O b e c n á č á s t
1. Struktura lidské přirozenosti
     Živé organismy jsou jednotné útvary, které nelze vysvětlit skladebnými prvky, jejich vlastnostmi a činností; mají určité plus; to je odlišuje od neživých bytostí. Je v nich tedy skutečnost určujícího a směrodatného činitele. Tento činitel v lidském organismu nejen oživuje a určuje organismus, nýbrž je to i základ rozumového poznání a svobodného rozhodování, má schopnost plánovat organizovat.
    Duševní dění a jevy mají přirozený vztah k fyzickému dění, rozum k smyslovému vnímání, vůle se svým rozhodováním má vztah pudovému a spontánnímu projevu života. Člověk je tedy psycho-fyzická skutečnost, ale jednotná, neboť všechny životní projevy mají zdroj v životním principu, v duši; pokud oživuje tělo, je její život biologický a dá se zkoumat biologicky, pokud však se projevuje psychickými jevy, například touhou, emocemi, hněvem, prozrazuje se jako psyché - duše.
     Její vztah k tělu je ten, že tvoří jednotu, součinnost, vnímá, cítí, projevuje své emoce, a to jako celek, jako oživené tělo. Duševní život znamená předně to, co psychologie dříve označovala jako nižší část duše. Zahrnuje psychické zážitky smyslového rázu, nepojmenovatelné nálady a touhy, které uvádějí člověka do snění a zasněného vztahu k životu. Vyšší část duše je lidský duch. Nejsou to dva různé principy, nýbrž jen druhá, vyšší část stejné duše.
  Lidský duch je nositel cílevědomé činnosti. Jeho činnost je nad časem a prostorem, přemýšlí, hledá příčiny a motivy, smysl a obsah, hodnotí život, rozumí věcem a životu, reflektuje vlastní lidskou činnost i sebe samého. Reflexivní činností si člověk uvědomuje opakuje to, co prožil bezprostředně a neurčitě; při tom může opravovat a usměrňovat vše, co bylo v bezprostřední činnosti neurčité a nejasné. Reflexivní činností ducha si člověk uvědomuje své vlastní "JÁ" jako nositele všeho prožívání.
   Člověk rozvažuje; může poznat přesněji pohnutky a důvody rozhodování sebe a jiných. Touto činností se projevuje duch svobody. Možnost lidského ducha a jeho rozpětí je velká a mnohonásobná. Jeho činnost může zabraňovat bezprostředním projevům duše a ovládat je, může řídit život a jeho živelnou prudkost, může se zmocnit všech bezprostředních a vědomých zážitků, může ovládat myšlení, jednání, vnímání, city, emoce a pudy.
    Lidský duch tvoří vědomé "JÁ", kdežto nižší duševní činnost - neurčitá a snivá - nedává sebevědomí a plně uvědomělý a zodpovědný vztah k životu. Lidský duch určuje svou činností sebe sama a vede k vytčenému životnímu cíli. Cíl je pevný bod lidského života. Z poměru k cíli dostává život nejvyšší organizaci a orientaci, a tedy svobodnou a nejvyšší zákonitost.
    Z plné vědomí vlastního "JÁ" vychází též uvědomělá činnost, jíž lze účinně zasáhnout do bezprostředního proudu života duše a těla, takže lidská činnost nabývá ušlechtilého a plně lidské rázu. Život lidského ducha je život rozumu a svobodné vůle, v němž je zároveň nejvyšší zákonitost mravní a logická.
    Člověk je v jistém smyslu rozporná bytost, protože struktura jeho přirozenosti je tělesná i duchová, pomíjivá i věčná, smrtelná i nesmrtelná, omezená i svobodná, jednotlivá i společenská. Přitom však je člověk bytostí jednotnou, protože duše a tělo v něm vytvářejí organickou jednotu a nestojí proti sobě ani nepřátelsky, ani vedle sebe neleží lhostejně. Přes základní dvojakost duše a těla je člověk bytostí vnitřně jednotnou. Proto výrok "člověk se skládá z duše a těla" není docela výstižný. Nasvědčuje totiž strohé a výlučné dvojakosti či svádí k polovičatosti. Snad totiž může být oporou jednostranného pojetí člověka: buď se klade důraz na ducha tak, že se zapomíná na to, že člověk má i tělo, nebo naopak na tělo, a zapomíná se na jeho duši. Jde-li o člověka, nutno mít na zřeteli obojí stránku lidské přirozenosti, jak duchovní, tak tělesnou, a to jako dvě stránky jedné a téže bytosti. Jedna z nich - duchovní, tvoří podstatný strukturující a formující prvek druhého, který však je zase podmínkou strukturování či látkou, do níž se forma otiskuje.
   Zhruba lze říci, že člověk je bytost duchovně-tělesná. Poměr tělesného a duchovního prvku v člověku je nejtěžší problém fyziologický a biologický, a smysl označení bytost duchovně-tělesná je nejtěžší problém filozofický.
    Lidská duše není jen čirý duch, nýbrž duch mající schopnost a náchylnost ke spojení s hmotným tělem. Duše a tělo tvoří nedílnou organickou jednotu. Tělo člověka je tudíž produchovnělé a lidská duše se projevuje i tělesně, třebaže dějství duševní a tělesné není totožné.
    Vztah duše a těla se většinou zužuje na problém vztahu vědomí a mozku. Mezi vědomou činností a mozkem však nebyla dosud nalezena přesná souvztažnost. Nezdá se správné říkat, že mozek a vědomí jsou dva vzhledy jedné a téže skutečnosti. Je pravděpodobné, že všechny pohyby v mozkové kůře mají vztah k vědomí. Mozek je pro vědomí tím, čím je klavír pro hudebníka; tento nástroj má jistý počet kláves a tudíž počet jeho pohybů je dosti omezen - přesto však to, co bude hudebník hrát, bude se moci měnit do nekonečna.
   Poměr mezi tělem - duší - a duchem je jasný. Lidský život tvoří jednotu biologicko-psychologickou; duševno má nižší část - duši, zdroj bezprostředního života, a vyšší část - ducha, v němž je vlastní život, vnitřně nezávislý. Jeho projevy přesahují meze a rozměry oživeného těla. Má však přirozené spojení s tělem a je přirozeně závislý na těle, protože i duch předpokládá jako předběžnou činnost pro sebe smyslové vnímání a celý bezprostřední vztah k životu, a v něm pak vytváří svéráznou krásu, hloubku a dokonalost. Proto z této přirozené závislosti je patrné, že jakékoliv porušení biologické činnosti má odezvu i v činnosti duchové. Biologicko-psychická činnost předchází vlastní duchovou činnost člověka, a proto duch přirozeně poutaný závislostí není schopen své vlastní činnosti, je-li porušena nebo znemožněna předchozí činnost.
   Nesporná je také souvislost mezi stavbou těla a duševními vlastnostmi. Na základě klinického pozorování byly stanoveny známé typy tělesné konstituce: pyknický, leptosomní a atletický, a zároveň příbuznost těch typů s psychózami, zvláště s maniodepresivním šílenstvím a schizofrenií, a zároveň souvislost těch typů s určitými duševními vlastnostmi lidí zdravých.
   Pokud jde o souvislost mezi násilnickým, útočným, zločineckým jednáním a tělem člověka, byly v tomto směru vysloveny četné domněnky. Známá je domněnka Cesara Lombrosa. Tento italský antropolog prováděl antropometrická měření odsouzených delikventů, a zjistil přitom zvýšený výskyt jistých vrozených tělesných deformací (např. hrbol nad čelem, špičaté uši atd.). Udělal z toho přehnaný závěr, že všichni, kdo mají tyto vrozené deformace, jsou rození zločinci. Tato domněnka byla vyvrácena, nicméně moderní psychiatři ve spolupráci s genetiky docházejí k závěru, že např. vrozená přítomnost nebo nepřítomnost nějakého sexchromozomu (např. syndrom XXXY) u člověka vytváří jakousi zvýšenou impulzivitu k nějakému zločinnému jednání. Materialisté by zde asi znovu opakovali domněnku o rozeném zločinci. Kdo však ví, že člověk je bytost duchově-tělesná, ví také to, že člověk má vůli, která je díky jeho duchu svobodná a nezávislá jak na vrozené tělesné zátěži, tak na nepříznivých vlivech prostředí.

2. Individuum, osoba a osobnost
     Každý člověk je individuum, čili jedinec svého druhu, který se zvláštními znaky odlišuje od ostatních jedinců. Jako individuum je člověk jednak částí přírody, jednak částí společnosti. U nižších tvorů pozorujeme, že že druh je vše, zatímco jedinec je ničím. Např. v hmyzích seskupeních (mraveniště, roj, atd.) je všechno zaměřeno jen k prospěchu a zachování druhu. Čím vyšší je živá bytost, tím méně se podrobuje zájmům druhu a tím více usiluje o uplatnění své jedinečnosti a tím výrazněji projevuje samostatnou činnost.
     Individualita je hodnota, poněvadž je to jedinečnost. Svého vrcholu dosahuje teprve v osobní bytosti, v jedinečnosti. Čím je člověk duševně vyhraněnější a svéráznější, tím více se odlišuje od davu a průměru, a tím více se stává osamělejším, nechápanějším a ohroženějším.
     V čem je původ individuálního odlišení? Základ individuálního odlišení je v hmotě. Každá věc má svůj druh podle svého tvaru, tj. podle vnitřního tvořivého základu, a jednotlivě se rozlišuje podle látky. Jednotlivé rozlišení je možné pouze v oblasti těles složených z tvaru a látky: a do té oblasti patří také duše, poněvadž se s tělem spojuje v jednu lidskou přirozenost. Všechny duševní rozdíly podle různých životních údobí (dítě, dospělý, stařec) a podle různých schopností pocházejí od tělesné látky a vysvětlují se tělesnými rozdíly.
    Konkrétní živý člověk je jednota hmotného těla a duchovního životního základu. Viditelně se člověk projevuje tělesně. Proto je také schopen zjevného dějinného vztahu k druhému člověku a k celému lidskému společenství. Osoba značí především protiklad vůči věci. Člověk není věc, nýbrž rozumná bytost.
    Dále značí osoba něco o sobě, tedy něco svéprávného, samostatného, nesdělitelného. Osoba je tedy rozumná podstata, úplná svézákonná a jinému nesdělitelná. Každý člověk je osoba, protože každý člověk má rozumnou přirozenost. Lidská duše schopná sebevědomí je spojena s tělem v jednu podstatu - v člověka. Proto člověku přisuzujeme schopnost sebevědomí a říkáme o něm, že je osobou.
   Osoba v širším smyslu je bytost, která je o sobě, tedy skutečná, jedinečná podstata, svého druhu úplná. Nepřísluší k žádnému podmětu jako něco nahodilého. Není částí celku (ani celistvou jako třeba ruka, ani druhovou, jako tělo). Náleží sama sobě a nesdílí sebe s jinou podstatou (jako duše). Cokoli koná, koná skrze sebe, takže její skutky patří jí samé.
    Osoba v užším smyslu a obecnějším je rozumem nadaný tvor, člověk, který o sobě ví nebo může vědět.
     Rozumná lidská přirozenost není pouze něčím daným a hotovým, nýbrž je také něčím, co je nadáno schopností vyvíjet se a zdokonalovat se. Člověk je osobou, ale usiluje o víc. To, co je navíc je osobnost. Zatímco osobou se člověk rodí, osobností se stává. Platí to v tom smyslu, že si nejen uchovává vlastní svébytnost, nýbrž ji obohacuje a prohlubuje poznáváním, volbou a uskutečňováním hodnot.
     Hodnotou se rozumí nějaké dobro, které je hodno lidského zájmu a úsilí. Hodnoty nejsou stejného řádu. na nejnižším stupni jsou hodnoty hmotné, tělesné, hospodářské, výše pak stojí hodnoty vědecké, umělecké, mravní a jiné. Právě úsilím o vyšší hodnoty převyšuje jeden člověk druhého člověka.
A tak podle různého vztahu k hodnotám a na různém stupni jejich uskutečnění se zakládá různost osobností.
    Etika osobnosti je výraz jejího vnitřního ustrojení a jejího vlastního bytí. Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce. A tak je etika osobnosti především etika bytí, a teprve pak etika činu. První požadavek mravnosti je být sám dobrý; dobře činit je už požadavek druhotný, který důsledně vyplývá z prvého.
Člověk jako osobnost samozřejmě nežije izolovaně, osamoceně. Povaha lidské existence je dialogická: žije ve společenství. teprve v něm dosahuje osobního naplnění svého života. Osobnost je individuum chápané jako sjednocení k sebeuskutečnění v kontaktu se svým prostředím. jde tedy o jednotnou strukturu, která je poměrně neměnná, přesto však vnitřně dynamická, zdokonalující se v kontaktu s okolním prostředím a vlivem rozvoje poznání.
    Přirozený vývoj lidské osobnosti neboli prohlubování osobní jedinečnosti současně s pokorou a odevzdaností, probíhá ve třech fázích. Má-li být člověk plně sám sebou a žít naplno, musí se:
1) soustředit sám v sobě: člověk musí uskutečňovat své vztahy v hmotných skutečnostech, které ho obklopují, a přitom nalézt sebe samého a usilovat o vnitřní zdokonalení, tozn. namáhavě budovat svého ducha prostřednictvím hmoty;
2) vyjít ze sebe a oddat se: soustředit se v "druhém"; třebaže je myslící bytost přirozeně odlišena, přesto každý člověk tvoří se všemi podobnými jediný systém, z něhož se nemůže docela vymknout; člověk nemůže dojít k vlastnímu cíli, jestliže sám ze sebe nevyjde a nesjednotí se s ostatními lidmi tak, aby tímto sjednocením získal jisté zdokonalení svém vnitřním světě;
3) člověk se musí věnovat - najít střed v něčem větším, než je on sám. Člověk hledá a objevuje vlastní střed v něčem vyšší rázu (např. jako národ, lidstvo); střed, který nestojí přímo vedle něho, ale který člověka samého přesahuje, a to buď relativně a omezeně (národ, lidstvo) nebo absolutně a neomezeně (bůh). Člověku tedy nestačí k všestrannému rozvoji své osobnosti rozvíjet sám sebe, ani pouze dát se druhému - sobě rovnému, ale musí také podřídit a přivést svůj život k tomu, co absolutně i relativně přesahuje.
     Základem spořádaného a plodného soužití je zásada, že každý člověk je osoba, to je přirozená  podstata, nadaná rozumem a svobodnou vůlí, a tedy člověk je nositelem práv a povinností, které spolu pramení přímo z této podstaty. Tato práva a povinnosti jsou proto všeobecná, neporušitelná a nezcizitelná.
     Dříve než začneme mluvit o právech člověka, podotýkáme především, že člověk má právo na život, nedotknutelnost tělesnou, na nutné a dostatečné prostředky k způsobu života důstojnému člověka (Viz: Listina lidských práv a svobod, která je součástí Ústavy České republiky, čl. 6, hl. II.) , zejména pokud jde o výživu, oděv, bydlení, odpočinek, lékařskou péči a nezbytné sociální služby. Proto má právo na zabezpečení pro případ nemoci, pracovní neschopnosti, vdovství, stáří, nezaměstnanosti a pro jakýkoli jiný případ ztráty prostředků k obživě nebo jiných nutných věcí vlivem okolností, nezávislých na jeho vůli.
   Přirozené právo dává každému člověku nárok na úctu k jeho sobě, právo na dobrou pověst (Viz: Listina lidských práv a svobod, čl. 10, hl. II.), na svobodu v hledání pravdy, na svobodu projevu jeho názorů, na svobodu v pěstování umění (Tamtéž, čl.15), a to ovšem v jistých mezích, dovolených mravním řádem a požadavky obecného blaha. Člověk má konečně právo na pravdivou informaci o veřejném dění (Tamtéž, čl. 17).
     Z lidské přirozenosti vyplývá také právo člověka podílet se na kulturních hodnotách, tedy práva na základní vzdělání, na technickou přípravu nebo na odborné vyškolení pro budoucí povolání, odpovídající vývojovému stupni příslušného státního společenství. Přitom musí být dbáno toho, aby měl člověk přístup k vyšším stupňům vzdělání, má-li k tomu vlohy, tak aby lidé pokud možno zaujímali ve společenském životě místa a brali na sebe odpovědnost podle svého přirozeného nadání a podle získaných schopností.
     Mezi přirozená práva člověka patří také právo vyznávat náboženství podle toho, jak mu to velí jeho svědomí, a tedy soukromě i veřejně vyznávat své náboženství a žít podle něho (Tamtéž, čl. 16).
Člověk má dále právo svobodně si zvolit svůj životní stav: má tedy právo vstoupit do manželství, založit rodinu, a to na základě rovnosti práv a povinností mezi mužem a ženou; rovněž má právo zdržovat se života v manželství, ať už důvodů profesionálních (např. se někdo chce zcela naplno věnovat umělecké tvorbě nebo své životní profesi), nebo proto, že se rozhodl pro kněžství nebo řeholní stav (Tamtéž, čl. 10).
     Rodina, založená na svobodně uzavřeném a nerozlučitelném manželství, je a musí být považována za přirozený a podstatný zárodek společnosti. Z toho plyne, že o rodinu musí být pečlivě postaráno, a to jak po stránce hospodářské a sociální, tak i kulturní a mravní; taková opatření mají upevňovat její pevnost a usnadňovat splnění jejího zvláštního poslání. Rodičům náleží přednostní právo děti živit a je vychovávat.
    Přejdeme-li k hospodářské oblasti, vidíme, že člověk má přirozeně právo na práci, jakož i svobodnou podnětnost při práci. S tím je nedílně spjat nárok člověka na takové pracovní podmínky, které neohrožují jeho zdraví ani dobré mravy. Pokud jde o ženy, mají právo na pracovní podmínky, slučitelné s jejich spravedlivými nároky a s jejich povinnostmi manželky a matky.
    Z důstojnosti lidské osoby vyplývá též právo uplatnit při vykonávání hospodářské činnosti vlastní odpovědnost.
    Kromě toho musí být zvlášť zdůrazněno právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu (Tamtéž, čl. 26, hl. IV.), a dále na odměnu za práci (Tamtéž, čl. 28), stanovenou podle měřítek spravedlnosti, a tedy na odměnu dostatečnou, úměrnou hospodářským podmínkám podniku, tak aby pracující člověk a jeho rodina měli životní úroveň, odpovídající lidské důstojnosti.
    Na lidskou přirozenost též navazuje právo na soukromé vlastnictví (Tamtéž, čl. 11), a to i pokud jde technické prostředky, materiál výroby, a výrobky. Toto právo účinně chrání důstojnost lidské osoby a usnadňuje výkon zodpovědných úkolů na každém pracovním úseku. Upevňuje klidný chod rodinného života a podporuje vnitřní mír a blahobyt ve státě. Přitom dlužno dodat, že právo na soukromý majetek plní též určitou sociální funkci.
     Vzhledem k tomu, že člověk je svou přirozeností tvor společenský, má právo shromažďovat se a sdružovat se (Tamtéž, čl. 20) s jinými, jakož i právo propůjčovat těmto svým sdružením taková uspořádání, jaká považuje za vhodná k dosažení cílů, které si stanovil, když se spojil s jinými lidmi. Dále má právo rozvíjet v těchto sdruženích vlastní iniciativu a na vlastní zodpovědnost sledovat dosažení vytčených cílů.
     Každý člověk má právo na svobodu pohybu a stěhování jak uvnitř daného státu tak i mimo něj, totiž přestěhovat se do jiného státu (Tamtéž, čl. 14). Tím, že někdo je občanem nějakého státu, nepřestává být členem velké lidské rodiny, občanem světového společenství všech lidí.
     Z osobní důstojnosti člověka vyplývá také právo aktivně se účastnit veřejného života (Tamtéž, čl. 21) a přispívat svým přínosem k uskutečňování obecného blaha. Člověk nesmí být považován za předmět a trpnou složku společenského života, je a musí být a zůstat jeho nositelem, základem a cílem.
Uvedená přirozená práva jsou v témže člověku, který je jejich nositelem, nedílně spojena s povinnostmi, které oněm právům odpovídají. Práva a povinnosti mají svůj základ, svůj zdroj a nezničitelnou sílu v přirozeném zákoně; ten dává lidem práva a ukládá povinnosti.
    Tak například právu člověka na života odpovídá povinnost starat se udržení vlastního života; právo na důstojný způsob života souvisí s povinností důstojně žít a právo na svobodné hledání pravdy je spojeno s povinností pravdu den co den více a lépe poznávat a hledat.
     Z toho jako důsledek vyplývá, že v lidském soužití odpovídá přirozenému právu jednoho jistá povinnost ze strany ostatních lidí: povinnost uznávat ono právo a mít je v úctě. Každé základní osobní právo člověka bere svou vílu a moc z přirozeného zákona, který ono právo propůjčuje a příslušnou povinnost ukládá. Tedy ti, kdo se domáhají svých práv, ale na své povinnosti zapomínají nebo je zanedbávají, podobají se lidem, kteří na jedné straně něco vytvoří, a na druhé straně to zase ničí.
   Člověk je od přirozenosti tvor družný, a proto musí žít s druhými lidmi a sledovat také jejich dobro. Uspořádané lidské soužití tedy vyžaduje, aby lidé navzájem svá práv a povinnosti uznávali a podle nich žili. To však také vyžaduje, aby každý velkomyslně sám přispíval k vytváření takového prostředí, ve kterém by byla práva respektována a povinnosti plněny stále lépe a bedlivěji.
    Nestačí například uznávat právo člověka na nutné prostředky k obživě; je třeba podle vlastních sil usilovat o to, aby každý člověk měl tyto prostředky v dostatečné míře.
     Dále je nezbytné, aby lidské soužití bylo nejen uspořádané, nýbrž aby přinášelo lidem hojný prospěch a užitek. To vyžaduje, aby lidé navzájem svá práva uznávali a respektovali, a plnili povinnosti, jež oněm právům odpovídají, a také aby též sami spolupracovali v nejrůznějších formách a podnicích, jak je dnešní společnost vytváří.
     Osobní důstojnost, vlastní každému člověku, vyžaduje, aby člověk jednal cílevědomě a svobodně. Proto, máme-li na mysli lidské soužití, každý člověk musí mít vědomě v úctě práva druhého, plnit své povinnosti a nejrůznějším způsobem pomáhat druhým, a to z osobního rozhodnutí a přesvědčení. Má tak jednat z vlastní iniciativy, na základě vědomí odpovědnosti, a nikoli z donucení nebo nátlaku, přicházejícího většinou zvenčí. Soužití, spočívající pouze na vztazích síly, není opravdu lidské. K takovému soužití je totiž nevyhnutelné, že lidé jsou omezováni ve své svobodě, místo, aby sami sebe podněcovali ke zvýšení úrovně svého života a ke zdokonalování sebe.
     Proto lidské soužití je tehdy řádně uspořádané, plodné a v souladu s jejich osobní důstojností, když spočívá na pravdě. K takovému soužití dojde jen tehdy, když občané vedení spravedlnosti budou hledět mít v úctě jak práva druhých, tak i plnit své povinnosti; pokud se nechají vést tak velkou láskou, že budou cítit potřeby druhých jako své vlastní, že druhé zahrnou do účasti na svým statcích, a budou usilovat o větší a větší pospolitost v oblasti duchovních hodnot. Avšak ani to ještě nestačí. Lidské soužití se vytváří svobodně, v souladu s osobní důstojností lidí, kteří byli přírodou obdařeni rozumem, a proto jsou zodpovědní za svou činnost.
    Lidské soužití musíme považovat především za skutečnost řádu duchovního. Prostřednictvím této skutečnosti si lidé ve světle pravdy sdělují navzájem své poznatky; v ní se mohou dožadovat svých práv a plnit své povinnosti; v ní jsou vedeni k tomu, aby usilovali o mravní dobro; v ní mají z kterékoli krásné věci společně radost a potěšení; ustavičně jsou ochotni jakoby přelít do druhých to nejkrásnější a nejlepší, co sami obsahují. Lidé řídí všechny tyto statky a ony se dotýkají všech projevů kulturních, života hospodářského, společenských zařízení, politických hnutí a zřízení, právního řádu a konečně všech ostatních stránek, které lidské společenství navenek vytváří. Řád, který vládne mezi lidmi, je rázu duchovního. Tento řád spočívá na pravdě, uskutečňuje se podle příkazů spravedlnosti, vyžaduje vzájemnou lásku, je jí oživován a zdokonalován, a konečně vyžaduje, aby v něm byla uchována plná svoboda všech jeho členů, a aby se co nejvíce blížil požadavkům rovnosti a lidskosti.
Současnou společnost charakterizují tři základní jevy:
1) Je to především hospodářská a společenský vzestup pracujících lidí. Dnes je u všech pracujících lidí živý požadavek, aby byli považováni za plně nadaní dary rozumu a za plně svobodné; aby už nebyli vydáni napospas libovůli druhých, nýbrž aby se mohli plně účastnit všech odvětví lidského života, tedy i oblasti hospodářské, politické, života společenského i kulturního.
2) Druhý jev je vstup ženy do veřejného života. U ženy se víc a více probouzí vědomí její lidské důstojnosti. Žádá, aby byla považována za plnoprávnou osobnost, tak jak je to v souladu s její důstojností, a to jak v rodině, tak i ve veřejném životě.
3) Lidé na celém světě buď už jsou občany nějakého samostatního státu, nebo se jimi v nejbližší budoucnosti stanou. Nikdo nechce být podřízen politické moci mimo vlastní stát nebo národnostní skupinu. U mnoha lidí mizí pocit méněcennosti, který přetrvával u některých skupin z minulosti. Posiluje se vědomí, že všichni lidé jsou si rovni, protože mají stejnou lidskou přirozenost. Proto jakékoli národnostní, rasové nebo třídní odlučování už nemá vůbec žádné zdůvodnění.

3. Rozum a svobodná vůle
     Rozum je první činitel v lidském jednání. Jeho význam je takový, že bez dostatečného poznání nelze vůbec mluvit o lidském skutku. Poznání nutné k lidské činnosti je úkon rozumu, který nám ukazuje, že nějaký předmět činnosti je v souladu nebo v rozporu s mravním řádem. Poznání se může týkat buď samotné jednání, které člověka provádí, nebo se týká mravnosti, pokud je dané jednání srovnáváno s pravidlem mravnosti.
     Lidský život stojí na myšlence mravní zodpovědnosti. ale zodpovědnost je možná jedině tam, kde je svoboda. Chválíme-li nebo odměňujeme-li někoho., činíme tak proto, že měl sice možnost jednat špatně, ale jednal dobře. Haníme-li a trestáme-li někoho, činíme tak proto, že měl sice možnost jednat dobře, ale jednal špatně. V jednotlivém člověku je ovšem svoboda omezena různými vlivy: věkem, pohlavím, zdravotním stavem, prostředím a výchovou. Každý vnější vliv, nátlak, hrozba, naděje na odměnu nebo strach z trestu umenšují svobodu nebo ji i zcela ruší. Ale k mravnímu životu se nevyžaduje jen svoboda od vnějšího nátlaku, nýbrž i vnitřní možnost svobodného rozhodování. Osoba jako rozumná a svézákonná bytost je vnitřně svobodná i v tom případě, že je vnějším násilím donucena k nějakému jednání.
    Vnitřní přesvědčení a vnitřní souhlas nelze vynutit. Člověka nemůže nikdo donutit, aby si myslel něco jiného, než si myslí, nebo aby chtěl něco jiného, než chce. Někdo ho může stíhat, věznit, ubíjet k smrti, ale nemůže ho učinit nevlastním, neosobním a nesvobodným. Svoboda je zakotvena v lidské osobě. Otroctví je vždy omezení vnější vnější svobody, ale nikoli vnitřní svobody, která je nevykořenitelná a neporušitelná jako osoba sama. Ve svém nitru je člověk svým pánem, i kdyby byl sebe více spoután a zotročen.
    Lidský život je opravdu lidský, pokud je závislý na vůli člověka, tedy je-li dobrovolný. Lidská vůle je schopnost, která jde za rozumem. Předmětem lidské vůle je pouze dobro. Vůle nemůže chtít něco jiného, než dobro. Proto i když fakticky tíhne za objektivním zlem, směřuje k němu jen proto, že je rozum předkládá vůli jako dobro. Člověk chce svou vůlí vlastní zdokonalení, vrcholné štěstí. Jde-li člověk za zlem, děje se tak proto, že rozum špatně vede vůli a představuje jí jako dobré to, co je ve skutečnosti zlé.
     Samotná lidská vůle je snahové napětí mysli, které si je vědomo cíle svého díla. To, co z ní vychází, lze vymezit niterností a poznáním. Dobrovolné je to, co vychází z vůle jako z vnitřního základu, když je známý cíl. Dobrovolné nutně předpokládá úkon. Proto také nechtění patří do kategorie dobrovolného. Obojí - nejednat i nechtít je dobrovolné.
     Od pojmu dobrovolného je třeba odlišovat nedobrovolně chtěné. Nedobrovolně chtěné je to, co člověk chce, aniž by to směřovalo k uskutečnění. (Např. někdo chtěl zabít svého soka v lásce. při lovu střelil do houští a místo jelena usmrtil svého soka. Cílem jednání bylo usmrcení jelena. Smrt soka, k níž došlo, byla sice chtěná, ale ne dobrovolná).
    Opakem dobrovolného je nedobrovolné, totiž to, co odporuje vůli. Vůli odporuje:
1) násilí : síla a nátlak, který přichází zvenčí,
2) strach : duševní zmatek v přítomnosti hrozícího nebo obávaného zla; strach umenšuje dobrovolnost,
3) žádostivost, která buď předchází lidskému jednání nebo ho následuje,
4) nevědomost, čili nepřítomnost znalosti, která by u člověka normálně být měla; pochází buď z nezaviněné neschopnosti člověka získat poznání, nebo z jeho zaviněné neochoty či lenosti osvojit si poznání.
     Zatímco dobrovolné jednání je prostě skutek člověka, který vychází z vůle jako z vnitřního principu, řízeného předběžným poznáním rozumu, něco jiného je svobodná činnost. Každé svobodné jednání je zároveň také dobrovolné, ale každý dobrovolný skutek nemusí být svobodný. Jsou totiž také dobrovolné skutky nutné: tak člověk dobrovolně, a přece nutně, čili nesvobodně, touží do dobru. K vymezení svobody nestačí nedeterminovanost, neurčenost. Kdybychom ztotožnili svobodu vůle s neurčeností vůle, tak bychom ji ztotožnili s pouhou nahodilostí. Neurčenost je pouze pole působnosti svobody, toliko prostor k jejímu uplatnění. U rostlin či zvířat příroda jistým způsobem předem stanoví a určí cíl pohybu. Člověk soudí o cíli své touhy a pohybu sám, sám posuzuje a měří hodnotu věci srovnáváním s jinými hodnotami.
     Svoboda nespočívá jen ve volnosti činit cokoli, a dokonce ani ne ve volnosti páchat zlo. Ve zlu je svoboda jen zdánlivá a nepravá. Pravou svobodu nalézá ten, kdo se netáže od čeho se chci osvobodit, nýbrž k čemu.
     Svobodná vůle je moc srovnávat to či ono dobro s dobrem nejvyšším. Být svobodný tedy znamená moci zhodnotit dobro, aktuálně a bezprostředně žádoucí. Člověk nemůže chtít opak toho, co naposledy zhodnotil či posoudil jako lepší. To by jednal nesmyslně: snahové napětí následuje úsudek.
     Svoboda je vlastnost každé rozumné bytosti. Svobodný je ten, kdo je prostý jak vnějšího násilí, tak i vnitřní nutnosti. Skutek vynucený vnějším násilím není svobodný a nemůže se tomu, kdo jej vykonal, přičítat ani za zásluhu ani za vinu. Rovněž nelze za svobodné pokládat bezděčné a samovolné úkony, kterým nepředchází rozumová úvaha. Na svobodě se zakládá zodpovědnost, kde není svobodné volby, tam není odpovědnost. A protože odpovědnost je břemeno, které člověk nerad nese, stává se mu nejednou i sama svoboda těžkým břemenem, které by rád odhodil.
     Je lidská vůle opravdu svobodná? V lidském vědomí jsou tři velké ideje, které opravňují úsudek, že vůle je svobodná:
1) Idea hodnoty: člověk nežije mimo dobro a zlo, ale mezi dobrem a zlem. Mimo dobro a zlo jsou jen přírodní síly, rostliny a zvířata, ale nikoli člověk, i kdyby to byl člověk zaostalý. Hluboko v lidském vědomí tkví rozdíl mezi dobrem a zlem.
2) Idea odpovědnosti: cítíme se vázáni svými činy. Nemůžeme se zříci svých činů.Činy vždy zůstávají výsledky naší vůle a dál v nich trvá obraz naší osobnosti. Žádným vymlouváním, zastíráním, maskováním ani předstíráním toho, že nevidíme a neslyšíme, neunikneme z dosahu mravní odpovědnosti.
3) Idea odplaty: v lidském nitru je něco, co nám schvaluje dobré skutky a co nám vyčítá zlé. Tohoto odplatitele-odměňovatele ve svém nitru můžeme umlčovat, ignorovat, narkotizovat - probudí se však pokaždé znovu. Idea odplaty předpokládá ideu svobody a žádnými vytáčkami nelze tu svobodu vyložit jako nějaký sebeklam - nezbořit přitom samy základy mravnosti.
     Lidská svoboda však není naprostá. Svoboda není jen sebeurčování nezávislé na žádné vnější a vnitřní podmínce. Každé svobodné rozhodnutí závisí předně na rozumovém poznání skutku, a za druhé na dobru, obsaženém v tom skutku. Jako rozum může dospět k poznání nějaké pravdy jen tehdy, když ta pravda začne na něj nějak působit, tak i vůle se může přiklonit k nějakému dobru, teprve když jí rozum to dobro představí jako předmět jí přiměřený.
     Svoboda není jen filozofická či psychologická skutečnost, nýbrž i lidský, mravní úkol. Ten úkol spočívá v odporu jak proti vnějšímu násilí, tak proti vnitřní nutnosti. Člověk je svobodný, nebrání-li mu žádná ani vnější ani vnitřní překážka v uskutečnění dobra, které chce uskutečnit. Vnitřní překážkou mohou být neovládnuté emoce, které ztěžují rozumovou úvahu a tím i svobodné rozhodování.
     Svědomí je úkon praktického rozumu, kterým člověk hodnotí konkrétní úkon podle shody či neshody s mravním řádem. Nezaujaté pozorování vede k poznání, že základem svědomí je mravní smysl, totiž zvláštní vloha či spíše řečeno sklon a schopnost poznávat obecné zásady mravního jednání a pociťovat jejich příkaznou a zavazující moc.
   Je to vloha daná před jakýmkoliv výchovným působením. A proto je také nevykořenitelná, jak lze doložit rozborem špatného svědomí. Špatné svědomí není jen poznání vlastní chyby nebo pouhé vědomí viny, nýbrž původní, hlubinná a existenciální odezva celé lidské osobnosti proti mravnímu zlu. A tu odezvu nelze přehlušit ani příjemnými smyslovými požitky, ani vyrvat z vědomí nějakým rozumovým pochodem.
     Podobně jako máme přirozený smysl pro krásno v přírodě a v umění, ačkoli se záliby u jednotlivých lidí liší, tak máme smysl pro povinnost, ať už jej spojujeme se stejnými individuálními úkony nebo ne.
   Svědomí se prvotně vztahuje k osobám a k jejich činům, a hlavně k sobě samému a vlastním činům. Svědomí však nespočívá samo v sobě, nýbrž závisí na vyšší sankci, která se projevuje přísným smyslem pro povinnost a odpovědnost.

4. Původ dobra a zla
   Kant tvrdí, že toto rozlišení dobra a zla pochází od kategorického imperativu, kterým je mravní povinnost. Tato povinnost je člověku vnucena zvenčí. Stojí mimo člověka, a podle toho i celý mravní řád, kterému se člověk má podrobit, stojí mimo člověka.
    Sociologismus (Durkheim, Marx) vysvětluje vznik mravního řádu jako výsledek společenského tlaku. Mravní svědomí člověka je podle toho jen projev kolektivního zájmu, který je diktován společenskými potřebami. Normou dobra nebo zla se stává vůle lidu, třídy, strany, rasy, atd.
     Pokusíme-li se na věc dívat realisticky, začneme u Sokrata. Sokrates viděl měřítko spravedlnosti a nespravedlnosti v samotné přirozenosti člověka. Hlas svědomí mu pramení z hlubin přirozenosti a tlumočí její zákon. Člověk má jednat v souladu se zaměřením své přirozenosti. To je pro něj dobré.
   Zlo je vše, co odporuje dokonalosti člověka. Protějškem k zajištěnému postavení, kam člověk ustupuje, aby se vyhnul obavám před jeho ztrátou, je moc, která do něho tuto úzkost vlévá a před níž prchá. Člověk však má také strach ze svobody, která je mu dána, protože se musí rozhodovat zodpovědně. Bojí se zodpovědnosti, že se rozhodně špatně. To, čeho se člověk bojí je zlo.
    Zlo není vlastní realita, samostatná podstata, která by byla sama od sebe. Zlo je nějaký nedostatek toho, co by ve věci mělo řádně být. Není to jen pouhé omezení či zkrácení bytí, nýbrž chyba: když nějaká věc není taková, jaká by měla být - když jí chybí něco, co by správně mít měla. Když je nedostatek způsoben nějakým vnějším činitelem, je to tzv. zlo fyzické. U lidského jednání však může být ještě nedostatek jiného druhu - nedostatek morální - morální zlo. Fyzické zlo postihuje pouze nějakou patřičnou vlastnost člověka, a může mu tedy v nějaké míře ztížit život. Morální zlo postihuje člověka celého, jeho osobnost, protože mu znemožňuje dosažení konečného cíle, a tím postihuje celou jeho osobnost, která je tak odvrácena od pravého konečného cíle, vyloučena z ovládání a užívání tohoto cíle.
   Zlo fyzické a morální zlo vzájemně nesouvisejí: po stránce morální nezáleží na tom, zda člověk koktá nebo nekoktá, nýbrž záleží na tom, zda mluví pravdu či lež.
    Všeobecně lze říci, že člověk na všech kulturních stupních nejdřív označuje za zlo to, od čeho se těsně předtím osvobodil, a nejvíce se obává toho, aby do toho svou vinou znovu neupadl. Pro primitiva jsou zlé moci nejdřív takové, které na něho sesílají krupobití, sucho, kobylky a nemoci, ale i takové, které přepadají jeho duši a vnukují mu nenávist, závist, touhu zabíjet a jiné zlé nápady. Tyto moci nejsou od božských mocí ještě dost ostře odlišeny.
     Pohané obrácení na víru označovali dosud uctívané bohy jako démony. Z kultu přírodních mocí se v této křesťanské perspektivě stalo kouzelnictví a služba ďáblu.
    Pro dnešního člověka je subjektivně závažný způsob vzniku zla z nedokonalého potlačení přirozených životních sklonů. přirozený životní sklon je potlačen tehdy, když buď jeho cíl nebo podnět k němu, nebo oba současně jsou vyřazeny z vědomí. Každopádně to působí tak, že zde působí vědomě nepojmenované a nezacílené napětí. Výsledkem je zážitek neklidu a promítání jeho zdroje někam navenek, do okolí.
     Je-li sklon k řádnému růstu a přirozenému životu omezen, pak se nepřirozeně zablokovaná energie snadno deformuje v ničivou sílu. Destruktivnost je výsledkem ne-řádně prožitého života. Individuální a společenské podmínky, omezující energie životního růstu, usnadňují destruktivnost. Ta se pak stává zdrojem, z něhož vycházejí různé projevy zla.
     Psychologickým dopadem neuplatnění se člověka v přirozeném a řádně uceleném životě je neuróza jako výsledek nevyřešeného konfliktu mezi schopnostmi a silami člověka a těmi nepřirozenými činiteli, které znemožňují jejich rozvoj a účinné uplatnění. Nedosáhne-li člověk zralosti, spontánnosti plného a skutečného prožívání sebe sama, trpí jistým defektem, nedostatkem.
Negativistické stanovisko, že člověk je zásadně destruktivní a sobecký, vede k názoru, že etické postoje a chování spočívají pouze v potlačování zlých hnutí; člověk má pak alternativu: buď potlačovat zlo, nebo hledat ve zlu zalíbení. Oba způsoby,jak potlačení, tak libování si, jsou pouze dvěma způsoby nedokonalého řešení konfliktů při potlačování nutno rozlišovat mezi:
1) potlačením uskutečnění zlého popudu,
2) potlačením vědomí popudu.
k1) V prvém případě není potlačován popud sám, ale je to, co by následovalo: např. člověk se sadistickými sklony, v nichž se snaží násilím si podřídit okolí, a který se obává nesouhlasu, protože mravní zásady mu zakazují dát průchod svému popudu, ten se pak zdrží svého jednání. Výsledek není uspokojivý, protože je neúčinný proti samotným destruktivním sklonům.
k2) Vyšším stupněm účinnosti, jak se vypořádávat s popudy zla, spočívá v nepřipouštění takových podnětů, aby se staly uvědomělými, takže by vědomé pokušení neexistovalo. Potlačení značí, že existujícímu podnětu není dovoleno vniknout do vědomí nebo že je z vědomí rychle vytlačen. Potlačit podnět značí odstranit jej z vědomí, ale nikoli odstranit jej z člověka samého. Zatlačený podnět nadále trvá a má hluboký vliv na člověka - třebaže si toho člověk není vědom: např. sadista, protože si není vědom své úchylnosti, žije s přesvědčení, že násilím ovládá jiné lidi proto, že je pro ně lepší, když je ovládá on, než kdyby je ovládal kdokoli jiný, anebo proti, že má silný pocit odpovědnosti vůči nim; tak člověk, který se stal následkem přetvoření svého prostého sadismu v rafinovanější, může této své úchylnosti využívat se stejným účinkem, jaký by měl jeho prostý, nezakrývaný sadismus: totálně ovládat a řídit. Takový jedinec se cítí být nadřazený, avšak jeho vliv na jiné lidi je často ještě ničivější, protože se lze těžko bránit jeho zdůvodněné horlivosti.
   Kdyby člověk byl opravdu zlou bytostí a ctnost jen jeho vítězstvím nad sebou, pak by dobrý a ctnostný život byl nadlidský, což je nesmysl. Řádný a tedy normální lidský život je dobrý. Zlé podněty nelze prostě jen potlačovat, ani se v nich pouze vyžívat, nýbrž je nutno je tvořivě umírňovat. Člověku je přirozeně dána snaha využívat své tvůrčí, vynalézavé životní síly. Proto jeho snahy pozůstávají hlavně v odstraňování překážek v sobě a ve svém prostředí, které brání jeho životnímu růstu a využití jeho schopností.
Dobro je tedy to, co je v souladu s pravým konečným cílem, co k němu vede.
Zlo je to, co je v rozporu s pravým konečným cílem, co jej vylučuje.
Z toho vyplývá, že dobro i zlo je určováno vztahem k pravému konečnému cíli. Vyplývá ze vztahu k tomu cíli. Proto konečný cíl je základní a první norma mravního a tedy i společenského života. Povaha lidského jednání z hlediska mravního je vcelku určena tím, co je v něm obsaženo, co jej ovlivňuje. Základní hodnota je ta, kterou má dané jednání samo o sobě, jako ryze lidské, bez ohledu na okolnosti. Celkovou hodnotu však ovlivňují také okolnosti, a zejména úmysl jednajícího.
Okolnosti:
- mohou být bez významu pro mravní hodnotu jednání - např. opít se vínem bílým nebo červeným,
- mohou mravní hodnotu jednání zvyšovat nebo nehodnotu nebo snižovat - např. ukrást více nebo méně,
- mohou přidávat novou zvláštní hodnotu nebo nehodnotu jednání - např. znásilnění a znásilnění nezletilé osoby.
Cíl jednání: je objektivní cíl samotného jednání.
Úmysl jednajícího: je subjektivní cíl, který sleduje ten, kdo skutek provádí.
     Z věci samotné je jasné, že jednotlivé lidské jednání může mít z mravního hlediska více různých momentů. Přitom rozhodující a základní je složka objektivní, mravní hodnota jednání samého, protože pouze jednání samo je prostředek k dosažení cíle. Zvolíme-li vědomě jednání, které k cíli nevede, vylučuje jej, pak vylučuje cíl sám. Z toho je pak jasné, že k dosažení mravně dobrého nelze s úspěchem užít mravně špatných prostředků.
     Individuální nebo sociální úchylka od řádného či normálního způsobu jednání je důsledek poruchy (dezintegrace) nebo dokonce zhroucení žebříčku životních hodnot a kulturních významů člověka. Tato porucha je prožívána jako odcizení. Odcizením se zde rozumí způsob zkušenosti, kdy osoba zakouší sebe samu jako něco cizího; kdy člověk neprožívá sám sebe jako aktivního nositele a uživatele vlastních sil a schopností; naopak pociťuje sám sebe jako ochuzenou bytost, jako věc, žijící v závislosti na vnějších silách, do kterých promítá svou podstatu. Odcizení není jevem pouze novodobé společnosti, třebaže v některých novodobých společnostech je různými okolnostmi v nějaké míře podporováno.
   Zážitek odcizení, odloučení od bližních, ale i od sebe samotného vyvolává úzkost. Být odloučen znamená být zbaven možnosti plně (také společensky) využít svých lidských schopností a sil.
Touha po naplnění smyslu života ve vrcholném štěstí je přirozeně nejmocnější snahou člověka. Je to síla, která drží pohromadě celou lidskou skupinu. Tohoto naplnění a sjednocení lze přirozeně dosáhnout v lásce.
     Přesto mnoho lidí nedosahuje tohoto sjednocení, resp. usiluje o jeho dosažení nevyzrálými či zvrácenými projevy lásky. K nevyzrálým projevům lásky patří symbiotické spojení. Symbiotické spojení má svůj biologický vzor ve vztahu mezi těhotnou matkou a plodem. jsou dva a přece jen jedno. Žijí spolu (sym-biosis), jeden potřebuje druhého. Plod je částí matky; dostává od ní vše, co potřebuje. Projevy symbiotického spojení se mohou projevovat různě. Pro jejich zpřehlednění lze uvést dvě krajní, pólové polohy: činnou a trpnou.
    Trpný projev symbiotického spojení je forma krajního podřízení se, což lze označit jako masochismus. Masochista se snaží uniknout zážitku oddělení a odloučení tím, že dělá ze sebe nedílnou část jiné osoby, kterou se chce nechat řídit a vést.
    Činný projev symbiotického spojení je forma krajního uchvacování, dobývání, což lze označit jako    sadismus. Sadista se snaží uniknout svému zážitku osamocení tím, že činí jinou osobu částí sebe. Sadista je podobně závislý na svém poddajném partnerovi jako on na něm: rozdíl je v tom, že sadista rozkazuje, využívá, ubližuje a ponižuje, kdežto masochista si nechává poroučet, ubližovat, nechává se vykořisťovat a ponižovat. Je to zoufalá, ovšem také marná cesta k moci nad jiným člověkem, která se ho snaží změnit ve věc, v jeho majetek.
      V obou projevech symbiotického spojení jde o vyprazdňování a ochuzování smyslu života, a nikoli o jeho naplňování. V tomto vyprazdňování patřičného smyslu života spočívá zlo.
      Zlo jako lidský projev je výsledek zneužití lidské svobody k tomu, aby byl člověk zbaven něčeho, co je specificky lidské. Zlo však není svým původem není jen lidské, nýbrž také tragické. Dokonce i tehdy, když se člověk uchyluje k těm nejzaostalejším a nejzpozdilejším formám zkušenosti, nemůže nikdy úplně přestat být lidský. Nikdy se nemůže docela zbavit svého lidství. Ani jako živočich se člověk nemůže stát úplně zlým. Zlo je pokus překročit oblast lidského do oblasti nelidského. Zůstává to však stále něco lidského, protože člověk se nemůže stát pouhým živočichem zrovna tak, jako se nemůže stát vlastním bohem. Zlo je člověkova ztráta sebe sama při tragickém pokusu uniknout břemenu lidskosti, břemenu odpovědnosti za svobodné rozhodování, avšak tato ztráta je vždycky jenom dílčí, nikdy úplná.
      Zdrojem zla svobodně jednajícího člověka je předcházející svobodný nedostatek u volby: neuvažování o mravním pravidle. To se děje z několika důvodů. Předně opomenutím nebo zanedbáním pravidla. Regulace jednání vychází přímo od rozumu; člověk má svobodu: použít ho nebo nepoužít, ale chybuje pokud ho nepoužije. Tak ve chvíli, kdy - přes varování lékaře, přes dřívější dobré předsevzetí - člověk přijme nabízenou cigaretu, jedná bez uvažování o tom, co říká rozum. Z unáhlenosti zaviněné náruživostí, nebo z liknavosti svého chtění člověk opomene použít před svobodnou volbou rozumu, který by měl posoudit jeho úkon. to je nedostatek, ve kterém má zlo svůj původ. Nedostatek nespočívá v tomto nepoužití rozumu, nýbrž v jednání bez použití rozumu. tento nedostatek je svobodný, a není to samotné zlo. Okolnost, že musí být svobodný, spočívá v samotné přirozenosti vůle, která má iniciativu svého uplatňování. Ale tento svobodný nedostatek není zlo, neboť nežádá od vůle, aby stále uvažovala o tom, co je řádné a normální. Od vůle se žádá pouze to, aby nejednala v rozporu s řádem či normou nebo bez ohledu na ně.
      Stupně zla jsou zároveň stupni úpadku lidskosti člověka. Nejnebezpečnější jsou právě takové sklony, které jsou nejvíce zaměřeny k omezení života. Člověk má parciální, dílčí sklon vracet se zpět a podléhat úpadku, kdežto globální náchylnost k sebezdokonalení. To je pouze jiný způsob vyjádření toho, že člověk má vždy jen parciální, dílčí náchylnost ke zlu kdežto globálně sklon k dobru. Přes své globální založení je však ryze přirozený sklon k dobru slabý a nedostatečný k tomu, aby se natrvalo prosazoval. Ryze přirozená náchylnost člověka k dobru, k dokonalosti, k sebezdokonalování, k vlastnímu lidskému růstu je tedy příliš slabá. Je slabá vzhledem k vrozené genetické a jiné zátěži, zděděné po předcích, a vzhledem k člověkem narušenému životnímu prostředí. Tyto vnitřní a vnější zátěže stále znovu a znovu kladou řádnému a normálnímu sklonu hledat dobro a usilovat o sebezdokonalení v lidském růstu do cesty překážky: je tu neustálé pokušení k narcismu, k podléhání emocím, atd.
     Proto společnost vytváří státní zařízení, mající mj. také armádu, a toto sociální zařízení má pomáhat pokojnému a mírovému soužití v občanské společnosti. Tato zařízení však působí pouze vnějškově a sama o sobě mohou vést spíše jen udržení konfliktu ve společnosti v nějaké omezenější míře. Toto vnějškové úsilí státu se tedy neobejde bez působení církve, která disponuje hodnotami, jimiž působí vnitřně na člověka a na společnost v duchu jejich mravního růstu, lidského zdokonalení a všeobecného a úplného vykořenění války.

5. Normalita lidského jednání
     Skutečný obraz společnosti, předpokládaný při odlišování některých společenských jevů a činností jako patologických od jiných jako normálních musí brát v úvahu řád či pravidlo. Tento řád odpovídá řádu, který je vlastní fungující struktuře lidské přirozenosti. Tento řád či pravidlo bývá ve společnosti často normován. Z toho ale nevyplývá, že je nutně normován vždy a všude. Značná část řádného či pravidelného dění ve společnosti není vůbec normována, zatímco jistá část ne-řádného, úchylného dění se vyznačuje pseudonormovaností (např. zákon omerta, mlčení u mafie, a pod.).
     Podstatným znakem pravidelnosti, resp. setrvávání v řádu, z něhož má vycházet pojetí normality, je směřování lidského jedince k dokonalosti, k sebeuskutečnění, resp. k rozvoji vlastních přirozených vloh a schopností (A.H.Maslow). S tímto znakem úzce souvisí integrace, sjednocení, naplnění osobnosti jako měřítko řádné, čili pravidelné lidské činnosti. Člověk, který ztratí naději na možnost sebeuskutečnění a naplnění ve významných osobních vztazích, ve společenském dění a kulturní tvorbě, pozbývá závažné předpoklady integrace, ocitá se na prahu vlastní dezintegrace.
     Lidská normalita není založena pouze přírodně, třebaže má na lidskou přirozenost navazovat a směřovat k jejímu překonání. Proto romantický útěk k přírodě jako pokud odhodit konvence a obrodit či zdokonalit normu lidského života je scestný. Lidská normalita musí brát v úvahu řád vlastní funkční struktuře přirozenosti člověka; nemůže se však s ním pouze prostě ztotožňovat tak, že by pasivně ulpívala na jeho vnějších projevech, nýbrž musí směřovat k jeho překonání pomocí vyšší integrace, a tak ho přesahovat.
      Podle É.Durkheima je společenský jev normální tehdy, jestliže se vyskytuje v průměru společnosti toho druhu. Avšak zvětšený výskyt např. teroristických útoků na civilní obyvatelstvo do té míry, že se v některé společnosti stávají častými a obvyklými, nečiní z nich ještě řádné a pravidelné, ani normální činnosti společenského života. Početný výskyt nějakého patologického jevu ve společnosti sám o sobě ještě nezakládá jeho normalitu.
     Je třeba rozlišovat mezi řádnou či pravidelnou sociální činností (která se ovšem neshoduje s činností častou a obvyklou, ba někdy ani s činností označovanou jako normální, např. častá rozvodovost manželství ) a činností nepravidelnou, ne-řádnou (která rovněž není zcela totožná s činností neobvyklou a ojedinělou, ani s tím, co se uvádí jako nenormální).
   Sociologické výzkumy shledávají posun normy jako častý jev. Jev odchylující se od uznávané normy společenského chování, nemusí být proto ještě jevem patologickým, úchylným či úpadkovým (viz např. Michelangello, Rembrandt, van Gogh, aj.).
     Statistické modely (např. pravidelnost rozložení četnosti znaku, vyjádřené Gaussovou distribuční či frekvenční křivkou) usnadňují poznání normy tím, že vymezují homogenitu (sourodosti) lidské populace z hlediska proměnlivosti nějakého kvantitativního znaku jedince. Matematické abstrahování ideálního tvaru křivky usnadňuje odhalení stupně nesourodosti. Všichni jedinci, kteří spadají do Gaussova rozložení, tvoří stejnorodou populaci. Jednotlivé rozdíly jsou způsobeny náhodným činitelem. tuto hranice lze matematicky přesně stanovit. Konstituční rozdíly jednotlivců, kteří z hlediska nějakých znaků spadají do 95% rozmezí Gaussova rozložení, vznikají působením náhodných činitelů. O jedincích na okrajích Gaussovy zvonovité křivky lze říci, že mají dané znaky vyvinuté (na jednom okraji) nedostatečně a (na druhém okraji) nadprůměrně (a ve středu této křivky zase průměrně).
      Statistické pojetí normality svádí k neodůvodněné analogii, že nadprůměrnost např. inteligence (genialita), která se v lidské populaci vyskytuje v podobně malé početnosti jako podprůměrnost inteligence (slabomyslnost), je rovněž úchylná a patologická (viz např. Lombroso).
     K rozlišení normálního chování ve společnosti od chování nenormálního nemůže žádná společenská věda dospět sama o sobě, bez etiky. K rozlišení řádného a pravidelného jednání ve společnosti od jednání neřádného a nepravidelného nemůže věda dospět sama od sebe, bez filozofie.
     Pokud jde o zvláštní přínos Émila Durkheima k teorii deviace čili k teorii činnosti odchylné od normální činnosti, spočívá v jeho pojetí strukturální anomie (anomie - stav nebo činnost bez společenských norem). Podle Durkheima má každá společnost anomické oblasti, a tedy určitou kvótu úchylného jednání a chování; patologická situace nastává tehdy, pokud tato kvóta překročí svou střední hodnotu nebo klesne pod ni. To má být měřítkem toho, zda je ve společnosti příliš mnoho nebo příliš málo anomálií.
   Kritika Durkheimovy teorie: anomie, která se v nějaké míře vyskytuje v konkrétní společnosti, přirozeně nikdy nevyplývá z řádu fungující struktury dané společnosti. V podstatě nejde o nějakou strukturální, řádnou anomii, ani pokud dosahuje nějaké své střední míry. Ze stupně obvyklosti a častosti vyskytuje nějakého jevu, označovaného za středně rozsáhlou anomii, nelze vyvozovat její řádnost, pravidelnost, a tím méně normu. Je-li odstraňování nějaké sociální anomie prováděno jednostranně a upřílišněně, pak se daná anomie sice navenek omezuje, ale ve skutečnosti se přeměňuje do jiných útvarů. Např. totalitním fašistickém státě v Itálii za Mussoliniho bylo zvýšeno úsilí o likvidaci mafie tak, že byl prostě uvězněn každý podezřelý. Moc mafie tím byla zdánlivě zlomena, a to za cenu, že se státní moc uplatňovala nikoli postupem práva, ale cestou bezpráví a libovůle. Takový úspěch v boji s nezákonností byl tedy sporný. Navíc po anglo-americké invazi byly oběti teroru propuštěny, a zločinci, kteří byli mezi nimi, se pak dočkali oslavení.
     Vzhledem k tomu, že postup příslušných státních orgánů vůči konkrétní sociální anomii přirozeně nikdy není docela dokonalý, proto při něm dochází vždy v nějaké míře k přehmatům nebo k nemístné benevolenci. To může být důvodem pro ustálení jisté střední míry rozsahu nějaké společenské anomie, avšak nikoli strukturální ani všeobecné anomie, nýbrž jen místně a dobově podmíněné a omezené.
    Úloha normy ve vojenské deontologii je důležitá, nicméně ještě důležitější je zde úloha řádu, pravidla. Třebaže se sociologie při rozlišování normálního společenského chování od nenormálního neobejde bez etiky, neznamená to její podstatné zakotvení v libovolné morálce.
     Závazná norma má své nezastupitelné místo v mravním životě, a vůbec ve společnosti a kultuře. Stačí vstoupit narozením nebo jinak do kterékoli společnosti, plnit nějakou úlohu, hrát nějakou roli, a ukazuje se, že jsme připoutáni a zachyceni do poměrně husté a přesné sítě různých povinností. To jsou normy chování, a tentokrát jsou ve vlastním smyslu závazné, protože měří naši činnost vzhledem k bližnímu. Přitom ji měří podle pozitivního a věcného vymezení, které nezávisí na nás, ale na ostatních. To je věc statutu, veřejného pořádku, justice, státní správy. Ostatní - rodina, obec, národ, hierarchická organizace, náš vnější řád jsou zapojeny do toho. Bylo by chybné chtít docela vyřadit myšlenku závazku, normy. Pouze klam sociologismu svádí člověka k tomu, aby si představoval morálku jako slavnostní setkání mezi lenním pánem a vazalem, jako kdyby zde musel být nejprve člověk, ustanovený podle vlastní přirozenosti, a teprve potom autorita, pověřená řídit a organizovat pohyby tohoto člověka. Pro některé sociology nestačí být člověkem a počínat si jako člověk, nýbrž musí ještě podrobit své postoje, jednání a chování nějaké mravní regulaci, jejíž zdroj hledají mimo člověka, ve společnosti, v nějakém objektivním mravním ideálu či v nějakém mimostojícím nadjá.
     Morálka nespočívá jen v přijetí nějaké povinnosti. Základ morálky je v lidské přirozenosti, v řádu její funkční struktury. To platí bez ohledu na to, zda někdo věří, že člověka stvořil Bůh, nebo nevěří-li tomu. Věřící člověk má pouze navíc pro své jednání měřítko v příkazech Desatera jakožto zvenčí uloženého zákona, ale i pro něho platí jako rozhodující jednat v souladu s řádem, který Bůh vtiskl do jeho přirozenosti. Pokud totiž Bůh stvořil člověka, tedy stvořil i zákon, kterým se musí řídit struktura jeho přirozenosti, aby lidsky fungovala. Desatero mu Bůh dává tak, jako výrobce dodává k výrobku návod k použití. Dítě se podle něho musí řídit, ale dospělému člověku stačí, když se chová jako vyspělý člověk.
K mravnímu životu stačí, když člověk nezpůsobuje druhým to, co nechce, aby oni činili jemu. To je příkaz přirozeného zákona. Tento zákon ovšem není vnější, nýbrž je dokonale vlastní člověku. Je to lidská přirozenost, která se stává Zákonem. V lidské přirozenosti vyniká především rozum jako vedoucí schopnost. Proto řád či pravidlo mravního jednání je shodné s řádem či pravidlem rozumu. Takže pravidlo lidského jednání je to, aby bylo opravdu lidské, aby člověk jednal ve shodě se svým lidstvím, tedy především se svým rozumem.
     Třebaže člověk nalézá na své životní cestě přikázání a rady, které mu pomáhají jít správným směrem, přesto stačí fakt, že člověk se svou přirozeností existuje, a přirozeně mu náleží nějaký způsob bytí a jednání. Od tohoto okamžiku se rozeznává dobro a zlo, a pak i normální a nenormální, z tohoto vlastního lidského hlediska, tozn. z hlediska mravního, a to s takovou rozhodností a důsledností, s jakou se člověk odlišuje od netvora, živý tvor od mrtvoly.
   Prvotním přirozeným základem normy lidského jednání je tedy lidská přirozenost, respektive soulad s rozvinutou a naplněnou přirozeností člověka, s řádem, který je vlastní její fungující struktuře.
Přirozený zákon je diktát praktického rozumu, který není svobodně vydán nějakým lidským zákonodárcem, nýbrž je uložen všem lidem spolu s jejich přirozeností. Prvním příkazem přirozeného zákona je vyjádření základního směřování či sklonu lidské přirozenosti: musí se konat dobro.
Dále se přirozený zákon vyjadřuje ve třech oblastech:
1) zákon sebezáchovy,
2) zákon plodnosti - reprodukce,
3) zákon lidskosti, ukládající povinnost být člověkem, uskutečnit sebe samého v rozumovém poznání a v svobodné společenské zapojenosti a kulturní tvorbě.
     Rozdíl mezi ctností a neřestí, totiž mezi pohotovostí člověka k dobrému jednání či strnulostí v negativním jednání je dán nejen zvenčí danou normou, nýbrž především tím, že tato činnost odpovídá nebo neodpovídá cíli lidské přirozenosti.
8. Úchylka od normy
Ke každému lidskému jednání uchylujícímu se od řádné normy je třeba trojí podmínky:
1) zlo ze strany předmětu,
2) vědomí tohoto zla,
3) souhlas vůle s jednáním, se kterým je zlo spojeno.
     Zlo ze strany předmětu nemusí být nutně objektivní. Stačí, aby jednající byl subjektivně přesvědčen, že předmět jeho jednání je špatný. Domnívá-li se někdo, že něco je špatné, zlé, a přesto to spáchá, rozhoduje se ve skutečnosti pro něco špatného, zlého. Přitom není třeba dokonalého vědomí. Stačí aspoň matné, zastřené, nejasné poznání špatnosti jednání, aby se člověk uchyloval od řádně založené normy. Chybí-li toto vědomí zla úplně, takže člověk nemá sebemenší tušení o nesprávnosti svého jednání, nelze mluvit o zločinu, o nespravedlnosti, o nespravedlivé válce, atd.
     Uchýlení se od řádně založené normy (které se projevuje násilím, asociálním chováním) není naprostá negace. Je to pouze neuspořádané lidské jednání. Všechno, co obsahuje jednání člověka, uchylujícího se od řádné normy, není zlé. Člověk totiž nemůže chtít nedostatek jako takový. Pokud se ve svém jednání uchyluje od řádné normy, tedy ve skutečnosti hledá dobro, ovšem v nesprávnou chvíli a na nesprávném místě. Tak se stává, že toto dobro je nevhodné, zdánlivé, a že odporuje dobru většímu. Tím, že se člověk uchýlí k menšímu, nižšímu dobru, odvrací se přitom od většího dobra. A přitom by bylo rozumné obrátit se k tomuto vyššímu a většímu dobru.
   Jednání, uchylující se od řádné normy, není u člověka motivováno touhou po špatných, zlých věcech, nýbrž vyplývá ze zřeknutí se věcí lepších a vhodnějších. Jedinec, uchylující se od řádně založené normy, nechce zlo jako takové, protože je nemožné chtít zlo pro zlo. Lidská vůle se může zaměřovat jenom na dobro. Jenže tím, že člověk chce dobro nevhodné, zdánlivé, dopouští se zla. Vybočuje z řádného a normálního normálního postupu k svému cíli. Pohrdá cílem, který je mu přiměřený. Připravuje se tak o dosažení vlastní dokonalosti, pravého štěstí.
     Úchylka od řádné normy není jen projevem neposlušnosti vůči nějaké iracionální autoritě, nýbrž je to především odporování lidskému štěstí a omezování rozvoje, jaký je adekvátní, přiměřený, odpovídající lidské přirozenosti.
   Člověk uchylující se od normy, založené na řádu vlastnímu lidské přirozenosti, je člověk násilný. Jeho násilí doprovází jeho úchylku od řádné normy.
     Úchylka od řádně založené normy představuje úkon, kterému chybí jeho dokonalost. Takový úkon je zbaven dokonalosti, která mu řádně přísluší. Proto dané jednání spočívá v nedostatku patřičné, náležití, řádné dokonalosti.
     Základem hlavních úchylek od řádné normy jsou zvrácené náklonnosti. Z těchto zvrácených náklonností jako ze svého zdroje vychází veškeré násilí. Přitom samotné tyto zvrácené náklonnosti nejsou úchylkami od řádné normy, nýbrž teprve vedou ke skutečně úchylnému jednání, pokud se jim člověk poddá a ulpí na nich.
Rozdělení úchylek od řádné normy lze provést podle toho, zda zvrácená vůle:
1) buď vyhledává zdánlivé dobro na úkor dobra pravého,
2) nebo utíká před zdánlivým zlem, aby podlehla skutečnému zlu.
k 1) Zdánlivé dobro na úkor dobra pravého vyhledávají jedinci, kteří se poddávají sobectví a narcismu, lakomství, sexualismu a nestřídmostí. Sobectví a narcismus sledují vlastní nemístné vyvýšení, lakomství sleduje bohatství, sexualismus a nestřídmost usilují o spotřebu smyslových věcí.
k 2) Před zdánlivým zlem se uchylují ke skutečnému zlu ti, kdo závidí, hněvají se a oddávají se lenosti: závist se trápí nad dobrem druhých, které člověka znepokojuje; hněv prchá před překážkami, které člověka znepokojují; lenost je únik před obtížemi tvořivého vztahu k okolí.
    Závažnost dopadu jednání uchylujícího se od řádné normy se liší podle jeho předmětu: úchylka od řádné normy vzájemné lásky, jako je vražda, je závažnější, než úchylka od řádné normy vzájemné lásky, pokud nenapadá samu podstatu člověka, nýbrž jen jeho vnější statky (krádež, atd.).
Závažnost úchylného jednání se liší podle míry jejich dobrovolnosti: vše, co přispívá k oslabení dobrovolnosti, co vyvádí vůli z jejího svobodného pohybu (emoce, nátlak, strach) většinou zmenšuje vinu provinilce.

       Je třeba si připomenout některé jednotlivé zločiny. Předně jde o zločiny proti člověku, a to zvláště vůči životu. Život je nejvyšší přirozený dar. Život je podmínkou všech ostatních darů. Proto člověk nemůže zacházet se svým životem jako se svým panstvím. Je však uživatelem svého života. Má jej užívat podle přirozeného zákona k cíli, který je mu vlastní. Lidský život má velikou hodnotu, ale nikoli absolutní hodnotu. Je proto možné za nějakých okolností ohrozit nebo dokonce zmařit život např. nespravedlivého útočníka, zločince. Za určitých okolností je dovoleno vystavit vlastní nebo cizí život velkému nebezpečí. Z uvedených základů se odvozují tyto zásady:
1) Právo nevinného na život je takového druhu, že vylučuje každý přímý útok.
2) Rozlišuje se mezi přímým usmrcením a nepřímým usmrcením. Přímé zabití je takový čin nebo opomenutí, který svou strukturou směřuje k zabití člověka. Tato zabití je přímo zamýšlené. Nepřímé zabití je úkon nebo opomenutí, které svou vnitřní strukturou směřuje k jinému bezprostřednímu účinku, ale současně způsobuje zabití člověka. Toto zabití není přímo chtěné.
3) Dále nutno rozlišovat mezi zabitím a vydáváním života ve velké nebezpečí. Od zabití se odlišuje též zmrzačení.
    Přímé zabití není dovoleno nikdy. Je dovoleno a v jistých případech povinováno vydat svůj život v nebezpečí. Každý je povinen chránit život vlastní a ostatních.
    Usmrcení či ublížení v sebeobraně je dovoleno, pokud je jediným prostředkem k záchraně vlastního života. Prokáže-li se tomu, kdo se bránil, že měl možnost použít k sebezáchově jiného prostředku, a že věděl o ní (např. útěku, možnost dovolat se pomoci, poranit útočníka), pak není usmrcení útočníka dovoleno. Člověk má přirozené právo i povinnost bránit pohlavní čistotu jak sebe samého, tak i blízkých osob proti útočníkovi, a to v případě nutnosti až usmrcení útočníka.
      Člověk má přirozené právo bránit s použitím násilí také majetek vůči zlodějům a vandalům, ale použití násilí musí být přiměřené velikosti způsobené škody. Pokud není ohrožen vlastní život, nesmí vést k zabití lupiče nebo vandala. Avšak člověk může bránit svůj majetek proti lupiči nebo vandalovi, aby ho odvrátil od jeho úmyslu, a pokud lupič nebo vandal začne ohrožovat také život obránce, pak je možno proti němu postupovat jako vůči nespravedlivému útočníkovi na vlastní život.

    Jestliže se nějaký člověk svobodně a dobrovolně uchyluje od přirozeně založené normy lidské činnosti, nelze se divit, že se také ve společnosti vyskytují úchylky od přirozeně dané normy. Nelze se tedy divit, že i sama funkční struktura moderní společnosti podléhá ve značné míry poruchám.
Jako tělesný organismus mívá své choroby, které oslabují či ochromují jeho život, a omezují činnost také ostatních ústrojí, a nikoli pouze ústrojí chorobou přímo zasažené, podobně i lidská společnost trpí poruchami.
   Je poruchou společnosti, jestliže např. většina obyvatel jižní polokoule žije v takové bídě, že si nemůže opatřit ani nejnutnější věci k životu, kdežto většina obyvatel severní polokoule žije v blahobytu, že své přebytky buď přímo ničí, nebo nepřímo tím, že je vkládá do zbrojení.
     Rovněž je poruchou společnosti, jestliže se v ní šíří násilí, válka a terorismus, ba jestliže se tyto sociálně patologické jevy šíří někdy přímo před očima zodpovědných veřejných činitelů, dokonce za jejich mlčenlivé podpory, a to nejen mezi dospělými, ale především mezi mládeží.
    Je sociální poruchou, šíří-li se různé zhoubné nemoci (AIDS) tak, že oslabují a ničí ve velkém rozsahu nejen generace dospělých, ale i rodící se pokolení. Takovým sociálně patologickým jevem je však nejen alkoholismus a narkomanie, ale také rozsáhlý rozvrat rodinného života, demoralizace veřejného mínění, veřejná předvádění pohoršujících výtvorů pomocí sdělovacích prostředků. Jako když tělesný organismus jedince trpí vnitřními nemocemi ledvin, plic, rakovinou, podobně i společnost, ovšem na vyšší úrovni trpí různými patologickými jevy a procesy.
     Konkrétní společnost může být postihována rozsáhlým dezintegračním rozkladem a totalizační křečí samotné své struktury. Dostavuje se to např. při dlouhodobém zkostnatění sociálních zařízení; tyto instituce se pak málo pohotově přizpůsobují změněným poměrům, neplní funkci, pro jakou byly zřízeny, a tak se stávají spíše brzdou přirozeného individuálního i sociálního rozvoje člověka. Každé sociální zařízení vzniká za nějakých podmínek. Nelze však předvídat všechny okolnosti, které mohou v budoucnosti nastat. Pouze taková zařízení, jež mají v sobě dost síly, aby znovu a znovu přezkoušely své pracovní plány a pohotově zvažovaly dobové potřeby společnosti a odvrhly to, co se překonalo, a doplňovaly na svém programu to, co vyžadují změněné sociální podmínky - jedině taková pružná zařízení mohou prospívat lidskému životu. Jinak jsou brzdou jeho přirozeného rozvoje, a čas od času vyvolávají záchvaty totalizačních křečí (fašismus, nacismus, komunismus).

    Některé sociální jevy a procesy jsou patologické v samotné své podstatě, protože škodí společnosti vždy a za všech okolností, třebaže více škodí tehdy, když je jich ve společnosti kvantitativně více (např. dopravní nehodovost, sebevražednost). Jiné sociální jevy a procesy nejsou ve své podstatě patologické, avšak nabývají sociální patologičnosti tehdy, když jsou ve společnosti zastoupena v příliš velkém počtu. Např. bezdětná manželství nelze považovat za sociologicky patologické, ovšem s výhradou, že neznamenají značné oslabení životní síly společnosti, resp. že jich není více než nějaké únosné procento, nad kterým vedou k tomu, že se společnost přestává reprodukovat, ba navíc vymírá.

6. Příčiny konfliktu a války
     K fyziologickým podmínkám, které mohou usnadňovat úchylku člověka od řádně založené, sociální normy chování patří:
- zděděné degenerativní změny, dané alkoholismem, narkomanií, otravami, úrazy či nemocemi předků,
- získané degenerativní změny, způsobené vlastními nemocemi, úrazy, alkoholismem, narkomanií a jinými otravami, apod.
     Výskyt deviantních jedinců zdaleka nelze přičítat pouze vlivu okolí. Dlužno připustit také působnost činitele dědičnosti. Ovšem u jedince, který zdědil indispozici k sociálně úchylnému jednání, se tato výraznější zátěž snáze uplatní a ustálí v prostředí, které podporuje zatvrzení této indispozice. (Viz odkazy: 1) Přitom ale není ani vyloučeno, že se projeví také v příznivém prostředí, které podporuje ustálení dispozice k dobrému jednání.
    Některé činitele, zvyšující riziko špatného přizpůsobení jedince, nejsou pouze psychického původu a sociální povahy, nýbrž spočívají v jeho základní biologické výbavě. (2)
Jisté procento delikventů se na prvý pohled zdánlivě jeví být "rozenými zločinci", protože úchylnost k asociálnímu jednání hraje při jejich recidivistické kriminalitě velkou roli, zatímco vliv vnějších vlivů ustupuje do pozadí. Podporují to i závěry některých psychiatrů, že nadbytečný počet sexchromozómů podmiňuje u mužů s nadbytečným chromozómem "X" (ve srovnání se zdravými muži) větší úchylnost k asociálnímu jednání, a u mužů s nadbytečným chromozómem "Y" (ve srovnání se zdravými muži) rovněž větší úchylnost k asociální činnosti. (3)
      Přitom se také zdůrazňuje, že pro trestné činy mužů s nadbytečným sexchromozómem "X" je příznačné jejich zaměření proti majetku, než proti lidem; nicméně i mezi těžkými sexuálními delikventy má každý pátý tuto vrozenou vadu.
     Domněnka, že muži s nadbytečným sexchromozómem mají zvýšenou úchylnost k destrukci, k násilí a agresivitě, je však odvozena skoro výhradně z pozorování kriminálních jedinců. Postižení muži s nadbytečným sexchromozómem "Y" jsou charakterizováni podprůměrnou způsobilostí k pohlavnímu styku, a zároveň nadprůměrným psychickým zaměřením v tomto směru; tento rozpor může vést k psychickým poruchám, jež mohou nabýt společensky nebezpečných projevů, zejména u jedinců s nižším IQ. Chování mužů s nadbytečným sexchromozómem "Y" vystihuje spíše označení "impulzivita". (4) Třebaže je tedy impulzivní násilnické jednání mužů s nadbytečným sexchromozómem "Y" časté, přesto trvalé agresivní rysy u nich shledávány nejsou. (5)
     Není prokázána ani přímá souvislost mezi samotnou podprůměrnou inteligencí člověka a mezi agresivním, asociálním chováním; např. u debility není defekt sám o sobě příčinou eventuálního deliktu, který jenom nepřímo vyplývá z nedostatku rozvahy a předvídavosti; sugestibilita intelektuálně defektního jedince je zároveň škodlivá i užitečná: defektní jedinec se v nepříznivém prostředí snáze stane úchylnou osobností, kdežto v příznivém prostředí se stane vyrovnanou a přínosnou osobností pro společnost snáze, než zdravý jedinec.
     Podkladem deviantního chování je často shledávána psychopatie. Vymezení psychopatie jako disociální poruchy je velmi vágní. Nelze popřít, že právě nezvyklé hodnocení a původní nápady psychopatů umožňují těmto jedincům, aby v nepřehledném množství prvků a vztahů snáze postřehli a rozlišili fakta, která psychicky vyrovnaní a "ukáznění" lidé přehlížejí. Myšlení některých psychopatů (zejména schizoidních) je neobyčejně důkladné a soustavné; praktické prosazování jejich závěrů se u nich děje bez ohledu na odezvu okolí a k vlastní škodě. To jim také usnadňuje osvědčit se v situacích, kdy ostatní lidé selhávají (pronásledování, věznění, válka, rodinné tragédie).
     Z charakteristiky psychopatů však také často vyplývá, že jsou na druhé straně schopni nejhorších výstřelků, krutostí a násilností. Nebezpečná je přitom kombinace hysterického a schizoidního založení (v mládí: často schizoidní projevy, plachost, citlivost na neuznání; po dosažení moci: hysterická okázalost, bezcitnost, atd.; viz Napoleon, Hitler, aj.). To ovšem neznamená, že by pro společnost byli krajně nebezpeční jenom psychopaté. Vždyť jejich eventuální ničivé úchylky by nemohly být docela uskutečněny, kdyby se s nimi ochotně neztotožňovaly milionové zástupy "zdravých" lidí.
     Samotný činitel vrozené úchylky některých kriminálních jedinců je faktorem, který má pro jejich asociální jednání pouze v nějaké míře či stupni usnadňující ráz. Z hlediska lidského subjektu není rozhodující vrozená vada, nízká inteligence, ani nepříznivý vliv rozvráceného rodinného prostředí, v němž jedinec vyrůstal, nýbrž skutečnost, zda člověk vlastní vůlí svobodně vzdoruje těmto někdy silným popudům, zda je ovládá a využívá jich ve společenském a kulturním životě k vlastnímu zdokonalení, nebo zda se jim nečinně poddává, a pod jejich vlivem si počíná destruktivně a jedná násilnicky.
    Vojenská deontologie se však zabývá s příčinami války a vůbec násilí nejen z hlediska patologické fyziologie, psychiatrie, genetiky, psychologie, sociologie, ale také z etického hlediska. Deontologické pojetí války se tedy liší např. od sociologického momentem hodnocení, tedy jistým rysem normativním. A tak v deontologickém pojetí stojí v popředí zájmu mír, kdežto válka jen jako případná, podmíněná složka struktury mírového soužití. Odtud plyne také hodnocení vojenství a armády nikoli jako prostředků vedení války, ale jako prostředků budování podmínek spravedlivého míru.
Z tohoto hlediska lze rozlišit tři hlavní příčiny války:
A. Nevědomost
1) Existuje nevědomost, která způsobuje jednání, uchylující se od řádně založené normy tím, že zbavuje poznání, které by úchylce zabránilo.
2) Dále existuje nevědomost, která prostě doprovází činnost člověka; dotyčný by jednal stejně, i kdyby to, co není, věděl.
3) Konečně nevědomost, která je příčinou úchylky, může být sama úchylná, ale nemusí. Pokud člověk neví to, co může vědět (nepřekonatelná nevědomost), nebo když neví to, co není povinen vědět, není to úchylné. Taková nevědomost omlouvá chybu, jejíž je příčinou, protože ji činí docela dobrovolnou.
    Avšak nevědět z nedbalosti nebo ze zvrácené vůle to, co je člověk jako člověk povinen vědět, je úchylné. V takovém případě nevědomost neomlouvá chybu, jejíž je příčinou. Zaviněná čili dobrovolná nevědomost je nepřímou příčinou úchylky od řádné normy; bylo totiž odmítnuto poznání, které by úchylce zabránilo.
     Je-li tato nevědomost přímo chtěna, aby se mohlo snáze setrvávat v úchylném stavu či jednání, pak je to doklad silně zvrácené vůle uchýlit se od řádné normy. Pokud je však tato nevědomost chtěna jenom nepřímo (jako se stává tomu, kdo je nevědomý, protože byl líný se učit, takže zaostal, anebo tomu, kdo už neví, co dělá, protože vypil mnoho alkoholu, apod.), pak tato nevědomost poněkud zmenšuje dobrovolnost jeho jednání, které zapříčinila.
B. Emoce je příčina úchylky od řádné normy, protože naklání vůli, aby se bezmezně přimkla k tomu, co je příjemné smyslům. Samotná emoce ovšem není úchylná, ani její podněty, pokud jim člověk bezmezně nepodléhá. Vyskytne-li se smyslům dostupné dobro, emoce se při jeho spatření roznítí a strhne vůli do nepořádku. Kdo takto podléhá emoci, ten si uvědomuje, že to, co dělá, je úchylné. Emoce ho však žene. Vůle, stržená emocí, dává souhlas s jednáním, v němž se člověk uchyluje od řádné normy. Emoce může svou výjimečnou prudkostí způsobit takový fyziologický vzruch, že rozum je docela vyřazen a vůle potlačena. V takovém krajním případě už člověk pozbývá odpovědnost za úchylku, které se svým jednáním dopouští. Třebaže však emoce docela nevylučuje odpovědnost za úchylné jednání, přesto ji značně zmenšuje, a to v té míře, v jaké zmenšuje její dobrovolnost. Emoce totiž vyvolává nátlak na vůli a odnímá jí částečně její spontánnost.
C. Zloba: Člověk koná zlo uvážlivě. Vůle při plném poznání a plném souhlasu se zalíbením dává přednost menšímu dobru před dobrem větším. Tedy i bez nevědomosti a bez emoce může z vůle vzejít podnět k úchylce od řádné normy. Člověk zná zlo a volí si je; přitom však nechce zlo jako zlo - protože to člověk chtít prostě nemůže - lidská vůle totiž může směřovat jedině k dobru. Přesto neváhá odhodit větší, skutečné dobro, aby si zvolil menší, zdánlivé dobro, o kterém ví, že je přirozeně nežádoucí.
Tato kategorie lidí, uchylujících se od řádné normy, zahrnuje:
- nemocné, vadné jedince, kterým je vrozena zátěž úchylných sklonů a s ní také záliba v co nejmenším dobru;
- zdravé jedince, kteří však jsou svým temperamentem přitahováni k některým úchylkám od řádné normy. Endokrinologie, pojednávající o vnitřním (do krve) vyměšování různých látek, odhalila důležitost tělesných podmínek.
- Především jde o jedince, kteří ze zlozvyku váznou v nějaké úchylce od řádné normy. To v nich vytváří jistou zatvrzelost, projevující se falešnou potřebou. Ti, kdo zatvrzele váznou v tomto zlozvyku, vracejí se ke své úchylce jako recidivisté, a dopouštějí se jí znovu a znovu, docela bez vzrušení, jaká doprovází emoci. Dopouštějí se násilí chladně, ze zloby.
- Konečně, nezávisle na jakémkoli zlozvyku nebo zvráceně ustálené dispozici (uzpůsobení), jsou jedinci, kteří se uchylují od řádné normy ze zloby, protože už není nic, co by zadržovalo jejich lidský úpadek, co by zpomalovalo jejich vzdalování se od sebezdokonalení, ani naděje na věčný život, ani strach z trestu.
     Deontologie se však neomezuje na samotné etické hledisko, které zdůrazňuje nevědomost, emoce a zlobu jako příčiny války, nýbrž usiluje o strukturální prohloubení pomocí psychologie a sociologie. Tomuto přístupu napomáhají různé logické modely a typologie.
     Jestliže nositelé sociálně patologického jednání jsou lidé, u kterých převažují motivy "mít, vlastnit, vykořistit, znásilnit" nad motivy "být, dávat, dělit se", pak je možno v deontologii modelovat jako typy modus mít a modus být. Zatímco v prvém modu člověk opravdově žije, plně ovládá své emoce a vůbec sebe sama, ovládá také svůj čas, ale nepoddává se času, ve druhém modu člověk spíše živoří, slouží svým emocím, slabostem, neovládá sám sebe ani svůj čas, dává se strhnout každým nahodilým podnětem. (6)
    Deontologické rozvíjení této typologie nás vede k logickému modelování typu zhoubné ničivosti, kterou lze označit jako nekrofilii. Nekrofilie představuje dílčí, poměrně utkvělou či zatvrzelou indispozici (neuzpůsobení) k destrukci a smrti. Naproti tomu typ biofilie je poměrně ustálená dispozice (uzpůsobení) k životu, k růstu, ke zdokonalení, k tvorbě. Biofilie je vždy globální a ucelená, kdežto nekrofilie je - přes svůj individuálně značně vysoký stupeň vždy pouze parciální, dílčí.
    To je ovšem výsledek logického modelování. V praxi se u jedince s převahou nekrofilní orientace nemusí nutně vyskytnout všechny rysy, jimiž se logicky modelovaný typ nekrofilie vyznačuje. Je pravda, že tak rozličné rysy, jako je touha týrat, kult síly, uchvácenost umíráním, rozkladem a požárem, sadismus, snaha znetvořit živoucí struktury ve ztuhlé zkameněliny pomocí přehnaného byrokratického aparátu, patří k téže modelované orientaci.
     V konkrétních případech jsou však rozdíly, odstupňování. kterýkoli z uvedených rysů se může u jedné osoby projevit více než u druhé. Rovněž se od jedné osoby ke druhé liší stupeň či rozsah, v jakém je daná osoba nekrofilní ve srovnání s její celkovou globálně biofilní orientací. Konečně je také různý stupeň toho, jak si konkrétní osoba uvědomuje své dílčí nekrofilní úchylky a do jaké míry si je racionálně zdůvodňuje.
     V návaznosti na tuto odstupňovanost konkrétní reality může prospět lepšímu přehledu příčin zločinnosti model Ericha Fromma. (7) Frommův model je vcelku dvojpólový, a zahrnuje produktivní a neproduktivní životní orientaci, avšak v rámci neproduktivní orientace uvádí čtyři různé stupně:
1) Při receptivní orientaci je člověk přesvědčen, že zdroje všeho jeho dobra leží pouze vně, mimo něho. Domnívá se, že to, po čem touží, může získat pouze z toho vnějšího zdroje. Problém lásky je v této orientaci redukován na "být milován". Lidé, u kterých převládá tato orientace, jsou velmi citliví na to, pokud se od nich milovaná bytost odkloní nebo je odmítne. Pokud jsou inteligentní, jsou znamenitými posluchači, protože zásadně nic neprodukují, ale jen pasivně přijímají výsledky. Vyznačují se zálibou v jídle a pití. Jeví sklon k tomu, aby jídle a pitím překlenuli vlastní bojácnost a depresi.
2) Vykořisťovatelská orientace rovněž předpokládá, že zdroje všeho dobra leží vně člověka; že všechno, čeho se chce dosáhnout, nutno hledat v okolí člověka; že člověk sám nemůže nic vytvořit. Jedinec s převahou této orientace neočekává, že něco dostane darem od jiných, nýbrž si to bere násilím nebo lstí. Cítí se být přitahován pouze k člověku, kterého může vzít někomu jinému. Cítí se být přitahován jen takové= skupině, kterou může snadno vykořistit a oloupit. V intelektuálním úsilí má sklon k eklektickému přebírání cizích myšlenek, a nikoli k jejich tvorbě. Místo naivní důvěry a povrchního optimismu, jakým se vyznačuje receptivní orientace, nalézáme zde nedůvěru, cynismus, závist a žárlivost. Ježto jedinci s převahou této orientace způsobují radost a potěšení pouze ty věci, které lze odebrat jiným, přeceňují cizí vlastnictví a podceňují své.
3) Křečková orientace: lidé s převahou křečkovské orientace mají nedůvěru v něco nového a hodnotného, co by mohli získat ze svého okolí. Zážitek bezpečí a jistoty se u nich zakládá na "křečkování" a spoření. Naopak jako ohrožení svých jistot prožívají, pokud mají něco vydat. Je-li vnější svět prožíván jako ohrožení vlastní bezpečnosti, pak logická odezva je zatvrzelost. Stálé "NE" se stává skoro automatickou ochranou proti vpádu. Tvrdošíjné setrvávání je odpověď na nebezpečí vlivu. Lidé s převahou této orientace se domnívají, že vlastní pouze určité množství sil, energie a duševní kapacity,a že toto množství se zmenšuje a nenahraditelně vyčerpává při používání. Důvěrný poměr ve vztazích k jiným lidem považují za ohrožení sebe samých.
4) Tržní orientace spočívá v tom, že se zde neuplatňuje nějaký zvláštní, trvalý a soustavný vztah. V dané orientaci se uplatňují jenom ty vlastnosti, které se dají nejlépe prodat. V popředí nestojí zvláštní postoj, ale pohotovost k zaujmutí takového postoje, jaký je právě okolím nejvíce ceněn. Rozšíření této orientace v 19. a 20. století vnějškově poněkud usnadnil rozvoj trhu v soukromo-podnikatelském hospodářství.
Jak však tyto modelované orientace souvisejí s nekrofilním typem? Nekrofilní úchylnost člověka k omezování dobra a k umenšování životních hodnot je obrácena buď navenek - proti druhým (sadismus), nebo dovnitř, přičemž se často mísí e sexuálním pudem (masochismus).
     V symbiotickém spojení se člověk spojuje s jinými, avšak pozbývá svou nezávislost, nebo jí vůbec nedosahuje; vyhýbá se nebezpečí osamocení tím, že se stává částí někoho jiného, do něhož se dává "pohltit", nebo kterého sám "pohlcuje". První způsob je základem pro to, co se popisuje jako masochismus. Snaha "pohltit" jiné, sadistický aktivní projev symbiotického vztahu, se rovněž objevuje ve směsi s pohlavním pudem jako sexuální sadismus. Čím více se tato touha ovládat bezmocnou osobu mísí s destruktivností, tím je krutější; nicméně i "chtivost vládnout", která je často maskována jako "láska", je rovněž výrazem sadismu. Sadista si přeje, aby jeho objekt byl bohatý, mocný, měl úspěch, avšak snaží se zabránit jednomu: objekt se nesmí stát nezávislý, protože by mu pak přestal náležet. Symbiotický vztah je vztah těsné blízkosti intimity s objektem, ovšem na úkor jeho svobody, nezávislosti a integrity.
     Jiný vztah se zakládá na distanci, odklonu a destruktivnosti. Jednotlivec se může marně snažit překonávat zážitek osobní bezmoci tím, že se odkloní od ostatních, jimiž se cítí být ohrožen. Skutečný odklon, doprovázený lhostejností, může být překrýván nebo povrchní družností.
     Činným projevem odklonu je destruktivnost: snaha zničit jiné vyplývá ze zoufalého strachu člověka, aby on sám nebyl zničen. Ježto odklon a destruktivnost jsou pasivním a aktivním projevem téhož vztahu, vystupují často smíšeně v různých proporcích. Jejich rozdíl je ovšem větší než mezi aktivním a pasivním projevem symbiotického vztahu. Destruktivní projev vzniká silnějším a rozsáhlejším blokováním tvořivosti a životního růstu, než prostý odklon. Je zvrácení vůle k životu. Energie neprožitého života se deformuje v energii, která směřuje ke zničení života.
     V procesu asimilace (přizpůsobení) a procesu socializace (zespolečenštění) existuje jistá příbuznost mezi různými logicky modelovanými orientacemi (7):
1) recept. orientace (příjem) masochistická (věrnost)
2) vykořisťovatelská orientace (braní) sadistická symbioza (autorita)
3) křečkovská orientace (uchování) destruktivní (zajištění)
4) tržní orientace (směna) indiferentní postoj (poctivost)

7. Sociální patologie
Velká část příslušníků lidské populace je natolik sugestibilní a přístupná našeptávání, že je ochotna podrobit svou vůli a své jednání komukoli, kdo vystupuje a mluví dost důrazně anebo dost sladce, aby to uchvátilo. Kdo má natolik vyhraněné a pevné přesvědčení, že se postaví vůči davu do opozice, tvoří spíše ojedinělou výjimku, které se mnohdy obdivují pozdější pokolení, ale jíž se současníci vesměs vysmívají.
Na předpokladu, že lidé jsou ovladatelné "ovce" založili diktátoři své totalitní režimy. "Vlčí orientace" je vlastně jen snížená "orientace ovčí". "Vlci" touží vést, ovládat, dobývat a zabíjet. "Ovce" se zase touží podřizovat se a někoho následovat. Proto "vlci" přimějí "ovce" k zabíjení, a "ovce" se tomu přizpůsobují nikoli proto, že by v tom nalézali zalíbení, nýbrž proto, že chtějí někoho následovat. "Vlci" si posléze vymýšlejí různé báchorky o tom, že jejich věc je vznešená, že je třeba bránit ohroženou svobodu, že je nutno pomstít za utiskování národa, třídy, rasy, za zneuctěnou čest, a to všechno proto, aby přesvědčili "ovce", že mají jednat jako "vlci". (8)
    Základ pro nejzhoubnější a nejnebezpečnější projev sociálně úchylného zaměření člověka představuje syndrom destrukce (příznačná ničivost), totiž to co jedince nutká ničit za účelem dosažení co nejmenšího dobra. Tato příznačná ničivost se do značné míry opírá o krajní narcismus člověka. Projevuje se především násilím. Naplno se však projevuje pouze u menšiny lidí. Kdežto u většiny se projevuje v násilí společensky méně závažném. Podle toho lze rozlišit různé stupně násilných projevů:
1) Častým a nejméně společensky závažným patologickým projevem násilí je násilí hravé. K hravému násilí dochází nikoli ve snaze ničit, ani není motivováno zlobou. Hlavním motivací je vystavení dovednosti na odiv, a nikoli samotná ničivost čili snaha o co nejmenší dobro.
2) Vážnější je násilí reaktivní. Reaktivního násilí se často užívá při obraně vlastního nebo cizího života, svobody, důstojnosti, majetku. Vyplývá ze strachu. jeho cílem je sebezachování, nikoli zničení. Přitom obava, že člověk je ohrožen a z toho plynoucí násilí, nemá někdy reálný podklad; zakládá se spíše na manipulaci s lidským myšlením. Někteří političtí vůdcové přesvědčují své příznivce o tom, že jsou vlastně ohroženy (třídní zájmy, rasové či národní zájmy, atd.). Tím u nich vyvolávají vnitřní odezvu v podobě reaktivního nepřátelství.
     Jiným rysem reaktivního násilí je frustrace, daná hrozícím či dostavujícím se nebezpečím. Brání-li se někomu v uskutečňování jeho přání nebo v uspokojování jeho potřeby, setkáváme se u něho s agresivním chováním.
     Této agresivitě je příbuzná agresivita, plynoucí z nenávisti, vyvolané žárlivostí nebo emocí: "B" má nějaký objekt, který vyžaduje "A", nebo je milován osobou, po jejíž lásce touží "A"; v "A" vzniká nepřátelství vůči "B", kterému se dostává toho, po čem "A" marně touží.
     K patologickému se blíží násilí, podmíněné závistí, a dále násilí, sledující pomstu. Při pomstychtivém násilí byla křivda již učiněna, takže zde násilí nemá ráz obrany, ale odvety. Dospělá osoba, životně zaměřená příznivě, k produkování, vykazuje méně motivů, plynoucích z touhy po pomstě než osoba neurotická, která má potíže, když má žít nezávisle a plně, a jež je leckdy ochotna vsadit celou svou existenci na jedinou kartu: na touhu pomstít se. Podobně je tomu u sociálně (též hospodářsky) zaostalých skupin, u nichž se smysl pro pomstu (např. za porážku, kterou národ v minulosti utrpěl) zdá nejsilnějším. Tak jsou sociálním ohniskem touhy po pomstě nižší střední vrstvy, které jsou ve vyspělých společnostech nejvíce odsunuty stranou. podobně jsou ohniskem, v němž se soustřeďují revanšistické nálady, snahy nacionalistické a rasistické. (9)
     Jiným zdrojem pomstychtivého násilí je otřesená důvěra. Člověk vstupuje do života s důvěrou a přesvědčením o převaze dobra, lásky a spravedlnosti. Mezi tím, má-li člověk důvěru v nějakou osobu či nějaké hodnoty a vírou v boha je podstatný rozdíl. Každý člověk prochází řadou deziluzí. Přitom se narušuje jeho dosavadní přesvědčení. Zaniká důvěra v nějaké osoby či hodnoty. Při zradě nepřítele, životního partnera, učitele, politického nebo jiného vůdce, kterým člověk důvěřoval, kupí se deziluze na sebe, až posléze otřesou důvěrou dané osoby. Víra tím však není ohrožena, nýbrž jen oslabena v těch důvodech, které ji eventuálně činí přesvědčenou. Při ztrátě víry je vždy vyloučena víra v hlubší smysl samotného života. Kdežto při ztrátě důvěry v nějakou osobu nebo v nějakou jinou přirozenou hodnotu jde vždy jen o dílčí deziluzi, byť někdy velmi rozsáhlou.
     Odezvou na deziluzi je zmatek. V mnoha případech je výsledek takový, že si osoba buď zachová víru, ale ochuzenou o její přesvědčení vlastní životní zkušeností, tedy oslabenou a nepřesvědčenou; doufá pak v zázrak, který jí vrátí původní mladistvé přesvědčení a pevnost ideálů; nebo ztratí víru, a pak marně překonává své zoufalství tím, že chce brát spravedlnost do vlastních rukou, nebo se pošetile honí za vnějškovými cíli:
peníze, prestiž, moc, atd. Mnohdy se vrhá do mocné autorita nějakého politického vůdce, politické strany apod. Ten, kdo předtím věřil, milovat život, po zklamání odhodil také svou víru, změní se takto v cynika a ničitele. Tak je jeho ničivost jen jedním z projevů jeho zoufalství. Zklamání ze života, doprovázené ztrátou víry, zde vede k úsilí o dosažení co nejmenšího dobra, k nenávisti vůči životu.
3) Násilí jako kompenzace znamená náhražku za kulturně hodnotnou či sociálně prospěšnou činnost, resp.za tvůrčí, produktivní činnost; vyskytuje se proto často u osoby se sníženou potencí (impotence). Jedinec je puzen k tomu zanechat ve společnosti svou stopu. Žene ho touha přetvářet a měnit (ovšem s minimem vlastního tvůrčího přínosu), a nejen být měněn. Schopnost užívat takto svých sil je potence (sexuální potence je pouze jedna z jejích forem). Je-li u člověka snížena nebo omezena schopnost jednat (buď že je slabý, nebo že si nedůvěřuje, atd.), tedy trpí. Utrpění z nedostatku patřičného uplatnění spočívá ve faktu, že se člověk nemůže vyrovnat se stavem bezmoci a závislosti.
Způsoby kompenzace snížené schopnosti k činu:
a) podrobit se a ztotožnit se s osobou nebo skupinou, která má moc; člověk tak nabývá dojmu, že jedná, zatímco se ve skutečnosti pouze podrobuje, a stává se součástí těch, kdo jednají a mají moc;
b) úsilí o co nejmenší dobro pomocí ničení. Tvoření kulturních hodnot a budování společenských vztahů vyžaduje jisté kvality, které má impotentní osoba v omezené míře. Zničení vyžaduje pouze užití síly, násilí. Jedinec, který není schopen tvořit hodnoty, totiž přivést je k co největšímu rozhojnění, snaží se ničením dospět k co nejmenšímu dobru; tak se podílí jako parazit na existujícím dobru aj. hodnotách tím, že je umenšuje.
     Násilí jako kompenzace je příznakem toho, že život je zmrzačený, torzovitý, nenaplněný. Nicméně i v samotném nutkání usilovat o co nejmenší dobro zničením dobra většího se stále ještě projevuje lidská potřeba žít a překračovat svou omezenost, negativně, barbarsky směřovat k dobru, které člověka nekonečně přesahuje.
4) Násilí jako projev žízně po krvi, jako příznak krvežíznivosti jedince, totiž jeho zloby. Prolévat krev znamená zakoušet život, navenek silný, jedinečný, mocný, vynikající nad jiné. Životní bilance v tomto zvráceném smyslu je následující: zabit tolik, kolik kdo může, je-li něčí život takto uspokojen něčí krví, pak je zase daný jedinec zralý na zabití. Zabíjení v této zvrhlé perverzi je utvrzování života na úrovni nejhlubšího úpadku. Cílem krveprolévání není pouze smrt, nýbrž utvrzování života na nejzvrácenější úrovni.
     V dějinách vůdců, opíjejících se svou mocí a slávou, jsou četné příklady těch, kteří takto "léčili" svou krajní narcistickou pýchu tím, že deformovali okolní realitu tak, aby lépe odpovídala jejich osobní úchylce. Podobní jedinci se rovněž snaží umlčet jakoukoli kritiku. Nemohou totiž snést ohrožení, jaké pro ně představuje zdravý a normální projev veřejnosti. Od Caliguly a Nerona až po Mussolliniho, Hitlera, Stalina, Mao Ce-tunga aj. se setkáváme s osobním úsilím o nalezení těch, kdo by jim zaslepeně, fanaticky důvěřovali, kdo by deformovali realitu k obrazu úchylky, a umlčení jakékoli kritiky. (10)
    Jedná-li se o patologický narcismus, tedy je třeba brát v úvahu především jeho krajní, zhoubnou podobu. V případě krajního narcismu není jeho objektem něco, co dotyčná osoba dělá, vytváří a produkuje, nýbrž něco, co dobývá, vlastní, co má, např. její tělo, její názory, její zdraví, jeho bohatství, její moc, atd. K tomu, aby si takový jedinec uchoval iluzi své velikosti, vzdaluje se stále víc a více od reality, a stále jen zvyšuje svou výbojnost. Krajní narcismus si neklade žádná omezení, a tak záhy přerůstá z individuálního ve skupinový.
    Z hlediska kterékoli organizované skupiny, která chce zůstat skupinou, je důležité, aby její členové vkládali do skupiny svůj "náboj" narcismu. Společnost, která se náležitě nestará o většinu svých příslušníků, usnadňuje svým příslušníkům narcistické uspokojení zhoubného rázu, aby bez větší námahy zabránila vzniku nespokojenosti. Pro chudé a kulturně zaostalé vrstvy společnosti je zdrojem velkého zadostiučinění jejich narcistická pýcha, že patří k mocné skupině. Např. rasový narcismus v hitlerovském Německu a na americkém Jihu: jádro tvoří střední vrstva - ta byla v Německu zaostalá, a zrovna tak na na americkém Jihu byla chudá a kulturně dost izolovaná. měla možnost zadostiučinění: nadnesený obraz o sobě jako o nejobdivuhodnější skupině na světě a o své převaze nad jinými rasami, označovanými za méněcenné. Jiný příklad poskytuje internacionalisticky laděný narcismus chudého a kulturně zaostalého dělnictva v kapitalistické společnosti 19. a začátku 20. století.
     Skupinový narcismus nelze tak snadno odhalit jako narcismus individuální. Pokud nějaký jedinec říká: "Já a moje rodina jsme ti nejobdivuhodnější lidé na světě. jedině my jsme inteligentní. Ostatní jsou hloupí, špinaví, méněcenní", atd., tedy většina lidí snadno pozná nevzdělaného ignoranta, nevyrovnaného člověka, ba snad šíleného. Avšak pokud nějaký řečník nahradí slovo "já" a "moje rodina" slovem "národ", "třída", "rasa", popřípadě se o tom napíše několik manifestů, pak ho mnoho lidé začne chválit a obdivovat pro jeho "lásku k vlasti, k třídě, k rase".
     Tento skupinový narcismus během doby do sebe vtřebával různější sociální struktury: náboženské, nacionální, a jiné. Tak se dostávali proti sobě protestanté a katolíci, Francouzi proti Němcům, Němci proti Slovanům, bílí proti černým, Árijci proti Ne-Árijcům, komunisté proti kapitalistům, atd.
    Zatímco skupinový narcismus vzrůstal, jeho protiváha - hnutí za lidská práva rovněž podléhalo změnám. Těžkou ranou humanismu byla I. světová válka. Tato válka umožnila nástup orgií skupinového narcismu: nacionální hysterie v četných národech, které podněcovaly I. sv. válku, Hitlerův rasismus a nacismus, Stalinovo zbožnění strany, muslimský a hinduistický náboženský fanatismus, atd.
     Třebaže se šíří vědecký způsob myšlení, který tvoří důležitý předpoklad pro odhalení narcismu, a podlomení jeho průbojnosti ve společnosti, přesto většina lidí, i těch, kdo si ve škole osvojili vědecké metody, není příliš ovlivněna vědeckým myšlením. Většina profesionálů v oboru přírodních a společenských věd si neosvojila vědecký přístup, ale stali se z nich jen technokraté. Tak se u nich technika stala novým objektem, v němž se vybíjí jejich narcismus. Narcistická pýcha člověka, že pouze on sám je tvůrcem dříve vysněného světa věcí, a dokonce může zničit celou lidskou civilizaci a společnost, ba i samu zemi, našla v technice nový předmět pro narcistické sebepřeceňování.
     Pokud jde o patologičnost skupinového narcismu, častým příznakem je zde nedostatek rozumného úsudku a jeho objektivity. Jsou-li četná politická hnutí založena na narcistickém sebeoslavování, vede nedostatek objektivity ke zkázonosným důsledkům. Např. Hitler - člověk s krajně vypjatým narcismem, který podnítil skupinový narcismus milionů Němců, přecenil sílu Německa a podcenil nejen sílu spojenců, nýbrž také tuhost ruské zimy. Odmítal vidět skutečnost objektivně: objektivní podmínky neexistují. Jeho přání zvítězit a vládnout se totiž v jeho hodnocení uplatnilo více, než takové skutečnosti, jako byla vlastní výzbroj a podnebí v Rusku. Vyhlazování Židů sloužilo nacistům jako důkaz převahy Árijců. Pro sadistu je totiž okolnost, že může zabít člověka, důkazem převahy toho, kdo zabíjí. V komunistickém Rusku sloužilo stejnému účelu vyhlazování Židů právě tak, jako četných národnostních menšin, provádění stranických čistek a likvidace odpůrců režimu.
      Z dalších příznaků krajního narcismu vyniká okolnost, že výstředně narcistická skupina usiluje o to, aby měla vůdce, se kterým by se mohla ztotožnit. Vůdce je pak skupinou nekriticky obdivován a skupina do něho promítá svůj narcismus. Osobnosti, které jsou jako jedinci obzvláště narcistické, jsou pro splnění tohoto úkolu kvalifikovány nejlépe. Právě narcismus vůdce, který je přesvědčen o své velikosti, a jenž nemá o sobě sebemenší pochybnost, je to, co přitahuje narcismus těch, kdo se mu podřizují. Vždy je k dispozici jisté množství zatížených polopsychotiků, ochotných uspokojovat potřeby narcistické skupiny.