Tomáš J. B a h o u n e k O.P.
C í r k e v a s d ě l o v a c í p r o s t ř e d k y
(Příspěvek k pastorální sociologii)
Olomouc Matice cyrilometodějská

Obsah
1. Duchovní základy informace
2. Struktura veřejného mínění
3. Jazykový přenos radostné novozákonní Informace
4. Způsoby přenosu informace pomocí HSP
A. Tisk - a) periodický
b) neperiodický
B. Rozhlas
C. Film . .
D. Televize
5. Cíl fungování struktury HSP - evangelium
6. Měření efektivnosti fungování HSP
7. Duchovně-mravní rysy uživatele HSP
8. Odkazy

1. Duchovní základy informace
    Lidské přirozenosti přísluší vnímat, uvažovat, přijmout nebo odmítnout. Ve vnitřním životě člověka hraje důležitou roli informace a její příjem. Člověk přijímá informaci, pokud přijímá něco příznivého, povzbudivého, milého a laskavého, nebo ji zamítá, pokud v ní postřehne něco nebezpečného. Nanejvýš příznivá je radostná novozákonní INFORMACE o záchraně lidské skupiny a přiblížení se Boží vlády v lidské společnosti. Příčinou radosti je spása. Nevyčerpatelným zdrojem této radostné Informace je Kristus. Kristus je původcem této radostné Informace, ale je to také sama zosobněná, ztělesněná Informace. Osvobozuje člověka nejen od všeho, co ho omezuje a utlačuje, ale především od zátěže prvotního hříchu a od přirozeně nepřekonatelného zhoubného působení inteligentního ducha zla, věčně se odvracejícího od Boha a přimykajícího se k nicotě.
     Novozákonní Informace přináší radost člověku z jeho poznání Boha, jemuž se svobodně podřizuje a dává se od něho k nekonečně umocněné svobodě Božích dětí.
     Věřící člověk přijímá Informaci často v podobě slova, třebaže to není jediný způsob, jak se Informace člověku podává. Bůh člověka informuje způsobem vlastním vjemu lidské přirozenosti, totiž zejména viděním a slyšením.
     Prvním způsobem, "kanálem", přivádějícím proud radostné NZ Informace prostřednictvím Kristovy Církve k člověku jako jednotlivci i k celé lidské skupině, je svědectví vydávané v mravním životě věřícího člověka. Tímto konkrétním svědectvím života a přítomnosti lásky jsou beze slov získáváni ti, kdo nechtějí přijmout víru (Petr 3,1). Dalším "kanálem" přenosu informace je estetický projev člověka (taneční, hudební, mimický, výtvarný). K jeho použití je však třeba zvláštního nadání jednotlivce. Přirozeně je však každý člověk nadán řečí - schopností vyjadřovat se jazykem a tak sdílet informace s jinými. Přirozené sdílení obsahu lidské informace se však podstatně liší od nadpřirozeného sdělení obsahu božské Informace. Boží Slovo znamená víc než pouhý slovní výrok nějaké myšlenky (Iz 55,10). Boží Slovo udílí vyjádřené myšlence samo uskutečnění. To se vrcholně projevilo v Kristu, Slovu, které se stalo tělem (Jan 1,14).
Vztah člověka k Boží Informaci se vyznačuje dvěma rysy:
1) moment radostné služby,
2) moment naslouchání.
      Nejde tu tedy jen o poslech, nýbrž o aktivní spoluúčast (Jk 1,22). Být ve službě Božího Slova znamená být zapálenou pochodní, která nese živý oheň pravdy a síly z Boží výzvy. Bůh poskytuje k naplnění daného úkolu dostatečnou sílu (Jr 1,6-10).
       Člověk je však přirozeně náchylný umocňovat přijatou a osvojenou informaci, což se děje jejím dalším sdílením s jinými, aby teprve pak mohla lépe "rezonovat" mezi Bohem a člověkem jako jednotlivcem i tvorem společenským. Přitom se člověk neobejde bez upřímného naslouchání - vnímání Boží výzvy, Božího oslovení.
     Přijetí obsahu radostné Boží Informace je úplné tehdy, když jej člověk přijímá komplexně, tj. celým nitrem, a nejen povrchním povšimnutím (Ž 119,105). Přijetí Boží Informace se ve struktuře lidské přirozenosti projevuje její integrací. Tato struktura se sice vyznačuje vedle rysu totality a transformace také rysem samoregulace, avšak bez aktivně přijímané Boží milosti funguje nesouladně a samoregulace se děje přetržitě a nárazově v křečovitých záchvatech, až se posléze struktura rozpadá a její funkce ustávají. Člověk totiž "nežije pouze chlebem, ale žije vším, co vychází z úst Hospodinových" (Dt 8,3).
     Ačkoli Bůh působí jeden, připisujeme jeho jednotlivé úkony třem Osobám: Otci - stvoření, Synovi - vykoupení a Duchu sv. - posvěcení. Pro obnovu plynulé a nepřetržité samoregulace struktury lidské přirozenosti a harmonizaci jejích funkcí má prvořadý význam působení Krista, Slova, které se stalo tělem.
    Radostnou novozákonní Informaci chápeme jako zřetelný projev Boží moci a Zjevení viditelné Boží lásky. Ježíš ztělesňuje a hlásá radostnou Informaci. Vyjadřuje se s jistotou nadčasové permanentní pravdy, jakou je Pravda celého Písma svatého (Mt 24,35). Poznáváme, že Ježíšova slova nejsou kamennou ani právní literou, nýbrž "duchem a životem" (J 3,34).
    Struktura lidské přirozenosti a společenství Církve je vhodným místem pro přijetí a uchovávání Kristovy radostné Informace (1 Tm 3,15). Jen tak se tato struktura dokonale integruje a harmonizuje ve svých funkcích, resp. "přináší úrodu" (Mt 13,23; Mk 4,33), když se otevírá zušlechťujícímu a kultivujícímu působení Božího Slova.
    Třebaže přijetím Krista ve křtu svatém a svátostech začíná smysluplná komunikace mezi člověkem a Bohem či sdělování obsahu radostné novozákonní Informace, přesto přijetí dané Informace není jednorázová akce, nýbrž proces, resp. zahájení procesu. Naše spása začíná ve světě a pokračuje v pozorném naslouchání a přijímání Božího slova. Informace zahrnuje proces jejího přenosu, který je postupný. Je to dáno subjektivně, povahou zvnitřňování, osvojování a zakoušení obsahu Informace. Je to dáno také Bohem, který přizpůsobuje přísun Informace lidským možnostem: "Měl bych vám ještě mnoho co říci, ale teď byste to nemohli unést. Až však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší a oznámí vám, co má přijít. On mě osloví, protože z mého vezme a vám oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám oznámí." (Jan 16,12-15)
     Je tedy pravda, že Kristus nám oznámil všechno, co uslyšel od svého Otce, ale přesto budeme potřebovat ještě pomoci Ducha sv., abychom více vnikli do tajemství Jeho utrpení a překonání smrti (Mt 16,22-23, Mk 9,32). Teprve s pomocí Ducha svatého může člověk porozumět tomu, "co má přijít". Nejde o to, že by Duch sv. sděloval člověku a celému Božímu lidu něco jiného, než Kristus a Bůh Otec (Jan 16,15), protože Duch sv. vychází "od Otce skrze Syna", ale o to, že se radostná Novozákonní Informace dostává k člověku po částech, totiž v souladu s postupným růstem jeho schopností.
      Důležitým "kanálem", který umožňuje proudění radostné Informace k nejširším vrstvám společenství Božího lidu, jsou hromadné sdělovací prostředky (HSP).
      Církev sv. klade důraz na všeobecnou informovanost, a tedy také na využívání HSP. Tento její důraz na používání HSP nevyplývá ani tak z výskytu takových prostředků, jako spíše z Církve samé. Církev se na pokyn svého božského zakladatele konstituuje v proudu radostné NZ Informace, pohybující se od Krista k celému jeho vykoupenému Božímu lidu. Této její funkci odpovídá sama její struktura, v níž je zakotven základ odůvodňující úlohu HSP v Církvi. Tento základ lze vystihnout třemi prvky: společenství, dějinnost, přítomnost ve světě (1).
1) Církev jako společenství
je lid v plném sociologickém i biblickém slova smyslu. Tento Boží lid, tvořící hierarchické společenství je kolektivním příjemcem radostné NZ Informace. Ale vnitřní vztahy v tomto společenství podléhají jemným, mnohoznačným a omezujícím zákonům veřejného mínění. V minulosti byly tyto zákony v Církvi ovlivněny metodami tehdejších státních struktur, kde na jedné straně stála vrchnost a na druhé straně poddaní. Informace tam bývaly privilegiem vládnoucích. Zprávy určené poddaným byly vybírány a povolovány podle mínění vládců. Informace plynuly jednostranně, shora dolů. Dnes se považuje ve společnosti oboustranné šíření informace za samozřejmost.
V Církvi, jako v každé společnosti, existovalo vždy veřejné mínění. Avšak nositel, složky a úloha tohoto veřejného mínění byly v minulosti jiné, než jsou dnes. Teprve s probuzením národního vědomí ve společnosti byly také v Církvi vytvářeny podmínky pro pravé veřejné mínění.
      Zatímco v době I. vatikánského koncilu se Církev pevně držela zvyklosti a nepřipustila, aby se obsah diskusí dostal na veřejnost, II. vatikánský koncil s touto tradicí skoncoval. Otázka veřejného mínění se neomezuje na pouhé přizpůsobení se zvyku doby. Naopak: dotýká se teologické podstaty samého společenství Božího lidu. Totéž platí o HSP. Církev požaduje ústy svých představitelů přístup k HSP nejen proto, že takovéto prostředky jsou dnes obvykle používány, ani pouze z toho důvodu, že Církev je společností, nýbrž protože k tomu existuje zvláštní důvod v samotné její podstatě.
      Veřejné mínění je přirozenou ozvěnou události a aktuální situace, společným spontánním projevem myšlení a hodnocení lidí. Ve společnosti, kde by se veřejné mínění přehlíželo či nebralo v úvahu, byl by ohrožován samotný společenský základ dané skupiny, ba i sociální založení člověka. Každá společnost nutně potřebuje organický či spíše komplementární a účinný systém sdělování.
     Smyslem víry Božího lidu je podíl na prorockém poslání Kristově, je to živé svědectví (2). To je teologický základ, z něhož vyplývá - spolu s potřebou vzájemného dorozumění a kontaktu - také nárok na HSP a důraz na úlohu veřejného mínění v Církvi. Uznává-li Církev, že veřejné mínění má v Božím lidu působit v duchu svobody, pak také uznává, že informace nemají být jen nějakým neurčitým novinářským nebo apologetickým odvarem oficiální nauky, ale projevem plného a živého uskutečňování víry. Veřejné mínění není jen ve službách Učitelského úřadu Církve. Ten pouze vytváří podmínky k tomu, aby veřejné mínění jako funkce víry Božího lidu mohlo sloužit k praktickému a svobodnému uskutečňování víry.
2) Církev v dějinách
    Události tvoří bohatou a členitou látku pro budování Boží vlády ve společnosti. Tytéž události, které představují vlastní, každodenní, často vzrušující předmět práce novináře, zpravodaje nebo televizního komentátora jsou fakta, která nelze převést na předem přijaté zásady, i když jsou s nimi logicky spojená a vyplývají z nich. Proto je třeba uchopit je "za tepla", ve vší autentičnosti, jak přicházejí. Události jsou zdrojem zpráv žurnalistů. Jsou tudíž svědectvím, a nikoli doktrínou (naukou). Doktrína nemůže vstupovat do oblasti faktů, aby v nich rozhodovala - tím by se sama v sobě popírala. Doktrína (nauka) leží na jiné úrovni než konkrétní, existenciální řád svědectví.
      Při sdělování zpráv stojí na prvém místě péče o objektivitu. Teprve na druhém místě snaha o znázornění nepřehledného dění odhalením struktury dění a jeho hlavních směrů, aniž by došlo ke zkreslování.
      Na prvém místě je tedy nutno odlišovat fakta od mínění. Je ovšem nesporné, že každý fakt, který se stane předmětem zpravodajství, je ovlivněn hodnotícím prvkem, už když je vyjádřen slovy. Událost se stává informací pouze když má nějakou hodnotu, význam. Zpráva tak není předmětem, ale výsledkem nějakého hodnocení. Už sama okolnost výběru událostí, o nichž vypovídá zpráva, obsahuje moment hodnocení. Z toho plyne, že opatřovat zprávy moralizujícím komentářem přidávaným "zvenčí" je až druhořadé hodnocení. Morální hodnocení obsahuje zpráva samo v sobě už od svého počátku. Autorita přirozeně nemá žádnou moc nad zprávami a nesmí s nimi libovolně manipulovat. To je zřejmé tím spíše, nemáme-li na zřeteli jednotlivé, dílčí události, ale jejich vývoj, tvořící pevnou tkáň historického pohybu. Ten vytváří strhující podívanou, na které se zkouší lidská víra. Víra totiž hledá právě zde znamení působení Ducha. Člověk si však ve svém myšlení osvojuje dějinné proudy natolik, že se mísí s tzv. "ideologiemi", totiž racionalizujícími výklady, které zařazují jejich význam lidský nebo náboženský do systémů. V tom je značné riziko.
     Informátor je odkázán na události. Kněz se snaží porozumět všemu, co souvisí s růstem Boží vlády ve světě, a to na základě těchže událostí. Pro oba platí stejná metodologická zásada: odmítají deduktivní postup, podle něhož by uspořádávání i třídění faktů probíhalo jen a výhradně "shora".
3) Přítomnost Církve v současné společnosti
      Církev je svou podstatou tak misijní, že jen tehdy je skutečně sama sebou, když se reprodukuje, obnovuje, sdílí, šíří a "cirkuluje" v lidské skupině. Církev je totiž jen jedna - podobně jako je jedna víra. K této jedné víře patří společenství v Kristu a zvěstování ve světě. Zvěstování ve světě není pouze nějakou druhořadou skutečností, kterou by bylo možno chápat jako dodatečně naplánovanou povinnost, a na kterou by došlo až po "zajištění vlastní spásy". To má podstatný význam pro pochopení pojmu informace a pro hodnocení jeho významu. Informace jsou odrazem každodenních událostí Božího lidu, ale také všední nebo senzační "stravou" každého, kdo prožívá vlastní život ve světě. Život z víry se z ní živí a v ní se také definuje. Ostatně samo Vtělení vyžaduje, aby Boží Slovo sledovalo cesty a prostředky lidského slova. Řeč ve svých nesčetných obratech, literatura, umění, každodenní setkání - to vše zvětšeno a rozšířeno společenskými sdělovacími prostředky - tvoří prostor pro uplatnění a zapojení víry. Nakolik využije víra tyto lidské možnosti, natolik vydá o sobě svědectví.
      Sdělování přináší poznání a užitek jak jednotlivým věřícím v jejich osobním životě, tak i celé Církvi jako společenství Božího Slova. Vzhledem k tomu, že Církev má viditelnou strukturu společnosti, která je znamením její jednoty s Kristem a v Kristu, může se obohacovat díky rozvoji společenského života. Nikoli však v tom smyslu, že by jí něco chybělo ve zřízení daném Kristem, ale tak, že může dané zřízení hlouběji poznat, určit a lépe přizpůsobit naší době (3).
      Nejen teologové a duchovní správci, ale všechen Boží lid se má zaposlouchat s pomocí Ducha sv. do různých hlasů současnosti, rozlišovat je, hledat jejich význam a hodnotit je ve světle Božího Slova, aby mohlo být stále hlouběji nasloucháno radostné novozákonní Informaci, aby byla lépe chápána a vhodněji šířena dál. Má-li Církev sv. stačit na takový úkol, pak musí vždy hledat "znamení času" a objasňovat je ve světle radostné NZ Informace (Gaudium et Spes, 4).
     "Znamení času" vyjadřuje momenty, ve kterých má radostná NZ Informace ovlivňovat skutečnost a tak odpovídat na výzvy, které svět ve svých každodenních proměnách a nových podmínkách lidské existence předkládá Církvi. V lidské skupině vznikají nové tužby a snahy, před lidským svědomím vyvstávají nové otázky. To všechno představuje - i přes svou mnohoznačnost - uzlové body a příležitosti pro vtělení Boží milosti a také výzvu a úkoly, před nimiž stojí Církev. "Znamení doby" mají zcela konkrétní pozemský obsah. V této souvislosti vyniká úloha informace a působení SPP. Lidé ve službách informace a veřejného mínění stojí před velkým úkolem. Není snadné vybrat z plynulého toku událostí jeden, třeba i malý fakt, a však právě takový, jaký má co říci, a zpřístupnit jej. Povolá- ní ve službách informace dává velké příležitosti k posilování všech dobrých hnutí veřejného mínění. Duchovní pastýř a publicista se tak setkávají ve vzájemné úctě, aby věrni této metodě rozeznávali "znamení doby".

2. Struktura veřejného mínění
Poslání evangelizace či šíření radostné novozákonní Informace je poslání pro každého křesťana. Lidé nemohou spoléhat pouze na úsilí několika jednotlivců a nestarat se přitom o to, jak oni sami smýšlejí. Málo pomůže svatému Otci, bude-li se přičiňovat o budování Boží vlády ve světě, pokud budou křesťané rozděleni nedůvěrou, neporozuměním, ba i lhostejností. Účinnost úsilí sv. Otce závisí do značné míry na názorech a cítění širokých vrstev společnosti. Proto je nanejvýš nutná obroda srdcí a nové produchovnění veřejného mínění. Lidé utvářející veřejné mínění musí považovat péči o pokojné smýšlení nejšiřší veřejnosti za nejzávažnější povinnost. Je třeba, abychom všichni změnili srdce a měli na zřeteli celý svět a ty úkoly, které můžeme společně vykonat k povznesení našeho pokolení (Gaudium et spes,82).
      Velký úkol přitom stojí před slovanskými národy. Právě ony totiž mohou a mají v návaznosti na cyrilometodějský odkaz vstoupit do Evropy, ba celého Božího lidu, ale nejen se připojit, nýbrž doplnit řecko-římské pilíře budovy Božího lidu (hellénská moudrost a vzdělanost a římské právo) "slovanským srdcem" (4). Přitom se nelze obejít bez důkladné znalosti mechanismů, jimiž se řídí veřejné mínění, jakož i různých prostředků sdělování informací v nejširším společenském měřítku.
    Značná část soudobých sociologických teorií veřejného mínění chápe veřejné mínění jako zvláštní společensko-kulturní útvar, který je docela odosobněný, a z něhož vyprchávají jakékoli rysy subjektu. Veřejné mínění je představováno jako oddělené a krajně osamostatněné od lidského jedince a naopak na něho neosobně působící. Zároveň kteří sociologové zdůrazňují značnou pasivitu veřejného mínění, pokud jde o jeho ovlivňování společenskými sdělovacími prostředky (5). Proto někteří zdůrazňují mravní odpovědnost těch, kdo řídí HSP. Tito sociologové však vesměs opomíjejí jednak aktivní moment veřejného mínění, jednak lidský subjekt, jehož osobní názor a mínění je vlastně podstatným základem mínění veřejného. Proto jejich moralizující pohled na HSP bývá příliš abstraktní a odtržený od života (6).
Veřejné mínění je jedním z projevů životního názoru lidí. Subjektivní podstatu veřejného mínění tvoří životní názor a mravní hodnocení a postoj člověka. Vzhledem k tomu, že veřejné mínění uplatňuje jistou samostatnost, resp. ve své úplnosti a rozmanitosti se vymyká působnosti konkrétního jednotlivce, proto je člověk vnímá jako sobě poněkud vzdálené a neosobní. Ačkoli veřejné mínění skupiny navenek vcelku přesahuje možnosti ovlivnění jednotlivcem, přesto subjektivní podstatou veřejného mínění je mínění jednotlivce. Veřejné mínění se může zrovna tak jako mínění a názor jednotlivce projevovat částečně teoreticky. Nelze jej však vymezovat pouze jako promyšlenou a logicky důsledně uspořádanou soustavu. Jak v případě veřejného mínění, tak v případě mínění lidského jedince jde jen přidruženě a sekundárně o kategorii teoretickou, protože v podstatě jde především o skutečnost mravní povahy.
       Psychologický pojem "mínění" označuje hodnocením podložený vztah člověka k nějakým činnostem a předmětům. Jde o vztah, ve kterém se spojuje složka hodnotící se složkou poznávací, přecházející v případě svého zintenzívnění a poměrného stabilizování v postoj, ovlivňující jednání subjektu. "Veřejné" jsou ty společenské vztahy a kulturní hodnoty, které jsou v rámci nějaké skupiny jako celku "otevřené", resp. tvoří předmětné pole působnosti vzájemně nelimitované komunikace jejích členů. "Veřejné" jsou ty záležitosti, které mají význam pro danou skupinu a jako takové jsou příslušníky dané skupiny uznávány (7).
      Pojem "veřejné mínění" bývá ostře stavěn proti mínění soukromému. Ryze soukromý a neveřejný ráz se zdá mít takové mínění, které si jednotlivec ponechává výhradně pro sebe, nesděluje je, ani je nesdílí se žádným jiným člověkem. Nicméně z hlediska vnímání a působení na daného jedince je i takové mínění poněkud podmíněno vlivem veřejnosti. Toto mínění nebo jeho prvky mu byly případně sděleny, jím byly do značné míry transformovány, aniž z jeho strany komunikace aktivně pokračovala. Kromě toho je ve společnosti pouze nepatrné množství případů, kdy by jednotlivec nějak nedával své mínění najevo ani svým nejbližším. Existuje celá stupnice přechodů od mínění soukromého k veřejnému mínění.
     Ve veřejném mínění je nutno vždy vidět lidský subjekt s jeho osobním míněním, názorem, přesvědčením. Takto má veřejné mínění spíše povahu zvláštního akcidentu, připojujícího se k podstatnému osobnímu mínění člověka jako jedince, jež vyjadřuje jeho osobní názor, mravní postoj k sobě samému, k bližnímu, k životu, k světu, k lidské skupině i k Bohu. Nicméně i v rámci subjektivně nepodstatné povahy veřejného mínění se utváří poměrně nezávislá struktura, podmiňující a usnadňující jednotlivci orientaci v složitých sociálních procesech a událostech. Tato struktura veřejného mínění navíc vykazuje jisté rysy aktivity a působení na společenské sdělovací prostředky, a proto není jenom pasivní "těsto" pro ztvárňování pomocí HSP.
      Vzhledem k tomu, že veřejné mínění obsahuje vedle momentu hodnocení také různá přání, neověřené, nekriticky přijaté domněnky atd., snadno se mění pod vlivem HSPA veřejně výrazně angažovaných lidí.
     Nezanedbatelnou součástí veřejného mínění jsou také různé mýty. Mýty obsahují vedle symbolických obsahů a významů také prvky hodnocení, výrazy citů a tužeb, jakož i různé ideologie, resp. komplexy více či méně usoustavněných racionalizovaných nebo pseudoracionalizovaných výkladů aktuální reality a událostí. Na rozdíl od ideologie, která má spíše teoretický ráz, často ovšem poznamenaný nějakou "konstrukcí" nesenou citem či tužbou, v mýtu ustupuje teoretická stránka do pozadí, a to před jeho stránkou mravně významovou, estetickou aj. Jako mýtus přesahuje teorii, tak přesahuje také jazyk s jeho fonémy, morfémy a sémantémy.
      Z hlediska šíření radostné novozákonní Informace je užitečné připomenout, že veškeré pokusy současných teoretiků o eliminaci mytologických prvků z procesu oslovení člověka a o výstavbu teologického jazyka mají opodstatnění jen do té míry, pokud se nesnaží kriticky zkoumat nebo měnit jazyk Boží Informace. Bez nadpřirozeně dané inspirace nelze Boží jazyk zdokonalit. Je však možno a také je to potřeba nově vyložit skutečnost moderní společnosti a interpretovat situaci dnešního člověka a celé lidské skupiny, a tak vytvářet podmínky pro vznik nějakého nového mýtu. Veřejné mínění není pouze nahodilý shluk názorů, hodnocení aj. složek. Jsou to názory, hodnocení aj. momenty vlastní skupiny, a to nejen proto, že došlo k náhodné shodě jejich obsahu a významu, ale především proto, že jejich nositelé společně sdílí jisté životní hodnoty (8).
        Nicméně ani tímto sociálním strukturováním se veřejné mínění ještě docela nevyčerpává. Vzhledem k tomu, že ve společnosti pravidelně dochází k zintenívňování a poměrnému ustalování lidského názoru a hodnocení v lidský postoj, ba i v jednání, což je případně provázeno zvláštní emocionální odezvou, je také tato emocionální odezva součástí veřejného mínění.
       V souvislosti s kvantitativním rozšířením působnosti prostředků šíření informace ve společnosti se často hovoří o "masové společnosti" a o "masové kultuře". Masovost či hromadnost nutno chápat jako kvantitativní předpoklad, jako faktor usnadňující šíření, dostupnost a sociální účinnost informace. Hromadnost či masovost dlužno spojovat s technizací komunikačního procesu, jehož systém umožňuje tuto masovost. Tím se zároveň vytvářejí objektivní podmínky pro demokratizaci kultury. Vlastní demokratizace a socializace kultury je však mnohem širší a nelze ji vázat pouze na záležitost hromadně sdělovacího procesu. Případná redukce na technickou stránku komunikačního procesu hrozí nebezpečím "bastardizace" kultury na úroveň přiměřenou těm nejméně vzdělaným vrstvám společnosti (9).
      Ježto je v označení "masové" či "hromadné" sdělovací prostředky zdůrazněn pouze kvantitativní rys těchto prostředků, hovoříme zde spíše o společenských sdělovacích prostředcích (HSP), protože vykoupený Boží lid se podstatně liší od masy, která je pouze objektem manipulace (10).
Problematiku společnosti ovlivňované těmito sdělovacími prostředky lze schematicky klasifikovat podle problematiky společenské komunikace v oblasti sociální psychologie, která bývá shrnována výrokem: kdo sděluje co komu a s jakými účinky. Masová komunikace je technická forma komunikace, umožňující skoro současně a rychle přenášet informace pro rozsáhlé, nesourodé obecenstvo (11). Informace přenášená HSP plní ve vztahu k veřejnému mínění výchovnou funkci, ve které lze rozlišit různé stupně intenzity a účinků:
1) zesiluje nebo zeslabuje nějaké veřejné mínění,
2) mění dosavadní veřejné mínění,
3) formuje nové veřejné mínění.
     Má-li být veřejné mínění zesíleno nebo zeslabeno, musí se vykonávat vliv na názory, které v daném mínění dominují či se teprve utvářejí. Změnou dosavadního veřejného mínění se rozumí změna hodnotové orientace lidí. Změna však ještě neznamená vytvoření a stabilizaci nového veřejného mínění (12).
     Okolnost, že občané nemají o nějakém problému či události dostatečné znalosti, vede k tomu, že nejsou schopni vyvodit ze sdělované informace nějaký úsudek. Tehdy informace působí spíše jenom na emoce. Pokud se ohledně některých záležitostí rozvinulo jisté mínění, pak informace působí s velkými obtížemi změnu daného veřejného mínění v těchto otázkách.
      Informace má z hlediska příjemce také svůj "práh". Za tímto "prahem" HSP buď nepůsobí žádný očekávaný účinek nebo vzbuzují tzv. "bumerangový efekt". Je-li totiž nějaká informace příliš nepřirozeně vnucována, může její působení vyvolat negativní poměr příjemce k informaci (13).
Působení informace na veřejné mínění se zpravidla neděje náhle, nýbrž postupně. Tím spíše je odůvodněné hovořit o procesu informace veřejného mínění (14). Avšak ne každé formování veřejného mínění má povahu informace.
     Neznalost nebo mystifikace jsou největší překážky víry (15).
Soustavná cílevědomá informační činnost, v níž se mj. pomocí HSP zveřejňuje v podstatě radostná novozákonní Informace, tvoří základ propagandy (z lat. "Sacra congregatio de propaganda fide"). Struktura propagandy vyplývá z její funkce a tou je informace veřejnosti, tedy vtisknutí správné formy také veřejnému mínění. V duchovní podstatě je propaganda zaměřena na rozum lidí a sleduje cíl uvést s jejich vědomím a svobodným svolením do jejich nitra hodnoty novozákonní Informace, vzbuzující u příjemce radostný ohlas. Případně však propaganda navazuje také na jejich city a nálady, touhy, potřeby a momentální psychické stavy, a tak svým působením zaujímá celého člověka. Důležitý psychologický aspekt propagandy souvisí s intenzívní poznávací činnosti příjemce, která je dána jeho dosavadními vědomostmi, osvojenými zkušenostmi, aj. Proto je v propagandě nutno počítat s tím, že informace nepřechází do vědomí příjemce přímočaře, nýbrž se "lomí" na základě jeho vnitřních podmínek, které jsou dány jeho psychickými vlastnostmi, zkušeností, aj. Psychické vlastnosti vytvářejí speciální "filtr", prostřednictvím kterého adresát informace přijímá a hodnotí danou informaci. Vzhledem k tomu, že u každého příjemce je tento "filtr" jedinečný a neopakovatelný, vzbuzuje tatáž informace u každého příjemce různé psychické aj. účinky. Tomu je třeba přizpůsobit metody a postupy propagandy (16).
V opravdové propagandě jde nejen o šíření radostné NZ Informace, nýbrž také o to, aby se daná Informace stala součástí vnitřně prožívané zkušenosti, aby se stala skutečností prožívanou lidmi a zdrojem jejich cílevědomé a svobodné činnosti (17).
V souvislosti s postupným růstem vzdělanosti, odborné připravenosti, zkušenosti a vůbec kulturní úrovně nejširších vrstev společnosti, stupňuje se také psychická a duchovní aktivita příslušníků Božího lidu a zvyšuje se také jejich účast na procesu utváření veřejného mínění pomocí HSP. Vzrůstají jejich požadavky na přesvědčivost argumentace, atd. Tak ve struktuře a fungování HSP nabývá víc a více na aktuálnosti praxe "public relations", neboli péče o veřejné vztahy (18). Jde o plánovité a soustavné pečování o veřejné mínění a rozvíjení vztahů mezi HSP a veřejností. Používání "public relations" v propagaci znamená nejen zvětšení rozsahu její působnosti a bohatství používaných metod a postupů, zdůraznění věcnosti a racionálnosti argumentace, soustavnější vyhýbání se nepravdivosti a přehánění, ale také vytváření podmínek oboustranného působení mezi HSP a veřejností. Znamená to otevřenost HSP k potřebám, zájmům, zvláštním požadavkům a přáním veřejnosti a k jejich uspokojování za aktivní spoluúčasti samotné této veřejnosti. Při šíření radostné NZ Informace pomocí HSP nejde jen o to obracet se s danou Informací k těm, kdo už ji znají, aby si ji osvojili lépe, nýbrž především jde o to přinést tuto Informaci těm, kdo o ní ještě neslyšeli nebo o ní byli mystifikováni, a to tak, aby jim uspokojivě odpověděla na otázky po smyslu života, ba naplnila je v tomto směru radostí.
Propaganda, řídící se zásadami "public relations" působí nikoli halasnými výzvami a přímým přemlouváním, nýbrž pomocí pravdy, faktů. Tak lze srovnat s postupem učitele, který ani tak nepředpisuje, co mají žáci dělat při vyučování a co mají ovládat, jako spíše vytváří podmínky, které samotné podněcují k poznání a snadno a hravě přivádějí děti k jednání a názorům, jaké jsou žádoucí. Praxe "public relations" v působení HSP znamená soustavné taktní a nevtíravé rozvíjení zpětného toku informací od veřejnosti k těm, kdo disponují s HSP; znamená to rozvíjení dialogu mezi publikem a publicisty. Dialog však neznamená, že jeden prostě dopřává sluchu druhému, nýbrž také to, že jeden mluví tak, aby mu druhý rozuměl. To však neznamená, že by HSP pouze vyhovovaly pokleslému vkusu a nízké úrovni nejširších společenských vrstev. Jde tu o oboustranný tok informací, přičemž ve směru od HSP k veřejnosti je tento přísun informací vždy odborně, teoreticky, esteticky, ale především nábožensky a mravně na vyšší úrovni. Tato vyšší úroveň se nepředstavuje obecenstvu přímo a povýšeně, nýbrž pomocí faktů, týkajících se veřejnosti. Je to jako dialog mezi partnery, kteří navzájem respektují svou lidskou důstojnost. To neznamená, že každé náhodné mínění veřejnosti je hned správné. Pravda má vyjevit svoji účinnost sama ze sebe, svou vlastní vnitřní silou, nikoli přemlouvavou výmluvností publicisty, nikoli psychologickým nátlakem či jinou vnější manipulací ani pouhým opakováním.
Teprve po vlastní úspěšné propagandě v duchu zásad "public relations", zaměřené spíše na utváření celkového životního stylu, kdy člověk spontánně dospívá k informaci, kterou mu HSP přibližují a osvojuje si ji a přesvědčuje se o její správnosti a pravdivosti, následuje propaganda, přinášející naukové podrobnosti (19).
V používání HSP podle zásad "public relations" je výrazně patrný technický moment, ačkoli jde o činitel pouze případně v jisté míře usnadňující řádné fungování struktury HSP. Pokud by se tento faktor uplatnil v HSP v příliš velkém rozsahu, vedlo by to k úpadku přenášených hodnot a obsahů (20). Např. televize sama o sobě jako zvláštní technika nesplňuje v žádoucí míře své možnosti jako "okno do světa". Díky jejímu samovolnému, živelnému působení bychom neměli lépe informovanou společnost; místo toho by televize zajišťovala pouze nevázanou zábavu (21).
Záplava nesouvislých informací, které je příjemce vystaven, jej spíše omamuje a hypnotizuje, než podněcuje k vlastní tvůrčí účasti; divák místo toho, aby řešil své životní problémy, omezuje se na to, že o nich prostě jenom ví. Může dojít i k tomu, že narkotizující vliv některých HSP je tak pronikavý, že udržuje omámeného příjemce ve stavu, v němž si toto své omámení ani neuvědomuje (22), a hledá v kině a televizi jenom únik z jednotvárnosti každodenního života (23).
K podobné bastardizaci přenášených hodnot může dojít také tehdy, pokud se ve struktuře některých HSP rozhodující měrou uplatní některé jiné faktory, mající pro řádné fungování HSP nepodstatný, pouze případně podmiňující ráz, jako třeba činitel hospodářský, politický aj. Pokud jde o nepřirozený nárůst působení hospodářského činitele v HSP, často se projevuje např. v reklamě, která povzbuzováním k maximální koupi uplatňuje na člověka psychologický nátlak, jenž manipuluje spotřebitelské priority (24). Reklamní odborníci se záměrně snaží dělat reklamu očividně naivní, "přihlouplou" a nezajímavou pro kritické pojímání, avšak vtíravou. Reklama má vyvolávat emoce nekontrolované rozumem a neovládané svobodnou vůlí (25). Mimoto se zvláště v kině a v televizi zneužívá tzv. "podprahová reklama". Spočívá v tom, že reklamní záběry na obrazovce nebo na plátně se objevují pouze na zlomek vteřiny. Lidské oko není schopno je postřehnout do té míry, aby si je člověk mohl plně uvědomit. Třebaže nejsou tyto "podprahové" vjemy přijímány s plným vědomím, ukládají se v podvědomí. A když za nějaký čas přejdou do vědomí, člověku se zdá, že vznikly docela samostatně jako výraz jeho vlastního přání, vkusu a potřeb. Co se týče přílišného nepřirozeného nárůstu politického vlivu v HSP, je jisté, že pomocí HSP lze v obecenstvu rozvíjet společenskou konformitu, která spočívá ve ztotožňování se veřejnosti např. s politicko-mocenskými poměry ve společnosti. Tím, že HSP svádějí ke konformismu a poskytují dosti omezenou základnu pro kritický přístup ke společnosti, omezují HSP nepřímo také rozvoj poznávatelského, uvědomělého a skutečně kritického postoje (26). Tak se některé HSP snadno stávají nástroji politické moci (27).
Nelze popřít, že určitý stupeň působnosti hospodářského činitele, politického faktoru aj. sociálních podmínek, které jako katalyzátory usnadňují trvání struktury HSP a řádný výkon jejích funkcí, je nezbytný, třebaže pro vlastní chod HSP nemá podstatný význam. Naproti tomu vliv nábožensko- mravních hodnot, hodnot estetických a výchovných je pro řádný chod HSP v podstatě nezbytný a nevykořenitelný, nemají-li dané HSP přestat fungovat a existovat (28).
Lidé mají nezadatelné právo na informaci o tom, co mají vědět jako jednotlivci či jako příslušníci skupin, přiměřeně každý podle svých poměrů. To vždy vyžaduje pravdivost sdělovaného obsahu a úplnost, jakož i zachování spravedlnosti a lásky. Kromě toho jeho forma musí být mravně nezávadná, tzn. při shromažďování a šíření zpráv se musí dbát mravního řádu, ale i přirozených lidských práv a důstojnosti člověka (29), neboť ne každé vědění prospívá, ale láska vzdělává (1 Kor 8,1).
Třebaže na HSP jako vlastní součást výchovné substruktury společnosti zjevně přímo navazuje zejména umění, přednost objektivního mravního řádu musí být zcela respektována, protože jedině tento řád převyšuje všechny ostatní lidské řády hodnot, včetně umění, a integruje je. Mravní řád totiž objímá celou přirozenost člověka, rozumného tvora Božího, povolaného k nadpřirozeným hodnotám; zachovává-li se mravní řád v plném rozsahu a věrně, vede člověka k dosažení dokonalosti a blaženosti (30).
Lidé, kteří disponují s HSP, tedy publicisté, mají velkou mravní odpovědnost, pokud jde o pravdivost předávaných informací (31), ale také co se týče potřeb a reakcí, které u příjemců vyvolávají, a hodnot, které předpokládají (32). Vždyť mohou svým řízením HSP vést společnost k pokroku, ale i ke zkáze. Musí zachovávat mravní řád a provádět sdělení hodnot náboženské povahy s náležitou úctou se znalostí věci (33). Nicméně i uživatelé - příjemci (čtenáři, diváci, posluchači), kteří svobodně používají HSP, jsou vázáni zvláštními povinnostmi. Správný výběr vyžaduje, aby všemožně přáli všemu, co je nábožensky, esteticky a mravně hodnotné. Uživatelé HSP se musí včas přesvědčit, jak danou problematiku hodnotí příslušná autorita a řídit se jí podle svého nejlepšího svědomí (34).
Veřejné mínění má dnes silný a směrodatný vliv na soukromý i veřejný život všech vrstev společnosti. Proto je nutné, aby všichni členové společnosti plnili také v této oblasti své závazky vůči spravedlnosti a lásce a snažili se vytvářet a rozšiřovat pravdivé veřejné mínění pomocí HSP (35).
Nedostatkem HSP je to, že tyto prostředky jsou - na rozdíl od umění - příliš neosobní a monologické. I sám umělec, pokud působí v HSP, tedy vlivem dané techniky vystupuje především jako komunikátor a teprve pak jako tvůrce vlastního uměleckého díla (36). Dokonce i mluvený dialog nabývá v HSP podoby jednostranné, novinové, rozhlasové či televizní komunikace; napodobuje ji monologičností, nahrazuje zkušenost vnitřní zkušeností vnější, vzdálenou člověku. Dialog, který má přenášet vnitřní zkušenost, mění se tu snadno na dva vzájemně izolované monology, při nichž se jeden účastník "vypíná" pokaždé, když ten druhý hovoří (37). HSP snižují efekt dialogické rezonance tvůrce a příjemce, přičemž jen ze střetnutí těchto dvou účastníků komunikačního procesu může vzejít skutečně prožívaná komunikace.
Navíc jsou HSP stále ještě příliš "exkluzívní", tzn., že nezasahují všechny vrstvy společnosti, všechny ty, ke kterým by Informace měla dojít a kdo by její přijetí potřebovali. Omezují se na ty, kdo se k nim sami - často docela náhodně - přibližují.
Konečně jsou také příliš partikularistické, protože stále ještě příliš intelektuaistické: omezují se na poučování a zasahují tak jen jednu stránku lidské osobnosti, totiž rozum.
Tyto nedostatky HSP lze překonat tím, bude-li jednostranný přísun informací od vysílače k příjemci soustavně doplňován zpětnou vazbou, tzn. budou- li HSP systematicky probouzet spontánní, hravou, tvořivou účast nejširších vrstev společnosti (38).
Velká část veřejnosti přistupuje k HSP bez úmyslu využít zvětšujícího se volného času k vlastnímu zdokonalení. Mnoho uživatelů HSP se cílevědomě nezajímá o taková díla, která by řešila problémy jejich každodenního života (39), ale spíše o taková díla, která odvádějí pozornost od životních návyků k přitažlivějším událostem a věcem, a to bez ohledu na event. nízkou úroveň jejich nábožensko-mravní a estetické hodnoty (40).
Třebaže existuje dost vědeckých důkazů toho, že náboženskou, mravní a estetickou úroveň společnosti lze silně ovlivňovat pomocí HSP (41), přesto otevřené a přímé pokusy o zvýšení této úrovně se setkávají s hlubokým odporem obecenstva. Rozhlasové stanice se příležitostně snaží vytlačit "mýdlovou operu" programem hodnotné hudby, nebo stereotypní komické parodie zase různými rozhovory o aktuálních, společensky závažných problémech. Lidé, o nichž se předpokládá, že mají z takové obměny programů prospěch, prostě daný program odmítají: vypínají rozhlas, televizi. Výzkumy ukazují, že např. rozhlasové programy hudby mají za následek spíše jen udržení, než probuzení zájmu o takové hodnoty, a nově probuzený zájem bývá povrchní (42).
To je poučné především pro šíření radostné novozákonní Informace pomocí HSP. Je nesporné, že správné užívání HSP, které jsou k dispozici uživatelům různého věku, pohlaví, vzdělání, vyžaduje u nich přiměřené přípravy a cvik (43). Za takových okolností se pak ukazuje, že skrytá, nepřímá informace dočasně uniká kontrole vědomí příjemce; zpočátku se brání, aby byla docela prohlédnuta a mohla postupně pronikat podvědomím, třebaže tato dočasně skrytá informace nemůže být považována za naprosto nevědomou v psychologickém smyslu, nýbrž spíše jen za nenabízející se přednostně vědomí a úvaze. Daná informace je skrytá tím způsobem, jaký znesnadňuje ji kriticky přijímat a něco jí vytýkat (44).
Užití skryté, zejména "podprahové" cesty k šíření radostné novozákonní Informace pomocí HSP je velmi nebezpečné úskalí, na němž by šíření této radostné Informace mohlo zcela ztroskotat. Bez ohledu na upřímný záměr informovat obecenstvo je tato svůdná cesta neschůdná. Nejen proto, že zjistí-li příjemce Informace třeba i později, jakým manipulativním způsobem mu byla daná Informace vštípena (bez jeho plného vědomí, a tedy i bez účasti svobodné vůle), zaujme k Informaci i k jejím šiřitelům velmi nepříznivé stanovisko, ale především proto, že takový lživý způsob šíření neodpovídá důstojnosti Božího Slova a uráží také důstojnost člověka jako tvora nadaného rozumem a svobodnou vůlí. Pro Církev sv. je šíření radostné novozákonní Informace pomocí HSP "podprahovým" nebo jiným skrytým způsobem mravně nepřijatelné. (Výjimky mohou nastat v situaci, kdy za podmínek totální monopolizace HSP ateistickou mocí, resp. za podmínek krajní dezinformace veřejnosti v totalitních státech není jiné příležitosti k informaci širší veřejnosti).
Problémy spojené s nekultivovaným příjmem Informace širokými vrstvami společnosti řeší Církev sv. tím, že Informaci předává postupně, ponenáhlu, pomocí umění, humoru, ale vždy s otevřeností, upřímností, radostností a velkomyslnou, širokou všeobjímavostí, jaká tolik charakterizuje "slovanské srdce". V tomto duchu je nutno podporovat u křesťanů ve světě sdruženou a organizovanou formu apoštolátu. Vždyť jen pevným semknutím sil je dnes možné v plné míře uskutečnit cíle apoštolátu a účinně bránit jeho dobrodiní. Přitom zejména záleží na tom, aby apoštolát zasáhl také běžný způsob myšlení a sociální situaci lidí, ke kterým se obrací; jinak nedokáží odolat tlaku veřejného mínění a institucí (45).

3. Jazykový přenos radostné novozákonní Informace
Převládající formou komunikačního chování v Božím lidu je verbální chování (46). Mluvit neznamená vydávat libovolné zvuky. Ke konkrétním kulturním hodnotám, obsahům a významům jsou připojeny zvláštní výrazy, a to tak, že jisté znamení - ať se použije kdykoli - pokaždé vzbudí u všech, kdo je znají, stejný obsah či význam. Mluvená slova jako znamení vyjadřují myšlenkové významy a obsahy věcí. Těm je možno vždy stejně rozumět, protože jsou abstraktní. Mluva nevyjadřuje pouze slova, nýbrž věty, tzn. spojuje podmět s přísudkem a jiná určení. Přísudek je vždy univerzální a abstraktní, neboť jen univerzální přísudek lze přidělovat jedincům (47).
Jazyk je soustava účelných výrazových prostředků a jeho hodnotu lze měřit jen tím, jak svému účelu vyhovuje. Kultivovaný jazyk spisovný je jemný a zřídka selhávající prostředek komunikace. Vyjadřuje přesně, plně a jasně postřehy a myšlenky sebesubtilnější. Je též poddajným tlumočníkem citu (48).
Jazyk je ryze lidský způsob záměrného sdělování myšlenek, citů a přání prostřednictvím systému uznávaných symbolických značek, slov, tj. zvukových struktur, které v člověku vznikají pod tlakem sociální potřeby dorozumět se, a jež jsou spojeny s pojmy, a proto mají význam (49). Vytváření nových znakových souborů v současných jazycích probíhá v podmínkách vyspělých a velmi složitých jazykových struktur, a to i tehdy, jde-li o jazyky národů, jež stojí na dost nízkém stupni sociálního vývoje: primitivní jihoafrický Křovák mluví bohatě diferencovaným systémem symbolů, který je plně srovnatelný s řečí vzdělaného Francouze (50).
Jazyk ovšem nelze pojímat jen jako znakový systém. Pro svůj předpokládaný cíl je sice soustavou znaků, ale svou vnitřní strukturou je především systémem figur, který lze užít k výstavbě znaků. Pojetí jazyka jako systému znaků se vztahuje pouze na vnější funkce jazyka, na jeho vztah k nejazykovému prostředí, které ho obklopuje, ale nevztahuje se na vlastní, vnitřní funkce jazyka (51).
Je třeba rozlišovat jazyk (langue) od řeči (parole) jako formu od zvukové matérie, patřící za hranice jazyka. Jazykový znak má dvojí stránku: 1) jako nositel významu, smysly postižitelný aspekt, u slova jako zvuk; 2) jako samotný výraz, resp. to, co jeho nositel označuje. Vztah mezi oběma nedílnými momenty jazyka je nemotivovaný. Slova chápeme jako nemotivovaná, což je zřejmé, jde-li o jednotlivá slova (s výjimkou např. slov onomatopoických jako "bouchnout", "kukačka" aj.), ale složitější je to u rozsáhlých celků.
Každý jazyk je sociálně-kulturní útvar spjatý s konkrétní lidskou skupinou, avšak obsahuje též prvky, které jsou všelidské, univerzální (53). Všichni lidé mají totiž společnou, univerzální strukturu vnímání a osvojování si vjemu, která všem zaručuje schopnost poznání a vzájemného dorozumění (54). Činí tak právě pomocí již vytvořeného jazyka, jehož struktura je poměrně stabilizovaná a závazná; v rámci dané struktury jedinec snáze artikuluje částice - znaky, které mají smysl nikoli samy o sobě, nýbrž nabývají plný smysl díky dané struktuře. (55).
Výstavba každého jazyka přirozeně odráží vedle zvláštních mravních, umělecko-estetických předpokladů jeho trvání především náboženské předpoklady jeho existence, což vede k různým "jazykovým obrazům světa". Boží Slovo je přirozeně vždy podstatně nevykořenitelným základem jekéhokoli slova Božího lidu. Předchází každé lidské slovo; nepotřebuje nezbytně lidského slova k vlastnímu projevu (1 Petr 3,1). Naopak - dokáže se prosadit i bez lidského slova, ovšem nepodceňuje možnosti lidského slova, nýbrž je uznává jako jednu z podmínek svého uplatnění a zakořenění (Řím 10,14-17; 1 Kor 2,1-5).
Slova liturgického textu reprezentují události z Kristova života a umožňují tak jejich společné znovuprožívání; tak tvoří nosnou konstrukci liturgického dění. Slova liturgie jsou modlitbou celého Božího lidu. Není to jen soukromý dialog, nýbrž rozhovor celého Božího lidu shromážděného kolem Krista a jeho prostřednictvím. V liturgii nejde o slovo vytvořené lidskou skupinou, ale o Slovo dané. Je to Slovo Boží, které neprošlo pouhým psychologickým procesem myšlení, případně prostředečně usnadňovaného lidským mozkem. Je to Slovo, které je Božímu lidu dáno i v logické uspořádanosti věty jako vlité, vdechnuté Duchem svatým do úst a pera patriarchů, proroků, evangelistů a apoštolů. Proto přirozeně nelze na liturgickém slově nic měnit - má totiž plnou účast na Slově Božím (Jan 1,1-14).
Slovo - Logos - je projevem Boha-Otce. Je posledním důsledkem plnosti Jeho Milosti Moudrosti, která se z překypující plnosti božství vylévá v božském výkřiku Slova, jež je v podstatné jednotě s Bohem-Otcem i s Duchem svatým.
Slovo Písma sv. bylo na světě dříve než vtělený Kristus. Obsahovalo v sobě Krista dříve, než bylo ztělesněno. Kristus je v každém slově liturgie. Slovo je nejúžasnějším posvátným znamením, jaké liturgie zná. Je krátké, jasné a obsahuje vše. Slovo v liturgii je paprskem světla, který proniká temnoty a činí je zřetelnými. Stačí vyslovit slovo "Jerusalém" a toto jako paprsek světla zazáří do tmy. Tímto paprskem se lidské skupině otevírá perspektiva blížící se Boží vlády: přichází zde její božský zakladatel a rozkládá pojem Boží vlády tak, že člověk musí napnout všechny síly ve snaze postihnout všechny jasné body tohoto nepřeberného bohatství pojmů, které Bohočlověk čerpá z vět, jež uvádí do vrcholných apokalyptických dálek svého nedostižného zření.
Slovo "Jerusalém" se promítá v koncentrovaný výraz pojmu vyvoleného Izraelského národa s celou historií Penteteuchu až po zkázu města. Slovo "Jerusalém" se promítá v pojmu večeřadla, kde se Ježíš loučí s učedníky a ustanovuje svou poslední vůlí věčná tajemství svátosti Eucharistie. Slovo "Jerusalém" se promítá v pojem vrcholné lásky, která je naprostou dokonalostí a kterou se naplňuje veškerý Zákon. A tak lze v liturgii pokračovat od slova ke slovu. V liturgii je historie, zákon, duchovní život a mystika. V liturgii lze člověku pouze naslouchat.
Pokud se Boží lid modlí liturgickým slovem, modlí se Božími ústy. Modlí se s Kristem a jako Kristus. Je v tom obsažena individualita i kolektivita: jednotlivec nadaný Božím dětstvím i celý Boží lid. V tom je základ extaze každého účastníka Božího lidu.
Konkrétní náboženské hodnoty, obsahy a významy pronikají jazykem nejen jako jeho duchovní podstata, ale v jistém stupni také jako jeho případná podmínka, a to buď negativně nebo pozitivně. Negativně tak, že v jistých situacích omezují lidskou konverzaci tím, že ukládají některým skupinám mlčení (např. mnišským řádům), přímo pak tím, že poskytují některá témata rozhovoru, promluvě (56).
Moderní člověk je sice ohlušován nejrůznějším řečněním, avšak ani únava, kterou dnes vyvolává tolik jalového řečnění, ani aktuálnost mnoha jiných sdělovacích prostředků, nesmí snížit trvalou sílu slova, ani odradit od něho Boží lid (57). Slovo zůstává nadále aktuální, zejména je-li nositelem Boží moci (1 Kor 2,1-5). Je to právě lidské slovo, které přivádí Boží Slovo k lidem, a ty, kdo je slyší, přivádí k víře; usnadňuje víru těm, které přesvědčuje (Řím 10,17), třebaže víru samotnou jim přirozeně dát nemůže. Šíření radostné novozákonní Informace lidským slovem nabývá různých podob; svaté nadšení hlasatelů jich pomáhá nalézt nepřeberné množství. V životě totiž dochází k rozličným událostem a situacím, které poskytují příležitost k nevtíravému, ale přesto účinnému připomenutí toho, co řekl Kristus za podobných okolnosti. Opravdová vnímavost člověka pro duchovní hodnoty zcela postačí k tomu, aby dovedl z událostí "vyčíst" Boží poselství (58).
Jazyk všedního dne se smyslovou konkrétností svých pojmů, jadrností a emocionální působivostí je znamenitým prostředkem propagandy tam, kde jde o to, šířit poměrně jednoduché, teoreticky nepříliš náročné myšlenky (59).
Má-li nositel radostné novozákonní Informace dojít vytčeného cíle, pak musí vedle vhodné metody a postupu umět mluvit tak, aby mu posluchači správně rozuměli. Pro všechny hlasatele radostné novozákonní Informace je žádoucí jistá příprava. Musí totiž dbát na to, aby jejich řeč a výrazy byly důstojné, přesné a přiměřené (Pavel VI. - Evangelii nuntiandi, 43).
Hodnoty jazykové složky Božího lidu přirozeně nemají sebemenší vliv na duchovní podstatu sdělované radostné NZ Informace. Mohou ji ovlivňovat jen jako případné podmínky, které v nějaké míře usnadňují nebo ztěžují její šíření. Někteří myslitelé ovšem tato fakta neuznávají a snaží se o vytvoření jakéhosi ideálního jazyka teologie a dále o odstranění "mytologických" prvků z procesu "oslovení" člověka, resp. o vyloučení "šumu" z lidské komunikace radostné NZ Informace (R. Bultmann, D. Bonhoeffer, aj.).
Mýtus je z hlediska znakového (podobně jako jazyk) prostředek komunikace mezi lidmi. Žádná jeho částice nemůže být pochopena mimo systém a případné změny v prvcích struktury nemění její podstatu, která spočívá v logických vztazích mezi prvky (60). Co platí u přirozené struktury, to nelze aplikovat na strukturu, která má nadpřirozený původ i cíl, totiž na strukturu Božího Slova. Bez nadpřirozeně dané inspirace nelze Boží jazyk podstatně zdokonalit. Přirozeně je však možno nově vyložit moderní sociální a kulturní skutečnost Božího lidu a nově interpretovat situaci dnešního člověka, a tak vytvořit případné podmínky pro vznik nějakého nového mýtu, avšak ani v nejmenším nelze měnit dílo svatopisců.
K Božímu Slovu je třeba přistupovat nejen jako k přirozené normativní jazykové události, ale také jako k události nadpřirozené. Naproti tomu mýtus, navenek se jevící jako útvar, v němž se prolínají hodnoty náboženství, umění, jazyka, teorie, mravnosti, je v podstatě přirozeně mravní kategorie. Pokud mýtus zahrnuje především zvláštní vztah, resp. specifický způsob uspořádání názorů na různé skutečnosti a činnosti a jistý způsob jejich hodnocení, pak přirozeně usnadňuje člověku jeho názorovou orientaci ve světě a společnosti. Mýtus prolíná do náboženství jen jako jedna z jeho objektivních podmínek, které ho případně v nějaké míře usnadňují jako zvláštní katalyzátor. Nadpřirozeně inspirovaní svatopisci a proroci přijímali prvky dobových mýtů k znázornění a vyjádření Božího Slova. Nepřijímali je ovšem pasivně, ba ani přetvořené ryze přirozenými prostředky, nýbrž teprve po nadpřirozeně osvícené demytologizaci a přehodnocení přijímaného mýtu. Tím je účast člověka na nějaké další úpravě Božího Slova přirozenými prostředky a silami vyloučená.
Existuje však rozsáhlé pole působnosti pro badatele jednak v interpretaci současného stavu člověka a celého Božího lidu, jednak v tříbení lidského jazyka tak, aby byl co nejpohotovějším prostředkem šíření radostné novozákonní Informace. Pokud jde o náboženské výroky typu "Bůh miluje lidi", lze je chápat různě: především jako významové věroučné dogma, ale třeba také jako prázdnou formulaci, která vyjadřuje pocit bezpečí, ale neváže se na životní zkušenost. Přijmout druhé stanovisko znamená pozbýt víru a porušit logiku. Koneckonců zůstává jenom jediná smysluplná interpretace náboženského výroku a tou je dogma věrouky (61). Při rozboru náboženských výroků z hlediska jejich skutečného obsahu je nutno postupovat diferencovaně, protože existují různé typy ověřitelnosti náboženských výroků: nepřímá a přímá, přímá může být smyslová nebo mimosmyslová, mimosmyslová může být přirozená nebo nadpřirozená (62).
Ramsey doporučuje v díle o "modelech náboženských výroků" užívat místo takových tradičních termínů, jako je "metafora", "obraz", "symbol", termínu "model". Pomocí termínu "model" se totiž výrok ihned začleňuje do "neutrálního" a formálně logického kontextu, což termíny "metafora" nebo "obraz" neumožňují, protože mají přenesený význam. Kromě toho dané termíny vyžadují rozbor z hlediska mimojazykového, společensko-kulturního kontextu; tím se rozbor mění v kritiku náboženského používání slov, jež se případně může docela zvrhnout v kritiku samotných náboženských hodnot, které zkoumaný jazyk vyjadřuje. Lze rozlišit několik typických "modelů" biblických výroků o Bohu: rodinný model (otec, matka, manžel, snoubenec, snoubenka, přítel aj.), hospodářský "model" (pastýř, rozsévač, hrnčíř, rybář, kupec, lékař, převozník, pradlena aj.), státně-politický "model" (král, služebník, soudce, voják atd.) (63).
Smysl tohoto modelování spočívá v tom, že každý "model" umožňuje vyjádřit:
1) souhrn vztahů mezi Bohem a jeho tvorstvem, včetně člověka (Otec - děti, děti věrné nebo zbloudilé, nevděčné; manžel - manželka, věrná či nevěrná, aj. s příslušnými mravními, ale i emocionálními důsledky,
2) zvláštní zjevení, pomocí čehož se Ramsey snaží rozebrat objektivní význam náboženského jazyka; hledá odpovědi na otázky jako: Jak může mít člověk jistotu, že vypovídá o Bohu a nikoli jenom o svých pocitech? Proč preferujeme některé "modely" před jinými?
Skutečný původ toho, co je za těmito "modely", nutno vidět ve Zjevení, jehož objektivním mechanismem je Bůh, kdežto subjektivním lidská víra. Odtud vyplývá každý výrok o Bohu (64), třebaže se zdroj může zdát být v lidské společnosti.
Lidský jazyk může fungovat nábožensky jenom jako případná podmínka, která v nějaké míře usnadňuje člověku nalézt cestu ke Zjevení, k víře, resp. utvrzuje ho ve správnosti dané a zvolené cesty. Toto ryze případné, nepodstatné náboženské fungování jazykové struktury se uplatňuje např. v náboženském výroku světského básníka v menší míře než v náboženském výroku mystika a ještě v menším stupni než v náboženském výroku kněze při slavení mše svaté. Liturgický text pro společné slavení mše svaté je zpravidla velmi stručný a poskytuje účastníkům možnost domýšlet pronesená slova ve chvílích určených pro tiché usebrání a individuálně vnitřně prožívat radostnou novozákonní Informaci.
Během putování Božího lidu dějinami se vztahy mezi lidskou řečí a náboženskými hodnotami měnily. Latina jako tradiční jazyk liturgie a duchovenstva plnila mj. funkci diferenciační a posvátnou (na rozdíl od profánní řeči ostatní společnosti); v ní se dával vnější výraz jisté distanci mezi člověkem a Bohem. S postupem diferenciace a vytříbenosti národních jazyků latinské "panování" Církve poněkud slábne a je nahrazováno bohoslužbou v národních jazycích. Přitom tu nejde jen o moment srozumitelnosti. Srozumitelnost není jen záležitostí přednesu v národním, mateřském jazyce. Mnoho záleží také na myšlenkovém postupu a způsobu vyjadřování. Hnutí usilující (od zač. 20. stol) o aktualizaci liturgie tím, že nechávalo komentátora (event. i jiné účastníky bohoslužby) přednášet všechny liturgické texty v národním jazyce, přičemž liturg je pronášel latinsky, bylo liturgii vzdálené a neusnadňovalo její společné slavení - vznikala nežádoucí, rušivá ozvěna.

4. Způsoby přenosu informace pomocí SPP
Společenské sdělovací prostředky netvoří homogenní, nýbrž složitě vnitřně členěný celek. Jednotlivé jeho útvary jako tisk, rozhlas, film, televize mají každý zvláštní rysy a charakteristiky, které do značné míry určují specifiku jejich užití pro ten či onen druh přenášené informace, jakož i pro zvláštní funkci při samotném procesu sdělování. Je proto nutno nejprve vymezit specifické rysy jednotlivých HSP, aby se daly objasnit také jejich možnosti a meze pro šíření radostné novozákonní Informace.
A. T i s k
je zvláštní druh HSP, technicky nejméně náročný jak ze strany původce, tak ze strany příjemce, uživatele, čtenáře. Po stránce způsobu jeho působení lze rozlišit tisk jednorázový (kniha) od periodického (noviny, časopisy) (65).
a) Periodický tisk - Noviny
"Novina" znamená především událost (Lk 2,10) a teprve potom popsaný nebo potištěný papír, který rozšiřuje poznatky o nějakých událostech. Pro novinovou publicistiku je příznačný převážně logicko- pojmový způsob objasňování faktů, událostí a procesů. Značnou důležitost pro zvláštní fungování novin ve společnosti mají také fyzické podmínky percepce a zejména nepomíjivost působení novin na člověka (např. na rozdíl od pomíjivosti působení rozhlasu či televize); tzn. že noviny lze číst v kterékoli příhodné době s možností zastavit se u čehokoli, zamyslet se nad přečteným, vrátit se k tomu později a pod.
Jako prostředek sociální interakce odpovídají noviny potřebě člověka orientovat se ve světě a v jeho dění (66).
Shromažďování a šíření zpráv pomocí novin řídí a organizuje tisková agentura. Zpráva, kterou tisková agentura vydává, je písemně vyjádřený fakt, sdělení o události. Tato zpráva se vyznačuje aktuálností, dále tím, že je nová a že má širší platnost a že může zajímat veřejnost. Oznamuje buď novou událost, změnu ve vývoji událostí nebo událost staršího data, která dosud nebyla veřejně známa, nebo přináší sdělení o očekávané události, která má zpravodajskou hodnotu (67). Zpráva je formou žurnalistické tvorby, kterou je exaktně, jasně, přehledně a rychle předávána informace, srozumitelná nejširším společenským vrstvám.
Struktura agenturní zprávy: Agenturní zpráva má dvě části: stručný a výstižný úvod a část vysvětlující. Úvodní část má upoutat pozornost. Čtenář by měl z úvodu poznat, o co jde. V další části bývají jednotlivé nové momenty, naznačené v úvodu, rozvedeny a vysvětleny. Prosazuje se také způsob vydávání zprávy "po částech". Nejvíce se prosazuje forma tzv. "lídu" (z angl. "to lead", uvést, zahájit, udat tón). Jde o úvod agenturní zprávy, který má upoutat pozornost veřejnosti a v sevřené formě shrnout hlavní údaje. To neznamená, že "líd" je nezbytně publikován jako první. Agentura jej může formulovat také dodatečně a zkompletovat jím do ucelené formy řadu dílčích informací, částí zprávy publikovaných už dříve. Pokud jde o publikování zpráv po částech, bývají jednotlivá pokračování zprávy vydávány pod společným přehledným označením a číslovány, s upozorněním na další pokračování. To umožňuje kteroukoli část nebo i celý seriál v případě potřeby doplňovat mj. podle odezvy čtenářů. Tak lze přispívat v tisku k naplňování zásad "public relations". Forma "lídu" jako úvodní části série zpráv je stručná, sevřená - většinou se skládá z několika řádků (68).
Žurnalistika, v níž se prosazují zásady "public relations", usiluje o to, aby nejen působila na nejširší sociální vrstvy, ale také o to, aby stránky novin maximálně otevřela projevům občanské iniciativy, výměně zkušeností, podnětů, ale i platnění kritiky.
Tak se noviny jeví zrcadlem své doby. Rozmanitostí a mnohostranností svého obsahu, pravidelností svého vycházení, rychlostí svých informací, aktuálností svých zpráv, jsou noviny odrazem složité sociální diferenciace zájmů a složité sociální stratifikace, organicky se rozvíjejího moderního života (69). Důvěru veřejnosti naopak oslabuje, ba rozvrací okolnost, když noviny fungují především jako prostředek nějaké politické strany a jejího programu a teprve pak jako pravdivé zrcadlo doby; stávají se suše neosobními tlumočníky pokynů z druhé ruky, zpravodajství je opožděné, protože se čeká na to, až co řeknou nahoře a vcelku je v nich patrná tvůrčí sterilita redaktorů.
Časopis je jednotně uspořádaná publikace, která vychází postupně v jistých časových intervalech. Má většinou dobový obsah, který může vzbuzovat zájem širších vrstev společnosti.
Znaky časopisu: periodičnost, jednotnost uspořádání, veřejnost vycházení, aktuálnost, dobový a rozmanitý obsah, všeobecná zajímavost. Rozdílnost mezi novinami a časopisem je v tom, že sice obojí "slouží času", ale v různé míře a různým způsobem. Těžiště novin je ve zpravodajství o nejdůležitějších událostech dne. Časopis objímá delší časové úseky, předpokládá činnost novin a zaujímá větší odstup. Noviny usilují o větší stupeň aktuálnosti než časopis. K povaze novin patří úvodník, bezprostřední ozvěna událostí, k povaze časopisu esej, pokus o řešení nějaké vážnější úlohy spisovatelské, biografické, umělecké, vědecké (70).
Předpokladem efektivně fungujícího periodika je jeho stálý kontakt se živou skutečností, neboť hodnotné noviny nebo časopis mají poskytovat více než příjemnou četbu. Mají informovat a vést čtenáře (71). Novinář musí být v ušlechtilém smyslu tendenční a dobový. Musí dávat tisku linii a zprávám spád a směr. Prosté zařazování došlých zpráv bez komentáře a zhodnocení je pouze povrchní nestranností a rozhodně ne službou čtenáři, který je zřejmě dezorientován a klamán, protože i tzv. "nezávislé zpravodajské prameny" jsou často ovlivňované (72).
Povolání novináře se opírá o získanou důvěru veřejnosti, že zprávy budou pravdivé podle nejlepšího vědomí a svědomí těch, kdo je nabízejí, a že jejich komentáře budou upřímné a v souladu s fakty. K úpravě zprávy nutno také připomenout úpravu titulků zpráv. Pravdu lze zamlčet nebo učinit méně důraznou zastrčením zprávy, užitím tendenčních titulků, frází, aj. Mravní zodpovědnost ukládá novináři bdělost při zařazování jakýchkoli zpráv (73). Už výběr a redukce zpráv může působit škodlivě, a co pak interpretace. Škodlivě může působit i manipulace se statistickými údaji. Proto je třeba při statistických výkazech v novinách vždy maximálně užívat názorných grafů.
Periodika, přeplněná nejrůznějšími zprávami, mohou nepříznivě působit esteticky, protože otupují vytříbený smysl pro krásu (74) a nahrazují to bizarní mozaikou, která svádí k povrchnosti ve všem, tedy i v náboženském a mravním životě. Naopak správnou kombinací je možno nejenom do značné míry naznačit budoucnost, nýbrž lze často i zabránit většímu zlu tím, že se včas odhalí úklady obecnému blahu, jichž se novinář domýšlí na základě podezřelých okolností (75).
b) Neperiodický tisk - kniha
Četba literatury představuje technicky nejjednodušší způsob přijímání hodnot a obsahů, šířených tiskem, avšak nejnáročnější na aktivní spoluúčast uživatele - čtenáře. Četba nemusí být nutně častá, ale především musí být usměrněná. Střízlivě moderovaná četba spočívá jednak ve správném výběru literatury, jednak v ovládání správného postupu čtení. Zejména je třeba mít k dispozici knihovnu a oblíbit si ji. Toto osobně vytvořené prostředí představuje příjemnou a klidnou studijní atmosféru (76).
Návyk být pohotově ve střehu ve zvoleném směru a shromažďovat informace je užitečný. Zbavuje totiž člověka pasivity a roztěkanosti.
Moderní kultura s tištěným, filmovým, zvukovým a televizním podáním odvádí člověka od soustředěnosti a hluboké pozornosti. Četba, kterou si člověk sám vybírá a jejíž zvládnutí od něho vyžaduje značné zaujetí a jistou námahu, zaplňuje tuto mezeru. Avšak domněnka, že k růstu vzdělání stačí znát maximální množství faktů, je mylná. Vlastní vzdělání spočívá spíše ve vnitřním formování a tříbení ducha, než v hromadění poznatků (77).
Nicméně i povrchní četba a četba méně hodnotné literatury jako relaxace unaveného člověka není zanedbatelná. Pomocí iluze je možno dočasně a nepřímo vést čtenáře k hlubším životním hodnotám; v tomto užití iluze nelze ovšem zacházet do krajnosti, jinak by došlo ke splývání iluze s realitou a zmatení čtenáře. Přesto nutno ocenit u thrilleru nebo u comicsu to, že odvádějí pozornost zejména mládeže od oplzlé, mravně závadné, pokoutní a nekontrolované četby do oblasti zdravého, byť kypícího života (78).
Sledujeme-li strukturu tisku z hlediska sociologického, ukazuje se čtenář jako její nedílná součást. Také z tohoto pohledu pak vynikají jisté specifické rysy tisku, a to v závislosti na pohlaví, věku, vzdělání, profesi apod. Výzkumy ukazují, že celkový zájem žen o různé typy tiskové informace je nižší než u mužů: muži jsou více než ženy orientováni zejména na noviny. Pokud jde o věk, výzkumy (1966) ukazují, že zaměření na noviny je ve všech věkových kategoriích dost vysoké; vyjímku zde tvoří pouze skupina čtenářů do 16 let, u kterých se obtížně vytváří návyk číst noviny. Vyšší orientace na časopisy je u mládeže ve věku 16-18 let a 19-25 let. Nejmenší zájem o časopisy mají lidé ve věku 45-55 let. Knihy jsou nejvíce oblíbeny u lidí ve věku 55 let a více, a pak také u mládeže ve věku 19-25 let.
Rozložení zájmu mládeže a lidí vyššího věku o různé druhy informace získávané v tisku: Mládež dává v novinách přednost sociálně-politické informaci, v časopisech hledá především informaci o vědě, umění a kultuře vůbec. Osoby vyššího věku hledají v novinách také především sociálně-politickou informaci, v časopisech a knihách zejména informace o výsledcích vědy. Struktura zájmů různých věkových kategorií o jednotlivé druhy tiskové informace se tedy liší jenom nepatrně.
Pokud jde o zvláštní rysy zaměření na tisk v závislosti na vzdělání, výzkumy uvádějí, že noviny jsou nejoblíbenější u čtenářů se vzděláním 8-9 tříd a u čtenářů s vysokoškolským vzděláním; méně oblíbené jsou u osob se vzděláním do 7 tříd a s neukončeným vysokoškolským vzděláním. Lze tedy důvodně předpokládat, že pro osoby s nižší úrovní vzdělání jsou noviny jako zdroj informace příliš složité pro percepci, a proto tito lidé dávají přednost rozhlasu, kinu, televizi. Nedostatečnou četbu novin u lidí s neukončeným vysokoškolským vzděláním lze částečně vysvětlit faktorem volného času. Časopisy jsou nejoblíbenější u lidí se vzděláním 8-9 tříd a se vzděláním středním a vysokoškolským. Knihy jsou nejoblíbenější u osob s vysokoškolským, středním technickým a neukončeným vysokoškolským vzděláním. Vzdělání má kromě toho vliv na pravidelnost četby periodik.
CO se týče orientace na tisk v závislosti na profesi, ukazuje se, že dělníci, technici, zaměstnanci obchodu a zdravotnictví mají velmi podobnou orientaci i faktické využívání tisku. Noviny jsou nejoblíbenější u dělníků a zaměstnanců obchodu. U ostatních kategorií existuje diferenciace mezi orientací na noviny a jejich faktickým užíváním. S růstem kvalifikace vzrůstá také zájem o noviny a díla umělecké literatury a zvyšuje se také přání mít vlastní knihovnu (79).
B. R o z h l a s
Vedle tisku je rozhlas jedním z nejdůležitějších HSP. I ve věku televize, včetně satelitního příjmu a šíření videorekordérů, si rozhlas udržuje své významné místo ve společnosti. Je to dáno technickými vlastnostmi rozhlasové komunikace, její rychlostí a operativností, jakož i poslechovým charakterem příjmu, který ponechává člověka uvolněným k výkonu jiných činností (80).
Rozhlas pohotově a v rozsáhlém měřítku šíří aktuální informace pomocí zvukových prostředků. Vychovává a vzdělává, vykonává organizátorské činnosti, zprostředkovává a vysílá hudební hodnoty. Současně navazuje na rozmanitost zájmů posluchačů. Program rozhlasu je poměrně plynulý tok relací žurnalistického, vzdělávacího a uměleckého rázu (81). Základními výrazovými prostředky jsou zde: mluvené slovo, hudba a jiné zvukové projevy.
Rozhlasová žurnalistika je periodicky uveřejňovaný soubor mluvených projevů dokumentárně zachycujících aktuální sociálně-kulturní realitu. Specifickým rysem rozhlasové komunikace je "akustický princip", tzn. šíření signálu prostřednictvím zvukového, resp. sluchového "kanálu" (82). Přirozeně nejrozšířenějším výrazovým prostředkem rozhlasové komunikace je lidská řeč, mluvený projev (83). Dalším zvláštním rysem rozhlasové žurnalistiky je pohotovost, která se při "přímých" přenosech mění dokonce v úplné splynutí aktuální události s jejím rozhlasovým zprostředkováním. Problém zpravodajské operativnosti nabývá obzvláštního významu v souvislosti s rozšiřováním činnosti rozhlasu a televize. Noviny jim v tomto směru nemohou konkurovat, protože rozhlas a televize se vyznačují neobyčejnou pohotovostí okamžitě zrcadlit události (84).
Z hlediska poměrné technické jednoduchosti rozhlasu je jeho operativnost v mnoha případech větší než v televizní žurnalistice. Současně má rozhlas v oblasti šíření informace obrovské kvantifikátorské možnosti, vlastnost naráz publikovat zprávy do celého státu, někdy celého kontinentu i světa.
Zvláštní význam má nepřetržitost rozhlasového vysílání. Tato vlastnost má z hlediska zpravodajství velký dosah, pokud jde o operativnost a rozsah aktuálních zpráv. To předsouvá rozhlas před ostatní HSP. Rozmachem tranzistorace a miniaturizace rozhlasových přijímačů lze poslouchat rozhlas skoro všude a při všech činnostech. Tak se rozhlas stává "všudypřítomným" (85).
Rozhlasový ústní projev patří sice spolu s novinovým psaným projevem do jedné stylové skupiny, ale na rozdíl od novin vyžaduje větší přehlednost, přesvědčivost, spontánnost a ohled na prchavost rozhlasového slova (86). Pokud by se řeč v rozhlase mechanicky reprodukovala, byla by pro posluchače těžko vnímatelná a vedla by nejen ke ztrátě jeho pozornosti, ale také zájmu o takovýto rozhlasový projev vůbec.
Při rozhlasové komunikaci je příjemcem obecenstvo posluchačů, auditorium. Ve skutečnosti nejde o homogenní a soustředěný útvar, ale o množství jedinců, kteří naslouchají rozhlasu vlastně individuálně nebo jen v malých skupinách. Jde sice o rozhlasovou dálkovou komunikaci a sociálně rozsáhlou, ale způsob příjmu je vlastně individuální a do značné míry také intimní. Proto je rozhlasovému mluvenému projevu přiměřenější tón bezprostředního rozhovoru než tón přednášení a čtení (87).
Rozhlas ve srovnání s tiskem má ještě další odlišnosti: častější zpravodajskou periodičnost, přecházející až do nepřetržitého toku informací o aktuálních událostech; větší míru působnosti novinářských projevů v rozhlase, vyplývající z možnosti autentického autorského přednesu, uvádění zvukových dokumentů, aj. (88).
Rozhlasové vysílání rychle rozvinulo své vlastní vyjadřovací vlastnosti, operativnost a synchroničnost, zvukovou dokumentárnost. Rozhlasová informace je vlastně zvukovou "fotografií" události (89). Rozhlas vyrovnává "nadvládu" optického prvku nad prvkem akustickým, avšak činí ještě jiné pozoruhodné věci, jako třeba to, že - ač mluví ke všem společně - hovoří ke každému posluchači zvlášť podle jeho individuálního ustrojení a jemnosti jeho duchovního vyladění. A tak člověk naslouchající osamotě nebo v úzkém rodinném kruhu má povznášející pocit, že je zapojen do družného řetězu statisíců a miliónů účastníků téže relace (90).
Rozhlas se podobá tisku: pravidelností relací, rychlostí sdělování, mnohostranností, rozmanitostí a bohatostí obsahu, akutálností zpráv. Zvláště rozmanitost obsahu rozhlasových sdělení mu umožňuje zabírat zájmy nejrozsáhlejšího sociálního prostředí, od kruhů politických, hospodářských a obchodních, až k světu dětskému.
S filmem má společný rys "mechanizační", tzn. že zde není přímého kontaktu mezi zpravodajem a posluchačem, ale že tento styk je zprostředkován mechanicky. Odtud plyne značná pasivita na straně posluchačů nebo diváků. Rozhlas je ovšem dobovější než film. Liší se od filmu tím, že je odkázán na zvukové zprostředkování, zatímco film se obrací ke zraku i ke sluchu a tím dociluje jistého zdání předmětnosti (91).
Struktura rozhlasového programu představuje poměrně ustálené rozčlenění plynulého toku rozhlasového vysílání v rámci dne, týdne, měsíce podle jednotlivých programových žánrů a sociálně-kulturních funkcí rozhlasu. Z hlediska kompaktnosti struktury rozhlasového programu lze v něm rozlišit rozhlasový pořad (relace) od programových seskupení.
Rozhlasový pořad (relace) představuje samostatný mluvený, hudební nebo smíšený celek s vlastním názvem a většinou i přesně vymezeným časem ve vysílání. V současnosti se prosazuje tendence ke zkracování pořadů mluveného slova, ale i úbytku velkých hudebních celků. Ty se stále častěji nahrazují zhutnělými průřezy nebo samostatným programováním jejich částí.
Programové seskupení (blok) je záměrné seřazení několika pořadů do nějakého časového úseku vysílání. Činí se tak ve snaze překlenout "atomizaci" vysílání a vytvořit větší, souvislejší plochy programu, které by posluchači umožnily zůstat během střídavého soustředěného a uvolněného poslechu delší čas u přijímače. Taková programová seskupení se uplatňují zejména v době špičkového sledování rozhlasu (např. ráno, navečer, ve dnech pracovního volna). Uskutečňují se na základě příbuznosti témat nebo se záměrem obsáhnout jistý druh posluchačů, např. mládež, sportovce, ženy v domácnosti, důchodce, rekreanty aj.
Rozhlasově žurnalistické žánry lze rozčlenit na zpravodajské a publicistické. Zpravodajský žánr v sobě zahrnuje tu část rozhlasové žurnalistiky, jejíž hlavní funkcí je zprostředkovat posluchačům srozumitelně, stručně a poměrně jednoduchými výrazovými prostředky základní informaci o aktuální události. Mistrovství zpravodajského stylu tkví v jazykové vytříbenosti, v perfektní stavbě věty, ve slovosledu, který zdůrazňuje nejdůležitější pojmy, ve výběru nejpřiléhavějších slov a obratů (92). Zpravodajství patří mezi programy sociálně nejširšího poslechu. Právě proto jeho jazyk a řeč výrazně působí na jazykovou kulturu národa. Současně musí zpravodajství počítat také s rušivým faktorem rozhlasové komunikace, s atmosférickými a energetickými poruchami a kódovat informaci tak, aby i při působení těchto poruch došlo jádro výpovědi k posluchači úplné; tzn. některá důležitá slova a výroky nutno v delším projevu opakovat, což vyžaduje také prchavost rozhlasového vysílání (93).
Publicistické žánry (rozhlasový komentář, beseda, úvaha, přednáška, reportáž) představují tu část rozhlasové žurnalistické produkce, která poskytuje posluchačstvu kromě obrysové informace o aktuální události ještě její sluchově názorněji přiblížené poznání, dále rozbor, vysvětlení, zobecnění dané události či jevu (94).
Výzkum posluchačské obce v Československu (r. 1979) ukazuje, že asi 90 % auditoria poslouchá rozhlas denně, 6 % 3-4 x týdně, 2 % 1-2 x týdně a 1 % neposlouchá rozhlas vůbec (95). Ve většině poslouchaných programů se uplatňuje spojení slova a hudby: mají hovorově-hudební ráz. Podle výzkumu čs. posluchačů starších 15 roků (r. 1976) se křivka poslechu rozhlasu (96) v pracovních dnech začíná hodnotou 2 miliony 107 tis. posluchačů v intervalu 5,00-6,00 hod. a až do 9,00 hod. zůstává přibližně na stejné úrovni. Pak následuje prudký pokles až do 13,00 hod. (O cca 938 tis.). Poté následuje znovu nárust poslechu, který vrcholí v době 16,00-17,00 hod. (3 mil. 209 tis.).
Vysoká úroveň poslechu pak trvá až do 19,00 hod. Po této hodině poslech výrazně klesá. V době od 21,00 hod. do 23,00 hod. se poslech ustálí asi na 1 mil. posluchačů a poté klesá na minimum. V sobotu se křivka poslechu začíná hodnotou 713 tis. posluchačů (5,00-6,00 hod.). Potom do 9,00 hod. prudce stoupá až na 2 mil. 985 tis. Nato mírně klesá (9,00-10,00 hod.), aby v následující hodině dosáhla 3 mil. 96 tis. posluchačů. Během oběda křivka klesá, avšak mezi 13,00-14,00 hod. prudce vystupuje na sobotní maximum (4 mil. 39 tis.). V době od 14,00 do 19,00 hod. poslech kolísá kolem hodnoty 2 mil. 100 tis., aby po 19,00 hod. začal trvalý po- kles.
Sociologické výzkumy vcelku signalizují silný pokles poslechu rozhlasu v předpoledních hodinách všedních dnů. Současně však existují doklady o jeho značném vzestupu, pokud se v této době vysílá relace adresovaná ženám v domácnosti nebo starším lidem, důchodcům.
C. F i l m
přenáší události formou pohyblivých fotografií. Zakládá se na vynálezu, že jednotlivé momentní snímky nějakého děje lze vyjádřit pomocí souvislého zobrazení. Jako takový představuje zvláštní druh HSP. Film je založen především na pohybovém optickém výrazu, za občasného použití nepřímé řeči. Proto se snadno může obejít bez přímého rozhovoru (97). Třebaže se v některých filmech převažujícím způsobem uplatňuje tvůrčí umělecký moment, všeobecně film objektivně zůstává mimo oblast umění (98). Metodami své výroby, jakož i způsoby rozmnožování a rozšiřování se film hodí především k tomu, aby byl produktem určeným pro nejširší vrstvy společnosti (99).
Struktura filmu má základ v dramaturgické etapě: v ní musí být záběr, řazení a modelování látky uzpůsobeny k zachycování a přenášení skutečnosti kamerou; dramatik určuje látku tak, aby se ve svém zvláštním zachycení dovršovala až filmováním, natáčením (100). Přítomnost kamery a její záběr vyžaduje, aby natáčené dění mělo značnou "robustnost". To neznamená, že filmem nelze postihnout životní události v jemných podobnostech. Naopak: film k tomu poskytuje příležitosti, jaké jsou divadlu odepřeny. Film dovede zachytit jemné tvary a pohyby života a projevy křehkých, hluboce vnitřních lidských prožitků a vynést je "napovrch" až k divákům. Činí to tím, že je kamerou zvětšuje, aniž by pozbývaly hutnost.
Filmová tvorba vrcholí ve střihové skladbě, která definitivně spojuje jednotlivé prvky díla v pevný celek. Film předvádí divákům všechno už hotové, takže diváci vnímají jenom to, co je samo o sobě viditelné a slyšitelné. Film sám předvádí obrazy představivosti. Vede diváka od jedné představy ke druhé a zbavuje ho tak námahy, kterou vyžaduje nasazení vlastních duševních sil. Film tedy neklade zvláštní nároky na duševní činnost člověka; zato vyhovuje touze po nevšednosti a změně. Tím spíše se jeho tvůrci nemohou vyhýbat odpovědnosti za výchovu obecenstva (101). Film bleskově unáší divákovu představivost přes prostorové i časové vzdálenosti. Je to snadné tím spíše, že hlediště kina je prostředí, v němž divák není doma (102).
Dobrodružství, do kterého vstupuje filmový divák, je napjatější a úchvatnější než to, které zakouší např. čtenář románu. Při četbě je člověk nejčastěji obklopen vlastním, soukromým prostředím. Může četbu kdykoli přerušit, může některé části textu přeskočit, jiné číst opakovaně. Naproti tomu film uvádí divákovu pozornost určitým směrem a unáší ji s sebou. Ve filmu dochází k úplnému zvěcnění divákova zážitku. Právě kino nejvíce přispívá k tomu, že se duševní projevy dnešních lidí mění v hotové vzory, v neosobně a mechanicky se opakující schémata. Divák má sklon napodobovat obdivované filmové postavy, hovořit, oblékat se a vystupovat jako ony (103).
Film působí současně na mnoho lidí. Působí současně nejenom na skupinu lidí v jednom kině, ale - při skoro stejném poměrně krátkém časovém rozmezí - na mnoho takových skupin ve společnosti. Film rychle vniká do vědomí statisícových, ba milionových mas. Jeho vliv prosakuje pak z velkých celků do menších a menších skupin až k jednotlivcům. Teprve pak je zespolečenšťující proces a úkol filmu dokončen. Naopak divadlo ovlivňuje společnost tak, že nejprve ovládá menší skupinu lidí v její poměrné oddělenosti; z takovýchto drobných útvarů se postupně vytvářejí větší a větší celky, až posléze jsou působením divadla zasaženy široké společenské vrstvy. Takovémuto - divadelnímu postupu šíření informace směrem od menší skupiny k větším celkům je nejbližší tradiční postup šíření radostné novozákonní Informace při mši svaté, slavené obvykle v kostele; tento postup šíření Informace je zároveň tradičně doplňován skrze svátost smíření ještě postupem od jednotlivců k menším skupinám účastníků mše svaté.
Výzkumy ukazují, že motivem návštěvy kina je ze 33,6 % snaha rozptýlit se, uniknout na chvíli každodenním starostem, ze 23,1 % snaha poznat a prožívat nevšední věci, 27,2 % návštěvníků kina si chodí do kina odpočinout (104). Podrobnější výzkumy ukazují, že např. ženy dávají přednost příběhům lásky, muži zase příběhům dobrodružným. Zemědělci více preferují vážná témata než průmysloví dělníci (105).
Ve společnosti s rozšířenou televizí přestali lidé chodit do kina jako na zvláštní pravidelnou zábavu. Lidé zde chodí do kina pouze na některé vybrané filmy. Proto filmaři hledají nové cesty k zaujetí diváků. Jednou z nich je produkce výpravných panoramatických velkofilmů (např. Šalamoun a královna ze Sáby, Ben Hur, Kleopatra, Desatero přikázání, Doktor Živago, Král králů). Tak se film přidržuje toho, co je pro něj příznačné - úchvatná, nádherná podívaná. Objevují-li se zde také náboženská témata, je to jistě potvrzení jejich významu ve společnosti, ale neměla by to být jen zástěrka rostoucí komercializace filmu a jeho ponížení na produkt zábavního průmyslu. V některých filmech zachází snaha o uchvácení divácké veřejnosti do krajnosti: hrůza a napětí se pak stávají něčím samoúčelným, hodnota filmu upadá. Účinnou zbraní proti povrchním filmům je soustavná výchova, která by v divákovi od útlého dětství pěstovala vytříbený vkus, vyhraněný nábožensko-mravní profil, jaký odolává i nejhlučnější a nejrafinovanější reklamě (106).

D. T e l e v i z e
Televize spolu s rozhlasem přenáší informaci okamžitě. Spolu s filmem přenáší informaci v kombinaci vizuální a akustické formy. Na rozdíl od filmu a rozhlasu rozšiřuje televize přenos sdělení:
1) ve smyslu názornosti přenosu informace a rozšíření sociálního dopadu,
2) ve smyslu přenosu informace o událostech, prostorově vzdálených (zahraničí, vesmír, atd.),
3) ve smyslu přenosu informace o událostech časově vzdálených (záznam prošlých událostí),
4) ve smyslu událostí v mikrokosmu (např. chování bakterií) a makrokosmu (např. sledování Země z vesmíru),
5) ve smyslu událostí, které většinou překračují možnosti přímého sledování člověkem - např. zpomalením nebo zrychlením pohybu, současným přenosem téže skutečnosti z více hledisek (107).
Televize informuje o světě, který člověka obklopuje, vizuální formou a má vlastnost syntetičnosti, tzn. že může využívat obraz, živé slovo a zvuk. Podobně jako rozhlasu je také televizi vlastní operativnost a synchroničnost přenosu informací. Vizuální zobrazování skutečnosti a zapojování zrakového a sluchového orgánu percepce současně a vyšší stupeň perzonifikovanosti kontaktů s divákem umožňují televizi vytvářet největší (ve srovnání s tiskem a rozhlasem) působení na příjemce a vzbuzovat u něho efekt spoluúčasti. Hlavním rysem televize je živé vysílání události, resp. "přímý" přenos. V praxi se ovšem v televizi provádějí přenosy divadelních her, oper, promítají se filmy, určené do kina, ba uvádějí se také inscenace divadelních dramat přímo v televizním studiu (108). To však netvoří její specifikum jako HSP. Nicméně televize je tak univerzální sdělovací prostředek, že dovede do sebe zahrnout všechny již existující publicistické obory. Důležité však je, aby si autoři každého z těchto pořadů uvědomovali informativní ráz televize. Je to nezbytná přítomnost a aktivní účast specifických vlastností, intimního pohledu na život a simultánnosti, jež má pouze televize (109).
Film pozbývá v televizi řadu svých kvalit už samotným způsobem reprodukce; docela jiná je divákova situace nejen proto, že na obrazovce sleduje filmové dílo většinou individuálně v domácím prostředí, ale navíc mu chybí i žádoucí prostorový odstup, s jakým bylo počítáno při natáčení filmu. V televizi sledujeme film nejen v jiné velikosti, ale také se sníženou kvalitou reprodukce a pod jiným zorným úhlem. Všechny tyto a další skutečnosti ukazují, že způsob publikace díla a tím také způsob jeho sledování je různý; že televizní přijímač v domácnosti je docela jiný činitel než filmové plátno a hlediště kina. Kinematografický prostor působí jinak na diváka, je-li uváděn v televizi, a jinak v kině: mění svou působivost (110).
Rozdílný je především způsob užití světla ve filmu a v televizi; jinou kvalitu zde má světlo a stín, jas a tma, jiné jsou barevné kontrasty a stíny (111). Ve filmu se pro členění užívá interpunkčních znamení (zatemnění, roztemnění, prolnutí, stírání). Zatemnění-roztemnění je ve filmu běžný způsob členění. Tma, která na chvíli vznikne na plátně (vlastně hluboký stín) je část vizuálního snímku; neznamená přerušení obrazu, nýbrž pokračující akci, která si nečiní nárok na to, aby byla viděna a zrakem diferencována. Nejhlubší stín v interpunkci zatemnění-roztemnění nepřerušuje sepjetí diváka s plátnem. Prostě jen poskytuje jeho zraku uvolnění. V televizi tomu tak není. Tam nedochází ke skutečnému zatemnění, nýbrž jen k zšednutí (vlastně vyloučení stínů, k zesvětlení), které stá- le zůstává vnímatelným a dráždivým podnětem pro zrak (112).
Rozdíl mezi filmem a televizí není zdaleka tak pronikavý jako mezi filmem a divadlem, pokud máme na mysli především útvary dramatické, které lze srovnávat. Ale rozdíl mezi divadlem a televizí je mnohem menší než mezi divadlem a filmem. Divák v divadelním hledišti je přímo účasten tvorbě díla, které na jevišti před jeho zrakem vzniká vždy znovu každým představením; tento proces do jisté míry platí také pro televizi, zejména při živém vysílání. Televize je tedy v části své programové tvorby blízká nejen filmu, ale často stejně, ba někdy je ještě bližší divadlu (113). Divadelně vystupující herci nemohou vytvářet své postavy v souhrnu v televizi tak, jako na divadle. Jsou pro to následující důvody:
1) Při televizní hře nevstupují autoři ani herci do přímého styku s diváky. Herci tedy ztrácejí jeden z podnětů k dotváření svých postav, připravených na zkouškách.
2) Obecenstvo, které televizní režisér a herci předpokládají, není kolektivem. Divadelní tvůrce a herci však vytvářejí své postavy vzhledem ke kolektivu, který reaguje jako celek: dílčí postřehy a reakce jednotlivců se navzájem ovlivňují, takže celý kolektiv diváků vnímá souhrn všeho, co se děje na jevišti jiným způsobem, než jak by to vnímali jednotlivci. Divadelně vytvořená hra, vnímaná pouze několika jedinci, pozbývá hutnost a úplnost.
3) Mezi hercem a jeho scénickým prostředím a divákem není v televizi zvláštní "prostorový filtr", který v divadle zadržuje některé nepřesnosti hry a nechává procházet jen hlavní linie, zvuky, slova, barvy, a působí na ně. Mezi televizním divákem a hercem je optika kamer, která naopak ovzduší "vyčisťuje". Potom vše, co se děje na scéně, přichází k divákovým smyslům v dané podobě a v plné síle.
4) Divadelní herec potřebuje k vytvoření plné postavy jistou toleranci ve vyjadřování, značnou míru elastičnosti, zatímco televizní proces tuto toleranci silně omezuje. Herec je "spoutáván" osvětlením, postoji a pohyby kamer, pro něž režisér předem určil přesná stanoviště, výřezy, přechody, jízdy, atd. (114).
Toto je závažné také pro televizní přenos slavení mše svaté, která způsobem komunikace mezi knězem a ostatním Božím lidem připomíná spíše vztahy mezi jevištěm a hledištěm v divadle než mezi divákem v rodinném prostředí a televizní obrazovkou. Jedině znalost těchto charakteristik divadla a televize může pomoci účinné spolupráci mezi duchovním pastýřem a televizním rešisérem. Je totiž třeba, aby duchovní pastýř měl ještě před přenosem mše televizí účast na režisérově stanovení postupu, znal jím navrhovaná místa stanoviště kamer, jejich pohyby a jiné televizní procedury a měl do toho odborně co říci, aby se totiž při televizním přenosu mše sv. respektoval také moment duchovně pastorační. Jinak by televizní přenos mše sv. působil toporně a neskutečně, a místo aby přitáhl k televizi kromě věřících i nevěřící, odradil by od sledování i řadu věřících.
Pokud televize uvádí umělecké drama, vyžaduje nového herce, neobyčejně zkušeného a osobitě vyhraněného, který má vnitřní volnou samozřejmost k bezprostřednímu projevu a spontánnosti, ale také profesionální pohotovost plynule přecházet do nejrůznějších poloh životního projevu, a to v řádu hry a situace. Potřebuje herce, který dovede do krajnosti zvýraznit a přitom co nejjemněji prokreslit postavu ze svého vlastního tvůrčího fondu právě v okamžiku jejího vznikání; a to právě proto, aby především její charakter a charakter souhry - předem na zkouškách určené - co nejmohutněji vyzněl (115).
Jádrem televizního díla je totiž člověk spojený s nejtěsnějším okolím. Televize pravdivě informuje o jeho nejniternějších hnutích. Na televizního diváka neplatí obrazy útoků tisícových armád, jaké uchvacují diváka v kině. Lidské vášně, strhující žal nebo úchvatné štěstí jsou ovšem stejně předmětem zobrazení televizního jako filmového nebo divadelního. Avšak televizní divák je nejsilněji pohnut tehdy, jsou-li v drobné vrásce, v pohybu rtů, v zadrhnutí hlasu, prostě v nejjemnějších odstínech projevu lidského života. Televize dovede soustředit hluboké a bohaté společenské děje do jednoho či dvou lidí jako do ohniska čočky (116). To je závažný postřeh pro uzpůsobení šíření radostné novozákonní Informace v televizi. Z hlediska televizního šíření radostné NZ Informace nestačí ukázat podobu Spasitele - nutno ukázat také sbor apoštolů, zvláště sv. Petra, a jejich vztahy. Při televizním přenosu mše sv. je zcela nedostatečné předvádět celebrujícího kněze - je nutno zároveň odhalit divákovi také jeho nejbližší, chrámové "klima" s jeho zvláštními vztahy, s obrazy světců a patrony kostela, s jejich osudy apod. V případě promluvy kněze v televizi musí být obsah promluvy přiblížen nejen sluchu příjemce, ale také jeho zraku - jinak patří spíše do rozhlasu a v televizi nemá patříčný účin (117). Takto je třeba řídit televizní přenos posvátných úkonů, zvláště eucharistické oběti taktně a důstojně pod vedením biskupem pověřeného odborníka nejen v liturgii, ale také ve specifické charakteristice televizního přenosu (118).
Neustálou snahou televizních autorů je správně a zřetelně určit klíčový celek každého úseku jevu a usilovně dodržovat soustavu, jež k němu náleží. V nezastavitelném běhu událostí, které se před autory rozvíjejí, je to ovšem úkol nesnadný (119). Vliv televize je největší tehdy, když se tytéž hodnoty nebo názory opakují v řadě po sobě jdoucích pořadů; dále jsou-li hodnoty a názory prezentovány dramatickou formou, která vyvolává silné dojmy; pokud jsou hodnoty a názory přímo vázány na zvláštní starosti, obavy, zájmy a potřeby diváka; pokud se divák snaží přimknout k výrazovému prostředku, aniž by kritizoval sledované; když společnost a její zařízení dosud nevštípily divákovi soustavu hodnot, jež by mohla dále ovlivňovat jeho úsudek o televizním představení, tedy zejména jsou-li diváci děti (120).
Jedním z hlavních typů televizního programu je seriál. Jeho autoři vycházejí z poznatku, že televizní divák si rád oblíbí některé typy a postavy a že se s nimi rád v různých situacích a obměnách setkává (121). Tvořit televizní seriál není pole působnosti pro bohémy, kteří čerpají svou vlastní inspiraci z poryvů vlastního nitra. Seriál má robustnější povahu a musí zaujmout široké obecenstvo. Autor musí umět rozvrhnout nejen síly, ale také nápady. Musí umět kalkulovat s motivy a situacemi. Pokud jde o nápady pro seriálové ztvárnění, autor je nemůže čerpat jen z vlastní obrazotvornosti, ale především se musí obracet na diváky, aby mu zasílali jejich vlastní zážitky a příhody na určené téma z rodinného prostředí, z náboženského života atd. Autor z nich vybere nejoriginálnější nápady, ty jsou pak zdramatizovány a zahrány herci v televizi. Po hře může následovat beseda autorů s herci a s autory námětů. Možno střídat také herecké soubory různých měst, což posiluje soutěživost souborů o nejlepší herecký výkon, a seriál tím nabývá společensky šíře angažovaného měřítka. Jiný potřebný seriál by měl obsáhnout zasažení několika rodin (české, slovenské, dělnické, rolnické, úřednické, věřící, atp.) ve více generacích a současně také duchovenstva čtyřicetiletou poválečnou totalizací.
Když se seriál podaří a seriálová hra utěšeně probíhá mezi autory a obecenstvem, jsou tvůrci odměněni především rozsáhlým zájmem publika, které během vysílání seriálu vytváří zvláštní zaujaté společenství, jež se baví o osudech hrdinů, vymýšlí anekdoty, odhaduje, jak příběh dopadne, atd. Vysílaný televizní seriál nejenže usměrňuje pozornost milionů diváků k nějakému tématu, ale vede je také k úvahám a diskusím o problémech, které se týkají jejich vlastního života, jejich práce, rodiny, náboženství, farnosti, ale i osudů jejich národa. Divácký zájem o ten který seriál v průběhu vysílání jednotlivých dílů buď klesá nebo stoupá, přičemž není rozhodující přijetí úvodního dílu. Diváci zaujímají k seriálu rozhodující postoj až po shlédnutí 3.-4. dílu. Jsou i případy, kdy po rozpačitém přijetí úvodních částí se vysílaný seriál nakonec stal velmi úspěšným.
Bylo by jistě žádoucí, aby se na televizní obrazovce objevily příběhy ze života národních světců sv. Cyrila a Metoděje, sv. Vojtěcha a světic sv. Anežky a sv.Zdislavy aj. Jenže televizní ztvárnění takových námětů vyžaduje zvláštní přístup, jaký nemá obdobu ani v životopisech svatých ani v jejich divadelních dramatizacích. Specifikum televizní hry spočívá v tom, že má rozměr mikroskopického snímku. Není to však miniatura. Zobrazuje rozlehlost lidského vesmíru v nepatrných částicích lidského života (122). Kromě toho, pouhá technická profesionálnost provedení je omezená.
Jak film, tak televize působí současně na mnoho lidí. Film působí tak, že přibližně v téže době působí na mnoho skupin lidí, shromážděných v kinech celých států, světadílů, ba celého kulturního lidstva. Jeho vliv postupuje z větších celků do menších a menších částic - až k jednotlivcům. Televize působí tak, že ovládá nejprve jednotlivce a malé skupiny (rodiny) a od nich její vliv postupně zasahuje širší společenské vrstvy. Z tohoto faktu vyplývá pro televizi specifické poslání: vštípit obecenstvu takovou informaci, aby lidé své zážitky pohotově a intenzívně šířili dál - k sousedům, známým, spolupracovníkům v zaměstnání, spolužákům ve škole, aj. Nejde přitom jen o to, aby své zážitky vyprávěli těm, kdo je nezakusili, ale především o tom, aby byli vedeni podílet se o své názory a zážitky, které v nich televizní dílo vzbudilo, s jinými lidmi, ať už ti se s dílem seznámili či nikoli (123).
Pokud jde o televizní šíření radostné novozákonní Informace, je nesporné, že přes všechny domněnky o významu náboženského poučení o Kristu a mravoučných promluv duchovenstva je pro šíření radostné novozákonní Informace v národě patrně nejvíce přínosné každodenní řízení "Večerníčku" pro děti. Jde o seriál, který by měl být pokaždé završen prostou, nevtíravou, spontánní modlitbou k Pánu všeho tvorstva. Hlavní postavy našich dosavadních seriálů - pes Fík a Hurvínek - kladou množství úmorných a vysilujících otázek. Porážejí dospělé svou zdánlivou prostoduchostí, bezprostředností, snahou vykonat až do absurdních důsledků příkazy některých pedantsky vystupujících dospělých, z čehož vycházejí dost komické situace. Tvůrci vkládají do každého televizního příběhu určité poselství. Vedou názorně děti k rozlišování dobra a zla, ovlivňují jejich sociální cítění, vedou je pomáhat slabším, k citlivému vztahu k lidem, zvířatům i přírodě. Děti mezi 5.-7. rokem dokáží většinou věrně reprodukovat shlédnutý děj; ranně školní děti dobře rozlišují i naznačená jednoduchá morální poučení. Ač televize poskytuje dítěti řadu příznivých zážitků, rozhodně nemůže nahradit živý kontakt s rodiči, se sourozenci, s farním společenstvím. Jak v rodině, tak ve farním společenství by se měli rodiče, sourozenci i ti, kdo ve farnosti vedou ministranty, živě zajímat o účinek dětských televizních seriálů u dětí, společně ho s nimi prožívat, umět se spolu zasmát, korigovat některá východiska jistých seriálů a umět zejména večerní seriály nenuceně doplnit modlitbou k Bohu.
Televize se stala součástí rodiny. Poskytla lidem denní spojení s domovem i se světem. Takové propojení však umožňoval už dříve i rozhlas. Avšak televize dala možnost vidět události (124). Divák je snadno ovlivnitelný těmi zprávami, které vzbuzují pocit strachu a ohrožení. Proto vyhledává a očekává taková sdělení, která by odstranila tento strach a nejistotu a rozptýlila napětí. Proto snadno přijímá např. komentář. Ještě přijatelnější je mu rozhovor o problematice, který vedou nejrůznější odborníci, jež se shromáždí kolem "kulatého stolu" v televizi. Duchovní by přitom neměl chybět. Divák totiž v subjektivní duchovní podstatě čeká na příjem radostné novozákonní Informace, která se mu prezentuje v těch životních situacích, jaké jsou pro něho aktuální.
Případným nedostatkem televize je značná standardizace vkusu diváků (125), jakož i to, že svádí k nečinnému přijímání sdělované informace (126). Na druhé straně však okolnost, že televize poskytuje divákům dost nečinného potěšení, je výhodou televize, neboť ji to činí přitažlivější (127) a umožňuje jí to názorně poskytnout soustředěným divákům prvky poučení, třebaže o ně mnohdy ani soustavně neusilují (128).
Vztah k televizi jako zdroji informace i zábavy závisí do značné míry na úrovni vzdělání, na věku, pohlaví a jiných charakteristikách. Na výběrovou schopnost ve vztahu k televizi má hlavní vliv vzdělání: na televizi se přitom orientují spíše lidé s nižší úrovní vzdělání. Dalším závažným faktorem je věk: televize je značně oblíbena u mládeže. Třetím činitelem, který výrazně ovlivňuje oblibu televizních relací, je pohlaví: muži se zaměřují na televizi více nežli ženy (129). Výzkumy ukazují, že průměrný občan v Anglii sleduje televizi 2 hodiny denně, Američan 2,5 hodiny, Francouz 2,25, Čech 1,20 hodiny denně (130). V Československu sleduje televizi denně asi 70 % obyvatel, 3-4 x týdně
17,2 %, 1-2 x týdně 7,6 %. Špička televizního vysílání je v době od 18,00 do 20,00 hod. (131).

5. Cíl fungování struktury HSP - evangelium
Kristus zahájil pohyb radostné novozákonní Informace lidskou společností tím, že hlásal Slovo, ve kterém odhalil Boží tajemství, jeho záměry a přísliby. Tak vnitřně navěky integroval strukturu lidské přirozenosti a duchovně harmonizoval funkce dané struktury. Kristus provází hlásání Božího Slova různými znameními. Mezi nimi vyniká to, že chudí a nepatrní si osvojují jeho Informaci, spojují se v Jeho jménu ve velké společenství těch, kdo v něho uvěřili. Radostná Informace o Boží vládě, prostupující celou lidskou společnost a všechno tvorstvo, je zaměřena ke všem lidem všech dob. Ti, kteří ji přijali a cílevědomě se podílejí na integraci struktury své přirozenosti individuální i společenské (tedy se působením dané Informace také spojují ve společenství spásy), mají též posilovat proud této radostné Informace.
Církev dle pokynu svého božského zakladatele krystalizuje a roste právě v této cirkulaci radostné Informace světem. Existuje tu proto, aby obnovovala a zintenzivňovala proud této Informace; aby fungovala jako "kanál", jímž proudí dar milosti; aby věčně obnovovala porušené spojení lidské skupiny s Bohem; aby neustále prodlužovala a zvěčňovala Kristovu oběť v aktu památky Jeho smrti a slavného Zmrtvýchvstání.
Církev sv. je určena pokračovat ve svém poslání šířit a prohlubovat proud radostné Informace. Proto vnitřní život vykoupeného Božího lidu nabývá svého plného významu jedině tehdy, stává-li se také svědectvím, budí-li obdiv, vede-li druhé k přijetí Informace, stává-li se "kanálem", v němž proudí radostná Informace a je přiváděna do všech oblastí lidské společnosti. Tak se cirkulace radostné Informace rozšiřuje na celý Boží lid a dílo každého jeho příslušníka je důležité pro celou svatou Církev. Církev sv. obnovuje a zdokonaluje tuto cirkulaci předně tím, že ji prohlubuje, resp. zintenzívňuje proud radostné Informace tak, aby účinné a pronikavé proudění Informace lidskou společností bylo věrohodné. Dále zdokonaluje tuto cirkulaci tím, že ji rozšiřuje. Nejde ovšem jen o kvantitativní rozšíření proudu Informace, resp. o rozšiřování "kanálu" tohoto tajemného toku mezi stále větší počet lidí, nýbrž také o to, aby působení dané Informace mělo efekt ve správném formování stupnice hodnot, podle kterých lidé posuzují a z níž čerpají motivy svého jednání a životní vzory (132).
Radostná Informace směřující ke všem lidem není spojena s nějakou zvláštní kulturou, nýbrž je schopna duchovně zušlechtit čili kultivovat, resp. přehodnotit kteroukoli kulturu a osvítit ji světlem Božího Zjevení, očistit a obnovit v Kristu mravy lidí (133). Proto Církev sv. neustále všemi dostupnými "kanály" přivádí proud radostné Informace do všech prostředí lidstva, aby tak mohla přivést k obrácení svědomí lidí a proniknout Duchem této Informace jejich výtvory a iniciativy, celý jejich život a také celý sociální rámec, do kterého jsou zasazeni. Tak Církev sv. vždy pokrokově působí v duchu integrace sociální a kulturní reality, ale tím vlastně plní svou vlastní funkci prostředku všeobecné a úplné cirkulaci radostné novozákonní Informace. I ty sebelepší sociální struktury a nejlépe lidsky vybudované kulturní systémy ryze na základě přirozenosti člověka posléze podléhají totalizačním křečím a stávají se nehumánními, jestliže nedojde k osvícenému obrácení myšlení, cítění a toužení těch, kdo v daných strukturách žijí, nebo kdo v nich vládnou (134).
Církev sv. se v tomto svém působení nemůže omezovat na tradiční "kanály" cirkulace radostné Informace (škola, rodina, atd.), neboť její působení je obecenstvem očekáváno také při jeho sledování společenských sdělovacích prostředků. Proto Církev sv. disponuje také společenskými sdělovacími prostředky (135).
Řádné užívání HSP musí mít na zřeteli především přenášený obsah, ale také cíl HSP a ostatní okolnosti, které mohou změnit nebo dokonce zcela obrátit nábožensko-mravní hodnotu obsahu. Především je třeba, aby všichni, kterých se to týká, si udělali ve svědomí jasno o řádném používání HSP, zejména pokud jde o některé aktuální otázky:

1) První otázka se týká informace, tj. získávání a šíření zpráv. Sdělování má mít pravdivý obsah a musí být úplné.
2) Všichni musejí uznávat prvenství objektivního mravního řádu, protože jedině ten obsahuje člověka v celé jeho přirozenosti.
3) Snahy o líčení a popis mravního zla musí být důsledně podřízeny mravnímu řádu (136).
Církev sv. podporuje hodnotná díla šířená pomocí HSP (137), a to jak pochvalnou kritikou, tak i uplatňováním metod a postupů "public relations". Praxe "public relations" se liší od jiných druhů propagace:
1) širším záběrem působnosti používaných metod a postupů, které zahrnují kromě slovního a názorného přístupu také jisté formy jednání s lidmi a organizacemi, pořádání různých akcí, atd.,
2) důrazem na pravdivost a racionálnost argumentace; snahou vyhýbat se všemu, co při propagaci odpuzuje, jako je strojenost, vyumělkovanost, nadsázka, přehánění, play-back, atd.
3) odstraněním nebo omezením netolerantního, pansky povýšeného či předpojatého tónu. Vyloučení karatelského či mentorského přístupu k negativním jevům a procesům ve společnosti. Důrazem na potřebu vzájemného porozumění, solidaritu mezi lidmi a organizaci soudobé společnosti.
Výchozím momentem použití systému postupů a metod "public relations" je zjevně nezaujaté obracení se na veřejnost, tzn. nezačínat nábožensko- formativní proces v HSP tradičními prostředky - kázáním, katechetikou či jiným otevřeným prosazováním pravd křesťanské nauky. Veřejnost je třeba podnítit ke spontánní účasti a pak pomocí vhodných seriálů navyknout na tuto účast. Spontánní účast veřejnosti lze podnítit např. pomocí veřejných kvízů a soutěží, týkajících se znalostí o národních světcích a světicích, o známých poutních místech, aj. (138).
Církevní školství na středních a vyšších stupních, jakož i postgraduálním studiem by tedy mělo soustavně připravovat kněze i jáhny nejen duchovně, ale také po stránce odborné znalosti jednotlivých druhů HSP a jejich možností a mezí, aby mohli účinně působit pastoračně v HSP.
Blokování cirkulace radostné novozákonní Informace
Během svého putování dějinami se Boží lid často setkával s překážkami brzdícími či omezujícími proudění radostné Informace. Tak se na jedné straně projevovala u některých věřících snaha redukovat pod různými záminkami oblast působení dané Informace. Na druhé straně býval také proud Informace případně omezován některými představiteli veřejné moci. Vcelku tvoří základ odporu, šumu či rušení cirkulace radostné NZ Informace v lidské skupině jednak ateisté, jednak matrikoví věřící. U prvních je patrný tvrdošíjný odpor k vyšší autoritě a ne- ochota přijmout nový řád a nový smysl lidstva, což ovšem nepochopí, kdo nevychází z Boha jako absolut- ní bytosti. Druhý odpor vyvěrá z netečnosti a po- hodlnosti, z negativního poměru člověka, který se už cítí ve víře "zabydlen", sebevědomě zdůrazňuje vlastní poznatky a zážitky, jimiž marně zdůvodňuje, proč v něm dochází k oslabení intenzity působení radostné Informace. Církev sv. je proto povolána neustále hledat a nacházet účinnější a přiměřenější komunikační "kanály", jimiž by zajistila příliv Informace, protože její Božský Zakladatel chce, aby se všichni lidé zachránili a došlo k poznání pravdy (1 Tim 2,4).

Složky cirkulace
1) Cirkulace radostné novozákonní Informace je vyloučená bez působení Ducha svatého. Životodárná účast Ducha sv. je nutnou podmínkou proudění radostné Informace od Krista k lidské skupině (139). Různé "kanály" a prostředky jsou nepochybně účelné, ale ani ty nejdokonalejší z nich nemohou nahradit působení Ducha svatého. Bez účasti Ducha sv. nezapůsobí na lidského ducha ani nejpřesvědčivější dialektika. Bez něho se ukazují bezcenná i ta nejpropracovanější sociologická schémata. Duch svatý je tedy při cirkulaci radostné Informace v lidské skupině hlavním činitelem.
Intenzita proudu dané Informace klesá, pokud jsou někteří příslušníci Božího lidu, ba i celé skupiny mezi sebou duchovně a názorově rozděleni. Je-li Informace, kterou šíříme, někdy narušena věroučnými spory, různými falešnými výklady, a pokud se křesťané navzájem odsuzují pro nějaké názory, je přirozené, že jsou tím smutně dotčeni, dezinformováni, mateni a pohoršováni ti, kterým se mělo dostat radostné Informace. I když se k nim daná Informace dostává, přichází k nim neúplná, ochuzená o radost z jejího přijetí, vnitřní účinek je oslabený, zvnitřnění skoro vyloučené. Podmínkou intenzívní a efektivní cirkulace dané Informace v lidské skupině je jednota celého Božího lidu.
2) Druhou složku cirkulace radostné Informace představují sami konkrétní účastníci života Božího lidu, kteří prakticky rozšiřují a prohlubují proud radostné Informace ve světě, a tak plní funkci uloženou Církvi jejím božským zakladatelem. Tato okolnost má dvojí stránku:
a) Cirkulace radostné Informace ve světě není pro člověka pouze osobní, izolovanou činností, nýbrž se pokaždé jedná o aktivitu celé struktury. Pokud i ten nejzapomenutější nositel radostné Informace takto působí - třeba i na nejodlehlejším místě - také tehdy je jeho činnost spjata s funkcí celé struktury Božího lidu, a to jak neviditelnými vazbami, které pramení v Boží milosti, tak institucionálně.
b) Vzhledem k tomu, že všichni účastníci života Božího lidu šíří proud radostné Informace ve jménu Církve svaté jako celku, proto konkrétní jednotlivec, podílející se na dané cirkulaci, není absolutním pánem této své činnosti, nemůže danou aktivitu naplňovat podle svých osobních měřítek, nýbrž ve společenství s celým Božím lidem. Pro Církev sv. putující je totiž příznačná právě mobilita v duchu radostné Informace, aby byla "trestí" a "solí země" (Mk 9,49). Proto si uvědomuje odpovědnost za proud radostné Informace jak v celém lidstvu, tak v každé jeho jednotlivé části.

6. Měření efektivnosti fungování HSP
Měření efektivnosti funkce HSP je obtížné, protože komunikační prostředky jsou početné a velmi rozdílné, a mohou se projevovat v různých rovinách interakce média a obecenstva, s různou intenzitou a různým způsobem, a mohou se objevit či neočekávaně vyplynout ze souhry různých momentů komunikačního procesu (140).
Společensko-komunikační proces dochází optimálního efektu cestou diferencovaného působení na různé sociální skupiny a vrstvy a kulturní okruhy společnosti. Struktura příjemců představuje určitý základ diferencovaného působení HSP. Mezi HSP a příjemcem je nutno navodit vzájemnou potřebu komunikovat, snahu sbližovat stanoviska a názory. Je třeba respektovat individuální hodnoty a kvality jedince jako příslušníka určité sociální kategorie či kulturního okruhu, aniž by byl opomenut efekt působení HSP ve společnosti jako celku (141). Diferenciace se řídí především specifikou a vymezením dílčí funkce příslušného sdělovacího prostředku, dále:
a) povahou sdělovaných hodnot a obsahů,
b) věcným rozvržením sdělované "látky",
c) výchozím a následným výchovným zaměřením,
d) strukturou a úrovní příjemců,
e) povahou sdělovacího prostředku,
f) společenským prostředím - povahou komunikačního pole.
Účinná diferencovanost předpokládá:
- znalost "terénu", ve kterém působíme,
- vhodný výběr námětu,
- výrazné a podnětné pojetí "látky" - obsahu,
- pádný způsob argumentace,
- přesvědčivost a pravdivost sdělovaných názorů,
- vhodnou formu podání s ohledem na strukturu, postoje, názory, cítění, myšlení a tužby daného okruhu příjemců,
Fungování HSP nedosáhne očekávaný efekt, jestliže sdělované obsahy nebudou navazovat na psychologickou orientaci veřejnosti (142). Výzkumy ukazují, že působení HSP nevyvolává jednoznačně silné odezvy. Za stejných podmínek se dokonce projevil bezprostřední osobní vliv jiného jedince na příjemce jako silnější, než byl vliv HSP. Tedy za určité konfliktní situace (v případě, že sdělení HSP odporuje názorům, které vyslovuje blízký partner příjemce sdělení v přímém rozhovoru s ním) má přímé působení na příjemce větší naději na úspěch, než působení sdělovacího prostředku (143).
Případy, kdy úsilí komunikátora ovlivnit názory a postoje příjemců mají zcela opačný účinek, bývají označovány jako "bumerangový efekt". Příčiny, které vedou k "bumerangovému efektu":
a) komunikátor se mýlí v hodnocení publika - příjemců - a z hlediska tohoto falešného názoru připravuje sdělení;
b) komunikátor je v situaci, kdy publikum je tak nestejnorodé, že se nemůže úspěšně obracet na všechny jeho vrstvy;
c) různé části sdělení se zdají být při povrchním způsobu přijetí rozporné;
d) příklady, které komunikátor uvádí ke zdůvodnění svých tvrzení, jsou v rozporu se zkušenostmi příjemce (144).
Z tohoto důvodu nutno zkoumat působení HSP z hlediska sdělovaných hodnot a obsahů (content- analysis) i z hlediska jejich přijetí publikem (response-analysis). Každou propagandistickou akci je nutno (dříve než jí budou vystaveny široké vrstvy uživatelů HSP) zhodnotit pomocí jisté procedury. Tato procedura musí stanovit frekvenci a charakter použití propagandistických "klíčových symbolů", stanovit postup dané propagandistické kampaně nebo propagandy jako celku.
Hlavní částí analýzy je určit také klíčové momenty v sdělované "látce", o kterých lze důvodně předpokládat, že vyvolávají žádoucí odezvu veřejného mínění.
Druhá část procedury je praktická prověrka a potenciální odezvy veřejného mínění na příjem dané "látky".
Při "tradičním" přístupu se po řadu let zkoumala účinnost HSP v závislosti na celkovém počtu izolovaných charakteistik publika, v závislosti na specifičnostech šíření zpráv na veřejnosti a v závislosti na nejrůznějších způsobech a metodách přenosu sdělení a různých stránkách fungování sdělovacího prostředku. Při zkoumání vlivu komunikátora podle "tradičního" přístupu si badatel vytyčoval takového otázky: Co může svědčit o výsledcích působení HSP? Jak vzniká komunikační efekt a co jej vyvolává? Jak je možno zjistit komunikační efekt? Jaké stránky lidské osobnosti efekt zasahuje? Jaký vliv má pohlaví, věk, vzdělání? Jaký vliv mají životní zkušenosti lidí na docílení nějakého efektu? atd. Sociologové při řešení daných otázek zkoumali a srovnávali varianty postojů a chování diváků, posluchačů a čtenářů s rozdílnými sociálními a demografickými znaky, dotazovali se jich, co se jim líbilo a co ne v komunikátorových sděleních, měřili "reakce" vznikající v důsledku kontaktů s komunikátorem. Tak získávali poznatky o dílčích případech působení konkrétních relací nebo typů sdělení na přísně vymezené okruhy příjemců a za přesně stanovených podmínek (145).
Podle "tradičního" přístupu musel komunikátor před sestavením sdělení a jeho vysíláním vzít v úvahu psychologii osobnosti a některé varianty jejích reakcí k vysílanému obsahu. Zatímco při "tradiční" koncepci ztráceli sociologové mnoho času a sil na zjišťování příčiny a s ní spojeného efektu, podle "nové", funkčně strukturální koncepce zahajuje sociolog své úvahy zřejmými a snadno registrovatelnými změnami v názorech a postojích příjemců a hodnotí přitom úlohu několika činitelů nebo důsledků v projevovaném působení. V tomto pojetí se společenská komunikace chápe jako nutná a významná příčina působení na veřejnost (146).
Význam "tradičního" přístupu spočívá v tom, že badatelé nezkoumali publikum jako abstraktní masu diváků, posluchačů a čtenářů, ale především jako konkrétní osobnosti, příslušníky společnosti, mající nějaké sociální zařazení, psychologické charakteristiky, různou motivaci postojů a chování, atd. "Nový" přístup k efektivnosti působení HSP vznikl na podkladě tradičních výzkumů, tzn. teprve po nahromadění četných a různorodých charakteristik procesu společenské komunikace bylo možno vyčlenit ty proměnné vykazující samostatný vliv na výsledky komunikace od těch proměnných, které vykazují vliv pouze ve spojení s jinými a v závislosti na nich. Slabinou "nového", funkcionálního přístupu je to, že v jeho rámci se nesleduje ani tak efektivnost určitého sdělovacího prostředku, jako televize apod., nýbrž spíše celého systému HSP. Podle "nového" přístupu k efektivnosti HSP se zkoumají výsledky komunikace po určitých časových odstupech nebo po uplynutí značného časového období od doby působení. Tak se sledují celkové tendence působení HSP, kumulativní faktor jejich působení na názory, postoje a chování individua. Předností "nové" koncepce je kontrola působení HSP. Zkoumání dlouhodobého efektu umožňuje plánovitě působit na formování a správné utváření osobnosti naší společnosti. Podle "nové" koncepce musí být "chaotická masa" proměnných ovlivňujících efekt jasně utříděna (147). Podle Klappera plní HSP funkci posílení, zpevnění (reinforcing) stavů subjektu nezávisle na tom, jakých stránek se efekt týká, např. příjemcových nálad, motivů jednání nebo celého životního postoje, a jaký je charakter efektu: efekt spíše sociálního dosahu nebo efekt, týkající se spíše jen individua (148). Všeobecně je možno rozlišit šest stupňů efektu informace, přiváděné pomocí HSP:
1) Obeznámení jako nejnižší stupeň účinku sdělované informace, kdy si příjemce ani nepamatuje jednotlivé její momenty a není schopen ji opakovat, není-li mu připomenuta.
2) Reprodukce: Jde o takový stupeň efektu sdělené informace, kdy příjemce dokáže samostatně reprodukovat obsah sdělení. Nedokáže však objasnit reprodukovaný obsah sdělení, dostane-li doplňující otázku; nechápe praktický dosah sdělení.
3) Porozumění: Na této úrovni osvojení informace ji dokáže příjemce zpaměti reprodukovat i objasnit souvislosti, ze kterých vyplývá.
4) Způsobilost: Na tomto stupni má osvojená informace obecnější ráz: stírá se její závislost na původním zdroji. Příjemce může na základě své informovanosti jednat v různých životních situacích, interpretovat si její pomocí rozličné aktuální události, fakta a jevy. Avšak při hodnocení některých neobvyklých událostí a situací ustupuje informovanost do pozadí a člověk projevuje sklon hodnotit dané události a fakta bez ohledu na danou informaci.
5) Vztah: Osvojená informace se stává také vztahem osobnosti k reálným událostem a faktům, který provází též jistá emocionální odezva.
6) Přání: Jakmile člověk hodnotí sociálně-kulturní dění pod vlivem informace osvojené v nejvyšším stupni, vzniká u něho touha, přání, chtění přistupovat takto ke všem životním událostem; tzn. že se informace mění ve vnitřní přání osobnosti, resp. informace je tak zvnitřněna, že účinně zasahuje až do pudové stránky lidské osobnosti.
Od případně odstupňovaného efektu přirozené Informace, přiváděné k člověku pomocí HSP, se podstatně liší efekt radostné novozákonní Informace, jejíž původ je nadpřirozený. Zárodek tohoto efektu se tvoří ve křtu svatém a jeho plné uplatnění se postupně aktualizuje pomocí svátostí. Efekt radostné novozákonní Informace je nadpřirozený nejen svým původem, ale také celým svým průběhem (nadpřirozené osvícení, vlití ctností).
Proces případného rozvoje víry ve víru přesvědčenou životní zkušeností souvisí s problematikou motivace. Správně zaměřený proces motivace má při osvojování, zakoušení a zvnitřňování Informace mimořádný význam (149).
Uživatelé HSP si osvojují informaci na základě nejrozmanitějších motivů. Lze rozlišit motivy dlouhodobé od krátkodobých. Dlouhodobé motivy vyjadřují cílevědomé úsilí o postupné osvojení si informace a soustavné odstraňování jednostranností a nedostatků ve vědomostech apod.; jde o motivy stabilnější, trvanlivější a dávající osvojování si informací jistou zaměřenost a smysl. Krátkodobé motivy mají doplňovat dlouhodobé motivy, např. snaha získat úctu a vážnost za dobře prožitý život atd.

Efektivnost fungování jednotlivých druhů HSP
a) Tisk
Činitelé efektivního fungování tisku:
1) Výběr a obraz současného světa: hlavní zásadou výběru musí být, aby souhrn každodenně uveřejňovaných zpráv odhaloval hlavní směry a tendence, na které má být zaměřena pozornost čtenářů. Jde o to vystihnout z přemíry faktů ta fakta, která nejvýrazněji odrážejí povahu a obraz událostí uplynulého dne.
2) Profesionální zručnost a dovednost: každý publicista pracující na poli zpravodajské informace potřebuje solidní "řemeslnou" zdatnost.
3) Rychlost předávání zprávy: publikace z druhé ruky naráží už předem na utvořený názor. Tentýž omezený účinek má také informace zdržená čekáním na vyjádření stanoviska a souhlasu "shora". Je třeba rychlosti k dosažení priority, a to nejen za vypjatých okolností, nýbrž v každodenní praxi.
4) Kontinuita: zpráva informuje o události a tím vlastně plní svůj účel. Je ovšem třeba připomenout, že zpráva nejen uspokojuje poptávku po informovanosti, ale současně probouzí poptávku po nových a dalších informacích. Poptávka po informaci vyvolaná zprávou by měla být uspokojena, aby byl zabezpečen plynulý tok zpravodajských informací. Příznivý efekt přináší cílevědomé řazení zpráv nebo seriály, které pak poskytují ucelený obraz.
5) Zpráva a prezentace: zprávy je třeba formulovat tak, aby byly zajímavé jak pro hlavní město, tak pro odlehlé oblasti. Tisková agentura musí vycházet z nanejvýš diferencovaných požadavků centrálního tisku, krajských orgánů, listů s dřívejší uzávěrkou, večerníků, jakož i požadavků rozhlasu a televize. Podobně diferencované jsou i nároky na zpravodajství obrazové. Pro tiskovou agenturu je vrcholně aktuální otázka všeobecné platnosti ve vztahu ke zvláštnostem, odlišnostem jednotlivých HSP. Není řešením nabízet jednu a tutéž informaci v rozdílných verzích (150).
b) Film
Informační fungování filmu je značné nejen pro jeho velkou rozšířenost ve společnosti (151), ale také pro jeho přitažlivost, neboť fascinuje obecenstvo neznámým obsahem, nevyžaduje zvláštního stupně inteligence, zaujmutí stanoviska, vytvoření názoru, znalosti řeči, atd. (152). Tato očividná nenáročnost a přitažlivost filmu umožňuje tomuto sdělovacímu prostředku specifický způsob fungování. Zaměstnáváním smyslů a pozornosti diváků v jedné rovině může diváky formovat v jiné rovině; např. během zaujetí diváků četbou titulků, jež tvoří "čtvrtou dimenzi" filmu, mohou být diváci ovlivňováni názornými obrazy (153), ale vždycky pouze na několik málo minut - a pak se informace musí objevit otevřeně, přístupná plnému vědomí diváků, jak to vyžaduje sama jejich důstojnost tvorů nadaných rozumem a svobodnou vůlí. Informační fungování tisku se nemusí projevit ani tak naráz a ve všech jednotlivostech, nýbrž v celku filmu, v němž jsou vštěpované hodnoty různě rozloženy (154).
Pokud jde o působení filmu na mládež, film vnáší do jednotvárného a šedého školského prostředí, snadno inklinujícího k omrzelé statičnosti a mechanické jednotvárnosti, dynamicky svěží prvek a vítaný dramatický vzruch (155). Rozsah poznatkového přínosu je velmi značný. Mění se ovšem podle věku a inteligence dětí. Děti 8-9 leté si osvojují asi polovinu toho, co se ukazovalo, děti 11-12 leté asi šedesát procent, mládež 15-16 letá asi 4/5. Závažné je, že děti pokládají to, co viděly v kině, za pravdivé. Z různých faktů si děti pamatují nejlépe fakta, týkající se obecné konverzace, sportu, zápasení, zločinu. Film působí tak účinně na emoce dítěte (např. strach, žal, lítost), že jeho impulsy jsou natolik podníceny a jeho fantazie natolik fixována, že dítě je na určitou dobu vyvedeno z normálního stavu a podléhá působnosti příslušných podnětů. Rovněž málo vyhraněné názory a málo zásadní postoje dítěte jsou vlivem filmu pronikavě zasaženy (156).
c) Rozhlas
Ačkoli jde o komunikaci dálkovou a sociálně rozsáhlou, přesto způsob příjmu je individuální a do jisté míry intimní. Proto rozhlasovému projevu odpovídá spíše tón rozhovoru než tón přednášení a četby (157
Rozhlas informuje o aktuálních jevech a událostech, tj. plní zpravodajskou funkci z rozsáhlých zdrojů vlastních, agenturních, novinových, dopisovatelských i posluchačských: umožňuje sluchovou účast na aktuálních událostech a významném sociálním dění. Současně vysvětluje aktuální události, problémy a úkoly, vyjadřuje k nim stanovisko, získává pro ně lidi a podněcuje je k mravnímu jednání (158). Pro svou zvláštní "neosobnost" působí rozhlas značným vlivem sugestivním. Tato sugestivnost posiluje určitá přesvědčení, podněcuje k přemýšlení, reagování, zaujetí stanoviska (159).
Účinné fungování rozhlasu vyžaduje poměrnou stabilizaci vzájemné proporcionality jednotlivých složek programu. Žurnalistickým relacím zpravidla nepatří rozhodující část vysílacího času, ale z hlediska kulturního významu a posluchačského dosahu má v rámci celého rozhlasu klíčové postavení (160). Výzkumy ukazují, že lidé poslouchají rozhlasové vysílání především pro jeho operativní informace a pak pro oddechové hudební relace. Ale pokud ve společnosti dochází k významným událostem, stává se rozhlasové zpravodajství hlavním předmětem zájmu rozhlasových posluchačů. V takových situacích se rozhlas dokonce stává svým významem a dosahem prioritním HSP.
Auditivní sdělování má řadu předností. Může přenášet informace a "živé" sociální a kulturní dění. Může využívat zejména plastičnosti a přesvědčivosti působení; informace mohou podávat odborníci s vysokou úrovní výkladu v předpokládané reagenci na příjemcovy předpoklady. Pozornost může být stržená efektem - slovním "vykřičníkem", ale i pomlkou, vzrušenějším způsobem výkladu, a v televizi ještě také gestikulací. Propracován může být metodický postup sdělení informací. Významná je též koncentrace informací v útvaru sdělení, čímž se ovlivňuje pozornost posluchače i to, že se u velkého množství individuálně naslouchajících posluchačů může současně vzbuzovat vztah i pocit sounáležitosti.
d) Televize
Jako HSP se vyznačuje zejména tím, že vytváří specifickou příjmovou situaci, a to v podobě příjmu informací v domácím prostředí, v poměrně malé skupině rodinných příslušníků, přátel a příbuzných. Toto prostředí ovlivňuje postoje diváků a diferencuje jejich vztah k rodině a pak i k širšímu jejich sociálně-kulturnímu prostředí. Tak televize podněcuje spíše společenskou než individuální aktivitu (161). Působením televize se prodlužuje čas, který prožívají příslušníci večer ve svých domovech (162). To ovšem neznamená automatické posílení kvality rodinného života; naopak existují četné doklady, že televize znesnadňuje konverzaci (163). Televizi možno považovat za prostředek, který se ve svém působení projevuje jako integrovaná specializovaná instituce a výslovně komunikační prostředek. Účinky televize:
1) působí výchovně jednorázově na největší publikum,
2) působí na sociálně rozptýlené obecenstvo se značně rozdílným stupněm soustředěnosti příjemců,
3) vyvolává u obecenstva věkově značně diferencovaného okamžitě jisté odezvy, jež jsou následně, často s emocionálním doprovodem komentovány; dochází k výměně vyhraněných názorů např. u seriálů, sportovních soutěží, dokumentárních pořadů atd.,
4) má silný následný ohlas, projevující se i "celonárodními" diskusemi.
Specifika televizního vysílání je dána hlavně jeho audiovizuálními vlastnostmi. V prezentaci postav ovšem televizní vysílání nemůže "vyhovět" představám všech příjemců. V tomto smyslu je přijatelnější literární dílo nebo jeho rozhlasová dramatizace, neomezující volnost vizuální představy příjemce (164).
Intenzita čs. televizního vysílání je zřejmá z toho, že je ročně nutno zpracovat pro televizní produkci cca 12.000 pořadů (165). Efektivnost televizní komunikace závisí na jejím trvání. Optimální délka pořadu, stanovená americkými badateli pro rozhlas, je podobná i pro televizi. Činí-li optimální délka rozhlasového pořadu 10-30 minut, v televizi mohou některé druhy pořadu trvat 40-45 minut. Vysílání politického pořadu nemá přesahovat 15 minut (166). Výrazné výsledky působení televize jsou patrné u mládeže. Bez ohledu na to, jaký postoj zaujímá mládež k televizi, zařazuje ji automaticky do svého světa prožitků. Výzkumy ukazují, že mládež považuje televizi za silného partnera a pečlivě hodnotí její přínosy i nedostatky. Vysloveně negativní postoj mládeže k televizi je řídkým zjevem. Na druhé straně však mládež nepříznivě hodnotí např. vliv televize na rodinný život, rušivý vliv televize na využití volného času, aj. Mládež tedy pociťuje pouze dílčí nepříznivé působení televize, ale vcelku ji většinou považuje za důležitý HSP (167).
Výzkumy ukazují, že mimovolné poučení prostřednictvím televizních programů s fantastickým obsahem může mít velký význam pro diváka ve školním, ba i předškolním věku (168). Současně ale ukazují, že dospívající s velkými mentálními předpoklady, ale současně intenzívně sledující televizní programy, prokazují méně dobré výsledky při testo- vání znalostí, a to i ve škole, ve srovnání s těmi znalostmi,jichž dosahují jejich spolužáci, kteří televizi sledují méně často. Navíc poznatky, jež mají děti tendenci zde přijímat, mají nepatrnou spojitost se společenskými problémy nebo jejich školními předměty (169). Některé výzkumy také odha- lují případný pokles zájmu, přičinlivosti a aktivi- ty některých diváků televize. Tak děti, dlouhodobě vystavené působení televize aj. HSP jakoby méně usilovaly o získání zaměstnání vyšší úrovně než měli jejich otcové. A to na rozdíl od dětí, které věnovaly sledování televize méně času (170).
Předpoklady efektivního působení televize na děti:
a) souběh hodnot či názorů od programu k programu,
b) dramatické předvádění hodnot tak, aby tyto hodnoty vzbuzovaly zejména emocionální reakce,
c) uvádění takových hodnot, které se shodují s okamžitými potřebami a zájmy jednotlivce,
d) nekritický vztah k HSP tam, kde jsou jenom nepatrné stimulační zdroje,
e) vliv se projeví větší, půjde-li o jednotlivce, jemuž se dosud nedostalo od nejbližšího okolí určité hierarchizace hodnot (171).
Dětský výběr televizních pořadů je pod silným vlivem rodiny, zvláště rodičů a starších sourozenců, a diváckých návyků, které se v rodinném prostředí již vytvořily (172). Výzkumy ukazují, že 65,7 % čs. dětí pravidelně sleduje televizi. Nejsledovanějším dětským pořadem je Večerníček (4-5 x týdně sleduje 94,3 % dětí). Polovina zkoumaných dětí sleduje občas také pořady pro dospělé. Průměrný věk, ve kterém se děti začínají dívat na televizi, je dva roky a 2 měsíce, přičemž dolní hranice je rodiči uváděna jako 1 rok (7,2 %). Kritickým obdobím pro sledování televize jsou 2 roky. V tomto věku začíná televizi sledovat polovina zkoumaných dětí. Pravidelné sledování televize začíná od 3 let, rozhodující je období mezi 3. a 4. rokem a kolem 6. roku je většina dětí již pravidelnými diváky televize.
Důležité pro výběr programu u dětí se ukazuje obsahové zpracování seriálu, kdy je preferován vtip a humor, blízkost mezi zobrazovaným dějem a životní situací dítěte a s tím související možnost ztotožnění se s hlavním hrdinou, jednoznačnost charakteru postav. Zkoumané děti nad 5 let měly velmi dobré výsledky, u skupiny ranně školních dětí se jednoznačně prokázal výborný stupeň zapamatování. U menších dětí bylo zjištěno poměrně dobré zapamatování částí, které se opakovaly v každém díle seriálu - ostatní obsahy si často pletly či pamatovaly jen velmi nepřesně (173).

7. Duchovně - mravní rysy uživatele HSP
Každý, kdo užívá HSP k šíření informací, má v sobě harmonicky spojovat zaujetí pro:
1) šíření radostné novozákonní Informace,
2) výchovu národa,
3) zpravodajskou činnost,
4) rozvoj zábavně-relaxační funkce,
5) organizátorskou funkci HSP.
V praxi jsou v HSP nejvíce rozšířeny následující tři typy:
1) Typ, který preferuje organizátorskou funkci HSP klade důraz na HSP jako nástroj usměrňování a organizace veřejnosti ve smyslu plnění politického programu, hospodářských úkolů, atd.
2) Typ zaměřený převážně na zpravodajství, zavalující publikum množstvím zpráv, ve kterých vynikají senzační události, odhalení a aféry, týkající se soukromého života významných osobností společenského a kulturního života, zločinnosti, atd. Publicista nemá připouštět do HSP ani maličkosti, které by nekomentoval či alespoň nepodrobil stylistické revizi. Hlavní je smysl pro aktuality. Avšak publicista nesmí sám aktualitám podléhat.
3) Typ jednostranně orientovaný na zábavně relaxační funkci HSP, snadno se podřizuje nízké úrovni vkusu širokých sociálních vrstev.
Krystalizace podobných typů je většinou důsledkem toho, že se často zapomíná na to, že HSP jsou součástí výchovné substruktury sociálně-kulturní reality Božího lidu a stejně tak i součástí radostné novozákonní Informace, takže je zapotřebí soustavně věnovat pozornost výchově publicistů, jakož i autorů a koordinátorů HSP (174). Rozhodující moment propagandistického působení tvoří osobní nábožensko-mravní a estetická vyspělost člověka, která je integrujícím činitelem jeho vědomostí a znalostí. Pro své specifické, ve vzdělání sebereprodukující fungování zaujímá vedle duchovního pastýře především vychovatel (učitel, ale i žurnalista, publicista, autor či koordinátor HSP) hlavní místo v sociální kategorii zvané "inteligence". Navenek sjednocujícím poutem mezi jednotlivými skupinami inteligence je vzdělání. Účast na společném vzdělanostním pokladu společnosti potlačuje rodově- stavovské, profesionální a majetkové diferenciace a spojuje jednotlivé vzdělance právě ve znamení tohoto vzdělání (175). Převážnou část inteligence v Československu tvoří skupina inženýrsko-technických pracovníků, kteří spolu s technicko-hospodářskými pracovníky představují asi 70 % inteligence (176). Avšak vymezení kategorie "inteligence" pouze vzděláním je povrchní a statické. Podstatným rysem je zde být správcem, obhájcem a šiřitelem duchovních hodnot ve společnosti. Nejde tedy o pasivně osvojené vědomosti, znalosti a dovednosti, nýbrž také o činnostní důsledky tohoto vzdělání; o funkci, pro kterou toto tvoří jen případnou podmínku. To, co inteligenci integruje v jednotný sociálně- kulturní útvar s poměrně výraznou mentalitou, je kulturní funkce této kategorie. Kultura, duchovně významová atmosféra společnosti je nespornou hodnotou pro všechny sociální skupiny a vrstvy a nezbytnou potřebou všech příslušníků společnosti. Vnitřní jádro inteligence ve společnosti je složeno z du- chovenstva jako činitele podstatně formujícího a dynamického, a vychovatelů (učitelů, publicistů, koordinátorů HSP) a umělců jako činitele případného, formovaného, statického. Vnější okruh této inteligence tvoří ostatní vzdělané vrstvy (humanitní, hospodářská a technická).
Posláním inteligence je podnětně, tvořivě a vůdcovsky vytvářet pod vedením Církve svaté duchovní atmosféru společnosti, bez níž společnost upadá, dále ji organizovat, tzn. zajišťovat cirkulaci duchovních hodnot ve všech sociálních vrstvách, a být sama jejich nejintenzívnějším uživatelem (177). Tím je dáno také zvláštní postavení duchovenstva v inteligenci. Na druhé straně pouze jako případná podmínka v jistém stupni vytváří inteligenci, a to vždy zprostředkovaněji a vzdáleněji: vědec, filozof, právník, soudce, státník, politik, ekonom, technik (178). Poslání inteligence netkví v pasivním osvojení si kulturních hodnot, nýbrž především v kulturní aktivitě, tvořivosti (179). Význam spiritualizačního principu (tvorba kulturních hodnot a uskutečňování jejich oběhu ve společnosti), kolem něhož se přirozeně krystalizuje inteligence, spočívá v tom, že jde o činitele docela jiné povahy, než jiné faktory společensko-organizační jako je třeba faktor moci, majetku, rodu. Jestliže různé sociální vrstvy pouze nebo převážně spotřebovávají a reprodukují danou kulturu, udržují tradici, pak inteligence především kulturní hodnoty vytváří a rozhojňuje (180).
V moderní společnosti se vlivem objektivních sociálně-kulturních změn inteligence stává také "organizační" inteligencí. Nejběžnějším příkladem organizačního člověka je muž korporace. Člověku, odchovanému korporací, který nastupuje v průmyslovém koncernu, je zjevně blízký mladý bohoslovec, který nastupuje dráhu v církevní hierarchii, lékař, jenž vstupuje na kliniku velké korporace, doktor fyzikálních věd ve státní laboratoři, teoretik pracující na týmovém úkolu, dotovaném významnou nadací, inženýr ve velké konstrukční kanceláři, atd. Třebaže jsou jejich organizační svazky velmi rozdílné, jsou zjevně plně zaujati společnými problémy (181). Přes tyto případné, objektivně sociálně podmíněné změny podoby dnešní inteligence, duchovní podstata její funkce zůstává beze změny.
Vůdčí funkce inteligence: Ačkoli je inteligence hospodářsky a sociálně postavena na stejnou úroveň s jinými hospodářskými profesemi, přece jen tím, že vytváří duchovní hodnoty a provádí jejich sociální cirkulalci, že v jejich jménu organizuje části v celek, sjednocuje vůle a integruje rozumové systémy, zaujímá vůči všem sociálním vrstvám a kategoriím kulturně řídící a vůdčí pozici. Tato pozice však znamená především službu společnosti. Společnost nemůže být trvale organizována ve jménu materiálních statků hospodářských, politicko-mocenských aj., nýbrž jen duchovními hodnotami a materiálními jenom do té míry, pokud se podřizují a dávají do služeb duchovních hodnot. Duchovní vůdce může vystupovat v podobě tvůrce hodnot, ale i v podobě apoštola a propagátora (182). Má-li se dít sociální a kulturní pokrok, pak vědecká pravda musí dojít uznání a podpory nejširších vrstev společnosti, a to právě tak, jako pravda víry, protože mezi nimi není rozpor. Má-li vědecky podložená víra zvítězit, to je právě náplní vedoucí funkce inteligence, aby s Boží pomocí osvítila široké vrstvy společnosti tak, aby se v nich zakořenila radostná novozákonní Informace, rostla a přinášela hojnou úrodu. Odpůrcem publicisty a duchovního pastýře a celé inteligence je ovšem demagog, jehož sociální působení se pohybuje v rovině irracionálna, pseudovědecké pověry a ateismu.
Inteligence může naplnit své poslání duchovně- tvořivé, duchovně-distribuční, duchovně-cirkulační a organizační právě proto, že je sama nejintenzívnější příjemkyní a uživatelkou duchovních hodnot, zvláště svátostí; a dále proto, že při svém vedoucím působení nespoléhá jenom na sebe samu, ale také na Boží milost. Nemůže být duchovní tvorba tam, kde není přijímání svátostí aj. duchovních hodnot. Nemůže být správných měřítek, vytrvalého odhodlání a bezpečných postupů a metod pro činnost duchovně distribuční, cirkulační a organizační tam, kde chybí náležité zhodnocování svátostí, a kde tento proces není vyzkoušen a opravdově, přesvědčivě osvědčen na vlastním životě (183).

O d k a z y
1) M.D. Chenu O.P. - Referát na Symposiu IDO-C v říjmu 1967, Řím, IDO-C, 67, 37.
2) Dekret Ad gentes, 7. 12. 1965, II, 11-12.
3) Past. konst. Gaudium et spes, 44.
4) J.M. Veselý O.P. - Most a cesta domů, Řím 1989, Angelicum, s. 52.
5) W. Lipmann, Public Opinion, New York 1922;
P.F. Lazarsfeld - R.K. Merton - Readings in Social Psychology, New York 1952, s. 74-85; W. Schramm - Mass Communication, Urbana 1949; J. Habermas - Strukturalwandel der Offentlichkeit und Erfahrung, Frankfurt 1972; A. Castry - Mass Media and Mass Man, New York 1968; W.P. Lineberry - Mass Communication, New York 1969.
6) K. Haselden - Morality and the Mass Media, Nashville (Tenn.) 1968.
7) J. Wiatr - Niektore zagadnienia opinii publicznej..., In: Studia socjologiczno-polyticzne, 1959, č. 4.
8) J. Stoetzel - Soziologie der Massenkommunikationsmittel, München 1965, s. 12; B.Rosenberg - D. M. White - Mass Culture, Glencoe 1957; A. Kloskowska - Masová kultura, Praha 1967; E. Shilld - Culture for Millions, New York 1959, s. 4-5; R. Martin a kol. - Problémy masové kultury, Praha 1967, s. 45-48; D. Prokop - Massenkommunikationsforschung, I, II, Frankfurt 1972-3; W.P. Lineberry - Mass Communication, New York 1969; H.M. McLuhan - Understanding Media, The Extensions of Man, London 1957; J.R. Pierre - Phänomene der Kommunikation, Düsseldorf 1965; D. MacQual - Soziologie der Massenkommunikation, Berlin 1973; A. Castry - Mass Media and Mass Man, New York 1968.
10) J. Horák - Obdivuhodné vynálezy, Řím 1982, s. 28.
11) W. Schramm - Mass Communication Dictionairy, New York 1961, s. XIII; R. Clausse - Publikum und Information, Köln 1962.
12) P.F. Lazarsfeld - R.K. Merton - Readings in Social Psychology, New York 1952, s. 74-85.

13) R.K. Merton - Social Theory and Social Structure, London 1964, s. 517-522.
14) V. Lamser - Komunikace a společnost, Praha 1969, s. 193, 196, 260.
15) J. Urban OFM - Slova víry v éteru, Pelhřimov 1940, s. 35.
16) B. Bartoš - Psychologie propagandy, Praha 1981, s. 95-102, 105-107.
17) E. Gabel - Recht und Information, das Konzil und die Mittel der Massenkommunikation, In: Wort und Wahrheit, 6-7 (1962), 409-16.
18) J.E. Marston - The Nature of Public Relations, New York 1963; E. Noelle-Neumann - Umfragen in der Massengesellschaft, Hamburg 1963; M. Löffler etc. - Das Publikum, München 1969; O. Negt - A. Kluger - Öffentlichkeit und Erfahrung, Frankfurt 1972.
19) J. Ellul - Propaganda: The Formations of Men´s Attitudes, New York 1966, s. 62-65.
20) A. Hancock - The Mass Communication, London 1968.
21) J.D. Halloran Studie o působení hromadných sdělovacích prostředků, Praha 1966, s. 47.
22) P.F. Lazarsfeld - R.K. Merton - Mass Communication, Popular Taste and Organised Social Action, Illinois 1960, Univ. Press, s. 501-502.
23) J.P. Mayer - Sociology of Film, London, s. 17.
24) P. Hollander - Soviet and American Society, New York 1973, s. 125.
25) W.B. Key - Subliminal Seduction. Ad Medias Manipulation of a not so Innocent America, New York 1973, s. 27.
26) P.F. Lazarsfeld - R.K. Merton - Mass Communication, Popular..., s. 501-502.
27) Pavel VI. - Apošt. list Octogesima adveniens, 14. 5. 1971; B. Pio - Politica culturale e communicazione di massa, Pisa 1968; H. Schmidt - Kommunikationspolitische Alternativen, Berlin 1972.
28) J. Poláček - Cestou spásy, Řím 1980, Kř. ak., s. 76-77.
29) Dekret Inter mirifica, 4. 12. 1963. I/5.
30) tamtéž, I/6.
31) G. Dessen - Ethik der Massenkomunikation bei Papst Paul VI. Paderborn 1973; S.M. Souchon - Ethique de communication, In: Recherches de Science Religieuse, Paris, 162 (1974), 541-62; W. Riwers - W. Schramm - Responsibility in Mass Communication, London 1969; D.G. Clark - E.R. Hitchison - Mass Media and the Law, New York 1970.
32) Octogesima adveniens, 14. 5. 1965.
33) Inter mirifica, I/11.
34) tamtéž, I/9.
35) tamtéž, I/8.
36) D.F. Foster - Computer science as a liberal art, In: Computer and Automaton, 19 (1970), 3, 37.
37) L. Löwenthal - Communication and Humanity, New York 1967.
38) I.A. Bláha - Sociologie, Praha 1968, Acad.,
s. 307.
39) H. Schelsky - Die Sozialen Folgen der Automatisierung, Köln 1957, s. 34.
40) E. van der Haag - The Fabric of Society: Of Happiness and of Despair We Have No Measure, New York 1957.
41) H.J. Eysenck - Report of the Committee on Broadcasting, Pilkington Committee, Juni 1962, par. 42, s. 15.
42) P.F. Lazarsfeld - R.K. Merton - The Communication of Ideas, New York 1948, s. 98-111.
43) Inter mirifica, II/16.
44) T.W. Adorno - Television and Patterns of Mass Culture, In: Quarterly of Film, Radio and Television, 1958, vol. 8.
45) Dekret Apostolicam actuositatem, 18. 11. 1965, IV/18.
46) Konst. Sacrosanctum concilium, 4. 12. 1962, 34.
47) M. Habáň O.P. - Psychologie, Brno 1937, s. 201.
48) V. Mathesius - Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947, s. 415.
49) I.A. Bláha - tamtéž, s. 235.
50) E. Sapir - Language, New York 1921, s. 22.
51) L. Hjelmslev - O základech teorie jazyka, Praha 1972, s. 25.
52) F. de Saussure - Cours de linguistique générale, Paris 1922, s. 99-101, 169.
53) A. Sommerfelt - Jazykové struktury a struktury společenských skupin, In: 12 esejů o jazyce, Praha 1970, s. 191.
54) Cl. Lévi-Strauss - Langage et parenté, In: Anthropologie structurale, Paris 1958.
55) M. Merleau-Ponty - Signes, kap. Le langage indirect et les voix du silence, Paris 1960.
56) J. Mukařovský - Kapitoly z české poetiky, Praha 1948, s. 38-39.
57) Pavel VI. - Evangelii nuntiandi, 42.
58) tamtéž, 43.
59) H. Steiner - Teoretické problémy propagandy a společenského vědomí, Brno 1968, UJEP, s. 48-49.
60) Cl. Lévi-Strauss - Mythologiques, Paris 1964, I, s. 246.
61) B. Mitchell - Philosophy of Religion, New York 1970, s. 116.
62) J. Bochenski - Logik der Religion, Köln 1965, s. 90.
63) J.T. Ramsey - Talking about God: models, ancient and Modern, In: Philosophy Today, 2 (1969), s. 156-158.
64) tamtéž, s. 178.
65) P. Albert - La Presse, Que sais-je, Paris 1973.
66) Bláha - tamtéž, s. 313-314.
67) W. Haacke - Die Zeitschrift - Schrift der Zeit, Essen 1961.
68) J. Hohenberg - The Professional Journalist, New York 1969.
69) Bláha - tamtéž, s. 314.
70) Bláha - tamtéž, s. 312-313.
71) B. Vašek - Rukojeť křest. sociologie, Olomouc 1947, s. 259.
72) W.J. Small - Political Power and the Press, New York 1972.
73) J. Shenan - The Responsibility of the Catholic Press, In: Amer. Acclesiastical Review, Washington 1965, č. 152, s. 1-8; R. Esposito - La teologia della publicista, Torino 1970; G. Gross - The Responsibility of the Press, New York 1969.
74) M. Schmolke - Die Schlechte Presse, Regensburg 1971.
75) G. Ermecke - Pressefreiheit und Presseverantwortung, Paderborn 1965.
76) J. Basile - Kulturnost řídících pracovníků, Praha 1970, s. 82-83.
77) tamtéž, s. 86.
78) J. Durych - Dobrodružství v literatuře, In: Lidové listy, 31. 1. 1940.
79) J.A. Šerkovin a kol. - Masová komunikace a propaganda, Praha 1975, s. 95-10.
80) M. Bezencon - La radio et la télévision sont- elles rivales?, In: Bulletin de l´UER, č. 33, s. 533-37, Geneve.
81) K. Rössel-Majdan - Rundfunk und Kulturpolitik, Köln 1962.
82) V. Hudec - Základní otázky žurnalistiky, Praha 1975, I, s. 111; L. Slovák - Teória rozhlasovej žurnalistiky, Praha 1981, s. 16.
83) F. Kožík - Rozhlasové umění, Praha 1940, s. 78.
84) L. Eisner - H. Friedrich - Film, Rundfunk, Fernsehen, Fischer-Lexikon, Frankfurt 1968.
85) Bláha - tamtéž, s. 320.
86) V. Lamser - Sociologické a psychologické aspekty informace, In: Sešity novináře, Praha 1967, č. 2.
87) C.A. Liepman - Radio, Television and Society, New York 1952.
88) P.F. Lazarsfeld - Radio and Printed Page, New York 1940.
89) A. Huth - Radio Today, New York 1942.
90) J.O. Novotný - Brána svědomí, Praha 1944,
s. 205.
91) Bláha - tamtéž, s. 320.
92) J. Haller - Čs. rozhlas a český jazyk, In: Naše řeč, Praha 1926, č. 20.
93) A. Jurovský - Základy psychologie rozhlasu, Bratislava 1958; P. Richter - G. Fischer - Psychologické problémy rozhlasové práce, Praha 1975.
94) M. Marko - Systematika žánrov a publicistické žánre, In: Žurnalistika v TRaT, Martin 1968, MS, s. 54-56, 98-116.
95) J. Košťál - Předběžná zpráva o rozhlasové sondě, Praha 1967, VOČR, s. 16.
96) Rozsah počúvanosti vysielania Čs. rozhlasu v Československu z júna 1976, Bratislava 1976, MVK, Praha LN VOČR, tabulková část.
97) A. Buchanan - Budoucnost filmu, Praha 1946, s. 81; O. Zich - Estetika dramatického umění, Praha 1931, s. 19-20.
98) J. Mukařovský - Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty, Praha 1936, s. 16.
99) L. Eisner - H. Friedrich - Film, Rundfunk, Fernsehen, Fischer-Lexikon, Frankfurt 1968.
100) K. Teige - Film, Praha 1925, s. 24.
101) Buchanan - tamtéž, s. 21.
102) Bláha - tamtéž, s. 365.
103) A. Hausner - Filosofie dějin umění, Praha 1975, s. 264-265.
104) Sociolog. issledovanija kinematografa, In: Trudy Vsesojuz. nauč.-issled. kinofotoinstituta, Moskva 1971, sv. 60, s. 63-72.
105) P.F. Lazarsfeld - G. Knupfer - Communication Research and Social International Cooperation, In: R. Linton - The Science of Man in the World Crisis, New York 1945, s. 465-466.
106) S. Summers - Secular Films and the Church´s ministry, New York 1969.
107) J. Koblewska - Srodki masowego odzolywania, Warszawa 1972, ČRZZ.
108) J. Kučera - Povaha televize, Praha 1964 ČsTV, s. 203-204.
109) C. Haensel - Rundfunkfreiheit und Fernsehmonopol, Düsseldorf-Wien 1969.
110) V. Feldstein - Televize včera, dnes a zítra, Praha 1964, s. 79.
111) tamtéž, s. 83.
112) Kučera - tamtéž, s. 86.
113) Feldstein - tamtéž, s. 75.
114) M.A. Collins - The Television Audience, London 1975.
115) Kučera - tamtéž, s. 173.
116) tamtéž, s. 139.
117) P. Baubin - La parole de Dieu á la télévision, Paris-Brugges 1969.
118) Inter mirifica, II/20.
119) Kučera - tamtéž, s. 70.
120) R. Martin a kol. - Sociologické výzkumy kultury, Praha 1969, s. 16.
121) Feldstein - tamtéž, s. 53.
122) Kučera - tamtéž, s. 139.
123) tamtéž, s. 11-12, 18.
124) B. Fülgraff - Fernsehen und Familie, Freiburg 1965.
125) D. MacDonald - B. Rosenberg - D.M. White - Mass Culture, New York 1965.
126) P. Pácl - Soc. způsob života v časové dimenzi, Brno 1980, UJEP, s. 113.
127) R. Martin - tamtéž, s. 8-9.
128) J. Cazeneuve - Les pouvoirs de la télévision, Paris 1970.
129) I. Chmara - Problemy sociologii pečati, Novosibirsk 1969, s. 183-215.
130) J.D. Halloran - Studie o působení hromadných sdělovacích prostředků, Praha 1966, s. 15; P. Pácl - tamtéž, s. 118; R. Meyersohn - Television viewing and the rest of the leisure, In: Amer. Journal of Sociology, č. 61; J. Dumazedier - Toward a Society of Leisure, New York 1967.
131) Košťál - tamtéž, s. 16.
132) Evangelii nuntiandi, II/19.
133) Jan Pavel II. - Apošt. konst. Sapientia christiana, úvod, 1/3.
134) Evangelii nuntiandi, III/36.
135) Jan Pavel II. - Catechesi tradendae, VI/46.
136) Inter mirifica, I/4-7.
137) tamtéž, 14-18.
138) podrobněji viz: např. C. Barrett - Films as Means of Communication, In: The Clergy Review, London 52 (1967), 950-959. F. Wall - Church and Cinema, Fermans 1971.
139) Mt 3,17; Lk 4,14; 4,18-21.
140) W. Schramm - Communication in Modern Society, Urbana 1948, s. 172; J.D. Halloran - The Effects of Mass Communications, London 1964, s. 28.
141) J. Curan - M. Gurevitch - J. Woolcott - Mass Communications and Society, Beverly Hills 1979.
142) R.K. Merton - Social Theory and Social Structure, London 1964, s. 519.
143) Martin - tamtéž, s. 100; E. Katz - P. Lazarsfeld - Personal Influence, Glencoe 1955.
144) Merton - Social..., s. 517-522.
145) D.F. Cox - Clues for Advertising Strategies, In: L. Dexter - D. White - People Society and Mass Communications, London 1964, s. 359-394.
146) J.T. Klapper - The Effects of Mass Communication, Glencoe 1961.
147) B. Berelson - M. Janowitz - Reades in Public Opinion and Communication, New York 1966, s.402-417.
148) J.T. Klapper - What We Know about the Effects of Mass Communication. The Brink of Hope, In: O. Lerbinger - A. Sullivan - Information Influence and Communication, New York-London 1965, s. 314-334.
149) T. Pardel - Motivácia vo vzdelávaniu, Bratislava 1977, s. 74.
150) M. Janowitz - The Community Press in an Urban Setting, Glencoe 1950.
151) Bláha - tamtéž, s. 368-369.
152) J.P. Mayer - Sociology of Film, London 1945.
153) S. Ejzenštejn - Čtvrtá dimenze ve filmu; In: Kino, srpen 1929; S. Ejzenštejn - O stavbě uměleckého díla, Praha 1963, s. 82.
154) B. Jachnin - Filmová výchova v zahraničí, In: Estetická výchova, 4 (1968), s. 42.
155) J.O. Novotný - Brána svědomí, Praha 1944, s. 211.
156) I.A. Bláha - Sociologie dětství, Brno 1946, s. 127-128.
157) P.F. Lazarsfeld - The Effects of Radio on Public Opinion, In: D. Waples - Print, Radio and Film in a Democracy, New York 1942.
158) E. Laine - Motion Poctures and Radio: Modern Technics for Education, New York 1938; L. Tyson - J. MacLytchy - Education on the Air, Chicago 1935.
159) I.A. Bláha - Sociologie, Praha 1968, Acad., s. 321.
160) F.H. Lumley - Measurement in Radio, 1934, Columbus.
161) V. Stein - Verifikační techniky výzkumu o vliv
vu televize v NSR, In: Soiciologický časopis, Praha 1965, s. 318.
162) Belson - The Effects of Television on Family Life, In: Discovery, č. 21, sv. 21.
163) J.D. Halloran - Studie o působení hromadných sdělovacích prostředků, Praha 1966, ČsTV, s. 13.
164) M.W. Riley - J.W. Riley - A Sociological Approach to Communication Research, In: Public Opinion Quarterly, Vol. 15, 444-460.
165) J. Nussberger - J. Vymětal - Prostředky masového sdělování a kultura, Praha 1981, s. 245.
166) Šerkovin - tamtéž, s. 155.
167) Stein - tamtéž, s. 321-322.
168) W. Schramm - Lyle - Parker - Television in the Lives of Children, Stanford 1961, Univ. Press.
169) Halloran - Studie..., s. 12.
170) tamtéž, s. 24.
171) Theoretical Framework for the Consideration of the Effects of Television, In: Journal of Social Issues, Vol. 18 (1962), č. 2.
172) V. Šimek - Televize a estetická výchova nejmenších, In: V. Mušircová a kol. - O estetické výchově nejmenších, Praha 1978, SPN, s. 117-118.
173) O. Pajerová - Ze závěrů věd.-výzk. studie ÚTPŽ 1980: Psychologický výzkum sledovanosti, preferencí a srozumitelnosti TV vysílání pro předškolní a ranně školní děti.
174) Inter mirifica, II/15.
175) K. Mannheim - Ideologie und Utopie, Bonn 1930.
176) F. Charvát - Soc. strukt. soc. společnosti a její vývoj v ČSSR, Praha 1980, Acad., s. 183.
177) I.A. Bláha - Sociologie inteligence, Praha 1937, Orbis, s. 94-120.
178) A. Pimper - Křesťanský solidarismus, Praha 1946, Universum, s. 107.
179) J. Basile - Kulturnost řídících pracovníků, Praha 1970, s. 13-14.
180) Pimper - tamtéž, s. 104 - 106.
181) W. Whyte - Organizační člověk, Praha 1968, Svob., s. 15.
182) Ch.W. Mills - Sociologická imaginace, Praha 1968, s. 153.