L2 HLASY NÁRODA 4/2004

Posel dobrých zpráv v Chicagu

Nezapomenutelný týden proběhl v Chicagu ve dnech od 20. do 28.března, kdy mezi nás zavítal brněnský umělec a herec, pan Miroslav Gabriel Částek a mladý moravský hudební skladatel, klavírista,pedagog, pan Leoš Kuba. Když pan Miroslav Částek před léty vstoupil do třetího řádu svatého Dominika, přijal jméno archanděla Gabriela, který v dějinách spásy vystupuje jako posel dobrých zpráv. Ve svých pořadech vytvořených formou divadla jednoho herce se nyní sám stává pro širokou veřejnost nositelem takových do­brých zpráva jeho poselství tentokrát dorazilo až k nám do Nového světa.

V sobotu večer 20.března měla naše česko-slovenská krajanská komunita vzácnou příležitost shlédnout neobvyklé dramatické provedení novely amerického spisovatele Emesta Hemingwaye Stařec a moře, samozřejmě v českém překladu. Toto místní vystoupení všestranně talentovaného divadelního umělce, dramaturga, herce, pana Miroslava Gabriela Částek bylo předvedeno nadšenému obecenstvu v besedním domě při farnosti Panny Marie Svatohorské v Ciceru. !

Hemingwayův zdánlivě jednoduchý příběh chudého rybáře původem z Kanárských ostrovů, žijícího však na Kubě, je nutno chápat jako novodobou mikrokosmickou tragedii malého člověka, jehož životním cílem je překonat nepřátelské přírodní živly a zároveň též opravit svou upadající rybářskou pověst a získat úctu a prestiž mezi svými soupeři v tvrdé soutěži za chlebem a reputací. Na rozdíl od typického klasického protagonisty starého řeckého bájesloví nebo aristokratického hrdiny Shakespearových tragédií máme zde politování hodnou osobnost ubohého, osudem stíhaného člověka moderní truchlohry, který však nepostrádá lidské důstojnosti, odvahy, trpělivosti, vytrvalosti a ctižádosti. Jeho touha po úspěchu ho motivuje k takřka nadlidskému úsilí ulovit největší rybu své rybářské kariéry. Santiagova "troufalá ctižádost" je odměněna obdivuhodným úlovkem, ale zároveň i. potrestána katastrofálním koncem. Stěžejní myšlenka tohoto příběhu je shrnuta do věty: Člověk může být zničen, ale přitom ne poražen." To je v podstatě filosofické téma existencialismu, které prolíná řadu moderních románů a dramat naší doby. Hemingwayův zdramatizovaný příběh

Stařec a moře si zaslouží zamyšlení nad alegorií celoživotního zápasu s tvrdým lidským osudem. Nejobvyklejší tragická vada či charakterová slabost protagonisty v starořeckých hrách, v renesančních tragediích Shakespeara, či v biblickém podání je lidská opovážlivost vůči božským zákonům. ,,Pýcha předchází pád" není jen otřepanou frází, ale je vlastně univerzálním varováním. Ve starém Řecku "hubris", neboli pýcha, domýšlivost a arogance byly považovány za odmítání božské všemohoucnosti a byly vždy důvodem proč zpupní hrdinové byli přísně potrestáni (viz Sisyfos, Oidipus, Odysseus, atd.). ve Starém zákoně to byli pyšní andělé, kteří se vzbouřili proti Bohu a byly svrženi z nebes, a Adam a Eva, kteří v zaslepenosti a v touze po nadpozemské moci hřešili porušením božského příkazu a byli potrestáni vyhnáním z ráje. Na druhé straně to byl Job, který byl těžce zkoušen Bohem, a nakonec byl odměněn za svou pokoru a odevzdanost do vůle Boží. Shakespearův ambiciózní protagonista Macbeth snad nejlépe reprezentuje nebetyčnou sebedůvěru, když ignoruje osudná varování čarodějnic, aby nakonec pozdě pochopil svůj zasloužený pád z moci.

Santiago prožívá bolestnou odyseu, trpí hladem, žízní a skoro smrtelnou únavou. Jeho rybolov končí pochybným vítězstvím. Žraloky ohlodaná kostra velké ryby, kterou Santiago konečně dopraví na pobřeží nepředstavuje jeho nezdar a on sám není terčem posměchu ostatních rybáři, naopak je obdivován pro svou houževnatost. Zpravidla ideály, za které bojuje a často umírá tragický protagonista, přežívají jeho životní existenci. Navíc Santiago nakonec lituje, že zahubil tak krásný a vzácný exemplář mořského tvora a zkroušeně odprošuje velkou ulovenou rybu za to, že ji zničil. Křesťanská verze existencialismu zdůrazňuje, že člověk není předurčen k zániku, že Bůh Stvořitel ho obdařil svobodnou vůlí, a že Bůh poskytuje lidstvu příležitost čelit zdánlivě nepřekonatelným překážkám, neustále volit mezi dobrem a zlem, nepropadat pesimismu a nezoufat nad nezdarem, utrpením a neodvratnou smrtí. Právě tím se člověk liší od zvířat, jejichž existence je řízena pouze pudem sebezáchovy, zatímco lidské bytosti projevují své vyšší poslání a humanitu tím, že přijímají výzvu k zdánlivě nerovnému, často absurdnímu souboji s osudem a zároveň vyznávají svou víru a odevzdanost v Boží prozřetelnost. Santigo se obrací modlitbou ke kubánské Madoně, zatímco Willy Lowman, ve Smrti obchodníka od Arthura Millera páchá sebevraždu. tedy dvě různá řešení neodvratně tragického konfliktu.

Herecké podání Miroslava Gabriela Částka bylo vskutku vynikající. Částek bez jakýchkoli kulis nebo rekvizitáře vyjádřil pouhými pohyby těla, gesty rukou, výrazy obličeje a hlasovou modulací celou škálu lidských citů.! Jeho emotivita vedla diváky od soucitu s utrpením Santiaga až k empatii, to je k promítnutí se do fyzicky prožívaných pocitů trpícího rybáře. Mnozí z přítomných pochopili účel klasické tragedie, dosažení katharze, neboli spontánní očisty od nežádoucích citů jako pýcha, pomstychtivost, závist a silná ctižádost.

Herec Částek mistrně sehrál osobnosti tohoto příběhu, včetně vyprávěče a zcela upoutal pozornost obecenstva po celou dobu svého výstupu. Nemalý podíl na úspěchu tohoto divadelního představení měl skladatel Leoš Kuba, který skvěle vystihl měnící se scény dramatu reprodukovanou hudbou, kterou sám zkomponoval. Zvláště uchvacující byla závěrečná píseň, ve které Santiago odprošuje mrtvou rybu za svou . pýchu a krutost.

Po představení bylo podáváno přítomným chutné domácí občerstvení. Pěkným zakončením večera byla zajímavá debata s divadelními umělci, kteří sklidili opravdu zasloužený potlesk a vrcholné ovace.

Následující pátek 26.března večer byla v kostele Panny Marie Svatohorské zahájena třídenní duchovní cvičení jako příprava na blížící se velikonoční svátky. Nejprve se přítomní pomodlili svatý růženec pod vedením českého misionáře Otce Dušana Hladíka, který potom sloužil mši svatou. Místo obvyklé homilie pan Miroslav Gabriel Částek přednesl úchvatnou meditaci na křížovou cestu nazvanou "Napřed je třeba unést kříž" od francouzského autora Paula Claudela. Tentokrát byl pořad doprovázen hudbou vynikajícího soudobého moravského hudebního skladatele Zdeňka-Pololáníka. Pan Částek, terciář sv. Dominika, znovu dokázal svůj nesmírný talent skvělým zdramatizováním Kristova umučení. Zvláště silným zážitkem pro přítomné byla část, kde rozvášněný dav projevuje svou nenávist vůči Kristu nepříčetnými zuřivými výkřiky a pomstychtivě vyžaduje před Pilátem Ježíšovu smrt. Herec Částek opět překvapil svou vynalézavostí a originalitou, když pomocí dlouhého, krvavě červeného roucha graficky znázornil Kristovu flagelaci, jeho klesání pod tíhou kříže, ukřižování, sejmutí Ježíšova těla z kříže a něžné uložení do hrobu. Nechyběla samozřejmě Kristova lidsky vyjádřená zoufalá slova bázně před strašným mučením a smrtí: "Otče, odejmi tento kalich utrpení ode mne, ale ne má, ale Tvá vůle se staň!" a téměř beznadějný výkřik z kříže: ,,Bože můj, proč jsi mě opustil?' Co dodat k tomuto geniálnímu dramatickému popisu Kristova umučení než: "Bože žehnej těmto vynikajícím umělcům a inspiruj je k další dramatické a hudební činnosti." Z úcty ke Kristově oběti a současně jako projev uznání panu Částkovi na závěr představení všichni přítomní povstali a chvíli setrvali v tichém zamyšlení.

Poslední představení pana Částky uzavřelo pořad duchovních cvičení. V neděli 28.března odpoledne. Po předcházející křížové cestě a mši svaté zaměřil pan Částek své rozjímání na knihu Následování Krista od známého kněze, mnicha a spisovatele Tomáše Kempenského. Tato kniha, sepsaná před více než 500 lety, je dnes po Písmu svatém druhou nejčtenější knihou na světě. Autor zde shromáždil duchovní rady nejen pro řeholníky, ale pro každého člověka, jak následováním Ježíše Krista může dojít k pravému štěstí. Ve svém výběru z knihy Tomáše Kempenského nazvaném "Cesta k pokoji" pan Částek opět svým mistrným recitačním výkonem vyzýval posluchače, jak mají ve svém životě hledat Boha a napodobovat Ježíše Krista, a tak dosáhnou duchovní pohody, vyrovnanosti a útěchy. Myšlenky, které přijímají miliony čtenářů již několik století, varují před pýchou a bláhovým sebevědomím, doporučují skromnost a pokoru a naplňují člověka duchem lásky k Bohu.! Herec Částek vyjádřil autorovy rady a myšlenky mistrným přednesem a ukázal cestu, jak následovat Krista - nezoufat si, když se nám někdy zdá, že jsme ztratili pohodu a pohodlí, pokorně přijímat vůli Boží a trpělivě čekat na Boží pomoc. Působivá hudba od skladatele Leoše Kuby podmalovala mluvené slovo v hlubokém souladu. Všichni přítomní brněnské umělce odměnili neutuchajícím potleskem.

Učastníci všech představení pana Částka se shodují na tom, že prožili nezapomenutelné chvíle či hodiny, které nám oba umělci s láskou připravili. Neuvěřitelně silná a procítěná duchovní dramata v unikátním podání divadla Jednoho herce - Bohem nadaného recitátora a umělce pana Částky provázená překrásnou hudbou současných skladatelů se hluboce vryla do mysli i do srdcí vnímavých posluchačů. Věřící byli vnitřně povzbuzeni, hledající duchovně motivováni a všichni si odnesli hluboký kulturní zážitek. První vystoupení herce pana Miroslava Gabriela Částka v Americe bylo velmi úspěšné a stejně tak i představení hudebního skladatele pana Leoše Kuby a jeho tvorby naší krajanské veřejnosti se setkalo s nesmírně pozitivním ohlasem. Doufáme, že tyto umělce v nedaleké budoucnosti mezi námi znovu přivítáme.

Autorem této recenze je "JARO"

Immaculata – Neposkvrněná 3/2004

Miroslav Gabriel Částek a divadlo jednoho herce

Brněnský umělec Miroslav Gabriel Částek (1937) putuje již přes 35 let se svými pořady po celé republice. Na svém kontě má za tu dobu 44 pořadů.

Od začátku devadesátých let se soustřeďuje především na vystoupení v sakrálních prostorách, které chápe jako určité misijní poslání. Přitom si nevybírá jen autory "zaškatulkované" jako duchovní, ale sahá i k jiným dílům, kde lze objevit určité kladné hodnoty (např. Hemingwayova novela Stařec a moře nebo Greenova próza Monsignore Quijote).

Miroslav Částek má dnes na svém repertoáru deset duchovních pořadů - vedle již zmíněných je to třeba Citadela Antoina de Saint-Exupéryho nebo Renčova Popelka Nazaretská. Jedno z posledních je Cesta k pokoji - interpretace díla Tomáše Kempenského Následování Krista.

Letos v březnu byl pozván do USA, kde vystupoval se svými duchovními pořady v rámci postních duchovních cvičení pořádaných českým knězem P. Dušanem Hladíkem pro naše krajany v americkém Chicagu.

Jak se to stalo, že jste se stal hercem, a co vás vedlo k duchovní rovině ve vašich představeních? Neuvažoval jste např. o kněžství?

Rozdělil bych to na dvě části. Impuls byl prostě v kostele. Já jsem vyrůstal na brněnském předměstí v Brně - Ušni. Po druhé světové válce jsem tam chodil do kostela. U nás byl vynikající kněz, otec Křehlík, a on, aby lidem přiblížil evangelium a čtení z Písma, vyprávěl na motivy přečteného příběhy. Byly to jeho osobní příběhy nebo příběhy z literatury a mně se to velmi líbilo. Na mše jsem chodil rád a jako kluk jsem se na kúru už nemohl dočkat, až kněz vyjde na kazatelnu a bude povídat. Říkal jsem si: já bych chtěl být jako on, já bych z té kazatelny takové příběhy lidem říkal rád. Na to, abych byl kněz, to jsem cítil, že nemám. Ale na to, abych lidem vyprávěl ty příběhy, tak to jsem ten dar dostal. Po letech mi Bůh mé přání splnil.

V roce 1958 jsem se přihlásil na divadelní fakultu, byl jsem přijat a v roce 1962 jsem absolvoval. Nastoupil jsem do činohry brněnského ND. V divadle jsem ale nebyl spokojen. Po nějaké době jsem se rozhodl vykročit sám formou divadla jednoho herce. Takže od května roku 1968, jsem začal dělat pořady tak, že jsem byl před publikem sám, a začal jsem si hledat témata, která mě zajímala a která jsem chtěl lidem předkládat. Má vystoupení se tehdy konala v poetické kavárně Múza v dnes již zaniklém hotelu Morava. Všechny ty pořady se zabývaly etikou člověka, otázkami dobra a zla, otázkami chování lidí. Dalo by se říci, že mé současné duchovní pořady jsou logickým pokračováním této cesty.

Po roce 1989 došlo u mne k prohloubení víry a stal jsem se terciářem řádu dominikánů. Tam jsem dostal poslání šířit Kristovu zvěst duchovními pořady. První pořad byl Popelka Nazaretská, který jsem uvedl v roce 1991 u dominikánů v Brně. Od té doby 13 let jezdím po celé republice a vystupuji převážně v kostelích.

Není to nějaké herecké omezení? Jak to prožíváte?

Mě samotného tyto pořady velmi obohacují, protože se s nimi mohu ztotožnit celou svou bytostí. Kdežto v divadle neděláte vždy věci, za kterými si stojíte, tam se dělají kolikrát věci, které byste sám nedělal. Samozřejmě je to jakési zúžení, ale svá vystoupení beru jako službu a často si připomínám slova z evangelia: Ukládejte si poklady v nebi.

Co na to říká vaše manželka?

Bez ní bych to vůbec nemohl dělat. Ona mě podporuje, fandí mi, dělá mi oponenta. Spolu také ty pořady připravujeme.

Jaké jsou ohlasy?

Myslím, že ohlasy jsou v poslední době vzrůstající. Dneska je ve společnosti hlad po duchovnu. Lidé touží dostat posilu, hledají spravedlnost, řád, přesah. Na mé poslední vystoupení u kapucínů "Následování Krista" přišlo přes 200 lidí, což mi vyrazilo dech, protože když jsem tam začínal před devíti roky s tzv. Večery u kapucínů, přišlo jen 15 až 20 lidí. Velmi mě tehdy podporoval P. Pavel Uhřík z řádu kapucínů, který se malou účastí nenechal odradit.

Jako důkaz hladu po duchovnu bych uvedl, že mě loni začala zvát divadla s malými scénami jako Hradec Králové, Zlín, Jihlava. To dříve nebývalo.

Vždy přijedu se svými pořady kamkoli, budu-li pozván.

Jak to bylo s pozváním do USA?

Nejprve bych předeslal, že o mé pozvání do Ameriky se již pokoušelo několik našich lidí. Usiloval o to náš bývalý provinciál a současný biskup královehradecký, Dominik Duka, který mé pořady viděl a znal a chtěl, abych jimi naše krajany obohatil. Dokonce pověřil jednoho dominikána ve Washingtonu, aby vše zařídil. Nepodařilo se. Pak jeden pán ze Slovenska chtěl, abych přijel do Toronta. Nepodařilo se. Takže s Amerikou jsem již vůbec nepočítal.

Nastalo však několik takových náhod - Božích zásahů, ze kterých nyní jasně vidím, že Bůh mě tam chtěl. Na začátku loňského listopadu jsem si šel vyřídit pas, měl jsem ho propadlý. Hned na druhý den ráno jsem měl telefonát. Volal hoch, který mě viděl před osmi lety v Uherském Hradišti v kostele františkánů, a zval mne do Chicaga. Nejprve jsem si myslel, že si ze mne někdo dělá legraci, ale ne. Ten hoch bydlel na faře u českého kněze pověřeného pastorací našich krajanů v Chicagu a vyprávěl mu o divadle jednoho herce a mých pořadech. P. Dušan Hladík, tak se ten kněz jmenoval, se rozhodl, že mne pozve, abych vystupoval na postních duchovních cvičení.

Dostal jsem zvací dopis, vyřídil jsem si vízum a spolu s Leošem Kubou, skladatelem hudby, jsem 15. března letadlem odcestoval na svou dvoutýdenní "misijní" cestu.

Jakou jste měl představu o tom, jak vaše pořady přijmou?

Po příjezdu do Ameriky jsem se dozvídal, kdo všechno před námi u krajanů byl a co pro ně dělali. Většinou to byly věci folklórního rázu určené k pobavení a připomenutí vlasti. Z některých "kumštýřů" byli i zklamáni, takže jsem byl dost napjat, jak mě přijmou, vždyť jsem přicházel s něčím zcela jiným. Obával jsem se, že mi řeknou: "Tohle nám nehrejte, raději nám zazpívejte něco populárního."

P. Hladík rozdělil moje působení na dvě etapy. V prvním víkendu jsem hrál Hemingwayova Starce a moře, které se konalo v besedním domě a bylo určené pro nejširší publikum věřících i nevěřících. Sloužilo jako návnada pro další tři představení, která se už konala v kostele (Napřed je třeba unést kříž, Bůh je láska, Cesta k pokoji). Ten postup se ukázal velice dobrý. Nakonec jsem byl mile překvapen, jak vnímavé, pozorné publikum jsem našel.

Přibližte nám situaci našich krajanů? ",

Jsou tam tři kategorie krajanů. Krajané, kteří opustili republiku po roce 1948; krajané, kteří opustili republiku po roce 1968, a pak je tam prý50 tisíc mladých lidí, kteří tam vycestovali po roce 1989. První dvě skupiny krajanů opustili vlast kvůli komunistickému pronásledování, z touhy po svobodě; poslední skupina nejčastěji kvůli práci.

Ti posledně jmenovaní, jak jsem je měl možnost poznat, jsou ve věku mezi 25 a 35 lety a vesměs tam nemají trvalý pobyt. Pracují většinou nelegálně s tou vizí, že si vydělají tolik, aby se pak mohli vrátit domů, koupit si byt nebo dům a začít žít. Doposud se jim u nás moc nedařilo, a tak se rozhodli pro risk v USA. Musí pracovat 13 hodin denně včetně sobot a každý den dostanou svou mzdu. Jedná se samozřejmě o nekvalifikované práce, protože jako přistěhovalci bez stálého pobytu a občanství by ani neměli byt zaměstnáni.

Ti mladí, dá se říct, duchovně a kulturně strádají, protože jsou v cizím prostředí, také nemají na to, aby chodili do divadla, na koncerty atd. A nyní, co je potěšitelné, aby se neztratili ve "velkém světě" a zachovali si svou totožnost, dávají se dohromady a nacvičují divadlo. P. Hladík je podporuje a pomáhá jim. V půli května budou mít premiéru hry Divotvorný hrnec.

Jaký je vztah našich exulantů k vlasti?

O události ve vlasti se mnoho zajímají především krajané starousedlíci. Denně sledují po Internetu dění u .nás, odebírají české noviny, vydávají své časopisy, takže jsou dobře informovaní. S politickým vývojem po roce 1989 nejsou spokojeni, k mnohému, co se u nás děje, jsou velice kritičtí. A co se jim zvlášť nelíbí je, že komunistická strana, která způsobila tolik zla, je druhou nejsilnější stranou.

Jak naši krajané prožívají křesťanskou víru? Je to něco, co je nese nebo co nepotřebují?

V průběhu mé krátké návštěvy jsem pozoroval, že spektrum krajanů je podobné jako u nás. Velká část společnosti je prostě ateistická. Pozice katolické církve je sice nejsilnější, ale ostatní církve, církvičky, sekty a já nevím, co všechno, tam má také dost silné zastoupení.

Na představení Stařec a moře, které se konalo pro nejširší společnost, přišlo asi 150 lidí. Na představení v kostele přišlo na 80 lidí. V neděli chodívá na bohoslužby kolem 100 až 120 lidí.

Jak je to s jejich češtinou za ty roky?

Jsou tam lidé, kteří se naučili česky ještě ve vlasti. Pak jsou tam lidé, kteří se narodili už v Americe, ale díky rodičům se naučili česky a český jazyk si pěstují. Ti říkali, že mluvím krásnou češtinou a že mi všechno rozuměli. Samozřejmě v běžném životě mluví převážně anglicky. Velkou "českou" společenskou událostí je nedělní mše svatá, kdy se zpívá česky, káže se česky, oni mezi sebou mluví česky. Po každé mši je zvykem, že se jde na faru a tam je velké agapé. Takže mají možnost mluvit česky.

Jaké byly ohlasy na vaše vystoupení?

Budu citovat z dopisů, které jsem dostal.

Roger Dvořák píše P. Hladíkovi: Pěkně Vám děkuji za výborné představení Stařec a moře. Je to ohromný duchovní zážitek. Už se moc těšíme na představení v kostele. Řekněte panu Částkovi, že my, nerodilí Češi, mu dobře rozumíme a pochopili jsme vše. Jasně a zřetelně vyslovuje naši drahou češtinu, což často neslyšíme. Díky rovněž panu skladateli Kubovi za vhodný a pěkný doprovod.

Dagmar KoštaIová: Přeji vám pěknou cestu domů, děkujeme za Váš talent, který potěšil naše duše. Doufám, že přijedete zase.

P. Dušan Hladík: V našich myslích stále ještě doznívají vzpomínky na Vaši návštěvu v Chicagu a všechna ta krásná představení, která jste zde pro naše krajany provedl. Stále se k tomu vracíme a znovu o tom mluvíme a slyším odezvy odevšad. (...) O Velikonocích bylo v kostele více lidí než předcházející roky. Myslím, že to bylo ovlivněno i Vaší m vystoupením. Také hodně lidí přišlo ke zpovědi.

Děkuji Vám za rozhovor. Rozhovor připravil br. Bohdan