|
Ročník XII., číslo 12.
Prosinec 2006
Obsah: Karel Orlita, Vánoční, Jan Tauler: Narození Páně, OP,
Profesionál v nejvyšších službách (9),
BESEDNÍ ŘEČI dle Tomáše ze
Štítného (11), Nebojte se globální totality!(6), Josef Veselý, Doma,
Brněnská akademie duchovního života ct.Patrika
Kužely, Zprávy________________________________________________________________________________________
| |
Vánoční
Taková jsi
v závoji hvězd,
vtělená Lásko chudých,
že mrazivý led dlaň zahřívá,
a tebe se dotýká,
- ten zázrak –
na srdci zkřehlém.
Jsi to Ty,
můj Bůh,
vždyť kdo byl by takový,
že dal by stromům hlas
a větrům píseň andělů.
Karel Orlita
+++ |
|
Jan Tauler: Narození Páně
Ten přišel, aby vydal svědectví o světle (Jan 1, 7)
Naše Matka Církev svatá slaví v tomto týdnu svátek veledůstojného
světce, mého patrona, svatého Jana Křtitele. Kdybychom ho chtěli chválit
slovy, to by
bylo příliš málo; neboť už náš Pán Ježíš Kristus ho velebil a
vychvaloval, když řekl, že mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nepovstal
nikdo větší než Jan Křtitel.
A řekl také: "Co jste vyšli vidět? Proroka? Ano, pravím vám, víc než
proroka"; a dále řekl: "Proč jste vyšli? Vidět člověka oblečeného do
jemných šatů? Nebo hledáte třtinu větrem se klátící? Ne, takového tu
není." A sám Jan o sobě řekl, že je hlasem volajícího na poušti:
"Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky." Opěvujeme ho v tomto
týdnu, že je lampou hořící a zářící. A svatý Jan evangelista o něm píše,
že je svědectvím o světle. U tohoto slova začneme teď svou řeč.
Nuže, jak bychom tomuto světci mohli vzdát ještě větší chválu? To slovo
zní: "on vydává svědectví o světle". Světlo, o němž vydává svědectví, je
světlem bytostným, všechno po¬znání přesahujícím, neuchopitelným. Tohle
světlo září do toho nejniternějšího, do toho nejhlubšího, do základu
člověka. A když to světlo a svědectví člověka zasáhne a dotkne se ho a
on by měl u něj zůstat, tu se ten člověk najednou od svého základu
odvrátí, převrátí všechen pořádek a hrne se pryč někam do Trevíru nebo
kdovíkam. Nepřijímá to svědectví, ale obrací se ven ke smyslům. A jsou
ještě jiní lidé, kteří to svědectví nepřijímají: "Přišel do svého
vlastního, a jeho vlastní ho nepřijali." To jsou ti, kdo se protiví
světlu. Mají světská srdce a jsou tím, co svatý Jan řekl o farizejích:
"plemeno hadí", třebaže tvrdí, že jsou z rodu Abrahamova. Takoví jsou
proti všem, kdož milují světlo. To je věru neblahé a smutné. Tito lidé
jsou se světlem, a vírou spjati sotva jedinou nitkou.
Nyní musíme uvážit tohle: Přirozenost je slabá a nezmůže zhola nic.
Proto jí milosrdný Bůh přispěl nadpřirozenou pomocí a nadpřirozenou
silou, to jest světlem milosti. Je to světlo stvořené; vysoko pozvedá
přirozenost a přináší s sebou veškerou potravu, kterou přirozenost
potřebuje. Nadto je pak ještě světlo nestvořené; nazývá se světlem
slávy. To je světlo božské, a je to Bůh sám. Máme-li totiž poznat Boha,
pak to musí být skrze Boha, s Bohem, v Bohu; tedy Boha skrze Boha. Jak
praví prorok: "Pane, ve tvém světle vidíme světlo." Toto světlo je
překypující; osvěcuje každého člověka, který přijde na tento svět. To
světlo svítí na všechny lidi, zlé i dobré, tak jako slunce září všem
tvorům - a jsou-li slepí, jejich škoda! Kdyby ale člověk byl v temném
domě a měl by právě jen tolik světla, aby mohl najít otevřené okno či
otvor, jímž by vystrčil hlavu, tu by se ocitl ve světle. Takový člověk
pak vydává svědectví o světle.
Teď se musíme nejprve podívat na to, jak se má člověk k takovému
svědectví postavit, aby je přijal. K tomu je zapotřebí, aby se odvrátil
od všeho časného a pomíjivého; neboť tohle svědectví se dává jak vyšším,
tak nižším mohutnostem duše. Tou nižší mohutností je síla dychtivá; tím,
co tu má přijmout svědectví, je touha. Ta se musí nejdříve oddělit od
přirozené a smyslové žádostivosti všude tam, kde člověk nachází
uspokojení, ať už jsou to lidé, šaty, nebo zkrátka to, v čem si jeho
smysly libují; co člověk opravdu potřebuje, to mu Bůh zajisté dopřeje.
Místem, kde volá hlas Boží, je poušť; této odloučenosti od každé žádosti
ducha a přirozenosti, vnitřní i vnější, tomu se říká odloučený život.
Za druhé se toto svědectví vydává síle vznětlivé. V ní se člověk učí
stálosti a pevnosti, takže když to svědectví přijme, je pak uvnitř
nepohnutý docela jako železná hora, a nenechá sebou klátit jako třtina.
Když náš Pán mluví o tom, že Jan není oblečen do jemných šatů, míní se
tím lidé, kteří milují a vyhledávají pohodlí svého těla. Najdou se však
lidé, kteří tím sice pohrdají, ale stejně jsou jako třtina, protože se
nechají hned unést a rozrušit bláhovou, posměvačnou či tvrdou řečí,
zrovna jako ta třtina. Ach, bláhový člověče, co ti sejde na nějakém
slově? Takhle si ale Nepřítel přijde a vnese do tebe hned to, hned zase
ono; a ty z toho jsi pak celý rozháraný a truchlivý - hned veselý, hned
zase smutný, hned tak, hned zase jinak: vy jste mi věru lid jako ta
třtina!
A konečně se to svědectví vydává také vyšším silám: rozumu, vůli a
lásce. V rozumu působí jako prorok; propheta označuje toho, kdo vidí
daleko: videns. A rozum, ten vidí daleko; tak daleko, že je to až div,
jak daleko dohlédne. Kdyby byl nějaký člověk osvícený, ale nebyl by v
tom ještě úplně, a teď by uslyšel o nějakých skrytých věcech, tu mu o
tom podá svědectví jeho základ, který mu řekne: tak je to správně! Jenže
náš Pán praví: "On je víc než prorok", to znamená: v tomto základu, kam
se rozum nedostane, tam člověk "vidí světlo ve světle". To jest, v tom
vnitřním, stvořeném světle, totiž ve světle milosti, vidí a chápe člověk
to, co je božské.
Nejprve to chápe zahaleně. Do tohoto základu se síly nedostanou, ani na
tisíc mil se k němu nepřiblíží. Tahle šíře, která se otvírá v základě,
nemá žádné obrazy, ani formy, ani způsoby; nemá žádné "tady" či "tam";
je to bezedná propast, vznášející se beze dna sama v sobě, jako když se
valí a kypí vody: tu padají do propasti, až se zdá, jako by tu žádné
vody ani nebyly, a za malou chvíli zase vzkypí, jako by chtěly všechno
utopit. Míří do propasti - a v té je pravý Boží byt, daleko víc než v
nebi nebo ve všech tvorech. Kdo by sem pronikl, nalezl by vpravdě Boha a
sám sebe by shledal naprosto a jednoduše v Bohu; protože odtud se Bůh
nikdy nevzdaluje. Tam by mu byl Bůh přítomný; tam se pociťuje a zakouší
věčnost; tam není minulé ani budoucí. Do tohoto základu nemůže dosáhnout
ani posvítit žádné stvořené světlo, neboť ten byt a místo náleží jedině
Bohu. Ani všechna stvoření nemohou tu propast nijak zaplnit a dosáhnout
na dno. Nejsou s to ji ničím uspokojit ani jí postačit; to nedokáže
nikdo, leda Bůh sám v celé své nezměrnosti. Do téhle propasti patří
totiž jedině božská propast: Abyssus abyssum invocat (Propast k propasti
volá]. Tento základ - jestliže si ho člověk bedlivě hledí - vyzařuje do
sil, které jsou pod ním, a jak vyšší, tak nižší síly táhne a žene zpátky
k jejich počátku a původu, pakliže je člověk vůči tomu bdělý, zůstává u
sebe a naslouchá láskyplnému hlasu, který volá na poušti v tomto základě
a všechno do něj stále více přivádí. Na téhle poušti je tak pusto, že
tam nikdy nevejde žádná myšlenka. Ne, nevejde! Ze všech těch myšlenek o
svaté Trojici, na něž kdy lidé svým rozumem připadli a jimiž se mnozí
tolik zabývají, sem nikdy nevstoupí ani jediná. Ne, kdepak! Je to totiž
tak niterné, a (přece] tak daleko, tak daleko - bez času, bez místa. Je
to naprosto jednoduché a nerozlišné, a kdo sem opravdu dospěje, tomu je,
jako by tu byl věčně a jako by s tím byl jedno, i když to celé trvá jen
okamžik. Jenže tyhle okamžiky člověk pociťuje a vnímá jako věčnost. A
tohle přináší světlo, které vydává svědectví o tom, že člověk byl ve své
nestvořenosti od věčnosti v Bohu; a když v něm byl, tehdy byl člověk
Bohem v Bohu.
Svatý Jan píše: "Všechno, co je učiněno, mělo život v něm." Totéž, co je
teď člověk ve své stvořenosti, to byl v Bohu věčně v nestvořenosti: byl
s Bohem jedním bytím. A dokud člověk nevstoupí do tohoto čirého bytí, z
něhož vyplynul jako ze svého zdroje, z nestvořenosti do stvořenosti,
nikdy se do Boha nevrátí; dokud zcela nezmizí všechny náklonnosti, lpění
a vlastní představy a všechno to, co jakýmkoli vlastněním zkalilo
základ, a dokud nebude dočista odstraněno všechno to, co si člověk se
zalíbením a ze své vůle přivlastnil, ať v duchu či v přirozenosti,
všechno, co do něj kdy nějak nespořádaně vniklo a jeho rozum a vůle to
přijaly, zkrátka dokud to v něm nebude bezezbytku zničeno tak, jak tomu
bylo, když vyplynul z Boha, potud nevejde znovu do svého počátku. Má-li
však být čirost dokonalá, musí být duch nejprve přetvořen světlem
milosti. Kdyby se někdo zcela poddal tomuto přetvářeníll2 a byl by řádně
obrácen do svého vnitřního základu, takovému člověku by věru mohlo být
dáno již v tomto životě zahlédnout něco z onoho přetvoření nejvyššího!!
Třebaže do Boha nelze vejít a nelze jej poznat jinak než v nestvořeném
světle, a tím je Bůh sám: Pane, v tvém světle uvidíme světlo. Kdo by se
pak hojně obracel dovnitř do svého základu a byl v něm jako doma, ten by
často vznešeným zrakem zahlédl onen vnitřní základ, a spatřil by tak, co
je Bůh, jasněji a zřetelněji, než jak tělesné oko vidí slunce na nebi.
Tento základ dobře znali již pohané, kteří zcela opovrhovali pomíjivými
věci a šli za tímto základem. Pak ale přišli velcí mistři jako Proklos a
Platón a podali o tom jasný výklad těm, kteří to sami nedokázali tak
pochopit. Svatý Augustin řekl, že už Platón vyslovil celé evangelium "Na
počátku bylo Slovo... " až k místu fuit homo misus a Deo (od Boha byl
poslán člověk), třebaže to bylo řečeno skrytě a zastřeně; a tito pohané
došli též k poznání nauky o svaté Trojici. Děti, to všechno vzešlo z
tohoto vnitřního základu: pro něj oni žili a o něj pečovali. Je to
veliká ostuda a hanba, že my, ubohý zpozdilý lid, my, kteří jsme
křesťané a máme tak velikou pomoc, totiž Boží milost a svatou víru a
Nejsvětější Svátost a ještě jinou velikou pomoc, že přesto přese všechno
se motáme docela jako ta slepá kuřata a nepoznáváme sami sebe ani to, co
je v nás, a zhola nic o tom nevíme. Za to může naše přílišná
rozptýlenost a to, že se obracíme navenek a že tolik dáme na smysly,
zaobíráme se vlastními úkoly a záměry, vigiliemi, žalmy a podobnými
věcmi, které nás zaměstnávají natolik, že nikdy nejsme s to vstoupit
sami do sebe.
Nuže, milé děti, kdo nedokáže své sudy naplnit ušlechtilým vínem
kyperským, ať ho naplní alespoň kamením a popelem, hlavně ať nezůstane
prázdný a nenaplněný, aby do něj nemohl ďábel. A tak je lepší třeba
odříkávat hojně růženec.
A pak je ještě jedno svědectví ve vyšších silách, totiž v síle lásky; to
jest vůle. Zpívali jsme o Janovi v tomto týdnu: "lucerna lucens et
ardens - že je lampou zářící a planoucí." Ta lampa má žár a světlo. Žár
cítíš na ruce, a přece ohně nevidíš, pokud nepohlédneš svrchu dovnitř, a
i to vidíš jen skrze rohovku.
Ach, moji milí, kéž byste si dobře uvědomili smysl tohoto přirovnání a
více vnímali to světlo a žár! Je to láska zraňující, která tě dovede do
tohoto základu. A dokud jsi v ní, musíš se pobízet a uhánět s tou láskou
kupředu, a svůj luk musíš napínat a natahovat k tomu Nejvyššímu, jak jen
to jde. Když ale dojdeš k hluboké skryté propasti, k lásce zajaté, tehdy
se musíš té lásce podvolit a být jí po vůli. Tady už nemáš nad sebou
vlády: nejsou tu ani myšlenky, ani působení sil, ani díla ctností. Když
tu ale budeš mít tolik místa a tolik volnosti, aby v tobě znovu povstala
nějaká myšlenka, a ty spadneš zase do lásky zraňující, seber se honem,
napřim se a vyraz s tou láskou vpřed a toužebně pros a poháněj ji
kupředu. A když se nezmůžeš na slovo, rozpomeň se aspoň a popros, jak
svatý Augustin říká: "Pane, přikazuješ mi, abych tě miloval: dej mi, co
mi přikazuješ; přikazuješ mi, abych tě miloval z celého srdce, z celé
duše, ze všech sil a celou myslí. Dej, Pane, ať tě miluji přede vším a
nade vše." Pokud jsi ale tak hrubý, že to nesvedeš vyjádřit myšlenkou,
vyslov to tedy ústy. Ti, kteří se v tomto necvičí a hovějí si, jako by
už všechno bylo hotovo, ti tuto lásku postrádají.
Potom přichází láska sužující, a za čtvrté pak láska vytrhující. Ach,
milé děti, láska, ta věru upadla, kdežto rozum se vzmohl. Nikdy nebyli
lidé tak rozumní, pokud jde o peníze a obchod, jako dnes. Vytrhující
láska je jako lampa. Žáru této lásky si člověk dobře povšimne, ta
rozbouří všechny jeho síly; člověk se souží pro lásku, a neví, že ji má.
Tahle láska ti sžírá morek i krev.
Hleď přitom, abys přirozenost nezkazil svými vnějšími záměry: když má
láska konat své dílo, tehdy jí nesmíš uhýbat, ale
musíš ji v jejím náporu a působení následovat. Jsou tací, co říkají, že
by se raději před tou bouří schovali, aby neměli ostudu, poněvadž něco
takového se prý k jejich životu nehodí. Děti, když přichází láska smyslů
zbavená, tehdy jde lidské dílo stranou. Tu přichází náš Pán a skrze
člověka pronáší jedno slovo: slovo, které je vznešenější a užitečnější
než sto tisíc slov, která by kdy mohli vyslovit všichni lidé.
Sv.Diviš praví: "Když se do základu duše vyslovuje věčné Slovo a ten
základ je natolik připravený a vnímavý, že dokáže to Slovo přijmout v
jeho plnosti a jako rodící se - a to nejen částečně, nýbrž zcela -,
tehdy je ten základ jedno se Slovem a stává se ve Slově jím samým,
třebaže i v tomto sjednocení zůstává základ svou podstatou stvořený."
Tohle náš Pán dosvědčuje slovy: "Otče, aby byli jedno, jako my jedno
jsme;" a k svatému Augustinovi říká: "Budeš proměněn ve mne." Děti, sem
nemůže vejít nikdo jinak než touto cestou lásky.
Nuže, svatý Jan praví, že je hlasem volajícího: "připravte cestu Páně" -
to znamená cestu ctnosti. Ta cesta je docela prostá a přímá. A
pokračuje: "vyrovnejte mu stezky". Stezky jsou kratší než cesty. Kdo by
hledal cestu v žitném poli, tomu by se vedlo mrzutě a bloudil by; ale
stezky, ty vyrovnávají a zkracují cestu daleko víc než běžné široké
silnice.
Děti, ten, kdo by došel k těmto stezkám, co vedou do základu, ach, jak
ten by si vyrovnal a zkrátil cestu, kdyby byl bdělý vůči svému základu a
zůstával především sám u sebe a sledoval ty stezky. Jsou docela pusté,
úzké a temné, neznámé a cizí: kdo je opravdu sleduje, ten nezná žádného
protivenství ani útrap, uvnitř ani navenek, ba ani žádných neduhů, které
na člověka doléhají - to všechno ho jen vede a vábí a pohání k základu.
Člověk by měl vyrovnávat stezky také uvnitř; měl by si dobře hledět
stezek ducha k Bohu a Boha k nám, neboť ty jsou docela úzké a skryté. A
tohle mnozí lidé převrací a všechno směřují k vnějšímu cvičení a konání
- chovají se stejně jako ten, kdo měl jít do Říma, to jest nahoru, a
místo toho šel dolů, do Holandska: čím dál půjde, tím více schází z
cesty. A když se pak tihle lidé Zase vrací, jsou zestárlí a bolí je
hlava, a nemohou už lásce v jejím díle a v jejím náporu stačit.
Děti, když se člověk octne pod tímhle náporem lásky, nesmí myslet na
svoje hříchy ani na pokoru ani na nic jiného, nýbrž jen na to, aby té
lásce v jejím díle učinil zadost. S tou láskou má člověk útočit proti
vnitřnímu chladu, netečnosti a zatvrzelosti. Musí se té lásce odevzdat a
zachovat jí naprostou věrnost a být chudý a prostý všeho toho, co láska
není. Měj neutuchající horoucí touhu a skálopevnou důvěru a pevně se té
lásky drž: tak zakusíš tolik a takových věcí, kolik jich jen lidé v čase
zakusili. Ale jestli tvá důvěra není úplná, pak tvá touha ochabne a
tvoje láska pohasne, a nebude z toho nic. Věz, že máš-li všechna
znamení, co jich jen člověk může mít, a necítíš tohle svědectví lásky,
pak je všechno ztraceno.
Možná se ti to zdá tvrdé. Ale Nepřítel, ten ti rád dopřeje všechna
ostatní (znamení], jen aby se ti nedostalo toho pravého svědectví lásky.
Klamnou lásku, tu ti rád dovolí. A nejeden si možná myslí, že už tu
(pravou] lásku má. Když by ale nahlédl hlouběji do základu, uviděl by,
jak to s tou jeho láskou je. To jediné, co vám chybí, je, že nedokážete
vejít do základu. Kdybyste tam vešli, nalezli byste milost, která vás
bez ustání pobízí, abyste se v mysli povznášeli nad sebe sama. Jenže
tomuhle napomínání člověk vzdoruje tak silně a tak často, že se ho stane
jaksi nehodným, a pak se mu ho už nikdy nedostane. To všechno člověk
zhatil svou samolibostí. Kdyby ale byl člověk poslušný těchto pohledů
milosti, uvedly by ho do takového sjednocení, že by zde v čase zakusil
to, čeho má okoušet na věčnosti, jak už také zkušenost ukázala.
Aby se nám všem vedlo právě tak, k tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.
+++
Jsem povolán do nejvyšších služeb, ale Mně to nijak zvlášť nepřekvapuje.
Odedávna jsem připraven na svoje vrcholné povolání. Vládce světa, který
obchází kolem jako řvoucí lev, tuší u Mne nějaké mimořádné poslání.
Sleduje projevy Mé lásky a čistoty. Pozoruje moji odhodlanost ve
skutcích. Nikdy ovšem nevidí do podstaty Méhobytí, takže netuší, že
jsem, který jsem. Zná však Moje slova a ví o Mém příchodu. Znamení času
se naplňuje. Přesto vládce světa neví, že já jsem ten ohlašovaný. Nemá
potuchy, že před ním stojí ten, kterého odedávna odmítá, když se
zatvrzuje, že nebude sloužit Mému Vtělení. Všichni poslové našeho
spravedlivého Otce dostávají o Mně příkaz, aby Mě chránili Mých cestách.
Místo aby splnil tento příkaz z nejvyšších míst, tak Mě zkouší, kdo
jsem. Potřebuje jistotu, zda je ve Mně ten nejvyšší anebo jen člověk.
Koneckonců sám to dopouštím, že jsem zkoušen kvůli tobě a kvůli ostatním
lidem, neboť přicházím kvůli tvé obnově a tvému nekonečnému zdokonalení.
Vládce světa přichází se svým pokušením, které odpovídá na tvoje lidské
touhy, aby tě mátl a vábil k sobě.
Je to trojí pokušení, kterými se blíží nepřítel k tobě, kdo máš zvláštní
poslání k nejvyšší službě. Jako včera, tak se vtírá dodnes. Jako ke všem
prorokům, patriarchům, apoštolům, tak přichází i ke Mně, tvému Bratru a
Vykupiteli. Přichází se
svou nabídkou, či lépe řečeno, jenom aby předvedl falešnou nabídku,
protože mu nic nepatří a nic nemá. Přichází pouze ukázat na to, co by
mohlo tvou duši odvrátit od svrchované Pravdy a největší Lásky, od
profese v nejvyšších službách. Přichází zaměstnávat tvou duši časem a
světem a jeho pozemskými statky.
Odpůrce počítá s tím, že jsi nekompromisní v nejvyšších službách. Počítá
s tvou bezvýhradností. Nediv se mu. Opravdu žádám od tebe, kterého chci
mít pro sebe, úplně všechno. Být profesionálem v Mých vrcholných
službách je pramálo vděčné. Vynese ti to méně uznání ve veřejném mínění
davů a mas, než kdybys byl největší škůdce lidstva. A přitom je to
služba často velmi únavná. Proto vládce světa doporučuje laciný úspěch,
ukazuje snadný chléb a dělá reklamu příjemné, rychle se vyplácející
službě.
"Jsi-li Boží Syn, řekni, aby se z těchto kamenů staly chleby."
Kolikrát se i k tobě, Mému zvláštnímu příteli a důvěrnému
spoluvykupiteli právě ve chvílích duchovní únavy přibližuje tento posel
temnoty s takovým nablýskaným pokušením! "Řekni, aby se z těchto kamenů
staly chleby!" Kamení Mojí nauky, Mého náboženství, které se zdá tak
často pro svět neužitečné, nevýnosné, neproduktivní. Znovu a znovu
žadoní, abych vydal pokyn, aby služba Mých zvláštních profesionálů a
vůbec všech Mých dětí více sloužila světu, hospodářskému pokroku,
národnímu rozvoji, míru mezi národy, lidským právům, ale bez jakýchkoliv
povinností, zvláště bez povinností vůči našemu věčnému Otci a naší
panenské Mamince Marii!
Kolikrát se odpůrce přibližuje jako anděl světla a nositel osvěty a
volá: No tak, předveďte přece tomuto světu, že je to vaše náboženství k
něčemu užitečné, že má smysl pro lidský život! Ukažte, jak obstojíte
před jinými osvětovými spolky a dobročinnými organizacemi! Je to
pokušení z naturalismu v náboženství, abys chtěl také Mou vrcholnou
službu, službu nejvyšším hodnotám, zapřáhnout do káry ryze pozemského
pokroku lidstva a služby lidskosti, ale pouze v časném ohledu, protože
vyšší službu tento prolhaný světák odmítá. To je pokušení diktatury
bezbožné humanity proti Mé vládě, která nepochází od lidí a není z
tohoto světa, a přece míří do středu lidstva a světa, aby je obnovila a
vrcholně zdokonalila.
To je pokušení dneška, pokušení, které odedávna straší profesionály v
nejvyšších službách kvůli jejich poměrné osamocenosti a oddělenosti od
ostatního lidstva. Je to pokušení lákající: Sestup s kříže a pomoz nám i
sobě a uvěříme ti! Svádí tě našeptáváním: Zanech mluvení o posledním
hybateli a o nějakém vyšším životě, přibliž své náboženství potřebám
dnešní doby a současného člověka! Buď přece více člověkem z masa a
kostí! Buď si tím speciálním profesionálem v nejvyšších službách, ale
jenom za zavřenými dveřmi! Snaž se i tuto svou tajnou službu v příbytku
Nejvyššího se uskutečnit co nejvíce po lidsku, pokud možno světácky, a
uvěříme ti!
Odpovídám pořád stejně: "Ne samým chlebem je živ člověk!" Také ty
odpověz, že nejsou jenom přirozené hodnoty, že nejde pouze o pozemské
statky! Ty pozemské statky mají tolik služebníků. Mají tolik těch
poskoků, kteří jim otročí. A přece tyto pozemské nabídky pořád neučinily
lidstvo šťastné. Přece nežiješ jenom pozemskými, společenskými jistotami
a hospodářskými výhodami! Potřebuješ vyšší hodnoty! Slavně tě ustanovuji
správcem a rozdavatelem těchto hodnot. Je důležitější učit lidstvo
Pravdě a Lásce než všechny ostatní vymoženosti, které se nakonec
obracejí proti tomu, kdo by chtěl sloužit výhradně jim.
Protože dnešní člověk zbožšťuje práci a výrobu, proto ho práce tak
trestá, že pomalu vyřazuje každou jeho naději ze života, z radosti a ze
smyslu života, když ji dříve vložil do této práce.
Když vládce světa nic nepořídí tímto způsobem, pohotově nasazuje masku
nábožnosti: "Jsi-li Boží Syn, vrhni se dolů. Neboť je Psáno..." Tváří se
jako znalec Mých slov, ba i Mne samého, a vybízí tě ke zdánlivé důvěře
ve Mne, pobízí k zázraku. Tak často přistupuje k Mým profesionálům jako
i k těm, kdo se činností ve světě podílejí na šíření Mé vlády. Nemůže-li
u nich uspět s chlebem, který má ode Mne, proto přichází s úžasným
divem, s hříčkou ve vyšším smyslu. Takto přistupuje k tobě, Mému
zvláštnímu spoluvykupiteli, ale i ke všem, kdo se namáhají a lopotí ve
světě: Vrchni se dolů! Copak ti není jeho výzva dost jasná?
Vybízí k opovážlivému spoléhání a dále k naprosté bezstarostnosti:
Vrchni se dolů! Vrhni se do víru práce, a po práci hurá do víru zábavy a
her! Odedávna ti přece stačí chléb a hry, tak jak ti to dopřával Cézar!
Nedbej na svou duši! Podnikej každým dechem! Pracuješ pro dobrou věc, a
protože náš společný Otec bdí, a tedy se o tebe postará! Chceš přece
dobré věci. Tak se neohlížej na požadavky moudrosti a nějaké opatrnosti!
Jsi podnikatel? Tak podnikej a pracuj bez ohledu na okolnosti a na
skutečnost! Jsi tvůrce? Tedy tvoř a vynalézej a vlastním úsilím dosáhneš
všeho, co ti ten náš starý tajnůstkář zatajil! - Takové bývá pokušení
tvé bouřlivácké a horké hlavy, která plane po vydávání svých sil,
potřebuje práci, tvorbu a námahu, kterou potřebuje, abys byl stravován
svou činností a docela vyčerpán svou horlivostí. Vrhni se dolů! Bez
hlavy a bez vůdce! Pokušení k tomu, aby ses chtěl obejít bez jakýchkoli
pravidel, beze všech předpisů, a bez každého duchovního a mého vedení.
A druhá stránka této výzvy: Vrhni se dolů! Zanech všech pravidelných
postupů a osvědčených prostředků! Vyhledávej jenom senzace a
mimořádnosti! Upni se na všechny výstřednosti! Takto přichází vládce
světa i ke mně. Přichází i k tobě, mému služebníkovi, zejména když jsi
výbojný či mladý. Je to pokušení k pohrdání starými, osvědčenými
prostředky. Je to pokušení k opovážlivosti. Potom tě celý svět
podněcuje: Zachraň poslední zbytky vyšších hodnot moderními prostředky!
Kterými? Vládce světa ti ochotně napovídá: "Uprav skladbu mše svaté, aby
více vynikly světské prvky! Co nejvíce zkrať její délku! Zaveď světskou
hudbu, rytmus tělesnosti a do promluv hovorovou řeč z ulice, nejlépe
zhrublou mluvu opilců a narkomanů, ať se co nejvíce přiblížíš lidovým
masám! Musíš jít s duchem doby! Mluv, jak ti zobák narost! Nestarej se o
žádnou vytříbenou rétoriku! Jinak ti nikdo na světě nebude rozumět! A
skonči s tím nedůstojným poklekáním! To se nehodí k tvé důstojnosti
člověka s nezadatelnými lidskými právy. A konečně, když už je ta slavná
hostina a oběť věčné lásky taky v rozhlase a v televizi, tak bys tu
oslavenou ratolest Otce nebeského pod způsobou chleba měl posílat lidem
domů, třeba i poštou, a na dobírku!" Tak se pošklebuje vládce světa,
protože on Mě stejně nikdy nepřijme. Pošleš-li mu podle jeho neomaleného
přání Mé Tělo, které vám dávám za pokrm v podobě chleba, vysměje ti
ještě víc a jen mě více poníží, aniž by mě vůbec přijal.
Jindy může toto našeptávání znamenat: Vrhni se dolů! Všechno je marné!
Už se nedá nic dělat. Jsi tu jen levným strážcem muzea. Je to pokušení
malomyslnosti, pokušení, které tě ovládá podobně jako nejednoho mého
přetíženého služebníka, který pracuje na svém úhoru tolik let a zdá se
mu, že nevydává nic než bodláčí, čím dál tím bodavější.
Nepodléhej ani opovážlivosti ani malomyslnosti! Nevrhej se střemhlav
dolů! Ani jeden tvůj povzdech, ani jedna krůpěj tvého potu nesmí být
ztracena! U Mě se všechno počítá a všechno se slévá v celku Mého
tajemného Těla do Mého Nejsvětějšího Srdce. Jednou, neznáš den ani
hodinu, ale najisto počítej se tím, že dojde k tomu, že se náhle
zatažená obloha protrhne, zazáří slunce nad Mou vinicí. Najednou dozraje
ovoce tvé namáhavé dřiny. Pro tebe možná bude pozdě, ale jinému
šťastnému ženci zatleskají, třebaže tvé tělo bude tlít, zapomenuté někde
na hřbitově, a na tvém hrobě se nikdo nezastaví, aby tu setrval v tiché
vzpomínce a vzdal ti díky, ale co na tom záleží? Ani v přírodě se nic
neztrácí, natož u Mne, na nejvyšších místech. Ovoce vytrvalého hospodáře
určitě jednou vzejde a dozraje.
Jsi opravdový profesionál v nejvyšších službách, a žádný amatér ani
diletant. Proto jsi obrněn dokonalou trpělivostí, útrpným úsměvem, ale i
pohotovostí a silou k zahnání nepřítele, slibujícího vymoženosti celého
světa tomu, kdo před ním padne a bude se mu klanět.
Nesmí tě zmást, že kráčíš osamocen, že jdeš tolikrát tak strašně opuštěn
ve svém poslání. Není třeba se řídit výzkumy veřejného mínění, když jde
o to, co si kdo myslí o našem společném Otci, o Mně a mém tajemném Těle.
Spíše se řiď slovy velkého florenťana Michelangela: Nech lidi mluvit, a
jdi svou cestou! S dlátem a štětcem v rukou procházel světem jako
cizinec, a přece zaslíbený té vyšší službě, do níž jsem ho uvedl. Právě
to, že Můj služebník jde poměrně sám, a že mu nikdo neodklízí překážky z
cesty, ukazuje, že jedině jeho cesta je správná, že jedině on nepodléhá
módní zbahnilosti veřejného mínění, znásilňovaného hromadnými
sdělovacími prostředky a bastardizovaného zábavním průmyslem. Leon Bloy
nazývá veřejné mínění sfingou s oslí hlavou. Zvláštní profesionál v
nejvyšších službách je snad poslední, ale je také záchrannou kotvou a
nadějí ve rozsáhlé povodni mravnosti, myšlení a lásky ve světě.
Jít s davem, jít za hlasem veřejného mínění, kráčet tam, kde se slibuje
okamžitý úspěch, kde se slibuje společnosti hojnosti a pozemského
blahobytu, to dovedou všichni, ale nesklonit hlavu před Baalem, protrpět
pokoření svého, duchem světa zotročených lidových mas, to je krásné,
veliké a šlechetné. To zůstává údělem i cestou Mého služebníka.
Jak jsi velký, ty udřený slavný zaslíbenče v nejvyšších službách, když
jako profesionál setrváváš na svém místě, ač ti bylo nabízeno všechno,
jenom když pokloníš tomu, kterému se davy klanějí, duchu temnoty, duchu
umělého, těkavého světla televize, duchu lži, násilí a nenávisti, duchu
tohoto světa! Jen kdybys prý dal přednost boji za mír, za vlast, za
národ, za třídu, za modernizaci Mé slavné oběti a hostiny lásky, ale
pokaždé před službou Nejvyššímu, Mně, Mému tajemnému Tělu, jehož
karikatury jsou hanobeny všemi světáky. Tohle je strašné pokušení právě
pro chvíli, kdy jsou lidé strašně odcizeni našemu milosrdnému Otci, a
duch světa tě vede na vysokou horu situace dnešního světa, dnešní moci a
ukazuje tobě a každému mému dítěti: Podívej, tohle všechno je moje, a
také se ohlédni, abys viděl ten ustrašený hlouček bláznů a babiček,
který jde za tebou! Koukni se na svou ubohou úrodu a bídné výsledky!
Všimni si, jak chatrné máš výsledky! To chceš pořád sloužit takhle
bezúčelně, tak beznadějně?! A co znamená papež? Kolik má papež divizí?
Ptal se jednou posměšně Stalin. Stačí jen se poklonit mému duchu světa,
a pozveme tě do televize, budeme před tváří veřejnosti naslouchat tvému
hlasu, a ještě víc - všechno bude tvoje! Nenech se zmást iluzí
demokracie, Můj milý! Mohu zvítězit stejně tak snadno většinou, jako
menšinou. Pamatuj, že vítězím nad celým světem plným zvrhlosti a hříchu
tou nejmenší menšinou, omezující se na Mne jediného, posledního mezi
lidmi, vyvrhele lidstva, a na Mou i tvou věčně přečistou Maminku.
A přesto nejkrásnějším životním prostředím zůstává prostředí pravdy a
lásky, prostředí nesmrtelných duší. A čím je situace hrozivější a
smutnější, tím krásnější a ušlechtilejší je zůstat Mým přítelem a
pomocníkem v nejvyšších službách, šlechticem ducha. Není nic zvláštního
nosit vojenskou uniformu v dobách míru. Za co se v těchto mírových
dobách udělují vyznamenání než za intriky a zrazování bratří ve službě a
plané řečnění na vojenských přehlídkách? Avšak vytrvat věrně ve službě v
době, kdy zuří lítý boj, kdy se zdá, že není žádná naděje na vítězství,
a když se přece jedná o ty nejvyšší hodnoty a nejvznešenější boj, to je
hrdinství, přesahující hranice všednosti.
Vládce světa získává do svých řad dost podřízených, ctižádostivých,
ješitných, změkčilých zbabělců. Dobře zná slabosti. Jimi je ovládá. Jsou
to ti, kteří sledují okamžitý úspěch a chtějí mít okamžitou moc, pozici,
výsady, výsluní na tomto světě. A přece, jak je to všechno málo, co
dovede dát lidské duši! Ovšem i zde se jednou dostaví rozčarování. Také
tady jednou přijde vystřízlivění. Proto je tak dokonalé v tvém poslání
profesionála v nejvyšších službách odolávat tomuto pokušení, usilovat o
to, aby zůstalo národům uchováno posvátné dědictví otců. To je krásné a
nadějné. Tvou duši nelze delší dobu udržovat v poblouznění. Sotva pozná,
že byla klamána a pomocí televize a jiných prostředků sdělování ovládána
podle hesla římského Cézara: Lid potřebuje chléb a hry, hned procitne.
Pak přijde tvůj den, den pokorné služby, den "D", kdy se dostaví Moje
vláda a vláda našeho společného věčného Otce.
Pochop už konečně, že tě vedu dál než k pouhému zušlechtění člověka jako
takového! Povznáším tě k nejvyšším místům, které pro tebe připravuji.
Zanechávám ti zákon lásky, aby sis zamiloval našeho společného
milosrdného Otce a naši společnou panenskou Máti, ale i všechny Mé děti,
kteří jsou ti bratry a sestrami, ale nejen lidským způsobem, nýbrž
božským. "Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás." Máš se na
každém zamilovat láskou, jakou tě sám miluji, tedy Mou svrchovanou
Láskou. Měl bys začít milovat Mnou samým, svým Bratrem a Vykupitelem,
svrchovanou Láskou. "Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš Otec
nebeský... Nenazývám vás už svými služebníky, ale svými přáteli, protože
služebník neví, co dělá pán."
Když jsi jednou křtem připojen ke Mně, máš účast na Mém vyšším životě.
Zvu tě k těsnému, důvěrnému přátelství a spolupráci se Mnou na obnově a
vrcholném zdokonalení lidstva a světa. To není jen tvoje soukromá
záležitostí, ale je to také záležitost celého lidstva a celého světa.
Pokud dokonale uskutečňuješ své všeobecné povolání k účasti na mojí
vrcholné profesi, a zejména pokud jako profesionál jako zvláště slavně
zaslíbený k nejvyšším službám, tedy působíš jako Můj důvěrný tajemník
pro obnovu a vrcholné zdokonalení lidstva a světa. Jsi Můj
spoluvykupitel. Nabízím ti k tomu také ryze lidský vzor v naší společné
Mamince. Jak rád ji oslavuji ve své blízkosti! Avšak pokud bys výslovně
nebo jen svými mlčenlivými projevy nelásky odmítal uskutečňovat své
všeobecné povolání být profesionálem v nejvyšších službách, a pokud by
sis jako profesionál jako jedinečně oddělený a slavně zaslíbený pro
vrcholnou službu obzvláště počínal neušlechtile, to by už nešlo jen o
tvou osobní faleš a pokrytectví, ani jen o to, že by sis sám před
ostatními lidmi a před světem počíná jako amatér, ba jako diletant,
komediant a šašek. Ihned bys byl spolupokušitelem lidstva a pacholkem
vládce světa. Tak chápej svou velkou odpovědnost a odpovědnost všech
mých dětí za zlořády, které kdy postihly lidstvo a celé životní
prostředí: ničivé světové války, plynové komory a gulagy k vyhlazování
celých národů. Nejde jen o hrobové mlčení stamiliónů Mých dětí, kterými
bylo toto všechno přehlíženo, ale také o přímou účast některých Mých
dětí na zlořádech. Nebyl snad takový Josef Stalin také Mým dítětem,
dokonce odchovancem semináře? Místo zvláštní spolupráce se Mnou na
obnově a vrcholném zdokonalení lidstva upadl do služebnosti vládce světa
a stal se ďáblovým spolupokušitelem lidstva.
Pokušení, kterému jsi ty, Můj zvláštní spoluvykupitel tolik vystavován,
vede víc a více k tomu, že to už není soukromé tvoje pokušení člověka,
kde by se dalo dospět jeho překonáním k osobnímu hrdinství nebo upadnout
do něčího pokrytectví, ale stále více se jedná buď o spolupráci se Mnou
anebo o spiklenectví s vládcem světa. TOP (Pokr.)
+++
O čtveru hnutí, jak Božská moudrost uspořádala stvořené věci.
Děti:
Tatíku, je jistě podivuhodný a velkolepý výraz Boží moudrosti, že
je každá věc na svém místě. Tak nám to také připomeň, abychom rozuměli
různým hnutím a uviděli Boží moudrost i v tomto jeho projevu.
Otec: Čtvero hnutí (8.hl. Kniha Hugona), o nichž se zmiňují zvláště
filosofové (motus localis, naturalis, animalis, rationalis) jsou: jedno
hnutí je z místa na místo; při druhém něčeho přibývá, když roste nebo
ubývá, když hyne; třetím hnutím se zvíře s radostí žene k onomu nebo k
onomu; čtvrté činí proměnu v rozumu. Filozofové vedou dlouhé řeči o těch
hnutích; ale já o tom nebudu tak dlouze mluvit. Dotknu se pouze
viditelného, abyste dovedli i v tom odhalit příčinu Božské moudrosti a
jeho velebnosti, když přesahuje tato hnutí.
Uvažujte předně o hnutí z místa na místo. Kdo to tak moudře uspořádal,
že se nebe pořád tak prudce otáčí, třebaže se nehne ze svého místa, ale
ve svém oběhu jde každý okruh oněch devíti nebí vždy svým vlastním
během. A nejvyšší nebe prvního oběhu běží největší prudkostí a rychlostí
tak, že ve čtyřiadvaceti hodinách oběhne svůj obvod, ježto je nejširší a
žene sebou od východu slunce k západu dolejší okruhy. Proto také ony
jdou svým během proti onomu nejvyššímu okruhu; každá planeta má i svůj
běh jiný v tom obvodu, jenž se nazývá zvěrokruh, v němž je dvanáct
znamení. A která planeta má okruh vyšší a bližší než onen okruh prvního
nebe, jež běží, tím rychleji běží oblastmi toho nebe, ale pomaleji svým
během v onom obvodu, jenž se nazývá zvěrokruh. Ale nejnižší planeta,
měsíc, dokoná svůj běh v zvěrokruhu ve čtyřech nedělích. Avšak Slunce
(za rok) a nejvyšší planeta (Saturn) ve třiceti letech. Pak ono hvězdné
nebe, což je velmi maličký dílek, se pohne během mnoha let proti běhu
toho prvého kruhu nebe nejvyššího, jež běží. Tím Bůh činí léto a zimu,
dlouhé i krátké dny nebo noci a někdy stejné. Tím jsou ony četné
rozličnosti během těch různých planet a nebí uspořádány Boží moudrostí.
Neboť v jednom místě slunce nebo měsíc nebo jiná planeta přivodí jednu
věc a v jiném jinou, a též všechny hvězdy: tato s touto přivodí to, a
když se s jinou setká, způsobí něco jiného. To ovlivňuje změny ve
světských věcech. Také oheň působí ve svém okruhu, ovzduší ve svém, ale
to ne jednostejně, jak sledujeme u větrů. Také voda působí v oblacích, v
mlze, neboť se v zemi táhne z moře nějakými výpary a nějakými
podivuhodnými průchody i pod zemí, až přivodí pramen, studnici, takže
potůček poteče nebo déšť kane z oblaků v, a v potocích proudí po zemi a
z potůčků se slévá řeka a svým tokem se vrací do moře. A tak stále
tekoucí řeky mají trvalé přítoky, a moře tím nepřetéká, že se do něj
vlévají všechny toky. Když to s klidnou myslí sledujeme, můžeme v tom
poznat Boží moudrost.
Také v člověku je hnutí, a to dvoje: jedno, vnější, vedoucí z místa na
místo, takže člověk jde svou vůlí, kam chce. Druhé je vnitřní, když
pohne nebo nepohne, kterým chce údem. Také to je uspořádáno Boží
moudrostí, že tělesné, viditelné klouby, svaly a žíly jsou k tomu tak
způsobeny; a pak vůle, jež je neviditelná a netělesná, neboť je duch,
pohybuje, kterým chce údem, hned tak, hned zase jinak. Jiná ustavičná
vnitřní hnutí má v sobě člověk neustále.
A ta hnutí nepodléhají vůli, jako má srdce vždy svůj neustálý oběh, v
němž spočívá život, dokud ráčí ten první, jenž hýbe vším, co se hýbe, a
sám v sobě nemá žádné hnutí ani proměny, Pán Hospodin. Od srdce pak
přijímá své hnutí a svůj pohyb krev v žilách po celém těle, ve větších i
i v menších; v plicích, jež ovlažují srdce vzduchem při dýchání, je také
ustavičný pohyb. Ať člověk bdí nebo spí, ty pohyby v něm nepřestávají, a
tím chodem srdce neustávají působit ani žíly ani plíce. Tak podivuhodně
to božská moudrost uspořádala a ustrojila.
Druhým hnutím jsem nazval to, že něco roste a tak se zvětšuje, anebo že
něco hyne, že ho ubývá. Kdo jiný než Bůh způsobil to hnutí v
přirozenosti? Jako se nic, co je nebylo, nemohlo samo stvořit, tak samo
se ani nemůže zvětšit. A tak se i v tom ukazuje podivuhodná moudrost
Božího působení.
Třetí hnutí (8.kap. knihy Hugona) je to, které nemá jiné stvoření než
ten živočich, který má duši (Sth I,76,1) a může něco žádat, třebaže i
nerozumně. To hnutí je v té duši žádost, jež vede smyslovou soudnost
živočicha k něčemu, co vidí a slyší, čichá a ochutnává. Neboť příjemnost
toho či onoho doteku uchovává v paměti něco jako obraz, a projeví se
jistou žádostí, když vyhledává příjemné a chce se vyvarovat
nepříjemnému; anebo když tou svou živočišnou přirozeností pokládá něco
za příjemné, a obrací se k tomu, nebo za něco protivného, a skrývá se a
chrání se před tím. Podivuhodná Boží moudrost způsobuje, že nerozumné
zvíře, třebaže neví, že by toto mohlo či mělo vzejít z tohoto a ono zase
z onoho, avšak má jakousi přirozenou žádost, jež je táhne k tomu, v čem
záleží jeho život anebo jeho plod! Podivuhodná moudrost, jež dává
zvířeti oko a tu moc, aby vidělo! Stejně tak ucho, a též chuti v ústech
nebo o vůně v nose nebo pociťování rozličné věci dotekem těla, jež pak
pohybuje žádostí.
Čtvrté hnutí přísluší jen člověku nebo andělu, ježto to hnutí činí
proměnu v rozumu, a co nemá rozum, tomu to hnutí nepřísluší. To hnutí
je, když rozum obrátíme k tomu nebo k onomu, a jednou to máme jasněji
jednou temněji. Člověk se diví, když v tom hnutí poznává, co je onen
rozum nestvořený nad tímto stvořeným - rozum, jenž uměl stvořit i zřídit
tento rozum svým rozumem tak podivuhodně a vždy spravedlivě, že zařizuje
činy, vůle, myšlení všech lidí v pravdě a rozumně; že může vybrat dobro
i ze zla zlých, neučiní zlým z jejich zla dobro, ale těm dobrým, kdo ho
milují, všechno pomáhá podivuhodným způsobem Boží milosti k dobrému.
+++
KONFERENCE POŘÁDANÁ AMERICKOU NÁRODNÍ LABORATOŘÍ V LOS ALAMOS
V roce 1993, v prosincovém čísle amerického časopisu Microwave News,
vyšla zpráva, že se v listopadu 1993 konala konference na univerzitě
Johna Hopkinse, podporovaná americkou Národní laboratoří v Los Alamos.
Zabývala se programy nesmrtících zbraní Účelem konference bylo seznámit
průmyslníky s modely nových zbraní, které by mohli vyrábět a které se
budou používat při řešení mezinárodních sporů.
Dne 17.11.1993 se konala přednáška s názvem “Radiofrekvenční zbraně,
velmi atraktivní nesmrtící možnost”. Pak následovala přednáška “Využití
elektromagnetického pole o extranízkém kmitočtu jako nesmrtící zbraně”.
Bylo pojednáno o jejich účincích na lidi.
Od té doby nepochybně probíhá v USA a podobně i v jiných mocnostech
světa, jako v Rusku, Číně aj. sériová výroba těchto zbraní.
Vzhledem k tomu, že takové elektromagnetické znásilňování je velmi tiché
a skryté, je velmi obtížné vyvinout proti němu obranu.. V zásadě může
takové ovlivňování zasahovat lidský mozek a vůbec celý elektrolyt
lidského těla. To může ovlivnit psychické stavy člověka jen do té míry,
do jaké závisejí na tělesných podmínkách. Duchovou duši však nemohou
ovlivnit žádné elektromagnetické vlivy, a stejně ani podstatu lidského
myšlení a rozhodování svobodné vůle. Kdo se však dá vést svými
přirozenými vášněmi a pudy tak, že nad nimi nemá ve svých ctnostech
převahu, a spoléhá se jenom na své přirozené síly, ten je takovým
neokázalým nátlakem velmi ohrožen. Boží dítě, které žije a modlí se s
Církví a usiluje o duchovní život ze svátostí, požívá Boží a andělskou
ochranu.
Církev svatá odedávna poskytuje jeden spolehlivý prostředek obrany proti
vlivům těla, světa i zlého ducha, ale i osobního posvěcování. Je to
modlitba sv.Růžence. fr Moti
+++
4. který tě, Panno, do nebe vzal.
Maria se naplno a nejvíc ze všech lidí podílí na spolupráci se Mnou při
tvém vykoupení. Je na místě, abych ji povznesl s duší i s tělem k sobě.
Avšak také tebe uprostřed ostatních a spolu s nimi zvu tam, kam uvádím
jako první a na přední místo naši panenskou Matku.
Když jsem jedno s naším Otcem nebeským v jednotě Ducha svatého, tedy tě
vedu k výkonům stejně jako trpělivosti a obětem.
V tom duchovním rozmachu povznáším tvé vnitřní nazírání k vrcholnému
sjednocení se Mnou.
Být sjednocen se Mnou, to je tvůj dokonale živý stav, který je věčný.
Přebývám v tobě a ty ve Mně. To sjednocení je živé a plodné. Stále se
obnovuje v Mé lásce a v Mých nových návštěvách. V tomto sjednocení tě
přitahuji k následování, dávání a přijímání, působení a poddávání se
Mému vlivu.
Nebeský Host přebývá v nás. Oblažuje nás svou návštěvou. Povznáším tě
nás nad každé přemítání tvého rozumu. Prozařuji a přetvářím všechny tvým
smyslům dostupné obrazy. Kráčíš ke Mně pustou pouští vesmíru, k Mé
Pravdě a Lásce bez smyslům dostupných opor. Tak ti dávám navštívit svůj
nadobrazný pohled pronikavou jasností, jíž jsem sám v sobě. Shledáváš
zde Mou jasnost v sebe a sebe v ní a tak jsme sjednoceni. Ačkoli tě svou
jasností objímám a přezařuji, ty ji neobejmeš ani nepřezáříš, protože
tvoje náruč je stvořená, kdežto Moje je od věčnosti. Třebaže v ní
přebýváš jednoduchým způsobem, přesto ji nemůžeš zachytit ani podržet.
Sleduješ Mně v našem Otci a našeho Otce ve Mně, neboť mám jednu
přirozenost. Tak tedy žiji v tobě a dávám se ti v našem Duchu svatém, ve
vzájemné Lásce Mne s Otcem. Oblažuji tě svou trojosobní přítomností.
Rozněcuji ohnivý zápal tvé duše. To je počátek a původ věčného milování
mezi tebou a Mnou.
Přitom ti dávám zakoušet podstatu "probuzeného života", když jsi se Mnou
jedno nad všechny výkony lásky a úsilí z pouhého blaženého osvobození.
Sám v sobě jsem svou činností. Ty však při Mé činnosti vyčkávej a
pokorně se otevírej svému přetvoření v Mé Lásce, třebaže se lišíš od Mé
přirozenosti, protože nejsi totožný se Mnou. Jsi tam nad rozumem bez
přemítání v jasném nazírání. Proto nezakoušíš žádný rozdíl mezi Mnou a
tebou. V Mé Lásce jsi nad sebou. Tam už po ničem netoužíš, ani si nic
nepřeješ, protože je tam jen blažená odměna veškeré svatosti a všech
zásluh.
Po tom toužím, když říkám: "Otče, chci, aby ti, které jsi mi dal, byli
jedno, jako ty a já jedno jsme." Ovšem ne všemi způsoby, jakými jsem
jedno s naším Otcem nebeským v přirozenosti, protože jsem, který jsem. A
také jsem s tebou spojen a ty se Mnou, v Mé milosti a se Mnou miluješ
našeho Otce nebeského a stýkáš se s Ním. V lásce a v setkání jsi také
sjednocen s naším Otcem nebeským, ne však totožný. Otec tě miluje a ty
zase Otce. Když miluješ a jsi milován, prožíváš vždy rozdílnost a dvě
bytosti, což je povaha Mojí věčné Lásky. Když tě však beze všech výkonů
lásky objímám spolu s naším Otcem v jednotě s Ducha od nás obou, tak jsi
se Mnou jedno, podobně jako jsem jedno s naším Otcem nebeským v naší
bezmezné Lásce. V téže Lásce ti pak dopřávám dokonalost v jednom
blaženém zakoušení. Pros naši panenskou Matku, a dám ti to pochopit.
5. který tě v nebi korunoval
Nezůstávám při tom, že povznáším naši panenskou Matku do nebe, aby se ti
stala nebeskou Bránou. Korunuji zde Marii na Královnu nebeskou.
Povznáším ji vedle sebe, tvého Bratra a Vykupitele jako tvou
Spoluvykupitelku.
Dvanáct hvězd koruny naší nebeské Královny představuje dvanáct výsad, a
to ve čtyřech směrech,
předně v Mých věčných úradcích, za
druhé ve
svatosti, dále v její důstojnosti, a
konečně v její oslavě. Předně si ji
od věčnosti vyvoluji, v ráji zaslibuji, ústy proroků předpovídám a
jejich předobrazy nastiňuji. Dále ji už od jejího Početí chráním od
poskvrny hříchu, naplňuji milostí a oprošťuji jakékoli zlé žádostivosti.
Proto je ustavičně Pannou, Mou Matkou a Pomocnicí neboli Spoluvykupitelkou
a Matkou vykoupených. Konečně povznáším Marii na nebesa, Prostřednicí
Mých milostí a Královnou Církve, aby ti Moje milosti přidělovala.
V trpělivém bytí, jímž jsi sjednocen se Mnou v Mé Lásce, začíná tvůj
vyšší život, vyšší zkušenost a vyšší nazírání, totiž to, co přesahuje
samu podstatu blaženosti.
Když ti dopřávám milost tvé dokonalé proměny, při níž omilostňuji tvou
duši a tvá duše prozářená touto milostí utváří a tedy omilostňuje i tvé
tělo, potom se dovedeš oprostit od přemítání a obrazů, kdykoli chceš.
Tak se dostáváš k vlastní podstatě bez výkonů. Unáším tě do bezbřehého
oceánu své nebeské Lásky, kde jsi docela uspokojen. Máš Mě totiž v sobě
a Mým působením prožíváš ve své podstatě blaženost.
Jsi se Mnou sjednocen v Mé Lásce, nikoli v Mé podstatě ani v Mé
přirozenosti. Pak zakoušíš blaženost v Mé podstatě, kde sám sebe požívám
ve své nejvyšší přirozenosti. Zde je jádro lásky, které je ti skryto v
temnotě a bezedném nevědění.
To nevědění je nepřístupné světlo, jež je Moje podstata a přesahuje tvou
podstatu, ale u Mne je to podstata. Jsem sám v sobě blaženost a sám sebe
zakouším ve své přirozenosti. Ty pak v zakoušení Mne opouštíš sebe sama
a ztrácíš se podle míry svého požívání, ne však podle způsobu tvé
podstaty. Tvoje láska a Moje Láska jsou vždycky stejné a jedno v
požívání, když Můj Duch do sebe vsává a pojímá tvou lásku v jedno
požívání a v jednu blaženost se Mnou.
Tomu, že jsi jedno se Mnou, rozuměj v lásce, nikoli v podstatě, ani v
přirozenosti. Moje podstata je nestvořená, kdežto tvoje podstata je
stvořená. To je nepřekročitelný rozdíl mezi Mnou a tebou. Proto, i když
máš se Mnou spojení, nemůžeme se stát totožnými. I kdyby se tvoje
podstata rozpadla v nic, nemohl bys poznávat, ani milovat, ani být
blažen. Avšak tvoje stvořená podstata vypadá jako neutěšeně pustá poušť,
ve které žiji a řídím tě. V této poušti musíš těkat bez způsobů a bez
míry. Nemůžeš překročit hranice své podstaty k Mé podstatě jinak, než
láskou. Proto jsi blažen ve své podstatě, pokud žiješ v lásce. Jsi také
blaženost v Mé podstatě pouze láskou. Neustále žiješ ve své vlastní
podstatě láskou. Čím dál tím lépe tě naštěpovávám do Mé podstaty , když
se ti dávám za pokrm. Žiješ totiž se Mnou, takže se sypu do tebe v
podobě tvé každodenní stravy jako zrnka přesýpacích hodin.
A první z lidí, kdo takto nezvratně dokonale žije, je Moje i tvoje
panenská Matka. Za svou nejvyšší, nejoddanější lásku požívá nejvyšší
odměnu, největší radost, nejskvělejší nádheru a vrcholnou slávu nebeskou
ode Mne, svého Miláčka, který ji stále více miluji. Zasluhuje si být
Královnou nadhvězdnou. Jak úchvatná a stále se do nekonečna rozbíhající
radost a neutuchající štěstí se z toho rozlévá i do tvé duše! Maria je
ti vzorem věrnosti, oděná nebeským Sluncem, jasnějším než všechna slunce
stvořená. Proto se tím vroucněji, tím důvěrněji a těsněji přimkni k
Marii, proto tím radostněji a oddaněji se utíkej k Matičce Boží.
Pros naši panenskou Matku, a dám ti účast na svém nebeském kralování.
+++
Pozvání k slavnostnímu zaslíbení
Maria je nade všemi požehnaná, zasvěť se jí s oddaností, úctou a láskou.
Zamiluj si Marii! A miluješ-li naši Královnu, pros ji o víc lásky, a
naučím tě milovat víc. Ukládám ti, abys Mne miloval celým svým srdcem a
celou svou duší a celou svou silou a svého bližního jako sebe samého.
Ale také ti ukládám milovat člověka víc než sebe samého, totiž milovat
nepřítele, jako sám dávám svítit slunci a sesílám déšť na dobré jako na
zlé, jimž dopřávám čas k nápravě.
Přeji si, abys byl dokonalý jako je dokonalý náš společný Otec nebeský.
I když je Maria, kralující nebi i zemi, tvor jako ty zamiluj si ji nejen
jako sebe, nýbrž víc než sebe. Pros Marii, Prostřednici všech milostí,
abys ji miloval takovou láskou, jakou máš milovat Mne ve všech třech
Mých Osobách, aniž bys ji zbožňoval.
Zakalím tě v žáru výhně Lásky Mého Nejsvětějšího Srdce a prozářím tě
plamenem svého Ducha tak, že se budeš moci slavnostně zaslíbit Královně
nadhvězdné, Ženě podle míry kosmu nezměrnou oddaností, úctou a láskou.
Neustávej prosit Prostřednici milostí, a pomohu ti, aby sis v Marii mohl
tím víc zamilovat Mne, svého Bratra a Spasitele. Maria ti vtiskne můj
správný tvar, abych se nejen duchovně zrodil v mikrokosmu tvého srdce,
nýbrž abych v tobě také dospěl do třiatřicátého roku svého věku, a tvé
tělo aby se podvolilo a ochotně dalo navěky přetvořit už nejen tvou
nesmrtelnou duší, nýbrž samotnou posvěcující milostí. Jen tak zůstaneš v
Mé Lásce šťavnatý a svěží a pouze takto bez újmy projdeš každou i tou
nejčernější roklí světa. Tomáš B. (Pokr.)
| |
+++
Josef Veselý
D O M A
Na cestách zasněžených
hledáme zaváté stopy kroků
směřujících k blikavým světýlkům
uprostřed mlhavých dnů
uprostřed nocí bez naděje
S Jeníkem a Mařenkou
od perníkové chaloupky
k domovu rádi pospícháme
A při zabloudění
častokrát poznáváme
že perník byl jen léčkou
ošidnou léčkou Ježibaby
Oč více chutná prostý chléb
na rodinném stole
s ubrusem lásky
chléb od mámy a táty
k němuž popíjíme
mléko jistoty
že jsem doma
že jsme
opravdu
doma
+++
|
|
Co je modlitba usebranosti a osvojeného nazírání?
|
|
Modlitba usebranosti je vyšší a dokonalejší způsob modlitby srdce a
citů. Duše se postaví do Mé přítomnosti a ponoří se do Mne jako předmětu
svého rozjímání. Když duše ve stručné a krátké úvaze nabyla patření na
zvolenou pravdu, pocítí Mou přítomnost a Mé držení slabým a přechodným
pocitem, ale velmi sladkým. Pozornost spojená s vroucími city a jimi
podporovaná se upírá na Mou svrchovanost, vůle se v pokoji a míru oddává
velmi krátkým a obsažným vznětům lásky.
Toto tvé cítění Mé přítomnosti není dílem tvé
obrazotvornosti ani tvého rozumu, nýbrž je odměnou, kterou
štědře dávám tvé duši, jež je vznícena vřelými prosbami,
usebranou modlitbou a |
láskou ke Mně. Nespočívá tedy
výlučně na tobě, resp. tvé duši, aby měla tuto vroucí pozornost. Nemůže
už zcela libovolně přerušit svou modlitbu. Žádná její mohutnost není
sice svázána, ani pohlcena Mnou, ale její pozornost je dostatečně
upoutána, aby nepomyslela na přerušení modlitby. Přece však se to může
stát, kdykoli se dáš znepokojit roztržitostí roztržitost, což bývá
snadno a často.
Nevyplývá z toho tedy, že modlitba usebranosti není tak docela
jednolitá?
V modlitbě usebranosti se dá rozlišit
dvojí období. Proto
rozeznávej první období činnosti, a toto počáteční období směřuje k
druhému, kdy se tvá
vůle stává
trpnou.
V prvním období uděluji tvé duši často slabě a přechodně některé
milosti, které náležejí k vlitému nazírání, k němuž je odrazovým můstkem
trpné období, jež tě přivádí k plnému životu mystickému. Přesto si však
nestavěj mezi obojím obdobím neproniknutelnou hráz, ačkoli bys to mohl
považovat za dva různé druhy modlitby, neboť druhé je pozvolným a řádným
důsledkem prvního. Nazíravé období může také chybět, protože není nutným
důsledkem období činného. Je hlavně darem Mé velkomyslnosti, neboť beru
ohled na svaté touhy tvé duše a její vytrvalé prosby a rozjímání.
Toto dvojí hledisko staví modlitbu usebranosti doprostřed mezi nižší a
nejvyšší stupně modlitby. Označuje stav přechodu tvé duše ze života
asketického k mystickému životu na prahu vlitého nazírání.
Tato modlitba by svým druhým obdobím byla jako první stupeň
nadpřirozeného nazírání, dílo Mého daru moudrosti. Zároveň by však
patřila k rozjímání. Byla by tedy částečně získaná a částečně vlitá a
dobře by se hodila do doby přechodu. Smíš ji považovat za nižší
nazírání, jímž korunuji tvé úsilí o rozjímání a důvěrné sbližování tvé
duše se Mnou. Modlitba jednoduchosti je ve svých začátcích slabá a
občasná a tryská z modlitby citů. Avšak duše patřící a milující si sama
zjedná stav povznesenosti, který ji učiní snadno poddajnou vůči Mému
Duchu, podle slov Andělského doktora tak, že se jí Má dobrota ujme, aby
v ní způsobila hlubší usebranost, jednodušší pohled na některou z Mých
božských dokonalostí, hlubší lásku, a pak je to vlitá modlitba prostoty.
Tak je uskutečněná souvislost mezi prostou modlitbou citů, kterou můžeš
nabýt duchem víry, a klidem, vlitou modlitbou, která nastává za
spoluúčasti tvé duše, vyprošující si dary Mého Ducha. Mezi oběma je
podstatný rozdíl, jedna je získaná, druhá vlitá. Avšak spojuje je
modlitba jednoduchosti, která začíná prostým pohledem víry a vrcholí
tvým povznesením od Mého Ducha Svatého, až se Mi zalíbí.
Modlitba usebranosti je zvláště důležitá, ale ne proto, že by byla
řádným nazíráním, které by tvoje zbožná duše měla považovat za cíl svého
duchovního snažení, neboť je pouhou předehrou vlitého nazírání. Modlitba
usebranosti je důležitá proto, že je známkou přímého povolání, jímž
vyzývám tvou duši, aby postoupila výše. Pro nadpřirozený pokrok tvé duše
je pak důležité, aby věrně následovala toto Mé volání.
Mají na to stejný názor všichni učitelé duchovního života?
Ano, jenže někteří používají jiného názvosloví.
Jak bývá ještě nazývána modlitba usebranosti?
Tak už Tomáš od Ježíše, karmelitán ze XVII. stol. ji nazývá řádným
nazíráním, činným nebo získaným, a stejně Vallgornera OP (1640). Pro
sv.Františka Saleského je tato modlitba jednoduché uzavření ve Mně.
Názvy činné nebo získané nazírání, činná usebranost, sice označují
samovolnou přípravu tvé duše na tuto modlitbu, ale připouštějí ¨názor,
že po celou modlitbu zůstává činnost duše stále stejná, až se přidruží k
nazírání a splyne s ním. Jenže to není přesné. Činnost spočívá v tom, že
se duše postaví do Mé přítomnosti, oživí svou lásku, aby zakoušela Mou
přítomnost v hlubině své bytosti, ale umenšuje se úměrně se vzrůstem
této vroucí pozornosti. Ve skutečnosti ustává nebo aspoň přestává být
vědomou, jakmile tvoje nazírání zesílí vlivem Mého Ducha. Zde se duše
stává trpnou. Může se také stát, že přes všechny příznivé předpoklady ve
tvé duši neuznám za vhodné vyhovět jejím tužbám, a pak se nazíravé
období nedostaví. V tom případě není tvoje modlitba méně modlitbou
usebranosti, avšak nemůže se nazývat vlastní modlitbou nazírání, nýbrž
pouze činné usebranosti, ačkoli když se tato modlitba naplno rozvine,
není tím vyjádřena celá její povaha.
Ostatní názvy jako prosté či jednoduché uzavření ve Mně a modlitba
jednoduchosti málo přihlížejí k předchozímu namáhavému období přípravy a
rozjímání, jež existují, i kdyby trvalo docela krátce. Vyznačují pouze
pojem vlitého nazírání a ten, jak víš, nemusí nastat, i když se modlíš
metodou modlitby usebranosti.
Proto je lépe říkat modlitba usebranosti bez bližšího určení. Je to
přesnější, neboť obsáhne obojí období tohoto způsobu modlitby, když
ponechává možnost zdůraznit začátky nebo vyspělost. Také sestra Terezie
ho užívá (Cesta dokonalosti, kap. 27 a 29, Hrad nitra, 3. a 4. příb.).
Na nižších stupních modlitby tvoje duše miluje a je milována, hledá a je
hledána, volá a je volána. Avšak na tomto stupni podivuhodným a
nevýslovným způsobem povznáší a je povznášena, chápe a je uchopena,
svírá a je sevřena, poutá se ke Mně svazkem lásky, a podléhá Mému
upoutání. Podle toho by se dalo usuzovat, že nelze vyjádřit důrazněji
rozdíl mezi činným čili získaným nazíráním a nazíráním trpným čili
vlitým. Jako by nešlo vyjádřit rozdíl mezi tím nazíráním, jehož dosáhneš
s pomocí obyčejné milosti vlastním úsilím v modlitbě jednoduchosti, a
tím, jež v tobě a bez tebe působím mimořádnou a mystickou milostí.
Ve skutečnosti všichni učitelé duchovního života uznávají modlitbu,
která je zčásti ještě rozjímáním a z části už nazíráním. Nezáleží na
označení získané nazírání nebo modlitba jednoduchosti nebo nazírání
neúplně vlité. Nadále však užívám označení sestry Terezie a nazývám onu
modlitbu modlitbou usebranosti.
Co se dá říci o modlitbě usebranosti podle výkladu sestry Terezie v
Hradu nitra?
Předně činná usebranost, o níž svědčí svatá Terezie při třetím Příbytku
a dotýká se jí ještě při čtvrtém Příbytku, když pojednává podrobně o
trpné usebranosti, se projevuje jako výsledek rozjímání konaného
rozumem.
Dále však z tohoto úsilí rozumu pocházejí také duchovní dary, jež svatá
Terezie nazývá jako"uspokojení“.
Uspokojení jsou tedy vlastní modlitbě činné usebranosti , podobně jako
okoušení, jež světice staví proti "uspokojení“: je vlastní modlitbě
trpné usebranosti a modlitbě klidu.
Pokud se však světice zamýšlí nad stavem uspokojení, uvádí předně, že se
toto uspokojení jeví jako získané jejím vlastním rozjímáním, prosbami,
dobrými skutky. Tak by se zdálo, že pochází z tvé vlastní přirozenosti a
že je získáváš jen svým přičiněním. Za druhé ale připomíná, že zdá-li se
ti uspokojení jako spravedlivá náhrada pro tebe jako dlužníka, ještě
více je ti odměnou to, co ti dávám jako tvůj milosrdný Otec, protože ti
dávám mnohem víc, než si zasloužíš. Konečně píše, že tato uspokojení
sice povstávají ve tvé přirozenosti, ale dosahují naplnění až ve Mně.
Když pak světice zamýšlí nad stavem okoušení při modlitbě klidu, píše
naopak, že tu nic nezmohou ani tvé rozjímání, ani tvé úsilí, ani tvé
slzy, neboť je dávám jako tvůj Bratr a Spasitel, komu chci a kdy chci,
často i když se toho tvá duše nejméně nadá. Podle světice vychází tato
okoušení ode Mne a uskutečňuje se ve tvé duši.
Modlitba usebranosti, která se vyznačuje duchovním uspokojením, je tedy
činná kvůli svému původu, takže se zdá, že její výsledky jsou získány
duchovním úsilím tvé duše. Jenže ve svém rozvoji se stává trpnou. Pak je
tvá duše zahrnuta mými dary. Tyto dary jsou ti dány vzhledem k úsilí tvé
duše, třebaže jsou nadpřirozené a vlité, když ji chci povzbudit k
vytrvalosti a uvést na vyšší cestu nazírání.
Tato modlitba usebranosti je tedy modlitbou přechodnou od nižších stupňů
modlitby k vyšším stupňům nazírání. Má něco z vyšších a něco z nižších
stupňů nazírání. Rozjímání je nejprve úsilím prostřednictvím uvažování
rozumu, později je spočinutím tvé duše v nazírání a radostech Mnou
daných.
Proto sestra Terezie, po zdůraznění toho, že uspokojení, které je
vlastní tvé modlitbě usebranosti, je ovocem tvého úsilí, začíná
popisovat okoušení, jež se často vyskytne v této modlitbě. Líčí to tedy
potom jako Moje nadpřirozené dary, které obsahuje podstatnou složku
opravdového vlitého nazírání a je to závislé jedině na Mé libovůli. Tím
naznačuje, že tvoje zbožná duše, třebaže se připravila na toto
rozjímání, nemá jistotu, že dospěje k jeho plnému rozvoji v nazírání, po
němž touží.
Můžeš blíže objasnit, čím se vyznačuje duchovní okoušení v modlitbě
trpné usebranosti?
Předně se zde projevuje nadpřirozené zakoušení Mé přítomnosti a Mého
ovládání. Když ti dám tuto milost, tak vedu tvou duši k obzvláštnímu
hledání Mne v sobě. Nemysli si však, že dosáhneš této usebranosti jen
přičiněním svého rozumu, když na Mne usilovně myslíš v sobě, ani
přičiněním tvé obrazotvornosti, když si Mne představíš v sobě. Je to
velmi správný, je to opravdu vynikající způsob rozjímání. Neděje se ale
způsobem dostupným každému, a to se správně pochopenou Mou pomocí. To, o
čem mluvím, je jiná věc. Ještě dřív, než tvá duše začne myslet na Mne,
pocítí někdy výrazněji jemný dojem usebranosti. Kdo to zakusil, ten mi
rozumí. Nezávisí to na tvé vůli. Pro tvou vůli není místa, když ti chci
dopřát tuto milost." (4. příb., kap. 3)
Dále se při tom vyskytuje vnitřní nadpřirozené osvícení. Když ve své
blahovůli chci, aby tvůj rozum ustal v činnosti, zaměstnám ho jiným
způsobem, totiž sesláním světla, které přesahuje světlo, jaké bys mohl
nabýt svým úsilím, takže tvůj zůstává tímto docela zaneprázdněn. Potom,
aniž víš, jak k tomu dochází, odhalíš, že tvůj je osvícený mnohem víc,
než by byl i po tvém největším úsilí zabrzdit jeho činnost."
Konečně se ti dostavují vroucí vzněty v tvém uklidněném nitru.
Naznačené počínání je pro tvou duši nejvhodnější, když ji uvádím do
tohoto příbytku. Snaž se nenásilně a pokojně zabránit přemítání rozumu,
ale nepokoušej se ji úplně zastavit ani křečovitě zabrzdit svou
obrazotvornost. Nezapomínej, že jsi v Mé přítomnosti, a myslit na to,
kdo jsem. Když tvůj rozum postřehne to, co se v něm děje, není to na
škodu. Nesnaž se však sám pochopit, čeho se ti dostává, protože tento
dar je určen pro tvou vůli. Ponechej to tedy vůli, nesměšuj se svou
přičinlivostí tak, že by ses snažil sdělovat Mi nějaká slova lásky.
Stejně se ti v tomto stavu obyčejně stane, že mimoděk na nic nemyslíš.
+++
 |
 |
Zprávy:
* Na první neděli adventní se u sv.Michala v Brně uskuteční
představení br.Gabriela M.Částka „SMRT V KATEDRÁLE“, V 16,30 hod..
* DUCHOVNÍ ŽIVOT PRO KAŽDÉHO probíhá každé 1.a 3.pondělí, tj. 4.prosince
a 18.prosince v 17,00-18,00 hod. u sv.Michala v Brně, vchod z
Dominikánské ul.
* ADVENTNÍ DUCHOVNÍ OBNOVA
na téma „KRÁSA JE CESTA CÍRKVE“ se uskuteční
v pátek 8.prosince 16-18 hod, a v sobotu 9.prosince 10-12,14-18 hod. u
sv.Michala, Brno, Dominikánská.
* Od 3.adventní neděle 12.12.2006 do 7.1.2007 se koná v Brněnském
angeliku při kostele sv.Michala v Brně, Dominikánská ul.„SETKÁNÍ MEZI
UMĚNÍM“. Zúčastní se ho se svými díly výtvarníci a výtvarnice: Eva Mužiková, Eva Ulrichová, Luk |
