O b e c n á č á s t

1. Původ dobra a zla
Odkud pochází rozlišení dobra a zla? Immanuel Kant tvrdí, že toto rozlišení pochází od kategorického imperativu, kterým je mravní povinnost. Tato povinnost je člověku vnucena zvenčí. Stojí mimo člověka, a podle toho i celý mravní řád, kterému se člověk má podrobit, stojí mimo člověka.
Sociologismus (Durkheim, Marx) vysvětluje vznik mravního řádu jako produkt společenského tlaku. Mravní svědomí člověka je podle toho jen projev kolektivního zájmu, který je diktován společenskými potřebami. Normou dobra nebo zla se stává vůle lidu, třídy, strany, rasy, atd.
Pokusíme-li se na věc dívat realisticky, začneme u Sokrata. Sokrates viděl měřítko spravedlnosti a nespravedlnosti v samotné přirozenosti člověka. Hlas svědomí mu pramení z hlubin přirozenosti a tlumočí její zákon. Člověk má jednat v souladu se zaměřením své přirozenosti. To je pro něj dobré.
Zlo je vše, co odporuje dokonalosti člověka. Protějškem k zajištěnému postavení, kam člověk ustupuje, aby se vyhnul obavám před jeho ztrátou, je moc, která do něho tuto úzkost vlévá a před níž prchá. Člověk však má také strach ze svobody, která je mu dána, protože se musí rozhodovat zodpovědně. Bojí se zodpovědnosti, že se rozhodně špatně. To, čeho se člověk bojí je zlo.
Co je to zlo?
Nejprve řekněme, co zlo není. Zlo není vlastní realita, samostatná podstata, která by byla sama od sebe. Zlo je realita negativní, to znamená nějaký nedostatek, nedostatek toho, co by ve věci mělo řádně být. Není to jen pouhé omezení či zkrácení bytí, nýbrž chyba: když nějaká věc není taková, jaká by měla být - když jí chybí něco, co by správně mít měla. Když je nedostatek způsoben nějakým vnějším činitelem, je to tzv. zlo fyzické. U lidského jednání však může být ještě nedostatek jiného druhu - nedostatek morální - morální zlo. Fyzické zlo postihuje pouze nějakou patřičnou vlastnost člověka, a může mu tedy v nějaké míře ztížit život. Morální zlo postihuje člověka celého, jeho osobnost, protože mu znemožňuje dosažení konečného cíle, a tím postihuje celou jeho osobnost, která je tak odvrácena od pravého konečného cíle, vyloučena z ovládání a užívání tohoto cíle.
Zlo fyzické a morální zlo vzájemně nesouvisejí: po stránce morální nezáleží na tom, zda člověk koktá nebo nekoktá, nýbrž záleží na tom, zda mluví pravdu či lež.
Všeobecně lze říci, že člověk na všech kulturních stupních nejdřív označuje za zlo to, od čeho se těsně předtím osvobodil, a nejvíce se obává toho, aby do toho svou vinou znovu neupadl. Pro primitiva jsou zlé moci nejdřív takové, které na něho sesílají krupobití, sucho, kobylky a nemoci, ale i takové, které přepadají jeho duši a vnukují mu nenávist, závist, touhu zabíjet a jiné zlé nápady. Tyto moci nejsou od božských mocí ještě dost ostře odlišeny.
Pohané obrácení na víru označovali dosud uctívané bohy jako démony. Z kultu přírodních mocí se v této křesťanské perspektivě stalo kouzelnictví a služba ďáblu.
Pro moderního člověka je subjektivně závažný způsob vzniku zla z nedokonalého potlačení přirozených životních sklonů. přirozený životní sklon je potlačen tehdy, když buď jeho cíl nebo podnět k němu, nebo oba současně jsou vyřazeny z vědomí. Každopádně to působí tak, že zde působí vědomě nepojmenované a nezacílené napětí. Výsledkem je zážitek neklidu a promítání jeho zdroje někam navenek, do okolí.
Je-li sklon k řádnému růstu a přirozenému životu omezena, pak se nepřirozeně zablokovaná energie snadno deformuje v destruktivní sílu. Destruktivnost je výsledkem ne-řádně prožitého. Individuální a společenské podmínky, omezující energie životního růstu, usnadňují destruktivnost. Ta se pak stává zdrojem, z něhož vycházejí různé projevy zla.
Psychologickým dopadem neuplatnění se člověka v přirozeném a řádně uceleném životě je neuróza jako výsledek nevyřešeného konfliktu mezi schopnostmi a silami člověka a těmi nepřirozenými činiteli, které znemožňují jejich rozvoj a účinné uplatnění. Nedosáhne-li člověk zralosti, spontánnosti plného a skutečného prožívání sebe sama, trpí jistým defektem, nedostatkem.
Negativistické stanovisko, že člověk je zásadně destruktivní a sobecký, vede k názoru, že etické postoje a chování spočívají pouze v potlačování zlých hnutí; člověk má pak alternativu: buď potlačovat zlo, nebo hledat ve zlu zalíbení. Oba způsoby,jak potlačení, tak libování si, jsou pouze dvěma způsoby nedokonalého řešení konfliktů. při potlačování nutno rozlišovat mezi:
1) potlačením uskutečnění zlého popudu,
2) potlačením vědomí popudu.
k1) V prvém případě není potlačován popud sám, ale je to, co by následovalo: např. člověk se sadistickými sklony, v nichž se snaží násilím si podřídit okolí, a který se obává nesouhlasu, protože mravní zásady mu zakazují dát průchod svému popudu, ten se pak zdrží svého jednání. Výsledek není uspokojivý, protože je neúčinný proti samotným destruktivním sklonům.
k2) Vyšším stupněm účinnosti, jak se vypořádávat s popudy zla, spočívá v nepřipouštění takových podnětů, aby se staly uvědomělými, takže by vědomé pokušení neexistovalo. potlačení značí, že existujícímu podnětu není dovoleno vniknout do vědomí nebo že je z vědomí rychle vytlačen. Potlačit podnět značí odstranit jej z vědomí, ale nikoli odstranit jej z člověka samého. Zatlačený podnět nadále trvá a má hluboký vliv na člověka - třebaže si toho člověk není vědom: např. sadista, protože si není vědom své úchylnosti, žije s přesvědčení, že násilím ovládá jiné lidi proto, že je pro ně lepší, když je ovládá on, než kdyby je ovládal kdokoli jiný, anebo proti, že má silný pocit odpovědnosti vůči nim; tak člověk, který se stal následkem přetvoření svého prostého sadismu v rafinovanější, může této své úchylnosti využívat se stejným účinkem, jaký by měl jeho prostý, nezakrývaný sadismus: totálně ovládat a řídit. Takový jedinec se cítí být nadřazený, avšak jeho vliv na jiné lidi je často ještě ničivější, protože se lze těžko bránit jeho zdůvodněné horlivosti.
Kdyby člověk byl opravdu zlou bytostí a ctnost jen jeho vítězstvím nad sebou, pak by dobrý a ctnostný život byl nadlidský, což je nesmysl. Řádný a tedy normální lidský život je dobrý. Zlé podněty nelze prostě jen potlačovat, ani se v nich pouze vyžívat, nýbrž je nutno je tvořivě umírňovat. Člověku je přirozeně dána snaha využívat své tvůrčí, konstruktivní životní síly. proto jeho snahy pozůstávají hlavně v odstraňování překážek v sobě a ve svém prostředí, které brání jeho životnímu růstu a využití jeho schopností.
Dobro je tedy to, co je v souladu s pravým konečným cílem, co k němu vede.
Zlo je to, co je v rozporu s pravým konečným cílem, co jej vylučuje.
Z toho vyplývá, že dobro i zlo je určováno vztahem k pravému konečnému cíli. Vyplývá ze vztahu k tomu cíli. Proto konečný cíl je základní a první norma mravního a tedy i společenského života. Povaha lidského jednání z hlediska mravního je vcelku určena tím, co je v něm obsaženo, co jej ovlivňuje. Základní hodnota je ta, kterou má dané jednání samo o sobě, jako ryze lidské, bez ohledu na okolnosti. Celkovou hodnotu však ovlivňují také okolnosti, a zejména úmysl jednajícího.
Okolnosti:
- mohou být bez významu pro mravní hodnotu jednání - např. opít se vínem bílým nebo červeným,
- mohou mravní hodnotu jednání zvyšovat nebo nehodnotu nebo snižovat - např. ukrást více nebo méně,
- mohou přidávat novou zvláštní hodnotu nebo nehodnotu jednání - např. znásilnění a znásilnění nezletilé osoby.
Cíl jednání: je objektivní cíl samotného jednání.
Úmysl jednajícího: je subjektivní cíl, který sleduje ten, kdo skutek provádí.
Z věci samotné je jasné, že jednotlivé lidské jednání může mít z mravního hlediska více různých momentů. Přitom rozhodující a základní je složka objektivní, mravní hodnota jednání samého, protože pouze jednání samo je prostředek k dosažení cíle. Zvolíme-li vědomě jednání, které k cíli nevede, vylučuje jej, pak vylučuje cíl sám. Z toho je pak jasné, že k dosažení mravně dobrého nelze s úspěchem užít mravně špatných prostředků.
Individuální nebo sociální úchylka od řádného či normálního způsobu jednání je důsledek poruchy (dezintegrace) nebo dokonce zhroucení žebříčku životních hodnot a kulturních významů člověka. Tato porucha je prožívána jako odcizení. Odcizením se zde rozumí způsob zkušenosti, kdy osoba zakouší sebe samu jako něco cizího; kdy člověk neprožívá sám sebe jako aktivního nositele a uživatele vlastních sil a schopností; naopak pociťuje sám sebe jako ochuzenou bytost, jako věc, žijící v závislosti na vnějších silách, do kterých promítá svou podstatu. Odcizení není jevem pouze novodobé společnosti, třebaže v některých novodobých společnostech je různými okolnostmi v nějaké míře podporováno.
Zážitek odcizení, odloučení od bližních, ale i od sebe samotného vyvolává úzkost. Být odloučen znamená být zbaven možnosti plně (také společensky) využít svých lidských schopností a sil.
Touha po naplnění smyslu života ve vrcholném štěstí je přirozeně nejmocnější snahou člověka. Je to síla, která drží pohromadě celou lidskou skupinu. Tohoto naplnění a sjednocení lze přirozeně dosáhnout v lásce.
Přesto mnoho lidí nedosahuje tohoto sjednocení, resp. usiluje o jeho dosažení nevyzrálými či zvrácenými projevy lásky. K nevyzrálým projevům lásky patří symbiotické spojení. Symbiotické spojení má svůj biologický vzor ve vztahu mezi těhotnou matkou a plodem. jsou dva a přece jen jedno. Žijí spolu (sym-biosis), jeden potřebuje druhého. Plod je částí matky; dostává od ní vše, co potřebuje. Projevy symbiotického spojení se mohou projevovat různě. Pro jejich zpřehlednění lze uvést dvě krajní, pólové polohy: aktivní a pasivní.
Pasivní projev symbiotického spojení je forma krajního podřízení se, což lze označit jako masochismus. Masochista se snaží uniknout zážitku oddělení a odloučení tím, že dělá ze sebe nedílnou část jiné osoby, kterou se chce nechat řídit a vést.
Aktivní projev symbiotického spojení je forma krajního ovládání, což lze označit jako sadismus. Sadista se snaží uniknout svému zážitku osamocení tím, že činí jinou osobu částí sebe. Sadista je podobně závislý na svém poddajném partnerovi jako on na něm: rozdíl je v tom, že sadista rozkazuje, využívá, ubližuje a ponižuje, kdežto masochista si nechává poroučet, ubližovat, nechává se vykořisťovat a ponižovat. Je to zoufalá, ovšem také marná cesta k moci nad jiným člověkem, která se ho snaží změnit ve věc, v jeho majetek.
V obou projevech symbiotického spojení jde o vyprazdňování a ochuzování smyslu života, a nikoli o jeho naplňování. V tomto vyprazdňování patřičného smyslu života spočívá zlo.
Zlo jako lidský projev je výsledek zneužití lidské svobody k tomu, aby byl člověk zbaven něčeho, co je specificky lidské. Zlo však není svým původem není jen lidské, nýbrž také tragické. Dokonce i tehdy, když se člověk uchyluje k těm nejzaostalejším a nejzpozdilejším formám zkušenosti, nemůže nikdy úplně přestat být lidský. Nikdy se nemůže docela zbavit svého lidství. Ani jako živočich se člověk nemůže stát úplně zlým. Zlo je pokus překročit oblast lidského do oblasti nelidského. Zůstává to však stále něco lidského, protože člověk se nemůže stát pouhým živočichem zrovna tak, jako se nemůže stát vlastním bohem. Zlo je člověkova ztráta sebe sama při tragickém pokusu uniknout břemenu lidskosti, břemenu odpovědnosti za svobodné rozhodování, avšak tato ztráta je vždycky jenom dílčí, nikdy úplná.
Zdrojem zla svobodně jednajícího člověka je předcházející svobodný nedostatek u volby: neuvažování o mravním pravidle. To se děje z několika důvodů. Předně opomenutím nebo zanedbáním pravidla. Regulace jednání vychází přímo od rozumu; člověk má svobodu: použít ho nebo nepoužít, ale chybuje pokud ho nepoužije. Tak ve chvíli, kdy - přes varování lékaře, přes dřívější dobré předsevzetí - člověk přijme nabízenou cigaretu, jedná bez uvažování o tom, co říká rozum. Z unáhlenosti zaviněné náruživostí, nebo z liknavosti svého chtění člověk opomene použít před svobodnou volbou rozumu, který by měl posoudit jeho úkon. to je nedostatek, ve kterém má zlo svůj původ. Nedostatek nespočívá v tomto nepoužití rozumu, nýbrž v jednání bez použití rozumu. tento nedostatek je svobodný, a není to samotné zlo. Okolnost, že musí být svobodný, spočívá v samotné přirozenosti vůle, která má iniciativu svého uplatňování. Ale tento svobodný nedostatek není zlo, neboť nežádá od vůle, aby stále uvažovala o tom, co je řádné a normální. Od vůle se žádá pouze to, aby nejednala v rozporu s řádem či normou nebo bez ohledu na ně.
Stupně zla jsou zároveň stupni úpadku lidskosti člověka. Nejnebezpečnější jsou právě takové sklony, které jsou nejvíce zaměřeny k omezení života. Člověk má parciální, dílčí sklon vracet se zpět a podléhat úpadku, kdežto globální náchylnost k sebezdokonalení. To je pouze jiný způsob vyjádření toho, že člověk má vždy jen parciální, dílčí náchylnost ke zlu kdežto globálně sklon k dobru. Přes své globální založení je však ryze přirozený sklon k dobru slabý a nedostatečný k tomu, aby se natrvalo prosazoval. Ryze přirozená náchylnost člověka k dobru, k dokonalosti, k sebezdokonalování, k vlastnímu lidskému růstu je tedy příliš slabá. Je slabá vzhledem k vrozené genetické a jiné zátěži, zděděné po předcích, a vzhledem k člověkem narušenému životnímu prostředí. Tyto vnitřní a vnější zátěže stále znovu a znovu kladou řádnému a normálnímu sklonu hledat dobro a usilovat o sebezdokonalení v lidském růstu do cesty překážky: je tu neustálé pokušení k narcismu, k podléhání emocím, atd.
Proto společnost vytváří státní zařízení, trestně-právní opatření a instituci policie, a tyto sociální zařízení mají pomáhat pokojnému a bezpečnému soužití v občanské společnosti. Tato zařízení však působí pouze vnějškově a sama o sobě mohou vést spíše jen udržení zločinnosti ve společnosti v nějaké omezenější míře. Toto vnějškové úsilí státu se tedy neobejde bez působení církve, která disponuje hodnotami, jimiž působí vnitřně na člověka a společnost v duchu jejich mravního růstu, lidského zdokonalení a všeobecného a úplného vykořenění zločinnosti.

2. Normalita lidského jednání
Skutečný obraz společnosti, předpokládaný při odlišování některých společenských jevů a činností jako patologických od jiných jako normálních musí brát v úvahu řád či pravidlo. Tento řád odpovídá řádu, který je vlastní fungující struktuře lidské přirozenosti. Tento řád či pravidlo bývá ve společnosti často normován. Z toho ale nevyplývá, že je nutně normován vždy a všude. Značná část řádného či pravidelného dění ve společnosti není vůbec normována, zatímco jistá část ne-řádného, úchylného dění se vyznačuje pseudonormovaností (např. zákon omerta u Mafie, který vyžaduje od všech účastníků dané organizace, nebo svědků jejich zločinu, aby o tom zachovávali mlčení.).
Podstatným znakem pravidelnosti, resp. setrvávání v řádu, z něhož má vycházet pojetí normality, je směřování lidského jedince k dokonalosti, k sebeuskutečnění, resp. k rozvoji vlastních přirozených vloh a schopností (A.H.Maslow). S tímto znakem úzce souvisí integrace, sjednocení, naplnění osobnosti jako měřítko řádné, čili pravidelné lidské činnosti. Člověk, který ztratí naději na možnost sebeuskutečnění a naplnění ve významných osobních vztazích, ve společenském dění a kulturní tvorbě, pozbývá závažné předpoklady integrace, ocitá se na prahu vlastní dezintegrace.
Lidská normalita není založena pouze přírodně, třebaže má na lidskou přirozenost navazovat a směřovat k jejímu překonání. Proto romantický útěk k přírodě jako pokud odhodit konvence a obrodit či zdokonalit normu lidského života je scestný. Lidská normalita musí brát v úvahu řád vlastní funkční struktuře přirozenosti člověka; nemůže se však s ním pouze prostě ztotožňovat tak, že by pasivně ulpívala na jeho vnějších projevech, nýbrž musí směřovat k jeho překonání pomocí vyšší integrace, a tak ho přesahovat.
Podle É.Durkheima je společenský jev normální tehdy, jestliže se vyskytuje v průměru společnosti toho druhu. Avšak zvětšený výskyt např. teroristických útoků na civilní obyvatelstvo do té míry, že se v některé společnosti stávají častými a obvyklými, nečiní z nich ještě řádné a pravidelné, ani normální činnosti společenského života. Početný výskyt nějakého patologického jevu ve společnosti sám o sobě ještě nezakládá jeho normalitu.
Je třeba rozlišovat mezi řádnou či pravidelnou sociální činností (která se ovšem neshoduje s činností častou a obvyklou, ba někdy ani s činností označovanou jako normální, např. častá rozvodovost manželství ) a činností nepravidelnou, ne-řádnou (která rovněž není zcela totožná s činností neobvyklou a ojedinělou, ani s tím, co se uvádí jako nenormální).
Sociologické výzkumy shledávají posun normy jako častý jev. Jev odchylující se od uznávané normy společenského chování, nemusí být proto ještě jevem patologickým, úchylným či úpadkovým (viz např. Michelangello, Rembrandt, van Gogh, aj.).
Statistické modely (např. pravidelnost rozložení četnosti znaku, vyjádřené Gaussovou distribuční či frekvenční křivkou) usnadňují poznání normy tím, že vymezují homogenitu (sourodost) lidské populace z hlediska proměnlivosti nějakého kvantitativního znaku jedince. Matematické abstrahování ideálního tvaru křivky usnadňuje odhalení stupně nesourodosti. Všichni jedinci, kteří spadají do Gaussova rozložení, tvoří stejnorodou populaci. Jednotlivé rozdíly jsou způsobeny náhodným činitelem. tuto hranice lze matematicky přesně stanovit. Konstituční rozdíly jednotlivců, kteří z hlediska nějakých znaků spadají do 95% rozmezí Gaussova rozložení, vznikají působením náhodných činitelů. O jedincích na okrajích Gaussovy zvonovité křivky lze říci, že mají dané znaky vyvinuté (na jednom okraji) nedostatečně a (na druhém okraji) nadprůměrně (a ve středu této křivky zase průměrně).
Statistické pojetí normality svádí k neodůvodněné analogii, že nadprůměrnost např. inteligence (genialita), která se v lidské populaci vyskytuje v podobně malé početnosti jako podprůměrnost inteligence (slabomyslnost), je rovněž úchylná a patologická (viz např. Lombroso).
K rozlišení normálního chování ve společnosti od chování nenormálního nemůže žádná společenská věda dospět sama o sobě, bez etiky. K rozlišení řádného a pravidelného jednání ve společnosti od jednání neřádného a nepravidelného nemůže věda dospět sama od sebe, bez filozofie.
Pokud jde o zvláštní přínos É. Durkheima k teorii deviace čili k teorii činnosti odchylné od normální činnosti, spočívá v jeho pojetí strukturální anomie (anomie - stav nebo činnost bez společenských norem). Podle Durkheima má každá společnost anomické oblasti, a tedy určitou kvótu úchylného jednání a chování; patologická situace nastává tehdy, pokud tato kvóta překročí svou střední hodnotu nebo klesne pod ni. To má být měřítkem toho, zda je ve společnosti příliš mnoho nebo příliš málo anomálií.
Kritika Durkheimovy teorie: anomie, která se v nějaké míře vyskytuje v konkrétní společnosti, přirozeně nikdy nevyplývá z řádu fungující struktury dané společnosti. V podstatě nejde o nějakou strukturální, řádnou anomii, ani pokud dosahuje nějaké své střední míry. Ze stupně obvyklosti a častosti vyskytuje nějakého jevu, označovaného za středně rozsáhlou anomii, nelze vyvozovat její řádnost, pravidelnost, a tím méně normu. Je-li odstraňování nějaké sociální anomie prováděno jednostranně a upřílišněně, pak se daná anomie sice navenek omezuje, ale ve skutečnosti se přeměňuje do jiných útvarů. Např. totalitním fašistickém státě v Itálii za Mussoliniho bylo zvýšeno úsilí o likvidaci Mafie tak, že byl prostě uvězněn každý podezřelý. Moc mafie tím byla zdánlivě zlomena, a to za cenu, že se státní moc uplatňovala nikoli postupem práva, ale cestou bezpráví a libovůle. Takový úspěch v boji s nezákonností byl tedy sporný. Navíc po anglo-americké invazi byly oběti teroru propuštěny, a zločinci, kteří byli mezi nimi, se pak dočkali oslavení.
Vzhledem k tomu, že postup příslušných státních orgánů vůči konkrétní sociální anomii přirozeně nikdy není docela dokonalý, proto při něm dochází vždy v nějaké míře k přehmatům nebo k nemístné benevolenci. To může být důvodem pro ustálení jisté střední míry rozsahu nějaké společenské anomie, avšak nikoli strukturální ani všeobecné anomie, nýbrž jen místně a dobově podmíněné a omezené.
Úloha normy v policejní deontologii je důležitá, nicméně ještě důležitější je zde úloha řádu, pravidla. Třebaže se sociologie při rozlišování normálního společenského chování od nenormálního neobejde bez etiky, neznamená to její podstatné zakotvení v libovolné morálce.
Závazná norma má své nezastupitelné místo v mravním životě, a vůbec ve společnosti a kultuře. Stačí vstoupit narozením nebo jinak do kterékoli společnosti, plnit nějakou úlohu, hrát nějakou roli, a ukazuje se, že jsme připoutáni a zachyceni do poměrně husté a přesné sítě různých povinností. To jsou normy chování, a tentokrát jsou ve vlastním smyslu závazné, protože měří naši činnost vzhledem k bližnímu. Přitom ji měří podle pozitivního a věcného vymezení, které nezávisí na nás, ale na ostatních. To je věc statutu, veřejného pořádku, justice, státní správy. Ostatní - rodina, obec, národ, hierarchická organizace, náš vnější řád jsou zapojeny do toho. Bylo by chybné chtít docela vyřadit myšlenku závazku, normy. Pouze klam sociologismu svádí člověka k tomu, aby si představoval morálku jako slavnostní setkání mezi lenním pánem a vazalem, jako kdyby zde musel být nejprve člověk, ustanovený podle vlastní přirozenosti, a teprve potom autorita, pověřená řídit a organizovat pohyby tohoto člověka. Souhlasíme s těmi sociology, kterým nestačí být člověkem a počínat si jako člověk, nýbrž musí ještě podrobit své postoje, jednání a chování nějaké mravní regulaci, jejíž zdroj hledají mimo člověka, ve společnosti, v nějakém objektivním mravním ideálu či v nějakém mimostojícím nadjá. S takovým názorem se ztotožňujeme pouze do té míry, pokud je člověk společenským tvorem. Avšak člověk je také tvorem individuálním, tedy jako jedinec.
Morálka nespočívá jen v přijetí nějaké povinnosti, ukládané člověku zvenčí. Základ morálky je v lidské přirozenosti, v řádu její funkční struktury. To platí bez ohledu na to, zda někdo věří, že člověka stvořil Bůh, nebo nevěří-li tomu. Věřící člověk má pouze navíc pro své jednání měřítko v příkazech Desatera jakožto zvenčí uloženého zákona, ale i pro něho platí jako rozhodující jednat v souladu s řádem, který Bůh vtiskl do jeho přirozenosti. Pokud totiž Bůh stvořil člověka, tedy stvořil i zákon, kterým se musí řídit struktura jeho přirozenosti, aby lidsky fungovala. Desatero mu Bůh dává tak, jako výrobce dodává k výrobku návod k použití. Dítě se podle něho musí řídit, ale dospělému člověku stačí, když se chová jako vyspělý člověk.
K mravnímu životu stačí, když člověk nezpůsobuje druhým to, co nechce, aby oni činili jemu. To je příkaz přirozeného zákona. Tento zákon ovšem není vnější, nýbrž je dokonale vlastní člověku. Je to lidská přirozenost, která se stává Zákonem. V lidské přirozenosti vyniká především rozum jako vedoucí schopnost. Proto řád či pravidlo mravního jednání je shodné s řádem či pravidlem rozumu. Takže pravidlo lidského jednání je to, aby bylo opravdu lidské, aby člověk jednal ve shodě se svým lidstvím, tedy především se svým rozumem.
Třebaže člověk nalézá na své životní cestě přikázání a rady, které mu pomáhají jít správným směrem, přesto stačí fakt, že člověk se svou přirozeností existuje, a přirozeně mu náleží nějaký způsob bytí a jednání. Od tohoto okamžiku se rozeznává dobro a zlo, a pak i normální a nenormální, z tohoto vlastního lidského hlediska, tozn. z hlediska mravního, a to s takovou rozhodností a důsledností, s jakou se člověk odlišuje od netvora, živý tvor od mrtvoly.
Prvotním přirozeným základem normy lidského jednání je tedy lidská přirozenost, respektive soulad s rozvinutou a naplněnou přirozeností člověka, s řádem, který je vlastní její fungující struktuře.
Přirozený zákon je diktát praktického rozumu, který není svobodně vydán nějakým lidským zákonodárcem, nýbrž je uložen všem lidem spolu s jejich přirozeností. Prvním příkazem přirozeného zákona je formulování základního směřování či sklonu lidské přirozenosti: musí se konat dobro.
Dále se přirozený zákon vyjadřuje ve třech oblastech:
1) zákon sebezáchovy,
2) zákon plodnosti - reprodukce,
3) zákon lidskosti, ukládající povinnost být člověkem, uskutečnit sebe samého v rozumovém poznání a v svobodné společenské zapojenosti a kulturní tvorbě.

3. Úchylka od normy, anomie
Ke každému lidskému jednání uchylujícímu se od řádné normy je třeba trojí podmínky:
1) zlo ze strany předmětu,
2) vědomí tohoto zla,
3) souhlas vůle s jednáním, se kterým je zlo spojeno.
Zlo ze strany předmětu nemusí být nutně objektivní. Stačí, aby jednající byl subjektivně přesvědčen, že předmět jeho jednání je špatný. Domnívá-li se někdo, že něco je špatné, zlé, a přesto to spáchá, rozhoduje se ve skutečnosti pro něco špatného, zlého. Přitom není třeba dokonalého vědomí. Stačí aspoň matné, zastřené, nejasné poznání špatnosti jednání, aby se člověk uchyloval od řádně založené normy. Chybí-li toto vědomí zla úplně, takže člověk nemá sebemenší tušení o nesprávnosti svého jednání, nelze mluvit o zločinu.
Uchýlení se od řádně založené normy (které se projevuje násilím, asociálním chováním) není naprostá negace. Je to pouze neuspořádané lidské jednání. Všechno, co obsahuje jednání člověka, uchylujícího se od řádné normy, není zlé. Člověk totiž nemůže chtít nedostatek jako takový. Pokud se ve svém jednání uchyluje od řádné normy, tedy ve skutečnosti hledá dobro, ovšem v nesprávnou chvíli a na nesprávném místě. Tak se stává, že toto dobro je nevhodné, zdánlivé, a že odporuje dobru většímu. Tím, že se člověk uchýlí k menšímu, nižšímu dobru, odvrací se přitom od většího dobra. A přitom by bylo rozumné obrátit se k tomuto vyššímu a většímu dobru.
Jednání, uchylující se od řádné normy, není u člověka motivováno touhou po špatných, zlých věcech, nýbrž vyplývá ze zřeknutí se věcí lepších a vhodnějších. Jedinec, uchylující se od řádně založené normy, nechce zlo jako takové, protože je nemožné chtít zlo pro zlo. Lidská vůle se může zaměřovat jenom na dobro. Jenže tím, že člověk chce dobro nevhodné, zdánlivé, dopouští se zla. Vybočuje z řádného a normálního normálního postupu k svému cíli. Pohrdá cílem, který je mu přiměřený. Připravuje se tak o dosažení vlastní dokonalosti, pravého štěstí.
Úchylka od řádné normy není jen projevem neposlušnosti vůči nějaké iracionální autoritě, nýbrž je to především odporování lidskému štěstí a omezování rozvoje, jaký je adekvátní, přiměřený, odpovídající lidské přirozenosti.
Člověk uchylující se od normy, založené na řádu vlastnímu lidské přirozenosti, je člověk násilný. Jeho násilí doprovází jeho úchylku od řádné normy. Současně je však třeba připomenout, že ne každé násilí vyplývá z odchylky od řádně založené normy. Násilí policisty při nějakém zákroku vůči nebezpečnému násilníkovi znamená odchylku od normy, kterou však policisty nezavinil.
Úchylka od řádně založené normy představuje úkon, kterému chybí jeho dokonalost. Takový úkon je zbaven dokonalosti, která mu řádně přísluší. Proto dané jednání spočívá v nedostatku patřičné, náležití, řádné dokonalosti.
Základem hlavních úchylek od řádné normy jsou zvrácené náklonnosti. Z těchto zvrácených náklonností jako ze svého zdroje vychází veškerá zločinnost. Přitom samotné tyto zvrácené náklonnosti nejsou odchylkami od řádné normy, nýbrž teprve vedou ke skutečně úchylnému jednání, pokud se jim člověk poddá a ulpí na nich.
Rozdělení odchylek od řádné normy lze provést podle toho, zda zvrácená vůle:
1) buď vyhledává zdánlivé dobro na úkor dobra pravého,
2) nebo utíká před zdánlivým zlem, aby podlehla skutečnému zlu.
k 1) Zdánlivé dobro na úkor dobra pravého vyhledávají jedinci, kteří se poddávají sobectví a narcismu, lakomství, sexualismu a nestřídmosti. Sobectví a narcismus sledují vlastní nemístné vyvýšení, lakomství sleduje bohatství, sexualismus a nestřídmost usilují o spotřebu smyslových věcí.
k 2) Před zdánlivým zlem se uchylují ke skutečnému zlu ti, kdo závidí, hněvají se a oddávají se lenosti: závist se trápí nad dobrem druhých, které člověka znepokojuje; hněv prchá před překážkami, které člověka znepokojují; lenost je únik před obtížemi tvořivého vztahu k okolí.
Závažnost dopadu jednání uchylujícího se od řádné normy se liší podle jeho předmětu: úchylka od řádné normy vzájemné lásky, jako je vražda, je závažnější, než úchylka od řádné normy vzájemné lásky, pokud nenapadá samu podstatu člověka, nýbrž jen jeho vnější statky (krádež, atd.).
Závažnost úchylného jednání se liší podle míry jejich dobrovolnosti: vše, co přispívá k oslabení dobrovolnosti, co vyvádí vůli z jejího svobodného pohybu (emoce, nátlak, strach) většinou zmenšuje vinu provinilce.
Zločin jako úchylka od řádné normy zahrnuje z etického hlediska dvojí rys:
- odklon od maximálního, svrchovaného Dobra,
- bezmezné přilnutí k menšímu dobru.
Nejde tu pouze o nedostatek, nýbrž je o úkon zbavený patřičného uspořádání. Jde pouze o nezřízený příklon k menšímu dobru. Zůstává lidským a z tohoto hlediska je něčím pozitivním. Současně však je jednáním, které postrádá příslušné uspořádání, a v tom je jeho rys negativní.
Pozitivní mravní nedokonalost je svobodné zvolení menšího dobra místo dobra většího, které je právě nyní možné.
Negativní mravní nedokonalost je popření abstraktně možné pozitivní nedokonalosti.
Podobně jako je veškerá lidská dobročinnost strukturována a zhodnocována láskou, tak naopak veškerá zločinnost je utvrzována ve své nedokonalosti a ve svém znehodnocování lidskosti ne-láskou, resp. různými nezralými projevy projevy lásky člověka k sobě samému (narcismus) a k druhým.
Opakem lásky je nenávist. Co je nenávist? Nenávist je úchylný vznět žádostivosti, ve kterém se člověk odvrací od poznaného předmětu tak, jako se láskou přiklání k předmětu své touhy. Člověk může nenávidět člověka jako člověka. Taková nenávist je však sama o sobě větší úchylka od řádné normy, než jiné vnějškové úchylka od řádné normy, kterými se škodí jinému člověku.
Není snadné určit přesnou míru sebelásky, protože žádostivost a emoce zaslepují člověka a ukazují mu dobro často tam, kde není a ani být nemůže. A tak se deformuje pravá sebeláska, kterou člověk miluje sebe jako rozumného tvora, v ubohý egoismus, kterým miluje sebe v sobě a pro sebe jako jedinou bytost hodnou lásky.
Krajní narcismus spočívá v takovém zalíbení v sobě samém, že ten, kdo mu podléhá, je ochoten se krajně uchýlit od normy založené v přirozeném řádu věcí, než aby uposlechl podnětů, které z této normy vycházejí, a jsou ztělesněny v rozkazech představených a zákona.
Umírněný, dílčí narcismus spočívá ve vystupňovaném sebehodnocení, avšak není zde pohrdání autoritou.
Narcismus je u člověka zdrojem mnoha neřestí: přehnaná ctižádost čili nadměrná touha po moci, marnivost čili upřílišněná touha po lidské chvále.
Zatímco lidské ctnosti, nejsou izolované ustálené dispozice (uzpůsobení), které by byly navzájem nezávislé, nýbrž je o přizpůsobení instinktivních schopnosti normě, založené na rozumovém řádu; neřesti jsou izolované zatvrzelé indispozice (neuzpůsobení), navzájem nezávislé; jde o rozptýlení instinktivních schopností člověka v nerozumném zmatku, který je vyčerpává a docela rozkládá.
K realitě každé neřestné pohotovosti či náchylnosti patří, že je podstatou úpadku lidského života, na kterém vlastně jenom cizopasí. Je výsledkem úkonu stále méně a méně lidského, tedy především čím dál tím méně rozumnějšího. Jeho stupňování spočívá v tom, svádí člověka k činnosti stále povrchnější, která člověka strhuje k dalšímu úpadku, odlidštění, odosobnění a posléze smrti.
U lidského jednání je třeba rozlišovat jistý druh úchylně ustálených či zatvrzelých indispozic (neuzpůsobení). Tyto úchylné "zlozvyky", které tíhnou k tomu, že se stanou automatickými, samovolnými, a že zmechanizují a zotročí samotného člověka, se odlišují od řádně a normálně ustálených dispozic (uzpůsobení), jež se vyznačují rozumností a rozmanitostí.
Na rozdíl od ustálení, které svádí ke zrutinování, jsou ctnosti jako ustálené dispozice sjednocením lidských činností v celkovém spojení, jsou to prvky, ze kterých se buduje lidská osobnost. Lze rozlišit tři druhy ustálení:
1) dynamická ustálení prospěšná,
2) zatvrzelá ustálení škodlivá,
3) trpné "zlozvyky".
Pro člověka je důležité rozvíjet první: tato ustálení nejsou výsledkem pouhého mechanického opakování, nýbrž jsou dynamická. to je odlišuje od škodlivých ustálení, které nejsou víc než rutiny, nebo od trpných "zlozvyků", které se nenápadně ujímají v člověku a váznou v něm v podobě mánií a podivínství.
Jednáme zde o "zlozvycích" v uvozovkách, protože jde o něco jiného než pouhý zvrácený návyk v běžném slovy smyslu. Člověk, podléhající takovéto zatvrzelé indispozici, vkládá čím dál tím víc rozumu a vůle do zlého, nepřiměřeného užívání své schopnosti jednat. tady nejde jen o popouštění uzdy vlastním emocím. Daný jedinec je v jistém smyslu řídí a ony se propůjčují všem rafinovaným úskokům jeho vůle. Jakkoli se to zdá být paradoxní je v této zatvrzelé úchylnosti jakési naruby obrácené zduchovnění. Proto zatvrzelé uchylování se nějakého člověka od řádné normy je jedna z nepříznačnějších forem úchylky ze zloby, lišící se od trpného "zlozvyku" , který umenšuje a omezuje lidskou svobodu. jsou-li v neřesti nějaké stopy zduchovnění, tedy mají vždy jen torzovitý ráz. Neřestný člověk není prostě jen zmítán svými emocemi, nýbrž jeho emoce jsou prostoupeny jejich rafinovaným řízením, resp. člověk je složitě zmítán emocemi, které jsou poněkud zduchovnělé.
U neřestí je zvýšená či umocněná svoboda, protože člověk je plně pánem svých úkonů. Naproti tomu špatný trpný "zlozvyk" (jaký člověk získá pasivním opakováním nějakého úkonu, a jenž v člověku hromadí jakousi škodlivou rutinu, např. zlozvyk onanie u dospívajících) umenšuje svobodu člověka.
Z hlediska deontologického je třeba si připomenout některé jednotlivé zločiny. Předně jde o zločiny proti člověku, a to zvláště vůči životu. Život je nejvyšší přirozený dar a je podmínkou všech ostatních darů. Proto člověk nemůže zacházet se svým životem jako se svým panstvím. Je však uživatelem svého života. Má jej užívat podle přirozeného zákona k cíli, který je mu vlastní. Lidský život má velikou hodnotu, ale nikoli absolutní hodnotu. Je proto možné za nějakých okolností ohrozit nebo dokonce zmařit život např. nespravedlivého útočníka, zločince. Za určitých okolností je dovoleno vystavit vlastní nebo cizí život velkému nebezpečí. Z uvedených základů se odvozují tyto zásady:
1) Právo nevinného na život je takového druhu, že vylučuje každý přímý útok.
2) Rozlišuje se mezi přímým usmrcením a nepřímým usmrcením. Přímé zabití je takový čin nebo opomenutí, který svou strukturou směřuje k zabití člověka. Tato zabití je přímo zamýšlené. Nepřímé zabití je úkon nebo opomenutí, které svou vnitřní strukturou směřuje k jinému bezprostřednímu účinku, ale současně způsobuje zabití člověka. Toto zabití není přímo chtěné.
3) Dále nutno rozlišovat mezi zabitím a vydáváním života ve velké nebezpečí. Od zabití se odlišuje též zmrzačení.
Přímé zabití není dovoleno nikdy.
Je dovoleno a v jistých případech povinováno vydat svůj život v nebezpečí.
Každý je povinen chránit život vlastní a ostatních.
Policista, jehož zvláštním povoláním je ochrana člověka, je povinen vystavit svůj život i vážnému nebezpečí, když je např. ohrožen život občanů. Ostatní občané jsou povinni chránit život svých spoluobčanů bez vlastních přiměřeně velkých obtíží: čím bezprostředněji je ohrožen život spoluobčana, tím větší nebezpečí je člověk povinen vzít na sebe, aby tomuto ohrožení zabránil.
Sebevražda čili přímé usmrcení sebe sama je nepřípustná, a to ani tzv. hrdinská sebevražda (sebeupálení, apod.). Nepřímé sebeusmrcení je v zásadě nepřípustné, ale může se stát dovoleným z přiměřeně vážného důvodu (např. pro záchranu jiných se vykoná čin k jejich záchraně, který pro jedince samotného znamená smrt). Z deontologického hlediska je nepřijatelná hladovka, vedoucí k smrti. Z přiměřeně vážného důvodu je dovoleno konat hladovku, kterou člověk ukončí dříve, než dojde k vážnému ohrožení zdraví. Přiměřeně vážný důvod musí být pozitivní (např. za propuštění nespravedlivě pronásledovaného, za ukončení války), ale nikoli negativní (např. za uvěznění nějakého člověka, za odstoupení vlády, atd.).
Usmrcení či ublížení v sebeobraně je dovoleno, pokud je jediným prostředkem k záchraně vlastního života. Prokáže-li se tomu, kdo se bránil, že měl možnost použít k sebezáchově jiného prostředku, a že věděl o ní (např. útěku, možnost dovolat se pomoci, poranit útočníka), pak není usmrcení útočníka dovoleno. Člověk má přirozené právo i povinnost bránit pohlavní čistotu jak sebe samého, tak i blízkých osob proti útočníkovi, a to v případě nutnosti až usmrcení útočníka.
Člověk má přirozené právo bránit s použitím násilí také majetek vůči zlodějům a vandalům, ale použití násilí musí být přiměřené velikosti způsobené škody. Pokud není ohrožen vlastní život, nesmí vést k zabití lupiče nebo vandala. Avšak člověk může bránit svůj majetek proti lupiči nebo vandalovi, aby ho odvrátil od jeho úmyslu, a pokud lupič nebo vandal začne ohrožovat také život obránce, pak je možno proti němu postupovat jako vůči nespravedlivému útočníkovi na vlastní život.
Vražda jako přímé usmrcení nevinného je přirozeně nepřípustná. Je zakázáno usmrtit nevinného, i kdyby to přikázala vyšší autorita. Jako vraždu nutno hodnotit také eutanazii, neboli usmrcení těžce nemocného, ať už by o to žádal, nebo nikoli. Avšak je možno podávat nemocnému léky tišící bolest, i když se ví, že mohou uspíšit smrt. Z hlediska deontologie je nepřijatelné provádění umělého potratu, protože jde o usmrcení nevinného, a protože lidský život je už před narozením je hodný ochrany; zákon, který umělý potrat dovoluje, je tedy nespravedlivý, třebaže jeho zrušení je znemožňováno celkovou společenskou nezpůsobilostí řešit problém vhodného zabezpečení všech narozených nechtěných dětí.
Nepřímé usmrcení je dovoleno v těch případech, kdy zločinci vedou před sebou zajaté rukojmí-civilisty: tehdy je dovoleno střílet na zločince, třebaže jsou ohroženi také rukojmí.
Trest smrti je z hlediska deontologie dovolen s ohledem na obecné blaho, ale vykonavatelem může být pouze státní autorita a nikdy soukromá osoba nebo zájmové sdružení. U nás byl trest smrti zrušen po sametové revoluci z humanitních důvodů. Má to však své nevýhody: jednak větší otrlost některých delikventů, pokud jde o hrdelní zločin, a to třeba i usmrcení policisty, když zde nepůsobí odstrašujícím způsobem existence trestu smrti; jednak se se za nepřítomnosti trestu smrti snáze motivuje snaha některých lidí "brát spravedlnost do vlastních rukou", podporovat válku mezi gangy, zabít těžkého zločince "na útěku".
Porušování lidských práv zahrnuje též poškozování práva člověka na dobrou pověst: to se děje potupou (potupa se děje pozitivně, když se dává pohrdání najevo činem či slovem; nebo negativně opomenutím povinných projevů úcty), pomluvou (nespravedlivé připisování chyb někomu, kdo je nemá) a nactiutrháním (nespravedlivým zveřejňováním něčích chyb, nemocí, které měly zůstat utajeny). Jinak má postižený nárok na náhradu.
Zvláštní případy zde nastávají v případě veřejných zločinů, za něž byl někdo odsouzen:
- je přípustné tyto zveřejňovat, protože provinilec, který byl ve věci odsouzen, ztratil tímto soudním výrokem také právo na dobrou pověst v dané věci;
- je přípustné šířit zprávu o zločinu, pro který sice nebyl někdo odsouzen, ale byl veřejně spáchán;
- má se dbát na dobré jméno historických osob, zejména jedná-li se o osobnosti, žijící v nedávné minulosti, u nichž by poškození pověsti škodila potomkům.
Zločiny proti majetku zahrnují krádež, tj. tajné uchvácení cizího majetku, loupež, která se navíc děje s použitím násilí, vandalismus čili záměrné ničení cizího majetku, terorismus, sledujícím zničením majetku zastrašení nebo ublížení lidem. Restituce znamená náhradu, která je vyrovnáním způsobené nespravedlnosti. Kdo poškodil občana v jeho právu, a to v jakémkoli druhu práva (majetek, dobrá pověst, zdraví, život), je povinen poskytnout mu náhradu. Náhrada za poškození musí být stejného druhu (majetek za majetek, nactiutrhání obnovením dobré pověsti, atd.)

Jestliže se konkrétní člověk svobodně a dobrovolně uchyluje od přirozeně založené normy lidské činnosti, nelze se divit, že se také ve společnosti vyskytují úchylky od přirozeně dané normy. Nelze se tedy divit, že i sama funkční struktura moderní společnosti podléhá ve značné míry poruchám.
Jako tělesný organismus mívá své choroby, které oslabují či ochromují jeho život, a omezují činnost také ostatních ústrojí, a nikoli pouze ústrojí chorobou přímo zasažené, podobně i lidská společnost trpí poruchami.
Je poruchou společnosti, jestliže např. většina obyvatel jižní polokoule žije v takové bídě, že si nemůže opatřit ani nejnutnější věci k životu, kdežto většina obyvatel severní polokoule žije v blahobytu, že své přebytky buď přímo ničí, nebo nepřímo tím, že je vkládá do zbrojení.
Rovněž je poruchou společnosti, jestliže se v ní šíří zločinnost a terorismus, ba jestliže se tyto sociálně patologické jevy šíří někdy přímo před očima zodpovědných veřejných činitelů, dokonce za jejich mlčenlivé podpory, a to nejen mezi dospělými, ale především mezi mládeží.
Je sociální poruchou, šíří-li se různé zhoubné nemoci (AIDS) tak, že oslabují a ničí ve velkém rozsahu nejen generace dospělých, ale i rodící se pokolení. Takovým sociálně patologickým jevem je však nejen alkoholismus a narkomanie, ale také rozsáhlý rozvrat rodinného života, demoralizace veřejného mínění, veřejná předvádění pohoršujících výtvorů pomocí sdělovacích prostředků. Jako když tělesný organismus jedince trpí vnitřními nemocemi ledvin, plic, rakovinou, podobně i společnost, ovšem na vyšší úrovni trpí různými patologickými jevy a procesy.
Konkrétní společnost může být postihována rozsáhlým dezintegračním rozkladem a totalizační křečí samotné své struktury. Dostavuje se to např. při dlouhodobém zkostnatění sociálních zařízení; tyto instituce se pak málo pohotově přizpůsobují změněným poměrům, neplní funkci, pro jakou byly zřízeny, a tak se stávají spíše brzdou přirozeného individuálního i sociálního rozvoje člověka. Každé sociální zařízení vzniká za nějakých podmínek. Nelze však předvídat všechny okolnosti, které mohou v budoucnosti nastat. Pouze taková zařízení, jež mají v sobě dost síly, aby znovu a znovu přezkoušely své pracovní plány a pohotově zvažovaly dobové potřeby společnosti a odvrhly to, co se překonalo, a doplňovaly na svém programu to, co vyžadují změněné sociální podmínky - jedině taková pružná zařízení mohou prospívat lidskému životu. Jinak jsou brzdou jeho přirozeného rozvoje, a čas od času vyvolávají záchvaty totalizačních křečí (fašismus, nacismus, komunismus).
Některé sociální jevy a procesy jsou patologické v samotné své podstatě, protože škodí společnosti vždy a za všech okolností, třebaže více škodí tehdy, když je jich ve společnosti kvantitativně více (např. dopravní nehodovost, sebevražednost). Jiné sociální jevy a procesy nejsou ve své podstatě patologické, avšak nabývají sociální patologičnosti tehdy, když jsou ve společnosti zastoupena v příliš velkém počtu. Např. bezdětná manželství nelze považovat za sociologicky patologické, ovšem s výhradou, že neznamenají značné oslabení životní síly společnosti, resp. že jich není více než nějaké únosné procento, na kterým vedou k tomu, že se společnost přestává reprodukovat, ba navíc vymírá.
Určité typy pohlavní úchylnosti nelze považovat za sociologicky patologické; např. homosexualita, tj. náklonnost muže k osobě stejného pohlaví, sama o sobě biologicky neškodí společnosti; stává se však sociálně patologickou, pokud v nějaké společnosti přesahuje výskyt této úchylky jisté procento, odpovídající procentu vrozené náchylnosti k této úchylce v lidské populaci; stává se sociálně patologickým jevem tehdy, když se k ní následkem demoralizace veřejného života, změkčilosti životního stylu, zvrácené módy a kulturního úpadku uchylují četní jinak normální jedinci. Sociologicky patologické jsou však vždy takové případy pohlavních úchylek, které společnost ohrožují zločinným chováním (pedofilie, atd.).