Nová evangelizace znamená obnovení řádu v Církvi a ve společnosti a kultuře vůbec. Velkým průkopníkem této obnovy je od začátku svého působení bl.Hyacint Maria Cormier O.P. Vychází od jednoduššího, a proto i průzračnějšího článku Církve obecné, jakým je dominikánský řád. Svými důsledky však zasahuje do celé Církve svaté i do společnosti a kultury vůbec, otřásané nápory modernismu. To platí nejen v duchu dějinného dopadu Cormierova života a díla, nýbrž pro celé jeho podnětné začlenění do celého proudu dějin zvláště za pontifikátu papeže Lva XIII., Pia X. a Benedikta XV. Tvořivě navázal na výzvy těchto papežů a zase zpětně svým dílem, často skrytým, nevděčným a přesto velmi vytrvalým a pronikavým, účinně přispívá k překonávání krize modernismu. Proto je Cormierův příklad nebývale podnětný a hodný  studia a následování právě dnes, kdy se modernistické pokusy o vyvrácení řádu v Církvi i ve společnosti a kultuře vůbec samy sebou diskreditují svým dovedením do těch nejabsurdnějších důsledků, jako jsou dvě světové války, vznik, rozbujení a rozpad strašných novotvarů, jako je komunismus, fašismus a nacismus.

       Po modernismu přichází na řadu bezduchá reakce postmodernismu. Současná postmodernistická diktatura bezbožné humanity prosazuje ohled na přirozená lidská práva, ovšem bez Boha, který je jejich nadpřirozeným původcem a ručitelem, a často i proti Bohu. Postmodernismus je nová slepá ulička dějin, vznikající jako bezduchá reakce na strašné důsledky modernismu, jako jsou právě hrozné donucovací režimy v zájmu socialismu národního nebo světového, fašismu, rasismu a jiných projevů výlučnosti a nesnášenlivosti.

      S tímto fanatickým modernismem i postmodernismem se však  setkává už i bl.Otec Cormier, a dokáže tomu účinně čelit, ale také budovat velké nepomíjivé dílo uprostřed těchto trosek marných lidských pokusů obejít se bez Boha nebo dělat něco proti Bohu, třeba i ve jménu těch sebeušlechtilejších cílů, jako jsou lidská práva a důstojnost člověka.

P.Hyacint Maria Cormier OP

Život blahoslavených – Diany z Andaló, Cecilie a Amaty
(Výbor z díla)

      To, co uvádí bl.Cormier o blahoslavených řeholnicích, se vztahuje na celou církev, o jejíž oživení a zdnešnění usilujeme zvláště od Druhého vatikánského sněmu. Když bl.Cormier usiluje oživení lásky v řádu, a má v tom směru nesporně velké úspěchy, tedy je vhodné i potřebné vztahovat toto jeho průkopnické snažení jako vzor pro oživení lásky v celé Církvi, jakož i ve společnosti a kultuře vůbec. Jedině to je cesta k tomu, aby ti, kdo dnes touží po něčem tajemném, přesažném a nekonečném, avšak mimo Církev obecnou, odložili své předsudky a dali se strhnout naším úchvatným příkladem lásky v Kristu a jeho tajemném Těle.

Úvod
    Ze vzdálenosti šesti století a na základě skromných současných dokladů je nesnadné napsat životopis blah.Diany a podrobnosti s přesnými daty. Máme však dost látky, abychom vylíčili obraz velké dominikánské řeholnice, obraz, jehož krása lépe září v podivuhodném jasu prvních dob kazatelského řádu a v proudu současných událostí i osobností, které daly této době její ráz.
     Náš úctyhodný generál Ondřej Frührwirt ve svém prvním okružním listu pro celý dominikánský řád vyjádřil touhu po tom, aby se řeholníci snažili oživit dokonalost našich prvních dob, a ukázal na některé prozřetelnostní znaky, které nás k tomu vyzývají.
     V jiném okružním listu, obracejícím se ke všem řeholnicím řádu, ukazoval týž Otec, jaký podíl by mohly mít na těchto snahách o dosažení ideálu dokonalosti, kdyby totiž velkodušně spolupůsobily s milostí svého povolání.
     Potvrzení úcty k blah.Dianě a k jejím družkám Cecílii a Amatě, dlouhou dobu oddalované pro požadavky právního procesu, přišlo právě včas, aby dalo této horlivé snaze o přesnější zaměření, silnější podnět a hojnější záruku požehnání.
      Proto si týž velectihodný P.Otec generál přál, aby byla o blah.Dianě a jejích dvou družkách napsána studie, která by sloužila k povzbuzení pro celý řád.
     Poslušnost uložila tuto práci nám a musíme říci, že přes všechny nesnáze nám byla tato poslušnost sladká i pro osobu toho, který nám ji ukázal, i pro hrdinky (a ony opravdu toto označení zasluhují), o kterých se tu jedná, aby byl oživen jejich duch i jejich skutky.
     Ponecháváme výsledek našich snah milosti Boží a shovívavosti našich čtenářů a prosíme je, aby nás upozornili na nepřesnost nebo opomenutí, se kterými se setkají.
     Dej Bůh, aby toto naše dílo dalo vzrůst mezi křesťany úctě k rozjímavému životu a povzbudilo řeholní duše, zvláště sestry dominikánky, aby byly víc a více takové, jaké je chce mít Bůh, který v tajemství své moudrosti stvořil jejich stav, připravil užitečné prostředky k jeho uskutečnění a dal mu vytrysknout ze svého Srdce na Kalvárii, aby ho dal své Církvi.

V kapitole VI. zanechal bl.Hyacint Maria Cormier poučné úvahy o vztazích mezi všemi třemi řády sv.Dominika. A to se týká nejen tohoto řeholního řádu, nýbrž všech ostatních církevních řádů, ale také řádu jako takového v Církvi obecné a ve společnosti a kultuře vůbec.

     Blah.Hyacint Maria o tom uvádí : "Světské ženy, které se rozhodnou oddat se některému řádu, a zasvětí některému jeho klášteru jméno, majetek, přirozené dary i milosti, jsou bezpochyby dušemi, schopnými hrdinských obětí.
     Bůh často chce, aby činnost těch, kteří započali v díle, byla vystřídána jiným typem lidí. Duchovní život těchto duší má podivuhodné stránky. Má však také své nedostatky. A moc, kterou mají tyto duše nad jinými, by jim mohla dát zapomenout na to, že mají dát společné činnosti záslužné a trvalé základy, jakých je třeba. Budou-li vidět, jak přebírá vládu v domě někdo nově příchozí, zavádějící myšlenky, zvyky a tradice jim neznámé, zakusí možná údiv, bolest, odpor, ale bude to společné dobro, zejména té duše, která byla od počátku v popředí, ovšem bude umět ustoupit na místo druhé. Když uvidí, že důvěra sester, vnuknutá i vedená milostí, se obrací jinam, že zvyky, od ní zavedené, jsou zapomenuty, její vždy živá citlivost shledá v tom příčinu bolesti, o níž si nikdy nemyslela, že ji zakusí. Bůh to chtěl, aby ji vyzkoušel, aby doplnil zkoušky jejího povolání posledním druhem smrti v tom, co má nejvnitřnějšího, nejsilnějšího, nejvíce ohebného. A z tohoto hrobu vyjde nové založení jako nové a dokonalé stvoření, v němž bude vládnout samotný Bůh.
       Papež Honorius III. chtěl uvést do klausury množství řeholnic, rozptýlených a bloudících po Římě s velkým nebezpečím pro jejich spásu a k veřejnému pohoršení. Sv.Dominik, známý svou opatrností, mírností a mocí nad dušemi, byl pověřen, aby provedl tento úmysl za pomoci tří kardinálů. Ačkoli Dominikova hlasu uposlechli zatvrzelí kacíři, hříšníci, nemocní, ba i sama smrt, přesto nebylo možno překonat odpor oněch nešťastnic. Sotva uviděly, že jejich svobodný život je ohrožen, s hněvem se spojily a přivedly na svou stranu rodiče, a na otcovská upozornění světcova odpovídaly jen umíněností, výsměchem a urážkami.
        Sv.Dominik zde ukázal, jak mají v případě potřeby Otcové ustoupit sestrám. Připravil pro řeholnice ze Zátiboří klášter sv.Sixta. Své bratry dříve přestěhoval ke kostelu sv.Sabiny, který obdržel štědrostí papeže. Sestry si klady jedinou podmínku, a to, aby směly s sebou přenést starobylý obraz Panny Marie, uctívaný v jejich klášteře. Podle staré tradice maloval tento obraz sv.Lukáš. Když byl Řím pustošen strašným morem, sv.Řehoř Veliký dal tento obraz nést v průvodě ulicemi, a mor pak záhy ustal. Když chtěli přenést tento obraz do Lateránu, už v průvodu byl tento obraz vrácen do staré svatyně. Po svém přemístění ke sv.Sixtu byl obraz velmi uctíván a provázen různými divy. Za svatého Pia V. se sestry přestěhovaly do kláštera, kde je nyní Angelicum, a obraz vzaly s sebou. Při prvním přenášení si sestry kladly podmínku, že vrátí-li se obraz znovu na své původní místo, mohou se vrátit i ony. Od této chvíle si velký služebník Panny Marie byl jist, že mocná Královna nebes, nejenže nebude překážet jeho záměrům a ani církevním , ale že mu bude pomáhat.
     Aby se vyhnul shluku obyvatel ze Zátiboří, kteří zázračný obraz velmi uctívali, uvedl sv.Dominik nejprve sestry do jejich nového kláštera a pak tam sám, v noci přenesl uctívaný obraz. To se neutajilo, ale lid, místo aby se stavěl proti tomu, provázel zbožně obraz s rozžatými svícemi. Všichni šli bosí. Když byl průvod u sv.Sixta, sestry rovněž bosé vyšli vstříc obrazu, který byl umístěn v jejich kostele a tam zůstal. Sestry pak pokorně oblékly dominikánský hábit a přijaly Dominikova pravidla v dokonalé klausuře…"

      Posléze se zde bl.Hyacint Maria Cormier zabývá duchovostí druhého řádu rozjímavých sester. Jejich přítomnost i duchovní působnost je nesmírně důležitá při obnově života nejen v klášterech, nýbrž i v diecésích, ba v celé Církvi, protože oživení a zdnešnění, podněcované naposledy hlavně Druhým vatikánským sněmem, je záležitostí nejen nějaké činnosti, byť sebelépe organizované, nýbrž také osvíceně uspořádaných obětí a modliteb.

     "Klášter (anebo farnost, diecése, či celá Církev) není seskupení zbožných lidí, kde si každý žije pro sebe. Je to na pohled chudé město s mnohými a různými příbytky, ale jeho chudoba vydechuje líbeznou vůni ze všech zdí. Je tu různost, které řád dává jednotu.
     Kolem klášterního nádvoří, symbolu této jednoty, se kupí nestejné stavby, jimž vtiskuje posvátný ráz. Chudoba neubírá kvadratuře jistou krásu. Nejednou je zdobena různými sloupy, oblouky a sochami svatých, s nimiž sestry ve velkém mlčení rozmlouvají jako s živými.
     Má-li už klášter sám svou podivuhodnou krásu, vyvolený počet těch, kdo tam přebývají, ukazuje ještě více přitažlivého. Zde se uskutečňuje vidění Jakubovo, který viděl na poušti vystupovat a sestupovat anděly. Ze smrtelných andělů, kteří obývají klášter, vyzařuje nadpřirozený život. Řídí všechny, i ty nejmenší úkony, vnuká každé duši úctu k povinnosti, činí ji věrnou při oficiu, vytrvalou, pozornou, bdělou, hospodárnou, pozornou k věci, zvláště k Bohu. Tak vidíte v žebříku, který se zdvíhá do výše, obraz řeholního života, který stoupá k výšinám a proměňuje všechny skutky. K usnadnění tohoto vzestupu je třeba se utíkat ke kajícím skutkům, které ulehčují tíži řeholního života.
     Duše, cvičící se už dlouho v oběti, je při tom vytrvalá a radostná. Duch poslušnosti je nutný, aby bylo možno řídit najednou tolik duší při jejich stoupání k Bohu. Tohoto ducha poslušnosti naleznete všude a místo, aby ho léty ubývalo, získává u těch nejstarších přitažlivou prostotu, která připomíná dětství Spasitele. Chcete, aby se kolem vás šířila líbezná vůně lásky? Láska vychází ze srdcí nenásilně, čistě, upřímně, široce. Proč však sestry v jisté hodiny ustávají v práci, upravují se hábity a tváří se vážně a zároveň radostně? Odzvonila hodiny k Boží chvále, která je jejich radostí. Tehdy zvláště mávají křídly a stoupají k Bohu jako andělé, jejichž život je ustavičným chvalozpěvem.
     V jisté chvíli jim doba posvátného odpočinku dovolí, aby se zavřely v cele. Tam se svobodně rozvíjí před očima Boha samého zvláště život pokání, mlčení, modlitby, horlivosti a lásky. Takovým způsobem se v klášteře uskutečňuje bez překážek, bez nucení, možno říci s radostí ono prozřetelnostní setkání, políbení pokoje, plodné spojení mezi dobrou přirozeností a nadpřirozenou milostí, které obojí vychází z Božského Srdce, ale pro vinu lidského srdce začaly mezi sebou bojovat.
     Co však je v klášteře a na jeho obyvatelích ještě podivuhodnější, je duch, který je hlavně oduševňuje, duch řeholní rodiny, jejímiž jsou dcerami. Tohoto ducha nelze vidět, ale lze ho cítit, nelze ho rozebírat, ale dlužno si ho vážit. Proudí v celé společnosti a vytváří moudrost, která plodí jednotu. Je podivuhodné, že ačkoli všechno ovládá, a všechno sjednocuje, přece nesmazává to, co je každé duši vlastní. Naopak jejich krásné vlastnosti, očištěné od oné příměsi sobectví, která je hyzdila, září živějším jasem.
   Takový byl tedy ideál, předložený novickám u svaté Anežky, ke kterému je zvaly a zavazovaly mimořádné milosti, obdržené s nebe. Když blah.Jordán viděl, ne sice, že by toho ideálu už dosáhly, protože čím více se k němu přibližujeme, tím se nám zdá vzdálenější, ale že se k němu přiblížily dle jeho přání, připustil je ke slavným slibům. Zároveň určil řeholníky, kteří měli bydlet blízko kláštera, aby tam udělovali svátosti a sloužili slavnou mši svatou…
    Tři podstatné milosti řeholního života: upřímná pokora, opatrná a činná autorita, a především dokonalá láska.“

       P.Congar O.P. ukazuje v knize „Za Církev sloužící a chudou“ cestu pro obnovu a zdnešnění katolické Církve po druhém vatikánském sněmu. Tou cestou je služba namísto někdejšího triumfálního panování a chudoba namísto blahobytu a přepychu. To je cesta i pro duchovní a mravní obrodu celé společnosti. Samozřejmě nejde o chudobu jako sociální problém, ani vnucené zlo, nýbrž o dobrovolnou chudobu jako následek dělení se s potřebnými a služby pro jejich rozvoj. V tom směru představuje přiměřená chudoba žebravých řádů trvalý vzor pro obnovu celé Církve, ale i spotřební demokracie. Přitom se ukazuje, že zatímco spotřební demokracie klade důraz na spravedlivé dodržování přirozených lidských práv a zachovávání důstojnosti osoby každého člověka, což má zaručovat vždycky ten, kdo je k tomu přinucen donucovací silou nějaké světové mocnosti, katolická Církve klade důraz na přirozená lidská práva a důstojnost osoby lidského každého lidského jedince, přičemž prvním garantem je milosrdný Bůh, Stvořitel člověka, jeho Vykupitel a Posvětitel. Přitom se ukazuje, že kdokoli dobrovolně přijímá porušování svých lidských práv a snáší utrpení a bídu, třeba i pod lidskou důstojnost, je dříve nebo později odměněn Pánem, ale nikoli podle spravedlnosti, že by snad měl tvor nějaké spravedlivé nároky vůči Stvořiteli, nýbrž podle milosrdenství. Úsilí o následování svatých v řádu je především snahou o následování jejich lásky k Bohu a k bližním, a to nejprve v rámci řádu, pokud jde o lásku bratrskou lásku k bratřím a sestrám. To se má stát vzorem pro vroucí lásku a obětavou službu řádu celé Církvi katolické, jakož vzorem pro vroucí lásku a obětavou službu celé Církve obecné ostatnímu vykoupenému lidstvu, které namnoze touží po tajemnu, po nepomíjivých hodnotách a věčném životě, ale bez Krista a bez jeho svaté Církve katolické.

Bl.Otec Cormier uvádí v kapitole VII.:
     Bůh zkouší všechny duše, které jsou mu drahé, někdy na začátku jejich pozemské pouti, někdy na konci, někdy častým střídáním radosti a bolesti, takže, jak praví kniha Následování, zkouška, která předchází, připravuje na útěchu, a útěcha připravuje na nějaké soužení, které má následovat…
    Přiměřená chudoba, která umrtvuje a očišťuje smysly a přitom nezneklidňuje srdce ani neznemožňuje cvičení řeholního života, je naopak dobrodiním a povinností, kterou mají řeholnice poznávat a zachovávat.
     Proto bl.Jan Dominici moudře doporučoval sestrám: Žádná ať se ani rukou nedotkne věci poslané jí od příbuzných nebo od dobrodinců. Věřím, že když vstoupíte do cely a uvidíte tam něco, co krajně nutně nepotřebujete, ihned to odstraníte a nevrátíte se tam, dokud nevíte, že už je venku ďábel přepychu, který vyhání z cely Boha a jeho anděly.
     Tento kříž velké nouze často tíží nové domy řádu (avšak také farnosti, diecése, ba i celou Círlkev obecnou), a je tím těžší, jestliže předcházely dny přízně a hojnosti. Buď dobrodinci pro různé pohromy již neudělují almužny nebo se domnívají, že se sestrám dostává hojné pomoci odjinud nebo láska veřejnosti už není přitahována novotou a chladne. Skutečností je, že nouze začne být pociťována a nikdo o tom neví ani nemá soucit.
     Něco podobného stíhalo dost dlouho klášter svaté Anežky. Až roku 1230 učinila Prozřetelnost konec tomuto utrpení. Odměnila důvěru sester a přišla jim na pomoc způsobem opravdu neočekávaným. V severní Itálii byli mniši svatého Adalberta, podřízení bezprostředně svaté Stolici, kteří se ocitli ve smutném stavu jak po stránce duchovní, tak hmotné. Proto bylo rozhodnuto: protože je tato vinice Páně špatně obdělávána od špatných vinařů, má být svěřena jinému Církví schválenému řádu, který by z ní získal plody v příhodný čas. Uvážili jsme, že odkazy darované ze zbožnosti, nemají sloužit k účelu hodnému pokárání, jak tomu bylo dosud, a na druhé straně jsme uvážili velkou nouzi sester u svaté Anežky, které se vyznačují svým počestným životem, velkou zbožností a horlivosti, a proto si zasluhují podporu. Proto ke slávě Boží, Panny Marie, svaté Anežky a všech svatých přidělujeme papežskou mocí sestrám na jejich obživu pozemky v Buidě a v Medicině, které dosud náležely klášteru svatého Adalberta.
                                                                                                                         13.listopadu 1230
      Takovým způsobem ustaly obtíže, zaviněné velkou chudobou…

     Bl.Hyacint Maria Cormier uvádí dále v kapitole VII: Nikdo jistě nechce popírat, že je nesnadné vést k řeholní dokonalosti, osoby velmi různých povah, které Bůh shromáždí v jediném klášteře.
     Bl.Jan Dominici, hlavní pomocník velkého reformátora bl.Raymunda z Capuy, to vysvětluje sestrám kláštera Corpus Domini, slovy, která svou živostí sama ukazují vroucnost jeho lásky: Shledávám v tomto klášteře, jehož jsem zakladatelem a služebníkem, tři odlišné skupiny sester: V první skupině jsou řeholnice poslušné, toužící stát se svatými a milovat Ježíše Krista, které nejsou přítelkyněmi vlastní vůle. Druhá skupina je malé stádo oveček, pronásledovaných krutým vlkem, totiž pokoušených různým krutým způsobem od nepřítele lidského pokolení. Třetí je jistý počet řeholnic rozptýlených, falešných, pyšných, řídících se vlastní vůlí, nepřítelkyň poslušnosti a dobrých skutků. Pro každou z těchto tří skupin je nešťastný Pastýř proboden hřeby, podobnými těm, kterými byl Pán Ježíš přibit na kříž. Ať chci kamkoli utéci, zůstávám poraněn. Smiluj se, ó Ježíši. Ustrňte se nade mnou, sestry, které jste toho příčinou... Potěšte mne dobrým životem a touhou po životě lepším... Mnohé sestry by chtěly trhat květy, ale jsou mezi kopřivami. Vidí, že jedna poruší mlčení, druhá se rozčiluje, třetí neposlechne, jiná zase reptá. Není však ctností, je-li někdo dobrý mezi dobrými, nýbrž dobrý mezi špatnými.
     Jordán sám měl tyto trny v srdci. Nechtěl, aby se Otcové pro přílišnou péči o sestry, vzdalovali vyučování na univerzitě a horlivosti pro misie. Neusuzoval však, že by bylo třeba sestry docela opustit. Jako představený musel brát v úvahu mínění řeholníků. Přednesl tedy tuto otázku na generální kapitule v Paříži roku 1224 a aby lépe poznal Boží vůli, radil se zároveň s univerzálními mistry. Obě sestry mu daly stejnou radu: není možno ve svědomí odmítnout sestrám duchovní pomoc, když byl jejich klášter založen a přijat pod podmínkou této pomoci. Smlouva je tím závaznější, že byla posvěcena zásahem papežské autority. Takový byl případ kláštera sv.Anežky v Boloni. Proto bl.Diana z Andaló dosáhla od papeže Honoria III., že zaslal generálu řádu list, v kterém se mu ukládá, aby bez váhání vzal péči o klášter sv.Anežky. Honorius III. psal: "... Dověděli jsme se, že ačkoliv naše drahá sestra Diana, zakladatelka, i jiné sestry sv.Anežky v Boloni složily slib podle řádu bratří Kazatelů do rukou bratra Dominika svaté paměti, tvého předchůdce, s pevnou nadějí a důvěrou, že zůstanou ustavičně pod vedením téhož řádu, chcete nyní opustit dům, představenou i ostatní sestry.
     Aby naděje, kterou sestry mají od dob tvého předchůdce, že budou náležet k řečenému řádu, nebyla tvou vinou bolestně zklamána, nařizujeme tímto listem, abys převzal pod svou ochranu a pod své vedení jak tyto sestry, tak jejich klášter i jiné domy řádu, tobě svěřené."
     Apoštolské napomenutí se týkalo spíš jiných Otců řádu než jeho hlavy. Osobě Jordánově byl rozkaz příjemný a snadná. Rychle tedy poslal papežský list Dianě a napsal jí: "... Vy víte, že jsem si vždy a ve všem přál dobro vaše a vašich sester. Vězte tedy, že nyní, dá-li Bůh zdvojnásobím svou péči o vás..."
     Bouře však nebyla docela zažehnána. Roku 1235 se konala v Paříži generální kapitula, které se nemohl Jordán zúčastnit, protože byl nemocen. Na této kapitule byla učiněna tak přísná opatření, že se bratři, pověření vedením klášterů II.řádu domnívali, že se z poslušnosti musí ihned vrátit do svých klášterů.
     Sestry z hlavních a nejstarších klášterů, založených svatým Dominikem, obrátily se k Řehoři IX., bývalému kardinálu Hugolinovi… Zachovaly se Řehořovy odpovědi, zaslané sestrám do Prouille a do Madridu. V dopise do Prouille uvádí papež příčiny, pro kteréže vhodné, aby bratři měli duchovní službu u sester svého řádu: „Vybízíme vás naléhavě a třeba i přikazujeme, aby vaši bratři zůstali ve službě klášterů, a to z úcty k Panně Marii a ke svatému Dominikovi, protože se sluší, aby řeholnice, osvobození vaším přičiněním od nebezpečí světa a dovedené vaším svatým poučováním do přístavu řádu, kde se okouší sladkost věčného odpočinku, byly jako nové rostliny zavlažovány rosou spásy a neměly nic, co by je zneklidňovalo.“
     Jak bolestné bylo pro sestry sv.Dominika, když je chtěli opustit jeho synové, a jednali s nimi jako s cizinkami. Nikdo by jim nemohl tak opravdově vštípit ducha řádu a poučit je o řeholi, zvycích a obřadech. Bez jejich služby by jim zůstalo jen jméno a hábit dominikánek…
      Láska k bližnímu a zvláště láska k blah.Dianě je v dopisech Jordána Saského tak hluboká, výmluvná a bezelstná, že by si někdo mohl téměř pomyslet: Jeho způsob mluvy by mohl sloužit za záminku k ospravedlňování oněch neblahých citů, které se pokrývají jménem duchovního vedení, čistoty úmyslu, prostoty a vděčnosti za prokázaná dobrodiní…
     Co má společného svatá láska, jejímiž vznešenými příklady jsou tak mnozí a velcí služebníci Boží, s různými těmi pozemskými pocity, vznikajícími z podobnosti povah, z touhy mluvit z plnosti ducha, ze zdvořilých způsobů?
     První z těchto lásek vzniká z milosti, druhá z přirozenosti, první vzniká z touhy po dokonalosti bližního, druhá ze sebelásky; první je plodem živé víry, touhy srdce, po mnoho let konaných kajících skutků, druhá pochází ze sklonů zkažené přirozenosti, odvažuje si přivlastňovat city a naděje svatých, chce radosti vzkříšení, ale odmítá předem podstoupit bolest smrti a pokoření hrobu.
     Bl.Jordán je vzácným vzorem první lásky. Lásce druhé by byl přes svou mírnost řekl to, co Pán Ježíš řekl Petrovi, když ho tento ještě příliš tělesný učedník zrazoval od cesty utrpení: "Pryč ode mne, satane! Nemá, na mysli to, co je Boží, ale co je lidské" (Mt 16,23) Z tohoto hlediska bl. Jan Dominici vysvětluje a ospravedlňuje lásku, kterou k němu měly sestry, Prozřetelností svěřené jeho vedení: "Vím, že mě milujete, protože jste přesvědčeny, že ve mně přebývá Kristus. Kdybyste věřili opaku, vaše láska by se změnila ve svatou nenávist. "
     Láska byla vlastní Jordánovu srdci. Komu ji mohl dát lépe, než čisté, vznešené, velkodušné a často trpící Duši Dianině?
     Co však je po Bohu zdrojem, ze kterého vychází tato láska? Láska svatého Dominika. Mnohé dopisy začínají takto: "Bratr Jordán, neužitečný služebník bratří Kazatelů, Dianě své drahé sestře v Kristu, zrozené z téhož duchovního otce, která se stala jeho drahou sestrou, od tohoto otce mu zanechanou, pozdrav a Útěchu Ducha Utěšitele... Srdečné pozdravy, vám, drahá sestro, kterou nazývám též svou dcerou. uznáte-li mne za hodného toho, a která jste mi dcerou i sestrou zároveň. " (Dopis 12,16) Způsoby, jakým blah.Jordán začíná své dopisy, je velmi různý. Nikdy však neopomene sebe nazvat "neužitečným služebníkem" a říká to od srdce.
     Dříve, než odcházel do Boloně, šel ji jako dobrý otec pozdravit a poprosit o její modlitby. Když to jednou neučinil, jemným způsobem se za to omluvil (Dopis 36).
     Když u ní shledal nějaký neklid nebo obavy vůči němu a kvůli jeho starostem, spojeným s úřadem, píše: "Proč takové obavy? Nejsem váš a s vámi v únavě i v odpočinku, přítomný i vzdálený, v modlitbě, v zásluze, a jak doufám, i v odměně? Co byste dělala, kdybych umřel?" (Dopis 21) Jindy vidíme, že láskyplný duchovní vůdce zachází k nejdůvěrnějším podrobnostem, aby živil její důvěru (Dopis 9). Jindy jí zase dává zprávu o svých cestách, o svých kázáních, o kapitolách, které řídil, o sestrách u sv. Sixta, o bratřích, které má s sebou, nebo které ona zná, zvláště když jsou nemocní. Když se Jordán dozvěděl, že si Diana ublížila na noze, píše jí láskyplně: "Bolí mě vaše noha, o které vím, že je poraněna. Po druhé buďte opatrnější i na nohu i na sebe celou. "(Dopis 43) S oním srdcem, které na nic nezapomíná a se svou vybranou zdvořilostí nezapomíná pozdravovat Dianiny příbuzné nebo jiné paní, o kterých ví, že jsou v klášteře, ani tehdy, když je velmi zaměstnán. Ať je prostá kandidátka nebo mladá novicka, rád jí dodává odvahy a předává i péro některému ze svých bratří, aby připojili několik slov lásky. Ve slovech, kterými jsou vyjádřeny pozdravy, nalézáme jistý postup, který se nám zdá vrhat světlo na dobu, ve které byly dopisy psány. Bratr Gerard na příklad mluví k Dianě, ale pak, když ji poznal v Boloni, píše důvěrněji.
     Projevuje-li Jordán bl. Dianě takovou lásku, chce výměnou také její ustavičné a upřímné důkazy. Nežádá nic sám pro sebe ani pro věci tohoto pomíjivého života, a stane-li se, že blahoslavenou bolí jeho nepřítomnost, nebo jeho nemoc, kárá ji za to s jistou přísností: "Nestarejte se o mne příliš. Stejný Bůh, který vás opatruje v Boloni, bude opatrovat i mne na mých cestách, protože i když vy zůstáváte uzavřena ve svém klášteře a i když já cestuji po různých zemích, činíme to oba jen z lásky k Němu... Jedna věc se mi nelíbí. Slyšel jsem, že se znepokojujete pro mou nemoc, jako kdybyste chtěla, abych nebyl v počtu dětí Božích a abych neměl účast na Jeho utrpení. Nevíte, že Bůh zkouší každého syna, kterému dává milost? Chcete-li, abych vstoupil do Království. Nechte mě, abych šel po cestě, která tam vede, protože je nutné tam dojít skrze mnohá soužení. Kdyby byla nemoc pro mne škodou, pak ano, pak by mne rmoutila. Je-li však pro mne věcí dobrou a spasitelnou, nechci, abyste se zneklidňovala pro to, co mi prospívá. Není-li tu příčina k neklidu, přestaňte být smutná. Pouze mne doporučujte Pánu a proste ho, aby obrátil k mému napravení vše, co bych mu jednoho dne musel splácet budoucím trestem... "V dalším dopise píše: ,,Jste vyslvšena. Pán mi dal znovu zdraví a prodloužil mi dobu k žití, nebo spíše k pokání." Avšak v tom, co se týká duše, očekává bl.Jordán od Diany velkodušnou pomoc. Velmi spoléhá na její modlitby i na modlitby jejích spolusester. "Mám velkou důvěru ve Vaše modlitby, hlavně tehdy, když jsou společné a jednomyslné, protože je nesnadné, když mnohé prosí, aby některá nebyla vyslyšena. Modlete se za' mne často a věrně, protože to velmi potřebuji po své mnohé chyby. "
     Hlavně však Jordán žádá od Diany pomoc z lásky v potřebách bližního. Činí to s pokorou. která uchvacuje, když si pomyslíme. že je pro její klášter představeným. dobrodincem i otcem. (Dopis.47,23)
     Když jde o duchovní zájmy řádu, stávají se Jordánovy požadavky většími. Mluví i rozkazujícím způsobem a nepřestává sestry povzbuzovat. aby řád obdržel od Boha zvláště dobrá povolání. ,.Doporučuji vám i vašim sestrám, modlete se věrně k Pánu, aby ráčil zapůsobit na srdce některých duchovních a přitáhl je k sobě pro jejich spásu, pro slávu Boží i Církve svaté a pro vzrůst našeho řádu, a aby nám poslal schopné lidi. Jsou tu velmi vlažní a doposud jsme přijali jen jednoho. Musíme pro ně vyprosit s výše oheň, který jim chybí. Pán nám totiž dává naději na dobrý lov. Prosme Ho, aby se stala jeho vůle v tom, v co doufáme, i všem ostatním. "
     Sestry se modlily, jak Jordán prosil a konečně sestoupilo s nebe požehnání. Bl.Jordán vypravuje: "Kázal jsem dlouho studentům v Padově a výsledek jsem neviděl nebo jen malý. Už jsem chtěl odejít. Najednou Pán ráčil zapůsobit na srdce většiny z nich, milost pronikla do jejich srdci a jeho hlas způsobil divy. Deset studentů již vstoupilo, z nichž dva patří k přední německé šlechtě. Doufáme, že jich vstoupí ještě více. Proste Pána, aby se naše naděje splnila." (Dopis 20)
     Jordán neměl rád nevděčnost. Snažil se být Bohu vděčný za obdržená dobrodiní a vybízel sestry, aby mu pomáhaly v této svaté povinnosti zbožné vděčnosti: "Našel jsem v Magdeburku dobře uspořádaný dům a některé novice, kteří mne opravdu potěšili. Vzdávejte díky Pánu tak milosrdnému, který nám prokazuje nadmíru svou přízeň... Pán mi udělil mnoho dobrodiní a den ode dne na mně rozmnožuje své milosrdenství pro zásluhy Ježíše Krista. Mocí Ducha svatého povolal do řádu mnohé schopné a vzdělané osobnosti. Děkujte za to Bohu společně se všemi sestrami. Dověděl jsem se, že v Paříži bylo přijato už dvasedmdesát. Chci, abyste za to vše dobrořečily Pánu.“
     Ve všech těchto projevech lásky, které Jordán činí nebo vyžaduje, pociťujeme již převládající lásku k Bohu. Vroucně touží, aby viděl sestry pokračovat v této nejvyšší lásce se svatou horlivostí. Duch jejich stavu spočívá ve snaze o dokonalost, ne-li v lásce? Kde však nalézá zdroj, příklad, přitažlivost božské lásky, ne-li v Ježíši Kristu?
     Jak často slyšíme Jordána učit nebo spíše opěvovat lásku, sladkost, něžnost a různé další podoby této lásky! Chce, aby láska byla rozlišující známkou sester u svaté Anežky.
     Nemůžeme říci, že láska k Bohu i ve své nejdůvěrnější p6době a ve svých nejvyšších stupních se nehodí stejně pro všechny věřící. Jejich jménem sv. Augustin říkával: „Ať už se obdivujeme Kristu spočívajícímu v jeslích. kázajícímu na březích Jordánu, zbrocenému krví od bičování nebo visícímu na kříži. On je pro nás věřící stále snoubencem plným krásy, který se ukazuje naším očím.“
    Je však třeba si všimnout, že podobné úvahy zapůsobí nejvíce na duši řeholnic, zasvěcených Bohu. Ježto cílem jejich povolání je dokonalost lásky, jak na ně musí působit vše, co má vztah k lásce Ježíše. Při jejich čistotě, jejich úsilí, jejich kajících Úkonech, při podivuhodném vzrůstu jejich nadpřirozeného cítění, jak sladkou přitažlivost pro ně má a jakou ctí pro ně je tak odvážný a silný název nebeský snoubenec, který dávají božskému Spasiteli, a který On od nich rád přijímá. - A proto Jordán tak rád připomíná lásku Boha vtěleného, který nás přitahuje k sobě, touží spojit se s horlivou duší, která se k němu přibližuje pod ochranou Panny Marie. Jordán praví: "Před Spasitelem je odstraněna každá skvrna. každá sebemenší chyba z lásky k vnitřní kráse a z bázně, že by pohled Boží mohl jimi být jen trochu uražen. Mějte tedy nevinnost srdce, čistotu ctnosti, sesterskou jednotu, mír a svornost, ustavičnou lásku, mějte zbožnou pokoru, která zachovává veškerá dobra. Nalezne-li duše své zalíbení ve ctnosti, Boží Syn nalezne své zalíbení v duši." (Dopis 34)
      Je-li božský Spasitel pro duši vším, čím bude duše bez něho? Bl.Jordán odpovídá: "Srdce zbavené Krista je jako sláma, oddělená od zrna. Vítr jí unáší sem a tam a pokušení jí zmítá. Jakmile má sláma zrno, i když je vystavena větru, zůstane na místě, protože tíže zrna jí dává stálosti: je-li však od klasu oddělena, vítr ji rozhání. Nuže, láska k Bohu nás s ním spojuje. Říkejte si tedy často: Je pro mne dobré být u Pána. " (Dopis 29)
      I když Spasitel zasluhuje být milován a napodobován ve všech stavech svého života, přece ukazuje bl.Jordán Božského Mistra hlavně v dvou stavech: v jesličkách a na kříži podle různých dob církevního roku, ve kterých je psal. Světlo těchto období se odráží v jeho dopisech.
     K tomu, aby povzbudil bl.Dianu v lásce k Jeho svatému dětství, napsal: "Potěšte se, drahá sestro, v božském Dítěti. které se pro vás narodí. Polaskejte je a povězte mu o svých potřebách, protože - ač je maličký - je velký štědrostí a milosrdenstvím." (Dopis 50)
    Jindy sleduje Spasitele jako vtělené SLOVO. Mluví o podobnosti a rozdílu mezi Slovem Božím a lidským slovem. "Nemám čas psát vaší lásce tak dlouhé dopisy, jak bych chtěl. Posílám vám však Slovo spásy a milosti, Slovo sladkosti a slávy, Slovo příjemné a dobré... Toto Slovo Boží čtěte ve svém srdci, opakujte je v duchu, a stane se na vašich rtech sladké Jako med..."
    Hlavně však pohled na Ježíše Krista vnuká Jordánovi dojemné úvahy, které projevují jeho hlubokou znalost lidského srdce a jeho vznešené poznání Písma svatého.
     "Máte připravit nebeskému Králi, svému Snoubenci, květy, to znamená ctnosti, krásný květ pokory, trpělivosti, poslušnosti, dobroty, skromnosti i všech ostatních ctností. Nejkrásnějším květem je však láska. Učiňte se tedy pravicí svého snoubence v šatě zdobeném zlatem upřímné a čisté lásky a rudém horlivostí a vroucností ke Kristu. Kde však naleznete toto zlato, abyste jím zdobila svůj šat? V zemi Evilath, která znamená bolest. Chci mluvit o Kristu, který nám praví: Pohleďte a vizte, je-li bolest jako bolest má. Naleznete zlato v jeho utrpení... hojnost zlata, plnost lásky. Přibližte se tedy k němu co nejvíce. "
     Stejné myšlenky rozvíjí také jinými obrazy, pokaždé přiléhavými a sestrám přízpůsobenými a píše: "Zákon Páně obrací duše. Tímto zákonem je láska. Tento zákon naleznete podivuhodně vyjádřený při rozjímání o Pánu Ježíši. O svém snoubenci, visícím na kříži. Ptám se vás, drahé sestry, kde naleznete stejné poučení o lásce? Samy víte lépe než já, že žádný dopis, napsaný lidskou rukou, nemůže mít takovou sílu ke vzbuzení lásky. Upínejte proto svůj zrak ustavičně na Ježíše Ukřižovaného. Skryjte se v rozsedlinách této skály. ano, skryjte se daleko od hluku těch, kdo hlásají nepravost. Otevřte tuto knihu, listujte v ní, čtěte ji, a naleznete tam to, co v ní nalezl prorok, nářek, hymnus a hrozbu zlému: nářek nad utrpením Spasitele. hymnus, kterým vaše duše opěvuje velikost dobra, které nám Ježíš zasloužil, hrozbu věčným zlem, z jehož spárů nás vysvobodil svou smrtí. Tento nářek vám dá poučení o trpělivosti, tuto píseň máte zpívat hlasem lásky. protože vy máte více než kdo jiný milovat toho. který vám ráčil dát účast na tak velkém štěstí. Když pak vážně uvážíte, jak velké je dobrodiní, že jste byly zbaveny věčného zla. zakusíte ve svých srdcích nejživější radost díků a chvály. " (Dopis 15)
    Jordánovi nestačí, aby byla láska vroucí, chce ji mít zároveň rozvážnou. Nechce zadržovat její prudkost. Naopak ji chce učinit stálejší a upřímně plodnou. Ze zkušenosti zná cenu opatrnosti, protože ho v jeho mládí ďábel vybízel hned k nevhodné strohosti, hned zas k přílišné shovívavosti s pokaženou přirozeností.
    V klášteře sv.Anežky měl spíše sklon k prvému upřílišňování. Proto chce od toho moudrý duchovní vůdce ochránit blah.Dianu a její spolusestry, když jim ukládá: „Bojujte nejen statečně, nýbrž i moudře. Budete vést boj opatrně, podřídíte-li tělo postupně a bez ukvapenosti duchu. Tak budete pokračovat v duchovním životě při každé příležitosti. Nebudete si domýšlet, že můžete létat, když máte stoupat po žebříku dokonalosti krok za krokem, a tak dosáhnout cíle. Božská láska neroste trýzněním těla, nýbrž svatými touhami, zbožným rozjímáním a prokazováním lásky spolusestrám. Nerozvážnost přináší s sebou vážné škody. Brala by vašemu tělu sílu k dobročinnosti, vašemu duchu vroucnost svatých citů, bližnímu příklad a Bohu čest. Jaká další ještě zla vznikají z nerozvážnosti!... Tělesná cvičení sama o sobě mají malou cenu a je snadné překročit míru v bdění, postech i v slzách… Jste méně silné, než si myslíte. Je nutné, abyste obětovali svému snoubenci svou vůli a s ní myrhu, totiž tělesná umrtvování, avšak nezapomeňte jim ponechat místo, které jim náleží.“
     Jestliže však se má užívat míry, pokud se týče přísnosti, tak se nemusíte obávat upřílišněnosti, pokud se týče trpělivosti v souženích života, ať přicházejí s kterékoli strany. Blahoslavený Jordán to ustavičně doporučoval. Věděl, že mnohé řeholnice vztahují ruce po vzdálených křížích, které jim ukazuje obrazotvornost, a přitom se zneklidňují a ztrácejí odvahu při obyčejných křížích, které je už tíží. Aby je povzbudil, říkával: „ Jaký by to byl král, který by viděl své sestřičky, jak za něho bojují proti krutým nepřátelům, a nepostaral by se, zvláště kdyby byl dost mocný, aby pomáhal, aby v případě boje neutekly, nýbrž obrátily by se k němu o pomoc? Žádoucí a dobré je ono soužení, které nás činí trpělivými. Jasně ukazuje pravý stav duše, dává tomu, kdo je připraven, porozumění. Dává vzrůst duchovním útěchám a získává poklady radosti pro dobu budoucí útěchy. V soužení vám tedy přibývat pokoje, a ne ubývat. Pán je naším jistým a ustavičným útočištěm. Čím více se k němu kdo přiblíží, tím více stálosti nalezne. Proto svatí, kteří důvěřovali v Pána, snášeli tak snadno všechna protivenství. Také vy, drahá sestro, utíkejte se stále blíže k Pánu. Ať se vám pak stane cokoli, mír vašeho srdce nebude nikdy ohrožen.“
     Ještě více než trápení běžného života je trpělivost potřebná a nesnadná v bojích o řeholní dokonalost. Někdy byly sestry pokoušeny ke sklíčenosti nad tímto druhem zkoušek a nepoznávaly v nich úmysl lásky Boží. Blahoslavený Jordán jim napsal, aby jim dodal jistotu: „Která z vás se odváží říci, když zakouší omrzelost, tvrdost srdce, vyprahlost a bezútěšnost: Nepociťuji už obvyklé sladkosti, Pán mě tedy opustil a nepečuje už o mne? Nedej Bůh, aby tak mluvila snoubenka nejmilosrdnějšího Ježíše! On jedná nějakou dobu tímto způsobem, abyste ho horlivěji hledaly, s větší radostí nalézaly, více se s ním spojovaly a nikdy ho už neztratily.“
     Božská láska, která je náplní řeholního života, směřuje k vlastnictví milované bytosti. Proto je snadné pochopit, že touha vlastnit dokonale Boha, začne v klášteře převládat.
     Proto poslední podoba lásky, o které blah.Jordán hovoří s Dianou, je láska toužící stále živěji po nebeské vlasti. Pouze tam se nechutná a hořká voda přítomného života změní ve víno ze svaté vinice, ve víno velkodušné, které obveseluje srdce člověka a opájí svou sladkostí, totiž ve víno věčného štěstí, jež Bůh předkládá vyvoleným u stolu ve vlasti. „Jaké nebeské město! Jistý příbytek, vlast, která obsahuje všechnu radost, kde lid nezná nářku, kde obyvatelé okoušejí odpočinku, kde už není po čem toužit. Město Boží, jak velké věci jsou o tobě řečeny!“
     Těmito krásnými touhami končí jeho poučování. Jak je dojemné mu naslouchat, jak volá hlasem schopným povznést lidské city k nebesům: „Stav přítomného života, který musíme snášet, je ubohý. Zde na zemi se nemůžeme milovat bez starosti ani bez obav. Musíme však tento stav trpělivě snášet a s radostí přijímat i to zlé, které nás potká. Potěšme se však myšlenkou, že odloučení nepotrvá dlouho, nýbrž brzy skončí. Zakrátko se uvidíme, a to navždy před Synem Božím Ježíšem Kristem, který je požehnaný navěky.“

      Vznešené úsilí Druhého vatikánského sněmu o obnovu Církve, doprovázené různými doporučenými změnami kromě jiného v bohoslužbě či ve způsobech pastorace, by zůstalo omezeno na sebelépe míněné, nicméně stále jenom lidské pokusy, kdyby přitom nebylo propojení mezi putující Církví a Kristem s jeho Církví oslavenou. Je příznačné, že období po Druhém vatikánském sněmu nejenže není dobou oslabení úcty k svatým, nýbrž jejich počet vyzdvižených na oltář k veřejné úctě nebývale vzrůstá.

     Bl.Hyacint Maria Cormiera uvádí v X. kapitole Života bl.Diany, Cecílie a Amaty, že „Církev svatá touží po oslavení svých svatých. Touží po něm ke slávě Boha všemohoucího, aby byl Bůh ve svých svatých oslaven. Svatí oslavují Boha jako hvězdy na obloze. Církev svatá touží po oslavě svatých pro ně samé, protože je spravedlivé, aby ti, kteří jsou svatí před Bohem, byli jimi i před lidmi, a aby země, která byla jejich bitevním polem, byla též jevištěm jejich vítězství. Touží po ní pro svou vlastní útěchu zvláště v bouřlivých dobách, kdy potřebuje více posílit své srdce pohledem na tyto velkodušné duše, odměněné v radosti Pána. Touží po ni konečně pro dobro věřících, pro které chce v mnohých nesnázích života rozmnožit počet orodovníků.
    Též řeholní řády pociťují za stejným účelem chvályhodnou ctižádostivost, aby byli vyzvednuti na oltář jeho členové, a sledují se spravedlivým zadostiučiněním, když se úcta k nim šíří mezi lidmi. V této horlivosti však řeholnice měly vždy první místo. Někomu se to může zdát upřílišňováním, nedostatkem uměleckého vkusu, malou historickou kritičností, ale řeholnice vynikají pochopením toho, čím je pro člověka na cestě ke spáse úcta k svatým. …
     Někdo se však zeptá: Co tedy znamená toto blahořečení potvrzení úcty, nejméně sto let vzdávané? Jaká práva dává?
    Podle práva blahořečení dává stejné pocty a stejně otvírá cestu k nejvyšší oslavě svatořečení… Radujte se s bázní při úvaze, že je-li váš stav tímto blahořečením poctěn, dostává se tím vám samým velkého poučení…
     A vy, křes´tané, když jste uctili blahoslavené, jejichž zásluhy jste nyní poznali, snažte se ochraňovat ony svaté příbytky, ve kterých se žije stejným způsobem života, jakým kdysi žily tyto blahoslavené duše…
    A konečně vy, drahé a láskyhodné blahoslavené duše, vznešené, velkodušné povahy, citlivá a soucitná srdce, přimlouvejte se za nás všechny.