V čem spočívá papežova autorita?
Papež vykonává svrchovanou a bezprostřední zákonodárnou moc nad celou církví. V oboru své působnosti, tedy v záležitostech nadpřirozena může udílet rozkazy všem, jednotlivcům i skupinám, duchovním osobám i křesťanům ve světě, jednotlivým místním církvím i církvi všeobecné. K tomu je také vybaven svrchovanou pravomocí soudní. Proti soudním výrokům papeže není v církvi přirozeně žádné odvolání. Ze zákonodárné a soudní moci nejvyššího pastýře konečně vyplývá právo ukládat i duchovní tresty.

A co ta učitelská pravomoc, kterou připisujete papežovi? Neřekl snad sám Ježíš: "Nedávejte si říkat: Učiteli! Váš učitel je jeden, Kristus" (Mt23,10) ?
Ovšemže. Papež vykonává stejný učitelský úkol jako Kristus. Nehodlá učit nic jiného než Kristus. Stojí však v čele těch, kterým Ježíš řekl: "Jděte ke všem národům... a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal" (Mt28,19-20).

Papež tedy jen opakuje Kristovo učení?
Dá se to tak říci, že papež jen znovu podává božské učení. "Utvrzuje své bratry ve víře" (Lk22,32). Stanoví vyznání víry, vykládá je a obhajuje je. Rozhoduje suverénním způsobem o položených otázkách. Je také nejvyšším odvolacím místem v rozdílných míněních, jakým se v takových záležitostech mezi lidmi nelze vyhnout.

Tady už zase zakopáváme o to vaše tvrzení o neomylnosti papeže. Není to nakonec s tou papežskou neomylností tak, jako když náš stařeček tvrdil: Já neříkám tak, ani tak, ale na moje slova dojde!?
Kdepak! U papeže nejde o žádná prázdná slova. Jde o skutečnou neomylnost v uvedených záležitostech. Papež se vyznačuje touto neomylností nikoli sám od sebe, ale v závislosti na Kristu. Touto neomylností se však vyznačuje nejen papež, ale celá církev. O neomylnosti můžeme mluvit jedině proto, že Kristus žije dál ve své církvi. Přitom tato vlastnost přísluší především církvi jako celku, která ji dostala jako Boží dar, neboť jedině Bůh je neomylný. Teprve v druhé řadě přísluší neomylnost papeži jako prvnímu služebníkovi celé církve.

Takže vy i nadále prosazujete názor o papežově neomylnosti?
Dříve než si na to uděláte vlastní názor, nezkreslený karikaturami papeže, jak nám je po celá desetiletí představoval lživý duch světa, připomeňte si, co papežova neomylnost neznamená. Neomylnost papeže neznamená, že by se vyskytl nějaký člověk, který by nemohl hřešit nebo se mýlit. I papež je člověk se slabostmi a chybami. Také papež se zpovídá. I on se může mýlit, dokonce i v teologických otázkách. Neomylnost v církvi neznamená, že by všechny naukové názory, které kdy byly někým v církvi zastávány, byly zcela bez omylu. Dokonce ani papežovy projevy nebo papežovy encykliky ještě nespadají pod neomylnost jen proto, že byly vydány papežem.
Jako neomylné a nezměnitelné platí pouze to, čemu církev učí ve slavnostním vyznání článků víry nebo ve všeobecném hlásání nauky všech biskupů s výslovným odvoláním na Boží zjevení. Takovou nauku pak nazýváme dogmatem.
Důvod, že nám církev zaručuje trvání v pravdě, spočívá v tom, že nám zvěstuje Boží slovo, které nemůže vést k omylu. K tomu byla církvi dána pomoc Ducha svatého. V církvi mluví Kristus: "Kdo poslouchá vás, poslouchá mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou. Kdo však pohrdá mnou, pohrdá tím, který mne poslal" (Lk10,16).

A co neomylnost samotného papeže?
Papež je neomylný za zcela jasně stanovených podmínek a při výslovném rozhodování jako soudce v záležitostech víry a když se obrací k celé církvi a ukládá jí jako celku povinnosti.

K čemu je nám taková neomylnost vůbec dobrá? Nebylo by bez ní na světě méně sporů?
Vy byste se chtěl raději spoléhat výhradně na své lidské síly a schopnosti? Opravdu si připadáte tak neomylný, že byste odmítl opřít se v životě o něco nezvratně jistého a bezpečného? Kdo by se chtěl vzdát ochrany živoucí a nesporné autority? Vždyť takové lidské snažení v poznání i v mravním životě končí nakonec v úplné prázdnotě relativismu, ve kterém není nic jistého, a v naprostém znemravnění!

Povídali, že mu hráli. Copak je snad takový konec dokázán nějakými skutečnostmi?
Je to dokázáno četnými skutečnostmi. Tak třeba sekty, které se domněle osvobodily a osamostatnily, drobí se s přibývajícím postupem událostí na menší a menší částečky. Hrobový klid a váznoucí život jednotlivých částeček dokazují vlastně jen jejich smrt. V takovém stavu jejich odvratu se pak vrší knihy na knihy, jimiž se má ospravedlnit vznik těchto sekt, a současně se mají nově objasnit otázky o původu křesťanství a církve. A vedle toho majestátně ční ze všech stran napadaná obecná církev, živoucí a životodárná.

A ostatní snad nežijí?
Spíše živoří a cizopasí na pravých hodnotách. Je tam veselo asi jako v márnici. A nemůže tomu být jinak. Copak je rozpad životem? Každý rozklad je hniloba a zkáza, doprovázená zápachem. Kdežto církev je mohutným přívalem života ve své jednotě a jistotě. V její neomylnosti spočívá její síla a pronikavost, neboť jí dává plnou důvěru k božskému. Z této účasti na božském životě roste její sebejistota.

Ochotně bych dopřál církvi její sebeutvrzování, kdyby církev nebyla pořád připravena zatracovat všechno odlišné. Kdyby církev byla více ochotna k ústupkům, pak by se s ní dalo lépe dorozumět. Jenže její nesmiřitelná a ztrnulá neústupnost mne odpuzuje.
Říkáte neústupnost církve? To není výsledek nějaké ztrnulosti. Neústupnost církve je důsledek její jistoty a významu a naléhavosti Kristova učení. Ústupky by tady znamenaly tolik, jako vzdát se věcí, které církvi vůbec nepatří. Znamenaly by vzdát se božských hodnot a prostředků, které mají lidstvo přivést k dokonalosti a svatosti. Ústupnost by znamenala zradu Ježíše, Pravdy, Cesty a Života.

To je toho! Aby církev zachránila jednu pravdu, tak učíte mnoho dalších pravd. Stavíte se proti samotnému duchu moderní doby, až jste nakonec pohřbeni pod nánosy minulosti! Co říkáte?
Církev se nikdy nestaví proti příznivým, pozitivním snahám, ani proti tvrzením, která se jeví jako slibná a plodná. Naopak se vždy staví jen proti popírání, proti výhradám, proti neúplným náhledům, které při své jednostrannosti narušují rovnováhu toho, co je pravdivé a snaží se podkopat pravdu.
Vezměte si třeba modernismus. Takzvaný moderní člověk se pod dojmem vědecké a technické revoluce v 19.století rozhodl odmítnout každou nadpřirozenou autoritu. Zaměnil vyznání víry za heslo, že prý nejsou žádné věci nepoznatelné, ale jenom nepoznané. Rozhodl se spolehnout na to, co si ověří smysly. Všechno se prý dá vysvětlit světlem přirozeného rozumu. Jenže během 20.století ochablo tempo vědeckého a technického pokroku. Místo nových zásadních objevů a vynálezů se spíše jen zavádí do širokého používání to, co je už dávno známé a vynalezené. Fyzikové došli k tomu, že se jim viditelná hmota rozplývá pod rukama. Erich von Däniken dokazuje, že je zde mnoho starých věcí, před jejichž vysvětlením zůstává lidský rozum stát. Občánku, a co teď? Po odmítnutí nadpřirozené autoritě přichází na řadu odmítnutí autority přirozeného rozumu. A co zbývá? Únikové řešení. Největší vynálezy a objevy prý musely člověku přinést na zem nějaké mimozemské bytosti. Tak zoufale si počíná takzvaný postmoderní člověk. Shledává, že vlastně žije na střepech minulých kultur. Žije uprostřed trosek dosavadní, jím odmítané kultury. Nezbývá mu už ani důvěra v prostý selský rozum.
Nezdá vám, že tohle všechno připomíná stavbu nové babylonské věže? Nezdá se vám, že pravice novodobého pyšného Titana zlobně napřažená vzhůru je zřetelně patrná za celým tím slavným kosmickým výzkumem od Gagarina k dnešku? Projevuje se i v gigantománii budovaných Černobylů a jiných vynálezů zkázy. Pyšný člověk se snaží srazit z trůnu svého Boha. A jak zpívá žalmista. "Ten, jenž je na nebi, usmívá se na nad jeho počínáním."

Nemohu popřít, že máte hodně pravdy. Pěkně jste se rozjel, zvláště s ohledem na modernismus, který má opravdu klapky na očích. Jenže nepočínala si církev zrovna tak jednostranně, když měla moc a převahu? Chcete, abych vám říkal jenom jména? Co třeba Galileo Galilei?
Ani já nemohu popřít, že se mnozí křesťané v církvi dopouštěli řady jednostranností a přehmatů vůči svobodě lidského svědomí. Všechny tyto viny církev uznává. Jenže odpovědnost nelze ve smyslu kolektivní viny svalovat pouze na církev. Vina je vždy lidská a osobní. Na církev nelze svalovat vinu tím spíše, že církev je svatá. Z těchto minulých provinění nelze přece vinit Krista, ani Matku Boží, ani žádné světce a světice.
Na druhé straně zase dopřejte těm, kdo se o spravedlnost zasazují, aby tyto minulé přehmaty pravdivě poznali a nestranně zhodnotili. Když jde o Galilea, není pochyb, že zde nějaký člověk zneužil moci.

Jak to tedy bylo?
Galilei vystoupil proti pojetí, že země je středem světa. Když se někteří teologové bouřili, že jeho pojetí odporuje bibli, hájil se Galilei předně tvrzením, že bible mluví populárně, a ne přírodovědecky. Dále tvrdil, že kdekoli je rozpor mezi biblí a přírodní vědou, tedy se má odstoupit od bible. V té druhé části se Galilei podle teologů mýlil. Spíše měl říci, že kde je domnělý rozpor, ten je nutno přičíst na vrub lidovému vyjadřování bible, jež není vědeckou učebnicí, nebo na vrub vědě, když prohlašuje nezaručenou domněnku za nezvratnou pravdu. Proto církevní soud zamítl roku 1616 Galileovu nauku a uložil mu nešířit ji dál. Galilei to slíbil, ale vydal o tom novou knihu. Roku 1633 se znovu sešel církevní soud. Členové soudu, žárlící na velkého astronoma a jeho věhlas, odsoudili jeho dílo a zakázali je šířit. Soudci zneužili své pravomoci. Ale jejich soud nebyl neomylný. Nebyl by neomylný, ani kdyby se zúčastnil papež. Proto chybné odsouzení Galileovo nemluví proti neomylnosti papeže ani celé církve.

Nebo další jméno, Giordano Bruno?
To byl jeden odpadlý člen dominikánského řádu, který nemohl snést církevní autoritu. Když byl obviněn z šíření bludů, shodil svého žalobce do řeky a utekl z řádu. Toulal se po celé Evropě. V Ženevě se stal kalvinistou, ale když odmítl přijmout všechny Kalvínovy bludy a tyranii, byl vyhnán. Odebral se k luteránům do Helmstadtu. Když pak přešel k anglikánům, ti ho vyhnali z Londýna. Když se dostal do Benátek, byl upálen. Tím se jeho soudcové nesporně osobně provinili proti jeho svobodě svědomí a myšlení, třebaže jeho dílo po stránce přírodovědecké nebo filozofické neznamená žádný trvalý přínos. Ani zde se ale nejedná o nic, co by mluvilo proti neomylnosti papeže a církve.

A co celá inkvizice?
Od nejstarších dob se církev bránila proti bludným naukám a rozkolům tím, že heretiky či bludaře vylučovala ze svého společenství. Dělo se to bez násilí. Církevní trest byl duchovní, ale přinejmenším měl za následek to, že se křesťané od takového člověka odtáhli jako od prašivého.
Za ohrožení církevního a státního pořádku se pokládaly hlavně sekty katarů a valdenských. Ti popírali svátosti, spalovali kříže, odmítali soukromé vlastnictví, světskou vrchnost a manželství. Byli proto pokládáni za škůdce lidu. Pak bylo nařízeno biskupům vyhledávat tyto bludaře. Odkud pochází slovo inkvizice čili vyhledávání. Při jejich usvědčování se někteří křesťané uchylovali k jejich zkouškám ohněm, vodou či soubojem, což vycházelo z pohanských způsobů hlavně germánských. Církev takové pohanské praktiky zavrhla už na IV.lateránském sněmu roku 1215. Přesto se k nim někteří fanatici uchylovali. Proto papež svěřil církevní inkvizici zvláště dominikánům, kteří rozvinuli soustavu vyšetřování, ale zase toho bylo mnoha fanatiky zneužíváno.
Od církevní inkvizice je třeba odlišovat státní inkvizici. Ta byla španělskými vládci namířena hlavně proti židům a Maurům, předstírajícím obrácení na víru. Tam býval tento státní úřad pro vyhledávání a vyšetřování nejednou zneužíván různými představiteli státu.
Otcové na Druhém vatikánském sněmu výslovně zdůraznili právo člověka na náboženskou svobodu. Zpřístupnění archívů církevní inkvizice je důkazem, že se obecná církev pravdy nebojí.
Současně je jisté, že vlastní předmět církevních úkolů a péče a všechno, co církev stanoví a prohlašuje v okruhu svých vlastních a přesně určených zákonů a pravomocí jí příslušející božské autority, nikdy nepodléhá omylu. Na této půdě zůstávají všechny rozvratné snahy a námitky odpůrců neúspěšné.

Tak vy si nedáte pokoj? Podívejte se kolem sebe! Všechno ve světě a ve společnosti se mění. A vy zde pořád trčíte s tou svou nezměnitelností jako poslední pařez ve větru. Copak tím nedokazujete ztrnulou nehybnost a zkostnatělost církve?
O tom už bylo řečeno dost. Církev se mění. Církev se stále očisťuje. A pořád roste ve své svatosti. Kdekdo ve světě by jí chtěl předhazovat nevěrnost jejím výchozím základům. Jednou vytýká vládce světa církvi její proměnlivost, jindy její stálost. Je třeba lépe rozlišovat a snažit se pravdivěji poznávat. Změny v církvi jsou dané postupem vývoje a rostoucí otevřenosti mnohotvárnosti života. Stálost církve spočívá ve věrnosti její základní formě a zachovávání všeobecných znaků ustavičného života.

Nemohu se zbavit dojmu, že celé tohle učení o neomylnosti církve a proměnlivosti při nezměnitelnosti je něco jako z nouze ctnost. Jako když generál Žukov vysvětloval vojákům: Když nepřítel zaútočí ze severu - ustoupíme na jih, když z jihu - ustoupíme na sever, když z východu - ustoupíme na západ, když ze západu - ustoupíme na východ. A kdyby náhodou nezaútočil - budeme držet pozice za každou cenu!
Měl byste pravdu, kdyby církev byla jen nějaká přirozená organizace. Církev sice má organizaci, ale je také živým organismem, ovšem ne jen živočišným, nýbrž duchovním, tajemným tělem Kristovým. Je zařízením nadpřirozeného života. Proto nezměnitelnost zůstává prvním požadavkem církve.

Vypadá to, jako by vám to v té církvi náramně moc dobře klapalo, ale kdoví, jestli to není jako v jedné rodině, kde manžel pořídil své lepší polovičce dřeváky, aby jim to prý lépe klapalo.
Váš vtip svědčí o jistém přirozeném nadání, které jste si sám nedal, ale tato hřivna vám podle vaší svobody může usnadnit přiblížit se pravdě, jako vám ji může zatemňovat a zamlžovat. My křesťané jsme však veselí z Boží milosti. Váš přirozený humor mě těší, ale ne pro něj samotný, nýbrž pro důvěru v Boha, k němuž se modlím za vaše nalezení plné pravdy Boží, a protože jsem přesvědčen, že Bůh mě nezklame a vás také nezklame. Jednou vás tak potěší, že přitom vybledne všechen váš přirozený důvtip.

Také v to doufám. Ale vraťme se k té neomylnosti. Opravdu se mi celá ta papežská neomylnost zdá buď jen prázdné gesto nebo zbožšťování člověka. Anebo je to obojí, jako když kdysi božský Caesar pronásledoval Pompeia do Egypta, ale při vystupování z lodi, zakopl a upadl na zem. Tehdy zvolal: "Afriko, držím tě!"
Omyl. Papežská neomylnost činí papeže božským zrovna tak málo, jako se stává štětec malířem, když se s ním dá krásně malovat a kreslit.

Štětec přece nemůže sám myslet, ale papež přece může dogmaticky myslet.
Dogmatické myšlení papeže jako soukromé osoby nás nijak nezavazuje. Ani při větší jistotě není oporou naší víry, pokud se jedná o vlastní myšlenky papeže. To se týká třeba i soukromých zjevení. Když papež ve svých myšlenkách a osobním projevech vyjádří přání navštívit nějaké místo soukromého zjevení, třeba i církví oficiálně neprohlášeného za spolehlivé, tedy papežův osobní názor není pro naši víru závazný, ať už je správný nebo mylný. Papežové napsali mnoho knih o teologii, které jsou jako jiné lidské výtvory předmětem diskuse a sporů. Tyto knihy jsou však přesto mezi křesťany v menší vážnosti, než třeba díla prostého mnicha Tomáše Akvinského.

O co se tedy při neomylnosti papeže opíráte?
Především o svědectví Ježíše Krista, který při poslední večeři řekl Šimonovi: "Já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nepřestala. A ty utvrzuj své bratry" (Lk22,32).

Říkáte, že nevidíte v papeži nějaké zázračného člověka, ale přesto mu říkáte "svatý otec". Neděláte ho už zaživa svatým?
Neděláme. Avšak jako každý biskup, tak i římský biskup je na základě svátostného svěcení posvěcený. Papež je člověk jako každý jiný, ale jeho úkol a poslání není jako úloha jiných lidí.

Nezdá se vám, že každopádně stavíte tento úkol a poslání jaksi mimo lidský okruh?
Určitě. Kdyby to byl ryze lidský úkol a nijak by nepřesahoval to, co je lidské, jak jinak by mohl celá dvě tisíciletí pomáhat lidstvu k tomu, aby překročilo svůj vlastní stín?! Jde tu o nadpřirozenou oblast, kde člověk jako tvor postrádá jakékoli oprávnění. Bohočlověk nám sice otevřel cestu k nadpřirozenému životu, ale bez posily stejnými, totiž nadpřirozenými prostředky by ta cesta byla pro člověka neschůdná.

Přesto se ale zdá, že papež v tom všem plní nadlidské úkoly.
Kdepak. Papež není žádný nadčlověk. Je pouze slabý smrtelník, který potřebuje pomoc. Nedisponuje žádnými zázračnými přednostmi v oblasti psychologie ani jiných věd. Před uveřejněním svého vlastního prohlášení jako hlavy církve nemá o nic větší jistotu, než kdokoli z nás. Po jeho vyhlášení je však právě tak jako my také samotný papež zavázán věřit tomu jako něčemu, co ho přesahuje a čemu slouží jen jako prostředník. Stačí, že za něj prosil Bohočlověk, a to je stále přítomné. Ten, jehož nebeský Otec vždycky vyslyší, chce pomocí neomylnosti uchovat vykoupenému Božímu lidu dostatečné množství pravd nutných k nadpřirozenému životu a podstatné základy svých zákonů. My věříme Božímu slovu a spoléháme se ve svých životních podmínkách na jeho všemocnou ochranu.

Jak se dá tato ochrana získat?
Prozřetelnost má nekonečně mnoho prostředků, které odpovídají každému zvláštnímu případu a jednotlivým životním okolnostem a potřebám toho kterého případu. Trvám na tom, že tady nejde o žádný div. Papeži se nedostává žádných zvláštních zjevení kvůli tomu, že je papežem. Klade si otázky a namáhavě se dopracovává k poznání věcí jako každý z nás. Činí rozhodnutí podle stejných zásad a pravidel jako my. Jeho rozhodčí výrok se vyznačuje zvláštní prozřetelností, která upevňuje a utvrzuje naši víru.

A co rozhodnutí sněmu? Požívá také této výsady?
Rozhodnutí sněmu mají tuto výsadu, ale jenom ve své jednotě. Tato jednota je jim dána prostřednictvím jejich hlavy a v závislosti na ní. Proto sněm bez papežova předsednictví a potvrzení postrádá autoritu v učení.

Jaké vztahy jsou mezi sněmem a papežem, kteří jsou nositeli neomylnosti?
Neomylnost apoštolského sboru a na něj navazujícího sboru biskupů je neomylnost potvrzená. Neomylnost papeže jako Petrova nástupce je potvrzující neomylnost.

A co kdyby to sněm vyslovil bez papeže? Anebo dokonce proti vůli papeže?
To by postrádalo platnost a závaznost. Naproti tomu, co papež jako hlava církve prohlásí, třeba i beze sněmu, je samo o sobě platné.

Jakto že má takovou výsadu?
Papež sám o sobě zastupuje dostačujícím způsobem církev i sbor biskupů.

A není to neoprávněné vyvyšování osoby papeže?
Není. Když sledujeme církev jako jednotu, platí papež, který je její hlavou, tolik co celek. Papež by byl pouhou částí církve závislou na ostatních tehdy, kdybychom brali církev jako pouhou mnohost.

Když je to tak, proč tedy byla neomylnost, která, jak tvrdíte, církvi podstatně náleží, vyhlášena až tak pozdě?
Neomylnost zde byla vždy a uplatňovala se i dříve než byla takto vyhlášena. Podstatné bylo pro církev trvání, kdežto uplatňování neomylnosti nepodstatné.

Copak neomylnost nebyla v platnosti vždy v celé své plnosti?
V živém organismu nedospívá nic ke svému okamžitému úplnému uplatnění. Církev žije, a to je třeba zdůraznit. Všechno je v ní nejprve ve stavu zárodečném. Později nastává klíčení a rašení. Teprve posléze je ve stavu dokonalosti. Naše společné smýšlení se přizpůsobuje tomuto pokračujícímu životu, protože poznání života jde společně s životem samým.

Myslíte, že papežovi nebyla známa jeho vlastní neomylnost, dokud to nebylo oficiálně vyhlášeno?
Nebyla mu známa se stejnou náboženskou přesvědčeností a přesvědčivostí, ale jen s neúplnou jistotou víry.

To je divné. Takže když byla vyhlášena papežská neomylnost na I.vatikánském sněmu, byl z toho možná papež Pius IX. sám udiven. Asi jako starý Herakleitos, který snad prý nikdy přesně nevěděl, kolik je mu roků, neboť se to prý pořád mění.
Vlastně je to samozřejmé, když uvážíme zákony života a navíc vezmeme v úvahu, že tu jde o nadpřirozený život. Neomylnost církve není nic jiného nežli životní síla jejího učení, které je chráněno Duchem svatým v ní přebývajícím. V jistý čas se jako síla zárodku zjevuje v dospělém potomstvu.

Pročpak tento vhodný okamžik nastal až po téměř dvou tisíciletích?
Asi z podobných důvodů, jako to, že člověk dochází k plné zralosti ne hned v dětství, ani v dospívání, ale poměrně později. Putování vykoupeného Božího lidu dějinami jde ruku v ruce s osudy lidského rodu. Když vezmeme v úvahu velikost takového života, zasahujícího všechna místa a všechny doby, můžeme plným právem říci se sv.Petrem, že "jeden den u Pána je jako tisíc let a tisíc let je jako jeden den" (1Petr3,8). Konečné ustanovení papežství vyhlášením neomylnosti je skutečnost souběžná s šířením radostné novozákonní zvěsti na zemi. V obou případech se vyskytuje značný odklad, ovšem různě odůvodněný, nicméně v poměru k trvání celku nijak neobvyklý.

Jednou jste označil všeobecnou církev organizací nekonečna. Nestojí tedy plně a v oblasti pomíjivého a viditelného světa?
Jako Královna nadhvězdná halí pod svůj blankytný plášť celý vesmír se všemi hvězdami, tak Církev objímá a bere do své náruče všechny světy a přesahuje všechno pomíjivé. Věří ve všestranné trvání života v každém smyslu, právě tak v oblasti tajemství a neviditelna jako za branami smrti. Tato víra vykoupeného Božího lidu je posvěcována jeho vlastními zákony. Jestliže se tato jednota a všeobecnost nejen vyslovuje, nýbrž se ve Vyznání víry svaté církve slavnostně opěvuje, tedy se to děje plným právem.

Jenom neulétněte ve svých chvalořečech moc daleko! Já znám dva typy špatných řečníků. Jedni nedovedou začít a druzí nedovedou skončit.
Když jde o slávu Kristovy církve nemohu se mírnit a omezovat církev jako nějaké dvě staré dámy, které letěly poprvé letadlem a poslali pilotovi vzkaz, aby neletěl nadzvukovou rychlostí, protože ony si chtějí povídat. Kdepak. Společenské působení milosti nepřichází ve viditelné a slyšitelné církvi k plnému výrazu. Existuje ještě církev skrytá naším smyslům. A tato neokázalá, neslyšitelná a nehmatatelná církev je mnohem rozsáhlejší, než která se viditelně jeví a slyšitelně ozývá. Je nemyslitelné, aby v lůně této všestranné, ale jediné církve, kde Duch svatý všechno zúrodňuje, zalévá, oživuje a zušlechťuje, chyběly živoucí vztahy výměny a duchovní sdílnosti a mystického společenství. Ostatně každé sjednocení s Kristem a jeho Duchem svatým je spojení přesahující všechno pomíjivé a světské. Je to svazek, který bude všude trvat navěky.

A co ti, kdo právě umírají?
Neopouštějí Krista ani ve smrti. V Duchu svatém neopouštějí ani ty, kdo ještě kráčejí ve viditelném společenství církve. Pán a jeho Duch svatý spojují tento svazek. Vzájemná láska Božích dětí musí zůstat navždy účinná, protože silnější než smrt je láska. Ať už zesnulí požívají blaženého pohlížení na Boží tvář, anebo jsou ještě udržováni ve stavu očistného utrpení, zůstávají duchovně spojeni s Božími poutníky a bojovníky ve světě. Je to jedno a totéž rodinné společenství, které nazýváme trojí církví. Církev bojující zde ve světě, církev trpící v očistci a církev vítězná v nebi.

Jak si představujete vztahy mezi těmito třemi odlišnými stavy církve?
To nejsou pouze stavy. Odpovídají jim také tři místa. Avšak všichni, třebaže v různém stupni a různým způsobem jsme navzájem spojeni v téže lásce k Bohu a k bližnímu. Všichni, kdo jsou Kristovi a mají jeho Ducha, srůstají v jednu církev a v něm jsou navzájem propojeni. Jejich vztahy spočívají ve vzájemné služebnosti. Zakládají se na tom, že jsou všichni zaměřeni ke stejnému Bohu. Všichni zakoušejí vnitřní duchovní život svou účastí na stejném Duchu svatém. Všichni tvoří jediné Tělo s tím, jemuž všechny duše dobré vůle jako účastníci náleží. To, že se modlíme každý za všechny a všichni za každého, je ovocem společenství svatých. Rovněž tak udílení zásluh pod ochranou Prozřetelnosti, plnost dobra v duších a vzájemná láska se všemi jejímu účinky, to vše je plodem společenství svatých. (Lumen gentium,49-50) Označením svatý rozumíme v původním významu každou bytost Kristem obrozenou a posvěcenou.

Doopravdy si myslíte, že takové svaté společenství skutečně někde existuje?
Ano. Je to právě církev. Je neměnným zákonem, že v uspořádaném společenství slouží statky jednoho k dobru všech ostatních účastníků a společné statky slouží k dobru každého jedince. A je to skutečnost nejen proto, že by se na tom několik z nás dobrovolně dohodlo, ale především proto, že duší našeho společenství je Duch Ježíše Krista. Stávající spojení a vztahy tvoří Tělo Kristovo. Proto jsou důsledky účinné i tehdy, kdyby na to žádný z lidí ani nepomyslel.

Jde tedy o nějakou zvláštní solidaritu?
To také, ale spíše ji nazývejme osvícená solidarita. Tak ušlechtilá solidarita mohla dojít úplnějšího výrazu jedině tady. Společenství svatých prolamuje všechna omezení tvorstva. Otevírá každého z nás přístup k nim, aby z pokladu jejich zásluh čerpal sílu k věčnému životu a růstu v Boží Lásce, Pravdě, Dobru a Kráse.

Najednou to ale jednomu zní, jako by to všechno bylo jednou provždy náramně dobře zařízeno, takže by nám zbývalo jen brát a přijímat. Copak už nezbývá místo pro naši cílevědomou a dobrovolnou účast na tom společenství svatých?
Ale ano. Projevuje se to v modlitbách žijících lidí. Oni je přednášejí zrovna tak za žijící jako za zesnulé. Projevuje se to v přímluvách zesnulých blažených za poutníky ve světě a očisťované duše zesnulých. Těmto modlitbám se dostává účinné pomoci díky Bohem chtěných a vymezeně přenášených zásluh, získaných dobrovolnou námahou a obětmi, na ty, kdo potřebují pomoci. Pokud se to týká pozemského života, tedy se to děje vzájemným povzbuzováním a dobrým příkladem, radou a poučováním. Tak se vynořují uprostřed zástupu těch, kdo zapomínají a tonou, jiní, kteří na ně pamatují a odhodlaně je zachraňují. Tímto způsobem nabývá účinnosti mohutné zřízení k poskytování pomoci a duchovnímu vedení, posvěcení a štěstí každého, kdo toho potřebuje.

Jsou v rámci všeobecného společenství svatých ještě nějaká užší a zvláštní společenství?
Ano. Duše k sobě navzájem zaujímají zvláštní přístupy jako hvězdy vytvářející své konstelace. Jsme však víc než nějaká hvězdokupa či mračno prachu. Všechny naše přirozené vztahy mají své nadpřirozené vzory. Od nich se jim samým dostává působivosti.

Přirozený řád tedy nestojí vedle řádu nadpřirozeného jako dva rovnocenné protějšky?
Ne. Dva rodní bratři mohou být v oblasti nadpřirozené od sebe daleko vzdáleni, když už nesmějí stát proti sobě jako cizinci, protože také rodina žije v Kristu. Cizinci přirozeně vzájemně vzdálení si však mohou v nadpřirozeném vztahu být bratry. Tím rozšiřují pojem rodiny. Odhalují nám nový rozměr našeho společenství. Ježíš říká, že každý, kdo plní vůli jeho nebeského Otce, je jeho bratr a sestra (Mk3,35).

Pokládáte společenství svatých za skutečný článek víry?
Jak by ne. Najdete to v devátém článku apoštolského vyznání víry. Tam vyznáváme: Věřím ve svatou církev obecnou, společenství svatých. Tento zvláštní článek naší víry obsahuje kromě mnohonásobného a dalekosáhlého obsahu dogmatu církve nejobsáhlejší a nejvýstižnější ospravedlnění našeho prožívání společenství, našeho požadavku solidarity, vzájemné odevzdanosti, sdílnosti a oběti, naší touhy spolupracovat na nesmrtelných dílech.

Nejste příliš velký optimista? Vážně si myslíte, že jsme schopni tak vysokého stupně společenskosti? Mně se zdá, že jen anglický gentleman má tak dobré způsoby, aby se i při ztroskotání lidi ptal kapitána, který záchranný člun je vyhrazen pro kuřáky.
Jsme schopni velikých věcí už od své přirozenosti. Ale obzvláštního hrdinství jsme schopni pod vlivem Ducha svatého. Pouze hřích rozleptává naši lásku a ochotu dopřát každému co možná nejvíce dobra, pravdy, krásy a lásky. Naše solidarita je vnější a vnitřní, viditelná i skrytá. Ve viditelné církvi se stala okázalou, ale přitom v církvi sahá až do nejskrytějších oblastí.

Jaký podíl mají na tomto společenství ryze duchoví tvorové, jakým říkáte andělé?
Ti jsou do tohoto společenství zapojeni zrovna tak, jako jiní inteligentní tvorové, pokud opravdu nějací ve vesmíru jsou. Je přece nezměnitelný zákon, že duchové spojení s Bohem jsou zároveň spojeni také navzájem mezi sebou v jedno společenství, jejíž hlavou je Bůh, který vládne láskou.

Nezaměňujete snad nebe se zemí?
Naopak je přesně rozlišujeme. Avšak pod jedinou vládou je také jediná vládní oblast. Čas a prostor tady nehrají žádnou roli. Musí zde být pevný svazek jednoty, náboženské jednoty, který přesahuje veškerý prostor a čas. Objímá všechny druhy inteligentních tvorů, všechny lidské národy, lidi všech společenských vrstev a ras, jakož i ostatní zcela neduchovní rozdíly. Bůh je nutně všechno ve všech.

Když je Bůh tak všeobjímavý a všudypřítomný, tak se mi pořád vtírá otázka, zda je církev opravdu nutná? Nebylo by možno z tohoto zorného úhlu přehodnotit výrok, že "mimo církev není spásy"?
Určitě by bylo záhodno se nad tím zamyslet. Takové stručné a pádné vyjádření je ostré jako meč. Snadno může svést k dvojsmyslným výkladům. Lehce může dát vzniknout hrozným nedorozuměním. Přesto v mezích své platnosti má své plné oprávnění.

O jakých mezích platnosti mluvíte?
O mezích působnosti práva, o hranicích Božího plánu spásy.

To je řeč jako rozprávka. Jednou mluvíte o všeobjímavosti Boží lásky, a najednou zase v církvi kladete nějaké meze pro spásu. Copak jste si Boha v církvi ochočili nebo ho snad má církev v nějaké kleci? Kdo vymýšlí tahle omezení? Kdo se opovažuje diktovat Bohu nějaké hranice působnosti jeho lásky?
Tyto meze působnosti Boží lásky jsou koneckonců dány tím, že Bůh na rozdíl od lidí nedělá hlouposti. Když stvořil člověka svobodného, a u Boha je to stálá přítomnosti, tak ho vzápětí nebude zase omezovat v jeho lidské svobodě. Jenže někteří z nás lidí se sami svobodně omezujeme, když odmítáme Boží lásku a myslíme, že si vystačíme sami nebo si za Boha opatřujeme nějaké umělé náhražky. Čím víc pak člověk podléhá kočičímu zlatu tohoto světa a stává se otrokem své závislosti a svých vášní, tím spíše se zbavuje vlastní svobody. Nakonec už takovému člověku nemůže Bůh pomoci. Proti jeho vůli se mu odmítá nějak vnucovat. Ani mu nechce poskytovat žádnou protekci, když by jí člověk pohrdal.

Takže vy tvrdíte, že meze působnosti Boží lásky jsou určeny výhradně Božím respektováním lidské svobody?
Samozřejmě. Je pouze jeden Bůh a jen jedno Vtělení, jeden život a jedna výkupná oběť Krista na kříži. Je pouze jedno opravdové následování Krista v apoštolském sboru v čele s Petrem a následně v církvi v čele s papežem. To je pravý řád plánu spásy, který naplno odpovídá duchovně-tělesné přirozenosti člověka jako jedinečné osobnosti a společenského tvora. Z tohoto stanoviska nelze ustoupit ani o krok. Kdo zná tento řád či má prostředky k jeho poznání, ten je podroben jeho soudu. Kdokoli se od daného řádu svobodně uchýlí, ten ztratí "cestu, pravdu a život". Takový člověk se sám odsekne od životodárného kmene a hyne. Výrok, že mimo církev není spásy, znamená, že mimo Krista a jeho prostředky milosti není žádná možnost dosáhnout naprosté dokonalosti. Tedy mimo Boha není spásy. Není to snad jasná pravda?

Hm. - Mluvil jste o mezích působnosti práva. Ale jakápak skutečnost je právo?
Právo v poměru ke všem předmětům duchovního rázu vyjadřuje pouze částečnou, neúplnou pravdu. Musíme proniknout do toho, co říká svědomí a objasnit, v jakém vztahu je to vůči Bohu. Potřebujeme odhalit, jak je uspořádána podřízenost těch předmětů božským prostředkům, totiž zda jsou známé nebo neznámé.

Jakpak se můžeme podrobit něčemu, co neznáme?
Ale můžeme. Totiž podrobenost může být podle okolností utajena v jisté vnitřní pohotovosti a blahovolná autorita milostivě přijímá i takovou podrobenost.

Je možné, aby někdo byl spasen bez milosti?
To není možné. Spása znamená povznesení z řádu přirozeného do nadpřirozeného. Proto nikdo nemůže být spasen bez milosti. Milost však není bez rozdílu vázána na nějaký vnější prostředek, třebaže milosti slouží především také svátosti církve jako viditelná znamení jejího úřadu. Třebaže nám milosti přicházejí ve svátostech, neznamená to, že milosti byly svátostmi spoutány.

Milosti tedy nejsou upoutány jenom na církev?
Ovšemže, ne. Už papež Alexandr VIII. výslovně odsoudil názor jansenistů, kteří popírali, že milost lze získat také mimo církev. Spasitelné působení Ježíše Krista spolu s jeho Duchem a skrze něho se rozšiřuje až za hranice viditelné církve na celé lidstvo. Přičleněn k velikonočnímu tajemství, připodobněn Kristově smrti, jde křesťan s posilující nadějí vstříc vzkříšení.

Takže to platí jen pro křesťany?
Ne. To neplatí jen pro křesťany, ale pro všechny lidi dobré vůle, v jejichž srdci milost neviditelně působí. Kristus zemřel za všechny. A protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, proto musíme být přesvědčeni, že Duch svatý dává všem možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, jaký zná Bůh.

Copak mohou milost získávat také nevěřící?
Proč by nemohli? Dokonce i ateisté, ba i ti, kdo z pobloudilosti pronásledovali věřící mohou být omilostněni. Copak to nebyl apoštol Pavel, který napřed fanaticky stíhal křesťany, ba účastnil se kamenování svatého Štěpána a plně to tehdy schvaloval? Sotva se ho však dotkla Boží milost, obrátil své srdce k chvále a oslavě Boží, ba prolil svou krev pro Krista.

Jak může i nevěřící dosáhnout milosti?
Musí se upřímně snažit nalézt pravdu a když ji najde, má ji přijmout a prohlubovat. Musí být připraven a mít dobrou vůli jít za pravdou, kterou nezná nebo proti ní mylně bojuje. Pro toho, kdo není formálně a viditelně členem církve, je spása dostupná silou milosti, která ho sice viditelně nezačleňuje do církve, i když je s ní tajemně spojen, ale přináší mu v přiměřené míře vnitřně i zevně světlo. Milost pochází od Krista. Je ovocem jeho oběti. Je darována Duchem svatým. Pokud jde o způsob, jakým jednotlivý nekřesťan dosahuje spásonosné Boží milosti, která je vždy darována skrze Krista v Duchu svatém a nachází se v tajemném vztahu k obecné církvi, platí, že ji Bůh daruje cestami, které jsou známé pouze jemu.

A co když je to jako v případě toho lodníka, jehož za bouře utěšoval námořník: "Nebojte se, Bůh je nad námi", ale on se mu svěřil s obavami: "Jenom jestli je také pod námi?!"
Když na někoho dotírají pochybnosti, pak musí vážně usilovat o nalezení pravdy. Musí ovšem plnit aspoň ty důležité povinnosti, které zná.

Jenže tohle přece není víra! Copak se neříká, že milost, sotva se uchytí v duši, způsobí v ní víru?
Mluvím o nevěřícím, který má víru, ale vratkou jako stéblo trávy, totiž víru postrádající přesvědčení. Taková víra postrádá osobní náboženskou zkušenost. Jeho smýšlení, cítění i toužení je spojeno s věcmi, o jejichž existenci on pochybuje.
Také pokřtěné děti mají v sobě víru, postrádající osobní náboženskou zkušenost a logicky přesvědčené zdůvodnění. Takovou uzavřenou víru má i pokřtěný člověk, jenž vyrostl v křesťanském prostředí, kde si osvojil náboženství jen jako soubor neosobních vědomostí a povrchních návyků, které však on sám vnitřně neprožívá, neboť postrádá osobní náboženskou zkušenost. V tomto svém ztrnulém plnění formálních křesťanských návyků může setrvat celý život, pokud nebude zasažen zvláštní milostí. Tato milost přivodí jeho vnitřní obrácení a učiní jeho víru přesvědčenou a doprovázenou osobní životní zkušeností.

A co když jde o našeho ubohého nevěřícího, který je osobně přesvědčen o Bohu jako o karikatuře boha, kterou rozhodně popírá?
Bůh vidí za vším tímto jeho záměrným a svévolným popíráním boha upřímnou touhu nalézt Boha, třebaže daný člověk je osobně přesvědčen o správnosti svého falešně zvoleného směru. V nitru takového postiženého jedince přebývá Bůh se svou účinně omilostňující nadpřirozenou láskou. V nitru takového jedince je Bůh přítomen v nadpřirozené a neokázalé ctnosti víry. A jen Bůh ví, kdo v rodinném, národním či širším společenském prostředí, kde daný jedinec vyrůstal a žije, je odpovědný za to, že byl daný člověk vržen do života tak duchovně zmrzačen, totiž s protináboženským zatížením.

A vy tvrdíte, že takoví lidé opravdu náleží k církvi?
Ano. Patří k ní už s ohledem na to, co je církev ve svém ryze duchovním společenství, totiž důvěrné a vnitřní spojení s Kristem a jeho svatým Duchem, třebaže je to nepřesvědčené a ochuzené o plnou odezvu v oblasti myšlení, cítění a toužení.

Myslíte si snad, že právě tohle je duše církve?
Přesně tak. Je to mystické tělo církve. Je to neokázalé tělo.

Přiznám se, že mi tahle církev začíná připadat velmi podivuhodná.
Jak by ne. Je to závratný duchovní život v přítomnosti nesmrtelné Boží lásky. My z toho vidíme pouze vynořenou část ledovce. Převážná část církve však zůstává skryta naším zrakům. Přesahuje naše smysly jednak v okolním makrosvětě, jednak v mikrosvětě uvnitř každého z nás.

Je to opravdu tatáž neviditelná církev, o které jste mluvil zpočátku? Je to doopravdy stejná skrytá církev, která předcházela svému vzniku v dějinách, a jež se utvářela ze spravedlivých lidí minulých časů, ať už to byli židé nebo pohané?
Ano. Už tehdy to byla církev. Také Kristus dávno předcházel svůj vlastní historický příchod, když účinně působil u kolébky dějin lidstva. V Boží Prozřetelnosti byl Beránek zabitý od stvoření světa (Zj13,8).

Copak je možné smysluplně označovat Kristovým jménem také bloudící nevěřící?
Ano. Ba dokonce je nutno je tak označovat, protože skutečně žijí ve spojení s Kristem. Proto už svatý Justin tvrdil, že "je více křesťanů než se zdá", neboť se mu zdál být křesťanem i Sokrates, jehož manželka Xantippa prý lamentovala, že její muž musí neprávem zemřít, ale on ji napomínal: Pošetilá ženo, chceš snad, abych zemřel právem? Tak se i Seneca zdál být svatému Augustinovi křesťanem, jako římský setník Kornelius ze Skutků apoštolských (Sk,10) svatému Tomášovi.

A co Mistr Jan Hus?
Určitě lze i Mistra Jana označit Kristovým jménem. Víme, že hned při setkání s vyšetřovací komisí v Kostnici, kdy byl dotazován na vztah k Viclefovým sporným článkům, se Hus nehlásil ani k jedinému z nich. Už papež Lev XIII. zpřístupnil vatikánské archívy s tím, že "svět nepotřebuje naše lži". Tak stačilo jen otevřít kulturní veřejnosti celé původní Husovo dílo pod zorným úhlem pozitivní kritiky, jejímž výsledkem není odsouzení, nýbrž posouzení a posudek. Vždyť Hus umíral se jménem Ježíše Krista a milované Matky Boží, Matky Církve na rtech.

Bylo by snad nakonec možno přiznat označení Kristovým jménem také všem bloudícím a rozvratným jedincům?
Jde o to, že zdaleka ne všichni, koho lidé pohodlně a lehkomyslně odstrčili stranou jako bloudící a rozvratníky, se opravdu v srdci vlastní vinou vzdálili Kristu. Správně by měli být jako bloudící a rozvratníci označováni pouze takoví lidé, kteří zatvrzele a zaviněně lpí na zlém a tvrdošíjně odporují tváří v tvář poznané pravdě, a tak se sami izolují od Krista.

Takže nakonec vylučujete z církve a ze spásy pouze ty, kdo tvrdošíjně lpí na zlu a bez ohledu na poznanou a uznanou pravdu přesto dál váznou ve lži?
Nikdo z nás nemá to srdce, že by někoho takto vylučoval. Jedině člověk sám sobě může svobodně způsobit takovou škodu. A Bůh, ten velký kavalír, který nám přeje všechno nejlepší a taky nám to dopřává, respektuje svobodu člověka, který se k tomu všemu dobru postaví zády. Jen s těžkým srdcem uznáváme výskyt podobných zhoubných jedinců, kteří se sami křečovitě uzavírají před proudem Boží milosti a tak se odsekávají od životodárného stromu vyrůstajícího z Krista v církvi. Tady jde nejen o takové zhoubné jedince jako byl Hitler či Stalin, ale i o navenek ušlechtilé zjevy, vystupující velmi zbožně. František z Assisi navenek činil podobné věci jako Petr Valdes, ale jen o prvním z obou můžeme mluvit jako o svatém. Svatý František stále přináší světu požehnání, Valdes přivodil zkázonosné hnutí a běsnění davů.

Copak je milost přístupná všem lidem?
Jak by ne? Bůh miluje každého člověka. Přeje každému z nás dobro, pravdu, krásu a lásku, a to v největší možné míře. Nejenže to každému člověku přeje, ale skutečně nám to dopřává. Pro naši záchranu poslal na svět svého jediného Syna Božího, tedy svrchovanou Pravdu a Lásku Boží, která se stala člověkem. Vtělený Bůh nás tak horoucně miluje, že každý jediný z lidí mu stojí za to, aby vzal jeho hříchy na sebe a dal se za něj ukřižovat. Kvůli každému z nás umírá na kříži. Bůh nás miluje tak vroucně, že nás může oddělit od jeho lásky jen jediná věc, totiž naše vlastní zlá vůle, zaseknutá ve zlobě.

Tohle zní velmi uklidňujícím způsobem. Jenže já se tím nedám ukonejšit. Pochybuji o oprávněnosti tak velkodušného výkladu. Copak to není v rozporu s názory na církev běžně rozšířenými mezi věřícími i nevěřícími?
Snad je to v rozporu s běžně rozšířenými názory, ale co když tyto běžně rozšířené názory na církev, na Krista i na Otce nebeského jsou jen ubohé karikatury skutečnosti? O rozšíření takových zkreslených a znetvořených náhledů na tyto věci se spíše než církev přičinila lidská domýšlivost a předpojatá zaujatost různých lidí, dále působení světské výchovy a sdělovacích prostředků, jakož i vliv i vládce světa.

A co nyní? Očekáváte, že bude následovat důraznější sebeobrana církve anebo zmírnění její průbojné pronikavosti?
Kdepak. Ze všech těchto událostí vznikají obtíže proti víře jenom u toho, kdo se domnívá, že církev musí být zcela a naprosto svatá. Jenže jako každý člověk má své světlé i stinné stránky, tak i křesťan je zasažen milostí pouze částečně. Stále znovu se mu vtírá ryze pozemské smýšlení a snažení. Proto také církev, která je složena také ze slabých a hříšných členů, zůstane v každé době zároveň jak žijícím Kristem, tak lidským dílem, tedy světlem prozařujícím stín. Na církvi se opakuje boho-lidské tajemství Ježíše Krista, ovšem bez Kristovy neposkvrněnosti. Když už pro Židy bylo obtížné poznat v Ježíši Bohočlověka, tak je zřejmě ještě těžší objevit v církvi dále žijícího Krista.

Církev tedy zklamala a vy chcete hodit flintu do žita?
Omyl. Námitka, že církev zklamala, je špatně postavena. Pokaždé to byl a je pouze jednotlivec, který se dá Kristem uchvátit. Mravní či duchovní velikost, kterou člověk získal Boží milostí, nemůže být nikdy beze zbytku předána dalšímu pokolení. V duchovní oblasti existuje pouze v omezené míře pokrok toho druhu, že potomkům zůstává to, čeho bylo předky dosaženo. V náboženské oblasti se musí každý jednotlivec znovu osobně rozhodnout. A tak nadále trvají všechny možnosti selhání. Každý začíná úplně od piky. To je důvod, proč se někomu zdá, že církev zklamala a že svět není ani na prahu třetího tisíciletí lepší. Neboť ani v třetím tisíciletí se nenarodí nikdo bez možnosti mravního selhání a sklonu k němu.

Rozumím. Na druhé straně ale zase nemá tak docela pravdu ten, kdo tvrdí, že se na zemi nenarodil ještě žádný velký člověk, protože se u nás rodí jen samé malé děti. Každopádně vaše pravdivá a povzbuzující slova obsahují v sobě naději na lepší budoucnost. Ukazují, že pravda a láska nakonec přece jen vítězí. Je však za takových okolností ještě nutný účinný apoštolát? Když je možno nalézt milost všude, tedy přece není nutné zatahovat lidi do viditelné církve, ne?
Máte pravdu v tom, že možnost dosáhnout spásy je všude, ale pravděpodobnost a hlavně snadnost dosažení spásy není všude stejná. Rovněž Kristova čest není všude obhajována stejným způsobem. I při stejně dobré vůli se liší okolnosti uvnitř církve a mimo ni. Copak je to stejné, když někdo bydlí v jeskyni nebo v pevném a teplém domě? Je to snad stejné, když si někdo svítí loučí při ohni anebo když stojí uprostřed jasné záře slunečních paprsků? Církev poskytuje dobré vůli obrovské bohatství pomocných prostředků. Ty způsobují v duši mnohem větší a rychlejší vzrůst božského života a zajišťují bezpečnější ochranu proti nepohodě, které jsou vystaveny ty duše, které se nacházejí mimo církev. Kromě toho také vnější čest a oslava Ježíše Krista a prospěch ze společenství vyžadují viditelné a živoucí vtělení celého lidstva do duchovního společenství, které je jako Kristovo Tělo.

Když jste ale uznal, že člověk může dosáhnout spásy všude, proč také neuznáte, že i náboženské obce, ať křesťanské církve či pohanské obce, stojící mimo církev, mohou přispět k vnitřní spáse člověka?
V té míře, v jaké tyto církve a náboženské obce, samy o sobě odporují Kristu a jeho dílu, ve stejném rozsahu trhají jednotu náboženského světového názoru jako nesešívanou suknici. Místo toho nabízejí nabízejí vyumělkovaně upravenou a záplatovanou náhražku, která zdaleka nevyhovuje svému účelu.
Ve skutečnosti mohou tyto církvi odporující společnosti příležitostně plnit úkol spásy. Ve všech dobrých věcech jako v zrcadle odrážejí to, co nabízí církev svatá. Jenže pravá a obecná církev, která objímá všechny duše a Boží děti, zahrnuje v sobě v jistém smyslu také tyto odporující náboženské společnosti. A tak díky obecné církvi svaté jsou i tyto náboženské společnosti v omezené míře přínosné pro lidskou spásu. Tyto společnosti v nějakém místě a době působí jako dočasné "sběrné tábory" pro různé duchovní vyhnance, uprchlíky a psance. Tak nekřesťané sice mohou přijímat Boží milost, avšak objektivně se nacházejí v omezeném postavení ve srovnání s těmi, kdo mají v obecné církvi plnost prostředků spásy. Kéž by si všechny Boží děti z obecné církve lépe uvědomovaly, že své vynikající postavení nemají kvůli svým zásluhám! Kéž by pamatovaly na to, že se jim toho dostává jen díky zvláštní milosti Kristově! Jen aby nezapomínaly, že následkem toho mají také větší odpovědnost, a že se od nich právem vždy vyžaduje více, než od ostatních!

Takže i tam, v těch provizorních "sběrných táborech" pro bezdomovce a proletáře přebývá Kristus?
Kristus je všude tam, kde jsou Boží děti, ale nepřebývá všude stejným způsobem. V Římě se nachází jako král ve svém domě, v Mekce se zastavuje jako host.

Přesto ale i tam všude jistě Kristus žehná všem ušlechtilým lidem dobré vůle a upřímným hledačům smyslu života a pravdy. Jeho panenská Matka překrývá svým blankytným pláštěm nejen katolíky, ale i protestanty, pravoslavné, anglikány, muslimy a další, aby je všechny přivedla do otcovského domu jejího Syna Božího.
Ježíš jim všem opravdu žehná ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. "Pokoj lidem dobré vůle" (Lk 2,14).
Stále je třeba chválit Boha pro jeho nekonečnou Dobrotu a Lásku. Poslal pro spásu všech lidí a celého světa svou druhou Osobu, vlastního Syna. Ten se za nás obětuje a dává se nám za pokrm. Ve svátostech nám poskytuje zvláštní průtok milostí. Jimi se do nás vlévá Duch jako nálevkou. Ale to není všechno. Ještě víc je třeba Boha chválit za to, že když takto dává své milosti ve svátostech, které nám obecná církev rozděluje, přesto nepřipoutal milosti jenom na svátosti. Duch vane kam chce a jak chce. A proti všem lidským předpokladům ohledně víry a zbožnosti, působí vždy překvapivě. Kdo by to byl tušil, že modlitba, kterou se vykoupený Boží lid bude modlit, bude modlitbou pohanského vojáka, který bude mít takovou víru, že řekne: Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo... (Lk 7,6) Pane, vůbec se nemusíš poskvrnit mým nečistým příbytkem, ale stačí jen tvé Slovo a učiníš zázrak své Lásky v mém srdci. Tak sám Pán Ježíš ani nepřichází se svým tělem do domu onoho vojáka a působí tam zázrak. U každého může nastat omilostnění i bez přijetí Těla Páně pod vlastní střechu.
Sám Pán Ježíš říká, že se s takovou vírou nesetkal u nikoho ve svém Božím lidu, kde k tomu měli ty nejlepší předpoklady. Ale člověk míní a Bůh mění. I srdce mnohými boji otrlého Římana, když je otevřeno Božímu volání, se může proměnit silou Božího Slova.
Tím spíš naše křehká srdce mohou podstoupit tajemnou výměnu, kdy v nich začne bušit Srdce Nejsvětější. Co je k tomu zapotřebí? Poctivé hledání a pokorné otevírání se a vyprošování si Boží milosti. Pak nás zachvátí údiv, že tam, kde bychom mysleli, že je pole neorané, objeví se velká úroda. Stále je třeba děkovat a prosit.
Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.