|
Ročník XVI., číslo 11.
listopad 2010
Obsah: Chvilka mystického života,
sv.Martin de Porres, Sv.František Capillas, sv.Albert Veliký, Brněnská
akademie duch.života ct.Patrika Kužely, křesťanského mučedníka z
Osvětimi, Zprávy____________________________________________________________
Zatracené černé opice, táhněte z cesty! – Zařval vozka s kočáru
velkomožného pána.
Drobotina uskočila a kolem se přehnala spěchající nabubřelá nádhera s
nákladem usedlosti, kterou by stěží utáhly dvě lamy, neboť zosobňovala
náklad teplého masa, završeného dvojitou bradou. Srdce kloučka uletělo
až do krku a tam se podivně zaseklo a splašeně bušilo přímo v uších.
Když se spustilo na své místo a zvířený prach dosedal na limskou cestu,
pod lesklými kudrnami vířily zmatené myšlenky.
Opice. Jakápak opice?
I kdybys nebyl, Martine, černá opice, seš leda tak plod hříchu.
Hříchu?
Kvůli tomu, že se náš španělský otec zapomněl s černou kůží. - Tak jim
to vykládal jakýsi rozumbrada s hrozivě vztyčeným prstem.
To se mýlíš, - odpověděl Martin sestře. – Dobře jsem slyšel v kostele,
že Bůh stvořil každého člověka jako svůj obraz. Všichni lidé jsou
bratři. V nebi je místo, kde dobří lidé všech národů a ras jsou spolu
blažení. Barva naší pleti není tak důležitá, jako naše duše. Jestliže
máme, Jano, čisté duše a učiníme všechno, čím se můžeme zalíbit Bohu,
tak není třeba se trápit nad tím, že máme tmavou pleť a že nás otec
opustil.
Myslíš?
Náš otec je významný muž ve službách španělského krále. Nemá na nás čas,
ale až přijde čas, jistě se o nás postará, abychom už nemuseli žit jen z
toho, co naše maminka vydělá jako pradlena. Pojď, pomodlíme se tady v
kostele svatého Šebestiána, kde jsme byli pokřtěni, za to, aby se o nás
tatínek postaral.
A taky za to, abys už příště nerozdal všechny peníze, které ti, maminka
svěří na nákupy, nějakým žebrákům. – Připomenula Jana.
Když se kamenná podlaha před svatostánkem orosila pod dvěma páry
dětských kolínek, ukázalo se, že obyvatel tohoto příbytku bdí, třebaže
se lidským pohledům zdá, že si uprostřed největších bouří na oceánu
lidských osudů docela tvrdě pochrupuje s hlavou na polštáři. Vůbec není
hluchý k volání, zvláště když jsou to dvě něžná stvoření na hranici
lidské bídy. Nedá se ani zahanbit velikostí jejich obětí. Čisté dětské
srdce dobře vidí tajemné události. Hrany oltářního kříže se zaoblují a
srůstají se svým všedním okolím, aniž by se v něm ztrácely. Celý
svatostánek nabývá jasu, až oči přecházejí, a přesto ty paprsky něžně
hladí a nebodají jako oslňující slunce v pravé poledne.
Připravené srdce dona Juana se zachvěje jakýmsi podivným neklidem. Co to
zvoní? Všechny zvony světa se rozhoupaly, až duní a rozkmitají celou
bytost.
Býval jsem chtivý požitků, ach, ano, Pane, muž má nést za své hříchy
odpovědnost.
Kočáry, projíždějící Limou bývaly různé, některé skvostné, plné zlatých
ozdob a pestrých chocholů, některé prosté, jen cestovní, ale všechny
protivné, aspoň pro černou Annu Vélasquez. Poprvé protivné proto, že
stále pokaždé znovu odvážely muže jejího srdce, kterému nedovedla
odolat, do daleké ciziny. Podruhé kvůli tomu, že z nich vyhlížely hlavy
španělských povýšenců s nosem navrch. Jeden kočár se však stal vítaným.
Tentokrát s něho vystoupil don Juan:
Vracím se kvůli svým dětem. Musím se jich ujmout a postarat se o ně. Mám
strýce dona Diego de Miranda v Ecuadoru. Dostanou tam vzdělání.
Don Juan de Porres splnil své slovo, jak se sluší na španělského
kavalíra. Maminčiny slzy při loučení neměly konce. Zatoulané kočky,
zdivočelí psi, opice, papoušci, dokonce i myši a potkani a další havěť
limských ulic se zarazily ve své přítulnosti, když se vytratil Martin,
který dosud vyrůstal v jejich důvěrné blízkosti. Dvě ecuadorská léta a
obě děti dovedly číst, psát a počítat, a to už tady něco znamená.
Znamená to především nově otevřený svět. Znamená to, že minulý bídný
život dětí s matkou v Limě zůstal jen jako strašný sen.
Musíte se, děti, vrátit k vaší matce do Limy. Král mě jmenoval
guvernérem v Panamě. Nemohu vás vzít sebou. Čím bys chtěl být, Martine?
Otče, chtěl bych umět uzdravovat nemocné.
No, dobrá. Vyučíš se ranhojičem. Znám v Limě vyhlášeného felčara. Dám tě
k němu do učení. Je to Marcelor de Rivera.
Tam, kde je víra a pokora, vychází všechno na mrknutí oka a na slepičí
krok.
Dřevěný křížek v pokojíku felčarova učedníka dělá podivuhodné věci.
Jemné světlo ze svíčky odráží stíny přes tvary těla Ukřižovaného a k
tomu přispívá ještě něco, co není zrovna tak moc k vidění, neboť je tu
živý.
Těkavý plamének roste jako šelestící drsné palmy v zahradě. Na to Martin
nedbá. Nevšímá si ani větru, ani smíchu kolemjdoucích po ulici, ani
rachotícího kočáru, který uhání domů z plesu v místokrálově paláci.
Rozvíjí se tu světodějný příběh, který se stal, děje a bude se dít.
Náš Pán je chudý Král, neboť na zemi velmi strádá. Napřed se narodí ve
stáji. Pak vyrůstá chudý v malém domku v Nazaretu. Když je starší, tak
se jeho přátelé obávají s ním zůstávat. Při jeho zatčení všichni utečou.
Je mučen a umírá na kříži.
Pane, proč to činíš?
Po chvíli padá na kolena. Tvář se mu ztrácí v dlaních. Rázem se všechno
vyjasňuje, proč je náš Pán tak chudý a opuštěný, a jak málo má
opravdových přátel. Je nad slunce jasné, proč tak potupně umírá. Z lásky
a dobroty dobývá Bůh vítězství nad nenávistí a hříchem. Po tváři se valí
proudy slz. Srdce přetéká vroucími díky.
Teď už je ti patnáct, Martine, a znáš všechno, co dovedu, říkal mu starý
felčar: - Máš před sebou úžasné možnosti, protože felčara a ranhojiče
potřebuje čas od času každý. Vyděláš na tom celé jmění, uvidíš!
Martin se podíval nechápavým pohledem na stárnoucího felčara, který ho
tak překvapil a zapůsobil na něho ještě mocněji, než kdyby se náhle
ozval hlas uškrceného vládce Inků ze záhrobí. Celý zsinalý civěl na
felčarovy křivule a kádinky jako vyděšený Nabuchodonozor na ruku píšící
na stěně. Byly to silné, životodárné léky a jejich vůně se mu dovádivě
vinula kolem čichových buněk. Poklesla mu čelist. Oči měl vypoulené.
Dost dlouho vypadal jako jedna z těch ryb mořských hlubin, která se
dovede ve chvíli ohrožení tak vyboulit, až odradí všechny útočníky. Pak
vykřikl jako raněné zvíře: Vydělávat na lidské bolesti?
Vyskočil ze stoličky a pádil pryč.
Tak prochodil Limou křížem krážem, až posléze zabušil na jedna vrata.
Koho hledáš?
Otce představeného.
Co mu chceš?
Chci se vám nabídnout do služeb.
Proč nám chceš sloužit?
Jsem přesvědčen, že je to přání našeho Pána. To je dílo, pro které žiji.
Nejsem hoden být knězem, ani vaším bratrem. Toužím být jen vaším sluhou.
Nejisté pohledy si ho prohlížejí jako cizokrajné zvíře. Neobvyklá
nabídka. Černochy tu mají jen za pomocné síly, protože tu otroctví bylo
díky úsilí biskupa Bartoloměje de las Casas zrušeno. To je první případ
člověka tmavé pleti, který se dobrovolně nabízí do služeb. Na přezíravé
pohledy je Martin zvyklý od nejútlejších let. Teď však vidí samotného
Pána v každém na potkání.
Ty se mi, Pane, dáváš, já se dávám zase Tobě! Spravedlivý Pane, dovol
mi, abych směl pomáhat ostatním, kdo trpí, jsou unavení a smutní. Dovol
mi dávat jim najevo, jak moc je miluješ.
Co žádáš? - Ptá se posléze otec převor František de Vega.
Milosrdenství Boží a vaše.
Temná hlava jasně vyniká nad bílým hábitem a přechází přes černý
škapulíř. Růženec u pasu a kolem šíje další růženec.
Když jsi zručný felčar a lazebník, budeš bratřím stříhat vlasy.
Martinovo rozhodnutí žít při konventu svatého Dominika se stává pro
všechny velkým překvapením. Don de Rivera se tuze rozčiluje.
Už tři roky jsi se mnou, Martine, a nemám lepšího pomocníka! Co si mám
teď bez tebe počít?
Bůh vás neopustí. Pošle ještě lepšího pomocníka.
Tos neměl dělat, Martine, - vzkazuje rodný otec z Panamy. – Jako felčar
jsi měl před sebou slibnou budoucnost.
Roky plynou a jedna dobrá služba pro bratry se vrší na druhou – úklid,
péče o nemocné, obdělávání konventní zahrady, ministrování u oltáře,
péče o bohoslužebná roucha.
Strašné! Krásné výšivky od sestry Růženy jsou zničené! Samá díra! - Jsou
vyžrané od krys! Martine! Hned ty krysy odstraň!
Moje vina, otče! – Kaje se Martin. – Krmím všechny kočky a psy v okolí a
oni už nevyhánějí krysy ven. Výsledkem je přemnožení těch malých
hlodavců. Jak jsem bezohledný! Úplně zapomenu nakrmit také tato Boží
stvořeníčka. Udělat to včas, tak dají pokoj rouchům v sakristii. Konvent
vězí v dluzích a já ještě přidávám Otci převorovi další vydání. Co s
tím?
Všechny krysy a myši vyhubit!
To je nespravedlivé, že krysy a myši mají být vyhubeny. Je přece hříšné
jíst, když jiný tvor trpí hladem. - A teď ten strašný příkaz otce
převora! - Pojďte sem, moji malí, láká je Martin do stodoly. - Tady
dostanete potravu.
Zvláštní věc, kroutí hlavou bratr Michal: - Ten chlapec má zvláštní
porozumění pro zvířata. Nikdy nezapomenu, jak promlouvá ke krysám v
zahradě. - Nevěřil bych, kdybych to neviděl na vlastní oči, jak vylézají
ze svých děr, aby následovaly vůdce. Vydávají se houfně z konventu do
stodoly.
Co naplat, konvent má teď jiné starosti, než krysy a myši. Vězíme v
dluzích, povzdechl si převor a na jeho čele naskočily vrásky zvíci
několika otazníků.
Vrata konventu se otvírají a do města se sune podivná bytost, skládanka
plná věcí a pohyblivý věšák, ověnčený vším cenným, po čem ruka
překupníka chtivě chmatne. A celou tu pohyblivou skládku završuje obraz
světce, vyhlížejícího dnes z obrazu poprvé do limských ulic.
Otče převore! Neprodávejte – ty obrazy! Prosím! Prodejte raději mě.
To nejde, Martine. Otroctví tu bylo svatým Otcem dávno zapovězeno.
Dobře víte, že bohatí Španělé na to nedbají. Drží si dál otroky. Mám
sílu a zastanu hodně práce. Klášter by za to získal dost peněz, aby
nemusel prodávat obrazy svatých.
Jestli jste viděli někoho opařeného, pak znáte pohled, jakým shlížel
otec převor František na srdce odhodlané pro cestu svatého Dominika do
posledního dechu.
Martine, my, dominikáni, nebudeme nikdy tak chudí, že bychom se s tebou
chtěli rozloučit. Co tě to napadá? Nechat tě od nás odejít? A do
otroctví? Nikdy!
Ale je to jediná možnost, jak bych získal peníze na zaplacení dluhu.
Můj synu, jsou věci, které se za peníze koupit nedají, a to je jedno
věrné srdce. A teď běž a už se s tím netrap! Uvidíš, že bude o nás o
všechny dobře postaráno.
Bůh se postaral, a nejen o dluhy. Oči mulata se úžasem roztáhly až k
vypadnutí, když uslyšel z úst převora tu novinu:
Martine, už nebudeš pouhým bratrem pomocníkem v konventu. Přijmeme tě do
našeho řádu jako řeholníka.
Zdálo se, že Martin měl rázem plná ústa horkého knedlíku, jenž mu málem
zablokoval ústní dutinu a směřoval až k hlasivkám, které tím pádem
docela vypověděly službu. Koktání není jen porucha řeči, ale vyjadřuje
také okamžitý stav lidského nitra, zasaženého překvapivou událostí.
Postihuje i svatého Petra na hoře Proměnění Páně, takže koktá cosi o
budování stanů pro Pána, Mojžíše a Eliáše. Ještě převratnější věci se
udály s očima, které na chvíli ulpěly na převorovi a pak odlétly ke
kříži s Ježíšem, a neměly se k návratu. Místo toho se celé zavlhčily, až
se docela zamlžil výhled. Ten se Martinovi zaostřil a vyjasnil teprve
poté, co se objevil v celém bílém rouchu se škapulířem i kapucí, s novým
pásem s růžencem, tak, jak ho bratři při skládání slibů sami oblekli,
ovšem i s nezbytným dalším růžencem na krku.
Při slavném skládání slibů byl přijat a uznán za zvláštního přítele
Božího. A protože složil slavné sliby, dělal od té doby každou i
sebemenší věc dokonaleji, takže měl v životě více zásluh a milostí od
Pána prostřednictvím řádu.
Děj se vůle Páně a ne moje, - vydechl Martin: - Kéž jsem s Boží pomocí
opravdu dobrým dominikánem!
Ať Bůh dokoná v tobě dobré dílo, které v tobě započalo!
Trochu se ostýchám vycházet v hábitu i s kapucí. Nerad bych, aby se moje
povýšení projevilo navenek.
Ačkoli byl už plnoprávným členem řádu, jeho práce zůstávaly navenek
stejné. Zametal sály, pečoval o nemocné, a nejen o ty lidské, ale i o
zvířecí pacienty, uklízel smetí, zásoboval hladové krky, a taky ne jenom
ty lidské, ale i docela podřadných a pro mnohé lidi nežádoucích zvířat.
Pracoval v zahradě, takže bylo dost zeleniny pro kuchyň a květin na
oltáře a do kaplí. A přitom shledával, že největší milost mu přicházela
právě ze služby na tom místě, kde se slavně zaslíbil Pánu cestou svatého
Dominika.
Kuriózní figurka uprostřed Limy, budící všeobecnou veselost svéráznou
společností! I přes svou obvázanou zraněnou nohu dokázal zatoulaný pes,
vrtící ocasem projevit v jeho přítomnosti více radosti, než všichni
obyvatelé Limy dohromady. K nohám se mu lísalo pár zaběhlých koček a
tvářily se, že vůbec nevidí několik myší a krys, které za ním občas
vybíhaly z děr. Opička, jež mu každou skočila na rameno, dělala přitom
větší koncert než by vyvinula celá kapela. A na ruce papoušek, jehož
křídlo se už dávno zahojilo, ale stále se vděčně vracející za dobrým
felčarem, aby pokřikoval:
MARTIN – LÁSKA! MARTIN – LÁSKA!
S velkou námahou se k němu prodírá zástupem žebráků, očekávajících tady
jako vždy něco k jídlu, bratr Jan Macias z druhého zdejšího
dominikánského konventu svaté Maří Magdaleny:
Už mám všechno rozdané, ukazuje zástupu svůj prázdný košík.
Co se stalo s těmi sirotky, co jste vloni nasbírali na ulici? – Zeptal
se Martin.
Otec převor vzal šest chlapců pod svou ochranu.
Ehm, ale co ty osiřelé dívky?
Víš, v našem městě je několik míst, kde najdou útulek malí bezdomovci.
Někteří jsou v péči našeho konventu. Tím se ale neřeší bída ostatních.
Pro dívky je to těžké, protože ke svatbě potřebují věno. Od té doby, co
má většina bohatých otroky, nemají dívky dost příležitosti vydělat si a
našetřit si věno. Co se stane s těmito chudými dívkami? – Martina tyhle
věci deptaly tak, že by spíš potřeboval sám slůvko soucitné útěchy.
Skoro se dal do pláče, když bratr Jan pokyvoval hlavou: - Hm - některé z
velkého utrpení a bídy zemřou. Já vím - a ostatní sklouznou na scestí.
Nejlepší by bylo opatřit pro dívky nějakou částku peněz na věno. Tak
získají pomoc pro další život. Křesťanské sdružení v Limě cosi obratně
podniká s podíly, ale mé srdce krvácí pro ostatní. Kam se podějí?
Snad by v té záležitosti mohl pomoci don Mateo, štědrý dobrodinec.
Zajdu tam později. Ještě se spolu pomodlíme za požehnání pro dobrou věc.
U vrat kláštera už ho vyhlíží bratr: Kde vězíš, Martine? Mezitím umřel
bratr Tomáš. Tolik tě volal, ale marně.
Jdu, jak mohu.
K vlastnímu údivu shledával, že to s Martinem nic moc nedělá. Jako by ho
smrt otce Tomáše nijak zvlášť nepřekvapila. Ani neprojevil žádnou lítost
nad svým zpožděním.
Když vstupuje do chodby, skupinka bratrů se ztiší. Teprve, když přešel
kolem nich a zamířil do Tomášovy celičky, znovu to mezi nimi zašustilo:
Během těch osmnácti let působnosti bratra Martina se u nás přihodilo už
mnoho velkých věcí. Jednou hrozila řeka Rimac rozvodněním a zaplavením
Limy. Rozběhli se pro Martina, aby jim šel pomoci stavět hráze, ale on
je zadržel: Pomodlete se se mnou svatý růženec. – A než se domodlili,
voda v řece opadla.
Nikdy nezapomenu na tu podívanou - bratr Martin neklečel na kolenou -
Boží síla ho povznesla od podlahy ke kříži našeho Pána. Vznášel se ve
vzduchu a rozmlouval s Kristem Pánem na kříži. Byl vyzdvižen
přinejmenším osm stop od země.
Zdá se, že Bůh dává Martinovi úžasnou sílu. Ta působí, že může být
zároveň na dvou místech. Jeden věrohodný muž přišel děkovat za Martinovu
pomoc a tvrdil, že zná bratra Martina de Porres z jiných zemích než je
Peru. Další muž, který jednoznačně dosvědčil jeho pomoc při hrozné
nemoci v alžírském vězení. Vyskytl se též další svědek - námořní
kapitán. Přísahal, že zná Martina ze setkání v Číně, kde mu zachránil
život. Jiní potvrdili Martinovu pomoc při jejich zranění či nemoci v
Mexiku, v Japonsku a na Filipínách.
Zpočátku se tomu každý jenom smál. Dneska se už nikdo nesměje. Martin je
tak dobrý a tak ponořený do sebe a spojen s Boží vůlí, že to je
přiléhavé. Bůh má moc dávat prostým lidem neznámou sílu.
Za těch osmnáct roků, co je Martin s námi v klášteře, - říká zamyšleně
převor: - to už známe. A je to správné, že Bůh nechává našeho Martina
působit naráz na více místech. Tak pomáhá ještě jiným lidem v utrpení a
starostech. Takový dar někdy Bůh uděluje jen velkým světcům.
Počkejme, až se otevřou dveře a přenesou tělo bratra Tomáše do kaple.
Půjdeme se tam modlit a –
Nestačil dořeknout, když vyšel Martin z cely a udiveně hlásil:
Už je zase v pořádku. Bratr Tomáš žije.
Cože? – Ale Martine –
Ten sklopil oči: Já nevím, jak to. Zrovna se modlím před křížem, a tu mi
přichází takové vnuknutí, abych zavolal zesnulého bratra: Tomáši! Snad
při té modlitbě přišlo do jeho těla trochu síly. Otevřel oči. - Nevím,
co k tomu říct. Ať to řekne bratr Ferdinand! Může to dosvědčit. Celou
dobu byl se mnou v cele.
Z cely se vypotácel bratr Ferdinand. Byl tak bledý, že se zdálo, že jeho
hábit snad vyšel sám. S třaslavou rukou ukazoval k cele. Jeho oči zíraly
na převora.
Náš - bratr Tomáš, - pronášel Ferdinand přerývaným hlasem: - si právě -
něco - vzal k jídlu - a pojedl.
V nastalém shonu se Martin kamsi vytrácí, Připozdívá se. Jeden si ani
nevšimne a už je tu noc. Když zaslechl kroky těch, kdo si šli odpočinout
na lůžko a posílit své tělo spánkem na další den, ani tehdy neustal v
modlitbách. Stále ještě klečel a modlil se. Celý svět se zatočil a
zůstal jen Ukřižovaný Miláček. Třebaže je hned přibitý na kříž a hned
zamčený ve svatostánku, v Něm a s Ním Martin objímá všechny lidi, ať
jsou černí nebo bílí, muži nebo ženy, ať jsou v Peru, nebo na druhém
konci světa.
Nechci se chlubit, - mnul si šibalsky ruce otec převor: - ale ledacos
nám klaplo. Třeba to Martinovo založením domu pro sirotky a pro
bezdomovce. Mohou tam bydlet a něčemu se vyučit. Úspěšně zřídil také
peněžní fond pro chudé dívky. Tak mají své věno a mohou se dobře vdát.
Martin léčí mnoho lidí v Limě i jinde, většinou chudáky. Poslední dobou
byl však zván také do bohatých domů. Vyléčil dona Figueora, právníka z
Limy. Díky Bohu pomohl obnovit zdraví arcibiskupa dona Feliciána de Vega
z Mexika, který při návštěvě Limy onemocněl.
Jednou se však vynořil v chóru úplně jiný Martin, než ten známý v
zalátaném hábitu. Objevil v úplně novém, zářivě bílém hábitu, ovšemže s
nepostradatelným růžencem na krku.
Cože? – Zašumělo to chórem, jako když mávne křídly celý andělský kúr,
doprovázený ještě máváním křídel mohutného kondora. – Že by bratr Martin
začal být vybíravější v oblékání?
Kdepak, vrtí hlavou Martin. – To je pohřební.
Co- co - ? – Vyrazil ze sebe převor s obličejem, vyjadřujícím krajní
vzrušení.
To znamená, že se připravuji na smrt. Asi za čtyři dny.
Chórem právě zacloumala vichřice a pak celým konventem a odtud se
rozšířila do celé Limy a okolí. Po té strhující divočině se zvedla úplná
záplava návštěvníků kláštera. Zástupy z Limy přicházely do kláštera
svatého Dominika. Indiáni, Španělé, Černoši, muži i ženy. Každý z nich
měl stejnou myšlenku - ještě jednou uvidět Martina. Tolik z nich si
pamatovalo na jeho dobrotu a štědrost. Sám místokrál přijel v honosném
kočáře.
Chci promluvit s Martinem a požádat ho o modlitbu.
Mladý novic se poslušně uklání, ale místokrál, zástupce španělského
krále v Peru, klade laskavě ruku na mladíkovo rameno a říká:
Třesete se jako list.
Vaše Excelence, nechápu, že náš Martin je tak - tak svatý. Zrovna mu to
říkám a on tam hovoří - jako by byli v jeho pokoji další osoby - tak
rozmlouvá se svatým Otcem Dominikem a s přesvatou Matkou, Pannou Marií.
Hm – no zkusme to, říká převor a pokyne místokráli, aby vešel.
Ten však zavrtí hlavou: Nyní je v lepší společnosti, než je ta naše.
Ve své celičce spočíval pokojně na tvrdém lůžku, Martin de Porres,
dominikán tmavé pleti. V ruce plné mozolů svíral kříž.
Svatý Otec Jan XXIII. svatořečil Martina de Porres léta Páně 1962.
+++
Tak
ty tady chceš panáčkovat? – Ušklíbl se kupec.
Kvůli tomu jsem byl v Manile vysvěcen na kněze, řekl otec František de
Capillas.
A co že až tady, na druhém konci světa?
Hm, pravda jsem Španěl, rodem z Valencie. Už v mládí jsem vstoupil mezi
dominikány v klášteře svatého Pavla ve Valladolid. Když jsem slyšel o
potřebě misionářů pro Východ, tak jsem jako jáhen požádal převora, aby
mě tam poslal. A teď jsem tady.
Pojď! Ukážu ti něco.
Procházel přístavními brlohy a ulicemi, plnými neklidu a zmatků. Viděl
jejich protiklady, chudobu a bohatství, bolest a smích.
Hej! Španěl? Portugalec? Co nakupuješ? Nic? – Tak si táhni, bílý ďáble!
Neber si to osobně. Seš symbolem ciziny. Přicházíš vnést neklid do
stávajících zatuchlých poměrů.
Kam mě to vedeš? – Zeptal se Holanďana, který se ho v rušné ulici Manily
ujal.
Hm. Je tu takový bleší trh pro chudobné.
Ehm. A co tam? - Aha, rozumím, ty tady skupuješ od místních domorodců
koření, čaj a kdoví, co ještě dalšího tady sháníš pro tu vaši
nizozemskou Východoindickou společnost. Hlavní jsou po vás křefty a
zisky. Chápu, jdeš na to jinak, než my Španělé či Portugalci. S místními
vládci nejdříve uzavřeš obchodní dohody a dohody o nájmu území. To ti
později umožní odkup větších území a vytvoření monopolu na obchod s
kořením a jiným exotickým zbožím. Možná, že se ti náramně zamlouvá, když
můžeš někomu poroučet a nechat se obskakovat barevným sluhou s pocitem
břemene bílého muže, který přináší primitivním divochům tajemství
lepšího obdělávání půdy a zámořského obchodu. A možná taky právě tady,
daleko od vaší kalvínsky sešněrované domoviny, unikneš do světa
exotických pitek a výstředních tropických nemravností.
Co tu chceš dělat ty, slavný katolík?
Uvidím.
Zástupy se ptaly Jana: Co máme dělat? On jim odpověděl: Kdo má dvoje
oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také
tak. Tohle píše svatý Lukáš v kapitole třetí verš desátý. Taky Ježíše
trápila tahle otázka. Proto říkal: Rozdej, co máš a následuj mne. To
můžeš udělat i ty. Nevíš, že jeden španělský zlaťák tady znamená celé
jmění?
Dominikán se usmál: To jsou mi noviny. Asi nechápeš, že jsem dávno
všechno rozdal a následuji Krista. Jako žebravý mnich mám jen své děravé
kapsy. Vydávám sám sebe k oběti. Jenže tomu ty, dávno uvyklý na kupecké
počty podle vzoru: dal – má dáti, asi moc nerozumíš, Kromě toho by tu
stejně ten jeden zlaťák, nic moc nezlepšil. Jen takové plivnutí do
oceánu.
Myslíš si, že je to naivní?
To bych řekl.
To si myslí většina vás, katolíků. - Ulevil si jízlivě kupec, jako by si
odplivl. – Pořád chcete udělat něco velkolepého, hrdinského. S tím
nesouhlasím.
Jaké máš řešení?
Není třeba hledat hned ta největší řešení, o jaké se snažíte vy,
katolíci. Udělej, co se dá proti chudobě, kterou máš před očima a přidej
trochu světla a změníš tmu. Myslíš, že je to naivní?
Je to málo. Spíše je lepší obětovat přímo sebe, vzplanout jako zápalná
živá oběť. Nemám nic, než své chatrné tělo a nesmrtelnou duši, ale mohu
z těla udělat poddajný prostředek své duše, oddané Kristu, aby zavlála
jako jasně vynikající bělostná vlajka vítězného Spasitele.
A daří se, daří?
- - -
Chachá, uchechtl se Holanďan. Vídím, že asi moc ne. Východ je prostě
východ.
No, a? Co tím chceš říct?
Je skrz naskrz jiný. Kdepak je náš veliký Rembrandt? Tady mají načisto
jiné vidění světa. Je to svět s obrácenou perspektivou čínských
kaligrafů. Svět plný záhadných znaků, které však za každým rohem
vyslovují jinak. Japonci na to mají dokonce trojí abecedu. O Javáncích
ani nemluvě. Třebaže mají starodávný jazyk s písemnictvím, odvozené z
indického dévanagárí, v úředním styku ho nepoužívají. Místo toho mluví
umělou řečí malajských kupců, psanou latinkou. Jinak by se v tom zdejším
jazykovém babylonu mezi sebou nedomluvili. I tak mají Javánci trojí
mluvu, kdy jednu používají ve styku s pány, druhou pro spodinu a třetí
mluví mezi sobě rovnými. A v té mluvě mezi sobě rovnými spřádají
nejrůznější pikle proti cizincům.
Myslíš?
Samozřejmě. Východ je plný ukrutné záludnosti a zákeřnosti.
Záludnosti? Myslíš snad takovou záludnost, jakou prokázal Jákob, když
připravil vlastního bratra o práva prvorozeného syna? Na to nemusíš
chodit na Východ. Taková už je hříchem zkažená lidská přirozenost.
Cha-chá! Co vy, katolíci, o tom víte? Zdejší tropy působí na nás
Evropany obecně rozkladně, už svou monotónností – každé ráno je stejně
dusné, cikády vyzpěvují, gekoni bezúčelně pobíhají po zdi a rozmanité
splíny či naopak nenadálé výbuchy hněvu, které tady obvykle odnášejí
misionáři, na sebe nenechají dlouho čekat.
Občas někdo nezvládne nějaký afekt, a už je tady amok a končí to
většinou zabitím cizího vetřelce. Hm, tihle východňáli mají i některé
odlišné typy duševních poruch a šílí si po svém. Takovou zdejší
zvláštností je latah, kdy postižený napodobuje pohyby a počínání jiných
lidí. Přes všechnu mírnost někdy léta nastřádané napětí vybuchne a
výsledek může být neobyčejně krvavý – oblíbenou zdejší kratochvílí
bývají masové pogromy. Zatímco doma bývali takovým hromosvodem židé,
tady jsou to hlavně katolíci.
No, dobrá, dorazil jsem sem na Východ, abych tu vykrvácel pro Krista. Už
deset let tady v kagajanském kraji na Filipínách, kážu v Babuerin na
severním Luzonu, učím, uděluji svátosti, ošetřuji nemocné ve špitále,
posluhuji, a je to, jako bych mluvil do pařezu.
A co vajang? Zkoušel jste to s vajangem?
Myslíte to javánské divadlo s loutkami na hůlce, které vrhají stín na
pozadí?
Ovšemže. Tohle musíte do sebe houbovitě nasáknout a tímto pak oslovíte
obecenstvo. Ale pozor, nejde o samy loutky. Jde hlavně o vrhané stíny,
které představují jejich duše. Takové představení trvá někdy celou noc.
Obecenstvo to tak prožívá, že zapomene na všechno. Pamatujte, že takhle
dobyli Portugalci Malakku, protože domorodci zrovna sledovali vajangovou
hru.
Mávnutí rukávu dominikánského hábitu vzduchem ukázalo na výsledky
takových pokusů o pronikání Krista Pána do srdcí orientálců.
Pletete si Ježíše s pašerákem. Ježíš se nevnucuje zadními vrátky. Ježíš
je sám cestou. Přichází otevřeně, bez masky. Přichází ve světle a ne ve
stínech.
Daří se to?
Ach, kážu, přesvědčuji, skoro hraji divadlo. Málem dělám na kazatelně
přemety a kotrmelce, div, že nechodím po hlavě a neodrážím se ušima,
snad i trochu konkuruji tomu jejich vajangu. A s nikým to ani nehne.
Nejspíš začnu dělat nějaké psí kusy, protože si už nevím rady. Tak jsem
tady na prahu vlastního odpadu. Jenže copak tebe, křesťana, odloučeného
od katolické církve zajímá, že možná uprostřed těch zástupů, utápějících
svůj žal a životní beznaděj v rýžovém vínu nebo v opiovém kouři,
podlehnu sám těmto svodům? Copak tě zajímá, že snad sám odpadnu od
církve, uteču z řádu, zhroutím se, sáhnu si třeba sám na život? Vy,
evangelíci, máte před očima jen tu svou jedinečnou cestu odloučené
zbožnosti, a do katolické církve si sem tam odskočíte vydloubnout pár
hrozinek do svého duchovního dortu, a ani do paty vám neleze, že se při
celém tom misijním díle mohu sám třeba zbláznit. Jen stěží se tu
udržuji, a kdybych nekonal soustavné modlitby, tvrdé posty a přísné
skutky pokání s bičováním do krve, a nespal pouze na kříži ze dvou
sroubených kmenů, tak bych zaručeně podlehl celému tomu okolí. Je to pro
mne otázka života a smrti. Jen drsné úkony pokání mne drží nad hladinou,
abych nepodlehl.
Tak potom raději nelez do řeky, uchechtl se holandský kupec: - Možná by
sis tam rychleji vypral zakrvácený hábit, ale snadno by do tebe nalezly
všelijaké mršky, a za chvíli bys byl plný brouků a červů, až bys konečně
zařval na nemoc kala azar.
Nestihlo by se to ve mně vylíhnout.
Jak to?
Nabídnu se převorovi do Číny.
Cha,chá, Číňani? Jsou už takoví, že přijmou konfuciánství, a jdou dál, a
za dalším rohem přijmou taoismus, a zase šlapou dál, a za dalším rohem
přijmou ještě buddhismus, a potom klidně taky Krista Pána, a budou se
tvářit, že jim ten galymatyjáš vyhovuje, a klidně si dál budou ctít
ještě ty své džiny. A co naděláte? Jo, jo, milej zlatej panáčku, stát se
Kristovým mučedníkem v Číně, to neznamená rozběhnout se hlavou proti
čínské zdi. Musíš mít uši našpicované a oči na šťopkách, abys poznal ty
všechny ty vnitřní či spodní proudy. Potom se můžeš celému tomu proudu
otevřít – co já vím, jak.
Zkusím to, protože pro Krista se člověk má pokusit o všechno.
Dobrá, bratře Františku, řekl převor: - připoj se k otci Diazovi, a
vydejte se na severozápad Číny do Foganu a Funingu v tokijské provincii.
Zatím nám to jde docela dobře, liboval si otec František celé desetiletí
nového působení, zatímco se Čína zmítala mezi slabou vládou a bezvládím.
Tataři! Tataři!!
Bílý ďáble! – Uslyšel za sebou otec František skřek, jako když houfuje
stádo paviánů. Načež ho cosi bacilo přes zátylek a v příštím okamžiku se
svět změnit v moučnou záplavu. Probral se až s hlavou a rukama v kládě.
Nad ním se tyčil rozšklebený mandarín, připomínající čínského draka, na
kterém planul červený kohout.
Pobuřuješ lid! – Řval na otce Františka: - Pohrdáš čínskými božstvy!
Rušíš čínské zvyky! Rozbíjíš říši středu! Navádíš ženy k neposlušnosti!
To je zločin zločinů!! Trest smrti ti bude vysvobozením.
Čínské mučení ling-čchi spočívá v pomalém odřezávání kousků masa. Něco
takového si kdysi vyprošoval svatý Dominik, když ho přepadli kataři v
Carcassone, ale dočkal se toho až František Capillas.
Jak to, že neřve bolestí? – Koulel očima mandarín, když mučedník
beránkovsky mlčel.
Asi ho chrání nějaký talisman nebo kouzlo.
Otec František se ozval: Moje duše se raduje, třebaže tělo trpí,
poněvadž se podobá našemu božskému Spasiteli. Raději bych ztratil tisíc
životů, kdybych je měl, než bych opustil svého Boha, který je mé jediné
dobro, štěstí, rozkoš. Marně se snažíte –
Úder do hlavy roztočil mandarinův palác, aby otec František posléze ve
vězení poprosil své druhy:
Kéž mi můj otec převor García, vyprosí dar síly v mukách, abych směl
oslavovat aspoň utrpením, když nemohu slovy!
Zanedlouho oddělila šavle hlavu od trupu a František odevzdal duši Bohu.
Od té doby stále zakouší úžasné setkání.
Zajíc Březňák, švec Glóba a ospalý Plša z Alenky v říši divů říkají
posměšně: A my tu stále ještě svačíme, protože se zastavil čas.
Bratři! Už jsme tady celou věčnost. - Radují se v Pánu bílí bratři a
sestry, umučení v japonském Nagasaki.
Jak to s vámi bylo, otče Alfonsi Navarette, bratře Lorenzo Ruiz z
Manily, sestro Magdaleno z Nagasaki?
Od konce šestnáctého století se nám zdárně rozvíjely misie v Japonsku.
Řach!! Bác! Křach – Ujímám se vlády, mával zbraní velitel vojska! Je
konec volnému pronikání bílých ďáblů do Říše vycházejícího slunce!
Veliteli! Veliteli! – U japonských břehů ztroskotala španělská obchodní
loď.
Její náklad připadá císaři, rozhodl velitel.
Opovažte se dotknout lodi! – Rozzuřil se kapitán. – Jinak na sebe
přivoláte odvetu španělského krále Filipa II.
Co proti našim samurajům zmůže ten jejich španělský král? – Chechtala
jeho císařská výsost.
Vaše veličenstvo, - dali se u císaře slyšet holandští kupci, -
nepodceňujte tuto hrozbu!
Ale vždyť tihle křesťané hlásají Krista, který je Láska.
Nedejte se klamat, výsosti. Katolický král ve Španělsku má v plánu
uchvátit Říši vycházejícího slunce a zotročit všechny jeho obyvatele.
Takhle už to Španělé a Portugalci provedli v objeveném Novém světě na
Západě. Španělský král zaručeně připravuje rozsáhlou invazi do zdejší
říše. Právě katoličtí misionáři jsou jeho čelní zvědové.
Císařské oči pozbyly svou obvyklou mírnost a shovívavost, a rázem odtud
šlehaly blesky hněvu.
Zabavit náklad!! Uvěznit všechny katolické misionáře! Uvěznit všechny
pokřtěné z katolické misie, včetně žen a dětí!
Nemáte na to právo! Císař nám slíbil svobodu, - hájil se otec Alfons.
Tvrdá pěst samuraje se vymrštila v reflexu, který by si získal
zasloužený obdiv samotného I. P. Pavlova a patrně by předstihl i všechny
jeho uslintané psy, a dopadla na dominikánovo oko se slyšitelným
zvukovým efektem, neboť byla podpořena celou tělesnou hmotou
ctižádostivého velitele. Otec pod úderem zakolísal, šlápl na nevhodně
položený oblázek a upadl na zem tak hlučně, že by si leckdo myslel, že
tam upadli dva. A bezesporu jich tam putovalo k zemi mnohem víc. Každý z
nich jen dutě zasténal, jako když si uleví klekátko oblažené věrným
modlitebníkem.
Dvojité brady holandských kupců u číše rýžového vína se ještě dlouho
cukavě pohupovaly zajíkavým smíchem nad tímto husarským kouskem:
Cha, cha chá!! Tak se nám podařilo vypálit rybník španělské a
portugalské konkurenci v Japonsku.
Orientálci věří o jinanu dvoulaločném, zvaném gingo biloba, že je to
nejstarší strom na světě – prý má 225 miliónů let. U Nagasaki však
vyrostl hájek úplně nových stromů života, každý jen se dvěma větvemi,
dost velký právě jen pro jednoho, kdo si vyšlápl do života úzkou
cestičkou. Na šestadvacet nových stromů života z golgotské zahrádky bylo
obsazeno, a na koho se nedostalo, tomu dal vojenský velitel otevřít
srdce kopím.
Krev nevinných obětí přivedla v Říši vycházejícího slunce ke Kristu do
konce šestnáctého století na padesát tisíc Japonců.
Léta Páně 1622 bylo v Nagasaki upáleno třiaosmdesát katolických
misionářů, mezi nimi také dominikán Alfou Hnito Navarette a další
domnělí bílí ďáblové. A každý rok se přidal někdo další jako třeba
dominikánská laická sestra Magdalena léta Páně 1634.
Tři vysmáté postavičky z Alenky v říši divů opakují posměšně: A my tu
pořád ještě svačíme, protože se zastavil čas – čas pro vychytralé kupce,
čas pro svačinu, čas pro jidášskou zradu. A pro tebe, Alenko, není místo
u našeho stolu.
Ničemu z toho nerozumím! Byl jsem pomýlený. Byl jsem špatně informován
bezectnýmí kupci a vojenskými pohlaváry! – Kroutí hlavou císař.
Ostatně, co je pravda? – Dodává Pilát.
Tak to dopadá, když nějaké Boží dětí vydávají jiné Boží děti pohanským
soudům. Falešný výmysl o tom, že účel světí prostředky, se nakonec
obrací proti Jidášům. Ze zla nevzešlo nikdy nic dobrého.
Proč někdy raději nesnášíme více bezpráví, než abychom hledali světskou
spravedlnost? Naše oběť by obrátila více světa než dlouhé řeči o Kristu
jako vtělené Lásce.
+++
Víte, chlapci, tajemství výcviku sokolů, které jsem vyzvěděl na křižácké
výpravě, chováme v našem rodu jako oko v hlavě, vykládal zkušený hrabě z
Böllstadtu svým synům.
Hlavní je používání čepičky k zastínění sokolího zraku, podotkl
nejstarší syn.
Přesně tak, Alberte, tys měl vždycky postřeh, - pochválil ho hrabě. Pak
se obrátil na mladšího syna a podotkl: A ty, Jindro, si musíš přitom
natáhnout na ruce tyhle rukavice, a nesmíš doma zapomenout brašnu s
vábítkem a celou výstrojí pro sokola.
Tady to je, podával je Albert, - chvatová pouta, obratlík, dloužec,
rolničky, popřípadě jangoli a nezbytná čepička.
Ještě příletovou šňůru a posed pro sokola, – ukazoval Jindřich.
Sokoli, nebo ještě lépe orli, jsou pro zkušeného lovce i rytíře velkým
Božím darem. Jednou nám sokol zachránil život, když mi přinesl zprávu od
druhého křídla křižáckého vojska, o hrozbě obklíčení těmi saracénskými
psy. Díky tomu jsme vyvázli z jejich léčky a porazili jsme je, třebaže
byli v přesile. Náš vévoda Friedrich I. Ptáčník o tom dobře ví. Však to
také při každé příležitosti vtlouká do hlav svému synu, když říkává, že
by sokolnictví mělo být povýšeno na umění, protože je to jediný
oduševnělý způsob lovu, který svou povahou patří ke skutečnému umění.
Lidé mohou čtyřnohého tvora ovládat násilím a jinými prostředky, avšak
ptáka, který krouží vysoko ve vzduchu, může zajmout a vycvičit jen
lidský duch. Vítězství lidského ducha nad nejsvobodnějším ze zvířat, nad
dravcem, který se po vypuštění vrátí na pěst, i když to odporuje jeho
přirozenosti, ne proto, že by pohrdal svobodou, která mu byla zdánlivě
darována, ale proto, že se vrátit musí, přinucen duchem člověka, který
ho drží neviditelným poutem.
Až budu veliký, vznesu se jako sokol k výšinám a poletím jako Daidalos
až ke Slunci! – Zvolal roztouženě Albert.
Stěžíkdo spočívá všechny úlovky, které Albert s mladšími bratry přinášel
z lesů kolem jejich hradu v Böllstadtu. Cosi se však v jeho dětských
snech zadrhlo. Čas ubíhal a prvorozený syn nedočkavě porovnával rysku,
vyznačující na zdi rodného sídla výšku své postavy, s ryskou svého
mladšího bratra Jindřicha, který ho brzy přerůstal o hlavu. A tak,
třebaže nejstarší mezi sourozenci, zůstával stále drobného vzrůstu.
Co naplat, Alberte, řekl mu otec, - pro rytířské povolání se moc
nehodíš, i když máš v pažích býčí sílu a medvědí ramena. Půjdeš studovat
do Padovy. Můj bratr tam na tebe dohlédne.
Strýc se láskyplně ujal synovce: To je dobře, že jsi tady, Alberte.
Vloni byla založena padovská univerzita, když sem odešla řada učitelů z
Bologni, kde neměli tolik akademické svobody.
Ostřížím zrakem obhlíželo böllstadtské hrabátko všechny padovské novoty
a hltalo je plnými doušky, zejména přírodní vědy, teologii a filozofii,
ale pokaždé s rozmyslem a jemným smyslem pro pozorování. Tak procházel
Albert celou tou učeností pokaždé s jedním okem mírně přivřeným, jako by
mířil a nechtěl minout terč, anebo že by si tak svůj bystrozrak
přistiňoval? - Stačilo několik doplňujících otázek, a páni profesoři
věděli, že tenhle mládenec umí vzít za provaz. Jenže taky student věděl
svoje a už si v duchu kladl otázku: Copak to tam asi v té Bologni mají
za zakopaného psa, že tyhle otevřené hlavy odtamtud zdrhly do Padovy?
Při první příležitosti zamířil do černého, a BÁC! – Úplně zakolísal a
zavrávoral jako hrdý Goliáš s Davidovým oblázkem v čele. Sám byl
zasažen, ale spíše do krajiny srdeční.
Ehhh! – Vyletělo z něho jako z Etny za časů její bdělosti.
A střelcem nebyl nikdo jiný, než Jordán Saský, vyhlášená siréna všech
škol.
Víte, strejdo, to je něco, co mě vzalo tady, zmínil se před strejdou a
dotkl se pravačkou srdce.
Podívej, Alberte, jsi ještě zelenáč. Vůbec jsi zatím neviděl svět.
Napřed by sis měl rozšířit obzory a pak se můžeš rozhodnout. Vezmu tě na
výlet do Benátek.
Noc v Benátkách za časů masopustního veselí a reje masek, kdy víno teče
proudem a leckterá kurtizána by utáhla na nudli i Cézara, působí, že oči
přecházejí. Kdekdo by se zapomněl, ale nesměl by to být Albert z
Böllstadtu, který má sloního pamatováka.
Po návratu do Padovy se šel vyzpovídat a přitom uslyšel z kazatelny
Jordánovo kázání. Slyšel o těch mládencích, kteří váhají mezi
rozhodnutím a pochybností. Slyšel o těch váhavých střelcích, kteří se
obávají, že by se nemuseli strefit a že by nevytrvali u zvoleného,
ačkoli by měli sebe nabízet Bohu bezvýhradně a doufat v Boží pomoc.
Albertovy div nevypadly oči. Úplně mechanicky, jako nějaký archimédovský
stroj šel za kazatelem a řekl: Otče, vy jste mě dostal.
Opravdu to chceš, bratře Alberte? - A slibuješ? – Tak žádné dlouhé
obstrukce.
Přesto to s hábitem nešlo tak snadno. Dlouho se nemohl objevit v bílém
na veřejnosti, protože to nějaký pátek trvalo, než se povedlo najít pro
něj odpovídajícího duchovního vůdce k dalšímu studiu v Bologni.
Je to mrzuté, řekl strýc, ale nemohu tě už hmotně podporovat, když ses
slibem chudoby kvůli tvému stavu dokonalosti vzdal majetku.
Co se dá dělat, pokrčil rameny Albert.
Aj-jajajaja! – Až se tohle dozvědí doma v Böllstadtu, tak mně snad
překousnou, že jsem na tebe nedal dost pozor! A co teprve císař Bedřich
II.! Ten má tyhle bílé mendikanty rád skoro jako pazdero v zádech.
Zdálo se, že Albertovo rozhodnutí je neochvějné, ale čert má svoje
kopyto všude.
Teologie výborně. Písmo svaté výborně. Kde je filozofie? Kam se poděla
filozofie a přírodní věda rozvíjená arabskými učenci podle Aristotela?
To je nám zapovězeno. - Nechápavé kroucení hlav s tonzurami vzbuzovalo v
Albertovi dojem, jaký zanechává v cestovateli nápis na mapě HIC SUNT
LEONES.
Jedno oko zůstávalo stále mírně přimhouřené, jako by ostříží zrak měl
být zacloněn, druhé však chladně poměřovalo. Možná by otevřením obou
nastalo pošilhávání některého z nich. Nakonec pokaždé zůstávala hlava v
obou rukou, protože se zdálo, že snad už-už uletí, pokud nesklouzne mezi
ramena, a prsty důkladně protíraly obě unavené oči.
Navenek strojově mechanické přípravy, ve skutečnosti předem dobře
uvážené, a na jejich konci stál žebřík pečlivě přistavený ke klášterní
zdi. Potom se vše uklidnilo. Zbylo jen vyčkávání na vhodnou příležitost.
Až přišla příhodní chvíle, vzpomněl si: Nemohu odejít bez rozloučení s
tou, která mi tady jediná rozumí - Zdrávas, Maria...
Potom vyklouzl oknem na přistavený žebřík, aby se vytratil v temnu noci.
Cosi žebříkovitého mu přecházelo do nohou, takže mu rázem zdřevěněly.
Zmateně vzhlédl k postavě za sebou.
Tak ty bys byl na mě zapomněl, Alberte? Kvůli přírodním vědám? Kvůli
filozofii? A proč jsi mne o to nepoprosil?
Prosím, má Paní.
Najednou se mu v hlavě rozsvítilo a do nohou se vlévala síla. Od té doby
oplýval darem vědy.
Biskupské ruce se nad ním rozložily. Sotva se mu pomazáním otevřely
tajemné přívody milosti, už mu představený ukázal směr - Kolín.
K překvapení mnohých nováčků se na kolínské univerzitě vynořil střízlík
s bystrýma očkama, pročež se zdálo, že se mezi studenty docela ztratí.
To však trvalo jenom chvíli. Dokud otec Albert nevystoupil na katedru a
neotevřel ústa. Hned se ozvala jasná srozumitelná řeč, o jakou bývala
mezi studenty vždy nouze. Docela solidní němčina, tříbená latinským a
řeckým názvoslovím. Ostře vynikala uprostřed lámané němčiny, šperkované
cizími přízvuky, zde španělským, tam francouzským, onde zase skotským
nebo flámským, ale především studentskou hantýrkou. Tento jazykový
plevel pronikal zdejší mluvou s úporností svlačce. O přestávkách se
tvořily jazykové hloučky, až přerůstaly do velkých družin, kde to hučelo
jako v mlýnici.
Učitel si nebyl jist, zda s těmi svými výroky přece jen trošičku
nepřestřelil. Ustálená slovní spojení mají ovšem pro každý jazyk zásadní
důležitost. Copak neřekl sám Aristoteles, že zavedená rčení zakládají
styl? Dobrý styl - přiznal si smutně učitel - je sice pro naše
posluchače hudbou daleké budoucnosti, nicméně zavedená rčení, vazby,
úsloví jsou bezprostřední nezbytností a jejich neznalost by byla vážnou
překážkou studijních pokroků.
Studenti, včetně mladého Tomáše z Akvina, natahovali uši a doslova
tahali Otci Albertovi slova z úst. Chytali každé slovo, ale často ani ne
tak z pouhé učenlivosti, jako spíše proto, že jim to vonělo jako
zakázané ovoce. Někdo se to pokoušel zapsat, ale nestíhal. Tak byli
všichni napnutí pozorností jako samostříl, protože slovo – slovní obrat
– který uletěl, to vše bývalo nenávratně pryč. Zbývala torza jakýchsi
jazykových divuplodů, utápějící se v guláši jejich horečnatého myšlení.
Když uhodila hodina další výuky, vyplouval z Tomášovy celičky tajemný
koráb s plachtami nadmutými Duchem svatým.
No, servus! Už je tady náš Němý vůl!
Nechte ho být, prófa už přichází!
Za chvíli už posměváčci nechali Němého vola Němým volem, aby dychtivě
lapali každé slůvko motýlovitě se vznášející ztichlou posluchárnou.
Vzduch byl nabitý slovy jako felicitas, latitudo. A když se otřásal
slovy sapientia, ïntellectus, scientia, tvářili se všichni posluchači
jako Boží zvědové. Když vzduchem proletělo slůvko epieikia, tvářil se
každý z nich, jako by to týkalo právě jeho, a mnohý z nich zasvěceně
přitaká.
Bratře Tomáši, - vyvolal ho učitel.
To dopadne. – Šířila se šeptanda.
Jenže když Tomáš promluvil, posluchárnou to zašumělo:
Žádný kiks. Je parádně nabiflován – našprtán –
Bratře Tomáši! - Zvolal s radostí Otec Albert. - Vy nemluvíte jako
student. - Vy mluvíte jako učitel.
Otec Albert se rozhlédl posluchárnou a řekl důrazně:
Mnozí z vás se posmívali bratru Tomášovi a nazývali ho Němým volem.
Ujišťuji vás, že až tento vůl zabučí, uslyší ho celý svět!
Později navštívil Tomáš slovutného učitele v jeho cele. Zatímco byl malý
chlapík zavrtaný do jakéhosi herbáře a vydával šustivé zvuky, v rohu
cely se cosi pohnulo a zatřáslo vylekaným návštěvníkem důrazněji, než
kdyby se to pokoušel výbojný saracén. Zjevně se ho sice nic nedotklo, a
přesto vyskočil jako jelen v říji, avšak místo dalšího vzepjetí se
zmateně zarazil.
Lória bapri efilii espiritus santi - Loria bapri efilii espiritus santi
- Loria bapri…
Tam, odkud vycházelo toto drmolení, se cosi samočinně hýbalo.
Když si třaslavá ruka dodala odvahy a podala blíž svícen, ukázalo se to
naplno. Postava zvíci sličné ženy v blankytném rouchu střídavě spínala a
rozpínala ruce a vydávala ze sebe: Loria bapri efilii espiritus santi.
Mezitím se už přišustil mužíček s jasným pohledem, sršící spoustou
nápadů: - To nic, bratře Tomáši, to je jen takový můj vynález. Prostě
mechanismus, samočinně se modlící jako naše svatá Panna: Glória Patri et
Fílii et –
Řachch!!
Samohyb však právě dostal jiný pohyb, než jaký mu vložila do útrob ruka
vynalézavého mechanika. Postava se s mohutným zaduněním převalila na
bok, kredencově se otřásla a pak ještě chvíli řinčela, až se zdálo, že
se někde vzadu vysypalo kuchyňské nádobí. Uprostřed hlomozu padajícího
mechanismu docela zaniklo, že Tomášovi mimoděk uletělo z úst zasyčení
bolestí, protože si tím mohutným kopancem snad srazil palec. Zmatený
host však už dávno nic ani neviděl pro slzy, které se mu řinuly z očí.
Nevnímal ten ryk a řinčení, nýbrž jen slova, která ústa zalykavě
mumlala: Svatá Maria - Matka Boží - je Panna - vždycky Panna - a žádný
panák! Ani paňác!
Co bylo, bylo. Dneska však už byl skopnutý palec horlivého obhájce svaté
Panny dávno zahojený, a zbožný kutil také už dávno opravil svou hračku –
automat na modlitbu, jenže nyní mu leželo na srdci cosi jiného:
Bratře Tomáši, magistr řádu mne posílá do Paříže učit. Jedině tam se dá
získat nejvyšší hodnost pro moje všeobecné učitelské působení. Vyžádal
jsem si vás jako doprovod.
Rád půjdu, ale nemám tady ještě ukončené studium.
Nevadí. Dokončíte to pod mým vedením v Paříži.
Zanedlouho však překvapil otce Alberta papež Alexandr:
Rozhodli jsme se tě, můj synu, jmenovat biskupem v Řezně. Protože se
občerstvuješ u pramene božského zjevení spásnou vodou vědy, takže tvé
srdce je naplněno, a ty máš bezpečný úsudek ve všem, co se týká Boha,
vkládáme v tebe pevnou naději, že Církev v Řezně, která je v duchovním a
časném ohledu silně rozvrácena, bude tebou uzdravena, a všechny její
škody budou odstraněny tvým horlivým úsilím.
Přijímám.
Ach, otče Alberte, vzkázal mu tehdy magistr řádu Otec Humbert: - Kdo by
mohl věřit, že si chcete udělat o svém životním večeru tuto skvrnu na
své slávě? Jestliže nyní podlehnete, kdo z bratří se ještě bude bránit
církevní hodnosti? Uvažte v srdci, kolik zmatku a těžkostí tento úřad
přináší! Jak by to vaše duše snášela, kdyby byla po celý den zapletena
do světských záležitostí? Neopouštějte svůj stav pokory!
Vedle nabubřelé okázalosti církevních hodnostářů se objevil nebývalý
zjev. Všude chodil pěšky v prošoupaných hadrech a děravých botech.
Biskup Škrpál! – Volal pak kdekdo posměšně, sotva se někde objevil.
Konec konkubinátu tolika duchovních osob! Konec svatokupectví! Pořádně
uspořádat charitativní pomoc chudým! Vrátit církvi majetek, ukradený
světskými velmoži! – Ozýval se rozhodný hlas biskupa Alberta, třebaže na
něho zíraly kysele protažené tváře osob duchovních i světských.
Napřesrok promluvil otec Albert z biskupského stolce v Řezně naposledy:
Odstupuji z biskupského úřadu.
To je dobře, zajásal magistr řádu, - konečně můžete, otče Alberte,
zakládat naše školy a učit.
A kde uvízlo moje přírodovědné zkoumání? Jen tak kradmo mezi přecházením
mezi klášterem a univerzitou. A přesto se toho v celičce staříka
nahromadilo na jedenadvacet tlustých svazků.
É – é – é – ééé! - Zaznělo při jedné večeři refektářem kolínského
kláštera. Všichni se za tím hlasem ohlédli.
Drobný stařeček měl hlavu v dlaních a docela se ztrácel mezi dominikány.
Plakal jako malé dítě. Celý se přitom rozeštkal.
Co je vám stalo, Otče Alberte?
É – é – é – ééé! - Nevnímal.
Není vám dobře? – Ptal se jeho soused a dotkl se rukou jeho ramene.
É – é – é – ééé!
Tak co se to s vámi děje? – Tak řekněte přece něco.
Zarudlá tvář se zvedala z dlaní a dlouho nebyla k utišení. Teprve po
chvíli uslyšeli ti nejbližší kolem něho.
Bra – bra – bratr Tomáš.
Co je s ním?
Bratr Tomáš z Akvina si už s námi nedopřeje.
A proč by si s námi nedopřál? Pokud vím, bratr Tomáš si přece vždycky
udržuje velmi pěkný vztah k jídlu.
Už si s námi nedopřeje -
Proč ne?
Bratr Tomáš, můj syn a světlo církve - zemřel.
Cože! Kdy?
Právě teď! – Je to strašné, když mladí odcházejí, a my staří tu
pařezovitě trčíme dál –
Na chvíli se odmlčel a pak odložil jídelní příbor a zvedal od jídelní
tabule.
Co se mu stalo? - Ptali se vzdálenější.
Prý je Otec Tomáš z Akvina už na věčnosti.
Nemohu už požít ani sousta. Musím do kostela, - mumlal čím dál tím méně
zřetelně, když pospíchal daleko od hlučících jedlíků.
Všechny okolní zvuky se mu slévaly v jednu řeku hukotu a dunění, když se
za chvíli skácel před svatostánkem.
Můj Pane, v našich školách nastalo zatmění slunce. A přece - škola
zůstává školou - učení probíhá dál postaru. Přeučený profesor se tváří,
jako by nad jeho obor nebylo. A přece je tu prázdnota, kterou vnímá
jenom chápavé srdce.
Ale, co to blábolíte! – Zahučel na celý kulturní svět pařížský
arcibiskup Tempier a supěl dál:
Strašný blud! Okamžitě vydávám sylabus! Odsuzuji současně těch
nešťastných dvacet vět a s nimi učení Mistra Tomáše Akvinského.
Mistr Tomáš není žádný bludař! - Hájil ho i sám Mistr Albert.
Nemohu si pomoci, omlouval se arcibiskup, - ale za jeho působení na
univerzitě se tyhle poměry vyhrotily. Po ovoci je poznáte -
Otec Albert se modlil: Pane, nauč mě, aby můj strom neměl kořeny hluboko
v zemi, ale v nebi, abych neposkytoval listí slov, ale spíš ovoce
dobrých skutků.
I když byl pevně zakořeněn v nebi, trvalo skoro sedm století, než kmen
stromu svatého Alberta Velikého vyrazil pozemskou korunu, aby v ní mohli
nalézt útočiště všichni přátelé přírodní věd. Papež Pius XI. ho pozdvihl
na oltář jako církevního učitele léta Páně 1931, a Pius XII. ho vyzdvihl
jako nebeského přímluvce přírodovědců léta Páně 1941.
+++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCH. ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, KŘESŤANSKÉHO
MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI
ŽIVOT
MODLITBY
Modlitba patří mezi nejpotřebnější a nejúčinnější prostředky na cestě
dokonalosti. Pozvedá tě nad pozemskou všednost a už tím dává člověku
možnost přiblížit se Mi. Častý styk duše se Mnou v modlitbě přispívá
neobyčejně k tomu, aby se duše přetvořovala z hlediska nadpřirozeného.
Pomocí modlitby se rozumem a vůlí tvoje duše spojuje se Mnou, a čím
častější je toto spojení, tím víc se připodobňuje Mým dokonalostem.
Bez hluboké a stálé modlitby si nelze vůbec představit opravdovou
dokonalost života. Člověk, který o ni usiluje, musí být zkušený v
modlitbě. Jinak ani mše svatá, svátosti a jiné náboženské úkony ti
nebudou přinášet náležitý užitek. To proto, že v našem duchovním pokroku
jsem hlavním činitelem a modlitba ke Mně tě povznáší a spojuje se Mnou.
Pokrok na cestě ke Mně bude tedy záležet prakticky na ní.
Ať se na ni díváš jakkoli, pokaždé je především povznesením mysli a tím
i tebe celého ke Mně. A protože hlavní slovo má rozum /jako vůbec v
lidské činnosti/, proto už každá myšlenka na Mne či Mou pravdu je
modlitbou. Mysl ovšem působí na vůli, rozum láskou zapaluje srdce. Tak
se celá duše se Mnou spojuje a ke Mně pozvedá. Proto je modlitba
vystupováním člověka ke Mně.
Je též projevem ctnosti nábožnosti. Ta pořádá všechny tvoje vztahy ke
Mně. Zůstává ovšem ode Mne v náležitém odstupu. Zato láska touží po
spojení se Mnou. Východiskem každé modlitby by tedy měla být spíše
láska: aspoň vědomí, že jsi Mé dítě, které se k němu má blížit s
důvěrou. Potom bude modlitba tichá rozmluva s tím, s nímž lze mluvit od
srdce k srdci: rozmluva milujícího s Milovaným. A to je pravá modlitba.
Sám ovšem nepotřebuji tvoje prosby, ale potřebuješ je ty. Svou modlitbou
také nechtěj měnit Moje úradky, chtěj pouze, abych ti dal, co od
věčnosti rozhoduji dát ti za tvoje modlitby. Vždyť Moje prozřetelnost
neřídí jen rozdělování milostí, ale vede tě také cestami, kterými si máš
zasloužit, aby ses o žádnou milost nepřipravil. Modlitba je tedy
potřebná pro tebe. Proto zdůrazňuji stálou modlitbu a nepřestávání v
modlitbě /Lk 18,1/.
Vlastním smyslem modlitby ovšem je a zůstává dostat se co do
nejtěsnějšího spojení se Mnou. To platí především o modlitbě prosebné. A
k tomu by měla každá dobrá modlitba směřovat: k většímu přimknutí se ke
Mně.
Podle způsobu, jakým se modlíš, mluvíme o modlitbě ústní a vnitřní.
Obojí je potřebná. Ústní se bez vnitřní neobejde: slovo pronesené ústy
musí být zduchovněno, jinak je to prázdný zvuk.
Ústní modlitba se pěstuje především ve společenství věřících. Je-li
proniknuta duchem, je jistě na místě. Stává se však povrchností, když
postrádá duchovní vlastnost. Ve spojení s vnitřní modlitbou je ti však
pokaždé prospěšná a také její povaha je ve shodě s tvou přirozeností,
protože je známo, že vnější projevy někdy mocně působí na samo nitro,
jak je tomu především při modlitbě liturgické. Ale také ústní modlitba
soukromá někdy přispívá k vnitřnímu povzbuzení tvé mysli. Jestliže by jí
však byla mysl rozptylována, pak je lépe konat jen vnitřní modlitbu.
Individuální různost lidí působí jejich různý vztah k ústní modlitbě.
Někomu je mocnou vzpruhou citů, jinému přítěží. Jiné typy činorodé ji
spíše potřebují, kdežto typy rozjímavé touží více po klidu. A tak radost
i jásot, bolest i zármutek nutí jednoho k modlitbě a zpěvu, druhého k
tichému zadumáni před Bohem. Není dobře nutit ani do modlitby ústní ani
do modlitby vnitřní. Každý má individuelně jednu z nich pěstovat více
podle svého osobního založení.
Usebranost při modlitbě je však nejpodstatnější podmínkou každé dobré
modlitby. Bez usebranosti je modlitba více či méně bezcenná. Když se
modlíš, stojíš přede Mnou: to sice platí všeobecné, ale při modlitbě si
to uvědomuješ, kdežto během práce se to vědomí často vytrácí.
Je ovšem těžké udržet při modlitbě mysl soustředěnou. Nejednou
usebranost ztrácíš. Pak nezbývá než vždy s novou vytrvalostí se vracet
tam, kam myšlenky patří. Když není roztržitost zaviněná ani chtěná,
neztrácí modlitba svou hodnotu. Je důsledkem tvé slabosti. Prvotní
usebranost, se kterou začínáš modlitbu, trvá svou působností stále, přes
všechny nedobrovolné roztržitosti a činí modlitbu přede Mnou dobrou a
záslužnou.
Pozornost při ústní modlitbě se může vztahovat na slova nebo na jejich
obsah nebo na Mne samého. První způsob je dost nedokonalý a povrchní.
Taková modlitba by se spíše podobala dobře naučenému memorování říkanky,
kterou někdo přednáší před mocným pánem, než rozmluvě dítěte s otcem.
Druhý způsob je dokonalejší. Žalmy a církevní i soukromé modlitby jsou
plny vznešených podnětů, které posilují víru, upevňují naději a
rozdmýchávají lásku. Proto tato pozornost obohacuje mnohem více duši.
Tento způsob ovšem není vždy dost dobře proveditelný, protože hlavně
církevní modlitby a žalmy obsahují tolik různých myšlenek, že se nelze
zabývat smyslem každého slova. Tak se uplatňuje třetí způsob, který se
obrací přímo ke Mně, k celkovému obsahu modlitby k posvěcení času,
růžencových tajemství nebo svátku, který slavíme. A to je nejdokonalejší
způsob pozornosti při modlitbě, protože sjednocuje tvoje myšlenky. Tak
se může dobře modlit i ten, kdo nerozumí dopodrobna všem textům modlitby
při- žalmech i jiných modlitbách. Ústa se modlí, jak předpisuje řád
bohoslužby a duše se povznáší ke Mně, kterého oslavuje - chválí, děkuje,
prosí, usmiřuje, a to vše ve vědomí naprosté závislosti na Mně.
Tvoje modlitba směřuje především ke Mně, Ohnisku všeho dobra. Chci však,
abys užíval také přímluvy andělů a svatých, Mých důvěrných přátel v čele
s naší společnou panenskou Matkou. Jako jsi ochoten dopřávat sluchu svým
přátelům a udělovat jim nejrůznější projevy své blahovůle na jejich
žádost, tak podobně se chovám sám jako tvůj Otec i spasitelný Bratr.
Proto se utíkej k svatým v naději, že spíše dosáhneš u Mne vyslyšení
jejich prostřednictvím.
Modlitba je prostředek k dosažení Mne a věčné spásy. Hlavním předmětem
tedy jsem, který jsem. A můžeš Mne prosit o nejrůznější dobra
nadpřirozená i přirozená, pokud jsou tato prospěšná spáse tebe nebo
jiných. Pros však hlavně o milosti a dary Mého Ducha, o duchovní pokrok,
o odpuštění hříchů a dar vytrvalosti v dobrém. Všechny prosby tě mají
blíže přivádět ke Mně v Mé modlitbě: „Posvěť se jméno tvé, přijď
království tvé, buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi.“
Můžeš tedy prosit také o časná dobra jako úspěch, zdraví, výsledky v
práci a tvorbě, a to s naději na vyslyšení, jestliže to bude k
nadpřirozenému prospěchu tebe, kdo prosíš nebo toho, za kterého prosíš.
Také tato dobra jistě mohou být prostředkem na cestě spásy a pomáhat ti
v úsilí o dosažení Mne, či o rozšíření Mého království ve světě. Odmítám
však vyslyšet prosbu jen o ta dobra, která by ti nepomáhala k cíli ode
Mne pro tebe stanovenému. Na to nezapomínej a takto přijímej vyslyšení
nebo nevyslyšení svých proseb: bez zatrpklosti vůči Mně, ale zato s
neochvějnou důvěrou v Mou nekonečnou lásku vůči tobě. Nejdokonalejší
způsob ústní modlitby vůbec je liturgická modlitba. Je to oficiální
modlitba Mého vykoupeného lidu, v níž duše přistupuje ke Mně, vedena
Mnou samým, aby Mi vzdávala chválu a diky, aby Mne prosila a podávala Mi
smírnou oběť. Vznešená je už modlitba jednotlivce a je jí zapotřebí,
avšak ještě vznešenější je v společná modlitba liturgická.
Od chvíle, kdy pochopíš svůj vztah povinnosti ke Mně, pochopíš i
potřebnost modlitby. Nežiješ ovšem jen pro sebe: jsi rozumný tvor a tím
i společenský. Když máš jako jedinec povinnosti vůči Mně, máš je i jako
součást společnosti. Na to nezapomínej, nechceš-li zaniknout v moři
moderního pohanství.
Už následkem dědičného hříchu máš sklon k nezřízené sebelásce a
přílišnému sebeprosazování. Pokora, nutná k Mé službě, dělá potíže
každému kromě naší panenské Matky. Když však dáš přednost společné
pobožnosti, lámeš v sobě zčásti touhu po osobním vyniknutí a jsi lip
uschopněn přemáhat své sobectví. Společná pobožnost vede tvou duši k
opravdové pokoře. A tím jen získáš, protože čím více zanikneš v modlitbě
celku, tím víc se očistuješ od svého sobectví. Už v tom je veliká
přednost společné modlitby, liturgické nad modlitbou jedince.
A naopak jen v přílišné úsilí o sebeprosazení a lpění na vlastním úsudku
je třeba u mnohých hledat nedostatek ochoty pro liturgickou modlitbu.
Kdo už jde svou vyšlapanou cestičkou duchovního života, nerad se toho
zříká, nerad se přizpůsobuje. Liturgická modlitba však znamená konec
osobním libůstkám a pokorné zapadnutí a zaniknutí v celku, znamená oběť
sebelásky, někdy velmi těžkou. Ale právě z této oběti vyrůstá krásný
květ pokory a vědomí hlubšího společenství všech ve Mně, podobně jako
obraz vynikne v celé kráse, když je zarámován do umělecky podaného rámu.
Největší možnost liturgické modlitby nabízí mše svatá. Ta je vždycky
chápána společně a kněz ji přináší a předkládá Mně s celou rodinou
věřících a jejich jménem. Ve mši svaté je také nejdokonaleji vyjádřena
tvoje povinnost vůči Mně: že Mne totiž uznáváš za svého svrchovaného
Pána, klaníš se Mi, chválíš Mne. děkuješ Mi a prosíš Mě. V novozákonní
oběti jsem sám jako tvůj spásonosný Bratr obětujícím i obětním darem.
Proto má tak nesmírnou přednost a hodnotu přede vším.
Nemůžeš ani vniknout dokonaleji do liturgické podstaty modlitby než při
mši svaté. Liturgická modlitba je nejplnější a nejdokonalejší ústní
modlitbou vůbec, protože při ní nejplněji zakoušíš své spojení se Mnou,
postupuješ jako Moje jediná obecná Církev ke mně otcovskému skrze Mne
bratrského, A jen tak můžeš ke Mně vůbec přijít.
Nikde jinde také nezakusíš plněji tyto vztahy než při Nejsvětější oběti.
Právě zde platí v plném významu slova, že se nemodlíš jen ty, ale modlím
se v tobě jako tvůj spasitelný Bratr i Otec. A to je i hlavní důvod,
proč je liturgická modlitba nejlepší ústní a nejlepší modlitbou vůbec.
Čím více si osvojíš pronikání všech svých modliteb duchem liturgické
modlitby, tím více porosteš ve vnitřní kázni, pokoře a těch ctnostech,
které nejvíce vzdalují od sebelásky, největšího nepřítele na cestě
mystického života. Láska k liturgické modlitbě je také stupněm lásky k
Mé Církvi a ke Mně, tvému ukřižovanému a vzkříšenému Bratru a stupněm
Mého zalíbení, neboť miluji všechny ve Mně.
Tím ovšem nelze upírat hodnotu soukromé modlitbě. Obojí je vzácná, obojí
je potřebná, obojí vede ke Mně a obojí je Mi milá. Liturgická modlitba
je však sama o sobě vyšší a pramenem soukromé. Proto čím více čerpá
soukromá modlitba z ní, tím více získává na ceně.
+++
Zprávy: Každé pondělí v 19,00 hod. CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA, Brno,
sv.Michal.
SETKÁNÍ MEZI UMĚNÍM se koná od 17.12.2010 u sv.Michala v Brně, v neděli
a ve svátky 9,30-12, 17-20 hod, denně 17-20 hod. |