménků. V nástěnné malbě emauzské ji obepíná už paprskovitá aureola kolem celého těla. Tato žena je však zároveň Madona korunovaná cípatou korunou. Také na Karlštejně je to už Madona s dítětem v ruce, má kolem hlavy kruhový nimbus, kolem pasu kruh paprsků a na hlavě korunu. Tím se připojuje druhá vývojová linie. Gotičtí mystikové napřed nově promodlili celé toto tajemství. A pak lépe prožívali to, že nejen Mariina duše, ale celá Maria i s tělem byla vzata to nebe, jako Assumpta. Tam podle slova žalmisty zasedla na trůn jako nevěsta (Ž15,17) - Církev svatá po pravici svého nebeského snoubence Krista, s korunou na hlavě, v zlatem se skvícím rouchu, když byla povýšena nad devět kůrů andělských. Posléze je v nástěnné malbě v Libici zobrazena jako žena stojící na ubývajícím půlměsíci. Je to výraz novozákonního vítězství Slunce sluncí nad měsícem Starého zákona. Tak se vyhranil typ stojící Madony jako korunované Assumpty, která má kolem hlavy nimbus, obklopena je kolem celého těla paprsčitou sluneční aureolou a stojí na přemoženém měsíci, který vládl temnotám noci. To však není jen pastva pro naše oči, ale názorný návod k životu.
Je naším úkolem, co nejvíce se připodobnit Marii v přijímání Ježíše. Ve chvíli, kdy při svatém přijímání Ježíš vstoupil do našeho životního mikrokosmu, se velmi podobáme Matce Boží. Vždyť i Maria nosila Syna Božího pod srdcem. Prosme ji o větší lásku k ní a k jejímu božskému Synu. A pamatujme, že matka má největší radost, když si někdo váží jejího dítěte. Stejně je tomu i s Matkou Boží. Neúcta k jejímu Synu v Nejsvětější svátosti ji trápí mnohem více, než jednání farizeů a zákoníků, kteří ukřižovali jejího Syna. Zamilujme si celým srdcem Syna Matky Boží! Učme se od Marie přijímat Syna Božího co nejpokorněji a neponíženěji, aby se mohl narodit v kolébce našeho životního mikrokosmu a dorůst zde a nyní do plnosti důvěrného spolupracovníka Otce nebeského na spáse světa! B. (Pokr.)
+ + +

Sňatkem Ti, Pane, přiřčena,
ó Božská Návštěvo -
nevěsta Otec i Syna
i Ducha svatého.

Jiný slib má být rozvázán,
manželství zrušeno -
jen vlastník Tvého prstenu
přemůže smrtelnost.
Emily Dickinsonová

+ + +

E V A

Co hezkého jsi viděla
Má dcero
Viděla jsem lvíče
Zranilo se a naříkalo
Zde Otče ti je přináším
Bálo se a nechtělo jít samo
Ale ty je jistě uzdravíš

V tvé náruči je
Moje láska dcero
Která vše živé objímá
Dal jsem ti milosrdné dlaně
A jako já
Miluj vše co žije
Eva Lopourová

+ + +

S M U T E K

Láska mě opustila
smutek přišel brzy
na dveře zaklepal
a vešel sám bez řečí.

Svůj hrad si postavil
ze slz a nářků
uprostřed mého srdce
s bránou bez zámku.

Začal si panovat
ovládat moje city
marné jsou zbytečné
všechny moje bitvy.
Eva Oppeltová

+ + +

Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP (8)
Dar bázně Božích dětí
Dary Ducha sv. lze chápat jako proměnu slabého a křehkého lidského životního prostředí v silné a neporušitelné Božské prostředí. Svými omezenými silami nejsme schopni dosáhnout takové úrovně, jakou nám Bůh stanovil. Proto Bůh přispívá svou pomocí. A každá duše, která by odmítla toto vedení a pokusila by se překonat své meze, obrátila by se dříve nebo později proti sobě samé. Člověk sám ničeho nedosáhne, pouze se vyčerpá a nakonec se zoufale sám proti sobě.
Boží síla je tajemstvím darů Ducha sv. A nezbytným pilířem všech ostatních darů je dar, který teologové kladou až nakonec, totiž dar bázně Božích dětí.
U mnoha lidí stále straší slovo bázeň jen ve svém horším smyslu. Je bázeň, která je ubohá, která uráží Boha a pohrdá Jeho láskou, neboť je to pouhé ustrašené unikání před trestem. Taková bázeň, právem nazývaná otrocká, postrádá lásku k Bohu. Opírá se jen o starost o sebe a hrozí se následků hříchu, a tak nehřeší ze zbabělosti, protože se bojí hřešit. Bez hrozby trestu by takový člověk směle hřešil. Ale hrozba věčných muk takového člověka odvrací od hříchu, ovšem pouze navenek, protože uvnitř člověk vězí ve hříchu. Taková bázeň nemiluje Boha, nýbrž jen vlastní sobecký prospěch. K Bohu přistupuje jako k neosobní bytosti, která vystupuje pouze jako nutná a neúprosná spravedlnost. Sledujme postavy velkých asketů, ale bez daru bázně Božích dětí jen fanatiků, osekaných pahýlů a různě znetvořených lidských bonzají, kteří se pyšní svou okázale předváděnou chudobou ducha kvůli Božímu království, ale spíše je to jen jejich sen o nich samých. Jsou nezdrženliví ve svých projevech a všechno přehánějí, včetně ctností, ovšem kromě pokory a lásky. (albigenští, husité)
Bázeň v lepším slova smyslu se odpoutává od sebe a v lásce se upíná k Bohu. Ví, co má v Bohu, a koho by v Bohu ztratila hříchem. Proto se obává viny. Jinak by ztratila svrchované Dobro a zosobněnou Lásku. Taková je bázeň Božích dětí, které právě povstaly z viny, ale které zatím ještě nevzplály horoucí láskou k Pánu, nicméně již tuší velikost Božího Dobra.
Dar bázně Boží je darem duchovní probuzenosti a duchovního nazírání. Je to dar, v němž člověk poznává nejprve, že Bůh je něco nezměrného a úžasného, a proto se tak obává, že by ho člověk mohl vlastní vinou ztratit. Tato bázeň zprvu postřehuje jen velký majestát Boží, vidí pouze jeho nekonečnost, ale zatím nespatřuje jeho Dobrotu jako osobní, Otcovskou. Člověk nahlíží sebe spíše jako tvora slabého a pomíjivého bez Boha, než sebe jako jeho milované dítě.
Přesto i tato bázeň je ušlechtilá a nelze se nad ní pohoršovat. Je pravda, že se ještě dost obává trestu, ale přece jen Boha miluje. Vyhýbá se hříchu nejen z obavy před trestem, ale ještě více z obavy ze ztráty svrchovaného Dobra, které má v Bohu, protože začíná tušit, že v Bohu má nejen něco, ale především Někoho.
Dar bázně vychází z poznání a přináší stále dokonalejší poznání. A podobně i bázeň před tresty vede duši k lepšími poznání, protože sama už pochází z jakéhosi poznání osobního vztahu Boha k člověku. Duše pak začíná před pokušením srovnávat, co svět, tělo a ďábel nabízejí místo Někoho. Zatímco svět může nabídnout vždy pouze něco, v Bohu se člověku nabízí Někdo. A tímto srovnáním se jasněji rozjasňuje se světlo Božího poznání. Čím více duše srovnává Boha s věcmi tohoto světa, s věcmi, které ji chtějí odloudit od Boha, tím více si zamiluje Boha.
A tak roste v duši pomalu bázeň čistá, bázeň dětská. Je dána hned s milostí posvěcující, ale její činnost se někdy jeví až později, až když duše se procvičí v bázni nedokonalé. Duše dívá se na svého Pána. Čím více se pak na něho dívá, tím dokonaleji jej poznává. Poznává pak nejenom, že je velký, že je strašný, nýbrž záhy též poznává, že on je především láska, že on je otec.
Duše si zamiluje svou lásku nekonečnou, jež tolik lidstvo milovala. Duše chce být navěky a co nejdokonaleji spojena s láskou svou a proto se bojí již ne tak trestů, jako spíše bojí se urazit Otce, ne proto, že trestá, nýbrž proto, že je dobrým, že tolik nás miluje.
Bez rozkvětu tohoto daru těžko si představit nějaký pokrok v duchovním životě, těžko si bez něho představit i varování se tak zvaných lehkých hříchů.
Sv.Tomáš nazývá tuto bázeň bázní synovskou nebo čistou, podobně jako syn se bojí urazit otce, protože jej miluje a jako se milá bojí urazit milého právě proto, že jej čistě miluje, tak naše duše, jež je přece zasnoubena s Bohem, jak dále dokládá sv.Tomáš, bojí se urazit toho, jenž s námi je tak důvěrně spojen, jenž je naším Otcem a snoubenkou naší duše.
Posvátná bázeň lásky, se bojí urazit toho, jenž nás zahrnuje svými dary, jenž stále nám svou lásku dokazuje. Svatá bázeň se bojí urazit lásku, jež vydala na kříži všechnu krev svého Syna, jež ho nám dala ve Svátosti oltářní za pokrm náš a nápoj.
Posvátná bázeň Božích dětí je učí dokonalé a přesné poslušnosti vůči Otci. Jí uctivě se bojíme Boha, jako Syn se obává, aby nezklamal lásku Otce. Protože chováme úctu k svému Otci, proto se bojíme zpronevěřit se mu, a proto se bojíme protivit se jeho vůli. Tak je bázeň Boží základem všech ctností, neboť je základem především pokory, na níž ostatní ctnosti stojí. Ježto víme, kdo je Otec a kdo jsme my, proto se neodvážíme vzbouřit se proti němu, proto se neopovážíme sebe proti němu nebo nad něho postavit, což naopak dělá hřích, a co také činí základ všech hříchů, totiž pýcha.
Tato Boží bázeň nás strhne vždy, když nás proti Bohu něco vábí, když se kloníme něco postavit proti Pánu, když se již již kloníme, abychom více byli poslušni sebe a volání světa než Boha. Vždy nám uvede na mysl: Co jsi, červe, který se bouříš proti Pánu? Tak jedná syn, tak jedná dítě hodné za všechno dobrodiní činit to, co Otec nechce, činit něco proti jeho vůli, proti vůli Boží? Vždyť vůle Boží je On. Proto urazit Boží vůli je urazit pouze a právě jedině Boha.
Čím víc v nás vzrůstá láska, tím víc roste naše synovská bázeň. Láskou více a lépe poznáváme Boha, zakoušíme, jak je dobrý, jak je lásky plný a lásky hodný a proto čím více toto poznáváme, tím též dokonaleji si ošklivíme vinu, jež je nevděkem vůči lásce nejlepší, jež je urážkou toho, jejž přece chceme milovat. Vždyť přece milovaného nemilujeme urážením, vždyť přece miláčka svého neobjímáme nevěrnostmi a křivdami.
Dar Boží bázně potřebujeme ve chvílích, kdy hřích k nám dovede sladce, přesladce mluvit, kdy nás láká a vábí k sobě tak prudce, že jsme v nebezpečí přivolit. To je rafinované umění ďábla a hříchu, že dovede krásně vábit, že dovede mluvit skoro hlasem andělským, když nás k sobě volá. Eva Oppeltová básní o tom, že
Nebe je plné andělů
provoněné vanilkou
Dívají se na nás
v očích s hádankou

Kdo není
a kdo je?

Anděl či ďábel...?
Pravda či lež...?

Nesouhlasím...
Nežádám odpověď.
A jenom skutečně dobré dítě Boží dovede odpovědět: Jak by to mohlo být dobré, jak by to mohlo být krásné, když přece cítím, že bych tím Boha, Otce zarmoutila. Jen dobré dítě Boží hned v začátcích si řekne: Co je to všechno platné, když je to přece jen proti Bohu a když miluji Boha více než všechno, když pro to, co mi slibuješ, ztratila bych Boha. Emily Dickinsonová píše:
Jediný pohled na zátku
rozesní opilce.
Tak když jsem mouchu potkala
dnes, koncem prosince,
rozčeřil se rum vzpomínek,
z nichž potácí se zem.
Rozumný piják rozkoše
je jara nehoden.
Elixír je i ve džbánku
však spíše v radosti.
V tom znalce alkoholů
poučí čmeláci.
Pravá bázeň Božích dětí staví hráz před lehkomyslným hřešením, před lehkomyslným spoléháním na jeho milosrdenství. Kdo bojí se ztratit Boha, protože jej miluje, protože nechce ztratit svou lásku nejvyšší, ten se již ani tak neohlíží na tresty, ten již není od hříchu zdržován věčnou hrozbou, nýbrž jej už zdržuje jen a jen láska. Emily Dickinsonová píše, že
Život a forma života
se liší navzájem
jak vinný nápoj v ústech
a nápoj ve džbáně.
Ten druhý mít je výborné,
pro božskou opilost
však bez zátky je lepší -
to vím, mám zkušenost.
Vědět, koho máme v Bohu, pak se nedopustíme tak snadno hříchu. Bože, kéž máme tento dar synovské bázně! Pane, vlej nám do našeho vnitřního prostředí živé přesvědčení o Tvé velikosti, lásce a dobrotě! Kéž prožíváme víru z tohoto přesvědčení, aby toto přesvědčení bylo světlem a vodítkem našich činů! Pak se nám bude snáze bojovat s hříchem. Pak se nám podaří i vítězně bojovat s všedním hříchem. Pak se nebudeme ani tak snadno dopouštět všedních hříchů. Budeme o nich vědět, že urážejí Pána, že jsou nespravedlností vůči dobrému Otci nebeskému. TB (Pokr.)

+ + +

Balšasar dostal dopis -
nedostal jich už víc.
Korespondent v něm končil
a začal, co chtěl říct,
v tom věčném exempláři,
který je k přečtění
svědomím bez všech brýlí
na stěně zjevení.
Emily Dickinsonová
+ + +

VÍRA (Abraham)

V tobě jsem našla zalíbení
Abraháme
S tebou se miluji pro ovoce skutků
Když v mojí síle odměřuješ každý krok
Do země Morija
A neklesneš pod břemenem strachu

Nejvíc jsem se chvěla
Když čepel tvého nože
Ve slunci se zablyštěla
Zadrž nezabíjej svého syna

Pak pila jsem z horkých dlaní
Příslib Hospodina
A nové požehnání
Já jsem ta žena
Co potomstva jak na nebi
Hvězd ti zrodí
Eva Lopourová
+ + +
__________________________________________________________________________________________________
Zprávy: + V knihovně sv.Michala, Brno, Dominikánská se koná výstava umění Cyrila K.Votýpky a sestry Veroniky K.Planerové, denně 17,00-20,00 hod., v neděli 9,00-12,00, 17,00-20,00 hod. Koná se do 12.10.2002.
+ Dne 1.12.2002 se uskuteční předání uměleckých děl na téma "anděl", k umělecké soutěži, kterou pořádá "Sdružení přátel bl.H.M.Cormiera". Díla budou veřejně vystavena v knihovně a mariánské kapli kostela sv.Michala v prosinci 2002 a lednu 2003. Nejlepší díla budou zveřejněna ve sborníku.
+ "Sdružení přátel bl.H.M.Cormiera v Brně" vydává knížku "Svatá Zdislava, Dopisy z Lemberka. Lze objednat na adrese a telef.redakce.