Domů
Nahoru

Ročník VIII.,číslo 11                                                                                                                                                listopad 2002

Obsah: T.B.,Nám, nám, narodil se... (21), E.Dickinsonová, S.Marie, Apoštol rasové snášenlivosti (9), E.Dickinsonová, Otec T.,Loretánské meditace (21), E.Dickinsonová, B.T., Božské doteky v kosmu (21), Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP_ (9), Zprávy_________________________________________________________________________________
Nám, nám narodil se... (21)
Co jsou to zázraky a proroctví?
Naprosto bezpečná znameníi Božího Zjevení, přizpůsobenými pro chápání všech. Jsou to "důvody věrohodnosti", které ukazují, že souhlas víry není nějaké slepé hnutí ducha. (Katechismus, čl.157)
Co je zázrak?
Zázrak je skutečnost, která se děje mimo běžný řád ve stvořených věcech a to Božským zásahem. Zázrak přesahuje nejen síly nám známých tvorů, nýbrž i síly všeho, co by Bůh mohl stvořit, tak, aby je byl schopen učinit jedině Bůh.
Copak nejsou žádné jiné názory na zázrak?
Lidé mohou mít na zázrak různé názory podle toho, nakolik se blíží nebo vzdalují podstatě zázraku. Tak někteří odloučení bratři vykládají zázrak jako skutečnost, kterou si podle dosud známých zákonů nedovedeme vysvětlit. Jiní míní, že všechny zákony jsou prý velmi vratké, a zázrak je prý jenom výjimka toho, co se nám zdá jako zákon, ale ve skutečnosti to žádný zákon není. Jedni potom vylučují zázrak právě na základě nemožnosti pohnout přirozeným zákonem, kdežto druzí tvrdí, že vlastně žádné zákony nejsou, takže si proto Bůh může libovolně se vším nakládat. Tak se odpůrci zázraků uchylují k symbolickému výkladu zázraků. Smyslem zázraků je prý jenom nás upozornit na Boha a uvažovat o něm. Skutečnost je ovšem jiná.
Jak je to se zázraky?
Zázrak je skutečnost, která přesahuje síly všeho stvoření, nejen lidského, nýbrž i andělského, protože jinak by zázrak přece jenom patřil k přirozenému řádu (STh I,110,4). Jedná se o skutečnost, která přesahuje veškerý způsob jednání všech přirozených sil jakéhokoliv řádu. Tak se liší zázrak od souhry náhod, které jsou nejednou podivuhodné. Odlišuje se od ďábelských triků. Ty se někdy podobají zázrakům, ale postrádají důstojný způsob provedení nebo účel. Zázraky se liší od pravidelného Božího řízení v přírodě, i když je to něco tak vznešeného, že se nad tím člověk podiví, jako třeba vzrůst obilí či střídání ročních období.
Zázrak je něco neobyčejného. Přesto sebepodivuhodnější věci samy o sobě ještě nenazýváme zázraky. Zázrak není nesmyslní. Není vyžadován ani přírodou ani přirozeností. Jinak by to byl požadavek přirozenosti, tedy něco přirozeného.
Jaké jsou zázraky? Liší se zázraky co do velikosti?
Čím více nějaký zázrak převyšuje vliv a zákony přírody, tím je větší. Někdy sama podstata skutečnosti přesahuje nutnost, jako je vzkříšení mrtvých. Jindy se jedná o výjimku ve způsobu, jakým se projevuje příroda, jako náhlé uzdravení nemocného, který by se třeba uzdravil po delší době. Někdy se projevuje jako přesahující síly přirozenosti, ne sice naprosto, ale v daném subjektu, jako je třeba v moci přírody působit život, ale zázrakem je působit život v mrtvém.
Je vůbec zázrak možný?
Věříme v možnost zázraku.
Ano, ale jsou i lidé, kteří popírají možnost zázrak. Dá rozumem dokázat možnost zázraku?
Nejvyšší příčina, od níž odvisí zázraky, není vázána těmito příčinami, takže může jednat mimo ně. Bůh je taková příčina. Proto může svobodně jednat. Bůh je nejvyšší příčina. Nezávisí na oněch zákonech, které nejsou tak naprosto nutné, aby je nemohl změnit. Bůh totiž stvořil ony věci a zůstává jejich Pánem. Nemohl jim dát takovou nezměnitelnost, kterou by byl vázán více, než je vázána nutnost jeho vlastního bytí. Jinak by jim byl musel dát naprostou nutnost, což je nemožné. Jako od Boha obecně závisí existence všech věcí, protože bez Boha a bez ustavičného udržujícího zásahu Božího se rozplynuly v nicotu, tak od Boha závisí zákonitost všech věcí. Jako může Bůh vzít věcem jejich bytí, tak může též usměrňovat jejich zákonitost. Může učinit výjimku. Nutnost přírodních zákonů není vnitřní, podstatná, nýbrž jen podmíněná. Je podmíněna vnější, účinnou příčinou.
Naprosto nutné je to, co samo sebou nemůže jinak být. Podmíněně nutné je to, co je závislé na vnější příčině a nikoli na svém vlastním vnitřním uzpůsobení. Oheň musí hřát, pokud nic nepřekáží jeho přirozenému působení. Tak je přirozeně nemožné, aby ožila mrtvola a je nutné, aby zákon rozkladu šel svou cestou, když člověk zemře. Ale vedle přirozených příčin je zde nadpřirozená příčina. Jestliže přirozené příčiny mají od Boha své bytí, tedy mají od něho také bytí svého působení. A pokud tato nejvyšší příčina nedá bytí přirozenému zákonitému působení, tak nastává výjimka v této zákonitosti, čili nastává zázrak.
Jakto, že to Bůh může způsobit?
Je všemohoucí a je vlastním původcem bytí i zákonů bytí. S ohledem na to, že je Bůh svobodný, zákony netvoří součást jeho bytosti. Nemusí zachovávat zákony v bytí, čímž v nich nastává výjimka. Bůh je svobodný jak ve svých zákonech, tak v řízení celého světa. Cílem Božího jednání je zjevení Boží dobroty. Boží dobrota je nekonečná. Může se projevovat nekonečným způsobem. Není vázána na jeden způsob, na onen způsob, jak se projevil vyjádřením přírodních zákonů. Proto ani Boží moudrost, která se řídí nekonečným cílem, není vázána na jeden způsob zacházení se stvořenými věcmi. Může svého cíle, totiž Zjevení, dosáhnout ještě jiným způsobem. Může toho dosáhnout třeba i odchýlením se od zákonů, které Bůh napřed sám stanoví. Bůh stanoví ony zákony pro naše dobro. Proto může z téže dobroty a pro naše dobro ustoupit od závaznosti tohoto zákona. Když Bůh takto jedná, tedy nejedná proti přirozenosti ani proti přírodě, protože zde používá ještě vyššího zákona, který sám vkládá do věcí, totiž zákona, dle něhož je každý tvor způsobilý k tomu, aby si s ním Bůh učinil všechno, co podstatně neodporuje jeho cíli.
Samozřejmě, že k mimořádným zásahům je třeba dostatečné příčiny. Takovým dostatečným důvodem je potvrzení pravdy, jak často Bůh používá zázraků. Když Bůh užívá k zázrakům tvorů, tedy jako prostředků. Nikdy nemůže člověk ani jiný tvor činit svou mocí zázraky. Zázrak převyšuje všechny síly veškeré přirozenosti. Navazuje na způsobilost tvorů, nechat se Bohem povznést do nadpřirozeného řádu. Tato způsobilost je jedině v Božích rukou a nikoli v rukou nějakého tvora, byť velmi inteligentního.
Přesahují-li zázraky síly a možnosti lidí, dají se vůbec poznat?
Když odpůrci zázraků nemohou popřít výskyt zázraků, a tak aspoň popírají, že se zázraky dají poznat. Modernisté tvrdili, že jenom víra rozeznává zázrak od přirozené události, neboť jej rozeznává jako něco, co ukazuje na nadpřirozeno, na Boha. Namítali, že prý ještě neznáme dobře všechny přírodní zákony. Teprve až lidské poznání pokročí dále, pak prý budeme moci tvrdit, že se zde jedná o zázrak. Tím vlastně říkají, že až věda ukáže, že tu žádný zázrak není, nýbrž jen nějaká skutečnost, kterou nám jednou vysvětlí zákon, jaký ještě neznáme. Víme však, že zázraky jsou jasná znamení pravdivosti Zjevení. Je-li poznat pravdu jako pravdu, podle níž se máme řídit, je nutno poznat i zázraky, pokud mají onu pravdu nějak podepřít.
Jakou jistotu máme v zázracích?
Podle toho, jak se ona jistota zakládá na vnitřní nutnosti fyzické nebo přesažné máme různé stupně jistoty. Ne, že bychom měli stupně v neohroženosti před omylem, ale že naše jistota stojí na různém způsobu bytí té či oné věci.
Metafyzická, přesažná jistota se zakládá na jistotě, která plyne ze samotné povahy věci. Kdo by popíral metafyzické základy věci, upadl by do protiřečení. Fyzická nutnost spočívá na přírodních zákonech, takže se tato jistota získává zkušeností. Fyzická jistota je už menší, protože se zde mohou vyskytnou výjimky z přírodních zákonů. Kromě toho se zde mohou dva zákony křížit. Morální jistotu získáváme z obecného způsobu, jaký věci obyčejně mají dít nebo jak se dějí.
Jak se pozná zázrak vzhledem k jeho nadpřirozenosti? Musíme znát všechny přírodní zákony, abychom mohli říci, zda se jedná o skutečný zázrak či o vyšší, nadpřirozený zásah?
K uznání zázraku není třeba znát všechny přírodní zákony. Stačí poznat, že zde ony zákony nepůsobily. Zkušeností poznáváme, že přírodní zákony působí jednoznačně, kdežto při zázraku vidíme výjimku, a to právě ve spojení s nadpřirozenem. Proto můžeme s jistotou říci, že se tu jedná o zázrak. Avšak tato pravdivá odpověď zůstává neúplná, nevyčerpává beze zbytku celou otázku.
Mělo by se odpovědět, že sice pozitivně neznáme všechny přírodní zákony, že nevíme, co všechno příroda může a dokáže, ale negativně víme jistě, co příroda nemůže a nedokáže za žádných okolností. Každému soudnému člověku je zřejmé, že člověk sám ze sebe nedovede vrátit ztracený život. Obecné přesvědčení považuje vrácení života za něco, co přesahuje lidské síly, co je vlastní jenom tomu, kdo je Pánem nad životem a smrtí. Obecné mínění uznává, že jedině Bůh, Pán hmoty, může hmotu libovolně rozhojňovat a přetvářet.
Vidíme však, že se staly takové případy libovolného přetváření bytí. Avšak jenom ta příčina, která může přivodit obecný účinek, dovede bezprostředně působit na její změnu. Tedy jenom Bůh může stvořit hmotu, totiž učinit hmotu z ničeho. Jedině Bůh může přímo působit na hmotu. Každý jiný tvor potřebuje prostředníka. Nemůže přímo působit na hmotu, ani přímo ovlivňovat její bytí. Jenom ten, který dává toto bytí, může přímo působit na hmotu bez prostředníka.
Některé zázraky ukazují, že zde někdo působí přímo na podstatu věcí, aniž se zdržuje s jejími případnými vlastnostmi. To může jenom Bůh. Podobně jedině Bůh může působit na to, co je vlastní člověku, neboť vlastním předmětem rozumu a vůle je společně pravda a dobro.
Zázraky prvého, druhého a zčásti třetího stupně, kde se jedná přímo o podstatnou změnu, bez spoluúčasti případných vlastností, poznáme touto filozofickou cestou. Ostatně i pak se dají poznat morální jistotou při použití toho, co se vydává za zázrak ve všech okolnostech. Pokud všechny ty okolnosti vyhovují, pak se jedná o skutečný zázrak. Ve falešném zázraku vždycky nějaká okolnost selže. Na ní můžeme jako na zkušebním kameni poznat, že se nejedná pravý zázrak, ale jen zdánlivý.
Proč je třeba vyžadovat u zázraku jinou jistotu, než jaká se vyžaduje u jiných skutečností? Copak nestačí, aby oči a ostatní smysly byly zdravé, aby konstatovaly, že někdo například jistě umřel, ale že pojednou nadpřirozeným zázrakem vstal z mrtvých?
Jisté je, že nesmíme být příliš důvěřiví a hned všude vidět zázraky. Když ale nepředpojatým poznáním zjistíme neobvyklost faktu v běžném řádu a naprostou výjimečnost v daném řádu, pak smíme klidně usuzovat na zázrak. Tato zázraky se často dají i fyzicky zjistit. Jsou pro účastníky fyzicky jisté, protože mají zkušeností zjištěno, že třeba nějaký člověk jevil všechny známky mrtvého a že pojednou zase ožil. Ze zkušenosti o tomto vzkříšení vědí, protože se s ním stýkali a na vlastní oči a smysly poznali, že znovu zase ožil.
U některých zázraků třetího stupně se musíme spokojit s morální jistotou, protože nemůžeme o věci nabýt ani fyzické ani metafyzické jistoty, že by se zde jednalo o síly, které přesahují všechny schopnosti tvorů. Takový zázrak se může ještě opřít o jistotu metafyzickou, že by totiž Bůh ve své moudrosti nedopustil, aby byl člověk oklamán lživým duchem světa, kdyby připustil, aby lživý duch světa mohl použít svých znalostí přírody a způsobit něco, co by zdánlivě neslo všechny předpoklady zázraku.
Co je třeba k historickému svědectví o zázraku?
Musí se jednat o smysly postižitelný fakt, který děje před více svědky, a tito svědkové anebo jim nejbližší musí o tom vydat trvanlivé svědectví.
Tato jistota je morální, ale opět ji můžeme převést na filozofickou, protože jak bychom vysvětlili, že by se tak velké množství poctivých a ušlechtilých lidí bezdůvodně shodlo na nějaké nepravdě?
Jak jsou možné napodobeniny zázraků a různé hříčky?
Tady přicházejí k uplatnění různá kouzla nebo čáry. Ačkoli se na účet kouzel a čárů mnoho hřešilo, přesto se nedá popřít, že taková fakta existovala a existují. Vždyť i v Písmě svatém máme starozákonní zprávu o kouzelnici, která opravdu konala mimořádné věci. Jsou zprávy z misií, jak si tam počínají pohanští kouzelníci, hadači a čarodějové. V takových kouzlech je buď ďábelská moc, což je dost ojedinělé, anebo se tu jedná o podvod či obratné hříčky. Avšak jsou zprávy z kulturně vyspělých oblastí o tom, že se někde dodnes věnuje několik desítek tisíc osob magické činnosti a mají tuto svou činnost úředně přihlášenou jako živnost (např. v Německu). Bez ohledu na to, kdo z nich je podvodník, zneužívající lidské důvěřivosti k vlastní bezpracné živnosti, a kdo se věnuje magii doopravdy, a kdo je ve spojení s ďáblem, jsou to údaje zarážející.
Hypnotizéři a okultisté mohou provádět opravdové divy, které působí málo známými silami, které se projevují u zvláště nadaných lidí vlivem hypnózy a sugesce. Zneužívají k tomu také vymoženosti televize, stereovize a holografie. Napodobeninou zázraků jsou také fakta, týkající se spiritismu. Jsou různé teorie k vysvětlení těch skutečností ve spiritismu, jež se nedají vysvětlit podvodem, což však je v nejčastějších případech.
Jaké jsou to teorie?
Materialistická teorie se to marně snaží vysvětlovat pomocí tak zvaného fluida jako zvláštního skupenství hmoty ve stavu plazmy, ale je nemožné, aby hmotná fluida měla také intelektuální výsledky. Nebo teorie bujné fantazie a především snadno vznětlivé fantazie lidí, kteří jsou náchylní k hysterii, sice vysvětlí více, ale také ne všechno. Už svatý Tomáš píše, že si duše může svou obrazotvorností může přivodit nemoc nebo zdraví. Teorie vykládající některé podivnosti jako pronášená slova nebo klepání tím, duše může neznámými silami uvést do pohybu hmotu, která pak způsobuje zpětnou odezvu v duši, jež vnímá onen podnět jako zvuk a podobně. Spiritisté to vykládají údajným stěhováním duší. Je vyloučené, aby duše, která měla za tohoto života tak jasné vědomí, dokonale jej ztratila a vtělila se do jiné bytosti.
Nedůvěru vůči spiritismu působí jejich tajnůstkářství, jejich nenávist k pozitivnímu křesťanství, a pak jejich roztodivné nepřijatelné domněnky o dvojím těle, jakož i lidsky nedůstojné zahrávání si se snadno ovlivnitelnými lidmi. A přitom některé z těchto zjevů se nedají vysvětlit jinak, než zásahem zlého ducha. Je třeba krajní opatrnosti, abychom hned nehledali ve všem přímý zásah zlého ducha, ačkoli popírat možnost tohoto zásahu by nebylo moudré. Víme z evangelia, že zlý duch bude činit na konci světa takové divy, že by mohl uvést v omyl i vyvolené, kdyby jim nebyla dána zvláštní milost. Zlý duch světa může zneužívat člověku neznámých přírodních sil, protože jako ryzí duch má větší inteligenci než člověk. Kromě toho může působit na lidskou obrazotnost, když v ní vytváří a přetváří své obrazy. Může konečně užívat i hmotných těles k vydávánů zvuků, a podobně. Sem patří i většina tzv.UFO, totiž nedefinovaných létajících předmětů. Jejich základem je tajný vojenský výzkum různých států, k němuž se druží podivné zjevy a zvuky v průmyslově znečištěné atmosféře. Jestliže se na tyto zjevy příliš upínají lehkověrní a zvědaví lidé, hledající v okolí projevy mimozemské inteligence, může se do nich vměšovat ďábel, aby ohrozil spásu jejich duše.
A co vůbec dokazují pravé zázraky? Jak jsou zázraky průkazné?
Zázraky jsou bohatým znamením Boží všemohoucnosti. Když jsou projevem Boží všemohoucnosti, protože v Bohu jsou všechny vlastnosti jedno, pak pravda, která je doprovázena zázraky, dokazuje Boží vševědoucnost.
Jenže takový důkaz ze zázraků je nepřímý.
Ano, ale přesto ukazuje, že Zjevení následující po nějakém zázraku nebo jej doprovázející je jistě Božího původu. Když někdo koná divy, které může konat jen Bůh, je to znamení a jistý důvod, že se zde jedná také o nauku, kterou může znát a podávat jedině Bůh. Svatý Tomáš uvádí, že je třeba, aby hlasatelé pravd, které nás naprosto přesahují, doprovázeli své hlásání nějakým znamením dostupným smyslům a smysly poznatelným, že jejich nauka pochází od Boha. A protože se nás, lidí, obdařených smysly, nejvíce dotýká projev Boží všemohoucnosti, proto je třeba, aby Boží pravdomluvnost byla pro nás vyjádřena také Zjevením Boží všemohoucnosti. To proto, abychom uvěřili v Božský původ Zjevení, když tu současně promlouvá Bůh všemohoucí a vševědoucí. Kdyby se tady nejednalo o skutečné Zjevení a Bůh by to doprovázel divem, který může vykonat jen Bůh, pak by byl původcem nějaké nepravdy, což je vyloučené. Boží všemohoucnost je zároveň Boží svatostí a moudrostí. Boží všemohoucnost se vztahuje nejen na provedení zázraku, nýbrž i na všechny okolnosti. Je to stejná všemohoucnost, která činí divy a zasazuje je do okolností a do životních souvislostí, a je to stejný Bůh, který je svatost sama, a který nenávidí lež a klam. Kdyby si Bůh, jenž jediný může konat divy, vyvolil za vykonavatele a prostředníka svých divů toho, kdo při konání divu zároveň klame, byl by Bůh spoluúčastníkem podvodu, a to je vyloučeno.
A nemohl by Bůh někdy dopustit zázrak jako zkoušku?
Ne. Zázrak je výlučně Božím dílem a ostatní tvorové jsou přitom jen prostředníky. Jinak by Bůh musel spolupracovat na klamu, protože nikdo bez něho by nemohl vykonat zázrak a zneužívat jej pro svůj blud, ale takový nemoudrý čin nelze u Boha připustit.
Jak může být zázrak dokladem a důvodem věřitelnosti nějaké nauky?
K tomu je potřeba uznání a prohlášení této spojitosti mezi zázrakem a naukou příslušnou autoritou, totiž Církví svatou. To se týká i proroctví. Otec T. (Pokr.)
+ + +
Je hrubý omyl v domněnce,
Věčnost prý přijde pak,
říkat jak o stanici.
Zatím je na dosah,
je se mnou na potulkách,
bydlí v mé místnosti.
Z mých přátelství je jediné
stálé - to s věčností.
Emily Dickinsonová
+ + +
Apoštol rasové snášenlivosti - sv.Martin de Porres (9)
Martin a jeho přátelé
V Limě byl ještě druhý dominikánský konvent, kde Martin také kdysi žil. Jednou měsíčně tam docházel Martin navštívit svého dobrého přítele, Jana Masiase, který byl také laickým bratrem. Jan byl mladší než Martin. Ještě jako chlapec pocítil podobně jako Martin touhu vstoupit do řádu. A tak za krátký čas, když přišel do Limy, požádal o přijetí v dominikánském konventu a byl přijat. Převor na něho působil mocným dojmem. Uložil mu rozdělovat jídlo chudým prosebníkům. Každého, kdo zazvonil u brány, vlídně pozdravil. Jednoho slunného odpoledne kráčel Martin ke konventu a myslel přitom na bratra Jana. Měl tento měsíc volný den. Obyčejně se Martin rozhodl zůstat tyto tři volné dny ve městě a popovídat si s bratrem Janem a společně se pomodlit. Martin cestou uvažoval: od té doby, co tu byl naposled, je zvědav na Jana Masiase. Obávám se, že nevytrvá ve svých modlitbách a pokání. Martin zrychlil krok, zahnul za roh a zamířil k těžkým dřevěným dveřím, které vedly do ulice. Byl zde provaz ke zvonu. Martin zatáhl co nejvíce. Jedno malé okno se otevřelo a Jan Masias z něho vyhlédl ven.
"Pochválen buď Ježíš Kristus!" Řekl Martin.
"Až na věky věků. Amen." Odpověděl Jan. Pak se usmál a dodal: "Drahý bratře Martine, jak jsem rád, že jsi přišel. To jsem rád, že tě vidím."
Martin vstoupil dveřmi, ale vysoká stěna skrývala výhled na překrásnou konventní zahradu. Věci, obsažené v lásce Kristově, včetně blíženské lásky k bratru Janovi, zůstávaly skryté.
"Jak jsem šťasten, bratře, že s tebou mohu ztrávit toto odpoledne. Ty si myslíš, že tě budu trápit s dotazy na tvé zdraví. Počkej, ať se na tebe podívám."
Bratr Jan se usmál a opřel se zády o opěradlo židle.
"Neboj se, Martine. Jsem úplně zdráv. Díky Bohu! A mohu dodat, kdo ještě?" A podíval se do hlubokých očí Martinových. Jak on, tak i jeho přítel se zarazili a napadlo je, vydat se zpátky dozadu zahradou.
Slunné odpoledne ubíhalo a zastihlo Martina a Jana v koutku konventní zahrady. Především se pomodlili, potom rozmlouvali o Bohu a o potřebách svých svěřenců, o misiích v nesmírně vzdálených zemích, o chudých a nemocných ve městě Lima. Stejně jako Martin také Jan Masias krmil chudé v konventní bráně. Martin vynaložil nejvíce času na to, aby přinesl štěstí do obydlí, kde jsou lidé smutní a sklíčení.
"Kolik lidí tu žije ve vašem konventu?" Zeptal se náhle Martin.
"Jak mnoho? Přes sto kněží a bratří."
"Nikdo jiný?"
"Myslím, že asi tucet terciářů a také muži, kteří nám pomáhají za stravu a přístřeší. Ty jsi býval také jedním z nich, než tě převor zařadil jako mnicha v klášteře sv.Dominika."
"Vím, ale kdo jiný tu žije mimo kněží, bratří a terciářů?"
Bratr Jan zavrtěl hlavou: "To je všechno. Snad ještě šest sirotků, chlapců, které jsme vloni našli na ulici. Nemají domov. Tak je převor vzal pod naši ochranu."
Martin pomalu přikývl.
"To je tom, co jsem čekal." Řekl. "Asi šest sirotků, jsou to chlapci, vím, ale co osiřelé dívky?"
"Ty se ptáš asi na ně, že ano?"
Martin se pousmál. "Mé srdce." Řekl. "Bratře Jane, v našem velkém městě je několik míst, kde najdou útulek děti bez domova. Někteří chlapci a dívky jsou v péči našeho konventu, ale tím se neřeší všichni ostatní. Pro dívky je to nesnadné, protože potřebují věno. Od té doby, co všichni bohatí mají otroky, není tu cesty, jak by si mohly vydělat na věno. Co se stane s těmito chudými dívkami?"
Jan Masias pokývl hlavou. "Některé z velkého utrpení a bídy zemřou. Já vím - a ostatní zase sejdou na scestí."
Po delší dobu oba přátelé mlčí. Martin je velmi zaujat uvažováním. Ideální by bylo opatřit pro dívky jistou částku peněz na věno, aby tak mohly být poskytnuta pomoc pro nastávající život. Pro chudé dívky to bylo tvrdé. Náboženské sdružení v Limě cosi obratně podnikalo s podíly, ale Martinovo srdce krvácelo pro ostatní. Co by se s nimi stalo? Za chvíli se obrátil na bratra Jana.
"Snad by mohl pomoci don Mateo", řekl. "Je velmi šlechetný, když ho někdo o něco požádá."
Bratr Jan přikývl a řekl: "Don Mateo? Pastor? Ovšem. Je to velmi dobrý muž. Jdi, a uvidíš odpoledne, cestou ke sv.Dominikovi."
"Oba bychom mu měli říci, že když mu Bůh dává po mnoho let takový blahobyt, že by mohl pomoci těm, kdo jsou v bídě."
Když bratr Martin dal Janovi "Sbohem", slunce se už chýlilo k západu. Nebyl už čas, ale také nebylo nic ztraceno, jestliže chtěl Martin předložit donu Mateovi svůj plán, neboť chtěl být na večeři v konventu. "Znám dobře dona Matea a vím, že něco pro ubohé učiní." Tak Martin přemýšlel, když spěchal ulicí ke konventu sv.Dominika. "Má laskavé srdce a jeho manželka je také taková dobrá duše. pamatuji si ji ještě jako děvčátko. Bydlel jsem u její matky dony Františky Miguel, když jsem přišel z Guayaguil. Co všechno se od té doby změnilo..."
Martin měl tehdy deset let, když bydlel u strýce v Ecuadoru. Pak se vrátil do Limy, aby se vyučil v ranhojičství. Nyní má 33 let. Mnoho jeho starých přátel zemřelo. Také jeho rodiče zemřeli, do Diego, paní Ventura de Luna, někteří kněží a bratři, kteří k němu byli laskaví, když přišel poprvé do kláštera. Dokonce jeho sestra Jana ztratila svého prvního manžela a nyní ještě i druhého.
"Tito zemřelí jsou nyní blažení." Říkal si Martin. "Žijí někde životem bez těl."
Byl tak zamyšlen, že přeslechl hlasy chlapců, kteří ho volali. Teprve až ho pár malých rukou zatahal za hábit, otočil se a uviděl upřené pohledy indiánských chlapců, kteří se na něj dívali. Martin si uvědomil, že tito hoši přeběhli už asi několik ulic, aby jej dohonili.
"Aha, Antonín? Co tě trápí? Jsou všichni zdraví?"
"Ó, bratře Martine, tohle bys měl slyšet!"
Smutné tváře hocha projevovaly znepokojení. "Prosím, bratře Martine, mohl bys přijít k mé matce? - Ranhojič říká, že není naděje na uzdravení a že umírá. Zůstanu sirotkem. Ó, bratře Martine! Viď, že přijdeš a budeš se modlit, že ano?"
Martin položil laskavě ruku na chlapcovo rameno: Cizí člověk by nechápal, co ten hoch chce, ale Martin to pochopil.
La Rosita, která bude jednou známa jako sv.Růžena z Limy, přišla a prosila o modlitby bratří za Antonínovu nemocnou matku. La Rosita byla světice, jak věděl každý v Limě. Často přicházela do konventu sv.Dominika a prosila o modlitbu za své nemocné, za bezdomovce, které si brávala domů.
"Antoníne, přijdu hned", řekl vesele Martin. "Nemusíš se tak smutně dívat. Tvé matce se nic nestane. nyní se zdá, že umírá, má velké bolesti, ale zítra se jí uleví. Čekej a uvidíš."
Indiánský hoch se díval uslzenýma očima na černošského bratra v jeho černém a bílém hábitu.
"Jak to víš? Řekl ti to ranhojič?" Zeptal se hoch.
"Ovšem", odvětil rychle Martin. "Ale lékaři stejně někdy něco říkají, kdežto Bůh činí něco jiného. Tak pojď, půjdeme a budeme si povídat o tvé mamince."
Ruku v ruce šli tito dva ulicí dolů. Před nimi se rýsovala věž kostela sv.Dominika. Martin se usmál, myslel na to, jak by chtěl mluvit před večeří se svým přítelem, Pastorem Mateem, o potřebě nějaké domu pro sirotčinec v Limě. Ale Bůh soudil jinak.
Čeká na něho La Rosita, a má přednost jako nikdo jiný. Když došli do kláštera, poslal Martin své malé společníky do kostela.
"Pomodli se několik Zdrávasů za svou matku, Antoníne. Já hned přijdu."
V tomto nejasně osvětleném pokoji s vysokými vyřezávanými stropy čeká malá Rosita. Zná ji už dlouho. Jako děti měly mnoho společného. Oba byli pokřtěni ve stejném kostele - u sv.Šebestiána. Nyní byla La Rosita členkou dominikánského třetího řádu a nosila černý a bílý hábit rodiny sv.Dominika. Byla sedm let mladší než Martin, a už ji znala celá Lima. nebylo jí ještě ani dvacet. Uměla velmi pěkně vyprávět o svém dětství, jak žila se svým otcem ve zděném domku, pracovala v zahradě a ve dne v noci se modlívala za hříšníky. Žila v pověsti svatosti. Často viděla svého anděla strážce, rozmlouvala s ním a s blahoslavenou Pannou Marií. Dítě Ježíš k ní často přicházelo a hrálo si s ní. V každém případě byla mladá dominikánská terciářka jedna z mnohých skvělých dívek v Limě. Kdyby byla chtěla, mohla být velkou dámou ve společnosti. Rosa však nikdy po ničem takovém netoužila. Jejím přáním bylo jenom se modlit a trpět za hříšníky. To byla její životní cesta, kterou si zvolila.
"Zrovna jsem potkal malého Antonína", řekl Martin, procházející pokojem, kde La Rosita vytrvale čekala.
"Jde o jeho matku, že ano?"
Děvče přikývlo. V nejasném světle se zdála být mladší než byla. V ruce držela pěkně poskládanou kytici modrých a bílých květů, které přinesl na oltář Panně Marii, Královně posvátného růžence.
"Ta žena trpí strašnými bolestmi, bratře Martine." Řekla. "Dělám všechno, co mohu podle pokynů ranhojiče, ale to nestačí. Domnívám se, že ty pravděpodobně - " Zarazila se a dívala se do klášterní zahrady, v níž modré a žluté dlaždice tvořily sloupy. Její rodiče, bratři a sestry, měli domek, který poskytovali k užívání chudým ženám, které si čas od času vodili domů. Když viděli tak mnoho bídy v útulku svého domu, byli zarmouceni. Bratr Martin nemeškal. Ještě nikdy nechybil. Mnoho chudých Indiánů i Španělů by bylo zemřelo bez svátostného zaopatření, ale Martin jim vymodlil uzdravení.
"Ranhojič myslí, že tato nemocná přes noc nevydrží", řekla slabým hlasem. "Bratře Martine, můžeme tady něco udělat?"
Se soucitným úsměvem vzal Martin do ruky svůj dřevěný růženec.
"Ano, moje milá Roso, a ty víc, co je toto" a kázal jí růženec ve svých rukou. "Můžeme se modlit a s velkou důvěrou prosit. Nemá se pořád jen pracovat. Sestra M. (Pokr.)
+ + +
K srdci, jež zlomil žal
smí jiné přistoupit,
jen má-li vyšší zmocnění -
své vlastní útrapy.
Emily Dickinsonová
+ + +
Loretánské meditace
Panno chvályhodná, oroduj za nás
Právem chválíme Pannu Marii. Dala život tomu, který porazil odvěkého nepřítele a otevřel nám přístup k věčnému životu.
Až do Krista byla chvályhodná Panna předobrazena v postavě Judity. Vdova, která byla pevná ve ctnosti. Důvěra v Boha jí dala statečné srdce a rozhodnost a vytrvalost v jednání. Tím zachránila celý svůj národ před strašným nepřítelem. Lidé ji proto chválili písněmi: Tys sláva Jeruzaléma, tys čest našeho lidu! Záchranila jsi čest lidu a proslavila jsi jej!
Lidé chválili Juditu. Ještě více je hodná chvály Panna Maria. Svatá Panna ve svém osobním životě dokonale zvítězila nad nepřítelem, který svou zlobou poznamenal všechny ostatní lidi. Maria dala své tělo tomu, který nás všechny osvobodil z rukou nepřítele.
Když byl ďábel poražen, proč pořád obchází světem a hledá, koho by pohltil? Satan je sice docela poražen, ale kvůli lidské slabosti může znovu působit ve světě. Pokud mu však člověk zavře přístup do svého nitra rozhodným způsobem, totiž silou víry a růstem v duchovním životě a ve ctnostech pod vedením Matky Boží, je člověk mimo nebezpečí. Ďábel je po Kristu jako zuřivě štěkající a zlověstně vypadající pes, který je však pevně upoután na řetěze. Může štěkat a zneklidňovat lidi ustrašené povahy, ale nemůže pokousat nikoho, leda by se mu někdo neopatrně a zvědavě přiblížil. Kdyby Judita nebyla pevná ve svých ctnostech, násilník by ji zneužil a přišla by o svou čest a slávu.
Maria byla pevná ve ctnostech, Bůh od ní přijal lidské tělo, a mohl ve světě uskutečnit dílo naší spásy. Vítězství v dobrém a tím i sláva a chvála roste s ctností a dobrem. Maria ve své svaté dokonalosti byla vždy naprosto nedostupná ďábelským výpadům. Nikdy nepozbyla vnitřní pokoj a blaženost z přítomnosti Ježíše, kterého dokonale přijala, třebaže se ji ďábel snažit ohrožovat. I když přitom musela podstoupit těžké životní zkoušky, včetně pobytu v cizině, kde byla svatá Rodina nucena žít v bídě a ponížení, nepřestávala chválit Boha.
Kéž také v nás roste touha chválit Boha. Následujme vzor Marie, která byla vždy chvályhodná, plná milosti, čistoty, uvážlivosti a bdělosti, abychom obstáli uprostřed nástrah vládce světa a sloužili tak k věčné Boží cti a chvále. Otec T. (Pokr.)

+ + +
Lokla jsem z života.
Povím vám, co stál ten lok -
přesně mou existenci -
tržní kurz za ten mok.
Brali mě po kouskách,
vkládali na váhu,
pak mi tu částku podali -
jediný rajský hlt!
Emily Dickinsonová
+ + +
Božské doteky v kosmu
21. Mlhy nevěry
Ovládnutí Země a Měsíce je pouze malým předobrazem budoucího rozmachu Božího lidu. S každým vzdálenějším cílem se však blížíme do našeho cílového přístavu, který je však v nedohlednu, snad na druhém konci časoprostoru vesmíru. Jenže čím je cíl vzdálenější, tím více vzbuzuje otázek a pochyb. Opravdu je naše nebeské plavidlo stavěné pro takové daleké výpravy? Opravdu na této nebeské lodi mohou plout celé rodiny s dětmi až k hranicím naší soustavy, aniž by na palubách nezakoušely stesk, osamocení a nenaplnění života? Doopravdy bude možné a účelné obejmout Slunce a uzavřít do nějakého obalu takovým způsobem, aby jeho blahodárné paprsky neunikaly bez užitku do mezihvědzného prostoru?
Kdykoli se zamýšlíme o rekonstrukci sluneční soustavy a osídlování Mléčné dráhy čili Galaxie, jsme v pokušení uvažovat o těchto svých možnostech jako o pouhém polidšťování Galaxie, ačkoli ani jediný vlas nám nemůže vypadnout z hlavy bez vědomí našeho Pána. Námořní nebo vzdušné plavidlo se může dostat do mlhy, kde posádka nevidí ani na krok. A nemusí to být jen běžná mlha tvořená oblakem vodní páry. Může to být i mlha působená tím, že sama okolní látka v místě odchylek magnetického pole snáze než jinde přechází do jiného skupenství, než je běžné skupenství tuhé, kapalné či plynné, totiž do skupenství plazmatického. V prostředí látky v takovém skupenství se člověk ocitá v jasně zářivém oblaku, kde se projevují jiné časoprostorové vlastnosti, než jaké obklopují člověka v běžném prostředí dostupném smyslům. Zkušenosti z bermudského trojúhelníku, ale i z jiných míst naší planety ukazují, že takové časoprostorová mlha znamená velkou zkoušku pro člověka, neboť mu vypovědí všechny lidské vynálezy k orientaci, ba i lidské smysly ztrácí jakého trojrozměrné podněty, o něž by se opřely, a dokonce i přemítavá činnost intelektu najednou vypovídá službu. Tu se dostavují obavy, úzkosti a pochybnosti. Takové mlhy nevěry se vyskytují a houstnou. Mnozí účastníci nebeské výpravy se zoufale vrhají přes palubu nebeské archy, a propadají do časoprostorem do neznáma, podléhají mlhám nevěry.
Není třeba mnoho mluvit o zdrojích nevěry. Nehledejme je v rozumu, ale v lidském srdci. Rozum nás totiž přirozeně vede k víře. Třeba ne naráz, ale postupně, aniž by člověk pochopil rozumem pravdy víry, objevuje rozumnost své víry. Člověk nejdříve chápe, že je rozumné přijmout pravdy víry. Později se mu otevírá hlubší vhled do původu Božích pravd v tajemství Boží lásky. Teprve nakonec objevuje hlubší souvislosti mezi jednotlivými pravdami, obdobu k přirozenému řádu.
"Všechno popírání a pochybování je jen výrazem temnoty srdce člověka", píše Goethe. A sv.Augustin uvádí, že "nikdo na světě nepopírá Boha kromě toho, komu záleží na tom, aby Bůh nebyl." Nikoli rozum, ale srdce popírá Boha. "Bloud si v srdci říká: Bůh tu není" (Ž14,1).
Avšak nikoli všechno, co nevyhlíží okázale nábožensky, je skutečná nevěra. Nevěra je odmítání přijaté víry. Jedná se tedy o nepřítomnost víry u toho, kdo má možnost přijmout víru. Nejedná se o nevíru toho, kdo se nikdy nesetkal s hlásáním víry, takže ji neměl možnost přijmout z hlásání radostné zvěsti. Nejde ani o nevíru toho, kdo víru přijal z donucení nebo ve strachu, ale nikoli zcela dobrovolně jako radostnou zvěst.
Odpad od víry čili apostaze je odmítnutí jednou dobrovolně přijaté radostné zvěsti evangelia. Blud čili hereze je tvrdošíjné popírání nebo zpochybňování některé pravdy víry přijaté v radostné zvěsti evangelia. Od skutečných pochybností ve víře se ale liší různé těžkosti spojené s prožíváním víry a s jejím uváděním do běžného života. Takové nejistoty a kolísání se vyskytuje u věřících často, protože to bývá spojeno s růstovými krizemi v duchovním životě. Takoví křesťané věří, ale jejich víra není provázena pevným přesvědčením. Uznávají všechny pravdy víry, přijímají svátosti, ale nevědí, jak různé pravdy víry spojit s vědomosti v jiných oborech. Zdá se jim, že je v nich obsažen rozpor.
Uvažujme o účincích nevěry, abychom snad nezahynuli v zářivé, a přece smysly neproniknutelné mlze. Nevěra činí člověka horším, nebezpečným a nešťastným.
Nevěra vede nejen k pohoršení každého jedince jako Božího dítěte, ale i k jeho úpadku jako člověka. Snad se tomu divíte, protože třeba znáte lidi, jež jsou ve víře lhostejní, ba nevěrečtí, a zdají se být slušnými a hodnými lidmi, a možná i hodnějšími než jsou někteří věřící. Může tomu tak být, ale spíše se to tak jenom navenek zdá, a pak - nejsou dobří a slušní proto, že nevěří, nýbrž proto, že jejich povaha je klidná a nevýbojná. Také je možné, že měli dobrou výchovu, a že snad neměli dost příležitosti k něčemu špatnému. Anebo byli dobře zabezpečeni, že ani neměli důvod osobně se příliš přičiňovat o změnu svých poměrů.
Avšak nevěra sama, provádění důsledně vede k úpadku. Člověk je více nakloněn ke zlu a nevěra mu dává iluzi větší volnosti. Stačí provést sociologický výzkum. Ptejte se trestanců, zda se dostali do vězení proto, že chodili do kostela, že se modlili, že si vážili víry a že podle ní opravdu žili. Právě naopak: "Nevěřím, není Boha!" Nietsche tvrdil: "Bůh je mrtev, všechno je dovoleno!" Jako ozvěna přišla vlna německého nacismu a dvě světové války ve 20.století. Když široké zástupy prostých lidé viděli, že i různí vznešení a učení jedinci odmítají věřit, tak i oni začali žít bez Boha a Božích přikázání. Protože neměli dost prostředků na pohodlný, bezpracný a poživačný život, pomáhali si krádeží, podvodem i vraždou. Ve spotřební demokracii hlásají učení profesoři nevěru. Jsou za to placeni i na univerzitních katedrách i v parlamentárních lavicích, a ubožáci, kteří se dají svést jejich nevěreckými naukami jsou stíháni policií a zavíráni do vězení.
Když pustíte televizi a jiné sdělovací prostředky, uvidíte pod záminkou větší informovanosti návod ke zločinu, k násilí, k ničivosti jak vůči druhým lidem, tak vůči člověku samému. Otevřete dveře do školy a ustrnete nad duchovní prázdnotou. Škola musí být prý bez Boha, pro kříže tam není místo a stejně není čas ani na modlitbu. Do kostela není třeba chodit, raději do přírody, protože je-li Bůh, tedy je všude. Kněz nepatří do školy, neboť výchova má být beznáboženská. Ve škole se smí učit jen laická morálka, ale kdosi ji přiléhavěji označil lajdáckou, protože kde chybí svorník nadpřirozené autority, tam se rozpadá i přirozená autorita. Mládež je vystavena riziku používání drog už od první třídy a svodům volného pohlavního života. Poučení o strašných důsledcích vybavuje mládež vědomostmi k bezpečnému hřešení, ale neposiluje její vůli k životnímu růstu a zdokonalení.
Už T.G.Masaryk, o jehož upřímnosti a poctivosti v pozitivním sociologickém bádání nikdo nepochybuje, byl tíhou zjištěných skutečností nucen uznat v díle "Sebevražda", že mezi křesťany je méně sebevrahů než mezi nevěrci, a že tedy nevěra zbavuje člověka příznivých motivů k sebezachování a bere mu životní elán.
Nevěra činí člověka nebezpečným jak vůči druhým lidem a celému okolnímu tvorstvu, tak i vůči sobě samému. Po několika vlnách donucovacích režimů, kde byl člověk jako jedinec drcen kolektivní masou, se dostavuje vlna diktatury bezbožné humanity. Kdokoli se však odvrátil od Boha, třeba i v zájmu lidských práv a iluze o větší důstojnosti lidské osoby, ten se dříve později postavil proti každému člověku. To je důsledek odstranění vyšší autority z morálky a nahrazení zbytku morálky vzděláním. Bezbožectví opírající se o vědu vychovalo zástupy anarchistů, socialistů a fašistů. Nejraději by udělali z celého světa jeden koncentrační tábor, kde by každý měl přidělené číslo. Zde končí moderní utopie o světové spotřební společnosti hojnosti.
Člověk bez víry je nebezpečný sám sobě, ale i druhým. neuznává Boha, ani odpovědnost před Božím soudem, a lidskému soudu často unikne.
A společnost bez víry? Bismarck prohlásil: "Nejdéle se udrží ten národ, který si v sobě nejdéle zachová posvátnou úctu k Desateru."
Nevěra činí člověka nešťastným. Jeho duše otevřená jednou svrchovanému Dobru, Kráse, Pravdě a Lásce Boží, která vstoupila do světa v Ježíši Kristu k její záchraně, nenachází nic, co by bylo schopno nahradit ztrátu. Místo stupňujícího se štěstí a blaženosti, jež prožívá každý, kdo roste k dokonalosti ze svátostných zdrojů a ke stále větší jistotě víry a spásy, je zde opak. Je to proces odlidšťování člověka, zakoušejícího stále větší zkušenost cizoty a nesmyslnosti života. Pokud je člověk rozumově nadaný, jako byl třeba Karel Marx, prožívá ještě větší utrpení, když se věnuje zničující kritice postupně všeho, s čím se v životě potkává, neboť nic z toho mu nepřináší ani vzdáleně náhradu toho, co ztrácí v odmítnutném Bohu.
Člověk může nevěrou okrást Boha o svou nesmrtelnou duši, na kterou má Bůh plné právo, když ji stvořil, ale přitom připraví sám sebe o mnohem víc, o nekonečné Dobro, o samotného Boha. Tak opravdu nevěřící prožívá ve svém srdci strašnou skutečnost, že se jeho vnitřní životní mikrokosmos proděraví. Z jeho osobní viny se v něm rozeklane bezedné černé díra, která do sebe nenávratně strhuje všechno, s čím přijde do styku, a nakonec i jeho samého.
Nevěra činí člověka nešťastným nejen zde a nyní, ale i na onom světě, neboť "kdo nevěří, už je odsouzen" (Jan3,18).
Maria, Matko Boží, pros za nás, abychom uprostřed mlhovin moderních nauk neztratili ze zřetele tvého Syna Božího. Zasvěcuji se ti, svatá Panno, abych svým růžencem byl s tebou pevně propojen ve tvých modlitbách za spásu lidstva a celého světa. Růženec je záchranný pás podaný všem poutníkům na nebeské lodi. S jeho pomocí vyvázneme ze všech mlhovin a vesmírných nebezpečí, abychom se modli spolupodílet na polidštění a zbožštění celého vesmíru. B.T. (Pokr.)

+ + +
Brněnská akademie duch.života ctih.Patrika Kužely OP
Činnost darů Ducha svatého - blahoslavenství:
Ježíš Kristus učí ve svém horském kázání nové, nadpřirozené moudrosti. Blahoslaví nezvyklé věci. Nezvyklé Židům i těm, kteří ho jinak rádi poslouchali. Ta slova blahoslavící chudobu, milosrdenství byla v rozporu už s tužbami jeho nejbližších, učedníků, kteří čekali, kdy Ježíš obnoví království izraelské, a ustavičně hádali o prvá místa, a svolávali oheň a síru na města, která se k nim nezachovala pohostinsky.
Ježíš mluví o novém životě, o životě nadpřirozeném, o životě Božích dětí, které se řídí jinou moudrostí, které mají oči své výše upřeny, totiž k Otci nebeskému. Moudrost Ježíše Krista zahrnuje celý život. pro každý okamžik lze nalézt jeden z těchto sedmi paprsků, jenž nás má vést k Otci nebeskému.
Sv.Tomáš a Bonaventura, kteří jsou vykladači Písma sv., se dost namáhají, aby roztřídili tato blahoslavenství. I když se nám dnes tato třídění zdá jaksi umělé, dodatečně složené, přesto zůstává zůstává dodnes platné těsné spojení blahoslavenství s dary Ducha.
U darů Ducha sv. lze sledovat jejich velký význam pro duchovní, náboženský význam. Tomáš spojuje Kristova blahoslavenství s naukou o darech Ducha sv. Dary Ducha sv. jsou hybnou silou Ducha sv. v duši Božího dítěte. Jimi se podřizujeme vedení Ducha sv. Tyto dary nás povznášejí z pozemských poměrů k nebeským. Dary Ducha sv. nám takřka propůjčují sílu Boží. Mezi ctnostmi a mezi dary je rozdíl. Ve ctnostech, třebaže jsou nám dary také vlity, přece jen jednáme způsobem, který je přizpůsoben člověku. V darech Ducha svatého nás Bůh pozvedá, sám nás vede, dává nám sílu, jež nepůsobí již podle lidských měřítek, nýbrž sílu, kterou můžeme měřit jedině podle Boží míry.
Proto jsou dary Ducha nezbytné ke spáse a pro rozvoj naší dokonalosti. Dary Ducha se neomezují na mimořádné případy. Dary Ducha jsou nezbytné ke spáse. Tedy i pro běžný život, protože mimořádné skutky nejsou nutné ke spáse.
Dary Ducha svatého nás povznášejí nás do vyšší života, kde žijeme naplno jako Boží děti. Bůh nám propůjčuje svou sílu. V darech jednáme způsobem, který nám není vrozen, totiž nadpřirozeným způsobem.
Ježíš Kristus nám svou smrtí na kříži, svou drahou krví vykoupuje hříchem ztracený život Božích dětí. Tak je překonáno lidské dychtění, kterému nestačí tato země, ale které by se samo ze sebe nedovedlo ani v pomyšlení vznést k tušení nějaké jiné velikosti, jiného naplnění. Posvěcující milostí setrvává Bůh v duši zvláštním způsobem. Setrvává zde jiným způsobem, než je ve všech věcech. Spočívá v nás jako dobro, jež smíme zakoušet. Chce být naší blažeností.
A k tomuto přiblížení se k Bohu docházíme právě životem, jenž se přibližuje životu Božímu, jenž se povznáší nad tento pozemský časný a stvořený život.
Dary Ducha nám dávají účast na Božím životě zvláštním způsobe. Proto pak zvláštním způsobem nacházíme Boha. Bůh je blažeností těm, kteří jej nalézají.
Kristus slibuje blahoslavenství těm, kdo nejednají pozemsky jako lidé tohoto světa. Tomáš spojuje blahoslavenství s dary Ducha sv. Uvádí, že blahoslavenství jsou úkony darů Ducha svatého (STh I,II, 69,1). Každé blahoslavenství sestává z úkonu a odměny, která následuje po úkonu. Obojí je zahrnuto v slavném blahoslavenství. Blažení ti, kdo takto jednají, protože se jim už zde dostane zálohy blaženosti, aby jednou obdrželi celou odměnu dokonalé a naprosté blaženosti.
1) Ježíš hlásá novou blaženost, neboť staví před lidi nový cíl, vznešenější, než jaký si dosud kladli. Povrchní lidé se vrhají za tím, co je jim nejblíže: majetek, sláva, moc. Tak chtějí naplnit věčnou touhu po plnosti. Ježíš však ukazuje, kde je naše pravá blaženost. Proto volá: Blahoslavení chudí v duchu! Ti, kdo nepřilnuli k věcem tohoto světa a rozhodně se přimykají k Bohu, nachází v Bohu hojnost naprostou a trvalou.
2) Lidé touží po štěstí a hledají je ve světě. Všichni nemohou dosáhnout naprostou plnost pozemských věcí. Je jich omezený počet či množství. Proto se hledači štěstí ve světě snaží překonat ostatní a zdrtit ty, kteří usilují o totéž. Odtud pocházejíspory, hádky, války. Proto Ježíš obrací naši pozornost k Bohu. U Boha je totiž pravé bezpečí a opravdová záruka nejvyšších hodnot. U Boha si nemůžeme navzájem závidět ani překážet, protože v Bohu je naprosté, nepřeberné bohatství. Ti, kdo jsou spojeni s Bohem, k němuž se dokonale přimkli, jsou blahoslavení tiší, pokorní a mírní. Jim patří klidná jistota v dosažení pravé vlasti.
3) Davy, ovládané masovými sdělovacími prostředky, ovšem nechápou výkupný a zdokonalující smysl práce, bolesti a utrpení. To, co příroda poskytuje jako odměnu za různé povinnosti, v podobě návnady, slasti a rozkoše, považují za přirozené naplnění života. V tom se stále potácejí, ale nenajdou uspokojení ani trvalé štěstí. Proto náš Pán blahoslaví ty, kdo pláčí na své pozemské pouti, litují vin vlastních i cizích, pokorně přijímají strasti a bolesti života tak, že si je nakonec osvojují jako vlastní, aby v nich nalezli Boha. Proto volá: Blahoslavení plačící!
4) Přezíravě se díváme na okolní lidi. Nejraději bychom se ve světě tak roztáhli, že bychom zde zůstali docela sami. Neochotně uznáváme společnou vzájemnost každého se všemi. Neradi přiznáváme bližnímu právo na život, na jeho rozvoj a zdokonalování. Proto jsou záchranou světa ti, kdo po vzoru Ježíše Krista lační a žízní po spravedlnosti. Ty neuspokojí ani pýcha ani marnivost, nýbrž se upínají ke službě Bohu. Proto je jim slíbeno konečné nasycení v Bohu, který vydává sám sebe celého za nás, aby nikdo z nás nezahynul, ale měl život věčný.
5) Dále těm, kdo vidí vedle sebe bližního i s jeho slabostmi, bídou a nemocemi, a dokonce se mu snaží milosrdně přiblížit a pomoci mu nést jeho břímě, těm slibuje, že sami dojdou největšího milosrdenství. Mnoho je těch, kdo ve světě trpí a pláčou, protože je málo opravdového milosrdenství. Přes rozsáhlé působení Červeného kříže a jiných humanitárních organizací strádá lidstvo nedostatkem milosrdenství s hledajícími a plačícími, které by bralo ohled na jejich nesmrtelnou duši. Proto Kristus blahoslaví ty, kteří vidí svým srdcem všechny slzy trpících, a ze všech sil se přičiňují o pomoc, aby přinesly světu odpuštění, lék, úlevu a posilu.
6) Tím je duše připravena obejmout Boha. Lidské nitro se otevírá Bohu, aby mohl nejen vstoupit, nýbrž se i volně pohybovat. Tedy také uvnitř mu člověk uvolňuje cesty, aby celé to prostředí bylo průchodné a průzračné tak jemnému a pro svět neslyšitelnému a neviditelnému proudění Boží milosti. Nastává proces ještě jemnějšího očišťování. Lidskými zraky nevidíme to, co vidíme v našem vnitřním životním prostředí připodobňovaném božskému životnímu prostředí, jaké se nachází v Nejsv.Trojici. Boží dítě se na všechno dívá jenom zasvěceně, z hlediska Božího. Blahoslavení čistého srdce budou proto vidět Boha.
7) Je třeba nalézt pokojné usmíření sám se sebou, ve svém nitru, ale také usmíření s okolním prostředím, totiž s druhými lidmi a dále s ostatními Božími tvory, a především dosáhnout usmíření s Bohem. Víme, že všechno má své místo. To místo každému přiznáme, a podle toho se vším jednáme a hodnotíme to. O nic už nebojujeme způsoby tohoto světa, k ničemu se v okolním životním prostředí se nevážeme, nelpíme ani na tom, co patří nám, ani na Božích darech. Začínáme dospívat a přecházíme od Božího dětství k přátelství Božímu. Hledáme jen Boha jako Otce a ještě více jako nejlepšího přítele, abychom našli jedině Jeho a všechno zařídili podle Jeho vůle, která je totožná s naší vůlí. Blahoslavení tvůrci pokoje.
Mohlo by se někomu zdát, že když Boží dítě dospívá v Božího přítele, kdy dosahuje usmíření se sebou, s ostatním Božím tvorstvem i s Bohem samým, tedy se může snadno rozplynout v Bohu, pozbýt svou osobitou identitu a vyvanout jak v nějaké nirváně. To je omyl. Čím více se blížíme k dokonalosti přátel Božích, tím větší pozornost nám věnuje odvěký odpůrce, protože nám závidí to, co vlastní vinou stále ztrácí. Dokud jsme v zajetí světských zájmů a radovánek, ďábel se s námi nenamáhá, protože nás ovládá světskou reklamou a tak nás vlastně držel chycené různými lákadly. Kdo se od toho s Boží pomocí dokáže vymanit, tomu hned ďábel věnuje zvláštní "péči": láká, přemlouvá, vyhrožuje, pronásleduje, zabíjí. Božímu dítěti slouží všechno k dobrému. Nakonec i ďábel má z Božího dopuštění tento účel v dějinách spásy, když nás nespravedlivým pronásledováním nepřímo dotlačí do nebeského království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu (Mt 5,12).

+ + +


Zprávy: Slovo k volbám
V této době prožíváme volby. Podle statistik je v České republice většina křesťanů, ale srovnání ukazuje, že jich stále ubývá. Zamysleme se, zda také křesťansky smýšlejí a veřejně vystupují. Před válkou existovala Lidová strana, vedená katolickými duchovními Msgre.Šrámkem a Halou a dbala o to, aby křesťanská víra byla už od dětství mládeži a dětem ve školách vysvětlena. Proto lze říci, že náš národ byl vzdělanější, protože občané měli jasný obrázek, jak má člověk chápat a prožívat všechno duchovně. Při modlitbě Otčenáš se děti ve škole modlili: "a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům!" Prosaďme obnovu školní náboženské výchovy. Mnozí člověké KDU-ČSL zapomínají, že existuje zdraví tělesné, i duchovní. Kdo jedná bez Božího požehnání a osobuje si práva spojovat i s neznabohem býval kdysi prohlašován za kacíře a stíhán. Největší nepřítel křesťanské kultury, Karel Marx a s nám i strana, která se hlásí k zhoubnému programu největšího nepřítele křesťanské kultury, Karla Marxe, získává u nás velký vliv. Jsem přesvědčen, že z náboženské neznalosti jsou v ní i jinak čestní lidé.
Nejeden z těch, kteří jsou kvůli získání funkce ministra či senátora sice formálně pokřtěni, žije ve smrtelném hříchu, a nikdo na to nedbá. Jsem spisovatel a básník, ale především křesťanský realista! Své sociální cítění dávám najevo, když se od svých 65 let dobrovolně vzdávám důchodu, aby zbylo víc na chudší spoluobčany.
Nyní přijímám nabídku Strany Venkova, abych jako nezávislý kandidát na senátora v Brně-střed odvážně hájil zájmy křesťanů a Církve svaté. Přeji si, aby také u nás byl senát čestným úřadem, jak tomu bývalo v Římě, aby se jeho členové měsíčně scházeli a dostávali jednu desetinu platu na výlohy, aby zákon, na kterém se neshodnou s poslaneckou sněmovou nabyl platnosti až po jejich sjednocení. Stát by ušetřil 12 a půl miliardy Kč ročně, a mohl věnovat peníze na vybavení nemocnic, zdokonalení školství a k lepšímu zabezpečení rodin, aby matky nebyly nedostatkem nuceny k mimorodinné nezaměstnanosti, ale mohly se věnovat dětem a jejich výchově a vzdělávání, protože právě rodinná výchova je základem jejich lidského, především duchovního rozvoje.
Ing. Ladislav Vašíček, Brno
+ + +
Bitva, co duše bojuje
s nikým - je právě ta
největší bitva na světě,
ze všech jen právě ta.
A v dějepise není,
jak pluky půlnoci
rozprášil úsvit. Ty se však
bily až do konce.
Emily Dickinsonová