Možnosti Božího pobytu v srdci

Všechno nás přivádí k uznání, že nábožnost je zvláštní zkušenost, jí podřízený výklad jsoucna, a pak všechno to, co z toho vzejde jako učení a určitá životní forma. Z hlediska života je jediným měřítkem všeho přiměřenost povaze jsoucna, že totiž něco je hluboce pravé, ryzí a opravdové. Avšak je toto měřítko úplně a jedině správné? Podle toho by nábožnost byla správná a představa Boha pravdivá, kdyby pocházely z původnosti a přirozenosti lidského nitra. Nakolik je však toto nitro spolehlivé? Je označení "vnitřně pravý" významově totožné s označením "dobrý"?
Tak se může ptát leda ten, kdo nezná člověka. Čím hlouběji postupujeme do nitra, tím více se setkáváme s dobrem, ale i se zlem. Samotné "nitro" není hodnota, nýbrž jen oblast. "Pravost" znamená jen původnost vyjádření. Avšak obsah "pravosti" může být zrovna tak pravdivý jako mylný. "Opravdovost" znamená, že se nitro může projevit ryzím způsobem. Nevypovídá nic o tom, zda je povahy dobré nebo špatné. To platí o veškerém náboženském životě a uvádí to v pochybnost jak jeho etiku opravdovosti, tak i náboženské hnutí založené na pouhé bezprostřednosti. I nábožnost je mnohoznačná. Cokoli je v člověku, to je i v jeho náboženském životě, všechno dobré až k tomu nejlepšímu, všechno mlhavé až k chaosu, všechno zlé až k nejhoršímu. Dokonce se zdá, jako by se jak nejvyšší dobro, tak i nejhorší zlo projevovalo naplno teprve v jeho náboženské sféře. Domněnka, že nábožnost je sama od sebe dobrá je dost povrchní. V skutečnosti může nábožnost obsahovat všechny formy domýšlivosti, samolibosti a klamu.
V Kristově přínosu nejde jen o "nábožnost". U Krista nejde jen o objev nových náboženských hodnot, pro něž dozrál čas během putování dějinami, nýbrž především o výzvu Boha, povzneseného nade vše, co se nazývá člověkem, a dokonce i nad náboženský život člověka. Kristus nepřichází učinit člověka v bezprostředním smyslu "pobožným". Toho je člověk schopen sám od sebe. Dokonce lze říci, pokud chceme tuto myšlenku dovést k jejímu zdánlivě nejneuctivějšímu ostří, jímž by se ale ve skutečnosti vzdávala Bohu čest, že Ježíš brání člověku prožívat celou náboženskou původnost svého nitra. Ježíš přišel, aby člověku odkryl rovinu nad veškerou "zbožností" a tím, koneckonců, nad sebou samým i nad všemi věcmi. Přišel vykoupit člověka nejen od zla, nýbrž i od pouze lidského dobra. Zachránil jej nejen od bezbožnosti, nýbrž i od pouze lidské zbožnosti. Odhaluje nábožnost a je i vůči ní "znamením, kterému se bude odporovat". (Lk 2,34)
Žádný člověk a žádný národ nesmí říci, že Kristus je jasným vyjádřením toho, co nábožného v sobě pociťují. To je možné vůči Homérovi nebo Buddhovi, vůči Lao Tseovi či Mohamedovi. Sotva by to ale bylo řečeno o Kristu, je to svědectvím o tom, že mluvčí nezná ani Krista ani sám sebe. Na každou samovolnou zbožnost odpovídá Kristus zprvu zamítavě. Teprve když v poslušnosti víry uznáme toto zamítnutí lidské nábožnosti a ve svém duši se odevzdáme zjevujícímu se Bohu, vtělenému v člověka, tehdy v mezích své odevzdanosti nás Kristus přijímá. Bohočlověk do základů otřásá každou pouze lidskou nábožností, aby ji pak sraženou do prachu vzkřísil a pozvedl z lidské bídy.
Zjevení Božího Syna protíná a kříží nejrůznější zjevení, která procházejí všemi dobami a projevují se v nejrůznějších podobách. Zjevení Krista se střevává s každým z těchto zjevení a zaměřuje je k naplnění. Není však v rozporu s životními požadavky člověka, nýbrž je nabídkou Boha, který stojí nad "životem", a to i nad náboženským životem. Avšak tato nabídka je určena právě tomuto lidskému životu, aby podřídil zásahu hospodáře, který mu štěpuje život Boží.
Teprve odtud se uskutečňuje ono prověření a vtisknutí pravého tvaru a pravé skladby samovolné a bezprostřední nábožnosti člověka. Náboženská zkušenost má bezprostřední ráz důvěrného setkání a zasahování. Může tedy utěšovat, utvrzovat, povzbuzovat a oblažovat, ale také zachvacovat, zavádět, upoutávat a rušit potřebný odstup. Opravdové setkání s Kristem ruší toto okouzlení. Pravá víra zbavuje náboženskou samovolnost a bezprostřednost kouzla. Vztah ke Kristu nás povznáší na úroveň, nacházející se nade vším, tedy i nad náboženským životem člověka.
Z tohoto hlediska se odhaluje smysl i nesnáz toliko přirozené zbožnosti. Zkušenost s něčím "jiným", "posvátným", zásadně odlišným od "tohoto", které je "všední" a "světské", jakož i symbolická povaha věcí, ukazující a odkazující "jinam", odpoutávání se od "tohoto" a přimykání se k "onomu", to vše zaostřuje a objasňuje teprve v novém rozměru, do něhož nás uvádí Kristova Osoba. Právě tak se ale objasňují i záporné okolnosti s tím vším spojené. Bez Kristova zakalení zůstává lidská nábožnost buď změkčilá jako kujné železo nebo tvrdá a lomivá jako šedá litina. Taková nábožnost neprozářená světlem pravého Zjevení může mást a skličovat, může falšovat měřítka pravdy a klamu, možného a nemožného, všeho důstojného, správného a slušného. Taková ryze lidská nábožnost může vnášet do celé záležitosti závažné zmatení. A to nejen na úrovni pudů a emocí, nýbrž i na úrovni ducha, což je mnohem nebezpečnější. Tohle všechno trvale soudí Osoba Ježíše Krista, Boží Duch, život a učení Bohočlověka.
A co poznání Boha ze světa? Není to tím vším vylučováno?
Ve světle tohoto Zjevení dosahuje poznání Boha ze světa své původní svobody a jistoty. Apoštol Pavel důrazně připomíná, že poznání Boha "moudrostí", objevení neviditelného Boha v jeho dílech, je samo o sobě možné, třebaže to znesnadňuje nepokojnost lidského srdce a vzdorovitost vůle (1 Kor 1,21, 1 Ř 1,18-23). Samo o sobě poznání Boha ze světa předchází jeho poznání vírou. Doopravdy však dochází k jasnému pochopení přirozeného Božího zjevení teprve tehdy, když se uskutečnilo a bylo přijalo nadpřirozené, výslovné Zjevení. To ale nemá nic společného se zjednodušujícím výrokem, že Boha lze poznat rozumem teprve tehdy, když už v něho věříme, neboť by to znamenalo, že víra pochází ze slepého náboženského popudu, pro který by pak dodatečně měl rozum připravit teorii. Takový výrok je nejenže mylný, ale ve svém jádru i neupřímný. Je pravda, že každé poznání vyžaduje jisté předpoklady, které jsou pro poznání podstatné. Poznat pravého a živého Boha ze světa však předpokládá takovou pronikavost pohledu, spolehlivost úsudku a ochotu přijmout důsledky, které následkem neočištěné náboženské zkušenosti většinou nenacházíme.
Jenže otázka byla položena z hlediska bezprostřední samovolnosti života. Otázka však vyjít od toho, že se život neustále obnovuje, žene se dál, usiluje o nekonečno. Jak je s tím slučitelný nárok, který klade Kristus? Nespoutává takovýto nárok samu tvořivost života? Neobklopuje nekonečnost jeho pohybu za hranicemi svého "zde" a "nyní" ?
Život usiluje pořád o něco nového, přesahující dosažené. Jsou mocná, tajemná slova, která vyjadřují jeho nárok být prvopočátkem, za který už nelze dosáhnout. Ta slova jsou jakousi původní skutečností, mimo níž už nic není. Představují původní a přece stále novou dimenzi, v níž spočívá všechno. Jsou nevyčerpatelnou vnitřní tvořivostí, jíž nelze klást žádné meze. V tomto nároku je cosi samozřejmě přesvědčivého.

Avšak jsou také zkušenosti, které tomu odporují. Copak proto prožitku neustálé novosti nestojí pocit hluboké jednotvárnosti a omrzelosti, který jako by říkal, že tato stálá novost je ve skutečnosti "pořád stejná"? Copak není vzmach nových vzestupů vyvyšován také ochabováním a zapomínáním dosaženého? Copak není touha po nekonečnu zbavována své závratnosti pocitem, že to podstatné se v úplném nekonečnu rozplyne? Není protipólem vše naplňujícího životního prožitku strach, že bude právě tímto životem zneužit? Že se stane lhostejnou současností využívanou pro jeho účely, ba ještě hůře, pro jeho tísnivé, chladné sebeprosazování? Novost, nekonečno, všeobsáhlost, to jsou samé dionýsovské pojmy, ale Dionýsos má dvě tváře, které si vzájemně odporují a my je nikdy nevidíme naráz. A požadavek příznivců dionýsovského prožitku milovat i nemilosrdnost života , zní ve skutečnosti dost literárně.
"Nekonečno" či přesněji "nekonečné překračování" je jedním z rysů také bezprostředního prožitku přirozené nábožnosti. Náboženství nekonečna se nestará o osobu, nýbrž se v něm rozvíjí "život". Božství, projevující se v nekonečném vývoji, není něčím, na čem by závisela osobní spása, nýbrž je to "jiná" a "posvátná" působivost "všedních" věcí "tohoto světa". "Spása", kterou ono božství nabízí, je sama jen rytmem v celkovém dění, jehož opačný rytmus se nazývá "neúspěch". Je stejný rytmus, v jakém se ubírá den za nocí a jedno pokolení za druhým. V oblasti "nekonečna" je osoba klamána. To vytušili už staří Řekové, když kladli ohraničený tvar nad jakkoli bohaté nekonečno. Nekonečný vývoj je výrazem proudu řeky, s níž se slévají pudy a touhy. Je bytostně dvojznačný, neboť je v něm místo pro všechny protiklady. Může se v něm pojit všechno se vším, utrpení s radostí, výška s hlubinou, nitro s povrchem, avšak také souhlas se záporem, pravda s klamem, dobro se zlem. Nekonečný vývoj je výrazem neosobitosti a bezcharakternosti, a navzdory velkým slovům, také změkčilosti, zbabělosti, zbahnilosti a bastardizace, protože tomuto "nekonečnu" chybí vše, co nazýváme rozhodnutím, odpovědností, charakterem a osobním údělem.
Kristus tedy přišel ne proto, aby přinesl "nekonečno" či naše zaměření do "nekonečného překračování", nýbrž bezpodmínečnost. Nepřišel přidat do mlýna naší touhy pro novotách jednu z dalších novinek, nýbrž osobní rozhodnutí. Nepřišel kvůli naplnění nevyčerpatelné rozmanitosti, nýbrž kvůli jediné nutnosti. V Kristu se zjevuje nejenom nekonečnost božství, nýbrž jím přistupuje svrchovaný Bůh k člověku. Ač to pro sebe nemá zapotřebí, přesto tento dokonalý, svatý Bůh vstupuje do lidských dějin. Zde vztyčuje "znamení, kterému se bude odporovat" (Lk 2, 34). Před ním se bude pronášet souhlas nebo zápor a rozhodovat o věčném údělu.
Tím je ale zodpovězena otázka. Kristus není jednou z mnohých postav, jimiž se znovu a znovu projevuje náboženská zkušenost lidstva. Nezpůsobuje žádnou novou vlnu v náboženském toku dějin lidstva. Není to jenom nějaký náboženský génius, ani pouhý objevitel nových duchovních hodnot a božských možností, ani pouhý vůdce k mystickým zahloubáním či vzestupům. To všechno jsou jenom vlny a dílčí směry v nekonečném proudu. Kristova vůle naproti tomu působí příčně ve všech místech tohoto vývojového toku. Nepřináší jen nějaké "více" či "méně", "výše" či "hlouběji", "moudřeji" a "zbožněji" vzhledem k dřívějšímu. Přináší něco bytostně jiného než všechno ostatní. Přináší něco svrchovaně odlišného než může změřit jakákoli "hloubka", "výška" či "délka" v nekonečném vývoji. Kristus je mocným zásahem vedeným ze svobody živého Boha proti jakémukoli projevu náboženské bezprostřednosti a samovolnosti. V něm je vyjádřena svrchovanost a jediná nutnost. Měřit Krista měřítkem tvůrčího vzplanutí nebo nějakého rozvoje znamená ho docela přehlédnout. Co chce Kristus, to spadá pod úplně jiné měřítko Boží pravdy, která odhaluje domnělou lidskou pravdu v celé její obtížnosti. Kristus je svrchovaným probuzením, také pokud jde nábožnost. Je soudem živého a svatého Boha nade vším lidským, tedy také nad přirozenou nábožností.
Když sledujeme Ježíšovu osobnost, slova, způsob života a pokud ji srovnáváme v náboženskými postavami lidských dějin a jejich výroky, shledáváme neobyčejnou Ježíšovu skromnost. Nevyjadřuje se tak, jako když nějaký vizionář odhaluje skryté věci, ani jako když nějaký osvícený člověk předává své zkušenosti, nýbrž z něho promlouvá kdosi, kdo jasně vidí, jaký život je, a kdo ukazuje na věci, na kterých záleží. Přichází z oblasti vyhrazené posvátné skutečnosti a vstupuje do světa jako opravdový vyslanec a zplnomocněnec, aby v něm vztyčil mezník rozhodnutí. Sotva hodnotíme Kristova slova měřítky bezprostřední náboženské zkušenosti, snadno se nám od začátku nabízí dojem, že ses nimi nic převratného neděje. Nabízí se nám dojem, že zde duchem nadaný člověk vyslovuje zbožné, vroucí, vážné, ale v jádru poněkud běžné věci. Snadno bychom mohli nabýt dojmu, že zde chybí všechno, co shledáváme na odpoutaných náboženských postavách s příznaky vytržení shledáváme tak strhující. Při bližním zaujetí však u Krista vytane nesrovnatelná síla pravdivosti a nesmírné podmanivosti. Před jeho postavou se rozplývá mlhavost všech našich samovolných a bezprostředních náboženských zkušeností. Totéž platí o praktických požadavcích Ježíše Krista. Ani ony se zpočátku nezdají být nějak zvláště svérázné, ba někdy vyhlížejí docela banálně a světácky. Tak třeba myšlenka, která dává všem údajně "ryzím mravokárcům" tak vítanou příležitost k vlastnímu sebevyvyšování se, totiž myšlenku odměny. Sotva se však někdo odhodlá plnit tyto požadavky, hned se ho zmocní opravdovost v prožívání toho posledního, o čem se jindy nikdy a nikde nemluví. Povedou ho k poznání svatého Boha i sebe samého. Podnítí ho k rozhodnutím, která budou zasahovat stále hlouběji a uvedou ho na cestu, která vede před Boží tvář.
Těžko se o tom všem mluví. Znovu však podotýkám, že to. co přináší Ježíš, není zdaleka jen nějaká "nábožnost". Kristus si nijak zvlášť necení pouhé nábožnosti. V tomto směru se zdá, že starověký Řek byl ve své samovolné a bezprostřední nábožnosti poněkud svéráznější než křesťan. Křesťan je možná doopravdy pozadu za starověkým člověkem v tom, co se nazývá zbožností. Vůbec si jí necení, neboť Kristus ji pro něho zbavil kouzla. Kristus už nezáleží tolik na prožitku "jinakosti" ani na dotýkání se prapříčin, jako na skutečnosti, že zaslechne slova živého Boha, že dospěje před tvář nebeského Otce, jinak vzdálenému přirozenému pohledu. Křesťanovi spíše záleží na tom, aby se mu objasnil pravý stav jsoucna. Záleží mu hlavně na tom, aby splnil Boží požadavky, takže v něm začne vznikat nové stvoření, mající účast na věčném životě. To jsou úplně jiné pojmy než pojmy "nábožnosti".
Nebylo by obtížné napadat Krista ve jménu bezprostřední samovolné "zbožnosti". Obviňovat Krista, že porušuje řád každodenního života, že odvrací člověka od poctivé práce ve světě, že ho odvádí od rodiny, od pohřbívání vlastních předků, a tak dál, tedy takové a podobné námitky nejsou zdaleka tím nejtěžším výpadem, který by mohl být vůči Kristu veden, protože do značné míry míří proti samotné bezprostřední "nábožnosti" a tím se pak staví na Kristovu stranu. Vlastní napadení spočívá v tom, že označíme Krista jako toho, který se dopouští zločinu na posvátném tajemství života a světa. Vlastní odporování Kristu spočívá v jeho obviňování, že brání člověku uposlechnout náboženskou touhu a oddat se plnosti božství. Okolnost, že je takové napadení Krista v jistém smyslu možné, je výrazem čehosi podstatného z jeho záměru.

Když Kristus klade svůj svrchovaný nárok, jaké to má důsledky pro další život ve světě? Pokud se Bůh skutečně stal člověkem, když přijal za své všechna lidská omezení, jež jsou dány dějinami, a když nevyslovil "vše", ale jenom něco zcela určitého, nikoli nekonečné, nýbrž jen rozhodující věci, co pak stane ze světem, který naváže na Krista? Zůstane "tento svět" ještě "tímto světem"? Kdo věří v Krista, nezůstává jen při konstatování, že Kristus je poslední a nejvznešenější Boží posel, nýbrž přijímá Krista za normu vůbec. Do jaké míry to opravdu provede, to je další věc. Každopádně věřit znamená, že Kristus se stává vzorem života. Kristovy myšlenky jsou normou významu a povahy věcí. Kristovo smýšlení je rozhodující pro rozlišení dobra od zla. Kristus se dokonce stává jako osoba pro věřícího jeho opravdovým Protějškem. Jenže když člověk takto přetvoří svůj život v Kristu nestane se pak poněkud omezeným? Copak "svět" znamená pouze množství existujících věcí? Copak "svět" neznamená také ráz, jaký má život? Nemá snad jedinečnost, nádheru, velikost a prosycenost tajemstvím také své místo v Kristu? Nepatří snad k tomu, čemu říkáme "svět"" zároveň povaha samého člověka? Tahle povaha neznamená, že člověk je velký nebo že pro celek hodně znamená, ale že jako osobnost, svou jakostí, sám o sobě, stojí za vším. Znamená to, že každý člověk je kvůli sobě samému jediný, celý a jedinečný, a že teprve v člověku se svět stává úplným. Zachovává se tento ráz beze změny, když se dnes člověk zavazuje Kristu tak, jak to vyžaduje jeho víra? Je ona zmíněná Kristova rozhodnost a nutnost schopna stanovit všechno? Nebylo by tím nakonec všechno zúženo či nějak omezeno? Nevznikne z toho příliš těžké rozhodování mezi Kristem a světem?
Hlavně si nenalhávejme, že snad k tomu, aby mohlo skutečně a definitivně dojít k tomuto rozhodování, byla už každá volba provedena, ježto by odhalila, že Kristus není tím, kým chce být. Nešlo by přece jenom o to, zda Kristus vyžaduje nějaké oběti. Počíná si tak a jinak tomu nemůže být. Kristus prohlašuje, že "nepřišel, aby přinesl pokoj, nýbrž meč", a že člověk musí v jistých případech zvolit mezi ním a otcem, matkou, rodinou, majetkem, a kupec v podobenství prodává "vše", aby získal perlu, že se věřící musí vzdát i své duše, aby ji znovu získal omilostněnou. Někdy se nám to může zdát velmi těžké. Avšak má to pořád svůj smysl. Když Bůh dává sám sebe, tedy může také všechno požadovat. Zajisté, že člověk přitom může zaváhat, zda oddanost Kristu neučiní jeho život v něčem omezeným, zakrnělým a nesvobodným. Pokud by se ale člověk ve svém bezprostřední zkušenosti zalekl a zdráhal by se zaplatit "vším" za tu nalezenou "perlu", nebyla by to námitka proti danému požadavku. Něco jiného by však bylo, kdyby se člověk měl obávat, zda oddaností Kristu neztrácí život své světské plnosti. Jenže je přece rozdíl mezi obětováním všeho majetku veliké věci a zbídačováním.
Hlavně je potřeba odlišit Krista od lidských obrazů Krista. Samotný Kristus je tajuplný. Spojuje se v něm nevýslovné bohatství Boží bytosti s poctivostí skutečného lidského života. Naproti tomu lidské obrazy Krista představují pokusy určitých lidí v různých dobách porozumět Kristu a získat jej. Lidské obrazy Krista jsou tedy pohledy na část jeho živého celku. Představují objasnění a výklady Kristovy bytosti na základě nějakých předpokladů. Jejich problematičnost zasahuje mnohem hlouběji. Když je Kristus normou vykoupeného jsoucna, dokonalý, svatý, tedy vyzývající, znepokojující, a to až do důsledků, pak vůči němu vzniká pokušení vytvořit si jeho obraz tak, aby utvrzoval naše vlastní "já". Je to skrytý klam lidské malosti přetvořit si to nejuctívanější tak, aby se jí to stalo prostředkem sebeutvrzování a touhy po moci. Existují představy o Kristu, z nichž na nás přímo hledí tvář jejich tvůrců. Některé z nich jsou docela vymezeny chladným rozumem. Jiné jsou omezovány lidským citem, někdy až sentimentálním, malicherným a trapným. Jiné zase ovládá skrývaná panovačnost, jež se zaměřuje na to, kdo se jim přiblíží. Existují obrazy Krista, v nichž se projevuje nenávist jejich tvůrců vůči světu. Vyskytují se znetvořené obrazy Krista, v nichž je patrný strach jejich původců před životem. Vůči jejich "Kristu" má život se svou obavou, že by v něm mohl zakrnět, až příliš pravdu. Potíž je v tom, že takové ubohé obrazy Krista, uchylující se až k jeho karikatuře, vytvářejí až příliš často náš polidštěný svět. V hrozivě velkém rozsahu vytvářejí veřejné mínění a ovzduší s nádechem nábožnosti. Proto k obtížným úkolům křesťana patří hájit Pána nejen vůči odpůrcům, nýbrž i proti neosvíceně věřícím.
Jaké stanovisko tedy zaujímá samotný Kristus ke světské povaze tohoto světa?
Hlavně bychom si měli ujasnit, že tuto otázku nelze patřičně zodpovědět z hlediska světa. S hlediska světa lze jenom říci, jak křesťanství zacházelo se stvořeným světem. Je možno říci, které stránky jsoucna jím utváření lidé, řády a představy o dokonalosti zachytili, a které zanedbali. Je možno zodpovědět, kde učinili život velkolepějším a svobodnějším, a kde jej utiskovali a utlačovali. Lze říci, jak se rozličné lidské výtvory projevují v křesťanské oblasti, kterým stránkám křesťanství jsou blízké a kterým cizí. Pokaždé však je od jednotlivého jevu možné odvolání ke Kristu, protože jde o projevy křesťanských dějin, nikoli o Krista samého. Vlastní otázka vyvstává teprve před ním. Pokud je ale vtěleným Božím Synem, přicházejícím k nám suverénně a svobodně, jestliže svět byl na pokraji záhuby a Kristus sám jej osvobozuje, jak by byl potom možný úsudek o něm vycházející ze světa? Je počátkem a o počátku nemůže soudit jsoucno jím vzniklé. Je možno si pouze ujasňovat, že je opravdu počátkem, a potom na něho všechno vsadit.
Potom ovšem nenásleduje "důkaz" jako takový, nýbrž spíše odpověď na základě víry.
Kristus je takový, že může pojmout svět do významového rozpětí svých slov, do prostředí svého Srdce, do svého živého přebývání, protože je Boží Syn, sám bytostně Bůh. Tak to výslovně uvádí novozákonní radostná zvěst.
Zejména, když je Kristus na počátku Janova evangelia nazývám "Logos". Apoštol Jan viděl v Kristu skutečnost, velikost příležitost pro člověka, kterou se snaží vyjádřit. Užívá k tomu pojmu "Slovo". Toto "Slovo" je původním výrazem Boží moci a Božího významu. Svým Slovem" Bůh tvoří svět, vládne jeho děním a řídí posvátné dějiny. "Slovo" je výrazem Boha a současně je to samotný Bůh. Pojem slova " je těsně spojen s pojmem ducha, božské životní síly, jež působí veškerý život. Dále je slovo spjato s pojmem moudrosti, svrchovaného úmyslu určujícího Boží řízení, na kterém je člověku nabízen podíl. K tomuto pojmu přistupuje další pojem, jenž vytváří konečné spojení řecké duševní činnosti, pojem "Logos". Starořečtí filozofové dospěli k poznání, že vymezený tvar je víc než nekonečno, a že smyslová jasnost a rozvážnost je víc než převaha moci. Vyjádřili to tak, že každé jsoucno je ve vztahu ke svému bytostnému pravzoru, který sám trvá ve věčnosti, k ideji. Idea není nekonečná, nýbrž absolutní. idea je jasně v sobě vymezená a odlišená od ostatních, však platná a potřebná. Ideje navzájem vytvářejí celek nevyčerpatelného bohatství a dokonalé jednoty, totiž "logos". "Logos" znamená slovo. Označením "Logos" je dále vysloveno, že onoho souhrnu nelze dosáhnout v nejasných pocitech, ani v životním pudu, ani tvořivém náporu vůle, nýbrž v pronikavosti odpovědného ducha, projevujícího se slovem.
Apoštol Jan nechává oba tyto pojmy splynout ve výrazu "Logos" a uvádí, že ve skutečném Ježíši Kristu shledal něco, co má vyjadřovat výrok, že On je "Logos". Co starozákonní podání rozuměl Božím slovem a starořecká filozofie idejemi a jejich jednotou v "logu", to byla předtucha o Kristu. V Kristu je obsaženo utvoření podstatného smyslu všeho jsoucna. Teprve příchodem Krista na svět. dostal svět svůj plný význam. Nebyl jen jasně vynikající a živý, nýbrž samotné "světlo" a "život". To je příčinou oné bázně, pronikající evangeliem stoletého starce, který zvěstuje, jak se mohlo stát, že "světlo" přišlo na svět, a svět podnikl všechny dostupné kroky k jeho zhasnutí (Jan 1, 1-11).
Když se tedy nějaký člověk ve svém životním putování za Hvězdou přiblíží Kristu, není tomu tak, jako když mu nějaký jiný člověk otevře své srdce a přijme ho nitra své osobnosti, kde jeho láska očekává naplnění, jeho nadšení svobodu, a kde nakonec přece jen zakusí lidskou omezenost. Naproti tomu Kristus je branou, jíž bude "vcházet a vycházet a v níž nalezne pokrm". Kristus je "pravdou", na jejímž základě může veškeré jsoucno vyjít do otevřeného prostoru. Kristus je "cestou", po níž se dá vykročit a dospět až k cíli. Když člověk najde ve víře Krista, tedy dochází k tomu, co měl na mysli Platon, projednávající o tom, že duch musí vejít do oblasti idejí, totiž k nesmírnému vnitřnímu vzrůstu. Svět se nemusí obávat, že se octne v něčem, co je menší, než je sám. Pokud svět dosud vězel ve spárech lži a zatvrzelosti, tak nyní vstupuje do svobody tvořivého počátku, do pravdy věčného světla.
Jenže napřed je třeba tomu uvěřit a zakusit to.
Zkušenost, že tomu tak opravdu je, se dostaví až později. Především je třeba odvážit se vykročit na tuto novou cestu svým myšlením. Říkám "především", protože se v této souvislosti zřídkakdy musí o myšlení. Věřící musí nastoupit do Ježíšovy školy. Musí si od Krista dát říci, co je a co není, co platí a co neplatí, co trvá a co pomíjí. Musí od Krista převzít měřítka hodnocení všeho, takže se mu stane skutečností, co je skutečností u Krista. Kristus se mu stane normou toho, co je možné či nemožné, pravdivé či klamné, pokud to odpovídá nebo odporuje Kristu. V tom se uskutečňuje obrácení.
V čem to přesně spočívá?
Když mluvím o obrácení, rozumím tím hlavně přeměnu vůle a obrat v jednání. To je jistě prvořadé a splňuje to přímý požadavek spásy. Je to také Boží vůle, abychom došli pravdy. Ovšem stejně důležitá jako přeměna vůle v celku křesťanského života je také přeměna myšlení. Apoštol Pavel svědčí o tím, když píše, že "máme mysl Kristovu" (1 Kor 2,16).
Co tím Pavel rozumí?
Rozumí tím skutečnost, že Duch svatý vlévá věřícímu Krista jako měřítko pravdivosti, dobroty, krásy a opravdové dokonalosti, svatosti. Kdo vykročí touto cestou, ten možná delší dobu tápe a nepociťuje nic zvláštního. Jednou však prohlédne, že se dívá na všechno úplně jinak, že o všem smýšlí a usuzuje docela jinak, než ten, kdo v Krista nevěří.
Tohle je záležitost největší důležitosti. Je třeba dbát na to, aby z toho nevzniklo něco přemrštěného. Rozhodně si nesmíme nalhávat, že by člověk, který takto smýšlí, se stal nadanějším nebo schopnějším. Jeho vlohy a výkony zůstávají, jaké jsou. Kdokoliv může být chytřejší než on. Když nebude chtít být jiným pro smích, tedy se stále bude muset sklánět před lidsky význačnými postavami. Nejde ani o to, že by člověk musel zakoušet mimořádné prožitky, že by musel být nějakým vizionářem, nebo že bude nějakým zvláštním zasvěcencem. Taková očekávání by byla směšná. Jestliže si správně každý sám sobě porozumíme, tedy se rozhodně zařadíme do všedního života, a budeme jej brát ještě více realisticky a střízlivě, a snažit se o to, abychom se v něm osvědčili ještě poctivěji než dosud.
A co nového se tedy stane?
Člověk nabude nového názoru na stejný život a hlavně zaujme nové stanovisko vůči sobě samému. Bude schopen "posuzovat" v tom smyslu, jaký sleduje apoštol Pavel, když píše, že "člověk obdařený Duchem je schopen posoudit všecko, ale sám nemůže být nikým správně posouzen". (1 Kor 2,15)
Copak si to můžeme představovat tak, že by člověk dostal patent na neomylnost?
Rozhodně ne. Naopak z toho mohou vzejít velká ohrožení. Třeba domýšlivost "pravověrného", který bere svou víru pouze tak, jako nějaký zasvěcenec své tajné učení, jako boháč svůj majetek, jako šlechtic svůj starý rod, totiž jako základnu pro svou povýšenost a přehnané sebevědomí. Jiné nebezpečí v sobě skrývá fantastická odpoutanost "osvícence", který vydává každý svůj neuvážený nápad za božskou pravdu. Jiné nebezpečí v sobě obsahuje opovážlivost "zbožného", který si domýšlí, že jeho víra činí životní zkušenost, znalost věcí a práci zbytečnou. Jedině když věřící zůstane křesťansky i lidsky poctivý k druhým jako k sobě, potom pozná, že jde o vytvoření křesťanského životního názoru. Odhalí, že je rozsáhlejší než svět. To však nepozná ani svým nadáním, ani svým vzděláním, nýbrž jen díky Bohu. Nepozná to ale nějakým mimořádným způsobem poznání ani nějakým zázrakem, nýbrž onou očistou pohledu, oním rozlišením podstatného od nepodstatného, oním odhalením sebeklamu, jaké je možné jen u Krista a s jeho pomocí. Každému, kdo toto prožívá, se může přihodit, že jednou stane před něčím opravdu velkým, před člověkem, dílem, činem. Může se mu stát, že mu jeho svědomí řekne, že vzhledem k tomu, sám na základě vlastních schopností pramálo znamená, ale že přece jen v něm něco tuto velikost přesahuje, aniž samo může jí být potlačeno.
Toto vědomí musí zůstat pokorné, protože jinak by se stalo křesťanskou pýchou, zkrátka ještě záludnějším farizejstvím, takže by se nově darovaná svoboda zase zadusila. Křesťan musí zůstat pokorný už kvůli ostatním lidem. Je totiž těžko snesitelný už samotný pocit, že křesťan má podíl na něčem, co mu dává sílu a povznáší ho nad úsudky ostatních. Úplně nesnesitelné se však stane, když křesťanské vědomí přeroste v "křesťanské sebevědomí". Posláním křesťana však je, aby smířil druhého se svou převahou. Toho lze docílit jen pravdou podanou pokorně a s láskou.
Co bylo řečeno ohledně smýšlení, platí také o vůli a o lásce. Schopnost milovat je rovněž pozvána k obrácení. Nezačíná citem, nýbrž tím, že člověk plní Boží vůli a zapojuje sebe do Božího plánu. Láska začíná tím, že se člověk snaží porozumět tomu, co znamená Milovat Boha nade vše, a bližního milovat jako sebe sama. Snaží se tomu porozumět nikoli na základě etiky vyššího stupně, nýbrž z Krista, a to převrácením veškeré dosavadní etiky. Takové věci se těžko pronášejí, neboť ten, kdo je vyslovuje, si uvědomuje, že před požadavky Krista nic pouze lidského neobstojí. Dále si uvědomuje, že obhajuje něco, co může každého přivést do nesnází. Jenže to neříká z vlastního popudu ani jen pro své osobní potěšení. Vyslovuje to proto, že musí dát odpověď na otázku, zda je v Kristu místo pro svět.
Jestliže věřící provádí onen tichý pohyb odpoutávání, jímž zakládá svou existenci na Kristu, a od Krista pak přichází k druhému člověku, utváří se nový způsob lidského vztahu. Láska dostává od Krista novou svobodu. Tu, o níž je psáno, že "láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad nikým nezoufá, všechno vydrží" (1 Kor 13,7)
Jenže i k tomu dochází postupně. Vyžaduje se mnohé a pronikavé sebeovládání. Je třeba proniknout mnohými nejasnostmi. Je nutno rozlišit mezi láskou a citlivostí, láskou a změkčilostí, láskou a prožitkem sebe, láskou a sobectvím. Je třeba poznat, že láska spočívá v pravdě. Je třeba poznat a ochotně uznat, že láska je jasná a zodpovědná, a že podle okolností může být velmi tvrdá k sobě i k jiným. Posléze však člověk zakusí něco, co odpovídá růstu křesťanského vědomí. Postupně se v něm probouzí zodpovědná, vnitřní křesťanská zkušenost. I když křesťanské vědomí může být co do velikosti nadání a vzdělání vědomím nepatrného človíčka, přesto může mít jakost, které je větší než svět. Křesťanské vědomí je proniknuto živou Kristovou pravdou, prostorem, na jehož prohloubení a rozšíření se podílí samotný Logos. Křesťanské srdce či jádro křesťanské bytosti může být ve své bezprostřední působivosti a síle velmi prostinké, chudé do do lidských prožitků (sv.Terezička), bezvýznamné s ohledem na to, co se nazývá géniem srdce, a přesto mít ve své schopnosti lásky nové rozměry, které pocházejí z oblasti nad světem a jež mnohem jakostnější a hlubší než svět. V tom tkví jeho podíl na Kristově lásce (Flp 1,8), která se od prosté lidské lásky liší tak, jako podíl na Kristově moudrosti od lidského rozumu. Je oním všeobsáhlým "vším", které láska překrývá (1 Kor 13,7). Je onou bezvýhradností, která se uplatňuje v Ježíšově příkazu, že máme milovat Boha nade vše a bližního jako sebe sama. Milovat bližního jako sebe může naplno jen ten, kdo miluje Boha víc než sebe.
Zde vzniká prostor, v němž se svět osvobozuje. Je to prostor Srdce Ježíšova, které se celé vejde do lidské srdce a celé je naplňuje. Příkladem toho je způsob, jak je jeví očím a citu sv.Františka. Někteří si sv.Františka idealizovali jako lyrickou bytost, ačkoli to byl ve skutečnosti smělý, horoucí duch, k sobě tak tvrdý, že se před tím až chvějeme. Touto silou se pustil do obrácení srdce, a v něm a kolem něho vznikl prostor, ve kterém se věci staly docela volnými, krásnými, průznačnými a plnými hluboké důvěřivosti, vyjadřované znovu a znovu opakovaným "bratr" a "sestra" ve "Slunečním zpěvu". Takové odpoutání by panteistická lyrika nikdy nedokázala. Předpokládá to hrdinství, přesahující meze přirozených ctností a přirozeného nadání. Předpokládá to úžasné sebeodpoutání, jakým sv.František prošel. Zde se otvírá prostor Srdce Ježíšova, který je prostorem Slova, podobně jako Kristova moudrost. Je to prostor, v němž podle Zjevení sv.Jana spočine nové stvoření. To nebude vydáno napospas přirozenému prostoru světa, nýbrž vráceno k svému božskému Původci. Svět bude v jeho nitru. A tímto nitrem je Srdce Ježíšovo. To platí i o jeho moudrosti, jež je vnitřní stránkou vtěleného Slova. Nyní je to zatím příslibem. Musíme tomu věřit, třebaže jsme od toho zdánlivě neustále odvraceni naším vlastním ryze přirozeným bytím, nedostatečně pokřestěným světem a temnotou, zahalující Kristovu Pravdu. Cesta za Hvězdou z Betléma, která by ozářila krajinu jasem své Pravdy a prohřála ji teplem své Lásky, je poněkud ztížená. Třebaže se však polovičatě pokřestěný svět tváří svěřepě, přesto potřebuje naši víru, protože by bez ní uváznul v krajině posedlé tmou a chvěl by se zimou úzkosti.

Vztah člověka ke Zjevení

Jestliže Kristus opravdu znamená tohle vše, neměl by člověk mít vůči němu nějaký zvláštní vztah? Jaký by měl být vztah věřících ke Kristu?
Možná, že by nám leccos napověděl jinak běžný postoj posluchače k učiteli, za předpokladu, že ten není učitelem jen svým vystupováním, nýbrž i vnitřním smýšlením, a že tedy není ani ješitný, ani panovačný, nýbrž upřímně hledá pravdu. Tak se Sokrates snažil vyučit své žáky nejen ve filozofii, nýbrž hlavně ve filozofování. Probouzel v nich lásku k pravdě a uváděl je do oblastí, kde opravdu jde o všechno, a kde se život bere doopravdy. Rozvíjel v nich smysl pro kladení otázek a schopnost rozlišování. Potom je však ponechával s pravdou o samotě. Věděl, že se pravda projeví sama v duchu poctivě hledajícího. On sám uměl poodstoupit z tohoto bytostného vztahu.
To je případ filozofova žáka k svému mistru. Ale jaký by měl být vztah k hlasateli náboženského poselství?
Spíše by se dalo mluvit o zakladatelích náboženství, jako byl třeba Buddha. Ale hned se nabízí otázka vystupování nositele pravého zjevení vůči posluchači. Když prorok přijal pravdu, hned říká: "To jsem viděl... To jsem slyšel... Tak mluví Pán." Prorok sám vystupuje jako posel, který zprostředkuje. Kdyby někdo řekl Izaiášovi: "Přidržuji se tebe a následuji tě", jistě by prorok řekl: "Copak já jsem Bůh? Slyš slovo Páně, uvěř a poslechni." Prorok přibližuje poselství lidem, ale sám ustupuje do pozadí. Podobně si počíná apoštol. také on ví, že je prostředníkem poselství. Když mezi Korinťany vypukl spor, čí poselství je lepší, zda Pavlovo nebo Apollonovo, tehdy říká Pavel: "Kdo je vlastně Apollos? A kdo je Pavel? Služebníci, kteří vás přivedli k víře, každý tak, jak mu dal Pán. Já jsem zasadil, Apollos zaléval, ale Bůh dal vzrůst. A tak nic neznamená ten, kdo sází, ani kdo zalévá, nýbrž Bůh, který dává vzrůst." (1 Kor 3,5-7)
Ježíš by tak nikdy nemluvil. Ježíšovo stanovisko k víře je úplně jiné. Nejen proto, že by měl větší náboženskou autoritu než pouhý prorok, nebo větší moc slova či průkazného ducha než Pavel. Ježíšovo vědomí vlastního poslání a pravomoci bylo ovšem nesmírné, což se ozývá z jeho horské řeči: "Slyšeli jste, že bylo řečeno... Já však vám pravím" (Mt 5,21) a z jejího ohlasu: "Když Ježíš dokončil tato slova, zástupy žasly nad jeho učením. Učil je totiž jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci." (Mt 7, 28) Anebo ještě mocnější slova v podobenství o dobrém pastýři, kdy "Ježíš řekl: Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči. Ale ovce je neposlouchaly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn." (Jan 10,7-9)
Jenže tímto vším pořád ještě není vysloveno to poslední, o co vlastně jde. To nalezneme teprve v některých dalších výrocích a dějích. Především v řeči o posledním soudu (Mt 24-25). Je to sice známé, ale možná, že neslýchaný dosah těchto slov zůstával dosud málo povšimnut.
Sledujeme zde Soudce na trůně. Před ním lidé, dělící se na osvědčené a zatracené. Jsou odsouzeni podle skutků lásky, jak poskytovali pokrm, nápoj, oděv, pohostinství, navštívení, ošetření, povzbuzení strádajícím.
Jaké je však měřítko soudu?
Samovolně odpovídáme, že "první a největší přikázání", jež přece vyjadřuje souhrn veškerého dobra. A Kristus je soudcem, protože úplně a dokonale miluje. Jenže to se zde výslovně nikde nedozvíme. Kristus neříká: "Darovali jste lásku, proto buďte požehnáni. Upírali jste lásku, buďte zatraceni", nýbrž pronáší požehnání a zatracení podle toho, zda nasytili jeho samého nebo ho nechali hladovět. Když se potom souzení ptají, kdy se stalo, ukazuje na své bratry a sestry, lidi, s nimiž je dokonale sjednocen. Přitom ale neříká: "Když jste prokázali dobro máým bratřím, jednali jste podle mých přikázání", nýbrž říká: "Když jste byli k nim dobří, tak jste byli dobří ke mně". A to je to poslední. Na konci řady oněch "neboť", jež vedou k rozsudku věčné spásy či zavržení, není obecné přikázání, norma, měřítko, ideál, nýbrž Někdo, určitá Osoba. Není to jenom neviditelný Bůh, ale sám Ježíš. Tohle je neslýchaný nárok, stavět se tam, kde je poslední "neboť" při určení života.
Co to přesněji znamená?
Značí to, že život ve víře neprobíhá mezi člověkem a "dobrem", ani mezi člověkem a "Bohem", přičemž by Kristus zůstával stranou, jako učitel vykládají daný vztah, nýbrž směřuje k Němu. Říká nám: "Pokaždé, když jednáte dobře nebo špatně, narazíte na mně. Mravní dráha, jež začíná ve svobodě a končí v dobru nebo zlu, ústí do mne." Tohle si musíme uvědomit. V názoru a postoji, který potom zaujmeme, se projeví, čím vlastně je nám křesťanství.
Jsou ovšem ještě jiná místa, kde nám apoštolové zanechávají svědectví o těchto věcech. Jejich význam ale správně vyplyne teprve tehdy, když se oprostíme od nánosu zvyku, naneseném na ně stále opakovaným posloucháním. Jsou to zprávy o ustanovení eucharistické památky Páně, spolu s jejím příslibem v Kafarnau.
Kristus spolu s učedníky účastní hostiny, která je připomínkou odchodu Židů z Egypta a ustanovení první úmluvy. Beránek je sněden, víno vypito. Kristus bere chléb a praví: "Toto je moje tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku." Totéž činí s kalichem vína po večeři, když praví: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá." (Lk 22,19-20) Tam, kde bývalo tělo obětovaného zvířete a obsah posvátné číše, je nyní samotný Kristus. Jeho smrtí je uzavřena nová úmluva. Z jeho odevzdání přichází nová spása. Jeho živé bytí je nový pokrm. Řeč v Kafarnau však podrobně rozvíjí poselství, že z tohoto pokrmu vzejde věčný život (Jan 6,26-58).
Nesetkáváme se tu tedy jen s nějakým náboženským učitelem, který říká, že Bůh zachová své věrné, jako třeba v horské řeči, když se praví: "Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno." (Mt 6,31-33)
Nesetkáváme se zde ani s pouhým mystikem, který hlásá, že Bůh nasytí život věřícího svým posvátným životem, nýbrž ten, kterého na konci svého putování za Hvězdou nalézáme v Betlémě, prohlašuje tím nejnázornějším způsobem, nikoli obrazně a bez jakékoli symboliky, že On sám ve své tělesnosti bude pokrmem a nápojem pro všechny své věrné. Apoštol Jan jako vždy dovádí tento hluboký význam k jeho nejzazší vyhraněnosti, když v jeho podání Ježíš v řeči v Kafarnau říká, že se takovým způsobem stane pokrmem konkrétního dne, jako je pravda pokrmem ducha. Přitom však nikoho nenechává na pochybách, že jde o tak skutečné jídlo, jako když jíme nás každodenní hmotný chléb. Je to ovšem chápáno v dimenzi ducha a pravdy, ale jako skutečnost. A je to řečeno tak nesmlouvavě, že Ježíš klidně nechá odejít své posluchače, kteří se pohoršují nad jadrností jeho slov.
Věřící má tedy žít z Krista, a k tomu ještě "Krista jíst". Jeho bytost je tedy podstatou věčného života. Jaké to vědomí podstatnosti! A jaké vědomí čistoty! Kdybychom se tázali milujícího člověka: "Přeješ a chce dát tomu, koho miluješ, co vlastních?", pak by bez váhání přitakal. "Chceš se pro něho obětovat?" Také na to by odpověděl souhlasně v té míře, v jakého ho miluje. "Chceš, aby přijal do sebe tebe, tvé konkrétní bytí jako pokrm svého života?" Tady by se musel zarazit. Přitom mluvíme o skutečně velkomyslném člověku, neznajícím zbabělost ani sobectví. Právě v něm by musela vyvstat otázka: "Copak jsem takový, že bych směl naplnit toho, koho miluji?" Nepocítil by v této chvíli všechno to zmatené, zlé, nemocné, nečisté ve svém vlastním nitru a nebránil by se tomu, aby to přešlo na onoho milovaného? Neměl by obavy, že něco v něm se jeho milované bytosti stane jedem? Avšak Ježíš praví: "Nebudete-li jíst mé tělo a pít mou krev, nebude ve vás život."
Taková jsou slova a díla samotného Ježíše. Jenže jak chápali Ježíše učedníci?
Počátek Janova evangelia svědčí, že apoštol viděl a zakoušel v Kristu něco, co chce vyjádřit. Hledá tedy pojmy a nachází je v myšlenkovém a duchovním životě své doby. Používá pojmy "Boží Slovo" a "Logos". Boží Slovo je tvůrčí a předobraznou mocí vůbec. Tímto Slovem všechno povstalo. Jeho vláda udržuje všechno v bytí a naplňuje je smyslem. Logos je zase posledním dědictvím myšlení starých Řeků. Podle něho spočívá v každé věci odkaz na oblast, v níž všechno pozemsky zmatené a pomíjivé existuje nekonečně jasně. Této podobě jsoucna se říká idea. Ideje všech věcí však vytvářejí souvislost, stmelenou poslední složkou platnosti, totiž dobrem. Vytvářejí souvislost, osvobozenou v poslední složce dokonalosti, totiž v krásnu. Vytvářejí souvislost existující v podobě vyslovenost, jako Logos.
Jak apoštol Jan používá těchto zděděných pojmů?
Miláček Páně říká, že to, co Starý Zákon připravil a po čem Řekové toužili, je skutečností v Ježíši Kristu. On je "Boží Slovo" a "Logos". To však znamená, že v sobě zahrnuje pravdu všech věcí, normu všeho jednání a smysl veškerého dění. Všechno jsoucí má svou podstatu spíše v Něm, než samo v sobě. Jeho příchodem do světa nabyl celý svět smysl. Všechno stvořené získalo původní podobu.
Zní to stejně nehorázně jako v řeči o posledním soudu. Tam Pán říká, že kdekoli směřuješ k dobru, nacházíš mne. Zde píše apoštol, že kdekoli vykročíš na cestu za pravdou a pravou podobou jsoucna, tam potkáš Krista.
Jan býval s oblibou považován za metafyzika a stavěn do protikladu vůči Pavlovi jako hlasateli čistého slova a muži víry. Avšak v jeho listech se objevují myšlenky, které jsou "janovské" ještě před Janem. Uvádí se v nich, že Kristus je prvorozencem všeho stvoření. Skrze Něho a kvůli Němu bylo všechno stvořeno a v Něm má všechno trvání (Kol 1, Ef 1), tedy je zde zřetelně vyjádřena myšlenka "Slova". Odtud rozvíjí Pavel učení, napsané i v jiných listech, které se v podobenství o vinném keři a révě vynořuje u Jana. Podle něho se vírou a křtem vtiskuje člověku účinná podoba, jež se má k jeho světskému životu tak, jako se má duše k tělu. Všechno, čím je, tělo i duše, bytí i vlastnictví, povaha i úděl, je prostoupeno touto mocí, která usiluje o to, aby je ztvárňovala, projevila se v něm a tak teprve učinila člověka tím, čím se podle Boží vůle má stát. Touto mocí je samotný Ježíš Kristus. Nachází se tu sice ve zvláštním stavu, totiž duchovní a oslavený, jakým se stal po Zmrtvýchvstání, avšak totožný s Ježíšem, jakým býval kdysi na zemi. Příbuznost s myšlenkou "Slova" je zřetelná.
Kristus tedy přichází ke každému člověku jako jeho vlastní pravda. Celý přebývá v tomto člověku, a v druhém, ve třetím, a ve všech jemu věrných. Kristus je věčnou každého jednotlivce a současně celého svého Božího lidu. Je podobou nejen součtu jedinců, nýbrž celku, který každého z jednotlivých účastníků přesahuje, a kde jednotlivci trvají jako orgány v těle. V tomto složitém celku je nepřehledně mnoho rozdílů, stále nových co do druhu a stupně. Tím vším ale proniká jediný Kristus. Tak buduje Církev jako celek Božího lidu (1 Kor 12,12-31). Tento celek dokonce přesahuje i jednotlivé lidi a vtahuje veškeré ostatní stvoření. Proto apoštol národů mluví o vzniku všeobjímavé nové skutečnosti, které se snaží do sebe vstřebat celé stvoření (Ef 1, 10-12, Kol 1,16-20, Ř 8,18-23). Miláček Páně to nazývá novým nebem a novou zemí (Zj 21,1). Mocí, která to uskutečňuje je však zase Kristus.
Nakonec se Janovi objevuje vize nebeského města Jerusaléma (Zj 21, 2), které je shrnutím všeho. V něm se uzavírají dějiny starozákonního Božího lidu, pro který měl pozemská Jerusalém nejrůznější význam. Zároveň se v něm projevuje také ona podoba, jež byla pro myšlení starověkého člověka tak důležitá, totiž představa města jako vrcholné formy rozvinutého a dokonalého lidského soužití. Nebeské město Jerusalém je tedy jakýmsi souhrnným zpřítomněním nového stvoření. Obraz tohoto města se v dalším průběhu Janovy vize mění. Stává se nevěstou, která kráčí v ústrety svému ženichovi. Ženichem je ovšem Beránek, tedy Kristus. "Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu", anděl Janovi. "A uviděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nová Jerusalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha." (Zj 21,9; 21,1-2) Celé stvoření je zde "nevěstou". Láska, s níž bylo stvořeno a jež tvoří jeho základní skutečnost, se uvolnila, proudí a míří k tomu, k němuž patří. Tak se Kristus ukazuje cílem milujícího stvoření. Snad nebude opovážlivé, když se pokusíme vyložit Zjevení sv.Jana tak, že kdekoli uskutečňuje láska v dokonalé ryzosti své pohyby, tam ústí do Krista. Čím je Logos pro poznání, tím je Beránek pro lidské srdce a přes lidské srdce pro konečný návrat do místa a vlasti všeho dění.
Když tyto obrazy a slova shrneme, tedy se hned nabízí zásadní otázka. Kdo je to, o němž se zde mluví? Jaká je to bytost?
Říkává se, že když Jan a Pavel vypovídají o Kristu nadlidské věci, tak právě tím opouštějí jeho skutečnost. Jsou to prý mystikové a metafyzikové, kteří svoje zkušenosti vyjadřují v složitých myšlenkových formách, ale se skutečným Ježíšem to prý nemá nic společného. Ježíš prý byl veliký, úplně do Boha pohroužený člověk, vedený záměrem hlásat Boží království a přivést tam lidi. Sám prý se ale nezařazoval ani do obsahu vědění, ani do cíle, k němuž směřuje všechno stvoření. Ježíš se prý pouze stavěl do jedné řady s lidmi a vyzýval je k následování. Chtěl být vzorem, aby byli jako on. Avšak později, po jeho smrti, se to ukazovalo dost obtížné. A tak prý z něho udělali božství, jež vzývali, a tím se zbavovali odpovědnosti následovat ho.
Tohle ovšem neodpovídá skutečnosti. Když si zevrubně všimneme prvních tří evangelií, tedy vidíme, že to nejsou "prosté" zápisy, svědčící o o "skromném Synu člověka", ale že už vyjadřují ono neslýchané sebevědomí, jemuž není na světě rovno. Skutečný Ježíš byl Kristus, a smýšlel o sobě, tak, jak to evangelisté zaznamenali. Chtěl být někým naprosto jiným, než jen Božím poslem k lidem, vůdcem lidí k Bohu, bratrem vykoupených lidských bratří a sester. Sám sebe vřadil do Zjevení. Bez něho je vyloučené jakékoli křesťanské poselství.
Proto je i v našem vztahu k němu bohatství, které zahrnuje vše. Nespočívá tedy jenom v otevřenosti žáka vůči učiteli, ani v důvěře učedníka vůči mistru, ani ve vnímavosti osloveného vůči volajícímu, ani v lásce člověka k jeho svatému bratru, ani v odevzdanosti díků někomu nevyčerpatelně milosrdnému. Vztah ke Kristu to všechno obsahuje, ale především to zásadně přesahuje. Žádný vztah k nějakému učenci ani k jakémukoli pomocníku lidstva ani k žádnému zakladateli náboženství se nevyrovná vztahu ke Kristu. Kristus je vtělený a promlouvající Bůh. Je to Zjevení všeho, otevírající se nekonečný smysl všeho. Přitom je to ale také člověk. Není to žádná idea, ani mýtus, ani pouhý symbol, nýbrž je to On. V závěru Zjevení, na celé vize města a nevěsty, se uvádí: "Já, Ježíš, poslán svého posla, aby vám to dosvědčil po všech církvích." (Zj 22,16) Zde tedy najednou stojí ve svém nejprostší lidskosti Ježíš z Nazaretu, a přece je stejný jako ženich nového stvoření, o němž vypovídá tatáž kapitola, neboť kdo ho hledají a putují za ním, jsou "duch a nevěsta".
Slyšel jsem, že prý ještě nikdy nebyla žádná bytost tolik milována jako Ježíš.
To je pravda, zrovna tak, jako že ještě nikdy nebyla žádná bytost tolik nenáviděna jako on. Dosud nikdy nevedli lidé tolik sporů o nějakou bytost, jako o Ježíše. A ještě nikdy se tolik nenamáhali lidé podřídit si nějakou bytost svým přáním jako v případě Ježíše. Zatím nikdy se pro jednu bytost neodehrálo tolik osudů, jak vnějších, tak vnitřních, osobních. A to vše se rozumí nejen co do velikosti, míry a stupně, ale také co do jakosti. Láska, nenávist, boj, zaměřený k Ježíši a celý životní běh, který s tím souvisí, mají zásadně odlišnou povahu, než jak je to možné vůči jakékoli dějinné osobnosti, a to sebevětší. Tohle je třeba si jasně uvědomit. Křesťan je v nebezpečí uchylovat se ve svém náboženství k hledání obdoby s jinými náboženstvími. Tak je v pokušení omezovat Krista na jednoho z mnoha zakladatelů náboženství. Je v pokušení redukovat křesťanskou víru na jeden z případů náboženského přesvědčení a zanícení. Je v pokušení zužovat Zjevení na jednu z forem náboženského světonázoru. Proto si musíme až do posledních důsledků ujasnit, jak jedinečné je křesťanství vedle tolika různých výtvorů. Tyto lidské výtvory ve světě se mají zachovat. Křesťan totiž ovládá a vtiskuje tvar milosti tomuto světu. Stanovením zásadního rozdílu mezi křesťanstvím a ostatním světem se všemi lidskými výtvory a vymoženostmi se vytváří nový rozměr a prostor vlastní podstaty křesťanství.
Nezdá se vám, že naše putování za životní Hvězdou a dosažení jeho cíle, totiž Zjevení a jeho přijetí, víra i poznání ve víře není jen výsledek lidského úsilí, nýbrž se uskutečňuje v Duchu svatém?
Zajisté. Tato skutečnost se opakovaně projevuje i ve zprávách Písma svatého. Tak především celý jev prorokování je spojen s řízením Ducha svatého. Kdykoli proroci předvídají, jsou v Duchu svaté. Co se děje v jejich vizích je podle jeho vlivem (Ez 1, 12). Vystupování proroka, způsob jeho projevu i celkový ráz jeho údělu, a jeho účinnost jeho působení, jsou určovány tajemstvím Ducha. Právě seslání Ducha svatého dodává Zjevení, totiž Kristus a jeho poselství vlastní účinnost (Sk 2,1-13). Uvádí poutníky za životní Hvězdou do takového vztahu ke Kristu, na jehož základě se sami mohou stávají jeho vyslanci a hlasateli. Apoštol je někým jiným, než jenom náboženským nadšencem, ani pouhým následovníkem či epigonem mistra. Apoštol je poslán k šíření církve a vybaven plnou mocí. Poutníci následující svou životní Hvězdu byli vybráni a ustanoveni samotným Ježíšem jako vyslanci a hlasatelé. Ustanovení a poslání se uskutečnilo Duchem svatým. Způsob, jakým se Petr po této události o Letnicích projevuje, prozrazuje zásadní změnu v jednání, vyjadřování u účincích řízení Ducha svatého (Sk 2,14). To se týká i Pavla a ostatních apoštolů (Sk 8, 14 - 9,22, 14,19). Stejný ráz má kniha Zjevení sv.Jana, který o původu své vize píše, že se "jednou ocitl ve vytržení ducha" (Zj 1,10).
A co samotný Kristus?
Ohledně Krista se výslovně uvádí, jak na počátku jeho veřejného působení na něho sestupuje Duch (Mt 3,13-17), aby ho vedl (Mt 4, 1). "Hodina" nebo "čas" Kristova jednání vychází z řízení Ducha (Jan 2,2, 7,6). Kristus mluví "jako ten, kdo má moc" (Mt7,29) neboli je pod vlivem Ducha svatého.
Celé Zjevení je neseno Božím jednáním. Zjevení představuje dějiny řízené Duchem svatým. Jejich náplní je přicházení a růst Boží vlády. Když srovnáme prvotní Ježíšovo hlásání s proroctvím o budoucím Mesiáši, ukáže se, že tato Boží vláda má být uskutečněna Ježíšem. Tato událost je však duchovní povahy. Duch má v mocném pronikání uchvátit a přeměnit dějiny. Toto jeho pronikání je ovšem závislé na vyvoleném Boží lidu a na jeho dobrovolném přijetí a uznání Mesiáše. Lid mu odpírá souhlas a dokonce podniká všechno k zničení Mesiáše. Událost bezprostředního a úplného proniknutí Boží vlády se tedy přesouvá do budoucnosti a stává se cílem nových dějin. Od této chvále Boží vláda neustále přichází. Příchod Boží vlády se uskutečňuje v životě lidského jedince i jako celé lidské skupiny, pokud se tomu s vírou otevřou. Poselství i víra, smýšlení i život se zaměřují k budoucímu "poslednímu". To se ovšem děje skrytě a na základě naděje. Rozhodnutí vychází z Božího povolání, ze svobody a milosti, v kterémkoli okamžiku. To, co se zjevuje a naplňuje, však je na konci. To jsou dějiny, řízené Duchem svatým.
Jak tyto dějiny doléhají na člověka a na svět?
Těmito dějinami není uchopen a ovládán pouze jednotlivý člověk, ani jen lidský celek, nýbrž celé stvoření. Pavel mluví velmi důrazně o tom, že spása a nové stvoření se netýká jenom člověka pro něho samého, nýbrž jeho prostřednictvím také celého stvoření. Jako bylo stvoření strženo do záhuby, tak má být lidským prostřednictvím přivedeno k dokonalosti. Duch tedy pracuje na vytvoření nového stvoření nejen v člověku (1 Kor, 2,12-16, 5, 16-17, 2 Kor 3,17-18, 5,17), nýbrž v celém světě (Ř 8,12-22). Apokalypsa ve svých závěrečných obrazech svatého města dává tušit naplnění tohoto stvoření.
Jak Duch svatý vlastně působí?
Všechno živé se skládá z látek a sil neústrojné oblasti. Jejich vlastnosti a působení se však nemohou samy od sebe spojit s látkami a silami živé přírody ústrojné. Ke vzniku ústrojného celku se s nimi musí stát něco zvláštního, co je uvede do nového stavu a a nového uspořádání co do smyslu, co je právě oživení.
Člověk existuje duchovně, avšak v těle a mezi věcmi. Biologické, či dokonce fyzikální jevy nelze však beze všeho spojovat se oblastí, kde se všechno děje svobodně, cílevědomě a tvořivě. Vše, co nazýváme tělem a věcmi, se vyskytuje také v lidské oblasti, jenže to tam nabývá odlišné povahy, řídí se to podstatně jinými zákony a nabývá to zvláštní lidský význam, obsah, hodnotu. Zase je k tomu zapotřebí jisté podmínky, totiž oduševnění. Oduševněním vzniká člověk. V jeho trvání a životě splývá organicky-fyzické s duchovně-osobním. V těchto a jim podobných jevech se ukazuje průběžná souvislost. Dříve daná skutečnost se stává vždy otevřenější, niternější, svobodnější a odpoutanější. Je povznášena nad sebe samu do ušlechtilejšího stavu, v němž se jí otevírá nová dimenze. Vzdává se sebe sama ve prospěch jiného a tím právě znovu nachází sebe samu, ovšem novým a dokonalejším způsobem. Pokaždé dochází k překročení sebe sama, jež je ale zároveň posledním sebepotvrzením.
Do toho přichází Zjevení, které říká, že lidské životní prostředí uvnitř každého z nás a kolem nás, totiž bezprostřední okruh lidského života, svět, nemůže prostě splynout s živým Bohem. Je to nemožné už proto, že člověk je tvorem, kdežto Bůh je Stvořitelem. Je to nemožné především proto, že Bůh je svatý, kdežto člověku tato dokonalost chybí, a v mnohém ohledu je zlý. Od člověka nevede k Bohu, který sídlí v nedostupné záři, žádná přímá cesta. Člověk je v poznání Boha zcela závislý na Zjevení. Zjevit se neznamená prostě vstoupit do životního prostředí člověka, ani ho pouze oslovit, ani před ním něco podnikat. To všechno by člověk nepochopil. A kdyby to nepochopil, nemohl by to osobně zakoušet. Zůstalo by to před ním jako cizí, neznámé, snad i rušivé a nebezpečné. Zjevení musí tedy znamenat také to, že Bůh poskytuje podmínky, jimiž se vytvoří společná rovina, srovnatelnost bytí, schopnost přijetí. Toto něžné a laskavé podebrání pokorného člověka a povznesení k vidění Božím pohledem se děje právě Duchem svatým.
Copak je tím něco vysvětleno?
Jenom se shledává, že působení Ducha svatého je podmínkou, která činí, že člověk může pojmout Boží Pravdu, přijmout Boží Dobro, zakusit Boží Krásu a zamilovat si Boží Lásku, a tak vstoupit do společenství Božského života a jednání. To vlastní říká teprve Bůh sám svým Zjevením.
Zjevením Bůh spouští člověku Jakubův žebřík, aby postupních duchovního života v Duchu svatém a z Ducha svatého vystupoval do nové dimenze.
Třeba takový Eliáš byl sám o sobě člověk jako každý jiný. Třebaže měl přístup k náboženskému životu a prožíval zkušenost něčeho "jiného", přesto se tím ještě nezakládal prorocký vztah mezi ním a Bohem. Takový vztah musí být vytvořen Bohem samým, což se děje Duchem svatým. Na osobnosti Eliáše je možno zřetelně sledovat, jak se zásahem Ducha mění celý jeho názor a postoj. Takřka očividně se Eliášova existenční rovina stává jinou. Objevují dříve nepřístupné souvislosti (1 Král 17-19). Výrok proroka Samuela vyjadřuje tento jev, když praví Saulovi: "Vtom se tě zmocní duch Hospodinův a upadneš do prorockého vytržení a změníš se v jiného muže." (1 Sam 10,6) Nejde o přeměnu jednoho člověka v jiného člověka, neboť by to byla změna osoby a jakési očarování, nýbrž o změnu téhož člověka z jeho běžného světského stavu do nového, Bohem vytvořeného, posvátného stavu. Podle Pavlových pojmů jde o změnu tělesného, pozemského člověka v duchovního, přístupného všemu nebeskému (1 Kor 2,14-15). Vzhledem k dřívějšímu člověčenství je to nové neproniknutelně jiné. Je odděleno zánikem, o jehož závaznosti podává každý prorocký život otřesné svědectví. Když člověk přechází ze starého stavu do nového, musí se vzdát sebe sama. Přesto je teprve tento nový stav jemu naplno vlastní. Tím, že se sám od sebe vzdálí, dospěje v Duchu svatém doopravdy sám k sobě a stane se přístupný tomu, co přichází od Boha. Teprve nyní opravdu dochází k úplnému Zjevení.
Stejný jev probíhá při letnicové události. Tentokrát ovšem vytváří celé společenství a tím zakládá dějiny Božího lidu. Před ním jsou učedníci bojácní, ve svém všedním životě uzavření lidé. Milují Pána a vědí o něm všechno, aby mohli společně vydávat svědectví o jeho zmrtvýchvstání (Sk 1,22). Jenže jejich láska je stejně lidská jako jejich náboženské vědomosti. Kdyby přemohli strach a odhodlali se na tomto základě svědčit o Ježíši, neúčinkovalo by to. Zatím jim Ježíš tane v paměti jako něco úchvatného z minulosti, co však pominulo a v přítomnosti to nepůsobí.
Potom se ale dostavuje Duch. Zjevy, jimiž se projevuje, vyjadřují docela zřetelně, o co tu jde. V hukotu se projevuje mohutnost, Ve vichru jako dechu světa se projevuje jednota vnější a vnitřní oblasti. V plamenech se projevuje žár, v jazycích nadšená výmluvnost, vycházející z vědomí plnosti. Tomu pak rovněž odpovídá proměna, k níž dochází. Z lidí, kteří vědí, chtějí a jsou věrní, se stávají věřící, v nichž přebývá živý Kristus a oni v něm. Jejich vnitřní prostředí se otevřelo novým rozměrem do božského prostředí a vzájemným prostoupením nastalo prolnutí. Tak se v nich prohloubila nová rovina existence, ze které vysílají poselství do okolního prostředí, do světa, ve kterém žijí a který je obklopuje. Z lidí, kteří dovedou vyprávět své vzpomínky na to, co Ježíš řekl a vykonal, se stávají apoštolové, kteří mají moc přinášet radostnou zvěst a jež s veškerou autoritou opravdu radostně hlásají živého Krista.
A nebude s tím živým Kristem v jeho vyslancích a hlasatelích nesnáz, když přece Kristus živý zde po světě chodil až do své pozemské smrti?
Předtím sice Kristus žil na světě, ale svět ho nepřijal. Zlá vůle zabránila jako nepropustná vrstva jeho těsnému přiblížení k lidem. Předpoklady po nové dějiny, obsah, síly a cíl, zde byly. Dosud však nepronikly celou pozemskou skutečnost. To se teprve děje působením Ducha svatého. Duch uzavírá souvislost. Duch dává podmínku, princip nového života, kterým se obnovuje nejen člověk jako jedinec i jako celé společenství, ale i celé stvoření. Stejná síla rovněž působí, že stejní lidé, kteří krátce předtím zapřeli Vykupitele a žádali jeho smrt, nyní jsou "zasaženi v srdci" a touží po spáse (Sk 2,37).
Jenže to, co probíhá ve zkušenostech proroka či apoštola, je koneckonců uskutečňuje ve víře každého z nás. "Prostá víra" vychází ze stejného zdroje jako osvícení proroka nebo naplnění apoštolů duchem. Jenže prorok a apoštol mají autoritu, kdežto věřící nikoli. Oni přijímají od Boha poselství a hlásají je jiným, kdežto věřící naslouchá a přijímá. Prorokovi a apoštolovi se průběh zjevení vtiskuje do jasného vědomí, takže zřetelně vidí a jasně ví. Naproti tomu posluchač "věří" a tím se ocitá ve stavu zahalení, jež může dosahovat až k pouhé poslušnosti. To všechno je ostře odlišeno a každé ztotožňování by bylo bláhové. Přesto jde koneckonců o totéž. Věřící by nemohl přijmout poselství, kdyby ho k tomu neuschopňovala stejný podmínka, jež působí i v apoštolovi. Bez ní by zůstal nepřístupný a neporozuměl by, ba dokonce by se vzbouřil, pohoršoval a obrátil proti poselství.

A co bude dál

Jak probíhá další Boží jednání po Kristu?
Bůh se v dějinách zásadně nezjevuje v učitelské podobě, nýbrž jednáním. Na toto jednání pak navazuje učení. Bůh odkrývá svou bytost řízením posvátných dějů. Odhaluje lidem své smýšlení tím, že k nim přichází, přebývá u nich a žije mezi nimi v jejich společenství. Ukazuje jim, čím jsou, když mezi nimi naplňuje svůj osud. Z toho, co kvůli nim bere na sebe, mají poznat, co pro něho znamenají. Na způsobu, jak mu odporují, má jim vysvitnout jejich bloudění. Pokud ale zjevení probíhá na základě dějin, tak to zároveň značí, že je samo dějinné. Zjevení začíná a pokračuje dál. V růstu zjevení je zrození, rozvoj, zpomalení, růstová krize a naplnění. Zjevení se nikde neprojevuje jako odtažitá soustava, ale pokaždé jako probíhající život. Zjevení vrcholí postavou vtěleného Syna Božího. V něm je všechno naplněno. On je "alfou a omegou, počátkem a koncem" (Zj 21,6). On je základ, a "nikdo nemůže položit jiný základ než ten,. který už je položen" (1 Kor 3,11).
Byly snad dějiny Božího jednání ukončeny Kristem? Znamená skutečnost, že Zjevení vrcholí v Kristu, že by Bůh už dál nejedná?
Bůh zůstává příchozím. Zůstává tím, kdo "je u nás". Způsob, jakým nové stvoření trvá a dále se uskutečňuje, neupadá do přirozeného dění ani duchovního procesu, nýbrž je nadále určováno Božím jednáním. Toto jednání však nabývá nové podoby. Zjevení totiž nepřesahuje Krista. Od nynějška tedy náboženské dění spočívá v tom, jak je Kristus vnášen do světa a svět vtahován do Krista. V jeho osobním životě se začalo nové stvoření. Rozvíjí se setkáním lidí lidí s Kristem v oblasti svobody a milosti.
Jak si může člověk představit takové dějiny?
Kristův obraz a slovo by se daly prostě včlenit do oblasti obecných dějin. Poselství by se pak přenášelo vzpomínkou, vyprávěním, písemným záznamem, v uměleckých dílech, v různých společenských zařízeních. tento proces by však probíhal velmi rozmanitě. Vždyť už Nový Zákon ukazuje, že už Marek vidí postavu Krista jinak než Matouš, a ten zase jinak než Pavel a Jan. Kristova skutečnost a poselství by nalézalo nový výraz v charakteru a životním údělu každého věřícího. Totéž by platí o různých dobách. Ranná období by prožívala poselství trochu jinak než pozdější. Období rozkvětu by prožívala poselství odlišně než období úpadku. jednotlivé země by poskytly k utváření Kristova obrazu rozličnou životní látku a přenesly by jen pokaždé do rozdílného prostředí. Ze setkání poselství s dějinami různých národů by vzcházel jeho stále nový výklad, takže by poselství mohlo uplatnit své skryté síly stále novým způsobem. Přemítavý a tázající se duch, věda a filozofie, by se jím zabývaly, vybíraly by si z něho rozličné složky, a samy by zase dostávaly podněty k objevování a bádání a pro svou práci na celkovém výkladu světa. neustále by se uskutečňovalo setkání člověka s Kristem. Rozvíjelo by se poselství světu a svět by byl zase stále dokonaleji chápán na základě poselství.
Jistě by to tak bylo možné. Jenže tím je naznačena pouze jedna možnost. Druhá možnost byla však vypadala jinak. Během dějin by se na obraz Ježíše Krista a na jeho poselství zapomnělo. To se přece v nejednom velkém kulturním okruhu během dějin opravdu stalo. Tak bývala severní Afrika kvetoucí křesťanskou zemí. Potom byl ale obraz a poselství Páně do značné míry vymazán. I když ponecháme stranou vnější násilí, přesto vzpomínání a zapomínání nejsou jen mechanické procesy, nýbrž základní životní pohyby, které jsou řízeny zevnitř jeho vůlí. Psychologové tvrdí, že co člověk poznal, to se v jeho nitru uchovává, třebaže to opustí vědomí. Zapomínání se zdá být mechanismem obrany, kterým skrytá vůle vylučuje to, čemu ve skutečnosti nemůže zabránit, alespoň v oblasti svého otevřeného a uvědomovaného světa.
Jaký je však vztah lidského srdce ke Kristu? Jaký poměr zaujímá vůči Kristu lidský mikrokosmos, zahrnující nejen stránku vlastním způsobem a podstatně lidskou, ale také stránku senzitivní či živočišnou a stránku vegetativní či růstovou ?
Lidské srdce toužilo po Kristu, přijalo jeho poselství, milovalo ho a obětovalo se pro něho, avšak zároveň se mu uzavřelo, vzdorovalo mu až do krajnosti. Co se stalo tehdy, děje se pořád. Cosi v lidském nitru nutká, aby Kristus nebyl. Když ale Krista nemůže odstranit, usiluje aspoň o zapomenutí na něj, což se někdy skutečně daří. Ale Kristus se znovu vynořuje, a proto se to vnitřní puzení snaží ho znevážit a zpochybnit jeho možnosti a nároky. Kdyby byl Kristus a jeho poselství byl ponechán jen samotnému lidskému úsilí a slepému tlaku dějin, pak by se snadno mohlo stát, že ve třetím tisíciletí byl k nám dosáhl jen jeho bledý stín.
To je ten nejkrajnější případ patologické anatomie lidské destruktivity. Ve skutečnosti temnoty nepohltí Kristovo Světlo ani za celá tisíciletí lidského, světského a ďábelského odporu, útlumu a stínění. Ani kdyby ho chtěli zapřít všichni lidé, Ježíš Kristus už zvítězil a jde od vítězství v jednom srdci k vítězství v dalším srdci. Vítězí milosrdenstvím a láskou, nikoli mocí a násilím. Proto se nemůže stát, aby všichni zklamali. Samotné povaze lidského srdce se příčí důsledně nadlouho uváznout v zatvrzelé křeči v jedné zvrácené náklonnosti, a nevrátit se aspoň ve chvíli své únavy k přirozenému řádu. Na druhé straně jsou ovšem stále dokonalejší prostředky ničení, takže se člověk sám může zničit dříve než se dostane k hranicím svých sil.
Vedle otevřeně katastrofického scénáře je však možný ještě jiný průběh dějin. V takovém případě by obraz Páně zůstal v paměti člověka. Paměť však není mrtvá, ale žije. Nekupí pouze své obsahy, nýbrž s nimi pracuje, pořádá je podle příslušných zkušeností a podle toho je také přetváří. Každá velká postava působí určitou mocí. Dotýká se a vybízí, a záhy nabízí rozhodnutí: uznat její autoritu nebo podřídit ji vlastní vůli. Tak by to dopadlo i s Kristem. Jednotlivec, rodina, národ by se snažili učinit jej vyjádřením toho, na čem v jeho učení a v jeho osudu by se shodli podle své povahy, něco by potlačovali a jiné docela vypouštěli. Tak by se sice stal živým z hlediska doby, ale zároveň by jí docela propadl. Nezůstal by sebou samým, svobodným, nýbrž by se stal poslušným době, jak se to do značné míry stalo. Vždyť nejedno náboženské, umělecké, vědecké a filozofické podání Ježíše je prostě způsob, jímž se ho nějaký člověk nebo lidé v jisté době zmocňují.
Byl by dokonce vtažen do světa úplně. Kristova osoba a její poselství nevisí nad lidskou skutečností, nýbrž jsou v ní. Jsou přece Božími dějinami mezi lidmi. Naše lidská existence je tedy v něm. Všude probíhají obdoby, podobnosti a svazky. Dokud Pán zůstává sám sebou, je toto vše výrazem skutečnosti, že Bůh, který vstoupil do světa jako Spasitel, je totožný s tím, který stvořil svět a člověka jako svůj obraz ke své podobě. Kdyby se však lidská vůle zmocnila Kristova obrazu, vtáhla by ho do pouhé pozemskosti, a z Krista, který sestoupil do světa, svobodný až do základu, takže mohl na základě této svobody promlouvat k světu a pozvednout jej k novému počátku, stala by se pouhá postava ve světě. Zůstal by z něho kus bezprostředních dějin, výraz náboženského života lidstva, symbol všeho, co je pro člověka důležité. Přitom však by ovšem mnozí přestali uznávat Krista Vykupitele.
Jak tedy může probíhat další přenos Zjevení lidskými dějinami?
S ohledem na lidskou svobodu se nabízejí dvě možnosti, příznivá a záporná.
Ve skutečnosti ale Bůh neponechal své dílo napospas světu. Přišel znovu a opět převzal to, co zanechal, když odešel. Ten, kdo přišel, byl Duch svatý, vyslaný skrze Krista od Otce nebeského. "Já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby zůstal s vámi navěky: Ducha pravdy" (Jan 14,16-17), řekl Ježíš učedníkům večer před svou smrtí. Tento Duch přišel o Letnicích, aby přebýval a působil v dějinách stejně výslovným a osobním způsobem, jako Syn Boží v Kristu.
Tím začíná putování vykoupeného Božího lidu dějinami za Hvězdou, kterou je Kristus. "Říkám vám však pravdu: prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: Hřích v tom, že ve mne nevěří, spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a již mne nespatříte, soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen.
Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. Všecko, co má Otec, je mé. Proto jsem řekl, že vám bude zvěstovat, co přijme ode mne." (Jan 16,7-15)
Během svého života stál Ježíš před lidmi jako cizí nepochopený balvan skutečnosti. Nyní přichází Duch a vnáší jej do nitra lidské bytosti. Už jsme poznali, jak Duch svatý otevírá lidi a vnáší jim živého, oslaveného Krista do nitra. Víme, že Kristus se dostavuje v nejrůznějších podobách hlásání k člověku jako jedinci i příslušníku skupiny. Lidé se s ním setkávají, zaujímají vůči němu postoj a nějak se s ním vyrovnávají. Kristus proniká skutečností světa a dává se od ní vstřebat a přivlastnit. Jak toto všechno probíhá během doby v různých národech a v nejrůznějších oblastech lidského života dílem vědomě, dílem podvědomě, a jak přitom vzniká nové stvoření, o tom svědčí posvátné dějiny novozákonního Božího lidu, a ten, kdo je řídí, Duch svatý. Neprobíhají vyrovnané, plynulé a souvislé linii, nýbrž přerývaně a vlnovitě. Šíří se v celém prostoru lidského života a proplétají se s celou nepřehledností jeho dějů. Někdy se zdá, že se tyto dějiny ztrácejí v zkomírajícím úpadku či dokonce jsou zastaveny v křečovitém záchvatu, ale přesto jsou to pravé dějiny řízené Bohem a nesené jeho jednáním. Toto Boží jednání má ovšem jiný ráz něž mělo před Kristem a v Kristově životě. Jakoby splývalo s bezejmennými událostmi dějin zrovna tak, jako s niterně lidskými ději. Má v sobě něco jedinečně nepřivlastnitelného, skoro se až vymykajícího osobní kontrole. To je ale příznačným rysem Ducha svatého, o němž přece Ježíš říká, že "nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší... bude vám zvěstovat, co přijme ode mne." Duch tedy není jen Boží niterností, nýbrž i Boží diskrétností. Tato diskrétnost ve všemohoucnosti, toto ustoupení do pozadí, toto mizení "před věcí", tento ohled na lidskou svobodu, je vlastností Ducha svatého a způsobu jeho řízení dějin.
Jak si lze přesněji představit toto řízení dějin?
Náboženský názor připomíná myšlenku oné posvátné moci Ježíše Krista, jež přivádí člověka k setkání s proměněným Synem Božím. Kristus povznáší člověka k tomu dotyku, otevírá jej, osvěcuje nadšením, jak se to přihodilo třeba Pavlovi na cestě do Damašku. Potom by bylo třeba uznat, že posvátné dějiny prostě spočívají z tohoto stále nového setkávání a z jeho důsledků. Pak by nebylo ryze lidské normy ani zákona, nýbrž všechno by bylo ponecháno Duchu svatému, jenž "vane, kam chce", a dělo by se to dobrovolně a svobodným hnutím lidského nitra. Nebylo by ryze vnějškové autority, protože by se všechno dělo z tvůrčí původnosti.
Tato myšlenka vyhlíží velmi lákavě a pěkně. Vše, co se kdy zdálo být v člověku utlačováno zvenčí působícími autoritami, s tím bezděčně souhlasí. Slova o neviditelné církvi, o církvi Ducha, o životě "v Duchu a pravdě" se k tomu vztahují. Vzpomínáme na jména a osudy lidí, kteří hledali právě toto a zasazovali se o to. Bůh by to tak byl mohl chtít, ale neučinil to. Podle všeho zde zase jde o vážnost a odpovědnost posvátných dějin. Kristus neponechal prostě svůj obraz a své poselství zcela volnému proudění Ducha a tvůrčím silám srdce. Vždyť nejenže poslal Ducha, ale také založil Církev. Ustanovil Nový Zákon, ale nejen jako zákon víry a života, nýbrž také jako zákon řádu a autority. V tom se také projevuje "Duch". Falešná spiritualita odmítá toto uznat a představuje vymknutí se z pořádku stanoveného Bohem. Církev zřízena jako instituce a závazně přikazující, je rovněž dílem Ducha. Duch přišel, aby ji utvářel a vedl. Kristus je svou Církví nerozlučitelně spjat.
Božské věci mají svůj řád. Pán řekl, že Otec nebeský je prvním a posledním, ale nikoli že je bezprostředně přístupný. Sám o sobě je skrytým Bohem. Zjevným se stává teprve v Synovi: "Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn -a ten, komu by to Syn chtěl zjevit." (Mt 11,27) Krista samého však nelze beze všeho pojmout, nýbrž jen skrze téhož Ducha svatého, v němž se stal člověkem a existoval. Dokonce ani k tomu, aby někdo řekl "Ježíš je Pán", nestačí lidské síly, nýbrž musí být "pod vlivem Ducha svatého" (1 Kor 12,3). Teprve Duch povznáší člověka do skutečného vztahu, v němž se pro něj stává Kristus viditelným. Tento Duch je však Kristem spojen s Církví. A na něj podle posledních slov Písma toužebně čekáme. Poslední slova Písmo, totiž volání: "Přijď Pane!" vyslovují společně Duch a nevěsta. Nevěstou je však stvoření ustanovení jako Církev.
Kristus tedy neponechal svůj obraz a své poselství napospas dalšímu dějinnému působení, nýbrž jako svěřený Církvi. Tak prochází Kristus dějinami. Církev ho zvěstuje tak, jako tomu sám chtěl. Řekl apoštolům: "Kdo vás přijímá mne přijímá, a kdo přijme mne, přijímá toho, který mne poslal." Apoštolové však nebyli jenom osobně zúčastnění jako jednotlivci, nýbrž byli zároveň prvními nositeli úřadu, který bude nezrušitelně pokračovat "až do skonání světa" (Mt 28,20).
To však neznamená, že by Kristus nemohlo přijít, ke komu chce a jak chce. Když odpověděl domýšlivým farizejům, že "Bůh může Abrahámovi stvořit děti z tohoto kamení" (Lk 3,8), platí to pro všechny časy. Může se zjevit každému kdykoli a jakkoli, aniž by k tomu musel mít souhlas od své Církve, avšak zpravidla je toto setkání svěřeno Církvi. Církev zvěstuje Krista a jeho poselství, rozvíjí obsah tohoto poselství, vnáší jej do světa. Ohrazuje se proti bludu a kdykoli to vyžadují dobové okolnosti, vyznačuje Církev závažnými výroky hranice, které oddělují pravdu od klamu.
Jak Církev vytváří prostor, v němž je obraz Krista a jeho poselství správně uchováván a sdělován?
V Církvi jsou rozmanité způsoby církevního zvěstování a hlásání, svátosti a především Nejsvětější Svátost, modlitba. Vyskytují se tu rozličné řády života a kázně. Je zde Matka Páně, Spoluvykupitelka a řady světců a světic.
Ale co ty minulé a současno nedostatky a přehmaty v Církvi? Nepůsobí jako odpor, kladený náležitému uchovávání a šíření obrazu Krista a jeho radostné zvěsti?
Zajisté, že vlivem nedostatků jednotlivců a různých společenských celků je Kristův obraz pokřivován a jeho poselství oklešťováno. Přesto však se zde v Církvi, a jedině zde může Kristova postava objevit volně a původně. Všude, kde je obraz Krista a jeho poselství odpoutáno od jeho tajemného těla, rozplývá se v odtažitém přemítání nebo podléhá svévoli náboženského prožitku, nebo skrytým důvodům vůle, nebo náchylnostem některých jedinců či národních celků či různých zvěcnělých struktur hříchu. Potom už to není ten, který přichází z Boží svobody, kdo soudí svět a tím jej vykupuje. Církev může a má doznat zlá zatvrzení a omezení, ale kdekoli je jejím úkolem uchovávat Krista v jeho vykupitelské svobodě, tam je Bohem chráněna. To je nejhlubší smysl zaslíbení, podle něhož "ji pekelné mocnosti nepřemohou" (Mt 16,18). Církev nebyla přemožena ani tehdy, když byla strašlivým způsobem potlačována jako "přežitek", ani když se počet jejích členů pronikavě zmenšil, ani když se dostala do hluboké mravní a duchovní zaostalosti, dokonce ani tehdy, když podle slov Pavla VI. pronikl ďábelský zápach i do samotné Církve. Církev by byla přemožena jedině tehdy, kdyby v ní postava a poselství Ježíše Krista pozbyly svou vykupitelskou svobodu, ale to se nikdy nestane.
V této souvislosti nabývá ještě více smysluplnosti Ježíšovo poselství o prozřetelnosti. Když tzv. moderní a postmoderní člověk, zakládající si na průkaznosti a ověřitelnosti svých názorů, slyší, co se v "horském kázání" říká o prozřetelnosti (Mt 6,28-34), shledává to, jako něco krásného, vroucího, útěchyplného, co si však nemůže činit nárok, aby to bral opravdu vážně. Sotva by chtěl někdo vzít doslova napomenutí, aby se člověk nestaral o pokrm a oděv, nýbrž se spoléhal na nebeského Otce, díval by se na něj jako na snílka, fantastu a lenocha. Ve skutečnosti jsou však ty výroky míněny docela vážně. Jak vážně, to vysvítá z toho, když vidíme, že zaslíbení je vázáno na podmínku: "Hledejte tedy napřed Boží království a jeho spravedlnost, a to vše vám bude přidáno." To znamená, že nebeský Otec se postará o potřeby lidí, když přijmou jeho vlastní starost, totiž péči o Boží království, za svou první a nejdůležitější povinnost. Tím se nemyslí nic více a nic méně než obrácení skladby celého lidského mikrokosmu. Vyžaduje se přestavba celého smýšlení, cítění, toužení a jednání člověka. Ježíš začíná své veřejné působení výzvou k obrácení. Vyzývá k proměně životního prostředí uvnitř každého člověka, aby pak bohatství z plnosti svého nitra vynášel a jím přispíval k proměněn životního prostředí kolem nás. Ježíš říká, že se kolem člověka nově uspořádá život, a že je v tomto novém uspořádání nezvratně zabezpečen, pokud se ovšem člověk ztotožní s Božím smýšlením a stane se ve svém nitru novým člověkem. Totéž vyplývá také z dalšího pilíře učení o prozřetelnosti, totiž z modlitby Páně. V ní je prosba k Otci, aby poskytl vezdejší chléb a odpuštění hříchů. Když je současně vyslovena i prosba, aby se Boží vůle uskutečňovala na zemi právě tak ryze a dokonale, jako skrze anděly v nebi, tedy to docela přímo vyjadřuje péči o Boží království. Snad to dá trochu námahy, abychom z neustále užívaných slov zaslechli tento jejich opravdu převratný smysl. Jak je tajemné, když člověk prosí všemohoucího Boha, aby se stala Jeho vůle. Jaké obnovy veškerého našeho smýšlení, cítění, chtění, lásky a starosti je zapotřebí, aby se v člověku uskutečňovala Boží vůle! Tohle teprve dává konečný smysl všem naším prosbám po posvěcení Božího jména a příchod Božího království.
Prozřetelnost znamená, že Bůh řídí životní děje. Řídí je však nejen jako všeobecný světový řád či probíhající dějinný proces, ale směrem k osobní spáse každého jedince. Jde o živé řízení, které se uskutečňuje do té míry, jak se tato shoda stává stále hlubší. Na tomto osobním řízení však není žádný přehnaný důraz na jedince. Jde sice o spásu jednotlivce, ale vždy ve vztahu k celku. Žádný člověk nestojí před Bohem jen ve stádu, nýbrž každý právě jako určitá jednotlivá osoba, jako neopakovatelný originální Boží obraz. O každém platí, že existuje jen "on a Bůh". Také však o každém platí, že je částí celku, že je rodinným příslušníkem, občanem, atd. Je zde také kvůli celku, zrovna tak jako celek je zde kvůli němu. Rodina, národ, stát, lidstvo mají smysl v tom, že jsou nositeli jeho osobní existence.
V horském kázání dochází jednotlivá, dílčí stránka této souvislosti zvláště zřetelného vyjádření. Písmo svaté však obsahuje i místa, kde vystupuje do popředí celostní stránky vztahu. Tak ony velkolepé myšlenkové postupy, kde Pavel vykládá, jak jednotlivec je právě ve své náboženské odlišnosti součástí a článkem celku (1 Kor 12,4-31, 14,1-40). Nebo ta místa v Pavlově výkladu, kde se jednotlivec docela povznáší nad sebe v souvislostech duchovního těla Kristova (Ef 1,3-23, Kol 1,9-20), či to místo, kde se kolem vykoupeného člověka seskupuje celek nového stvoření (Ř 8,18-39). Také tyto celky jsou řízeny Bohem a jejich život podléhá prozřetelnosti. Prozřetelnost se tedy uskutečňuje v jednotlivé i celostní oblasti života. Živý člověk se podílí na obou. Jeho svoboda tvoří jejich průsečík. Zde dochází k přeměně. Zde je ohnisko všech dějin. Odtud se uskutečňuje prozřetelnost. Ta směřuje k soukromé spáse, a to k jednotlivci, pokud se otevírá Boží vládě, a tím se zapojuje do nově vznikajícího stvoření, kde vůle Otce nebeského je zákonem bytí. To všechno se nyní děje zatím v podobě přibližování, v zahalenosti a v průsečíku všeho toho, co se staví na odpor Boží vládě. Dochází svého naplnění až na konci, kdy Kristus znovu přijde a jeho pravda a láska stane zároveň mocí.

Omezenost překážek růstu radostné lásky

S ohledem na tento výklad se však naskýtá otázka, zda tím nevstupuje mezi člověka a nositele Zjevení příliš mnoho? Nekomplikuje se tím průběh setkání s nositelem Zjevení? Lidské úmysly a výklady, dějinná podmíněnost představ o správném a dokonalém, zatížení převzatými zkušenostmi jednotlivých lidí a celých kulturních okruhů v různých dobách, nedokonalost křesťanského života a zneužití, živoření s klapkami na očích, touha po moci a jiné věci se zdají zakrývat to, co se vlastně mělo projevit ve svobodné bezprostřednosti. Stručně vyjádřeno, mohli ti, kdo se osobně setkali s nositelem Zjevení, uvěřit snáze, než lidé, kteří se s Kristem a jeho odkazem setkali jen prostřednictvím tradice a Církve? Měli ti první lepší možnost pochopit smysl Zjevení než ti, kdo jsou odkázáni na učitele a knihu?
Někdy se nám zdá, že setkání se samotným poslem Zjevení muselo být otřesnější i blaživější zároveň, zkrátka že muselo znamenat opravdové povzbuzení víry. Třeba setkání s Eliášem a zakoušení duchovní moci, jež ovládala tohoto člověka. Prožít náraz tohoto mohutného duchovního působení na lidský život. Nebo zakusit setkání s Izaiášem a vlastníma ušima slyšet poselství, které bylo i před omezený dobový ráz tehdejšího zjevení tak nesmírné. Nebo dokonce prožít setkání se samotným Ježíšem. Nebýt vystaven vlivu všech těch i v nejlepším případě tak nedostatečných, většinou ale prostředních, ba i zcela falešných představ a zkreslených obrazů Krista, jež obíhají světem. Spatřit samotného Krista, pohlédnout mu tváří v tvář, vidět jeho oči, sledovat jeho pohyby, s nimiž se sklání k dětem a k nemocným, zahlédnout jeho postoj vůči odpůrci. Být v naslouchání Kristova poselství ušetřen přílišného balastu a zátěže člověčiny mluvčího a slyšet jen ryzí Boží Slovo. Být přítomen jeho kázáním a skutkům, o kterých sám řekl: "Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli." (Lk 10,23-24) Jaké to muselo být, když "všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst." (Lk 4,22) Jaké to muselo být, jak se při uzdravování nemocných čas chtěl Boží všemohoucností. Vlastní okolností bylo podle všeho ty, které Jan líčí ve svém listu: "Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otcem a s jeho Synem Ježíše Kristem." (1 Jan 1,1-3) Zdá se nám, že teprve z takového těsného osobního setkání mohla vzejít opravdová víra.
Když je přímé setkání tak podstatné pro víru, proč tedy jeho současníci neuvěřili? Vždyť oni opravdu neuvěřili!
Už před Kristem neustále zápasili Boží poslové s odporem a tvrdošíjností. O Mojžíšovi je psáno, že byl "nejutrápenějším člověkem ze všech". Jeho nejběžnější životní situace byla ta, že neustále na odpor a nedůvěru. Proroci byli skoro vždy obklopeni nepřátelstvím panovníků a lhostejností lidu, a většina z nich nezemřela přirozenou smrtí. Pokud jde o Ježíše, jeho osud poskytuje odstrašující odpověď. Kdopak mu věřil? Lid ne, ba ani jeho učedníci. Chodili za ním, byli mu oddáni, ale ono nejhlubší pouto věrnosti, ono láskyplné porozumění, jež by vlastně bylo pravou vírou, to postrádali. Jedině jeho Matka Maria mu vždy věřila, ale držela se stranou a v pozadí. Z ostatních snad jen Jan, který ho také následoval až na Golgotu. Jinak nikdo. Petr, kterého si vybral za prvního mezi apoštoly, ho podle jeho očekávání třikrát zapřel, ovšem pak litoval.
Každopádně je vidět, že bezprostřední osobní setkání se samotným Zjevením nemusí mít zcela jednoznačný účinek.
Otázka se objasní, když se nám naskytne příležitost stýkat se s hluboce náboženskou osobností. Tedy nikoli jen s průměrným věřícím, ani s někým, kdo je v náboženských záležitostech dobře vzdělán, nýbrž s člověkem, který existuje přímo na základě náboženské zkušenosti a zcela prožívá tuto zkušenost a dává se tím všestranně důsledně určovat. Hodnotit správně takového člověka, nebo dokonce se k němu vytvořit trvale příznivý vztah, a to nikoli až po jeho smrti, když se odhalí souvislosti jeho života, nýbrž ještě za jeho života, kdy všechno zůstává ještě mnohoznačné a souvislosti jsou nejasné, a všude se objevuje odpor a nesympatie nechápavých lidí, to bývá velmi obtížné. Všechno, co je na takovém člověku zastřené a nezodpovězené, zasahuje přímo onu základní náboženskou oblast jeho života. Vždyť už sama tato náboženská oblast působí protichůdně a vzbuzuje smíšenou odezvu. Na jedné straně posiluje, povzbuzuje a uklidňuje, ale současně na straně druhé ochromuje světskou průbojnost, znepokojuje a přilévá oleje do ohně rozporů v lidském nitru a zostřuje všechny potíže. Dráždí a vyvolává nevraživost. A co teprve, když se její nositel uplatní svým nevšedním nadáním v oboru umění, vědy, filozofie, ale třeba i veřejného života politického. Pak se to všechno jenom stupňuje. Kolem svatých, kteří vynikají oproti ostatní společnosti se vytváří dvojí nálada, jednak oddanost, důvěra a úcta, jednak také nedůvěra, podrážděnost, ztajená nenávist, která čeká jen jen na sebemenší příležitost, aby se vybila divokým dorážením.
Nebylo asi snadné setkat se tváří v tvář s Eliášem či Izaiášem a uznat jejich nesmírný nárok. Bylo obtížné naslouchat jejich projevům a uznat v nich Boží poselství. Pronášeli řeči, jež přicházely z docela neznámých oblastí a byly v tak příkrém rozporu s všemi navyklými způsoby chování a řeči. Existence takových postav se opírala o svá vlastní měřítka, neboť byli naplněni mocí a vystaveni otřesům, jež je odcizovaly ostatním lidem a světu. Hlásali něco, čemu průměrný člověk odmítal rozumět. Slibovali, po čem netoužil, rozhořčovali se, a průměrnému člověku se zdálo, že jsou rebelové bez příčiny. Byli obklopeni kulturním ovzduším, jež naháněla hrůzu. Nebylo snadné jim uvěřit. Mnohem pohodlnější bylo uzavřít se jim, nepřipustit si jejich slova, pokládat je za blázny, každopádně však nevítané rušitele zavedeného způsobu života, a proto se je vrstevníci snažili umlčet a odstranit.
Později to však bývalo jiné. Potom se tyto mohutné postavy, které už člověka přímo znepokojovaly, daly přehlédnout a bylo možno na nich založit vlastní "víru". "Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých." (Mt 23,29)
A co teprve Ježíš! Když se ho Janovi vyslanci ptají: "Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?" odpovídá nepřímo, slovy Izaiášova proroctví a pokračuje: "Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou uzdravováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. A blahoslavený je ten, komu nejsem kamenem úrazu." (Lk 7,19-23) To znamená nejen, že lidé jsou líní změkčilí a neduchovní, ale že jeho postava je nebezpečná. Člověk je před ní přiváděn k zásadnímu rozhodování, neboť " je dán k pádu i k povstání mnohých a jako znamení, kterému se budou vzpírat." (Lk 2,34)
A přitom Ježíš přináší pravdu. Ovšem takovou pravdu, která převrací naše pozemská měřítka: "Slyšeli jste, že bylo řečeno... Ale já pravím..." (Mt 5,27-28) Jakým náporem na lidský rozum a touhu po zajištěnosti je horské kázání! A přece byl Ježíš dobrota a láska sama. Kdo však měl vydržet vedle této nesmírnosti, kterou označujeme vykupitelským úsilím?! Jak asi muselo být Petrovi, když odpověděl na Ježíšovu otázku, za koho jej pokládají: "Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého", a ten ho velebil a učinil skálopevným základem Církve?! A jak zase poté, když Mistr hovořil o své smrti, zvolal Petr s úzkostí v srdci: "Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát! Ale on se obrátil a řekl Petrovi: Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka." (Mt 16,16-23)
Je třeba projít evangelia a ptát se, co v tehdejších okolnostech musel zakoušet posluchač před touto postavou s takovým poselstvím. Lukáš zaznamenal scénu, když Ježíš přichází mezi své známé rodáky v Nazaretu a podle zavedeného obyčeje se hlásí v synagoze o slovo. Podají mu Písmo a on čten místo z proroka Izaiáše, a pak prohlásí, že se na něm proroctví vyplnilo. "Všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst. A říkali: Což to není syn Josefův?" Když jim vytýká jejich nevíru, rozpoutá se proti němu bouře nenávisti, vyhánějí ho a chtějí ho svrhnout se skály. Uprostřed rozpoutané nenávisti "On však prošel jejich středem a ubíral se dál." (Lk 4, 22-30) Člověk vidí, jak obtížné bylo pro ty, kdo ho znali, uvěřit.
Pozdější pokolení už postrádá těsnou dějovou souvislost s nositelem Zjevení. Už tu nepřichází někdo s tvrzením: "Tak mluví Pán, čiňte to a to!", jako tomu bývalo u proroků. Už zde nepředstupuje někdo, kdo by říkal: "Já jsem Mesiáš, uvěřte mým slovům! Následujte mne! Vstupte do nových dějin, které nyní otevírám! Pomozte mu uskutečnit Boží království!" Ostatně příslušníkům pozdějšího pokolení by stejně chyběla i osobní zkušenost s tím, že znali dům, ve kterém bydlel Ježíš s Josefem a Marií, místa, kde si jako dítě hrával, dílnu, kde se učil tesařskému řemeslu, a tak dál. Tato osobní zkušenost s lidskými souvislosti s Ježíšem před jeho veřejným vystoupením u pozdějších pokolení odpadá. Zjevující postavu mohou vidět jen prostřednictvím Zmrtvývstání. Sledují dovršené vykupitelské dílo, jednu událost vysvětlenou za druhou a celý průběh Ježíšova života odhalen od počátku. Poselství je neseno vírou předcházejícího pokolení, přesvědčením apoštolů, autoritou učitelského úřadu. To je vše nepochybně zatíženo lidskou slabostí. Všechno nedokonalé a nedůstojné, co se objevilo u lidí v Církvi, mluví proti poselství. Nedostatky učitele svědčí proti tomu, co učí. V toto smyslu je možno říci, že pro pozdější pokolení přebírá Církev úlohu současnosti, která je zkouškou víry. Také je ale pravda, že hlasatelova víra pomáhá posluchači. Víra podněcuje víru a vede k napodobování. Co přistupuje k posluchači, nejsou pouhá slova, nýbrž taková slova, kterým se do jisté míry věří. Odtud se otevírá nový výhled na podstatu Církve. Církev je to společenství, kde jeden pomáhá věřit druhému, kde vytrvalost jednoho se stává druhému zárukou pravdivosti, kde jeden vtahuje druhého a všechny ostatní, celý Boží lid do růstu náboženského života. Stěží lze odhadnout, kolik z víry jednotlivce je ve skutečnosti vírou jeho rodičů, jeho učitele, jeho dobrodince nebo někoho dalšího, kdo měl na něho vliv, tedy vírou vykoupeného Božího lidu.
Svou bezprostřední zkušeností víry jsme náchylni vidět vlastní situaci víry v tom, kdy slyšící sám stojí před prvním poslem. Ostatně z této subjektivní zkušenosti vzešel celý jeden teologický směr. Sören Kierkegaard píše, že vlastní rozhodnutí už není vlastním rozhodnutím, nýbrž se jím teprve stává, když "křesťansky vzdělaný" člověk znovu upadne do oné hrozné situace, znovu zakusí volbu mezi vírou a pohoršením, a pak se bez jakékoli pomoci odváží věřit. Tahle filozofie zní vznešeně a velkolepě, avšak je chybná, tak scestná, jako každé myšlení, které odvozuje obecné pravidlo ze zvláštního případu. Ostatně podle novodobých psychologů je sporný i tento zvláštní případ "křesťansky vzdělaného" člověka věřícího i po přestálé těžké zkoušce jeho víry, v níž se víra osvědčí, protože vedle uvědomělé části jeho bytosti zde může působit i jiné vlivy.
Současnost nepředstavuje normální, ba ani nejlepší situaci pro víru, nýbrž spíše jednorázovou, překotně se měnící a k tomu ještě značně nebezpečnou situaci. Víra uprostřed závratně se měnících podmínek postrádá víc a víc jakékoli opory a stupně návaznosti v polidštěném světě. Ačkoli Církev stojí na nezdolné skále, její další růst a šíření opřený o zděděné lidské vymoženosti prvních dvou tisíciletí putování Božího lidu dějinami by jí zaváděl do močálu. Kdo se chce vrátit k zděděné víře, ten se sice může ptát, zda ví, co činí, a zda by byl schopen víru zachovat. Většinou je ale to spíše jeho zbožné přání, někdy dokonce jenom řečnický obrat.
A co naše původní otázka? V čem spočívá možnost pravé víry? V bezprostředním setkání a uposlechnutí jejího hlásání, anebo v průběhu křesťanské tradice?
Souhrnně vzato je víra vždy stejně velká. S odstupem je snad dokonce větší, zvláště když člověk má tolik pokory, aby viděl sám sebe, jakým opravdu jde, ve své lidské průměrnosti. S postupem času narůstá mezi příjemcem a nositelem Zjevení nejrůznější rušení a šum oslabující účinek hlásání a stupňuje se rozpor mezi životem a hlásanou vírou. Zato však zasahují podpůrné síly, totiž přesvědčení hlasatelů a společenství věřících ve stejné víře. Nakonec budou rušivé a podpůrné síly v rovnováze. Pak bude záležet na tom, zda je srdce natolik upřímné, a vůle natolik rozhodná, aby viděly, že mluví Bůh. Věřit vždy znamená pronikat skutečností až k jejímu božskému smyslu, vidět věčnou podobu v pomíjivém projevu, ve spleti pozemských událostí a okolností mít na zřeteli to, co přichází do Boha. To však bude vždy stejně těžké jako i snadné. Jako když šlechetní rytíři putující za posvátným Grálem s drahocennou Krví našeho Pána, shledali, že je tak těžký, že ho někdy neunesou ani všichni dohromady, a zase tak lehký, že jej malé dítě unese jako pírko.