Ročník XIV., číslo 1.                                                                                                                                                   leden 2008
Obsah: ZNAMENÍ DOBY, BESEDNÍ ŘEČI podle Tomáše ze Štítného (24). Kristus Pán obnovuje při Mši svaté svůj život. E.Lopourová, Duchový hrad, Trojice, Mistr Eckhart O ODPOUTANOSTI, ZAHLEDĚLA SE DO KRISTOVA KŘÍŽE, T.Merton, Co je kontemplace, a co ne, fr.Moti, EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (7), Brněnská akademie duchovního života ct.Patrika Kužely______________________________________________________________________________________________

                                                                     Z N A M E N Í   D O B Y (6. LEDNA)

Hvězda, oznámená v proroctví byla signálem pro ty, kterým neušlo znamení doby.
       Astronomové říkají, že "Betlémská hvězda" nebyla kometa, ale byla to vzácná trojnásobná konjunkce Jupiteru se Saturnem v souhvězdí Ryb. K ní prý došlo 7 let před naším letopočtem. K chybě sedmi let v letopočtu došlo při dodatečné úpravě ve 3. století, takže trojkonjunkce vychází na dobu narození Krista. Už Kepler upozorňoval na významnou světelnost této trojkonjunkce. Za pozornost stojí, že Jupiter bával označován jako hvězda Boha, Saturn hvězda Židů a první křesťané měli za symbol Rybu. Tak se začínají rýsovat znamení, která se všeobecným očekáváním a s přispěním zvláštní Boží milosti, oslovila tři vznešené mudrce z Persie, z Arábie a Sáby (Ž 71,10).
        Jejich příchod předpovídal David a před ním Balaam. Na tyto vznešené mudrce či krále působila ještě zvláštním způsobem Boží milost. Sestra Marie od Ježíše ve své církevně schválené knize "Mystické město Boží" při popisech zjevení hovoří o zapojení andělů, skrze které ve snu bylo králům sděleno tajemství Vtělení a Narození Vykupitele. Králové byli zkušení v přírodních vědách i sečtělí v knihách. Byli šlechetného a velkomyslného smýšlení, prosti hrabivosti a lakoty. Jejích území spolu sousedila a jako přátelé si vzájemně sdělovali své vědomosti a v důležitých záležitostech se spolu radili. Jednou věcí bylo znamení trojkonjunkce na obloze a druhou hvězda vedoucí "tři krále", jejíž neobyčejný třpyt se ve dne mísil s leskem slunce. Zprvu tuto hvězdu každý viděl z jiné strany a na pouti za ní se sešli. Podporovali se ve svých plánech, ve víře a ve zbožnosti. Hvězda v cíli jejich cesty se proměnila v záři kolem Božího Dítěte.
        Anna Kateřina Emmerichová uvádí doplňující poznatky zaznamenané Klementem Brentanem. Dva ze tří králů sledovali souhvězdí z věže, sloužící jako hvězdárna, postavené na jednom návrší. "Nebyla to hvězda, ve které obrazy spatřovali, bylo to více hvězd v jednom obrazci, určitě souhvězdí." Šlo o obrazy týkající se Panny Marie a Krista. Tytéž obrazy v té době sledoval i třetí z králů ve své zemi. Zřejmě Boží zjevení v trojkonjunkci. U těchto popisů jsou uvedena i původní jména tří králů: Mensor - hnědavý, (pokřtěn sv.Tomášem dostal jméno Leander); Chaldejec Sair, snědý (se křtem touhy) a Theokeno, (při křtu ap. Tomášem dostal jméno Leo). Jejich známá jména jim byla dána dodatečně pro jejich významovou přiléhavost. Kašpar - znamená: "přichází s láskou"; Melichar - "potuluje se kolem, přichází s lichocením či přibližuje se tak něžně"; Baltazar - "přikládá ruku k dílu celou svou vůlí, hbitě svou vůlí přijímá vůli Boží". V téže knize se také mluví o datování ve smyslu posunu kalendáře, takže narození Páně mělo nastat asi o 7 let dříve než vychází začátek našeho letopočtu. Nejstarší záznam jejich dalších dnes známých jmen pochází z XII. století od pařížského kancléře Petra Comestora. Jejich ostatky se přispěním svaté Heleny dostaly z Persie do Cařihradu a ve XII. stol. putovaly do Milána a za Bedřicha Barbarosy byly přeneseny do Kolína nad Rýnem, kde se uctívají od roku 1164.
       Co pro mne znamená slavnost Zjevení Páně a připomínka "Tří králů"? Mocní a učení vzdělanci se nachází u Kristových jeslí. Klanějí se mu prostí i ti, co vládnou, pokud jejich srdce není zatíženo věcmi, které brání v poznávání Boha. Poznávají jej ti, kdo mu otevírají svá srdce.
       Hlavní svědectví svatých tří králů je v jejich hluboké a obětavé víře, pro kterou se stali prvními zvěstovateli narození Božího Syna, našeho Vykupitele z hříchů. Z Písma a z mystických zážitků věděli předem o něm tolik, že je to vedlo k volbě darů - zlata, kadidla a myrhy - které představují i symbolické vyznání: důstojnost královskou, přirozenost božskou a úděl přirozenosti lidské.
       Duch povolává i dnes lidi, kteří neustrnuli a jsou schopni poznávat znamení doby. Kteří se nedají ničím zastrašit a nehledají nic než pravdu. Takoví byli mudrci, kteří se ptali politika, ale marně. Neboť mocní - jako Herodes - se bojí pravdy. Cizinci však pravdu našli a poklonili se dítěti na klíně matky. Poznali v něm Tvůrce pokoje světa. K němu je dovedla hvězda, kterou následovali navzdory všem překážkám. Ale hvězda září stále znovu. Zda je to skutečná hvězda, nebo hvězdná hodina lidstva, zda burcuje svědomí, nebo touhu národů po pokoji, to není rozhodující. Je však třeba porozumět znamením doby a podle nich jednat.
       Bože, tys svou milostí přivedl tři mudrce cestou za hvězdou k poznání Tvého jednorozeného Syna. Veď i nás, kteří tě poznáváme ve světle víry, k důvěrnému spojení s tebou a k blaženému patření na tvou slávu. Amen.

                                                                                          +++

B E S E D N Í   Ř E Č I dle Tomáše ze Štítného  (25)
O třech vnitřních dnech duchovních a co znamenají, totiž bázeň Boží, Boží pravdu a lásku.

Děti: Těmto dnům můžeme snad porozumět díky slovu, jež praví: To jsou dny, jež máme probdět. Milý tatíku, měl bys o nich něco mluvit déle, aby se nám pevněji vryly do mysli.

Otec:Kdo by našel v Bohu pokoj od hluku zaujatosti tímto světem a chtěl to sledovat, poznal by, že jsou tři dni světla neviditelného, jež se však mezi sebou nějak odlišují a činí rozdíl ve vnitřním životě duchovním. Prvý den je bázeň Boží, a ten den má své slunce v Boží moci. Druhý den je pravda, ten den má své slunce v Boží moudrosti. Třetí den je Boží láska, a ta pochází od toho třetího slunce, od veliké Boží dobroty.
       Copak by miloval Boha ten, kdo zná Boží dobrotu a pamatuje na ni, kdo zná Boží moudrost a pamatuje na ni, kdyby nečinil pravdy, když ví, že pravá moudrost chce pravdu a rozeznává ji? A kdo zná tak silnou Boží moc a pamatuje na ni, copak by se také nebál moci? Sledujte, děti, že tyto naše vnitřní dny jsou jiné než běžné dny časné. Běžné dny, běžící v čase, nám pominou, ačkoli to nechceme; ale ony vnitřní dny nám mohou zůstat až na věky, budeme-li chtít. Avšak naše chtění spočívá na daru Boží lásky. O Boží bázni je psáno, (Ž 19,10) že zůstane po věky věků, a o pravdě není pochyby, že zůstane na věky, neboť kdyby pravdy nebylo, nebylo by to možné, a kdo se upíná k pravdě, pravda jej přijme, když se ukáže. Také Písmo svědčí o lásce, (1 Kor 13,8) že nikdy nezanikne, nýbrž dojde svrchované plnosti v onom světě. Ó, jak blažené jsou ty dobré dny, jež nikdy neminou! Ale jaké jsou ty dny, jež ani na chvilku nemohou postát, o nichž volá prorok: Člověk, jehož dny jsou jako tráva (Ž 103,15)? O těch dnech říká Jeremiáš: Pane, ty víš, netoužil jsem po dni zkázy. Také Job byl plný dobrých dní, takže o něm Písmo praví: (Jb 42) Zemřel stár a sytý dnů. Z těch dní, jež míjejí, nemůže být ani jeden úplný, neboť jeden přijde, až druhý mine, a ani jeden spolu není celý. Tak musíte rozumět vnitřním dnům, o které nemoudří nedbají, neboť se sledují jen vnější. Ale ti, kdo znají pomíjivost vnějších dní, smí říci, jako Job: Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno. Je počat muž. Ať se onen den stane temnotou (Jb 3,3). Jako by řekl: Kéž bych, při rozloučení s tělem i s tímto světem, byl už v oněch dnech s Kristem, aby se už skončily moje zlé a nebezpečné dny, aby pominula noc mého nerozumu a mé temnoty, v níž jsem počat, aby byly zakryty nehodné činy mých dnů přikryty Boží milostí. Nepřísluší nám milovat tyto vnější dny pro ně samé, nýbrž jediné abychom, když jimi kráčíme, přišli k oněm vnitřním, pro něž uvádí žaltář: Zvěstujte den ze dne jeho spásu (Ž 96,2). V těchto našich zlých dnech plných bídy zvěstujte spásu v oněch dnech, abychom se neopájeli zdejší marností a upínali se ke své spáse v oněch dnech; den ze dne zvěstujte spásu i v těchto vnitřních dnech den druhý ode dne prvého až v den třetí. Tak postupují dny a jsou vždy spojeny: pravda vychází z bázně, dokud bázeň neustoupí, a z nich obou vychází láska, a ta udržuje oba ony dny, ale ne tak, jako když přijde pondělí po odchodu neděle a úterý ještě nepřišlo, nýbrž přijde teprve až po odchodu pondělí. V těchto dobrých dnech je tomu jinak: Kdo miluje Boha, ten drží pravdu a bojí se ztratit toho, koho miluje, a neoslavit milého. Blažené jsou dny, kdy máme bdít, a když jich dosáhneme, máme je držet. V těch dnech může být člověk naplněn, neboť i když po jednom přijde druhý nebo třetí, tak poslední nevyloučí první, nýbrž je nese sebou a oba zušlechtí.
     Tak byl nejprve lid upadlý do hříchu trestán Božím zákonem, až se počal bát Boha jako soudce, neboť když bylo zlo zakázáno zákonem a lid upustil od zla z bázně před zákonitým trestem za zlo, že je to zlo, tak ta bázeň byla první den. Nebyl to ovšem jasný den, nýbrž až se moudrost Boha Otce ukázala v našem člověčenství. Když Kristus, Syn Boží ukázal svou pravdu, splnil svůj slib, tak vykoupil tou svou pravdou svět (Jan 1), jak Bůh přislíbil patriarchům. Tak Abraham zajásal, že spatří onen den. Spatřil jej a zaradoval se (Jan 8,56). Vida, jak Boží moudrost, když dokonala plnost pravdy, projasnila den pravdy, tak, že kdo činí pravdu, přijde k světlu, ne jako ten, kdo jedná proti pravdě, vyhledává tmu, protože chce být utajen v nepravosti. A když přijde den pravdy, tento druhý den, tedy u toho, komu přijde, nevyloučí první den, jako Kristus nevyloučil Boží bázeň, když přišel na svět, nýbrž ji proměnil v lepší bázeň Boží pravdou milosti, aby se lidé vyvarovali zla nejen kvůli strachu z trestu, nýbrž z obavy nedržet se pravdy kvůli ztrátě věčné útěchy v nebeském království. Ježíš Kristus přišel na svět teprve povolat lid k té útěše, aby i hříšní konali opravdové pokání, neboť se blíží nebeské království. A tak je onen prvý den, projasněn tímto druhým dnem, ale nevyloučen, a také oba ty dny mohou nabýt plné jasnosti, teprve až milost přistoupí k pravdě, jak říká Kristus: Mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy (Jan 16,12). Duch svatý potom roznítí jejich srdce v posvěcující milosti, osvítí i projasní.
      Tak jsem vám, moje děti, ukázal tři dobré dny, kdy den Boží bázně ukazuje zlo, den pravdy odnímá zlo, den milosti způsobí dobré, a den druhý dává jasnost dni prvému a den třetí činí oba ony dny jasné. Nakonec přijde plnost pravdy, kdy se ukáže celá pravda a pomine strach před trestem i strach ze ztráty dobrého. Pak všechen strach přejde v jakousi uctivou bázeň, neboť nevím, by co jiného ta bázeň byla než taková láska, ve které se někdo bojí, aby milého nepotkalo něco těžkého, a nebojí se, že by ztratil něco příjemného, nýbrž z plnosti pravdy se bojí neprojevit svému milému příslušnou úctu. O těch třech dnech uvádí jeden prorok: Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nám dá povstat (Oz 6,3). Slyšeli jsme, věříme a s utěšením si připomínáme, jak náš Kristus Pán, vstal třetího den, a ten den slavíme. Také my však máme v nějakém podobenství zažít jeho vstání svým vstáním v den třetí, aby, jak my jsme veselí a utěšeni jeho vzkříšením, také on vstal v nás k naší dobré věčnosti při našem vzkříšení. Máme totiž skrze ně vstát v duchu, když jsme obživeni darem jeho milosti. Nepochybujme o tom, že od nás chce podle podobenství totéž vstání, jako je chce pro nás viditelně učinit. Jako chtěl mít tři zvláště znamenité dny, v nichž by v sobě dokonal naši spásu, tak dal také nám tři dni, abychom v nich vždy jeho darem a pomocí dosáhli své spásy. A to jsou ty dny, jež máme sledovat a být na ně ostražití. Především máme sledovat, co Kristus učinil v našich nynějších dnech, abychom v oněch vnitřních dnech shledali jejich podobnost. Prvního den umřel a svou smrtí přemohl naši smrt; druhého den byl pohřben a ležel se svým tělem v pokoji a ve své duši utěšil duše svatých Otců, s nimiž byl; třetího dne vstal z mrtvých a svým slavným vzkříšením obnovil náš život, takže jeho jsme lid, neboť tak to je zvěstoval anděl, že on spasí svůj lid. (Mt 1,21)
       Nuže, nebuďme lid cizí, buďme jeho! Přičiňme se, aby hrdost, pýcha a vzpurnost neřekla: tento je náš, je pyšný, mnou je poražen, já jsem si osedlala jeho srdce i v nynější podobě, a unese pro mě nejeden náklad a snese pro mě nejednu práci a těžkou půtku, a přivinul k sobě i naši dceru, bez níž nemůžeme být, závist vůči jiným, a rád jí slouží, třebaže ona nejednou mučí jeho srdce, když vidí vyšší nebo sobě rovné, které by ráda převyšovala anebo jim vyrovnala. Sleduj, aby u tebe nepřevládl hněv a nemohl říci: je můj, já mu vládnu; anebo toužebný a váhavý smutek anebo lakomství aby tebe tím nezmohutnělo, že bys jím měl spoutané srdce, dobýval, držel neoprávněně něco cizího, přelstil, vylhal nebo dosáhl moci mimo pravdu. Sleduj, aby tě nedržela lakota, obžerství, opilství anebo tě nespoutávalo nestydaté smilstvo. Co má Kristus společného s těmito mrzkostmi? Kdo se poddali těmto mrzkým věcem, jsou cizí, nejsou jeho lid; a on jej, svůj lid, spasí. Třebaže jsme byli lid poddaný těmto mrzkostem, opusťme to, navraťme se k němu a přijme nás do svého lidu. A když těmi třemi dni, kdy umřel, ležel v hrobu a vstal z mrtvých, způsobil dobré svému lidu a nejenom způsobil, nýbrž nám dal i příklad: proto v sobě sledujme vnitřní dni duchovní, v nichž bychom duchovně také vstali podle podobnosti oněch tří dnů.
        Řekl jsem, že máme tři dny, ve kterých má naše duše světlo: k jednomu přísluší smrt, k druhému pohřeb a třetímu vstání, a to v podobnosti, tak, že to bude svatá smrt, svatý pohřeb a svaté vstání. Neboť jsou to tři svaté dny, osvícené Božím světlem: prvý je Boží bázeň, druhý pravda a třetí Boží láska. Den Boží bázně začíná od ukázání Boží moci; den pravdy začíná od moudrosti Božího poznání a den Boží lásky, když bedlivě sledujeme Boží dobrotu. Ty tři dny mají svá tři slunce: Otce, Syna, Ducha svatého, ale v Božské jasnosti je den Otce, den Syna, den Ducha svatého jedním dnem; avšak v naší osvícené mysli má každý z těchto dní své místo (Hl.27 Hugona). Rozumějte tomu ale vždy takto: jako není Nejsvětější Trojice v Božství dělitelná, také v svých úkonech, tak je však v úkonech Božských Osob nějaké rozlišení, takže říkáme: to učinil Bůh Otec, to Syn, to Duch svatý. Jako Kristus, Syn Boží, vstal z mrtvých, avšak ten úkon je Otcův, Synův i Ducha svatého; avšak vstal jen sám Syn, když sám umřel, poté, co sám přijal člověčenství. Avšak to, že to byl Syn, kdo přijal člověčenství, že umřel, že vstal, to učinil Otec i Syn i Duch svatý. Ten účinek nebo skutek je celý všech tří Osob, jako jsem už jinde objasnil na příkladu: kdyby byly tři panny a jednu ze sebe oblékaly do řeholního roucha, všechny by to učinily společně, ale jen jedna z nich by byla oblečena.
       A tak kdykoli sledujeme pouze samu Božskou moc, jakkoli není bez moudrosti a bez dobroty: den je Otcův, když se obáváme té všemohoucí moci. A když sledujeme samu Božskou moudrost, jakkoli není také bez moci a bez dobroty, a pravdu učiníme, když známe Boží moudrost, že v své pravdě chce mít: je to Synův den. Když pak přihlížíme jenom k samé Boží dobrotě, jakkoli ani ta není bez moci a bez moudrosti, a tím se v nás vzbudí Boží láska: je to den Ducha svatého. Božská Moc hrozí, moudrost posvětí, dobrota potěší. Mluvím, jak v tuto chvíli dovedu; ale tak, jak tomu je, nemohu o Bohu nic vyslovit, protože převyšuje všechno, co o něm říkám. A tak říkám: prvý den, jenž vychází od Boží moci, je dnem Boží bázně, a umrtví nás, takže umřeme tomuto světu, když víme, že kdo chce být přítel tohoto světa, bude nepřítelem Božím, a máme strach z mocného nepřítele. Druhý den, jenž vychází od Boží moudrosti, je dnem pravdy, a pohřbí nás, když při hledání pravdy, a poznání moudrosti, odstoupíme, pokud můžeme, od rušivého hluku tohoto světa a setrváme v pokojném ústraní. Třetí den, jenž pochází od Boží dobroty, je dnem Boží lásky. Tehdy vstaneme k životu v posvěcující milosti a z milosti konáme ty živé skutky, jež jsou a budou hodny k věčné radosti. (Pokr.)

                                                                                          +++ 

Kristus Pán obnovuje při Mši svaté svůj život
       Ze všech věcí, jež obveselují tvé oči i uši pozemšťanů, patří mezi nejvýznamnější divadla, kde se živě představují minulé události. Marniví a všeteční lidé mívají v divadlech tolik zalíbení, že na to vynakládají mnoho peněz, aby se při tom mohli bavit ve dne i v noci. Kdybys více dbal na veliká tajemství Mše svaté a chtěl si živě představovat, jak skvělými rouchy je přioděn Ježíš Kristus, a jak vystupuje při Mši svaté jako na jeviště, aby tam obnovil všechna tajemství svého podivuhodného života a živě ti je postavil před oči, určitě bys při prvním úderu na zvon spěchal do kostela a tam se účastnil s největší žádostivostí tohoto úžasného divadla. Počínal by sis tak především proto, že se ti v tomto svatém divadle podávají i přivlastňují zásluhy našeho Vykupitele. Takto je však politování hodné, že lidé, ač musí za divadlo hodně platit, přesto chodí raději na ně než na Mši svatou, při které neplatí nic, a také že v divadle mrhají vzácným časem, který by mohli při Mši svaté velmi prospěšně užít, neboť účastníš-li se zbožně Mše svaté, budeš mít vždy také účast na přebohaté odplatě.
       Snad na to odpovíš: "Není divu, že všeteční lidé spěchají raději do divadla než na Mši svatou, poněvadž v divadle se konají mnohé veselé hry, kdežto při Mši svaté se neukazuje nic, co by mohlo obveselit zrak i sluch." Na to pravím: je to ovšem velká zaslepenost marnivých lidí, kteří nemají jiné oči, než ty, které vyhlížejí pod jejich čely, ale na duchu jsou zcela osleplí. Kdyby totiž viděli očima svaté víry, jistě by během svatého dějství Mše svaté zakoušeli srdcem mnoho radostí, poněvadž Mše svatá je krátkým souhrn a obnovení celého tajuplného života Ježíše Krista. Mše svatá, pravím, není pouhé představování vymyšlených událostí po způsobu divadel, ale je skutečné a pravdivé opakování toho, co Kristus Pán vykonal i vytrpěl na světě.
       Při Mši svaté máš totiž před sebou totéž Děťátko, jež nalezli pastýři zavinuté v plenkách ve chlévě v Betlémě, a to ještě v chatrnějších plenkách, totiž v podobě svaté Hostie. Na oltáři vidíš ležet totéž Děťátko, jež jeho blahoslavená Matka představila třem svatým Králům, aby se mu klaněli, a jež vložila i Simeonovi do náručí: aby ses Mi i ty zbožně klaněl a vroucně je objímal jako v náručí svaté lásky. Mezi Mší svatou slyšíš také slova svatého evangelia. Třebaže se to děje jen ústy kněze, přesto z toho nemáš o nic menší užitek, než kdyby to promlouval sám Kristus Pán, jen pokud přijímáš Boží slovo s upřímnou vírou. Při Mši svaté ti činí Ježíš dále mnohem větší zázrak, než jaký vykonal při svatbě v Káni galilejské. Tam proměnil jen vodu ve víno, při Mši svaté však proměňuje víno ve svou přesvatou Krev! Při Mši svaté obnovuje také svou Poslední večeři a posvěcuje chléb i víno, jak tehdy učinil. Během Mše svaté bývá Pán Ježíš opět obětován, ne sice rukama bezbožných katů, ale duchovním způsobem skrze ruce posvěceného kněze, jenž ho přináší za oběť nebeskému Otci. Když chceš mít prospěch z oběti Páně, tedy můžeš při Mši svaté nabýt odpuštění svých hříchů a nebeských milostí právě tak, jako kdybys byl býval osobně přítomen při všech tajemstvích utrpení Páně.
       Z toho je jasné, jak blahodárná je Mše svatá a jak mnohé milosti a zásluhy při ní můžeš získat.
      Poslyš, jak vykládá zbožný Diviš Kartuzián obnovující se tajemství života Ježíše Krista při Mši svaté: "Celý život Pána našeho Ježíše Krista na tomto světě nebyl ničím jiným, než jediná slavná Mše svatá, při které je on sám oltářem, chrámem, knězem i obětí."
      Kněžskými rouchy se oděl Kristus Pán v Nejsvětější sakristii, totiž v lůně své přesvaté Matky, kde přijal naše člověčenství a oděl se rouchem smrtelného života.
       Z této sakristie vystoupil v svaté noci svého Narození a začal tak introit čili úvod ke Mši svaté, když vstoupil na svět.
       Když plakal v jeslích, zaznělo Kyrie eleison, čili Pane smiluj se.
      Gloria in excelsis Deo, čili Sláva na výsostech Bohu, zpívali andělé, když se ukázali pastýřům, aby je povzbuzovali k uctívání i chvále Boží a doprovázeli ke chlévu do Betléma.
      Kollekty čili spojené modlitby lidu konal Kristus Pán, když celé noci trávil na modlitbách a dovolával se pro nás Božího milosrdenství.
       Epištolu četl Pán Ježíš, když vykládal Mojžíšův zákon i řeči proroků a poukazoval, jak se vyplňují na něm samém proroctví.
       Evangelium zpíval Spasitel, když v židovské zemi chodil z místa na místo a hlásal své svaté evangelium.
      Offertorium čili obětování konal Syn Boží, když se denně nabízel svému nebeskému Otci za spásu lidí a sliboval všechno za ně podstoupit i vytrpět.
       Prefaci čili předzpěv zanotoval Vykupitel, když na našem místě bez ustání velebil Boha a činil Mu díky za dobrodiní, nám prokázaná.
       Sanktus čili "Svatý, svatý, svatý, Pán Bůh zástupů, hosanna na výsostech" zpíval židovský lid na Květnou neděli, kdy Kristus Pán slavně vjížděl na oslátku do Jeruzaléma.
       Konsekraci čili posvěcení.vykonal Pán Ježíš, když při Poslední večeři proměnil chléb ve své přesvaté Tělo a víno ve svou předrahou Krev.
       Pozdvihování Těla a Krve Páně se stalo, když Pána Ježíše, přibitého na kříži, vyzdvihli katané a představili celému světu jako na odiv.
        Pater noster čili Otčenáš se Kristus Pán modlil, když pronesl svých posledních sedm slov s kříže.
        Rozlomení svaté Hostie se stalo, když se Nejsvětější Duše Pána Ježíše odloučila při smrti od jeho požehnaného těla.
       Agnus Dei, čili: "Beránku Boží, který snímáš hříchy světa" pronesl vojenský setník se svými zbrojnoši, když po skonání Pán zvolal: "Ten člověk byl opravdu Syn Boží "
        Svaté přijímání se stalo při ukládání mrtvého Těla Páně do hrobu.
       Požehnání na konci udělil Pán Ježíš při vystupování z Olivetské hory k nebesům, kdy naposled žehnal svým pozdviženýma rukama učedníkům.
       Tak vidíš! Toto je ta slavná i dlouhá Mše svatá, kterou Kristus Pán sloužil na zemi. Nařídil také, aby apoštolové a jejich nástupci sloužili Mši svatou, třebaže mnohem kratší, denně až do skonání časů.
        Mše svatá je krátkým obsahem života Ježíše Krista, v kterém se ti v půlhodině představuje, co vykonal za tři a třicet roků svého pozemského života. Podobně jako účetní podrobně zapisuje v účetní knize, kolik přijal a vydal, na konci pak všechny ty položky sčítá a uzavírá v účet, tak bývají veškerá tajemství života i utrpení Páně shrnuta při Mši svaté a postavena nám před oči v krátkém přehledu. Jsi tudíž právě tak šťasten, ne-li ještě šťastnější, jako ti, kdo kráčeli s Pánem Ježíšem světem. Slyšeli a viděli jen jednu, třebaže velice dlouhou Mši svatou, kdežto ty smíš denně slyšet i vidět mnoho Mší svatých a tak při nepatrné námaze získat ovoce celého života Pána Ježíše. -Abych ti však ještě-jasněji představil, jak Kristus Pán obnovuje veškerá tajemství svého života během Mše svaté, povím ti o tom podivuhodný příběh.
        Tomáš z Cantimpré, žák sv.Alberta Velikého v Kolíně a spolužák sv.Tomáše Akvinského, posléze světící biskup v Cambrai  severní Francii, muž nad jiné znamenitý i učený, píše: "Léta Páně 1254 se o Velikonocích stalo v Douai, že jistý kněz při udílení svatého přijímání v kostele svatého Amata, spatřil jednu svatou Hostii ležet v prachu na zemi. Polekal se, protože nevěděl, jak se to stalo, padnul na kolena a chtěl tu svatou Hostii uctivě zvednout. Tu však s úžasem zpozoroval, jak se ona sama od sebe pozvedla ze země a vznášela ve vzduchu. Poněvadž neměl po ruce jiný korporál, než to, na čem stálo ciborium, vzal ručníček, zvaný purifikatorium, jímž bývá vysušován kalich, podržel ho pod svatou Hostií a pak ji na něj položil. Potom ji s radostí odnesl na oltář, pokorně před ní poklekl a prosil Pána Ježíše za odpuštění toho zneuctění, jehož se Mu tak dostalo. Když při tom zbožně pohlížel na Nejsvětější Svátost, zpozoroval s velikým údivem, že podoba svaté Hostie zmizela a proměnila se v podobu milostného Děťátka. Kněz tím byl velmi dojat, takže začal plakat a vzlykat a to tak hlasitě, že všichni kanovníci toho kostela pospíchali z kůru, aby onomu knězi přišli na pomoc. Tu spatřili, jak on tak ostatní, podobu Dítěte podivuhodné krásy. Byli tím pohledem tak pohnuti, že se pro samou radost a rozkoš nemohli ani upokojit. Potom přispěchal i všechen lid přítomný v kostele, aby spatřil onen veliký zázrak a přesvědčil se na vlastní oči o skutečné přítomnosti Pána Ježíše. A vida! Nový div divoucí! Třebaže kněží z chóru viděli milé Jezulátko, světští lidé ho spatřit nemohli. Zato však uviděli na jeho místě Pána Ježíše v mužné podobě, zahaleného božskou velebností. Byli tak uchváceni leknutím i úžasem jati, že to nemohli ani vypovědět, ani do konce celý života zapomenout. Z uctivosti hned klopili své oči k zemi, hned je zase pozvedali, aby viděli Pána Ježíše. Toto vznešené zjevení trvalo po celou hodinu. Kdo vypoví, kolik vroucích povzdechů za tu dobu vyslali diváci k Pánu Ježíši a kolik sladkosti tehdy okusili ve svých srdcích? - Když se sběhlo velké množství lidí, a Pán Ježíš po hodině opět skryl svou líbeznou podobu jejich očím, uzavřel kněz svatou Hostii do svatostánku a lid začal daleko široko roznášet zprávu o tomto velikém zázraku. Když se o tom dověděl světící biskup Tomáš, odcestoval z Cambrai do Douai, aby věc vyšetřil. Přišel k děkanovi kostela svatého Amata a ptal se ho, co na tom pravdy, že prý se Kristus Pán zjevil ve chrámu, svěřeném jeho správě. Děkan odpověděl: "Není pravda jen to, že mnozí spatřili Pána Ježíše ve svaté Hostii, ale mnozí ho skutečně posud spatřují v jeho lidské podobě.“
        Podobně, jako se kdysi Pán Ježíš ukazoval zázračným a tobě nepochopitelným způsobem, činí tak až dosud ve všech Mších svatých, když v nich obnovuje celý svůj život i celé své utrpení a veškeré události svého pozemského života. Tak jasně představuje Otci nebeskému i Duchu Svatému, své milé Matce i všem kůrům andělů a zástupům svatých, jako by se před nimi všechno jednotlivě ve skutečnosti opět dělo.
         Kristus Pán ti tedy představuje, když jsi přítomen na Mši svaté, události ze svého pozemského života: jak totiž v jeslích leží, jak je obřezán a v chrámě obětován, jak utíká do Egypta a žije tam ve vyhnanství, jak se postí, jak káže a přechází z místa na místo. Ukazuje ti také, jak je pronásledován, prodán, zrazen, obžalován, bičován, korunován, ukřižován, usmrcen i pohřben, ale jak zase vstává z mrtvých, vystupuje na nebesa. Tímto živým představováním a pravým obnovováním svého svatého života i utrpení působí Pán Ježíš právě takovou radost svému nebeskému Otci i Duchu Svatému, jakož i všem nebešťanům, jakou jim působí v těchto tajemstvích po celý svůj pozemský život, ba ještě větší radost, než jaké ti mohou poskytovat divadla jakéhokoli druhu. Proto také nabývají nebesa z každé Mše svaté nevyrovnatelně větší radosti i slasti, než jaké mohou nabýt z jakéhokoli jiného předmětu nebo dobrého skutku na tomto světě.
        Tuto radost působí nebešťanům nejen živé představování obnoveného života i utrpení Pána Ježíše, ale i modlitby a přímluvy, které vysílá člověčenství Ježíše Krista při Mši svaté k Bohu. Pán Ježíš uctívá ve všech Mších svatých, velebí, miluje i oslavuje Nejsvětější Trojici Boží, děkuje jí a slouží jí z celé moci svého božství, z všech sil svého člověčenství, z celé hloubi svého božského Srdce. To vše činí způsobem tolik vznešeným a tobě nepochopitelným, že jeho modlitba chvály, díků a lásky nevýslovně převyšuje veškerou chválu i lásku andělů, jakož i veškeré pocty a služby svatých, které prokazují Nejsvětější Trojici během svého pozemského života. Z toho můžeš poznat, jak výborná bohoslužba je Mše svatá, a čeho všeho můžeš u Boha docílit, když ji budeš zbožně sloužit nebo se jí účastníš.
        Konečně také uvaž, jak prospěšná ti je Mše svatá, a jak mnoha a velkých zásluh si můžeme v ní dosáhnout. Kristus Pán, náš věrný Vykupitel, pracoval po třiatřicet roků na tomto světě a shromáždil tak bohatý poklad zásluh, který nepotřeboval pro sebe, nýbrž uložil pro tebe, své ubohé dítě. Dosud se však nepřestává přičiňovat, nýbrž pokračuje ve své práci, jak sám o sobě svědčí: "Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji" (Jan 5, 17). Nepůsobí však nadále proto, aby ještě více zasloužil, nýbrž jen aby tě učinil způsobilým k tomu, aby sis mohl přivlastnit jeho zásluhy. Proto obnovuje ve všech Mších svatých svůj svatý život a opakuje každé z nich, co vykonává za třiatřicet roků svého pozemského života. To vše koná před svým nebeským Otcem, aby ho s tebou usmířil. Tak těší svého Otce a překonává jeho nelibost, kterou pojal proti tobě kvůli tvým hříchům. Toto všechno obětuje svému nebeskému Otci, aby zaplatil náš dluh u něho, a když se zbožně účastníš Mše svaté, udílí ti ze svých zásluh dle tvých schopností, aby sis tak skrze ně pokáním odčinil zasloužený trest.
       Tak tedy děkuj svému nejvěrnějšímu Příteli, Kristu Ježíši, jenž pro tebe tolik pracuje a shromažďuje tak bohatý poklad zásluh! Uznávej jeho láskyplné smýšlení vůči tobě, když ti denně darem nabízí tolik z tohoto pokladu svých zásluh! Neopomíjej být podle možnosti denně zbožně přítomen na Mši svaté a tak si s nepatrnou námahou přivlastňovat veliký podíl z tohoto pokladu! Kdyby ses mohl tak snadno obohatit v časných věcech, jako můžeš snadno učinit svou duši bohatou při Mši svaté, copak bys litoval namáhání a ztráty času? Jak si tedy můžeš ohledně Mše svaté počínat tak váhavě a nedbat o nesmírný poklad, v ní uložený, když se jedná o to, abys vyzískal poklady, jež mají trvání po celou věčnost? (VÝKLAD MŠE SVATÉ podle ct.Martina z Kochemu)

Mistr Eckhart - O  O D P O U T A N O S T I
     Pročetl jsem mnoho spisů jak pohanských mistrů, tak i proroků Starého a Nového zákona, a se vší vážností a pílí jsem zkoumal, která je ta nejlepší a nejvyšší ctnost, skrze kterou by se člověk nejvíce a nejtěsněji spojil s Bohem a mohl se milostí stát tím, čím je Bůh z přirozenosti, a aby se stal co nejpodobnější obrazu, jímž byl v Bohu ještě před stvořením světa, kdy mezi ním a Bohem nebylo žádného rozdílu. A když všechna tato díla důkladně probírám, pokud to můj rozum může posoudit, pak nenalézám nic jiného než vše přesahující čirou odpoutanost, neboť každá ctnost se ještě nějak ohlíží po stvoření, zatímco odpoutanost je všech stvoření prosta. Proto řekl náš Pán Martě: „Jednoho je třeba“ (Lk 10,42), to znamená: kdo chce být nezkalený a čistý, musí mít jedno, totiž odpoutanost.
      Učitelé chválí lásku nade vše, jako sv. Pavel, který píše: „Ať konám cokoli, nemám-li lásku, nic nejsem“ (1 Kor 13, 1n). Já však stavím odpoutanost nad všechnu lásku. Za prvé proto, že nejlepší na lásce je to, že mne nutí, abych Boha miloval, zatímco odpoutanost nutí Boha, aby on miloval mne. Je přece mnohem ušlechtilejší, když k sobě Boha nutím, než abych se mu vnucoval. Bůh se totiž může těsněji přimknout ke mně a lépe se spojit se mnou, nežli já bych se mohl spojit s ním. Že pak odpoutanost vede Boha ke mně, dokazuji tím, že každá věc spočívá ráda na místě, které je jí přirozené a vlastní. A místo přirozené a vlastní Bohu je jednota a čirost; ty však vycházejí z odpoutanosti. Proto se musí Bůh nevyhnutelně sám dát odloučenému srdci. Za druhé vyzdvihuji odpoutanost nad lásku, protože láska mě nutí, abych všechno snášel pro Boha, kdežto odpoutanost mě vede k tomu, abych nebyl otevřený pro nic jiného než pro Boha. Je přece mnohem ušlechtilejší být otevřený pouze pro Boha, než pro něho všecko snášet. Neboť při utrpení má člověk ještě určitý zřetel na to stvoření, které mu působí bolest, kdežto odpoutanost je zcela oproštěna od každého stvoření. Že však odpoutanost nepřijímá nic kromě Boha, dokazuji následovně: Co má být přijato, musí být přijato někam. Avšak odpoutanost je tak blízko ničemu, že žádná věc není tak jemná, aby se mohla v odpoutanosti udržet – kromě samotného Boha. Jen on je tak jednoduchý a tak subtilní, že může přebývat v odloučeném srdci. Proto odpoutanost nemůže přijímat nic jiného než Boha.
     Mistři chválí také pokoru nad mnohé jiné ctnosti. Já však kladu odpoutanost nad všechnu pokoru; a sice proto, že pokora může být bez odpoutanosti, ale nikoli dokonalá odpoutanost bez dokonalé pokory. Neboť směřuje-li tato ke zničení vlastního já, dotýká se odpoutanost nicoty tak těsně, že mezi dokonalou odpoutaností a ničím už nemůže nic být. Proto nemůže být dokonalá odpoutanost bez pokory. Dvě ctnosti jsou však vždy lepší než jenom jedna. Druhý důvod, proč stavím odpoutanost nad pokoru, je ten, že dokonalá pokora se sklání před všemi tvory, a při tom sklánění vychází člověk ze sebe ke stvořením, kdežto odpoutanost zůstává sama v sobě. Žádné vycházení však nemůže být nikdy tak ušlechtilé, aby zůstávání v sobě nebylo ještě ušlechtilejší. Proto říká prorok David: „Veškerá sláva královské dcery pochází zevnitř“ (Ž 45,14). Dokonalá odpoutanost se nepřiklání k žádnému stvoření; není ani pod tvory ani nad nimi. Nechce být ani dole ani nahoře, chce být sama ze sebe, nikomu k lásce ani k soužení, a nechce ani rovnost ani nerovnost s nějakým tvorem, ani to ani ono: nechce nic jiného než pouze být. Že by však chtěla být tím či oním, to nechce; neboť kdo chce být tím či oním, ten chce být něčím, kdežto odpoutanost nechce být ničím. Proto zůstává nedotčena všemi věcmi.
      Nyní by mohl někdo namítnout: v naší Paní byly přece svrchovaně zastoupeny všechny ctnosti, tedy i dokonalá odpoutanost. Je-li však odpoutanost vyšší než pokora, proč se tedy naše Paní chlubila svou pokorou a nikoli svou odpoutaností, když řekla: „Shlédl na pokoru své služebnice“ (Lk 1,48) – proč tedy neřekla: „Shlédl na odpoutanost své služebnice“? Na to odpovídám následovně a říkám, že v Bohu je odpoutanost i pokora, pokud u Boha můžeme mluvit o ctnostech. Měl bys tedy vědět, že jeho láskyplná pokora ho přiměla k tomu, aby se sklonil k lidské přirozenosti, a že jeho odpoutanost prodlévala v sobě samé, i když se stal člověkem, jakož i tehdy, když tvořil nebesa a zemi, jak ti ještě později vysvětlím. A poněvadž náš Pán, když se měl stát člověkem, nepohnutě setrval ve své odpoutanosti, naše Paní dobře věděla, že od ní žádá totéž a že přitom hledí na její pokoru a nikoli na její odpoutanost. Proto zůstala ve své nepohnuté odpoutanosti a chlubila se svou pokorou a ne odpoutaností. A kdyby se o ní zmínila jen jediným slovem a kdyby například řekla: „Shlédl na mou odpoutanost“, pak by tím byla zakalena a už by nebyla úplná ani dokonalá, protože tím by vyšla ze sebe. Žádné vycházení totiž nebývá tak malé, aby odpoutanost nezůstala bez poskvrny. A tu vidíš ten důvod, proč se naše Paní chlubila svou pokorou a ne svou odpoutaností. Proto říká prorok: „Chci mlčet a naslouchat, co můj Pán a můj Bůh ve mně mluví“ (Ž 85, 9), – jakoby chtěl říci: „Chce-li Bůh ke mně mluvit, ať vejde do mě, já nevyjdu.“
       Vyzdvihuji odpoutanost také nad každé milosrdenství, neboť milosrdenství není nic jiného než to, že člověk vychází ze sebe k nedostatkům svých bližních a jeho srdce tím bývá zarmouceno. Toho je odpoutanost prosta a zůstává sama v sobě a nedá se ničím zarmoutit. Neboť pokud člověka může něco zarmoutit, nestojí si moc dobře. Zkrátka, ať se podívám na kteroukoli ctnost, nenacházím žádnou natolik dokonalou a k Bohu se přimykající jako právě odpoutanost.
       Jeden mistr jménem Avicenna říká: Vznešenost odloučeného ducha je tak velká, že cokoli vidí, je pravdivé, vše, oč žádá, dostane, a vše co poručí, musí být uposlechnuto. A měl bys vskutku vědět: Stojí-li svobodný duch v pravé odpoutanosti, pak nutí Boha k svému bytí; a kdyby mohl být bez tvaru a bez všech případků, přijal by vlastní Boží bytí na sebe. To však Bůh nemůže dávat nikomu než sám sobě; proto nemůže s odloučeným duchem činit nic víc, než mu dát sám sebe. A člověk, který takto stojí ve svrchované odpoutanosti, je tak vytržen do věčnosti, že s ním žádná pomíjivá věc už nemůže pohnout, aby pociťoval něco tělesného; a je jako mrtvý pro tento svět, protože nic pozemského mu již není po chuti. To měl na mysli sv. Pavel, když řekl: „Žiji, a přece nežiji, žije ve mně Kristus“ (Ga 2, 20).
     Nyní se můžeš zeptat, co je odpoutanost, že má v sobě takovou vznešenost. O tom bys měl vědět, že pravá odpoutanost není nic jiného než neochvějná stálost ducha ve všem, co se přihodí – v milém i nemilém, ve cti či hanbě a potupě – jako olověná hora neochvějně stojící ve slabém větru. Tato nepohnutá odpoutanost činí člověka nejvíce podobným Bohu. Neboť to, že Bůh je Bohem, tkví v jeho nepohnuté odpoutanosti; z ní má svou čirost a svou nesloženou jednoduchost a svou nezměnitelnost. A proto, má-li se člověk stát rovným Bohu, pokud nějaké stvoření může mít rovnost s Bohem, pak se to musí stát pomocí odpoutanosti. Ta vtahuje člověka do čirosti a z čirosti do nesložené jednoduchosti a z té zase do neproměnnosti, a tyto pak nastolují rovnost mezi Bohem a člověkem; tato rovnost však musí povstat z milosti, neboť ona odvádí člověka od všech časných věcí a očišťuje ho od všeho pomíjivého. A vezmi v úvahu: Být prázdný od všeho stvořeného znamená být plný Boha a být plný všeho stvoření znamená být prázdný Boha.
       Měl bys tedy vědět, že v této neochvějné odpoutanosti stál Bůh od věčnosti a stojí dosud, a vezmi v úvahu, že když stvořil nebe a zemi, dotklo se to jeho nepohnuté odpoutanosti tak málo, jako by nikdy nic nestvořil. A tvrdím ještě víc: Všechny modlitby a dobré skutky, které člověk vykoná v časnosti, dotknou se Boží odpoutanosti tak málo, jako by se nikdy v čase neudály, a Bůh pro ně nebude k člověku milostivější ani shovívavější, ale zůstane tak, jako kdyby člověk modlitbu či dobrý skutek nikdy nevykonal. A říkám dále: Když se Syn v božství měl stát člověkem, a stal se jím a pak trpěl muka, dotklo se to tak málo nepohnuté Boží odpoutanosti, jakoby se člověkem nikdy nestal.
        Nyní možná namítneš: „Pokud dobře slyším, pak každá modlitba a všechny dobré skutky přicházejí vniveč, poněvadž Bůh se jich neujme a ani jím nemohou pohnout. A přece se říká, že Bůh chce být o všechno prošen.“ Nyní dávej dobrý pozor, abys mi, pokud můžeš, správně porozuměl: Bůh svým prvním věčným pohledem – pokud tu můžeme o nějakém prvním pohledu mluvit – nazřel všecky věci, jak se mají stát, a viděl týmž pohledem, kdy a jak stvoří svět a kdy se Syn stane člověkem a kdy má trpět. Spatřil i tu nejmenší modlitbu a dobrý skutek, který kdo vykoná, a nazřel také, kterou modlitbu a kterou pokornou zbožnost vyslyší; viděl, že zítra ho budeš úpěnlivě volat a prosit; a toto volání a modlitbu nevyslyší teprve zítra, neboť je vyslyšel již ve své věčnosti, dříve nežli ses narodil. Není-li však tvá modlitba usilovná a opravdová, neodepře ti Bůh vyslyšení teprve teď, nýbrž to učinil již ve své věčnosti.
      A takto Bůh svým prvním věčným pohledem nazřel všechno a nekoná nic z nového (podnětu), neboť vše již učinil na samém počátku. A tak Bůh stojí odevždy ve své nepohnuté odpoutanosti, a přece proto nejsou modlitby a dobré skutky lidí ztraceny, ale kdo dobře činí, bude i dobře odměněn, a kdo činí zlé, bude posléze také odměněn. Tuto myšlenku vyjádřil také sv. Augustin, když píše v poslední kapitole páté knihy O Trojici: „Bůh chraň, aby někdo říkal, že Bůh miluje časným způsobem, poněvadž u něho není nic minulé a také nic budoucí. On miloval všechny svaté ještě před stvořením světa, tak jak je již napřed viděl. A když nastane chvíle, že projeví v čase, co viděl už ve věčnosti, tak se lidé domnívají, že Bůh k nim pojal nějakou novou lásku. Takže když se na nás hněvá nebo nám prokazuje něco dobrého, tehdy se měníme my, kdežto on zůstává beze změny, tak jako sluneční světlo působí bolest nemocným očím a zdravým prospívá, samo však změnám nepodléhá.“ Téže myšlenky se Augustin dotýká také v knize O Trojici, kde píše: Bůh se nedívá časným způsobem a ani v něm nepovstává žádné nové vidění.“ v tomto smyslu hovoří též Isidor v knize O nejvyšším dobru, kde čteme: „Mnozí lidé se ptají, co Bůh činil, než stvořil nebe a zemi, nebo odkud se v něm vzala nová vůle stvořit svět?“, a takto odpovídá: „Žádná nová vůle v Bohu nikdy nepovstala, ale i když stvoření nebylo vždy, jako je teď, přesto bylo od věčnosti v Bohu a jeho rozumu.“ Bůh nestvořil nebe a zemi, tak jako když my v běhu času říkáme: „Ať se stane to nebo tamto!“, neboť všechna stvoření jsou již vyslovena ve věčném Slově. K tomu můžeme ještě připojit slova, která řekl náš Pán Mojžíšovi, když se ho Mojžíš otázal: „Pane, když se mě farao zeptá, kdo jsi, jak mu mám odpovědět?“, a Hospodin řekl: „Pověz toto: Ten, který jest, mne poslal“ (Ex 3, 13n). To znamená: Ten, který je neměnný sám v sobě, ten mě poslal.
       Nyní by mohl někdo namítnout: Cožpak Kristus také měl nepohnutou odpoutanost, když zvolal: „Má duše je zarmoucena až k smrti“ (Mt 26, 38; Mk 14, 34), a Maria, když stála pod křížem, víme přece mnoho o jejím nářku, – jak se to všecko může srovnávat s nepohnutou odpoutaností? Vezmi tedy v úvahu, že v každém člověku – jak říkají mistři – jsou vlastně dva lidé: jeden se nazývá vnější člověk – to jest smyslovost. Tomuto člověku slouží pět smyslů, jinak je však činný silou duše. Ten druhý se nazývá vnitřní člověk – to jest jeho niternost. Duchovní člověk, jenž miluje Boha, neužívá mohutností duše ve vnějším člověku víc, než to patero smyslů nezbytně potřebuje; a nitro samotné se obrací k těmto smyslům jen potud, aby jim bylo vůdcem a správcem a chránilo je, aby nepodléhaly jako zvířata předmětu svých smyslů, jak činí mnozí lidé hovící svým tělesným rozkoším jako nerozumná zvířata. Takoví lidé by se spíš měli nazývat zvířaty než lidmi! A co duši přebývá z mohutností, jež poskytuje pěti smyslům, to duše zcela odevzdává vnitřnímu člověku. A když se člověk obrátí k něčemu vysokému a vznešenému, stáhne duše k sobě všechny síly, které předtím půjčila smyslům, a pak se takový člověk nazývá smyslů zbavený a vytržený; neboť jeho předmětem je určitá rozumová (duchovní) představa nebo něco duchovního bez tvaru. Avšak vezmi v úvahu, že Bůh od jednoho každého duchovního člověka očekává, že ho bude milovat všemi silami duše. Proto říká: „Miluj Boha z celého srdce!“ (Mk 12, 30). Jsou však lidé, kteří naprosto vyčerpávají mohutnosti své duše ve vnějším člověku. To jsou ti, kteří všecky své smysly a svůj rozum obracejí k pomíjivým věcem; ti nevědí nic o vnitřním člověku. Ty bys měl ovšem vědět, že vnější člověk se může zabývat různou činností, a přesto zůstává vnitřní člověk zcela volný a touto činností nedotčený. Také v Kristu byl vnitřní a vnější člověk a právě tak v Marii; a vše, co kdy říkali o vnějších věcech, činili vnějším člověkem, a jejich vnitřní člověk přitom stál v neochvějné odpoutanosti. A bylo tomu tak i tehdy, když Kristus řekl: „Má duše je smutná až k smrti“; a jakkoli naše Paní naříkala i jinak mluvila, přece stálo její nitro vždy v nepohnuté odpoutanosti. Vezměme si k tomu následující přirovnání: Dveře jsou opatřeny veřejemi, v nichž se otáčejí. Dveře přirovnávám k vnějšímu, veřeje zase k vnitřnímu člověku. Když se dveře otvírají a zavírají, pohybují se veřeje dveří sem a tam, ale veřeje zůstávají nepohnuty na svém místě a nikdy nemění svou polohu. Zrovna tak je tomu i zde, pokud tomu správně rozumíš.
        Teď se však zeptám, co je předmětem čiré odpoutanosti? Nato odpovídám takto a říkám, že předmětem ryzí odpoutanosti není ani to ani ono. Ona totiž stojí na holém nic, a řeknu ti, proč tomu tak je: Čirá odpoutanost stojí na tom nejvyšším. A kdo stojí na tom nejvyšším, v tom Bůh může působit zcela podle své vůle. Bůh však nemůže ve všech srdcích působit zcela podle své vůle, neboť ačkoli je všemohoucí, přece jen může působit jen natolik, kolik připravenosti nalézá, anebo když ji sám vytvoří. A slova „anebo ji vytvoří“, přidávám kvůli sv. Pavlovi, neboť u něho Bůh neshledal žádnou připravenost, ale sám ho připravil vlitím své milosti. Proto říkám: Bůh působí podle toho, jakou připravenost nalézá. Jinak působí v člověku, a jinak v kameni. K tomu nacházíme určité podobenství v přírodě: Když roztopíme pec a vložíme do ní těsto z ovsa, z pšenice, z ječmene a ze žita, je tu jen jeden žár a přece nepůsobí stejně v těstech, ale z jednoho bude chléb jemný, z druhého hrubší a ze třetího ještě hrubší. Příčinou toho ale není žár, nýbrž látka, která je nestejná. Zrovna tak různě působí Bůh v každém srdci; působí podle toho, jakou míru připravenosti a schopnosti přijímat nalézá. Pokud je v srdci to či ono, pak v tom může být něco, co Bohu znemožňuje působit na to nejvyšší. Má-li být tedy srdce připravené přijmout to nejvyšší, musí stát na holém nic, a v tom také spočívá ta největší schopnost, jaká může být. Pokud má odloučené srdce stát na tom nejvyšším, musí stát na ničem, neboť v tom právě spočívá nejvyšší schopnost přijímat. K tomu si vezměme jedno podobenství z přírody: Chci-li psát na voskovou tabulku, nemůže na ní být napsáno nic tak krásného, aby mi to zabránilo v psaní; ale když chci psát, musím smazat všecko, co je na tabuli napsáno. A nikdy se mi nebude hodit tak dobře k psaní, jako když na ní nebude napsáno vůbec nic. Podobně, má-li Bůh do mého srdce psát na to nejvyšší, musí všechno, ať je to cokoli, ze srdce odejít. A právě tak je tomu s odloučeným srdcem. Proto v něm Bůh může působit na to nejvyšší a podle své nejvyšší vůle. Předmětem odloučeného srdce není tudíž ani to ani ono.
     Teď položím další otázku: Jaká je modlitba oproštěného srdce? Nato odpovídám následovně a říkám: Čirá oproštěnost se nemůže modlit, neboť kdo se modlí, žádá Boha, aby mu něco dal, anebo ho něčeho zbavil. Oproštěné srdce však nežádá vůbec nic, a také nemá zhola nic, čeho by se chtělo zbavit. Proto je prosté veškeré modlitby a jeho modlitbou není nic jiného, než být jedno s Bohem. Na tom spočívá celá jeho modlitba. K tomu můžeme uvést výrok, který vyjádřil sv. Diviš ke slovům sv. Pavla, kde uvádí: „Je mnoho těch, kteří běží za korunou, a přece jen jeden jí dosáhne“ (1 Kor 9, 24) – všechny mohutnosti duše běží za korunou, a přece ji dostane jen podstatné bytí – Diviš tedy uvádí: Tento běh není nic jiného než odvrácení se od všech stvoření a sjednocení se s nestvořeným. A když duše dospěje až tam, tehdy pozbude své jméno a Bůh ji vtáhne do sebe, takže zanikne sama o sobě, tak jako Slunce přitahuje ranní červánky, až zhynou. K tomu dovede člověka pouze čistá odpoutanost. Sem můžeme připojit také slovo sv. Augustina, který píše: „Duše má tajný vchod do božské přirozenosti, kde se jí všechny věci stávají ničím.“ Tímto vstupem není na zemi nic jiného než ryzí odpoutanost. Když odpoutanost dospěje k tomu nejvyššímu, ztrácí duše v poznání své poznání, v lásce svou lásku a ve světle své světlo. K tomu se vztahuje také výrok jednoho mistra: Chudí duchem jsou ti, kteří Bohu ponechali všecky věci tak, jak je měl, když jsme ještě nebyli. Učinit něco takového dokáže jen čisté, oproštěné srdce. Že Bůh přebývá v jednom oproštěném srdci raději než v každém jiném, poznáme z tohoto: Když se mě zeptáš: „Co hledá Bůh ve všech věcech?“, odpovím ti slovy knihy Moudrosti, kde Bůh praví: „Ve všech věcech hledám spočinutí!“ (Sír 24, 7). Nikde jinde však není klid a spočinutí tak naprosté jako v oproštěném srdci. Proto zde Bůh přebývá raději než v jiných věcech nebo ctnostech.
        A také tohle bys měl vědět: Čím víc se člověk snaží být otevřený Božímu vlivu, tím je blaženější; a kdo je s to se přitom uvést do nejvyšší připravenosti, ten také stojí v nejvyšší blaženosti. Ale žádný člověk se nemůže otevřít Božímu vlivu jinak než sjednocením se s Bohem; neboť nakolik je každý člověk jedno s Bohem, natolik je otevřený Božímu působení. Toto sjednocení se nastolí tím, že se člověk podrobí Bohu; nakolik se však člověk podrobí stvoření, natolik bude méně jedno s Bohem. Čiré, oproštěné srdce je prosté všech tvorů. Proto je plně poddáno Bohu, a tím stojí v nejvyšší jednotě s Bohem a je zároveň Božímu působení nejotevřenější. To měl na mysli sv. Pavel, když řekl: „Oblecte se v Ježíše Krista!“ (Řím 13, 14), a myslel tím: skrze úplné ztotožnění s Kristem; toto odění se v Krista může totiž nastat jen skrze ztotožnění s Kristem. A vezmi v úvahu: Když se Kristus stal člověkem, nevzal na sebe jednoho člověka, ale přijal lidskou přirozenost. Oprosti se proto od všech věcí, a zůstane jen to, co na sebe vzal Kristus, a tak ses oděl v Krista.
      Kdo chce tedy poznat vznešenost a prospěšnost dokonalé odpoutanosti, ať uváží Kristova slova, která řekl o svém lidství, když mluvil ke svým učedníkům: „Prospěje vám, abych od vás odešel. Když neodejdu, Duch Svatý k vám nepřijde“ (Jn 16, 7), jakoby tím říkal: Příliš mnoho zalíbení jste nalezli v mé současné podobě, proto vám nemůže být dána dokonalá radost Ducha Svatého. Odložte tedy to, co má podobu a tvar, a spojte se s bytím bez tvaru, neboť duchovní útěcha přicházející od Boha je jemná a chce se proto sdílet pouze tomu, kdo tělesnou útěchou pohrdá.
      A teď dávej pozor, kdo patříš mezi přemýšlivé! Nikdo není radostnější mysli než ten, kdo stojí v největší odpoutanosti. Žádná tělesná a smyslová útěcha nemůže být bez duchovní škody, „neboť touhy těla směřují proti Duchu a Duch zase proti nim“ (Ga 5, 17). Kdo proto v těle zasévá smyslovou lásku, sklidí věčnou smrt; kdo však v duchu zasévá pravou lásku, ten sklidí v Duchu věčný život. Proto: čím rychleji běží člověk od stvoření, tím rychleji k němu spěchá Stvořitel. Tady dávejte pozor, všichni hloubaví lidé! Pokud pouhé zalíbení, které bychom mohli mít z tělesné podoby Krista, nám už brání v přijímání Ducha Svatého, oč více nám ve vztahu k Bohu brání naše nevázaná touha po pomíjivé útěše! Proto tím nejlepším ze všeho je odpoutanost, / neboť očišťuje duši / a tříbí svědomí / a zapaluje srdce / a probouzí ducha / a rozněcuje touhu / a dává poznání Boha / a odděluje od stvoření / a spojuje se s Bohem.
      A teď dávej pozor, kdo patříš mezi přemýšlivé! Nejrychlejší zvíře, které vás nese k této dokonalosti, je utrpení; neboť nikdo nepožívá více věčné sladkosti nežli ti, kteří stojí s Kristem v největší hořkosti. Nic není trpčího než utrpení, a nic tak medově sladké než žít v utrpení; nic neporuší tělo před lidmi víc než utrpení, a naopak nic nezdobí duši před Bohem víc než přestálé utrpení. Nejpevnějším základem, na němž tato dokonalost může stát, je pokora; neboť čí [tělesná] přirozenost se zde plazí v nejhlubší poníženosti, toho duch vzlétá k výšinám božství, neboť láska přináší bolest, a bolest přináší lásku. Kdo proto touží dojít dokonalé odpoutanosti, ať usiluje o dokonalou pokoru, pak přijde do blízkosti božství.
     Aby se to stalo nám všem, k tomu nám dopomáhej nejvyšší Odpoutanost, která je Bůh sám. Amen.
                                                                                          +++

ZAHLEDĚLA SE DO KRISTOVA KŘÍŽE

SV.MARKÉTA UHERSKÁ (18.1.) byla dcerou Bely IV. (Štěpána), krále uherského. Narodila se v Maďarsku v Klisse roku 1242. Otec ji z vděčnosti za vítězství nad vpádem nepřátelských bojovníků zaslíbil ji Bohu. Od útlého dětství byla proto vychovávána ve vesprinském klášteře u dominikánek. Když do něj poprvé vcházela, zahleděla se na Kristův kříže a vysvětlení: "to je Spasitel," mělo vliv na celý její další život. Už na začátku dospívání se rozhodla zasvětit svůj život Kristu. Ve 14ti letech se

objevily nabídky k sňatku, lákavé zejména pro královského otce. Jednou z nabídek bylo i manželství s českým králem. Král Bela v něm viděl usmíření a zajištění míru. Markéta se však ničím nedala od Krista odradit a byla ochotna raději zemřít než porušit věrnost Pánu a Spasiteli, jemuž se zaslíbila.
       Od dětství ji fascinovala skutečnost ponížení Boha pro naše vykoupení skrze kříž. Chtěla dát srdce za Srdce a lásku za Lásku. Nehledě na stavovské rozdíly a společenské požadavky doby, konala ráda službu u těžce nebo infekčně nemocných a další skutky lásky i asketické kajícnosti.
      Král Bela kvůli ní na Zaječím ostrově naproti Budě založil dominikánský klášter a daroval jí třísku z Kristova kříže, kterou s důvěrou a láskou u sebe nosila.
      Vyčerpána hrdinnou obětavostí a jakoby strávena láskou k trpícímu Kristu, odešla do jeho království již ve 28 letech.
      Šest let po své smrti byla blahořečena a v roce 1943 Piem XII. kanonizována.
      Bože, Tys povolal svatou Markétu, aby následovala Tvého Syna v jeho chudobě i pokoře a prokazovala skutky milosrdenství. Dopřej i nám, abychom se stali skromnými, pokornými a prospěšnými svým bližním ke Tvé chvále a slávě skrze Krista našeho Pána. Amen.
                                                                                       +++
CO JE KONTEMPLACE ?
Kontemplace je nejvyšší projev lidského rozumového a duchovního života. Je to duchovní údiv. Neboť kontemplace je jakési duchovní vidění, k němuž již svou povahou směřuje rozum i víra, neboť bez něj by zůstaly neúplné. Kontemplace spočívá vždycky za naším poznáním , za naším světem, za všemi systémy, za vysvětlováními, za rozhovory, za dialogy i za naším já. Kontemplace směřuje k poznání. Poznává Boha tím, že se Ho zdánlivě dotýká. V kontemplaci si uvědomujeme a v jistém smyslu uskutečňujeme dokonce i to, v co každý křesťan doposud jen nejasně věří: "Nežiji již já, ale žije ve mně Kristus." Je to probuzení, osvícení a údivné intuitivní uchopení, při němž láska získává jistotu, že Bůh tvořivě zasahuje do našeho každodenního života. Kontemplace je čisté, panenské poznání, je chudé na pojmy, ještě chudší na úvahy, ale právě pro svou chudobu a čistotu je schopna "jít za slovem, kamkoliv půjde".
CO NENÍ KONTEMPLACE ?Jediný způsob, jak se zbavit mylného chápání kontemplace, je zakusit ji, neboť kontemplace nemůže být ani řádně vysvětlena.
Může být jen naznačena, nabídnuta, ukázána, symbolizována. Nic není rozpornějšího, než pseudovědecká definice kontemplativní zkušenosti. Nelze zde totiž postupovat psychologicky. Vždyť kontemplace je něčím více nežli hloubavostí nebo sklonem k uvažování. Hloubavá a reflexivní vloha je ovšem něco, co není k zahození v našem bezduchém a strojovém světě , a proto může být dobrou přípravkou ke kontemplaci. Kontemplace není možnost ani snaha o dosažení pokoje. Přesto však právě tyto vlastnosti jsou velmi dobré, ba skoro nezbytné jakožto příprava na kontemplaci. Pro kontemplativního člověka není žádné "myslím" ani "proto", nýbrž pouze jsem v pokorném poznání, že naše tajemné bytí je osoba, v níž přebývá Bůh. Kontemplace není trans ani extáze, nevidí se při ní náhlá či nevypověditelná světla.
Ať nikdo nedoufá, že v kontemplaci najde únik z konfliktů, z úzkostí nebo pochybností. Zůstává naopak hlubokou jistotou, že kontemplativní zkušenost probouzí tragickou úzkost a v hlubinách srdce otvírá mnoho otázek, které se podobají ranám, jež bez ustání krvácejí. Člověk může nebo nemusí milosrdně poznat, že nakonec je to největší zisk, protože Bůh není "něco", není "věc". A přesně toto je podstatný znak kontemplativní zkušenosti. Vidí, že tu není "něco", co by se dalo nazvat Bůh, neboť Bůh není ani "něco" ani "věc", nýbrž ryzí "NĚKDO". Je "TY", před nímž naše nejvnitřnější "já" vnikne do vědomí. On je také "JÁ JSEM", před nímž opakujeme svým nejosobnějším a nepřenosným hlasem "já jsem". (z knihy: Thomas Merton, POLÁMANÉ KOSTI)

                                                                                              +++

E K O L O G I C K Á   S L U Ž B A   K Ř E S Ť A N A

Jak máš spolupracovat s Kristem na obnově životního prostředí.

Boží výzva k tobě, abys naplnil zemi a ovládl ji, ukazuje především na práci či tvorbu jako na činnost, kterou máš vykonávat, ale i trpělivě snášet na zemi. Jsi obrazem Božím mimo jiné proto, žes dostal od Stvořitele příkaz k ovládnutí země. Plněním tohoto pověření se v tobě projevuje činnost samotného Tvůrce vesmíru.

Práce, chápaná jako převodní činnost, začínající ve tvém nitru a směřující k okolním věcem, vyžaduje, abys vládl zemi. Země označuje ten úsek viditelného vesmíru, který obýváš. Výzva k ovládnutí země má široký dopad. Ukazuje na všechny zdroje, které země v sobě skrývá, a které můžeš uvědomělou činností objevit a účelně využít.

Církev ti odhaluje a rozvíjí takovou spiritualitu práce, která ti pomůže přiblížit se k Bohu, aby ses podílel na jeho spasitelných plánech s tebou a se světem. Když pracuješ, nemění jenom tvoje okolní prostředí, ale zdokonaluješ i sám sebe, své vnitřní prostředí, jemuž říkáme krátce„srdce“. Ve světle Kristova kříže a zmrtvýchvstání nabývá tvoje práce na obnově životního prostředí hlubšího rozměru. Tak nalézáš ve své práci část Kristova kříže a přijímáš ji v témže duchu vykoupení, v jakém Pán přijal za tebe svůj kříž. V stejném světle, které k tobě proniká z Kristova Zmrtvývstání, nalézáš vždycky světlo nového života nového dobra, jakoby příslib "nového nebe a nové země", na kterých máš právě ty a tvým prostřednictvím ostatní svět účast právě prostřednictvím tvé námahy. Toto nové dobro, ovoce tvé práce je už částečkou "nové země". (Jan Pavel II., Laborem exercens, II, 4; V, 24, 26, 27)

Nestačí však jenom stálou prací usilovat o nápravu narušeného životního prostředí, jakož i o zachování a udržení celého našeho zdravého životního prostředí. Přičiň se, aby se tvé úsilí k obnově životního prostředí projevovalo činným způsobem navenek, nýbrž také trpným způsobem směrem dovnitř, k tvému vnitřnímu životnímu prostředí. Někteří lidé, sledující škody v životním prostředí způsobené lidskou činností obrácenou navenek, se dokonce dostávají do druhé krajnosti, takže mluví o škodlivosti tvé práce (154). Ve skutečnosti však je zapotřebí obojí. Vnější činorodost projevující se v práci, přetvářející okolní životní prostředí, a vnitřní úsilí, projevující se v modlitbě a rozjímání, přetvářející vnitřní životní prostředí člověka. To je také smysl benediktinského hesla ora et labora, modli se a pracuj, z něhož duchovně roste evropská kultura. Z modlitby má vycházet vlastní spiritualita tvé práce i tvého utrpení pro obnovu a rozvoj životního prostředí, a do ní má rovněž ústit.

Kromě toho má všechno tvé úsilí pro obnovení zdravého životního prostředí povahu nejen osobní a týkající se vnitřního životního prostředí jednotlivého člověka, a makrokosmický, týkající se okolního životního prostředí, nýbrž také povahu společenskou. První a základní společenskou strukturou "humánní ekologie" je rodina. (Jan Pavel II., Encyklika Centesimus annus, IV, 39, 1991) Na prahu třetího tisíciletí stále ještě zůstává zanedbáván význam ženy jako té, která se zvláštním a neopakovatelným způsobem podílí na vytváření prostředí, kterému se říká domov. Ještě nedozírnější a dalekosáhlejší je poslání ženy při obnově a tvorbě domova celé lidské rodiny, jímž je celé širší životní prostředí. Avšak Jan Pavel II. na tento závažný rozměr poslání ženy nezapomíná. Vypovídá o zvláštním prorockém poslání dnešní ženy: vytvořit zvláštní kulturu pro člověka a jeho města. (Jan Pavel II., 4. prosince 1993, Viz: Osservatore Romano, 49/93, s.4.)

Tělesná zdatnost, pronikavost a přesnost přemítavého myšlení by ovšem muži málo prospěla, protože lidské životní prostředí v užším slova smyslu, totiž domov, a v širším slova smyslu (globální, okolní přírodní prostředí), dokážou manžel s manželkou budovat zase jen pod vedením ženy. Tyto vlastnosti: vytvářet domov - nejen v užším smyslu - rodinného prostředí, ale také v širším smyslu - ve smyslu okolního přírodního prostředí jako domova celé lidské rodiny, uplatňují právě ženy zvláštním nenahraditelným způsobem.

Společnost není jenom shluk jednotlivců. Je to především velká rodina, složená zase z rodin. Posláním ženy je doplňovat mužovy nedostatky. To platí nejen o manželství a rodině, ale také o širší rodině národní a mezinárodní, jakož i o celém okolním životním prostředí, které vlivem mužné dravosti a překotnosti úsilí průmyslové společnosti bylo závažně narušeno a ohrožuje samo lidstvo.

Nelze přehlížet význam ženy pro tuto kulturu. Bez zvláštní péče ženy by kultura pozbyla v bezejmenné šedi průmyslově-spotřební společnosti svou lidskou tvář. Mezi všemi ženami má pak pro obnovu a rozvoj životního prostředí lidské rodiny největší význam Panna Maria. Maria, Matko Boží, oroduj za nás! fr.Moti (Pokr.)

                                                                                         +++

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CTIH.PATRIKA KUŽELY
Nový život ve třetím tisíciletí

Je to život vycházející z Mého učení, přikázání a rad za vedení Mé obecné církve a jejích učitelů. Navenek se jeví věrným plněním Mé vůle a pěstováním ctností, jejichž příklad dávám během svého Vtělení do tvého těla světu. Cílem vlastním tvému životu je dokonalost. Proto nesmíš ulpívat na sobeckém smýšlení, při smyslu pro vyšší mravní zásady, ba ani při velmi ušlechtilé snaze vzdávat Mně povinnou úctu dle způsobu, předepsaného Pánem. Postav si mnohem vyšší cíl: dosáhnout důvěrného přátelství se Mnou samým, abys vyplnil Mou touhu: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (Jan 15, 15.)

Avšak nejenže tě zasvěcuji do tajemství našeho společného věčného Otce, nýbrž ti dávám účast i na Mé i Otcově přirozenosti, takže tě přijímám za vlastního syna a dávám ti právo na věčné dědictví. Tvůj nový život je tedy životem zcela nadpřirozeným a opravdu božským pro svůj původ, pro své prostředky k dílu a pro své nejvyšší určení. Je v nejdokonalejším smyslu dílem Mé nekonečné lásky vůči tobě: Jsem, který jsem, a tedy bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž jsem si tě zamiloval, probouzím tě k životu, když jsi byl mrtev pro své hříchy. Křísím tě z mrtvých a uvádím na nebeský trůn jako tvůj Bratr a Spasitel, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je takto v Mé dobrotě k tobě. Milostí jsi tedy spaseni skrze víru. Spasení není z tebe, je to Můj dar; není z tvých skutků, takže se tím nemůžeš chlubit. Jsi přece Moje dílo, během Vtělení stvořené k tomu, abys konal dobré skutky, které ti připravuji (Ef 2, 4 10.).

Miluji tě od věčnosti: Moje láska je Můj první dar. Tato láska je příčinou všech ostatních darů. Dar je udělení bez závazku, zdarma a štědře. Toto udělení, zdarma dané a štědré, působí láska, protože miluješ, proto chceš jinému prospět bez náhrady. Tak je láska prvním darem a příčinou všech ostatních darů (sv.Tomáš,STh.1,38, 2).

Co však je tato láska, kterou ti dávám, a jež je Mým prvním darem? To je Můj Duch, jenž sám z Osoby Mne i našeho Otce vychází jako láska, jako dokonalý výraz nekonečné lásky Mne i Otce nebeského, milujícími sebe navzájem i tebe. Ve Mně může být pouze tato neobsáhlá láska, objímající vše, co lze milovat ve Mně i mimo Mne. Proto je správný úsudek, že jako sebe Otec a Syn milují Mým Duchem, výrazem své lásky, tak i tebe milují Mým Duchem. Ovšem, Můj Duch stejně by vycházel, i kdyby tato osobní láska Otce a Syna nesahala až k tobě. Přesto však, když tě chci milovat, musím tě milovat touto jedinou láskou. Můj Duch je tedy ona láska, kterou tě jako Otec Stvořitel i jako Bratr Vykupitel miluji a chci ti prokázat dobro a skutečně ti je prokazuji. Z toho důvodu můžeš říci, že Můj Duch je nevýslovným způsobem oním prvním darem, který ti dávám.

Dříve než jsi byl na světě, Můj Duch byl již darem, darem nekonečné hodnoty, který ti od věčnosti připravuji, abych ti jej v čase dal. Aby věc byla darem, není třeba, aby skutečně byla darována. Stačí, aby s ní dárce mohl naložit ve prospěch kohokoli, kdykoliv a kdekoliv. Tak je tomu s Mým Duchem: láska předchází tento dar a tato láska je v pravém slova smyslu nevýslovný dar. To je myšlenka víry, budící v tobě obdiv, lásku a vděčnost.

Naskýtá se tu poznámka, kterou si zapamatuj. Co takto trojosobní způsobem působím navenek, je společným činem všech Mých Osob; některé činy však přesto přivlastňuješ zvláště Mému Duchu, aby ti bylo naznačeno, že jsou dílem Mé nesmírné lásky k tobě. Můj Duch vychází cestou vůle a lásky. Tím se vysvětluje, proč zvláště jako Duchu se Mi přivlastňují díla Mé nekonečné lásky pro tebe; proto je také Můj Duch nazván darem, slovem označujícím štědrý úděl, daný zdarma, bez očekávání náhrady.

Můj Duch jako dar můžeš chápat dvojím způsobem: jako první .dar, připravující ostatní Moje dary; a jako druhý dar, když je ti v čase skutečně dáván.

Můj Duch, věčná láska, nachází v tvůrčí činnosti první prostředek, aby vyhověl své touze sdělovat se navenek. Tvoje přirozené dary nemohou vyčerpat nekonečný pramen Boží dobroty. Proto, mimo rozhodující pohnutku Vtělení, jež je uzdravením poruchy tvé přirozenosti, způsobené dědičným hříchem (STh III,1,3.), se dá říci, že Můj Duch žádal Otce, aby ti daroval Mne jako Bratra a Spasitele, abys měl v tomto daru prostředek uspokojení své nekonečné touhy milovat a darovat se. Mému Duchu děkuj za Vtělení Mého Slova do tvého těla. Třebaže Můj Duch nemůže poslat Mne, tvého Bratra a Spasitele, protože ze Mne vychází, dá se říci, že jako nestvořená láska je první příčinou Mého rozhodnutí, jež ti dalo Bratra a Spasitele. Tak že je příčinou všech darů milosrdenství, jež následují Moje poslání jako Bratra a Spasitele.

Mému Duchu rovněž děkuj za všechny Moje záslužné činy. Tento Duch lásky Mne vede k utrpení a smrti na kříži pro tvou spásu. (Žd 9,14.) Konečně Můj Duch udržuje Moje Srdce stále otevřené k milosrdenství a dává ti v sobě nalézat ustavičného přímluvce. (Žd 7, 25.)

Z vrcholků nadpřirozena, sledovaných v jeho první příčině, přikroč k zázrakům nadpřirozena ve své obrozené a milostí proměněné duši. Co vidíš ustavičně v tomto pozemském i nebeském Jeruzalémě? Mého Ducha svatého a příslušné dary.

Jsem, který jsem. Jako nekonečná bytost nalézám svou celou a úplnou dokonalost ve své vlastní bytosti. Jako člověku jsem ti počátkem a koncem. Celá a úplná Moje dokonalost je ve spojení s počátkem, kterému dávám bytí. Už v přirozeném řádu shledáváš u sebe konec čili cíl přiměřený tvé přirozenosti a prostředky přiměřené tvé přirozenost a cíli. Tvůj přirozený cíl je dokonalost duše, totiž spojení duše se Mnou přirozeným poznáním a láskou. K dosažení tohoto cíle máš přiměřené schopnosti, odpovídající trojímu životu: tělesnému, smyslovému a rozumovému. V nadpřirozeném řádu mohu být tvým cílem jedině sám. Proto dokonalost tvé duše, povznesené do řádu nadpřirozeného, spočívá v nadpřirozeném poznání Mne a v nadpřirozené lásce ke Mně, totiž v přímém patření na Mou bytost a v jemu odpovídající lásce, v bezprostředním držení Mne. Máš-li dosáhnout tohoto cíle, potřebuje tvá přirozenost být povznesena k účasti na vyšším řádu nadpřirozeném. Bez tohoto tvého povznesení by žádné tvoje prostředky nebyly nikdy přiměřené cíli.

Zběžný výklad Mých darů ti odhaluje, jak dosahuješ svého nadpřirozeného cíle skrze Mého Ducha a příslušné dary.

Předně je to úvodní vyšší nadání, nazývané milost posvěcující. Je to jakost vyššího řádu, sloučená s podstatou tvé duše, pro kterou je prvkem oživujícím pro vyšší, totiž nadpřirozený život. Milostí posvěcující ti uděluji účast na svém bytí a stáváš se tak Mým dítětem a spoludědicem všeho, co je Moje.

S posvěcující milostí, sloučenou s podstatou tvé duše, ti vlévá, všechny vlité schopnosti. Zdokonalují tvé schopnosti. Jsou to vlité ctnosti, božské a mravní, dary v přesném smyslu zvané dary Mého Ducha, ctnost a dary, skrze něž můžeš jednat nadpřirozeně. Jsou-li tvé nadpřirozené úkony dílem dokonalých nebo hrdinských ctností, tak jim můžeš říkat blaženství. Jsou-li spojeny s nějakou tvou duchovní rozkoší, tak je můžeš označovat jako ovoce Mého Ducha. Ačkoli zdarma dané milosti nejsou nerozlučně spojeny se souborem vlitých schopností a můžeš se z nich těšit s milostí posvěcující i bez ní, je třeba se o nich zmínit, poněvadž jsou to dary Mého Ducha, aby rozmnožily Můj vyšší život v tobě a také v tvých bližních.

S posvěcující milostí a vlitými schopnostmi přebývám v tobě ve všech třech Mých Osobách, a tak se s tebou spojují. Tento vznešený dar dovršuje tvou důstojnost Mého dítěte.

Avšak nestačí ti, že ti uděluji nějaké nadpřirozené schopnosti, protože je ještě potřeba uvést je do činnosti. To je nový projev lásky. Když Můj Duch vytváří ve tvé duši nadpřirozené bytí a vlité a nadpřirozené schopnosti, zdokonalující tvé schopnosti, tak uvádí v činnost všechno toto bohatství milost posvěcující a lásky. Hnutí milosti, které ti mohu udělit i bez milosti posvěcující, uvádí v činnost ctnost a dary, neboť není života bez činnosti. Činnost dokonává své dílo, když tě vede od ctnosti ke ctnosti. Tehdy budeš věčně nazírat a držet Mou podstatu.

Tak je tvůj nový život ve třetím tisíciletí je život obnovený v Mém Duchu.