Kapitola 81.
Vyvrácení uvedených námitek
K vyvrácení těchto námitek dlužno uvážit, že Bůh, jak bylo výše uvedeno (Kap. 52), při ustavování lidské přirozenosti přidělil lidskému tělu něco nad to, co mu náleželo z přirozených základů, totiž jakousi neporušitelnost, skrze kterou by se vhodně uzpůsobilo svému tvaru, aby tak, jako je život duše věčný, tak také aby mohlo tělo skrze duši neustále žít.
Ovšem takováto neporušitelnost, pokud by nebyla přirozená co do činného základu, přesto, by byla nějak přirozená z uspořádání k cíli, že totiž hmota by se úměrně uzpůsobila svému přirozenému tvaru, který je cílem hmoty.
Zkrátka: duši, odvrácené od Boha mimo řád své přirozenosti, bylo odňato uzpůsobení, které bylo jejímu tělu božsky dáno, aby jí přiměřeně odpovídalo; a následovala smrt. Smrt je tedy jako případečně doléhající na člověka kvůli hříchu, s ohledem k ustavení lidské přirozenosti.
Tento případek je však překonán skrze Krista, jenž zásluhou svého utrpení umíráním zahladil smrt (II Tim 1, 10). Z toho tedy plyne, že Boží mocí, která dala tělu neporušitelnost, se znovu tělo ze smrti upravuje k životu.
Podle toho se tedy k prvému musí říci, že síla přirozenosti je odvislá od Boží síly, jako síla nástroje od síly hlavního působícího. Třebaže tedy přirozenou činností nemohlo nastat to, aby se porušené tělo upravilo k životu, přesto to může nastat mocí Boží. Vždyť to, že to přirozenost nemůže způsobit, je proto, že přirozenost působí vždy skrze nějaký tvar; jenže to, co má tvar, to už je. Když však bylo zničeno, pozbylo tvar, který mohl být počátkem úkonu. Proto činností přirozenosti nemůže být napraveno to, co bylo co do počtu zničeno. Avšak Boží síla, která uvádí věci do bytí, působí skrze přirozenost tak, že bez ní může způsobit přirozený účinek, jak bylo výše prokázáno (Kn.III, kap. 99). Zůstane-li tedy Boží síla stejná, může také po zničení věcí zničené docela obnovit.
Co se však namítalo za druhé, nemůže zabránit tomu, aby člověk stejný co do počtu nemohl (znovu) povstat. Vždyť žádný z bytnostních základů člověka se smrtí naprosto nepřevrací v nic: neboť rozumová duše, která je tvarem člověka, zůstane po smrti, jak bylo výše prokázáno (Kn.II, kap. 79); zůstane také hmota, jež byla podřízena onomu tvaru pod stejnými rozměry, ze kterých měla to, aby byla jednotlivě rozlišenou hmotou. Tedy ze spojení duše co do počtu stejné s početně stejnou hmotou, obnoví se člověk co do počtu jeden.
Tělesnost však může být přijímána dvojmo. Jedním způsobem tak, pokud je podstatným tvarem těla, pokud se umísťuje v rodu podstaty; takto tělesnost kteréhokoli těla není nic jiného, než jeho podstatný tvar, dle čeho se umísťuje v rodu a druhu; odtud tělesné věci přísluší, že má tři rozměry. Nejsou přece různé podstatné tvary v jednom a tomtéž, z nichž skrze jeden se umístí v nejvyšším rodu, rozuměj: podstaty, a skrze jiný v nejbližším rodu, rozuměj: v rodu těla nebo živočicha, a skrze další ve druhu, rozuměj: člověka nebo koně. Vždyť kdyby první tvar způsoboval podstatné bytí, pak následující tvary by už přišly k tomu, že by v přirozenosti bylo něco v uskutečnění a jsoucí o sobě: tak by pozdější tvary nezpůsobovaly něco z toho, nýbrž by byly na podmětu, který je toto něco jako případečné tvary. Je tedy třeba, aby se tělesnost, pokud je podstatným tvarem na člověku, nelišila od rozumové duše, jež v hmotě vyžaduje to, že má tři rozměry; je přece uskutečněním nějakého těla. - Jiným způsobem se bere tělesnost tak, jak je případečným tvarem; podle toho se říká, že těleso je v rodu mnohosti (velikosti); a tak tělesnost není nic jiného, než trojrozměrnost, ustavující ráz těla. Třebaže se tedy tato tělesnost po zániku těla převrací v nic, přesto nemůže překazit, aby totéž co do počtu (znovu) nevstalo proto, že tělesnost, řečená prvním způsobem, se nepřevrací v nic, ale zůstává stejná.
Podobně též tvar smíšeného může být přijímán dvojmo. Jedním způsobem tak, že se tvarem smíšeného rozumí podstatný tvar smíšeného tělesa; a takto - protože v člověku není jiný podstatný tvar, než rozumová duše, jak bylo prokázáno (Kn. II, kap. 57) - nemohlo by se ani říci, že tvar smíšeného, pokud je podstatným tvarem, se po smrti člověka převrací v nic. - Jiným způsobem se tvar smíšeného přijímá tak, jako nějaká složená jakost a upravená ze směsí jednoduchých jakostí, jež se mají k podstatnému tvaru smíšeného těla tak, jako se má jednoduchá jakost k podstatnému tvaru jednoduchého těla. Proto - když se tvar smíšení takto pojatý převrátí v nic - nepředurčuje ohledně jednoty vzkříšeného těla.
Totéž dlužno uvést také o části vyživovací a smyslové. Pokud se totiž smyslovou a vyživovací částí rozumějí samotné mohutnosti, které jsou přirozenými mohutnostmi duše, čili spíše to, co je složené, tedy po rozpadu těla zanikají; a přesto se ani tím nebrání jednotě vstávajícího z mrtvých. Pokud se však uvedenými vlastnostmi rozumí sama podstata duše smyslové a vyživovací, obojí z nich je tatáž s rozumovou duší. Vždyť v člověku nejsou tři duše, ale jen jedna, jak už bylo prokázáno (Kn. II, kap. 58).
Ohledně lidství se však nemůže rozumět, že by to byl nějaký tvar povstávající z připojení tvaru k hmotě, takže by se věcně lišilo od obojího. Když se totiž hmota stává skrze tvar skutečnou (II De Anima, 1, 4; 412 a), tedy onen třetí následující tvar by nebyl podstatný, ale případečný. - Někteří ovšem říkají (Averroes, In: VII Metaph., Text. 34), že tvar části je stejný jako tvar celku; nazývá se však tvarem části, pokud způsobuje, že hmota je v uskutečnění; kdežto tvarem celku se nazývá, pokud doplňuje ráz druhu; a podle toho se lidství věcně neliší od rozumové duše. Je tedy jasné, že po rozpadu těla neupadá v nic. - Lidství je však bytnost člověka, přičemž bytnost věci je jako to, co označuje vymezení; avšak vymezení přírodní věci neoznačuje pouze tvar, nýbrž tvar i hmotu; tedy je nutné, že lidství označuje něco složeného z hmoty a tvaru, jakož i člověk, avšak odlišně. Vždyť lidství označuje bytnostní základy druhu, jak tvarové, tak hmotné, s odstupem od jednotlivě rozlišujících základů; lidství se přece říká dle toho, dle čeho je někdo člověkem; člověkem ale není někdo kvůli tomu, že má jednotlivě rozlišující základy, ale jen kvůli tomu, že má bytnostní základy druhu. Lidství tedy označuje jedině bytnostní základy druhu. Proto se označuje na způsob části. Člověk však označuje nějaké bytnostní základy druhu, avšak od svého označování nevylučuje jednotlivě rozlišující základy. Vždyť člověkem se nazývá ten, kdo má lidství, z něhož se nevylučuje, aby nemohl mít také jiné; a proto se člověk označuje na způsob celku: označuje přece bytnostní základy druhu v uskutečnění, kdežto jednotlivě rozlišující základy v možnosti. Sokrates pak označuje obojí v uskutečnění, jak možnost odlišení rodu, tak skutečnost druhu. Proto je jasné, že také člověk se při vzkříšení vrátí stejný co do počtu, i lidství stejné co do počtu pro přetrvání rozumové duše i jednotu hmotu.
Co se dále namítá za třetí, že bytí není jedno, protože není souvislé, opírá se o klamný základ. Je přece jasné, že hmota i tvar mají jediné bytí; hmota přece nemá bytí v uskutečnění, leda skrze tvar. Co se toho týká, rozumová duše se přesto odlišuje od jiných tvarů. Vždyť bytí jiných tvarů není jinde, než v utváření se k hmotě: nepřesahují totiž hmotu ani v bytí, ani v konání. Je však jasné, že rozumová duše přesahuje hmotu v činnosti; (duše) má přece nějakou činnost bez podílení se tělesného ústrojí, totiž rozumění. Proto ani její bytí nespočívá jen v utváření se k hmotě. Proto její bytí, které patřilo složenině, zůstane i po rozpadu samotného těla a po upravení těla ve vzkříšení se přivede zpět do stejného bytí, které zbylo v duši.
Rovněž to, co se namítá za čtvrté, nevylučuje jednotu vstávajícího z mrtvých. Je přece jasné, že to, co nepřekáží jednotě v člověku dle počtu, když trvale žije, nemůže bránit jednotě vstávajícího z mrtvých. Avšak v těle člověka,, pokud žije, nejsou vždy stejné části dle hmoty, nýbrž pouze dle druhu, avšak dle hmoty se části stírají a rozplývají. Avšak ani toto nezabraňuje tomu, aby člověk nebyl početně jediný od začátku až do konce života; příkladem toho může být oheň, který, když souvisle vzplane, nazývá se početně jediným pro to, že jeho druh zůstává, i když se dřeva spalují a další přikládají. Tak je tomu i v lidském těle. Vždyť tvar a druh jeho jednotlivých částí zůstává souvisle po celý život, avšak hmota částí se rozkládá činností přirozeného tepla a znovu se k němu rodí potravou. Člověk však není početně jiný dle různých životních období, třebaže hmotně není v člověku v jednom stavu ledacos, co je v něm v jiném stavu. Tak se tedy nevyžaduje k tomu, aby člověk vstal z mrtvých stejný co do počtu, aby se vzalo zpět vše, cokoli v něm bylo hmotně během celé doby života, nýbrž tolik z toho, kolik stačí k patřičnému zaplnění náležité velikosti (množství), a obzvláště se zdá, že se musí vzít zpátky to, co dokonaleji spočívalo pod tvarem a vzhledem lidství. - Pokud však něco chybělo k zaplnění náležité velikosti (množství) buď proto, že je smrt zastihla dříve, než jej příroda přivedla k dokonalé velikosti (mnohosti), nebo proto, že snad náhodou byl někdo zmrzačen o úd, Boží moc to doplní odjinud. A přesto ani to nebrání jednotě zmrtvýchvstávajícího těla. Vždyť také činností přírody, přesahující to, co má dítě, se přidává něco odjinud, aby to dospělo k dokonalé velikosti (mnohosti). A ani takovéto přidání nevytváří jej počtem jiným, totiž početně stejný je člověk jako dítě, i jako dospělý.
Z toho je také jasné, že víru ve zmrtvýchvstání nemůže oslabit ani to, že se někteří živí lidským masem, jak se namítalo za páté. Není přece nutné, jak bylo výše prokázáno, aby cokoli je v člověku hmotně, vstalo v něm z mrtvých; a zase - pokud něco chybí - může být doplněno Boží mocí. Snědené maso tedy povstane v tom, v němž prvně byla dokonalá rozumová duše; kdežto v druhém, pokud se neživil samotným lidským masem, ale také jinými pokrmy, mohlo by se vzkřísit z jiného pouze to, co mu hmotně přichází, co bude nutné k náležité velikosti těla. - Pokud se však živil výhradně lidským masem, vzkřísí se v tom, co převzal od plodících; a co by chybělo, to se doplní všemohoucností Stvořitele. - Pokud by se však také rodiče živili výhradně lidským masem, aby takto i jejich semeno, jež je přebytkem potravy, bylo zrozené z cizího masa, povstane semeno zajisté v tom, jenž je zrozen ze semene, namísto čehož se tomu, jehož tělo bylo snědeno, doplní odjinud. To bude zachováno při vzkříšení, že - pokud by něco bylo hmotně ve více lidech - povstane to v tom, k jehož dokonalosti více náleželo. Jestliže tedy v jednom bylo jako původní semeno, z něhož je zplozen, kdežto v jiném jako přebývající potrava, povstane v tom, jenž je z tohoto zplozen jako ze semene. Pokud však v jednom bylo jako náležející k dokonalosti jedince, kdežto v jiném jako ustavené k dokonalosti druhu, povstane v tom, k němuž patřilo dle dokonalosti jedince. Semeno tedy povstane ve zplozeném a nikoli v plodícím, a žebro Adamova vstane v Evě, nikoli v Adamovi, v němž bylo jako v původu přirozenosti. Jestliže ale dle stejného způsobu dokonalosti bylo v obojím, vstane v tom, v němž bylo napřed.
Řešení k tomu, co bylo namítáno za šesté, je jasné z uvedeného. Zmrtvýchvstání přece vede k přirozenému cíli potud, pokud je pro duši přirozené, aby byla spojena s tělem. Avšak její činný původ není přirozený, nýbrž se zapříčiňuje samotnou Boží mocí.
Rovněž se nemusí popírat, že nastane vzkříšení všech, třebaže nikoli všichni přilnuli vírou ke Kristu, ani do sebe nepřijali jeho tajemství. Syn Boží přece přijal na sebe lidskou přirozenost pro to, aby ji napravil. Tedy to, co je vadou přirozenosti, bude napraveno u všech. Proto se všichni od smrti vrátí k životu, avšak vada se dokonale nenapraví, leda u těch, kdo přilnuli ke Kristu buď vlastním úkonem, vyznáním víry v něho, nebo aspoň pro důvěru ve svátosti.

Kapitola 82.
O tom, že lidé vstanou nesmrtelní
Z toho je jasné, že při budoucím vzkříšení lidé nevstanou tak, že by měli znovu zemřít.
Nutnost zemřít je přece nedostatek v lidské přirozenosti, pocházející z hříchu. Kristus však zásluhou svého utrpení napravil nedostatky přirozenosti, které pocházely z hříchu. Tak totiž praví Apoštol: "S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného... mnozí propadli smrti oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu." (Ř 5, 15). Z toho plyne, že Kristova zásluha je účinnější k odstranění smrti, než Adamův hřích k zavedení. Tedy ti, kdo Kristovou zásluhou vstanou osvobozeni od smrti, smrt už neutrpí.
Mimo to: to, co bude trvat navěky, není zničeno. Tedy kdyby vstávající lidé později znovu zemřeli, aby tato smrt trvala na věky, smrt by Kristem nebyla žádným způsobem překonána. Je však překonána, nyní ovšem v příčině, což Hospodin předpovídá skrze Ozeáše: "Mám býti smrtí tvou, ó smrti" (Oz 13, 14). Nakonec však bude zničena skutečně, dle onoho: "Jakožto poslední nepřítel bude zničena smrt" (I Kor 15, 26). Tedy podle učení víry Církve se má věřit, že zmrtvýchvstalí znovu nezemřou.
Dále: účinek se připodobňuje k příčině. Avšak Kristovo vzkříšení je příčinou budoucího vzkříšení, jak bylo uvedeno (Kap. 79). Kristus však vstal tak, aby dále nezemřel, dle onoho: "Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá" (Ř 6, 9). Lidé tedy vstanou tak, že už nezemřou.
Obšírněji: kdyby zmrtvýchvstalí lidé znovu umírali, buď by od oné smrti znovu povstali, nebo nikoli. Pokud by nevstali, zůstaly by navěky oddělené duše; to je nepříhodné, jak bylo výše uvedeno (Tamtéž); vyhnout se této nepříhodnosti, znamená uznat, že vstanou. Pokud totiž po druhé smrti nevstanou, nebude žádná příčina, proč vstávali po první. - Jestliže však podruhé znovu vstanou, vstanou buď proto, aby znovu zemřeli, nebo nikoli. Jestliže opět vstanou, aby nezemřeli, ze stejného důvodu se to musí uvést také při prvním zmrtvýchvstání; jestliže však opět vstanou, aby zemřeli, bude postupovat do nekonečna střídání smrti a života ve stejném podmětu. To se zdá být nepříhodné. Je totiž třeba, aby se záměr křísícího Boha vztahoval k něčemu určitému. Leč samo střídání života a smrti je jakoby nějaká přeměna, jež nemůže být cílem. Vždyť je proti rázu pohybu, aby byl účelem, protože každý pohyb směřuje k jinému.
Mimo to: záměr nižší činnosti v působení se vztahuje k trvalosti. Každý úkon nižší přirozenosti se totiž zařizuje k rození, čehož účelem ovšem je, aby se zachovalo trvalé bytí druhu. Proto příroda nezamýšlí tohoto jedince jako poslední cíl, nýbrž jako uchování druhu v něm; a toto má příroda, pokud působí silou Boha, jenž je prvním kořenem trvalosti. Proto se také za cíl plození bytí, dle Filozofa (II De Gener. et Corr., 10, 7; 336 b), uvádí, že plody se podílejí na Božím bytí dle trvalosti. Tím spíše tedy směřuje úkon Boží k něčemu trvalému. Avšak zmrtvýchvstání se nezařizuje k trvalosti druhu: tento se přece mohl zachovat plozením. Je tedy třeba, aby se zařizovalo k trvalosti jedince. Avšak nejen co do duše, protože duše byla už před vzkříšením. Tedy dle složeného. Zmrtvýchvstalý člověk tedy bude žít trvale.
Dále: duše i tělo se zdají být různým řádem srovnávány dle prvního zplození člověka a jeho zmrtvýchvstání. Vždyť dle prvního zplození, stvoření duše následuje zplození těla: totiž, po připravení tělesné látky silou odděleného semene, Bůh stvořením dává duši; avšak ve zmrtvýchvstání je tělo upraveno pro duši předem existující. Leč první život, kterého člověk dosáhne zplozením, sleduje podmínku porušitelného těla tím, že se smrtí zbavuje života. Tedy život, kterého člověk dosáhne zmrtvýchvstáním, bude podle ustanovení neporušitelné duše věčný.
Taktéž: pokud bude po sobě do nekonečna následovat ve stejném život a smrt, samotné střídání života a smrti bude mít vzhled jakéhosi koloběhu. Leč každý koloběh ve věcech zploditelných a porušitelných je zapříčiněn od prvého koloběhu neporušitelných těles, neboť první koloběh se nachází v místním pohybu a dle jeho podobnosti se odvozuje k jiným pohybům. Ono střídání smrti a životě bude tedy zapříčiněno od vesmírného tělesa. To však nemůže být, jelikož obnova mrtvého těla k životu přesahuje možnost působení přírody. Nemůže se tedy uvádět podobné střídání smrti s životem, a následně ani to, že zmrtvýchvstalá těla zemřou.
Obšírněji: cokoli postupuje za sebou na stejném podmětu, má vymezenou míru svého trvání dle doby. Všechno podobné však podléhá pohybu vesmíru, který sleduje čas. Avšak oddělená duše nepodléhá pohybu vesmíru, jelikož přesahuje veškerou tělesnou přirozenost. Tedy proměna jejího oddělení i připojení k tělu nepodléhá pohybu vesmíru. Není tedy takový oběh ve střídání smrti a života, jaký následuje, pokud vstávající z mrtvých znovu zemřou. Vstanou tedy z mrtvých, aby už nezemřeli.
Odtud je to, co se praví: "Zničí Hospodin smrt na věčné časy" (Iz 25, 8) a "smrti nebude již" (Zj 21, 2).
Tím se vyvrací blud některých antických pohanů, kteří věřili, že "se opakuje stále tentýž okruh dob i časných věcí - takže např. jestliže v tomto věku učil v Athénách a ve škole zvané Akademie, filozof Plato svoje žáky, stalo by se v oběhu nesčetných staletí, ovšem v obdobích velice dlouhých, ale přece určitých, že by se opakoval tentýž Plato a tatáž obec i škola o stejní žáci, a potom po nesčetných staletích znovu". (Augustin., XII De Civit. Dei, 14). K tomu, jak Augustin uvádí tamtéž, chtějí někteří vztahovat to, co se praví: "Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. Je něco o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi" (Kaz 1, 9-10). To se ovšem nemá chápat tak, že se opakují po různých pokoleních různá co do počtu, ale podobná druhem, jak Augustin tamtéž vyřešil. A Aristoteles učil totéž (II De Generatione, 11; 338 b), když hovořil proti uvedené sektě.

Kapitola 83.
O tom, že při vzkříšení nebude
užívání pokrmů, ani požitků lásky
Z uvedeného se však prokazuje, že u zmrtvýchvstalých lidí nebude užívání pokrmů, ani požitků lásky.
Po odstranění porušitelného života je totiž nutné, aby bylo odstraněno to, co slouží porušitelnému životu. Je však jasné, že užívání pokrmů slouží porušitelnému životu. Pokrmy přece užíváme k tomu, abychom se vyvarovali poruchy, jež by mohla nastat z narušení přirozené (rovnováhy) šťáv. V přítomnosti je užívání pokrmů nutné ke vzrůstu, což po zmrtvýchvstání u lidí nebude, jelikož všichni lidé vstanou v náležité velikosti, jak je jasné z uvedeného (Kap. 81). - Podobně také spojení muže a ženy slouží porušitelnému životu; zařizuje se přece k rození, čímž se to, co nemůže být natrvalo zachováno dle jedince, zachovává v druhu. Bylo však prokázáno (Kap. 82), že život zmrtvýchvstalých bude neporušitelný. Tedy u zmrtvýchvstalých nebude užívání pokrmů, ani požitků lásky.
Dále: život zmrtvýchvstalých nebude méně uspořádaný, než přítomný život, nýbrž více; jelikož k onomu člověk dojde za působení samotného Boha, kdežto tohoto dosahuje za součinnosti přírody. V tomto životě se však užívání pokrmů zařizuje k nějakému cíli. Pokrm se přece přijímá k tomu, aby se zažíváním změnil v tělo. Pokud by tehdy bylo užívání pokrmů, tedy by bylo třeba, aby to bylo k tomu, aby se to změnilo v tělo. Protože se tedy z těla nic nerozloží, protože tělo bude neporušitelné, bude třeba říci, že vše, co se přijme z potravy, přejde na vzrůst. Avšak člověk vstane z mrtvých v náležité velikosti, jak bylo výše uvedeno (Kap. 81). Tedy by přešel k nadměrné velikosti; nadměrná je totiž ta velikost, která přesahuje náležitou velikost.
Obšírněji: zmrtvýchvstalý člověk bude trvale žít. Buď tedy bude užívat tohoto pokrmu vždy, nebo nikoli vždy, ale jen po nějakou vymezenou dobu. Jestliže však bude užívat tohoto pokrmu vždy, když se pokrm mění v tělo, z něhož se nic nerozkládá, musí to způsobit vzrůst dle nějakých rozměrů. Bude tedy třeba říci, že tělo zmrtvýchvstalého člověka poroste do nekonečna. To nemůže být, protože vzrůst je přirozený pohyb. Avšak zaměření přirozené pohybující síly nevede nikdy do nekonečna, nýbrž vždy k něčemu určitému; jelikož, jak se praví: "všechno, co je přirozeně utvářeno, má poměrnou mez velikosti a růstu" (II De Anima, 4, 8; 416 b). - Jestliže však zmrtvýchvstalý člověk nebude užívat pokrm vždy, avšak vždy bude žít, bude se muset stanovit nějaká doba, kdy nebude užívat pokrmu; pročež se to musí činit od počátku. Tedy zmrtvýchvstalý člověk nebude užívat pokrmu.
Nebude-li užívat pokrmu, plyne z toho, že nebude ani užívat požitku lásky, k němuž se vyžaduje uvolnění semene; zmrtvýchvstalé tělo to však nečiní, protože by to nevycházelo z jeho podstaty. Rovněž by to bylo proti rázu semene: semeno by totiž bylo porušeno a od přirozenosti oddělené, a tak by nemohlo být základem přirozeného úkonu, jak se objasňuje u Filozofa (I De Generatione Animalium, 18; 725 b). Potom také, jelikož od podstaty oněch existujících neporušitelných těl se nebude moci nic uvolnit. - Rovněž ani semeno nebude moci být přebytkem potravy, když zmrtvýchvstalí neužívají pokrmů, jak bylo výše prokázáno. U zmrtvýchvstalých tedy nebude užívání požitků lásky.
Taktéž: užívání požitků lásky je zařízeno k rození. Bude-li po zmrtvýchvstání užívání požitků lásky, aby nebylo nadarmo, plyne z toho, že také tehdy bude rození lidí tak, jako je nyní. Po zmrtvýchvstání tedy budou mnozí lidé, kteří před zmrtvýchvstáním nebyli. Tedy by se zbytečně oddalovalo vzkříšení mrtvých, aby současně obdrželi život všichni, kdo mají stejnou přirozenost.
Obšírněji: jestliže po zmrtvýchvstání bude rození lidí, tedy buď ti, kdo se zrodí, opět zaniknou, nebo budou neporušitelní a nesmrtelní. Pokud však budou neporušitelní a nesmrtelní, následují mnohé nepříhodnosti. Předně zajisté bude třeba stanovit, že se oni lidé narodí bez prvotního hříchu, protože nutnost umírání je trestem, plynoucím z prvotního hříchu; to odporuje Apoštolovi, říkajícímu: "Skrze jednoho člověka hřích přišel na tento svět, a skrze hřích smrt,a tak na všecky lidi smrt přišla" (Ř 5, 12). Potom následuje, že ne všichni potřebují vykoupení, jež je od Krista, kdyby se někteří narodili bez prvotního hříchu a nutnosti zemřít. A tak by Kristus nebyl hlavou všech lidí, což odporuje názoru Apoštola, říkajícího: "Jako v Adamovi všichni umírají, tak i v Kristu všichni budou oživeni" (I Kor 15, 22). Následuje také i jiná nepříhodnost, že ti, jejichž zrození je podobné, nemají podobnou hranici zrození. Totiž lidé zrozením, které je ze semene, nyní zajisté dosahují porušitelného života, tehdy však nesmrtelného. Jestliže však lidé, kteří se potom narodí, budou porušitelní a zemřou; a jestliže znovu nevstanou z mrtvých, tedy bude následovat, že jejich duše zůstanou trvale odděleny od těl. To je nepříhodné, jelikož jsou stejného druhu s dušemi oněch vstávajících z mrtvých. Pokud však také oni sami vstanou z mrtvých, museli by druzí čekat na jejich vzkříšení z mrtvých, aby současně ti, kteří se podílejí na jedné přirozenosti, dostali dobrodiní zmrtvýchvstání, což náleží k nápravě přirozenosti, jak je zjevné z uvedeného (Kap. 81). Kromě toho se nezdá, že je nějaký důvod, proč by někteří očekávali, aby se vstalo zmrtvých současně, když se nečeká na všechny.
Dále: jestliže lidé, vstávající z mrtvých budou užívat požitků lásky a budou rodit, bude to buď vždy, nebo ne vždy. Jestliže to bude vždy, tedy následuje, že rozmnožování lidí půjde do nekonečna. Avšak záměr přirozenosti, rodící po zmrtvýchvstání, nemohl by být k jinému cíli, než k rozmnožování lidí; nebude přece k zachovávání druhu plozením, protože budou žít neporušitelní lidé. Následuje tedy, že plodící přirozenost směřuje do nekonečna; což je nemožné. - Nebudou-li však plodit vždy, nýbrž po nějakou vymezenou dobu, tedy po oné době nebudou plodit. Proto se jim to musí přisuzovat od počátku, že nebudou užívat požitků lásky, ani rodit.
Pokud ale někdo řekne, že u zmrtvýchvstalých bude užívání pokrmů a požitků lásky nikoli pro zachování nebo vzrůst těla, ani pro zachování druhu či rozmnožování lidí, nýbrž kvůli pouhému potěšení, jež existuje v těchto úkonech, aby ani v poslední odměně nechybělo lidem nějaké potěšení, tedy je jasné, že se to namítá mnohonásobně nevhodně.
Prvně zajisté proto, že život zmrtvýchvstalých bude uspořádanější, než náš život, jak bylo výše řečeno. Avšak v tomto životě je neuspořádané a neřestné, pokud někdo užívá pokrmů a požitků lásky pro pouhé potěšení, a nikoli pro nutnost udržovat tělo či vychovávat potomstvo. A takto rozumně: vždyť ona potěšení, jež jsou v uvedených úkonech, nejsou cíli úkonů, nýbrž spíše naopak: příroda přece zařídila potěšení v oněch úkonech k tomu, aby živočichové kvůli námaze neustali od těchto úkonů, nutných pro přirozenost; k tomu by došlo, kdyby nebyli pobízeni potěšením. Je to tedy převrácený a neslušný řád, když se činnosti konají kvůli samotným potěšením. Toto tedy žádným způsobem nebude u zmrtvýchvstalých, jejichž život se pokládá za nejuspořádanější.
Dále: život zmrtvýchvstalých se zařizuje k dosažení dokonalé blaženosti. Avšak dokonalá blaženost a štěstí člověka nespočívá v tělesných potěšeních, což jsou potěšení z pokrmů a pohlavního (obcování), jak bylo prokázáno (Kn. III, kap. 27). Není tedy třeba tvrdit, že podobná potěšení jsou v životě zmrtvýchvstalých.
Obšírněji: úkony ctností jsou zařizovány k blaženosti jako k cíli. Kdyby tedy ve stavu budoucí blaženosti byla potěšení z pokrmů a pohlavního (obcování) jakoby patřící k blaženosti, následovalo by, že záměrem těch, kdo jednají ctnostně, by nějak byla uvedená potěšení. To vylučuje ráz mírnosti; rázu mírnosti přece odporuje, že se někdo nyní zdržuje potěšení, aby jich posléze mohl užívat více. Každá cudnost by se tedy stala nestydatou, a každá zdrženlivost poživačnou. Jestliže však uvedená potěšení budou, třebaže nikoli jako patřící k blaženosti, bude třeba, aby o ně usilovali ti, kdo konají ctnostné (skutky); to nemůže být, ježto vše, co je, je buď pro druhého, nebo pro sebe samého. Uvedená potěšení však nebudou pro druhého; nebudou totiž pro úkony zařízené k cíli přirozenosti, jak bylo výše prokázáno (Kap. 1). Zbývá tedy, že budou samy pro sebe. Jenže vše, co je takové, je buď blaženost, nebo část blaženosti. Je tedy třeba, pokud uvedená potěšení budou v životě zmrtvýchvstalých, aby patřila k jejich blaženosti. To ale nemůže být, jak bylo výše prokázáno. Podobná potěšení tedy žádným způsobem nebudou v budoucím životě.
Mimo to: zdá se směšné vyhledávat tělesná potěšení, která s námi sdílejí nerozumní živočichové, tam, kde se očekávají nejušlechtilejší potěšení, které sdílíme s anděly, jež spočívají v pohlížení na Boha společně s anděly, jak bylo prokázáno (Kn.III, kap. 48-51). Ledaže by snad někdo chtěl říci, že blaženost andělů je nedokonalá, jelikož jim chybějí potěšení živočichů, což je čirý nesmysl. Odtud je to, co praví Pán, že "při vzkříšení nebudou se ani ženiti, ani vdávati, nýbrž budou jako andělé Boží". (Mt 22, 30).
Tím se vyvrací blud Židů a Saracénů, kteří tvrdí, že při vzkříšení budou lidé užívat pokrmů a pohlavního (obcování) tak, jako nyní. - Ty také následovali někteří křesťanští sektáři, tvrdící, že Kristovo pozemské království bude na zemi po tisíc let, a tehdy "říkají, že ti, kteří tehdy vstanou z mrtvých, budou se oddávat bezuzdnému tělesnému hodování, tj. jídlu a pití v takové míře, že nejen nezachovají žádnou míru, ale dokonce předstihnou i nevěřící; pak tomu nemůže na žádný způsob věřit nikdo, než lidé tělesní. Lidé duchovní nazývají ty, kteří těmhle věcem věří, řeckým názvem ´chiliasté; my bychom jim mohli říkat v doslovném překladu ´tisícníci´", jak praví Augustin (Aug., XX De Civit. Dei, 7).
Jsou však některá (místa v Písmě), jež se zdají tento názor podporovat. A prvně ovšem to, že Adam měl před hříchem nesmrtelný život; a přesto mohl užívat pokrmů i pohlavního (obcování) v onom stavu, protože mu bylo před hříchem řečeno: "Rosťte a množte se" (Gn 1, 28), a dále: "Z každého rajského stromu smíš jísti" (Gn 2, 16).
Dále se uvádí, že samotný Kristus po zmrtvýchvstání jedl a pil. Praví se přece, že "vzal si a pojedl před nimi" (Lk 24, 43); a Petr praví: "Toho", totiž Ježíše, "Bůh vzkřísil třetího dne a dal mu, aby se ukázal viditelně, nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu předurčil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání" (Sk 10, 40-41).
Dále jsou nějaké autority, které se zdají slibovat užívání pokrmů lidem v onom stavu. Praví se totiž: "Hospodin zástupů připraví všem národům na této hoře hody s výborným vínem, jídla tučná" (Iz 25, 6); a že se to rozumí ohledně stavu vzkříšených, je jasné z toho, co pak dodává: "Zničí smrt na věčné časy, setře Pán Bůh slzu se všech tváří" (Iz 25, 8). Praví také: "Ejhle, služebníci moji budou jísti, vy však lačněti; ejhle, služebníci moji budou píti, vy však žízniti" (Iz 65, 13); a že se to má vztahovat ke stavu budoucího života, je jasné z toho, co se potom dodává: "Hle, já utvořím nebesa nová, a zemi novou" (Iz 65, 17). Také Pán praví: "Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce" (Mt 26, 29); a praví: "Já vám uděluji království, jak mně je udělil Otec můj, abyste jedli a pili za stolem mým v království mém" (Lk 22, 29); a také se praví, že "po obou stranách proudu", jenž bude v obci blažených, bude "strom života, nesoucí ovoce dvanáctkrát do roka" (Zj 22, 2); a praví se: "Uviděl jsem...duše těch, kteří byli sťati pro svědectví Ježíšovo... Nyní povstali k životu a ujali se vlády s Kristem na tisíc let. Ostatní mrtví však nepovstanou k životu, dokud se těch tisíc let nedovrší" (Zj 20, 4-5). - Zdá se, že všechno toto uvedené podporuje názor sektářů.
Není však tak těžké to vyvrátit. Co se totiž prvně namítá o Adamovi, postrádá účinnost. Adam přece měl jakousi osobní dokonalost; ještě přece nebyla lidská přirozenost zcela dovršena, protože lidský rod ještě nebyl rozmnožen. Adam byl tedy ustaven v takové dokonalosti, jaká příslušela počátku celého lidského rodu. A proto bylo také třeba, aby plodil k rozmnožení lidského rodu, a následně, aby užíval pokrmů. Avšak dokonalost vzkříšených bude, až lidská dokonalost dospěje ke své dokonalosti a naplní se počet vyvolených; a proto plození nebude mít místa, ani užívání pokrmů. - Proto se také bude lišit nesmrtelnost a neporušitelnost zmrtvýchvstalých od té, která byla v Adamovi. Vzkříšení totiž budou tak nesmrtelní a neporušitelní, že nebudou moci zemřít a ani nebude možno rozložit něco z jejich těl. Kdežto Adam byl nesmrtelný tak, že mohl nezemřít, kdyby nezhřešil, a mohl zemřít, pokud zhřešil; a jeho nesmrtelnost mohla být zachována nikoli tak, že by se nic neodloučilo od jeho těla, nýbrž tak, že proti porušení přirozeného (souladu) šťáv mu mohlo být pomoženo přijetím pokrmů, aby nedošlo k rozkladu jeho těla.
O Kristu však dlužno říci, že po vzkříšení pojedl nikoli k vůli potřebě, nýbrž k prokázání pravdivosti svého vzkříšení; proto se onen pokrm nezměnil v tělo, nýbrž se rozložil v předběžnou látku. Tato příčina pojídání však nebude v obecném vzkříšení.
Avšak autority, které se zdají přislibovat požívání pokrmů po vzkříšení, dlužno chápat duchovně. Písmo svaté nám totiž předkládá rozumem pochopitelné pod podobenstvím smysly vnímatelné, aby "se náš duch naučil milovat nepoznané z toho, co, poznal" (S. Greg., Mag., Homil. XI in Ev.); a dle tohoto způsobu potěšení, které je v rozjímání moudrosti a přijetí rozumem pochopitelné pravdy do našeho rozumu, v Písmě svatém bývá označováno přijetí pokrmů dle onoho, co se praví o Moudrosti: "Smísila víno, i přistrojila stůl svůj", a nezkušeným pravila: "Pojďte, pojídejte pokrmů mých a pijte víno, které jsem smísila vám" (Př 9, 2-5); a praví se: "Sytit jej bude chlebem rozumu a života, a vodou spasitelné moudrosti bude ho napájet" (Sír 15, 3). Také o samotné Moudrosti se praví: "Stromem života je těm, kdož jí dosáhli, a kdož ji mají, blahoslavení jsou" (Př 3, 18). Uvedené autority tedy nenutí k tomu, že by se muselo říkat, že zmrtvýchvstalí užívají pokrmů.
Ovšem tomu, co je uvedeno o slovech Páně (Mt 26), může se též rozumět jinak, aby se to vztáhlo k tomu, že on sám s učedníky po zmrtvýchvstání pojedl a pil nové víno, tj. novým způsobem, totiž nikoli z potřeby, ale kvůli prokázání vzkříšení; a praví: v království Otce mého, jelikož v Kristově zmrtvýchvstání začalo být prokazováno království nesmrtelnosti.
Co však se ve Zjevení uvádí o tisíci letech a prvním vzkříšení mučedníků, dlužno chápat tak, že první je vzkříšení duší, pokud vstávají ze hříchů, dle onoho Apoštolova: "Povstaň z mrtvých a osvítí tě Kristus" (Ef 5, 14). Avšak tisícem let se rozumí celá doba Církve, v níž mučedníci kralují s Kristem, jakož i jiní svatí, jak v přítomné Církvi, která se nazývá Božím královstvím, tak také v nebeské vlasti, co se týká duší: tisícový počet totiž označuje dokonalost, ježto jde o kubický počet, a jeho kořen je desítkový, což rovněž označuje dokonalost.
Tak tedy vychází najevo, že vzkříšení se nebudou zabývat pokrmy a nápoji, ani pohlavními úkony.
Z toho se nakonec může vyvodit, že ustanou všechna zaměstnání činného života, která se zdají být zařizována k užívání pokrmů a pohlavního života a k jinému, jež jsou nutná k porušitelnému životu. U zmrtvýchvstalých tedy zůstane pouze zaměstnání rozjímavého života; proto se praví o rozjímající Marii, že "vyvolila nejlepší stránku, která nebude odňata od ní" (Lk 10, 42). Odtud je také to, co se praví: "Kdo sestoupí v hrob, již nevystoupí. Nevrátí se nikdy již do domu svého, aniž ho zase pozná bydliště jeho" (Jb 7, 9-10); v těchto slovech popírá Job takové vzkříšení, o jakém někteří mluvili, když říkali, že po vzkříšení se člověk vrátí k podobným zájmům, jaké má nyní, že totiž bude stavět domy a konat jiné podobné práce..

Kapitola 84.
O tom, že zmrtvýchvstalá těla budou stejné přirozenosti
Pod záminkou uvedeného však někteří zbloudili ohledně stavu zmrtvýchvstalých. Ježto se tělo zdá být složeno z opaků, takže se nutně rozkládá, vyskytli se někteří, kteří uváděli, že zmrtvýchvstalí nemají taková těla, složená z opaků.
Někteří z nich (Origenes, Peri Archon, 3, 6) tvrdili, že naše těla nevstanou v tělesné přirozenosti, nýbrž budou přeměněna v ducha; záminku pro to si vzali z toho, co praví Apoštol: "Rozsévá se tělo živočišné, vstane tělo duchovní" (I Kor 15, 44). Jiní však byli stejným slovem přivedeni k tomu, aby říkali, že naše těla při vzkříšení budou jemná a podobná vzduchu a větrům. Neboť dech se nazývá také vzduchem, aby se takto duchovní rozumělo vzdušné. - Jiné (Origenes, Tamtéž) zase říkali, že při vzkříšení duše na sebe vezmou znovu těla, ne sice pozemská, nýbrž nebeská (vesmírná), přičemž záminku k tomu brali z toho, že Apoštol praví: "Jsou těla nebeská a těla pozemská" (I Kor 5, 40). - Když Apoštol říká: "tělo a krev nemůže obdržeti království Božího" (I Kor 15, 50), tedy se podle těch všech zdá naznačovat, že zmrtvýchvstalí nebudou mít tělo a krev, a následně ani jiné šťávy. Bludnost takových názorů je však jasná.
Naše zmrtvýchvstání totiž bude shodné se zmrtvýchvstáním Kristovým, dle onoho Apoštolova: "Promění nízké tělo naše, aby bylo podobno jeho tělu slávy" (Flp 3, 21). Avšak Kristus měl po vzkříšení tělo hmatatelné, složené z masa a kostí: jelikož, jak se praví, po vzkříšení řekl učedníkům: "Dotýkejte se mne a vizte, neboť duch nemá těla a kostí, jak vidíte, že já mám" (Lk 24, 39). Tedy také jiní zmrtvýchvstalí lidé budou mít hmatatelná těla, složená z masa a kostí.
Dále: duše se spojuje s tělem jako tvar s hmotou. Avšak každý tvar má vymezenou hmotu. Vždyť je třeba, aby byla přiměřenost možnosti a uskutečnění. Je-li tedy duše stejná co do druhu, zdá se, že má stejnou hmotu co do druhu. Po vzkříšení tedy bude stejné tělo co do druhu, jako předtím. A tak je třeba, aby sestávalo z masa a kostí a jiných podobných částí.
Obšírněji: pokud se ve vymezení přírodních věcí, jež označuje bytnost druhu, uvádí hmota, je nutno, aby se po záměně látky dle druhu zaměnil též druh přírodní věci. Avšak člověk je věc přírodní. Pokud tedy po vzkříšení nebude mít tělo, složené z masa a kostí a podobných částí, jako má nyní, pak ten, který vstane, nebude stejného druhu, ale bude mít jen stejné jméno.
Taktéž: tělo jiného druhu je vzdáleno od duše jednoho člověka víc, než lidské tělo druhého člověka. Duše se však nemůže spojit s tělem druhého člověka, jak bylo prokázáno (Kn. II, kap. 83). Ještě méně se tedy bude moci při vzkříšení spojit s tělem jiného druhu.
Mimo to: k tomu, aby člověk vstal z mrtvých stejný co do počtu, je nutné, aby jeho podstatné části byly stejné co do počtu. Jestliže tedy tělo zmrtvýchvstalého člověka nebude z téhož masa a z těchže kostí, z jakých se skládá nyní, nebude zmrtvýchvstalý člověk stejný co do počtu.
Job však vyvrací všechny tyto klamné názory zcela zřejmě, když praví: "Zase budu oblečen svou koží, a v svém těle uzřím Boha svého: patřiti na něho budu já, týž, a ne jiný" (Jb 19, 26).
Avšak i jednotlivé z uvedených názorů mají vlastní nepříhodnosti.
Tvrdit přece, že tělo přechází v ducha, je zhola nemožné. Přechází navzájem pouze to, co se shoduje ve hmotě, avšak duchové podstaty jsou naprosto nehmotné, jak bylo prokázáno (Kn. II, kap. 50). - Je tedy nemožné, aby lidské tělo přešlo v duchovní podstatu.
Taktéž: kdyby lidské tělo přešlo v duchovní podstatu, buď by přešlo ve stejnou duchovní podstatu, jakou je duše, nebo v nějakou jinou. Pokud přejde ve stejnou, tak by po vzkříšení nebylo v člověku nic jiného, než pouhá duše; a rovněž i před vzkříšením. - Postavení člověka by se tedy zmrtvýchvstáním nezměnilo. Pokud přejde v jinou duchovou podstatu, pak následuje, že ze dvou duchovních podstat vznikne něco jednotného v přirozenosti: což je zhola nemožné, ježto kterákoli duchovní podstata je o sobě jsoucí.
Podobně je také nemožné, aby tělo zmrtvýchvstalého člověka bylo jakoby vzdušné a podobné větrům.
Vždyť je třeba, aby tělo člověka i kteréhokoli živočicha mělo vymezený tvar i v celku i v částech. Avšak je třeba, aby tělo, mající vymezitelný tvar, bylo vymezitelné, protože tvar je to, co se mezí, čili ohraničením obsáhne. Vzduch však o sobě není vymezitelný, nýbrž se pouze vymezuje cizí hranicí. Není tedy možné, aby tělo zmrtvýchvstalého člověka bylo vzdušné a podobné větrům.
Mimo to: je třeba, aby tělo zmrtvýchvstalého člověka bylo hmatatelné, protože bez dotyku není žádný živočich. Je však třeba, aby zmrtvýchvstalý byl živočich, pokud je člověkem. Avšak vzdušné tělo nemůže být hmatatelné, jakož ani žádné jednoduché tělo, protože je třeba, aby tělo, skrze něž se děje dotek, bylo středem mezi hmatatelnými jakostmi, aby k nim bylo nějak v možnosti, jak prokazuje Filozof (II De Anima, 11, 4; 423 a).
Je tedy nemožné, aby tělo zmrtvýchvstalého člověka bylo vzdušné a podobné větrům.
Z toho také vychází najevo, že nemůže být vesmírným tělem. Je totiž třeba, aby tělo člověka a kteréhokoli živočicha bylo příjemce hmatatelných jakostí, jak už bylo výše uvedeno. Toto však nemůže odpovídat vesmírnému tělesu, ježto není ani teplé, ani studené, ani vlhké, ani suché, ani něco podobného buď v uskutečnění, nebo v možnosti, jak je dokázáno (I De Caelo, 3, 5; 270 a). Tedy tělo zmrtvýchvstalého člověka nebude vesmírné těleso.
Dále: vesmírná tělesa jsou neporušitelná a tak se nemohou přeměnit od svého přirozeného uzpůsobení. Přirozeně jim však náleží sférický (kulový) tvar, jak je dokázáno (II De Caelo et Mundo, 4; 286 b). Není tedy možné, aby přijala tvar, který přirozeně patří lidskému tělu. Je tedy nemožné, aby těla zmrtvýchvstalých byla z přirozenosti vesmírných těles.

Kapitola 85.
O tom, že těla zmrtvýchvstalých budou uzpůsobena jinak
Třebaže těla zmrtvýchvstalých budou stejného druhu, jako jsou nyní naše těla, přesto budou mít jiné uzpůsobení.
Předně ovšem všechna těla zmrtvýchvstalých, jak dobrých, tak zlých, budou neporušitelná.
To má ovšem trojí důvod.
Jeden se zajisté vezme z cíle vzkříšení. Jak dobří, tak zlí přece vstanou k tomu, aby dosáhli na vlastních tělech také odměnu, nebo trest za to, co konali, když žili v těle. Avšak odměna dobrých, což je blaženost, bude věčná. Podobně také přísluší smrtelnému hříchu trvalý trest; obojí je jasné z toho, co bylo výše vymezeno (Kn. III, kap. 62, 144). Je tedy třeba, aby oboje tělo bylo přijato neporušitelné.
Druhý důvod může být vzat z tvarové příčiny zmrtvýchvstalých, a tou je duše. Bylo přece výše uvedeno (Kap. 79), že, nemá-li duše zůstat navěky oddělena od těla, přijme na sebe znovu tělo skrze vzkříšení. Ježto se v tom něco zařídí pro dokonalost duše, když přijme tělo, proto bude příhodné, aby se tělo upravilo dle čeho náleží k duši. Duše je však neporušitelná. Proto jí bude vráceno také neporušitelné tělo.
Třetí důvod může být vzat od činné příčiny vzkříšení. Totiž Bůh, který upraví těla již rozpadlá k životu, může to tělům poskytnout daleko silněji, aby se v nich znovu získaný život zachoval navěky. Příkladem této věci je, že, když chtěl, zachoval od porušení nedotčená těla tří mládenců v ohnivé peci (Da 3, 27).
Takto tedy dlužno chápat neporušitelnost budoucího stavu, že toto tělo, které je nyní porušitelné, stane se Boží moci tak neporušitelné, že duše v něm bude dokonale vládnout, co se týká toho, že je bude oživovat; a takové sdílení života nebude moci být překaženo něčím jiným. Proto také Apoštol praví: "Musí zajisté toto porušitelné tělo obléci neporušitelnost a toto smrtelné tělo obléci nesmrtelnost" (I Kor 15, 53).
Zmrtvýchvstalý člověk tedy nebude nesmrtelný tím, že vezme znovu na sebe jiné, neporušitelné tělo, jak tvrdily uvedené názory (Kap. 84), ale protože totéž tělo, které je nyní porušitelné, se stane neporušitelným.
Takto se tedy má rozumět tomu, co Apoštol uvádí: "Tělo a krev nemůže obdržet království Božího" (I Kor 15, 50), že totiž ve zmrtvýchvstalém stavu bude odstraněno porušení těla a krve, avšak při zachování podstaty krve a těla; tudíž dodává: "a pomíjivé nemůže mít účast na nepomíjivém".

Kapitola 86.
O jakosti oslavených těl
Třebaže bude při vzkříšení Kristovou zásluhou všeobecně odstraněna vada přirozenosti ode všech, jak dobrých, tak zlých, přesto zbude odlišnost mezi dobrými a zlými, co se týká toho, co je oběma osobně příhodné. Z rázu přirozenosti však pochází, že lidská duše je tvarem těla, oživuje ho a udržuje v bytí. Avšak z osobních důvodů si duše zaslouží, aby byla povznesena do slávy patření na Boha, anebo oddělena od řádu této slávy pro vinu. Tělo všech se všeobecně upraví podle toho, jak přísluší duši, a to, že neporušitelný tvar udělí tělu neporušitelné bytí, aniž by překáželo složení z opaků, protože hmota lidského těla bude Boží mocí, co se toho týká, podřízena lidské duši. Avšak z jasnosti a síly duše, povznesené k patření na Boha, dosáhne tělo k ní připojené něco více. Bude totiž zcela podrobeno duši, když to způsobuje Boží síla, nejen co se týká bytí, nýbrž i co se týká úkonů, i vášní, i hnutí, i tělesných jakostí. Jako tedy duše, zakoušející patření na Boha, bude naplněna jakousi duchovní jasností, tak z jakéhosi přetékání duše na tělo, samo tělo bude svým způsobem oděno slávou jasnosti. Proto Apoštol praví: "Rozsévá se (tělo) v ponížení, vstane v slávě" (I Kor 15, 43); ježto naše tělo je temné, tehdy však bude jasné, dle onoho: "Tehdy spravedliví zazáří jako slunce v království svého Otce" (Mt 13, 43).
Také duše, která bude požívat patření na Boha, spojená s posledním cílem, bude zakoušet, že její touha je ve všem splněna; a ježto z touhy duše se pohybuje tělo, bude důsledkem, že tělo bude naprosto poslušné pokynu ducha; proto budoucí těla blažených zmrtvýchvstalých, budou pohyblivá; a proto Apoštol praví: "Co je rozseto v poníženosti, povstane v moci" (I Kor 15, 43). Zakoušíme totiž v těle slabost, ježto se ukazuje nemohoucím učinit zadost touze duše ve hnutích a úkonech, které přikazuje duše. tato slabost se potom zcela odstraní silou, přelévající se z duše spojené s Bohem na tělo. Proto se též praví o spravedlivých: "Jako jiskry se budou skvíti" (Mdr 3, 7); ne že jsou v nich hnutí z nutnosti, protože ti, kdo mají Boha, nic nepotřebují, ale k prokázání síly.
Avšak jako duše, požívající Boha, bude mít splněnu touhu, co se týká dosažení veškerého dobra, tak bude splněna její touha, co se týká odstranění všeho zla. Vždyť u nejvyššího dobra nemá místo nějaké zlo. Tedy také tělo, zdokonalené skrze duši, bude nedotčeno přiměřeně duši od všeho zla, jak co se týká uskutečnění, tak co se týká možnosti. Co se ovšem týká uskutečnění, jelikož v nich nebude žádné porušení, žádné znetvoření, žádná vada; kdežto co se týká možnosti, jelikož nebudou moci něco trpět, co je jim obtížné a proto budou takové, že nebudou moci trpět. Přesto taková necitelnost od nich nevylučuje dotčenost, která je z rázu smyslu: budou totiž užívat smyslů k potěšení dle toho, co neodporuje stavu neporušení. K prokázání jejich nemožnosti trpět praví tedy Apoštol: "Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné" (I Kor 15, 42).
Opět: duše, požívající Boha, dokonale k němu přilne, a bude se též svým způsobem vrcholně podílet na jeho dobrotě. Tak i tělo bude dokonale podřízeno duši a bude se jak jen možno podílet na jejích vlastnostech, v přehledu smyslů, v uspořádání tělesné žádostivosti a ve všemožné dokonalosti přirozenosti.V přirozenosti je totiž něco tím dokonaleji, čím dokonaleji je její hmota podřízena tvaru, a pro toto praví Apoštol: "Zasévá se tělo živočišné, vstane tělo duchovní" (I Kor 15, 44). Tělo zmrtvýchvstalého ovšem bude duchovní, nikoli, že by bylo duchem, jak někteří špatně chápali, ať už se duchem rozumí duchová podstata, nebo vzduch či vítr (Kap. 84); ale že bude naprosto podrobeno duchu; jako se nyní nazývá tělem živočišným, nikoli, že je živočich, nýbrž že podléhá živočišným vášním a potřebuje výživu.
Z uvedeného je tedy jasné, že tak, jako bude duše povznesena ke slávě nebeských duchů, aby viděla Boha skrze bytnost, jak bylo prokázáno (Kn. III, kap. 51, 57), tak její tělo bude povýšeno k vlastnostem nebeských (vesmírných) těles, pokud bude jasné, bez utrpení, bez obtíží a námahy, pohybovatelné a svým tvarem nejdokonalejší; a pro toto tedy Apoštol praví, že těla zmrtvýchvstalých jsou nebeská, nikoli co do přirozenosti, ale co do slávy. Proto, když pravil, že "jsou tělesa nebeská a jsou tělesa pozemská", dodává, že "jiný jest lesk těl nebeských, jiný těl pozemských" (I Kor 15, 40). Jako však sláva, do níž je povznesena lidská duše, přesahuje přirozenou sílu nebeských duchů, jak bylo prokázáno (Kn. III, kap. 53), tak sláva zmrtvýchvstalých těl přesahuje přirozenou dokonalost nebeských (vesmírných) těles, takže jasnost je větší, nezávislost na utrpení stálejší, pohyblivost snadnější a důstojnost přirozenosti dokonalejší.

Kapitola 87.
O místě oslavených těl
Ježto ale místo má být přiměřené umístěnému, plyne z toho, že když těla zmrtvýchvstalých dosáhnou vlastnosti nebeských (vesmírných) těles, budou mít také místo v nebi, nebo spíše nade všemi nebesy, aby byly zároveň s Kristem, jehož mocí byly uvedeny do této slávy; o čemž praví Apoštol: "Jenž také vystoupil nade všecka nebesa, aby naplnil všecko" (Ef 4, 10).
Zdá se však opovážlivé proti tomuto Božímu zaslíbení dokazovat z přirozeného ustavení prvků, jakoby bylo nemožné aby tělo člověka, protože je pozemské a dle své přirozenosti zaujímá nejnižší místo, bylo povzneseno nad lehké prvky. Je totiž jasné, že tělo zdokonalené duší nesleduje sklony prvků. Totiž sama duše svou silou také drží pohromadě tělo, pokud žijeme, aby se z opačností prvků nerozložilo; a také hnací silou duše se tělo zvedne do výše; a tím více, čím hybná síla bude mohutnější. Je však jasné, že duše bude mít tehdy dokonalou sílu, když se patřením spojí s Bohem. Nemá se to tedy zdát těžké, jestliže se tehdy silou duše uchová tělo nedotčené od veškerého porušení a zvedne nad jakákoli tělesa.
Rovněž se nepřináší tomuto Božímu zaslíbení nemožnost, že se nebeská tělesa nemohou rozbít, aby se mohla nad ně povznést oslavená těla, ježto se to stane od Boží moci, aby oslavená těla mohla být současně s jinými tělesy; náznak této věci je předjímán na Kristově těle, když vstoupil k učedníkům zavřenými dveřmi. (Jan 20, 26)

Kapitola 88.
O pohlaví a věku vzkříšených
Přesto se však nemáme domnívat, že v tělech zmrtvýchvstalých chybí ženské pohlaví, jak se někteří domnívali. Mají-li se totiž vzkříšením napravit vady přirozenosti, neodnímá se od zmrtvýchvstalých těl nic z toho, co náleží k dokonalosti přirozenosti. Jako však jiné údy těla náležejí k celistvosti lidského těla, tak i tato (ústrojí), která slouží k plození, jak u mužů, tak u žen. U obojích tedy po zmrtvýchvstání taková ústrojí budou.
Tomuto rovněž nebrání ani to, že nebude užívání těchto ústrojí, jak bylo výše prokázáno (Kap. 83). Kdyby totiž kvůli tomu nebyly u zmrtvýchvstalých tato ústrojí, tedy ze stejného důvody by u vzkříšených nebyly ani všechna ústrojí, která slouží výživě, ježto po vzkříšení nebude ani požívání pokrmů. Tak by tedy zmrtvýchvstalému tělu chyběla velká část údů. Budou tedy všechny podobné údy, třebaže jejich užívání nebude, k obnovení celistvosti přirozeného těla: proto nebudou nadarmo.
Podobně nebrání dokonalosti zmrtvýchvstalých ani slabost ženského pohlaví. Vždyť slabost není odstoupením od přirozenosti, nýbrž je přírodou zamýšlená; a také samo odlišení přirozenosti u lidí prokáže dokonalost přirozenosti a Boží moudrost, pořádající všechno s nějakým řádem.
Rovněž tak k tomu nenutí ani Apoštolovo slovo, jenž praví: "Až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno v mírou Kristovy plnosti" (Ef 4, 13). Vždyť to není řečeno proto, že každý v onom setkání, jímž zmrtvýchvstalí vyjdou "Kristu vstříc do vzduchu" (I Te 4, 17), bude mít mužské pohlaví, nýbrž k označení dokonalosti Církve i síly; totiž celá Církev bude jako dokonalý muž, jdoucí Kristu vstříc, jak je patrné z předešlého a následujícího (Ef).
Avšak ve věku Kristově, což je věk mladistvý, je třeba, aby všichni vstali z mrtvých kvůli dokonalosti přirozenosti, jež spočívá v samotném tomto věku: dětský věk totiž ještě nedosahuje dokonalosti přirozenosti přírůstkem, kdežto stařecký věk od ní odstoupil úbytkem.

Kapitola 89.
O jakosti zmrtvýchvstalých těl u zavržených
Z toho však lze rozumně uvážit, jak budou ustavena zmrtvýchvstalá těla u zavržených.
Je totiž třeba, aby ona těla byla přiměřená duším zavřených. Avšak duše zlých nepochybně mají dobrou přirozenost, jako stvořenou Bohem; jenže vůli budou mít nezřízenou a uchylující se od vlastního cíle. Tedy jejich těla, co se týká toho, co je přirozenosti, budou obnovena bezúhonná, ježto přece vstanou z mrtvých v dokonalém věku bez jakéhokoli umenšení údů a bez jakékoli vady a zničení, jež způsobil omyl přirozenosti, či choroba. Proto Apoštol praví: "Mrtví vstanou neporušitelní" (I Kor 15, 52), což se jasně musí rozumět o všech, jak dobrých, tak zlých, z toho co v Písmě předchází a následuje.
Ježto ale jejich duše bude ve vůli od Boha odvrácena a zbavená vlastního cíle, jejich těla nebudou zduchovnělá, jakoby naprosto podřízená duchu, nýbrž spíše jejich duše bude ztělesnělá.
A jejich těla nebudou ani pohyblivá, jakoby bez obtíží poslouchající duši, nýbrž spíše budou obtížená a těžká, a pro duši nijak neunesitelná, jakož i samotné duše pro svou neposlušnost jsou od Boha odvrácené.
Zůstanou také způsobilými trpět jako nyní, nebo také více; ovšem tak, že budou trpět od smysly vnímatelných věcí sklíčení, třebaže nikoli zničení; rovněž jejich duše budou mučeny promarněnou přirozenou touhou.
Jejich těla budou zastíněná a temná, jakož i jejich duše budou vzdáleny světlu Božího poznání; a to je, co uvádí Apoštol: "Všichni...mrtví vstanou...a my budeme proměněni" (I Kor 51, 52; Pozn.: V textu se uvádí dle pařížské Vulgáty: "Všichni vstanou, avšak ne všichni budeme proměněni", kterou textová kritika zamítá.): totiž jedině dobří budou proměněni ke slávě, kdežto těla zlých vstanou beze slávy.
Někomu se ale může zdát nemožné, aby těla zlých byla způsobilá utrpení a přesto nikoli porušitelná, když každé "utrpení, způsobené ve větší míře, vytrhuje z mezí podstaty" (VI Topic., 6, 21; 145 a): vidíme přece, že zůstane-li tělo dlouho v ohni, je konečně spáleno; také při bolesti, je-li příliš prudká, duše se oddělí od těla. - Toto celé se však stává za předpokladu proměnitelnosti hmoty od tvaru do tvaru. Avšak lidské tělo po vzkříšení nebude měnitelné od tvaru do tvaru, ani u dobrých, ani u zlých, ježto u obou bude prostě zdokonaleno duší, co se týká bytí přirozenosti; takže už nebude možno odstranit tento tvar od takovéhoto těla, ani zavést jiný, z Boží moci zcela podřizující tělo duši. Proto také možnost, která je v první hmotě ke každému tvaru, zůstane v lidském těla nějak spoutána silou duše, aby nemohla být převedena v uskutečnění jiného tvaru. Ježto ale duše zavržených, co se týká nějakých uzpůsobení, nebudou zcela podléhat duši, tedy budou smyslově skličováni od opačností vnímatelných smysly: budou totiž skličováni tělesným ohněm, pokud jakost ohně je kvůli své výtečnosti opakem přiměřenosti a souladu, jenž je spolupřirozeným smyslu, třebaže jej nemůže rozložit. A přesto takovéto sklíčení nebude moci oddělit duši od těla, protože je nutné, aby tělo vždy setrvalo pod stejným tvarem.
Avšak tak, jako těla blažených budou k obnově slávy povznesena nad nebeská tělesa, tak bude přiměřeně přiděleno také nejnižší a temné a strastné místo tělům zavržených. Proto se též praví: "Ať na ně přijde smrt, tak aby zaživa sestoupit musili do pekla" (Ž 54,16), a praví se, že "jejich svůdce ďábel byl uvržen do jezera, kde hoří síra a kde je již dravá šelma i falešný prorok. A budou trýzněni dnem i nocí na věky věků" (Zj 20, 9-10).

Kapitola 90.
O tom, jak netělesné podstaty budou trpět od tělesného ohně
Může však nastat pochybnost, jak ďábel, jenž je netělesný, a duše zavržených před vzkříšením mohou trpět od tělesného ohně, od kterého v pekle trpí těla zavržených, jako také Pán praví: "Odejděte ode mne, zlořečení, do ohně věčného, který jest připraven ďáblu a andělům jeho" (Mt 25, 41).
Nepřísluší se tedy domnívat, že netělesné podstaty mohou trpět od tělesného ohně, že se jejich přirozenost ohněm zničí, nebo změní, či jakkoli jinak pozmění, jako nyní naše pomíjivá těla trpí od ohně; netělesné podstaty nemají hmotné tělo, aby mohly být změněny od tělesných věcí. A také nemohou přijmout ani smysly vnímatelné tvary, leda pomyslně; jenže takovéto přijetí není z trestu, nýbrž spíše zdokonalující a potěšitelné.
A rovněž tak nemůže být řečeno, že trpí od tělesného ohně sklíčení z důvodů nějaké opačnosti, jako budou trpět těla po vzkříšení, ježto netělesné podstaty nemají smyslové ústrojí, ani neužívají smyslových mohutností.
Tedy netělesné podstaty trpí od tělesného ohně na způsob jakéhosi připoutání. Vždyť duchové mohou být připoutáni k tělům buď na způsob tvaru, jako se připojuje duše k lidskému tělu, aby mu dala život; nebo také bez toho, že je jeho tvarem, jako věštci ďábelskou silou připínají ducha k obrazu, nebo k podobným věcem. Tím spíše Boží mocí duchové, kteří mají být odsouzeni, mohou být připoutáni k tělesnému ohni; a totéž je skličuje, když vědí, že jsou za trest připoutáni k nejnižším věcem.
Je také vhodné, aby zavržení duchové byli postihováni tělesnými tresty. Vždyť každý hřích rozumného tvora pochází z toho, že se odmítá poslušně podrobit Bohu. Trest však má být úměrný vině, aby vůle byla naopak postižena za trest tím, čeho milováním se provinila. Odpovídajícím trestem pro hřešící rozumnou přirozenost tedy je, aby byla nějak podrobena nižším totiž tělesným věcem.
Taktéž: hříchu, jenž se spáchá proti Bohu, náleží nejen trest zavržení, ale i trest smyslů, jak bylo prokázáno (Kn. III, kap. 145). Trest smyslů totiž odpovídá vině, co se týká nezřízeného příklonu k pomíjivému dobru, jako trest zavržení odpovídá vině, co se týká odvrácení od nepomíjivého dobra. Avšak rozumný tvor, zejména lidská duše, hřeší nezřízeným příklonem k tělesnostem. Je tedy vhodným trestem, aby byla skličována tělesnými mukami.
Mimo to: pokud hříchu náleží skličující trest, který nazýváme trestem smyslů, jak bylo prokázáno (Kn. III, kap. 145), je třeba, aby trest vznikal z toho, co může způsobit sklíčení. Nic však nemůže způsobit tolik sklíčenosti, nežli to, co je opakem vůle. Opakem přirozené vůli rozumné přirozenosti však není, že se připojuje duchové podstatě, ba dokonce ji to těší a přísluší to k její dokonalosti: je to totiž připojení podobného k podobnému a pochopitelného k pochopitelnému; vždyť dle sebe je každá duchovní podstata chápající. Leč opakem přirozené vůli duchové podstaty je, aby byla podrobena tělu, od něhož dle řádu své přirozenosti musí být svobodná. Je tedy vhodné, aby duchová podstata byla trestána tělesně.
Odtud se také objevuje, že i když se tělesné věci, které se v Písmě uvádějí o odměnách blažených, chápou duchovně, jak bylo řečeno (Kap. 83) o zaslíbení pokrmů a nápojů; přesto se některé tělesné věci, jimiž Písmo hrozí hříšníkům jako trestem, mají chápat tělesně, a řečené jakoby vlastně. Není totiž vhodné, aby vyšší přirozenost byla odměňována užíváním nižšího, ale spíše tím, aby se připojovala k vyššímu; kdežto vyšší přirozenost se vhodně trestá tím, že se připíná k nižším.
Nic však nebrání tomu, aby něco, co se v Písmě uvádí řečeno tělesně o trestech zavržených, bylo přijímáno duchovně, a jakoby obrazně řečeno: jako se praví: "Červ jejich neumře" (Iz 66, 24), a červem se přece může rozumět výčitka svědomí, jíž budou mučeni také bezbožní. Vždyť není možné, aby tělesný červ hlodal duchovou podstatu, a také ne těla zavržených, jež budou neporušitelná. - Také pláč a skřípění zubů (Mt 8, 12) se nemůže u duchových podstat rozumět jinak, než přeneseně. Třebaže u zavržených těl po vzkříšení nebrání nic tomu, aby to bylo rozuměno tělesně, avšak tak, že se pláčem nerozumí spouštění slz, jelikož u oněch těl se nemůže díti žádné spouštění; nýbrž pouze bolest srdce, vytřeštění očí a závratě, jako bývá u nářku.

Kapitola 91.
O tom, že duše dosáhnou trestu
nebo odměny ihned po oddělení od těla
Z toho však můžeme přijmout, že duše lidí přijímají ihned po smrti podle zásluh buď trest, nebo odměnu.
Oddělené duše přece přijímají tresty nejen duchovní, ale také tělesné, jak bylo výše prokázáno (Kap.90). Avšak to, že příjímají oslavy, je jasné z toho, o čem bylo výše pojednáno (Kn. III, kap. 51). Z toho, že se duše odděluje od těla, se přece stává schopnou patření na Boha. K tomu nemohla dospět, dokud byla připojena k pomíjivému tělu. Avšak v patření na Boha spočívá nejvyšší blaženost člověka, která je odměnou ctnosti (Arist., I. Ethic., 9, 3; 1099 b). Nebyl by však žádný důvod, proč by se oddalovat trest a odměna, na čemž na obojím se duše může podílet. Tehdy ihned po oddělení duše od těla přijímá odměnu nebo trest za to, co vykonala tělem (II Kor 5, 10).
Dále: v tomto životě je stav zasloužení nebo nezasloužení: proto se přirovnává k bojování a dnům nádeníka, jak se ukazuje: "Bojování je život na zemi; jako dny nádeníka jsou dny jeho" (Jb 7, 1). Avšak po stavu bojování a práci nádeníka náleží ihned odměna či trest dobře nebo špatně bojujícímu; proto se praví: "Výdělek dělníka, kterého si najmeš, nezůstane u tebe do rána" (Lv 19, 13). Hospodin také praví: "Velmi brzy vrátím vám pomstu na vaši hlavu" (Jl 3, 4). Tedy ihned po smrti duše dosáhnou buď odměny, nebo trestu.
Obšírněji: řádu viny a zásluhy odpovídá řád trestu a odměny. Avšak zásluha i trest nepřísluší tělu, leda skrze duši: nic totiž nemá ráz zásluhy nebo nezásluhy, ledaže je to dobrovolné. Tedy jak odměna, tak trest se odvozuje příhodně od duše k tělu. Není to však příhodné duši pro tělo. Není tedy žádný důvod, proč by se v trestání nebo odměňování mělo čekat na opětovné přijetí těl. Spíše se zdá být příhodné, aby duše, v nichž byla dříve vina i zásluha, se také dříve trestaly nebo odměňovaly.
Taktéž: od stejné Boží prozřetelnosti náležejí rozumným tvorům odměny i tresty, kterou používá dokonalostí jim příslušejících u přírodních věcí. V přírodních věcech je tomu však tak, že každá ihned přijímá dokonalost, které je schopna, pokud není překážka buď ze strany příjemce, nebo ze strany konajícího. Když tedy duše ihned poté, co byly odděleny od těla, jsou schopny jak oslavení, tak trestu, obdrží obojí ihned. A rovněž se neodkládá odměna dobrých, nebo trest zlých, až pokud duše na sebe opět nepřijme tělo.
Dlužno ovšem uvážit, že ze strany dobrých může být nějaká překážka, aby duše ihned po oddělení od těla neobdržely vrcholnou odměnu, která tkví v patření na Boha. Rozumný tvor totiž nemůže být povznesen k onomu patření, ledaže by byl zcela očištěn, protože ono patření přesahuje celou schopnost tvora; proto se říká o Moudrosti, že "nic poskvrněného do ní skanouti nemůže" (Mdr 7, 25); a praví se "nepůjde po ní poskvrněný" (Iz 35, 8). Duše se však poskvrňuje hříchem, pokud se nezřízeně přiklání k nižším věcem; od takového poskvrnění se ovšem v tomto životě očisťuje pokáním a jinými svátostmi, jak bylo výše uvedeno (Kap. 56, 59-61, 70-74). Někdy se ale stává, že se takovéto očistění neprovádí dokonale v tomto životě, nýbrž (někdo) dále zůstane dlužníkem trestu, buď kvůli nějaké nedbalosti, nebo zaměstnání, nebo také, že je člověk předstižen smrtí; ovšem ani pro toto si ještě nezaslouží být zcela vyloučen z odměny, ježto se to může přihodit bez smrtelného hříchu, skrze který se odnímá pouze láska, jíž náleží odměna věčného života, jak se objevuje z toho, co už bylo uvedeno (Kn. III, kap. 143). Je tedy třeba, aby se po tomto životě očistili dříve, než dosáhnou konečné odměny. Toto očisťování však nastává skrze tresty, jako i v tomto životě se očisťování dovršovalo skrze zadostiučiňující tresty. Jinak by na tom byli lépe nedbalí, než pečliví, jestliže trest, který za hříchy nepodstoupí, by nevytrpěli v budoucnosti. Tedy duše dobrých, které mají na tomto světě něco na očišťování, jsou zdržovány od dosažení odměny, dokud si nevytrpí očistné tresty. A toto je důvod, proč se stanoví očistec.
Toto ustanovení však podporuje slovo Apoštola: "Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm" (I Kor 3, 15). K tomu také patří všeobecný zvyk Církve, když se modlí za zesnulé; tato modlitba by ovšem byla zbytečná, kdyby nebyl po smrti očistec. Církev se totiž nemodlí za ty, kteří jsou už v cíli dobří nebo zlí, nýbrž za ty, kdo ještě k cíli nedošli.
Avšak to, že duše ihned po smrti dosáhnou odměny nebo trestu, pokud není překážka, potvrzuje se autoritou Písma svatého. Praví se přece o zlých: "Tráví ve štěstí dny svoje a rázem v podsvětí sestupují" (Jb 21, 13); a "zemřel boháč a pohřben byl v pekle" (Lk 16, 22). Peklo však je místo, kde jsou duše trestány. Podobně se ukazuje, že je tomu tak i s dobrými. Uvádí se přece, že Pán, visící na kříži, pravil lotrovi: "Dnes budeš se mnou v ráji" (Lk 23, 43). Rájem se ovšem rozumí odměna, jež se slibuje dobrým, dle onoho: "Tomu, jenž zvítězí, dám jísti ze stromu života, jenž je v ráji Boha mého" (Zj 2, 7).
Někteří však říkají, že rájem se nerozumí nejvyšší odměna, jež je v nebesích dle onoho: "Radujte se a veselte se, neboť odměna vaše hojná jest v nebesích" (Mt 5, 12); nýbrž nějaká odměna, která bude na zemi. Vždyť ráj je - jak se zdá - nějaké pozemské místo, z toho, co se praví, že "Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého utvořil" (Gn 2, 8). - Pokud však někdo správně uvažuje o slovech Písma svatého, shledá, že konečná odměna, která se slibuje svatým v nebesích, se dává ihned po tomto životě. Když přece Apoštol mluvil o konečné oslavě, říkal, že "nynější utrpení trvá jen chvilku a je lehké, ale zjednává nám slávu nad pomyšlení nesmírnou, obrovskou, která potrvá věčně; neboť nám neleží na srdci věci viditelné, nýbrž neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně" (II Kor 4, 17-18); toto se jasně uvádí o konečné oslavě, která je v nebesích; aby prokázal, kdy a jak se bude mít tato sláva, dodal v následující kapitole: "Vždyť víme, že zbourá-li se pozemský náš příbytek stánkový, máme budovu u Boha, příbytek nikoli lidskými rukama udělaný, věčný" (II Kor 5, 1). Tím se dává jasně najevo, že po rozpadu těla je duše převáděna k věčnému a nebeskému přebývání, jež není nic jiného, než zakoušením božství, jak je požívají andělé v nebi.
Pokud ale někdo chce namítat, že Apoštol neřekl, že ihned po rozpadu těla máme věčný dům v nebesích ve skutečnosti, nýbrž toliko v naději, že jej nakonec budeme mít ve skutečnosti; - to je jasně proti záměru Apoštola; jelikož také, když zde žijeme, budeme mít nebeské přebývání dle božského předurčení a už je máme v naději, dle onoho: "neboť jen co do naděje byli jsme spaseni" (Ř 8, 24). Potom by ovšem zbytečně říkal: "zbourá-li se náš pozemský příbytek stánkový", neboť by bývalo stačilo: "Víme, že máme budovu u Boha". - Opět se to ještě výslovněji objevuje z toho, co dodává: "Víme, že pokud jsme doma v tomto těle, nejsme doma u Pána - žijeme přece z víry, ne z toho, co vidíme. v této důvěře chceme raději odejít z těla a být už doma u Pána" (II Kor 5, 6-8). Avšak nadarmo bychom chtěli být odejít z těla, totiž být odděleni, ledaže bychom ihned byli přítomni u Pána. Nejsme však přítomni, ledaže nazíráme v patření; totiž pokud kráčíme ve víře, a nikoli v patření, dlíme v cizině od Pána, jak se tamtéž uvádí. Tedy ihned, když se svaté duše oddělí od těla, vidí Boha přímým nazíráním.; což je vrcholná blaženost, jak bylo prokázáno (Kn. III, kap. 51). - Totéž však prokazují i slova Apoštola: "maje tužbu odebrati se a býti s Kristem" (Flp 1, 23). Avšak Kristus je na nebesích. Apoštol tedy doufal, že přijde do nebe ihned po rozpadu těla.
Tím se však vyvrací blud některých Řeků, kteří popírali očistec, a tvrdili, že duše před vzkříšením těl ani nevstoupí na nebesa, ani neupadnou do pekel.

Kapitola 92.
O tom, že duše svatých mají po smrti neměnnou vůli k dobru
Z toho se však objevuje, že sotva se duše oddělí od těla, stávají se nehybnými ve vůli, že se totiž lidská vůle nemůže už měnit ani z dobra ke zlu, ani ze zla k dobru.
Pokud se totiž duše může měnit z dobra ke zlu, nebo ze zla k dobru, je ve stavu zápasení a boje (Kap. 91): je totiž třeba, aby bedlivě odvracela zlo, aby jím nebyla přemožena, nebo se snažila od něho osvobodit. Avšak ihned, sotva se duše oddělí od těla, nebude ve stavu bojování čili zápasu, ale ve stavu přijaté odměny nebo trestu, že "zápasila náležitě, nebo nikoli" (II Tm 2, 5). Bylo přece prokázáno (Kap. 91), že dosáhne ihned buď odměny nebo trestu. Duše se tedy co do vůle nemůže dále měnit buď z dobra ke zlu, nebo ze zla k dobru.
Taktéž: bylo prokázáno (Kn. III, kap. 61), že blaženost, která spočívá v patření na Boha, je trvalá; a podobně bylo prokázáno (Kn. III, kap. 144), že za smrtelný hřích náleží věčný trest. Duše však nemůže být blažená, pokud její vůle nebyla přímá; přestává totiž být přímá tím, že se uchyluje od cíle. Nemůže však současně být, aby se uchylovala od cíle, a požívala cíle. Je tedy třeba, aby napřímenost vůle v blažené duši byla trvalá, takže nemůže být uchýlena od dobra ke zlu.
Obšírněji: rozumový tvor přirozeně touží po blaženosti; proto nemůže chtít, aby blaženým nebyl. Vůlí se však může uchýlit od toho, v čem tkví pravá blaženost, a to znamená, že vůle se zvrhne. To se ovšem stává, protože to, v čem tkví pravá blaženost, se nepoznává pod rázem blaženosti, nýbrž něco jiného, k čemu se nezřízená vůle přiklání jako do cíle; rozuměj, že ten, kdo klade svůj cíl do tělesných rozkoší, považuje je za nejlepší, což je rázem blaženosti. Avšak ti, kdo jsou už blažení, poznávají to, v čem blaženost vskutku spočívá pod rázem blaženosti a posledního cíle. Jinak by se v tom neuspokojila touha a následně by nebyli blažení. Tedy ti, kdo jsou blažení, nemohou vůli odvrátit od toho, v čem je opravdová blaženost. Nemohou tedy mít zvrácenou vůli.
Taktéž: komukoli dostačuje to, co má, nehledá jiné mimo ně. Kdokoli je však blažený, vystačí s tím, v čem je pravá blaženost; jinak by se nenaplnila jeho touha. Kdokoli je tedy blažený, nevyhledává nic jiného, co by nepatřilo k tomu, v čem tkví pravá blaženost. Žádný však nemá úchylnou vůli jinak, než tím, že chce něco, co odporuje tomu, v čem spočívá pravá blaženost. Tedy se vůle žádného blaženého nemůže změnit ve zlo.
Mimo to: hřích se ve vůli nestane bez nějaké neznalosti rozumu: nechceme přece nic, než dobro pravé, nebo zjevné. Proto se také praví: "Bloudí, kteří se dopouštějí zlého" (Př 14, 22); a Filozof praví, že "každý zlý je neznalec" (III Ethicor., 1, 14; 1110 b). Avšak duše, jež je vskutku blažená, nemůže být žádným způsobem neznalá, ježto vidí v Bohu vše, co přísluší k její dokonalosti. Nemůže tedy mít zlou vůli žádným způsobem, obzvláště, když ono patření na Boha je trvale v uskutečnění, jak bylo prokázáno (Kn. III, kap. 62).
Dále: náš intelekt může bloudit ohledně nějakých závěrů, dokud nenastane rozložení v první základy, a v tomto rozložení již provedeném je poznání o závěrech, jež nemůže být klamné. "Avšak tak, jako se má základ důkazu v bádavých (vědách), tak se má cíl ve vytouženém" (VII Ethic., 8, 4; 1151 a; II Physic., 9, 3; 200 a). Pokud tedy nedosahujeme posledního cíle, může se naše vůle uchýlit, avšak nikoli, když dospěla k zakoušení nejvyššího cíle, jenž je vytoužený kvůli sobě samému, jako první základy důkazů jsou o sobě známé.
Obšírněji: dobro jako takové je zamilovatelné. Co se tedy poznává jako nejlepší, je nejvíce zamilovatelné. Avšak blažená rozumová podstata, patřící na Boha, poznává jej samého jako nejlepšího. Tedy ho nejvíce miluje. Avšak toto má ráz lásky, že vůle shodujících se jsou shodné (IX Ethic., 4, 1; 1166 a). Vůle blažených se tedy nejvíce shodují s Bohem, který způsobuje napřímení vůle, protože Boží vůle je prvním pravidlem všech vůlí. Tedy vůle těch, kdo vidí Boha, se nemohou stát úchylnými.
Taktéž: pokud je něco zrozeno k tomu, aby se pohybovalo k druhému, tedy ještě nemá nejvyšší cíl. Pokud by se tedy mohla blažená duše ještě dále uchýlit od dobra ke zlu, tedy by ještě nebyla v nejvyšším cíli, což je proti rázu blaženosti. Je tedy jasné, že duše, které se stanou blaženými hned po smrti, stávají se neměnnými co do vůle.

Kapitola 93.
O tom, že duše zlých mají po smrti neměnnou vůli ke zlu
Podobně také duše, které se ihned po smrti stávají ubohými pro tresty, stávají se neměnnými co do vůle.
Bylo přece prokázáno (Kn. III, kap. 144-145), že smrtelnému hříchu přísluší trvalý trest. Nebyl by však trvalý trest duší, které jsou odsuzovány, kdyby mohly měnit svou vůli v lepší: ježto by bylo nespravedlivé, aby od té doby, kdy by měly dobrou vůli, byly trvale trestány. Vůle zavržené duše se tedy nemůže napřímit k dobru.
Mimo to: samotné neuspořádání duše je nějakým trestem a nejvíce skličujícím, ježto má-li někdo nezřízenou vůli, nelíbí se mu to, co se řádně děje; a zavrženým se nebude líbit, že se Boží vůle plní ve všem, čemu hříchem odporovali. Tedy nezřízenost nebude nikdy od jejich vůle odňata.
Dále: změna vůle od hříchu k dobru se nestává, leda skrze Boží milost, jak je jasné z uvedeného (Kn. III, kap. 157, 158). Jako se však duše dobrých připouštějí k dokonalé účasti na Boží dobrotě, tak duše zavržených jsou od milosti zcela vyloučeny. Zavržené duše tedy nebudou moci změnit vůli k lepšími.
Jako dobří, žijící v těle, stanoví v Bohu cíl všech svých skutků a žádostí, tak zase zlí v nějakém nenáležitém cíli odvracejí je od Boha. Oddělené duše dobrých však přilnou nehybně k cíli, který si stanovili v tomto životě, totiž k Bohu. Rovněž duše zlých nehybně přilnou k cíli, který si vyvolily. Jako tedy vůle dobrých se nebude moci stát zlou, tak ani vůle zlých se nebude moci stát dobrou.

Kapitola 94.
O nezměnitelnosti vůle u duší, zadržených v očistci.
Vzhledem k tomu, že jsou nějaké duše, které ihned po oddělení od těla nedospějí k blaženosti, ale přesto nejsou zavržené, jako ony, které odnášejí sebou něco, co se má očistit, jak bylo řečeno (Kap. 91), musí se prokázat, že ani podobné duše po oddělení od těla se nemohou měnit dle vůle. Vždyť duše blažených i zavržených mají nehybnou vůli z cíle, k němuž přilnuly, jak je jasné z uvedeného (Kap. 92, 93, 95). Avšak duše, které sebou odnášejí něco, co se má očistit, se v cíli neliší se od blažených duší; odcházejí totiž s láskou, jíž lneme k Bohu jako k cíli. Tedy také ony samy budou mít nehybnou vůli.

Kapitola 95.
O společné příčině nezměnitelnosti
vůle u všech duší po oddělení od těla
Avšak to, že z cíle u všech oddělených duší následuje nehybnost vůle, může být objasněno takto.
Cíl totiž, jak bylo uvedeno (Kap. 92), se má ve vytoužených jako první základy důkazu v bádavých (vědách). Leč takovéto základy se poznávají přirozeně, a omyl, který by se přihodil ohledně takových základů, by pocházel z poruchy přirozenosti. Člověk by se tedy nemohl měnit od správného přijetí základů ke klamnému, ani obráceně, leda změnou přirozenosti. Ovšem ten, kdo bloudí ohledně základů, nemůže být přiveden zpět nějakými jistotami, jak se přivádí člověk zpět od bludu, jež je ohledně závěrů. A podobně by nemohl být někdo ani sváděn od správného přijetí základů nějakými velkými klamy. - Takto se tedy má i ohledně cíle: ježto každý přirozeně touží po nejvyšším cíli.
A toto sleduje ve všeobecnu rozumovou přirozenost, že si žádá blaženost; že však touží po tomto či onom pod rázem blaženost, stává se z nějakého zvláštního uzpůsobení přirozenosti. Proto Filozof praví, že "jaký kdo je, takový se mu jeví i cíl" (III Ethic., 7, 17; 1114 a). Jestliže tedy ono uzpůsobení, skrze které po něčem touží jako po posledním cíli, by od něho se nedalo odstranit, nemohla by se jeho vůle změnit, co se týká touhy po onom cíli.
Avšak takováto uzpůsobení mohou být nám odstraněna, pokud je duše připojena k tělu. Vždyť to, že si něco žádáme jako poslední cíl, stává se někdy z toho, že jsme tak uzpůsobováni nějakou vášní, která rychle pomíjí. Proto se snadno odstraní také touha po cíli, jak se objevuje v nahodilém. Leč někdy jsme uzpůsobováni toužit po nějakém cíli dobra či zla nějakou pohotovostí. Takové uzpůsobení se snadno neodstraní. Proto i takováto touha po cíli zůstává silnější, jak se ukazuje u zdrženlivých. Přesto však uzpůsobení pohotovosti může být v tomto životě odstraněno.
Tak je tedy jasné, že zůstane-li uzpůsobení, kterým se po něčem touží jako po nejvyšším cíli, nemůže se touha po onom cíli pohnout, protože po nejvyšším cíle se nejvíce touží. Proto někdo nemůže být odvolán od touhy po nejvyšším cíli něčím více vytouženým. Duše je ale v měnitelném stavu, pokud je spojena s tělem, ale nikoli, když se oddělila od těla. Uzpůsobení duše je totiž pohybováno případečně podle nějakého tělesného hnutí. Protože totiž tělo slouží duši k vlastním činnostem, je jí přirozeně dáno k tomu, aby v něm existovala a přitom se zdokonalila jakoby pohnuta ke zdokonalení. Když tedy bude oddělena od těla, nebude už ve stavu, aby se pohybovala k cíli, nýbrž, aby vždy spočinula v dosaženém cíli.
Jenže od nejvyššího cíle je závislá celá dobrota nebo špatnost vůle. Vždyť kterákoli dobra někdo chce v řádu k dobrému cíli, tedy chce dobře; kdežto špatně, kterákoli chce v řádu ke špatnému cíli. Vůle oddělené duše tedy není měnitelná z dobra ke zlu, třebaže je měnitelná od jednoho chtěného ke druhému chtěnému, přesto při zachování řádu ke stejnému nejvyššímu cíli.
Z toho vychází najevo, že takováto nehybnost vůle neodporuje svobodné úvaze, jejímž úkonem je volba. Výběr je totiž toho, co je k cíli, nikoli však nejvyššího cíle. Jako tedy neodporuje svobodné úvaze to, že při nehybnosti vůle toužíme po blaženosti a škodě se všeobecně vyhýbáme, tak neodporuje svobodné úvaze, že se vůle vztahuje k něčemu určitému jako k poslednímu cíli. Vždyť tak jako nyní na nás nehybně ulpívá obecná přirozenost, skrze kterou obecně toužíme po blaženosti, tak zase nehybně zůstane ono zvláštní uzpůsobení, skrze něž se to či ono žádá jako nejvyšší cíl.
Avšak oddělené podstaty, totiž andělé, jsou co do přirozenosti, s níž jsou stvořeni, blíže nejvyšší dokonalosti, než duše. Ježto nepotřebují získávat vědění ze smyslů, ani uvažováním přecházet od základů k závěru, jako duše; skrze dané podoby totiž mohou přejít k rozjímání pravdy; proto ihned, když spočinuli na náležitém nebo nenáležitém cíli, zůstali v něm nehybně.
Přesto se nesmíme domnívat, že duše, poté, co na sebe znovu přijmou tělo ve vzkříšení, pozbudou nehybnost vůle, nýbrž v ní setrvají, ježto - jak bylo výše uvedeno (Kap. 85, 86) - při vzkříšení budou těla uzpůsobena dle požadavku duše nebudou však změněny duše od těl.

Kapitola 96.
O Posledním soudu
Z uvedeného se dále objevuje, že je dvojí odměna za to, co člověk v životě konal: jedna dle duše, kterou někdo dostává ihned, jakmile se duše oddělí od těla. Jiná odměna však bude v opětovném přijetí těl na sebe, přičemž někteří přijmou oslavená těla, jež nebudou moci trpět, jiní však temná těla, způsobilá utrpení. První odplata ovšem nastává jednotlivým jednotlivě, protože jednotliví umírají odděleně; druhá odplata však nastane současně všem, protože všichni současně vstanou z mrtvých. Leč každá odplata, jíž se odplatí různé dle různosti zásluh, vyžaduje soud. Je tedy nutné, aby byl dvojí soud: jeden, kterým se odděleně jednotlivým, co se týká duše, přisoudí trest či odměna; jiný však společný, kterým, jak co se týká duše, tak i co se týká těla, se přisoudí všem současně to, co si vysloužili.
Vzhledem k tomu, že Kristus svým lidstvím, dle něhož trpěl a vstal z mrtvých, zasloužil nám i vzkříšení, i věčný život, tedy mu přísluší obecný soud, jímž budou vzkříšení buď odměňováni nebo trestáni. Proto se o něm praví: "Dal mu moc konati soud, poněvadž jest Syn člověka" (Jan 5, 27).
Je však třeba, aby soud byl úměrný těm, o kterých se soudí. A ježto poslední soud bude o odměně či trestu viditelných těl, je vhodné, aby se onen soud konal viditelně. Proto také Kristus bude soudit v podobě lidskosti, kterou mohou všichni vidět, jak dobří, tak zlí. Avšak vidění jeho božství způsobuje blaženost, jak bylo výše prokázáno (Kn. III, kap. 25, 51, 63). Proto bude k vidění jedině pro dobré. Kdežto soud duší, jelikož se týká neviditelných, koná se neviditelně.
Má-li však Kristus na onom posledním soudu autoritu soudce, současně s ním budou soudit, jako přísedící soudci, ti, kdo se ho přede všemi přidrželi, totiž Apoštolové. Jim bylo řečeno: "Vy, kteří jste mne následovali, seděti budete na dvanácti stolicích, soudíce dvanáct pokolení israelských" (Mt 19, 28). Tento příslib se dále rozšiřuje na ty, kdo kráčejí ve šlépějích Apoštolů.

Kapitola 97.
O stavu světa po soudu
Po vykonání posledního soudu bude lidská přirozenost zcela ustavena ve svém posledním cíli. Ježto ale všechno tělesné je jaksi vytvořeno pro člověka, jak bylo výše prokázáno (Kn. III, kap. 81), tehdy bude také příhodné celému tělesnému stvoření, aby se stav změnil tak, aby byl příhodný stavu lidí, kteří tehdy budou. Vzhledem k tomu, že lidé budou neporušitelní, bude celému tělesnému tvorstvu odňat stav rození a rozkladu. To je to, co praví Apoštol: "Tvorstvo bude osvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy Božích dětí" (Ř 8, 21). Leč rození a rozklad, který je v nižších tělech, je zapříčiňován pohybem vesmíru. Tedy k tomu, aby v nižších (tělech) ustalo rození a rozklad, je třeba, aby též ustal pohyb vesmíru. Proto se praví: "Již nebude času." (Zj 10, 6)
Nemusí však být nemožné vidět, že pohyb vesmíru ustal. Pohyb vesmíru není totiž tak přirozený jako pohyb těžkého a lehkého, že by od nějakého vnitřního základu byl nakloněn k pohybu. Nazývá se však přirozeným proto, že má ve své přirozenosti vhodnost k takovému pohybu. Avšak základem onoho pohybu je nějaký intelekt, jak bylo prokázáno (Kn. III, kap. 23). Vesmír je tedy pohybován jako to, co je pohybováno vůlí. Vůle se však pohybuje pro cíl. Cílem pohybu vesmíru však nemůže být sám býti pohybován. Vždyť pohyb, ježto vždy směřuje k jinému, nemá ráz posledního cíle. Nemůže být řečeno ani to, že cílem vesmírného pohybu je, aby vesmírné těleso bylo uvedeno podle kde z možnosti do uskutečnění, protože tato možnost nikdy nemůže být úplně uvedena do uskutečnění. Zatímco totiž vesmírné těleso je v uskutečnění v jednom kde, je v možnosti k jinému, jako platí o možnosti první látky vzhledem ke tvarům. Jako tedy cílem přirozenosti v plození není uvést hmotu z možnosti do uskutečnění, nýbrž něco, co k tomu následuje, totiž trvalost věcí, skrze niž přistupují k Boží podobnosti. Tak cílem vesmírného pohybu není být uveden z možnosti do uskutečnění, nýbrž něco následujícího k tomuto uvedení, totiž být připodobněn Bohu v zapříčiňování. Avšak všechno zroditelné a porušitelné, které je zapříčiňováno pohybem vesmíru, je zařizováno k člověku nějak jako k cíli, jak bylo prokázáno (Kn. III, kap. 81). Pohyb vesmíru je tedy obzvláště kvůli plození lidí. V tom totiž dosahuje v zapříčiňování největší Boží podobnosti, že tvar člověka, totiž rozumová duše, je stvořen přímo Bohem, jak bylo prokázáno (Kn. II, kap. 87). Nemůže však být cílem rozmnožování duší do nekonečna, jelikož nekonečné se protiví rázu konce. Nenásleduje tedy nic nepříhodného, pokud po dovršení jistého počtu lidí stanovíme, že pohyb vesmíru ustane.
Přesto když pohyb vesmíru ustane, i rození, i rozklad prvků, jejich podstata pozůstane z nezměnitelnosti Boží dobroty: "neboť stvořil všecko, aby bylo" (Mdr 1, 14). Proto bytí věcí, které mají vhodnost k trvalosti, zůstane navěky. Vesmírná tělesa mají však přirozenost, aby byla trvalá, dle celku i částí; prvky však dle celku, třebaže nikoli dle částí, jelikož části jsou porušitelné; lidé však dle části, třebaže nikoli dle celku, jelikož rozumová duše je neporušitelná, kdežto složenina porušitelná. Tedy v onom posledním stavu světa pozůstane dle podstaty to, co jakkoli má příhodnost k trvalosti, když Bůh jim svou silou doplní to, co jim pro jejich vlastní slabost chybí.
Avšak jiní živočichové, i smíšená těla, která jsou docela porušitelná jak dle celku, tak dle částí, nezůstanou žádným způsobem v onom samotném stavu neporušenosti. Takto tedy dlužno rozumět tomu, co praví Apoštol: "tvářnost toho světa pomíjí" (I Kor 7, 31). Vždyť tato podoba světa, jaká nyní je, ustane, kdežto podstata zůstane. Takto se též rozumí tomu, co se praví: "člověk ulehne a nepovstane a dokud nebesa budou, neprocitne (Jb 14, 12), tj., dokud toto uzpůsobení vesmíru neustane, jímž se pohybuje a zapříčiňuje pohyb v jiných.
Ježto ale mezi jinými prvky je nejvíce činný oheň stravovatel porušitelného, tedy pohlcení toho, co v budoucím stavu nemá zůstat, nastane nejpříhodněji ohněm. Proto se dle učení víry stanoví, že nakonec bude svět očištěn ohněm nejen od porušitelných těl, ale také od nákazy, která nastala na tomto místě od přebývání hříšníků; a to je to, co se praví: "Týmž Slovem jsou udržována nynější nebesa a země, dokud nebudou zničena ohněm" (II Petr 3, 7); přitom nebesy nerozumíme samotnou oblohu, na níž jsou hvězdy, ať stálé, nebo bludné, nýbrž tato vzdušná nebesa, sousedící se zemí.
Pokud tedy konečně tělesné tvorstvo bude uzpůsobeno skrze vhodnost ke stavu člověka, avšak lidé nebudou pouze osvobozeni od porušení, nýbrž také přioděni slávou, jak je patrné z uvedeného (Kap. 86), tedy bude třeba, aby také tělesné tvorstvo dosáhlo svým způsobem jakési slávy jasnosti.
A ODTUD JE TO, CO SE PRAVÍ : "UVIDĚL JSEM NOVÉ NEBE a NOVOU ZEMI" (Zj 21, 1); A "JÁ TVOŘÍM NOVÁ NEBESA A NOVOU ZEMI NOVOU. VĚCI MINULÉ NEBUDOU PŘIPOMÍNÁNY, NEVSTOUPÍ NA MYSL. VESELTE SE, JÁSEJTE STÁLE A STÁLE" (Iz 65, 17-18) AMEN.