Ročník XV., číslo 1.                                                                                                     leden 2009
Obsah: Chvilka mystického života, E.Lopourová, Zápas, Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (34), E.Lopourová,Prorok, Evangelium podle mého gusta, Ukázala se milost…, Teologie zjevení, E.Lopourová,Bůžci, S.Neděle, T.Merton, Noc smyslů, Cesta pustinou, Nesprávný plamen, Zřeknutí, Jak se dělíme o plody kontemplace, E.Lopourová, Stín, Na útěku, Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté, Jak se bránit přehnané aktivitě, Brněnská akademie duchovního života ct.Patrika Kužely, mučedníka osvětimského_________________________________________________________________________________________
 

CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA
PŮVODCE TVÉHO DUCHOVNÍHO ŽIVOTA
 

     Jsem, který jsem, a současně jsem tvůj Bratr a Spasitel. Jako Moje druhé Já, Syn našeho společného věčného Otce, se stávám tvým Bratrem a Spasitelem. Proto přicházím na zem, abych ve tvém těle zaplatil za tebe, člověka, a tak ti vrátil tvoje ztracené dětství. Tak je tajemství Vtělení základním tajemstvím tvého učení svaté víry, protože je základem tvého vykoupení. Měl jsi zaplatit za své hříchy, ale sám bys to nebyl dokázal, protože jsi urazil Mne, nekonečně vyššího a vznešenějšího než jsi jako člověk. Tak přijímám na sebe ve své druhé Osobě tvou přirozenost a v ní platím silou své nekonečné, nesmírné moci za tvoje provinění. V lázni Mé Krve se znovu stáváš Mým dítětem.
    Proto se zamysli nade Mnou, tvým Bratrem a Spasitelem, kterým se stávám původcem tvého nového, vyššího, přesněji řečeno Mého života. Nediv se, Vždyť já a Otec jedno jsme. Kdo vidí Mne, vidí i našeho věčného Otce. Nikdo nezná Otce, než já sám a naopak. Co náš Otec koná, vždycky také konám. Už jako dvanáctiletý ukazuji naší, totiž tvé i Mé panenské Matce, že se neztrácím, že jen přebývám doma, protože Můj domov je v domě Mého a současně tvého nebeského Otce. Jsem stejné podstaty s Otcem, protože kdo plní Otcovu vůli, k tomu přijdeme s Otcem a učiníme si u něho příbytek. Ukazuji svou moc nad přírodou i nad dušemi, když křísím mrtvé, uzdravuji nemocné, rozmnožuji chleby a utišuji bouři na moři a přitom se stejnou snadností a svrchovaností odpouštím tvé hříchy. Dávám ti dokonce i své tělo za pokrm. Kdo jiný mimo Mne může něco takového učinit?
    Takto přicházím vtělený proto, abys měl život a abys jej měl v hojnosti. Proto odpouštím hříchy a dávám moc odpouštět hříchy, proto ustanovuji křest, kterým se znovuzrozuješ k novému životu, k životu Mého dítěte. Proto dávám za pokrm své tělo jako pokrm nového, nebeského života. Požívej toto tělo a věř ve Mne, svého Bratra a Spasitele, a nezemřeš na věky. Proto volám k sobě všechny žíznivé, všechny unavené a obtížené, všechny bloudící, protože jsem Brána, protože jsem Cesta, Pravda i Život, protože jsem dobrý Pastýř a chléb nového života.
     To je vlastní přínos, největší poklad, který ti přináším, že jsi Moje dítě. Jak to vystihuje potom svatý Pavel, jenž praví, že v Mém Duchu voláš ke Mně: „Abba, Otče!“, protože se máš nejen nazývat Mým dítětem, nýbrž také jím být.
     To je největší důstojnost, kterou ti svým Vtělení přináším: Jsi Moje dítě. Proto umírám na kříži, abych učinil zadost Mé spravedlnosti, abych napravil tebou spáchanou urážku a tím také abych odstranil starou kletbu, pro kterou jsi byl cizincem v domě našeho nebeského Otce. Lidé nikdy úplně nezapomněli, že jsou vyhnanci z otcovského domu. Staré mýty a legendy o zlatém věku, o někdejším šťastném stavu celého lidstva vyjadřují starou touhu po tomto rajském stavu, kdy jsi byl doma, kdy jsi byl důvěrně doma u našeho nebeského Otce. Když umírám ve tvém těle, je to znamení, že mám právě s tebou své plány, své velké svaté plány, když neváhám obětovat sám sebe ve svém druhém Já. Neboť tak miluji svět, že ani Mne, jako druhou Osobu, nešetřím, a vydávám se za tebe. Tedy kvůli tobě, kvůli tvým hříchům a kvůli tvé spáse sestupuji s nebe na zem. A to spasení, to je život věčný, abys poznal našeho nebeského Otce a Mne. Přicházím z jeho poslání jako tvůj Bratr a Spasitel, abych ti vdechl nový život. Toto je život věčný, důvěrný vztah tebe tě ke Mně, jehož dokonale poznáváš, jenž ti nejsem cizí.
Jsem tvoje Pravda, Cesta i Život. K tomu mám poslání od našeho věčného Otce. Kvůli tomu přicházím ve tvé lidské kůži, abys měl život a abys ho měl v hojnosti, abys měl úplný život. To je ten život, který tvoje prarodiče ztratili, totiž život Mého dítěte. Vracím ti tento život. Poučuji tě o něm. Poučuji tě o jeho předmětu, totiž o Mně ve třech Osobách. A pak ti tento život vlévám a ukazuji, jak ho máš vést. Tak se ti stává tvou životní Cestou.
     Proto tě vyzývám: Následuj Mne. Nejenom proto, abys jednal správně jako člověk, nýbrž abys jednal božsky. Proto tě vyzývám: Odhoď všechno, co by ti mohlo překážet na cestě k našemu věčnému Otci, k podobnosti s Otcem. Proto ti říkám: raději se zřekni všeho, co by tě mohlo na této cestě zdržovat. Tento nový život je Mého následování v tom Mém důvěrném přilnutí k Otci, jemuž všechno z lásky dávám, a pak v napodobování dokonalostí našeho nebeského Otce. Proto tě také stále vyzývám: Důvěřuj a zamiluj si našeho nebeského Otce. Učím tě dívat se na Mne jako na Otce, ale ne že by se o tebe pouze staral, nýbrž že se máš ke Mně chovat, jako se chovají synové k otci. Sám z lásky k Otci podstupuji a obětuji všechno. Nevyhledávám svou slávu, nýbrž Otcovu, neboť nepřicházím plnit jen svou vůli, nýbrž vůli Otce nebeského.
      Proto na tebe doléhá celá pozemská tíha, že jsi chtěl jít za svou vůlí, protože jsi chtěl sám rozumět svému štěstí a sám si ho opatřit bez ohledu na Mne, a pak i proti Mně. Odvrhl jsi pokyny a vůli nebeského Otce, a rozběhl ses sám za svým štěstím, jak vyjádřil ostře Prorok: Opustili mne, zdroj živých vod, a vytesali si cisterny, cisterny rozpukané, jež vodu neudrží. (Jer 2,13). Nový život je život Mého dítěte, které uznává Mne za svého pečlivého a dobrého Otce i v přikázáních a řízení celého Života, kterému se tedy z lásky podrobuješ.
     Vedu těžký život o to, abys přijal toto bohatství lásky našeho Otce, jenž nechce být jenom tvým Stvořitelem, nýbrž Otcem, a přeje si, abys měl ve Mně Bratra a Spasitele. Nechci od tebe jen vnější plnění zákona. Chci tvou lásku. Chci tě celého. Chci celou tvou bytost. To je Moje pravda, kterou ti zjevuji. Jako nechápeš velikost lásky tohoto poselství, tak nechápeš ani svou vlastní velikost. Nejsem jen Zákonodárce, ani pouhý Pán, nýbrž Otec, Stvořitel a Bratr, Vykupitel. Nemohu se ovšem spokojit jen s několika úkony, ani s ryze vnějším naplněním zákona, nýbrž který tě chci celého vnitřně podrobeného Otci jako Mně, tvému Bratru a Spasiteli. Proto ti odhaluji nesmírná tajemství Mého vnitřního života. Proto ukazuji Mou nesmírnou milost a lásku, velkomyslnost Mých darů, aby sis uvědomil, že to vše nemůžeš získat jen nějakým vnějším povrchním naplněním zákona, nýbrž synovským, důvěrným a důvěryplným přilnutím se ke Mně, jemuž stojí za to dát všechno, všechno obětovat, nic jiného nevyhledávat. Také Mne však nemůžeš hledat a najít jinak, než také v takové naprosté oddané lásce. Pokud toto nepochopíš, pak nepochopí nejen základ, podstatu křesťanství, ale ani nepochopíš svou největší důstojnost a vznešenost.
     Jako tvůj bratrský Spasitel jsem těsně spojen s tebou, s celým tvým posláním a povoláním, s celým smyslem tvého života. Nedám se už odloučit od tebe, protože jsem tvůj největší dobrodinec, protože ti přináším největší poklad, největší obohacení, totiž Moje dětství. Jako jsem věčně spojen s tvou přirozeností, s tvým člověčenstvím, tak také stojím před tebou věčně ovoce Mého spojení božství s člověčenstvím, věčně stojí před tebou možnost stát se Mým dítětem, které se ze Mne rodí.
      Proto jsem a zůstávám středem celého tvého učení svaté víry, ale také středem celého tebe a všech tvých zkušeností. Nikdo jiný tě takto neobohacuje, nikdo ti tolik nedává, nikdo tě tak vysoko nezvedá.
     Tak se snaž postavit Mne jako tvého Bratra a Spasitele do středu celého svého duchovního života. Celý svůj náboženský život soustřeď na Mne, tvého Bratra a Spasitele. Zjednoduš si svůj život tím, že se ti opět stanu skutečně a účinně Cestou, Pravdou i Životem, že ze Mne budeš vycházet ve svém duchovním životě, že uchopíš Moje poselství o našem nebeském Otci a o tvém dětství vůči našemu společnému nebeskému Otci, když jeho milostí a podle Mého příkladu zařídíš svůj život z této velké a sladké pravdy, že jsem tvým Otcem, ale i Bratrem a Spasitelem, a že smysl celého tvého života je návrat dítěte ke Mně do Mého otcovského domu.
     Uč se soustřeďovat celý svůj duchovní život nejprve na poznání Mne jako tvého Bratra a Spasitele a Moje radostné poselství. Říkám ti: zjednoduš svůj duchovní život. Od množství cest a cestiček, od svatých co vedlejších prostředníků se vrať ke Mně, jedinému Prostředníku, o kterém svědčí svatý Pavel, že máš jednoho prostředníka a přímluvce v nebesích, totiž Mne, tvého Bratra a Spasitele. Na místo tolika roztodivných pobožností soustřeď se na poznávání Mne jako vtělené Pravdy a Cesty, na lásku ke Mně, na lásku živou, která je vděčná za dílo vykoupení, za dílo povolání k Mému dětství.
      Zamýšlej se nad Mým poselstvím! Zamýšlej se nad tím s celou vážností a opravdovostí. Srovnej s tím všechno, co jsi dosud našel o smyslu svého života, Čím bys chtěl sám ukojit hlad po nesmírném a přesažném, s tím, co ti dávám jako Bratr Spasitel. Potom podle toho, co najdeš u Mne jako svého Bratra a Spasitele, uspořádej celý svůj život. Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova života. To jsou slova nového života, života Mých dětí, života nadpřirozeného. Proto neváhej a vykroč do této Mé školy! Ukáži ti, kdo jsem a kdo jsi ty, co je tvůj život, jaká cesta k němu. Zjevím ti, čím vším jsem ti na této cestě. Volám tě naléhavě: Pojď za Mnou, neboť jsem Cesta, Pravda i Život, jsem dobrý Pastýř, jsem brána, jsem světlo, jsem chléb života, dávám živou vodu . . .
      Tolika obrazy ti přibližuji Mé bohatství, které ti přináším. Pojď za Mnou! Žij podle Mne a jako Mé dítě, jemuž je náš společný Otec nebeský největší láskou, cílem a vším. B.
 

B E S E D N Í  Ř E Č I  podle Tomáše ze Štítného (34)
Děti: Ó, tatíku, jak je dobré být na světě!
Otec: Tomu, kdo nezná nic lepšího, se to zdá být dobré. S tím dobrým, co na je světě, se však namáhavě a s nechutí potýká mnoho lidí. Neboť všemohoucí Bůh ve své moudrosti pořídil rozumnému stvoření trojí příbytek: v jednom není nic dobrého, ale všechno zlé a nejhorší, to je peklo. Ve druhém není vůbec nic zlého, nýbrž vše dobré a nejlepší, to je v nebeském království. Třetí je tento svět, kde je zlé i dobré spolu, ale zlé není nejhorší ani dobré není nejlepší a není tu nic tak zlého, aby to nebylo k něčemu dobré, ani tak dobrého, aby nebylo někomu k něčemu zlému. A to je proto, že zde na světě není nic natrvalo. Je dobré, aby člověk, který okusí zlého a protivného, se toho vyvaroval, aby nepřišel k horšímu, a když okusí dobrého, aby v tom vytrval a dosáhl nejlepšího, které by mohlo trvat věčně. A jak dobrý příbytek byl v ráji! Bylo však zlé, že mohl být ztracen, a člověk z něho mohl upadnout do smrti a do té bídy, co je na světě. A pakli někdo bujný a mladý, silný, jenž má svět ve své vůli, míní, že je dobré být na světě, sleduj, je-li dobré být takovém nebezpečí, a nevědět, bude-li uvržen do věčného hoře, kde není ani jedné útěchy, a navěky ztratit všechno to, co kdo miluje, ježto přísluší k tomuto světu.
Rozmyslete se, milé děti! Jak je dobré to, co není ustavičné, a k tomu je to snad i nesnadné a obtížné, namáhavé, škodlivé nebo nedůstojné, když je milé to, co nemá být tak milé, a nemilé to, co by mělo být milé. Třebaže by to bylo dobré, užitečné, rozkošné i důstojné pro tento svět, přesto zde nelze být ustavičně ani věčně: dneska je člověk zdravý, zítra snad nemocný, dnes krásný a zítra snad ošklivý, dnes bohatý v majetku, v uznání, v přátelích, ale snad to velmi brzo ztratí, dnes je někomu milý nebo někdo jemu, jen se vzbudí hněv, a, kolik měl kdo obliby, tolik bude mít nenávisti. Kde je na světě nějaká příjemnost, že by s tím nebyl nedostatek? Jíst se chce, těžko nejíst a chutné je jíst: jedlo by se dotud, až by zase jíst bylo zatěžko. Totéž platí o spaní, jako o bdění, o stání, o sedění, jako o všech věcech. Dotud bys byl milým přítelem, dokud by si někdo stýskal, že půjdeš od něho.
Jaká je stálost naší doby, kdy postojí člověk v jednom stavu? Člověk je na čas nemluvnětem, ale ten věk mine, bude dítětem, a to mine tak, že se to všechno vytratí i z paměti, jak tu byl. Ó, je vidět, jak pláče ve svém stesku a v smutcích, než doroste, až dojde věku, v němž musí snést nejrůznější námahu a strpět mnohé půtky, až jednou přijde stáří s nemocemi, a nemá ani jedinou útěchu, že má navždy ztratit to vše, co kdo miluje, k čemuž pak přísluší i pravá sešlost, v níž člověk ochabne v zraku, v sluchu, ztratí paměť, rozum a mysl, a bude se trápit, až pak naposledy přijde i smrt.
Co je v každém věku zvláštních trampot a nesnází, kdo to všechno může spočítat, co nedá mnohým ani dojít dalších věků, a člověka ještě nezralého nebo vyzrálého dříve, než je obvyklé, vyloučí ze světa?
A co je stesku, kde se kdo v dobré víře nadál a měl mít z milosti a z práva a nebude, to vědí ti, které to potkává. Proto onen svatý muž, Job, když zakusil bídu tohoto světa, pravil: Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. Jako květ vzejde a zvadne a prchá jako stín a neobstojí (Jb 14,1).
Avšak pravím, že dobrému je dobré být na světě, neboť čím více zde strpí námahy, půtek, času v dobročinnosti, tím větší čest a chválu bude mít, a pokud kdy zhřeší, pak vstane-li, bude z něho to pochybení spáleno ohněm pokání nebo Boží milostí anebo očistcem onoho světa; ale co je kdy dobrého učinil, to vše mu bude zachováno k věčné, odplatě.

EVANGELIUM PODLE MÉHO GUSTA
Quo vadis, homine ?
Nemáš žádné jiné smysluplné východisko, než se stát dítětem Nejvyššího. To znamená žít jako dítě nejvyššího nebo aspoň žít stále dokonaleji a plněji jako dítě nejvyššího. Stále více otevírej svůj život neochvějné vůli. Tak bude tvůj život čím dál tím víc podroben vůli našeho věčného Otce na nejvyšším místě oslaveného, jako je mu podroben Můj život, život prvního dítěte a naší panenské Máti, navěky povznesené k nejvyšším místům. Jak úžasně jsem se spolu s naší společnou Maminkou ztotožnil! Já, který se nabízím hned, sotva se náš Otec rozhodl obnovit a vrcholně zdokonalit tebe. Neměl jsem žádnou jinou lásku a žádný jiný pokrm, než plnit vůli našeho věčného Otce na výsostech. Naše máti vyjádřila celou svou oběť prostými slovy, že je ochotna a svolná ke všemu, cokoli s ní nejvyšší podnikne.
Jedině tak můžeš být a vytrvat jako dítě nejvyššího, když přijmeš bez kompromisu celou vůli nejvyššího a naplno se jí odevzdáš. To je ustavičný zápas mezi Mnou, který jsem tím lepším, co v tobě žije, a tebou, mezi pohotovostí k dobrému jako tvou novou, vyšší přirozeností a křečovitou zatvrzelostí ve zlém jako poruchou tvé přirozenosti. To je zápas mezi tvou vůlí a Mou vyšší touhou v tobě. Na základě tvého znovuzrození a následné nové příbuznosti se spolehni na našeho společného věčného Otce na nejvyšším místě. Měj ho v úctě tak, aby jeho vůle byla nade vše, abys v ní viděl největší dokonalost velikost a vznešenost, a proto také své největší štěstí. Všechno, čím se Mi vzdaluješ, vše, čím kdy v životě duchovně trpíš, je to, že se stavíš svou vůlí proti Mé vůli v tobě. To je celé tvé utrpení, a to je celý ztracený ráj, celé toto slzavé údolí. Proto v duchovním životě kulháš a upadáš, že hledáš jenom svou vůli. Tím ses ovšem stal hluchým k vůli nejvyššího. Proto také bylo tak neplodné tvé hledání a celé tvé snažení. Hledal jsi sebe a nikoli Mne, když jsi prosazoval svou vůli. Proto že jsi nezůstal čistý jako dítě jenom pro našeho společného Otce na nejvyšším místě a velkodušný jako dítě pro něj, proto jsi nemohl podniknout nic velkého ve svém životě ani v životě svých bližních. Až budeš ochoten a svolný říci: Ať se Mi stane podle tvého slova, protože je to slovo velké a vždy dokonale působivé a účinné, pak budeš povznesen jako dítě nejvyššího a celé tvé dílo bude zušlechtěné a opravdu kultivované.
Zkus žít jako dítě našeho společného věčného Otce na nejvyšším místě! Pokus se žít v neprosté důvěře dítěte, že jenom náš společný Otec na nejvyšším místě je velký, že jeho vůle je oblažující, a že pouze ona přináší trvalé štěstí, protože přináší vrcholné dobro. Máš jako dítě přijmout bezvýhradně a oddaně neochvějnou vůli nejvyššího. Pokus v sobě ovládnout všechno, co tě odvádí od něho a nakonec i od sebe samého, protože čím nežiješ jako dítě našeho společného Otce na nejvyšším místě, tím strádáš v zajetí nabídek vládce světa.
Osvoj si toto základní a největší učení svého duchovního života, aby se celý tvůj život stal jediným ztotožněním: Zde jsem, jediným souhlasem: Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli, jediným přitakáním: Ať se Mi stane podle tvého slova. Nauč se soustavně a vytrvale příznivě odpovídat všemu, co přichází jako danost ode Mne, který jsem ti osobně bližší, než ty jsi sám sobě. Bedlivě zkoumej svůj život, co v něm ještě není v souladu se Mou a co Mi odporuje.
Na ono skryté přitakání nepatrného děvčátka z Nazaretu k Mé vůli navazuje největší div světa. Moje vůle se naplňuje a mé slovo se poprvé stalo tělem, přesněji lidským tělem. Ještě přesněji: děje se to kvůli tobě, aby se mohlo stát tvým tělem. Můj souhlas ve tvém těle je navěky spojen v nedílný celek se svobodným svolením naší společné panenské máti. Třebaže jsem svrchovaným, přesto si předem vyžaduji svobodný souhlas naší společné Maminky. Je to překvapivé, ale naprosto jisté. Naplno respektuji důstojnost člověka, jehož stvořuji svobodného a rozumného. Proto nedělám nesmysly jako lidé, abych své dílo vzápětí popíral. K tomu, abych ve svém pozemském životě vykonal slavné divy své duchovní moci a síly, jsem se podobně svobodně ztotožnil s vůlí našeho věčného Otce, s tím, co on chce od každého z nás, s obětí, kterou žádá ode Mne zrovna tak jako od tebe, abys vykročil ze sebe a zaměřil se podle vůle nejvyššího.
Zkus něco nesmírně důležitého! Zkus vyjít ze sebe! Ale dej pozor! Vůle k činu neznamená, že máš něco vedle sebe převrátit. Nemusíš dělat ani žádný kotrmelec. Vykročit ze sebe znamená ovládnout se. Zapřít svou přehnanou lásku k sobě, překonat své sobectví, přinést oběť k lepšímu ovládnutí sebe, ale také přispět k dobrému těm, které miluješ. A toho dosáhneš nejen činem, ale i obětí, utrpením a sebezapřením. Jedině tehdy je dobrá a dokonalá tvá láska, pouze tehdy něco znamená, jen tehdy tě vede blíže ke Mně a přetváří tvůj život, když opustíš sebe sama tak, jako jsem já opustil nejvyšší místo, abych se kvůli tobě ponížil a byl poslušný až k smrti (Flp 2,8). Tak jako naše společná panenská Maminka ztratila před světem své panenství, aby se mohla stát Matkou Mne, který jsem na světě ztratil všechno, když jsem se stal tak nepatrným a ubohým, jako ty, a, který jsem přijal všechny tvé slabosti.
Tohle zvládni v těchto duchovních zastaveních! Vyjdi ze sebe! Zapomeň na sebe! Docela se Mi oddej! To je Moje velká výzva: Zapři se! Zapři svou touhu po velikosti, po okázale jenom svém uplatnění, po velikosti bez ohledu na službu nejvyššímu! Tím zapři své "já", které chce přednostně myslet na sebe. Toužíš i svrchovanou dokonalost stočit kolem sebe. Nejraději bys viděl jen sebe velkého a dokonalého, a vůbec bys jinak neoslavoval nejvyššího. Stojíš před zásadní životní volbou: Buď ty, a pak se všechno točí kolem toho, co máš, a co můžeš mít, a potom ti vládne duch světa. Vládce světa tě nenechá na pokoji. Anebo já. Ve Mně najdeš svou totožnost. Pak můžeš opravdově být. Objevíš se jako dítě společného slavného Otce. Jedině tím nalezneš sebe sama s celou velikostí, jaká ti přísluší. Tuto velikost jako člověk a Můj osobní přítel a spolupracovník můžeš dostat, když budeš jako já napřed dítětem, žijícím ve všem z našeho společného slavného Otce a pro něj. Vyjdi tedy z toho, čemu říkáš "moje", a nech se povznést do naší společné domoviny na nejvyšších místech.
                                                                                                   +++
 

 K svátku Zjevení Páně (6.1.)
Proč klade Církev tato slova Apoštola národů do vánoční doby?
To slovo platí o každé části církevního roku, o všech dobrodiních Božích v duši každého z nás - jen se ohlédněme a uvidíme milost na každém kroku - a přece zaznívá nejzvučněji o vánocích.
„Ukázala se milost." Tedy byla někdy doba, kdy milosti nebylo, kdy byla v duších tma. Tma hříchů a tma nevědomosti. Ale jednou mělo nastat svítání a radostné jitro nového života, protože Bůh je dobrý a jeho láska ho nutká sdělit se ubohému světu a přelít svůj život do všech duší. Bůh nemohl vidět, lidsky řečeno, jak svět klopýtá ve své vlastní bídě a nemohoucnosti. A proto zasáhl, proto promluvil. Promluvil své věčné Slovo a poslal je upadlému lidstvu, On, věčný Otec, z lásky k tvorům. Vždyť nekonečnou láskou nás miloval, a z této lásky nám dal svého Syna, a ve svém Synu nám daroval sám sebe. To je dar, který nám dal, dar, jaký dovedla dát jen láska, a to láska tryskající ze Božského Srdce.
Nad tímto nevýslovným darem jsme se zamysleli na Boží hod vánoční při adoraci u jesliček.
Dnes je ten dar již náš, dnes se ho snažíme využít a těžit z něho. Vše, co potřebujeme, co je nutné k nadpřirozenému životu v nás, vše je v Synu Božím. „V něm žijeme, hýbáme se a trváme," praví svatý Pavel. V Ježíši a jeho prostřednictvím jsme se spřátelili s Bohem, ve svém Synu si nás Bůh Otec zamiloval jako vlastní děti. A tím nám otevřel dokořán přístup k sobě samému a k bezednému pokladu svých milostí. Jeho ruka se nám navždy otevřela skrze jeho Syna.
To vše prožíval svatý Pavel, když o vánocích ohlašuje v radostném rozechvění celému světu: „Ukázala se milost Boha Spasitele našeho všem lidem." Ukázal se Původce a Dárce milosti a daroval svou milost. Je to milost, o níž praví svatý Jan, že „osvěcuje každého člověka, přicházejícího na tento svět." Milost, bez níž není života, bez níž náš každý dech je dech mrtvolný. Jedině jejím prostřednictvím dosáhneme svatosti, jak chce Kristus: „Buďme dokonalí!" Je to rozkaz Boží, který nás zavazuje. A protože to sami nedokážeme, dal nám k tomu milost, sílu k duchovnímu životu.
A svatý Pavel pokračuje: „Ukázala se milost... učíc nás, abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě a spravedlivě a zbožně byli živi na tomto světě, očekávajíce blahou naději a slavný příchod velikého Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista." (Tt 2. 11-13.) Neboť on přišel, jak praví jinde, „aby si očistil lid příjemný, aby byl horlitelem dobrých skutků."
Nepřišla tedy milost jen proto, že byla slíbena a že ji proroci cekali. Přišla, aby vykoupila, očistila. Aby snesla s nebe na zemi svatost a lásku. Aby dala lidstvu místo jeho hříchu svou svatost a místo sršící nenávisti svou planoucí výheň lásky. Tím tedy máme podmínky k svatému životu. Ze strany Boží bylo učiněno vše. Nic více už nemohl Bůh učinit, protože nemohl už dát nic víc, než sám, sebe. Milost se ukázala ve vší plnosti a ve všem svém obsahu a rozsahu. Za daných podmínek je třeba jenom naší součinnosti s ní. Skutků je třeba. Milost je dána, ale je třeba ji přijmout. „Do vlastního přišel, a svoji ho nepřijali" — zní smutně z evangelia sv. Jana. „Kdokoli však jej přijali, dal jim moc stát se dětmi Božími." Jsme-li ve svém všedním životě velkomyslní a dáváme za věnovaný dárek dar větší, chceme být tím velkomyslnější v duchovním životě. Tam se naše dary, totiž naše spolupůsobení, nikdy nevyrovnají daru milosti, který jsme přijali. Ale přesto zde platí: „Láska za lásku." Sv. Kateřina Sienská napsala v jednom dopise: „Láska vystupuje se světlem, aby přitáhla k sobě lásku." Za dar, jímž se nám dal Bůh sám, dáváme se my, zcela a úplně, bez výhrady.
Nejlépe nám představuje darování Boha a milosti Eucharistie. Po svatém přijímání cítíme jakoby hmatatelně, že se nám ukázala milost. Dokonalým prožitím v sobě tajemství svátostných, aby se tak stala naším životním středem, bude naší odpovědí Bohu na jeho dar. Skrze Eucharistii dosáhneme plnosti duchovního života, mimo ni nedojdeme nikam. Vždyť „v něm je všecko", „v něm jsou všecky poklady". A pamatujme, že v každém svatém přijímání znovu sestupuje Bůh do jesliček našeho srdce. Sestupuje znovu, aby se nám po každé obětoval a přinesl milost. Staletí před milostným příchodem Boha do jeslí betlémských volal v radostné touze a svatém nadšení prorok Izajáš: „Zjeví se sláva Hospodinova a každý člověk uvidí spásu našeho Boha." Dnes prožíváme nadšenou touhu prorokovu sami ma sobě, vidíme ji již uskutečněnou a naplněnou. Vidíme Hospodinovu slávu kolem sebe v radostném jasu vánoc a účastníme se štěstí a spásy Boží, jíž zavítal Bůh k nám a zjevil nám všecko. Objímáme láskou Boha uprostřed nás, ve své vlastní duši.
A náš vděk a zároveň prosbu za dosažení a plnost Božího života v nás vyjadřuje modlitba Církve v den Zjevení Páně:
„Bože, jenž jsi dnešního dne Jednorozeného svého pohanům hvězdou vedeným zjevil, popřej milostivě, abychom byli přivedeni k patření na krásu tvé velebnosti, kteří jsme tě již věrou poznali."
                                                                                                 +++
TEOLOGIE ZJEVENÍ
V představování Zjevení se dá těžko obejít bez teologie. A právě tak se nemůže obejít ani teologie bez Zjevení. Z tohoto důvodu se tradičně razí heslo, že filozofie je služebnicí teologie. Zjevení samo užívá našich slov a skutečných, životních významů našich lidských slov. Zjevení je dále pro náš skutečný život.
Nesmí kráčet mimo život. Bůh je život sám a chce náš, konkrétní skutečný život proměnit, přetvořit a naplnit. Ostatně i ti, kdo se odtahují od obecné církve a hledají pravdu mimo ni, vycházejí ze svých filozofických předpokladů, bez kterých jim nebudeme rozumět.
Jinak dojdeme ke stavu, že izolujeme Písmo od skutečného života, od konkrétního lidského myšlení a pomůžeme dále budovat dva světy, které se nikdy nesejdou, ačkoliv přece bylo Zjevení dáno pro život. Bůh neukončil svět, když oznamuje své Zjevení, ani neposlal katastrofu na svět, když nepřijal Boží Zjevení.
Jak malicherná jsou všechna ta očekávání tvrdých Božích zásahů! Už Jonáše pokáral Hospodin, když dychtil po pomstě nad hříšným Ninivem. Nevíte, čího ducha jste, řekl Kristus učedníkům, kteří svolávali oheň a síru na nepohostinné město.
Duch Páně je láska a moc lásky a tou přetváří svět. Nikdy nemělo křesťanství správnější prostředek. Kdykoliv sáhli křesťané k jinému, jen si prodloužili okliku k bratřím.
Zjevení Páně je zasazeno do tohoto světa, do jeho konkrétních potřeb, do jeho konkrétních pokusů o řešení štěstí.
Proto musí umět mluvit k lidem řečí srozumitelnou a ke skutečným poměrům, ke skutečným okolnostem. Jinak je učiníme na určitém úseku, pro určité lidi, pro určité doby neživým, cizím tělesem.
Tak jak se k nám Bůh sklání, tak musíme i my nést jeho poselství ke každé době. A z každé doby si musíme vzít to, co je poctivě míněno, oč je poctivě usilováno, a nesmíme ustrnout na starých zkamenělinách. Jinak bychom se podobali vousatému kastelánu, který hrdě střeží svůj hrad, o nějž už nikdo nezavadí, který bude stále čekat až se budou manové a panoši a rytíři a bardové a trubadúři tísnit v zástupech u bran. Bude je vidět hemžit se dole v údolí, oděné už docela nedvorně a nerytířsky a zpívající netrubadúrsky a bude se domnívat, že to směřují k němu. Bude ještě tak pošetilý, že si nachystá podmínky přijetí. Ale ta veselá cháska dole pod hradem už dávno nestojí o hrad. Jak by stála, když tam houkají sovy, zdivo se rozváží a oni si dole vystavěli víkendové chaty. Křesťanství není žádný takový zakletý hrad, nýbrž živé království živých Božích dětí. B.

NOC SMYSLŮ
Pro ducha bude vhodnější, když se kontemplaci naučí od Boha, ale nikoli v náhlých záblescích, nýbrž nepozorovaně, postupně. Bez nezbytného základu, jejž tvoří dlouhá a trpělivá zkouška a pomalý postup v temnotě víry, se kontemplaci vlastně nikdy nenaučíme. Je to těžká zkouška, ale na druhé straně nějak instinktivně cítíme že, že uprostřed této temnoty spočívá pokoj.
Něco nás povzbuzuje, abychom setrvali v tichosti, důvěřovali Bohu, byli klidní a čekali, až se ozve Jeho hlas, abychom byli trpěliví a nevzrušovali se. Brzy objevíme, že všechny neužitečné pokusy rozjímat nás jen matou a vyrušují, ale setrváme-li klidně v nahé pravdě a když spočineme v prosté a bdělé pozornosti, pozorní ve tmě, která nás mate, ihned do naší duše začne pronikat jemný a nedefinovatelný pokoj, jenž nás naplňuje hlubokým uspokojením. Toto uspokojení je temné a velmi jemné, a proto nemůže být pochopeno ani identifikováno. Vstupuje z centra a zase odchází. Ale je zde. Co to je? To je těžko říci, ale člověk cítí, že je to nějak zahrnuto v Boží vůli nebo prostě v Bohu.

CESTA PUSTINOU
I když člověk nedovolí, aby jeho duch byl sražen a zmaten suchostí a bezmocností, a nechá Boha, aby ho plně vedl pustinou, netouží po jiné podpoře ani po jiném vedení, než po podpoře a vedení Božím, aby byl připraven do Zaslíbené země. Když se člověk nebojí ponechat svůj duchovní postup v rukou Božích a složí modlitbu, ctnost, zásluhy, milost a všechny dary na Toho, od něhož všechno přichází, bude mnohem rychleji veden k pokoji ve spojení s Ním. Jeho pokoj bude ještě sladší, neboť bude zbaven všech starostí. Neexistuje taková modlitba, při níž byste nadobro nic nedělali. Když neděláte nic, nemodlíte se.
Na druhé straně, je-li Bůh zdrojem vaší činnosti, pak činnost vašich schopností může spočívat zcela za vědomím a její výsledky nemusí být viděny ani chápány. V kontemplativním životě totiž nezáleží na tom, abyste vy nebo váš vůdce měli vždycky neomylně pravdu, nýbrž abyste byli hrdinsky věrni milosti a lásce. Jestliže vás Bůh volá k Sobě, pak vám mlčky slibuje všechny milosti, které potřebujete, abyste k Němu došli. Tomuto slibu musíte být slepě věrni.

Celý duch se kolébá a motá ve výbuchu opojivé radosti nebo v bouři zkroušenosti, které mohou být dobré a zdravé, ale které přesto jsou stále více či méně živočišné, i když jiskra, která oheň vyvolala, mohla mít nadpřirozený původ. Tento žár vzplane v několika okamžicích nebo i za půl hodiny. Když trvá, zakoušíte silné potěšení, které je občas klamavé, i když je vznešené. Náhlé duchovní vzrušení ve sváteční den vás může posílit po týdnech zápasu a námahy. Takováto vzrušení ostatně nejsou vůbec důležitá, a kdo se už trochu vycvičil v duchovním životě, ví, že se nepovažuje za příliš dobré horlivě usilovat o takovéto úspěchy.
Vášeň a cit zajisté mají své místo v životě modlitby, ale musí být nejprve očištěny, uspořádány a podřízeny nejvyšší lásce. Teprve pak se mohou podílet na duchovní radosti, dokonce k ní mohou svým málem i přispět. Kdy jsou duchovně zralé? Když jsou ryzí, čisté, jemné, klidné, nenásilné, zapomínající na sebe, odpoutané a zejména když jsou pokorné a poslušné rozumu a milosti.
ZŘEKNUTÍ
Cesta ke kontemplaci je tak temná, že vůbec není dramatická. Není v ní nic, co bychom mohli uchopit a milovat jako heroické nebo třeba jen neobvyklé. Nehledejte spočinutí v nějakém potěšení, protože jste nebyli stvořeni pro potěšení, nýbrž pro duchovní RADOST. A jestliže neznáte rozdíl mezi potěšením a duchovní radostí, ještě jste ani nezačali žít. Pravou radost najdeme teprve tehdy, když budeme dokonale chtít jen to, pro co jsme byli stvořeni, když se naše vůle bude jemně, intenzivně a svobodně radovat z toho, co je dobré nejen pro nás, nýbrž samo o sobě. Jestliže se nikdy nemůžete rozhodnout pro to, co Bůh pro vás chce, nýbrž neustále se kymácíte od jedné domněnky ke druhé, z jedné praktiky ke druhé, z jedné metody ke druhé, může to být příznak toho, že se snažíte obejít vůli Boží a s klidným svědomím uplatňujete vlastní vůli. Jakmile okusíte jednu modlitbu, ihned si přejete zakusit jinou. Neustále činíte předsevzetí, ale zase je rušíte opačnými předsevzetími, a s každou knihou, kterou čtete, měníte celý plán svého vnitřního života. Brzo nebudete mít žádný vnitřní život. Celá vaše existence bude jen slátaninou zmatených přání, denních snů a nutkání, v nichž neděláte nic jiného, než že ničíte dílo milosti. Toto všechno je totiž podvědomý plán vaší přirozenosti, jak odporovat Bohu, jehož dílo ve Vaší duši vyžaduje, abyste obětovali všechno, po čem toužíte a z čeho se těšíte a ovšem také všechno, co jste.
Buďte tedy zticha a nechte Ho dělat. Na toto se totiž myslí, když se praví, že se máte zříci nejen potěšení, nýbrž i svého Já.
VNITŘNÍ OPUŠTĚNOST
Jedním z největších utrpení kontemplativního člověka je to, že cítí, jak nejvyšší milování a chápání jsou nutně drsné, hrubé a nepřiměřené, když se na ně dívá ve světle Boha vidí, jak se marně vzpínají k Bohu. To je to, co svatí nazývají zkroušenost, zármutek, úzkost. Pak se veškerá sladkost zažívaná v modlitbě stává nemocí. Bolest není tak zlá a je v ní dokonce jistý postoj, jisté bohatství, jistá síla a družba, která se nám projeví, když ležíme svými ústy v prachu a doufáme v naději. Když se pak v naší duši usadí pokoj a my přijmeme to, co jsme, i to, co nejsme, začínáme si uvědomovat, že tato nejvyšší chudoba je naším největším bohatstvím. Vždyť Boží láska je jako řeka, jež vyvěrá v hlubinách Božské podstaty a bez konce protéká jeho stvořením a všechny věci naplňuje životem, dobrotou a silou. Ale když odmítneme Jeho vůli (a to je hřích!), přesto budeme přemoženi proudem, jemuž nemůže odolat žádná síla. Boha tedy nejvíce chválíme, když setrváváme v jeho mlčení a temnotě. A když jsme od něho dostali tento dar, byl by to vskutku ubohý dík, kdybychom
dávali přednost vlastnímu chabému světlu a toužili po nějakém pocitu z něho, neboť to by nám poskytlo jen nepravý a pouze lidský pocit o tom, co jest Bůh.
JAK SE DĚLÍME O PLODY KONTEMPLACE
Boha při kontemplaci nevidíme, ale poznáváme jej prostřednictvím lásky, neboť On sám jest láska. Jednou z nejhorších věcí je nevhodná snaha sdělovat poznání vyplynuvší z kontemplace druhým lidem. Ti, kdo si ukvapeně myslí, že musí vyjít a podělit se o kontemplaci s druhými, snadno zruinují svou vlastní kontemplaci a navíc druhým lidem podají o ní nesprávný pojem, protože příliš spoléhají na slova, jazyk a rozhovor o takovém díle, jež může být provedeno jenom v hlubinách lidské duše prostřednictvím vlitého světla Božího. Vždyť v tomto světě není dobré ani vhodné, když člověk příliš dychtí po dosažení nějakého cíle, třeba i toho nejlepšího. A ten, kdo z vlastní zkušenosti ví, že Bůh je všudypřítomný a vždy je ochoten se sdělit těm, které On miluje , nebude ukvapeně dávat přednost nejisté hodnotě pouhé lidské činnosti před jistou hodnotou nekonečného a veledůležitého vlastnění. (Výpisky z knihy Thomase Mertona POLÁMANÉ KOSTI)
                                                                                          +++

Ct.Martin z Kochemu: O MŠI SVATÉ
Mše svatá je nejlepší děkovná oběť
Dobrodiní, kterého se ti zdarma dostalo ze štědré ruky Páně a dosud se ti denně dostává, jsou tak veliká a rozmanitá, že je nemůžeš ani spočítat, tím méně oplatit. Bůh tě stvořil a učinil tě jako svůj obraz ke své podobě, Duch Svatý očistil tvou duši křestní vodou, vyzdobil ctnostmi a vyvolil za svou snoubenku. Bůh ustanovil zvláštního anděla strážného k tvé službě, živí tě jako své dítě, odpouští ti ve svátosti smíření tvoje hříchy, sytí tě svým Nejsvětějším Tělem svou předrahou Krví, s trpělivostí snáší všechnu tu pohanu, kterou mu činíš, shovívavě vyčkává na dobu tvého obrácení, udílí ti dobrá vnuknutí, předchází tě svou milostí. Bůh tě poučuje, vyslyší tvé pokorné prosby a ochraňuje tě ode všeho zlého. Těší tě v každém tvém soužení, posiluje tě v pokušení, milostivě přijímá tvé dobré skutky a vůbec ti prokazuje nesčíslná dobrodiní.
Předobrotivý Bůh ti už prokázal tato a mnohá jiná dobrodiní. Přesto se tím jeho štědrota ještě neuspokojila. Jako by toho všeho bylo ještě málo, připojil Bůh ke svým dobrodiním to, že tě přijal za své dítě. Toto neocenitelné dobrodiní vychvaluje sv.Jan těmito slovy: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec daroval: byli jsme nazváni dětmi Božími, a jsme jimi.“ (1 Jan 3,1)
A sv.Pavel připojuje k tomu: „A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi“ (Řím 8,17) Jestliže jsi syn, tedy jsi i dědic, ovšem Boží dědic a Kristův spoludědic. Copak to není nadmíru velké dobrodiní, že tě, ubohý žebráku, ráčil všemohoucí Bůh a Pán přijmout za své dítě a svého řádného dědice?
Ke všem těmto dobrodiním připojil Bůh ještě jiné nadmíru veliké. Když jsi byl totiž kvůli svým hříchům upadl pod moc ďábla, vysvobodil tě z jeho okovů svým vlastním Synem. Toto nesrovnatelné dobrodiní ti chce Kristus Pán vštípit hluboko v srdce, když říká: „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna“ (Jan 3,16). a nejen k tomu, aby se přioděl tvou přirozeností, nýbrž také aby za tebe vytrpěl bolestnou smrt. Přitom uvaž, že toto nesmírné dobrodiní ti milý Bůh neprokázal jako svému příteli, nýbrž jako svému nepříteli. To ti důtklivě klade na srdce i sv.Pavel, když píše: „Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.“ (Ř 5,8) Tato Boží láska je tak veliká, že jí nikdy nebudeš moci ani pochopit ani odplatit.
Kdyby ti nebyl Bůh prokázal žádnou jinou milost, než to, že by byl na tebe jen jedenkrát laskavě pohlédl, nemohl bys mu nikdy za tak veliké dobrodiní dost poděkovat, neřku-li mu odplatit takové dobrodiní. Bůh je neskonale velebný Pán, kdežto ty jsi jen bídný červ na této zemi. Jak mu tedy odplatíš to, že se z lásky k tobě vtělil, vedl život plný bolesti a skonal nejtrpčí smrtí na kříži?
Jestliže jsi od někoho přijal mnoho dobrého, tak jsi povinen, se mu za to bohatě odměnit, pokud nechceš vypadat jako nevděčník. Když jsi však přijal nesčetná dobrodiní od Boha, tak jsi povinen přemýšlet, jak bys mu je náležitě odplatil, a přičiňovat se. Proto často opakuj jako král David: „Jak se mám odvděčit Hospodinu, že se mne tak často zastal?“ (Ž 115,12) Nebo si povzdechni s prorokem Micheášem: „Jak předstoupím před Hospodina? S čím se mám sklonit před Bohem na výšině?“ (Mich 6,6) Nebo často opakuj slova mladého Tobiáše: „Nebudu poškozen, dám-li mu polovici z toho, co jsem přivezl“ (Tob 12,2). Co tito svatí muži mluvili a konali, mluv a konej i ty! Jsi povinen odvděčit se Bohu za všechna uvedená veliká dobrodiní, nechceš-li upadnout do veliké nepravosti, které se říká nevděk, a tak se hrubě prohřešit proti Bohu.
Co tedy nyní učiníš? Ubohý člověče, jak splatíš svůj veliký dluh? Poslyš, jakou radu pro tebe má král David, když praví: „Přines Bohu oběť díků a plň svoje sliby Nejvyššímu!“ (Ž 50,14) Nejvyšší obětí chvály, kterou můžeš poctít Boha, je oběť Mše svaté. Proto nemůžeš podle Davidovy rady prokázat svému největšímu Dobrodinci žádný lepší vděk, než když budeš pilně chodit na Mši svatou a každou obětovat Bohu na odplacení jeho dobrodiní. Vždyť takto učí sv.Irenej: „Tato božská oběť je ustanovena proto, abys nebyl nevděčný svému Bohu.“ Těmi slovy chce vyjádřit: Kdybys neměl oběť Mše svaté, neměl bys na světě nic, čím bys mohl odplatit Bohu za obdržená dobrodiní. Proto Spasitel ustanovil Mši svatou, abys měl mocnou děkovnou oběť na odplacení Božích dobrodiní.
Mše svatá je opravdu děkovná oběť a bývá obětována na poděkování za dobrodiní obdržená od Boha, můžeš snadno vyčíst ze slov misálu. Rozjímej o tom, jak vznešeně děkuješ milému Pánu Bohu, když se modlíš v Gloria takto: „Chválíme Tě, velebíme Tebe, klaníme se Ti, oslavujeme Tě. Vzdáváme Ti díky pro Tvou velikou slávu, Pane Bože, nebeský Králi, Bože Otče všemohoucí!" V prefaci tě kněz povzbuzuje k vděčnosti vůči Bohu těmito slovy: „Vzdávejme Bohu díky“, takže odpovídáš „Je to důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné, abychom Ti, Bože vždycky a všude vzdávali díky.“ Tato slova preface obsahují tak vznešenou chválu a tak znamenitý dík, že Církev může stěží obětovat všemohoucímu Bohu vznešenější.
Když kněz přikročí v římském kánonu k proměňování, pronáší tato slova: „Pán Ježíš vzal do svatých a ctihodných rukou chléb, pozdvihl oči k nebi, k Tobě, svému Otci všemohoucímu, vzdal Ti díky.“
Jak líbezně asi pozdvihl Pán Ježíš své oči! Jak mocně děkoval, takže jeho díky převýšily díky všech andělů a nahradily díky všech lidí! A poněvadž nejsi schopen, dostatečně děkovat svému Bohu, ustanovil Ježíš Kristus při Poslední večeři Mši svatou jako děkovnou oběť, aby odpomohl tvé nedostatečnosti. Co tehdy učinil, totéž činí dosud po všechny dni na všech oltářích, takže zde při Mši svaté pozdvihuje své líbezné oči k svému nebeskému Otci a děkuje mu za všechna tobě prokázaná dobrodiní. Poněvadž je toto díkůvzdání úkonem jedné z božských Osob, je i ono neskonalé, jako sám Bůh.
Ježto je neskonalé, proto Bůh nemůže od tebe žádat žádné větší, a poněvadž Bůh od tebe nemůže žádat žádné větší díkůvzdání, musí se.mu to také nejlépe líbit.
Když se tedy účastníš Mše svaté, spojuj také své srdce i svou vůli se Srdcem a s vůlí Ježíše Krista a děkuj Bohu ze všech sil, a z celého srdce! Chceš, aby tvé díky byly ještě mocnější? Obětuj Bohu Otci také ono díkůvzdání, jež mu přináší jeho božský Syn pod způsobami chleba a vína, a při němž Ježíš na tvém místě vzdává dostatečné díky Bohu za všechna tobě prokázaná dobrodiní.
Z toho vyplývá, že kdybys byl od probuzení svého rozumu až do této hodiny vzdával na kolenou díky Bohu za všechny prokázané milosti, tak bys přesto vším tím srdečným děkováním nebyl dokázal ani tolik, jako když se zbožně účastníš jediné Mše svaté a děkuješ při ní Bohu! Kdybys byl poprosil všechny zbožné lidi k rozmnožení svých díků, aby zároveň s tebou děkovali milému Bohu za dosažená dobrodiní, a kdyby tito všichni spolu s tebou pronášeli po celý svůj život Bohu všemožné díky, přesto by všichni spolu nevzdali Bohu tolik díků, jak mnoho on má z jediné Mše svaté, když jsi jí zbožně přítomen a přinášíš mu ji na poděkování za oběť! Ba, kdybys byl vzýval i celou nebeskou obec a kdyby všichni blažení duchové spolu s tebou a se všemi zbožnými dušemi na zemi bez ustání s andělskou zbožností velebili Boha a děkovali mu, přesto by mu nevzdali tak veliké i milé díky, jaké mu prokazuje jeho božský Syn skrze jedinou Mši svatou.
Bezpochyby, že se tomu výroku divíš a chceš se dozvědět jeho příčinu. Tak ti chci tu příčinu sdělit několika slovy. Mudrci říkávají: „To, co je konečné, nestojí v žádném poměru k tomu, co je nekonečné.“ Co nekonečné je, překonává totiž to, co je konečné, nekonečným způsobem. Pamatuj, že veškeré díkůvzdání všech tvorů nebeských i pozemských je jen konečné čili omezené, jako jsou sami tvorové, a má tedy jen konečnou moc a omezenou cenu. Avšak díky Syna Božího, jež vzdává svému nebeskému Otci i obětuje při Mši svaté, je nekonečné čili neomezené, jako je On sám, a má tedy nekonečnou moc a neomezenou cenu. Proto se také Bohu Otci líbí nekonečně víc, než díkůvzdání celého nebe i veškeré země. Tyto neomezené díky vzdává Ježíš Kristus svému. nebeskému Otci na oltáři obzvláště za tebe, duše milující Boha, když se zbožně účastníš Mše svaté, ba dává ti je do vlastnictví. Můžeš je tedy odevzdávat i obětovat Bohu Otci jako vlastní díkůvzdání. Činíš-li tak, nevzdáváš Bohu díky konečné a omezené, nýbrž neomezené i božské.
Ó, Bože, kéž bychom dost poznávali, jak veliký poklad máme ve Mši svaté, jak bychom byli blaženi! Jak bychom sami sebe oslavili, kdybychom mohli být přítomni na Mši svaté, a s jakou horlivosti bychom se jí účastnili! Vždyť Mše svatá je jediným prostředkem, jímž můžeme náležitě děkovat Bohu za dosažená dobrodiní! Svatý Tomáš Akvinský říká: „Boží milosti musí být odplaceny díkůvzdáním Bohu, a musí být Bohu vráceny stejnou cestou, kterou přišly od Boha k nám.“
Veškeré nebeské dary přicházejí k tobě skrze Ježíše Krista, jenž ti je získal i zasloužil svou obětí na kříži. Proto je také hleď vracet Bohu Otci skrze Ježíše Krista v oběti Mše svaté. Jestliže se tedy zbožně účastníš Mše svaté a přinášíš Otci nebeskému Ježíše Krista, Jeho milovaného Syna za oběť a spojuješ své díky s děkováním Pána Ježíše, tak dokonale naplňuješ povinnost, kterou máš vůči Bohu, abys mu totiž co nejlépe děkoval za dosažená dobrodiní. To je také učení sv.Pavla, jenž tě stále napomíná: „Vždycky za všecko vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.“ (Ef 5,20) Zamysli se na tím, zbožný křesťane, jak velký závazek máš k díkům Pánu Ježíši za to, že ustanovil oběť Mše svaté. Bez ní nemůžeš nikdy dost děkovat Bohu za dosažená dobrodiní. Právě tím ti Bůh ukázal svou neobyčejnou lásku, že ti prokázal nejen nesčetná dobrodiní, ale že ti zároveň také vložil do rukou nejlepší prostředek k náležitému děkování za tak veliká dobrodiní. Kéž bys toto své štěstí dost vysoko cenil a užíval k svému prospěchu! Účastníš-li se Mše svaté, stává se Kristus Pán, jenž bývá za tebe zabit na oltáři a svému nebeskému Otci obětován, tvým majetkem. Je-li pak Kristus Pán celý tvým vlastnictvím, náležejí ti také jeho nekonečné zásluhy. Můžeš tedy častěji obětovat Bohu Otci, a tak si ulehčovat těžké břímě, jež tebe tak tvrdě doléhá.
Chceš-li tedy Bohu vzdávat náležité díky za jeho každodenní dobrodiní, pilně se zúčastňuj Mše svaté! Během Mše svaté pak obětuj nebeskému Otci jeho jednorozeného Syna se veškerou tou vděčnosti, kterou mu Ježíš prokázal na zemi a stále den co den prokazuje při své božské oběti na oltáři, a vzdávej mu díky.
Jak hojná a veliká jsou dobrodiní, Pane, jimiž mne nebohého bez mých zásluh zahrnuješ a nepřestáváš zahrnovat! Čím se Ti mám odměnit za všechno to, co jsi mi dosud daroval, když nemám nic, co by bylo hodno Tvé neskonalé velebnosti? Chválím Tě, oslavuji Tě, velebím Tě z celého srdce a ze všech sil, vzdávám Ti díky za všechna ta dobrodiní, jež jsi mi tak štědře prokázal na duši i na těle! Také zvu všechny lidi se všemi ostatními tvory, aby se připojili ke mně, vzdávali Ti díky a všemožně oslavovali i velebili Tvou neskonalou štědrost. Také vás, všechny obyvatele nebeské vlasti, co nejzdvořileji zvu, zejména tebe, blahoslavená Panno a Rodičko mého Boha, abyste se mnou velebili Nejsvětější Trojici Boží za všechna mně prokázaná dobrodiní, vyvyšovali chválou a vzdávali jí vřelé díky! Ježto všechny tyto chvály i díky Tvé neskonalé velebnosti, Bože, nejsou ještě ani zdaleka dostatečné, proto se utíkám k nepřebernému pokladu Tvých zásluh, Pane Ježíši Kriste. Přináším Ti a skrze Tebe přináším ony božské chvály i díky Nejsvětější Boží Trojici, k náležitému odplacení všech dobrodiní, které jsi jí sám vzdával za pozemského života a dosud vzdáváš i obětuješ ve všech Mších svatých denně tak mocně ze svého božského Srdce. Ty pak, Nejsvětější Boží Trojice, milostivě přijmi tyto díky, jež Ti ve spojeni s Pánem Ježíšem obětuji. Amen.
+++
JAK SE BRÁNIT PŘEHNANÉ AKTIVITĚ
Ani varování před přílišným rozdáváním se nesmíme přehánět. Je činnost a činnost. Kázání, psaní svatých věcí, rozhovory o Bohu, porady duchovni. Je to pouze rozdávání? To si málokdo uvědomuje z kazatelů varujících před nesmírnou činností. Ano, je činnost a činnost. Jedna je v Ježíši a druhá jen na jeho okraji. Jednak je činnost v Ježíši a proto Ježíšova a druhá více má a jen zdaleka orientující sebe a vedení ke Kristu. Tato druhá činnost ovšem rozptyluje, vyčerpává a odsává síly.
Ale, kdo káže v Kristu a Krista a před kázáním se modlí a při něm se modlí a po něm zase, nemůže se vyčerpávat duchovně svou činností, nýbrž spíše sám je ještě naplňován při své činnosti a svou činností.
Tak bych spíše upozornil na tento důležitý základ činnosti a vedl pracující zůstávat v Kristu a pak se o ně nikdo nemusí bát.
Jeden mnich poručil učedníkovi, který se ho zdráhal často ptát, aby ho »nerozptyloval«, zapalovat jednu lampu po druhé od mnichovy lampy. Když všechny zapálil, ptal se ho mnich: Utrpěl tím plamen mé lampy, když jsi zapálil ještě všechny ostatní? B.
                                                                                     +++
BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CTIH. PATRIKA KUŽELY, MUČEDNÍKA Z OSVĚTIMI
NÁVRAT KE KOŘENŮM

Jako tvůj Otec sám vkládám do tvé duše, když tě stvořuji jako svůj obraz podle Mé podoby, touhu po dokonalém sebepoznání. Jako se sám dokonale poznávám, a toto je Můj život, ba Můj život vnitřní, ze kterého vychází jako tvůj bratský Spasitel, tak také v tobě hoří touha poznat Mne, k jehož prapříčině směřuješ jako magnetická střelka ke svému pólu. I když jsi padl do hříchu a vzdálil ses Mi, byl sice rozmazán Můj obraz v tobě, ale zbylo ti nejasné směřování ke Mně, což se projevilo jako filozofie, láska k moudrosti.
Tak můžeš Mne poznat z účinků ve světě, můžeš Mne poznat z Mých stop. Ale to tvé duši zdaleka nestačí. Protože Mne poznáváš jako něco nesmírného, tajemného, nekonečně povzneseného nad tebe, proto se tvé poznání nemůže spokojit jen s analogickým poznáním, které vyrůstá z přenášení stvořených i lidských pojmů na Mne. Tvoje mysl badá dále. Hledáš a tvoříš si svou přirozenou teologii. Ale ani s tím se nemůžeš spokojit.
Chceš víc než jen poznat Mne a pojmově si Mě ozřejmit. Chceš se ke Mně dostat všemi schopnostmi, celou svou bytostí, chceš Mne skoro okoušet, zamilovat si Mne a objímat svou láskou ke Mně, protože ve Mně právem tušíš absolutní Lásku,. Tak chceš ke Mně pronikat touto láskou. Cítíš velmi správně, že tvoje ubohé tvé pojmy a tvé nejasné poznání nemůže dokonale vystihnout, vyjádřit Mne, protože jsem, který jsem. Unikám ti právě svou přílišnou jasností, která se tvým slabým očím zdá být temnotou. Podle slov Mého andělského učitele se tvůj zrak má ke Mému světlu jako oči nočního ptáka k dennímu světlu. Oko nočního ptáka je zaplaveno přemírou světla. Tak se ti kvůli své nesmírné jasnost jevím jako neproniknutelný oblak. Bylo by ubohé takové náboženství, které by se vzdávalo Mého tajemství, a chtělo by mít náboženství tak zřejmé, jako matematiku, protože to by znamenalo chtít stáhnout Moje nekonečno a celou Mou věčnost na tvou úroveň, k tvým mezím.
Předstihuji tvou touhu po poznání Mne jako příčiny oněch jevů, které kolem sebe vidíš. Zjevuji se ti jako Láska, která se ti dává k nejtěsnějšímu spojení, když tě zvu k účasti na podstatě a na svém vyšším životě.
Kolikrát se ptáš, proč dopouštím zlo, proč dopouštím hřích, proč vyžaduji vykoupení a utrpení, dopadající na Mé druhé Já, totiž na Mne jako tvého bratského Spasitele. Jednou z odpovědí je nepřímá odpověď, že tak měla být spojena tvoje přirozenost s Mou nadpřirozeností a měl jsi být povznesen k účasti na tomto svatém spojení způsobem, který by se neuskutečnil za jiného stavu.
Posvěcující milostí se stáváš Mým dítětem, ale nejenom v onom smyslu, v jakém je všechno stvořen. Jsi Mým dítětem přímou účastí na Mé přirozenosti a na Mém životě. Na základě tohoto svatého společenství přirozenosti a života můžeš být povznesen k přímému spojení v životním důvěrném styku se Mnou. Tak Mne můžeš důvěrně poznávat, vášnivě milovat a z tohoto svatého spojení ke Mně zase těsněji přilnout a ještě dokonaleji Mne poznávat.
Vyšší duchovní život je především živoucí účast na Mém životě, abys Mne poznával podobně, jako se sám poznávám, a abys Mne miloval podobně, jako se sám miluji, protože toto je Můj život a to je také život tvé účasti na Mém životě, abys Mne totiž poznával podobně tajemně a podobně důvěrně, a abys Mne miloval podobně výlučně a svrchovaně, jako poznávám a miluji sebe sama. Dary milosti a dary Mého Ducha a Moje ctnosti jsou tvůrci tohoto tvého společenství života v tobě. Tím se stáváš podílníkem Mého života.
Tím se liší také tvoje mystika - mystika Mého dítěte ode všech ostatních pokusů navázat spojení s tajemným, přesažným a vyšším jsoucnem. V jiných pokusech navázat toto tajemné spojení se Mnou vstupuješ do spojení se Mnou tak, jak Mne můžeš poznat vlastními silami, jak Mne poznáváš v přírodě a ve filozofii.
Tvůj přístup jako Mého dítěte se podstatně liší od tohoto chladného a neosobního poznání. Toto poznání je sice už značný přínos, avšak buduje na tomto novém věcném základě Mé přítomnosti (Sv.Tomáš, STh, I, 8). Ve spravedlivé duši buduji novou, krásnou a bohatou vybavenost Mého příbytku a Mé zabydlené přítomnosti v tobě. Milostí nalézám ve tvé duši ústraní, kde zabydluji jako ve svém domě, tak, aby ses mohl ke Mně důvěrně přivinout, domluvit se se Mnou, obcovat se Mnou, jako dítě s otcem či matkou a milenka s milencem.
Jsem svou milostí v tobě jako původce tvého nového života, života poznání, hlubšího poznání a důvěrné lásky. Hlubší poznání tě vede k důvěrnější lásce, a miluješ, abys víc poznával..
Mystický život je ve tvých vyšších schopnostech duchovních. Není pouze ve stavu milosti, nýbrž především v životě této milosti, v životě rozumu i vůle z této milosti.
Mystika je rozvinutím onoho života, který ti přináším jako tvůj Bratr a Spasitel. Odedávna hloubáš o tomto Mém novém tajemném životě. Nejdříve jsi k tomu veden náboženskou spekulací plotičkou. Přibližuje ti ji hlavně sv.Klement Alexandrijský. Hledá tajemné, nepostižitelné poznání Mne mimo obvyklé rozumové poznání. Jeho vymezení mystiky, že je tvým uvedením do Mé temnoty je správné.
Neobyčejný význam pro tvé mystické uvažování má Pseudo-Dionysius Areopagita, gnostik a monofysita z 5. století. Všichni učitelé duchovního života měli tohoto myslitele ve velké úctě kvůli tomu, že je pařížský mučedník. Proto se snažili vykládat jeho učení. Na tomto výkladu povstala teologie mystiky.
Všichni znalci mystiky následovali Pseudo-Dionysia v této vznešené myšlence, že nejdokonalejší poznání pro tebe je poznání v temnotách, poznání nevědomostí, odpoutáním od určitých forem a pojmů a slov, kdy duše opustí sebe a všechno, zapomene na sebe a spojí se s jasností Mé slávy a osvěcuje se zářivými propastmi Mé nevyčerpatelné moudrosti.
Je to vyšší poznání než poznání rozumové, poznání hledající, srovnávající, usuzující. Je to poznání tvého života, naplněného Mým životem, poznání zkušenosti na základě spojení tvé přirozenosti s Mou nadpřirozeností. Rozum poznává Mne jenom z vnějších účinků, mystika z jeho sladké přítomnosti, zažité a zakoušené.
V tomto poznání je základní jistota, že Moje bytí není nic z toho, co jsou jiné věci. Někteří mystikové, jako třeba Mistr Eckhart přehánějí tuto větu. Tohoto spojení nabudeš v nejvyšší své schopnosti v oné jiskřičce duše, o které mluví Eckhart i blah. Jindřich Suzo. A sv.Tomáš o tom píše, že poznáš tuto Mou přirozenost ze zvláštní sladkosti lásky.
Pak se dostavuje veliké zakoušení božského v sobě. Sv.Tomáš je tu velkým vůdcem. Buduje důkladné základy celé teologie mystiky. Přínos, který znamená pro mystiku dílo svatého Jana od Kříže a svaté Terezie, je rázu psychologického. Oba ukázali, co se děje v duši, když si ji přitahuji a naplňuji Mým vyšším osvícením. Popsali mystické stavy tvé duše, uchvácené Mnou. Když Andělský učitel postavil základní pilíře a nosníky mystiky, sv.Jan a sv.Terezie zaklenuli hrad nitra klenbou.
Nemohl bys však porozumět mystice, kdybys jí odmítal rozumět teologicky. Sv.Tomáš vysvětluje její podklad působením a životem darů Mého Ducha. Mystické poznání znamená povznesení do Mého neviditelného osvícení. Nemůžeš se ke Mně a povznést ani jinak dostat, než tak, že si tě sám pozvedám, že tě sám sebou naplňuji, že se ti dávám sám poznat svou přítomností a že působím tak, abys mohl tuto Mou přítomnost poznat a okusit.
Velikou úlohu zde mají tak zvané dary Mého Ducha, to je uchvácení duševních schopností Bohem, aby byly poddajnými nástroji Mého tajemného působení v tobě, hlavně v tvých nejvyšších schopnostech, kde se Mi nejvíce podobáš a kde také je těžiště účasti tvé života na Mém životě. (Sv.Tomáš, STh, I. II, 68 a 69). Především se to uskutečňuje dary poznání a moudrosti, která uskutečňuje především mystické poznání, zvané obecně kontemplace. A dar moudrosti je světlem ctností lásky, která v pozemských poměrech umožňuje nejdokonalejší poznání. Čím těsněji v lásce přilneš ke Mně, tím jsem ve středu jako poslední cíl celé tvé bytosti a celého tvého života (STh, 2. II,184 a dále I,8.). Proto také v tomto světle dovede zachytit ony reflexy, které předává rozumu láska, těsně se přibližující ke Mně.
Andělský učitel uvádí, že touto láskou roste také poznání Mne. Tou láskou se stáváš účastníkem Mého života, v němž miluji sebe jako nejdokonalejší předmět. Proto se necháváš unášet nadpřirozenou láskou ke Mně, srůstáš se Mnou, nabýváš spřízněnosti se Mnou, a to celou svou bytostí. Teď Mi rozumíš lépe, lépe vnímáš Moje neviditelné světlo, pronikáš oblakem Mých temnot, za nimiž odhaluješ neviditelné světlo. Nepodléháš už tolik malomyslnosti a ani se nedáš odradit Mou temnotou, která je temnotou jen pro tvůj zatemnělý rozum, jenž musí být očištěn temnou nocí ducha, aby ses už nedal oklamat živelnou touhou po laciné jistotě víry, aby ses už nebál uvěřit v nejtemnější tajemství. Právě to je ti zárukou nejjistějšího a nejnebezpečnějšího světla, jež nedokážeš vystihnout, vyjádřit, obsáhnout jakýmikoliv lidskými pojmy, třeba i pojmy teologie velmi vytříbené. (Pokr.) frT

                                                                                              +++

Zprávy: * Setkání mezi uměním v Brněnském angeliku u kostela sv.Michala v Brně se koná denně od 17.OO do 20.00 hod, v neděli v 9,30-12, 17-¨200 hod.

* Každé pondělí v 18,00 CHVILKA MYSTICKÉHO ŽIVOTA - kostel sv.Michala, Brno Dominikánská.