Tajuplný ostrov lidského srdce
To jsou tedy ty znepokojivé otázky, které s vážnou tváří a důstojným hlasem opakujeme, kdykoli si připomeneme hymnu českého národa "Kde domov můj". Kde leží věčný zdroj mé bytosti? Kde má moje pravda svůj domov? Kde je onen smysl, v jehož světle se stávám sám sobě dostupným a zjevným, Odkud ke mně přichází mravní výzva? Odkud čerpá platnost, jež rozhoduje o smysluplnosti nebo nesmyslnosti mé existence?
Tento svrchovaný prvek se každého z nás co nejdůvěrněji a nejosobněji dotýká. Je tím posledním, k čemu má i tvá existence směřuje a na čem se zakládá. Sotva se tohle objasní, mohou se ony zpočátku docela věcné se tvářící kritické námitky a připomínky stát podivně nepřátelskými a nebezpečnými.
Je tu však ještě další dvojice otázek ohledně toho, že si lidská bytost žádá naplnění. Toto naplnění mohu různě nazývat, třeba jako rozvoj, dovršení, hodnotu, štěstí. V našem případě vyjadřuje něco, k čemu směřuje mé nitro. nepřistupuje ke mně zvenčí jako něco cizího. Naopak má bytost je k němu zaměřena a předjímá svoji touhu. Nemohu se to zřeknout, protože na tom závisí smysl lidského života. To naplnění musí být něčím nesouměřitelným ve své hodnotě i moci, drahocenností i úplností, protože jinak by mi to nestačilo. Touha, o níž se tu jedná, cílí k absolutnu. Kdo je to, co mne takto určuje a vede?
Bylo by možno namítnout, že to po čem se tážeš, je souvislost ve věcech samých. Život je částí celku světa. Tvá touha je pouze výrazem hnutí, projevujícího se v celém lidstvu. Nekonečnost dané touhy je výsekem pohybu vesmíru, který nemá počátku ani konce. Tato linie srdce se uzavírá v kruhu. Pokud se domýšlivě snažíš vykročit nad něj, vzniká neklid. Když ale uznáš jednotnost a propojenost všeho a ochotně se do ní začleníš, dosáhneš naplnění a pokoje. Raději se tedy neptej na to, co ty bys chtěl, nýbrž se ptej po tom, co je ti přisouzeno. Když se to dozvíš, tedy to přijmi a vytrvej v tom. Tím se staneš velikým.
Jenže to všechno jsou jen šedé a suché teorie, zatímco zelený a svěží je strom života. V životě jsem se nesetkal s člověkem, který by opravdu a z hloubi duše věřil takovým knižním teoriím, nebo je dokonce radostně prožíval a s úspěchem uskutečňoval. Touha po naplnění je pravým ukazatelem, který nám život poskytuje, a to ve svém nejživějším místě, totiž v srdci neboli v jádru našeho životního mikrokosmu. Tento ukazatel ještě spolehlivěji než nějaký kompas či astroláb vede ven ze souvislostí světa. Jakmile si lidská touha po hodnotách života a životní síla podají ruku a vzájemně si porozumějí, odhalí se přitom, že v daném světě nemohou být naplněny. Tento svět není ani nekonečný ani absolutní. Jenže právě absolutno je to, o co se musí usilovat.
Ještě dlužno připomenout, že to, o co je třeba usilovat, nejenže přesahuje všechno, co je dáno zvenčí, nýbrž také svou vlastní sílu. Když se má dosáhnout skutečného naplnění, tedy absolutní obsah musí dodat zároveň absolutní sílu, umožňující se k němu přimknout.
A tak zase smysl všeho směřuje tam, kam vede náboženská zkušenost a kam ukazuje symbolická povaha věcí. Teprve posvátná oblast je dokonalá v plném slova smyslu.
A co ta druhá otázka? Jak já, který jsem osobou, mám skutečně také být touto osobou? Jak mám procitnout k vědomí sebe sama? Jak a kudy se mám vydat na cestu k svému naplnění?
Hodnotu a naplnění své bytosti máš získat v životní příležitosti, které se máš chopit, aby ses stal rozhodným opravdovostí své odpovědnosti.
Mohu to dokázat sám od sebe?
Nikoli. Jasné vědomí vlastního já se probouzí teprve v setkání s jiným člověkem. Člověk se stává úplně sebou samým teprve tehdy, když se setká s jemu osobně blízkým "ty". Tím "ty" bude především člověk, kterého miluješ. Jenže touha lidské osoby jde za něj a nad něj. Každý touží, aby to jeho vlastní "ty" bylo absolutní povahy. Nejlepší službu, kterou ti může prokázat milovaný člověk, spočívá v tom, že tě odkazuje k oné absolutní osobě.
Tady lze ale něco namítnout. Místo, aby se mé srdce spojilo s člověkem, který je mi souzen, a prokazovalo mu bezvýhradnou věrnost tím, že mu bude jediným a vším, stává se roztouženým a stupňuje své požadavky do nekonečna. Možná, že srdce je neuspokojené, takže činí ze své nouze ctnost a vytváří si nějakou náhražku v absolutnu.
Kdepak. Tak tomu není. Podobné důvody mohou zajisté spolupůsobit, protože člověk je celkem a v jeho životě všechno vzájemně propojeno se vším. Avšak nejhlouběji zde promlouvá něco tak bezpodmínečného, co všechny námitky odklízí z cesty. Není to uznání Boha na základě nějaké potřeby, nýbrž osoba zde poznává sebe samu jako něco, co je podstatně zaměřené k absolutní osobně blízké bytosti. Rozbor osoby ukazuje, že člověk může existovat jen ve vztahu k absolutní "ty". Je tam, kde je ona posvátná "jiná" složka.
Kde se vlastně bere pojem Boha a představy o něm?
Tam, kde se zkušenost ohledně posvátna a symbolická povaha věcí z jedné strany setkává s proudem rozličných otázek myšlení ze strany druhé, aby se vzájemně prostoupily, poukazovaly k sobě a rozvíjely se. Vzbuzují se navzájem, protože sama náboženská zkušenost podněcuje rozum k dotazování. Podobně i prázdnota čistého myšlení způsobuje, že člověk je přístupný dotyku té jiné složky. Zmíněné myšlenkové pochody se nazývají Boží důkazy. Lidé je často nesmyslně používají. Jak ti, kdo je hlásají, tak ti, kdo je popírají. Hlavně bývají vytrhovány ze souvislosti a překrucovány v nějaké magické vzorce. Potom nemohou vyhovovat tomu, co se od nich očekává. A jejich kritikové se vlastně obracejí proti něčemu, čím vlastně tyto důkazy Boží vůbec nechtějí být.
Pokud jsou tyto myšlenkové pochody ohledně náboženské zkušenosti rozvíjeny jenom rozumem, tedy nevzbuzují v posluchači žádnou odezvu. Boží důkazy samy o sobě ovšem platí, avšak oživují pouze na základě oné náboženské zkušenosti.
Jako lze celý zjev sledovat přesně a jasně, když vším proudí živá náboženská zkušenost, tak tu člověk vidí samé těžkostí a výsledek zůstane nepříznivý, pokud je sám uzavřený a neochotný k osobnímu nasazení.
Tohle znamená něco úplně jiného, než když kritikové tvrdí, že důkazy Boha mají platnost jen pro toho, kdo už věří. Netvrdíme, že je nutno věřit, aby důkazy Boží byly logicky v pořádku, nýbrž že k nim patří, jako je každému myšlenkovému postupu, náležitá zkušenost s fakty, na které myšlenky spočívají a jíž jsou usměrňovány.
Co se myslí slovem "zkušenost"?
"Zkušenost" neznamená, že promítáme do předmětnosti prvky ze subjektivního života, nýbrž že chápeme určité vztahy věcí, na základě kterých se pak má rozvinout myšlenkový postup. tyto věci zde mají zvláštní povahu. Ta se projevuje hlavně v rozličných souvislostech vnějšího a vnitřního světa. Svět totiž nemůže být pochopen sám ze sebe. Poukazuje k něčemu jinému. Teprve odtud dostává svůj smysl. Svět je tedy něčím dílčím. Vybízí vnímajícího, aby nalézal to, co teprve jej činí smysluplným celkem. K vyhovění tomuto požadavku je třeba jiného postupu, než abychom pro nějaký dílčí útvar v rámci světa vyhledávali chybějící složky. Svět naopak tíhne k tomu, aby se vnukl našim pocitům jako takový celek. Prožitek světa pociťuje jeho zlomkovitost, ale zároveň se ho snaží ustavovat jako jediný a ucelený. K tomu, abychom se při hledání celku povznesli nad něj, je tedy třeba podnětu. A tím je právě prožitek onoho "jiného", který ukazuje, kde je asi třeba hledat. Teprve náboženská zkušenost uvede dokazování do pohybu a vycítí směr, kterým se má ubírat.
O něco podobného jde i tehdy, když říkáme, že důkazy jsou průkazné jedině tehdy, když je člověk připraven sám se o ně zasadit.
A není už tím je předjímáno to, co je nutno dokázat?
To tedy není. Každému předmětu je přiměřený určitý postoj, který je pro úspěšné poznání nutný. Tento postoj spočívá u neutrálních předmětů v úsilí po věcnosti, pečlivosti, důslednosti, a podobně. Jakmile se ale tyto předměty dotýkají života a dokonalosti, dobra a důstojnosti člověka, je zapotřebí jisté připravenosti, a to tím větší a vyšší co do druhu, čím důležitější je to, o co se jedná. Kde tato připravenost chybí, tam zrak nevidí, třebaže zde předmět je, ani myšlenka neuchvacuje, i když je správná.
Z toho všeho vzniká tušení, dohad, poznání posledních, nejvyšších oblastí, ležících za světem. Je to "odkud" a "kam" světa. Je to zdroj porozumění. Je to východisko mravních požadavků. Jde o pojmy, které vykládají, co zkušenost zachycuje jako posvátně "jiné" a co probleskuje symbolickou povahou věcí. Tyto pojmy čerpají svou životnost a vnitřní přesvědčivost z této zkušenosti.
Je to více než svět, "jiné" než "vezdejší", je to nad ním. Liší se to víc než je stupněm, jako větší světla od šera. Liší se to více než jen metafyzickou úrovní jako třeba absolutno od nekonečného. Liší se to tak, jako se liší posvátné od všedního. Liší se to jako to, co odvolává, odpoutává, nábožensky zasahuje a proměňuje, od toho, co vztahuje do světa.
Přitom ale je toto "poslední" rovněž podobné světu, protože zakládá jeho smysluplnost. Obsahuje odpověď na jeho otázky, dává cíl hledání jeho smyslu. Je tím podstatným v poměru k jeho nepodstatnosti. Proto jej lze z hlediska světa pojmenovat.
Touto cestou vznikají pojmy o Bohu. Tak vznikají výsledky myšlení, které spočívají na zkušenosti a rozjímání. Myšlení pozvedá do jasu logické odpovědnosti vše, co vnitřně zakusilo, poznalo a uvážilo. Jsou to pojmy nejvyšší bytosti. Těmito pojmy jsou s větší či menší životností vyloženy skutečné zkušenosti a zodpovězeny skutečné otázky.
K tomu pak přistupují představy o Bohu, vzniklé z tušení a představ, které procházejí všemi dobami a souvisejí s podstatou člověka i světa. Tak je pojmenován podle světa jako Světlost sama a všechno ostatní osvětlující, jako žhoucí a ohřívající. Také je nazýván podle protikladu světla jako živá noc, ochranná, tajuplná, tvůrčí temnota. Jiné obrazy vycházejí z dálek nebes, z průzračnosti, jasu, objímajícího a pronikajícího vše. Podle takových představ je Bůh světlý majestát, vladař ve výšinách. Takové a podobné jiné obrazy přecházejí ze samých základů jsoucna a umožňují zahlédnout Boha.
A co lidská vzpomínka na pradávný pobyt v prostředí předcházejícímu prostředí světa?
To je správná připomínka. Žádný člověk není ostrov, ani izolovanou bytostí, vyrůstající ze sebe a do sebe uzavřenou. Každý člověk je článkem dějin.
Na počátku lidstva nestojí člověk ve svém "přirozeném" stavu ve stejně "přirozeném" světě. Bůh vychází člověku vstříc, povolává jej, přijímá jej do svého společenství a dává vzniknout takové formě existence, kde člověk i svět je určován Bohem. Tento celek pak rozpadá. Člověk svou vinou opouští toto své pradávné prostředí, aby zrodil do prostředí tohoto světa. Avšak dojem, který v člověku vyvolal pobyt v pradávném prostředí, zůstává. V paměti ulpívá jakási "vzpomínka" na tuto formu života a na její zákonité ukončení. Svědectvím toho jsou mýty o počátku lidstva a pádu, jakož i jejich podávání v ságách, pohádkách a lidové moudrosti.
Nesahá ta "vzpomínka" ještě někam hlouběji do nitra, do samé podstaty člověka?
Ovšemže sahá. Když dítě v raném věku zažije silný dojem, se kterým si neví rady, hledí na něj zapomenout. I když dojem upadne v zapomenutí, přesto žije dál jako skryté zranění nebo jizva. Prodírá se pak do vědomí jako přízeň či odpor, což podbarvuje názory a postoje vůči lidem. Vtírá se to jako jakési předběžné rozhodnutí, opřené o zkušenost. Vytváří to pozadí, na němž se utváří představa jsoucna. Proto tento dojem působí pronikavěji, než všechno, co daný člověk pozná a čemu později přiučí.
Ve vzpomínce lidské bytosti, v jádru lidského života, zůstává dojem z onoho původního setkání s Bohem. Tohle setkání s Bohem znamenalo totiž, díky tvořivé síle Boží a díky čistotě a svěžesti původního člověka, něco docela jiného než vše, co dále nazýváme náboženskou zkušeností. Tento dojem představuje nevykořenitelné zranění v mysli lidstva. Neustále to pronikavě působí v celém lidstvu i v jednotlivých osobnostech. Určuje způsob, jakým se člověk nachází mezi věcmi a sám v sobě, totiž jak prožívá svět a osud. Podmiňuje jeho úsudek o smyslu existence, o právu, odpovědnosti a vině ještě před každým jednotlivým skutkem. Působí i tehdy, když o tom člověk přímo nic neví, neboť ho znepokojuje.
Tento dojem však spočívá nejen v hlubinách lidského nitra a v paměti mýtů a pohádek, nýbrž dosáhl také zvláště závažného věcného vyjádření, pronikajícího celý život, a to i v řeči.
Řeč není jen sdělovacím prostředkem, jímž naznačuje jeden člověk druhému, co myslí a chce, nýbrž má smysl sama o sobě. Prostřednictvím řeči se lidská bytost odhaluje sama před sebou, před druhými i před Bohem, neboť se naplno vymezuje, stává se docela srozumitelnou a zastupitelnou.
Řeč tedy není jen vytvářena jednotlivým člověkem?
Existuje dávno před ním. Je souvislým celkem smyslem obdařeným znaků, do něhož člověk od narození vstupuje. Jednotlivec může na osvojené řeči jen máloco změnit. Když je nadaný a tvořivý, tedy připojí k řeči několik nových výrazových možností, několik slovních obratů a spojení.
Přitom však představuje řeč základní formu duchovní existence. Také v duchovní oblasti člověk naplno žije v řeči, neboť touto řečí vyslovuje její obsah, aby chápal i sám sebe. Řeč tedy zasahuje až do jeho nejhlubšího života. Nabízí člověku své možnosti, otevírá mu životní dráhu a ovlivňuje jeho touhy a snahy.
V řeči každého národa se vyskytuje slovo zvláštního druhu, totiž "Bůh". S tím souvisejí zvláštní okolnosti. Skoro všechna slova znamenají bytostně tvary, obecné představy, které se pak vracejí v jednotlivých jsoucnech, zatímco toto slovo nikoli. Toto slovo není výrazem něčeho obecného, nýbrž je jménem.

Bůh je větší než naše srdce

Kdo jsem já a kdo je Bůh?
Slovo "člověk" obsahuje základní představu, jež byla získána ze setkání se skutečnými lidmi. Vyjadřuje možnost, která je dána každému člověku jako takovému. Bůh není toho druhu jako člověk. Původně bylo slovo Bůh jménem, které dal člověk tomu, s nímž se setkal, a jež je naplněno mocí jeho bytosti o odleskem jeho slávy, které v něm byly znát. Tento charakter se ostatně vždy uplatňuje v jeho jménu. Jakmile člověk zřetelně slyší a odpovídá: "Bože, který jsi mě zavolal..." V tomto jménu je uložena vzpomínka na všechno, co vzešlo z onoho setkání a co pak navázalo na toto rozhodnutí a jeho porušení. Třebaže se i potom vzpomínka tolik zatemnila, a i když se to jméno vyprázdnilo natolik, že už vyjadřuje jen jakýsi všeobecný pojem a neurčitý pocit, přesto se v něm skrývá hloubka, z níž vane vzpomínka na jeho původní význam.
Tyto "dějiny" pronikají ze vzpomínek lidské mysli i ze slovního záznamu řeči do současné náboženské zkušenosti, náboženského názoru a myšlení. Dávají mu vnitřní zasvěcenost, účast na něčem hlubším, ež je to,do obsahují drobné každodenní zážitky.

Zdá se mi, že je zde ve hře ještě něco dalšího. Něco, bez čeho je obraz předpokladů, z nichž pochází bezprostřední poznání Boží, neúplný. Uznat, že Bůh je, má důsledky, sahající do nejhlubšího nitra. Avšak souhlasí s nimi toto nitro? Chce lidské nitro, aby Bůh byl? V jakém stavu se samo lidské nitro nachází?
Něco v lidském nitru je "dobré vůle" a touží po Bohu. Něco jiného se však zase zdráhá. Touha po samostatnosti ducha, povahy, pudu ba si přála, aby Bůh nebyl. Očekává, že zaslechne poselství Nietzscheova Zarathustry: "Bůh je mrtev!", na jehož pozadí zaznívá výkřik: "Já jsem ho zabil!" To ovlivňuje úsilí o poznání. Protože pak pronikavěji působí stanoviska spíše jen cítěná než docela uvědomělá, proto prostým uznáním skutečnosti a obratem vědomého postoje není ani zdaleka vykonáno vše. Naopak to zůstává úkolem vnitřní přeměny, dosahující až k jádru člověka. Na to ukazují slova apoštola Pavla: "Co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě." (Řím 1,19-21)
Živá síla náboženské zkušenosti, jasnost symbolického vidění, myšlenková zřetelnost, závisejí na tom, do jaké míry člověk překoná tento vnitřní odpor a stane se připraveným uznat, že Bůh je a přijímat Boha. Závisejí na tom, jak ochotně člověk souhlasí s tím, aby Bůh vstoupil do jeho života a určoval jeho život.
Odsud může představa o Bohu svobodně dojít své ryzí pravdy, anebo být zatlačena do filozofické či estetické oblasti. Může být povznesena nade vše, ale může být také podrobena nějakým potřebám či zneužita na prostředek samochvály.
V tom, co si člověk myslí o Bohu, se odráží jeho vlastní život. Když někdo řekne, že "Bůh je", a druhý, že "Bůh není", a třetí, že "neví, zda Bůh je", tak tím každý vypovídá něco o sobě, totiž že Boha chce nebo Boha odmítá, že třeba poctivě bojoval o jeho nalezení nebo, že ho rozhodně zamítl, nebo že je mu jeho vlastní podstata úplně lhostejná.

Co však potom můžeme jednoznačně odpovědět na otázku, zda je možno Boha poznat prostřednictvím světa?
Nelze dát jednoznačnou odpověď. Přitom to, na co se většina diskusí omezuje, totiž otázka důkazů Boží existence, tvoří jenom nepatrný výsek z rozmanitých souvislostí. Teprve na základě tohoto celku se objasní, jak probíhá sebezjevování Boha ve stvoření.
Ze všech těchto skutečností vyvstává obraz jakési tajemné instance, z níž všechno pochází a ke které všechno směřuje. Všemu vládne a dává všemu svůj smysl. Dotýká se lidského nitra a podněcuje je k navázání konečného, osobního vztahu.
O tom jsme si už něco řekli.
Ano, mluvili jsme o tom všeobecně. Nyní by bylo třeba ještě zvláště ukázat na činitele, který dává tomuto obrazu dějinné pozadí. Poznáním Boha poznává člověk také sebe sama. Tím, jak Boha určuje, vymezuje i sebe sama. Dějiny představ o Bohu jsou zároveň dějinami toho, jak člověk chápal sebe samého, a tím také jak utváří svůj život. Odtud pochází ona nepřeberná mnohotvárnost.

A co z oné nepřeberné mnohotvárnosti nakonec vyplývá?
Plyne z toho, že nelze najít žádný zákon rozvoje náboženského názoru, myšlení a obrazu. Nemůžeme tedy říci, že je v tomto vývoji stálý pokrok od nižších forem k vyšším. Nevíme totiž, zda ranné představy nejsou dokonalejší a nepodléhají pozdějšímu úpadku. Na druhé straně čistá, vytříbená forma náboženského prožívání se snadno a rychle může zvrátit ve formu hrubou a zmatenou. Dějiny náboženských hnutí jsou nesouvislé. Zpravidla probíhá několik směrů vedle sebe nebo se vzájemně kříží. Zdá se, že v tomto putování dějinami je koneckonců jakýsi zákon stálého střídání vzestupu a poklesu, tedy kolísavý vývoj ve vlnách bez jednoznačného zaměření k trvalému přílivu nebo odlivu.
Nezbývá tedy z toho všeho představa věčného koloběhu a marnosti?
Vysoké odedávna sousedí s nízkým, povznášející s tísnivým, vznešené s hrubým. Nebojme se takového závěru, protože není nijak příznivým znamením, když nová doba s takovým klidem přehlíží všechnu nečistotu ducha, každé znevážení lidské osoby, všechnu bastardizaci kultury a vybičování lidských pudů a emocí jako něco co patří k "životu" a považuje za vhodné, aby nalézaly výrazy v postavách bohů a v mýtech. Kdo se zastává rozlišování a platných forem, ten se snadno vystavuje podezření z úzkoprsosti a planého moralizování. Proto se ale nestává jeho poslání méně závažným. Vždyť také samá svoboda "svobodných duchů" je ve skutečnosti zřejmě něčím velmi levným.
Závěr je sice těžký, ale přesto o něj lidský duch musí v rámci svých možností usilovat. Výsledek není nijak moc povzbuzující. Koneckonců se ukazuje, jako by zde lidstvo pořád něco hledalo, skoro už nalézalo, ale nalezené zase pozbývalo, aby zase zabloudilo a začínalo stále znovu.
Zbývá tedy koneckonců přece jen dojem marnosti?
Marné a bezútěšné by to bylo, pokud bychom jenom všeobecně usilovali o Zjevení. Nestačí totiž hledat jenom hvězdu jako takovou, nýbrž je třeba usilovat o nalezení zvláštní Hvězdy, která nás přivádí k osobnímu setkání. Je třeba usilovat o nalezení zvláštní Hvězdy, která nás osobně a výslovně zavazuje.
Copak se Bůh nemohl spokojit jen s takovým zjevením, k němuž dochází skrze existenci a procesy ve vesmíru?
Zajisté. Bůh se s tím spokojit mohl. Ovšem v takovém případě by náboženský život člověka zůstával vždy na úrovni hledání, stálého nalézání, ale opětného ztrácení. Byl by tušením, vyjasňováním, ale i zahalováním. Byl by zmatenou směsí rozličných, někdy i protichůdných hnutí. Docházelo by v něm k závažným náboženským zkušenostem a objevům, ale zároveň i k nebezpečným ohrožením a omylům se všemi jejich následky.
Tak Hvězda, kterou sledovali tři mágové či mudrci na cestě do Betléma, se někdy také zastavila (Mt 2,9). Tehdy se ocitli u cíle své cesty, ale ve velkém nebezpečí, a bez zvláštní pomoci Ducha svatého, který jim dal ve snu pokyn, jak se dostat do bezpečí, by se nebyli zachránili (Mt 9,12).
Proto bez takového zvláštního zjevení, které by se k nám obracelo důvěrně a s naléhavostí osobního závazku, by nebylo možno bezpečně dojít a mít z dosaženého cíle trvalý užitek. Nebylo by možno dosáhnout rozhodné jistoty, ani zaujmout pevné stanovisko vůči světu, ani se dopracovat jasného vztahu k živému Bohu. Jenže i takovýto úsudek vyslovujeme s krajní opatrností, neboť pro Boha je možné všechno. Může člověka oslovovat a volat, kdykoli se mu zlíbí a jak uzná za vhodné. Může tedy v libovolné chvíli vyvolat situaci, jejíž jasnost a perspektivní odstup byl odstranily zmatenost přirozeného poznání Boha. Nám jde ale o pravidlo. Jde nám o objektivní dějinný stav trvající před zjevením a mimo jeho oblast. Pokud se má tento stav změnit, tedy se Bůh musí osobně zjevit výslovně a závazným způsobem.
Jak bych si to mohl obrazně představit?
Třeba takto, že vstoupíte do domu neznámého člověka, o kterém ale víte, že svůj dům postavil a zařídil podle svého vlastního přání. S tímto vědomím můžete z polohy domu a jeho okolí, ze způsobu, jak je zbudován a zařízen, z obrazů a knih, usoudit mnohé o jeho majiteli. Obraz, který si o majiteli takto vytvoříte, je však dost neurčitý, rozporný a vcelku závislý na vašem vlastním výkladu. Na tento výklad má z vaší strany vliv všechno, co lze nazvat nedůvěrou, nepřejícností a zdrženlivým odstupem.
Situace se však docela změní, když se domácí pán konečně objeví sám, vyjde vám vstříc a dojde k osobnímu setkání, k důvěrnému osobnímu oslovení. To už vidíme jeho samého. Najednou se vyjasní všechno, co až dosud zůstávalo mlhavé a temné.
Podobně je tomu i zde. všechno ve světě svědčí o Bohu. Všude ve vesmíru může vnímavý a otevřený člověk, toužící po nalezení pravdy, nalézat Boží znamení a cesty vedoucí k Bohu. Jenže v přírodě je všechno dost neurčité a nejednoznačné. Také neklid a temnota uvnitř člověka v jeho vnitřním mikrokosmu to znovu a znovu zahaluje.
Kdy tedy nastane změna?
Teprve poté, až se Bůh výslovně ukáže a zjeví se důvěrně osobně. Tehdy se stane závazně zjevným a všeobecnému zjevení se dostane pravého ozvláštnění a jeho vlastní smysluplnost. Tak se stalo mudrcům, když "vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií." (Mt 2,10)

Boží nabídka
Jak tedy začíná takové Zjevení?
Spíše si řekněme, jak nezačíná. Zjevení nezačíná tím, že by byl nějaký člověk vybídnout k odchodu do osamělosti, k úniku ze světa, aby byl někde v ústraní veden ke stále větší jasnosti, až pozná a uskuteční, co je pro lidskou spásu nutné. Zjevení nezačíná tím, že by se tento člověk obklopil svými druhy, kteří by jako učedníci dále rozvinuly jeho názory, takže by se vytvořila tradice náboženského poznání, výkladu existence, očišťování a utváření života. Bůh naopak volá určitého jedince z jeho prostředí a odvádí ho do cizí země, kde mu slibuje veliké věci. Tak Bůh vede i mudrce z jeho vlasti do Betléma. Za takový příslib a vedení vyžaduje Bůh bezpodmínečnou víru a bezvýhradnou poslušnost. Uzavírá s povolaným úmluvu, a tím začínají nový život a nové dějiny tohoto člověka, jimiž Bůh má působit ve světě, v člověku, mezi lidmi, v lidech a s lidmi.
Jak vůbec může dojít ke Zjevení?
Nejprve předpokládejme, že Bůh stvořil svět, a že všechno na světě existuje jedině proto, to Bůh neustále pozdvihuje z nicoty, a že všemu dění dodává náboj a řád. Potom se zdá nasnadě, že se Bůh lidskému nitru zjeví bezprostředně. Existují náboženské osobnosti, které takové přímé božské sebezjevení zakusily. Jsou to mystikové. Říkají, že Bůh může dát o sobě vědět lidskému nitru, jeho nejskrytějšímu "základu" či jeho nejvyšší stránce, "duchovní jiskře". Může dát o sobě vědět takovým způsobem, který neponechává žádný prostor pochybnostem. Pochyby jsou zde možné, když jev působí ještě nezvykle. Pochyby jsou také možné, když duše opět upadla z úrovně, na kterou byl povznesena. Ve chvíli samotného zážitku však podle svědectví mystiků poznává člověk Boha s původní jistotou. Lidský duch může být osvícen tak, že poznává, kdo je Bůh a v Božím světle vidí správně i sebe sama. Lidské srdce může být zasaženo tak hluboce, že živě zakouší Boží plnost, drahocennost a posvátnou jedinečnost. Bůh může promlouvat k lidskému nitru tak, že člověk přímo prožívá jeho lásku. Smí zakoušet posvátnou ruku, která ho vede. Je mu dáno prožívat prozřetelnost, která jej provází ke vzniku Božího království. To všechno je možné. Není tedy nijak nemyslitelné, že by se Zjevení uskutečnilo tímto způsobem, a že by každý člověk byl Bohem bezprostředně poučen. Každý by pak spolehlivě věděl, kdo je Bůh. Bůh by se otevřel každému člověku přiměřeně jeho povaze a jeho schopnostem. Přirozeně, že člověk takto poučený by nemohl vyslovit nejvlastnější náplň této zkušenosti. Přesahovala by všechna lidská slova. Ve svém nitru by však věděl zcela přesně, o co jde. Kdyby se všem lidem dostalo něčeho podobného, existovaly by společně zkušenost a prožitky, a lidská řeč by měla řadu dalších posvátných slov. Pokud jde o vlastní náplň, mohl by se každý dovolat tajemství druhého, a vzniklo by společenství v tom, co je nevyslovitelné. Víra by znamenala, že člověk se plně spoléhá na toto vnitřní zjevení, že mu důvěřuje, i když k němu právě nepromlouvá. Hlavně by ale víra znamenala poslušnost vůči Bohu, který o sobě dává takto vědět, a člověk by se Bohu podřizoval a žil v souladu s boží vůlí. Vždyť každé Boží zjevení je současně ukazatelem cesty a výzvou k vykročení.
Takové zjevení by patrně bylo veliké a mocné. Z hlediska samovolného bezprostředního lidského přístupu by bylo tím, prvním, co lze očekávat. Jenže se tak neuskutečnilo. Ale proč? A z jakého důvodu?
Neuskutečnilo se tak, protože to tak Bůh nechtěl. Pokud ale máme jasno, jak k němu ve skutečnosti došlo, pak si přece jen můžeme říci něco o skrytých důvodech. Bůh chtěl, aby se zjevení uskutečnilo slovem.
Člověk, kterého potkám, mi může povědět výrazem tváře či pohledem očí mnoho, dokonce i to, co je v něm skryto nejhlouběji. Přesto ale vzniknou zhola nové okolnosti, když ke mně promluví slovy. Tehdy vtělí své sdělení do předmětné smysluplné podoby, znaku, který z něho vychází navenek a odděluje se od něho, a to právě kvůli mně. Výmluvný pohled očí či výraz tváře zůstávají jeho vnitřním vlastnictvím a ztrácejí se v dalším toku života. Naproti tomu slovo se od něho odděluje a stává se něčím samostatným. Když je jednou vysloveno, tedy je slovo zde, a svým významem odkazuje na toho, kdo je vyslovil. Slovem začíná vstup do předmětnosti. Nastává zachycení životního proudu v nějakém filtru. Tím v zásadě začíná dějinnost lidského života.
Když chtěl Bůh promluvil slovy, copak to nemohl učinit také bezprostřední formou? Copak neexistuje také "vnitřní" slovo?
Zajisté. Myslím a rozmlouvám se sebou samým formou vnitřní mluvy. Bůh tedy mohl vyvolat v přímo jádro lidského mikrokosmu slovo, které by ho zjevovalo. Někdy prožíváme s nebývalou svěžestí, že verš nějakého básníka či výrok člověka, s nímž jsme nedávno mluvili, v nás ožívají v nebývale vysokém stupni, se zvláštní barvitostí a hloubkou. Podobně by byl mohl hovořit Bůh ke každému člověku, ovšem na základě svého původního tvůrčího slova. Nepochybně by to byla Boží slova, a přesto by vycházela ze života osloveného člověka. Byla by to pravá Boží slova, a přesto člověku tak důvěrně známá, že by teprve v nich poznal sám sebe. Také Zjevení by se mohlo uskutečnit tímto způsobem. Nepochybně by bývalo velkolepé a přesvědčivé.
A proč se to tímto způsobem nestalo?
To proto, že slovo mělo přijít k příjemci zprávy zvenčí, totiž prostřednictvím druhého člověka. Člověk se měl stát cestou, po které chtěl Bůh dojít k setkání s lidmi. To je ten rozhodující rys, že mě poselství oslovuje z předmětné skutečnosti věcí a událostí, v dějinách. Nyní se dostává slovům zvláštní životnosti, přesněji řečeno životnosti druhého člověka. Ve slovech zaznívají jeho zážitky. Jeho zanícení se mne dotýká. Jeho připravenost mne burcuje. Jeho víra působí ozvěnu v mé víře. Ale je to on, kdo mluví, a nikoli já. Je to kdosi jiný, cizí. A vůči cizímu se ve mně ihned probouzí potřeba odstupu, snad i obrany, ne-li dokonce odporu.
Tady začíná velká nesnáz víry, abychom poznávali Boha ve slovech druhého člověka. Když přímo mluví Bůh, pak během jeho řeči není čas ani místo pro pochybnost. Není tu příležitost ani pro odpor, kromě odporu, který by vycházel přímo ze zlé vůle, z neochoty přijmout Boha za vlastního (Jan 1,11). Jinak ale stvoření živě zakouší Boha a touží po něm. Okolnosti se změní, když k nám Boží slova přicházejí prostřednictvím jiného člověka. Potom se zasahuje vše, co se vyskytuje mezi dvěma lidmi. Úkolem víry je pak překonat vše, co se vyskytuje mezi dvěma lidmi. Úkolem víry je překonat všechen odpor kladený v lidském vedení Božímu slovu a přijmout slova tak, jako by přicházela přímo od Boha. Ale ani s tím ještě nevystačíme. Úkolem víry je převzít do svého života slova opravdu jako slova někoho jiného, tedy jako poselství. Sama víry tedy musí poskytnout prostor onomu napětí, které se vytvoří mezi poslem a osloveným člověkem.
Přes koho nyní Bůh ke mně promlouvá? Přes koho je to vůbec možné?
Zřejmě promlouvá přes ty, které jejich životní postavení přímo předurčuje pro takový úkol. Především tedy ústy matky a otce. U nestarších národů má skutečně otec jako hlava rodiny, jako nositel práva a obránce rodiny, zvláště těsný vztah ke všemu božskému. Představuje rodině kněze, poslouchajícího Boží vůli. V jiném smyslu to platí také o matce. Matka je těsně spjata s životem a je jeho první a bezprostřední ochránkyní. Podobně také vladař vystupoval jako zástupce Boží.
Proti takové možnosti mluví řada pádných důvodů a náboženské dějiny je dokládají mnohými příklady. Zjevení však nešlo touto cestou. Bůh si nevybral za své posly ty, kdo stáli v popředí lidské společnosti, ani ty, kdo se k tomu zdáli být mimořádně lidsky nadání.r
Čím se tedy Bůh řídí při výběru těchto jedinců?
Jen svým vlastním svobodným rozhodnutím, které se vymyká lidskému poznání. Zpočátku pronáší Bůh slova svého poselství ke všem národům (Gn 11,1), ale po zmatení jazyků (Gn 11,3-9) si vybírá určité, pevně vymezené rodové společenství. Z něho si zase volí jediného člověka a jeho potomstvo, které se rozrůstá v celý národ. V tomto národě si pak nevybírá ani krále, ani nejstarší a nejvzdělanější jedince, nýbrž na základě svého svrchovaného rozhodnutí si povolává jednotlivce, vůdce, soudce, proroky.
Tím celá souvislost Zjevení nabývá povahu dějin v přesném slova smyslu. Z mnoha národů je povolán jenom jeden. Z jeho četných příslušníků jsou povoláni pouze nemnozí, ale slova poselství, která tito jedinci přinášejí, jsou určena všem. Přitom stále hroz nebezpečí pohoršení. Člověk se vzpírá pohoršením proti přijímání slov Zjevení prostřednictvím jiných lidí. Pohoršením se člověk bouří proti přijímání slov Zjevení prostřednictvím určitého člověka, který mu může připadat cizí, rušící, ba snad nepřátelský. Pohoršení má k tomu své pádné důvody, protože ostatně pohoršení nespočívá prostě v odporu vůči Bohu, nýbrž v tom, že se člověk vzpírá Božím požadavkům kvůli skutečným hodnotám tohoto světa. Člověk si to zdůvodňuje tím, že když je náboženství pro něho tím nejživějším a nejdůvěrnějším, jakpak může po mně žádat, abych přijímal Boží slova z úst jiného člověka? Takové a jiné otázky se mohou rozvíjet a stupňovat až k námitkám, které se v člověku zvedají proto osobě, jazyku či tónu řeči jednotlivých mluvčích, kteří si mohou být lidsky vzdálení. Zde se ukazuje zcela zaostřeně, co znamená "víra", totiž uslyšet Boží poselství z úst lidí, kteří jsou právě takoví, jací jsou. Víra znamená přijmout věčné slovo, které je vázáno na všechno lidsky pomíjivé. Co se nás nejhlouběji dotýká, to máme přijmout od těch, kdo jsou nám cizí a třeba se nám i protiví. Víra vyžaduje otevřít se tomu, co se nás dovolává a vzít na sebe celou tíhu dějin, které s tím souvisejí.
Takovým způsobem se Boží Zjevení postupně osvobozuje od lidsky jednostranných předpokladů. Samovolné a bezprostřední lidské prožívání má sklon spojovat náboženskou oblast s tím, co je pro tento život důležité. Je to zatíženo lidskou náchylností učinit základem náboženství věci důležité z hlediska přírody a lidské společnosti a civilizace. Náboženské oblasti se tak dostává sice větší bezprostřední životní naléhavosti, ale přitom se váže na něco zcela pozemského a pomíjivého.
Bůh se tedy zjevuje lidským slovem, ale jen v tom národě, který si Bůh vyvolil. Proto ani vzdělaní pohanští mudrci z cizích národů, kteří putovali za svou životní hvězdou, neznali Boží slovo. Proto se museli v Jeruzalémě poptat na cíl své pouti, aby se dozvěděli přesnou polohu na základě znalostí Božího slova (Mt 2,2-8).

Velikost nabídky
Co je obsahem Zjevení?
Zjevující složkou v osobním Zjevení je především to, čím je Bůh sám. To, že Bůh vychází ze své suverénní svobody, vstupuje do dějin a prožívá v nich život, který je každému člověku důvěrně a osobně blízký.
Zvláštní osobní Zjevení navazuje na uplynulé dějiny. Přivlastňuje si někdejší Boží úmluvu s povolanými a dovádí ji k jejímu naplnění v novém svazku lásky a milosti. Tohle se neděje nikde v ústraní, v úzkém kruhu zasvěcených, nýbrž uprostřed dosavadních dějin, které jsou naplněny důsledky předchozích činů. Jsou někdy povznášeny k vypjatým činům překonávajícím meze zvyklostí a vykračujícím z hranic vlastní domoviny a pohodlného způsobu života jako v případě mudrců. Jindy zatěžovány odpadem a vzpourou, jsou rozervány protiklady během doby se vyostřujícími. Tím proti sobě popuzují všechny síly, které odedávna kladly odpor Božímu jednání. Vyslovují-li se závažná slova, tedy je velký rozdíl v tom, kdo je pronáší. Říká je člověk zajištěný osobními schopnostmi, mocí a výjimečným postavením, anebo někdo, kdo je nekrytý a vystavený všem útokům? V prvním případě k němu následky jeho řečí tak snadno nedolehnou. V druhém případě však jimi bude ihned zahrnut. Ve zvláštním osobním Zjevení tedy Bůh zjevuje, jaký je.
A co říká toto zvláštní osobní Zjevení o tom, kdo je Bůh?
Rozhodně neříká, že Bůh je nejvyšší bytost nebo základ světa nebo svrchovaný duch, ale říká, že Bůh je Ten, kdo pomlouvá z Kristovy existence. Chápe Ježíše, jeho osobu, jeho chování, jeho osud jako výraz. Potom je Bůh Ten, který se v něm zjevuje. Živý Bůh je sám o sobě skrytý, a teprve v Kristu se stává zjevným. Kristus je zjevením Boha.
A to je celý obsah Zjevení?
Ani zdaleka. Další složka v osobním Zjevení spočívá v tom, že v životě a okolí Ježíše Krista hovoří Bůh o sobě. Posvátné dějiny Izraele, které tomu předcházely, především jasně ukázaly, že je pouze jeden Bůh. V něm je veškeré božství. Kromě něho jiné božství neexistuje. Co božského se kdekoli objeví, je buď prostě On anebo je to od něho odvozeno.
Tato Boží jedinečnost a všeobecnost se prosazuje ve světě, který byl plný bůžků a model. Prosazuje se mezi polyteistickými národy úžasně velkolepého kulturního rozmachu a duchovní i smyslové podmanivosti. Tento úkol byl splněn, ale zároveň z něho vyklíčila zhouba. Skutečnost Boží jedinečnosti byla zasažena tak pronikavě a průbojně, že tím byl Bůh jakoby obklíčen a skoro uzavřen do pancíře. Když potom přišel Ježíš a přinesl poselství o vnitřním Božím životě, pociťovali to lidé jako rouhání.
Jakým způsobem Ježíš svědčí a mluví o Bohu?
To poznáme, když sledujeme, jak sám žije v Bohu. Odhalíme to, když si uvědomíme, jak je Bůh v Kristu a skrze něho vydává sám o sobě svědectví. Potom zpozorujeme v jednotě Boží bytosti rozličné tvářnosti. Tak se načrtává tvář, kterou Ježíš nazývá "nebeským Otcem". Je jeho protějškem, neboť říká, že se má dít vůle Otcova, a ne jeho vlastní (Mt 26,39). Zároveň však přistupuje k Otci tak blízko a s takovým vědomím rovnocennosti, až mu odpůrci předhazují, že se sám činí Bohem (Jan 10,33). V tom se odhaluje druhá Boží tvář, jeho vlastní, Synova, anebo podle slov sv.Jana, tvář věčného Slova. A třetí tvář se projevuje tehdy, když hovoří o vyslání Ducha, jenž působí skrze Otce (Jan 15,26, 16,13-15) slovy, která až později dojdou svého konečného naplnění a významu. Bůh se zjevuje v existenční formě přesahující každou lidskou osobitost. Zjevuje se jako ten, který v sobě uchovává rozlišení trojího vztahu mezi Já a Ty,a jenž takto již ve svém vnitřním životě obsahuje rys společenství.
Jakékoli jiné trojice božstev či božských vlastností , které se objevují v dějinách náboženství, či cokoli, co o vývoji absolutního ducha učí filozofie, nemá nic společného s Bohem Zjevení. Představa Boha a jeho pochopení zůstávají čisté jen potud, pokud jsou promyšleny prostřednictvím Krista. Jakmile bychom se od něho odpoutali, pak by vše sklouzlo do mytologie a metafyzika by ztratila smysl.
A co dál? Tím je celý obsah Zjevení vyčerpán?
Další část osobního Zjevení se vztahuje k Božímu smýšlení.
Jak smýšlí Bůh?
To si zodpovíme, když řekneme, že je dobrý, spravedlivý, krásný, pravdivý, atd.
Copak to nejsou výpovědi odvozené z obecných filozofických a náboženských předpokladů?
Zajisté. Avšak správné a hodnotné jsou teprve tehdy, když jim předchází zásadní výrok, že Bůh smýšlí tak, jak smýšlí Ježíš.
Opravdovost a důslednost, s jakou se Bůh zapojuje do dějinné skutečnosti, to je Boží smýšlení. Svrchovaná úcta před lidskou svobodou, která člověka k ničemu nenutí, nepřepadává ani nepřelstívá, nýbrž se vždy dovolává jen lidské svobody a poskytuje jí prostor k volnému rozmachu. V tom se ukazuje, jak Bůh smýšlí. Nezvratnost, s jakou uskutečňuje vůli Otcovu, ani by ustoupil o píď, ačkoli cesta vede přímo k hrozné záhubě. Nevýslovná svoboda, se kterou tváří v tvář záhubě učí, uzdravuje, pomáhá, nasycuje, osvěžuje, těší, jako by byl necitelný či neviděl, co se děj. Přitom drobné výroky a hnutí přece jen svědčí, jak silné je v něm vědomí toho všeho a jak absolutně se ho všechno hluboce dotýká. To všem nám zjevuje Boží smýšlení.
Ona počáteční síla, ona velkomyslnost oběti, ona posvátná a tvůrčí moc v Ježíšova je prostě láska, jakou nás miluje Bůh. Avšak to nejzazší nelze pojmově vyjádřit, a přece je to to nejdůležitější. Jeho charakter, jeho způsob, jeho zabarvení, ladění, jež ho odlišují od všech ostatních. V tom se projevuje Boží smýšlení.
Avšak je tu ještě čtvrtá složka osobního Zjevení.
O co jde?
Osobní Zjevení totiž směřuje k člověku. Sledujme pozorně celou souvislost, a hned uvidíme, kým je Ježíš, jak přistupuje k člověku, co říká o člověku v jednotlivých případech, jak vidí osud člověka a jak určuje jeho budoucí život. Přitom se především ukazuje, že člověk je před Bohem a pro Boha něčím svrchovaně důležitým. Bůh pokládá za správné zasadit se osobně o vykoupení člověka. Uskutečnil se nikoli formou pouhého dopuštění ani prostým užitím moci, nýbrž tak, že sám sebe zařadil do odpovědnosti lidského života a z ní přijímal úděl. Toto sebeomezení a oddanost Boží nazýváme láskou. Láska tu neznamená jen dobrotivost či dobrosrdečnost nebo starostlivou péči, nýbrž má plně osobní ráz. Když miluje Bůh, tedy to činí s božskou opravdovostí. Bere na sebe tedy i úděl, podmíněný existencí lásky jako takové, vyvíjející se na základě toho, že milující se podílí na životě milovaného celou svou bytostí. K láskyplnému sebeobětování Božímu dochází Vtělením. To však znamená, že Boží existence je od té chvíle navždy zároveň lidská i božská. Syn Boží je věčně vtěleným Synem, nebeský Otec je Otcem Ježíše Krista a Duch svatý je jeho Duchem.
Nezní to trochu fádně?
Tato tvrzení se většinou přijímají s jistou zbožnou samozřejmostí. Ve skutečnosti jsou však naprosto neslýchané. Rozbíjejí všechna lidská měřítka o Bohu a o sobě samém, k jakým člověk může sám od sebe dospět. Pokud mýty a filozofie vypovídají o božství člověka, tedy to v jádru není závažné, protože všechny tyto názory vycházejí ze zmatenosti bezprostředního náboženského povědomí. Naproti tomu Zjevení je především pravdou. Nikde nejsou věci viděny tak ostře a jasně jako v oblasti Zjevení. A toto Zjevení nám najednou říká, že člověk v Božím pohledu a úsudku tvorem, kvůli kterému se Bůh vtělil, přijal lidský úděl a pokládal za možné, správné a odpovídající své nejvnitřnější vůli, aby dal svému božskému bytí navěky lidskou podobu.
Avšak z hlediska toho, co Kristus o člověku ví, je tento člověk nesmírně ohrožen. To se projevilo v celé řadě jeho výroků, dále v celém jeho postoji, jaký zaujímá vůči člověku. Konečně a hlavně v údělu, jaký zakusil. Člověk je bytostí schopnou odmítnout Bohočlověka a zabít jej, a opravdu to také spáchal. Tím je vyjádřena míra svobody, možnost zničit dobro a moc uvrhnout sebe sama do záhuby, jež opět přesahují vše, co je lidsky myslitelné.
Člověk nikdy nebyl poznávat sebe a přemýšlet o sobě tak vážně a opravdově, jak se to děje na základě Zjevení. Vrchol jeho bytosti je v neproniknutelném tajemství. Jenže tím vším to ještě nekončí, nýbrž tím všechno pro nás jenom začíná.
Nepřeháníte?
Vůbec nic nenadsazuji. Pátou složku osobního Zjevení tvoří stanovení úkolu člověka. Je to nauka o úžasné hodnotě člověka, ale také o jeho velké zodpovědnosti.
Takže k celku hodnot už známých prostě přidáváte ještě něco navíc?
Omyl. K celku již poznaných hodnot nepřistupují jiné, nýbrž se zde objevuje úplně nový pořádek, jehož význam je třeba chápat z něho samého. Obsahem křesťanské etiky je plnění posvátné vůle Boží. Jenže tato vůle se nezjevuje prvotně a rozhodujícím způsobem ve stávajícím řádu věcí, nýbrž ve výslovném projevu Božím. Bůh jedná a vybízí člověka, aby se podílel na tomto jednání. Vlastní odpovědí je Kristus, vtělený Syn, který "přišel, aby plnil vůli Otcovu". Během svého pozemského života byl tím, kdo skutečně odpovídal. Nadále jím zůstává, ovšem jiným způsobem. Kristus stále ještě plní ve světě Otcovu vůli. Pokračuje v díle spásy v dějinách. Silou ducha buduje království, aby všechny svěřené jednou přivedl k Otci.

Celý Bůh se vejde do každého srdce

Co se potom vyžaduje od křesťana?
Především účast na tomto jednání. Prvním a základním "výkonem" křesťana je slyšet povolání. Jde o to připoutat se k tomu, co přichází z druhé strany. To znamená opřít se v těch posledních důvodech vlastního jednání o Krista. Přitom je třeba vydržet nejistotu tohoto vztahu a překonat možnost odporu. Musíme s pevnou vírou kráčet nocí a tmou. Obsah tohoto požadavku pak vyplývá z toho, co Kristus je, z jeho smýšlení, z jeho jednání, z jeho učení a příkazů, a z celého jeho života, jenž zahrnuje i smrt.
Jak se nesmírnost tohoto požadavku stane ve světě poznatelným úkonem? Jak se uplatňuje vůči skutečnostem a pořádkům tohoto světa?
Odpověď není docela jednoznačná. Bůh zjevení je také Bohem stvoření. Řád věcí je tedy řádem jeho vůle. Kdo správně porozumí řádu věcí, ten pochopí, co Bůh chce. Boží vůle je to, co je v daných okolnostech správné.
Na druhé straně je ovšem řád světa porušen hříchem a člověk je do tohoto prostředí ponořen. Pokud podléhá těmto poruchám, ocitá se v protikladu vůči Bohu. Zjevení převrací narušený řád světa (Lk 10,21-22). Z tohoto hlediska je křesťanské jednání jednáním bez pevné opory světské moudrosti.
Obě hlediska jsou správná. Kdykoli se jedno opustí, všechno sklouzne do svévole a zvrácenosti anebo do oblasti ryze světského hodnocení. Jejich jednotu lze jen stěží vyjádřit teoreticky. Křesťan musí žít v řádu skutečnosti. Jinak by se stal snílkem. právě tuto skutečnost sleduje vykoupení a Bůh ji vtělením předal do svého vlastního života. Stejný křesťan však musí také vědět, že celá skutečnost světa je porušena a poznamenána hříchem. proto je třeba tento řád přetvořit. Z Kristova života vychází najevo, jak se to děje. Živé jádro tohoto vztahu spočívá nepochybně v soužití s Kristem., Nakolik se zabýváme Kristem, natolik vidíme, co Bůh požaduje. Člověk stále zřetelněji vidí skutečnost světa a závaznost řádu všeho stvoření. Zároveň začíná jeho nitro vnímat příslušný požadavek okamžiku a na tomto základě je schopen učinit to, co je správné.
A následuje vznik nového stvoření a posledních věcí. Křesťanství se nejen dotýká skutečnosti tohoto světa, nýbrž je přijímá božsky vážně. Nenacházíme tu žádné pohádky ani mýty, ale jen neúprosnou touhu po pravdě a odpovědného ujmutí se života. V této skutečnosti však cosi vzniká novým způsobem, jaký se nedá odvodit ze světa. Je to vyjádřeno v poselství o prozřetelnosti. Vyplňuje se to v předpovědi téhož Krista o Jeho budoucím návratu.
Věci jsou zcela skutečné, ale přitom jenom natolik, kolik jim opravdu přísluší. Nejsou nezávislým světem, jak si to vysníval moderní člověk. nýbrž jsou Božím dílem, které zůstává v Božích rukou. Řádu věcí se dostává poslání vyššího smyslu, totiž dosažení Boží vlády. Takto probíhající děje života jsou prozřetelnostní. Prozřetelnost se uskutečňuje od Boha k člověku, který "hledá nejprve království boží a jeho spravedlnost" (Mt 6, 33). Přitom vzniká nový člověk či spíše nové stvoření, a jeho prostřednictvím i nový svět (Řím 3,12-39).
Během dějin zůstává to "nové" skryto a je třeba mu uvěřit, avšak jednou se stane zjevným. Kristus přijde znovu a velikost jeho moci bude odpovídat jeho pravdivosti.
Nebude to pro svět, jaký je, překvapením?
Překvapení?! To je slabé slovo. Pro svět, jaký je, to bude znamenat naprostý otřes, zánik a soud. Tím budou dovršeny posvátné dějiny. Svět, který nevznikl "přirozeně", nýbrž činem, co umožňovalo veškeré lidské dějiny, dojde svého konce. Nebude ovšem docela zničen. Všechno, co bylo vykonáno z lásky, svět i člověk se svým dílem a údělem zůstanou navěky uchovány v podobě spásy nebo zatracení, ale rozhodně v důstojnosti a lásce Boží.
A kdy to bude?
Nevíme.
A není možné, že se tomu naopak stále vzdalujeme?
Z našeho hlediska to závisí na každém člověku osobně, protože každý člověk je svobodný pro Boha a pro naplnění smyslu života nebo proti Bohu a pro znicotnění lidského života. Božímu zjevení v Kristu lze snadno neporozumět. Kristus je skutečný člověk. Právě tím je nám zjevný. Jako člověk však může osobně vyjadřovat námitku proti božství. Je celkem snadné uvádět na základě jeho zjevu a osudů důvody proti tomu, co sám o sobě smýšlí a vyslovuje. On sám nepodnikl nic k vyloučení této možnosti. Naopak poskytl příležitost jakékoli formě podezíravosti a odporování. Právě tím, že se Bůh stává člověkem, stává se lidským.
Z jakého základu však pocházejí námitky proti němu, když ne z lidského?
Boží jednání je božsky velkomyslné a smělé. Jenže právě tím je bezbranné. Obrací se k nejhlubšímu jádru upřímnosti v člověku. Bere ohled na to, že on, stvořený jako Boží obraz, vytuší, co to znamená, když se Bůh skutečně stává člověkem, a že s ním bude v souladu. Obrací se na nejskrytější připravenost člověka, protože Boží úkon vychází z lásky. Už samo uznání této lásky znamená změnu měřítek všeho známého jsoucna. Člověk tedy může poznat tuto lásku jedině tehdy, když je na ni připraven. Kdo chce toto zjevení pochopit, ten musí aspoň připustit možnost, že zjevení může být vzhledem ke světu neodvoditelným počátkem. Musí uznat, že Bůh může být jiný, než si jej sám u sebe představuje, a také lidská a životní pravda může být jiná, než jak se jeví z ryze světského pohledu.
Ovšem není už sama takováto připravenost a ochota vykročit na cestu za touto jedinou smysluplnou životní hvězdou něčím, co se vymyká lidské přirozenosti? Není už sama touha po této hvězdě a odhodlání vykročit za ní působením zjevujícího se Boha?
Zajisté. Najde-li Kristova postava u člověka tuto připravenost, tedy ho začne tím jasněji vábit a oslovovat. Jenže začne také znepokojovat, a tehdy člověk může jedině prosit o chápavé srdce, aby na pouti za životní hvězdou nesešel se správné cesty. Smyslem Zjevení přece je, aby člověk poznal, kým je před Bohem, a upravil podle toho svůj žebříček hodnocení a uznal Boží vládu také ve svém mikrokosmu.
Z toho ale vzniká nesnáz. Ježíš si činí nárok být někým jiným, než jedním z řady proroků. Osobuje si být někým naprosto jiným než jedním z náboženských reformátorů lidstva. Ví o sobě, že je naplněním a dovršením Zjevení. Ježíš ví, že je Ten, který v absolutním smyslu sám zjevuje. Tak říká v podobenstvím o dobrém pastýři: "Já jsem dveře pro ovce. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. kdo vejde skrze mne, bude zachráněn." (Jan 10,7-9) A nakonec říká: "Já jsem cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne." (Jan 14,6) Kristus se prohlašuje za úplné a konečné Boží zjevení, takže už zjevení po něm dále nepokračuje. všechna další hnutí božského sebesdílení mohou nyní probíhat už jen v oblasti samotného Krista. Lze to přijmout? Základní skutečnost, na níž spočívá naše existence, je život. Neodporuje takový nárok všemu tomu, co nazýváme životem?
Život se uskutečňuje postupem. Stále znovu se opakuje narození, rozkvět, plození, vadnutí a smrt. Život nelze vtěsnat do žádného systému, ani jej nelze prostě uzavřít. Nelze předpovídat jeho průběh, protože je nevyčerpatelný.
Že by to s náboženským životem bylo jiné?
Sebezjevení Boha je tím nejhlubším v lidské existenci. Je pravým životem života. Když je Bůh nekonečným Stvořitelem všeho a všechno má v něm počátek svého bytí, tedy by i jeho Zjevení muselo pokračovat do nekonečna. V každé lidské podobě by se muselo prosadit novým záběrem. Každý lidský projev by v Bohu musel dosáhnout svého konečného smyslu. V každém národě by se musela vytvořit nová a docela jiná podoba Božího zjevení. Božství by bylo jiné u pouštního národa než u národa přímořského. Bylo by jiné v tlačenici lidského zástupu velkoměsta, jenž je stále zmítán nejrůznějšími kulturními podněty a nabídkami průmyslové společnosti, až pozbývá svůj vztah k rodné hroudě, než tam, kde život probíhá v těsné shodě s rytmem přírody. Není třeba příliš hloubat nad tím, kolik pravdy obsahuje tato námitka. Je jasná. Vzbuzuje ovšem připomínku, zda je to opravdu celá pravda, či zda tato polopravda není zdrojem ještě temnější nepravdy. Je zde zapotřebí oné síly, kterou Kierkegaard nazval vášní rozlišování. Patří k nejsilnějším a nejušlechtilejším stránkám ducha a je obhájkyní pravdy i proti vlastnímu srdci.