|
Ročník XI.,číslo 11.
listopad 2005
Obsah: Josef Veselý, Dušičková, Poselství bílého roucha:
Sv.Martin de Porres, Josef Veselý, Smrt,
TAJEMSTVÍ HORY SV.KLIMENTA
(16) bl.Simon Balacchi, bl.Ignác,František, Alfonz a druhové mučedníci z
Východu, K nejvyššímu cíli (17) bl.Isnard, bl.Jeroným Hermosilla, bl.Petr
de Ruffia, bl.Jan Liccio, sv.Albert Veliký, bl.Lucie z Narni, bl.Markéta
Savojská, bl.Jakub Benfatti, Brněnská akad.duch.života ct.Patrika
Kužely OP, Zprávy _______________________________________
| |
DUŠIČKOVÁ
Dny naše ztěžkly vzpomínkami
za dobrodiní v hrobě ukrytá
a zlato mnohých životů
v kelímcích utrpení vytříbené
kobercem listí pokrývá
hladinu našich všedních cest
A srdce najednou se proměnilo
v průsečík častých setkání
všech živých s mrtvými
Mlčení jejich němých úst
je mnohdy výmluvnější
než slova pronášená tváří v tvář
A vůně čerstvých chryzantém
probouzí zašlé podzimy
v nichž zbohatli jsme ovocem
těch moudrých jabloní
vyrostlých v naší blízkosti
Josef Veselý |
|
+++
3.listopad
Milá duše,
poprvé spatřuji světlo světa v roce 1579. Jsem nemanželské dítě
španělského šlechtice a černošky. Otec je významný muž. Cestuje a
obchoduje pro španělského krále. Posílá mamince nějaké peníze na
živobytí. Když to nestačí, chodí maminka prát prádlo do bohatých rodin.
Posléze se pro mne a mou sestru přece jen vrací, aby nám zařídil nějaké
vzdělání. Odváží nás k sobě do Guayaguil. Během dvou let dovedu číst,
psát i počítat. Když je otec jmenován guvernérem v Panamě, vracím se k
matce do Limy. Učím se ranhojičem. Sotva skončím své učení ranhojičem a
holičem, takže se zdá, že mám o živobytí postaráno, klepu na vrata
dominikánského kláštera v Limě.
"Nabízím se vám do služeb."
"Nepotřebujeme. Máme dost černých otroků."
"Přicházím dobrovolně."
To je snad první případ člověka tmavé pleti, který se jim dobrovolně
nabízí do služeb. Po přijetí do služeb dominikánů odkládám své obyčejné
šaty a přijímám bílé roucho. Nosím i černý škapulíř. Nějakou dobu nesmím
nosit kapuci. Převor mě pověřuje stříháním a holením bratrů. Jde mi to.
Tak tu smím také léčit.
Časem zjišťuji, že klášter je hrozně zadlužen. Jednoho rána vidím Otce
převora vycházet z kláštera s obrazy. Míří k tržišti.
"Otče! Neprodávejte ty obrazy! Prodejte raději mě do otroctví. Třeba se
najde dobrý pán a bude se mnou zacházet, jak zasloužím. Pro mně není
žádná práce těžká."
"Martine, my v klášteře nebudeme nikdy tak chudí, že bychom se s tebou
chtěli rozloučit."
A pak mě Otec převor překvapuje zprávou: "Už jsi u nás desátý rok.
Konečně tě přijmeme do řádu jako bratra řeholníka."
Stávám se jedním z bílých bratří. Sami mně oblékají do bílého roucha se
škapulířem a kapucí, a opatřují novým růžencem.
Trochu se ostýchám vycházet ven v hábitu i s kapucí. Nerad bych, aby se
moje povýšení projevilo navenek.
Třebaže jsem plnoprávným členem řádu, moje práce zůstávají stejné.
Zametám sály, pečuji o nemocné, uklízím šatny, zásobuji chudé a pracuji
v zahradě. Pěstuji ovoce a zeleninu pro kuchyň a květiny na oltáře a do
kaplí.
Jednou ráno slyším v zahradě šustot mávajících křídel. Najednou vidím
zraněného ptáka. Bezmocně mává křídly.
Shýbnu se a ošetřuji ránu. Přitom ho uklidňuji: "Neboj se, bratře ptáku.
Můžeš zůstat v naší zahradě, dokud se neuzdravíš. Přinesu ti něco k
jídlu." Zdá se, že mi rozumí. Po chvíli však zneklidní. Blíží se chromý
pes. Je hubený. Kožich má zakrvácený. Tak zase přichází jedno Boží
stvoření, které trpí. Přichází se mně a klade mi hlavu do klína. "Pojď
se, bratře pse, uvidím, co pro tebe mohu udělat."
Bratři dobře vědí, že se během mé letité působnosti v klášteře děje
mnoho tajemných věcí. Zdá se, že mi Bůh dává úžasnou sílu. Třeba to, že
smím být zároveň na dvou místech. Nějaký příchozí trvá na tom, že mně
zná z jiných zemích než z Peru. Další jednoznačně dosvědčuje mou pomoc
při jeho hrozné nemoci v alžírském vězení. Jiný - námořní kapitán -
přísahá, že mě zná ze setkání v Číně. Jiní potvrzují mou pomoc při
jejich zranění či nemoci v Mexiku, v Japonsku a na Filipínách.
Otcové a bratři dobře pamatují, jak se jednou vylévá rozvodněná řeka z
koryta a ohrožuje naše město. Bratři se modlí u řeky, ale marně. Volají
mě, abych se k nim přidal. Tak se s nimi pomodlím, a najednou vody
opadají a město je zachráněno. Jiný svědčí o tom, co se děje při mé
modlitbě před křížem v kapli.
"Nikdy nezapomenu na tu podívanou - bratr Martin neklečí na kolenou -
Boží síla ho povznáší od podlahy ke kříži našeho Pána. Vznáší se ve
vzduchu a rozmlouvá s Pánem na kříži. Je vyzdvižen aspoň osm stop od
země."
Samotného mě ty Boží věci překvapují. Zrovna jako v případě zesnulého
bratra Tomáše. Modlím se za něho v jeho celičce před křížem. Tu mi
přichází takové vnuknutí, abych ho zavolal jeho jménem. Načež bratr
Tomáš otevírá oči a pohne se. - Nevím, co k tomu říct. Bratr Ferdinand
to dosvědčuje. Celou dobu je se mnou v Tomášově cele.
Jenže nic na světě netrvá věčně. Už dlouhá léta prožívám v dominikánském
klášteře. V Limě mě už kdekdo zná. Vědí, že jsem zakladatelem domu pro
sirotky a bezdomovce. Mohou tam bydlet a něčemu se vyučit. Úspěšně
zřizuji peněžní fond pro chudé dívky. Tak mají své věno a mohou se dobře
vdát. Pomáhám mladým lidem, kteří se chtějí stát kněžími, řeholníky či
řeholnicemi. Urovnávám spory, sytím hladové, léčím tisíce nemocných.
Většinou léčím chudáky. Teď jsem však zván také do domů bohatých. Léčím
dona Figueora, právníka z Limy, ale i Otce arcibiskupa dona Feliciána de
Vega z Mexika, který při návštěvě Limy onemocněl.
Pojednou začínám v srdci cítit, že si mě Pán brzy povolá. Svírám v rukou
smeták. Bolest pomine, ale jenom na chvíli.
Za několik dní se objevuji v klášteře v novém hábitu. Bratři se diví, a
tak jim říkám, že si beru nový hábit na svůj pohřeb."
Všichni jsou zmateni. Nepokládám už za užitečné volat ranhojiče, když
můj čas přichází. Končím pozemskou pouť a chystám se na nový život v
nebi.
Zprávy o mé blížící se smrti pronikají do města. Zástupy lidí z Limy
přicházejí do našeho kláštera. Jsou tu Indiáni, Španělé, Černoši, muži i
ženy. Najednou si na mě vzpomínají. Každý z nich touží po jednom - ještě
jednou mě uvidět. Tolik z nich si pamatuje na mou dobrotu a štědrost.
Sám místokrál přijíždí v honosném kočáře. Chce se mnou promluvit a
požádat mě o modlitbu.
Stěží už rozeznávám tváře místokrále nebo převora. Zato se mi před
duchovním zrakem ukazují jiné tváře, krásné a zářící. Usmívají se na mě
a povzbuzují mě, abych se nebál. Je tu přesvatá Panna Maria. Vztahuje ke
mě své ruce. Je tu můj patron svatý Martin. Pak svatý Otec Dominik, jeho
bratr a svatý Vincenc Ferrerský. A pak se už přichází jeden dech, a ten
je poslední.
Už je mé tělo chladné, ale moje duchová duše poznává, jak Otec Cyprián
bdí u mé rakve. Vzlyká jako malé dítě: "Martine, co si bez tebe počneme?
Proč právě ty zde ležíš nehybný a studený? Učiň, prosím, něco velkého,
ať poznáme, že jsi opravdu v nebi."
Ještě když mluví, klade mi ruce na tělo. Je studené, ztuhlé. Mé prsty
svírají kříž.
"Prosím - prosím, Martine", šeptá Otec Cyprián.
Poznávám ho duchovním pohledem. Nemohu však nic dělat. Dělat už může
jedině náš Pán.
Čas plyne. Otec Cyprián naslouchá a když se potom podívá na mě, svého
přítele, vidí, že moje tvář má víc podobu živého, než předtím. Diví se,
že mám najednou také růžovější barvu. Tak to vidí v blikajícím světle
voskových svící. Plný naděje, dotýká se mé ruky a těla, pak vykřikne
radostí. Moje tělo je teplé, prsty ohebné.
"Ó, Martine! Bůh nám dává znamení, že s ním žiješ.
Lítost a žal v klášteře vystřídává radost. Měšťané z Limy vbíhají do
chrámu, aby viděli zázrak. Celý den se tu tlačí. Touží zachytit záblesk
mého vyššího života. Někteří si přináší růžence a medailky, aby se jimi
dotkli mého těla. Druzí si tiše nůžkami ustřihují kousky z mého hábitu.
Brzy je můj hábit poškozen. Bratři přinášejí nový. Oblékají mi ho. Každý
chce mít památku.
Když však přicházejí terciáři, aby odnesli mé tělo do konventu k pohřbu,
najdou se další lidé. Tuze naléhají, aby mi právě oni směli prokázat
tuto poslední službu.
Jeden z nich je arcibiskup z Mexika. Další je místokrál don Luis
Ferdinand de Bobadilla, potom je don Petr de Orlega. Konečně je tu don
Jan de Penefiel, soudce z Royal Court. Každý se diví, že si tak významní
lidé přejí zúčastnit pohřbu jakéhosi černého chudáka. Jenže já žiji dál
a usmívám se na celý svět. Pamatuj, že nenechám žádného, kdo se ke mně
obrací o pomoc, odejít s prázdnou!
Tvůj bratr Martin de Porres
řečený Martin od Lásky
| |
+++
SMRT
Navlíkám si tě den co den
na ruku jako prsten
abys vždy byla znamením
znamením velké jistoty
a spravedlnosti tohoto světa
Aby lampy připravenosti
v srdci nikdy nepohasly
už kdysi dávno někteří
se navzájem pozdravovali
Memento mori
A přitom jejich tváře
zářily úsměvem
a duše byla plná pokoje
Protože bez tebe
smrti Kristem přemožená
by nevyrostl ze zrna klas
a zjara by jabloň nerozkvetla
Protože jen přes tebe
cesta se věrným otvírá
do nového Jeruzaléma
Josef Veselý
+++
|
|
TAJEMSTVÍ HORY SV. KLIMENTA
(16)
V. Závěrečná výzva
Zjištění původu obrazu dříve úzkostlivě uchovávaného ve slavnostní síni
fary v Osvětimanech, ale dnes ohrožovaného vlhkostí na kůru farního
kostela může mít v současnosti nesmírnou důležitost. Když jsem jako
jeden z účastníků výzkumů na Klimentku odjížděl v den skončení prací (v
říjnu 1958) z Osvětiman, zadržel mne při vstupu do autobusu tajemník
Místního národního výboru, pan Alfons Širůčka. Snažně mne prosil, abych
si šel prohlédnout "obraz kláštera u sv.Klimenta z velkomoravské doby",
jenž prý visí v kostele na kůru. Po důrazných námitkách, že je to zase
jeden z výmyslů, jsem nakonec podlehl jeho naléhání. Obraz namaloval
Vincenc Sukovitý, zesnulý osvětimanský kovář. Lépe řečeno, přemaloval
jej na velkou překližku podle předlohy, kterou si prý přinesl z Ruska,
kde byl na Krymu jako válečný zajatec za první světové války v letech
1914-1918. Za předlohu mu prý sloužil obrázek, vytržený z nějaké ruské
knihy. Po kovářově smrti se obrázek stal majetkem jeho synovce, a dnes
je nezvěstný. Přemalovaný obraz má ještě dnes svěží barvy a dole
uprostřed je nápis:
Sv.Cyril a Metod r.868 se loučí s věřícími a s tvrzí
Sv.Klimenta slovy: "Věřte, milujte a žijte
V Kristu - on neopustí nikdy vás.
Na obrazu je mohutné kamenné hradisko, opevněné trojími hradbami s
příkopem; vrcholek hradiska tvoří kamenný kostel s přilehlými obytnými
budovami. Pod hradiskem teče na dně údolíčka potok. U něho stojí zástupy
věřících a postavy obou světců s tvářemi hledícími na diváka. V pozadí
na téže straně (pravé) je na pahorku menší stavba (budova s opevněním a
a dvěma věžemi). Obraz se nedá snadno odmítnout, a to pro několik
maličkostí. Jako přímý účastník vykopávek jsem dobře věděl ze
zkušenosti, jaké jsou potíže např. se zaměřením a s půdorysem hradiska.
A zde jsem s údivem shledával, že půdorysy staveb na obraze se dost
shodují s půdorysy zjištěnými námi při výzkumu na Hoře r. 1958.
Nesrovnalosti menšího rázu se dají vysvětlit nedokonalou perspektivou
malíře. Je tam namalován vchod na jižní straně v pravém rohu; dále tam
je mírně zahnutá cesta zdola nahoru; také tři valy i stavby na náhorní
plošince. Prostě ten, kdo maloval původní obraz, zachytil něco, co mohlo
stát na základech zjištěných dnes, a v žádném případě zde nemůže jít o
pouhý výtvor obrazotvornosti.
My totiž víme, že všechny dosavadní "vědecké" pokusy o nákresy půdorysů
staveb na Klimentku byly neúplné, anebo nepřesné, ačkoli šlo o práci
svědomitých lidí a případně o odborníky (Přikryl, Čechmánek,
Červinka...).
Víme také, že i r. 1958 byl půdorys tvořen velmi pracně a ukončen až po
několika opravách ze strany Dr.Hrubého.
Dále víme, že střechy, krytina a dřevěné ochozy vzbuzují dojem gotiky,
ale podobají se též střechám, krytinám, vížkám a ochozům v klášterech na
posvátné hoře Athos u Soluně v Řecku.
A konečně, u velké brány dole stojí stráž ve zbrani a se štítem, a na
vejčitém štítě má namalovaný dvojramenný kříž nad třemi kopci, něco jako
znak Slovenska a Maďarska...
Dr.Hrubý požádal ruské odborníky, aby mu pomohli najít knihu, z níž by
byla mohla pocházet kovářova předloha. Do té doby, než se najde a než se
uskuteční výzkum celého hradiska, dají se těžko dělat závěry o obrazu.
Zajímavé však je, že dvojitý kříž je i na zlatém řeckém penízi,
nalezeném r.1923 na Klimentku: drží jej v pravé ruce císař Theofilos. A
proto se musí probádat a objasnit otázka, zda obraz na štítu není znak
Velké Moravy, zda totiž tři kopce nejsou "Holý kopec" + "Buchlov" +
"Barborka", a kříž nad nimi - symbol pokřestění Velké Moravy: Slunce
Kristova Kříže, vycházejícího nad Moravou (Diffundete iam sole...).
Iroskotská vzdělanost měla jedinečný sklon ke stylizování skutečnosti i
myšlenek. Po rozvrácení Velké Moravy převzali Maďaři všechnu svou
vzdělanost i státní útvary prostřednictvím Slověnů z Velké Moravy; mohli
tudíž převzít a uchovat přičiněním vysoké všestranné úrovně pohlcených
Slováků a Slovinců také velkomoravský státní znak. Je to ovšem zatím
pouhý dohad, ale může přispět při hledání závěrů.
Díváme-li se však od velkomoravského kostela na Modré u Velehradu směrem
na Buchlov tak, aby předpokládaný věžní dvojramenný kříž na nynější
velehradské bazilice nasedl nad Buchlov, máme základ a podobu znaku na
štítu z obrazu svatoklimenstké Hory. Tutéž podobu dostaneme, díváme-li
se k Buchlovu od kříže nad Jalubím přes velkomoravský kostelík na Modré,
anebo přímo od kostelíka v Modré. A tvar i sled tří buchlovských kopců
upomíná též na slovenský (i maďarský) znak na korouhvi, kterou v 19.
století darovali američtí Slováci velehradské bazilice u příležitosti
cyrilometodějských výročí roku 1885.
Od roku 863 proteklo řekou Moravou mnoho vody do Dunaje a Dunajem do
Černého Moře, až k Cařihradu, odkud přišli sv. Cyril a Metoděj. A
vzpomínalo se, a vzpomíná, na mnoho dalších velkých výročí:
- 868, schválení slovanských bohoslužebných knih v Římě;
- 869, smrt a pohřeb Konstantina-Cyrila v Římě;
- 870, Kocel žádá a dostává z Říma Metoděje jako učitele
a arcibiskupa pro všechny Slovany: sv.Metoděj je uvězněn
německými biskupy;
- 873, arcibiskup Metoděj se vrací na Moravu zásahem Jana VIII.: ujímá
se duchovní správy nad kostely na všech hradech;
- 880, Jan VIII. schvaluje Metodějovi slovanskou liturgii;
- 885, Metoděj umírá a je pohřben v hlavním kostele moravském (na
Velehradě);
- 886, německý biskup Wiching prodává Metodějovy duchovní syny
židům a zbytek vyhání z Moravy (odcházejí na Ochrid);
- 899, Jan IX. posílá knížeti Mojmírovi II. na Moravu jednoho
arcibiskupa a tři biskupy, kteří obnovují "moravskou
církev";
- 906, Maďaři zabili moravského knížete Mojmíra II. a Svatopluka
II., obsadili Moravu; moravští uprchlíci se uchylují do
Bulharska;
- 988, "Křest sv.Vladimíra" v Kijevě;
- 997, smrt Slavníkovce Vojtěcha, pražského biskupa, v Prusku.
Jak jsem se já dostal v Velké Moravě, i to je jeden z tolika tajemných
zásahů vyšší Moci. Proto vznikla i tato sbírka jako svědectví o tajemném
a osobně blízkém působení našeho Pána v životě každého z nás i v životě
našeho národa. J.M.Veselý OP
| |
+++
SESTŘIČKA SMRT
I když se všechna srdce
na poplach rozhoupala
že pomalu se blíží
Jitřní paní
a bílé pláště
bez ustání se pohybovaly
sem a tam
všechny zbraně
jehel a naslouchátek
byly v pohotovosti
Jitřní paní - sestřička smrt
pomalu postupovala
přes neprostupnou zeď
lidského nechtění
blíž a blíž
a z očí vysávala
paprsky vidění
- snad přece i slepým
nebe dá nový zrak -
a přítomností svou
zlehounka pohladila tvář
tak zpovzdálí
jako by s prosbou za prominutí
že právě ona udělá poslední steh
na nový svatební šat
že právě ona vtiskne signaturu
do celoživotního autoportrétu
a jako v sebeobraně
- každý si na i ukazuje
ty jedna zlodějko -
chtěla by vykřiknout
že není víc
než služebnicí
Pána života
Josef Veselý
+++
|
|
5.listopadu
Milá duše,
jako synek z rodiny šlechtice a předního radního v Rimini mám od dětství
jasně určené své povolání. Učím se vojenskému řemeslu, abych mohl velet
svým žoldnéřům v bojích mezi městy, jakých je u nás za našich časů víc
než dost. Navenek vypadám jako otrlý voják, jenže vevnitř mám chápavé
srdce. A tu se mi jednou ozývá hlas Pána Ježíše: "Zanech všeho a
následuj mě!" Tak ve svých sedmadvaceti létech odkládám zbroj a přilbici
a žádám v dominikánském klášteře o přijetí do řádu. Nežádám však o to,
abych se stal knězem, nýbrž jen pomocným bratrem a sluhou všech.
Doma je z toho pozdvižení. Šlechtic - a stát se sluhou! Ještě snad tak
knězem, ale sluha! Mám v rodině dva strýce biskupy, z otcovy i z matčiny
strany, a jeden z nich je dominikán. Ani u toho nenacházím zastání. Přes
toto rozčilení v rodině, vstupuji do řádu jako bratr pomocník. Říkají mi
"ostuda rodiny".
Zprvu zahradničím v klášterní zahradě. Pak si vyprošuji, abych směl
uklízet a čistit bratřím cely. Dávám si zakovat potupný řetěz kolem těla
a do smrti ho nosím. Tvrdě se postím, ale představení mi říkají, že si
mám raději zachovat síly ke své těžké práci.
V padesáti přicházím o zrak. Shromažďuji kolem sebe hlavně děti a
vypravuji jim o Pánu Ježíši. Jednou se mi zjevuje Otec Dominik s Otcem
Petrem Veronským a povzbuzují mě: "Buď vytrvalý, Petře, neboj se! My
jsme tvoji strážcové a prokurátoři u Pána Boha." Tak žiji, až do
pokročilého věku ve stálé pokorné službě, až do okamžiku, kdy si mě Pán
odvádí k sobě Léta Páně 1319.
Tvůj Simon Balacchi
| |
+++
Já jsem déšť
Jak úzko je mi
Že nedonesu vláhu k zemi
Že roztavím se v povětří
Otevři ústa svá
Ať vejdu jimi
Já kapka deště byla jen
Teď ohněm prozkoušená
Jsem voda i plamen v jediném
Tak lidství s božstvím je
Zasnoubeno v srdci jediném
Déšť a plamen spolu?
Je možné jak Bůh a hříšník
U jednoho stolu
Eva Lopourová
+++ |
|
6.listopadu
Milá duše,
kdekdo ví, že náš Pán vstává z mrtvých, vstupuje na nebesa, a jeho
království lásky a pokoje se šíří v celém světě. Neděje se to však
žádným dějinným samohybem, nýbrž právě prostřednictvím Tebe. Možná, že
si uvědomuješ svou odpovědnost za hlásání radostné zvěsti, nicméně když
jde o toto poslání, raději to necháváš na někom jiném. Spíše ochotně
obětuješ na toto dílo nějaké peníze, a třeba i nějaký čas na modlitbu,
jenže to je málo. Náš Pán chce Tvoje osobní nasazení.
Hledáš způsoby, jak se zapojit? Pro každého je to jiné. Ptej se našeho
Pána, jako se ptá Panna Maria, jakže se to má stát! Pak dostaneš
vnuknutí.
Já, Ignác Delgado, si to se svými druhy v bílém rouchu Otce Dominika,
vyprošujeme. Pán mě posílá z rodného Španělska do filipínské provincie a
pak do Vietnamu. Císař Minch-Manch zděšený tím, jak se mu v jeho zemi
šíří úcta ke Kristu, rozhoduje se nás zničit. Napřed k sobě lstivě zve
mě, biskupa Ignáce, a dále biskupa Dominika Henarese a naše kněze, aby
mu na císařském dvoře sloužili jako překladatelé. Prohlédneme jeho lest
a zdráháme se přijít. Tak zahajuje lov na křesťany. Během pár dnů nás
třiadvacet kněží a terciářů z řad domorodců dopadá. Zacházejí s námi
strašně krutě. Především nás nutí zapřít Krista a šlápnout na kříž.
Nikdo z nás to neudělá. Každého pak mučí jiným způsobem. Po mně chtějí,
abych se na to díval z klece, do které mě zavírají. Umírám tu hladem.
Císařským vojákům to nestačí. Usekávají hlavu mému nebohému tělu a
vyhazují ji do řeky. Po třech měsících ji nachází křesťanský rybář
neporušenou a pochovává s velikou úctou. Zato v nebi mou duši vítá otec
biskup Dominik. Také on ochotně vyměňuje bídu světa za věčnou blaženost.
To děje léta Páně 1838. Jako andělé z nebe sledujeme další pozemské
události v naší misii. Sledujeme, jak naší cestou znovu kráčí naši
následovníci, biskup Jeroným Hermonsilla, a pak i biskup Hilarius
Alcazar. V nepohodě, v převleku za rybáře, v pronásledování vytrvávají
ve víře. Takové biskupy mučedníky jako je Otec Jeroným má dominikánský
řád na Východě v devatenáctém století.
-
Také já, František de Capillas, a moji bratři dominikáni si to
vyprošujeme. Pán mi ukazuje cestu zase do nejprve na Filipíny, a pak do
Číny, abych zde vydal svědectví o Kristu. Jak složitá je moje životní
cesta! Od šlechtice z Valencie k chudobnému dominikánu. Pak od mladého
nadšence ke studiu a kněžskému svěcení v Manile. Potom ze Španělska na
druhý konec světa - deset let na Filipínách, a pak do Číny. Když Tataři
obsazují Čínu, tak je proti nám poštvou někteří čínští modláři. Mohu si
útěkem zachránit svůj život, ale nedosvědčit Krista živého. Zůstávám a
neohroženě sloužím křesťanům v nouzi. Nakonec mě tatarští dobyvatelé
Číny dopadají, přerážejí mi nohy, bičují mě a pak mě hodí do vězení mezi
vrahy. Jenže já se tam zase zotavím tak, že to rozčílí velitele stráží a
dá rozkaz ukončit můj život mečem. Pokojně to přijímám, aby mě Pán
povznesl jako vítěze do Abrahámovy náruče, léta Páně 1648.
-
Konečně také já, Alfonz Navarette, si to s ostatními bratry vyprošujeme.
Pán mě vede spolu s bratry do Japonska, abychom tam hlásali Krista.
Nejprve působíme tajně. Tak získáváme mnoho příznivců. Jsou to však samí
tajní křesťané. Hlásí se ke Kristu jen při mši svaté někde v ústraní.
Sotva vyjdou na veřejnost skrývají svou víru a počínají si jako ostatní
nevěřící. Nemohu jim zazlívat tu bázlivost, když to sám dělám právě tak.
Rozhoduji se podat sám sebe Bohu za oběť. Chci svědčit o Kristu nejen
svou výmluvností, ale příkladem vlastní oběti. Toužím po tom, aby moje
krev ochotně a radostně prolitá pro Krista povzbudila ostatní křesťany k
veřejnému vystoupení. Vystupuji tedy na veřejnosti v bílém rouchu Otce
Dominika
Sotva se o tom dozvídá velký šogún Sama, hned nařizuje vyhladit v jeho
panství každou stopu po křesťanském náboženství. Tak mě zatýkají, týrají
a veřejně popravují léta Páně 1617. Po mně jdou další bratři mučedníci,
napřed Otec Jan Martinez léta Páně 1619, potom František Morales, Ludvík
Flores, Angelo Orsucci, Alfons de Mena, Josef od sv.Hyacinta Salvanes,
Hyacint Orfanell, někteří ukřižovaní, jiní upálení, další po svém
donucení dlouho stát v ledové vodě. Tak se i těmto bratřím otevírá v
Nagasaki krátká cesta do nebe, léta Páně 1622.
Tak všichni během 16., 17. a 18.století naplňujeme cestu Božího
království ve světě nadlidským hrdinstvím. Je to hrdinství lásky až k
sebeobětování a přitom úžasné dobrodružství ctnosti.
Přicházíme do dalekých zemí na Východě, kde nás lidé odmítají jako nezvané cizince.
Nejsme však nežádoucí cizinci, kteří by chtěli někam přicházet zadními
vrátky jako zloději. Ani nepřicházíme jako podloudníci, kteří by jim
chtěli propašovat do země nějakou hroznou pravdu. Náš Pán nás tam posílá
jako ke svým dětem, aby se jim naše shromáždění stalo všeobecnou
svátostí spásy. Proto tisíckrát poraženi, znovu se vztyčujeme s křížem a
hlásáme radostnou zvěst lásky. To není nemístná vtíravost ani
fanatismus. Plníme vůli našeho Pána. Je mně i ostatním lidem tak blízký,
že nám každému mluví ze srdce.
Domorodci nás dlouho nechápou.
Kácejí naše dřevěné kříže a ukazují na své honosné sochy Buddhy a velkolepé kamenné chrámy.
Největší potíž v šíření radostné zvěsti evangelia je v tom, že tato
zvěst je přijata teprve tehdy, když je přijata dobrovolně a radostně, a
až se stane kulturou. Nepřicházíme rušit dědictví otců, ani bourat sochy
či chrámy, nýbrž naplnit je. Přicházíme oslavit našeho Pána v těchto
chrámech a u těchto soch, abychom je posvětili a s Boží milostí
proměnili všechno, co je v nich ubohé a nízké, ve vznešené.
Obecně je to každému jasné, ale sotva to začne někdo provádět, nastávají
hrozné třenice. Třebaže všichni držíme v ruce kříž a hlásáme evangelium,
jenom někdo z nás si počíná osvíceně a velkomyslně.
Kromě toho, za námi, průkopníky Božího království, jdou v patách
obchodníci, vojáci a politikové. Ti sice mluví o Kristu a své vyšší
kultuře, ale zdráhají se pro Krista cokoli vytrpět. Ve skutečnosti
prosazují místo Božího království svpoje království z tohoto světa.
Domorodci a jejich vládci si rychle uvědomují, že přijetím radostné
zvěsti ztratí svobodu, majetek i celou svou zemi a stanou se otroky
Španělů. Ptají se nás, misionářů: „Jak nám můžete zaručit, že se přijetí
evangelia nedostaneme pod nadvládu cizinců? Mlčíme. „Jak zabráníte těm
dobyvatelům a obchodníkům, které máte za zády, aby nás nezotročili?“
Slibujeme, že nedáme jejich dobyvatelům a otrokářům ve zpovědnici
svátostné rozhřešení. „ A co když vás vaši vojáci a obchodníci zotročí a
pobijí i s námi?“ Mlčíme. Domorodí vládcové si domýšlejí, že i když
hlásáme radostné evangelium lásky a pokoje, jsme pro ně nebezpečnější
než dobyvatelé, kteří nám jdou v patách.
Kdo z nás, misionářů, včas neuteče, končí tak, jako náš Pán. Docela
chápeme důvody domorodců, kteří se obávají ztráty své lidské svobody a
ztráty své pozemské vlasti, proč nás zabíjejí. Chápeme dokonce i to,
proč nás krutě mučí. Chtějí odradit lidi od následování našeho Pána. To
všechno chápeme, ale přesto více milujeme našeho Pána Ježíše Krista.
Proto zde vytrváváme. Dneska se ale rozhodni Ty! Komu posloužíš - Králi
králů, anebo králům světa? Třeba kvůli našemu Pánu nemusíš vykrvácet na
popravišti. Třeba stačí jenom Tvé skryté, nekrvavé mučednictví, Tvé
sebezapření kvůli Božímu království.
Tvoji bratři Ignác, František, Alfonz
a ostatní druhové mučedníci
| |
+++
CELA
Na stěně kříž
Pod ním plecháč čaje
Na stolku listopad
V něm můžeš číst
Jsem zde proto že
rozlišuji
Kdy ve svých listech
vzhůru
A kdy padat k zemi
Nyní strom vzkazuje ti
Je čas jít ke kořeni
Jestli chceš výš musíš
Klesat hloub
Až u kořene stromu
korunu pochopíš
http://eva.lopourova.sweb.cz
+++ |
|
K nejvyššímu cíli (17) Pravidla vzestupu
Kdybys nepokračoval, upadal bys. Rosteš jedině tehdy, když tvoje bytí
postupuje a dosahuje vrcholné dokonalosti. Pokrok znamená blížit se ke
Mně jako vrcholnému zdroji své dokonalosti a samotného tvého bytí.
Jedině ve spojení se Mnou jako vrcholným Bytím zdokonaluješ své vlastní
bytí a tak rosteš a pokračuješ k cíli. Víra ti poskytuje základní
orientaci, naděje ti dává důvěru pokračovat zvoleným směrem, ale jedině
láska tě spojuje s cílem, s plností veškerého bytí. Láska je podstatně
jednotou, spojením. V této lásce je přímo tvoje zdokonalení. Láskou
bezprostředně postupuješ v dokonalosti, protože jedině láskou se dotýkáš
cíle a spojuješ se se Mnou, zdrojem tvého růstu.
Jak pokračuje tvoje láska?
Tvým vlastním vnitřním vzrůstem a oživováním
nejrůznějších ctností, schopností a sil. Zatímco vědomostmi a
inteligencí by ses nafukoval, tvá láska tě povznáší. Tvůj vnitřní
vypjatý vzrůst je stále povznášejícím směřováním ke Mně. Tvoje láska
závisí na podstatě, kterou se projevuje tvá schopnost setrvávat v sobě
samém jako subjektu čili podmětu. Podstata tvé lásky je ve tvém těsném
přilnutí ke svému podmětu. To se děje pevnějším a silnějším zakořeněním
lásky v duši. Čím více je v tobě láska zakořeněna, tím jsi schopnější
konat horlivější skutky lásky a ochotnější k obětem.
Láska, která vzrůstá ve svých podstatných vlastnostech, tato láska tě
celého zaujímá a objímá. Tak v tobě prosazuje svůj vliv stále účinněji,
a tak tě zdokonaluje. Čím více obětuješ sám sebe v zájmu předmětu své
lásky, tím více láskou přecházíš ke Mně jako do vrcholného Cíle. Tak mě
přímo dosahuješ. Tím víc v tobě rostu, protože předmětem Mé ctnosti
lásky jsem Já sám, tvůj svrchovaný Cíl, ryzí Láska.
Čím horlivější a vypjatější je tvá láska ke Mně, tím více tě povznáší
nad hranice tvé přirozenosti, takže překračuješ své lidské meze. Čím
silnější a vypjatější je tvá láska, tím větší je Můj vliv v tobě, tím
víc tě ovládám, řídím a oživuji tvé ctnosti, včetně víry a naděje. To je
rozmach, rozrůstání tvé lásky. Toto rozpínání tvé lásky je plodem
vypjatého vnitřního růstu Mé ryzí Lásky uvnitř tebe. Jistá míra této
vnější rozšířenosti lásky je nutná. Všechny tvé úkony musejí směřovat ke
Mně jako vrcholnému Cíli, přinejmenším silou prvého rozletu ke Mně,
nepřerušenému nebo aspoň obnovovanému. Plamen lásky ti objasňuje a
rozehřívá všechny ctnosti. Konečně tě v tvém vnitřním stavu uvádí přímo
do cílové rovinky, kterou zaujímám. Moje síla a přitažlivost jako
pravého Cíle trvá ve všech podružných cílech a dílčích etapách tvého
usilování. Když takto směřuješ k dílčí etapě tvé dráhy, tak jejím
dosahováním usiluješ také o Mne, vrcholný a poslední Cíl.
Nedej se podlomit strachem ani ochromit obavami, že by snad nějaký tvůj
úkon nesměřoval k vrcholnému Cíli kvůli tomu, že ses vlivem nepohody či
své okamžité slabosti vydal nějakou temnou cestou. Dokud ve tobě hoří
plamen Mé lásky, tak tě tato láska samočinně oživuje, všechno ti
objasňuje a posiluje všechny tvé úkony, i když občas narazíš na nějaké
ty překážky.
Samozřejmě, že existuje také dokonalejší způsob, kterým se tvá láska
zvětšuje do šířky, takže roste její rozsah. Jako milující osoba jsi
dokonalejší, když tvá láska cílevědomě řídí a záměrně připravuje úkony
jiných tvých ctností. Dokud jen plníš Moje přikázání, tak přemáháš odpor
v sobě i v okolí, zápasíš a ukládáš si sebezápor, protože Mi tím chceš
projevit zvláštní přízeň. Plníš přikázání, protože ti to dává
příležitost dát Mi najevo lásku za to, že ti ukládám tato přikázání.
Sotva si Mě ale zamiluješ ryzí láskou, přestávají ti být Mé příkazy
nepříjemným závazkem. Stávají se ti sladkým poutem, jímž tě vedu k sobě,
aby ses Mi neztratil právě tak jako sobě. Najednou plníš Moje přikázání
docela mimoděk. Láska ti ukládá zevnitř daleko větší záběr než to, co ti
říkám zvenčí ne způsob svých přikázání. Děláš to kvůli Mně, ale proto,
aby ses neodcizil sobě samému a nesešel ze své životní cesty. Když si
Mně zamilováváš bez ohledu na to, co ti dávám nebo co za to můžeš mít,
pak jsou ti Má přikázání užitečným návodem k použití, přiloženým k tobě
jako svému tvoru. Pak už to není pro tebe žádná svěrací kazajka, která
by tě spoutávala a omezovala.
Láska řídí úkony tvých nejrůznějších ctností, aby to nebyly úkony
nějakého neživého automatu, nýbrž úkony celé tvé mravní osobnosti, totiž
svobodného a uvědomělého jedinečného tvora a Mého originálního obrazu.
Je však jisté mravní minimum, které musíš řídit silou své prvého úmyslu.
Toto mravní minimum tě vede vyhýbat se úplné ztrátě postupu ke Mně jako
k cíli. Současně tě vede vyhýbat se nebezpečí ztráty duchovní podstaty
smyslu svého života. Právě to by se ti mohlo přihodit úplným vypadnutím
z řádu lásku ve tvém nitru. Čím výše tě láska povznáší nad toto mravní
minimum, tím jsi dokonalejší. Tvoje láska rozněcuje a rozehřívá úkony
tvé víry v chvíli zkoušky, kdy se takový úkon víry vyžaduje. Jestliže tě
láska jako milující osobu vede vzbuzovat úkon víry i nad tuto nutnost,
tak už miluješ dokonaleji. Moje přikázání však nejsou jenom zakazující,
nýbrž jsou i příznivá. Růst rozsahu tvé lásky zde pokračuje větším a
větším přemáháním úchylek a zvratů. Tvá dokonalost je zde tím větší, čím
více úchylek a možných zvratů vyloučíš.
Jaký je vzájemný vztah vypjatého vnitřního vzrůstu a prohloubení lásky a
vnějšího rozšíření lásky? Každé rozšíření tvé lásky je podmíněno jejím
vnitřním vzrůstem. Rozvoj lásky do šíře a většího rozsahu je plodem
jejího vypjatého rozvoje v hloubi tvé osoby. Protože jen láska vnitřně
pevná a hluboká je cílevědomá, svobodná láska tvé mravní osobnosti.
Naopak každý dobrý skutek, který vykonáš nebo vytrpíš v lásce a tedy z
lásky, má svou vnitřní odezvu v této tvé oživující a životní ctnosti.
Každý tvůj dobrý skutek a každá tvá oběť z lásky přispívá k rozvoji tvé
lásky. Ovšem samotný rozvoj v tobě působí Moje svrchovaná láska.
Dobročinností však skutečně připravuješ tento rozvoj. Nespokoj se však s
názorem, že by tvé dobré skutky připravovaly rozkvět tvé lásky jenom
jaksi nepřímo. Každý tvůj úkon vykonaný z lásky směřuje ke vzrůstu lásky
jako zásluha a jako příprava. Proto mají tvé dobré skutky skutečný a
přípravný vliv, a ne jenom nepřímý.
Tato tvoje uschopňující příprava je tím účinnější, čím srdečnější láskou
ji povznášíš. Dobře cítíš, že tvá láska je plná napětí. Čím srdečnější a
horoucnější je tvá láska, tím její plameny dále šlehají a více
prožehnou. Láska, která se stále povznáší ke Mně jako vrcholnému Cíli, k
nejlepšímu Dobru a nejčistší Lásce, vede přímo ke spojení celé tvé
bytosti s tvým vrcholným Cílem a uspořádává všechno ve tvé mravní
osobnosti k dokonalejšímu ztotožnění se Mnou, a také v okolí ti
odstraňuje překážky v postupu ke Mně.
Co je divného na tom, když se tvá osoba, tak těsně se přibližující k
cíli, bezvýhradně oddá tomuto cíli, ryzí lásce? Čím výlučněji a
záměrněji přilneš ke Mně, tím více se blížíš k naprosté dokonalosti, kde
tě pokojně a něžně přitahuji k sobě, ale neodolatelně a jedině k sobě.
Jestli se ti zdá, že se nemůžeš povznést tak vysoko k takovému
vrcholnému cíli, nepodléhej nemalomyslnosti! Zůstaň na zahájené cestě k
cíli a sleduj pokyny, které pocházejí z cíle a vedou tě k cíli. Když se
ti podaří překonat stálé těkání smyslů i logického přemítání mysli, abys
nesjel ve větším či menším tempu svého postupu po dráze do příkopu či na
scestí, když dovedeš udržet směr své cesty k cíli, a to i ve shonu a při
své únavě, raduj se, protože ať se vyčerpáváš nebo jedeš setrvačností,
stále se pohybuješ ve Mně, takže přece jenom nestojíš, a tedy ani
nepadáš, ani nehavaruješ, a to je to hlavní. (Pokr.)
+++
6.listopadu
Milá duše,
patřím k těm nemnohým, které povolává Pán osobně prostřednictvím Otce
Dominika Guzmána. Seznamuji se s ním během studií v Boloni. Otec Dominik
mi předává nejen hábit, ale i část svého apoštolského ducha. V tomto
nadšení povzbuzuji mnoho křesťanů k lepšímu životu a uvádím mnoho
bloudících na správnou cestu.
Léta Páně 1830 nabízí biskup dominikánům kostel v Pavii a zve nás tam.
Představený mě tam tedy posílá spolu s dalšími bratry. Nejdeme tam jako
neznámí a nezvaní hosté. Přicházíme tam na pozvání. Zakládáme klášter.
Během mého čtrnáctiletého vedení se náš klášter stává ohniskem
kulturního života Pavie. Divím se, jak se mi to tak všechno daří. Náš
Pán mi sám odpovídá, že nestačí být silný jen tělem, nýbrž ještě více
svatostí.
Tvůj bratr Isnard
| |
+++
Podpěry jistí dům,
než se dům dostaví.
Pak stáhnou podpěry
a rovný, hotový,
dům podpírá se sám
a sotva vzpomíná
na nebozez a tesaře.
Totéž se rozezná
ve zralém životě ¬
v minulu hřeby, trám
a slabost - když se zbavil vzpěr,
dík duši stojí sám.
Ed. |
|
6.listopadu
Milá duše,
pravda a lež odedávna bojují proti sobě jako světlo a tma. Když si někdo
vybírá z pravdy jen její část a tuto polopravdu pak prosazuje, jako by
to byla pravda celá a úplná, bloudí a stává se bludařem. Odhalit tuto
bludnou skutečnost jako důsledek nepatrných výchozích odchylek od úplné
pravdy vyžaduje nejen znalosti, pronikavost pohledu a bystrost úsudku,
nýbrž i soustavnost zkoumání a Ducha pravdy. Proto má Církev zvláštní
zařízení pro soustavné vyhledávání, sledování a odhalování těchto bludů.
Jenže kvůli hříšníkům, kteří toto účelné zařízení zneužívají, nahání
slovo "inkvizice" mnoha lidem hrůzu. Církev to nezakrývá. Dokonce Svatý
Otec Jan Pavel II. vydal v roce 2004 úřední zprávu na 800 stran o
případech zneužívání inkvizice během celé doby jejího provozování.
Ukazuje se, že počet případů zneužívání inkvizice je mnohonásobně menší,
než udávají nepřátelé Církve, nicméně jsou. Proto se papež za to celému
světu omlouvá a modlí se k Bohu, aby se takové zlořády už nikdy
neopakovaly.
A zatím já, jako mnoho mých pokračovatelů, pověřených úřadem hlavního
inkvizitora, konáme mravenčí práci na vypátrání, prozkoumání a odhalení,
jak a kde vycházejí z malých pochybení strašné bludy. Přemlouvám a
přesvědčuji rozumnými důvody bloudící jedince. Modlím se za ně a konám
za ně pokání. A mám úspěchy. Mnoho z nich si uvědomí bludnost své
životní cesty, jakož i to, jak je tato bludná cesta zavádějící pro mnoho
dalších, nezralých duší. Zvětšují se řady těch, kdo díky mně nalézají
správnou životní cestu a opouštějí bludařské spolky. Tím na sebe
přivolávám nenávist kacířů tak, že mě vraždí léta Páně 1365. A tak -
zatímco papež správně odhaluje temné stránky církevních dějin ve
zneužívání inkvizice, omlouvá se za ně lidem a vyprošuje si, aby se už
neopakovaly - je na místě odhalit příznivé vlastnosti inkvizice. Nechci
obviňovat nepřátele Církve z pronásledování a vraždění inkvizitorů,
protože jim sám za sebe z celého srdce odpouštím, čeho se na mně
dopouštějí. Jako hlavní inkvizitor obracím bloudící na pravou víru nejen
pádnými důvody a výmluvností, nýbrž především svou mučednickou krví,
kterou dobrovolně podstupuji kvůli jejich i Tvému obrácení. Jestli
chceš, milá duše, přesto dál nenávidět Církev svatou a její inkvizici, a
nepřesvědčí Tě po Kristově umučení na kříži za Tvé hříchy, ani moje
mučednická krev, pak je všechno zlo jenom v Tobě a hrozí Ti nebezpečí,
že si to zatvrzele poneseš až na strašnou věčnost. Modlím se za Tvé
obrácení.
Tvůj bratr Petr z Ruffie
| |
+++
Církev
Jsem ukazatel
Cedule s nápisem
Šipkou opatřená
Kdo tudy šel
Většinou nezbloudil
Boha dát nemohu ti
Neboť ho nevlastním
Jsem jenom cesta
Nejsem cíl
Jsem jenom služebnice
On je Pán
Konám jen to co
Povinna jsem vykonat
U mého stolu vítaný
Zda-li můj Pán bude i tvým
Nemohu rozhodnout
Neboť mi nepatříš
To on tě vykoupil
Posadil k mému stolu
Nechci ti vládnout
Chci tě milovat
Ty ve mně a já v tobě
Máme vytrvat
Než uslyšíme
"Pojď a vejdi
služebníku věrný
v radost Pána svého.“
http://eva.lopourova.sweb.cz
+++
SEMAFOR
Trojím okem
bez ustání
varuji
radím
přikazuji
Lidé se dívají
i nedívají
Chvíle zastavení
je pro ně věčností
Touží mít zelenou
k životu
k potěšení
i ke smrti
Josef Veselý
+++ |
|
14.listopadu
Milá duše,
budeš-li chtít najít v mém životě něco překvapivě úchvatného a
neobvyklého, zklamu Tě. Není na mě nic takového, čím bych se byl kdy
pronikavě odlišoval od mnoha jiných lidí. Jsem z chudé rodiny. Ještě v
plenkách ztrácím svou maminku. Ujímá se mě jiná chudá žena a kojí mě. Je
za to odměněna zázračným uzdravením chromého manžela. Sotva poznávám
kázání Otce Petra Jeremiáše, rozhoduji se vstoupit k dominikánům. Stává
se ze mě kazatel a hlasatel růžence služebník všech, kdo to potřebují. S
pomocí Boží zakládám a buduji klášter v Caccabi. Je to klášter se
vzornou řeholní kázní. Z rozhodnutí představených jej spravuji až do své
požehnané smrti. Opouštím svět ve stojedenácti létech léta Páně 1511. Na
mém hrobě však opakovaně dochází k mnoha zázrakům. Papež Benedikt XIV.
mě posléze blahořečí. A nyní mohu ještě víc než na světě vyprošovat
velké milosti také Tobě.
Tvůj bratr Jan Liccio
| |
+++
PŘESÝPACÍ HODINY
Jak často z životů svých
lidé si vyrábějí
přesýpací hodiny
Kdejaké harampádí
fantazie překrvená
sype tam den co den
Možná až někdy
lopata hrobařova
bezpečně připomene
jako tikot srdce
pevně je napojen
na soukolí
orloje
vesmírného
Josef Veselý
+++ |
|
15.listopadu
Milá duše,
není důležité, odkud pocházím, ani čeho dosahuji ve světě, protože se
posléze dobrovolně vzdávám všech hodností ve světě i v Církvi. Vracím se
ke studiu Boha a Božího stvoření. Toužím usmířit svůj rozum s božskou
vírou. Jsem věčný student. Už od mládí let chodím světem a hledám tento
soulad. Proto mi rodiče dopřávají znamenité vzdělání na padovské
univerzitě. Tak tam roku 1223 přicházím za svým strýcem. Vydatně mě
podporuje. Není však jediný, kdo mi nabízí pomoc. Je tu i Otec Jordán.
Výmluvným způsobem mi ukazuje skvělou cestu neustálého poznávání, aby to
nakonec vedlo k oslavě Boží a ke spáse mé duše, jakož i jiných duší. Je
to svatá cesta Otce Dominika. Strýc mě ovšem varuje: „Podívej se,
Alberte, nebudu Tě moci podporovat, když se kvůli stavu dokonalosti
zřekneš majetku. Ostatně bys při své nezdolné touze po poznání nedokázal
snést přísnost řádu, ve kterém se máš vzdát svobody.“ Proto dost váhám.
Posléze mi však naše nebeská Královna usnadní rozhodnutí, protože jasně
cítím její pomoc. Tak přijímám z Jordánových rukou bílé roucho.
Noviciát konám v chudobě a mlčení kolínského kláštera. Potom studuji,
přijímám slavné kněžské svěcení, a zase studuji. Co poznávám a rozjímám,
předávám zase dál.
Mám už padesátku na krku, když mě představený řádu povolává na pařížskou
univerzitu. Mám nadané žáky, jako bratra Ambrože Sienského či bratra
Tomáše Akvinského. Stávám se učitelem všech, kdo chtějí přirozeným
poznáním proniknout k lepšímu poznání Pána a více si zamilovat Boha.
|
|
Z jedné strany se držím
přírodního poznání, z druhé strany si uchovávám víru v našeho
Pána. Objevuji mezi nimi soulad. Kladu důraz na zkušební poznání
podle postupu: viděl jsem - pozoroval jsem - zjistil jsem.
Přitom dosahuji řady přírodovědných objevů, jako objevu hořčíku,
nervové soustavy členovců, ale to není to hlavní. Mezi
křesťanskými mysliteli se jako první začínám zabývat
Aristotelovým odkazem. Jsem docela malého vzrůstu, a přesto se
mi dostává titulu Veliký. Říkáš, že je to kvůli mé pokoře při
velikosti mých vědomostí? Bůh ví.
Vědomosti opravdu nemají být úkor
ctnosti: když v tobě roste vědec, máš růst i jako světec. Vědění
bez lásky by Tě naplňovalo pýchou. Když však spojíš
|
vědu s pokorou, otevírá se Ti zdroj velkého dobra, zejména na
poli hlásání radostné zvěsti našeho Pána. Jak se dá spojit obrovská
vědomost s mravní vyspělostí? S pomocí Boží to jde, ale bez Boha to
nesvedeš. Tak dosáhneš, že se Ti přírodní věda ani filozofie nestávají
záminkou k vlastní povýšenosti a pýše, nýbrž k umenšování a pokoře, ke
službě lidem a Bohu.
Kdo je velký? Kdo má čistotu bez pokory, by byl nadutý. Kdo však má
čistotu i pokoru, ten je velký, ať je to kdokoliv.
Věda Ti pomáhá poznávat Boží stvoření. Je tu ale nebezpečí, aby se Ti
nevymkla, tak, že bys potom sledoval víc stvoření než Stvořitele. Bez
pokory a modlitby to neovládneš.
Na modlitbu se dobře připrav! Napřed očisti svědomí! To Ti dodá
radostnou důvěru v Boha. Dále se pokoř a odpusť všem, kdo Ti ubližují.
Bez toho není modlitba vyslyšena. Konečně si hleď něco odříci a dej to
chudým! Nasyť hladové, oblékni nahé, najdi práci nezaměstnaným a
přístřeší bezdomovcům.
Useber se! Upři své myšlenky na Pána, ať nemáš něco jiného v srdci, než
na jazyku! Jak můžeš žádat, aby Tě Bůh slyšel, když se sám nesnažíš
slyšet Boha? Jak můžeš žádat, aby na Tebe pamatoval, když Ty sám na něj
nepamatuješ?
A ještě si připomeň vděčnost vůči Bohu! Rozjímej o Boží velkomyslnosti,
dobrotě a o své ubohosti.
Moje působení na evropských univerzitách se neobejde bez nějakého
okolního neklidu. Tak mě po pětiletém působení posílá představený do
Kolína. Zakládám a řídím zde novou řádovou školu. Sotva se ji podaří
zavést, už jsem odvolán. Bratři z německé provincie si mě volí za
představeného. Musím navštěvovat více než čtyřicet klášterů. Nemám už
čas studovat z knih jako dosud. Tak na svých cestách čtu z knihy Boží
přírody a všechno bedlivě promýšlím. Sotva dojdu někam do kláštera, hned
vše rychle nadiktuji k zaznamenání.
Dobře vím, že se moje poznání, rozjímání a předávání dál, nepohne z
místa bez hluboké modlitby. Proto všemožně podporuji a povzbuzuji naše
rozjímavé sestry. Úspěšně s nimi a pro ně zakládám klášter rozjímavých
sester, nazvaný "Ráj". Potom je dlouho duchovně vedu, aby pro bratry
Kazatele vznikla hluboká duchovní záloha modliteb pro naše dílo obrácení
nevěřících. To je vrcholně důležité v dnešní době, kdy lidé vkládají
největší naděje na změnu věcí k lepšímu do vojenských tažení a politické
obratnosti.
Roku 1256 úspěšně obhajuji v Anagni za přitomnosti papeže práva
řeholních řádů proti Vilémovi de Saint-Amour. Papež mě hned zve na
univerzitu v Římě. Celým rok tam vykládám Janovo evangelium. Přitom se
ale smím zříci vedení řádu v německé provincii. Pak se ale vracím do
Kolína. Jenže ani tady neužiji chvilku klidu pro své bádání. Musím dělat
rozhodčího mezi arcibiskupem a kolínskými měšťany. Ani nestačím dopsat
jeden spis, a už na mě doléhá další hrozné znepokojení. Roku 1260
dostávám dopis od papeže Alexandra. Píše mi: "Protože se, Otče Alberte,
občerstvuješ u pramene božského zjevení spásnou vodou vědy, takže je Tvé
srdce naplněno, a Ty máš bezpečný úsudek ve všem, co se týká Boha,
vkládáme v Tebe pevnou naději, že Církev v Řezně, která je v duchovním a
časném ohledu silně rozvrácena, bude Tebou uzdravena a všechny její
škody budou odstraněny Tvým horlivým úsilím." Když o tom svém jmenování
biskupem zpravím svého představeného, tak mi Otec Humbert píše: "Kdo by
mohl věřit, že si chcete, bratře Alberte, udělat o svém životním večeru
tuto skvrnu na své slávě? Jestliže nyní podlehnete nabídce biskupského
úřadu, kdo z bratří se ještě bude bránit církevní hodnosti? Uvažte v
srdci, kolik zmatku a těžkostí tento úřad přináší! Jak by to Vaše duše
snášela, kdyby byla po celý den zapletena do světských záležitostí?
Radím, Vám, bratře Alberte, neopouštějte svůj stav pokory kvůli
biskupské hodnosti!"
Papež však nevyhovuje mým námitkám, že je mi už 67 roků a že jsem pro to
neschopný. Tak přijímám biskupské svěcení. Přes velkolepou okázalost
většiny církevních hodnostářů chodím všude pěšky v prošoupaných hadrech
a děravých botech, takže mi všude říkají "biskup Škrpál". Úspěšně však
odstraňuji mnohé zlořády v diecézi, organizuji charitu, zlepšuji
podmínky pro faráře a řeholníky. Mezitím papež umírá a nový papež
vyhovuje mému přání vzdát se biskupského úřadu. Jenže mi zase nakládá
spoustu úkolů v Římě. Tady se však znovu setkávám se svým nejlepším
žákem Tomášem. Začínám psát své výklady aristotelových spisů.
Sedmdesátku mám na krku a papež mě posílá kázat do Čech a Německa, takže
jsem pořád na cestách. Teprve od roku 1271 smím už zůstat v Kolíně.
Pokojně se modlím: „Pane, uč mě, aby můj strom neměl kořeny hluboko v
zemi, nýbrž v nebi, abych neposkytoval listí slov, ale spíš ovoce
dobrých skutků.!
Tvůj Otec Albert
+++
16.listopadu
Milá duše,
můj život je plný nenadálých zvratů. Aspoň vidíš, že Tě Boží
prozřetelnost dovede přivést ke svatosti i cestami pro Tebe
nepochopitelnými. Od útlého dětství prožívám osobní tajemné zkušenosti s
Bohem ve šlechtické rodině v Narni. Mým zpovědníkem a duchovním vůdcem
je dominikán, Otec Petr. Toužím se zaslíbit jen Bohu. Otec mě však chce
provdat. Zpovědník mi radí, co mám dělat. Říkám svému nápadníkovi,
hraběti Petru, že se chci zaslíbit Bohu, takže mám-li se za něho
provdat, ať mi před Bohem slíbí zachovávat v našem manželském životě
panenství. Nápadník to slibuje. Jenže sotva se provdám, hrabě Petr
odmítá zachovávat naše smluvené „jozefínské manželství“. Zavírá mě doma
do vězení o chlebu a vodě. Až konečně jednou mi dovolí navštívit mši
svatou. Hned si vyprošuji od Otce Martina přijetí do Třetího řádu.
Řeholní terciářky v Římě mě přijímají mezi sebe. K hraběti Petrovi se už
nevracím. Představená mě posílá se skupinou sester do Viterba. Zde jsem
vyznamenána bolestivými stigmaty na rukou, na nohou i v boku. Papež mi
posílá svého lékaře. Potom přicházejí inkvizitoři, notáři a františkáni.
Všichni potvrzují opravdovost stigmat.
Mezi návštěvníky přichází také hrabě Petr. Pohled na moje stigmata
působí, že jde do sebe, vstupuje ke františkánům a zůstává tam až do
konce života. Na žádost ferrarského vévody mi Alexandr VI. ukládá
odebrat se do Ferrary. Vévoda buduje ve Ferraře velký klášter pro sto
řeholnic Třetího řádu. Jenže ve Ferraře je už také starší dominikánský
klášter sester Druhého řádu. Tyto sestry na mě strašně žárlí, protože
vévoda podporuje náš nový klášter více než jejich. Říkají nám "Sieňanky".
Dochází k trapným hádkám o závoj, protože nosíme také bílý závoj a máme
v úctě svatou Kateřinu Sienskou jako svou duchovní Matku. Takové
trapnosti mezi sestrami dominikánkami působí strašné pohoršení.
K dovršení všeho vévoda, který má stále málo terciářek do nového
kláštera Třetí řádu, přivádí sem ještě sestry Druhého řádu. Jak vévoda,
tak sestry pořádně nevědí, jaký je rozdíl mezi Druhým a Třetím řádem.
Tak dochází v novém klášteře k rozdělení mezi některými Sieňankami a
některými sestrami z Druhého řádu. Volbou se do čela nového kláštera
dostává sestra z Druhého řádu. Pokorně se jí ve všem podrobuji. Řada "Sieňanek"
však pohoršeně svléká se závojem i hábit a vracejí se do světa.
Jako Boží trest na tyto pohoršující spory si Pán odvolává ze světa
vévodu. Nový klášter zůstává bez peněz. Přežívám nerozvážného
zakladatele skoro o čtyřicet roků. Toužím po skrytosti. Tak si od Pána
vyprošuji nahrazení svých viditelných stigmat skrytými. Opravdu mi po
sedmi létech přestávají viditelná stigmata krvácet a zajizvují se.
Zůstává jen skryté stigma v boku. Lidé na mě zapomínají. Pokud o mně
vědí, tedy mě považují za hysterickou komediantku, která jednou stigmata
má a potom zase nemá. Církevní představitelé mě kvůli tomu pokořují.
Nesmím vycházet, smím mluvit jen se zpovědníkem, a to i v nemoci. Jedna
sestra je pověřena sledováním mého počínání a donáší na mě představeným.
Pokorně se podřizuji tomuto nátlaku až do mého odvolání ze světa, léta
Páně 1544.
Na konec se modlím: "Bože, jsem plná ubohosti, kdežto ty jsi plný
dobroty. Všechno je Tvé. Hříchy jsou mé. Lásko, která rozohňuješ celý
svět, můj Pane, blázen je, kdo tě nemiluje. Pověz mi, co se Ti nelíbí,
neboť jsem plná chyb. Chtěla jsem být založena v Tobě, avšak nejsem.
Zasloužím, aby mě země pohltila. A Tebe, prosím, svatý Dominiku, ať
raději ztratím svůj život, než abych se Ti vzdálila! Vím, že dosud
neznám celou svou nedostatečnost a ubohost."
Léta Páně 1710 je moje tělo nalezeno bez porušení. Stigmata jsou na něm
jasně patrná. Mé tělo spočívá v katedrále, zatímco klášter založený
vévodou, je dávno v rozvalinách.
Tvoje sestra Lucie z Narni
| |
+++
CO NA TOM
Co na tom
že jsem dobrý
už jenom pro zkumavku
pro čočku drobnohledu
pro rentgenové paprsky
Co na tom
že pomalu mne ubývá
jako když zlehounka
se stromu padá
za listem list
S jabloní moudrou
pokorně a odevzdaně
vyhlížím zahradníka
který už čeká
právě
na tuto
chvíli
Josef Veselý
+++ |
|
17.listopadu
Milá duše,
možná si myslíš, že čím víc se někomu kolem sebe zalíbíš, tím jsi
milejší Bohu. Boží přízeň si však nemůžeš vlastním úsilím opatřit,
protože Bohu můžeš jen sloužit. A když posloužíš Bohu ze všech sil, smíš
si nanejvýš říci, že jsi jenom neužitečný služebník, a že plníš jen svou
povinnost s ohledem na hřivny, kterými Tě Pán obdařuje. Já naopak
radostně a ochotně přijímám skutečnost, že se lidé ode mě odtahují jako
od ošklivé. To proto, abych byla pokornější a tím i milejší našemu Pánu.
Když tedy říkám, že čím jsem ošklivější, tím jsem Bohu milejší, tak to
neznamená, že bych se ošklivě mrzačila anebo záměrně hyzdila.
Jako dcera uherského krále Ondřeje III., už od útlého věku zaslíbená
Jindřichu, vévodovi rakouskému, si při takové společenské povýšenosti
vyprošuji jen samou poníženost. Pak se ale u nás doma všechno zamíchá
tím, že zůstávám ve čtyřech letech sirotkem. Moje nevlastní matka Anežka
Rakouská se se mnou nemazlí. Přemlouvá mě ke vstupu do kláštera. Dokonce
slibuje, že tam pak sama vstoupí, ale nikdy to nedodrží. Zato já se jí
podvoluji. Ve třinácti létech vstupuji do chudého kláštera sester
dominikánek v Töss ve Švýcarsku, který mi královna Anežka vybírá.
Královna sama mi určuje přísnou sestru za představenou. Ta mě vede velmi
drsně, až se mnou ostatní sestry soucítí.
Čtyři měsíce po přijetí do kláštera nařizuje královna sestrám moje
okamžité připuštění k slavným slibům. Netroufají si ji neuposlechnout.
Skládám tedy slavné sliby. Nato se o tomto nátlaku královny dozvídá
Jindřich Rakouský. Spěchá do kláštera, vniká do klauzury, strhává mi
hábit z hlavy, načež mi prokazuje úctu jako své zaslíbené snoubence.
Říká, že můj slib je vynucený a tak záhy skládané jsou neplatné.
Uznávám, že královnino počínání je hanebné, nicméně vím, že moje sliby
dané Pánu jsou platné. Proto už nechci jiného snoubence než Ježíše
Krista. Proto vévoda Jindřich odchází s nepořízenou.
|
|
Jsem tu v klášteře osmadvacet let. Můj život
však není zatrpklý ani na svět, ani na lidi, ani jinak smutný.
Snažím se o čistotu srdce zachováváním mlčení. Objevuji v pokoře
a láskyplné závislosti nesmírné osvobození a radost. Jestli si
myslíš, že jsem příliš upjatá, jsi na omylu. Nejsem žádná
vyschlá sušinka. Ani mi v žilách neproudí voda, nýbrž horká
krev. Mám ovšem dost jemně vytříbené svědomí a pevnou vůli,
abych se dovedla ovládat jako anděl ve smrtelném těle. Proto mi
sebemenší provinění působí strašná duchovní muka.
Můj zpovědník se nestačí podivovat nad
tím dlouhým seznamem hříchů, které mu na sebe žaluji. |
Být snoubenkou Krále králů je hodné každé
oběti. Jako se diamant brousí diamantem, tak se člověk zdokonaluje
člověkem. Setrvávat na jednom místě s takovými jako jsem já, a jistě
lepšími, než jsem já, je znamenitý způsob mého obrušování a očišťování.
Čím vznešenější je můj přirozený původ, tím méně výsad pro sebe
požaduji. Kdo se jako já nedovede těšit v poníženosti, chudobě a lásce z
celého srdce k nebeskému Snoubenci, ten se nedovede těšit ani na
královském trůně, ani blahobytu, ani v pozemské lásce. Ať zdravá, či
nemocná, nežádám pro sebe žádné úlevy. Nemusím se namáhat s vyhledáváním
nějakých zvláštních útrap, protože mi jich Pán sesílá dost a dost.
Poslední roky před smrtí se už nemohu ani pohnout na lůžku. Tak jsem
odkázána na své okolí. Trpím přitom velké bolesti, ale ne tak strašné
jako hřích. Uprostřed všeho utrpení děkuji Spasiteli, že se aspoň trochu
podobám jemu, přibitému na kříž kvůli našim hříchům. Až do poslední
chvíle si uchovávám jasnou mysl, takže se mohu dívat na kříž našeho Pána
a chválit ho.
Myslíš, že tohle všechno patří neodvratně do minulosti? A co ty zhoubné
nádory, mrtvice, infarkty? A co otrávená země, ovzduší, voda? Ty snad
patří také do dějin? Zkus unést svůj kříž spolu s Kristem! A kříž Tě
ponese. Zkus unést tíhu svých nemocí a nezdravé vody, země, ovzduší
spolu s naším Pánem! Pak poznáš svou výjimečnost a vznešenost.
Tvoje sestra Alžběta Uherská
| |
+++
PROPADLIŠTĚ
V krajině putování našeho
tak znenadání
někam se propadáme
Pro mnoho čekajících
jako bys byl nepřítomný
Pro mnoho hledajících
jsi nenalezen
Pro mnoho potřebných
jsi ztracen
Pro mnoho milujících
jsi zapomenut
Tak jako slunéčko
když večer zapadá
za obzor země
Josef Veselý
+++ |
|
25.listopadu
Milá duše,
pamatuj, že světská sláva je jako polní tráva, pokud se totiž na
přirozený kmen nenaštěpuje výhonek Boží milosti. K tomu však dospěješ až
po velkých zkouškách. První zkouška mě postihuje jako desetiletou
ztrátou maminky. O dva roky později ztrácím otce, knížete Amadea
Savojského. Mým poručníkem se stává strýc. Chce ukončit válku Savojska
proti markýzi Teodoru z Monferraty dohodou. Zaplatit za tento mír mám
já. Tak se provdávám jako třináctiletá za čtyřicetiletého markýze léta
Páně 1403. Zůstávám v ústraní a pečuji o dva nevlastní sourozence, které
jsou jen o pár let mladší než já. Po patnácti letech mi manžel umírá.
Odcházím do ústraní a zaslibuji se Bohu. Postupně se náš palác stává
klášterem.
Z pokojného života mě vyruší nabídka vévody Filipa z Milána, abych se za
něj provdala. Odmítám a tím si získávám velkého nepřítele. Vstupuji do
Třetího řádu Otce Dominika. Pokojně skládám světské šaty a přijímám bílé
roucho. Denně odcházím se sestrami do Alby a věnujeme se dobročinnosti.
Během dvaceti let pozvolna roste v mém srdci touha žít jen pro Boha a
obětovat mu vše. Nestačí mi pomáhat jen omezenému počtu chudých a
nemocných. Myslím na potřeby všech lidí. Toužím léčit všechnu lidskou
bídu a všechny rány. Píši dopis papeži. Papež souhlasí s přestavbou
paláce a přilehlého kostela svaté Maří Magdaleny.
Nestačí, když sama všechno udělám pro dosažení svatosti. Ještě musím
prosit Boha: "Učiň mě svatou!" Pán mi nabízí: "Vyber si cestu očišťování
- nemoc, pomluvy a pronásledování!“ - Odpovídám: „Dej mi je všechny
tři."
Přichází souhlas papeže se stavbou nového kostela. Současně papež
kanonicky zřizuje klauzuru. Spolu s dalšími šesti čekatelkami skládáme
slavné sliby do rukou biskupa. Jsem jmenována převorkou kláštera.
Přichází první zkouška - nemoc. Následují pomluvy uraženého nápadníka -
vévody milánského. Pak se dostavuje pronásledování. Můj zpovědník je
křivě obviněn a zavřen do vězení. Vycházím z klauzury, což je před
tridentským sněmem dovolené a jdu obhájit Otce Belliniho. Kolik pokoření
se na mně při tom snáší! Pohled na Ukřižovaného Pána je mi útěchou i
posilou.
V posledních létech života se vzdávám úřadu převorky. Zato se připravuji
na poslední cestu do věčnosti léta Páně 1464.
Tvoje sestra Markéta Savojská
| |
+++
SVÍCE
Byla bys k ničemu
nerozžatá
A k čemu tvůj knot
neshořelý
A nač tolik krásy
těla svého
průsvitného
kdyby ses nevydala
za živa k spálení
Jakmile zahoříš
plamínkem svým
jsi tím
čím jsi
Josef Veselý
+++
|
|
26.listopadu
Milá duše,
už v mládí se s lehkým srdcem loučím s blahobytem a mocí svého rodu
Benfatti v Mantově, abych na sebe vzal stav chudoby, čistoty a
poslušnosti v bílém rouchu Otce Dominika. Jenže mi není souzeno jít tak
docela jen touto zkratkou k dokonalosti. Moje záležitosti se ztěžují.
Papež Jan XXII. mě jmenuje biskupem v rodné Mantově. To mě sice poněkud
přibližuje mocným lidem světa, ale vzdaluje stavu chudoby. Kromě toho je
celá severní Itálie rozdělena na přívržence císaře a přívržence papeže.
Tak mě biskupský úřad sice přibližuje mému šlechtickému rodu, ale
současně kvůli věrnosti papeži také vzdaluje. Všechny ty nepřehledné a
protichůdné poměry jsou mi příležitostí k prozíravému řešení. Vyžaduje
to však víc než umění vládnout, totiž otcovství dobrého pastýře. Šířím
tedy nejen spravedlivý mír, nýbrž především pokoj našeho Pána Ježíše. A
skláním se přitom hlavně k chudým. Když jsem povolán na věčnost léta
Páně 1338, vidím bohaté ovoce svého úsilí o pokoj v Mantově i v celém
kraji.
Tvůj bratr Jakub Benfatti
+++
Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely O.P. (11)
Kdo je schopen vnitřní modlitby?
|
Špatně bys znal svou
bytost lidskou, kdyby ses domníval, že každý je stejně schopen
vnitřní modlitby ve stejné míře. Podobně by se mýlil, kdybys
tvrdil, že pěstování modlitby je nedostupné všem lidem dobré
vůle.
Každý může více nebo méně konat toto svaté
cvičení. Přesto opravdové povolání k nazírání vyžaduje některé
přirozené předpoklady. |
|
Podle své blahovůle rozděluji své milosti a rozdávám své dary, jak se Mi
líbí. Jako každý tvor, tak i ty, jsi pro Mě jako hlína v rukou hrnčíře,
jenž tvoří nádoby všeho druhu. Tak celá dokonalost tvé duše spočívá v
lásce ke Mně, ale cesty k tomu jsou rozmanité. Ať jsi kdokoli, ber ohled
na svou povahu a vlohy, které ti dávám, abys je obracel k dobru a užíval
jako prostředky ctností Každé cvičení se nehodí pro každého. Stvořuji
všechny věci spočítané, odvážené a vyměřené. Proto ti jako každému
upravuji povahu a přizpůsobuji tvé náklonnosti přiměřeně stupni ctnosti,
milosti a slávy, který ti určuji. Celou tvou přirozenou bytost stvořuji
pro svou milost. Prvním účinkem předurčení, tohoto Mého rozhodnutí
plného lásky k tobě, svému vyvolenému, je podstata a povaha
předurčeného. Tento postup a tuto spojitost ti pravidelně naznačuji.
Tvoje povaha je pramenem vášní. Vášně jsou polem působnosti pro tvé
mravní ctnosti. Mravní ctnosti jsou ti přípravou na ctnosti vlité. Vlité
ctnosti jsou ti přípravou na dary Ducha Svatého a na tvou velkou
svatost. Tvoje mravní ctnosti však nemohou být dostatečnou přípravou na
přijetí Mé milosti a vlitých ctností. Tím méně si můžeš zasloužit Moje
vyvolení. Přesto všechno spojuji, abych ti usnadnil své vedení. Když
chci povznést tvou duši na vyšší stupeň milosti, svatosti a slávy, dávám
jí povahu vhodnou pro své úmysly. Svatému Pavlu dávám ohnivou povahu,
protože ho určuji za apoštola plného horlivosti a činnosti. Svaté
Magdaleně dávám mírnost a něhu, protože ji chci mít duší nazíravou,
plnou lásky.
|
|
Na této
zásadě můžeš budovat rozdíl mezi lidmi lépe vybavenými pro
pěstování modlitby a lidmi vhodnými spíše pro činný život. Lidé
prudké povahy se ženou do činnosti a úsilí. Jejich přirozená
náklonnost je činí neschopnými klidu. Jiní mají od přírody
tichého, mírného a pokojného ducha. Jsou lépe upraveni pro život
rozjímavý, takže by jim mohlo uškodit, kdyby se nutili do
činnosti. Přesto nezapomeň, že ty, kdo hledáš klid, jsi láskou
veden do činnosti, jako bázeň mírní v nazírání prudkost toho,
kdo příliš dychtí po činnosti. Proto i člověk sebevíce nadaný
pro činný život se může vycvičit i v rozjímání a člověk sebevíce
náchylný k |
modlitbě se může vycvičit v činném životě, který
v něm pak tím víc rozohňuje touhu po návratu k nazírání. (Sv.Tomáš, STh II-II,
182, a. 4, ad 3)
Ať jsi vzdělanec anebo prosťáček, muž či žena, mladý nebo zkušený, máš
povolání k modlitbě, zvláště proto, že jsi Boží dítě. V případě přehnané
činorodosti, mírni svou činnost a věnuj se pěstování rozjímání, protože
své vášně ovládneš jedině úkony ctností. Dobře uvaž hloubku Mých soudů.
V této bázni se zastav ve svém běhu. Obrať se do sebe a vážně uvažuj o
svém způsobu života. Vnitřní modlitba není výsada nějakých vybraných
jedinců, nýbrž je zvláště pro tebe uprostřed všech ostatních.
Mají moje povinnosti vůči okolí přednost před pěstováním modlitby?
Rozhodně ano, protože modlitba není cílem tvého duchovního života, nýbrž
je k němu prostředkem. Cílem tvého duchovního života je láska. Láska od
tebe žádá, abys umrtvoval svou vůli a podroboval se všem Mým přikázáním,
a aby ses ve všem poddával Mé svaté vůli. A to obsahuje i tvé povinnosti
vůči okolí.
Bratr Ludvík Granadský ti vzkazuje, že podstatným požadavkem a skutečným
základem tvého duchovního života je, abys pokaždé začínal plněním
povinností vůči okolí. Teprve pak věnuj čas modlitbě. Uvaž, co je
modlitba. Prosba vyslaná ke Mně, abys obdržel milost poslušnosti Mých
přikázání a plnění Mé svaté vůle. Tvou první povinností je zachovávat
Moje přikázání a toto zachovávání si učiň účelem svých modliteb. Začínej
tedy plněním svých povinností vůči okolí. Kdo tyto povinnosti zanedbává,
odporuje se Mému řádu (Řím 13,2). Pokud však tvé povinnosti vůči okolí
jsou zákony ustanovené Mnou samým, jaký by to byl nerozum chtít se jim
vyhýbat kvůli modlitbě, ve které chceš prosit právě o milost zachovávání
Mého zákona? Neznamenalo by to kvůli prostředkům opouštět cíl? Kdo by
tak jednal, dával by najevo, že místo Mne hledá sebe, neboť Mě
zanedbává, aby vyhověl sám sobě. Jasně by ukazoval, že nechápe ani
modlitbu, ani její účel, když dává před modlitbou přednost ovoci, které
v ní má hledat.
Kolik času denně mám věnovat vnitřní modlitbě?
O tom nelze stanovit pevné a obecné pravidlo. Je to různé od člověka ke
člověku. Jeden jí může denně věnovat hodinu, jiný víc nebo méně.
Velkodušně a s rozvahou si sám stanov dobu podle rady svého duchovního
vůdce. Pokud se to nedá provést jinak, tedy se modli spolu s vnější
prací.
Bratr Ludvík Granadský ti píše: "Doporučuji ti, abys věnoval modlitbě co
nejvíc času. Sebevíc krátkých chvil se nevyrovná delší souvislé době.
Je-li doba krátká, uplyne v přípravných úkonech, v upoutání
obrazotvornosti, očišťování srdce, a tak je konec modlitby právě tehdy,
když měla začít. Jaký by to byl zlatokop, kdyby odhodil lopatu a motyku
právě tehdy, když narazí na zlatou žílu? Mimoto ovoce delší a zbožné
modlitby je velmi vzácné, totiž síla, s níž kdysi Eliáš dochází až k
hoře Mou (1 Kron 19). Myslím, že si k modlitbě nemáš určovat kratší dobu
než půldruhé hodiny nebo dvě. Jinak bude snad dost času na utišení
obrazotvornosti, ale rozhodně se nedostaví ovoce modlitby, Konáš-li
modlitbu po nějakém zbožném cvičení, po církevních hodinkách, po mši
svaté, po duchovní četbě, po ústní modlitbě nebo v podobných případech,
a hlavně ráno, tu je tvé srdce připraveno lépe. Pak postačí jiskra, aby
je roznítila, V takovém případě ti stačí krátká příprava. Ale ať je tomu
jakkoli, když ti zbývá jen pár okamžiků, snaží se obětovat svůj haléř
podle příkladu vdovy v evangeliu." (O modlitbě a úvaze, 1,30) Jako tvůj
Otec nebeský se sám starám o potřeby a nedostatky každého tvora, a tak
ani tobě neopominu přispět na pomoc.
Jsou však okolnosti, za kterých musíš modlitbě věnovat víc času. Jako si
někdy lidé světa vystrojí mimo obyčejnou stravu vybranější hostinu, tak
i ty, moje milá duše, se snaž slavit své svátky a své duchovní hodování
mimo své denní modlitby, aby ses lépe nasytila a lépe si Mně užila v
hojnosti Mého domu. Přírodě nestačí rosa, padající každou noc, nýbrž
potřebuje i deště, často trvajících týden nebo dva, aby hluboko prosáklá
země odolávala slunečnímu žáru a vysušujícím větrům.
Tak ani tvé duši nepostačí jen každodenní rosa. Potřebuje čas od času
záplavu slz zbožnosti, aby opět naplněna ctností a vroucností Ducha
Svatého nebyla vysušena větrem protivenství a horkými výpary světa. Tak
si počínej v každé době, ale hlavně při velkých svátcích, nebo trpíš-li
velkou bolestí a soužením, či po návratu z daleké cesty, nebo když jsi
ukončil rozptylující záležitost. Jak snadno se tím zbožnost ztrácí a jak
se ti těžko pak obnovuje! (O modlitbě a úvaze, 2,5)
V zájmu svého v duchovního života se tedy oddávej modlitbě dlouho a
často, ovšem uvážlivě.
Je důležité využít chvil, kdy tě, můj Pane, při modlitbě zvláště
navštěvuji?
Je to v souladu s Mou vůlí, protože tě navštěvuji právě proto, abych tě
zahrnul svými nejvzácnějšími dary.
Bratr Ludvík Granadský ti připomíná, že když tvá duše dostane Mou
zvláštní návštěvu, buď při modlitbě nebo jindy, nenechávej ji bez
náležitého využití. Za Mého vedení dojdeš za hodinu dál, než bys jinak
došel za několik dní. Svatý Petr jediným vržením sítě na Můj rozkaz
chytá víc ryb, než za celou noc. Podobně se ti děje při duchovním lovu
modlitby, neopomeneš-li využít výhod, které ti tu podávám. Nezbavuj se
dne dobrého, praví Sírachovec (Sír 14,14), a úděl dobré radosti ať tě
nemíjí.
Vždycky je důležité chopit se vhodné příležitosti, ale zvláště je to
důležité při modlitbě, neboť tu anděl přichází pohnout vodou rybníku a
dává jí léčivou moc. Dokonce ti sám přicházím na pomoc a nabízím ti
pomoc nesrovnatelně větší, než je všechna tvoje píle a snaha. Když
nastává příznivý vítr, plavci spěšně vytahují kotvu a napínají plachty,
a nečekají, až vítr změní svůj směr. Tak si počínej i ty, kdo usiluješ i
vnitřní život s tím větší horlivostí, protože je to věc důležitější a
vanutí Mého Ducha je ti potřebnější, než plavcům vanutí větru. Tak si
počíná i Chudáček z Assisi. Bratr Bonaventura vypravuje, když cestou
dostává Mou zvláštní návštěvu, tak nechává své druhy jít napřed a
zůstává sám, aby mohl nerušeně vychutnat nebeský dar. Kdo jedná jinak,
je vzápětí potrestán. Protože Mě odmítá, když ho hledám, proto Mne
nenalezne, až Mě bude hledat. (O modlitbě a úvaze, 1,30)
Překáží roztržitosti duchu pravé modlitbě?
Roztržitosti patří ke slabostem tvé porušené přirozenosti. Nejenže to
nejsou hříchy, když je co nejrychleji zapudíš, nýbrž jako tvůj Bratr a
Spasitel, který znám tvou ubohost, smiluji se nad tebou, a nakonec tě ve
svém milosrdenství navštívím. Nemodlí se lépe ten, kdo není nikdy
roztržitý, nýbrž kdo to odhodlaněji potírá a je věrnějším v plnění Mé
vůle.
Chceš vědět, jak si máš počínat uprostřed roztržitostí? Jestliže se tvůj
duch při vzbuzování citů rozptyluje do mnoha marných myšlenek, špatných
nebo směšných, nediv se tomu. A vůbec už se tím neznepokojuj! Pamatuj,
že to pochází z tvé přirozené slabosti a nestálosti tvého ducha. K tomu
se přidává zloba ďábla. Duch světa tě chce vyvést z klidu, rozčílit,
přivést do netrpělivosti připomínáním četných pošetilostí, jimiž se tvá
obrazotvornost hemží. Chtěl by tě malomyslností přimět k upuštění od
tvých předsevzetí. Když se ti roztržitost stále opakuje, nediv se
posléze víc než zpočátku. Sotva si to uvědomíš, pokojně uveď svého ducha
do Mé přítomnosti, jako by se nic nestalo.
Nepřemýšlej,
čeho se ty roztržitosti týkaly. Když tě koušou mouchy, prostě je
rukou odháníš a neběháš za nimi, abys ji zabil. A když za jednou
zahnanou přiletí jiná, bez rozčilování uděláš totéž. Tak si
počínej vůči k roztržitostem. Neběhej za nimi a neztrácej čas.
Zkrátka se nezdržuj výčitkami sobě ani vnitřním naříkáním,
protože by byla známka netrpělivého srdce, ani úvahami,jak bys
je udusil a zabránil jim, aby se ti vracely. Nech je poletovat,
a vydej se za Mnou, aniž by ses s nimi zbytečně obíral!
Tvé roztržitosti však mohou mít
různé příčiny. Mohou povstávat z ochablosti a |
|
slabosti tvého těla, z tvé těkavé
obrazotvornosti, z ďáblovy zloby. Někdy je však sám dopouštím, abych
upevnil tvou ctnost. Jestliže něco z toho zapříčiňuje tvou roztržitost,
tak je to nedobrovolná roztržitost.
Je-li však roztržitost dobrovolná a pochází z
tvé nedostatečné přípravy, z tvé nedbalosti, z tvého špatného
sebeovládání, z tvé vlažnosti ve Mé službě, pak se rozhodně dej do
odstraňování těchto špatných stavů. Avšak, ať jsou tvé roztržitosti
jakékoli, nikdy neustávej v modlitbě. Naopak se snaž bojovat proti
překážkám, objevujícím se ti v tomto svatém úkonu, tím, že zachováš
vnitřní klid a udržíš svou vůli stále sjednocenou s Mou vůlí. (Pokr.)
| |
+++
Slova
Slova se někdy plíží světem
jindy zas hlomozí neurvale
dokáží pohladit po bolavé duši
a pak někde jinde zraní
jsou pokladem i zbraní
vypráví příběhy ze života
a nebo pohádky a fantazie
kde příšera milá ožije
milostný příběh plný romantiky
a nebo omšelá vypovídají na náhrobku
kdo tu žil .
+++
Ticho je klíč
Otevírá se pro každého
nádhera nekonečna.
Zpívá.
Okouzluje naši duši
čistotnou radostí.
Ticho.
Ticho je cesta k Bohu.
Když naslouchám v pokoře
otevírá se mi Tajemství
nekonečné nádhery.
Nepopsatelná radost mě prostupuje.
Ticho.
Chorál Boha nám otevírá cestu.
Cestu do nebe.
Ladislava Lopraisová
+++
Spojení na dálku
Bez vyťukávání čísel
bez vyzvánějících signálů
na neviditelné síti
vnitřního internetu
tajemné mikrovlny
vzájemného propojení
Bezpočet pozdravů
proseb a přímluv
a přání všeho dobra
z antény srdcí
jsou vysílána
do všech stran
A najednou cítíš
jak v temnotě samoty
září světlo
Josef Veselý
+++ |
|
Zprávy: * Duchovní život pro každého, každé první pondělí 17,00,
sv.Michal, Brno, Dominikánská.
* Od 16.10.do 30.10.2005 probíhá Setkání mezi uměním v
Brněnském angeliku v knihovně kostela sv.Michala v Brně, pořádané
Sdružením přátel blah.Hyacinta Maria Cormiera OP. přicházejí sem věřící
i hledající duše, aby našly pravé štěstí v rozjímání před ikonami
Ukřižovaného, Královny posvátného růžence a svatých.
* Ve čtvrtek 20.10.se uskutečnilo setkání terciářů řádu
sv.Dominika v kapli P.Marie Bolestné u sv.Michala v Brně s duchovním
zamyšlením Otce Tomáše. |
