Tomáš J. Bahounek
Policejní deontologie, 1994
Přednášky na policejních školách ČR
(Výbor vydán: Praha 1995 Policejní akademie ČR)

Ú v o d

I.Obecná část
1. Původ dobra a zla
2. Normalita lidského jednání
3. Úchylka od normy, anomie

II. Speciální část
1. Příčiny zločinu
2. Sociální patologie
3. Poslání policie ve společnosti
4. Individuální a společenská odpovědnost za právní stát
5. Vztah policisty a veřejnosti
6. Použití Public Relations v policejní praxi
7. Policista a informace

Ú v o d
      V souvislosti s vědeckotechnickým rozvojem a rostoucí specializací dochází ve všech oborech lidské činnosti ke zvýšenému zájmu o hraniční vědecké obory. Interdisciplinární přístup se uplatňuje všude. Prosazuje se také v činnosti policistů, kriminalistů, vyšetřovatelů a jiných zaměstnanců vnitřního aparátu státu. Právě pro předmět jejich zájmu a péče, jímž je především občan daného státu, dále majetek. Národní policie totiž přispívá na celém státním území k zajištění svobod a obraně institucí republiky, k udržování pořádku a klidu, k ochraně osob a majetku. Pravidelný styk s občany při zajišťování uvedených úkolů, mající ráz nejen represivní, ale především preventivní, vynáší do popředí potřebu rozvoje hraničních věd, souvisejících s antropologií, sociologií, psychologií, a především s etikou. Je to zde aktuální tím více, že cílem působení národní policie je odstraňovat a předcházet různým individuálním a společenským úchylkám, které po stránce etické představují zlo ve společnosti. Má-li někdo v tomto směru působit, klade to bezesporu značné nároky na jeho vyhraněný životní názor, a to názor optimistický. Střízlivý optimismus je totiž nesmírně důležitý nejen v okamžicích pro člověka kritických, jako je boj se zločinem, ale také pro celou jeho životní orientaci, zejména pro důvěru ve smysluplnost jeho předcházení těmto úchylkám. Současně je činnost policisty velmi výrazně vymezena určitými právními normami.
     Tak se na pomezí antropologie, sociologie, psychologie, filozofie, etiky, právní vědy, kriminalistiky a kriminologie utváří policejní deontologie. Je tedy přirozené, že podobně jako ve vyspělých státech světa, tak i u nás se prosazuje tato hraniční věda. Policejní deontologie je speciální policejní profesní etika, zabývající se speciálně chováním v policejní praxi.
    Cílem policejní deontologie je formulovat vědeckou metodologii cílevědomé a svobodné činnosti zaměstnance policie. Vychází přitom z předpokladu, že veškerá činnost člověka podléhá obecným zákonům, které je třeba znát a uplatňovat, aby bylo dosaženo žádoucích výsledků. Tyto zákony nejsou zdaleka jen právní, nýbrž jsou vlastní samotné lidské přirozenosti. Praktickým cílem deontologie je vytvořit normativní předpisy s etickým obsahem, jimiž by se řídilo každodenní běžné profesní chování. Tohoto výsledku však může být dosaženo v dlouhodobém procesu, v němž bude hybnou silou výchova policisty.
     Historicky navazuje policejní deontologie na filozofický odkaz antické tradice, zejména na Platonovu Ústavu, a na Aristotelovu Politiku a Etiku, Ciceronovo dílo O povinnostech a Epiktetovu Rukojeť mravních naučení, dále pak na kulturní hodnoty evropské vzdělanosti, jak se vykrystalizovaly během dvou tisíciletí našeho letopočtu. Policejní deontologie usiluje nejen o toto své kulturně historické založení, ale také o udržení historické návaznosti. Snaží se o rozvinutí těchto filozofických a etických základů naší kultury přínosy moderní vědy a techniky. Proto policejní deontologie vychází z poznatků různých věd, jako je antropologie, psychologie, sociologie, fyziologie, ekologie, ale také z přínosů vědeckého řízení, tedy zejména kybernetiky v policejní a kriminalistické praxi. Avšak do té míry, v jaké se policejní deontologie zabývá mravními hodnotami, životním názorem člověka a hodnocením, přesahuje do praktické filozofie, do etiky. Vedle toho v rozsahu, v jakém postupuje metodami humánních vědních oborů, stojí na půdě těchto věd. Problematika některých kapitol obecné části tohoto Úvodu do policejní deontologie, jako např. Individuum, Osoba, Osobnost, Normalita lidského chování, Sociální patologie, je sice přednášena v rámci psychologických a jiných odborných disciplín, avšak jiným způsobem. Nestačí čtenáře pouze upozornit na tyto pro deontologii pomocné vědní obory. Třebaže se totiž v policejní deontologii vyskytují některé přínosy a postupy psychologie, sociologie, politologie aj. věd, nejde o jejich prosté opakování. Jde o prezentaci různých vědeckých poznatků a objevů z hlediska etických hodnot a norem. Právě toto hodnotové a normativní zaměření, které staví do středu pozornosti samotného člověka, resp. fungující strukturu jeho lidské přirozenosti, promítající se do policejní praxe, činí policejní deontologii obor tolik potřebný pro policistu v moderní společnosti. Tento obor nemůže nahradit pouhé mozaikovité podání problematiky různých vědních oborů z hlediska použitelnosti pro policejní praxi, na kteréžto fragmentární podání by se třeba jen okrajově upozorňovalo v rámci policejní deontologie.
     Policejní deontologie musí jít dál, než tam, kam je může přinést slepý tlak ekonomiky a dějin. Rovněž musí jít dál, než kam by ho přivedla např. sociologická statistika. Nemůže se řídit jen statistikou v tom smyslu, že se nemůže začít uplatňovat tehdy, když už je společnost vážně postižena nějakým statisticky závažným patologickým společenským jevem či procesem. Musí být nesena lidmi jako mravními osobnostmi, které se dovedou vymanit z minulosti a svobodně a cílevědomě vykročit do budoucnosti.
     Odtud vyplývá potřeba rozvoje policejní deontologie na vědecko-filozofickém základě, a zejména na základě etiky. Individuální etika pojednává o lidských postojích, činnostech a chování, pokud člověk jako jedinec má vyplnit smysl svého života a dosáhnout životního cíle.
    Sociální etika zahrnuje lidské postoje, jednání a chování, pokud člověk vystupuje jako člen společnosti. Individuální nebo i sociální etika nabývá zvláštního zabarvení v tomto případě podle policejní profese, která ji upotřebí ve své praxi.
     K policejní deontologii patří především jasně proklamované přesvědčení o hodnotě a nedotknutelnosti lidského života, a odpovědnosti každého člověka nejen za vlastní důstojný a pokojný život, ale i za důstojný a pokojný život ostatních. Cíl vlastní policejnímu povolání, přispívat k tomu, aby lidé žili spořádaně a pokojně a aby jim byla poskytnuta co nejlepší ochrana jejich práv, zavazuje policistu soustavně se vzdělávat v těchto otázkách