|
Ročník XIV., číslo 12. prosinec 2008
Obsah: Volání z betlémských jeslí, E.Lopourová,Církev, L.Lopraisová,
Proměna, Narození v Betlémě, E.Lopourová,Matka Tereza, Každý hledá svou
životní hvězdu, E.Lopourová, Bílé, Besední řeči (34). Ct.Martin z
Kochemu, Výklad mše svaté, E.Lopourová, Křesťan, Tomáš Merton, Polámané
kosti, E.Lopourová,Otec, Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely,
Zprávy
V tyto dny setrváváme u jeslí a díváme se na chudobu betlémského Dítěte.
Ten, jehož nebesa obsáhnout nemohou, stal se ubohým lidským dítětem,
vyvolil si chudobu jako průvodkyni životem. Snad právě pohled na
Jezulátko v Betlémě objímá lidská srdce a otevírá je k blíženské lásce.
V den před Narozením, kdy si připomínáme a očekáváme štědrou ruku Boží,
která nám dala Božího Syna, neodchází nikdo s prázdným od našich dveří.
Ale proč jenom tehdy? Proč jsme si tak zúžili obzory křesťanství jen na
nějaké slavnostní okamžiky? Kristus přišel na svět, aby nás naučil
správné cestě životní. Svým životem a svou naukou.
Dnes, kdy hýbají světem sociální problémy, se zadívejme k jesličkám, k
Tomu, jenž přišel na svět, aby „všude činil dobře" a budeme mít
rozřešeny všechny problémy. Jeho nauka je řeší jedině správně, protože
ona jediná vysoko vyzdvihuje důstojnost člověka. Kolik těch
nejrůznějších nauk se dnes objevuje a každá z nich tvrdí, že ona přivede
člověka, k blaženosti. A činí tak scestným způsobem. Třídní či rasová
nenávist jim má být pomocnicí.
Kristus však začíná jinak: láskou k Bohu a bližnímu. A na tomto základě
se dají vyřešit všechny otázky, které doléhají na zmučené lidstvo.
Na jednom projevu řekl jeden z našich politiků: „Bylo by dobře na zemi,
kdyby si lidé vzpomněli, že základem správného uspořádání světa je
zachovávání Desatera a zachovávání blíženské lásky". - To je líc. A rub?
Všichni politici to dobře vědí, že náboženské zásady a příkazy řeší tyto
problémy uspokojivě a jedině možně, a přece se pod vyrudlou korouhví
bojuje proti náboženství a Kristovu Církev omezují, kde se dá! A člověk
by je podezíral, že si tito lidé, v jejichž rukou je dočasně osudí
národa, nepřejí, aby lidstvo žilo v pokoji a míru, nýbrž naopak si
přejí, aby bylo na této zemi co nejvíce bídy a soužení.
Význam příchodu Dítěte-Ježíše na svět je dalekosáhlý pro celé lidstvo.
Jeho nauka promítnuta do života lidí osvětluje jako blesk slabiny lidské
duše a zároveň žárem lásky rozohňuje lidské srdce ke konání dobra.
Nebylo by třeba tolika všelijakých nařízení a zákonů, kdyby lidé
zachovávali nauku Kristovu.
První poselství Božího Dítěte světu a první jeho dar byl: „Pokoj lidem
dobré vůle". Proto Bůh stvořil dva lidi, aby nebylo* člověku samotnému
smutno, aby nebyl odkázán jen na sebe, nýbrž aby si lidé navzájem
pomáhali. To mohou Činit jen ti, kdo jsou dobré vůle.
Nezapomeňme na odkaz z jeslí: Boží Dítě si přeje, aby člověk ctil
člověka a aby se navzájem lidé měli rádi a pomáhali1 si. A jestliže o
svátcích měknou jaksi lidská srdce pod dojmem lásky Boží, je nutno si
uchovat toto lidsky dobré srdce po celý život, nikoliv jen pro ony
sváteční okamžiky o Vánocích. JZ
| |
+++
C Í R K E V
Říkáte vykácený sad
Babiček pár v kostelních řadách
Kritice světa vydaná na pospas
Výhonek zelený
Útoky odevšad
Však chráněný
Dlaní zahradníka
Co poskytne mu opory
Bázlivá před větrem
Že poláme ji
Však zahradník je trpělivý
A čeká bez kompromisu
Ve své péči
Až zazelená se
A plody ponese
Chci abys byla bylina
Smutek a zoufalství
Světa léčila
Eva Lopourová
+++
P R O M Ě N A
Prázdnota mě prostoupila
volala po naplnění
hej Mistře
naplňte bistře
prázdný džbán
vždyť hodnoty by neměl sám
kdyby s radostí nehostil moudrosti nebeské
křišťálové vody
život nesoucí
slunce hostící
i měsíc z hvězdami
kdopak poví mi
co stalo se?
Ladislava Lopraisová
+++ |
|
K tomu, aby přitáhl všechny lidi, zřekl se všeho už od kolébky. Proto,
abys našel Boha a mohl se v tobě zrodit, musíš se také napřed všeho
vzdát.
Kdo se narodí jako Boží dítě? Ten, kdo se nezrodil ani z vůle muže, ani
z krve, nýbrž z Boha. Ježíš se od malička vzdává všeho. Čekal, až docela
zchudne Davidův rod. Čekal, až najde chudé děvčátko, prosté a pokorné,
které už nečeká na žádnou slávu, dokonce nečeká ani na slávu Matky
Spasitele, a které se docela oddává samotnému Bohu. Čekal na dívku,
která se úzkostlivě nechvěje ani o svou čest, protože má být Matkou
Toho, jenž bude oloupen o všechno, o dobré jméno, dokonce i o život.
Ježíš má umřít jako vyvrhel. Proto čeká na matku, která kvůli němu
ponese i stín podezření cizoložnice. Tak se setkali tito dva: Ježíš,
Bůh, který se stává člověkem v krajní bídě a hrozné opuštěnosti, v
největším podrobení moci, když jako Žid je na rozkaz římského císaře
hnán daleko od svého teplého domova nazaretského, aby se vrátil domů až
po strastiplném útěku a pobytu v nehostinném cizím Egyptě. V největším
ponížení, když nenajde jediné místo k svému narození než v chlévě, když
vydává sebe i svou matku palčivé starosti, jak zaopatří své dítě v
cizině, kam si mohla vzít jen to nejnutnější. Tak se narodil v době
ponížení svého národa i svého rodu. Narodil se daleko od domova. Narodil
se, až jeho Matka nemá už skoro nic pro něho, dítě Boží.
Tento obraz je začátkem pozemské dráhy Božího Syna. Tak přichází na svět
a jedině tak přichází do duše, která se podobně všeho vzdá, která se ode
všeho osvobodí, do duše dobrovolně úplně chudobné. Pokud budeš mít
cokoli stvořeného, v čem si budeš libovat, na čem si budeš zakládat, v
čem budeš mít svůj domov, nesestoupí do tvého srdce ten, jenž hledal
jenom Boha a pouze Jeho království. Prober celý svůj život, všechno,
jedno po druhém, na čem lpíš, v čem vězíš. To všechno jsou překážky k
tomu, aby se mohl stát dokonalým Božím dítětem, aby se Bůh mohl dokonale
zrodit ve tvém životě. Teprve až překonáš tuto překážku, můžeš začít
rozjímat. Prohlédni všechny záhyby svého srdce, čím vším visíš na
stvořeném, a čím vším stvořené ulpívá na tobě.
Proč přišel Kristus do takové chudoby? Chtěl vysvobodit člověka z pout
tvorů a ze závislosti na tvorech. V tom byl spáchán první hřích, že se
člověk rozhodl raději pro tvory než pro jejich tvůrce, že dal tvoru
přednost před Stvořitelem. Od té doby jsou všechny hříchy útěkem od Boha
k tvorům. Jsou nejen přeceňováním tvorů a podceňováním Boha, ale jsou
nadsazováním tvorů nad Stvořitele. Boha najdeš v naprosté chudobě ducha,
až se od všeho osvobodíš. Napřed se musíš osvobodit od svého počtářství
a vztahovačnosti všeho k sobě. Když uvidíš hrušky, nebudeš počítat,
kolik jich máš, ani kolik za ně utržíš, ale budeš chválit jejich
Stvořitele. Až nebudeš nic očekávat od tvorů, až přestaneš od nich
očekávat hlavně svůj prospěch, své štěstí, svůj blahobyt. To neznamená
zbavit se smyslů, ani schopnosti myslet a ani přestat chtít. Sleduj vše
a naslouchej všemu, potěš se i duchovně smyslovou útěchou, ale neupínej
k tomu svůj duchovní život. Vždyť to není Bůh. Jako sladkost ve
smyslovém citovém životě také není Bohem. Jsou to pouze jeho dary. Jsou
to stvoření, a není to Bůh sám.
Kristus a jeho svatá Matka se vzdali všeho, i nejpotřebnějšího, ba i
cti. To je ti měřítkem, že se touto cestou dostaneš k Němu, že jen tak
se ti otevře Bůh. Mnoho lidí na tomto ztroskotává. Rádi by spojili
duchovní s tělesným, přirozené s nadpřirozeným, smyslové s nebeským,
všední s posvátným. Od všeho trochu. Představují si duchovní život jako
šťastné proplouvání úskalími tvorů, aby člověk v ničem příliš
nezakotvil. Tito prostřední lidé si příliš zdůrazňují ono "příliš" jako
snahu vyvarovat se každému "ismu", až podlehnou každý nějakému svému
egocentrismu. Vždyť co se dá označovat jako „příliš“? S trochou
obratnosti a vyjednávání s Pánem Bohem se toho dá ještě tolik smlsnout v
duchovním životě se stromu života! A tak je to jen sebeklam. Kristus
později vyjádřil slovy to, co dává při svém narození najevo skutkem. Kdo
neopustí i svou matku a nakonec i svůj vlastní život, kdo nezapře sám
sebe, kdo se vrací pochovávat své mrtvé bližní, ale i mrtvé vzpomínky,
tvé touhy a ideály hodné pohřbení, ten není hoden Krista. Ježíš se
ukázal být hodem Božího synovství. Když Bůh a služba Bohu, tedy se patří
všechno odložit a nic si neponechat, co by mohlo člověka nějak
uspokojit, jakkoli ho zdržovat na cestě v tom, aby jen Kristus byl celou
láskou a celou snahou člověka.
Na tom ztroskotává duchovní život mnoha lidí. Stále si ještě ponechávají
mnoho svého, soukromého, a potom se diví, že se jim Bůh docela nesdělí,
že se jim zcela neotevře a docela se jim nedá. K tomu, aby se mohl Bůh
zrodit v lidském srdci, abys mohl být dokonale Božím dítětem, musíš
chtít být JENOM dítětem, a ne současně být dítětem světa a těšit se z
nabídky světa. V té míře, v jaké se vyprázdníš od závislosti na všem
stvořeném a nakonec i od sebe sama jako tvora, pouze v té míře se Bůh
také otevře a sdělí tobě. Proto Bůh někdy těžce zkouší a navštěvuje
vyvolené, aby je zbavil všeho, co brání ve vykoupání v posvátné lázni
jeho lásky.
Spasitel přichází jako dítě, prosté, bezbranné, bezelstné dítě. Jako
dítě ve všem odkázané na svou matku a na svého pěstouna.
A co ty? Jsi zrovna tak i prostý, tak oddaný a odevzdaný svému
duchovnímu vedení, vedení Božímu, jsi doopravdy prosté dítě, které se
nehádá s Bohem, které s ním nevyjednává, neklade Bohu žádné podmínky ani
Bohu neporoučí, jak by je měl vést? Jsi jako dítě, které prostě přijímá
všechno, co Bůh sesílá i dopouští, neboť právě ten nejlepší právě pro
tebe právě v tomto okamžiku a zrovna v tomto místě jako projev božské
otcovské lásky, přející svému dítěti všechno nejlepší? Je třeba se
odevzdat bezelstně jako dítě Bohu a pěstounu, který tě přijal z božích
rukou. Je nutno vzdát se i svých zálib a ideálů ohledně toho, jak by sis
představoval Boží vedení.
Bůh někdy nechává člověku okusit jeho vlastní, lidské moudrosti, když si
pořád chce porozumět lépe než Bůh sám. Poskytuje tedy sladkosti, dopřává
mu všechno, po čem člověk touží. Teprve když to člověk vychutná, když se
toho dobere až na dno, a člověk se toho snaží dobrat až do krajnosti,
protože se jedná zase jen o stvoření a tedy omezené Boží dary, až potom
člověk upadá do propasti temnoty a prázdnoty. Pak prožívá jako smutek
svou vzdálenost od Boha, protože pak pozná vlastní zkušeností, že toto
všechno není Bůh sám, a že to nejsou hory jeho bohatství, ale jen
propasti lidské viny. Když se člověk nedá ani pak poučit, aby se
schoulil pod jemné Boží vedení, pak utone v těchto temnotách a uvázne v
těchto vyprahlostech. To je příčinou, že mnozí, kteří se krásně rozběhli
a příliš si navykli na "své" způsoby zbožnosti a na to, jak oni chtěli
Boha "mít", najednou se smutně zastavili. Neporozuměli chvíli svého
navštívení. Neuměli se narodit v betlémské opuštěnosti, v betlémské
chudobě.
Spasitel volá jak pastýře, tak učence, kteří všechno pohotově opustili a
bez dlouhého uvažování se vydali za Božím hlasem a znamením, aby jim Bůh
ukázal, že se z jeslí zrodí nový život jenom tomu, kdo takto prostě,
třeba o půlnoci vyrazí do cizích krajů, kde je daleko vzdálen všemu, na
co byl zvyklý. V tom je velikost víry pastýřů a mudrců, že se nedali
odradit ani chudobou, ani tím okázalým sebepopřením Bohočlověka, ale že
i v tom viděli Boha, ba právě v tom že shledali Boží navštívení.
Je třeba být Božím prostáčkem, abychom nepřijali žádný Boží dar záměnou
za Boha samého, abychom se nepohoršili nad žádným Božím řízením, a
nezaváhali ani v temnotě ani v chudobě ani v oproštěnosti od sebe, jež
Bůh od nás požaduje.
Jako byli pohotoví Maria s Josefem ke všem obětem a všechno se vzdali,
aby zachránili světu Boha, který se pro ně narodil tak, že chtěl přijít
mezi lidi, ale v krajní skrytosti, na okraji společnosti, co možná
nejméně okázale. Tak byli pohotoví prosťáčci od oveček jako tři
královští učenci znalí hvězdných pohybů. Nezastrašila je ani hrozná
římská krutovláda, která potlačovala všechny Písmem ohlašované náznaky
blížícího se Vykupitele. Neodradila je ani samolibost duchovních vůdců
Izraele, kteří zasedli na stolici Mojžíšově, a kteří se vypočítavě
drželi toho všeho vyzkoušeného a lidsky osvědčeného. V tom vidíme
velikost jak pastýřů, tak mágů. A nevíme, u koho byla tato pohotovost
větší a podivuhodnější.
Duchovně už byli připraveni radostně přijmout Boží poselství, ať by se
projevilo jakkoli podivně a neobvykle. Už dávno byli pro ducha tak
chudí, že nečekali Mesiáše ani v paláci, ani v synagóze, které okupovali
jen mocichtiví lidé sebejistí vlastní spravedlností a spásou tak, že už
k tomu Boha i přestali potřebovat. Kdyby pastýři a mudrci lpěli na
stvořeném a pozemském, byli by trpce zklamáni, že přichází jako obyčejné
dítě do prostředí bídy a na periférii společnosti. Oni však byli tak
zduchovnělí, že jim stačilo poselství andělů o pokoji na zemi a o slávě
Boží. Dali se vést znamením na obloze, aby spočinuli v jeho Božím
původci, takže když jim bylo ohlášeno, kde a jak se dá najít, rozběhli
se jak za slávou Boha na výsostech, tak za pokojem, po němž tolik
toužili. Mudrci očekávali především duchovního vůdce a duchovního
vykupitele, takže nebyli zklamáni ani nezájmem, se kterým se setkali na
své cestě za Hvězdou. Nepohoršovali se, když viděli, že se Herodes musel
teprve začít pídit po tom, že by se měl a kde by se měl narodit nějaký
Mesiáš. Nedali se odradit ani tím, že povolaní a úředně kvalifikovaní v
Izraeli nešli s nimi a nehledali Mesiáše. Nedali se odradit ani nečistým
a páchnoucím chlévem, ani prostotou dívky Marie a Josefem, drsným mužem
z lidu, ani dětským pláčem.
Taková musí být duchovní pohotovost člověka, aby mohl uvěřit Bohu, že se
dává prostě sám, a že nečeká, až mu lidé připraví nějaký okázalý a
hlasitý uvítací výbor. Když má člověk porozumět Božímu navštívení, nesmí
si jej dát zastínit ničím lidským. Jinak by neporozuměl a postrádal by
vnitřní připravenost, až se bude chtít Bůh naplno zrodit v člověku.
Teprve když to pochopíš a náležitě se podle toho uvnitř zařídíš a
vykročíš tomu naproti s dětskou prostotou, jsi připraven pro duchovní
Betlém. FK
| |
+++
MATKA TEREZA
(z deníku)
Anděl z Kalkaty s těžkými křídly
Je těžké být nad věcí
A zcela sám
Se svými pochybami
Na všechny se usmívat
Máš mě Bože vůbec rád?
V každé tváři vidím tvého Syna
Zvlášť v těch kdo mají hlad
Trpí zimu žijí v nouzi
Často slyším hlas
Sama si můžeš za nesnáz
Úspěšní a mocní mají tvoje požehnání
V mé stálé nouzi mi Bože posíláš
Svou matku s útěchou
Já své věrné neopouštím
Hlas tvé trýzně je ozvěnou zkoušky
Já způsobím že vytrváš
Eva Lopourová
+++ |
|
|
|
"Když se Ježíš narodil, mudrci uviděli na východě jeho hvězdu, a přišli
se mu poklonit... Hvězda šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde
bylo to dítě. Jakmile uviděli hvězdu, velmi se zaradovali. Vstoupili do
domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem, klaněli se mu a
podali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu." (Mt 2,1-11) Tak touží každý
člověk objevit pravou hvězdu, následovat ji a obětovat se tomu Zjevení,
které ten přírodní úkaz naznačuje.
Co víme o těchto mudrcích?
Mudrci neboli mágové byli učení mužové, znalí hvězdopravectví. Přišli z
Babylonie, totiž z tehdejší Partské říše. Že to byli králové je pozdější
legenda Že byli tři, usuzuje se podle počtu jejich darů. Každopádně to
byli pohané, tedy lidé, kteří neuznávali Boha Izraele, ani jeho Zákon
ani jeho Slovo. Uznávali však řád přírody a poctivě se snažili vyčíst z
něho pravdu, potřebnou k životu. A ukazuje se, že zvláštní přírodní úkaz
je přivedl ke Zjevení. Pokusme se vykročit jejich cestou za Hvězdou.
Jaký by to mělo smysl? Jestliže Bůh něco zjevil, copak je možno o tom
uvažovat nějakým lidským způsobem? Je snad možno se lidsky dobrat k
nějakému smysluplnému zdůvodnění?
Je to možné a je to žádoucí. Ovšem výchozím předpokladem při každé úvaze
o Zjevení je, že to, čím Zjevení je, může říci pouze samo Zjevení.
Zjevení není jedním ze stupňů v přirozeném zkoumání jsoucna, nýbrž je
ryze božského původu. Není ani sebesdílením nejvyšší bytosti, nýbrž
svobodným jednáním osobního Boha. Výraz Bůh zjevuje znamená především,
že Bůh jedná. Toto jednání zasahuje do jsoucna tak, jak samo o sobě je,
a podrobuje je s jeho dobrými i špatnými stránkami soudu. Vyžaduje, aby
se obrátilo, a když uposlechne, tedy je povznáší k dokonalejšímu
uspořádání. Sama jeho poslušnost je totiž počátkem, neboť to, že
poslechnout může, je darem téhož Boha, který je povolává. Patří tedy k
podstatě Zjevení, že je nelze odvodit z přírody, ale že je třeba je
přijmout samo ze sebe.
Stejný Bůh, který promlouvá tímto Zjevením, však také stvořil svět.
Oslovuje tedy své stvoření. Tak vyvstává otázka, zda v tomto stvoření
nejsou uloženy předběžné osnovy Zjevení, a zda by jejich porozumění
nemohlo přispět k pochopení Zjevení. Nejde o to, abychom z něho
odvozovali Zjevení, nýbrž pro zbystření a vytříbení zraku a jiných
smyslů a pro vyjasnění myšlení, abychom lépe poznávali, co je podstatné.
Takové projevy a vztahy, které ukazují na vlastní události Zjevení,
skutečně existují, a dva z nich mají zvláštní význam.
Mrtvá věc, jako třeba krystal nebo stroj, je hotová. Lze ji pozorovat a
prozkoumat. Pokrok v pozorování a zkoumání je možný jen v tom smyslu, že
třeba nebyly ještě zpozorovány některé části celku, nebo že nebyl dosud
prozkoumán vztah jedné části k jiným částem a k celku. V oblasti živé
hmoty je tomu jinak. To, co můžeme zjistit na dosud neznámém zrnu,
neukazuje, jaká rostlina se v něm skrývá. Pozorovatel musí vyčkat, až se
z něj vyvine jeho podoba. Co je živé, není od počátku hotové, ale jeho
existenční formou je růst a přeměna. Co tu zpočátku bylo jen v možnosti,
předchází ve viditelnou skutečnost. Tak je tomu až do posledního
okamžiku, neboť i vadnutí a odumírání je ještě život. Teprve v celé řadě
projevů se podstata stává viditelnou. Tento způsob existence, kdy život
přechází ze skrytého stavu vnitřního způsobení do zjevného uskutečnění,
lze v jakémsi náznaku nazvat "zjevením". Mnohotvárnější ve svých
podobách a bohatší smyslem se stává tento děj u zvířete. Zvíře a jeho
prostředí na sebe navzájem působí, vzájemně se podmiňují, a v
rozmanitosti těchto vztahů prostředí přechází podstata od dispozice k
uskutečnění. K tomu přistupuje také okolnost výrazu. Zvíře pociťuje
pohodu i bolest a je hnáno pudy, jež samy o sobě jsou vnitřní, skryté.
Projevují se však ve změnách vzezření a chování, v pohybech a v
činnosti. V realizaci pudů se projevuje podstata.
V ČEM SPOČÍVÁ ŽIVOT
V napětí mezi možností a bytím. Podstata, zpočátku jen v potenciálním
stavu, se uskutečňuje růstem. Život rovněž spočívá v napětí mezi
stránkou vnitřní a vnější. Co je skryté uvnitř, vyjadřuje se navenek ve
smyslům zřejmých projevech a hnutích. Na rozdíl od všeho neživého, jež
postrádá tuto vnitřní stránku, lze jako existenční formu všeho živého
označit sebezjevování. Avšak na způsobu existence se také zakládají
způsoby jeho poznatelnosti. Neživé lze beze všeho pochopit. Nic
neskrývá. Je-li zrak dost bystrý, postřehne vše. Naproti tomu podstatu
živé bytosti musíme přijmout z jejího sebeprojevu. Také na rostlině a
zvířeti je mnoho toho, co lze prostě konstatovat jako všechno to, co je
zde pouze mechanické. Co přesahuje tento rámec je nutno přijmout, neboť
právě to je vlastní a podstatné. Kdo touží po poznání, musí počkat, až
přejde od zárodku k uskutečnění, ze zakuklenosti v otevřený projev. To
poslední znamená ještě něco dalšího. Znamená to, že tuto skutečnost,
nelze prostě konstatovat, ale že je třeba dospět k ní pozorováním a
pochopením. Pozorovatel se musí zaměřit s příznivým zaujetím a
trpělivostí na vlastní projev živé bytosti. V tomto postoji se odráží
jistá předobrazná podobnost úkonu, který odpovídá vlastnímu zjevení,
totiž víře.
A co samotný lidský život?
Obohacen novými rysy objevuje se uvedený vztah znovu v oblasti lidského
života. Zde to není jen bytostná tvářnost, cit a pudové hnutí, které lze
pochopit teprve tehdy, až se uskuteční růstem a projeví výrazem. Zde je
to duchovní základ, totiž duše, a sobě odpovídající osoba. Také v
člověku je něco, co lze prostě konstatovat, jako u neživého předmětu.
Jiné vlastnosti lze vyčíst z postavy a pohybů jako u rostliny a zvířete.
Avšak to, co je podstatné a vlastní, závisí na nové podmínce, že to
člověk musí sám sdělit. Co člověk uchovává ve vědomí a jak smýšlí, stává
se zřejmým, až když to vysloví nebo udělá. Ke "zjevení" prostřednictvím
výrazu přistupuje "zjevení" slovem a činem. Nevychází ze vztahu mezi
živým a nitrem a vnějškem, nýbrž z napětí mezi duchovním vědomím na
jedné straně a na druhé straně řečí a jednáním. Duchovní touha po pravdě
a osobní úsilí o sebesdílení vyznačují toto "zjevení". Rovněž tak
duchovní hodnocení míry a niterných věcí a osobní smysl pro odstup a
sebezáchovu charakterizují toto "zjevení". Co je svou hodnotou vyšší, je
méně patrné ve svém uskutečnění a klade to větší nároky na toho, kdo je
přijímá. Až do určitého stupně může přijímající něco zkoumat,
konstatovat, vyčíst, ale v konečné a rozhodující instanci musí věřit, že
k takovému sebevyjádření vůbec může dojít, že ten, před nímž stojí, se k
němu nyní opravdu odhodlá. Musí být připraven pozorně je přijmout a
důvěřovat mu.
Celek lidské bytosti není uspořádán tak, že by v něm byly vzájemně
spjaty veličiny hotové co do bytí a konečně určené co do smyslu. Lidé se
nalézají spíše v toku dění, setkávání se a stále se tedy proměňují.
Projevují se výrazem. Jsou tedy stále se sdělujícími veličinami. A to
všechno plyne z tvůrčího duchovního nitra a ze svobodného zacházení s
vlastní osobou. Tak vzniká docela jiný druh setkávání a vzájemného
ovlivňování. Neustále vychází lidské nitro z výhradní oblasti působnosti
duše, z významové sféry ducha a ze svobody osoby, a směřuje slovem i
skutkem k druhému. Neustále se odkrývá jedna lidská existence druhé.
Otevírá se jí s důvěrou, že k ní druhý člověk nalezne vztah, že jí
porozumí, a že ji přijme a uzná tak, jak se dává. Tak se uskutečňuje
lidská existence "zjevením a vírou". Ovšam tato slova jsou chápána stále
ještě v docela světském významu, který však přece výrazně ukazuje na
neznámé možnosti. Tím je také řečeno, že se lidský život neodehrává
prostě a snadno, nýbrž v napětí a v ohrožení. Sebesdílení počítá s tím,
že druhý člověk projeví ochotu porozumět. Avšak ochoty porozumět se
dosahuje tím hůře, čím významnější je záležitost, o kterou jde. Naše
sebesdílení se může také dostat hluchým uším, nepřátelským či nepřejícím
pravdě. Důvěřivému posluchači se zase může přihodit, že to, co přijímá
jako pravé sdílení, ve skutečnosti klame a znetvořuje. Lidský život
založený na "zjevení" je tedy úkolem. Člověk se musí ke zvládnutí daného
úkolu stále znovu a znovu "ve víře" odhodlávat.
A TOHLE JE CELÉ ZJEVENÍ?
Určitě ne. Je to jen jedna stránka Zjevení. Druhou stránkou je to, jak
se duch zmocňuje smyslu nějaké věci nebo události.
Když mám před sebou nějaký stroj, tak na něm vidím nejprve shluk různě
utvářených částí a rozmanitě probíhajících pohybů. Zkoumán, srovnávám,
spojuji, až mi konečně vysvitne celek ve své stavbě a účelu. Stejně tak
v různých formách lidské organizace, v podniku, v obchodě, ve státním
zřízení, napřed vnímám jenom nesourodou směs jednotlivostí. Jsou zde
budovy, stroje, zařízení, lidi, plány, pracovní postupy, atd. Teprve
během dostatečně dlouhého a pečlivě postupujícího zkoumání se zřetelně
projeví celková skladba a souvislosti lidského podnikání. Zrovna tak je
tomu s dějinnou událostí. Pátrám po stopách jednání. Sleduji jednotlivé
stavy a jejich změny. Postupuji od jevů k jejich příčinám, až konečně
vidím, jak se zde utvářel děj lidského života. A tak je tomu znovu a
znovu, když se třeba světu odkrývá význam uměleckého díla, nebo když v
nějakém mravním sporu vynikne, co je třeba učinit, nebo když se vyjasní
vztah k nějakému člověku. Pokaždé je zde zprvu něco zmateného, v čem
přirozeně už zahlédáme dílčí souvislosti nebo tušíme jejich celek. Věci
a vztahy se vzájemně dotýkají a prolínají. Duch vytuší přítomnost něčeho
podstatného, dosud však skrytého, ale snaží se to pochopit. prověřuje
jednu představu za druhou, až se konečně zjeví v nahodilém nutné, v
neúplném celek, v pomíjivém trvalé.
V tomto ději je obsažena velikost i ubohost lidské existence. Stále
znovu vzbuzuje údiv myslitelů, kteří se jej snaží vyjádřit rozmanitými
obrazy. Zvláště krásné je řešení, o jaké se pokusil sv.Augustin, když
vykročil v Platonových šlépějích. Napsal o tom, že "lidský duch se
dotkne předmětu a zpozorní. Snaží se ho pochopit, zabývá se s ním,
srovnává ho s jinými předměty a snaží se ho proniknout. Všechno, co lze
na předmětu přímo pochopit, je neurčité, zlomkovité, pomíjivé. Přesto to
dokládá, že je tu něco, co je platné, dokonalé a věčné. Zápas pokračuje
tak dlouho, až uzraje čas z říše nepomíjivých idejí vyšlehne světlo,
které osvítí ducha. Potom zazáří v předmětu to, co je podstatné: jeho
pravda, dobro a krása." Tomu odpovídá Platonův sedmý dopis, kde mudrc
píše, že "tomu není tak jako s jinými předměty poznání, a nelze to
vystihnout slovy, nýbrž dlouhým a postupným pátráním, zasvěceným
předmětu. Na základě náležitého životního sdílení se to najednou objeví
v duši jako světlo zažehnuté zapadlou jiskrou a pak už se oheň živí
sám."
Duch to vytušil předem, ale nemohl to vlastními silami obsáhnout. Smysl
sem musel zasvitnout z oblasti věčného. Ovšem už od prvního dotyku
působila nepoznaná věčnost. Podněcovala ducha k zápasu o poznání. Až
konečně v jakémsi uzlovém okamžiku, kdy se naplnil čas, sama věčnost
prolomila hranici a předmět se zjevil v jejím světle. Také to lze nazvat
"zjevením", když věc uzavřená do svého omezeného časoprostoru je
povznesena ke svému věčnému předobrazu jako do oblasti své podstaty a
smyslu, a v něm se stává jasnou, srozumitelnou a pochopitelnou.
Něco podobného platí o velkém díle, zdařilém činu či o tvůrčím jednání.
Pokaždé musí přijít "z věčného světla" paprsek, význam, norma, aby jasně
vyniklo, co je podstatné, a aby se to umožnilo. Žádná opravdový duchovní
děj neprobíhá jen mezi člověkem a předmětem. Napřed musí z velebného
ticha a výsosti věčného sestoupit onen třetí činitel.
To se ale nestane libovolně. K tomu je třeba splnit jisté podmínky. Tyto
podmínky jsou tím těžší, čím větší je to, o co jde. Smysl k nám
prozařuje z tajuplné svobody a odhaluje se sám. nelze jej vynutit. Pokud
se dostaví, tedy má ráz milostivé přízně. Také Zjevení, které je přece
milostí, předchází jas Jitřenky. Vyjevení skrytého smyslu může nastat
tehdy, až je duch uveden do pohybu a láskyplně po tom touží. Čím hlubší
a vášnivější je toto hnutí lásky, tím více se uvolňuje cesta věčnému
paprsku.
Tak duchovní život probíhá jako objasňování světlem postrádajícím
viditelný zdroj a odevzdávání se, tedy se děje jako "zjevení". Proto je
veliký a přitom tak ohrožený, skvělý a současně nenápadný.
To jsou všechno líbivá slova, ale copak to vysvětluje podstatu onoho
Zjevení, o které nám jde? Kdyby to šlo jen takto, pak by stačilo, aby
člověk někde delší dobu vytrvale konal nějakou mechanickou činnost, jako
když Spinoza brousil čočky, Montesquieu zahradničil, Bayle počítal tašky
na střeše, aby z toho musel vytrysknout paprsek pravého poznání. A přece
nakonec vidíme, že mnozí, kteří se na to světlo k osvícení pohanů
dlouhodobě připravovali, ho nepřijali. Většině moudrých lidí světa
zůstalo světlo utajeno, zatímco bylo odhaleno pastýřům a rybářům.
V opravdovém Zjevení k nám přichází Bůh, odhaluje svou tvář a zvěstuje
svou vůli. Jak to s ním doopravdy je, to musí říci Zjevení samo. Je
třeba uvěřit tomu, co Zjevení přináší, ale také tomu, čím ono samo je,
dokonce i tomu, že vůbec existuje. Vždyť je počátkem a nemá nic, na co
by se mohlo odvolat. Tím začíná všechno.
| |
+++
B Í L É |
|
Ďábel nosí šaty
A nosí je rád
Představí se já jsem světlo
Ctnosti chci ti dát |
|
|
| |
Pokoru měj vůči mocným
Zvláště z vlastních řad
Stát či církev
Pomohou ti
Něco znamenat |
|
| |
|
Nerozlišuj duchy
K milosti buď hluchý |
| |
Nenaslouchej co se říká
Ale jenom kdo
Učitelka zedník řidič
To je na |
|
Jen když mluví král ministr a generál
Kývni na všechno |
|
|
| |
K Bohu nevolej
Se životem vabank hřej
Stařík na nebi
Všechno ocení
Řekni nakonec
Spadla klec
Život jsi mi dal
Tak jsem užíval |
|
| |
|
Jediné co zamlčel jsem
Drahý synu můj
Až uvidíš Boží krásu
Strneš jako kůl
A budeš chtít všechno vrátit
Všechny svoje dluhy splatit
Ale to ti nepovím
Protože tě nechci ztratit |
| |
Eva Lopourová
+++ |
|
Děti: Milý tatíku, dobře jsi nám objasnil ty vysoké nebeské věci. Pověz
nám také něco o ráji a Adamovi!
Otec: Co jiného vám dovedu říci o ráji, než to jediné, že je to tělesný,
rozkošný příbytek, kam Bůh postavil člověka (Gn 2,8), dokud se
neprovinil. Tak Písmo praví o našem otci Adamovi, že ho Bůh stvořil tak,
aby mohl věčně žít v ráji a nemohl umřít. Jako si mohl zachovat nevinu,
v níž byl stvořen, tak mohl upadnout do viny, a jako mohl zůstat v
nesmrtelnosti, tak mohl i upadnout do smrtelnosti. Bůh dal svobodnou
vůli rozumnému stvoření, jako člověku tak i andělu, aby mohl ze své vůle
sáhnout k dobrému neboť k zlému. Stvořil člověka pokojného v duši i v
těle.
Nedrží-li člověka v mysli špatné žádosti, táhnoucí ho k zlému, jako ho
už dnes drží, člověk by byl bez zlé vůle na nic takového nepomyslil a
všechna hnutí mysli by byla poddána vůli bez námahy. Dnes nás to už
namáhá. Tak na mysl přichází to, co drží v žádosti, jež bych nechtěl, a
pokud se tomu někdy ubráníme, tedy s námahou.
Také všechna hnutí těla se všemi údy by byla pokojně poddána vůli bez
jakékoli námahy, a ne tak jako dnes, kdy mi oko proti vůli vzhlíží, kam
bych nechtěl, a ubráním-li se tomu na chvíli, sotva se pozapomenu, opět
tomu tak bude, a to plati i o jiných údech těla. Ten vnitřní pokoj a tu
moc ztratil Adam pro sebe i pro všechno své pokolení, neboť od něho
přechází v tělesné žádosti.
Už nejsme na světě v té původní spravedlnosti, jakou by lidská
přirozenost měla mít. Kdyby v ní ale člověk setrval, a přemohl pokušení,
jež je jedině ďáblovým pokoušením k přestoupení Božího příkazu, ďábel by
nemohl nic roznítit v žádosti, pak by si byl zasloužil potvrzení své
nesmrtelnosti, té pravdy své původní přirozenosti, držel by se celou
myslí Boha, ve všem stvoření světa by poznával, aby nakonec byl i vzat
beze smrti do onoho blaženého příbytku. Duše by poznávala pravdu ve
všem, co je na světě, a moc, aby se mohla té pravdy držet. Tělo by v
sobě nemělo nic protivného. A tak duše, protože je přirozeně nesmrtelná,
vlévala by tělu sílu a moc a nesmrtelnost, udržovala by jeho rozum,
neboť Bůh uspořádal v lidském těle jeho části tak řádně, aby jedna
nebyla překážkou druhému. Lidská životnost by byla přijímala posilu od
stromu života a zvláště nesmrtelnost, třebaže i tímto prostřednictvím by
byl Bůh udržoval svým způsobem lidský život. Člověk by od Boha také
nadání k čtyřnásobné vnitřní pomoci, aby se přidržel Boha: svědomí, to,
co se nazývá synderesis (Sth I,79,12), osvícený rozum a milost. Svědomí
by pobízelo k tomu, co je dobré. Synderesis je jiskra zřejmých pravd v
mysli, jež se staví proti zlému. Rozum by byl tak osvícen, že by znal
Boha, a člověk sebe sama a vše, co je na světě. Milost by následovala
přímo po rozumu, takže by každou věc uvážila tak, jak je, a milovala,
dopřávala každé věci správnou míru bez přemrštěnosti. Rozumějte tomu
však tak, že by měl poznání Boha ne tak úplné, jaké je v nebesích, ani
tak zatemnělé, jaké je zde, nýbrž nad tímto a pod oním, v němž by
nacházel velikou rozkoš a pak by byl z té rozkoše vešel nebo byl přijat
beze smrti do nebeského příbytku. Neboť Bůh připravil člověku dvojí
dobro: jedno v ráji, jež mělo minout, druhé v nebesích, jež má trvat na
věky věků. Proto dal Bůh člověku dvojí přikázání, aby jedním měl jedno,
druhým druhé. A ještě první přikázání bylo jako dvojí: jedno bylo, aby
jedl ovoce v ráji (Gn 2,16), druhé, aby rostl a plodil se (Gn 1,28). Tím
si měl zasloužit příbytek v ráji, jakož i svému rodu. Kdyby nebyl jedl,
ztratil by ten příbytek pro sebe, a kdyby se nebyl plodil, ztratil by
ten příbytek pro svůj rod. Druhé přikázání: Bůh zakázal člověku jíst
ovoce jednoho stromu, aby si tou poslušností zasloužil slíbené dobro,
jež připravil člověku v nebeské rozkoši. Když člověk překročil Boží
přikázání, ztratil rozkoš rajského příbytku, upadl do smrti a bídy a
ztratil nebeský příbytek. Jedině proto, že převeliká Boží milost nalezla
cestu, může člověk dosáhnout nebeského království, ale s větší námahou.
| |
+++
VĚCI
Jaká hrůza
Věci ožívají
Jako by mrtvé nebyly •
Všechny jsme pohřbily
Do pouček myslí
Ožívají aby mluvily
Hvězdy vítr stromy skal
Stůl židle v pokoji
Ponořené do pátku
A vzkříšené o neděli
Vaše sestry
Bratři vaši
S krásnou něžnou logikou
Ke službě jsou stvořeny
Neřaďte nás do systémů
Vaše přání slepá jsou
Dotkněte se s pokorou
Odemkněte Boží plány
Počítá se s námi
každou krůpějí
stéblem trávy
Zrnkem písku
Květinou
Eva Lopourová
+++ |
|
V Ý K L A D M Š E S V A T É
Jako je preface úvodem ke kánonu, tak je Pater noster čili „Otčenáš“
přechodem k svatému přijímání. Při proměňování se Kristus Pán za nás
obětoval. Nyní tedy můžeš pozdravovat Boha, jako svého Otce. Smíš mu s
dětinnou důvěrou přednášet své prosby a mít účast na nebeské hostině při
svatém přijímání. Když se modlíš v Otčenáši „Chléb náš vezdejší dej nám
dnes“ vyslovuješ zároveň touhu svou po andělském Chlebu, jenž ti bývá
podáván při svatém přijímání. Zároveň si připomínáš, že Bůh je nejen
tvůj Pán, nýbrž také Otec všech ostatních, a že prosíš za chléb nejen za
sebe, ale i za mnohé další, které Pán povolává.
Kněz se modlí Otčenáš hlasitě a s pozdviženýma rukama, aby povzbudil
všechny přítomné k účasti o na společné modlitbě, a uzavírá „Amen“.
Potom navazuje na poslední prosbu Otčenáše. Přednáší Bohu Otci v
modlitbě prosbu, aby ráčil jeho i všechny přítomné na přímluvu svatých
zbavit všech zlých věcí minulých, přítomných i budoucích a udělit všem
pokoj. Lid odpovídá: „Neboť tvé je království i moc i sláva navěky.“
Pak následuje ještě modlitba za pokoj. Při slavnostní Mši svaté se na
tomto místě políbí obětující kněz a přisluhující duchovenstvo. V prvních
dobách křesťanských, kdy věřící byli při Mši svaté odděleni od sebe
podle pohlaví a všichni přítomní skutečně přistupovali ke stolu Páně,
bývalo takové políbení obecný obyčej. Jen ti, kdo žijí pospolu v lásce a
přátelství, jsou hodni, aby přijímali pokoj Boží u stolu Páně.
Po pozdravení pokoje kněz pozdvihne svatou Hostii z patény, rozlamuje
ji, jako Kristus Pán lámal Chléb při Poslední večeři, a spouští její
částku do kalicha. Podobně jako rozdělení obou způsob naznačuje smrt
Páně, tak opětné spojení Těla i Krve Páně připomíná Jeho vzkříšení.
Zatímco dříve se kněz obracel se všemi svými prosbami k Bohu Otci, nyní
se obrací k Ježíši Kristu, svému Spasiteli, s touto modlitbou, kterou
říká třikrát: Agnus Dei, tj. „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa:
smiluj se nad námi!“ Po třetí říká na místo “Smiluj se nad námi“: „Dona
nobis pacem“, tj. „Daruj nám pokoj!“
Potom kněz poklekne před oltářem s Nejsvětější Svátostí, bere do ruky
svatou Hostii, říká se srdcem zkroušeným: Hle, Beránek Boží, ten který
snímá hříchy světa! Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově“,
a odpovídá s lidem: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni
jen slovo a má duše bude uzdravena.“ Nato přijímá přesvaté Tělo a
přesvatou Krev Páně a tak se s ním spojuje. Proto se také svatému
přijímání říká communio, což znamená tolik jako „spojení“. Také
přítomným, kteří si přejí, podává kněz Nejsvětější Tělo Páně.
Po svatém přijímání očišťuje kněz paténu a vše, čeho se mohla svatá
Hostie dotýkat a vyplachuje kalich. Mezitím pronáší modlitby, vztahující
se k přijímání Nejsvětější Svátosti. Pak se modlí tak zvané Communio,
tj. průpověď z Písma svatého, jež je zbytkem zpěvu, který býval v
dřívějších dobách konáván mezi svatým přijímáním lidu. Potom kněz
opakuje pozdrav „Pán s vámi!“ Následuje chvíle společné tiché modlitby,
pokud nepředcházelo tiché díkůčinění. Tyto modlitby na zakončení se
nazývají také Postcommunio, poněvadž bývají konány po svatém přijímání.
Obsahují dík kněze i věřících Bohu, že jim dopřál účast na svatých
tajemstvích, a zároveň prosbu, aby Bůh uchoval ve svém lidu ovoce svaté
oběti a svatého přijímání. Postcommunio opakuje obyčejně ještě jednou
základní myšlenku svátku nebo církevní doby. Kněz začíná Postcommunio
vyzváním „Oremus“ a pronáší nebo zpívá modlitby ty s pozdviženýma
rukama.
Nakonec oznamuje kněz lidu zakončení bohoslužby svaté slovy: „Ite, missa
est“ tozn. „A to je poslání“, což vyslovuje jako výzvu: „Jděte ve jménu
Páně“. Pokud by měly následovat po Mši svaté ještě nějaké zvláštní
pobožnosti, prohlašoval kněz na místě „Ite, missa est“ „Benedicamus
Domino!“ tj. „Dobrořečme Pánu!“ Těmi slovy vybízí kněz lid k účasti na
následujících pobožnostech. Tradičně kněz říkal nebo zpíval „Ite, missa
est“ pokaždé, když byl na počátku Mše svaté pronášen chvalozpěv Gloria.
V dobách kajících, jakými jsou Advent a Půst, tradičně odpadá Gloria a
tudíž také Ite, missa est, a místo toho říká nebo zpívá kněz Benedicamus
Domino! Potom uděluje kněz přítomným věřícím požehnání
Jako se kněz i ostatní při Krédu sklání, když se totiž říká: „Skrze
Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem“, tak pokleká
při vzpomínce na Vtělení Páně o slavnosti Zvěstování Páně a Narození
Páně. Za dobrodiní, že se nám dostalo božského zjevení a vykoupení,
jichž nejhlavnější tajemství‘jsou obsažena v evangeliu svatého Jana,
vyjadřují nakonec kněz i vykoupený a omilostněný lid s vděčným srdcem
své díky slovy: „Deo gratias!“ tj. „Bohu díky!“
Kristova Církev je obecná a Pán Ježíš si přeje, aby všichni byli jedno,
proto se do ní vejdou všechny způsoby slavení Mše svaté, ať starodávné
nebo novodobé. Pán Ježíš nevyhnal z večeřadla žádného z účastníků
Poslední večeře kvůli tomu, že by při ní jeden seděl, jiný ležel, další
klečel a jiný zase stál.
| |
+++
KŘESŤAN
Myslí
Láska je když přikyvuje
Se ženou se nepohádá
Se vším spokojen
Bez konfliktu
Bez boje se vzdává
Přitom zdá se zapomněl
Na Joba těžce zkoušeného
Jenž vyléval v nářku
A hořkosti své srdce před Bohem
Vyčítajíc Bohu neznámému
Den svého zrození
Vyčítajíc mu jako
Pohřbiteli všech nadějí
A Bůh - nechal se vtáhnout
Do dialogu kde podstatné se věci řeší
Nevytkl Jobovi že hřeší
Když ptá se
Tak opásej si bedra jako muž
Vždyť zdá se
Že sám se ti pokloním
Dokážeš-li co já
Měřit vážit počítat
a přitom
Ještě s grácií a šarmem vlastním Stvořiteli
Rozhodit síť krásy aby se
Lidé polapili do vůní spásy
A neskončila víra Joba
Jen láska se utrpením očistila
Z pokrmu pozemského
V pokrm vzkříšený se proměnila
Eva Lopourová
+++ |
|
POKORA PROTI
ZOUFALSTVÍ
Zoufalství je znamením sebelásky. V každém člověku se skrývá nějaký ten
kořínek zoufalství, protože v každém člověku sídlí pýcha. Zoufalství je
nejzazším rozvinutím pýchy tak velké a zatvrzelé, že si raději zvolí
naprostou bídu a zatracení, než aby člověk uznal, že nad námi je Bůh a
že sami nejsme schopni naplnit své určení. Ale člověk, který je opravdu
pokorný, nemůže zoufat, protože v něm už není nic takového jako je
lítost nad sebou samým. Je skoro nemožné přecenit hodnotu pravé pokory a
její moc v duchovním životě. Vždyť počátek pokory je i počátkem
blaženosti, a dovršení pokory je dokonalostí veškeré radosti. Pokora je
totiž jediným klíčem k víře. Kdyby nebyla na světě pokora, byli bychom
neschopni radosti, protože jedině pokora může zničit soustředění na
sebe, které činí radost nemožnou. Existuje však také nepravá pokora.
Uvažujeme-li o mystickém spojení jako o něčem, co pouze zdokonaluje naši
bytost a poskytuje nám největší možné štěstí a uspokojení, pak také je
možné toužit po ní touhou sobeckou a plnou pýchy. Radost z mystického
spojení naopak prchá před každým projevem sobectví a před sebemenší
stopou pýchy. Proto nežádejte, abyste byli povýšeni, nýbrž spíše
poníženi, nežádejte, abyste byli velcí, nýbrž malí v očích vlastních i
světa, neboť do této radosti vstoupíte jedině tehdy, zmizíte-li tím, že
se ponoříte do střediska vlastní nicoty a skrze ně pak budete vtaženi do
Boha.
Jeho velikost získáte jen tehdy, když projdete "uchem jehly" vaší
vlastní nedostatečnosti. Sebedůvěra je sice vzácný přirozený dar a
znamení plného zdraví, ale není to totéž co víra, neboť víra je mnohem
hlubší. I když všechno ostatní je nám vzato, víra musí jít dál.
Nejsme-li pokorní, obvykle si přejeme, aby tato víra nám přinesla
zdraví, klidnou mysl atd., a vůbec každou dobrou věc. A Bůh, bude-li
chtít, může nám tyto věci dát. Pokorný člověk není rozrušen chválou,
neboť nemá zájem o sebe a ví, odkud k němu přichází dobro, které je v
něm. Neodmítne chválu, neboť ví, že ta patří Bohu, kterého miluje, a
jestliže se mu jí dostane, neponechá si nic pro sebe, nýbrž všechno s
velikou radostí odevzdává svému Bohu. Ten, kdo se doposud nenaučil
pokoře, bude zajisté zmaten a rozrušen chválou. A kdo nemá pokoru vůbec,
dostane-li se mu nějaké chvály, hltá ji jako pes, který hltá kus masa.
Pokorný člověk přijímá chválu tak, jako čisté okno přijímá sluneční
světlo. Čím pravdivější bude světlo, tím méně uvidíte sklo. Jak můžete
být pokorní, když se pořád díváte na sebe? Kdybyste byli opravdu
pokorní, vůbec byste se netrápili se sebou. Proč také: Měli byste zájem
o Boha, o Jeho vůli a nestarali byste se o to, aby se stalo tak, jak si
toho žádá vaše sobectví. Kontemplativní zkušenosti nedosáhnete tím, že
nahromadíte velkolepé myšlenky či vidění, nebo budete-li provádět
hrdinská sebeumrtvování. Vždyť to není "něco, co si můžete koupit" za
nějakou minci, i kdyby vypadala
sebeduchovněji. Je to ryzí dar Boha, ale musí to být dar, neboť je to
část Jeho podstaty. Vždyť pokorný člověk nemá strach z nezdaru. Nemá
vskutku strach z ničeho, ani ze sebe, protože dokonalá pokora v sobě
zahrnuje dokonalou důvěru v Boží moc, před níž žádná jiná moc nic
neznamená a pro niž neexistují žádné překážky. Pokora je nejjistějším
znamením síly. Výpisky z knihy Thomase Mertona POLÁMANÉ KOSTI
| |
+++
OTEC
Otče můj rozpomeň se
Vodíval jsi mě k vodám odpočinutí
Všechno mi ukazoval
Červánky nasycené krví
A bílé šmouhy mraků
Rány jež se zacelily
Znamení pro naději
Že naše zranění se zhojí
A jizvy zbělají
Ukázal jsi mi krásu sloužit
A lámat chleba
Proměněný v tělo tvého Syna
A řekl mi dcero
Tvůj bratr jehož jsem ti dal
Aby tě miloval a v tobě svého stvořitele
Nad námi vládne
Připomeň dcero synům mým
Kdo poníží tě kdekoli
I mě poníží
Eva Lopourová
+++ |
|
Řeckého slova »myó«, tj. zavírat rty, nebo oči, se užívalo i v
přeneseném smyslu o duchovním usebrání k nabytí tajemného poznání.
Kulticky sdělené takové poznání tajemných věcí a sama poznaná věc se
nazývala »mysterion«. »Mystikon« se označovalo vše, co souviselo s
náboženským tajemstvím, dosažitelným jen zasvěceným. Běželo o poznání
božstva vnitřní zkušeností, způsobem více méně extatickým. Slovo mystika
se vztahuje ke všem náboženstvím a míní ale jí různé duchovní a duševní
stavy člověka při styku s božským. Běží hlavně o tajemné po-znání
božského, jehož se nedostává všem, a o cestách k tomuto poznání. Pravost
či nepravost mystiky závisí na pravosti a nepravosti náboženství. Než i
u těch, kteří vyznávají pravé křesťanství, totiž katolické, třeba zdravé
soudnosti o věcech mystických. Katolické mystice podle dnešních teorií
běží o nadpřirozené poznání Boha vlastní zkušeností. Hlavní činitel v ní
je Bůh, který působí na život duše (ne podle jejích libostí), a
prostřednictvím jejích vyšších schopností ji přivádí k dokonalejšímu
rozvoji nadpřirozeného života, k jakémusi vnitřnímu, duchovnímu
zakoušení svých tajemství. Praví katoličtí mystikové měli vždy obavy,
aby u sebe nepokládali za nadpřirozené působení Boží to, co se mohlo
vysvětlit přirozenými příčinami vnějšími a vnitřními. Proto hledali
oporu v tom, co jistě od Boha pochází, ve zjevených pravdách víry. V
Písmu sv. jsou ony pravdy obsaženy, proto bylo všem mystikům pramenem a
pravidlem pro posouzení jejich zakoušení nadpřirozeného života. Na př.
sv. Jan z Kříže praví na začátku svého díla Výstup na horu Karmel:
»Těchto dvou (vědění a zkušenosti) budu užívat v určité míře, podřizuje
vše milosti Boží. V ni totiž důvěřuji, že mně pomůže v tom, co je
nejdůležitější a nejnejasnější v Písmu svatém. Neboť, dám-li se vést
Písmem svatým, nezbloudím, poněvadž v něm mluví Duch svatý«. Ovšem i při
užívání Bible má se mít mystik na pozoru před nesprávným výkladem míst
Písma sv., neboť by jinak upadl do jiného klamu. Sv. Jan z Kříže o tom
praví o něco dále: »Kdyby se mně však přihodilo, že bych se dopustil
bludu buď nesprávným výkladem toho, co praví Písmo sv., nebo jinak,
prohlašuji, že se nechci vyjmout z podstatného učení Bible a z pravého
ducha naší matky církve.« Ve spisech katolických mystiků se hojně cituje
Písmo sv. buď jako pramen k poznání zjevených pravd, nebo jako kniha,
která je svým obsahem a duchem přiváděla k plnějšímu nadpřirozenému
životu. Než nám běží vlastně a to, zda v Písmu sv. samém se vyskytují
osoby, které dospěly, či byly Bohem povzneseny k rozvoji nadpřirozeného
života, který lze nazvat mystickým ve shora uvedeném smyslu, a jsou-li v
něm nějaké mystické stavy posuzovány.
1. Ve Starém Zákoně je pouze nastíněno zakoušení božského života. Více
možno předpokládat u proroků, k nimž Bůh bezprostředně mluvil, a kteří
si byli více vědomi stálé přítomnosti Boha v národě vyvoleném.
2. V Novém zákoně možno nalézt mnohem víc. Na př. ve slovech Kristových:
»Nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nikdo nezná než Syn a ten, komu by
chtěl Syn zjevit« (Mt 11, 27), mnozí spatřují náznak mystického života.
Podobně ve slovech: "Velebím tebe, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl
tyto věci před moudrými a opatrnými a zjevil jsi je maličkým: ano, Otče,
že se tak zalíbilo tobě« (Lk 10, 21). Více je ve slovech k Samaritánce:
"Kdo však bude pít z vody, kterou já mu dám, stane se v něm pramenem,
tryskajícím do života věčného« (Jan 4, 14), když se onou vodou rozumí
posvěcující milost, podobně jak se jí rozumí slovy »símě Boží« (1 Jan 5,
11). Mystici užívají zmíněného textu o milostech modlitby, což je sice
vhodné, ale jen přizpůsobení. Jasněji než k Samaritánce vyslovuje se
Ježíš v 6, 35: »Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude
lačnět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit«. Víra v Krista jednou
přijatá nezůstane na jednom stupni, nýbrž povede věřícího k dalším
pokrokům. Hlad duše, hledající Boha, nebude utišen jen na chvilku,
věřící bude jej mít vždy kde utišit, neboť vírou bude mít Krista stále.
Stálé obracení duše ke Kristu je sice vyjádřeno prostě, avšak velmi
obsažně a mysticky slovy: »Kdo přichází ke mně.« Sv. Pavel to později
vyjádřil jasněji slovy »život v Kristu«. Něco podobného možno nalézt i
ve slovech: »Má-li kdo žízeň, ať přijde ke mně a pije. Ten, kdo věří ve
mne, jak praví Písmo: proudy živé vody poplynou z jeho útrob«, k čemuž
evangelista přidává: »Řekl to o Duchu, kterého měli přijmout ti, kteří
by v něho věřili« (Jan 7, 37-39).
Především však třeba si všimnout sv. Pavla, který užívá dosti jasných
výrazů o vztahu vykoupené duše k Bohu. Zklame se ovšem ten, kdo by v
jeho listech hledal metodické podání duchovních zážitků. O Božím
působení na věřící se neví, leč v díle vykoupení Ježíše Krista. Jedině
skrze ně přichází věřící ve styk s Bohem. Více než jiní zdůrazňuje, že
spása je něco přítomného, že nový život je něco skutečného, a že původce
všeho toho je Ježíš, s nímž je věřící duchovně spojen ve všem
nadpřirozeném dění v sobě. To se ukazuje již v procesu ospravedlnění.
připodobnění smrti a vzkříšení Kristově (-Řím 6. 1..j Kol 2, 12j viz
ospravedlnění). Duchovní spojení s Kristem v připodobňování jemu trvá i
dále, ano tím je větší, čím plnějšího nadpřirozeného života je věřící
účasten. Pro to užívá Pavel mystického výrazu: »žít s Kristem. žít v
Kristu« (Řím 6, 11; 1 Kor 3,1; Kolt. 28). Sem náleží i výraz »obléci se v Krista« (Řím 13, 14; Gal 3, 27).
jímž se obrazně označuje totéž duchovní spojení s Kristem. Při něm
věřící nabývá smýšlení a vlastností Kristových, takže možno mluvit »O
novém stvoření« (2 Kor 5, 17) a »svlékli jste se sebe člověka starého s
jeho skutky a oblékli jste nového, jenž se obnovuje k poznání podle
obrazu svého Stvořitele; tu není Řek a Žid. . . ., nýbrž vše a ve všech
je Kristus« [Kol 3, 9. 10). Při podobném vyjadřování Pavlově neběží o
to, že by věřící ve své snaze, připodobnit se Kristu, ztrácel vlastní
osobnost. Osobnost zůstává táž, jenom její smýšlení a skutky se mění
podle Krista. Na této zemi ovšem změna ještě není všestranná. Třeba
činit rozdíl mezi "člověkem vnějším«, ta je vnějším naším zjevem, s
vnějšími lidsky postřehnutelnými projevy duše, což je na zemi podrobeno
bídě tohoto života, a "člověkem vnitřním«, kterého vidí a zná jen Bůh,
my pak pramálo rad 2 Kor 4, 11-17). V tomto neviditelném v nás se
uskutečňuje tajemné spojení s Bohem skrze Krista, a tedy duchovní,
nadpřirozený vzrůst, a jaký prosí Pavel v Ef 3, 16: »aby vám dal (Bůh)
podle bohatství své velebnosti skrze Ducha svatého v síle zmohutnět pro
vnitřního člověka, aby Kristus přebýval skrze víru v srdcích vašich,
zakořeněných a založených v lásce..« Zde i jinde jsou božské ctnosti
víra, naděje a láska hlavní činitelé v životě vnitřního člověka. Čím
plnější je nadpřirozený život, tím více se pociťuje, že na zemi jsme v
cizině: "Jsouce tedy stále plni důvěry a vědouce, že pokud jsme doma v
těle, dlíme v cizině od Pána. Žijeme totiž ve víře, nikoli v patření -
jsouce pak plni důvěry, chceme raději být v cizině od těla a dlít doma u
Pána« (2 Kor 5. 6-81. Pak se rozumí slovům Apoštolovým: "Pro mne žít je
Kristus a umřít zisk« (1. 21) a jeho touze »odebrat se odtud a být s
Kristem« (v 23). Co ho však zdržuje, je prospěch věřících. Totéž praví o
ostatních apoštolech: »Stále nosíme trpění Krista na svém těle, aby i
život Ježíšův se zjevil na našem těle. Neboť stále my, kteří žijeme,
jsme vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i život Ježíšův se ukázal na našem
smrtelném těle. Tedy působí v nás smrt, ve vás život« (2 Kor 4, 10-12).
Různé nezvyklé vnější projevy a extatické zážitky podřizuje Apoštol
přísné kontrole (1 Kor 14). Neodsuzuje je, nýbrž proti přeceňování u
Korinťanů soudí o nich střízlivě podle toho, jaký duchovní užitek
přinášejí. Třeba je mít za znamení působnosti Ducha. Při této
příležitosti se zmiňuje o zvláštní milosti, jíž se dostalo jemu: »Je-li
třeba se chlubit (neprospívá to ovšem), přijdu k viděním a zjevením
Páně. Znám člověka v Kristu, jenž před čtrnácti roky - zda v těle,
nevím, zda mimo tělo, nevím, Bůh ví - tento byl vytržen až do třetího
nebe. A vím o tomto člověku - buď v těle nebo mimo tělo, nevím, Bůh ví -
že byl uchvácen do ráje a slyšel slova nevyslovitelná, o nichž ne.ní
možné člověku mluviti« (2 Kor 12, 1-4). Tento případ Pavlův se pokládá
za největší možnou zkušenost mystického života. A přece Apoštol o něm
mluví s největší skromností, nechtěje se činit zajímavým. Je těžké blíže
popsat ono vytržení, neboť sám Pavel doznává, že .sám neví, zdali byl
vytržen svou duší nebo i tělem. Zmiňuje se jen o dojmu unášení vyšší
mocí do »třetího nebe«, jímž má být vyjádřena největší jasnost poznání,
či »do ráje«, jímž má být naznačeno prožívané štěstí a jakási blaženost
z viděných věcí. Co mu tam bylo zjeveno a sděleno (zda prostřednictvím
smyslů nebo bez nich, také neví, poněvadž neví, zda byl uchvácen i s
tělem), nic nepraví, ne že by mu to bylo zakázáno, nýbrž pro nemožnost
lidskou řečí vyjádřit taková tajemství, k jejichž nazírání byl
povznesen. (PŠ)
| |
+++
ŘÍKÁTE
Že láska je sněhová peřina
Z hebkých vloček utkaná
Studí jen na povrch
Uvnitř zahřívá
Eskymácké iglú z ledu
Láskaje notová stupnice
Od nejhlubšího Dur
Až po výšiny oktáv zpěvu
Větrná škála
Od vánku k uragánu
Tělo má ranami poseté
Jizvy od přestálých bojů
Srdce vášněmi rozpukané
Však tiché již a poučené
Nejprv ohněm plálo
A pak ledem skomíralo
Než zázračnou alchymií se v lásku
Jak struska v zlato proměnilo
+++
MĚSÍC JSEM MĚLA NEJRADĚJI
Ten růžový grep usmíření
Medaili za odpuštění
Na nočním sametu zavěšenou
Všem co umí odpustit
Nocí jdou za světlem
Snad o posledním večeru
Svědomí odpustí mi nevěru
Koupím si cigárko
A naposled už
Poruším zásadu
Slastně si vychutnám svůj dík
Že směla jsem tu s vámi být
Kadidlo kouřové
K nebesům vypustím
Nakonec své srdce poprosím by
zazpívalo pro Marii
Tu lvici která plaší hady
Pak vypnu mobil
A klidně spím
Eva Lopourová
+++ |
|
ZPRÁVY: * Od 3.neděle adventní 14.12 2008 do svátku Křtu Páně 11.l.2009
se uskuteční v Brněnském angeliku SETKÁNÍ MEZI UMĚNÍM. Otevřeno denně
17,00-20,00,. V neděli a ve svátek 9,30-12, 17-20 hod.
* Kniha Tomáš Bahounek OP, S POCHODNÍ V ZUBECH o životě svatého Otce
Dominika, 280 str., vyd. První sdružení přátel blah. Hyacinta M.
Cormiera je k dispozici v redakci Rosa mystica.
* Každé pondělí 19,00-19,30 hod. CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA. Kostel
sv.Michala, Brno, Dominikánská |
