Ročník IX.,číslo 11                                                                                                                                                Listopad 2003

Obsah: A.Blahová, Vůdce duše, Br.,Nepokračuješ v duchovním životě?, E.Lopourová, fra J.,Telegraf radostné zvěsti, E.Lopourová, B.Božské doteky v kosmu, Otec T., Loretánské meditace, A.Blahová, Radost, E.Dickinsonová,Ráj, Brněnská akademie duchovního života ct.Patrika Kužely OP, E.Dickinsonová______________________________________________
 

PROČ NEVĚŘÍŠ?
Nepokračuješ v duchovním životě?

Milý příteli?
Zdá se Ti, že stárneš a pořád neděláš žádné pokroky v duchovním životě? Třeba i chodíš do kostela a přijímáš svátosti, a přece se Ti zdá, že chodíš v bludném kruhu. Možná se Ti dokonce zdá, že s přibývajícím věkem zde duchovně chátráš.
Opravdu upadáš? Snad ne tak strašně, jako upadal smutně proslulý Karel Marx? Koho z toho viníš kromě sebe? S postupujícím věkem se u Marxe víc a více projevoval strach ze smrti, chorobná podezíravost vůči okolí, hypochondrie. Stále častěji hledával únik v nemoci, kdy budil soucit druhých lidí. V roce 1866 odjel do lázní. I zde projevoval pověrčivý strach, promítající se do hypochondrie a chorobné podezíravosti vůči okolí. Koncem léta psal Engelsovi: "Je to k vzteku! Už dva měsíce žiji na zastavárnu. Ujišťuji Tě, že bych si raději usekl prst, než abych ti psal tento dopis. Je to zdrcující být valnou část svého života závislý na jiných. Snad žiji příliš draho nad své poměry. Je to však jediný prostředek, jak umožnit dětem, aby navázaly spojení a styky, které by jim pomohly zajistit budoucnost."
Ani lázně Harrogate na podzim 1873 a na jaře 1784 u moře v Ramagate mu nepřinesly žádné zlepšení. Odcestoval do Alžíru. Ani teplé a slunné počasí už nedokázalo vnést trochu potěšení do jeho nitra. Zachmuřený, šedivý stařec s tváří znetvořenou vnitřními konflitky, s divoce rozevlátými vlasy a vousy dělal přesný opak toho, co mu uložil lékař. Místo procházek na čerstvém mořském vzduchu a koupání se v azurově modrém moři, vysedával v přístavních krčmách u pálenky a dýmku nevytáhl z úst. Následkem toho se mu zdraví zhoršilo.
Na prahu léta odcestoval do Monte Carla. Ani zde nenašel klid. "Lékař, který mě tady vyšetřil, konstatoval zánět pohrudnice", psal Marx Engelsovi - "a tak jsem v tom odporném hnízdě povalečů a dobrodruhů, které sem přitahují herny, musel setrvat skoro celý měsíc."
Celé léto se na účet své dcery léčil sirnými koupelemi a inhalacemi v Eighienu, francouzských lázních. Nato odjel do Švýcarska k Ženevskému jezeru. Sotva utratil všechny dceřiny peníze, vyrazil za Engelsem, kterému předem napsal: "Nechápu to. Jak nesmyslný a pustý je život, a přece tak žádoucí..."
I Ty můžeš stárnout, avšak hluboce smysluplně. Stárnutí je Tvoje přirozená vlastnost. Během tohoto procesu prožíváš značné fyziologické a psychologické změny. Hledání pravdivého životního názoru a nové skladby Tvého vztahu k okolí vyznačuje dobu Tvého mládí. K základním zkušenostem stáří patří, že prožíváš vlastní meze. Život pro Tebe viditelně pozbývá novosti a nabývá jednotvárnosti. To je jedna z příčin, proč máš v stáří hlubší vztah k duchovnímu životu. Snáze poznáváš pomíjivost svého pozemského života. Více tušíš smysl blížící se fyzické smrti. Ve víře se připravuješ k jejímu snazšímu přijetí a v lásce k jejímu překročení.
Když stárneš, prožíváš ve stárnutí přirozený podnět k probuzení se a rozvoji duchovního života. Během různých zastavení stáří Tě samy přirozené změny vedou ke společnému umírání s Kristem. Samo Tvé tělo Tě vede k účasti na tajemství Kristova utrpení. To koneckonců znamená úplné sebeodevzdání. Jako účast na Kristově umírání znamená smrt také účast na Kristova přechodu k oslavě, k blaženosti, tedy k cíli duchovního života. Tak se stáří pro Tebe jako křesťana stává něčím víc, než jen koncem života. Je začátkem vítězství a oslavení.
Tvůj duchovní život se rozvíjí spolu s rozvojem Tvé lidské osobnosti. Tvůj duchovní život se rozrůstá do všech rozměrů teprve v dospělém věku. To znamená, že Tvůj duchovní život jako dítěte není zdaleka ještě dokonalý. Je ve stavu uskutečňování.
Dokud jsi dítě, tak přirozeně směřuješ k duchovnímu životu. Proto jsi snadno přístupný duchovním hodnotám. Tato otevřenost má základ v Tvých psychických rysech. Cítíš potřebu ochrany a žiješ v závislosti. Máš smysl pro neviditelné a obdobné. Bez nějakého přesného logického přemítání míříš přímým nazíráním intelektu k duchovním hodnotám. Přes svou upřímnost je však Tvá dětská odevzdanost příliš snadná a emocionální, než aby mohla být stálá a trvalá. S růstem logického přemítavého poznání poměrně ustupuje do pozadí vliv přímého, prostého nazírání. Tvůj dětský duchovní život dozrává, když přechází od vratkých emocí k přilnutí k duchovním hodnotám v Kristu, až se jasněji rozliší tajemství od pohádky.
A co když dospíváš? Tvůj duchovní život je podložen psychickými vlastnostmi Tvého dospívání. Skoncováváš se světem dětských představ, pohádek, zálib a her. Osamostatňuješ se. Překypuješ životností. Obracíš pozornost od okolních podnětů k záchvěvům svého nitra. Všechny poznatky zpracováváš rozšiřujícím se logicky přemítavým myšlením. Narážíš na obtížná pouta závislosti - v rodině, ve škole, v církvi. Máš potíže s nejrůznějšími formami autority v náboženských povinnostech. To Ti ale umožňuje nový, svobodně zvolený duchovní rozvoj v takovém rozsahu a hloubce, v jakém se utváří Tvá osobnost. Během dospívání je tvá touha po duchovním životě umocňována voláním po nekonečnu.
Podrobuješ se požadavkům duchovního života sotva objevíš, že Tě duchovní hodnoty uvádějí do sféry nepomíjivé životnosti a věčného mládí. Plnost rozvoje Tvého života je slávou Boží. Dušezpytné upoutání na sebe je významný činitel Tvého důvěrnějšího a intimnějšího zaujetí duchovními hodnotami.
Snadno zdoláváš všechny rozumové úvahy, dostavující se při Tvém setkávání se s tajemstvím. Stačí, když si uvědomíš, že se Ti tajemství nabízí jako osobně blízká bytost, a Tvůj vztah k ní jako setkání osob, a nikoli jako kladení hádanek.
Tvé nynější mravní nesnáze odpovídají poznání vlastní nedokonalosti, která Tě doprovází. Tohle Tě činí během dospívání přístupným očekávání vnitřního osvobození, jaké Ti přináší pronikání k hlubinám bezpečnosti duchovního života.
Tak se na rozkladu Tvého dětského duchovního života skládá duchovní život nově. Přecházíš od uznání a prožívání duchovních hodnot ve jménu svého potvrzení jako člověka k obětavějšímu podrobení. Přecházíš od radostně rozmáchnutého vrhnutí se do duchovního života, provázeného příjemnými emoceni a city, k neromantickému, zodpovědnému rozhodnutí. Tak připoutáváš vlastní život k nejhlubšímu tajemství. To tě oslovuje jako osobní výzva někoho, kdo vidí do Tvého nitra hlouběji než ty sám.
Nepřibásněná tvrdost života, kterou objevuješ v dospělosti, narušuje Tvůj sladce příjemný a lidskými ohledy laděný Tvůj duchovní život dospívajícího. Skladbu Tvého duchovního života v dospělosti vyznačuje několik rysů.
Předně sjednocení Tvé osobnosti. Uvědomuješ si nezadržitelnost prchajícího mládí a myslíš na konec. Zakoušíš tragiku v jádru své existence. Uvědomuješ si svou pomíjivost. Ochotněji příjímáš sebe tak, jak jsi. To Tě podněcuje k plnější prožívání závislosti celého svého osudu na Kristu.
V duchovním životě se už nestaráš jen o svou ochranu, o své zabezpečení. Vlivem životní zkušenosti se Tvoje víra ustálí a stáváš přesvědčeným. V dospělosti jsi v duchovním životě spíše zabydlen než dospívající. Celý duchovní život bytostně vztahuješ ke Kristu.
Konečně zralost Tvého duchovního života nevyžaduje více než to, abys žil jako dospělý, tedy "uchovávat Slovo a s vytrvalostí přinášet užitek" (Lk 8, 15). Tvůj duchovní život je čím dál tím více proniknut nadějí a mění se ve věrnost. Tvůj duchovní život se stává lidsky méně rozmáchnutý. Oprošťuje se výrazných zvratů. Zato více vyzařuje.
U dokonalého duchovního života nehraje lidský věk žádnou roli. Když ho dosahuješ, zůstáváš šťavnatý a svěží.
Pokud však k této zralosti duchovního života teprve směřuješ, pak u Tebe odlišnost věku klade zvláštní nároky na duchovní vedení. V mládí a dospívání se jsi duchovně veden hlavně ve směru rozvoje ctností, zejména lásky. Nyní toužíš po duchovním vedení, které Ti pomáhá hlouběji proniknout do tajemství nemoci a utrpení vůbec, opuštěnosti, stáří a umírání.
Tvůj Bratr
+ + +

Zdálo se jí příliš křehké
Její tělo za oltář
První obětní stůl nové smlouvy
Nebyl kamenný
Bylo to dívčí tělo
Něžné a bílé, čistý korporál
Poprvé ona modlila se slova proměnění
Na její fiat - staniž se mi
Duch manžel sestoupil na oltář bez poskvrny
A Slovo se stalo tělem
První kněz nové smlouvy dívka Maria
Podala z oltáře svého těla
Boha a člověka Krista svého Syna
Eva Lopourová

+ + +

Telegraf radostné zvěsti
S růžencem do světa
Vyplývá veškerá tvoje činnost z modlitby a rozjímání jako z mohutného zdroje? Bez modlitby a rozjímání by tvá práce nedosáhla Božího požehnání. Zůstal bys jen jako zvučící kov a řinčící zvon (I Kor 13,1). Je tvé působení ve společnosti přinášením Krista hledajícím a žíznícím duším? Z čeho bys rozdával, kdybys sám nic neměl? Modlitba a rozjímání je ta nejvýznamnější skutečnost. V ní se ti zjevuje Bůh se svou vůlí. Naproti tomu v záplavě novopohanských směrů se trhají všechny svazky mezi společností a údajnými vyvolenci - elitou. Podle nich prý ať láska a pravda zvítězí bez jejich, lidského přičinění! Ať prý se samovolně prosadí působením příznivého uspořádání vesmírných těles! Jako křesťan však buduj pevné vztahy mezi společností a dokonalými, totiž na základě obcování svatých! A tak se stane, že právě nějaký zapomenutý poustevník pomůže světu svými modlitbami víc, než ten, kdo se úplně dá pohltit činností.
Modlitba, rozjímání a činnost dohromady, to je úplná velmoc, které se zatím dostatečně nevyužívá. Z toho zase objevujeme velikost svatého Dominika. Ten dokáže všechny tyto tři stránky života mistrně spojit. Vede své věrné k činnosti ve společnosti, ale ne tak docela bezbranné. Dává jim do rukou duchovní zbraň: modlitbu a rozjímání, a to v podobě přijatelné také těm, kdo nechtějí s takovými věcmi ztrácet příliš času. Růženec. Ústní modlitba spojená s rozjímáním. Slova pronášejí modlitby, které ti zanechává samo nebe: modlitby Páně a andělského pozdravení. Tvá duše pátrá po tajemstvích, spojuje se s Bohem, aby od něho přijala světlo k prozáření temnot novopohanství, sílu k odrážení útoků říše temnot - a co víc, získávat lidské duše, tedy krok za krokem dobývat nebeský Jeruzalém jednou již vydobytý za cenu Kristovy Krve. Tak vypadá vzor tvého působení ve světě. A co mu odporuje, je padělek nedůstojný tebe jako člověka i jako Božího dítěte.
Proveď inventuru ve své duchovní zbrojnici! Nejsi tak slabý, ani bezmocný, jak se domnívají nepřátelé. Máš růženec. Probírej jedno tajemství za druhým. Hledej v nich vyšší inspiraci i znamení doby.
Začni s prvním tajemstvím: Zvěstování! - Přenes se v duchu do těch dob, kdy byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret k Panně Marii, aby zvěstoval počátek šťastnější doby. Anděl jí řekl: Neboj se, Maria. Došla jsi milosti u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš... Duch svatý na tebe sestoupí, moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě, které se narodí, bude nazýváno svaté, Syn Boží (Lk 1). Co předchází tuto dobu? Jak hluboko lidstvo upadá ? Připomeň si několik stran z Písma svatého, hlavně z proroků! Tam jasně uvidíš zaslepenost i vyvoleného lidu Božího. Bůh je prostřednictvím proroků kárá, napomíná, ale nikdo nedbá. Pak přijdou tresty, které zdrtí až na prach jejich pýchu, ale sotva pomine nebezpečí, zapomenou na vše, ba i na samotného Boha. Marné je volání těch nepočetných, kteří zůstávají Bohu věrní a nebojí se ani o svůj život, když chodí napomínat lid. Jejich slova mizí ve shonu za spotřebními statky a zábavami. Tonou v moři náboženské vlažnosti a rouhavé nevěry, která se plíží až za posvátné zdi jeruzalémského chrámu. Víš o stesku Písma, že prorok je zabit mezi chrámem a oltářem (Mt 23,35). Ale když nic nepomáhá a lid na sebe přivolává trest, samo milosrdné nebe se sklání k zemi a dává ti nový program. Židé čekají slavného a mocného Mesiáše, aby silou porazil nepřítele jejich vlasti. Čekají na válečný signál, aby se postavili po boku svého Mesiáše se zbraní v rukou. A zatím ten, jenž přebývá v nebesích, směje se jim (Ž 2,4). Nevybírá si mocné tohoto světa, nýbrž pokornou Pannu, docela neznámou. Kdo ze současníků o ní ví, kdo si jí všímá ? Z lidí nikdo, zato Bůh. Skrze Marii vštěpuje Boha zvláště tobě uprostřed ostatného lidstva.
To je věčně nová evangelizace. Uváděj Boha do okolí. Naše doba se honosí vynálezy a objevy. Duchovně se neliší od doby před Zvěstováním příchodu Páně. Už třetí tisíciletí přichází Světlo na svět a stále ještě tolik lidí bloudí v temnotách. Tolik jich ještě nezná spasitelnou nauku Páně. Tolik jich to poznat odmítá. Ale kdyby jen to! Nestačí nešťastníkům, že se hroutí k zániku. Strhují tam i jiné. Nelení a rozvíjejí pomocí mezinárodních spolků svou zvůli. V těkavém a jedovatém světle falešné osvěty se kříž nezdá být znamením slávy a vítězství, nýbrž odporným znamením hanby.
Duch světa nehledá Boha ani pravdu. Nebuduje království milosti, pokoje a lásky. Jen prohlubuje propast omylů, sobectví, útisku a nepravosti. Co ti zbývá, než nastoupit cestu Vykupitele světa? Přece nechceš, aby se celý svět dostal až na konec: tam, kde není dále, kde místo očekávaného života čeká jen smrt a zánik. A jako před těmi tisíciletími, kdy se věčné Slovo obětuje Otci za tebe a celé lidstvo a bere na sebe rány trestající Boží spravedlnosti - tak se Bohu obětuj za nesmrtelné lidské duše.
Vezmi na sebe oběti a kříže, které ti tato práce ukládá! Komu jinému, když ne tobě platí výzva apoštola národů: Když jste přijali milost Boží, ať to není nadarmo! (II Kor 6,1) Kolik je možností k šíření víry v novopohanské spotřební Evropě! A hlavně pro tebe, kdo působíš ve světě! Duchovní osoba se stěží dostane tam, kam se ty. Nedostane se do tak důvěrného styku s dušemi, kterým je víra cizí, jako ty. Právě ty duše, které nejvíce potřebují zvěstování Boha, se nejvíce vyhýbají domu našeho věčného Otce. Zde je na místě tvoje působení ve světě! Oslov duše bloudící ve světě Boží láskou! Zvěstuj vyšší lásku duším tonoucím v nástrahách spotřební společnosti! Neodvracej se od duší obtížených závislostí na alkoholu, drogách a neřestech!
Suchými teoriemi ničeho nedosáhneš. Jen živým vzorem. Projev opravdou vyšší lásku, která sleduje především Boha v člověku! Jednej z lásky, která vidí v člověku víc než ubožáka, jemuž se závislost na požitcích světa zažírá až do duše. Sleduj jeho duši, na které se chvěje krůpěj Vykupitelovy Krve! Dej najevo Boží lásku k tvorstvu, ale odstupňovaně! Především k člověku, stvořenému obrazu k Boží podobě, a teprve pak i k ostatnímu tvorstvu. Vydej toto svědectví o tom, že i na prahu třetího tisíciletí stále ještě Syn člověka nemá kam položit hlavu, zatímco lišky mají svá doupata a ptáci hnízda (Mt 8,20).
Chceš vůbec ve světě živým příkladem zvěstovat Boha? Zakořeň každý skutek obrácený navenek do modlitby a hluboké, prožívané víry! fra J.
+ + +

Vezmi mé sliny, Pane
Když nemohu víc
V dobrodružství hledání
Jak překročit svůj stín
Proměň je ve víno
Víno v svoji krev
Ať mohu život pít i tam
Kde smrt sevřela mě
V bezvýchodném kruhu
A východ je jen v důvěře
Mohu si vzít svého medu
jak Jonatán přes Saulův zákaz
Tvá Krev je pravý med,
Jenž rozjasňuje tvář
Ústa učí sladkost chutnat
Tam, kde hořkost cesty piješ
Eva Lopourová
+ + +

Božské doteky v kosmu
V nebeském přístavu
Jsem sám v sobě nekonečně dokonalý a blažený. Stvořuji tě, abys měl účast na mém blaženém životě. Dávám ti podíl na své vlastní blaženosti tím, že tě zvu do své rodiny, Církve. Nebeská loď Santa Maria je projekt mojí lásky zvláště pro tebe uprostřed ostatního inteligentního tvorstva a pro celý kosmos. Jako stavitel a kapitán tvé nebeské archy rád přebývám na její palubě ve svém Duchu, ve vyšší lásce. Žiješ už v poslední době. Obnova světa je už neodvolatelně stanovena a dost reálným způsobem se v tomto věku předjímá. Moje království, jež hlásá Církev, už dává najevo svou přítomnost. Na palubě nebeské archy se mě láskou už zmocňuješ. Tak dosahuješ věčného přístavu zde a nyní. Můžeš sem kdykoli připlout, ale ne sám, nikoli bez ostatních a bez ostatního stvoření ve vesmíru, které ti svěřuji do správy. Konečného přístavu dosahuješ, sotvaže mi dáš ve svém srdci naplno příležitost ovládnout celý vesmír. Během tvého růstu v mém Duchu do dospělosti mého přítele a důvěrného pomocníka na spáse světa, se celé stvoření v mikrokosmu tvého srdce mění v božské prostředí.
Duchovní život je životem, který se z vyššího zdokonalujícího nadání rozlévá. Toto vyšší nadání je podíl na mém vyšším životě. Duchovní život je životem pod vlivem mého Ducha. Tento život je opravdu duchovním životem, jedině když nese také plody tohoto působení Ducha. Zkušebním kamenem pravosti nebo nepravosti tvého duchovního života je jeho ovoce.
Ovoce korunuje strom a dovršuje jeho život, jeho růst. Koneckonců je všechno jen vyšší nadání. Sv.Terezie od Dítěte Ježíše píše: "Po vyhnanství na zemi doufám, že se budu z Tebe radovat ve vlasti. Nechci však hromadit zásluhy pro sebe. Chci pracovat jen pro Tvou lásku. V pozdním večeru tohoto života se před Tebou objevím s prázdnýma rukama, neboť Tě nežádám, Pane, abys počítal mé skutky. Všechna naše spravedlnost je v Tvých očích poskrvněna. Chci se však obléci do Tvé spravedlnosti a dostat od Tvé lásky, abys byl navěky můj." Tvůj duchovní život vyrůstá na stromě mého Ducha, z mého Života. Předávám ti ho svým zdokonalujícím vyšším nadáním a následným životem v duchu toho nadání a z něho. Je to život ctností a darů mého Ducha. Ctnosti tě vedou k jednání podle mé vůle. Dary Ducha způsobují, že v tobě mohu svou vůlí přímo působit, takže jsi povolným a schopným nástrojem mého Ducha.
Z plnosti mého Ducha přetéká láskou křehká nádoba mikrokosmu tvého srdce. Odtud se roztéká se do okolí, aby je zavlažila a kultivovala. Proměňuje celý makrokosmos, aby ses jako jasný trpaslík uprostřed starého a vyhasínajícího a ochládajícího vesmíru z vyššího nadání podílel na budování nového nebe a nové země. Podle tohoto ovoce poznáš, zda v tobě žije můj Duch, anebo zda se krutě mýlíš a podléháš sebeklamu. Všechno rozlišování duchů je usnadněno právě tím, že každý strom má vydat své ovoce a že také život mého Ducha v mikrokosmu tvého srdce má vydat plody vyššího života v okolním světě.
Můj Duch je pokoj a mír. Je to zář lásky, ba sama láska. Ovoce má tu základní vlastnost, že je výsledkem života čili plodem stromu, vzrůstu a námahy. Je korunováním práce a vzrůstu. Je to něco sladkého, osvěžujícího a občerstvujícího. Proto žiješ duchovním životem jedině tehdy, když tvůj duchovní život je pro lidi dobré vůle občerstvením a nasycením. Chci, aby tvůj duchovní život vrcholil životem mystickým. Chci ti přinést tušení, ba skoro zakoušení mé sladkosti ve tvé lásce, povznesení spojení se mnou. To je řádná a normální cesta duchovního života, že ti nejsem cizí. Přemáháš hřích odporu vůči mně. Koneckonců dosahuješ nejvyšší blaženosti pronikající a ovládající celý kosmos v srdci tvé bytosti jedině spojením se mnou. Sice to není trvale provázeno všemi pocity jednotlivých smyslů, avšak zakoušíš to svým vnitřním obecným smyslem.
Blaženost ve mně je dílo mého Ducha (Ga5,22). Trvalé zakoušení štěstí ti vyplývá z dokonalého sjednocení všeho, z dokonalého a správného uspořádání tvých vztahů ke všem dobrům. Můj Duch je láska. Proto v tvé duši především zraje láska. Čím vyspělejší láska, tím zralejší je ovoce. Čím zralejší ovoce, tím větší uspokojení z jeho požívání.
Čím důvěrněji prožíváš mou přítomnost jako svého milujícího Otce i Bratra v jejich vzájemné lásce, tím více se stupňuje tvá radost. V zajetí masové spotřební společnosti tě obchvacuje smutek, že se s tebou počítá jen jako s neosobní jednotkou. Sotva upadneš do zajetí zajetí koloběhu "vyráběj-užívej-vyráběj-..." potácíš se mezi chorobným smutkem a lehkomyslným smíchem blázna. Spěcháš od jednoho záblesku dobra k jinému zalesknutí se dobra. Postrádáš pravou radost, protože odmítáš pravé dobro. Nakonec splyneš s několika rýhami čárového kódu.
Jak dosáhneš svrchovaného Dobra, jaké nepomíjí a nikdo ti je nemůže odcizit, takže není třeba se obávat jeho ztráty? Jen s mou pomocí. Beze mně nemůžeš nic. Co ti svět může odejmout? A když ti svět něco bere, co tím ztrácíš? Ještě se rozběhneš za těmi, kdo se tě snaží obrat o všechno, a přesto u tebe zapomínají nějaký peníz, a tak jim to sám odevzdáváš.
Vyprošuj si laskavost k nepřátelům! Kéž má Církev zvláště v tobě pokojnou sílu a převahu vůči nepřátelům! S vyšší pomocí přemůžeš nepřátele. A i kdyby ti všechno vzali, copak ti vezmou mne, svrchované Dobro, nejvyšší Pravdu, největší Krásu a vrcholnou Lásku?
Dokud jsem v mikrokosmu tvého srdce stále ještě cizincem nebo obklopen bůžky, tedy pořád nežiješ duchovně. Žít duchovně znamená zakoušet život z Ducha pravdy z mé vyšší Lásky.
Jsem, který jsem. Proto jsem tak shovívavý. Nespěchám s trestem. Dávám příležitost k obrácení. Žij ve mně a podle mne! S vyšší pomocí se snadno přeneseš přes oceány prostoru a času. Žij věčností! A všechny vzdálenosti v časoprostoru dokážeš přeplout v naději a smysluplném očekávání. Chápej, že žádným skokem ani kotrmelcem nenajdeš řešení všeho! Nauč se umění vyčkávat! I já vyčkávám. Dávám ti příležitost ke zkouškám a k nápravě chyb. Když je celý tvůj život nadpřirozeně zaměřen, dovedeš nadpřirozeně prožívat i bolest a smutek i osamocení. Objevíš jejich význam.
Pros o své chápavé srdce a shovívavost! Poznáš svou vlastní nicotnost přede mnou. Připomeneš si, že sám tak často potřebuješ, abych ti dal ještě novou příležitost. Nauč se shovívavosti k chybám, křivdám a urážkám ze strany druhých! Mstitel, který si vždy a za každou cenu, i za cenu pohoršení zjednává nápravu a prosazuje své domnělé nebo skutečné lidské právo, zaostává v duchovním životě.
Kromě bolesti a zla od ostatních je tvůj život obtížen bolestmi a útrapami všeho druhu. Jedině ty, kdo žiješ z vyššího zdokonalujícího nadání, znáš pravou hodnotu, smysl a význam bolesti. Ve víře, oživované skutky lásky a odpuštění, nabýváš přesvědčení, že ti všechno pomáhá k dobrému. Sotva ožiješ v mém Duchu, nechybí ti trpělivost.
Pros o své zakotvení ve mně! A kotvíš-li ve mně, děkuj za to, a pros o své ještě větší upevnění při této kotvě! Tak porosteš do mého dospělého přítele, osobního tajemníka a důvěrného spolupracovníka na spáse lidstva a celého světa.
Ve všech nalezneš bratry a se všemi jednáš bratrsky. Ovocem duchovního života z mého Ducha je dobrota či dobrotivost, přívětivost, mírnost a pokojnost, věrnost či důvěra. Jako jednám laskavě, vlídně, tiše, dobrotivě, tak i ty usiluj o totéž!
Plody mého Ducha jsou výsledkem vyššího vedení. Završují jeho působení v mikrokosmu tvého srdce. Proto v duchovním životě odstraňuj překážky působení mého Ducha v sobě! Uvolni vstupy a průduchy mikrokosmu své bytosti pro pronikání a působení vyššího nadání! Otevři se jí! Ponech jí volný průchod celým svým vnitřním prostředím! Sleduj světáka, poživačníka a narkomana, jak se kvůli troše štěstí naplno vydává všanc celému světu. Ty se však kvůli svrchovanému štěstí a nepomíjející blaženosti vydej všanc vanutí mého Ducha, a budeš stéblem tohoto požehnaného vánku. Pak se tvé vnitřní prostředí promění v božské. Jak udržíš co nejvíce vyššího nadání? Přičiňuj se o jeho rozhojňování jeho předáváním a sdílením s ostatními! Ovoce mého Ducha je spolehlivé měřítko a a ukazatel úrovně tvého duchovního života. Často se podle toho kontroluj! Bez přikrášlování a sebeklamání. Sleduj, jaké plody vydává tvůj život ve styku se mnou, s bližními, i s ostatními mými tvory v celém vesmíru! Všechny podmínky světa, ať jsou příznivé nebo škodlivé, hleď s vyšším nadáním krásně, dobře a pravdivě přetvářet!
Andělský doktor se modlí: Bože veškeré útěchy,
nevidíš na nás nic kromě svých darů.
Prosím tě, dej mi po skončení tohoto života
poznat první pravdu, požívat božskou Velebnost!
Dej také mému tělu, štědrý Odplatiteli jas a krásu,
pohyblivost a pružnost, zduchovnělost,
sílu a bezbolestnost.
K tomu přidej hojnost bohatství, záplavu rozkoší,
souhrn všeho dobra: ať se mohu radovat, že
nade mnou je tvá útěcha,
pode mnou půvabné místo,
ve mně oslavení těla a duše,
vedle mne příjemná společnost andělů a lidí.
Nejlaskavější Otče,
ať rozum dosáhne u tebe osvícené moudrosti,
žádostivost ať dojde naplnění svých tužeb,
vznětlivost ať slaví vítězství.
Vždyť tam u tebe je útočiště před nebezpečím,
tam jsou různé příbytky, svorná vůle,
tam je půvab jara, jasnost léta,
překypující hojnost podzimu a zimní odpočinek.
Dej, Pane Bože, život beze smrti a radost bez bolesti,
tam, kde je svrchovaná dobrota, svobodná bezpečnost,
bezpečný klid, pokojné štěstí, šťastná věčnost,
věčná blaženost, patření na Pravdu
a tvá chvála, Bože.

Loretánské meditace
Příčino naší radosti, oroduj za nás
Často si představujeme radost, že musí být spojena se smíchem a nějakou veselostí, ale samotný život nás přesvědčuje, že je tomu jinak. Během života zakoušíme radostné události, a přitom v nich není nic směšného. Spíše mohou být velmi vážné, jako je narození dítěte, dosažení dospělosti, ukončení studia, shledání s někým, kdo je nám blízký, vyváznutí z ohrožení. Když někdo odvrátí nebezpečí, které nám nutně hrozí, je nepochybně příčinou naší radosti.
Největší příčinou naší radosti je sám Kristus, který nás osvobozuje z otroctví hříchu a podrůčí vládce světa, a umožňuje nám věčný život. Ježíš Kristus nám vrací to, co jsme ztratili, a otevírá nám cestu k věčnému životu Božímu. Spolu s Kristem je příčinou naší radosti svatá Panna, neboť má podíl na jeho příchodu na svět, aby nám mohl přinést radostnou zvěst o tom, že se přiblížilo Boží království, a aby nám tuto radost opravdu mohl dát. Maria je prostřednicí příchodu naší radosti. Stává se prostřednicí milosti a příčinou naší radosti s Kristem
Křesťan má víc než kdokoli jiný důvod k radosti, protože kráčí k dokonalosti nikoli osamělý poutník, ale s celým Božím lidem, s celou Církví obecnou, a se svou vlastní panenskou Matkou, která právě vytváří z naší rodné modré planety útulný domov. Křesťan nemá žádný důvod k smutku, ale spíše má proč se radovat. Předně křesťanství postupně zlepšuje postavení a úděl lidí. Zvláště děti, ženy a chudí mají co děkovat obecné Církvi, že dosahují uznání důstojnosti, kterou jim Stvořil určuje. Jak smutný býval úděl dětí, zejména slabších dětí, tedy hlavně děvčátek u pohanů, kteří zachovávali při životě hlavně mužské potomstvo. To, že lidský život je hodný úcty a ochrany už před narozením, prosazuje Církev odedávna.
Další důvod křesťanské radosti je v milostech, které se člověku dostávají ve svátostech, ustanovených pro všechny závažné události a okolnosti lidského života. Od narození až do smrti doprovází Církev člověka, aby ho posvěcovala. Různé karikatury Církve v novopohanské škole a sdělovacích prostředcích odtržených od pravé kultury způsobují v lidech strach ze svátostí a pochybování o možnosti posvěcování člověka a jeho svatosti. Tak se někteří lidé zmanipulovaní vládcem světa obávají přistoupit ke svaté zpovědi víc než zubaře, ačkoli Bůh je nechce soudit, nýbrž zachránit. Otec nebeský miluje každého člověka a přeje mu všechno nejlepší, lásku, pravdu, dobro a krásu, a to ve svrchované míře, totiž vrcholnou Lásku, největší Pravdu a Dobro, a také to každému dopřává v Kristu. Když si to lidé lépe uvědomí, ochotně přistupují ke svátosti smíření, aby se v jejich zkroušených srdcích mohla rozhostit pokojná radost a blaženost.
Jiní se pro vlastní nevědomost zdráhají v těžké chvíli přijmout svátost pomazání nemocných, neboť v jejich povědomí je to mylně spojeno jen s "posledním pomazáním". Když přece přistoupí ke svátosti, naplní je to ulevujícím balzámem, který tiší bolest, léčí a povzbuzuje na cestě k dalšímu, věčnému životu.
Všechny tyto radosti máme skrze Marii, která je Matkou toho, který nám je uštědřuje. Proto sama úcta k Panně Marii, která nám jako milostiplná zprostředkuje všechny tyto radosti, přináší křesťanům radost. Příčino naší radosti z obnoveného života, oroduj za nás, abychom byli připraveni dát se povznést k vyššímu životu nadpřirozenému. O.T.

+ + +
RADOST
Radost je dar Ducha svatého Raduj semá duše v Pánu
Boha velikého a svatého. Raduj se zcela svému Pánu.
Radost z Narození Krista, V něm jediném je radost i štěstí
který nám spásu chystá. Hojnost radostných zvěstí.
A.Blahová
+ + +

Brněnská akademie duchovního života ctih.Patrika Kužely OP
Růženec Andělského učitele
Slavný růženec

Ráj je ten staromódní dům,
kde žijem každý den,
ač nám to sotva připadne,
než odejdeme ven.

Jak krásný z dálky onen den,
kdy vyloudal ses z vrat -
nevěda, že se vrátíš,
však nešel už vyhledat
Emily Dickinsonová
+ + +

1. který z mrtvých vstal.
Třetího dne triumfu zla nad dobrem, kdy vládce světa byl opilý mocí, vstávám z mrtvých, a ty se probíráš z agónie. Srdce vesmíru se rozbušilo, aby se vyhaslý a studený svět znovu ozářil Pravdou a prohřál teplem mé Lásky.
Ukáži ti sám sebe, protože právě tobě se chci zjevit. Odpoutej se od sebe sama! Tak může následovat mé vyšší nadání ve skutcích i v opomíjení marností. Povznáším tě nad všechny své výkony k čistému pohledu duše. To se děje prostým zřením, vždy otevřeným na dně tvého rozumu a daleko předstihujícím udýchané kulhání tvého lidského přemítání, omezeného na trojrozměrnost smyslům dostupného časoprostoru. Do něho je dočasně uzavřeno i moje tělo jako v hrobě.
Dnes se ti zjeví věčná Pravda. Naplní čistý zrak jednoduchým nazíráním duše. Jeho podstata, život a úkony jsou patření, vzlety a let, který přesahuje stvořené bytí a meze časoprostoru. Dnes už je to samé pohlížení vpřed, bez ohlížení se zpátky, bez vracení se. Blažené vidoucí tvoje oči, kterým ukazuji své království a svou slávu, což jsem já sám. Přicházím společně s naším společným věčným Otcem zbudovat si příbytek ve tvém srdci, abys zde, ve svém vnitřním životním prostředí dopřál zavládnout mému božskému prostředí. Odtud, z tvého srdce hodlám řídit celý vesmír. Tam, za prahem tvé lidské chápavosti vlévám ti svou nepochopitelnou jasnost na dno tvého rozumu. Spolu s naším Otcem vlévám do tebe svou bezmeznou Lásku nad tvou vůlí a přesahující tvé výkony. Tvoje vůle ve své nejhlubší touze po mně, je ohnivá jiskra, životnost duše. Tam rodím svou druhou Osobu. Odtud plyne bezmezná Láska.

Nikdy nemůžeš docela pochopit moje dílo. Tvé pojmy to neobsáhnou. Všechny tvé schopnosti se svými zákony zůstávají v koncích, dokud nepodlehnou zušlechťujícímu přetváření vlivem mého zdokonalujícího nadání. Tímto vyšším nadáním tě obrábím a zduchovňuji svým Duchem. Vyšším nadáním se stáváš dítětem našeho věčného Otce. K tomu nedojdeš silami své lidské přirozenosti. Všechny tvé lidské schopnosti jsou chabé ve svých výkonech, ale zušlechtí se světlem vyšší Pravdy.
Jak závratnou radostí je naplněno až přes okraj zmučené srdce tvé, Maria, když se svět rozesměje radostným jásotem žen a učedníků, rozbíhajících se do všech končin od hrobu! Tak se potvrzuje, v co nikdy nepřestáváš věřit a doufat, že Tvůj Spasitel, Syn i Bratr vstává z mrtvých! Kéž i v tobě vstanu ke své slávě a velebnosti, abys měl v poslední den účast na veškeré té nádheře, radosti i jásotu na věky!

+ + +

Je radost s dávkou hrůzy,
dar sladké přírody,
jíž straním se jak zoufalství
či hříšné záliby.
Proč ptáci v létě zrána
při denním rozbřesku
mi mají bodat duši
dýkami popěvků,
je částí oněch úvah,
o nichž se rozhodne,
až v okamžiku smrti
duch tělo odvrhne.
Emily Dickinsonová

+ + +

2. který na nebe vstoupil.
Jásavá radost z mého vzkříšení se nese dál a dál. Poté, co vysvobozuji duše spravedlivých v předpeklí, očekávající moje vítězství na dřevě života, ukazuji se ve svém oslaveném Těle apoštolům, aby nikdo, ani Tomáš nepochyboval.
Nyní povznes ducha a dobře chápej, neboť se zde vzdáváš všech svých přirozených schopností a jejich výkonů. Přicházíš do stavu svého odpoutání a svého jednoduchého způsobu nazírání a do čistoty ducha.
Tento stav uprázdnění je oproštění ode všech obrazů. Náš jednoduchý způsob vzestupu je v poddajnosti k nazírání věčné Pravdy. Čistota ducha je sjednocení s mým Duchem.
Živoucí sjednocenost se mnou, kterou zakoušíš, je činorodá a stále se obnovuje mezi tebou a mnou. Když se navzájem dotkneme jako milenec políbí milenku, prožíváš rozdílnost, která ti nedovoluje ulpět na sobě. Ač jsi nad lidským rozumem, a přesto nejsi bez rozumu. Zakoušíš, že působíš a jsi ovlivňován, miluješ a jsi milován. Když v lásce zápasíš a bojuješ, nemůžeš tím zrušit ani odhodit svou stvořenost. Proto můj vliv a tvé vnitřní úsilí je poslední pojítko mezi tebou a mnou, kterým se se mnou spojuješ ve žhavém polibku vyšší Lásky. Živý plamen mého Ducha, který tě spojuje se mnou, má mocný tok. Proud vyššího nadání je tak silný a strhující, že nemůžeš proniknout do závratných výšin a hlubin té bezedné Lásky. Tak v tobě zůstává lidský rozum stát a ty bez obrazů nazíráš nepochopitelné bohatství, k němuž směřuješ. Takové jsou vlastnosti přirozenosti duše, její život a její činnost, jimiž si mi podobá v mé svrchované ušlechtilosti. Tak je přirozenost tvé lidské duše prázdná a bez obrazů příbytkem našeho Otce, jeho chrámem a jeho vyšším prostředím. Náš Otec plodí mne, neboli svou jasnost, před otevřenými póry duše. Spolu s ním vylévám svého Ducha, neboli svou Lásku, do nejhlubšího usilování nitra, ve kterém stále zápasíš o věčnost.
Ve svých úkonech zůstáváš stále podoben čistotě mého Ducha. Zakoušíš, jak vzhlížíš a cílíš k někomu jinému než k sobě. V úkonech své duše jsi pohybován mým Duchem. Otevíráš se přetvoření mou jasností a Láskou. Proto jsi mi podoben víc než přirozeně. Jsi můj obraz a přítel z vyššího nadání. Když v sobě zakoušíš, že pracuješ a zápasíš o mne a že se ocítáš pod vlivem mé práce, poznáváš to ve vyšším světle a v mém Duchu prožíváš mou vrcholnou Lásku.
V tomto sjednocení jsme jeden Duch, jeden Život s tímto Duchem. Nadále však zůstáváš tvorem, I když jsi přetvářen v mém světle a předuchovněn v mé Lásce, přesto zakoušíš, že se ode mě lišíš. Ač přijímám tvou přirozenost a stávám se tebou, a tak povznáším tvou, lidskou přirozenost, nečiním tě sobě rovným.
Vzhůru srdce! Povznes svůj jasný pohled nad všechna nebesa a nade vše, co je stvořené, ať se ti může ukázat "probuzený život", který v tobě dříme, a v němž spočívá tvá nejvyšší blaženost.
Pros, a dám ti sílu vytrvat do konce. Pros, a dám ti slavně zvítězit, abys s neutuchající radostí a úsměvem na tváři mohl opustit toto údolí sténání a slz, a vstoupit do mého království a radosti a plesání až na věky věků.
+ + +
Je to slavné, skončili jsme -
ať je to jenom hra,
či zpěv s druhy v horním patře,
nebo zábava,
či opustit domov, po něm
i svět nakonec,
který teď už lépe chápem,
ne však úplně.
Emily Dickinsonová
+ + +
3. který Ducha Svatého seslal.
Neustávám v nesmírném díle svrchované Lásky ani po svém vstupu k našemu společnému nebeskému Otci. Naopak, zanechávám zde své Nejsvětější Srdce. Aby toto Srdce mohlo stále větší láskou rozněcovat tvoje křehké srdce, sesílám ti s nebe svého Ducha, své třetí Já.
Když se zlomeným srdcem a ochromen křečí smutku a chvějící se zimou úzkosti setrváváš s učedníky za zavřenými dveřmi, tu tě Maria přivádí do večeřadla. Tam si připomínáš, co máš konat na mou památku. Přichází oheň z nebe a přetváří tě, malý, ustrašený človíčku, v hrdinu. Sestupuje na tebe Duch Lásky. Dává ti křídla, aby ses povznesl nad smutnou všednost a mohl přímo proletět na andělských křídlech těsnými dveřmi. Můj Duch rozžhavuje tvé srdce a zakaluje je, ale nezatvrzuje. Stáváš se živou pochodní Světla, mým pravým nositelem, kalichem, přetékajícím mou proměněnou Krví, která se přes tebe stále rozlévá na další duše.
Povaha věčného života se ti zrozuje ze mne. Je jedno se mnou a žije se mnou v tobě a s tebou zase ve mně. Náš věčný Otec si tě svobodně vyvoluje ve mně, svém druhém Já, takže jsi jeho dítě z vyššího nadání, a ne od přirozenosti. Moje vyšší nadání je tvou nadpřirozeností a tvým věčným životem, jež nikdo bez tohoto nadání nenalezne ani nepozná.
Chceš nalézt věčný život? Chceš mě zakoušet v sobě? Hleď se ve víře a lásce dát povznést nad přemítavý rozum k přímému zření! Tak nalezneš mou jasnost v sobě zrozenou, totiž můj jasný obraz, který přetváří tvé prosté zření, takže tam nemůže proniknout žádný jiný obraz. A přece v nestvořeném světle můžeš poznat vše, co je méně než já, když ti to chci odhalit.
Každý pohled vnímá můj obraz nerozdělený a celý je ti vším a zůstává sám v sobě nerozděleně jeden. Ten obraz poznáváš mnou samým, když jej vnímáš. Když jsi vytržen a přetvořen v mé jasnosti, zapomeneš na sebe a jsi se mnou jedno. Tak žiješ ve mně a já v tobě. Přesto však zůstáváš nadále jiné podstaty i přirozenosti.
Moje jasnost, kterou shledáváš v sobě, nemá počátek ani konec. Přesahuje meze každého časoprostoru. Objímám tě, pronikám a povznáším k prostému nazírání. Chápavost tvé duše je stále otevřená. Neochabuj ani se nedej oslnit! Tak dosáhneš povahy věčného života zrozeného ze mne.
Koho jiného bych učinil prvním a nejpovolanějším k rozdávání darů vyššího nadání, než naši společnou panenskou Máti, v níž nalézají zalíbení všechny tři mé Osoby?
Pros Matku vyššího nadání, Pannu nejdobrotivější, a přivede tě, chudáčku, ke mně, svému Synu, tvému Bratru a Spasiteli, abych si tě mohl přetvořit svým Duchem ve svého přítele a pravého pomocníka na spáse lidstva a konečném povznesení celého světa. Pak ti ze všech stran bude znít jeden hlas: Sláva Božskému Srdci Ježíšovu, které ti vdechuje mého Ducha a přes tvé lidské srdce obnovuje tvář světa!
+ + +
V tvém dlouhém ráji světla už
nepoznám okamžik,
kdy chybí světská zábava,
či přítel smrtelník
Emily Dickinsonová
+ + +
4. který tě, Panno, do nebe vzal.
Naše panenská Máti, Maria se naplno a nejvíc ze všech lidí podílí na součinnosti se mnou při záchraně a zdokonalení tebe uprostřed lidstva a celého světa. Je na místě, když ji povznáším s duší i s tělem k sobě. Avšak také tebe zvu a povznáším tam, kam uvádím jako první a na přední místo naši Máti.
Když jsi se mnou sjednocen v jednotě mého Ducha, tedy tě vedu k plodnosti a výkonům stejně jako k trpělivosti a k obětem.
V tom duchovním rozmachu z Ducha povznášíš své vnitřní nazírání k vrcholnému sjednocení se mnou. Být sjednocen se mnou, to je tvůj živý stav. Je věčný. Přebývám v tobě a ty ve mně. To sjednocení je živé a plodné. Stále se obnovuje v lásce a v mých nových návštěvách, kdy mě přijímáš jako Hosta. V tomto sjednocení tě přitahuji k následování, dávání a přijímání, působení a poddávání se vlivu. Jako tajemný Host přebývám v tobě. Oblažuji tě svou návštěvou. Povznáším tě nad každé přemítání tvého rozumu. Prozařuji a přetvářím všechny tvé smyslům dostupné obrazy. Vedu tě k našemu společnému Otci pustou pouští světa, k Pravdě a Lásce bez smyslům dostupných opor. Tak ti dává Otec mne, své druhé Já. Proto navštěvuji tvůj nadobrazný pohled pronikavou jasností, jíž jsem sám. Shledáváš zde mou jasnost v sobě a sebe v ní a s ní sjednoceně. Ačkoli tě tato moje jasnost objímá, ty ji neobejmeš, protože tvá náruč je stvořená, kdežto moje je od věčnosti. Třebaže v ní přebýváš jednoduchým způsobem, přesto ji nemůžeš zachytit ani podržet. Zde sleduješ našeho společného věčného Otce ve mně a mne v Otci, neboť jsme jedno. Tak žiji v tobě a dávám ti svého Ducha, naši vzájemnou Lásku. Jsme jedna přirozenost s Otcem. Oba v tobě přebýváme, protože jsem v sobě nerozdělený. Náš Duch ti dává sebe. Oblažuje tě svou přítomností. Rozněcuje ohnivý zápal tvé duše. To je počátek a původ věčného milování mezi tebou a mnou.
Přitom zakoušíš podstatu "probuzeného života", když jsi se mnou jedno nad všechny výkony lásky a úsilí z pouhé blažené osvobozenosti, v jednotě, v níž nikdo nemůže být činný kromě mě samotného. Moje činnost jsem já sám a to je moje přirozenost. Při mé činnosti však vyčkávej a pokorně se otevírej svému přetvoření v mé Lásce, třebaže se lišíš od mé přirozenosti, protože nejsi totožný se mnou samotným. Jsi tu však nad rozumem bez přemítání, v jasném nazírání. Proto nezakoušíš žádný rozdíl mezi mnou a sebou. Jsi nad sebou samým v mé Lásce. Tam už není žádné toužení ani přání, dávání ani přijímání, nýbrž blažená odměna veškeré nezvratné dokonalosti a všech zásluh.
Po tom toužím, když říkám: "Otče, chci, aby ti, které jsi mi dal, byli jedno, jako ty a já jedno jsme." Ovšem ne způsoby, jakými jsem s Otcem v přirozenosti, protože jsem, který jsem. A také s tebou je spojen a ty s ním, ve vyšším nadání a tak miluješ našeho Otce nebeského a stýkáš se s ním. V lásce a v setkání jsi také sjednocen s naším Otcem, ne však totožný. Otec miluje mne i tebe a my oba zase Otce. Když miluješ a jsi milován, prožíváš vždy rozdílnost a dvě bytosti. To je povaha věčné Lásky. Když jsi však beze všech výkonů lásky objímán mnou ve všech třech Já, tak jsi jedno podobně jako já jsem s naším Otcem jedno v naší bezmezné Lásce. V téže Lásce pak máš dokonalost v jednom blaženém zakoušení. Vím, že to není každému pochopitelné.
Kdopak z lidí ti v tomto slzavém údolí porozumí lépe, než Maria, přebývající se mnou trojjediným v nebi, ale přitom se k tobě stále sklánějící, aby tě důvěrně vedla ke mně! Kdo jiný snáze dovede od tebe odvrátit trestající ruku našeho spravedlivého Otce, než Maria, které právem říkej Matka milosrdenství, Útočiště hříšníků a Uzdravení nemocných!
Pros, a zůstane při tobě, Paní naše, Prostřednice naše! Pros, a usmíří tě se mnou, přivede tě ke mně, obětuje mi tě! + + +
K ráji je přes práh, jako do
vedlejší místnosti,
kde přítele buď odsoudí,
nebo oprostí.

Kolik je v duši hrdinství,
že může vydržet
zvuk přibližujících se bot
a pohled na dveře.
Emily Dickinsonová

+ + +
5. který tě v nebi korunoval.
Není dost na tom, že povznáším naši panenskou Máti na nejvyšší místo, aby se ti všem stala Bránou nebeskou. Korunuji ji na svrchovanou Královnu. Povznáším ji vedle sebe, tvého Vykupitele, jako nejdůvěrnější pomocnici. Dvanáct hvězd její koruny (Zj 12) představuje plnost jejich výsad, Panny, a to ve čtyřech směrech, předně v mých věčných úradcích, za druhé v dokonalosti, dále v její důstojnosti, a konečně v její oslavě. Předně je od věčnosti vyvolená, v ráji zaslíbená, proroky předpovězená a předobrazy nastíněná. Dále je bez poskvrny hříchu počatá, milosti plná a prostá jakékoli zlé žádostivosti. Pak je Panna ustavičná, Matka tvého Boha, Pomocnice moje i tvoje. Konečně je vzata na nebesa, Prostřednice mých vyšších darů a Královna Církve, aby ti předávala moje dary, které pro tebe dosahuji.
Ve tvém trpělivém bytí, jímž jsi sjednocen se mnou v mé Lásce, ti začíná vyšší život, vyšší zkušenost a vyšší nazírání, totiž to, co přesahuje samu podstatu blaženosti.
Když je ti dopřáno vyšší nadání tvé obnovy a dokonalé proměny, při níž je tajemně prozářena tvá duše a takto prozářená duše dokonale utváří i tvoje tělo, potom se dovedeš oprostit od přemítání a obrazů, kdykoli chceš, a dostáváš se k vlastní podstatě bez výkonů. Jsi unášeni do bezbřehého oceánu nebeské Lásky, kde prožíváš neustávající uspokojení. Máš mě v sobě a prožíváš blaženost ve své podstatě právě mým působením. Jsi se mnou jedno v mé Lásce, nikoli v mé podstatě ani v mé přirozenosti. Pak zakoušíš blaženost v mé podstatě, kde já sám sebe požívám ve své nejvyšší přirozenosti. Zde je jádro lásky, které je ti skryto v temnotě a bezedném nevědění.
To nevědění je nepřístupné světlo, jež je moje podstata a pro tebe přesahuje podstatu, ale u mne je to podstata. Jsem sám sobě blažeností a sám sebe zakouším ve své přirozenosti. Ty pak v zakoušení mé blízkosti opouštíš sebe sama a ztrácíš sebe podle míry svého požívání, ne však podle způsobu své podstaty. Tvoje láska a moje Láska jsou vždycky stejné a jedno v požívání, když můj Duch do sebe vsává a pojímá tvou lásku v jedno požívání a v jednu blaženost s ním.
To, že jsi jedno se mnou, musí se rozumět v lásce, nikoli v podstatě, ani v přirozenosti. Moje podstata je nestvořená, kdežto tvoje podstata je stvořená. To je nepřekročitelný rozdíl mezi mnou a tebou. Proto, i když máš spojení se mnou, nemůžeš se stát jedno se mnou. Tvoje stvořená podstata vypadá jako neutěšeně pustá poušť, ve které žiji a řídím tě. V této poušti nemůžeš překročit hranice své podstaty k mé podstatě jinak, než láskou. Proto jsi blažen ve své podstatě, jestliže žiješ v lásce. Neustále žiješ ve své vlastní podstatě láskou. Neustále jsi naštěpováván do mé vyšší podstaty požíváním. Žiješ se mnou a já se sypu do tebe jako zrnka přesýpacích hodin.
A první z lidí, kdo takto nezvratně dokonale žije, je naše paneská Matka. Za nejvyšší, nejoddanější lásku požívá Maria nejvyšší odměnu, největší radost, nejskvělější nádheru a vrcholnou slávu nebeskou ode mne, milovaného a stále více milujícího. Zasluhuje si stát se Královnou nadhvězdnou. Jak úchvatná a stále se do nekonečna rozbíhající radost a neutuchající štěstí se z toho rozlévá i do tvé duše! Je ti nedostižným lidským vzorem věrnosti, oděná nebeským Sluncem, jasnějším než všechna slunce vesmírná. Proto se tím vroucněji, tím důvěrněji a těsněji přimkni k Marii. Proto se tím radostněji a oddaněji utíkej k naší společné panenské Máti!
+ + +
Přebývám v domě možnosti,
krásnější nad prózu
s nespočetnými okny,
se spoustou východů,

s pokoji jako cedry,
jistými k úkrytu -
a nad vším nekonečný krov
s krytinou blankytu.

Z hostů - ti nejkrásnější -
za obydlí jen jej!
On rozpíná mou úzkou dlaň,
že může pobrat ráj.
Emily Dickinsonová

+ + +