|
Ročník X.,číslo 12. Prosinec 2004
___________________________________________________________________________________________________
Obsah: Sv.Jan od Kříže, Dopis, Neposkvrněné Početí Panny Marie, Michelangelo, Mons.Josef Veselý,Adventní,
K nejvyššímu cíli (8), Ruth
Hrušková, Bílá zář, J.M.Veselý OP,
Tajemství Hory sv.Klimenta (8),
Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP___________________________________________________________________________________________
Slovem Božím je
Panna obtěžkána.
Cestou putuje,
bude přivítána?
Sv.Jan od Kříže
+++
Dopis panenské Máti:
8.prosince
Milé dítě,
se zatajeným dechem sleduji, jak stále roste Tvoje úcta ke mně, Tvé
panenské Máti. Stále častěji se snažíš putovat do Fatimy, La Sallety, a
jiných míst kvůli setkání se mnou. To předpovídal svatý Ludvík Grignion,
že tvá úcta ke mně bude tím mocnější, čím bližší bude druhý příchod mého
Syna a Tvého Bratra a našeho Spasitele.
Kde se v Tobě bere tak velká úcta a láska ke mně ? Přivádím Ti na svět
Život, který v Tobě vše obnovuje. Proto dostávám od Boha dary,
odpovídající tak velkému úkolu. Proto si už dávno svatých Otců zvykají
nazývat mě, BOHORODIČKU, svatou, nedotčenou jakéhokoli poskvrnou hříchu.
Od prvního okamžiku svého početí jsem ozdobena jasem jedinečné svatosti
a z rozkazu Božího mě všichni svatí pozdravují jako plnou milosti. Jsem
Matka Syna Božího, svého Spasitele. Pod jeho vedením a spolu s ním
spolupracuji i na Tvé spáse.
V těchto slovech je celé moje tajemství. Tak Ti také odpovídám na
otázku: Proč mě miluješ? Co náš Pán spojuje, nemáš právo rozdělovat. A
Písmo svaté, třebaže je skoupé, když jde o mou osobu, uvádí, že mě náš
společný věčný Otec spojuje nerozlučně se svým Synem, když mě přijímá za
svou panenskou Matku. Moje velikost a sláva plynou z mého Božího
Mateřství. Když se stávám Matkou svého Spasitele, stávám se i Matkou
svého Stvořitele. Když jsem počata bez poskvrny hříchu svých prarodičů,
je to proto, že jsem vyvolena za Matku Syna Božího.
Myslíš snad, že Tvoje úcta je až pozdější, než v Písmě svatém? Přivádím
Ti na svět p svrchovaný Život Boží ve Tvém těle, dávám Ti Spasitele,
jsem Matkou Boží. A to je biblická zpráva. Moje Neposkvrněnost je
logický důsledek biblické víry v moje Boží mateřství. Já, která dávám
život Nejčistšímu mezi lidskými syny, jasně vynikám největší čistotou,
jsem nutně Neposkvrněná.
Ať si myslíš, co chceš, Tvoje zbožnost je zabarvena mariánsky, jinak by
to bylo jenom torzo víry. A Ty to všechno prožíváš. Proto tak oddaně
lneš ke mně. Proto si mně tím víc vážíš, tím víc mně uctíváš, čím více
jsem zrazována a napadána.
Jsem Ti nesmírně blízká právě proto, že jsem zrovna tak jako Ty pouhý
člověk. Ukazuji, jak se plnost lásky věčného Otce vejde i do prostého
člověka, a to ještě zastoupeného tou slabší částí lidského pokolení. Tak
nepatrné a křehká nádoba, a přece se do mě vejde celý Bůh.
Ať děláš, co děláš, přesto nejsi Bohu tak blízko jako mně, Matce Boží.
Dávám Bohu ve svém životě prvé místo takovým způsobem, jako žádný jiný
tvor. Miluji Boha horoucností celé své bytosti. Obětuji tomu vše i sebe
samu. Možná, že si říkáš: To se jí to slouží, když je od počátku
uchráněna od důsledku dědičného hříchu. Odpovídám Ti, že jsem sice
počatá bez poskvrny dědičného hříchu, ale to samo by mi nestačilo.
Spolupůsobím s touto milostí. Nejsem žádná loutka v božské komedii. Mám
svobodnou vůli, takže mohu Boha přijmout, ale i odporovat mu.
Aspoň vidíš, jak je láska Božím darem. Vidíš, jak Bůh sám sebe miluje v
tom, koho omilostňuje. A já jsem milosti plná. Proto také jsem plná
lásky k Bohu. Moje láska je dokonalé svaté společenství lásky. Dávám
Bohu všechno právě tak, jak od něho všechno dostávám. To však nejde
automaticky. Dostávám všechno, ALE tím nejsem zbavena svobody. Mohla
jsem být na tu plnost Božích darů pyšná, ale já to vše vracím pokornou
službou Bohu. Aspoň vidíš, že základem lásky je sklánět se před Bohem v
hluboké pokoře, takže si uvědomuješ, že nejsi tak velký a vznešený, abys
sám sobě mohl být cílem. Jsem neposkvrněná a čistá, ale právě proto se
svobodně rozhoduji počínat si pokorně. Všechno je u mě jako u tebe dílo
milosti a součinnosti s Bohem tak, jak to Bohem před člověkem otevírá.
To potvrzuje celé moje počínání. Sotva zaslechnu volání milosti, totiž
vyššího vnuknutí a ztotožňuje se s touto inspirací, tak naplňuji svou
lásku. Jakmile se mě dotkne poselství Boží vůle tak, že slyším Boží
výzvu, abych projevila Bohu svou lásku, hned odpovídám, bez zbytečných
dotazů.
Neptám se po důvodech, proč se to děje zrovna mně, nýbrž jen po způsobu,
jak se to má stát, protože je zasvěcena pouze Bohu jako Panna a najednou
mám být Matkou. Neznám způsob, jak splnit Boží vůli a stát se matkou
Spasitele. Už jednou jsem přece poslechla volání Boží, aby naplno
odevzdala Bohu. Tak se stávám obětí lásky ve svém panenství. A teď, když
slyším nové přání Boží vůle, nemohu sama vzít zpátky své slavné
zaslíbení se Bohu které by navenek odporovalo té první výzvě, ptám se:
Jak se to stane, když muže nepoznávám?
Načež slyším: Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní.
Proto také, co se narodí, bude svaté, bude nazváno Syn Boží. Nerozumím
tomu, co se odehrává v mém lůně, a přesto v bezmezné důvěře v Boha
odpovídám: Ať se mi stane podle tvého slova!
To je odpověď lásky, vedená darem Boží Moudrostí. Mnohé mi přitom
zůstává utajené. Pro jiného člověka by to bylo zdrojem strašných
duševních útrap, obav a nejistoty. Já se však netrápím. Podrobuji se
Boží vůli, protože ji miluji víc než svou vlastní vůli.
Opravdová láska chce dobro pro milovanou bytost. Někteří lidé mají Boha
Otce za prostředníka své spásy a své svatosti, ale jakoby Otci samému
svatost nepřáli. Říkají si: Chci být svatý, a ty, Bože, mi zprostředkuj
svatost, a pak si jdi! OTEC někdy žádá, abychom mu svou lásku projevili
způsobem pro Tebe nepříjemným a ty odmítáš, protože chceš mít svou lásku
plnou jen samých líbezných pocitů. Pravá láska musí přát a dopřát dobro
milované bytosti tím způsobem, jakým si to milovaná bytost přeje. A co
Ty? Odmítáš sloužit Bohu tím způsobem, jakým si to Bůh přeje, a místo
toho mu vnucuješ své líbezně procítěné služby? Riskuješ, že se Ti Bůh
odmlčí a nechá Tě ve tmě a nejistotě. Pak přijde chvíle, že se Ti bude
zdát, že Tě Bůh odmítá, že se odmlčuje, že Tě odstrkuje, že od Tebe
nechce nic než svaté mlčení a koneckonců obětování Tvých líbezných citů,
ba celé Tvé osobnosti, až bude od Tebe chtít oběť mlčení a naprostého
zničení, takže mu přestaneš rozumět. Tohle bývá zkušební kámen pravé
lásky, abys nechtěl našemu Pánu a Otci dávat najevo svou lásku a milovat
jej tak, jak si to představuješ, nýbrž jak to chce Bůh sám. Pravá láska
někdy vyžaduje, abys odložil stranou své city a jednal proti svým citům.
Pravá láska zůstává věrná, i kdyby Otec dopustil, aby Tě nějaká velká
vlna strhla do rozbouřeného moře. Opravdová láska není nikdy nešťastná,
ani kdyby ztratila všechny lidské útěchy a zdálo by se, že není
opětovaná. Pravá láska snese všechno a všemu rozumí. Derou-li se pak do
Tvých úst znepokojující slova: Pane, já ti nerozumím, tedy se to vše
překrývá v blaženém vydechnutí krásné lásky: Ale já Ti, Bože, věřím!
Ryzí lásce stačí, že může setrvávat u svého miláčka, že mu patří, že pro
něho hoří celým srdcem. Pravá láska nespočívá jen v slovech vyznání
lásky, ani ve Tvých líbezných pocitech, ani v pouhých mnohých činech,
jakých je třeba u pečlivé Marty jistě dost, nýbrž v tom, aby se celý
Tvůj život stal jediným úkonem lásky, jediným výdechem lásky. Proto
toužíš za svého miláčka dýchat. Této lásce je lhostejné, čím a jak se má
projevovat.
To je nejkrásnější škola lásky, kterou Ti poskytuji jako Tvá panenská
Matka. Jsem nejenom Tvou velkou pomocnicí v pozemských záležitostech,
Tvou útěchou v soužení, ale i Jitřenkou ve Tvém duchovním životě, abys
za mnou šel a dal se ode mne vést mou cestou k Ježíšovi, ke Slunci mé
lásky. Tvé neštěstí je, že všechno skloňuješ jen v první osobě: Já a
moje štěstí, moje láska - rodina, můj advent, moje vánoce, moje spása,
moje svatost, a ostatní mě nezajímají. Dokonce Tě snad nezajímá ani
svatost Boží, Otce, totiž zajímá Tě jen kvůli Tvé sobecké svatosti.
Toužíš po svatém knězi, který by Tě přivedl ke svatosti? A co pro to
děláš? Uč se ode mě: pro mne stojí uprostřed všeho můj Syn Boží, Ježíš
Kristus, a já se tohoto jediného svého dítěte dokáži vzdát kvůli tomu,
abys ty mohl být spasen a dosáhnout věčné lásky. Obrať se ke mně -
nenechám Tě odejít bez pomoci.
Tvoje Neposkvrněné Početí
+++
I kdybys byla kámen nebo skála
já bych tě, věřím, tolik miloval,
že by ses se mnou do běhu snad dala;
i z nebe bych tě na zem přivolal,
i z hrobu bys dál se mnou rozmlouvala,
jak bych se modlil, vzdychal, naříkal.
Jsi-li však z masa, jsi-li s námi živá,
co pak má věřit, kdo tě ctí a vzývá?
A tak tu jdu vždy v patách, omámený,
leč nelituji, že to podnikám.
Ty přece nejsi panna u švadleny,
která se točí pořád sem a tam,
a máš-li rozum, i když rozum ženy,
jednou mi, doufám, dáš, oč prosívám:
vždyť vlídnost bere i jed hadům zhusta,
tak jako stáhne trpký hrozen ústa
Michelangelo
+++
8.prosince
Milé dítě
Když spolu dnes večer chválíme našeho společného věčného Otce, voláš ke
mně:
"Celá jsi krásná, ó, Maria, poskvrna dědič.hříchu nikdy se tě nedotkla."
Proč právě ke mně, Marii z Nazareta? Když jde o krásu stvoření, jde
především o krásu člověka, a to mne, ženy. U muže spíš hovoříš o
sličnosti než o kráse. Jak se pozná krása ženy? Jako u každého Božího
tvora. Podle sv.Augustina je krásné to, co se líbí. To je však jen
subjektivní vymezení. Svatý Tomáš vymezuje krásu objektivně, když říká,
že krása je věc vyzařující formu, totiž věc, na níž jasně vyniká její
vnitřní tvar, tedy to, čím v podstatě je.
Poznání krásy člověka ti
může komplikovat subjektivní dojem.
Proto máš měřítko krásy ženy ve mně, své panenské Máti. Podle mne
poměřuj každou lidskou krásu. A naopak, co vidíš u někoho krásného,
vztáhni ke mně, k Marii, jako zlomek mé krásy. Možná se divíš, že mluvím
tak otevřeně o své kráse, a bylo by to skutečně nemístné, kdybych žila
jen ve světě. Já však žiji především spolu s naším věčným Otcem, i se
svým jediným Synem Božím v Duchu Svatém od obou. Když mluvím o své
kráse, je to jen jiná oslava našeho Pána, který je svrchovaná Krása.
Jako Matka Spasitelova i Stvořitelova vynikám tělesnou krásou. Všechno
zlo ve světě, i různé nedostatky, znetvořeniny a vady jsou způsobeny
prvotním hříchem. Bůh mě však zázračně chrání od tohoto neštěstí. Jsem
uchráněna jakékoli tělesné vady. Moje krása se podobá kráse pramáti Evy,
jak vychází ze stvořitelské ruky Páně. V mé kráse však není nic
smyslného ani svůdného.
Když jsem celá krásná, tedy je krásná především moje duše, se všemi
schopnosti, zejména s rozumem a svobodnou vůlí. To neznamená, že bych
musela všechno znát a vědět jako Bůh. Pravou krásou rozumu je zdravý
úsudek, abys moudře hodnotil věci stvořené a nade všechno miloval věci
duchovní. To je pravá moudrost. O takové ušlechtilosti intelektuální,
jakož i o shodě mezi ušlechtilým myšlením, slovy a skutky, se u člověka
říkává, že je krásný, neboť má krásné lidství.
Konečně je to ale neviditelná duchovní krása, kterou u mě jasně vyniká
nade všemi tvory. Tato krása spočívá v dokonalém obraze svrchované Krásy
Boží, která ze mne činí krásnou a šťastnou bytost. To působí posvěcující
milost. Čím víc je té posvěcující milosti, tím jasněji vyniká ta
vnitřní, duchovní krása Tvé duše, tím víc tě Bůh miluje a tím víc tě
vyznamenává v nebi. Co je to posvěcující milost? Zdarma dané vyšší
zdokonalující nadání, totiž nadání k nadpřirozenému životu, které
přijímáš s čistým srdcem.
Čím roste taková duchovní krása? Tím, co v tobě zvětšuje vyšší
zdokonalující nadání. Co v tobě rozhojňuje posvěcující milost? Svátosti,
zejména Nejsvětější Svátost, tedy slavně proměněné Tělo mého Syna
Božího, které mu k tomu propůjčuji. Zatímco Ty smíš přijímat Ježíše
dokonce i dvakrát denně denně, já ho přijímám živého pouze jedenkrát, a
už je navěky svatá a plná milosti. Tak dokonale přijímám svého Syna
Božího. Díky tomu je ti dopřáno přijímat Ježíše ještě dokonaleji než já.
Zatímco jako Matka Páně přijímám svého Syna Božího ve svém přečistém
lidském těle, Ty ho smíš díky mně přijímat ještě také jako Vzkříšeného,
vystupujícího na nebe a v nebi oslaveného. Máš větší životní možnosti,
než dokážeš domyslet.
Rozjímej o tajemství, na němž je Ti dopřáno se podílet, protože si náš
Pán chce učinit právě z Tebe právě tak živý svatostánek, jako si
ponejprv a navěky učinil ze mne. Kéž se tak stane!
Tvoje Neposkvrněné Početí
+++
Kdykoli žhnoucí plamen smyslům vzplane
pro jinou tvář než pro tvou krásnou, Pane,
má mnohem méně sil,
jako by potok z hor se rozvětvil.
Srdce, jež může žít,
jenom když žhne, se nechce spokojit
s tím vlažným pláčem, který při tom pije.
Duše, jež zná ten klam,
čeká, až zajde sám,
aby se vznesl k nebi, po němž nyje.
A rozum podělí je
tím trápením, a tak se v krátké době
zas všichni čtyři shodnou v lásce k tobě.
Michelangelo
+++
ADVENTNÍ
Dny naše rezaví
deštěm nemilosrdenství
Opuštěné studny žízní
po vodách usmíření
Ale nepřestáváme vyhlížet
nepatrný obláček
jak rosná kapka
ke kapce se slévá
v potůček zavlažující
všechno co vyschlo
očekáváním
Mons.Josef Veselý
+++
K nejvyššímu cíli (8) Na startovní čáře
Co tě nejdřív napadne, když se setkáš s mou, od něhož vycházíš jako od
svého prvního sourozence, protože se stáváš dítětem téhož věčného Otce.
Co ti první vytane na mysli, který se se mnou setkáš, protože si tě
vybírám mezi své důvěrné přátele a pomocníky? Nepřekvapuje tě moje
maličkost? Beru na sebe tvou přirozenost se vším, co k ní patří, kromě
hříchu. A protože sám nic nepokazím, nebývá ti nežli žasnout, jak
pohotově a pokojně odkládám svou velikost, když na sebe beru odpovědnost
za následky tvých hříchů, tvou bolest, tvé utrpení, tvou opuštěnost,
tvou smrt.
Připrav se na start, ať už po něm něco vykonáš, vytvoříš, anebo
podstoupíš a vytrpíš! Poprvé mě oslavíš svou vlastní účastí, třebaže
přitom leccos podstoupíš. Sleduj, jak tě k tomu naposledy přivádím, když
tě vlastnoručně očišťuji a osvěžuji. Tím ti hned na startu tvé dráhy ve
službách nejvyššímu cíli dávám najevo, jak se máš máš s důstojností a
sebeovládáním hrdiny ujímat své spoluúčasti na vyšším cíli. Chci, aby se
mi jako můj důvěrný přítel stal spoluúčastníkem na tomto velkém závodu.
Pokus se z úkonu součinnosti a pokorné služby po mém boku vyvodit
základní vlastnost, přesněji řečeno ustálené způsobení, v němž se v tobě
naplňuje služba našemu nejvyššímu Otci. Od něho startuješ a k němu zase
cílíš. Zde nezvítězíš, když každého soupeře předběhneš, předjedeš či
prostě necháš za sebou v prachu.
Sleduj se mnou víc než prosté vítězství toho, kdo by prostě zůstával na
místě, aby posloužil všem ostatním k fyzickému předbíhání a tělesnému
dosahování místa někde jinde. Přijmi mou nabídku jako výzvu k hrdinství,
abys na startu i v cíli takto posloužil všem účastníkům i každému
zvlášť.
Účastním se tohoto vrcholového závodu po tvém boku, abych ti byl v
každém okamžiku nablízku jako Bratr a Pomocník, a ne abych se vyvyšoval
v cíli. Celý závod je můj, a přece můžeš sledovat, jak se důvěrně
přibližuji všem těm nejvíce zatíženým a ohroženým. Sleduj, s jak
nevýslovnou trpělivostí snáším jejich zatemnělost a laskavě poučuji a
příkladem učím své přízemně smýšlející druhy. Pozoruj, jak je pozvolna
vychovávám. Přitom vtiskuji správnou formu beztvarému davu svých
následovníků. Tady uvidíš, jak snáším i své odpůrce. A přitom bych
snadno mohl jejich zlobu na místě neprodleně ztrestat. To bych ale
nemohl vykonat velký div lásky. Chci ze svých přátel učinit rozdavatele
mé svrchované Lásky. Proto všechno začínám tím, že se podřizuji a
zdánlivě ustupuji. Jak jinak bych ti ukázal, že všechno, krásné, dobré a
pravdivé je ode mě, aby sis nikdy nepřisvojoval dary, které máš s láskou
rozdávat.
Dobrovolně přijímaná poníženost hrdiny je základní ustálené uzpůsobení
tvé osobnosti v tom smyslu, že ačkoli je láska první a nejdůležitější,
přesto ji nedávám kdejakému nadutému povýšenci. Chci v tobě působit a
pak se navenek projevovat tvými slovy a skutky, ale i tvým hrdinským
odmlčením a snášením příkoří. Proto tolik potřebuji, abys bez jakékoli
povýšenosti uznal, že sám od sebe nesvedeš zhola nic. Každé vyšší nadání
a vnitřní upevnění tvého uzpůsobení máš ode mne. Teprve takovým
zpřístupněním svého nitra spíše odspodu než shora mi umožňuješ vstup,
takže se k tobě dostavuji. Potom odstraňuji jakékoli vyskytující se
závady a nedostatky, které by ti bránily v dalším pokroku. Teprve pak
mohu pokračovat s tebou bok po boku, když mi tu uvolníš místo. Přestaň
sám sebou všechno zabírat a obsazovat! Bez takové pohotovosti k tvému
ústupu do pozadí a dobrovolnému splynutí s bezejmenným zástupem, nemohu
ani tvůj rozum vybavit vyšším nadáním. Jedině při tomto užaslém sklánění
se před neobjasněným tajemstvím mi umožníš vše objasnit vnitřním
světlem, jaké ti dává vyšší nadání nadpřirozené víry, takže ke mně
přilneš jasnou myslí a svobodnou vůlí.
Když tě zvu jako svého důvěrného přítele k součinnosti se mnou, dávám ti
podíl na svém vrcholném díle.
Tvá ústa jsou v mých slavně ustanovených slovech mými. Proto se
přednostně snaž celým životem o mou oživující přítomnost v sobě.
Tvým posláním v nejvyšších službách Slova je přinášet na nejvyšších
místech, ke kterým cílíš, vrcholné oslavení nejhlubší projev úcty.
Nechci, abys byl v životě a v jádru své bytosti rozpolcen kvůli krajnímu
ponížení v nejvyšších službách. Jinak bys v životě hledal jenom sebe. To
je kořen každé sebestřednosti, že totiž uznáváš jenom sebe a kladeš se
za střed světa, ba dokonce, že se vynášíš i nade mne.
Celá tvá velikost jako mého spolupracovníka ve službách Nejvyššího je
dílo Mého vyššího nadání. Bez tohoto nadání bys zůstal osamělým
poutníkem ztrácejícím se mezi startem a cílem. Raduj se, že tě náš
společný nekonečný Otec přijímá do svých služeb nezrušitelným znamením!
Nezůstaneš tu jako podivný šašek a kašpar ve svém hlavním úkolu. Proto
sama tvoje lidská důstojnost i důstojnost jako mého přítele vyžaduje
tvůj upřímný sklon před skutečností, že všechno máš ode mne. Uznej, že
beze mne jsi pouhé nic! Nemáš si na čem zakládat. Kdosi vypouští z úst
vzletná slova: "Člověk, to zní hrdě!" Copak asi říká při návštěvě v
táboře na "převýchovu" a vlastně vyhlazování milionů všech těch, kdo
jsou jiní než ti, kdo stojí v čele? Jak hluboko klesá kdo se beze mne
touží titánsky vzepnout k novému stvoření? Nejprve se postaví proti
našemu všemocnému Otci, a pak proti každému člověku, a nakonec sám proti
sobě. Tak raději sám sestup do propasti své ubohosti! Ustup před
závratnou rozlehlostí mé nevýslovné Lásky! Skloň se před mým
nepochopeným milosrdenstvím, ve kterém si tě volím a přijímám k sobě!
Zvu tě k přátelství a důvěrné součinnosti i spolutrpění se mnou.
Taková zavedená ústupnost je proto tak vznešená, že její podstatou je
pravdivost. Opíráš se o správné docenění sebe. Stačí uznat, že v
přirozeném řádu přijímáš všechno od mé osobní svrchované moci, kterou
všechno řídím, a v řádu nadpřirozeném, že všechno přijímáš z pouhého
mého vyvolení. Sám v tobě předem nic nepředpokládám. Tím se liší tvá
láska od mé svrchované Lásky. Přitahuji tě něčím ve tvorech, takže je
miluješ. Zatím to, co sám miluji ve svých tvorech, v nich teprve tvořím.
Jedině taková pohotovost k ústupu ze slávy ti pravdivě ukazuje tvou
poměrnost a současně ti odkrývá mou svrchovanou velikost. Nesvěřím přece
svou velikost tomu, kdo by se jí chlubil proti mně. Proto se protivím
těm, kdo se probíjejí na výsostná místa. Dávám jim příležitost
dopuštěním pádů. Tak uvidí, co zmohou sami od sebe. Nabízí jim
příležitost ověřit si, kam až dojdou, když se spolehnou na svou domnělou
velikost. To je ti klíčem k záhadám pádů mnohých pomocníků. I když ne
všech, ale přece jen většiny z nich.
Takový ochotný odklon od panství a pohotový ústup z postavení není jen
zkormoucené sklánění hlavy a podceňování sebe. Přitom objevuješ své
schopnosti a hřivny v těch souvislostech, do kterých opravdu náleží.
Právě tě povzbuzuje a více přivádí přimknout se ke mně. Pak ochotně
uznáš že všechno máš ode mě, a radostně mi za to posloužíš. Tato vnitřní
pohotovost je tvá přední pomocnice, takže v každém prostředí a v těch
sebesložitějších souvislostech nepodlehneš závislosti na žádné věci,
platu, pozici či úřadu. Zato dovedeš pohotově a laskavě sloužit i tam,
kde se v tobě všechno bouří a celým svým lidským "já" voláš po vzpouře.
Taková pohotovost ti pomáhá i tam, kde by se v tobě už roztahovala touha
odpočinout si a zůstat v klidu. Pokaždé ti z hloubi duše vystupuje
vznešená jistota: Jsem jen pokorným nástrojem Nejvyššího, kterému chci
sloužit vždy, ve všem, všude a za všech okolností.
Tahle pohotovost je náramně velká ctnost. Jenže to není jenom trpná
ctnost, jak by se na první pohled zdálo. Je to ctnost, která naplno
doceňuje hodnotu tvé činorodé podnětnosti. Potřebuješ k tomu notnou
dávku hluboké vnitřní pravdivosti, upřímnosti a smyslu pro danou
skutečnost tak, abys před její tíživostí pouze neustupoval. Potřebuješ
pohotovost k neustálému zápasu proti nepravidelnostem svého "já", které
se ustavičně vyvyšuje. Potřebuješ ochotu k radostně zapálenému boji
proti falešnému cíli a proti nedovoleným zkratkám na cestě do pravého
cíle, takže se snažíš schoulit do vlastního "já".
Tohle je matka všech přirozených vlastností a vyššího nadání mého
přítele a pomocníka. Proč? To proto, že je to tak velká skrytá moc a
síla, že uchopíš a uneseš sebe sama ve svých rukou a řídíš se ve všem.
Pak jednáš nejen jako můj nástroj, ve všem docela závislý na mně a na
mém vyšším nadání, ale také jako můj důvěrný přítel, jehož svobodu a
osobní důstojnost naprosto respektuji, takže ji správně zohledňuje i ty.
Tahle tvá vlastnost je ti zdrojem vlídnosti, mírnosti, shovívavosti a
milosrdenství v jednání s druhými. Jenom ty, kdo se dáváš živě proniknut
omezeností mého nástroje, můžeš zosobňovat lásku a mírnost, a chápavé a
uznalé srdce k těm, kdo bloudí. Co všechno by zavinila neochota chápat
druhé a tvrdost a strohé úřadování, takže by mnohá duše, stojící už
téměř na prahu obrácení, byla odrazena? A jenom proto, že by některý můj
pomocník nebyl dost proniknutý vědomím své služebnosti a celého smyslu
života v této službě!
Tahle důstojná blahosklonnost ti přináší také pravé ochotu podřizovat se
mi ve všech dobrých věcech. Takovou blahosklonností uznáváš každou svou
službu pro mě za příslušející mému slavně ustanovenému a tajemnému Tělu.
Proto ti z toho jasně vyniká ihned také závazek podřízení se mi v každé
dobré věci a činnosti. Moje tajemné Tělo vyžaduje uspořádání. Proto se
chápavě, ochotně a uznale podřizuj mému ztělesněnému vedení, jemuž
svěřuji spravování každého vyššího nadání a slavně ustanoveného
zařízení. organizaci celého mého tajemného Těla. Jedině když se mi takto
chápavě, pozorně a uznale podřizuješ, odhalím ti u každého na všech
stupních této organizace své opravdové zástupce, aby ses před nimi
skláněl, ovšem bez otrocké bázně, nýbrž účinným způsobem, protože celé
mé tajemné Tělo potřebuje naléhavě právě tebe.
Nepodléhej oné malicherné a směšné neřesti, jako je marnivost a
ctižádostivost! V zdejších poměrech si mnozí víc než je zdrávo zakládají
na náhražkách někdejších šlechtických titulů a odznaků, aby si dávat
říkat "pane" nebo "mistře". Jenže komupak patří sláva a nejvyšší
vyznamenání a tituly? Ani náš Mistr nehledá svou slávu a povýšení, nýbrž
především slávu našeho společného věčného Otce. Obětuje se právě pro
obnovení a zvětšení jeho úcty mezi lidmi. Tak i ty hleď dorůst až k
dospělému přátelství s ním, až na úroveň důvěrného spolupracovníka! Bylo
by směšné dobývat si nějakou slávu pro sebe za to, že s ním smíš tak
těsně a důvěrně spolupracovat.
Přestaneš pohrdat jinými, kteří třeba nejsou obdařeni takovými dary,
schopnostmi a úspěchy. Ostatně tvé vnější úspěchy a oslava ještě nejsou
úplné, skutečné úspěchy. Konec konců závisejí jenom na mém vyšším
nadání. Neusiluj o úspěchy, ani o cenu za svá vítězství. Spokoj se s
odměnou, že poznáš a také druhým s láskou předáš, jak jsem dobrý, a jak
tebe i ostatní miluji a přeji vám všechno nejlepší a skutečně to
nejlepší dopřávám sám v sobě.
Potom přestaneš závidět. Už nepracuješ jen pro sebe, ani jen pro nějaké
zlepšení tvého okolí, nýbrž hlavně pro mou oslavu. Co na tom, záleží, že
když se mi zalíbí konat s tebou nějaké dílo a kdežto s jiným hledat svou
slabost? Jen když to vede k oslavě Nejvyššího činitele všehomíra, který
je ti tak důvěrně a osobně blízko. Nedovedeš při své jedinečné
spolupráci s ním obětovat sám sebe? Míjíš se s ním. Odmítáš spolknout
urážky a ponížení sebe kvůli němu. Nejvyšší s tebou marní čas. Zdráháš
se přehlédnout neuznání a křivdy sebe sama kvůli našemu společnému
věčnému Otci? Právě zanecháváš práce na svěřeném políčku.
Odmítám tohoto ducha pýchy, vzdoru a marné ctižádostivosti. Je to duch
odpůrce a vzpoury. Soustřeď i ty svůj duchovní boj proti vládci světa!
Hřeší svou sebestředností. A to je minulost, přítomnost i budoucnost. Je
v sebestřednosti zabedněný, a tak napořád uzavřený vůči vyššímu nadání
shůry. Nezůstává ovšem sám. Stále buduje své vzdušné zámky a nablýskané
hájemství odporu proti Nejvyššímu základu všehomíra. Tak se tvoří celé
struktury nicoty a zla. Jenže jsou právě tak těkavé jako jejich rytíř
smutné postavy.
Zvu tě k něčemu úžasnějšímu. Přinese ti to nesmírné uspokojení. Smíš se
radovat z účasti na velkých závodech, kde se dají získat vavříny
nevadnoucí...B.
+++
Když přiblížila se chvíle
a on se měl narodit,
podoben jsa ženichovi
opustí náhle svůj byt
a nevěstu k sobě tiskne
svíraje ji v náručí.
Zatím matka něhyplná
ukládá ho do jeslí
mezi oslíka a vola,
kteří byli ve stáji.
Andělé to svými chóry,
lid pak zpěvem oslaví.
A zatímco slaví sňatek,
jímž se v jedno spojují,
Bůh jen naříká a pláče,
spočívaje na jeslích.
Taková nevěsta nese
k svému sňatku klenoty
před matkou, v níž změna
prudký úžas vynutí,
neb v člověku božská moc
v Bohu lidský nářek zní
a to pro oba je jistě
zjev docela nevšední
Svatý Jan od Kříže
+++
BÍLÁ ZÁŘ
Večerem utichá vánoční shon,
v dáli doznívá kostelní zvon.
Světélka v oknech barevně kmitají,
děti se pod stromkem z dárků radují.
V tento den mají lidé k sobě blíž,
nemyslí na svůj každodenní kříž.
Dvoje oči bez cíle hledí,
místo domova hromada smetí.
V ten čas, kdy půlnoc se blíží,
víc než jindy samota tíží.
Poslední peníze, které u sebe má,
za dobré slovo a lidský dotek dá.
V očích ho dráždí pálivá sůl,
pro slzy nevidí svoji hůl.
Na tváři ucítí ostrý vánek,
usedá na zem a přemáhá spánek.
Vtom uvidí před sebou bílou zář,
ženu s děťátkem... líbeznou má tvář.
Už nevnímá zimu ani strach,
ze spánku se usmívá, necítí sněhový prach.
Tichá a svatá je dnešní noc,
má v sobě zázračnou moc.
Ruth Hrušková
+++
TAJEMSTVÍ HORY SV. KLIMENTA (8)
B. Vlastní výzkum
Předběžným výzkumem z r.1958 byla aspoň částečně zachycena problematika
celého svatoklimentského hradiska, ale o kostelní stavbě se nezjistilo
nic, neboť na to už nezbýval ani čas ani peníze. Roku 1961 se začalo
ihned se zříceninami kostela. Cílem nebylo ani tak vyřešit prostě naráz
s konečnou platností celou otázku kostelní stavby, jako spíše položit a
podnítit všechny možné otázky ohledně vzniku, účelu a osudů
svatoklimentské svatyně na této hoře.
a) Kněžiště
Již v nejspodnějších základech jsou ojedinělé, ale početné propálené
kameny. To znamená, že sem byly vzaty ze stavení, jež shořelo před tím,
než se stavěly základy kněžiště. Jaká to byla stavba? kde stála? Kdy
vznikla a kdo ji stavěl? Dr. Ondruš vzal běžné pískovcové stavivo ze
zřícenin, dal je do ohně, a po opakovaném prožhavení se původní
šedožlutá barva kamene změnila n narudlou, takže se uměle prožhavené
kameny úplně podobaly spáleným kamenům v základech. To dokazuje, že i
propálené kameny v základech měly původně šedožlutou barvu, ale ztratily
ji požárem. Zásah požáru se u narudlých kamenů dá zjistit i chemickým
rozborem. Než se tedy stavělo kněžiště, byla na této Hoře tvrz či jiná
kamenná budova, jež zanikla nebo byla aspoň poškozena ohněm. Anebo snad
tu byla už i jiná svatyně ?
Ve zdi kněžiště (ale hlavně pak v lodi a v předsíni) je vidět někde
snahu o jakési vodorovné vyrovnávání vrstev staviva, a to tak, že na
nerovnou plochu z větších kamenů balvanovitého tvaru se kladly naplocho
tenké ploché kameny, oblázky (pleskáčky), které mají vytvořit vodorovnou
plochu. Podobný postup lze zjistit také u kostela sv.Michala ve Starém
Městě-Veligradě, a to v nejrůznějších částech zdiva, v němž jsou úlomky
"římských" cihel, na epištolní (jižní) straně zvenčí. Vyskytuje se i ve
spodní vnější zdi na Cimburku (severovýchodní roh). A konečně lze
zjistit i ve čtyřboké stavbě na hřbitově severně od dnešního farního
kostela v Sadech, zkoumané a zasypané roku 1961. Avšak v těchto stavbách
je vyrovnávací úsilí velmi patrné, daleko výraznější než u sv.Klimenta.
A ježto uvedené stavby jsou ze 13. - 14. století, svědčí to, že kněžiště
na Klimentku je starší ?
Podle prohlášení odborníků (Prof.Dr.Felix Haas z Vysokého učení
technického v Brně) by se vyrovnávací vrstvy mohly vysvětlit jako
doznívání římského způsobu stavění, totiž technika zvaná "opus spicatum"
čili klasovitá, klasu podobná stavba. Římské „opus spicatum“vypadalo asi
takto:
Staří Moravané si je mohli zjednodušit. dvojím způsobem, jako „opus
mixtum“, dílo smíšené, vypadající takto:
anebo takto:
Tento druhý zjednodušený způsob je na Klimentku a v uvedených stavbách.
Jakýsi přechod od římského "opus spicatum" k "moravskému"
máme velmi výrazně zastoupen také v základech velkomoravské rotundy
sv.Michala ve Starém Městě-Veligradě (datovatelná do doby 850-860,
objevena r. 1962). (Pokr.)
+++
DLOUZE UPLÝVAJÍ VĚKY
Dlouze uplývají věky,
jimiž zní modlitby hlas,
jehož vroucnost znásobuje
překotně pádící čas.
Stařec Simeon když touze
nedokáže odolat,
prosí, aby zřít směl Boha
až se na zem bude brát.
A Duch svatý starci tomu
ujištění ihned dá
že se slovem zavazuje
dřív než smrt ho vyhledá
uvidí jak hloubí nebe
život sestupuje k nám
a že v jeho vlastních rukou
Bůh pak spočine mu sám,
aby mohl na své hrudi
ukázat mu pevný chrám.
Sv.Jan od Kříže
+++
(Pokr.) "Opus spicatum" je zjištěno i na pražském Hradě, takže naši
předkové je znali a mohli na ně navazovat. Velkomoravské stavitelství
dokazuje, že staří Moravané nepřijímali cizí poznatky, vynálezy a
zkušenosti jen trpně, otrocky, nýbrž je obměňovali a zdokonalovali
vlastním tvůrčím zásahem. Je to vidět např. u chrámové stavby v Sadech.
Podobně mohli staří Moravané tvořivě obměňovat i "opus spicati" na
svatoklimentské chrámové stavbě.
S hlediska stavitelského umění je totiž známo, že při použití
opracovaného kamení nebo cihel působí tlak použitého stavebního
materiálu stejnoměrně a zpevňuje stavbu. Použije-li se však
nestejnoměrně opracovaných kamenů, může se stát, že se tlak soustředí na
jednu plochu a jedním směrem, a rozvrátí zeď. Vrstvy plochých kamenů (pleskáčků),
jež se položí na vrstvy nestejnoměrně opracovaných kamenů, mají způsobit
pravidelné a úměrné rozdělení a usměrnění tlaků, a tak zajistit zeď před
rozpadem, ba zpevnit ji tak, jako by byla stavěna celá ze stejnoměrně
opracovaného kamene nebo z cihel (Ústní sdělení: Dr.Felix Haas, Fakulta
architektury a pozemního stavitelství, Brno, Poříčí 5, a Ing. Frant.
Dvořák. Viz též: B.Syrový a kol., Achitektura. Svědectví dob (Přehled
vývoje stavitelství a architektury), Praha 1987 SNTL, s.137.).
Velkomoravští stavitelé nebyly tedy pouhými "zedníky", ale opravdovými
"staviteli". A jejich zkušenosti se přenášely také do "moravské"
stavební techniky románské a gotické.
Zeď na epištolní (jižní) straně kněžiště má zevnitř aspoň dvě různorodé
vrstvy, které se od sebe liší jednak použitým zdivem, jednak způsobem
stavby. Tvořily obě vrstvy jeden původní základ ? Je-li vlastním
původním základem jenom spodní vrstva, proč šel původní základ celkem
hluboko pod úroveň podlahy ? Celková podlaha kněžiště totiž nemohla jít
níže, než nejvyšší bod živé skály, jak jej lze vidět v kněžišti u
"vítězného oblouku", mezi lodí a kněžištěm.
Na téže jižní straně kněžiště byla zeď uvnitř přerušena otvorem, jenž
byl pak někdy zevnitř zazděn užší stěnou. Zazděný otvor je blízko rohu,
jímž navazuje kněžiště na loď. Zeď kněžiště se od tohoto zazděného
otvoru - směrem k chrámové lodi - ohýbá dovnitř - do kněžiště. Byl tu
snad původně boční vchod ? Darovací listina z r. 1358 říká, že
augustiniáni dostávají kapli sv.Klimenta "zároveň s obytným prostorem,
přiléhajícím ke kapli." Mohlo by zde tedy jít o vchod do kněžiště z
nějaké přilehlé budovy. Anebo tu snad šlo o schránku např. na posvátné
nářadí nebo posvěcené hostie pro nemocné ? Jasnější odpověď bude možno
dát tehdy, až se odkryje i vnější strana kněžiště a až se skácí mohutná
bříza, která stojí na zdi, a jejíž kořeny obepínají a svírají zeď v
tomto místě shora i z boků jako chapadla (Výzkum z r. 1962 zjistil, že
tu šlo skutečně o zazděný vchod z boku ( tedy z "kláštera"?).
A dále: Proč je zde roh kněžiště, přecházející ve "vítězný oblouk",
zakřiven dovnitř ? Ohnutí je viditelné zvenčí i zevnitř, a jde o velmi
silou zeď (1,20 m). Na protějším rohu je zeď kněžiště rovná a roh je
pravoúhlý. Uhýbalo se zde snad nějaké jiné stavbě ? Jaké? A proč?
Zeď chrámové lodi je doslova přilepena ke zdi kněžiště. Z toho vyplývá,
že kněžiště je nejstarší částí chrámu; původně asi stálo jako samostatná
stavba, k níž byla někdy později přistavěna loď. Byla to snad první
svatyně na hradisku ? Pokud to byla první svatyně na hradisko, pak stála
nad prudkým srázem, téměř na svahu kopce, a tedy už vlastně pod
vrcholkem Hory. Proč nestála na vrcholku ? Vždyť by jí to jako svatyni
příslušelo. A mimoto, nad svahem by byla vydána nebezpečí sesouvání.
Byla před svatyňkou směrem k vrcholku ještě nějaká jiná stavba ? Jaká ?
A proč by jí svatyňka musela ustoupit ? Anebo byl před ní ještě nějaký
posvátný prostor ?
Protože dnešní kněžiště stojí na srázu, je skalnatý podklad podlahy v
západní části kněžiště, tj. v místech dnešního "vítězného oblouku",
velmi vysoko, jak už jsme konečně naznačili. Kdežto na opačné straně, ve
výchovní části, v místech předpokládaného (hlavního) oltáře, je skalnaté
lůžko velmi nízko. A právě tak nízko tam sestupují i základy. Podlaha v
západní části se musela téměř dotýkat skály, kdežto ve výchovní části
byla vysoko nad ní. Anebo snad mělo kněžiště - v době, kdy se ho užívalo
jako původní svatyňky - dva podlahové stupně, takže by hlavní oltář stál
níže než věřící ? Anebo se snad vcházelo jenom z jednoho boku, vchodem
dnes zazděným, a nikoli vchodem z čela, na místě dnešního "vítězného
oblouku", takže oltář mohl stát na vyvýšené západní straně, a kněz
sloužil obrácen stále k věřícím, jako v prvokřesťanské době ?
Okolnost, že kněžiště opravdu stojí nad prudkým srázem, vyniká i dnes,
po odstranění vnějšího násypu, nahromaděného tam kolem kaple na východní
straně při posledních neodborných výzkumech. (Čechmánek, Tamtéž, 1905.)
Při opravách a úpravách po r.1358 se snažili augustiniáni zajistit
kněžiště před sesouváním tím, že k němu přičlenili opěrné pilíře. Ovšem
pilíře jsou ke zdi kněžiště prostě jenom "přilepeny", bez hlubšího
zapuštění do zdi, takže pro neodborníka není jisté, zda tu šlo o nutnost
či jen o vnějškovou gotizaci, jak bylo tehdy v módě.
Pokud však jde o umístění kněžiště těsně nad svahem, mohla by se uvést
námitka, že to, co se nám tak jeví dnes, mohlo být jiné před šesti
stoletími (augustiniáni), a tím spíše před jedenácti stoletími
(cyrilometodějská doba). Skála pod dnešním kněžištěm mohla tehdy být
jenom jádrem Hory, obaleným mohutnější vrstvou hlíny než dnes. Tento
hlinitý obal Hory mohl jít dál za kněžiště než dnes, čili dnešní
kněžiště nemuselo původně stát nad svahem, nýbrž na hlinité plošině.
Svah této plošiny mohl být za staletí splaven tak, že se skála skoro
obnažila, jak tomu je dnes. Tím by se kněžiště ocitlo blíže ke svahu,
anebo lépe řečeno, svah by se posunul ke svatyni. Podobné dění se dá
zjistit často i za méně let (ing.F.Dvořák)
Také to, že vnější opěrné pilíře u kněžiště v dochované části zdiva
nejsou "vázány" na kněžiště, nýbrž jsou "přilepeny", nemusí podle názoru
odborníků znamenat, že šlo o pouhou "modernizaci" stavby. Je totiž
možné, že pilíře nebyly vázány na zeď právě jenom v základech a v nižší
části zdi, aby se pokusem o navázání nenarušily základy a neohrozila
pevnost stavby, už proto, že stála blízko svahu. Stavitel, opravující po
r.1358, se mohl spokojit s tím, že pilíře jsou tlačeny k základům
kněžiště okolní hlínou, a mohl vázat pilíře ke zdi až ve větší výšce,
což se nám ovšem nedochovalo. I kdyby však vůbec nebyl vázán, mohl pilíř
splnit svůj úkol, a skutečně být přistavěn proto, aby pomáhal nést váhu
střechy. U románských staveb totiž váha střechy spočívala na celé zdi,
kdežto u gotických převážně na pilířích, takže zeď sloužila spíše jen k
vyplnění prostoru mezi pilíři. Opěrné pilíře u kaple sv.Klimenta stavěli
vynikající gotičtí stavitelé - jak to můžeme usuzovat z obdoby u kostela
sv.Tomáše v Brně. Ti bezpochyby dovedli dosáhnout toho, aby pilíře
plnily svůj úkol i bez jejich navázání na zeď kněžiště.
Je velmi důležité zjistit pravý tvar kněžiště, neboť by to mohlo mít
význam pro jeho časové zařazení. Východní oblouk zdi kněžiště má zvenčí
výrazný mnohoúhelný tvar. Uvnitř se však mnohoúhelnost vytrácí a mění se
spíše v ovál, zvláště když vezmeme v úvahu místy větší použití maltové
omítky. Vnější mnohoúhelný tvar a okrouhlý tvar uvnitř mají starší
svatyně (některé jsou doloženy i u nás), kdežto mnohoúhelný tvar zvenčí
i uvnitř by prozrazoval menší stáří (gotika).
Je smutné, že se nám velkomoravské kostely zachovaly jen v troskách a
mnohdy ještě s druhotnou výplní základů, takže si nemůžeme učinit
přesnou představu o tvaru zdí a malbě stěn. Pro některé velkomoravské
kostely je příznačné, že mají půlkruhové nasazené apsidy (tj.okrouhlá
kněžiště) a nartexy (předsíně) čtvercového tvaru. "Těmito znaky se podle
Cibulkova rozboru odlišovala velkomoravská církevní architektura od
klasické architektury byzantské, jejíž chrámy se vyznačovaly apsidami s
polygonálním vnějším pláštěm a obdélníkovými nartexy." (J.Cibulka,
Velkomoravské kostely objevené r.1949 ve Starém Městě, Praha 1950
Přednáška rozmnožena jako rukopis; J.Cibulka, Zur Frühgeschichte der
Architektur in Mähren (800-900), Festschrift Karl Svoboda, 1955,
s.55-74.)
Na Klimentku by tedy kněžiště prozrazovalo znaky klasického byzantského
stavitelství, neboť je zvnitřku oválné a zvenčí má mnohoúhelný plášť.
Ti, kdo dali této části stavby tuto úpravu, byli odchováni v klasickém
byzantském slohu. To by ukazovalo na sv.Cyrila a Metoděje s jejich žáky.
Kostel sv.Klimenta má sice i obdélníkový nartex, a tudíž i další znak
klasického byzantského stavitelství. Zatím se však zdá (po výzkumu z r.
1962), že nartex byl v dnešní podobě "přilepen" ke chrámové lodi asi
současně s opěrnými pilíři, tj. v době augustiniánů. Kdyby se prokázalo,
že má větší stáří, byla by celá kaple sv.Klimenta význačným výtvorem
klasicko-byzantsky školených stavitelů, jako Metodějova "katedrála" v
Sadech.
Otvor pro "vítězný oblouk" mezi kněžištěm a chrámovou lodí byl zřejmě
již v původní stavbě kněžiště v takovém rozměru jako dnes, protože se
nezdá, že by vznikl prostě vybouráním zdi na této straně kněžiště. Tento
otvor je totiž poměrně úzký, takže značně omezoval pohled z chrámové
lodi na hlavní oltář v kněžišti. Kdyby byl už původně stavěn jako
"vítězný oblouk", byl by otvor určitě větší. Pokud ovšem dělali tuto
úpravu byzantinci, tj. příslušníci východního křesťanství, byl užší
otvor přijatelnější; neboť pro východní Církev je mešní obřad
tajemstvím, jež se spíše skrývá lidu (ikonostasis). To, že otvor
"vítězného oblouku" nevznikl druhotným vybouráním a úpravou západní zdi
kněžiště - připouštíme-li totiž, že to byla původně samostatná svatyňka
- zdá se vyplývat i z toho, že velké opracované kameny na okrajích
otvoru "vítězného oblouku" zapadají nenásilně, soustavně, souladně do
ostatní stavby. Není zde ani stopy po tom, že by zeď byla napřed
vybourána a otvor pak dodatečně vyrovnán. Pokud zde tedy byla napřed
jenom tato malá svatyně, která je dnes kněžištěm, a pokud dnešní otvor
pro "vítězný oblouk" tam už původně byl, pak by se muselo usuzovat, že
zde byl původně nějaký velký hlavní vchod ze západní strany, kromě již
zmíněného, časem zazděného bočního vchodu na epištolní straně. Po
"přilepení" dnešní chrámové lodi ke svatyňce přeměněné v kněžiště, se
tento hlavní vchod stal prostě "vítězným obloukem". Proč by však v tak
malé svatyňce byly dva vchody ? Menší byl zřejmě vchodem pro kněze
(možná, že tam byla sakristie či obydlí pro kněze), anebo pro majitele
celého sídliště, jehož "paláci" možná uhýbal i zakřivený roh svatyně.
Jestliže však na místě dnešního "vítězného oblouku" býval původně hlavní
vchod, pak tam ovšem nemohl stát oltář, u něhož by kněz sloužil obrácen
k lidu. V tom případě musel být oltář na východní straně, a podlaha buď
tvořila stupeň, nebo byla vyrovnána hojným násypem na úroveň západní
skály u vchodu. J.M.Veselý OP (Pokr.)
+++
Ejhle, Světlo!
Když Marii přiblížil se její čas,
děťátko toužilo už spatřit svět.
Josef pobídl oslíka, přístřeší by našel včas,
noc rozprostřela plášť a Maria se začala chladem chvět.
Měsíc a milióny hvězd skláněly se k zemi,
do Betléma doléhal pastýřů hlas.
Prazvláštní úkaz zjevil se na nebi,
putující kometa a její nebývalý jas.
Dům od domu Josef o přístřeší prosil,
"zde není místo..." zněla odpověď.
Naději v poslední příbytek vložil,
toužebně zvolal "K dobrým lidem mě Bože veď!"
Srdce matky se úzkostně chvělo,
slza prach zemi zvlažila.
Tvrdé srdce to lidské plémě mělo,
nad neláskou se i nebesa zachvěla.
V údolí pastýřů se našel chlév,
tam narodil se synáček - převzácný květ.
Ten, který jednou sám bude chléb,
zrodil se, aby spasil svět.
Ruth Hrušková
+ + +
Noční bdění
Před očima zavřenýma
tak najednou defilují
stíny i světla
známých tváří
V tajemné vývojce ticha
zjevují se obrazy
setkání zapomenutých
Procesí tolika drahých
v podivném příbuzenství
při nočním bdění
přišlo si na chvíli odpočinout
do mého srdce
Josef Veselý
+++
Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely OP: DOPISY (8)
DOPIS STARŠÍHO BRATRA
Milá duše!
Chceš mě, svého Bratra a Spasitele, jaksepatří přijmout nejen tělesně,
ale i duchovně?
Každá mše svatá je slavností především naší panenské Matky. Jistěže je
někdy tato hostina určena zvláště pro Tebe v nějakém místním shromáždění
mých věrných, ale Ty se se jí mají zúčastnit jménem celé mé Církve
obecné. Tak drž v tu chvíli stráž pro spásu celého světa! Uvědom si
závažnost toho, že jako Ty nyní, tak každou chvíli někdo někde na zemi
přináší oběť! Neustále se vznáší tato oběť k našim nejvyšším místům jako
velký dar lidstva, přinášený našemu věčnému Otci shromážděním mých
věrných. Při této oběti jsi zastoupen zvláště Ty, uprostřed ostatních,
kdo jsou ke mně díky křtu připojeni. Máš z ní prospěch podle své osobní
účasti vírou a láskou.
Víš, že toto duchovní spojení můžeš učinit ještě účinnějším? Jak? Když
se svým přijímáním nebeského pokrmu přímo spojíš s mým proměněným
tajemným Tělem. Tak se můžeš i v mém přijímání mimo slavnou hostinu
lásky doopravdy spojit se slavnou hostinou lásky mých shromážděných
přátel. Jak? Utrpením. Živým křížem. Neváhej! Spoj se se slavnou
hostinou lásky, kterou shromáždění mých věrných přináší právě ve chvíli
Tvého přijímání! Spojuj se duchovně s všeobecnou a neustálou obětí
celého shromáždění mých věrných!
Nikdy však neodlučuj své přijímání mého tajemného Těla mimo slavnou
hostinu lásky od oběti kříže, která mezi námi stále trvá! Varuj se
chápat a přijímat mé proměněné tajemné Tělo jaksi mechanicky a bez
účasti! Moje proměněné Tělo má přece jasný a určitý smysl. Pokus se
pokaždé upřímněji povznášet svou duši k tomuto vnitřnímu hlubokému
smyslu, k mé skutečné přítomnosti na kříži!
Důležitost náležitého přijímání vyniká proto, že jde o slavné ustanovení
mé svrchované Lásky vůči Tobě, ale i Tvé blíženské lásky. Umožňuji Ti,
abys mě přijímal až dvakrát denně, pokud se podruhé účastníš celé slavné
hostiny lásky. Tak smíš začínat a končit den přijímáním mého tajemného
Těla. Tak Ti dávám příležitost vtisknout každodennímu toku Tvého života
rytmus setkávání se mnou nejen duchovní rozmluvou, ale také slavným
ustanovením mé svrchované Lásky.
Někdy s lítostí shledáváš, že se nemůžeš zúčastnit mého přijímání
víckrát denně. Cítíš, jak tím trpí rytmus Tvého ucelování každodenního
vyššího života, aby se Ti jeho všednost co nejvíce stávala sváteční
událostí. Pamatuj, že moje tajemné Tělo smíš přijímat a spojovat se s
obětí slavné hostiny lásky dvojmo! Předně přijímáním při Tvé skutečné a
vnitřní účasti na slavné hostině lásky ustanoveným způsobem přijímání.
Potom však také Tvým spojením se s mou obětí nekrvavým způsobem, a to
vzbuzením víry a lásky, pokud nemůžeš víc. K tomu Ti stačí upřímně se v
hloubi své duše položit ke stupňům mého oltáře a tak se v duchovním
přenesení spojit se mnou přítomným ve Tvé víře a lásce. Potom Ti zbývá
jen se obětovat jako naše společná Matka spolu se mnou na kříži podle
pravdy a v plnosti Tvých osobních povinností a Tvé odpovědnosti jako
jedince i jako bližního ostatních lidí. Při této oběti pros v usebrání!
Neboj se! Nenechám Tě odejít s prázdnou. Přijímám Tě, abych Tě obnovil a
posílil, spolu s celým ostatním lidstvem v shromáždění mých věrných.
Stačí Ti k tomu jen tak málo, jen krůček. Jen ponech mé svrchované
lásce, aby zaplavila Tvou duši po celý Tvůj volný čas, odpoutaný od
životních nutností, kdy Ti dopřávám docela se otevřít mému vyššímu
nadání, které Ti opatřuji a nabízím.
Takové přijímání je skutečným přijímáním. Přináší Ti skutečné plody
slavné hostiny lásky, kterou shromáždění mých věrných stále obětuje za
Tebe i za všechny Tobě blízké. Toto přijímání můžeš, smíš a máš obětovat
jako slavně ustanovené přijímání, protože je vlastně duší Tvé duše.
Neváhej je opětovat, kolikrát to jen za den stihneš! Když máš
příležitost jít za mnou do domu našeho Otce na slavnou hostinu lásky,
nepromeškej tuto dobu své posvátné "stráže"! Zaujmi své místo, které je
zde zvláště pro Tebe! Zaujmi je i v zastoupení za ty, které povinnost
odvádí od každodenní Kalvárie. Když můžeš přijít, ale nepřicházíš z
lenosti, z pohodlnosti nebo dokonce z neúcty k vznešeným zájmům své
vlastní nesmrtelné duše a všeho ostatního lidu, pak věř, že Tvé
přijímání v pozdější době mimo slavnou hostinu lásky je stěží účinné a
přínosné!
Nikdy nemusíš závidět tomu, kdo naplno využívá možnosti dvojího denního
přijímání na slavné hostině lásky ve shromážděných mých věrných. Stačí
Ti modlit se za celý můj lid, kde se všichni modlí za Tebe, abys
přijímal Ty za druhé a oni za Tebe jako Tě uprostřed ostatních spojuji
spojuji se sebou samým v hodinu své velké oběti a svého velikého
svědectví lásky. Tak se modli a přijímej nejen za ty, kdo byli křtem
zapojeni do mého tajemného Těla, ale i za všechny ostatní, zejména za
všechny upřímně hledající pravdu a za ty, kdo se mi vzdalují! Naše
společná panenská Matka Tě chce spolu se všemi ostatními dětmi lidského
pokolení zakrýt svým pláštěm. Ne proto, aby Ti zakryla výhled na mne,
nýbrž aby Tě bezpečně přiváděla k planoucí výhni lásky mého
Nejsvětějšího Srdce. Svěř se vedení naší Matky, abys třeba nebyl tím,
pro koho bych proléval svou Krev nadarmo! A přiblíží se Ti mé království
podle vůle našeho věčného Otce!
Tvůj starší Bratr a Spasitel
+++
ÚHRN DOKONALOSTI
Zapomenout svět,
tvůrce vzpomínati,
o své nitro dbáti,
s milým k lásce spět.
Sv.Jan od Kříže
+++
Zprávy:Na svátek sv.Alberta Velikého, 15.listopadu 2004 složil bratr
Antonín Jan Kudláč v kostele sv.Michala v Brně slavné sliby ve Třetím
řádu sv.Dominika. Kéž mu sv.Antonín Florentský vyprosí pevné zdraví a
potřebné milosti k naplnění tohoto povolání! |
