prosinec 2002

Ročník VIII.,číslo 12 prosinec 2002
Obsah: J.Konečná, Posel Boží, T.B., Nám, nám, narodil se... (22), J.Konečná, Proč je třeba více modliteb, S.Marie, Apoštol rasové snášenlivosti (10), J.Konečná,Dva metry nad zemí, Otec T.,Loretánské meditace (22), K.Dachovský,Slavín, B.T., Božské doteky v kosmu (22), K.Dachovský, Anděl strážný, Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely OP(10),J.Konečná,Černý anděl,Zprávy: Brněnské Angelikum-Setkání mezi anděly._______________________________________________________

POSEL BOŽÍ

V tvých stopách zůstávají ležet
jiskřičky
a světlo kolem tebe
hřeje

Říkej znovu a znovu
to SLOVO
které je úplně čisté
ať zazáří se země i nebe
Boží milostí
Jarmila Konečná

+ + +

Nám, nám narodil se... (22)
Co je to vůbec proroctví?
Předpovídání či říkání něčeho napřed. Prorok je zvěstovatel čili služebník Boží, který Božím jménem něco zvěstuje. V pojmu proroctví není jenom prostá předpověď, nýbrž tu jde o něco vznešenějšího. Prorok je Bohem pověřený Boží hlasatel Božích pravd. Lidská zvědavost ohledně budoucích věcí svádí k chápání proroka jako nějakého prozíravějšího a zkušenějšího člověka, schopného usuzovat z přirozených příčin na budoucí následky. Jenže prorok v pravém významu je Boží autoritou určený prostředník Boží k hlásání nadpřirozené pravdy, na kterou by člověk sám od sebe nepřišel.
Ale mnozí racionalisté odmítají proroctví zrovna tak jako možnost zázraků.
Podle Luthera měli proroci ryze mravokárné a etické poslání. Jenže nemůže popřít nesporná proroctví. Někteří racionalisté se uchylují k výkladům proroctví z hadačství nebo z náboženské víry, která se především prorocky vyžívá v tom, že hlásá Boží lásku, Boží spravedlnost proti násilí a podobně.
Jak lze proroctví vysvětlit z hlediska Božího?
Prorok zvěstuje neznámé. Je to neznámé, protože je to vzdálené běžnému lidskému poznání a vymyká se to lidským schopnostem. Jde o to, co je vzdálené našemu poznání svou skutečností a svým bytím, totiž nevypočitatelné věci, které závisejí na jiných nežli nutných příčinách a jsou naprosto neurčité. Toto poslední je vlastním předmětem proroctví.
Jedině Bůh, který dává všemu bytí, bez něhož se ani neurčená příčina nemůže rozhodovat, může vědět, jak se rozhodne. Vždyť je to Bůh, který dává rozhodnutí. Pokud jedině Bůh poznává budoucí bytí, může to také jenom Bůh zjevit. A když to zjevuje, tak je to nějaký nadpřirozený úkon. Člověk sám od sebe nedává příčině bytí ani jejímu určení. Proto sám nemůže vědět ani poznat, jak se neurčená příčina rozhodne a co udělá. Proto je zde třeba, aby si Bůh zvláštním způsobem učinil člověka prostředníkem svého vědění. Musí se stát něco v prorokově mysli, která na to sama od sebe není připravena. Tento zásah nazýváme prorocké světlo. Sám Bůh je vtiskuje do duše proroka přechodným způsobem.
Proč jenom přechodným způsobem?
Jinak by prorok mohl stále prorokovat. Vidíme však, že to na proroka přichází na Boží navštívení, když pojednou začíná vidět. To světlo ho stále neprovází, protože se často ptá Boha, co bude dále, a teprve na takové otázky mu někdy, nikoli vždy bývá odpovídáno.
Není proroctví prostě jasnovidectví?
Nikoli, protože proroctví je ryze nadpřirozené, zatímco jasnovidectví je vyjímečná vlastnost mimopřirozeného původu, v níž se snadno může projevovat vliv zlého ducha. Zatím,co jasnovidectví je velmi nejisté, proroctví obsahuje kromě toho, že je prorokovi zjeveno budoucí ještě to, že je mu Bohem dána jistota o pravdě zjeveného. Tento úsudek osvícené mysli čili ono osvícení samo je v proroctví velmi důležité. Tehdy je někdo prorokem, když ví a rozumí tomu, co poznává.
Jsou všechna proroctví stejná anebo jsou v nich nějaké rozdíly?
Nejsou stejná. Můžeme je rozdělit podle rozsahu budoucí události a jejího poslání, dále podle přesného určení doby prorokované události, pak podle toho, zda si je prorok naplno vědom Božského původu proroctví, a konečně podle toho, nakolik rozumí prorokované věci či zda je to jemu samému záhadou. Tak lze rozlišit několik stupňů proroctví.
Jaké jsou stupně proroctví?
Prvním stupněm je proroctví, kdy prorok ví, že se něco stane, kdy se to stane, jaký to bude mít smysl, jaký smysl má ono proroctví v jeho duši, a že je toto proroctví skutečně od Boha. Druhý, nižší stupeň představuje proroctví, když prorok ví, že se něco stane, i to, že je to Božského původu, ale nezná přesně dobu budoucí události. Třetí stupeň proroctví je, když člověk nezná přesně ani dobu ani nemá jistotu Božího původu, třebaže rozumí prorokovanému. Čtvrtý, nejnižší stupeň je, když člověk objevuje jenom nějaké znamení, z níž prorokuje budoucí událost, ale neví, ani co to znamená, ani přesnou dobu události, ani to, že zde mluví Bůh. Tak tomu bylo u babylónského krále, jenž viděl, ale vůbec nerozuměl.
A co dělení proroctví podle povahy prorokovaného?
Buď člověk prorokuje něco budoucího, co se určitě stane, anebo vyjevuje něco jako hrozbu, která se stane, jestliže ti, kteří uslyší proroctví, se nepolepší.
Jak je to se způsobem přijetí proroctví?
Bůh může utvořit v mysli proroka přímo myšlenky prorokované události, nebo utvoří v jeho duši obrazy, nebo staví před jeho smysly obrazy či předměty, z čehož prorok poznává budoucí událost, a to se může dít v bdělém stavu nebo ve vytržení nebo ve spánku.
Jak vůbec možné proroctví?
Bůh může zjevit budoucnost, protože ji zná a je sám původcem našeho rozumu. Následkem toho může lidský rozum tak osvítit, aby mohl poznati budoucí věci, jež zná jedině Bůh. Může naše pojmy tak uspořádat, abychom mohli budoucí událost poznat. Poznání budoucí události přesahuje naše poznání proto, že nemáme vliv na vnitřní svobodu člověka a nemůžeme vědět, jak se rozhodne.
Bůh však zná všechno, protože je příčinou všeho vědění a způsobuje každé hnutí. Jedině Bůh také může zjevit věci skryté lidským srdcím, protože jen On dává bytí těmto myšlenkám, jež by bez něho rovněž neexistovaly.
Jak se dá poznat proroctví? Vždyť někteří lidé tvrdí, že se vůbec poznat vůbec nedá, i kdyby bylo možné?!
Poznat proroctví jako proroctví je vcelku snadné a docela přirozeného rázu a postupu. Přirozeně se dá poznat, že je něco nepoznatelné přirozeným postupem, ale že to bylo přesto poznáno, prorokováno a že se to skutečně stalo. Tyto tři pochody se dají rozumem docela snadno poznat.
Proroctví se také dá poznat od předvídání, od lidských domněnek. Některá proroctví totiž oznamují budoucí události s takovou přesností, že se lidskému poznání vymyká taková přesnost poznání budoucí události, protože se nedá ze stávající příčin ani poznat ani uhodnout. Někdy se předpovídá i zázrak, který závisí jen na Boží vůli, jako třeba vzkříšení Ježíše z mrtvých. Filozoficky je jisté, že se nedá s naprostou jistotou poznat budoucnost, která závisí na svobodném rozhodování člověka.
Proroctví se liší od lidských dohadů, které se náhodou vyplní. Náhodou může nastat souběh několik činitelů, vedoucí k určitým výsledkům. Kristus však soustavně předpovídal takové podrobnosti, že bude vydán kněžím, že bude popliván, zbičován, a tak dál.
Dále proroctví předpovídá věci dobře spojené, což se nemůže stát náhodou. Konečně nemůže náhodou nastat jednotný výsledek, jaký je ve skutečnostech, obsažených v proroctví, jako z prvotního příslíbení Spasitele vzešla celá ekonomie spásy. Mimo to, se ona proroctví často opakují, než aby mohla vzniknout náhodně. Nutno ovšem připustit, že některá proroctví vytržená ze souvislostí a vzatá ojediněle se nedají snadno nebo dokonce vůbec odlišit od dohadů a domněnek.
Jak je proroctví průkazné?
Jako zázrak tak je i proroctví vhodný a jistý prostředek k poznání Božího původu Zjevení, a tato průkazná síla je přizpůsobena myslím všech lidí.
Proroctví je tedy určité a jasné předpovězení budoucí události, a to s takovými podrobnostmi, že to naprosto přesahuje lidské poznání. Proto ukazuje na vševědoucího Boha, který jediný zná všechny věci i jejich síly, který jediný zná lidské síly a může člověku zjevit i to, co Bůh určí nebo dopustí, aby se stalo.
Proroctví ukazuje na to, že Bůh, který ovládá všechno, zná také pravdy, které zjevuje, a protože je pravdomluvný a původcem veškeré pravdy, tedy nedopustí, aby bylo někomu zjeveno to, co jen Bůh sám ví, a na základě toho, aby bylo hlásáno něco nesprávného, co by přímo směřovalo proti Boží vševědoucnosti, protože Pravda je jejím přímým obsahem.
Nakonec je možno se ptát, k čemu je dobré Zjevení, když jeho smysluplnost dokazují zázraky právě tak jako proroctví?
Především k podání Kristova svědectví o jeho poslání, a dále k potvrzení, že obecná Církev je jedině plné a životné uskutečnění Těla Kristova. "Křesťanské dílo spásy jako nová a konečná úmluva nikdy nepomine a před slavným příchodem našeho Pána Ježíše Krista nemůžeme už očekávat nové veřejné zjevení. Nicméně, i když je zjevení dokončeno, není úplně rozvinuto. Bude úkolem křesťanské víry postupně během staletí proniknout jeho celý dosah." (Katechismus, § 66)
Jenže někteří lidé, jako Welhausen, tvrdili, že se Kristus vůbec nepovažoval za Spasitele, ale že mu to bylo později vloženo do úst. Jiní zase připouštějí, že Kristus byl přesvědčen o svém mesiášském poslání, ale že je chápal jenom světsky, a teprve později dorůstal v duchovního Spasitele. Podle jiných zase jenom očekával brzký konec světa v domnění, že se jeho poslání týká jenom posledních věcí života. A další zase tvrdí, že vědomí Božství a Božského poslání se prý u Krista postupně vyvíjelo, neboť prý od začátku nebyl přesvědčen ani sám o svém Božství a o svém poslání. Jak tomu tedy doopravdy bylo?
Kristus byl od začátku přesvědčen o svém Božství a o svém poslání jako duchovním mesiášství čili uznával a hlásal vykoupení z vin. Je pravda, že Kristus jenom postupně projevoval své poslání, ale to bylo naprosto nutné, protože židé jeho doby očekávali království jenom v tomto světě. Proto mluvil opatrně, aby židé uznávající jenom pozemské království nerozpoutali nějakou revoluci ve světě, která by lidsky vzato chtěla ohrozit jeho dílo, anebo měla způsobit, aby mu nebylo rozuměno. Především musel teprve připravit učedníky na své duchovní království. Hned po jejich povolání jim ukazuje duchovní smysl svého království. Slibuje jim, že je učiní rybáři lidí a žádá od nich naprosté odvrácení od všeho pomíjivého, protože jeho království je ryze duchovní. Už to je znamení!
Před farizeji ukazuje, že je více než člověk, když praví, že je Pánem nad sobotou, když mluví o starozákonních knihách, které byly pro židy vyvrcholením náboženství, říká: "Já ale pravím vám..." Kristus vyžaduje, aby pro něho bylo učiněno všechno a všechno opuštěno, což může žádat jedině Bůh.
Když posílá své učedníky hlásat Boží království, tedy je žádá, aby za to nic nechtěli a přitom je vybavuje svou mocí ke konání všech divů.
Rovněž Janovým učedníkům ukazuje na své duchovní poslání, že totiž jeho posláním je ujímat se všech ubohých na duchu i na těle a hlásat evangelium chudým. Tedy nejde o nic z pozemského lesku.
Blahoslaví Petra, že mu bylo dáno poznat, že je Synem Božím. Ukazuje, že přijde jsou v oblacích soudit s Božskou pravomocí. Rovněž samařské ženě říká, že je Mesiáš. "Moje učení není moje, nýbrž toho, který mě poslal."
Také židům na dotaz, zda je Mesiášem, nejenže Ježíš odpovídá, nýbrž ještě se odvolává na své Boží synovství, protože koná skutky svého Otce. Židé to správně pochopili, ale protože ho odmítali přijmout, hned zvedali kameny, aby ho zabili.
Před Pilátem pak slavnostně prohlašuje, že jeho království není z tohoto světa. Tváří v tvář Kaifášovi prohlašuje, že je Synem Božím.
Všechna tato svědectví jsou tak pevně a těsně spjata s celým Kristovým životem a se všemi evangelii, že je vyloučeno něco takového revidovat a přitom se nezaplést.
Kristovo učení ukazuje na jeho Božský původ a na to, že celé toto jeho učení je Boží Zjevení, protože člověk sám nemohl nikdy přijít na tyto pravdy. Tak jeho nauka o Nejsvětější Trojici, o Otci nebeském, o Duchu utěšiteli. Lidé ochotně uvěřili, že Bůh je Stvořitelem, soudcem, ale že Bůh je Láska, na to by člověk nikdy nepřišel, protože člověk sám od sebe neumí čistě a dokonale milovat.
Kristus povznáší vysoko celý život člověka, jak by jej nikdy nikdo nepozvedl, když prohlašuje, že smyslem našeho života je být podobnými Otci nebeskému a vyzývá nás k následování jeho dokonalostí.
Zjevuje nám nauku Synu Božím, který je ve všem rovný Otci nebeskému a Duchu svatému.
Tohle jsou tedy vnitřní důvody z Kristova učení subjektivního i objektivního. Ukazují, že takové učení, tak podávané a tak se osvědčující v dějinách, je rozhodně božského původu. Ale jsou tu ještě důvody vnější, zázraky a proroctví.
Racionalisté neupírají Kristu jeho lásku, ani jeho svatost a jeho moudrost, ale stále ostře vystupují proti jeho zázrakům. Vysvětlují je pomocí mýtů, obviňují evangelisty ze lži nebo z halucinací, obviňují celé zástupy z davové hysterie a sugesce, a celá pozdější pokolení z dodatečných vsuvek do evangelií.
Jak směšné bývají jejich výklady a na co všechno musejí spoléhat, jen aby nemuseli věřit!
A co je nakonec pravda?
Kristus ukázal zázračnou moc nad dušemi, když uzdravoval nemocné, a nad duchy, když zachraňoval posedlé. Ukázal se Pánem všeho tvorstva i Pánem nad životem a smrtí. Jeho zázraky jsou především historická fakta.
Jak to, že hlásáte historičnost Kristových zázraků?!
Především jsou zaznamenány těmi, kteří zaznamenali ostatní fakta Kristova působení. Zázraky byly učiněny veřejně.
Zprávy o nich byly napsány, když ještě žili Kristovi současníci. Ti by se nepochybně zvedli k protestu, kdyby si apoštolové chtěli zázraky vymýšlet.
Některé zázraky byly zjištěny i soudně od jeho úhlavních nepřátel, jako v případě uzdravení slepého od narození.
Ti, kteří zázraky sdělují, jsou prostí lidé, kteří o tom prostě spontánně vypovídají. Když si někdo něco vymýšlí, pak postupuje docela jinak. Když někdo píše báchorky, užívá docela jiného slohu.
Bez těchto zázraků si pak nedovedeme vysvětlit ani jiná fakta, zaznamenaná evangelisty, totiž obrácení velkých zástupů, jakých se apoštolové dočkali, když je zástupům připomněli. Kromě toho i sami farizeové uznávali, že Kristus činí tolik mnohých divů, že lid jde za ním.
Současníci apoštolů vytýkali Kristu všechno možné, ale neozvali se proti jeho zázrakům.
Způsob, jakým Kristus uzdravuje, ukazuje na božský původ jeho zázraků. Kristus uzdravuje náhle, bez lidského prostředku. Uzdravuje nemoci, které ani dnešní vyspělá medicína nedovede vyléčit. Kristus křísil mrtvé, což se dodnes nikomu přirozenými silami nepodařilo.
Kromě toho jsou tyto zázraky provázeny takovou mravní výší a měly tak vznešený účinek, že je nelze vysvětlit jinak, než jako vyšší, nadpřirozené zásahy. Když nemohli Kristu vytknout ani to nejmenší, aby ho mohli odsoudit, museli si jeho soudci vymýšlet úmyslně nesmyslnou žalobu a zjednat falešné svědky.
Kristus projevoval v celém svém jednání takovou moudrost a zodpovědnost, že je nepřípustný jakýkoli výklad o tom, že by byl sám oklamán svými silami nebo že by užíval neznámých přírodních sil, známých pouze jemu. Takové falešné výklady by chtěly strhnout svatozář z hlavy Kristovy. Kristus se vždy ukazuje naprosto čistý a svatý.
Kristovy zázraky jsou dokladem božského původu Kristovy nauky. Kristus sám poukazoval na své zázraky, aby se aspoň pro ně věřilo jeho božskému poslání. Konal zázraky, aby lidé uznali, že ho poslal Otec nebeský.
Bože, pošli světlo do duší, aby každý, poznávající všechny důvody věřitelnosti Zjevení, byl ochoten tyto pravdy také přijmout, nechat jimi změnit svůj život, a vydat vlastní svědectví o božské působnosti toho, jenž stojí uprostřed nás. Otec T. (Pokr.)

+ + +

Proč je třeba více modliteb

V záludných chvílích
naší slabosti
kdy do tmavých koutů
netečnosti
umdleni
odkládáme vlastní zbroj
andělé za nás
chystají se k boji
s démony -

Tehdy
úzkost padá na člověka
z nevinného nebe
a někdy je možné
zahlédnout
jak snáší se k zemi
prachové peří
z rozedraných křídel
andělů
když chvílemi
nabírají dech
na obláčcích našich modliteb

Jarmila Konečná

+ + +

Apoštol rasové snášenlivosti - sv.Martin de Porres (10)

Ršný den
Slunce už vyšlo vysoko na modré nebe, když indiánský chlapec Antonín vyšel z domu La Rosity. Tuto noc měl ztrávit u své matky. Věděl však, jak těžce je nemocná, že by mohla v noci zemřít, a tak nemohl spát. Nyní se ale cítila dobře, byla klidná a svěží, dařilo se jí lépe, než doposud. Zdálo se, že je všechno v pořádku.
"Musím pospíchat k bratru Martinovi", napadlo chlapce. Jeho srdce radostně bušilo, když viděl, že matce je lépe. Očekával, že se všechno změní k dobrému a zahnul na cestu. Říkal si: "Konvent sv.Dominika není daleko od domu, kde bydlí moje matka."
Antonín tam byl hned, ale když zazvonil na zvonek, přišel mu otevřít bratr Albert, a ne bratr Martin.
"Je mi líto, chlapče, ale tvůj přítel tady není. Vím, že by mohl být nahoře u starého bratra Tomáše, který umírá."
Po této odpovědi se vytratila všechna radost z Antonínova srdce.
"Kde je bratr Martin? Tolik ho potřebuji!"
Bratr Albert zavrtěl hlavou.
"Vzpomínám si, že říkal, že půjde navštívit svou sestru. Bude ovšem vyřizovat na tucty jiných záležitostí. Ten nikdy nepromarní čas, když jde ven. Minulý týden přišel zpátky do kláštera se třemi nemocnými Indiány a se starým psem, s jedním sirotkem a dvaceti chleby. Řeknu ti, že život s bratrem Martinem de Porres je dlouhý řetěz překvapení."
Antonín byl zklamán, že nevidí svého dobrého přítele. Poděkoval bratru Albertovi a už chtěl odejít, když tu ho bratr zavolal zpět.
"Zapomněl bych, hochu, že bratr Martin mi při odchodu nechal pro tebe balík. Musel vědět, že sem přijdeš. Tady je ten balík."
Antonín zazářil radostí. "To je pro mne?"
"Pro nikoho jiného. Rozbal to!"
Chlapec rozvázal uzly rozechvělými prsty.
"Boty!" Zvolal. "A jsou nové! Bratře Alberte, ještě nikdy jsem neměl nové boty."
Bratr Albert se usmál. "Někdo je bratru Martinovi věnoval. Myslím, že se Martin vrátí odpoledne domů. Můžeš se sem vrátit a ukázat mu, jak se ti nosí. Bude tady asi ve dvě hodiny."
Bratr Albert měl pravdu. Přesně ve dvě hodiny se vynořila černobílá postava v ulici, kde stál dominikánský konvent a kostel. Byl to Martin. Šel pomalu, neboť byl velmi unaven. Z jeho tváře však zářil úsměv. Před hodinou mu slíbil Pastor don Mateo, že poskytne věno 27 dívkám, které čekaly na ženicha. Se sirotčincem pro malé bezdomovce pochodil také velmi dobře. Don Mateo slíbil, že pro tuto věc udělá, co bude v jeho moci. Návštěva u dona Matea byla pro Martina velmi užitečná. Pohovořil si se svou sestrou Janou a s její 14 letou dcerou Kateřinou.
"Jak jen ta moje neteř vyrostla!" Podivoval se Martin. A když si tak sám pro sebe pobroukával, připomenul si radost Kateřiny, kterou jí připravil dnes ráno. Žádná panenka, ani sladkosti, ale byl to závoj. Závoj nebo krajky byly tehdy podle všeho žádoucí. Na dívku se pohlíželo lépe, když jako mladá dívka nebo dáma v Limě vycházela ven, zahalená v krajkový závoj, splývající s čelenky. Matka jí však řekla:
"Martin nemá peníze na takové pošetilosti."
Kateřina mu však řekla:
"Copak jsem mladá na závoj? Já už nejsem dítě, strýčku Martine. Už je mi 14 let. Vypadám strašně vedle ostatních děvčat, které jsou pěkně oblečené. Nemohl byste také pro mě něco udělat?"
Martin se usmál. Tehdy, když se učil ranhojičem, bylo mu také 14 let a obratně s úspěchem léčil stovky nemocných. Pak položil základy pro domovy osiřelých a bezdomovce. Vyučoval malé děti pravdám víry, navštěvoval věznice, nemocnice, živil a oblékal bezpočet chudých prosebníků a žebráků. Nyní měl opatřit závoj a krajku pro svou mladou hezkou neteř, aby se ve svých šatech nezdála chudobnější než její přítelkyně.
S úsměvem ve tváři vystupoval Martin vzhůru ke klášterní bráně a zazvonil zvonkem. Nechtěl Kateřinu zklamat. Poslal by jí nejen jeden hezký závoj, ale třeba i půl tuctu, jen když bude co nejvíce spokojená a šťastná.
Bratr Albert mu přišel otevřít a jeho oči se rozjasnily.
"Konečně jsi tady, bratře Martine! Opozdil ses! Kdybys byl přišel jen dříve!"
Martin vešel dovnitř.
"Co je to shon? Potřeboval mne někdo?" Řekl jedním dechem a udělal znamení kříže.
"Asi před hodinou zemřel bratr Tomáš! Tak dlouho tě volal! Proč jen jsi byl pryč?"
"Přišel jsem tak rychle, jak jsem mohl, bratře Alberte. Opravdu je Tomáš mrtev?"
"Ovšemže je mrtev. Všichni bratři jsou připraveni, jak je zvykem, aby se u něho modlili."
Když Martin vystoupil nahoru do druhého poschodí v klášteře, Otec převor a několik jiných kněží a bratří bylo shromážděno u zesnulého. Každý měl v ruce knihu modliteb za zemřelého, které se chystali odříkávat za bratra Tomáše. Sotva k nim přišel Martin, přistoupil k němu převor a řekl:
"Bratře Martine, bratr Tomáš je už hodinu mrtev. Bude dobře, když připravíš jeho tělo k pohřbu. Najdi hábit a oblékni ho."
Martin přikývl a tiše odcházel do malé cely. věděl, kde je čistý hábit pro zemřelého.
Jakmile zavřel dveře, ve skupince kněží a bratří v síni zavládlo zvláštní ticho. Pak promluvil Otec Ondřej.
"Zdá se, že smrt nemocného bratra Tomáše nepřekvapila bratra Martina. Jsem velmi překvapen - "
"Co vás překvapuje?" Ptal se Otec převor.
"Nevšimli jste si, že Martin vždycky jedná s nemocí zvláštním způsobem? Jak jednal s bratry a některými lidmi, když jsou opravdu nemocní. Poznají celou pravdu za chvilku, když nejde od nemocného pryč. Takové případy jsou vždycky vážné, ačkoli se takovými nezdají. Byl jsem překvapen právě proto, že zde Martin nebyl - "
Malá skupinka znovu ztichla a přemýšlela o slovech Otce Ondřeje. Během těch osmnácti let, které prožívá bratr Martin de Porres v klášteře sv.Dominika, přihodilo se už mnoho velkých věcí. Zdálo se, že je jisté, že Bůh dává Martinovi sílu, která působí, aby byl zároveň na dvou místech. Cizí člověk, který navštívil klášter u sv.Dominika, trval na tom, že viděl bratra Martina v jiných zemích než v Peru. Byl to jeden muž, který říkal velmi silným hlasem, že se Martin o něho staral, když byl vězněn a nemocen v Alžírsku. Byl tam též druhý - námořní kapitán - který přísahala, že se s Martinem setkal v Číně. Jiní říkali, že shledávali Martinovu pomoc, když trpěli nemocí v Mexiku, v Japonsku a na Filipínách.
Zpočátku se každý v klášteře sv.Dominika těmto historkám jenom usmíval, později se už nikdo nesmál. Martin byl tak dobrý, tak ponořený do sebe a spojen s Boží vůlí, že to bylo velmi přiléhavé. Bůh má moc dávat neznámou sílu obyčejným lidem.
"Za těch 18 roků, co je zde s námi v klášteře", řekl zamyšleně převor, "to už známe - že ano. A je to docela vhodné, že Bůh nechává našeho Martina, aby byl naráz na více místech a pomohl také jiným lidem v utrpení a starostech. Je to dar udělený velmi svatým lidem!"
A tak kněží a bratři čekali, až se otevřou dveře, aby vynesli tělo bratra Tomáše a přenesli dolů do kaple.
Začínali se připomínat jiné příběhy z Martinova života. "Prošel i zamčenými dveřmi o půlnoci." Řekl Otec Jan. "Jednou to udělal kvůli mně, když jsem byl mladým novicem. Byl jsem těžce nemocen, dobře si to pamatuji. Ležel jsem s vysokou horečkou a měl jsem velkou žízeň a bolesti. Ulehl jsem do postele a čekal jsem, že mi někdo přinese aspoň trochu vody, ale nebylo nikoho, kdo by mi ji přinesl. Moje postel nebyla vůbec pohodlná a velmi špatně se mi na ní leželo. Potom jsem si přál, aby ke mně přišel bratr Martin. Pocítil jsem, že se mi ulevilo, což jsem připisoval jeho moci. Na chvilečku jsem zavřel oči - a když jsem je otevřel, byl tam on a nesl pohár studené vody v jedné ruce a nějaké prostěradlo ve druhé a jen se usmíval. A věděl, co si přeji. Potom přišel ještě v noci zamčenými dveřmi."
Jiný kněz, Otec Filip, přikývl. "Jednou nás několik pozval ssebou, když byloi volno. Byl svátek a měli jsme vrátit do kláštera na společné modlitby o šesté hodině večer. Kráčeli jsme několik mil pěšky krajem. Bylo pěkné počasí a Martin přinesl dobrý oběd. Potom se rozproudila volná zábava. Jedni hráli různé hry, druzí vyprávěli příběhy. Úplně jsme zapomněli na čas. Najednou jsme se podívali na oblohu. Slunce se už chýlilo k západu a my jsme byli několik mil od domova. Jeden přes druhé jsme se ptali: Jak se dostaneme včas domů na modlitbu o šesté hodině?"
Otec Ondřej se usmál a řekl: "Dobře si vzpomínám na ten den. Tehdy jsem byl novicmistrem, ale bratr Martin měl vždycky čas na modlitbu."
Otec Filip se usmál a řekl: "Nikdo z nás neví, jak to udělal, ale v okamžiku jsme byli doma a nebylo žádné rozmrzení, že jdeme pozdě. Ihned jsme šli do klášterní kaple, všichni společně. Byl opravdu zázrak."
A tak kněží a bratři hovořili a jeden z nich také připomenul, jak jednou přetékala rozvodněná řeka Rimec a ohrožovala velkou část města. Martin byl zavolán, a když se modlil, najednou vody v řece opadly a město bylo zachráněno před povodní. Jiný zase vyprávěl, jak před měsícem viděl Martina, modlícího se před velkým křížem v kapli.
"Nikdy nebudu moci zapomenout na tu podívanou - bratr Martin neklečel na kolenou - Boží síla ho povznesla od podlahy ke kříži našeho Pána. Vznášel se ve vzduchu a rozmlouval s Kristem Pánem na kříži. Byl vyzdvižen přinejmenším osm stop od země."
Tato malá skupinka pokračovala v hovoru o zázracích v Martinově životě.
Náhle se otevřely dveře od cely zesnulého bratra Tomáše a z nich se objevil bratr Martin. Ihned přistoupil k převorovi a prostě řekl:
"Nyní je všechno v pořádku. Bratr Tomáš nebyl docela mrtev."
Převor na něho upřeně pohleděl: "Cože?"
Martin sklopil oči. Později se pokusil vysvětlit Otci převorovi, že když se modlil v malém pokoji před křížem, byl náhle zaujat myšlenkou, aby zavolal bratra Tomáše jménem a že při této modlitbě přišlo do těla bratra Tomáše trochu síly a otevřel oči. On ale nebude nyní nic říkal, to ať za něho řekne bratr Ferdinand, který byl také v cele bratra Tomáše. Ještě když bratr Martin mluvil, přišel bratr Ferdinand do síně, jeho tvář byla bílá, jeho ruce se třásly, jeho oči zíraly na převora.
"Náš - bratr - Tomáš", řekl přerývaným hlasem, "si právě - něco - vzal k jídlu - a pojedl." Sestra Marie. (Pokr.)

+ + +

DVA METRY NAD ZEMÍ

Některé z mých veršů
drželi v rukou andělé -
Spadli mi kolikrát
rovnou do dlaně
jen co jsem vztáhla ruce
vzhůru
když
jako nepatrné zrnko hlíny
ocitla jsem se nad zemí
v závanu
náhlé inspirace -

Kdo jiný by tam na mě čekal? -
Jarmila Konečná

+ + +

Loretánské meditace
Panno mocná, oroduj za nás
Praotec lidského pokolení Adam a pramáti Eva s veškerým jejich potomstvem upadli vlastní vinou do podrůčí odvěkého lháře, takže se stali dokonale bezmocnými v rukou odpůrce. Maria má s Boží pomocí moc vymknout se podrůčí zlého a potřít jeho hlavu. Od začátku do konce svědčí Nový zákon o vyjímečné moci, které se dostalo Panně Marii. Jediné Mariino slovo stačilo, aby její Syn učinil první zázrak v Káni galilejské. Na konci pozemské putování Spasitele dává Maria najevo svou sílu, když vytrvala pod křížem, uprostřed zástupů ovládaných a zmatených vládcem světa pevně stála, neklesla jako bezmocná, když se každému zdálo, že Kristus je dokonale poražen mocnými tohoto světa.
Jak mocné rámě křehké dívky Marie podpírá Církev! Nestorius se postavil proti její důstojnosti jako Matky Boží a s ním i císař s vojskem, i mnozí z kněží. A kdo vítězí? Panna mocná vítězí na sněmu v Efezu roku 431. - Ve 12.století hrozí národům nebezpečná sekta albigenských v jižní Francii. Šimon z Montfortu ji sice brzdil silou zbraní, ale vítězství přivodil růženec mocné Panny Marie. - Muslimský půlměsíc ovládl již na jihu a východě Evropu. Cařihrad mu padl do rukou, a nyní postupoval k západu. Podlehl však moci svaté Panny u Lepanta roku 1571 a u Vídně roku 1683. - Stalin se posmíval: Kdopak je papež a kolik má divizí? Až mocná Panna Maria Fatimská prolomila železnou oponu bolševismu a vzala pod svou ochranu celý Východ, aby ho přivedla ke svému Božskému Synu do Církve obecné.
Apoštol Jakub píše, že "člověk dovede zkrotit všechna zvířata a šelmy, ale ne svůj jazyk. Kdo neovládne jazyk, není dokonalý." Teprve až člověk ovládne sebe sama, své smysly, potom je opravdu mocný a schopný dělat velké Boží činy. Svatá Panna byla naplněna všemi milostmi a úžasným tajemstvím, které jí Bůh zjevil, ale Maria to všechno uchovávala ve svém srdci. Nevykládala ostatním o svých vnitřních vnuknutích, zjeveních a snech, ale ponechávala to uzamčeno ve svém srdci. Když takto uměla uzamčít své srdce, dokázala ovládnout své nitro a mít nad ním moc, takže ani ďábel tam nemohl vniknout jejími ukázněnými smysly, potom dosáhla moci nad celým okolím, takže celé tvorstvo jí podléhá, a podřizují se jí i všichni andělé, Boží andělé ochotně a lásky, ďábel a jeho spiklenci však z donucení.
Rozum osvícený vírou nám potvrzuje, že čím byl který svatý pokornější, tím mocnější je jeho přímluva v nebi. Proč Pán ochotně vyslyší přímluvy sv.Judy Tadeáše, sv.Antonína či sv.Terezičky, učitelky Církve? Protože byli pokorní, ale nade všechny vyniká pokorou Maria. Proto je Maria před Bohem Panna mocná. Proto volá sv.Anselm: "Jsi vznešenější nežli patriarchové, vznešenější nežli mučedníci, vznešenější nežli vyznavači, vznešenější nežli všechny panny! Proto můžeš ty sama a bez nich to, co oni všichni s tebou!"
Vzývejme ji, Pannu mocnou, a přesvědčíme se o její moci. Ne že by rostla jenom naše vnější moc a náš vliv, ale především naše sebeovládání, abychom byli pevní v mravních ctnostech. Je to mravní pevnost a síla, když je někdo obtížen těžkými hříchy, za něž se stydí, a dlouho už nebyl u svátosti smíření, a nyní přichází a zkroušeně se vyznává. Je to mravní síla, když někdo dlouho žil v nepřátelství s bližním a nyní jde k němu, prosí za odpuštění a podává ruku na usmířenou.
A Panna mocná neustále shlíží, žehná a přimlouvá se za ty, kdo se podrobují Boží moci, aby také oni ve své slabosti byli mocní. Otec T. (Pokr.)
+ + +

SLAVÍN

Anděl sedící na okraji sarkofágu.
jeho pochodeň opřená z modři nebe.
Socha nad Slavínem na Vyšehradě.

Kámen, mramor, kov,
neprodyšnost země.
Jak je obtížné vtisknout
do hmoty znaménko ducha.
Pro někoho může být
nejvyšším ideálem spočinout tady.
Ale anděl bude třídit
i ty ze Slavína.
Zrno od plev.
Karel Dachovský

+ + +
Božské doteky v kosmu
22. Vesmírná úskalí a majáky
Největší nebezpečí pro lodi tvoří korálové útesy, které jsou skryté a nenápadné zrovna tak jako hrozné mořské víry. Ještě větší nebezpečí však ohrožují také kosmonauty na pouti vesmírem. K nim patří hlavně černé díry. Jsou výsledkem gravitace. Už v 18.století o nich uvažoval astronom Laplace. Napsal: "Svítící hvězda, jejíž hustora se rovná hustotě Země a jejíž poloměr ze 250 krát větší než poloměr Slunce, nedovolí žádnému světelnému paprsku nás dostihnout v důsledku své přitažlivosti. Proto je možné, že z tohoto důvodu jsou ta nejjasnější tělesa ve vesmíru pro nás neviditelná." Na základě Newtonovy teorie gravitace vypočítal, jakou hodnotu má na povrchu hvězdy veličina, kterou dnes nazýváme druhou kosmickou rychlostí. To je rychlost, jakou je třeba udělit tělesu, aby překonalo gravitační působení hvězdy či planety a navždy od ní odlétlo do vesmíru.
Víme, že na povrchu Země je hodnota druhé kosmické rychlosti asi 11 km za sekundu. Na povrchu jiného vesmírného tělesa je druhá kosmická rychlost tím větší, čím větší je jeho hmotnost a čím menší je jeho poloměr.
Laplace tedy uvažoval o možnosti kosmického tělesa, hvězdy, na jejímž povrchu druhá kosmická rychlost převyšuje rychlost světla. Potom její přitažlivost nedovolí světlu odletět do vesmíru. Proto takovou hvězdu nevidíme, i když vyzařuje světlo.
Einstein ukázal, že v silném gravitačním poli přestává platit newtonovská teorie gravitace. Vytvořil novou teorii pro supersilná magnetická pole, ale i pro taková pole, jež se velmi rychle mění, a nazval ji obecná teorie relativity.
Tradičně si představujeme, že všechny procesy jsou ponořeny do řeky absolutního a neměnného času, jejíž tok nemůže nic ovlivnit. Uvažujeme, že bychom z této řeky mohli odstranit docela všechny procesy, a čas přesto bude téci jako čisté trvání. Do tohoto pojetí času, který je podle Aristotela neměnný, se zdá, jako by Einsteinovo chápání vpadlo jako velká voda. Někomu se zdá, že aristotelské pojetí času je tím překonáno, nebo aspoň poměrně postaveno na rovnocennou vedlejší kolej vedle tohoto relativistického pojetí. Není tomu však takto. Pro skutečné poznávání vesmíru tak, jak skutečně je, zůstává navěky správné aristotelské pojetí. Avšak pro dobývání vesmíru a zmocňování se ho a podřizování perspektivě člověka, která bude jiná pokaždé, když se člověk postaví jinam anebo se sám dá pohybu, platí relativistické pojetí. Toto Einsteinovo pojetí však není rovnocenné prvnímu, protože zatímco Aristotelovo směřuje k podstatě kosmických věcí, Einsteinovo si dělá z celého vesmíru jenom prostředek lidské rozpínavosti a sobecké vztahovačnosti všeho ve vesmíru k člověku. Teorie relativity však může přispět k odhalení černých děr, ohrožujících kosmickou výpravu.
Carl Sagan píše v knize Kosmos, že černá díra, která je záhadně lhostejná ke svému okolí, je jakýmsi druhem kosmické kočky z "říše divů". Když hustota a tíže dostatečně vzrostou, pak černá díra zamrká a zmizí z našeho vesmíru. Proto se také nazývá černá, že z ní nemůže uniknout žádné světlo. Uvnitř se pak mohou dít podivné věci, protože je tam světlo zachyceno. I když je černá díra zvenčí neviditelná, její gravitační přítomnost můžeme pociťovat. Když nebudeme při mezihvězdné výpravě dávat pozor, můžeme být do černé díry neodvolatelně vtaženi a naše tělo se protáhne jako dlouhá tenká nitka. Avšak hmota, která se spojila do kotouče, jenž obklopuje černou díru, by si zasloužila, abychom si ji prohlédli, v případě, že bychom tuto cestu přežili, a takový případ je velmi nepravděpodobný. I když obecná teorie relativity může pomoci člověku včas odhalit černou díru, aby se zachránil při své výpravě kosmem před pádem do této zkázy, přesto ani tak důmyslný výtvor lidského intelektu člověka člověka nemůže uchránit od všech černých děr v kosmu. Člověk nežije věčně a jednou zemře a nakonec stejně v nějaké černé díře skončí i s příručkou obecné teorie relativity.
Je jisté, že když se na zátiší s jablky dívá člověk v duchu aristotelského realismu, tedy sleduje ovoce tak, jak je, s jeho tvary a barvou. Pakliže se na to dívá člověk v duchu relativismu, tedy počítá, kolik je tam jablek, v jaké jsou vzdálenosti, kolik bude potřebovat energie na přiblížení se k nim, aby si je mohl přivlastnit, a kolik kalorické energie mu to vynese, atd. Teorie relativity pak ještě připomene, že mezi sledovanými jablky není úplná tma, ale kvantum světla, a zapomene, že to kvantum světla tam přidává právě sobecká vypočítavost člověka, který si to všechno přivlastňuje.
Ještě větší nebezpečí než černé díry v kosmu představuje pro účastníky nebeské výpravy napříč kosmickým oceánem do věčného přístavu těžký hřích. Moderní věda by slovo "hřích" nejraději docela vynechala ze slovníku. Ochotně ho nahrazuje slovem "přestupek". Taková maličkost, se kterou prý straší jen několik skalních konzervativců mezi kněžími.
Jenže kdopak má právo určovat, co je hřích, zda urážející nebo uražený?! Nepochybně uražený a podle toho se musíme řídit i my. Z pohledu filozofa je hřích nepřítomností povinného mravního dobra v lidském úkonu. Je to nedostatek povinné dokonalosti ve vztahu k lidskému cíli. Spočívá v tom, že lidské jednání není usměrněno tak, jak to vyžaduje cíl lidské osoby, tedy že člověk nejedná podle pravidla správného jednání, podle zákona.
Jenže zákony jsou různé. Třeba zákon fyzické přirozenosti, který ukládá náležitý fyzický tvar. Odporování tomuto zákonu způsobuje fyzický patvar. Zákon uměleckého pravidla platí zase pro tvorbu lidského díla. Jeho přestoupení má za následek zmetek. Morální zákon je zákonem ve vlastním smyslu. Týká se lidské vůle. Stanoví povinné mravní cíle, o něž má člověk usilovat, zapovídá určité cíle, o které člověk nesmí snažit ani přičiňovat. Hřích má vždy původ ve vůli, a proto je mravně přičítatelný a trestuhodný.
Nejvyšší zákon je věčný zákon Boží. Z tohoto pohledu je hříchem každý výrok, úkon nebo žádost proti věčnému zákonu. Je to dobrovolné přestoupení nebo opomenutí Božího zákona.
Třebaže ve hříchu působí "jiné zákony" než ve ctnosti, a tedy i časoprostor hříšníkova životního mikrokosmu se liší od časoprostoru mikrokosmu světce, přesto z toho neplyne, že by člověk měl ve svém životě počítat s hříchem. Člověk si na cestě k dokonalosti nesmí zakalkulovat do své životní pouti hřích, protože je to cesta zpátky. Stejně tak neplatí, že si člověk musí zakalkulovat do své plavby nebeskou archou napříč vesmírem nějaké černé díry jako nutné zastávky, nebo si snad z černých děr vytvářet prostředky rychlejšího pohybu v časoprostoru. Černá díra je vždy nebezpečím pro poutníky časoprostorem, neboť tvoří mezeru v plynulém čase. Kolem ní je gravitační vír. Není žádná záruka, že by nějaká černá díra musela mít dno, kam by člověk dopadl do jiného časoprostoru a uvízl by v něm. V černé díře není žádná záruka návratu do vlastního, původního časoprostoru.
Člověk ponořený do světa však namítá: Když se nemám spoléhat jen sám na sebe, kdopak mi pomůže vyhnout se životním úskalím? Když se nemám uchylovat k vypočítavému užívání obecné teorie relativity, kdo mi pomůže zachránit se před pádem do černé díry?! A když se mám v duchu neměnného pojetí času ponořit do pravdivého poznávání skutečného světa, kdo mi pomůže zachránit se před kosmickou katastrofou? Sám Stvořitel a udržovatel všeho stvoření. V časoprostoru kosmického oceánu našeho života, kde hrozí mělčina či korálové útesy, postavil Bůh výstražné majáky, abychom neztroskotali na úskalí hříchu. První zbudoval na počátku stvoření, v pekle, druhý postavil na počátku dějin lidstva, v ráji, třetí vztyčil na rozhraní věků, na Kalvárii.
Maria, Hvězdo Mořská, Královno nadhvězdná, vypros nám u svého Syna Božího, dar bázně Božích dětí, abychom hříchem neohrozili naši plavbu do věčného přístavu.
První maják je v pekle. Andělé, Boží tvorové, o maličko větší než lidé, skuteční Mimozemšťané, duchové bytosti s nadlidskou inteligencí a vůlí, nejkrásnější obrazy Boží, čestná stráž u Božího trůnu, si měli zkouškou zasloužit věčnou blaženost. Církevní Otcové uvádějí, že jim Bůh představil svého Syna jako Syna člověka, aby se mu klaněli jako Bohu. Sv.Pavel píše: "A když chce uvést Prvorozence do světa, praví opět: Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!" (Žd1,6) Tehdy se projevila mezi anděly nepravost (Ez28,15). Pyšně povstává Lucifer-Světlonoš, strhne ssebou množství jiných (Zj12,4) a volá: "Na nebe vystoupím, nad hvězdy postavím trůn svůj, budu podobný Nejvyššímu, nebudu se klanět" (Iz14,14). V tu chvíli zahřmělo Michaelovo slovo nebem: "Kdo jako Bůh!" V tom okamžiku "viděl jsem, jak satan padá z nebe jako blesk" (Lk10,18). "Bůh neušetřil anděly, kteří zhřešili, ale svrhl je do temné propasti podsvětí a dal je střežit, aby byli postaveni před soud" (2Petr2,4). "Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu!" (Iz 14,12)
Tak trestal Bůh, svrchovaně spravedlivý, ale i nejvýš milosrdný. Jestliže u andělů shledal nepravost, co teprve u těch, kteří bydlí v domech hliněných, u člověka, který je prach a popel!? Sv.Jan Zlatoústý měl v cele obraz pekla, u něhož se denně zastavil k rozjímání a na odchodu si říkal: "Všechno, jenom ne hřích. Hřích pochází z pekla a vede do pekla." Svatý Bernard píše: "Křesťane, sestupuj za živa do pekla, abys tam nemusel po smrti." Nezavírej oči před tímto majákem a neztroskotáš na úskalí hříchu.
Druhý maják zřídil Bůh na břehu oceánu světa na prahu dějin lidstva v rajské zahradě rozkoše. Ó, ráji, dávno ztracený, všechny národy na tebe vzpomínají a básník Milton o tobě zpívá! Tam, v prostředí nejvzácnější krásy a divů přírody, došlo k největší katastrofě, hroznému ztroskotání lidstva, horšímu než potopa světa. "Ďáblovou závistí vešla do světa smrt" (Mdr 2,24). Ďábel se sám uvrhl do neštěstí, proto ze zloby a závisti se tam snažil strhnout i člověka, a pekelné dílo se zdařilo. Jednou rukou mu podal zapovězené ovoce, druhou mu vzdal ráj. Člověk zatoužil být jako Bůh, neposlechl Boha a stejný meč Michaelův, který srazil s nebe Lucifera, vyhnal naše prapředky z rajského prostředí. Hříchem se země změnila v prostředí smutku, bolesti a utrpení. Nemoci a smrt se na ní rozšířily. Uvolnily se vášně a zaplavily svět. Druhý maják stojí v ráji a varuje před nebezpečím hříchu.
Až dosud hřích způsobuje lidské duši i tělu zhoubu, vyvrací ráj z mikrokosmu v samotném srdci člověka. Svatý farář z Ars říkával, že hřích má největší továrnu na kříže. Když se rozhlédneme po světě, vidíme, že má pravdu. Kdekoli jsou strhány ploty desatera, tam vnikla divoká zvěř. Jaké neštěstí přinesla světu nevěra! O znesvěcování svátečního dne a krádeži říkával tentýž světec, že jsou nejkratší cestou k ožebračení a zbídačení národů. Vymoženosti spotřební demokracie jsou draze vykoupeny hladem většiny obyvatel světa, narkomanií, antikoncepcí čili postupnou sterilizací, degenerací národů. Hřích má skutečně největší továrnu na živé kříže.
Avšak ještě je zde možno radovat se na palubě nebeské lodi, církve svaté. Když Bohem požehnaně vypravená nebeská archa lidstva v pravěku ztroskotala na úskalí prvotního hříchu a zaplavily ji vlny hořkosti, sestupuje Syn Boží, aby z trosek zbudoval krásnější nebeský koráb než byl původní, totiž loď Církve svaté, raketoplán spásy lidstva.
Pro naši spásu a k našemu zabezpečení, abychom znovu neztroskotali na úskalí hříchu, postavil Bůh třetí maják do oceánu vesmíru, na rozhraní dvou období dějin lidstva a celého světa, svatý Kříž na Kalvárii. Pohled na ukřižovaného a probodeného vtěleného Syna Božího hlásá: Jediným a největším neštěstím je těžký hřích. Tato pravda září jako rudý plamen z jeho pěti ran do celého vesmíru. Beránek Boží, který snímá hříchy světa. Tak dohnal hřích světa samotného milujícího Boha v lidské přirozenosti až na kříž, aby si kvůli naší spáse dal protnout své Nejsvětější Srdce. "Bůh neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás všecky jej vydal" (Řím 8,32), "aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný" (Jan 3,16).
Uvažuj často pod křížem, pohlížej na probodeného, nejen očima, ale především srdcem! Kdo tam umírá v nesmírných bolestech? O kom to platí slova: "Jsem spíše červ než člověk, potupa lidství a povrhel chátry?" (Ž22,7) Je to věčný Bůh, můj Bůh a Pán. Kdo jej trestá? Bůh neušetřil vlastního Syna. Zač jej trestá? Byl raněn pro naše hříchy. Tak nám Láska Ježíše Krista zbudovala výstražný maják, abychom jasně poznali, co je hřích a co způsobuje. Pamatuj: "Děje-li se toto se stromem zeleným, co se stane se suchým?" (Lk23,31)
Učiň výměnu svého pomíjivého srdce s nabízeným Srdcem Nejsvětějším! Otevři mikrokosmos svého vnitřního životního prostředí, který ti byl svěřen ve tvém srdci do správy jako moudrému hospodáři, aby v něm Bůh našel svou příbytek a svatostánek, a mohl jej proměnit v božské prostředí!
Panna Maria ví nejlépe z lidí, co přikovalo jejího Syna na kříž! Byl to hřích. Ona nejlépe ví, že lidstvo si nejvíce škodí hříchem. Proto při svých posledních zjeveních volá Matka Boží úpěnlivě: "Pokání, pokání!"
Máme to svědomí, že bychom chtěli lehkomyslně zraňovat Neposkvrněné Srdce své nebeské Matky? Ty meče bolesti jí vrazili lidé kdysi z nevědomosti do srdce. Ale co my, Boží děti? Čím bychom chtěli my omluvit svou bezohlednost ke svaté Panně? Když nemáme ohled na Otce nebeského, mějme ohled aspoň na mateřské srdce Panny Marie. Ona nám svítí jako zářný ideál neposkvrněného života. Nejen že byla uchráněna od dědičného hříchu, ale zůstala během celého svého pozemského putování uchráněna od každého hříchu osobního! Chceme-li, aby nás Bůh přijal do svého nebeského přístavu, jako tam přijal Pannu Marii, musíme jednat podle jejího příkladu, vyvarovat se hříchu a činit dobré.
Matko Boží se svým Synem, pros, ať v hříchu nezahynem,
dej nám s tebou shledání, blaženost bez skonání! (B.)

+ + +

ANDĚL STRÁŽNÝ

Nejsou jen zelené stromy
a modrá obloha.
Neviditelné a přesto poznatelné.

Kde je můj anděl?
Anděl strážce.
Ani vlastní matka
nesdílí tolik můj vlastní osud.
Asi anděl pláče,
ale především horečná činnost pro mě.

Je to můj přítel.
Jen nezklamat.
Jen se nepropadnout
v okamžiku smrti.
Karel Dachovský

+ + +
Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP
Ovoe Ducha sv.
Po jejich ovoci je poznáte. Věčně pro všechny případy bude platit toto rozeznávací znamení Ježíše Krista. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce, a naopak.
Duchovní život je životem, který se rozlévá z vyššího zdokonalujícího nadání, jež je též účastí na Božím životě. Duchovní život je životem z působení Ducha.
A proto jen ten život je skutečným životem duchovním, jenž nese též ovoce tohoto působení Ducha.
Plody Ducha jsou zkušebním kamenem pravosti či nepravosti našeho duchovního života.
Ovoce Ducha je výsledek, korunou stromu, vrcholem jeho života, jeho vzrůstu, sadařovy práce. Ovoce Ducha je výsledkem stromu, výsledkem života, na němž plody rostly, zrály a byly připraveny jako odměna pilnému hospodáři. Náš duchovní život vyrůstá ze stromu Ducha, z jeho života, který nám sděluje své vyšší zdokonalující nadání. Život podle tohoto nadání a z něho je životem ctností a darů. Ctnosti nás vedou jednat podle Boží vůle a dary Ducha nás vedou, aby v nás mohl Bůh svou vůlí přímo působit, takže bychom byli schopnými nástroji Ducha. Dary Ducha nás osvěcují vyšším světlem, vedou nás božskými cestami.
Když jsme takto uzpůsobeni nadpřirozenými ctnostmi, Bůh je naším nejvyšším Pánem nejen teoreticky, nýbrž proniká svou vůlí každý náš úkon. Dary Ducha nás dokonale připoutávají k Bohu, když z nás činí v němž proudí sdělovaný vyšší život, čím dál tím dokonaleji božskému životu nesdělenému podobný. Potom tento duchovní život dozrává a přináší ovoce.
A protože je tento duchovní život způsoben Duchem, proto i jeho koruna nese na sobě stopy, zvláštní známku působení Ducha Proto ovoce duchovního života, který je z Ducha, přináší také zvláštní ovoce Ducha.
Na tomto ovoci se pozná, zda v nás žije Duch svatý, anebo lživý duch světa, tedy zda jsme se krutě mýlili a podléhali sebeklamu a klamali i duchovního vůdce. Celé rozeznávání duchů je usnadněno právě tím, že každý strom musí vydat své ovoce a že také život Ducha v nás musí vydat ovoce života Ducha.
Duch svatý je Duchem pokoje a míru. Je to zář lásky, ba samotná láska. Je to světlo, které je podmínkou života. Ovoce má tuto základní vlastnost a podmínku, aby bylo životem čili plodem stromu, vzrůstu a práce, že korunuje práci a vzrůst, že je proto něčím sladkým a občerstvujícím. Proto jen tehdy žijeme duchovním životem, když náš duchovní život je pro lidi dobré vůle občerstvením, plodem, nasycením, když má i pro nás určitou sladkost a líbeznost. Vyšší duchovní život, v němž právě tkví život mystický, spadá do jakéhosi tušení, skoro zakoušení sladkosti Boží v nadpřirozené lásce naší, kterou se právě spojujeme s Bohem. Proto je normální cestou duchovního života, že nám Bůh není nepříjemný, a že přemáháme hřích nechuti k Bohu konečně a vítězně. Nakonec nalezneme nejvyšší štěstí, třebaže smyslově jen v náznaku cítěné, ale přece jen celou bytost pronikající a řídící, jedině v Bohu.
Blaženost v Bohu je základní ovoce Ducha sv. Jednotlivé plody Ducha lze seřadit (STh,I,II,70, 3) na základě listu sv.Pavla (Ga 5,22).
Toto blažené spočinutí v Bohu vyplývá z dokonalého zhodnocení všeho, z dokonalého a správného uspořádání svých vztahů ke všem dobrům. Duch je láska a proto jeho první ovoce v duších musí být láska. Čím je láska dokonalejší, tím zralejší je ovoce, a čím zralejší ovoce, tím větší je uspokojení z něho, protože více je naše.
Čím více je Bůh náš, tím více vzrůstá radost, další plod Ducha. Radost čistá, svatá radost.
V okolním světě sledujeme jako by nám odlétla opravdová radost z našich srdcí. Dnes se dovede většina lidí jen lehkomyslně smát, chechtat laciných vtípkům a slovním hříčkám, vysmát se klopýtnutí jiného. Neznají pravou radost, protože kdyby znali radost, tak budou věřit. Raduje se ten, kdo má dobro. Boží dítě se nespokojí s částečným dobrem. Tím se liší od širokých mas dětí světa. Právě proto jsou mnozí dnešní lidé tak smutní a zatrpklí, protože jiné dobro nechtějí. Každé dobro, všechny dary zde na světě nám neúprosně prchají a proto nemáme radosti, protože nemáme z čeho se radovat. Tak rozumíme svatým, kteří byli nenáviděni, štváni, pomlouváni, kterým se třeba nic na světě nepodařilo, a přesto měli radost, přesto byli šťastni. Měli jediné dobro - jedinou perlu. Díky tomu jim už nic nebylo neštěstím, protože všemu rozuměli v Bohu. Byli hluboce přesvědčeni, že Bůh je dobrý, a že vše, co posílá, třeba to je strašné, a vyhlíží to navenek jako očividná porážka Boha samého v lidech a ve světě, přesto i to je dobré. Nevíme jak, ale přece jenom je to dobré.
Tak chápeme na jedné straně sv.Filipa Neri, který pod Gianicolem běhal a křičel se svými hochy, který sršel vtipem a šprýmem. Stejně chápeme na druhé straně zase křečovité askety, kteří se nade vším pohoršují, a pro které umělci a básníci jsou jen zbytečnou přítěží pro jejich strohou morálku a hodí se jenom k jejich přesvatému pohoršení. Takoví nejsou svatí, ani nejsou praví asketi. Nevydávají ovoce Ducha, jež musí být radost, protože láska je radostná. Jenom nenávist je smutná. Musí být, protože je pekelná a peklo, to je smutek a nenávist.
Kdo má Boha, čeho by se obával? Co může svět odejmout? A když mu odnímá, co tím ztrácí? Jde ještě za těmi, kdo ho obrali o všechno a kteří mu jako u jednoho světce zapomněli jeden peníz ukrást, jde za nimi a i ten peníz jim odevzdává. Jednají jako bl.Jordán Saský, druhý představený dominikánského řádu, který, když oslepl na jedno oko, svolává bratry do kapituly, aby s nimi zapěl oslavné Te Deum, že byl konečně zbaven jednoho nepřítele, který ho pohoršoval pohledem na hřích. Jedině ten se hádá a je neklidný, kdo ještě nemiluje dokonale Boha, kdo vedle Boha ještě miluje další věci a bouří se pro ně, když mu je někdo chce odejmout.
Proto jsou svatí. Církev je s nimi neochvějná proti nepřátelům. Proto ukládá nezlořečit jim! Vždyť nakonec nepřátele s Boží milostí přemohou. I kdyby nám všechno vzali, cožpak nám vezmou Boha a Boží lásku a pravdu? Dokud je Bůh v našem srdci stále ještě cizincem anebo obklopen bůžky, pro které žárlíme, bojujeme, dotud nežijeme duchovně. Žít duchovně znamená život z nadpřirozené lásky, která zná jen jediný předmět. Naplno se obrací jen k jedinému a vše ostatní přechází a míjí.
Bůh je věčný a proto shovívavý. Netrestá hned. Vyčkává. Kdo žije v Bohu a podle Boha, přenáší se přes délku času, protože žije věčností a čas dovede přeplout v naději a vytrvalém čekání. Ví, že zde nelze najít rozřešení všeho, že nutno čekat, protože i Bůh chce čekat, dát nám čas ke zkouškám a jiným k nápravě. Prožívá smysl zla a bolesti, jejich nadpřirozenou hodnotu. Celý jeho život je nadpřirozeně zaměřen. Proto dovede i bolest a smutek i osamění nadpřirozeně zužitkovat.
Každný pravý svatý je shovívavý, že poznává v Bohu svou vlastní ubohost, a to, že sám tolikrát potřeboval a ještě stále bude potřebovat, aby i jemu Bůh počkal a dal novou šanci. Proto je shovívavý k chybám, křivdám a urážkám bližních. Mstitel, který si vždy a za každou cenu i za cenu pohoršení zjednává své opravdové či domnělé právo, není na výši v duchovním životě. A když si to myslí, klame se.
Vedle bolesti a zla od jiných je náš život zatížen bolestmi a strastmi všeho druhu. Jen ten, kdo žije z milosti posvěcující, zná hodnotu, smysl a význam bolesti. Jedině ten si dovede zodpovědět otázku: Proč je tu utrpení, proč trpím bolest a zlo? Dovede si nakonec říci, že těm, kdo milují Boha, má vše pomáhat k dobrému. Kdo tedy žije v Duchu, je trpělivý. Netrpělivost ukazuje na nedůvěru ve vyšší život, v dobrotu a spravedlnost Boží, která nakonec všechno urovná a rozhodne.
V Bohu jsme zakotveni. Jsme jeho děti a žijeme ze života, který nám sděluje v milosti posvěcují. A proto ve všech vidí bratry a se všemi jedná jako bratr. Ovoce duchovního života z Ducha je tedy dobrota, nebo přívětivost, dobrotivost, mírnost a tichost a věrnost nebo důvěra. Jako Bůh jedná laskavě, vlídně, tiše, dobrotivě, tak i ti, kteří jsou jeho, nutně se musejí snažit o totéž. Dokud jsme hrubí, tvrdí, nelaskaví, pamatujme, že jsme ještě daleko od Boha. Ti, kteří jsou trýzní pro své okolí, kteří jen surovou rukou dovedou druhé ovládat, kteří neumějí mírně léčit, mírně provádět i operativní zákroky, kteří jsou jen postrachem, po jejichž smrti si lidé dobré vůle musejí oddechnout, postrádají Božího Ducha.
Když Bůh je naším nejvyšším Dobrem, pak se nedáme strhnout slastmi a radostmi, které jsou nekonečné níže pod radostí, jakou máme mít z obětí Boha. Nedáme se uchvátit povrchní nabídkou reklam, avšak nedáme se oslnit a ohlušit ani přirozenými radostmi. Zdrženlivost a čistota střeží naši vnitřní svobodu, abychom se nestali otroky těla, světa či falešného ducha světa.
Ovoce Ducha je výsledkem vedení Duchem Korunuje jeho působení v našich duších. Proto je úkolem duchovního života odbourat překážky působení Ducha v nás, či neklást v sobě překážky působení vyššího nadání. Uchopiti je, jakmile přijde, zmocnit se ho, co nejvíce jej využít. Prakticky řečeno, znamená to, žít podle ducha zásad nadpřirozeného života, ne podle ducha tohoto světa, ne podle ducha naší vlastní sebelásky a pýchy.
Ovoce Ducha je naše nadpřirozené věrné zrcadlo a ukazatel. Často podle něho kontrolujme sami sebe. Ale přísně a bezohledně. Nic si nepřikrášlujme ani nenalhávejme. Sledujme, jaké ovoce vydává náš život ve styku s Bohem, s bližními a s dary světa, které nás mají přivést k Bohu. Ať už jsou to dary příznivé v dobru nebo nepříznivé v podobě zla, máme je s Boží milostí dobře a krásně a pravdivě přetvořit.
Pak nebude duchovní život planým sněním, nebude sportem, jak u mnohých dobrodružných povah bývá, nebude možno, aby nás zmátl, aby nás chytil na naši skrytou ješitnost, pýchu a touhu po moci, a zotročil nás vůní a chutí moci aj. Naopak duchovní život pro nás bude stále podnětem k novému rozmachu, k novému obrození duchovnímu.
Duchovní život je život Božích dětí, vedených dary Ducha sv. a žijících ve shodě s Božím řádem a stále přibližujících k Bohu a jemu se připodobňujících, a takto dospívajících v nerozlučné Boží přátele. Tomáš Bahounek OP

+ + +

ČERNÝ ANDĚL

Na chvíle mé únavy Dusí mě
číhává anděl ve tmě úzkosti
s černými křídly - a jeho potměšilý smích
páchne rouháním
Hbitě je rozprostírá
proti Světlu A potom
a mate mě křivými obrazy
jejich stínu potom pokaždé
nastává zápas
po němž mi v ranách
zůstávají zabodnuta
černá pírka
Jarmila Konečná

+ + +

Zprávy: V neděli 15.12.2002 v 16,30 hod. se uskuteční vernisáž expozice "Brněnské Angelikum-Setkání mezi anděly". Představí se soudobí čeští a moravští umělci, křesťané z řad katolíků, evangelíků i pravoslavných, ale i hledající. Tématem děl je ANDĚL. Svými díly se představuje Vladimír Matoušek, Jaromír Gargulák, Miloš Strnad, Otilie Demelová-Šuterová, Jaroslava Lázničková-Velebová, Eva Táborská, Jiří Hranička, Ivan Kříž, Jiří Kříž, Miroslav Netík, Veronika Kamila Planerová, Pavel Kryl, Eva Mužiková, Cyril Karel Votýpka, Hořava, Marie Plotěná, Sergej Kulina, Marie Vávrová, Emilie Hostašová, Augustin Čech, Dana Marková, Sylva Lacinová, Hana Langová, Barborka Mayerová, Denisa Belzová, Milada Klimentová, Lenka Kozohorská, fra Dominik Jiří, Karel Dachovský, Eva Lopourová, Ctibor Bayer, Oldřiška Keithová, a další.
Po úvodním slově následuje koncert filharmonie.
Brněnské Angelikum je přístupné veřejnosti ve všední den : 17 - 20 hod, v neděli 9,-12, 17-20 hod. Expozice potrvá do 15.ledna 2002