Obecná část
l.  Vymezení životního prostředí
    Původní životní prostředí člověka je prostředí docela určité, vymezené prostorem a časem. Jeho posláním je dokonalost člověka, žijícího v souladu s řádem vlastním skladbě lidské přirozenosti a celého jeho životního prostředí, v souladu s řádem nadpřirozeným. Je to prostředí příjemné a krásné. Vyznačuje se tedy podmínkami příznivými pro rozvoj lidského života: teplo, světlo, vzduch, voda. Toto životní prostředí se původně vyznačuje bohatstvím rostlinstva a živočišstva. Vzhledem k tomu, že se zde dostává člověku všeho potřebného k životu, živil se původně patrně rostlinnou stravou. Opatřuje si ji sběrem. Pračlověk je stvořen tak, že zná nejen tyto možnosti obživy, ale i jiné možnosti. Tak chápe. i různé druhy živočichů. Označuje je příslušnými jmény. Tak vyjadřuje jejich bytí a existenci, vymezuje je a určuje jejich účel. To odpovídá skutečnosti, že člověk od pravěku zaujímá v okolním prostředí výsostné postavení. Celé toto životní prostředí je původně účelně uspořádané, a jasně v něm vyniká jeho struktura. Odedávna to vzbuzuje v člověku krásný zážitek.
      Přestože se celé toto prostředí původně vyznačuje podmínkami příznivými k životu, takže se zde snadno mohl objevit člověk, nelze říci, že se jednalo o ideální životní prostředí. Dokonce ani krása tohoto pravěkého životního prostředí jakožto jeho jasně vyzařující forma nebyla docela ideální, neboť obsahovala něco nepůvodního, vadného. Tím spíše mohla v tomto prostředí vynikat dokonalost a krása pralidí. Životní prostředí, ve kterém se objevil člověk, bylo sice účelně uspořádáno, ale přesto postrádalo naprostou sjednocenost a vzornou sladěnost svých funkcí. Funkční struktura životního prostředí pouze v některých svých rysech poukazovala k naprosté sjednocenosti a vzorné harmonii, jaká je vlastní jedině Nejsvětější Trojici, zatímco v jiných rysech tuto svou původní krásu postrádala. Životní prostředí obklopující pralidi obsahovalo něco nepůvodního a porušeného, co Písmo sv. označuje jako hada (Gn 3,1) a nauka křesťanské víry rozvíjí v učení o hříchu před hříchem pralidí. Z toho plyne, že člověk žil původně v prostředí tvorstva poněkud porušeného, ale to mu nijak nebránilo žít v naprostém souladu s daným životním prostředím. Přesněji řečeno, částečný, dílčí nesoulad v životním prostředí (biblicky označovaný jako had), které obklopovalo prvotní lidskou skupinu, vcelku nezasahoval do lidského nitra a nebránil pralidem žít v naprostém souladu s jejich životním prostředím a současně se Stvořitelem tohoto prostředí.
     Hvězdný vesmír není vzornější či ideálnější, nežli náš. Skládá se z obdobných prvků jako náš. Přírodní prostředí vykazuje ještě dávno před výskytem člověka různé příznaky nesouladu. Je něco podivného v tak rozsáhlé prázdnotě vesmíru a v obrovském rozptýlení vesmírných těles, které se zdá být tak málo příznivé pro uskutečnění vyšších životních útvarů. V takovém rámci má život opravdu co dělat, aby nevyhlížel jako bezvýznamná událost. Kromě toho život ani v nejmenším nevypadá ideálně. Čím víc uvažuje rozum o životě, tím víc je nucen uznávat v něm vedle velkolepého rozvoje a dalekosáhlé účelnosti, také ubohou a zmatenou tvář přírody. Vždyť její projevy nejsou vždy docela bez krutosti, bez násilnosti. Sv.Tomáš píše, že tělesné stvoření je podle své přirozenosti dobré: ale není dobrem všeobecným, nýbrž je nějakým dobrem jednotlivostním a zkráceným. Podle této zkrácenosti následuje v něm protivnost, pro kterou jedno je proti druhému, ač obojí v sobě je dobrem. (1)
     Tato úchylka od původního souladu nastala v přírodním prostředí dávno před tím, než se zde objevil člověk. Stopy nepůvodního zmatku se v přírodě vyskytují nezávisle na člověku, třebaže se pozdějším působením člověka stávají četnějšími. Přírodní prostředí není jenom rajská zahrada, znešvařená lidskou vinou na tomto místě, jímž je modrá planeta. V pozadí lidské viny se vyskytuje zásadnější a pronikavější roztržka, od níž se pak odvozuje lidská vina. Lze položit otázku, do jaké míry je možno spojovat šíření zmatku a temnoty v účelně uspořádaném vesmíru, jasně vyzařujícím svou fungující strukturu, s působností mimolidských rozumných tvorů a s ovládáním přírody tvorem nadaným nadlidskou inteligencí. Dosah působnosti mimolidských rozumných tvorů ve vesmíru, je bezvýznamný ve srovnání s blahodárným působením Stvořitele všeho. Když hovoříme o nepříznivém působení mimolidských rozumných tvorech ve vesmíru, nemáme na mysli žádné fantastické představy o Marťanech ani nápady Ericha von Dänikena. Jde o vliv těch stvořených ryze duchových rozumných podstat, totiž andělů, kteří se svobodně odklánějí od Stvořitele. Na druhé straně však zase nelze přehlížet ani kosmický rozměr působnosti Bohočlověka ve světě.
     Stín zmatku a temnoty ve vesmíru pocházející od mimolidského rozumného tvora neznamená zásadní a pronikavé porušení přírodního prostředí, které je nadále příhodné životu. Zmatek a temnota nepřevládají nad účelným uspořádáním, u něhož jasně vyniká souladně fungující struktura. Stále se ale bude vracet otázka, proč původně vzorné a panenské přírodní prostředí už nikde na světě neexistuje. Proč je všude k dobrému zrnu přimíchán koukol? Kdo zasáhl do přírodního prostředí tak, že dokázal nakazit všechno kosmické dění a ztížil veškerý pokrok k určenému naplnění? Stále naléhavěji vyvstává potřeba skutečně osvíceného pojetí přírodního prostředí, máme-li uznat tyto zřejmosti a vyhnout se klamu, jaký s sebou nutně přinášejí ti, kdo se snaží opřít jenom o lidské myšlení.
     V této souvislosti se přírodovědci dostávají k paradoxu. Neobejdou se totiž bez uznání mimolidských rozumných tvorů, přesněji řečeno rozumných tvorů s nadlidskou inteligencí, které mají svůj vliv na přírodu. Jde o tvory, na jejichž inteligenci člověk nestačí. Tím méně je schopen objasnit způsob jejich působení na tělesnou přírodu. Na jedné straně není pochyb o tom, že přírodovědci budou zdrženliví k uznání nějaké neviditelné nadlidské inteligence ve vesmíru, a budou to označovat za únik od problematiky. Na druhé straně konkrétní povaha našeho vesmíru a zmatku a nesouladu, který se v něm vyskytuje, silně vnucuje předpoklad tvora s nadlidskou inteligencí, jehož působnost se uplatňuje na všech stupních přirozeného uskutečnění. Jak dlouho budou přírodovědci přešlapovat v tomto paradoxním postavení? Zřejmě tak dlouho, dokud se budou křečovitě držet na jedné straně strohého mechanismu klasické fyziky a na druhé straně zase předpokladu o nepřítomnosti toho, co se nedá pokusně spojit se zjištěným faktem.
Ve skutečnosti je třeba připustit tři věci:
     To, co lze považovat za existující, není nutně zkusmo vázáno na zjištěná fakta. Každé tvrzení je vždy vázáno na kontrolované, jenže může to být vázáno zcela jiným způsobem, než jaký berou v úvahu naše fyzikální myšlenkové postupy. To se týká zejména existence nadpřirozeného, člověku osobně blízkého základu všeho jsoucna, označovaného Bůh.
     Lidská zkušenost má složitější strukturu než zkušenost pojatá ve smyslu té fyzikální vědy, která se opírá o vnější rozměry.
    Konečně klasická mechanika se svou strohou neodvolatelností a se svým sklonem omezovat všechno dění na počáteční stav vesmíru a hmotných soustav není poslední formou vědeckého poznání.
Pokud by šlo o způsob uplatňování se tvora s nadlidskou inteligencí vůči hmotné přírodě, je jasné, že se neomezuje na takový hrubý způsob, jakým působí jedno těleso na jiné těleso, a také, že je subtilnější, než takový způsob, jakým je schopen působit člověk na hmotnou přírodu. Čím vyšší inteligence, tím duchovnější je způsob jejího působení.
     Oblast umělých zásahů do hmotné přírody se nám teprve otevírá, a přitom víme pramálo o povaze přirozených zásahů rozumných tvorů duchových do hmotné přírody. Předpokladem hlubšího porozumění je zde jasnější rozumové pochopení samotné struktury životního prostředí, tedy struktury přírody vyznačující se životem. Příroda totiž není mrtvá. Metoda modelování přivádí dnešní přírodovědce čím dál tím blíže k představám vesmíru, odvozeným z biologie aj. věd, zabývajících se živou přírodou.
     Velký průlom do tradičních přístupů vůči přírodě přináší důsledné uvedení rozměru času do fyziky, mechaniky, chemie aj. věd. Už Bohuslav Brauner (1855-1935), přítel Mendělejeva, prosazoval pojetí periodického odstupňování chemických prvků jako vývojového fázování primární hmoty v jednotlivých prvcích. Tím se chemikové začali sbližovat s fyziky, kterým se masivní hmota začala rozplývat pod rukama a unikat v podobě záření. Ukazuje se také, že chemické prvky mají svůj poločas rozpadu, jehož délka se směrem k těžším prvkům periodické tabulky víc a více zkracuje. Při rozpadu prvku dochází ke změnám v jeho čase tak, že dochází k posunu směrem k době jeho vzniku, ke vzniku černých děr. Samozřejmě ne tak rozměrných jako v makrokosmických poměrech, nýbrž spíše dírek a díreček, které způsobují, že stávající vesmír je kdekoli proděravěn jako síto. Tomu též nasvědčuje Newtonův výrok v Principiích o tom, že "vítr nemá svůj původ jen v takových souvislostech jako je přítomné ohřívání se některých vrstev atmosféry a následné proudění". Snad k němu přispívají též časové posuny některých prvků, u kterých se završuje poločas rozpadu, takže se v přítomnosti tlačí jiné prvky na místo po nich uvolněné. To by nasvědčovalo i tomu, že např. také různé tektonické změny by měly vedle místních sopečných příčin ještě příčiny mimo současnost, mimo tento čas. Pearson uvádí, že hmota je nehmota v pohybu, který vede k odstranění hmoty (2). Einstein se pokusil vyřešit poměr mezi hmotou a energií: Hmota tělesa se umenšuje, vydává-li těleso energii ve formě záření, což je vysoce zhuštěná a soustředěná energie (3).
     Tak přírodní vědy víc a více otevírají nebývalé možnosti pro lidské chápání toho, v čem by asi mohlo spočívat kosmické regulování chodu přírody, pokud by měla být ovládána stvořenými duchy s nadlidskou inteligencí. Tito rozumní tvorové mají nepochybně k vesmírným tělesům jiný vztah než jaké obsáhne naše myšlení omezené na třírozměrné usuzování v přítomnosti. Působení těchto rozumných tvorů na tělesný vesmír, které je nedefinovatelné v mezích přemítavého myšlení, lze pochopit rozumným myšlením, které intuicí překračuje hranice přemítavých postupů. Tak se odbourává hráz nepochopení, jak může duch působit na tělo, když duch prožívá čas jinak, než jak stárne tělo, a když tělesná hmota ve své minulosti a budoucnosti je nehmotná.
     Výše uvedený paradox může být vyjasněn hlubším poznáním věci a sblížením s teologickým poznáním. Přehodnocené antické téma o účasti duchových tvorů na konkrétních dějinách světa odhaluje styčné body a začleňuje se do přírodních věd, uznávajících vše, co považujeme za vědecky přehledné. Tím by se také otevřela cesta k ucelenému pojetí samotného přírodního životního prostředí.

Odkazy:
Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, I, 65, 1 k 2.
K.Pearson, Matter is Nonmatter in Motion (The Grammar of Science), London 1909.
A.Einstein, Die Grundlagen der allegemeinen Relativitätstheorie, Leipzig 1930 Barth.


2. Soustava životního prostředí
     Životní prostředí, ve kterém se původně objevila lidská skupina, bylo příznivé lidskému životu, ovšem nebylo ve stavu ideální, vzorné, ryzí čistoty. Toto omezení daného životního prostředí nelze odvozovat výhradně od nedokonalého či nevhodného využívání člověkem.
    Jaký význam zde má působnost člověka? Původně byli lidé pevně spjati s daným životním prostředím. Teprve po požití plodů ze stromu poznání dobrého a zlého (Gn 3,5-7) byl porušen původní soulad člověka s přírodou (4).
      Různá ekologická hnutí se uchylují k rozličným druhům východních náboženství. Podle nich potom kladou do samotné přírody boha, kdežto člověka vedou k postoji plaché úcty před tajemným světem. Takto panteisticky si počíná také hnutí New Age a stejně tak i tzv. Deep Ecology (hlubinná či hloubková ekologie), kterou prosazuje Arne Naess. Proti antropocentrickému pojetí životního prostředí, v němž je středem člověk, staví pojetí, ve kterém celá příroda je pojata jako božská. Všechny vymoženosti takového pojetí se ukazují nepůvodními, podíváme-li se na ně z hlediska kristocentrického, zahrnujícího vedle stránky mikrokosmické, makrokosmické a biokosmické také neztenčený rozměr lidský.
     Judaismus i křesťanství jasně odlišují Boha a stvoření. Toto náboženství zásadně odděluje člověka od ostatních tvorů světa. Jen člověk byl stvořen jako Boží obraz k podobě Boha, tedy nadán rozumem a svobodnou vůlí. Otevírá člověka pro Boha, tedy pro vznešenější skutečnost, která přesahuje všechno stvořené, a která je člověku osobně blízká. Současně ale představují člověku svět jako Boží dar, tedy jako skutečnost, pocházející od Boha. Všechno stvoření poukazuje k Stvořiteli a proto žalmista zpívá:

     Vypovídá také o sepjatosti moudrého člověka s celým přírodním prostředím a rozporu mezi svévolníky a celým jejich přírodním prostředím:

     Vzájemné propojení stvoření je tak bytostné, že náš vztah k našim bližním nese některé stopy našeho vztahu k přírodě. Bratrovražda způsobuje, že se Kain odcizuje i samotné zemi: Prolitá krev tvého bratra křičí ze země... Budeš nyní proklet a vyvržen ze země... Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem. (Gn 4, 11-12)
     Člověk může objevovat Boha pomocí všech stvořených věcí, protože stvoření poukazuje ke Stvořiteli. (Sk 17, 27) Tak je stvořený svět prostředkem k poznání Stvořitele. (Ř 1, 20) Odtud vyplývá přínos křesťanství k řešení otázek životního prostředí.
     Člověk má potom vůči ostatní přírodě dvojí vztah: trpný a činný. Trpný vztah člověka vůči přírodě spočívá v tom, že se dává přírodou ovlivňovat. Z celého životního prostředí jak v lidském okolí, tak i v člověku samém odedávna vystupuje jasně vynikající struktura tohoto stvoření, která zahrnuje také převažující soulad jejích činností. To je jádro krásy stvoření, kterou se člověk přirozeně dává uchvátit, strhnout, dojmout, aby ji obdivoval a zakoušel v estetickém zážitku. Tak svatý František dojatý krásou stvoření zapěl Píseň slunce. Tak svatý Tomáš nejednou zastavil chod svých veleduchaplných myšlenek, aby se ve svých hymnech obdivoval tomu, jak Bůh nanejvýš ladně uspořádal jednotlivé části vesmíru. Nechával se uchvátit tím, co nazýval res plendentia formae, neboli krásou věci, spočívající v její jasně vynikající formě. Nikdy neusychal ve vyprahlosti nějaké suché učenosti, ale - jak je vidět z jeho hymnů - dokázal se radovat z půvabu jara, jasnosti léta, překypující hojnosti podzimu a zimního odpočinku.
       Přitom je nesporné, že tento svět je dočasný a jeho krása je pomíjivá. V očekávání vzkříšení má být svět navždy ovládnut, dobyt a ukřižován pro křesťana a křesťan pro svět. (Ř 6, 14)
      Člověk zaujímá vůči ostatní přírodě činný vztah. Nenechává hmotné věci takovými, jakými je nalézá. Dává se do díla, aby v radostné tvůrčí aktivitě postupně přetvořil své pozemské prostředí. Stvořitel svěřuje ´vládu´nad zemí lidskému pokolení, všem lidem, všem mužům a všem ženám. (5) Když člověk slyší výzvu, aby si podmanil zemi (Gn 1, 28), tedy neslyší výslovně nic o práci. Přesto tato slova mimo veškerou pochybnost nepřímo ukazují na práci jako na činnost, kterou má člověk vykonávat na zemi. Dokonce ukazují na její skrytou podstatu. Člověk dostal od Boha příkaz, aby si podmanil zemi. Plněním tohoto pověření se v každém člověku, v každé lidské bytosti, zrcadlí činnost samotného Tvůrce vesmíru.
       Práce, chápaná jako činnost ´převodní´, to znamená taková, která má počátek v lidském subjektu a je zaměřena k vnějšímu objektu, vyžaduje, aby člověk vládl zemi, a aby tuto vládu utvrzoval a rozšiřoval. Slovu země rozumějme tak, že označuje ten úsek viditelného vesmíru, který člověk obývá. Ale toto slovo může v širším smyslu zahrnovat celý viditelný svět vymezený jako okruh, který má člověk ve své moci nebo ve kterém hledá uspokojení svých potřeb.
     Slova ´podmaňte si zemi´ mají velmi široký dopad. Ukazují totiž na všechny zdroje, které země (a nepřímo celý viditelný svět) v sobě skrývá a které může člověk uvědomělou činností objevit a účelně využít. Takže slova napsaná už na začátku bible nikdy nepřestanou být časová. Zahrnují právě tak všechna minulá období civilizace a hospodářství včetně současnosti, jak je zřejmé, jako i budoucí fáze vývoje, které se již částečně rýsují, ale v značné míře zůstávají před člověkem jako dosud nepoznané a skryté. (6)
      Původně bylo lidské dílo vedoucí k ovládnutí přírodního prostředí dokonalou účastí na Stvořitelově díle: bylo požehnanou i radostnou hrou a současně svobodnou a cílevědomou tvorbou. Už od pravěku se v této tvůrčí aktivitě člověka jednalo o cílevědomé úsilí obnovovat narušené přírodní prostředí. Neboť pralidé se ve stavu své nevinné přirozenosti, tj. neporušené přirozenosti, nacházeli v přírodním prostředí, kterému tato ryzí čistota chyběla. Proto se člověk od pravěku snažil svobodnou činností jednak ovládnout toto prostředí, jednak zahladit trhlinu v ryzosti přírodního prostředí. V obou případech šlo o to vtisknout danému prostředí tvar své lidské, tedy neporušené přirozenosti. A to se skutečně dělo. Následkem toho člověk snadno dosahoval skutečné vlády nad přírodním prostředím. Tato vláda člověka vyplývala přímo z jeho lidské přirozenosti, z obrazu Boží přirozenosti vtisknuté lidské duši. Třebaže se tedy často hovoří o technické zaostalosti pralidí, přesto je jisté, že např. živočichové mu podléhali asi tak, jako nás poslouchají ochočená zvířata. Nešlo zde ale o výsledek nějaké drezúry. Vztahy mezi lidmi a vztahy člověka vůči přírodnímu prostředí byly v pravěku takového rázu, že člověk zde vládl nikoli jako pán vládne otroku, který se podřizuje vlivem donucení nebo ze strachu, nýbrž tak, že to odpovídalo lidské důstojnosti. (7)
     To je důležitý moment, ze kterého vyplývají důsledky pro křesťanskou ekologii. Ekologie se takto zabývá nejen vztahy v rostlinné a živočišné oblasti životního prostředí, ale především také vztahy mezi člověkem a tímto prostředím. Ekologie je podstatně lidská záležitost. Nejde jen o ekologickou rovnováhu v rovině biologické, společenské a hospodářské, ale také o rovnováhu, která by odpovídala důstojnosti člověka. Myšlenka lidské důstojnosti a lidské vzájemnosti je ovšem vlastní křesťanskému pojetí člověka. (8)
     Vraťme se ještě k pojetí sepjatosti příslušníka prvotně pospolné lidské skupiny s přírodním prostředím. Jak se uskutečňovala vláda člověka nad okolním přírodním prostředím? Životní prostředí obklopující člověka je nějakým způsobem propojeno s životním prostředí v člověku samotném. Ve vnitřním životním prostředí člověka lze sledovat čtyři roviny. Předně rovina rozumu, který má člověk společný s rozumnými tvory s nadlidskou inteligencí. Dále síly senzitivní, které má společné se zvířaty, vegetativní síly, které má společné s rostlinami, a konečně tělo, které obsahuje něco společného s nerosty. Rozum má u člověka vedoucí úlohu. Člověk rozumem řídí ostatní složky svého vnitřního životního prostředí, a odtud také prostředí vnějšího. Nemůže tedy působit na stvoření s nadlidskou inteligencí, ale může ve svém vnitřním i okolním životním prostředí působit jako ten, kdo je ovládá na úrovni senzitivní - živočišné, rostlinné, a nerostné. Zatímco nad zvířaty vládl člověk na způsob příkazu, ostatním fyzickým věcem vládl tak, že mu v užívání nekladly odpor. (9)
      Od této ekologicky důstojně uspořádaných a sjednocených poměrů v pralidském životním prostředí je však daleko k současnému stavu. Odděluje nás především porucha lidské přirozenosti, jako důsledek svobodné úchylky od Boha. Tato porucha znamená především poruchu ve vnitřním životním prostředí člověka, a to znamená prodloužení oné poruchy, která dávno předtím nezávisle na člověku postihovala přírodní prostředí. To je také začátek rozkolu mezi člověkem a jeho životním prostředím, vnitřním i vnějším. Zákonitým důsledkem zaviněné poruchy ve vnitřním životním prostředí je rozkol promítající se také navenek. Prvotní lidská pospolitost je pak nucena opustit pravěké přírodní prostředí a přejít do jiného prostředí, vyznačujícího se zhoršením životních podmínek. Kromě toho také člověk postrádá jasnost a pronikavost svého rozumu a jeho vůle ochabuje. Člověk je nutně vržen do určitého životního prostředí. Zatímco v pravěkém prostředí mu práce byla radostnou, svobodnou tvorbou a bohoslužbou, nyní je k práci donucován jako otrok a práce ho svádí k modloslužbě.
     Současně je třeba připomenout příznivější stránku této nesnáze. Základ příznivějšího životního prostředí, v jakém žili pralidé, nadále trvá, ale je člověku pouze uzavřen pro nynější životní stav, a on se tam sám svými přirozenými silami nedokáže vrátit.
     Přitom je příznačné, že se tím také zahajuje proces postupného zhoršování okolního životního prostředí. K tomu vede nejen samo využívání omezených přírodních zdrojů zvětšující se lidskou skupinou, ale jakoby šlo současně o proces nějakého vyhasínání příhodných životních podmínek. Jde například o zeslabování se ochranného filtru, chránícího pozemské rostlinstvo a živočišstvo, jakož i člověka samého proti nežádoucímu záření a jiným kosmickým vlivům. Nejde jen o dnes sledovaný proces porušování ozónové vrstvy, ale třeba i o předpotopní filtr, zesílený množstvím vodní páry. Po jejím zkapalnění a klesnutí k zemi se zhoršily životní podmínky na zemi a zhoršují se dál. Záměr biblického popisu potopy je především obnova řádu, obnova stvoření v jeho původním stvořitelském zaměření. Avšak tyto dávné změny nemusely být výhradně důsledkem jenom lidského zavinění. Zrovna tak ani dnešní změny v ochranném filtru, nemusí být výhradně jen důsledkem přímého zavinění člověkem, jak se dnes často soudí, s ohledem na větší rozsah lidské působnosti umocněné technikou. Zčásti může jít o procesy přímo nezaviněné samotným člověkem.
     Člověk ve stavu porušené přirozenosti pozbyl vládu nad životním prostředím uvnitř sebe i ve svém okolí. Zároveň se ocitl na počátku vývoje postupného vyčerpávání příznivých životních podmínek. To je zjevně dáno růstem počtu obyvatel v omezených životních podmínkách. Pokud se tento vývoj omezil na ryze přirozené činitele, vedl by posléze k ekologickému shroucení a konečnému zániku lidské skupiny. Z této ekologicky mrtvé polohy byla však lidská skupina vyvedena nadpřirozeným zásahem. To se uskutečnilo v Bohočlověku. Pro Jeho zásluhy a v Něm samém může člověk znovu růst v sjednocování své přirozenosti, jakož i ve svém lidském sjednocování se s životním prostředím. Nemůže ovšem dosáhnout onoho stavu, v jakém se ocitá lidská přirozenost u Krista oslaveného, onoho konečného stavu, zbaveného všech strastí a potřeb.
    Porucha životního prostředí plní v lidském životě metafyzickou funkci. Člověk to prožívá jako neuspokojenou potřebu, nedostatek, bolest, úzkost, obavu. Prožitkem této poruchy se u jednotlivce ohlašuje něco, co vybízí člověka, aby se na okolním dění, do něhož je vtažen, také sám podílel.
     Každá porucha životního prostředí člověka má metafyzický význam. Tento hlubší význam však nejvíce vyniká tehdy, pokud nelze snadno rozeznat lidské a společenské příčiny poruchy. Člověk může snadno odhalit význam poruchy svého životního prostředí, jehož dopad v lidském životě je sám o sobě nesmyslný, pokud se osobně podílí na obecně lidské přirozenosti a náklonnosti k poruše. (10)
      Současně však lidské důsledky poruchy životního prostředí člověka případně plní mravní funkci. Samotný zážitek utrpení působí jako podnět, který vede člověka rozvinout činem hrdinské sebevědomí. Do značné míry tak ruší psychologické dopady utrpení vědomím hodnoty, jež svým příznivě podnětným účinkem mírní utrpení, ba někdy je docela zbavuje palčivosti. Účinné hrdinské sebepochopení tak rodí v rozporu se základními sebezáchovnými či samousměrňující sklony struktury životního prostředí člověka.
       Člověk vystavený důsledkům porušené struktury životního prostředí je samotným svým postavením jakoby vyháněn sám ze sebe, ze stávajících životních struktur. Tím je předurčován pro tu činnost, kterou se má lidská skupina pozvedat nad úroveň bezprostředního užívání. Člověku postiženému poruchou životního prostředí přísluší, aby výslovněji a jednoznačněji než kdokoli jiný směřoval k tomu, co je božské, aby se staral takřka o dýchání pro své bližní, kteří působí jako horníci, ponoření do hlubin hmoty.
      Zrovna tak těm, kdo bezprostředně nesou tíhu narušeného životního prostředí, se prozřetelně poskytuje jako odměna být nejpodnikavějšími činiteli pokroku, který je zdánlivě drtil a obětovával. Člověk zatížený poruchou svého životního prostředí je ve své zdánlivé obklíčenosti a bezbranné netečnosti postaven před jeden z nejvýznamnějších a nejdůstojnějších lidských úkolů. Přirozeně se musí stále a nejrozmanitějšími prostředky a postupy snažit o zlepšení tohoto stavu a obnovu zdravého blahodárného životního prostředí. Musí využít zbývajících přirozených schopností a sil k těm způsobům činnosti, jaké mu narušené životní prostředí dovoluje. To je pravé křesťanské odevzdávání utrpení a těžkostí Bohu, které je ve skutečnosti opakem poraženeckého postoje. Sotva se však člověk okleštěný narušeným životním prostředím postaral o tuto svou odolnost vůči poruše, připadá mu úkol spolupůsobit na proměně či obrácení lidského utrpení.
     V utrpení člověka postiženého poruchou životního prostředí je skryta v neobyčejném napětí síla k růstu otevřenosti lidské skupiny Boží vládě. Lidská skupina vykoná obrovský skok k Boží vládě v pozemských poměrech, pokud všichni lidé obtížení poruchami životního prostředí (vnitřního i vnějšího) obrátí své utrpení ve společnou touhu k náhlému dozrání Boží vlády skrze řízení, ovládání a uspořádání životního prostředí člověka. Celá potíž spočívá v tom uvolnit tuto energii, dát jí zaměření či zapojit ji do ústrojí spolupůsobících při šíření Boží vlády v tomto světě.
    Zvláštním přínosem křesťanství v ekologii je tedy duchovní "náboj", který víra nabízí lidem. Kristus, svým Zmrtvýchvstáním je ustanoven Pánem, jemuž byla dána všecka moc na nebi i na zemi. Mocí svého Ducha dále nyní působí v srdcích lidí, nejen že v nich vyvolává touhu po budoucím věku, ale zároveň tím i oduševňuje, očisťuje a posiluje velkorysé úmysly, jimiž se lidská rodina snaží zlidštit svůj život a podřídit tomuto cíli celou zemi. (11)
      Bohočlověk má svůj význam pro obnovu vnitřního a vnějšího životního prostředí člověka. Kristus má tedy rozměr makrokosmický, mikrokosmický a biokosmický. Překonává všechny zdroje poruchy přírodního prostředí, zahlazuje trhlinu ve struktuře životního prostředí a harmonizuje činnosti této struktury. Tuto schopnost a moc dal také těm, které ustanovil za své následovníky, aby pokračovali v tomto jeho díle. (Mt10,1-8, Mk3,15, Lk9,2) Od Krista také pochází výzva k přirozenému a vynalézavému úsilí o obnovu poruch životního prostředí člověka. (Lk 14, 13)
      Ekologické návrhy mohou být ale provedeny jen za účasti velkého počtu, ba většiny lidí. Proto Kristus zahájil velikonočním tajemstvím své sjednocení s církevním společenstvím. To ovšem neznamená, že Kristovo dílo bylo neúplné. Znamená to pouze, že vykoupení vykonané silou smírné lásky zůstává nadále otevřeno lásce, která se vyjadřuje v lidském utrpení. Vykoupení vyžaduje, aby bylo soustavně doplňováno. (12)
     Konstituce Gaudium et spes k tomu uvádí: Hluboká a rychlá proměna skutečnosti naléhavěji vyžaduje, aby nikdo nepřehlížel vývoj věcí a neoddával se se strnulou nehybností čistě sobecké etice. Povinnost spravedlnosti a lásky se stále více plní tím, že každý přispívá k obecnému blahu podle svých schopností a potřeb svých bližních a rozvíjí a podporuje instituce veřejné i soukromé, které slouží ke zlepšení životních podmínek lidí. Čím více se svět sjednocuje, tím je zřejmější, že úkoly, které se člověku kladou, překračují hranice jednotlivých skupin a postupně se rozšiřují na celý svět. Ale to se neuskuteční, jestliže nebudou jednotliví lidé i jejich skupiny v sobě pěstovat a ve společnosti šířit mravní i společenské ctnosti, aby tak s nutnou pomocí Boží milosti povstali noví lidé a tvůrci nového člověčenství. (13)
     Kristus nezrušil utrpení. Ani nám nechtěl docela odkrýt jeho tajemství. Vzal je na sebe. To stačí, abychom pochopili celou jeho hodnotu. Ti, kdo nejvíce cítí tíhu Kříže, mají přednost tam, kde vítězí Boží vláda. Jsou spříznění s Kristem a tím zachraňují lidskou společnost; jsou to vyvolení Krista, jeho živý a názorný obraz. (14)
     Kříž je znamení, vzbuzující odpor a princip třídění, při němž se odděluje zrno od plev. Kde se objeví Kříž, tam vzniká kvašení a rozpory. Nauka o Kříži, pojatá v nejvyšším stupni obecnosti, je naukou, jejímž příznivcem je každý člověk, přesvědčený o tom, že se nesmírným lidským úsilím otvírá cesta k novým možnostem růstu. Oživená látka má své meze, svůj konec. Ukládá směr pochodu a ten je zase zaměřen k vrcholnému zduchovňování na základě co nejvyšší námahy. Přijmout tuto skupinu základních zásad znamená už také zařadit se mezi žáky ukřižovaného Krista.
     Už touto volbou je dáno první dělení na odvážné, kteří dojdou úspěchu, a na požitkáře, kteří uváznou. Na vyvolené a na zavržené.
Evangelium dodává takovémuto postoji větší určitosti a hlubší rozměr:
     Předně učením o prvotním porušení lidské přirozenosti dává lidskému rozumu pochopit onu zarážející míru některých utrpení a zvratů.
     Dále ukazuje dějinnou postavu Ježíše Krista. V něm je úchvatným příkladem individuálního života zachyceno tajemné drama: Pán všehomíra se stává jedním z prvků této skutečnosti a vede život odpovídající dané úloze.
     Konečně Spasitelova smrt na kříži ukazuje lidské touze po štěstí, že cíl stvoření nemáme hledat v oblasti smyslům dostupného světa, ale že úsilí, které se očekává od věrnosti člověka, má se dovršit proměnou člověka samého a okolního životního prostředí. To však nejde zázračně, jako mávnutím kouzelného proutku (15).
      Ačkoli není vlastním posláním Církve odstraňování poruch životního prostředí člověka a mírnění jeho důsledků, přesto byla Církev od počátku vzorem v tomto úsilí, zejména pokud jde o vnitřní životní prostředí člověka. (16)
     Kdekoli člověk svobodně navazuje na poruchu vlastní přirozenosti - navzdory možnostem, které otevírá Kristus, aniž by je někomu vnucoval - a znásobuje a umocňuje její důsledky pomocí techniky a jiných vymožeností, tam se stupňuje nesoulad mezi člověkem a jeho životním prostředím. Údaje o úloze rozvoje výroby doplňují pojetí ekologie, pokud tato doceňuje význam společenského podmínění zdraví určité lidské skupiny. (17)
     Přispěním nebývalého rozsahu a účinnosti techniky a hospodářství dochází stále častěji k případům rozsáhlého celosvětového narušení vnějšího životního prostředí, které zase zpětně ohrožuje lidské zdraví. Tak si geograficko-biologické pojetí ekologie udržuje své značné odůvodnění vedle pojetí hospodářské a technické určenosti zdraví a jeho poruch.
     Např. v Japonsku bylo zjištěno (r. 1976) celkem 53 116 případů nemocí dýchacího ústrojí způsobených znečištěným vzduchem. (18) Vyskytly se ještě rozsáhlejší společensky podmíněné poruchy životního prostředí, např. následkem atomového výbuchu v Černobylu. Přesto ani hrozivý rozsah těchto ekologických důsledků neodradil některé lidi od dalšího polovičatého a nebezpečného využívání takové techniky. (19) Pokračující lehkomyslné zneužívání atomové techniky přehlíží dvě skutečnosti: radioaktivní znečištění horních vrstev atmosféry ohrožuje celé lidstvo,

     Plutonium zaváděné do přírodního prostředí se dotýká jak současného lidstva, tak budoucích pokolení. (20)
    Tyto a jiné nepříznivé účinky v životním prostředí lidské skupiny omezují ty účinky rozvoje techniky a hospodářství, které přispívají k upevnění zdraví lidské populace. Zejména růst znečištění vzduchu, vody a půdy podlamuje samo hospodářství, zejména zemědělství, kde se projevuje snížením úrodnosti půdy a výroby potravy. (21) Růst chemizace vnějšího přírodního prostředí ohrožuje zdraví lidské skupiny. (22) Rakovina je většinou podmíněna narušeným vnějším životním prostředím (23). Přesto to neznamená, že by se při jejím vzniku uplatňovalo výlučně nezdravé vnější životní prostředí. Vznik a rozbujení takové nemoci, není jen činným projevem nádoru samého, nýbrž také selháním odolnosti či trpného odporu vnitřního životního prostředí, tj. samotné živé struktury. (24) Průmyslové prostředí je důvodně označováno za významný činitel těchto onemocnění. (25) To je jedna z podob Kříže, jak se projevuje v současném světě, a kterou člověk musí nést. Apoštol Pavel píše, že všecko tvorstvo svírá bolest. (Ř 8, 22) Přirovnává tyto poměry dnešního světa k bolestem rození dítěte. Proč právě k tomuto druhu bolesti? Ze dvou důvodů. Tahle bolest stvoření se dvěma rysy podobá bolesti rození. Je všeobklopující a všeobjímající, ale přitom přechodná.
     Přechodná je i záplava těchto poruch přírodního prostředí. Třebaže ve svém nahromadění vyhlížejí právě tak obludně jako dávná potopa. Žijeme v dobách, kdy se na nás valí jakási nová potopa. Řád vtištěný strukturám tvorstva Stvořitelem, který měl vést k naplnění a vrcholné dokonalosti jednotlivých tvorů a nakonec k chvále Boží, je stále častěji zneužíván. Přitom vina je jak na straně člověka, tak ještě jinde. Působí zde i úchylnost některých jiných tvorů s nadlidskou inteligencí ve vesmíru. Je nepochybná i cílevědomá spjatost jednání některých lidí s těmito nadlidsky inteligentními tvory, mezi kterými má rozhodující moc ďábel. Výsledek se projevuje i v životním prostředí. Zlo a ničení nabývají nestvůrné podoby, od agresivity po ekologickou krizi, od stále stupňovaného bezohledného vykořisťování přírody po krajní ziskuchtivost.
    Kde je záchrana před touto záplavou? Záchranu poskytuje obrazně řečeno, archa, loď. Petrova loď bývala odedávna symbolem církve. Bývala symbolem živého společenství víry, lásky a naděje, které svým Duchem buduje nový Noe, muž spravedlivý, bezúhonný, chodící s Bohem (Gn 6, 9), vtělený Syn Boží, Ježíš Kristus.
     To vyžaduje uvědomit si hlubokou a nezrušitelnou spoluzodpovědnost za plnost života na zemi. Také se zvířaty a rostlinstvem, ba i s neživými tvory bychom měli zacházet s ohledem na funkční strukturu, kterou Stvořitel vtiskl každému stvoření, aby zde rostl soulad, plnost života, láska a radost.
      Začínají se objevovat některé pokusy. Určití jedinci a skupiny lidí se snaží zachraňovat jisté tvory od vyhynutí, nebo je vracet do přirozených životních podmínek, do jejich životního řádu, do přírodního prostředí, které je jejich domovem.
     To je však přednostní úkol a povinnost křesťana pro dary, které mu byly při křtu dány. Kdo by si chtěl nechávat Boží dary jen pro sebe a zakopávat tyto hřivny, nesloužit jimi Bohu a všemu Božímu dílu, pozbyl by je. Všechno tvorstvo je zde proto, aby z jeho jasně vynikající struktury vycházela chvála Boha. Kdo by zavíral jiným tvorům přístup do lodi, a to i třeba těm nejmenším tvorům, které se sami nedovedou ozvat ani bránit, ten vzývá smrt a odevzdává se jí, i kdyby přitom zachraňoval nějaké velryby a slony. Kdo však vzývá Boží lásku zjevenou v Kristu, ale směřujícím ke všem tvorům, ten otvírá dveře naděje a záchrany. V tomto díle nás neustále posiluje ten, který se sám nazval dveře k ovcím (J 10, 7), a který nám nabízí vlastní tělo a krev, abychom měli věčný život. (J 6, 54)
     Zabýváme-li se životním prostředím, je Božím záměrem, aby lidé svorně budovali řád časných věcí a stále jej zdokonalovali. Všechno, co tvoří časný řád, jsou nejen prostředky k dosažení posledního cíle člověka, ale mají též vlastní hodnotu vloženo do nich Bohem (Gn 1, 31).
     Tato jejich přirozená hodnota nabývá zvláštní důstojnost z jejich vztahu v lidské osobě, k jejíž službě byly také tyto věci časného řádu stvořeny. Během dějin bylo užívání časných věcí zatíženo důsledky vážných úchylek, a koneckonců k pošlapání důstojnosti lidské osoby. Také dnes mnozí příliš důvěřují pokroku přírodních věd a techniky, takže skoro upadají do modloslužby časným věcem. Stávají se spíše jejich otroky, než pány. Církev svatá se snaží zapojit lidi do řádu časných věcí a zaměřit je prostřednictvím Krista k Bohu. Pastýřům náleží úkol jasně vyjádřit zásady o cíli stvoření a správném užívání světa. Rovněž mají poskytovat duchovní a mravní pomoc, aby byl řád časných věcí vybudován na Kristu.
      Křesťané jsou především povoláni k tomu, aby na sebe vzali úkol budování časného řádu jako svou vlastní úlohu. Mají přitom jednat přímo a rozhodně vedeni světlem radostné novozákonní zvěsti i duchem církve svaté a povzneseni křesťanskou láskou.
     Časný řád se má obnovit tak, aby byl při plném zohledňování jeho vlastních zákonů, místních a dobových podmínek uváděn v soulad se zásadami křesťanského života, a tak zdokonalen. (26)
     Je možno rozlišit čtyři způsoby, jimiž od Krista proudí do celého světa toto nové, osvícené strukturování, jehož vrcholné naplnění zatím žádné oko nevidělo a žádné ucho neslyšelo. (I Kor 2, 9):
1/ Prvním je pravda, neboť jednak je Božím sdělením. Mezi stvořením a pravdou není jenom náhodný vztah, nýbrž vztah nutný a podstatný. Pravda, která vychází z Božího Slova, staví minulost do plného světla a oživuje svým vyzařováním přítomnost a budoucnost. Je pilířem jistoty budoucího života. Základ k poznání pravdy představuje z lidského hlediska závaznou povinnost k účasti při plnění Božího plánu se Slovem, které se stalo tělem, a naplňuje každou lidskou bytost a celou lidskou skupinu smysluplností. Pravdu je třeba ctít, mluvit a konečně také konat. Je světlem, do něhož se má ponořit celá lidská osoba, a jež udává hlavní zaměření jednotlivým lidským úkonům, a skrze člověka proniká do celého jeho životního prostředí. Láska nám ukládá povinnost vykonávat svědectví pravdě a šířit její znalost a působnost.
2) Dalším způsobem, kterým přechází osvícené strukturování do celého světa je jednota. Z dosažení plné, ryzí a nepřekroucené pravdy nutně vyplývá jednota ducha, srdce a jednání. Protiklady, spory a rozdíly vznikají především z toho, že se pravda nezná, anebo že se odmítá, třebaže je známá, pro výhody, které se někdo snaží vyvodit ze lži. Případný, značně rozšířený zmatek a neklid ve světě není jen obrazem myšlenkového rozvratu lidí, nýbrž také nejednoty křesťanů. Křesťané bývají rozděleni a na různých místech tvoří národní církve, a tak je akční rádius jejich působnosti v životním prostředí omezen. Není závažnějšího úkolu, než je sjednocení křesťanů. Jednota a svornost může být obnovena jen tehdy, budou-li duše hledajících uspokojeny a chráněny práva každého jednotlivce, aby zazářila svoboda Božích dětí, národů a celého vykoupeného Božího lidu.
     Cestou, po které se dostává osvícené strukturování do světa je také spravedlnost. Každý křesťan musí považovat za svůj úkol, aby se všemi silami zasadil o rozvoj světa, a usiloval nejenom o to, aby nebyl člověk ohrožován porušeným přírodním prostředím, ale naopak aby promítl hodnotu lidskosti do celého světa a humanizoval jej. K tomu je třeba spravedlivě překonat všechny společenské přehrady. Toto poslání je zvláště naléhavé v době, kdy v některých společnostech stojí v křiklavém a urážejícím protikladu ke stavu krajní bídy a chudoby širokých společenských vrstev nadbytek a přepych úzké vrstvy společnosti. Opět se vydávají nepřiměřeně velké částky z národního důchodu na vynalézání zařízení k ničení lidstva a světa.
     Konečně nevyčerpatelným zdrojem a způsobem vyzařování osvíceného strukturování do celého světa je dobrota Bohočlověka. Kristova dobrota je všeobjímajícím činitelem, dokonale obnovujícím člověka i s jeho životním prostředím. Naříkat nad případně rozšířeným nějakým zlem nezní povzbudivě. Ani prosby o jeho odstranění samy nestačí. Je třeba dobro chtít, prosazovat je a dovršovat. V Kristu je dobro zvěstování tváří v tvář světu, aby vyzařovalo do okolí, a pronikalo všechny struktury životního prostředí člověka a kultivovalo je. Skrze Krista a v Kristu k tomu získává každý člověk dostatek sil a dobroty. Je obrazem čistého svědomí, do něhož neproniká žádná dvojakost, žádná polovičatost, vypočítavost nebo tvrdost srdce. Kristova dobrota prolíná každým úsekem života vykoupeného Božího lidu a vyzařuje do celého světa dobro jako základ osvíceného strukturování všeho tvorstva v Duchu svatém.
     Kristus jako maják působí v celém světě jako nevyčerpatelný zdroj obnovy všeho tvorstva v Božím řádu. V Kristu jsou překonávány všechny neblahé důsledky lidského zavinění v životním prostředí, ale nejen to, jsou zde také překonávány důsledky těch poruch, které v přírodním prostředí vznikly nezávisle na člověku, jako důsledky toho, co zavinili v přírodě tvorové s nadlidskou inteligencí. Tím se ovšem nevylučuje lidská svoboda. Některý člověk se může dál rozhodovat proti řádu přírody a řádu nadpřirozenému a tak přispívat k porušování životního prostředí. Avšak tato krize životního prostředí už po Kristu nemůže být všeobecná a úplná, nemůže být celková, nýbrž jenom dílčí, místně a dobově omezená.

Odkazy:
E.Fromm, Budete jako bohové, Praha 1993, s.55.
Jan Pavel II., Apoštolský list Mulieris Dignitatem, II, 6, 1988.
Jan Pavel II., Encyklika Laborem Exercens, II, 4, l981.
Sv.Tomáš Akv., Summa theol., I, 96, 1 k 4; 4.
Konstituce Gaudium et pes, 27, 29.
Sv.Tomáš Akv., Summa theol., I, 96, 2.
Sv.Tomáš Akv., Summa theol., III, 15, 5 k 2.
Pastorální konstituce II. vatikánského koncilu Gaudium et Spes, III, 38, 1965.
Jan Pavel II, Salvifici Doloris, V, 23-24.
Gaudium et Spes, II, 30.
Pavel VI., Poselství II. vatikánského koncilu, 8.12.1965.
T.J.Bahounek OP, Křesťanská sociologie. MCM, Olomouc 1991, s.160-169.
Jan Pavel II., Salvifici Doloris, IV, 28-29.
L.Drbal, Perspektiva zdraví, Praha 1970 Avicenum, s.51-52, 56.
Air Pollution Victims to 50 000 Cases says White Paper on Enviroment for fy. 1976, In: Asian Mad. Jour., 20 /1977/ 9.
P.Stoler, How Safe Is Safe?, In: Time, June 2. 1986, 22.
E.P.Eckholm, Na co lidé umírají, Praha 1981, s.126.
J.Charvát, Jde o budoucnost lidstva, In: Vesmír 52/1973/9, s. 260;
G.Bujdoš, Priemyselná hnojiva a ludské zdravie, In: Vesmír 54/1975/9, s.265-9; A.Wolf, Dusičnany a zdraví, In: Vesmír 61/182/2, 41.
Eckholm, Tamtéž, s.25.
Eckholm, Tamtéž, s.83-87, 123-124.
M.Jansová, Životní prostředí a rakovina, In: Demografie,
4/1983/358.
Dekret Apostolicam actuositatem, II, 7, 1965.

3. Struktura životního prostředí
     Většina současných ekologů svým převážně přírodovědným anebo sociologickým pojetím vytváří jednostranné, pozitivistické pojetí poruchy životního prostředí. Chybí zde většinou strukturální čili skladebné pojetí. Avšak i tam, kde vznikají pokusy o takové pojetí, chybí hledisko duchovní. Chápání poruchy životního prostředí musí spočívat na pojetí řádného, normálního procesu fungování struktury. Přitom tato norma se musí zakládat na řádu. Vlastním předmětem zájmu ekologa musí být zdravě žijící a souladně fungující struktura, a ne její porucha. O úchylném procesu jednostranné funkce nebo znetvoření struktury životního prostředí je nutno vědět mnohem víc, než je třeba znát k objasnění jednotlivých případů poruch a k jejich odstraňování.
     Řádné fungování a rozvoj struktury životního prostředí člověka označujeme pro přehlednost jako zdraví, třebaže se toto označení užívá spíše pro vnitřní životní prostředí člověka, než pro vnější. Toto zdraví životního prostředí člověka je v podstatě přirozené, poměrně ustálené uzpůsobení. Porucha je pouze uzpůsobení. Stvořitel tvoří v člověku způsobem odpovídajícím struktuře jeho přirozenosti toho či onoho člověka. Není to ovšem jediná struktura přirozenosti. K základním životním strukturám člověka patří především osobitost kmene, rodu a jedince. Následuje tedy zdraví jako stav daný kmeni, rodu a jedinci.
      K udržení této druhé přirozené strukturovanosti uděluje Stvořitel člověku v přirozeném řádu možnost určitých úkonů, měnících se v potřebné zásahy. Pozitivisté ulpívají pouze na těchto úkonech a povyšují je na vlastní tvořivou sílu, ačkoli mají význam pouhého usměrňovače. Pozitivisté se domnívají, že stačí si osvojit tyto úkony a pak z porušeného stavu struktury životního prostředí člověka vytvořit nový stav zdraví struktury. Jenže nějaké poměrně ustálené uzpůsobení nemůže samo ze sebe vyvinout takovou sílu, která by vytvořila jiné poměrně ustálené uzpůsobení. Pozitivisté vlastně tvrdí, že zdraví životního prostředí pozbylo poruchou svou sílu, která je udržovala, a nyní ochuzeno o tuto sílu, ochablé a zesláblé má prý ze sebe vydat novou sílu, která by toto zdraví znovu ustavila. To je ovšem na prvním pohled absurdní. Mohou být sice oslabeny úkony, ale v základu nemůže být oslabeno zdraví, které je stav před-existující, tedy latentní. Kdyby někdo poskytoval nějaké zdravé struktuře prostředky, mající odstranit poruchu zdraví, snad by odstranil jenom skrytý nedostatek jejího zdraví, ale samo zdraví by podstatně rozmnožit nemohl.
     Člověk, který v důsledku oslabení vzájemného působení strukturálních složek své přirozenosti, potřebuje pomoc. Je nemocný. O takto vyjádřeném stavu potřeby pomoci lze mluvit především u člověka a lidské skupiny, zatímco u ostatního přírodního prostředí, se jedná spíše o stav dezorganizovanosti. Celostní pojetí zdraví, které se týká celého životního prostředí člověka - vnějšího i vnitřního - směřuje k vrcholnému vyladění tělesných a duševních sil, k vrcholnému zduchovnění těla i psychiky, a k odpovídajícímu ztělesnění ducha.
     Případnou stránkou zdraví jako stavu funkční struktury životního prostředí je to, že je vyjádřením určitého vztahu vnitřního a vnějšího prostředí. Tento vztah se vyznačuje neustálým rozvojem napjaté rovnováhy a pohotovostí přizpůsobovat se vnějším i vnitřním změnám. V tomto směru je měřítkem zdraví životního prostředí jako funkční pohotovosti struktury dosáhnout napjaté rovnováhy mezi vnitřními a vnějšími silami, pohotovost účinně se přizpůsobovat vnitřním i vnějším změnám. Porucha se vyznačuje změnou napjaté rovnováhy sil vnějšího a vnitřního prostředí. Takto lze zdraví životního prostředí člověka nebo poruchu zdraví případně pojímat jako procesy, které mají nějakou měřitelnou sílu uchovávat se za daných silových poměrů, nebo ji nemají, takže dochází k poruše.
      Správné vymezení poruchy musí brát v úvahu příznivé i nepříznivé znaky každého příznaku, tedy porušené i obnovené prvky struktury. Nejde o to pouze určit úchylné procesy a nezdravé jevy jako takové, nýbrž vymezit je jako součást struktury životního prostředí. Znamená to tedy vymezit v souvislé a pochopitelné jednotě fakta jednotlivé a sociální poruchy v mezích struktury celého životního prostředí člověka.
      Porucha struktury životního prostředí není jen vadný či úchylný proces, nýbrž současně také boj o zdraví a rovnováhu mezi rozkladnými a sjednocujícími silami. Přirozené zdraví životního prostředí člověka zahrnuje dostatečnou odolnost vůči rušivým vlivům, jakousi setrvačnost ve strukturovanosti. To se projevuje různými „samoregulačními“ procesy, které přirozeně stále znovu a znovu přetvářející strukturu tak, aby byla uchována v celistvosti a vyrovnávaly se její funkce.
      Pojetí poruchy musí vycházet z pojetí struktury životního prostředí jako celku. Případně lze poruchu brát jako vedlejší program soustavy, vyznačující se sníženou entropií (potenciální možností) soustavy. To značí, že možnosti daného prostředí jsou omezeny poruchou.
     Znaky poruchy struktury životního prostředí závisejí na tom, jak se struktura přizpůsobí rušivým činitelům. Toto přizpůsobení má dvě stránky:
- zabraňuje zasažení struktury těmito rušivými činiteli, a snaží se je dílem odstranit, dílem vyrovnat, pokud ji zasáhly,
- napravuje škody, které struktura utrpěla, a rozkládá vyrovnávací činitele, k vlastnímu usměrnění vytvořené postiženou strukturou.
     Od přirozené odolnosti struktury životního prostředí, jevící se jako setrvačnost ve strukturovanosti, dlužno odlišit samovolnou odolnost. Životní prostředí odpovídá na pronikající rušivé činitele sestavováním obranných činitelů, které ničí rušivé faktory, nebo vyrovnává jejich vliv.
     Souborem příznaků celkové odolnosti struktury životního prostředí je stres. (27) Je to v zásadě úchylný rytmus, provázející žijící strukturu, vystavenou nějakému ohrožení. Stres není zdaleka jen záležitostí člověka, ale týká se všech ostatních živočichů a vegetace. Může se projevit třeba i u květů rostlin vystavených v době oslunění náhlému pokropení chladnou vodou, apod.
     Při vymezení poruchy životního prostředí nejde jenom o výčet rušivých činitelů, ale také o zvláštní prostředí narušenosti. Prostředí narušenosti zahrnuje zejména činnost přizpůsobovacích činitelů, které jsou ve struktuře životního prostředí přítomné po dobu rušivého vlivu nebo se uvádějí činnost v těsné návaznosti na tyto rušivé vlivy. Kromě toho se v narušenosti jedná o neohraničené působení a o samotný stresový vliv rušivého činitele, a dále o takové činitele jako jsou předchozí poruchy daného životního prostředí, apod.
     Důraz na celkově běžné neohraničené přizpůsobovací odezvy a mechanismy nevylučuje zvláštní vliv rušivého činitele. Zvláštnost jeho vyhranění se projevuje v určitém stupni či rozsahu. Čím více mechanismů, odpovídajících na nějaký rušivý činitel, je v dané struktuře životního prostředí zapojeno, tím méně vyhraněné a ohraničené je jeho působení.
     Na rozdíl od buněk, které jsou v organické rovině životního prostředí toliko strukturálními prvky, ale nikoli funkčními jednotkami, nejmenším útvarem životního prostředí, který odpovídá na podnět, je reakton.
    Reakton je taková nejmenší jednotka životního prostředí. Ta může odpovídat na příslušný podnět pouze jednostranným základním způsobem: ANO - NE. Všechny projevy vyznačující životní prostředí člověka lze hodnotit jako složeniny a přestavby jednotlivých odpovědí ANO - NE v základních jednotkách, v reaktonech.
    Akton je nejjednodušší rušivý podnět v životním prostředí. Reakton představuje jednotku životního prostředí. Vyznačuje se vlastností výběrově odpovídat na rušivé podněty. Je to přechod mezi ohraničenou a neohraničenou odezvou.
     Při odezvě životního prostředí na rušivé činitele lze rozlišit dva typy přizpůsobování: vnější, které je připraveno k použití, a hlubší, vnitřní, které působí jako utlumená záloha. V době působení rušivého činitele se vnější přizpůsobovací síla vyčerpává. Její obnova probíhá na úkor vnitřní síly v době uvolnění napětí či tlaku na životní prostředí. Tato okolnost poskytuje funkční struktuře životního prostředí značnou pružnost.
     Mez nebo zásoba přizpůsobovací síly nějakého jednotlivého životního prostředí nemůže být převýšena. Jeho záloha přizpůsobovací síly nemůže být zvětšena, ani převedena z jednotlivého životního prostředí do jiného. Je možno ji šetřit, uchovávat. Je nutno účelně využívat tuto sílu, která koneckonců určuje nejen povahu a výsledek procesů v životním prostředí, ale také délku trvání struktury nějakého jednotlivého útvaru životního prostředí.
     Všeobecnou cestou účelného využití přizpůsobovací síly životního prostředí je sladění lidského života s přírodními a Božími zákony. To je způsob, vedoucí k vyvarování se zbytečnému neúčelnému spotřebovávání přizpůsobovací síly životního prostředí.
    Tímto metodologicko-poznávacím modelem reaktonu je překonán model životního prostředí, který vychází jen z prostředí organické buňky. Model reaktonu, způsobilého růstu a obnovování se byl ovšem nebyl úplný bez uznání jistých teleologických jader, a bez uznání Boha - Stvořitele. Jedině tak může ekologie postupovat od prostého hromadění údajů až po to, co nazýváme chápáním. Toto poznání je nemožné bez rozumového určení příčinných vztahů mezi předcházejícím a následujícím. Samotný lidský mozek není schopen proniknout k prvotní příčině čehokoli.
     Lidská rozumová činnost, vrcholící v činnosti rozjímavé v podstatě dokonale objasňuje celou strukturu životního prostředí člověka. Je to u člověka především ona, která koneckonců podněcuje psychologické snahy a fyziologické náklonnosti k udržování jeho životního prostředí a překonání jeho poruch. V podstatě jde především o povzbuzení vděčnosti a lásky a ochotné snahy zasloužit si lásku bližních, zejména Lásku Boha-Stvořitele člověka s celým jeho životním prostředím. To je nejlepší životní postup, odpovídající přirozené struktuře člověka a jeho životního prostředí, tedy také zákonitostem stresu a celkového souboru příznaků přizpůsobování.

Odkazy:
H.Selye, The Stress of Life, New York - London - Toronto 1976.