říjen 2001

Ročník VII.,číslo 10 říjen 2001

Obsah: Volání Růžencové Královny, E.Dickinsonová, TB,Nám, nám narodil se... (10), Michelangelo, Otec T.,Loretánské meditace (10), Božské doteky v kosmu, W.Whitman, K nejvyššímu cíli, J.M.V., Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP (22), E.Dickinsonová__________________________________________________________________________

Volání Růžencové Královny
"Pojď se mnou!" Vyzývá nás Bůh. Tak volá i první z lidí, kdo tuto Boží výzvu ke spolupráci přijal a věrně plní, Panna Maria. Naše setkání jsou pozváním ke společné cestě s Matkou Boží k jejímu Synu Božímu. Jako vždy, ani dnes Bůh nikoho nenutí. Ježíš nikomu nevnucuje radostnou zvěst. Z Boží milosti však přichází výzva, jakou přirozeně nikdo neočekává. Podnět přichází přes Matku Páně. Maria se trápí, když vidí, že jsou někde lidé, pro něž její Syn marně prolil svou krev. Naše Máti nám dala svého jediného Syna, tak jako Syna Božího dal nebeský Otec, aby přinesl spásu všem lidem, a tolik lidí tu šanci promarňuje. Dodnes je však mnoho těch, kdo se dávají oslovit. Opouštějí všechno a vydávají se na společnou cestu. Je to cesta plná dobrodružství ctnosti, cesta nocí a tmou uprostřed klamných bludiček světa, a přesto je bezpečná. Vede nás Maria Panna k svému Božskému Synu.
Všechno to začíná nazaretskou Pannou. Zaslechla Slovo a dala se Slovem oslovit a jím se proměnit. Vyslovila svůj souhlas na cestě, která se ztrácela v mlze a temnotě. Nezůstala ničeho ušetřená. Přes všechna nedorozumění a nechápavost světa zůstala věrná Bohu, který se do ní celý vešel. Byla věrná Bohu - až pod kříž.
A přitom Maria není žádný Bůh, nýbrž právě jen člověk, stejný jako ty. Povolaná a Vyvolená, na kterou je vždy spolehnutí. Také ona stále zápasí o svou víru. Stává se živou normou pro každého z nás. Co o ní uvádí Písmo sv., to se týká tvého myšlení i jednání, jež musíš konat den co den.
Tato naše setkání s Marií vyžadují víc než tvou pozornost. Vedou tě s Marií do ústraní, kde najdeš ticho a usebrání. Slovo, které stojí na počátku, a které umlčuje každé lidské řečnění, je slovo Písma sv. Toto Boží Slovo vyžaduje nejen čtení a slyšení, ale především zvláště oddělené místo a pravidelně vymezený čas pro naslouchání srdcem. Boží Slovo vyžaduje nitro otevřené zde a právě nyní, přesněji řečeno stále nově otevírané. Je to výzva k rozmluvě s Bohem, kterého člověk oslovuje důvěrně "TY". Je to výzva k tvému ztišení se pro setkání s Božím Slovem - s Božím Synem. Vyžaduje to stát se prázdným a svobodným, stále být připraven na rozhodující a úžasné Slovo Boží, které se chce vtělit jako v Marii, tak i ve mně jako v tobě.
Rozjímej s Marií podle Písma svatého, protože toto Slovo má důvěrný vztah ke mně jako k tobě. Je to Slovo navždy smysluplné a mající důležitý význam pro tvůj dnešní život. Dějiny spásy pokračují dál v tobě a přes tebe. Jenže jak na to? Stojím já Bohu za to? A stojím já vůbec o Boha? Nikdo přece nemá spásu automaticky. O tu je třeba stále usilovat a nikdy neusínat na vavřínech. To vyžaduje bdělost a odvahu, abys jeden pořád poctivě zkoumal sám sebe a usiloval o krůček dál. Příliš pohodlně přesouváme ve svých přímluvných modlitbách odpovědnost na Boha. Chtělo by to pokaždé si položit několik otázek na tělo. Záleží na upřímnosti našich výpovědí a čistotě touhy našeho srdce.
Konečně by se každý z nás měl pokusit o svou důvěrnou modlitbu. Tady a nyní je nejlepší místo a čas pro tvou důvěrnou rozmluvu s Bohem, pro rozjímání nad tajemstvím Matky Boží. Ale teď obzvlášť ti Maria Panna usnadňuje přístup k nejhlubšímu tajemství tvého života, k tajemství vstupu Boha do tvého života. Maria umožňuje Bohu přijít k tobě. Bože, tvé věčné Slovo se při andělově zvěstování stalo v lůně Panny Marie člověkem. Vyslyš naše pokorné prosby a dej všem, kdo ji s vírou uctívají jako Bohorodičku, aby jim její přímluva u tebe stále pomáhala. T.
+ + +

Co nevidím, to vidím líp
vírou - můj hnědý zrak
má chvilky, kdy se zavře,
však paměť je bez víček.

Často, když smysly oslepnou,
já vidím jasně dál,
jako by někdo pozvedl
světlo před drahou tvář,

a povstanu a zahrnu
tě ve snu milostí,
než žárlivý den zasáhne
a tvůj zjev rozpustí.
Emily Dickinsonová
+ + +
Nám, nám narodil se...
O věřitelnosti tajemství víry
Dneska se člověku k víře nabízí leccos. Kde má člověk vzít jistotu, že právě tomuto a ne jinému má uvěřit? Jak se ale mohu přesvědčit o tom, že se zjevenému tajemství dá věřit? Jak se mohu přesvědčit, že se jedná o skutečné Zjevení? Jak mohu vírou přijmout skutečnost Zjevení?
I prorok musí mít jistotu o tom, že k němu mluví Bůh, protože by nemohl svou nauku neomylně sdělovat jiným. Vždyť by jim jinak sděloval jen své sny, své představy a své domněnky, ale nemohl by mluvit jménem Božím.
Jak tedy můžeme přijmout ona tajemství, když jsme je nepřijali přímo od Boha? Jakým způsobem můžeme tyto pravdy rozumně přijmout ve víře? Přece od nás nikdo nemůže chtít, abychom lehkovážně přijímali něco, co přesahuje naše zkušenosti a o čem nemáme ověřené zjištění. Kde tyto pravdy berou nárok na svou důvěryhodnost?
Mezi lidmi v této záležitosti není jednoty. Racionalisté rozhodně odmítají, že by naše víra mohla být rozumná. Oddělení bratři protestanté chápou jinak víru a jinak Zjevení. Víra je jim pouze osobní náboženskou zkušeností, ryze subjektivním prožitkem Boží přítomnosti.
Jak to tedy správně chápat?
Člověku nestačí jen dokázat, že naše víra je rozumná. Ještě je třeba dokázat, že naše víra je podstatně nadpřirozená. Vnější úkon, který je důvodem toho, že se tajemství víry dá rozumně přijmout, se dá poznat pouhým lidským rozumem. Avšak ve své vnitřní plnosti a souvislosti s vírou je zde nadpřirozený důvod, a to podstatně nadpřirozený. Jde o sloučení naprosté nadpřirozenosti úkonu víry s naprostou nadpřirozeností úkonu Zjevení. TB
+ + +

Kdo chvátá v noci, ten se musí za dne
na chvíli zase k spánku uložit;
a proto doufám, že Pán, jenž mi vládne,
mi po těch strastech dovolí zas žít.
Zlo netrvá, kde i to dobro míjí,
může se však v to dobro proměnit...
Michelangelo Buonaroti

+ + +
Loretánské meditace
Matko Církve, oroduj za nás
Maria je Matkou Krista, který je hlavou Církve, jež je jeho Tělem. Tak musí být Maria také Matkou celého Těla Kristova. Je vyloučené, aby se zrodila hlava bez těla. Maria je Matkou Církve a Církev je jejím obrazem. Co je Maria v malém, to je Církev ve velkém. Jako Maria i Církev je Panna. Jako Maria, tak i Církev je Matka. Maria počala z Ducha svatého Krista, tedy Hlavu Církve, a Církev počíná z vody a Ducha svatého každý článek, který přibývá k tajemnému Tělu Kristovu. Maria pečovala o svého Syna - Hlavu Církve, a Církev se stará o každé své dítko a vzdělává je naukou své Hlavy, aby v její síle mohlo být Tělo tam, kde je Hlava.
Maria je Matkou a vzorem Kristovy Církve, poněvadž je vzorem každého z nás, neboť je naprosto dokonalou služebnicí Boží.
Maria je duchovní Matkou každého z nás, pokud máme v sobě Ducha jejího Božského Syna. Jako svatý Jan, který nás zastupoval u kříže, přijal Kristem svěřenou Matku Páně za vlastní, tak i my ji přijímáme k sobě. V ní máme jistotu, že zůstaneme na svém místě v Církvi jejího Syna. Maria je nám zárukou pravé víry.
Ježíš Kristus říká: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, jsem já uprostřed nich." Toto shromáždění je Církev. A Ježíš vyprošuje své Církvi jednotu: "Otče, prosím tě za ně, aby byli jedno." Tak se sjednocuje a ztotožňuje s každým jednotlivcem, je přítomen v celém shromážděném Božím lidu. Sám Bůh se přičiňuje, aby z nás vytvořil jednotu.
Výpady proti Církvi a narušování její jednoty šly pokaždé souběžně s útoky proti Marii, a koneckonců proti Kristu samému. Maria vnáší do celého shromáždění Božího lidu zkušenost vzájemné sounáležitosti a teplo domova. Mariino mateřství vůči Církvi je jedna z příčin jejího Nanebevzetí. Když naposledy vydechla na zemi, vzápětí se nadechla u svého Syna v nebi, aby byla stále živá pro své děti, pro bratry a sestry svého Božského Syna, aby žádný článek tajemného Těla Kristova nestrádal a mohl zdárně růst v přátelství s Bohem.
Maria, Matko krásné Lásky, Matko Církve, ujmi se nás bloudících a slabých dětí, a přiveď nás ke svému Synu, a vypros nám u něho, aby nás přijal, jací jsme a učinil si z nás takové, jaké nás chce mít. Otec T. (Pokr.)
+ + +
Kéž se tak ke mně sklání
zblízka tvůj krásný zrak,
vidím v něm, má paní,
a ty se vidíš v tom mém zrovna tak:
já zřím v tvých očích vrak,
jejž udělaly věk a strasti ze mne,
a ty v mých vidíš svoji hvězdnou krásu.
Nebe se hněvá však,
že se v tvém jasu zrcadlím tak temně
a má tma v tobě dává tolik jasu.
A stejná krutost je,
že ty mi zrakem smíš
pronikat do srdce
a mně v tom překážíš.
Neboť čím stojíš výš,
tím větší nadhled k nižšímu máš v tváři,
láska, ta hledá stejný stav i stáří.
Michelangelo
+ + +
Božské doteky v kosmu
10. Hlavní stěžeň
Volnost, svoboda. Ta úchvatná slůvka ovládají celé stvoření: pták v povětří, ryba ve vodě, lev na poušti. Všechno se těší ze svého volného rozmachu. Také člověk je svobodný, a to víc než ostatní hmotné tvorstvo, nad něž svou nesmrtelnou duší vysoko vyniká. Tak i on se těší ze své svobody a volnosti.
V pamětihodných dnech národního osvobození od cizí nadvlády se u nás s oblibou sází lípa svobody. Avšak pouze jeden strom byl zasazen a zůstává navěky stát, aby věčně rostl. Tím stromem života je kříž, na němž byl umučen Spasitel světa. Na něm byl ukřižován a tak zbaven veškeré svobody jediný božský Osvoboditel, vítězný nositel neomezené svobody Božích dětí. Utrpením na dřevě kříže nám získal osvobození z našeho otroctví hříchu a světa, a vysvobození z pout odvěké mimozemské zrůdy s nadlidskou inteligencí. Kromě toho nám namísto naší obnovené lidské svobody ohraničené naším prostorem a časem nám kromě toho nabídl svobodu Božích dětí, neomezenou ani prostorem ani časem.
Tento svatý kříž je hlavní stěžeň na naší lodi, kterou se plavíme dějinami. Svatý kříž je stěžejní nosník naší nebeské lodi, s níž putujeme vesmírem do věčného přístavu. Nejde jen o nějaký dřevěný kříž z Golgoty. Jde o svatý kříž. Je posvěcen utrpením, potem a a svatou krví Syna Božího, který jej nesl na Hoře lebek, vzal na sebe utrpení a hříchy každého z nás a za každého z nás se dal přibít na kříž, a zemřel tam - celý Ježíš Kristus. Už tehdy, když Kristus vlekl svůj kříž, nesl nejen tíhu dřevěného kříže, ale také viny spáchané generacemi a generacemi lidmi od pravěku, kdy naši prarodiče svou vinou rozpoutali řetězovou reakci hříchu, jejíž strašné důsledky ani nedomýšleli. Už tehdy na bedra Syna Božího doléhala tíha důsledků těchto hříchů, škodlivě postihující také okolní životní prostředí kolem lidí. Věříme, že i potopa světa po nebývalých srážkách mračného obalu vodní páry kolem naší planety byla zapříčiněna lidskými hříchy, volajícími do nebe. Tak už tehdy měl jeho kříž kosmický ráz, protože jeho tíha přesahovala pozemské meze naší rodné planety.
Avšak tím to zdaleka neskončilo. Naopak, právě to začalo. Po umučení a slavném Zmrtvýchvstání a Nanebevstoupení Syna Božího pokračuje dál lidský hřích. Kdyby se všechno mělo dít jen podle spravedlnosti, dávno už bychom zde nebyli. Bohudíky je zde stále ještě Někdo, kdo jako pokorný Beránek nabírá na sebe naše hříchy i s jejich škodlivými důsledky, které víc a víc přesahují hranice naší planety a víc a více zasahují dál a pronikavěji do okolního vesmíru. Beránek už netrpí a neumírá. Žije navěky, ale jeho kříž nabývá stále více kosmických rozměrů. S tím, jak se víc a více svobodně zaplétá hříšný člověk do svých vin, ztrácí se jasné rozlišení mezi tím, co je důsledek těla, světa či ďábla. Tak svatý kříž jako strom života prorůstá napříč okolním vesmírem a současně se stále hlouběji zakořeňuje v mikrokosmu každého z nás, kde se stáčí ve výběžcích svých kořenů v nepřehledných spirálách dezoxyribonukleonové kyseliny.
Ve starém mayském městě Palenque na poloostrově Yucatan v Mexiku se nachází jedinečný reliéf. Zobrazuje lidskou postavu jako plod vzrostlé rostliny. Dávno před Kolumbovým vztyčením svatého kříže v Americe vytvořili mayští kameníci nad postavou člověka kříž. Je to tedy obraz stromu života a současně kříže, z něhož vyrůstá člověk, směřující vzhůru. Erich von Däniken v tom výjevu hledal obraz vznášedla obsluhovaného kosmonautem. Spatřoval ho v postavě nakloněné dopředu a vzhůru a obsluhující jakési domnělé přístroje... Strom života zasazený na hoře lebek prorůstá skrze člověka a jeho vymoženosti vzhůru, napříč vesmírem do nebeského přístavu.
Svatý kříž je jediným stromem, nesoucím ovoce pravé svobody. Předně je třeba říci, co je svoboda a co není. Pravá svoboda je možnost v dobrém volit nebo nevolit. Možnost volit mezi dobrem a zlem je sice známkou lidské svobody, avšak taková svoboda trpí velkým nedostatkem, protože vůle je ovládána špatnými náklonnostmi. Svobodu nelze omezovat na pouhou nevázanost a bezuzdnost, podle níž by každý mohl dělat, co by chtěl. Potom by největšími hrdiny svobody byli třeba zločinci, protože by si dělali, co by chtěli a páchali by zločiny. Vraťme slovům původní a pravý smysl a přesvědčíme se, že pravým stromem svobody není jen nějaká lípa, nýbrž svatý kříž.
Sledujme pozorně svatý kříž. Pod ním leží lebka a svíjí se had. To nás vede do ráje, ke stromu dobrého i zlého, kde ďábel v podobě hada našeptává prvním lidem, svobodným dětem Božím: "Nevěřte, nezemřete, ale bude jako bohové." Svým jedovatým zubem jim vstřikl jed smrti, kde byl dosud život, jed otroctví, kde byla svoboda Božích dětí. Sotva se naši prarodiče svobodně a dobrovolně bez jakéhokoli nucení rozhodli obejít se bez Boha, nastává vláda satanova. Od té doby je lidský rozum zatemněn a vůle nakloněna k zlému tak, že ani potopa světa nedovedla uhasit požár vášní, ani sodomský oheň nedovedl vypálit zlou žádost hříchu. K tomu ještě lidé zneužívají svobody proti sobě, takže vzniká antické otroctví. Panství hříchu, otroctví satanovo bylo hrozné. Odpůrce žádal, aby byl uctíván v podobě různých bohů a byl potvrzován ve své nesmiřitelnosti i krutými lidskými obětmi. Známé jsou oběti dětí, které byly házeny do rozpálených útrob Molocha, v Mexiku bývalo až dva tisíce mládenců a panen obětována modlám. S hříchem přišla na svět bolestná rána nemocí, utrpení a smrti. "Ďáblovou závistí vešla do světa smrt" (Mdr 2,24). A co bylo nejhoršího, že satan hříchem zavřel člověku bránu nebes, aby ho navěky udržoval v otroctví pekla. Socha Láokoónta, rdoušeného s oběma syny hrozným hadem, je symbolem člověka v moci satanově, jenž zbavil člověka svobody Božích dětí a uvrhl je do otroctví hříchu.
Tu přichází Syn Boží, očekávání národů, aby člověka vykoupil a vrátil mu ztracenou svobodu Božích dětí. Jakým způsobem? Řekl to Nikodémovi: "Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný" (Jan 3,14). K přemožení hada musí být jako nový had vyvýšen na dřevě kříže, aby odstranil jed hříchu a poskytl transfůzi své přečisté Krve.
Na rozhraní věků uprostřed kosmu stojí svatý kříž, strom věčného života a svobody. To není jen nějaký smluvený symbol, ale především stěžejní tajemství života Božích dětí, putujících nebeskou archou do věčnosti. Astronomové a kosmonauté utrácejí mnoho času a námahy vymýšlením poselství složitého kódu lidského života z Modré planety a jeho vysíláním do okolního vesmíru. A přitom to stěžejní, co se týká nejen spásy lidstva, ale i záchrany celého světa, je obsaženo v kříži. I kdyby tedy posádka nebeského korábu putující vesmírem do věčného přístavu nenašla a nezískala na této pouti nic zvláštního, přesto všude najde Boží tvorstvo toužebně očekávající Spasitele. A stačí když i tam vytrvá Boží lid v poselství křížem a vydá svědectví o jeho kosmickém dosahu.
Ježíš umřel na kříži za spásu celého světa. A pod křížem stála Maria a umírala bolestí a hrůzou. Po "dokonání" složili bezduché tělo Ježíšovo Marii do klína. Narodilo se z něho v Betlémě a odpočívalo v něm v Nazaretě. Stůl z poslední večeře a z první eucharistické oběti v Jeruzalémě, kříž vztyčený na Golgotě, a mateřský klín, to vše uchovává Boží lid na palubě nebeské lodi na cestě vesmírem do věčnosti. To vše jasně ozařuje plamen živého ohně jako doklad, že kdekoli ve vesmíru se zabíjí Bůh, tam "nastává tma po celém kraji", ale křesťané přinášejí světlo (Lk 23,44).
Když Maria podle Božího plánu stojí pod křížem svého Syna (Jan 19,25), hluboce trpí se svým Jednorozeným. Svým mateřským srdcem se přidružila k jeho oběti, když k ní dala s láskou souhlas. Věrně zachovávala své spojení se Synem až ke kříži, totiž spojení skrze víru. Skrze tutéž víru, s jakou přijala ve chvíli Zvěstování andělovo zjevení. Tehdy uslyšela také slova, že "bude veliký", a že "Pán mu dá trůn a jeho království nebude mít konce" (Lk 1,32-33).
Když Maria stojí pod křížem, je, lidsky řečeno, svědkem úplného popření těchto slov. Její Syn umírá na dřevě jako odsouzenec. "Opovržený, opuštěný od lidí, muž bolesti, potupený, od nás nevážený, skoro úplně rozdrcený" (Iz 53,3-5). Jak velikou a jak hrdinskou poslušnost víry prokazuje Maria k tomuto neproniknutelnému rozhodnutí Božímu!
Touto vírou se Maria dokonale spojuje s Kristem v jeho sebezmaření. Neboť Ježíš Kristus "nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí." Právě na Golgotě "se ponížil a byl poslušný až k smrti, a to smrti na kříži" (Fil 2,6-8). A pod křížem má Maria svou vírou účast na otřesném tajemství tohoto sebezmaření. Na rozdíl od učedníků, kteří utekli, bylo to víra vždy plná světla (Redempt.mater, 18).
Matka byla spolu obětována za svobodu lidstva a spásu světa. Tak je Maria nejen radostná Matka Spasitele světa, ale i hrdinsky trpící spolupracovnice na spáse světa. Celá posádka nebeské archy na cestě vesmírem vděčně vzhlíží ke stěžni svého korábu a hlásá jeho slávu: "Svatý kříži, tebe ctíme, lůžko Pána Ježíše, v soudný den tě uvidíme na nebesích skvíti se."
Ve svatém kříži, ve svobodě milosti Boží dostává se nám také všeho ovoce tohoto ústředního stromu, prorůstajícím celým vesmírem: nové svobody, osvícení rozumu, upevnění vůle k plné svobodě občanské i společenské.
Mnoho se mluví o svobodě myšlení, nazývané také svoboda svědomí. Co se tím rozumí. Snad aby každý mohl věřit co chce, co mu rozum namlouvá? Jenže lidský rozum je plný omylů a klamů, když je ponechán sobě samému. Do jakých pout temnoty, lži, nevěry a nepravosti by dospěl. Jedině pravda nás osvobodí, říká Spasitel. "Já jsem se k tomu narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě."
A je nám dovoleno hlásit se k této pravdě veřejně, když u nás není náboženská nesvoboda a všechna ústa jsou plná řečí o svobodě svědomí? Nejednou zakoušíme posměch a ústrky, když vystupujeme jako křesťané. Můžeš být podvodník a vydělávat na bídě druhých, smíš zabíjet vlastní počaté děti a páchat všechno, co nemáš výslovně zakázáno, a nic se ti nestane, ale jenom dáš najevo křesťanskou víru a příslušnost ke katolické Církvi, a je oheň na střeše.
Tím víc jsme zavázáni chránit světlo pravdy na každém kroku, celým svým životem uspořádaným podle víry, abychom chodili jako synové světla, které nám přinesl Ježíš Kristus. Vtělený Bůh nás učinil navěky Božími dětmi a zve nás k přátelství a důvěrné spolupráci na spáse světa.
Opravdová velikost člověka spočívá v dokonalosti charakteru. Je opravdu "řemeslem urozených", těch, kdo se znovu narodili v Kristu z vody a Ducha svatého. Je to umění sebeovládání, ochota přijmout lidské povinnosti vůči druhým, ale především vůči Bohu, a teprve potom lidská práva. Kdo tohle dovede, ten je opravdu svobodný, a může se honosit svobodou vůle. Jenže právě nynější doba zná pramálo toto ovládání. "Svíjíme se, svíjíme se každý pod svým bičem, nadšeně se opíjíme vášní svou a chtíčem", říká Vrchlický. Kdykoli a kdekoli se lidé odvrátili od Ježíše Krista a jeho svatého kříže, opustili strom svobody a upadli do otroctví hříchu. Zhrublá televize, nemravná móda, hrací automaty, a jinak zneužité vynálezy rozněcují vášně, aby se člověk odhodlal k nějakému senzačnímu činu a projevil se skvělým výkonem. Moderní člověk se chtěl stát nadčlověkem, být sám sobě zákonem. Sledoval jen vlastní prospěch. Nejvyšším cílem mu byl požitek. A zatím klesala jeho kulturní úroveň a upadala jeho důstojnost až pod němou tvář. Stával se usmívajícím automatem, slepým vykonavatelem rozkazů. Dvacáté století vydalo otřesné svědectví lidské svobody, která se chtěla vymknout Božímu plánu až postavila proti člověku samému. Symbolem bezbožné humanity na konci druhého tisíciletí se staly nacistické tábory a komunistické gulagy k vyhlazování celých národů.
Ježíš Kristus nám vrátil pravou svobodu lidskou, mravní, ale přidal ještě svobodu Božích dětí. Tak nám zabezpečil sílu ve svatém kříži, abychom dovedli ovládnout sebe samé a vyhnout se hříchu. Síla kříže je tak mocná, aby nám pomohla ovládnout všechna pokušení i špatný příklad a svůdné nabídky světa a jeho vládce. Kristus vyzývá své učedníky, aby vzali svůj kříž a následovali ho. On sám trpěl za nás. Zanechal nám příklad, abychom šli v jeho šlépějích (1 Petr 2,21). Hodlá přidružit ke své vykupitelské oběti právě ty, kteří z ní mají prospěch jako první (Mk10,39). To se splnilo ve svrchované míře na jeho Matce. Maria je mnohem niterněji než kdokoli jiný spjata s tajemstvím Kristova vykupitelského utrpení (Lk2,35). BT (Pokr.)
+ + +

VZHŮRU!
Kdokoli jsi, pojď se mnou!
Půjdeš-li se mnou, najdeš,
co nikdy neunaví!

Vzhůru! Nesmíte tu zůstat,
Ať jsou nejlákavější
tyto nahromaděné poklady,
pobytí nejpohodlnější,
nemůžem zůstat,
Ať je přístav nejchráněnější,
vody nejpokojnější,
nesmíme zde zakotvit,
Ať je pohoštění, které nás
obklopuje, nejvítanější,
můžem je přijmout
jenom na chvíli.
Walt Whitman
+ + +
K nejvyššímu cíli
Zaměření na cíl
Bůh uděluje každému milosti podle jeho povolání. Každý křesťan je od křtu svatého všeobecně povolán k tomu, aby ze svého Božího dětství dorostl v důvěrného přítele a spolupracovníka Božího, ovšem jenom někteří jsou v tomto směru povoláni ke zvláštní službě.
Tak je kněz zvláštním způsobem povolán, určen a zaměřen k vrcholné svátosti, k největšímu tajemství Kristovy lásky, k Eucharistii. Proto je vybaven potřebnými milostmi, aby mohl být Božímu lidu vůdcem, otcem, služebníkem, ale především povolaným spolupracovníkem v tom nejtajemnějším a nejkrásnějším.
Zvláštní milost uschopňuje Boží dítě k některým jedinečným úkonům, v nichž se uskutečňuje život vykoupeného Božího lidu.
Náš křesťanský život má být přivtělením ke Kristu. Liší se podle stupně blízkosti ke Kristu a podle stupně závažnosti úlohy našeho života ve vztahu ke Kristovu rozdělování své spásné milosti. Tato zvláštní milost je jedinečné utváření celého souboru milostí pro potřeby daného poslání. Proč je tomu tak? To proto, abychom právě svůj úkol, své zvláštní obtíže, boje a zápasy, práce a úsilí dovedli prodchnout Kristem, abychom vše co konáme nebo trpíme uměli dokonale připojit ke Kristu. Tak přijímá každý křesťan zvláštní milosti, aby mohl žít jako Boží dítě a sloužit Bohu. jako článek tajemného Kristova Těla, k němuž byl křtem přivtělen. Každý Boží spolupracovník dostává zvláštní milosti, potřebné k tomu, aby mohl žít jako prostředník mezi Bohem a lidmi. Jak? Jako ten, kdo duchovně vede Boží děti k dospělému přátelství a spolupráci s Bohem. Jakým způsobem? Jako ten, který se těsně podílí na proměně Eucharistie, a jenž ji rozdává Božímu lidu.
Zvláštním svěcením se Boží spolupracovník stává Kristovým majetkem a vlastnictvím Jeho Velekněžství. Tak se jeho ústa stávají ústy Páně. Proto jsou někteří v Božím lidu povoláni, k intimnějšímu soužití s Kristem, k důvěrnějšímu prožívání Kristova života, než ostatní Boží děti.
Jenže tato zvláštní udělená milost se neprojevuje pouze úkony, protože úkony mohou být provedeny naprosto správně, zatímco by mohlo jít úplně scestně. Proto poslání Božího spolupracovníka, které je soustředěno kolen největších tajemství, potřebuje zvláštní milost, nesmírné prohloubení, oživení a prosycení ctnosti víry.
Je nad slunce jasné, že víra zvláštního Kristova spolupracovníka musí být něčím mimořádně pevným, mocným a silným. Boží spolupracovník je svým nesmazatelným znamením přivtělen ke Kristu v té míře, v jaké prožije a uskuteční v sobě či dá v sobě uskutečnit tomuto přetvoření v Krista, tomuto pevnému zakotvení v Kristu. Ve stejné míře pak roste zvláštní Boží milost, prozařující, upevňující a osvobozující víru Božího spolupracovníka.
Křesťanská víra musí být něčím veskrze nadpřirozeným. Víru nemůžeme nabýt teologickým studiem. Víra musí být samotným svým předmětem božská, aby svědčila o Bohu a o Božích tajemstvích. Víra musí být nadpřirozená, aby Boží pravdomluvnost a autorita byla důvodem, proč věříme, a abychom konec konců také byli Božím světlem vedeni a napřímeni k této víře. Čili: věřím v Boha, věřím Bohu, věřím Bohem. Jedině to je úplný život v křesťanské víře. Jedině to je putování, jízda a let vykoupeného Božího lidu dějinami "na plný plyn".
Vzhledem k tomu, že celý náš křesťanský úkol a vztah k Bohu být omilostněnými spolupracovníky Boha skrze Krista, protože se naše víra soustřeďuje kolem Syna Božího. Musíme vidět v Kristu Boha. Poznat, uznat a zakoušet Kristovu nekonečnou zásluhu pro nekonečnost ze spojení Boží přirozenosti s přirozeností lidskou v jediné Boží Osobě. Služba Bohu je veliká právě proto, že je to služba boholidskému spojení, díky kterému mělo Kristovo Velekněžství nekonečnou hodnotu a mohlo vykoupit i nás a činit nás Božími dětmi.
Víra pravého Božího spolupracovníka a služebníka se soustřeďuje obzvláště kolem Krista. Kristus je nám zdrojem víry. Současně je nám Kristus nejsladším předmětem víry. Proto Boží spolupracovník čerpá veškerý svůj život víry a všechno své světlo a celou svou lásku od svého božského Mistra.
Bůh, který je předmětem víry, nás naprosto a nekonečně převyšuje a přesahuje. Proto potřebujeme, aby nám Bůh zjevil něco z Božího života, abychom jen mohli poznat a mohli mu uvěřit. Bůh promluvil. Promluvil s ohledem na potřeby lidského ducha. Je až dojemná péče, s jakou Bůh promluvil k lidem, a jak se k nám sklání. Zároveň toto blahosklonné Zjevení prozrazuje Boha s jeho nesmírností a vznešeností. Už podle slova a podle způsobu Zjevení, aby se dalo opravdu poznat, že zde promluvil Bůh, že toto Zjevení přesahuje všechno, co by člověk mohl sám od sebe objevit, vymyslet a vynalézt.
Každému Božímu dítěti, které v síle Ducha svatého dospívá v dospělého, důvěrného spolupracovníka s Bohem, je zvláštní milostí dáno poznat a vychutnat hlouběji a důsledněji než jiným, že tu jedná opravdu o Boha promlouvajícího a osobně oslovujícího. Protože je Boží spolupracovník tak těsně spojen s Kristem, poznává důvěrněji než ostatní, že Kristus je skutečným středem Zjevení v každém smyslu a v každém ohledu. Kristus dokonale zjevil Pravdu, když se sám dokonale zjevil, když na sebe vzal lidskou přirozenost, a když svou obětí, především velekněžskou obětí, ukázal jaké nekonečné a nepochopitelné Lásky je schopen.
Ježíš říká: "Já jsem světlo světa, já jsem cesta, já jsem pravda..." Všechny pravdy byly v Kristu připomenuty lidstvu, zopakovány, shrnuty a naplněny. Kristus je nám zdrojem. Z něho máme ony veškeré pravdy, podávané Božímu lidu, jež jsou dědictvím našeho zvláštního poslání a služby a i duchovním pokladem a životem vykoupeného Božího lidu.
Kristus přišel proto, jak sám před Pilátem potvrdil, aby vydal svědectví Pravdě. Celé Zjevení směřuje ke Kristu, dasahuje Krista a vede ke Kristu. Bůh nesděluje své Zjevení jen abstraktní cestou, ani nepromlouvá jenom lidským svědomím, jak si mysleli někteří oddělení bratři. Bůh plně zohledňuje lidskou přirozenost, která chce mít hmatatelné důkazy. Proto se Boží Zjevení zařazuje do skutečných dějin, a tak také nakonec vrcholí ve skutečné Osobě Ježíše Krista.
Zjevení, které zosobňuje a přináší Kristus, platí veškerenstvu, společenství. Jedinec je příliš nepatrný na to, aby unesl tíhu velkých slov a tajemného Zjevení. Zjevení je svou podstatou společenské. Je adresováno vykoupenému lidstvu. Základním omylem oddělených bratří byla domněnka, že jednotlivě ozvláštňují Boží zásah, Boží Zjevení. Bůh mluví k národům, promlouvá k lidstvu. I Kristus mluví pokaždé k lidu. Obrací se k zástupu. Vystupuje ve veřejném shromáždění. Jeho slova mají společenský dopad. Prolamují hranice národa a státu. Překračují meze doby. Míří ke všem. Podobně jako Boží Láska a milosrdenství Boží objímá všechny.
Zároveň se svým Zjevením touží Kristus, aby všichni přijali toto Zjevení. Proto posílá své učedníky do celého světa. Proto se modlí, "aby všichni byli jedno", a "aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř". Tak píše svatý Pavel, že Kristus na rozdíl od Mojžíše přichází jako Syn, a proto ve svém domě vládne. A ten jeho dům jsme my (Žid 3,4-6). Kristus je božským budovatelem tohoto domu, jenž mu naprosto podléhá. Kristus spojuje Starý zákon se zákonem Novým tím, že Starý zákon naplňuje a dovršuje Novým.
Tento smysl pro Kristovo Tělo, pro Církev, pro rodinu Božího lidu, kterou Kristus vybudoval, a kterou uvedl do lidských poměrů, musí mít především zvláštní spolupracovník Boží, povolaný právě a jedině ke službě tomuto Tělu. Celá jeho spolupráce s Bohem a smysl jeho služby a samotné existence je vyjádřena jedině tímto Tělem a tímto společenstvím Božího lidu. Proto musí živěji než kdokoli jiný také cítit jednotu celého Božího lidu v Kristu jako vrcholném bodu Omega. Z něho se všem ostatním dostává života, pravdivosti a ucelenosti Božího dětství. Proto se Boží spolupracovník živě a vroucně i s Církví své doby soustřeďují kolem Krista. Jeho Církev je Kristus. Církev je pokračováním Vtělení Páně. Církev je tajemné Tělo Kristovo. Církev, to jsou živé pravdy a milosti tryskající z Krista. Jsou soustředěné v eucharistickém Těle. V něm současně spočívá jádro mystického Těla.
Boží spolupracovník, který naplno směřuje k svému cíli, lne ke své Církvi tak, jako se upíná ke Kristu. Kristus je mu plností, cílem a smyslem Církve. Proto je také cílem jeho snažení a celého jeho života.
Bůh také promluvil v Písmu svatém. Důvěrný Boží přítel a těsný spolupracovník ví, že celé Písmo přímo nebo nepřímo svědčí o Kristu, a k Němu směřuje. Kristus je "věčné Slovo", je poutem, tmelem, spojujícím všechna zjevená slova Písma. Jedině v Kristu naplno porozumíme Písmu. Písmo pochopíme správně pouze tehdy, když soustředíme celé Písmo na Krista. Jenom tehdy porozumíme Písmu, protože jak říká sám Spasitel, "o mně je psáno v Písmě" (Lk 24,44-45).
Bůh ustanovil své velké služebníky, aby rozšířili a učili jeho pravdy. To je dráha, vinoucí se od Mojžíše přes Pavla k církevním učitelům a římským biskupům.A všichni učí zjeveným pravdám. Tvoří Církev učící. Bůh v nich zhustil vše, co chce sám vyjádřit.
Avšak i u nich vidí Boží spolupracovník, který se má víc než ostatní Boží lid stýkat s těmito prostředníky Boží Pravdy, že všichni cílí ke Kristu. Sleduje, jak se všichni sbíhají kolem Krista a všichni naslouchají u jeho otevřeného Nejsvětějšího Srdce. Učitelé, kteří Krista předcházeli, připravovali Jeho cestu a hlásali Jeho příchod. A když Kristus přišel, všichni ostatní učitelé se jenom opakují, vysvětlují, a shrnují, co Kristus jednou řekl. Tak vidíme, že onen živý dům Božího lidu, Církev je ve své víře prostě vybudována na Kristu. Jedni slibovali Jeho Pravdu, a druzí ji pak předávali a vykládali. Touto prožívanou Pravdou se šíří a roste Církev. On je základním kamenem celé budovy křesťanství. Když Kristus promluvil, tedy všichni ostatní už nemohou mít jiný úkol, než být Jeho hlasateli. Vždyť On je milým Božím Synem, jehož máme poslouchat.
Kristus je samotný Bůh. Proto jedině On je sama Pravda. On jediný ví všechno, zná pravdy, které nám chtěl Otec nebeský sdělit. Proto je Jeho Slovo příčinou působící naši víru. Věř, protože On promluvil!
Ke komu jinému bychom šli, když Kristus je Slovo života věčného? Proto se nic nevyrovná živému setkání Božího dítěte a pravé víry se zdrojem této víry, se samotným Kristem. Proto dospělý přítel Boží a důvěrný spolupracovník stále dosahuje své dospělosti soustavným rozjímáním o Kristu. Důsledně přetváří svůj život podle Krista. Svou duši stále sytí myšlenkou, kterou cílí ke Kristu. Kdo vidí Syna Božího, ten vidí i Otce nebeského. Proto se Boží spolupracovník snaží všechno své rozjímání, všechno své studium koneckonců vždycky upínat na Krista. Potom je možno naplno a bezpečně, spolehlivě, plynule a čistě směřovat k tomuto Cíli. Pak se bude ze všech našich námah, ze všeho našeho usilování a z každé naší snahy ozývat ústřední touha: "Maran atha! Přijď, Pane! B.(Pokr.)
+ + +
Uniknout vzad a kde jsi stál
zřít moře vzápětí -
uniknout vpřed a narazit
na jeho objetí -

vyjít výš - všude kopce vln,
sejít - a kde byl břeh,
nohama hmatat výmoly -
to učí modlitbě.
Emily Dickinsonová
+ + +
Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP (22)
9. Přítel
Sv.Tomáš Akvinský shrnuje kněžské poslání do těchto slov: "sumant et dent ceteris" - aby přijímali a dávali ostatním (Fest.Ss.Corp.Chr.) Berou od Boha nadpřirozený život a dávají jej ostatním tím, že udělují svátosti, hlavně křest a Eucharistii, a hlásají evangelium.
Všechno "dávání druhým" se dá roztřídit na tři skupiny. Spravedlnost dává každému to, co mu patří, co je jeho a nač má tedy právo. Láska přeje a dává dobr, štěstí, pokoj. Milosrdenství také chce a dává dobro, ale nadto sed snaží zabránit zlému a odstraňuje všechno, co bolí. Spravedlnost je povinností, kdežto láska a milosrdenství jsou projevem ušlechtilosti a přátelství, protože přejí všem radost a pokoj. Často přikazují obětovat vlastní já a vlastní věci pro obšťastnění druhých. Kristus z milosrdné lásky svou obětí vykoupil člověka ze všeho zlého a daroval mu znovu ráj. Jeho kněžství je tedy vrcholným projevem lásky a milosrdenství a znamená vrcholné obětování sebe a svých věcí, jak v Kristu, tak v jeho kněžích. Kněžství zavazuje kněze, aby byl přítelem všech lidí, protože Bůh chce, aby všichni byli spaseni. Bratr Patrik měl kněžskou duši. Proto všechny projevy jeho života byly vlastně projevy přátelství ke všem, kdo něco potřebovali a hledali.
Přátelství je nejčistším výrazem lásky. Láska je tajemství. A lidstvo pochopilo už dávno, že tajemství - mysterium - není jen skrytá pravda. Tajemství znamená celou skrytou skutečnost. Proto se do tajemství proniká nejen rozumem, nýbrž zasvěcením celé bytosti, rozumu, vůle a vášní. A tak se tedy pochopí a prožívá i láska: zasvěcenim sebe. A proto láska působí v člověku nejen osvícení rozumu, nýbrž prosvěcuje celou bytost a proměňuje celý život. "Kdo miluje, zůstává ve světle. Kdo však nenávidí, je ve tmě a chodí ve tmě, a neví, kam jde, protože tma mu oslepila oči" (1Jan2,10-11). "My víme, že jsme přešli ze smrti do života, protože milujeme. Kdo nemiluje, zůstává ve smrti. Z toho jsme poznali lásku, že On za nás položil svůj život. Tedy my máme položit život za bratry" (1Jan3,13-16). "Láska je z Boha, a každý, kdo miluje, zrodil se z Boha a zná Boha. Kdo nemiluje, nepoznal Boha, neboť Bůh je láska" (1Jan4,7-8).
Svět ztratil duchový, nesmírně důstojný pojem člověka. Neviděl v něm osobnost, nýbrž omezil pojem člověka jenom na pracující sílu. Zúžil smysl života jenom na zisk a výdělek. Styky mezi lidmi se proměnily ve strohé: "Dávám ti, abys dal i ty." Anebo prostě: "Beru ti všechno." A přece ze všech věcí nutných pro tento život, je přátelství jednou z nejnutnějších věcí. Je tak potřebné, že žádný zdravě smýšlející člověk by si nepřál žít tak, aby měl úplnou hojnost všech všech hmotných prostředků, ale že by přitom byl úplně sám, bez lidí, bez přátel. Každý potřebuje přátelství. To říkali už staří myslitelé.
Boháči, vládcové a šťastní lidé potřebují přátele ze dvou důvodů: Především aby mohli použít svého bohatství, své moci, svého štěstí - aby je mohli s někým prožít, aby měli komu dávat, koho chránit, koho milovat. Bez možnosti prokázat druhému dobro ztrácí bohatství, moc i štěstí svůj smysl a své kouzlo. Ale přátelé jsou pro ně nutní také pro to, aby jim pomáhali udržet a chránit bohatství, moc a štěstí. Čím větší je moc, bohatství a štěstí, tím je nejistější, protože tím více vzbuzuje závist a nepřátelství. Bez přátel se neudrží nic.
Nešťastní a chudí potřebují přátele, aby jim pomohli překonat bídu a hlad, a aby jim byli útočištěm a útěchou v bolesti.
Mladí lidí potřebují, aby je přátelé rozumově a mravně vedli: aby jim ukázali ideály a podněcovali jejich nadšení, chránil je před zlem, před ztroskotáním, před hříchem. Mládí je plné síly, krásy, kouzla a života, plné dychtění a snů. Proto by snadno mohlo opustit cestu, ukazovanou rozumem a propadnou vášním a zničit se. Přítel může pomoci a zachránit, zlý člověk - svést a zničit.
Starým lidem je přátelství také velmi užitečné. Stáří je jako nemoc a slabost. A přátelé pomáhají snášet a překonávat pomalé, ale neúprosné ubývání tělesných sil, pomáhají zaměřovat pohled k věčnému mládí na věčnosti.
Přátelství je užitečné i těm, kdo jsou na vrcholu sil a v plné zralosti krásy života. Jde-li o lidi, žijící pro myšlení, ať už je to věda či filosofie, dva vždycky vidí lépe a víc než pouze jeden: co nevidí jeden, zahlédne druhý. A jde-li o lidi, věnující se vnější činnosti, dvěma přátelům se pracuje lépe než jednomu, osamocenému, bez pomoci (Sv.Tomáš, Comment.in 1.8.Ethic.,lect.1).
V životě bratra Patrika směřovalo všechno ke svatému apoštolskému kněžství. Proto i on chápal svůj život jako přátelství. Na jeho tváři byl stále mírný úsměv, pročištěný a zduchovnělý zvládnutými bolestmi, vítěznými boji, dobrovolnými kajícími skutky a vroucí modlitbou. Z jeho mírně přivřených očí, polozakrytých dlouhými řasami, vyzařovalo světlo moudrosti a sálalo teplo přátelské lásky. Jeho slovo znamenalo vždy pomoc a útěchu. Jeho život byl ustavičným dáváním sebe a svých věcí, všeho všem. Utvrzoval dokonalé, slabé vyváděl z bídy a skleslosti. Mladé vychovával, k starým byl úslužný. Radil k pravdě, povzbuzoval k dobru. Když zjistil, že by bylo bývalo možné volit lepší cestu, neváhal uznat svůj omyl a napravit jej slovem i skutkem. Celá jeho bytost byla zosobněním přátelství. že jeho milosrdná láska byla opravdu kněžská, bylo vidět z toho, že chtěl vždy jen pravé dobro, podle úsudku rozumu a víry. Neobětoval nikdy Boha, aby vyšel pohodlně s lidmi. Nebál se jasných pojmů a pevných slov.
Povinnost přátelství k lidem je pouze jedna polovina kněžského a křesťanského života. "Přestaň se přátelit s lidmi a začni se přátelit se svatými a s anděly", radí Pan Ježíš svaté Terezii Veliké. Přátelstvím k lidem táhne kněz lidi do ráje. Přátelstvím se svatými a s anděly je tažen do ráje sám. Tajemství "obcování" (právě tak mlhavě vyjadřované slovem "společenství" Pozn.red.) znamená nadpřirozené soužití a sdílení, znamená zapojení do tajemného proudění božských sil, bez nichž nemůžeme nic. Bez přátelství s Bohem, se svatými a s anděly, nemůžeme být ani dobrými přáteli lidí.
Úsměv na tváři svatých neznamená, že nikdy netrpí, že nikdy nebojují proti pokušením, že nikdy neprožívají hluboké vnitřní otřesy. Také Patrikův přátelský úsměv byl jenom závěrem soustavného zrání, a někdy byl výmluvnějším svědectvím o bolesti než slzy a nářek.
Je trojí pokušení, jež může proměnit "přítele" v "sobce".
a) Každé běžní pokušení proti kterékoli ctnosti: pýcha, nečistota, nespravedlnost.
b) Horší je pokušení záporu. Po těžké nemoci, po dlouhé a vyčerpávající práci, po soustavném hladovění, po záměrném neuznávání a přehlížení naší dobré vůle, upasá člověk do jakéhosi vnitřního napětí a podráždění. A do zemdleného srdce se jako had plíží hořkost. Kalí se pohled ducha. Téměř každé hnutí života v druhých se vykládá špatně, záporně. Život se mění v podezírání a hořkost, v odpor, hnus a smutek, v cosi záporného, v čem duše nežije, nýbrž jen živoří, neroste, nýbrž se sžírá a odumírá. Vítězí zápor a nepřátelství. Vnitřní život je trpká samomluva proti všemu a proti všem.
c) Nejhorší všaj je pokušení prázdnoty. Je dvojí utišení v duši. Jedno je z Boha a je nevýslovně sladké. Ale je také vnitřní ticho z ďábla: milovat nemá smysl - nenávidět nemá smysl; pomáhat a odpouštět nemá smysl - mstít se a zabíjet nemá smysl; nic nemá smysl. Život je úzkost, nicota a prázdnota. Člověk není zaměřen nikam. Jedni zde končí šílenstvím, druzí sebevraždou. Ti, kteří se nevzdají boje o heroickou důvěru v Boha a herocikou lásku k bližním, vyjdou z těchto pokušení jako světci: "Otče náš, odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům a neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého."
Jenom ten, kdo prožil německé koncentrační tábory, pochopí tato pokušení. Bratr Patrik je prožil až k smrti: nezešílel, nespáchal sebevraždu, obětoval se. Bůh sám ukáže, do jaké míry se posvětil. Není nutné vymýšlet pohřební chvalořeči, stačí vypočítat skutečnosti. A z těchto skutečností - pokud lidských rozum je schopen je poznat a pokud soud Církve nerozhodne jinak - hovoří ke všem křesťanům, ale zvláště k nám, Patrikův přátelský hlas:
Bratři - "je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování či hlad, anebo nahota, nebo nebezpečí, nebo meč? Jak je psáno: Pro tebe jsme vydáváni na smrt
po celý den;
jsme pokládáni za ovce na zabití.
Ale v tom všem více než vítězíme skrze toho, jenž si nás zamiloval. Jsem opravdu přesvědčen, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani přítomné věci, ani budoucí, ani mocnosti, ani nic v nebeských výšinách, ani nic v hlubinách pekel, ani žádný jiný tvor nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, Pánu našem" (Řím8,31-39).
Modleme se: Prosíme te, Pane, kéž nás Duch Svatý zapálí tím ohněm, jejž Pán Ježíš Kristus seslal na zem, a o němž chtěl, aby mocně hořel: On, jenž s tebou žije a kraluje v jednotě téhož Ducha Svatého. Staň se. (Modlitba ze soboty po Sv.Duchu, při udílení nižšího svěcení.) J.M.Veselý OP (Pokr.)
+ + +
Smrt - ta nás tolik nesouží,
život - ten souží víc.
Však smrt je jiná vyjížďka -
za vrata, bez hranic -

jižní zvyk ptáků, odlétat
a ještě před zimou
si najít lepší zeměpás.
Jsme ti, co zůstanou.

Třesavci u vrat sedláků,
o jejich skoupý chléb
žádáme - než nás soucitný sníh
přemluví odletět.
Emily Dickinsonová
+ + +