|
Ročník XIII., číslo 12. Prosinec 2007
Obsah: K.Orlita,Vánoční, Bl.J.Ruysbroeck, Hledat Boha ve všem,
E.Lopourová, Pohár, Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (24).
Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté, Beseda u pana zpytáka, M.Černý, O
bohoslužbě (4), E.Lopourová, Dopisy, fr.Moti, EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA
(10), Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely, BRNĚNSKÁ DIECÉZE-ŽIVÝ
ORGANISMUS Zprávy__________________________________________________________________________________
| |
VÁNOČNÍ
Taková jsi
v závoji hvězd,
vtělená Lásko chudých,
že mrazivý led dlaň zahřívá,
a tebe se dotýká,
- ten zázrak -
na srdci zkřehlém.
Jsi to Ty,
můj Bůh,
vždyť kdo byl by takový,
že dal by stromům hlas
a větrům píseň andělů.
Karel Orlita
+++ |
|
Bl. Jan Ruysbroeck
HLEDAT BOHA VE VŠEM A VŠUDE
Samota je nad každým vnitřním úkonem. Je to vnitřní život a mlčení.
Dokonalý člověk nemá potřebu unikat ven. Je odpoután ode všeho lpění,
svobodný a připravený a jeho tíhnutí k Bohu je tak rychlé, že si nečiní
žádné násilí, má-li k němu pospíšit.
Nezbytná je však samota srdce a ducha. Nemáte-li ji, i kdybyste byli
jediní na světě, nejste sami. Máte-li ji, i kdybyste zapadli do všech
davů světa, jste sami.
Lidé se jednou ptali člověka velmi pokročilého v milosti: „Nebylo by
lépe se odloučit od všech lidí, žít sám a navštěvovat jen pustinu a
kostel? Nebyl by to lepší prostředek k nabytí pokoje?“
Osvícený člověk odpověděl: Ne. Má to svůj důvod. Spravedlivý je ten, kdo
má Boha v pravdě; takový člověk žije kdekoli a mezi všemi lidmi z hloubi
své samoty. Žije stejně na veřejnosti jako v kostele, ve své cele,
oratoři. Ten, kdo v pravdě miluje, nemá Boží přítomnost podmíněnou
určitým místem nebo společností, nachází svého Pána v sobě samotném. Bůh
je nám blíže než my sami sobě.
Ten, kdo má, vidí a miluje jen Boha a všechny věci v Bohu, je pak ukryt
před davem, před různými místy, před lidmi. Místo, co by jej vytrhovalo
ze sjednocení, veškeré dění je jím zbožšťováno. Nachází Boha ve všech
věcech, na každém místě, v každém činu. Je to Bůh, kdo jedná skrze něj.
Je-li vaše láska opravdová, máte-li před očima Boha při každém konání,
je Bůh hlavním strůjcem všech vašich činů.
Nikdo nemůže milovat Boha bez Boha. Pokud někdo hledá a zakouší Boha ve
všem, nikdo mu nezabrání, aby žil samotu i v davu a uprostřed světa.
Je tedy třeba vidět jen Boha ve všech věcech a navyknout duši na jeho
vnitřní přítomnost. Vzpomeňte si na chvíle, kdy jste zakoušeli Boha v
kostele či ve svém pokoji a ukažte se lidem a tvorům ve stejném vnitřním
stavu jako v těchto šťastných chvílích. Takovým, jakým chcete být v
kostele, v intenzitě modlitby, buďte mezi lidmi a věcmi ve světě.
Každé lpění je překážkou k nalézání Boha všude. Všude je třeba hledat
pouze jeho. Nestačí na něj jen myslet, neboť myšlenky se zatoulají a pak
Boha minete. Je třeba mít Boha vsazeného do vaší lidské přirozenosti,
kam nedosáhnou ani myšlenky. Tam je duše ode všeho oproštěna a spojujíc
se se zdrojem milosti, noří se do oceánu Boha.
Bůh je zdrojem milosti, ale milost se stává tvorem od té doby, co je v
nás vlita a my jednáme skrze ni. Člověk, v jehož přirozenosti bydlí Bůh,
má Boha božským způsobem; jeho očím září Bůh ve všech věcech. Ten, kdo
vztahuje vše ke slávě Boží, pociťuje ve všem sladkost Boží.
| |
+++
P O H Á R
Myslila jsem
Z poháru lásky že
Vypila jsem všechna slova
Však jestli v něm láska
Aspoň jednou byla
Pak každý den
Otevře ústa svá
A volat bude
Naplň mě znova
Chycena
jsi v mé lásce
Stříbrné pavučině
Nic nepropadne jí
O každém snu i probuzení
Nádechu i výdechu tvém vím
Vše přijímám vše miluji
Nepropadnu tvou nadějí
Byť malou a skrytou
Jak piha lednového slunce
Eva Lopourová
+++ |
|
Kristus Pán obnovuje při Mši svaté své Narození
O tomto nejsladším tajemství Narození Páně zpívá Církev svatá
prorokovými slovy: " A stane se v onen den, že z hor bude kanout mladé
víno, z pahorků poteče mléko" (Joel 3, 18.) v onen svatý den, kdy
jednorozený Syn Boží, tělem naším přioděný, v tento svět vstoupil,
opravdu přetékaly hory sladkým vínem a s pahorků teklo mléko. Neboť Ten,
jenž je sladší než mléko i med, protože je přebohatým pramenem veškeré
sladkosti, osladil svým vstoupením do tohoto světa všechno: přinesl z
nebe pravou radost, oznámil pokoj všem lidem dobré vůle, přinesl
srdečnou útěchu zarmouceným, obveselil svět ranními červánky nové a
lepší budoucnosti.
Jak velikou radost měl oné noci nebeský Otec, když viděl svého
milovaného a věčného Syna nyní znova se rodit ze své nejmilejší dcery
Marie! A jakou rozkoší oplýval Syn Boží, když shledal sebe přioděného
ušlechtilým člověčenstvím tak, že od té doby už měl nejen Otce v
nebesích, ale i Matku na zemi ! Jaké zalíbení z toho měl Duch
Svatý,.když viděl, když ten, který navěky spojoval nejpevnějším svazkem
s Bohem Otcem, se nyní také jeho přičiněním pevně sjednotil s lidskou
přirozeností tak, že spojil dvě, neskonale daleko od sebe se lišící
přirozenosti, božskou i lidskou, v jedné Osobě Ježíše Krista! Jakou
blaženost zakoušela blahoslavená Panna Maria, když se dívala na své
novorozené Děťátko a seznávala, že ono je nejen jejím synáčkem, ale
zároveň pravým, jednorozeným Synem Otce nebeského. Jakou nevýslovnou
blaženost zakoušelo asi devatero andělských kůrů, když shledali
sestupovat svého Boha na zem, aby vykoupil lidstvo, a to aby pak mohlo
zabrat ona nebeská sídla, jež ztratili odpadlí andělé!
Jak šťastní byli tehdejší lidé, jimž bylo dopřáno ono přemilostné Dítko,
nejkrásnější ze všech lidských dětí, na vlastní oči spatřit, ve vlastní
náručí pojmout a ústy svými líbat! Písmo svaté sice o tom nic
nevypravuje, avšak v životopisu sv.Josefa z Kupertina se dočítáme, že se
tomuto Božímu služebníkovi zjevil sv.Bonaventura a sdělil mu, jak po
odchodu svatých tří Králů spěchali mnozí do Betléma, aby spatřili nového
Krále Izraelského a jako oni tři Králové se mu také klaněli. Jak všichni
žasli nad podivuhodnou krásou Dítka, a prosili Matku jeho, aby je směli
do náručí vzít a zlíbat!
Blahoslavená Bohorodička ráda udělovala svolení, ale k svému ustrnutí
znamenala, jak se to útlé Děťátko mělo mile k panenským duším, k
nečistým však nepřívětivě.
Třebaže pokládáš tyto lidi za šťastné, přesto jsi sám mnohem šťastnější.
Vždyť smíš každodenně pohlížet očima víry na totéž přemilé Děťátko a
zakoušet radost z účasti na jeho Narození. Svatý papež Lev I. píše:
"Slova proroků i evangelistů nám pomáhají a rozněcují nás, abychom
prožívali Narození Ježíše Krista nejen jako něco minulého, nýbrž jako
přítomné." Skutečně smíš být každodenně přítomen milostiplnému Narození
Páně, ba je duchovním způsobem nazírat, budeš-li přítomen na Mši svaté.
Narození Páně se při Mši svaté opravdu obnovuje a opětuje k tvému blahu.
To se dovídáš ze zjevení abatyše Hildegardy, jež píše: "Když se při Mši
svaté chléb a víno proměnily v Tělo i Krev Páně a já hleděla na oltář,
objevila se mi také znamení Vtělení i Narození Páně jako v nějakém
zrcadle, právě tak, jak se to vše událo se Synem Božím, když byl na
světě." Z toho svědectví můžeš vidět, že se při Mši svaté obnovuje
Narození Ježíše Krista a představuje tak živě, jako se stalo poprvé v
Betlémě.
Církev svatá ti chce toto duchovní Narození Páně připomínat, když velí,
aby byl při Mši svaté zpíván chvalozpěv, jenž zapěli andělé v noci, kdy
se narodil Kristus Pán: "Gloria in excelsis Deo" - "Sláva na výsostech
Bohu". Když slyšíš tento chvalozpěv anebo se ho modlíš, představ si,
jako by anděl říkal i tobě, co zvěstuje pastýřům: "Zvěstuji vám velikou
radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel,
Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko
v plenkách, položené do jeslí." (Lk 2,10-12) Představ si, pravím, jako
by ti tvůj anděl strážný říkal: "Raduj se, můj svěřenče! Neboť nyní, při
této Mši svaté, se Spasitel znovu rodí k tvému největšímu prospěchu, a
spatříš ho na vlastní oči v podobě svaté Hostie." A skutečně se to tak
děje. Nemělo by tě toto tajemství obzvláště těšit? Budeš-li však živě
věřit, že se Kristus Pán při Mši svaté způsobem duchovním znova rodí,
tak se tam budeš k Jezulátku také tak chovat, jako se k němu zachovali
ti, kdo byli tak šťastní, že je mohli na vlastní očí vidět v Betlémě..
Nemůžeš sice spatřit Milé Děťátko, jež skrývá se pod způsobami chleba a
vína na oltáři, tělesnýma očima, avšak vidíš je vnitřním pohledem svého
rozumu, jenž je osvícen pravou vírou, takže má beze všeho pochybování za
to, že přesladký Pán Ježíš je v těchto podobách skutečně přítomen.
Příčin pak, proč se při Mši svaté neukazuje tvým tělesným očím, je
mnoho. První z nich je ta, že tak nabýváš příležitosti, cvičit se v této
tak důležité věci ve víře a zasluhovat si při každé Mši svaté velikou
odměnu. K tomu, abys byl upevněn ve víře v osobní přítomnost Pána Ježíše
v Nejsvětější Svátosti, ukázal se v ní také tělesně, a to nejen zbožným
křesťanům, ale i pohanům. Z mnoha příkladů lze uvést aspoň jeden.
Kronikář Albert Kantius zaznamenává, jak císař Karel Veliký po dlouhá
léta bojoval proti pohanským Sasům a jak se přičiňoval, aby je odvrátil
od modloslužby a získal pro Krista. Ač je mnohokrát přemohl válečnou
silou a nutil k odřeknutí se modlářství, ukazovali se přesto vždy znovu
opět jako věrolomní a zapírali víru křesťanskou, když je k tomu
podněcoval jejich vůdce Vittekind. Když tedy císař Karel už po dvanácté
táhnul s vojskem do Sas, a to v době svatopostní a dočkal se tam
Velikonoc, nařídil svým bojovníkům, aby se připravili na přijetí
svátostí a s veškerou zbožností oslavili v ležení Hod Boží velikonoční.
Toho času zatoužil Vittekind spatřit císařské ležení i křesťanskou
bohoslužbu. Proto se vydal v převlečení do císařského ležení. Jako
žebrák prosil vojáky o almužnu. Zatím si všeho všímal a tak zpozoroval,
že císař i jeho bojovníci na Velký pátek vesměs smutně obcházeli, přísně
se postili, horlivě se modlili, v předvečer velikonočního Božího Hodu se
zpovídali a na velikonoční neděli přistoupili ke Stolu Páně. Při Mší
svaté, při pozdvihování, spatřil na vlastní oči, jak kněz držel v rukou
milé Děťátko. Jeho srdce se při tom pohledu naplnilo tak velikou, dosud
nikdy nezakoušenou rozkoší, že až do konce Mše svaté nespustil s kněze
oči. Když bojovníci přistupovali ke Stolu Páně, postřehl s úžasem, že
kněz podával každému totéž milé Děťátko, a každý ho přijímal, třebaže ne
každý stejným způsobem…
Toto všechno viděl vůdce na vlastní oči a nemohl se tomuto neslýchanému
tajemství dost vynadivit. Po skončené bohoslužbě vyšel ven, posadil se
mezi žebráky a prosil účastníky Mše svaté o almužnu. Císař udílel
vlastnoručně všem žebrákům almužnu. Když Vittekind přijímal almužnu,
povšiml si jeden císařský sluha, že ten žebrák má jeden prst chromý a
poznal ho dle toho a řekl císaři do ucha: "To je Vittekind, saský
vojevůdce, poznávám ho podle jeho chromého prstu." Císař si ho dal
zavolat do stanu a řekl mu: "Proč se vydáváš za žebráka, když jsi vůdcem
Sasů?" Vittekind se zalekl a z bázně, aby nebyl zajat jako špeh, řekl
císaři: "Nemějte mi to za zlé! Učinil jsem tak jedině proto, abych mohl
volněji sledovat bohoslužbu křesťanů." - "A co jsi viděl?" ptal se ho
císař. Odpověděl: "Spatřil jsem tak podivuhodné věci, jaké jsem posud
nikdy neviděl, o jakých jsem ani nikdy neslyšel, a které ani nemohu
docela pochopit." Potom mu vypravoval všechno, co viděl na Velký pátek,
v předvečer Božího Hodu, i o velikonoční neděli při Mši svaté, a prosil
císaře, aby mu ta tajemství vyložil. Císař se velice podivil, že Bůh
ráčil prokázat tomuto zatvrzelému pohanovi tu milost, aby mohl ve svaté
Hostii na vlastní oči milé spatřit Jezulátko, což mnohým svatým
nedopřál. Potom mu vyložil příčinu jejich zármutku na Velký pátek, jakož
i příčinu postu, zpovědí i svatého přijímání. Tímto výkladem pohnul
srdcem vojevůdce tak, že se přísežně odřekl pohanství, přijal
křesťanství a po dostatečném vyučení byl pokřtěn. Pak vzal také několik
kněží s sebou do své vlasti, jejichž pomocí se Sasové ponenáhlu stali
křesťany. (De rebus Saxon,II,8)
Tato podivuhodná událost, kterou se začalo trvalé obrácení pohanských
Sasů, tě může jasně poučit o tom, jak je milé Jezulátko přítomné v
podobě svaté Hostie, když se při Mši svaté ukázalo ve své přirozené
podobě nejen některým zbožným křesťanům, ale i tomuto pohanovi.
Tuto svou překrásnou podobu sice Kristus Pán skrývá našim tělesným očím,
ale neskrývá jí pohledu svého nebeského Otce a všeho nebeského tvorstva.
Když andělé spatřují toto novorozené Děťátko, padají pokorně a s
uctivostí se Mu klanějí.
K tomu poukazují slova svatého Pavla, píšícího: „Když chce uvést
Prvorozeného do světa, praví opět: `Ať se mu pokloní všichni andělé
Boží!“ (Žd 1,6) V noci Narození Páně poprvé uvedl Bůh Otec svého
Prvorozeného na svět, při Mši svaté ho znovu uvádí na svět a na oltář,
aby se tam za tebe obětoval a přivlastňoval ti ovoce ze svého Narození.
Také zde se Mu klanějí andělé, jako Církev svatá vyslovuje v
chvalozpěvu: Bože, tebe chválíme. Tebe, Pane, velebíme…Tobě všichni
andělé, tobě všechny moci nebeské, tobě cherubové, tobě všichni
serafové, bez ustání provolávají. Podobný chvalozpěv zpívaly andělské
sbory v noci Narození Páně, totiž: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi
pokoj lidem dobré vůle." Podobně máš i ty zároveň se zástupy nebeských
andělů velebit Jezulátko při předrahé oběti Mše svaté, poněvadž přichází
opět z nebe k tvému nejvyššímu prospěchu, aby právě tobě uprostřed
ostatních zbožně přítomných bohatě přivlastnilo zásluhy ze svého
Narození. (VÝKLAD MŠE SVATÉ podle ct.Martina z Kochemu)
+++
Děti se ptají: Koukáme, tatíku, že je užitečné, když sledujeme stvoření,
snažit se, aby mysl poznala podle toho Stvořitele. Jak má naše mysl,
když se dívá na stvoření, povstat od toho k svému Stvořiteli a
nepřilnout milostí mimo něho ke stvoření.
Otec: Když omilostněný povstane od stvoření k Stvořiteli, je to pro něj
dobré a užitečné. Kdyby ale omilostněná mysl tak přilnula ke stvoření,
že by se mu oddala a zapomněla a nedbala by na Stvořitele, lépe by pro
ni bylo nevidět to stvoření. A dodávám, že kdyby se mysl upnutá už na
stvoření, vznesla i vysoko k Stvořiteli, aby důvtipně sledovala jeho
moc, jeho moudrost, jeho dobrotu, co by to bylo? Jen všetečnost, kdyby
se v tom sama nespatřila jako v zrcadle a tak se na to náležitě
nepřipravila. Proto stvoření sledujte tak, aby se mysl povznesla odtud k
Stvořiteli. Proto praví sv. Augustin: Ó, lidská duše, jež máš rozum,
líbí-li se ti nějaká těla pro jejich krásu, pro jejich vhodnost, chval v
nich Boha a obrať se milostivě k jejich Stvořiteli. A pakli se duši
líbí, neboť i ty mají svou krásu, totiž moudrost, stálost, dobrotu nebo
jakékoli šlechetnosti, pamatuj, že i ty jsou samy od sebe proměnlivé.
Budou-li se chtít přidržet Boha, mohou v něm zůstat bez proměny ve své
kráse. A tak spatřujte velebnost Boží výsosti, až byste přišly samy k
sobě a spatřily své založení, aby, bylo-li by zapotřebí něco na sobě
poopravit, nebyly z těch, o nichž uvádí sv. Pavel: Poznali Boha, ale
nevzdali mu čest jako Bohu a Bůh je nechal na pospas nečistým vášním
jejich srdcí (Ř 1,21,24).
Proto, kdo se povznese myslí tak vysoko v neznámý kraj až nad nebesa, má
odtamtud, když se vrátí, přinést něco, aby tím bylo ukázáno, že tam byl
a má z toho nějaký užitek. Je vhodné a potřebné, aby ten, kdo byl v
kraji světla v povznesení své mysli, po návratu přinesl odtamtud ssebou
světlo, aby mohl zahnat temnoty. Kdo by mu uvěřil, že tam byl, a že
vystoupil tak vysoko a do takového světla, kdyby nepřišel-li po návratu
osvícen? Kdo se ve volný čas prochází po lukách, přináší domů kvítí; a
když se vrátí z jarmarku v dalekém kraji, přináší odtamtud něco na
ukázku, že tam byl. Sleduj také toho, kdo bývá povznesen v to drahé
světlo onoho nebeského kraje, zda se to na něm ukazuje, že tam byl a co
tam uviděl, čili zda je to na něm patrné. Tak Mojžíš, Boží sluha, když
byl na hoře s Bohem, vrátil se a přinesl odtamtud blesk ve své tváři.
Také ten, kdo bývá povznesen upínáním své mysli tak vysoko, má odtamtud
přinášet něco k svému užitku a jiným pro příklad k dobrému. Když jsi
spatřil a zakusil Boží moudrost, nenechej to naprázdno minout, tak, že
bys z toho neměl užitek, nýbrž přijmi odtamtud světlo Boží bázně. Když
jsi spatřil a zakusil Boží moudrost, přijmi z toho světlo pravdy, v
pravdě přebývej, ať v tobě Boží moudrost nenalezne nic jiného než
pravdu. Když jsi spatřil a zakusil Boží dobrotu a jeho velikou milost,
napřed odtamtud přijmi oheň svaté lásky k Bohu a pak i k bližnímu, abys
to, co miluje Bůh a jak miluje, miloval i ty. Spatření Boží moci má
probudit rozmařilé k bázni Boží. Zakoušení Boží moudrosti má těm, kdo
jsou zaslepeni temnotou neznalosti pravdy, osvítit oči jejich srdce,
takže se obrátí k tomu, co je pravda. Milost má v nás roznítit znamení
Boží dobroty.
To jsou ta tři světla, (hl.26 Hugona, 1 c) jež mají v nás učinit tři
dny, v nichž máme pracovat za světla, dokud nepřijde noc, v níž nikdo
nemůže pracovat. Kdo v těchto třech dnech užitečně pracuje, ten pak v
noci usne sladkým snem, neboť sladký je sen toho, kdo pracuje, a ne
málo, když mnoho přijímá. Jen takový v pravdě smí říci: Spím, ale mé
srdce bdí. (Pís 5,2) Nocí a usnutím míním smrt.
Kdo v těchto třech dnech koná dobré skutky k zasloužení věčné chvály,
když ví a má na paměti to, že se po smrti už nebude moci více přičinit k
zasloužení skutků, ten bude mít sladký sen, třebaže mnoho zkusí a
třebaže zde na světě najde málo duchovní útěchy, ale když přesto
neustoupí od svých dobrých skutků, pak může říci, když umře: Spím, ale
mé srdce bdí; neboť tělo leží mrtvé, kdežto jeho duch bude v utěšené
radosti v nebeském příbytku. (Pokr.)
+++
O BOHOSLUŽBĚ (4)
Liturgie je plná symbolů, takže se stává tajemná
Proč jsou symboly potřebné?
I sám Kristus mluvil často v podobenstvích, protože si byl vědom toho,
že člověk nemůže Boha pochopit, dokonale vstoupit do jeho tajemství. Dá
se však vidět jako v zrcadle – tak také působí liturgie symbolů. Skrze
jednoduché předměty a znamení, si uvědomujeme skutečnosti, které bychom
jinak chápali jen obtížně, nebo vůbec.
Vedou nás k tomu, čemu Otcové říkali Andělská liturgie – tedy stálé
vědomí Boha.
Jaký je význam těchto symbolů?
Připomeňme se a uvažujme nad symboly přírodními. Příroda je stejně jako
člověk součást Božího stvořitelského díla. Od nepaměti nás obklopovala,
tvořila a stále tvoří naše přirozené prostředí. Proto celá řada těchto
symbolů pochází právě z ní.
Chléb pochází ze země a je plodem lidské práce. Člověk nese Bohu, dar,
který od něj nejen přijal, ale také přetvořil. Dal mu novou formu a
smysl. Je současně základní složkou naší potravy. Stejně tak je chléb
eucharistický nepostradatelným pokrmem pro našeho Ducha. Kristus si
vybral chléb, protože právě on je symbolem těžkosti, námahy a následků
hříchů, aby ho mohl změnit na znamení lásky, radosti, naděje a
vykoupení.
Víno pochází z lisování hroznů. Jejích drcení je symbol utrpení a smrti.
Obdobně jako hrozny umírají, aby mohlo vzniknout dokonalejší víno, tak
umřel Kristus, aby mohl dát našemu životu věčnou hodnotu. Je také
nápojem královským a Božským. Je tedy předobrazem nebeské hostiny, na
které máme všichni během mše svaté podíl. Tak jako chléb ukazuje také na
lidskou činnost, která je nutná ke spáse. Pseudo–Makarius píše, že
lidská činnost na díle spásy je podobná práci zemědělce. Orá, zasévá,
zalévá své pole. To je činnost člověka, který chce být spasen. Boží
milost je pak déšť, vhodné klimatické podmínky, schopnost semen růst.
Bez nich bychom nikdy nepřinesli plody. Stejně však, kdybychom se
nesnažili, bude úroda našeho duchovního života mizerná.
Voda je od počátku lidské existence symbol života, neboť bez ní je jen
poušť. Proto se také stala symbolem Ducha svatého, neboť i on dává
život. Je symbolem křtu, zrození k novému životu. Používá se jak při
samotném obřadu, kde je neofita poléván vodou nebo sestupuje do vody,
tak také v kropenkách, na připomenutí této svátosti. Je znamením také
odpuštění, smytí hříchů. Kněz se tedy před umytím rukou modlí tuto
modlitbu: „Smyj země Bože mou nepravost, a očisti mě od mého hříchu“.
Stejně se máme modlit i my aby naše modlitba vycházela z čistého srdce a
my mohli vrůstat do Boží Trojice.
Sůl se používala ke dvěma účelů. Jednak k uchování potravin, aby se
nezkazily. Proto je obrazem toho, že se máme „uchovávat“ proti všemu
hříchu a bez hříchu. Posvěcená sůl se také užívá jako ochrana proti zlým
démonům. Křesťané učinili ze soli symbol boje proti Satanovi a jiným
duchům zlým. Někdy se ještě uvádí význam očistný, pak by sůl byla také
obrazem bolestné a postupné očisty od hříchů a nedokonalostí.
Kadidlo – „Má modlitba ať vstoupá k Tobě, Bože, jako vůně kadidla“. Je
tedy symbolem modlitby, které směřuje k Otci a naší ústy k Bohu, protože
kadidlo je právě odznakem moci a slávy. V neposlední řadě kadidlový dým
značí tajemství, ve kterém přebývá Bůh, je obrazem mraku na hoře Sión,
kde Bůh zjevil své slovo Mojžíšovy.
Olej sloužil k pomazání na krále či proroka. Je symbolem Božího vyvolení
ke službě, ale také symbolem posvěcení toho kdo je pomazán. Každý člověk
je ve svátosti biřmování pomazán na kněze, proroka a krále. Pravoslavní
dodávají, že se stává Kristem, tím, kdo je pomazán ke službě Bohu, kdo
odložil svou vůli a nechává se vést Duchem svatým. Olejem je mazán také
např. oltář, aby se ukázala jeho vyčleněnost jen pro službu Bohu. Proto
také na oltář nikdy neodkládáme nepotřebné knihy, předměty, klíče, brýle
apod., neboť je to místo Boží, na kterém si Mojžíš musel zout opánky.
Jaký je význam ohně v liturgii?
Oheň je symbolem přítomnosti a činnosti Ducha svatého, který nás
očišťuje, posvěcuje, naplňuje láskou, volá spolu s námi „Abba“ k Otci,
dává účinnost naším modlitbám, je znamením Boží přítomnosti v liturgii.
Mnoho východních Otců píše, že člověk dostává často větší dary, než o
jaké prosí. Důvodem je to, že Duch volá spolu s námi k Otci a jeho hlas
vyjadřuje naše prosby dokonale. To je důvodem účinnosti naších modliteb.
Bez přítomnosti Ducha tedy není žádná modlitba účinná, stává se jen
zbytečným odříkáváním textů.
Co je to andělská liturgie?
Staří východní Otcové si kladli otázku, zdali je liturgie, které jsme
účastni jen několikrát do roka doopravdy středem našeho duchovního
života. Pokud by tomu opravdu tak bylo, museli bychom být liturgii
přítomni stále, za předpokladu, že bychom chtěli vést soustavně duchovní
život.
Současně si byli také vědomi toho, že člověk musí pracovat, starat se o
bližní, modlit se soukromou modlitbu, spát či jíst. Liturgii lze vnímat
v rovině obecné služby Bohu. Cokoli uděláme pro Pána, je součástí
nebeské liturgie, které se stáváme přítomni. Pojem „andělská liturgie“
potom vyjadřuje stav člověka, stále vnímajícího a myslícího na Boha. Je
to činnost člověka, kterou má spolu s anděly účast (spolu s anděly) na
nebeské liturgii spolu s trojjedinným Bohem. Michal Černý
+++
Praha, 29.srpna Léta Páně 1872
Navzdory skutečnosti, že se známý zpyták Hovadík dostal včera do svého
lože až pozdě po půlnoci, probudil se dneska časně, a už od rána pobíhal
po domě. Když jde o časné probuzení, žádný kohout není tak spolehlivý
jako neklidná mysl.
A mysl pana profesora byla jaksepatří neklidná. Předchozí večer zažíval
jeden šok za druhým, a každý o stupeň těžší než ten předchozi. Ráno se
dal slyšet, že všechny smysly jsou jenom klam a mam. A nakonec na mně
vystřelil:
Tož, jak o tom přemyšlujete, pacholíku? Jest klam a mam, zkrátka
nepravda ve smyslech, anóbrž jinak?
Podle mého skromného mínění nepravda ve smyslech není, nebo copak se mi
to všechno jen zdá?
Když mám uvažovat jako filozof, tak říkám, že rozum je vždy správný.
Rozum je však nejvyšší částí v tobě, človíčku.
Přitom jsem významně loupl okem po profesorovi. A proč mu neříkat
človíčku, když on mě mládenečkuje? A umínil jsem si: Jestli nedá pokoj,
tak ho pěkně uzemním, tu starou páru. Zatím jsem mluvil dál, co mi
přinesla slina na jazyk.
Proto i ostatní tvoje části, milý synku, následují jeho správnost.
Stejně tak v přírodě jsou nižší věci uzpůsobovány podle pohybu vyšších.
Tvoje smysly jsou nižší stránkou tvé duše. Jsou tedy vždy správné.
Nepravda tedy není ve smyslech.
Už když jsem mluvil, prof.Hovadík sebou pojednou trhnul a zašklebil se
jako by narazil na pořádné sousto pepře nebo snad hořčice.
Dej si říct, ty stará páro, že oči samy tě neklamou. Nemohou totiž
sdělovat tvé duši nic jiného než své pohnutí. A vypovídají-li ti také
všechny ostatní smysly těla tak, jak jsou dány pohnutím, nevím, co více
bys od nich měl žádat. Nepravda tedy není ve smyslech.
Nebožtík Anselm si myslí, že ve tvých smyslech je určitě pravda, avšak
ne pokaždé. Někdy tě totiž smysly klamou.
Nepravdivé se obyčejně nazývá to, co je na hony vzdálené od podoby s
pravdou, ale přesto má jakousi nápodobu pravdy. Smysly však někdy mají
podobu některých věcí, které takto přirozeně neexistují. Někdy například
vidíš jednu věc jako dvě, když si třeba stiskneš oko. Někdy je tedy ve
smyslech nepravda.
Když hledáš pravdu, ty stará suchá páro, tak si domýšlíš, že se tvoje
smysly nemýlí ve vlastních smyslových předmětech, nýbrž jen ve
společných. Proti tomu vychází najevo, kdykoliv něco poznáváš jinak, než
to je, jedná se o nepravdivé poznávání. Když vidíš bílé těleso skrze
zelené sklo, tvoje oči ho poznávají jinak, než je, protože ho poznávají
jako zelené, a tak soudíš, nepřistoupí-li vyšší soud, kterým by byla
nepravda odhalena. Tedy se tvoje smysly mýlí i ve vlastních smyslových
předmětech.
Jen vezmi rozum do hrsti a hned můžeš říct, že tvoje poznání, které
vychází z věcí, postupuje v jistém pořadí. Nejdříve začíná ve tvých
smyslech a pak se dovrší ve tvém rozumu. Smysly jsou jakýmsi
prostředníkem mezi rozumem a věcí. - K věci se totiž vztahuje jako rozum
a k rozumu jako jakási věc. A tak je ve smyslech pravda či nepravda,
dvojím způsobem. Buď je pravda či nepravda ve smyslech podle vztahu
smyslů k rozumu. Takto se o smyslech vypovídá, že jsou pravdivé či
nepravdivé stejným způsobem jako o věci - nakolik totiž vytvářejí
pravdivé nebo nepravdivé ohodnocení v rozumu. Nebo je pravda či nepravda
ve smyslech podle vztahu smyslů k věci. Takto se vypovídá, že ve
smyslech je pravda nebo nepravda stejným způsobem, jako je v rozumu,
nakolik totiž soudí o tom, co je, či o tom, co není, že je.
Jednáš-li o smyslech prvním způsobem, tak ve smyslech nepravda je jistým
způsobem a jistým způsobem není. Smysly jsou jednak jakási věc o sobě a
jednak ukazují na jinou věc. Pokud se smysly vztahují k rozumu, nakolik
jsou jakousi věcí, pak ve smyslech vztažených k rozumu není žádným
způsobem nepravda. Podle toho, jak jsou smysly uzpůsobeny, ukazují
rozumu své uzpůsobení. Proto můžeš říci s Augustinem, že smysly nemohou
sdělovat duši nic jiného, než své pohnutí. Vztahují-li se však smysly k
rozumu, nakolik jsou představitelem jiné věci, pak někdy představují tu
věc jinou, než je. Smysly jsou nazývány nepravdivými natolik, nakolik
jim je dáno vytvářet nepravdivé ohodnocení v rozumu, i když to nutně
nečiní, stejně jako to bylo řečeno o věcech. Tvůj rozum totiž soudí o
věcech stejně jako o tom, co je mu poskytnuto smysly. Tak tedy smysly
vztažené k rozumu vždy vytvářejí v rozumu pravdivé ohodnocení jejich
vlastního uzpůsobení, ale ne vždy uzpůsobení věci.
Podle toho, jak profesor neklidně cvičil s nohou pod stolem, jako by s
ní usilovně pumpoval vodu do kotle lokomobily, jsem poznával, jak to s
ním cloumá. A než jsem se nadál, vzal mi slovo.
Jest-li nám uvažovati smysl jakožto vztažený k věci, potažmo stává ve
smyslech nepravda a pravda tím způsobem, jako jest v umu. V umu se však
pravda a nepravda nacházíť nejprve a především ve skládajícím a
rozkládajícím soudu, zatímco v údobnění costi se nachází pouze ve vztahu
k soudu, kterýž vychází z tohoto údobnění. Arciť se také u smyslu
naříkáť pravda a nepravda ve vlastním smyslu na základě toho, že o
čitedlných věcech soudí, zatímco na základě toho, že čitedlné věci
postřehuje, v něm pravda či nepravda ve vlastním smyslu, nýbrž pouze ve
vztahu k soudu. To jest arciť dáno tím, že za příslušným postřehováním
přirozeně následuje takový či neníť takový soud. Souzení smyslu o
jistých věcech jest pak přirozené; například o vlastních čitedlných
předmětech. O jistých věcech soudí zase srovnáním. Tohle působí u
člověka poznávací schopnost. Ta jest mohutností jeho čitedlné části.
Takto soudíť čitedlná schopnost o společných a případkových čitedlných
věcech. Přirozená činnost nějaké věci probíhá však vždy stejně, pokud se
jí případkově, ať už vnitřním defektem či vnější překážkou, nepřekáží.
Tož také soud smyslu o vlastních čitedlných věcech jest vždy pravdivý,
jestliže v orgánu není překážka nebo v prostředku není překážka. Naopak
soud smyslu o společných nebo případkových čitedlných věcech jest občas
mylný. A tak jest zřejmé, jakým způsobem může být v soudu smyslu
přítomna nepravda.
Co se však týče postřehování smyslů, jest žádoucno věděti, že stává
jakási postřehující schopnost, která postřehuje čitedlný obraz přítomné
čitedlné věci. Přitom jest žádoucno věděti, že naproti tomu jakási stává
jiná vlastnost, totiž představivost, která postřehuje čitedlný obraz
nepřítomné věci. A tak smysl postřehuje věc tak, jak jest, není-liž v
orgánu nebo v prostředku překážka, zatímco představivost obvykle
postřehneť věc tak, jak není, protože ji postřehuje jako přítomnou, i
když jest nepřítomna. A tak říká nebožtík Libomudrun Aristoteles, blahé
paměti, ve IV. knize Metafyziky, že to neníť smysl, který naříká
nepravdu, alébrž představivost.
Už jsem měl na jazyku něco jako „No, no, jen se nepřehřej, ty stará
páro“, když se zpyták Hovadík svými slovními kotrmelci doslova zakuckal.
Využil jsem kritického okamžiku, kdy si celý rudý jako rak držel jednou
rukou před ústy kapesník a druhou tápavě hledal na stole karafu s
nějakým životabudičem. Na příštích několik okamžiků jsem své okolí
oblažoval svou zvukomalbou, i přesto, že jsem věděl, že to není nic
nového pod sluncem.
Jářku, jednáš-li, ty stará páro, o smyslech jako vztažených k věci, pak
je ve smyslech nepravda a pravda tím způsobem, jako je ve tvém rozumu.
Ve tvém rozumu se však pravda a nepravda nachází nejprve a především ve
skládajícím a rozkládajícím soudu. V dosahování bytosti jsoucího se však
pravda a nepravda nachází pouze ve vztahu k soudu, který vychází z
tohoto utváření. Proto se také u smyslů vypovídá pravda a nepravda ve
vlastním významu na základě toho, že o smyslové věci soudí. Avšak na
základě toho, že smysly poznávají smyslovou věc, v nich není pravda či
nepravda ve vlastním významu, nýbrž pouze ve vztahu k soudu. To je dáno
tím, že za příslušným poznáním přirozeně následuje takový či takový
soud. Souzení smyslů o jistých věcech je pak přirozené například o
vlastní smyslové věci. O některé věci smysly soudí zase jakoby jistým
srovnáním.
A právě tohle u tebe, ty hlavo dubová, vytváří poznávací schopnost. Ta
je mohutností tvé smyslové části, zajímající místo, které má u ostatních
živočichů přirozený instinkt. Takto soudí smyslová schopnost o
společných a případných smyslových věcech. Přirozená činnost nějaké věci
však probíhá vždy stejně, pokud se jí případně nepřekáží vnitřní
poruchou či vnější překážkou. Proto také soud smyslů o vlastní smyslové
věci je vždy pravdivý, jestliže v orgánu nebo v prostředku není
překážka. Naopak soud smyslů o společných nebo případných smyslových
věcech je občas mylný. A tak je jasné, jakým způsobem může být v soudu
smyslů nepravda.
Co se však týče smyslového poznání, pamatuj, že je jakási poznávající
schopnost vlastní smyslům, která poznává smyslový obraz přítomné
smyslové věci. Naproti tomu je ještě jakási představivost, která poznává
smyslový obraz nepřítomné věci. A tak smysly poznávají věc tak, jak je,
není-li v orgánu nebo v prostředku překážka, zatímco představivost
obvykle poznává věc tak, jak není, protože ji poznává jako přítomnou, i
když je nepřítomna. Proto Nejsou to tedy smysly, které vypovídají
nepravdu, nýbrž představivost.
Když jsem se nadechoval, že to řeknu v kostce, prof.Hovadík se optal:
Jak potom odpovím slavnému Libomudrunovi ze Stageiry, a potažmo i
Augustinovi a Anselmovi?
Odpověz tomu Filosofovi, že ve vesmíru vyšší nepřijímá nic od nižšího,
nýbrž naopak. Kdežto u tebe rozum, který je nejvyšší, přijímá něco ze
smyslů, a proto se nejedná o podobný případ. Podle toho snadno odpovíš
Augustinovi a Anselmovi.
Prof.Hovadík lapal po dechu a zdálo se, že snad dodýchá. Místo toho však
profesor nabíral na něco mnohem překvapivějšího. A v následujícím
okamžiku to na nás všechny dolehlo jako tajfun, postihující ostrovy ve
Žlutém moři.
He pšík!
Po této smršti nastalo ztišení, kdy bylo možno sčítat škody. Zůstal jsem
na něho civět.
Stalo se něco, o čem není v dosavadním písemnictví ani zmínky. Uvažoval
jsem, co se to se mnou vlastně děje. Jak mi byl rázem ten starý školomet
blízký! Dosud mi nebylo příliš jasno ohledně té jeho pravdy. Jenže teď
najednou se mi rozsvítilo. Asi proto, že jsem ho začínal chápat. Něco se
ve mně hnulo tak, že jsem si ho doslova zamiloval jako má jeden rád sám
sebe. Dokonce jsem ho začal uznávat.
Začal jsem profesora velmi uznávat, ale ne tak oficiálně jako na počátku
našeho setkání, během něhož jsem vystřízlivěl z té okázalé úcty. Už jsem
nepochyboval, že je to člověk nesmírně bystrý, nad jiné povolaný
rozsoudit jakoukoliv otázku z oboru správného výběru obuvi do deště, ať
už to byly galoše nebo sandále. Nikdy bych však do té doby neuvěřil, že
je schopen i takového počinu. Tím se mi otevřel zcela nový pohled na
toho chlapíka. Nejlépe to vystihnu, když řeknu, že jak jsem tak na něho
zíral, spadly mi z očí šupiny. Za našich časů se totiž v učených kruzích
často opakovalo mínění nebožtíka Sókrata, o němž se zmiňuje Plato v
jednom svém dialogu, když uvádí, že kýchání vzbuzuje daimonium. Proto se
také v takové situaci pohotově říkává: Pozdrav Pánbůh!, a odpovídá se
Dejžto Pánbůh! Je pravda, že Platonovi asi nebylo zrovna moc jasné, co
je čím zapříčiňováno, zda je kýchání příčinou daimonia, anebo jeho
božské daimonium je příčinou kýchání. Jenže ani já jsem přesně nevěděl,
jak jsem k tomu přišel. Snad, že mi odkudsi začalo docházet, že vrcholem
hledání pravdy je láska, a to přímo v mém srdci. Jenže filozofie by mě k
tomu sama nikdy nebyla způsobilá dovést.
Ne že bych profesorovi něco záviděl, ale v duchu jsem se přistihl, když
jsem si říkal:
Kéž bych měl takový mozek jako on! Je to obdivuhodné.
Podle mého názoru by mohl jít kolem řady lidí, každému z nich věnovat
jeden letmý pohled a oddělit ovce od koz jako když loupete hrách... ,Ten
je k světu… Ten je nanic… Toho je třeba opustit... Tenhle je v
pořádku... Tomuto jelimanovi je třeba se vyhnout. Jen zabránit tomu, aby
se mu dostal do rukou nůž na chleba...
V duchu jsem si říkal: Znamenité, milý profesore! Ó, jak vám rozumím! Co
vlastně děláte? - Kladete otázky? Začnete o něčem hovor a pak sledujete
reakce.
Nuže, potud vše zaznamenávám pořádku. Ale narážím právě na něco, co mě
nutí k zastavení. Dříve než zaznamenám nejnovější část učených rozprav s
prof.Hovadíkem, považuji za svou povinnost zarýt pořádně do minulosti,
zmínit se o událostech, které se staly v předchozích částech, a
vysvětlit kdo je kdo a co se stalo kdy a kde a proč. Tím se ovšem mé
zápisky stanou těžkopádnými pro ty, kteří se mnou byli od začátku.
"Stará vesta!" začnou křičet, nebo francouzsky: "Déja vu."
Jednou z nemnoha výhod stáří je, že se člověk může postavit o kus dál od
rozžhaveného kotle sexu a klidně, nezúčastněně se dívat, co se v tom
hrnci děje.
Jeho minulost, přítomnost i budoucnost mi, díky Bohu, jako by ležela na
dlani. Co jiného se také mohlo stát, když profesor rozdmychal dívčí
představivost vyprávěním o romantických cestách za pravdou a svých
výbojích v oblasti technického vynalézání, a nakonec dal najevo, že
právě a jedině tohle je mu vším? Srdce mi pro něj, chudáka, krvácelo.
V době, která tak nezřízeně dychtí po rozkoši jako ta, ve které žijeme,
je vzácné nalézt muže tak ryzího charakteru, že by se dobrovolně vzdal
honosných plesů a místo toho seděl doma a pracoval, a když pomyslím na
profesora, zahřeje mě u srdce. Ne že by si neuvědomoval, oč přichází.
Věděl své, ale čím dál tím víc uznával, že je lépe se vzdát takovýchto
svůdných vyhlídek, ať už je to slečna Opršálková nebo milostpaní
Kokrhelová, rozená Ušatá.
Přitom nacházel čím dál tím větší útěchu v libomudrunské umbě, jakož i v
tom svém přemýšlování o vynalezání bizarních mašin. Pravděpodobně
neexistuje lepší protilék na strasti beznadějné lásky než reálná,
jednotvárná práce s prozaickými detaily vedení statku.
Když to vyšlo najevo, slečna Opršálková, pokud je mi známo, chvíli
mlčela. Pohlédla k nebi, jako by se divila, proč z něj pořád ještě
nevyšlehl blesk a nespálil toho člověka na uhel.
Když se jí vrátila řeč, kterou dočasně ztratila při odhalení netušených
možností lidské podlosti, utrousila poznámku natolik prošpikovanou
idejemi a významy, že v pouhých deseti slovech poskytla vyčerpávající
kritiku zjevu, způsobů, morálky, vousů i předků prof.Hovadíka. Citlivého
muže by to mohlo ranit, ale profesor svého času vyslechl až příliš mnoho
podobných výlevů, než aby jim nyní věnoval pozornost.
Byla to atraktivní žena, ale stávalo se, že vypadala jako kobra, která
se chystá zaútočit, a v tomto ohledu strčila všechny kobry do kapsy.
Ale pokud se profesor polekal, pak jen na chvíli. Byl to bystrý chlapík
a okamžitě ho napadlo, že se něco zvrtlo. Zmobilizoval všechny síly, aby
si s novým vývojem poradil.
Už nebožtík Homér, blahé paměti, píše, že se z nymfy posléze stává
čarodějnice. A vskutku.
Vzbouřila se, když objevila, že se profesor usmívá, tvář jí ztvrdla a
začala se chovat škrobeně, a nabyla podoby milostpaní Korhelové, rozené
Ušaté.
Zpočátku byl její akční plán prostý. Hodlala z něj pomocí několika
sžíravých slov nadělat sekanou, poté bohorovně odplout a nechat ho
svíjet se hanbou.
Nakonec odkráčela, rozzuřená jako orientální královna, která má potíže
se služebnictvem, a já pozvedl doutník už v mnohem lepší náladě.
Praha, 30.srpna Léta Páně 1872
Dneska ráno jsem si umínil, že zaskočím profesora, a nadhodím otázku
tentokrát místo něho:
Drazí obcovatelé této veleučené besedy, začal jsem honosně, řekl bych že
v rozumu není nepravda, ale nejsem si jist.
Prof. Hovadík mi hned vyrazil dech slovy, takže jsem si od této chvíle
už nebyl jist vůbec ničím.
Arciže um má dvojí činnost, Jednu, která vtiskuje údobu costi. V té není
nepravda, jak říká nebožtík Libomudrun Aristoteles, blahé paměti, ve
třetí knize O duši. A druhou, kterou skládá a rozkládá. V té také není
nepravda, jak jest zřejmé z Augustinovy knihy De vera religione, kdež
říká, že nikdo nenahlíží nepravdivé věci. V umu arciže nepravda není.
Tak to naříká sám Hovadík, zpyták libomudrovny, a potažmo to tak naříká
celá akademická obec učenců.
Nikdo nevyjádří, jaké bylo překvapení profesora, když zjistil, že mu
nikdo neodporuje, nýbrž ho jen prostě papouškuje pokaždé, kdykoli se
pokusí někoho ohromovat tou svou učenou hatmatilkou.
Správně. Nepravda není v tvém rozumu, nýbrž ve tvých ústech, ty hubo
plechová. Tvůj rozum má dvojí činnost: Jednu, která dosahuje bytosti
jsoucího. V té nepravda není. A druhou, kterou skládá a rozkládá. Také v
té není nepravda, protože nikdo nepoznává nepravdivé věci.
Kromě toho každý, kdo se mýlí, nepoznává to, v čem se mýlí. Proto nemůže
být nepravda ve tvém rozumu.
Buď poznáváš nějakou věc tak, jak je, nebo ji nepoznáš. Když poznáváš
věc tak, jak je, poznáváš pravdivě. Tedy je tvůj rozum vždy pravdivý.
Nepravda v něm tedy není.
Naproti tomu tam, kde provádíš rozumem skládání toho, co jsi poznal, tam
už je pravdivé i nepravdivé. V rozumu se tedy nachází nepravda.
Stačí říci, že se slovo "rozum" odvozuje z toho, že „roz“ – „um“ poznává
vnitřek věci. Rozumět znamená umět pronikat dovnitř. Smysly a
představivost poznávají výlučně vnější stránku věci, zatímco rozum
dosahuje nitra a podstaty věci. Rozum se však navíc zabývá podstatou
postřehnutých věcí různým způsobem, když o nich uvažuje a když je
zkoumá. Slovo "rozum" tedy můžeš chápat dvojím způsobem.
Předně pokud se vztahuje pouze k tomu, z čeho byl původně odvozen. A tak
ve vlastním slova smyslu vypovídáš, že poznáváš, když poznáváš bytost
jsoucí věci nebo když poznáváš to, co je rozumu bezprostředně známo při
dosahování bytosti jsoucí věci, jako jsou například první základy, které
poznáváš, když je poznáváš v nějakém jejich vyjádření. Proto můžeš rozum
nazvat osvědčením základů. Vlastním předmětem rozumu je však bytost
jsoucí věci. Proto stejně jako jsou smysly vždy pravdivé v tom, co se
týče vlastní smyslově vnímatelné věci, tak je pravdivý také rozum při
poznávání toho, co čím je.
Přesto však může případně nastat nepravda, nakolik totiž tvůj rozum
nepravdivě skládá a rozkládá. To se může stát dvojím způsobem. Předně
když přiřadí vymezení jedné věci jiné věci, jako například kdyby složil
vymezení osla: " rozumný živočich smrtelný", nebo když spojí části
vymezení, které se spojovat nemohou, jako například kdyby složil
vymezení osla: " nerozumný živočich nesmrtelný". Je totiž nepravdivé
tvrzení, že nějaký nerozumný živočich je nesmrtelný. A tak je jasné, že
vymezení může být nepravdivé pouze tehdy, když zahrnuje nepravdivé
tvrzení. Podobně tě také rozum neklame ani u prvních základů. Je tedy
jasné, že uvažuješ-li rozum z hlediska té činnosti, z níž byl odvozen
výraz "rozum", tak v něm není nepravda. Za druhé můžeš chápat rozum v
širším slova smyslu, nakolik se rozšiřuje na všechny činnosti, včetně
domněnky a rozvažování. A tímto způsobem je v rozumu nepravda. Vrátíš-li
však správně k prvním základům, pak v něm nikdy nepravda není. Z toho je
jasné řešení všech námitek.
Ztumpachovatělý profesor mezitím sice nabral dech, ale ne k tomu, aby
něco podotkl. Pravda je, že si sice přímo nesypal popel na hlavu, ale
patrně k tomu měl silné nutkání. Ušlechtilé, upřímné oči se mu
rozjasnily.
Zato já jsem skoro nevěřil svým očím, když jsem sledoval, jak přímo
zářil, jeho chování i jeho zjev naprosto vyvracely mou první domněnku,
že ho dlouhé řečnění vyčerpalo. Monokl se mu blýskal a zdálo se, že se
vznáší ve vzduchu.
Existuje velmi inzerovaný speciální lék, který slibuje tomu, kdo si ho
koupí, klid, duševní rovnováhu, pevné nervy a organickou neporušenost a
zaručuje mu, že ho osvobodí od nervové popudlivosti, bubnování prstů,
skřípění zubů a dupání nohama. Prof.Hovadík jako by bral tento jedinečný
lék již několik týdnů a básník Jan Kollár, pokud by byl přítomen, ukázal
by na něho prstem a tiše by řekl: "Jářku, podle tohoto chlapíka si
učiníte představu, co jsem měl na mysli, když jsem psal Slávy dcera.
"Oj, jajaja, jaj!“ zavýskl profesor a mohu dosvědčit, že poprvé použil
tento výraz na učené besedě libomudrunů.
V tomto vrcholném okamžiku chtěl oslavovat a připadalo mu, že způsob
oslavy, který má na mysli, si žádá něco silnějšího než čaj, a
důraznějšího, něco, co by nejen opájelo, ale co by zároveň uštklo jako
had, co by působilo jako zmijí jed. A shodou okolností měl ve skříni
láhev moravské halúzkové s příslušnými vlastnostmi.
O pět minut později jsme spolu s ním pozdvihovali číšky a hlavou se nám
šířil svěží pocit pohody a překypujícího nadšení.
Teprve o něco později nám dal najevo, že se v myšlenkách zaobírá
vážnějšími věcmi. V takovéto chvíli nestačí, když se člověk pouze
raduje. Uvědomil si, že nestačí ani pouhý fakt, že bychom v životě měli
podobnými velkými citovými vzmachy procházet. Důležité je, abychom si z
nich vzali poučení a řídili se jím. A on tvrdil, že na něj byl tento
nádherný kousek štěstí seslán s nějakým záměrem.
+++
Tvoje obnova životního prostředí v duchu křesťanské ekologie zahrnuje
jistý postup:
KRISTUS - VYKUPITEL
- obnova spojení tvého vnitřního životního prostředí a okolního
životního prostředí,
- TY A TVOJE PRÁCE,
- TVOJE RODINA,
- VÝZNAM ŽENY PRO OBNOVU ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ, A HLAVNĚ PANNY MARIE.
Tvoje duše je ve vesmíru pro Boha v Kristu. Ale každá skutečnost kolem
tebe, i hmotná, je pro tvou duši. Tedy každá okolní skutečnost je
prostřednictvím tvé duše v Kristu. Tento stručný myšlenkový postup ti
odhaluje nevyčerpatelná tajemství vesmíru.
Mýlil by ses, kdyby ses domníval, že je tvoje duše určena pro Krista v
právně-vlastnickém smyslu. Svět se dovršuje ve společenství mezi
osobami, takže i mezi dvěma dušemi trvají nějaké společenské vztahy.
Tvůj duch směřuje ve vesmíru k Bohu, a každá skutečnost kolem tebe, i
hmotná, je pro tvou duši.
Žiješ ve vesmíru. Proto se hleď zbavit jakékoli nevnímavosti vůči
skutečnostem příliš malým nebo příliš blízkým, právě tak, jako vůči
skutečnostem příliš velkým či příliš vzdáleným. Kořeny tvého bytí sahají
nesmírně daleko. Tvoje duše oživuje buňky tvého těla. Prostřednictvím
hmoty neseš v sobě nerozluštitelné spojené všech vlivů a sil, působí na
tebe jako na živý organismus. Svou hmotnou stránkou během života také
vstřebáváš nesmírné množství vzdálených i bližších, pozemských vlivů.
Ještě výraznější a pro tebe jako lidskou bytost vlastnější je působení
vesmíru a bližšího pozemského okolí na tvou duši. Nedomnívej se, že by
tvoje tělo přijímalo všechny tyto vlivy docela nezávisle na duši.
Všechno, co tvoje tělo přijímá, osvojuje si také tvoje duše, a to na své
úrovni a svým způsobem. Nemůže však uniknout styku s vesmírem, třebaže v
duchovní podstatě jsi svobodný a můžeš se rozhodnout, zda se některému
vlivu poddáš nebo zda mu budeš vzdorovat.
Někteří učitelé duchovního života tvrdí, že Bohu jde jen o tvou duši.
Třebaže je tvoje duše zvlášť stvořena, přesto je ve své činnosti a růstu
spojena s hmotným tělem, které je obklopeno okolním světem. Bůh tedy ve
tvé duši miluje a žehná celému světu, neboť tvá duše je zvláštním
způsobem spojena.s tělem tohoto světa
Tvým posláním v tomto světě je nejenom to, abys projevil svou
poslušnost, nýbrž buduj svou věrností jisté dílo, do něhož vstupuje něco
z tohoto světa, ze Země. Přitom začni sám u sebe. Zapoj se do díla,
které dalekosáhle přesahuje tvůj osobní úspěch: tvoje dotvoření světa
duchovně obnoveného Kristem.
Úsilím a růstem tvé duše vtiskuješ správný tvar tělu. Přitom se rozvíjí
živoucí skladba tvého nitra. To se projevuje také navenek, působením na
okolní svět. Tak dotváříš okolní stvořený svět, který duchovně obnovil
Kristus.
Co z toho vyplývá?
Nauč se chápat spjatost své duše s Bohem a světa se svou duší jako
souvislost složek a celku jediné skladby. Bůh zaměřuje všechny prvky
vesmíru k sobě. Díky Kristu přesahuje oblast tvé činnosti a dotýká se
celé skutečnosti, včetně hmoty. Dílo Vtělení bude dovršeno teprve, až
všechno, co je, bude znovu přivedeno ke konečné jednotě s Vykupitelem
jako tvým Bratrem a Ohniskem všeho.
Plnost Krista vychází z celého stvoření (Ef 4, 13). Dílo stvoření
pokračuje dále. Na základě vzájemné propojenosti mezi tvou duší, hmotou
a Kristem, přispíváš svou prací sice nepatrně, ale přesto k dovršení
podmínek Kristovy plnosti. I když je třeba pečlivě rozlišovat pozemský
pokrok od růstu Kristova království, přesto má velkou důležitost pro
Boží království, pokud přispívá k lepšímu uspořádání společnosti. (Jan
Pavel II., Laborem exercens, V, 27)
Přirozená činnost ve světě je propojena s nadpřirozenou činností. Je
však vnitřně jasně rozlišena. Cokoli však vykonáš ve svém životním
prostředí, to se případně připojuje k tomu, co Kristus duchovně obnovil
v celém světě. Kristem navěky duchovně obnovený svět však obsahuje tvůj
hřích nepořádek a nesoulad.
Tvoje činnost, jíž se snažíš zlepšovat své životní podmínky, je ve shodě
s Božím záměrem. Z toho je jasné, že radostná zvěst Nového zákona tě
neodvrací od budování světa, nýbrž spíše tě k tomu ještě víc zavazuje.
(Gaudium et spes, 34)
Ujmi se své zodpovědnosti! Uchovej si před očima obraz proroka Jonáše,
který prošel město Ninive, aby v něm hlásal zvěst Božího milosrdenství.
Je pravda, že město, popisované v bibli, je místem hříchu a lidské
pýchy. Avšak také Jeruzalém je biblické město, svaté město, město
setkání s Bohem, a příslib města jako střediska Boží vlády, založené
Kristem ve tvých poměrech (Pavel VI., Octogesima adveniens, I, 6). Fr.Moti
(Pokr.)
| |
D O P I S Y
SOCHAŘI
Kámen se raděj dešti svěří
Aby ho dlátky kapek otesal
V šumění naučil ho písni skal
JSI ARCHITEKT
Hladina řeky citlivá je na dotek
Když svými kruhy rozlévá se mezi břehy
A přesně měří poloměry
Jsi básníkem
Chtěj na chvíli být chasníkem
Co korále z jeřabin
Své milé navléká
Slova znachovělá podzimem
JSI MALÍŘ
Zkus namalovat plný talíř
Kde hladoví se po kráse
Vždyť těla hvězd
Nestojí ani halíř
A hraj í každý den
(na rozdíl od hvězd filmových)
jen co temnota vystřídala běl
to stálé rození a umírání
do plátna vtěl
JSI KNĚZ
Pak věz
Že šípem ducha protknutá
Tvá sestra třeba někde v buši
Tajemství zrození a smrti tuší
V každém stvoření
Co žije na zemi
Ve velkých i malých příbězích
Když sedává na březích
Po hladině bílé chleby oblak plují
A ona jí tu krásu
Když vidí
jak božské sestupuje
a znovu rodí Zemi.
http://eva.lopourova.sweb.cz
+++ |
|
Víš, proč Panna Maria pomáhá zvláštním způsobem právě tobě, kdo toužíš
po čistém nazírání?
„Když se církev ubírá prostorem a časem, a ještě víc dějinami lidských
duší, je Maria přítomna jako ta, která je "blahoslavená, protože
uvěřila", jako ta, která kráčela napřed cestou víry, na níž má jako
žádný jiný člověk účast na Mém vykupitelském tajemství. Maria, která
vstoupila hluboko pronikla do dějin tvé spásy, zvláštním způsobem
spojuje a vyzařuje největší skutečnosti víry." Jan Pavel II.,
Redemprotis mater, II,25:
Maria neobdržela apoštolské poslání přímo. Nebyla mezi učedníky, když je
rozesílám s tímto posláním do celého světa (Mt 28,19). Avšak ve
večeřadle, kde se apoštolové připravovali převzít toto poslání s
příchodem Mého Ducha pravdy, je Maria s nimi (Sk 1,13n). Od první chvíle
pohlíží Moje Církev na Marii prostřednictvím Mne jako tvého Bratra a
Spasitele, tak jako "pohlíží" na Mne prostřednictvím Marie. (Redemptoris
mater,II,26)
Tak se uč s Církví od Marie svému vlastnímu mateřství. Jako je Maria ve
službě tajemství Mého Vtělení, tak zůstává církev prostřednictvím
milosti ve službě tajemství přijetí dítek za vlastní. Současně zůstává
Církev podle Mariina vzoru též pannou, věrnou Mně, svému Snoubenci.
(III,43)
Snaž se silně zakoušet toto mateřství zvláště při eucharistické hostině,
kdy se ti zpřítomňuji, takže je tu Moje pravé tělo, narozené z Panny
Marie. (III,44:
Pro mateřství je zásadně důležité, že se vztahuje na osobu. Rozhoduje o
něm vždy jedinečný a neopakovatelný svazek dvou osob: matky s dítětem a
dítěte s matkou.
Mateřství v řádu milosti si zachovává obdobu s tím; čím se vyznačuje "v
řádu přirozenosti" svazek matky s dítětem. V tomto světle lépe porozumíš
faktu, že v Mém odkazu na Golgotě je nové mateřství jeho matky
adresováno v jednotném čísle jednomu člověku: "To je tvůj syn."
V těchto slovech se plně udává důvod pro mariánský rozměr tvého života
jako Mého učedníka.
Svatá Panna obstarává tvé duši nejen spásu, nýbrž i dokonalost. Tak ji
vede do nebe s bohatstvím zásluh a ke skvělé koruně slávy. Tvoje duše
však musí vážně působit na této dokonalosti a osvojit si všechny
prostředky k ní. Mezi spasením a dosažením dokonalosti je ten rozdíl, že
ke spasení postačí žít v milosti a setrvat v ní až do konce, kdežto
křesťanská dokonalost vyžaduje stálý vzrůst milosti, stálý vzrůst všech
ctností a hlavně lásky, jež je podstatným požadavkem křesťanské
dokonalosti.
Naše společná panenská Máti jistě obstará duchovní pokrok tvé duši jí
oddané a žijící v Mé milosti; neboť i pohled na Mne i pohled na tvou
duši ji mocně nutká, aby ti pomáhala ke stále větší dokonalosti.
Když patří na Mne, vroucí láska ke Mně působí touhu, aby se Mi sloužilo
a prokazovala se Mi úcta, hlavně od tebe.
Říká-li se, že Maria má milosrdné oči pro všechny, musíš dodat, že září
zvláštní láskou k tobě, svému služebníkovi, a že ti jistě obstará velkou
hojnost ctností a zásluh v tomto životě, aby tě mohla uvést do nesmírné
slávy v nebeské vlasti.
Jak mají projevovat svou úctu ke svaté Panně duše zvláště horlivé?
Za hlavní způsob uctívání Panny Marie
horlivou duší považuji vyvolení si
svaté Panny za Matku. Na ten úkon se připravuj po devět dní před
některým jejím svátkem a často na to mysli s hlubokou dětskou láskou.
Svatý Filip Neri ji nikdy nejmenoval jinak, než „nejsladší Matkou“.
Mariánský rozměr tvého života jako Mého učedníka nalézá zvláštní výraz
právě v takovém dětinném důvěrném svěření se naší panenské Matce, jaké
má původ ve Mém odkazu na Golgotě. Když se svěřuješ dětinně Marii
podobně jako apoštol Jan, "bereš si" Kristovu Matku "k sobě", přijímáš
ji za vlastní a uvádíš ji do celého prostoru svého vnitřního života, to
je do svého lidského a křesťanského "já“. Tímto způsobem se snaž dostat
se do spasitelného okruhu "mateřské lásky", s jakou naše panenská Matka
"se stará o tebe, protože jsem tvůj Bratr a Spasitel a spolupracuje "při
tvém zrození a vychování" podle míry daru, jakého se ti dostává z moci
Mého Ducha. Takto se rozvíjí také ono duchovní mateřství, které se stalo
pod křížem a ve večeřadle Mariiným údělem. (Redemptoris mater, III,45)
Tento dětinný vztah, toto svěření se dítěte matce má nejen počátek u
Mne, nýbrž konec konců je ke Mně zaměřen. Můžeme říci, že Maria všem
stále opakuje tatáž slova, která vyslovila v Galilejské Káně: "Udělejte
všechno, co vám řekne!" (Redemptoris mater, III,46)
Druhým projevem úcty k svaté Panně je pozorná denní modlitba k
posvěcování času. Řeholníci jistého kláštera byli postiženi značnými
pohromami, když zanedbávali toto uctívání Panny Marie, a byli jich
zbaveni, až když se na radu sv.Petra Damianiho opět horlivě ujali této
pobožnosti. Tento případ jasně dokazuje, jak milou je svaté Panně
modlitba hodinek.
Třetí způsob uctívání mocné Matky je pomodlit se denně aspoň část
růžence. Svatá Panna vždy poskytovala veliké milosti duším oddaným této
pobožnosti.
Čtvrtý způsob uctívání je denně nebo aspoň často se modlit před některým
obrazem svaté Panny, jak činil Tomáš Sanchez, proslavený zbožným životem
a učeností. Nikdy se nevydával na cestu, aniž by ve chrámu zasvěceném Mé
Matce neprosil o požehnání a posvěcení každého kroku.
Pátý způsob úcty je zbožně se připravovat na mariánské svátky. Svatá
Gertruda viděla zástup dívek, na něž naše dobrá Matka patřila s láskou v
očích, protože se připravovaly zvláště zbožně na svátek Nanebevzetí. Je
dobře se na tyto svátky připravovat dnem přísnějšího postu a umrtvováním
těla.
Šestý prostředek, jak se zalíbit svaté Panně je úsilí naučit své lásce k
Panně Marii přátele, rodiče, služebnictvo. Svaté Brigitě zjevuji, že je
to Panně Marii velmi milé, a říkám jí: ,Učiň, ať tvé děti jsou také mými
dětmi.
Sedmý způsob
uctívání je z lásky k Panně Marii usilovat o odstranění
svých starých chyb. Ostatně láska je vynalézavá a vnukne každému mnoho
dalších cest k zalíbení se nebeské Královně.
V Mariině světle spatřuje celá Moje církev ve tváři ženy odlesk krásy, v
níž se zrcadlí nejušlechtilejší city, jakých je schopno lidské srdce:
bezvýhradná obětavost lásky, síla, jež dovede snášet největší bolesti,
bezmezná věrnost a neúnavná činorodost, dovednost spojovat hluboký vhled
se slovem útěchy a povzbuzení. (Redemptoris mater, III,46)
+++
Letos v Brně prožíváme 230.výročí vzniku brněnské diecéze.
Brněnské biskupství bylo založeno 5. 12. 1777. Podnět k tomu vzešel od
císařovny Marie Terezie, která rozhodla o vzniku brněnského biskupství
oddělením 151 farností pod olomouckého arcibiskupství, kterému pak mělo
zbýt 312 farností.
Problematickým bodem tohoto státního zákroku bylo "ius patronatus" a
později právo nominace biskupů do nových biskupství. Císařovna se
pokusila vyhrazovat si právo nominace v novém brněnském biskupství. Toto
právo nominace biskupa použila císařovna jmenováním faráře z Petrova
(Brno), hraběte Matyáše Chorinského biskupem v Brně. Císařovna vyhradila
právo nominace v českém království sobě a svým nástupcům.
Císařovna Marie Terezie povolala do úřadu prvního brněnského biskupa
Matyáše Františka Chorinského von Ledske. Vyslanci olomoucké katedrální
kapituly obdrželi dne 24. 5. 1777 ve Vídni oznámení o rozhodnutí
císařovny.
Z dopisu Marie Terezie papeži Piu VI. ze dne 9.6. 1777 vyplývá, že
císařovna, poté, co postavila papeže před hotovou věc, jej žádala, aby
potvrdil volbu nového biskupa v Brně Matyáše hraběte Chorinského. Papež
zároveň obdržel i přehledy nových diecézních hranic a seznamy farností.
Císařské nominační právo na brněnské biskupství bylo papežem potvrzeno a
vše probíhalo dle přání císařovny a kancléře Kaunice.
Hlavní důvod uváděný císařovnou pro rozdělení moravské arcidiecéze
olomoucké byl tento: V oblastech hraničících s Pruskem a Maďarskem jsou
luteráni a hrozí nebezpečí pronikání luteránských vlivů. Přes všechno
úsilí olomouckých biskupů se nedalo zabránit pronikání luterství do
odlehlých horských oblastí. Výbuchy náboženských bouří si vynutily
rozdělení teritoria, protože pronikání heterodoxie bylo prý způsobeno
nedostatečným stykem biskupů s prostými věřícími.
Kromě toho, jak dnes už víme, existoval u císařovny Marie Terezie
program dalšího rozsáhlého státního zasahování do záležitostí Církve v
Českých zemích a na Moravě. Tento tereziánský program byl prováděn
krátce potom za Josefa II. rozsáhlým rušením klášterů. Počítalo se také
s tím, že četné církevní objekty, zbavené řádové správy budou vyžadovat
novou, důkladnější církevní správu. Sociologické vysvětlení tohoto
tereziánského a jozefínského experimentování s Církví v českých zemích a
na Moravě (na rozdíl od jiných zemí rakousko-uherského soustátí), uvádí
zřejmě nejpokročilejší průmyslový rozvoj v těchto zemích
rakousko-uherské monarchie, kde následkem toho byly pronikavě změněné
společenské vztahy, jako třídní rozdíly.
Svatý Otec velkomyslně přijal tyto zásahy do záležitostí a práv Církve.
Ať už jsou okolnosti vzniku brněnské diecése jakékoli, výsledkem je
BRNĚNSKÁ DIECÉZE - ŽIVÝ ORGANISMUS. Dokonale se zhostila úkolu, který na
ni dopadl následkem břemene jozefínských reforem. Nadále žije a vydává
své plody. Názorně o tom svědčila výstava fotografií od Libora Teplého,
Jaroslava Horáka, Jana Zachy a Vratislava Hnátka v BRNĚNSKÉM ANGELIKU.
Konala se od 7.10. do 27.10.2007.
+++
Zprávy:
Od 23.12. do 13.1.2008 se koná v Brněnském angeliku (Brno,
Dominikánská, kostel sv.Michala I.patro) SETKÁNÍ MEZI UMĚNÍM: Umění
betlémské meditace: Zúčastní se Zdeněk Fuchsa, Ivan kříž, Jana Bayerova,
Jiří Grbavčič, Pavel Čech, Jana Ondrušová-Wünschová, Eva Mužiková,
Veronika Planerová, Ema Hostašová, Irenej Ciutti. Denně 17-20, neděle
9,30-12, 17-20__________ |
