|
Tomáš J.Bahounek OP
LÉKAŘSKÁ DEONTOLOGIE
(Jaromír Petr Novák, Básně)
1.vydání Brno 1999 Rozrazil
2.vydání 2006
OBSAH
Úvod
Počátek lidského života
Vývoj velkého mozku a hominizace
Předávání lidského života
Populační problémy
Sterilizace
Umělý zásah do lidského rozmnožování
- umělá inseminace
- genetické inženýrství
- genová terapie
- klonování
Feticidium, Abortus
- spontánní potrat
- selektivní potrat
- nástroj "kontroly porodnosti"
- terapeutické přerušení těhotenství
- některé zvláštní případy
Úcta k životu
- zvířata
- zabití
- sebevražda
- vražda, zabití z nedbalosti - účast na hromadné vraždě
- trest smrti, psychofarmaka - integrita lidského života
- euthanasie - aktivní a pasivní
Zdraví a nemoc
Bolest a úzkost
Řádné a mimořádné prostředky léčby
Individuální a sociální odpovědnost za zdraví
Vztah lékaře a pacienta
Funkce lékaře
Obvodní lékař a ústavní péče
Rodina a lékař
Nové perspektivy v pojetí lékařské služby
Lékař a informace
Technická informace a kybernetika ve zdravotnictví
Psychosomatická choroba
Psychoterapie - psychoanalýza
- logoterapie
- léčba rozhovorem
- terapie chování
- skupinová a rodinná terapie
Svoboda a manipulace v psychoterapii
Psychoterapie a působení kněze
Umírání a smrt
Důstojné umírání
Právo na pravdu
Hlavní použitá a doporučená literatura
ÚVOD
V souvislosti s vědecko-technickým rozvojem a rostoucí specializací
dochází ve všech oborech lidské činnosti k aktualizaci hraničních
vědeckých oborů. Interdisciplinární přístup se uplatňuje všude.
Zdravotnictví a medicína v tomto směru nejsou výjimkou, spíše naopak.
Právě pro předmět svého zájmu a péče, jímž je člověk a jeho zdraví, je
zde rozvoj hraničních věd obzvlášť žádoucí. Tak se na pomezí medicíny,
hygieny, právní vědy, sociologie, psychologie, antropologie a filozofie
utváří lékařská d e o n t o I o g i e. Vyplňuje tak mezeru, kterou u nás
po dlouhá léta rozšiřoval marxismus-leninismus, aniž byl schopen tvořivě
řešit nějaký problém lékařské a zdravotnické praxe, aniž byl schopen
poskytnout optimistický životní názor, tolik důležitý zejména v
okamžicích pro člověka kritických, jako je nemoc a umírání. Teorie
marxismu-leninismu nebyla nikdy schopna poskytnout pevný filozofický
základ ani samotné lékařské etice, a poválečné čtyřicetiletí
bezvýsledných experimentů v čs. společnosti a kultuře to jen potvrdilo.
Deontologie se zabývá obzvláště s
chováním člověka v daném prostředí.
Je tedy přirozené, že podobně jako ve vyspělých státech světa, tak i u
nás se prosazuje lékařská deontologie. Lékařská deontologie je speciální
praxeologie. Jejím cílem je vytvořit vědeckou metodologii cílevědomé a
svobodné činnosti člověka ve zdravotnictví. Vychází při tom z
předpokladu, že veškerá činnost člověka podléhá obecným zákonům, které
je třeba znát a uplatňovat, aby bylo dosaženo žádoucích výsledků. Tyto
zákony nejsou jen mravní a právní, nýbrž jsou vlastní samotné lidské
přirozenosti. Historicky deontologie navazuje na filozofický odkaz
antické tradice, zejména na Sokrata, Platona a Aristotela, dále pak na
křesťanské základy evropské vzdělanosti. Deontologie se snaží nejen o
zachování historické kontinuity, ale také o rozvinutí těchto zdrojů
minulosti přínosy moderní vědy a filozofie. Proto vychází z poznatků
různých věd, jako je antropologie, fyziologie, sociologie, psychologie,
atd., ale také z přínosů vědecké techniky řízení, tedy zejména
kybernetiky ve zdravotnictví a v medicíně, a konečně též z praktické
filozofie, resp. etiky. Do té míry, v jaké se deontologie zabývá
mravními hodnotami, životním názorem člověka a hodnocením přesahuje do
praktické filozofie, do etiky, kdežto v rozsahu, v němž postupuje
metodami společenských věd, stojí na půdě těchto věd.
Zdravotnictví a medicína se neobejde bez deontologie a jeho etického
základu. Jestliže podle marxismu-leninismu je etika, zrovna tak jako
sama. mravnost nadstavbou ekonomicko-sociální základny, je jasné, proč
se československý poválečný experiment, stejně jako ruský a kterýkoli
jiný dosud realizovaný" na teoretických základech marxismu-leninismu,
ocitl logicky v mravní bídě - nejen v důsledku nějakých deformací a
jedinců zneužívajících situace, nýbrž s historickou logikou. Etika a
veda musí být dál, než tam, kam je může přivést slepý tlak ekonomiky a
dějin. Musí být nesena lidmi jako mravními osobnostmi, které se dovedou
vymanit z minulosti a svobodně a cílevědomě vykročit k budoucnosti.
Odtud vyplývá akutní potřeba rozvoje lékařské deontologie a zejména
jejího nezbytného vědecko-filozofického základu, lékařské etiky.
Etika jako filozofická disciplína pochází od Aristotela. Ten rozlišuje v
lidské činnosti činnost teoretickou - poznání, praktickou - jednání a
tvořivou - konání. V etice jde o činnost praktickou. Etika je praktická
filozofie. Poznání a chtění jako základní úkony lidského intelektu, jsou
spolu spojeny. Chtění podmiňuje uskutečnění poznání, poznání podmiňuje
určitost chtění. Protože vůle je vždy už konkrétní vůlí, je poznání vždy
ve znamení určitého zájmu. Teorie je v tomto smyslu podmíněna praxí.
Avšak zájmy řídící poznání mohou být podrobeny teoretické reflexi o
jejich platnosti.
V souvislosti s lidským jednáním nabývá na významu otázka lidské
svobody. Vnější svoboda je svoboda od vnějšího nátlaku. Vnitřní svoboda
je odpovědné sebeurčování.
Vnitřní svoboda je skutečností, jestliže se rozum sám od sebe může stát
praktickým rozumem, tj. pokud nezávisle na empirických motivech libosti
a nelibosti ukazuje jako dostačující určující důvod vůle. To se děje,
když rozum stanoví morální zákony.
S ohledem na rozlišení teorie od praxe rozlišuje Aristoteles teoretický
rozum od praktického. Praktický rozum je rozum, který se pohybuje v
prostoru otázky "Co mám konat?" V etické souvislosti nazýváme tento
praktický rozum svědomím. Morální hodnota jednání závisí výhradně na
předcházejícím svědomí. Mluvíme o morálním dobru a morálním zlu nebo
také o morálním a nemorálním jednání. Myslíme tím shodu nebo neshodu
jednání se svědomím jednajícího.
Střízlivě realistické pojetí morálky nevychází tolik z pojmu povinnost,
jako je tomu u jiných morálních systémů. Vychází především z
antropologie. Člověk je rozumný živočich. Základ morálky je v lidské
přirozenosti, jejímž Stvořitelem je Bůh. Stvořením lidské přirozenosti
stvořil také zákon, kterým se tato přirozenost musí řídit. Tento Zákon
však není vnější, nýbrž dokonale imanentní. Je to lidská přirozenost,
která se stává Zákonem. V lidské přirozenosti vyniká především rozum
jako vedoucí schopnost. Proto pravidlo mravního chování je shodné s
pravidlem rozumu. Pravidlem lidského jednání je tedy to, aby bylo
opravdu lidské - aby člověk jednal ve shodě se svým lidstvím, tj.
především s rozumem.
Podle jiných morálních systémů je morálka často podávána jako něco
vnějšího, uloženého autor i tou. Člověka to pak nutí, aby se ztotožnil s
jistým pravidlem uloženým zvenku. Tato snaha o dosažení konformity vede
k tlaku na lidskou svobodu a člověk pociťuje morální příkaz jako něco
sobě cizího. Kategorické "musíš" vede k vytvoření pověstného "Super-ego"
psychoanalytiků.
Toto super-ego (nadjá) bývá pociťováno jako tyranský činitel, jehož se
člověk snaží zbavit. Je tedy nutno zaujmout střízlivě realistické
pojetí: jednat mravně znamená sice jednat podle nějaké přijaté normy,
ale především to znamená být sám sebou, být plným způsobem člověkem,
naplňovat své lidství.
Cílem člověka je plnost života - blaženost. Lidská bytost, která
přesahuje duchem každé omezení a podmíněnost, objevuje ve svém působení
v okolí, ve svých vztazích k ostatním lidem, že žádné stvořené dobro ji
nemůže dokonale naplnit. Je-li blaženost dosažitelná, nemůže to být nic
jiného než spojení s Bohem a s lidmi v Bohu. Avšak uskutečnění této
touhy nezávisí na člověku, nýbrž na Bohu, na jeho dobrotě, zda-li přizve
člověka k vnitřnímu životu Božímu.
Člověk je otevřen pro tajemství celého bytí. Je to touha vůle, hledající
vlastní dobro rozumu: vlastnit Boha rozumem je pro člověka předmět
lásky, a ježto toto vlastnění člověku za jeho života chybí, mění se
láska ve sklon a touhu.
Vůle je schopnost duše, která je obrácena k dobru Vůli, která je tíhnu
tím k dobru, definujeme jinak jako snahové napětí. Dobrovolné je to, co
vychází z vůle jako vnitřního principu, když je znám cíl. I když známe
cíl, máme možnost volit mezi různými prostředky k cíli. Nejsme
determinováni vzhledem k prostředkům.
Nedeterminovanost však ještě není svoboda, nýbrž pouze jejím
předpokladem. Je to schopnost srovnávat to či ono dobro s dobrem
absolutním a rozhodnout se pro poznané dobro. Svoboda volby spočívá v
úsudku. Tento úsudek má následující strukturu:
Dobro se má chtít.
Tento úkon je dobro.
Tento úkon se má chtít.
V premise "Tento úkon je dobro" spočívá svoboda volby. V tomto
rozhodnutí nemá vždy hlavní slovo rozum. Rozum představuje vůli urči té
dobro, vůle zase působí na rozum. Rozum a vůle jsou schopnosti duše.
Jednajícím celkem je osoba.
Překážky svobody jsou stejné jako překážky dobrovolnosti: násilí,
žádostivost, strach, nevědomost.
Morálnost lidského jednání
Střízlivě realistické pojetí morálky vychází od Sokrata. Ten viděl
měřítko spravedlnosti a nespravedlnosti v samé přirozenosti člověka.
Dobro člověka je v rozvoji celé jeho přirozenosti. Hlas svědomí pochází
z hlubin přirozenosti a tlumočí její zákon. Zlo je vše, co odporuje
dokonalosti člověka. Člověku je dána schopnost (synderesis) se
samozřejmou lehkostí a snadností odhalit při styku s realitou první
principy. Tato zřejmost prvních principů je první habitus. Habitus je
kvalita přirozeně uschopňující k snadnému jednání, kterého člověk může
kdykoli použít. Uschopňuje člověka jednat pevně, snadno a příjemně či
pohodlně. Na rozdíl od mechanického návyku je habitus duchovní kvalita.
Zdokonaluje bytost tím, že uzpůsobuje schopnosti v souladu s jejich
přirozeností k snadnějšímu a pohotovějšímu jednání. Habitus je potřebný
tam, kde je nedeterminovaná schopnost, která připouští víc možností k
uskutečnění a rozmanitosti. Habitus odhaluje a upevňuje jednoduchost v
rozmanitosti. K dobrým habitům patří ctnosti, ke špatným neřesti.
Pojem habitu jako zavedené a poměrně upevněné dispozice je výchozí pro
založení skutečné etiky. Bez něho nelze pochop i t plně ani samotné
zdraví, natož pak jeho poruchu, jako je nemoc a pod.
Individuální etika pojednává o lidských úkonech a činnosti, pokud člověk
jako jedinec má vyplnit smysl svého života a dosáhnout životního cíle.
Sociální etika zahrnuje lidské jednání, po¬kud člověk přirozeně
vystupuje jako člen společnosti. Individuální nebo i speciální etika
nabývá poměrně zvláštního zabarvení v tomto případě podle lékařského
stavu, který ji upotřebí v praxi.
K etice lékaře či zdravotníka patří především jasně proklamované
přesvědčení o posvátnosti lidského života, o odpovědnosti každého
člověka za vlastní zdraví, a - pokud možno - i za zdraví druhého. Přání
specificky vlastní lékařskému povolání, aby lidé byli zdraví, jak jen
možno, a aby jim mohla být nabídnuta co nejlepší lékařská pomoc a
zdravotní péče, jakož i co největší úleva, zavazuje lékaře povinností
soustavně se vzdělávat jako výchozí požadavek lékařské etiky.
V dnešních podmínkách nemůže vyspělá lékařská etika obstát bez ducha
spolupráce a bdělosti vůči škodlivým tendencím. lékaři jsou do značné
míry zaměstnanci velkých organizací s markantním hospodářsko-sociálním
vlivem. Tyto korporace mají tendenci kalkulovat podle principu zisku a
nákladů, vlastního hospodářskému životu. Následkem toho lékaři. i
pacient do značné míry proti své vůli podléhají úsilí o zisk. Řešení
této nezdravé situace je v uplatnění principu subsidiarity ve
zdravotnické politice konkrétního státu. Podle tohoto principu
podpůrnosti vychází stát z toho, že základem zdravotní péče je soukromá
iniciativa jednotlivců a jejich dobrovolných sdružení, a teprve tam, kde
se iniciativy nedostává nebo podnik svým rozsahem přesahuje možnosti
soukromého podnikání jednotlivců a dobrovolných sdružení (např. výzkum
rakoviny, AIDS, atd.), stát ji svou zdravotnickou politikou doplňuje.
Uplatňování zásady subsidiarity v podmínkách českého zdravotnictví
znamená pro stát, který se doposud snažil bezvýhradně nahrazovat
soukromou iniciativu jednotlivců a jejich sdružení, znamená legalizaci a
maximální hospodářskou, finanční i technickou podporu soukromé praxe
lékařů a zdravotníků, dále pak podporu církve, zejména těch řeholních
řádů, které si kladou za cíl ošetřování nemocných, službu umírajícím, péči
o tělesně vadné či mentálně zaostalé jedince. Navzdory zestátnění
zdravotnictví v Československu a okázale demonstrované bezplatné
zdravotní péče (ve skutečnosti ovšem nepřehledně hrazené z daní) se v
kvalitě péče nikdy nedosáhlo úrovně, jakou zejména v uvedených oblastech
zdravotnické péče tradičně zajišťovaly příslušné řeholní sestry.
V mnoha směrech zdravotnické péče se ovšem společnost neobejde bez
podpory státu. Vědecko technický pokrok totiž vede k dalekosáhlé
specializaci, jaká je možná jen v mohutných ústavech a vyžaduje nákladné
technické vybavení. Pacient, který je přijat do nemocnice, je podrobován
jednomu testu za druhým a laboranti a zdravotníci i lékaři si ho ve
složité organizaci podávají z ruky do ruky. Snadno tu může nabýt dojem,
že specialista je zaujat přístroji a že je mu zatěžko vidět za nimi
nemocného člověka. Nová situace mnohde nafukuje i byrokratický aparát.
To vše snadno vyvolá dojem cizoty, anonymity a bezejmennosti. Proto je
třeba pečovat o to, aby nemocný měl stálou osobu, k níž by mohl mít
vztah, a na kterou by se mohl s důvěrou obracet. To klade nároky na
sociologické znalosti a mravní kvality jednak lékaře a zdravotní sestru,
ale také na zrovna tak nezbytně přítomného kněze a řeholní sestru.
Hlavní použitá a doporučená literatura
B.Haring - Heilender Dienst. Ethische Probleme der moderen Medizin,
Mainz 1972,
B. Haring - Frei in Christus, III., 1., Freiburg i. B. 1981 Herder,
J. B. Nelson - Human Medicine. Ethical Perspectives in New Medical
Issues, Minneapo1is 1974,
A. S. Duncan - R. Dunstan (ed.) - Dictionary of Medical Ethics, London
1977,
CI. Bruaire - Une éthique pour la médicine, Paris 1973,
M. Ready - Foundations for a Medical Ethic, Dublin 1979,
M. H. Logan - E. E. Hunt (ed.) - Health and Human Conditions:
Perspektives on Medical Anthropology, Boston 1978,
H. P. Rews - Soziologie das Alterns, Heidelberg 1974,
P. Ramsey - The Patient as Person, New Haven 1970,
E. Nase - J. Schafenberg - Psychoanalyse und Religion, Darmstadt 1977
U. Eibach - Recht auf Leben - Recht auf Sterben. Anthropologische
Grundlegung einer Medizinschen Ethik, Wuppertall 1974,
L. Růžička - Sebevražednost v Československu z hlediska demografického a
sociologického, 58-60, 62, In: Studie ČSAV,
Č. 1., 1968, Praha,
E. P. Eckholm - Na co lidé umírají, Praha 1931, Mladá fronta,
F. J. Buytendijk - Osobní odpověď na bolest, In: Bolest a naděje, Praha
1971, Vyšehrad,
O. B. Bromley - Psychologia lidského stárnutia, Bratislava 1974,
J. Kapr - C. Muller - Kniha o nemoci, Praha 1986, Avicenum ,
L. V. Thomas - Anthropologie de la Mort, Paris 1971,
P. F. Sheehy - On Dying With Dignity, New York 1981.
Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, Olomouc 1937 Krystal, Summa proti
pohanům, Olomouc 1992-1993 Matice cyrilometodějská. |
