|
| |
|
Ročník XI.,číslo 5. květen 2005
Obsah:
Sto let…,Poselství bílého roucha: Bl.Emilie Bicchieri z
Vercell, bl.Albert z Bergama, sv.Antonín Florentský, bl.Jana
Portugalská, bl.Imelda Lambertini, bl.Jiljí z Vaozela, bl.Ondřej Abellon,
bl.František Coll, bl.Kolumba z Riety, bl.Hyacint M.Cormier, bl.Ondřej
Franchi, bl.Maria Bartolomějka, bl.Vilém Arnaldi a druhové,
sv.Zdislava, Zprávy ____________________
Sto let samostatnosti české dominikánské provincie 1905-2005
|
|
AA. VV.
BÍLÁ KNIHA
Při jednom osobním setkání po roce 1990
navrhnul otec Dominik Duka O.P. - mimo jiné - Otci Jiřímu Veselému O.P.
, aby napsal, co ví o osudech bratři a sester O.P. u nás po roce 1950.
Je totiž povinností vůči budoucím, aby kronikáři jednotlivých domů i
celé provincie, zachytili pro Řád, pro Církev i pro Evropu tento
hrdinský úsek.
I.Stalo se v Evropě
Mezinárodní Dominikánské
Informace /IDI/, číslo 326, leden 1995, str. 11-13, zveřejnily: ČESKÁ
REPUBLIKA - Dominikáni v letech 1950-89. Úvodem se říká: Tato krátká a
krásná zpráva "o životě bratří" ve starém, lépe by bylo v bývalém
Československu, v období 1950-l988, byla napsána Br. Ambrožem Svatošem
roku 1989, před zbořením "Zdi v Berlíně. Od té doby byla uchovávána v
redakci IDI. Nyní, když v jeho vlasti byl život normalizován, ji
předkládáme našim čtenářům,aby poznali, jak žili a modlili se naši
bratři v období těžkém pro víru, pro život náboženský a dominikánský“.
Následuje zpráva.
/95,14/ - V dubnu 1950 byly všechny domy
řeholníků i řeholnic zabrány komunistickým režimem, včetně tudíž i
všechny domy a konventy dominikánské. Známější a vlivnější řeholníci
byli postaveni před soudy, obžalováni z velezrady a odsuzováni k trestům
15 - 18 - 20 let, případně k doživotí. Zbývající byli "internováni" do
klášterů, proměněných v koncentráky, a nuceni k těžkým
pracím pod dozorem policie. Rok 1950 byl "milostivým létem mariánským" a
my jsme se modlili: „Salve, Regina, ad te suspiramus, gementes et
flentes ,in hac lacrimarum valle! Ad te clamamus exules filii Hevae!"
Česky: "Zdrávas, Královno, k tobě vzdycháme, lkající a plačící, v tomto
slzavém údolí! K tobě voláme, vyhnaní synové Evy!'"
2. „Pauperes facti sumus nimis" - Byli ochuzeni
nad míru /Žalm76,8/. Kostely, kláštery, knihovny, archivy - všechno nám
zabral nepřítel, naši dominikánskou vinici nám do kořenů rozvrátil lesní
divoký kanec a nepředstavitelní dravci nám je vyžraly"/Ž 79,14/. O
půlnoci, v té noci dubnové, obklíčeni a zatčeni velkým počtem policistů,
jsme veřejně před nimi obnovili v chóru naše řeholní sliby za
slavnostního zpěvu antifony "Salve, Regina". Toto se stalo v
provinciálním sídle u Sv.Jiljí v Praze. Z našich klášterů jsme byli
svezeni v neviditelnosti nočních temnot v autobusech do benediktinského
kláštera v Broumově, v severních Čechách, blízko polských hranic. My
dominikáni spolu s příslušníky jiných řeholních rodin jsme tvořili
skupinu kolem 500 řeholníků: kněží i pomocní bratři, mladí, staří i
nemocní. Byli jsme nuceni k ručním pracím a strava byla nedostatečná:
práce mnoho - jídla málo. Toto platilo pro všechna střediska, téměř po
20 let, až po údobí nazývané "pražské jaro“ za vlády Alexandra Dubčeka.
Ale když nás vojensky obsadil Sovětský Svaz, stav se znovu zhoršil.
Církev byla znovu "uvězněna", činnost biskupů zakázána, věřící
zastrašováni: „terorizováni".
3. Ale Bůh nás neopouštěl. Naše víra, důvěra a
láska k Bohu vzrostly a zpevnily se. Posilovali jsme se vzájemně: "Bůh
nás nestíhá tresty, nýbrž nás podrobuje zkoušce, a tak nám připravuje
lepší budoucnost, jestliže vytrváme a překonáme tyto všechny těžkosti".
A tak právě v těchto okolnostech jsme si uvědomovali, jaký význam má pro
nás Bůh a spojeni s ním, modlitba a hovoření přímo s ním: růženec,
eucharistie, bohoslužba, a vůbec modlitba nepřetržitá: "Nedůvěřujte
mocným světa, ve kterých není spása!"
4. V okamžicích vyvážení z klášterů každý z
nás vzal sebou breviář. Toto nám povolili. A tak, v kterémkoli místě
jsme pak byli dva či tři,a ovšem i víc, hlavně o nedělích a ve dnech
pracovního volna,jsme se modlili společně. Mše svatá se sloužila podle
možností: obstarávali jsme si malé kalíšky, patény, hostie i víno. Tímto
způsobem, přes veliké utrpení, v našich duších převládalo ještě větší
štěstí, Pán byl s námi.
Řeholníci a kněží, proti nimž se nedal
"sehrát soud",ale hlavně představení téměř všech řeholí, Češi i Slováci,
byli soustředěni do opatského kláštera premonstrátů v Želivě: tito ovšem
byli před tím rozptýleni do jiných klášterů-koncentráků. V Želivě byli
"uzavřeni" v naprostém odloučení od ostatních, i biskupové Tomášek,
Otčenášek, Hlad. Dominikánů bylo asi deset, mezi nimi Otec Jiří Maria
Veselý /viz „Zázrak v Želivě"/.
V roce 1955 se Středisko začalo vylidňovat: mladí
byli posíláni do továren jako dě1níci,nebo do jiných středisek, jako
byly Hejnice, Králíky,Osek a podobně; kdežto starší, slabší, nebo přímo
nemocní, na Moravec, do ústavu sester, podléhajícího "Katolické charitě"
v Praze.
Komunistům se nepodařilo zlomit náš mravní
odpor: po propuštění z "internace", buď bylo nutné najít si zaměstnání
/jimi schválené/, anebo byl dotyčný poslán do vybrané jimi továrny; v
žádném případě však do vlastního kláštera, také já - píše Otec Ambrož
r.1989 - žiji ve zmíněném "domě odpočinku" na Moravci, asi 60 km
severovýchodně od Brna, pod "péčí" řeholních sester N.D./společně se
třemi bratry O.P. a 16 sestrami z klausurních sester II.O.P.“
Roku 1956 byly budovy želivského opatství přeměněny v psychiatrické
oddělení nemocnice v Havlíčkově Brodu
5. Když jsem byl r.1957 propouštěn ze Želiva,
dostal jsem od Státu povolení, abych pracoval jako domácí kaplan u
sester boromejek v Mostu-Alberticích, potom i na Moravci,ve Slatiňanech
a ve Střelicích. Tak mi bylo možné sledovat průběh II.Vatikánského Sněmu
- z poslechu českého vysílání a postupně si obstarat všechny koncilové
uzávěry. Pročítal jsem s velkou radostí ustanovení o liturgii, ale
zvláště "Světlo národů", o Církvi. Kázal jsem duchovní cvičeni na
základě koncilových usnesení pro sestry v různých domech, vždycky se
"státním souhlasem".
V roce 1968 -"pražské jaro"- jsem se
mohl účastnit generální kapituly O.P. v River Forest v Severní Americe;
mohl jsem navštívit Fatimu a Řím, kde jsem byl přijat Pavlem VI. V roce
1972 vyšla tiskem"Liturgie hodinek" s důležitým úvodem, jak se modlit.
Prostudoval jsem je důkladně a pak jsem podle nich kázal duchovní
cvičení..."
Tolik Otec Ambrož Svatoš, podle IDI.
K tomu je dobré dodat, hlavně pro
mladé, kteří nemají tušení o tehdejším útisku, nějaké podrobnosti.
Povolení k "duchovenské činnosti" kněžím mimo farní správu, např. pro
exercicie, zpovídání atd.,ve skutečno¬sti byly nástrahy, bud pro
zvoucího nebo pozvaného kněze,aby se našla záminka vzít mu státní
souhlas vůbec, a poslat jej při nejmenším "do výroby",když ne do vězení
- a tím ovšem zbavit věřící jejich kněží. Pokud jde o Moravec, stal se
jevištěm hrůzyplných nočních přepadů se strany policie: Otec Ambrož je
popisoval Otci Jiřímu jako duchovní i tělesné mučednictví, satansky
kruté, proti němu jakožto "provinciálovi" dominikánů, nebezpečných
"inkvizitorů... Ale k tomu se ještě vrátíme.
Svědectví Otce Ambrože podává náčrtek ze
záborů klášterů a určitých záběrů ze života řeholníků v internaci, ale i
potom. Malý obrázek z Moravce: Otec Jiří vzpomíná, že „ilegálně“,
propašovaně se dověděl, že na Moravci zemřel Otec Soukup O.P.,
dlouholetý vedoucí a profesor olomouckého dominikánského studia. Udiven,
že nedostal oznámení pohřbu, rozjel se tam. Bylo to nebezpečné v každém
případě. Když obcházel ohradu, zahlédl ho Otec Ambrož a úzkostlivě
šeptal: "Prosím Vás, jděte pryč! Před nedávnem totiž zde zemřel jeden
náš bratr, přišlo mnoho lidí, a policie týrala Otce Ambrože: "Děláte
naschvál i organizované umírání, abyste se mohli sejít? Máme prostředky
přivést vás k rozumu..."
Jak se žilo např. ve skupině tří set řeholníků
internovaných v Želivě, říká - i když pouze něco - ZÁZRAK V ŽELIVĚ. Otec
Ambrož měl i zde pro usměrňování modliteb o zázrak důležitou úlohu.
Jak žil každý z propuštěných z internace? Otec
Jiří skončil jako dělník na velkomoravském archeologickém výzkumu v
oblasti Starého Města: státní souhlas pro duchovní správu nedostal. Za
zvláštní Boží milost pokládal povolení k občasnému zastupování Otce
Patrika Trnečky v internačním středisku řeholních sester v Broumově. I
pouhé náhodné setkání se členy O.P. mohlo být stíháno jako příprava
protistátní činnosti. "Náhodné" setkání s drem Milošem Šollem a jeho
prozřetelnostní zásah umožnily Otci Jiřímu pozvání Katolické University
z Milána na symposium v srpnu 1968. Odjezd se zákonitým pasem, dne
15.srpna. Vojenské obsazení republiky 21.srpna. Od září 1968 trvalá
činnost Otce Jiřího na Angeliku v Římě.
II. V ŘÍMĚ
Poněvadž Otec Jiří odcestoval na
normální pas, písemný styk s ním byl sice policejně sledován, ale
dovolen. Připravuje se soustavné vydání podstatné části této nesmírně
bohaté a důležité korespondence. Zde nás může zajímat v rámci dějin
provincie O.P. i případ Jaroslava Dominika Duky .
První uchovaný doklad o písemném styku je
oznámení kněžského svěcení fra Dominik Jaroslav Duka, O.P., jáhen - fra
Angelico Zdeněk Mička O.R, jáhen, ,,s radostí oznamují, že dne 22.června
1970 přijmou... v Litoměřicích.. .kněžské svěcení.. .první mše svatá.
..28.června 1970.
Otec Jiří si nevzpomíná, zdali dal podnět k
tomuto sdělení on, či snad vyšel podnět od Otce Metoděje Habáně O.P.
Další dopis je z roku 1971:
+ !
Chlum n. Ohří 14.6.71
Milý Otče!
Děkuji za zaslání přídělu, který došel
zcela v pořádku. Připravuju to všechno na příští školní rok. Ten nynější
už pomalu doklepávám. Děti se poměrně dost dobře daří. Minulou neděli na
Nejsv.Trojici jsme měli první sv.přijímání. Bylo 25 dětí. Celkem se jich
přihlásilo 30, ale pro nepřipravenost a častou absenci jsem je nemohl
připustit.
V červenci se chceme věnovat určité akci - něco
na způsob "Cathriniati" - P.Metoděj se domnívá, že je to správný název.
Současné generaci prohloubit pohled na náboženství a Církev v duchu sv.
Kateřiny Sienské.
Prosím Vás, mohl byste nám zaslat nějakou
literaturu – /pro P.Metoděje/, dílo sv. Kateřiny, literaturu o tomto
hnutí v Italii ,příp.ve světě. Spěchá to však, protože chceme již v
srpnu začít. Vím,že píšu pouze útržkovitě, ale nedá se to blíže vylíčit.
Je tu stále špatné počasí a ne a ne se zlepšit.
In Christo
P.Dominik Duka O.P.
Žádané věci Otec Jiří posílal. Zmínka o
Otci Magistrovi Metodějovi je velice důležitá. V okolí Chlumu pracoval i
Otec Jordán Vinklárek i jiní, kteří vedeni Otcem Metodějem vstupovali
tajně do Řádu Dominika. Nedávno vyšlá vzpomínka na Otce Metoděje,
bohužel, neříká nic důstojného, ani o jeho soukromí prožívaném hrdinsky
věrně Řádu, ani co kdo a jak, od Otce Metoděje dostal (pravdivý pohled
podává "ZÁZRAK V ŽELIVĚ", str. 92-108). Česká dominikánská provincie
nikdy nepřestala žít: doma - v mučednících, potvrzených zázrakem; v
cizině vědeckou činností světového významu! Nemluvě o přínosu
kněžském...
+ + +
Pokud jde o Otce Dominika Duku, s hlediska
dějin české provincie se nedá přejít mlčením případ z roku 1972, protože
je součástí dějin pražské arcidiecéze. .
V srpnu l972 došel Otci Jiřímu na Angelicum
dopis z Generální Kurie dominikánské Řádu. Uvnitř byl list Otce
(arci)biskupa Fr.Tomáška s přílohou. Ručně - spěšně - psaný dopis měl
datum 21.8.1972 a totéž datum bylo i na známce vatikánské pošty. Na
obálce byla adresa: "Casa Generalizia dei Padri Domenicani, Largo
Angelicum,1, ROMA. Roku 1972 byl Generálním Magistrem O.P. předobrý
přítel a bývalý profesor Otce Jiřího, nadšený zastánce jednání o
blahořečení Otce Hyacinta Cormiera, Otec ANICETO FERNANDEZ.
Když otevřel arcibiskupův dopis a četl v
záhlaví Z ARCIBISKUPSKÉ KURIE Z PRAHY - SPĚŠNÉ - PRO OTCE JIŘÍHO
VESELÉHO NEBO PRO JINÉHO ČESKÉHO KNĚZE. DÍKY, okamžitě předal dopis Otci
Jiřímu.
|
|
|
|
POZNÁMKA /červeně/
Dalla Curia Arcivescovile di Praga
Urgente!
Per P. Jiří Veselý o per altro sacerdote
ceco. Grazie. |
| |
|
Z arcibiskupské Kurie z Prahy.
Naléhavé!
Pro Otce Jiřího Veselého nebo pro jiného českého kněze. Díky.
(Připsáno rukou Otce Jiřího:
Posláno od Sv.Sabiny:
P.Aniceto FERNANDES. + |
|
Řím 21./8. 1972.
+ !
Carissime,
velmi srdečně pozdravuji Vás s velkým opětovným poděkováním
za Vaše vždy vzácné pochopení a obětovné služby.
Tentokrát se obracím na Vás se záležitostí nemilou, ale
řešit se musí. Oč běží? Přikládám opis podání Vašeho ml. řehol. kněze P.
Dominika Duky OP, kterého jsem asi před dvěma roky ordinoval a který
sliboval oboedientiam et reverentiam do mých rukou.
Situace je taková: Máme katastrofální nedostatek kněží.
Jsme proto vděčni Stát.sekretariátu, který nám sdělil, že za těchto
okolností podle hesla "salus animarum suprema lex", mají být řeholní
kněží k disposici biskupům ordinářům,což se také praktikuje.V případě P.Duky
je to takové, že má být přeložen do města Jáchymova, tedy do mnohem
většího prostoru pastoračního než je Chlum n. Ohří ,kde si to měl
vyměnit se spolubratrem P.Vinklárkem OP. Kdybychom ho nepřeložili,
ztratil by vůbec stát. souhlas k výkonu pastorace ve farnosti. P.Duka
chce raději do výroby s romantickým plánem pracovat v "podzemní církvi“.
Působím v Praze za nejtěžších podmínek osmý
rok.Měl jsem dosud jeden případ, že mi diec. kněz vrátil dekret. Když si
nedal říci, pak jsem jej suspendoval. Poněvadž je to mladý řeholní kněz,
nechci sáhnout k této sankci.
Ale, kdyby prosadil svou, pak se lavinovitě naruší mezi
kněžími nekázeň. A v dnešní situaci, kdy je tolik potřebí jednoty s
biskupem všude a zvl. u nás, je to šokující.
Než došlo k této změně-přeložení P.Duky, já jsem mu to v tom duchu
vysvětlil předem, a teď ex post znovu, ale on zatvrzele trvá na svém. V
jeho podání je ještě něco dalšího velmi zlého, že vyhrožuje žalovat u
civilního soudu gen. vik.dr Fr. Vaňka. Tedy, vlastně v jeho osobě mne,
což je proti zn. kán. který vyslovuje sankci na toho, kdo z kleriků
proti svému bisk. se odvolává. na orgán světské moci. Předložte to p.
generálovi nebo jeho zástupci. Urget. Promiňte chvat, jsem před odjezdem
do Palidoro, kde hodlám zůstat asi 2 týdny. Adr. : Casa per il Clero /POA/,
Torre di Palidoro, OOO50-Per Passoscuro /ROMA/
S mnoha pozdravy v Kr.
vděčně oddaný
+ Fr. Tomášek
Via della Traspontina 18
00193 Roma.
Naše poznámka (Otce Veselého): Opis vrácení dekretu
P.Dominikem Dukou je na další straně, jak jej Otec Veselý dostal od
arcibiskupa Fr.Tomáška:
Dominik Duka O. P.
administrátor Chlum n. Ohří 1
okres: Sokolov
P.T.
Apoštolská administratura
P r a h a
Věc: Vrácení dekretu
Vážený pane, generální vikáři,
Děkuji Vám za Vaši starostlivost vůči mé osobě viz Čj.2761/72.
Uvádíte, že jediným důvodem mého přeložení je obava, abych nebyl zbaven
státního souhlasu. Odvolávám se na právní řád ČSSR, který je podkladem
socialistické zákonnosti. Podmínky ke státnímu souhlasu jsem doposud
neztratil. Nebylo mně odňato státní občanství, zůstává mně bezúhonnost (MK
29/7. 68 č. 118556 C) a také jsem nemohl pozbýt státní spolehlivosti,
protože jsem obdržel státní souhlas pro Jáchymov. (Vl.nař. 219/49 Sb. §
7.) Tím, že jako můj zaměstnavatel proti mému souhlasu jste provedl
změnu mého pracoviště, dopouštíte se porušení zákoníku práce. Velice mě
mrzí, že Vás musím takto upozorňovat. Tímto se vlastně dostáváte do
rozporu s právním řádem našeho státu.
Ještě jednou Vás prosím, abyste celou věc rozvážil a sladil v duchu
socialistické zákonnosti, která je normou konzolidace naší společnosti.
V opačném případě bych se musel odvolat právní cestou.
S pozdravem
Dominik J. Duka v.r.
Příloha: Dekret Čj. 2858/72 .
(Dole připsáno rukou Otce Veselého)
Dopis Otce Kardinála Tomáška
Řím 21/8 1972
Vztah mezi Otcem Tomáškem a Veselým se dá vyjádřit jako přátelství,
důvěra a úcta. Znali se již před komunismem, ale sblížení se prohloubilo
v Želivě.V tamní internaci" žily - odloučeně - tři skupiny: 202 diecézní
kněží, v opatské budově; 303 řeholníci,v konventě; a ve spojovací
budově, kde bylo i policejní velitelství, skupina "biskupská".
Cílem internace kněží v podstatě mělo být pohnout aspoň některé, aby
přijali jmenování do duchovní správy od komunistického "Církevního
Úřadu", a sice bez ohledu na biskupa, ano proti biskupovi.
Spisek F.Zíbala: „Šéfe...znáte Želiv?" - popisuje
spíše s humorem tuto bezúspěšnou akci. To však budí i projevy nesouhlasu
bývalých internovaných: i mezi nimi byli mučedníci. Dosvědčovali zápisem
vrytým do kusu uhlazeného dřeva, které potají přibili na strom v jednom
lesním pracovišti: VINCTI CHRISTI JESU, podle apoštola Pavla /Ef
3,1;4,1; 2Tim 1,8/, VĚZNI PRO JEŽÍŠE KRISTA.
Ke skupině biskupů patřili Otčenášek,Tomášek a
Hlad - nebyli se "státním souhlasem", a nyní tedy zde pro věrnost
viditelné Hlavě viditelné Církve v Římě. O Otci Šuránkovi se nevědělo
nic bližšího. Dr Alois Vašica prokázal, že biskupem není, a proto přešel
mezi nás, jako po¬mocník na ošetřovně: prozřetelnostní svědek "léčení"
Otce Veselého i zázračného uzdravení, hlavně při jednání o blahořečení
Hyacinta Marie Cormiera v Římě. Tomášek byl sportovec anglosaského rázu,
stu¬doval totiž i v Oxfordě. Biskupská skupina byla rozpuštěna dříve:
dnes, Otčenášek "dopracovává“ v Hradci Králové; Tomášek se ocitnul v
Praze jako apoštolský správce-administrátor arcidiecéze. Po roce 1968 se
s Otcem Veselým setkávali v Římě, kam Tomášek jezdil podávat zprávy o
arcidiecézi. Otec Veselý mu upravoval italštinu pro písemná sdělení, jež
Tomášek předával při večeři přímo do rukou Pavla VI. Byla v mich
statečná kritika nejen komunistické hrůzovlády, ale i tak zvané
"východní politiky" - Ostpolitik - státního sekretáře Casaroliho:
naprosté odsouzení jakýchkoli ústupků komunistům, hlavně pokud šlo o
plánované jmenování biskupů-kolaborantů... Do tohoto ovzduší zapadl roku
1972 "případ" Dominika-Jaroslava Duky O.P. Jestliže podal "vrácení
dekretu" poštou, šlo přes přímou kontrolu policie; podal-li je osobně,
všichni zaměstnanci na arcibiskupství patřili k policii. Už jen pouhé
vráceni, čili odmítnutí poslušnosti, svědčilo proti biskupovi ve
prospěch komunistů. Dukova hrozba, zdůvodnit svou neposlušnost
odvoláváním se "na socialistickou zákonitost", Tomáška zdrtila. . .
Uznával,že jakýkoli přímý zákrok z Říma nebyl
možný ani radný.
A pak, v ČSSR žil provinciální představený O.P. Ambrož
Svatoš. Radil se s ním Otec Dominik? A s kým vůbec dělali noviciát, kdo
je přijímal do O.P. Komu skládali sliby, hlavně slavné?
Vrácení dekretu se stalo roku 1972. Poslední uvedený
dopis Otce Dominika má datum 14.6.71 z Chlumu n/Ohří. Další je z
Jáchymova a má datum 28.l.l973. To by znamenalo, že přeložení bylo
přijato.
Milý Otče!
Děkuji za Váš dopis a fotografie. Potvrdil jsem
pouze příjem II. dílu BR /2 ks/ lístkem.Na víc jsem se nezmohl. Začal
jsem marodit. Ulcus duodeni se otevřel a tak jsem celý advent byl v
nemocnici. Tento měsíc jsem marodil doma. Jakžtakž jsem mohl celebrovat
a chodil jsem do školy. Ostatní jsem tak všelijak "pohlavkoval". Minulý
týden se objevilo krvácení a tak jdu zítra do nemocnice na operaci.
V Jablonném zůstává vše při starém. Jindřich je
bez státního souhlasu - dělá kostelníka a varhaníka. Albert 2 měsíce
válčil s námi v Jáchymově a od I.XII. je jako kaplan v Blansku. P.Met.
zůstal na Chlumu. MK insistuje na jeho vystěhování.Momentálně je nemocen
¬měl prý zápal plic.Obleva u nás není,ale přitahuje. Paxteriéři
korumpují Boží dům pomalu a promyšleně. A jim vytrvale pomáhají
kariéristi, kteří prý mají u kurie stále šance.
Franciscus Buliensis dívá se na 'konkordát"
velmi skepticky a není sám.
Nu myslím, že ty nářky stačily, život jde
dál a budoucnost patří tomu, který je naším pánem.
Nakonec ještě k otázce brevířů. Potřebujeme jich opravdu pět. Jinak zde
žádné nejsou. Můžete-li pošlete další díly. Těch 20 mší sv. budeme
persolvovat.
Končím prosbou modlete se s Vašimi za naše
,nebo lépe: Oremus pro invicem.
in X° Váš
Fr.Dominik Duka O.P.
Další dopis:
Jáchymov 10/10 1973
+!
Milý Otče!
po prázdninové pauze, která znamenala odlehčení pro nervovou
soustavu, se ozývám. Žijeme nyní všichni in dispersione. Jablonné je
opuštěno a Šroub se spíše utahuje.. Přesto nevidím situaci beznadějně.
Sympatie mladých jsou na naší straně. Na rozdíl od padesátých let mládež
necítí fanatickou nenávist. Stará generace...... /nečitelné/ se tváří
zarytě, potká-li kněze - mladí zdraví a samy navazují kontakty.
Atheistická propaganda postihuje /?/ padesátá léta. Děti jsou
vystavováni ve školách přímo morálnímu teroru. U těch nejmenších
se tyto vlivy začínají projevovat.Je to tedy boj o každou duši.
Vládu v instituci církve přebírají bezpečně do
rukou neschopní zaprodanci z takzv Pa... Vatikánská diplomacie může
oslavovat triumfy své geniální politiky. Osvícení /?/ dostali zde
přezdívku Kastrol a ti /ostatní/ Kelímkové. Rozbili /?/ soudržnost kléru
a otevřeli dveře nečestnému kolaborantství. Neuznávám žádné jednání a
spolupráci, které nejsou postaveny na čestnosti a spravedlivé
otevřenosti.
Myslím, že to pro dnešek stačí. Prosím Vás, Otče,
nezapomeňte na pokus s Lit.horarum.
Zdraví in Xo
Dominik.
V obou
dopisech jsou ostré narážky na "paxteriery", což označuje kněze členy
sdružení Pacem in terris. Otec Veselý i jiní čeští Římané se tázali na
mínění Otce biskupa Tomáška při jedné z návštěv v Římě. Podle něho –
pochopilo-li se to správně - vznik sdružení vyšel od zákonité církevní
autority ve svobodě za "pražského jara".V době následujícího rozčarování
pod dozorem sovětských tanků převládal zmatek.
Otázka:"Máte mnoho kolaborantů mezi Vašimi kněžími?" Tomášek,
se slzami v očích: "Kolik mám kněží, tolik mám "mučedníků". A ti
někteří, vlečení bahnem, třebas i ze slabosti? většinou přijdou se u mně
vyzpovídat..." Neříkám, že někteří se nepřidali..."
"Franciscus Buliensis" - míní se František Tomášek? O tom,
jak Tomášek tvrdě odsuzoval vatikánskou "Ostpolitiku", jsme se zmínili.
Bylo by ovšem potřebné, aby se zjistilo také, proč Dominik Duka odmítal
přeložení a hrozil církevnímu představenému socialistickou zákonitostí.
Poslední pozdrav z Jáchymova je z 8.4.1974. - Dne 24.10.1974 máme jen
"Srdečný pozdrav z nového působiště - Nových Mitrovic - okres Plzeň.
Plzeňské poštovní razítko má lístek ze dne /nečitelné/, 1976:
+!
Milý Otče,
přijměte přání i pozdrav! Jsme stále více uzavřeni do sebe a
tak zapomínáme na svět okolo ,který - jak se zdá - nemá o nás zájem.
Sami nevíme, co bychom potřebovali.
Díky za další díl breviáře,který jsem dostal od
S.Judity.
Zdraví Váš
fr.Dominik
Do Říma došlo 27.IV.1976: šlo tedy o dubnové přání
velikonoční.
Sestry Judita a Flavie měly podstatný podíl na vznikání a uchování
mnohých dominikánských povolání mezi bohoslovci v té době.
III. Zastavený čas
Roku 1950 komunistický režim
zbavil katolickou církev veškeré právní svobody, možností svobodné volby
nebo svobodného jmenování do úřadů. Z právního stanoviska se "zastavil
čas", jako když se" zastaví např. promítání filmu: představitelé úřadů
zůstávali „zastaveni“ na svém místě. Tak se stalo, že i Otec Ambrož
Svatoš, zvolený před 1950 na čtyři roky, se roku 1968 účastní jako
plnoprávný provinciá1 Generální kapituly O.P. v River Forest,a svým
líčením komunistického útlaku otřásl celým shromážděnim. V roce 1983 se
stal novým generálním Magistrem dominikánského Řádu Irčan Otec Damián
Byrne. lršti dominikáni měli přátelský vztah k českým i z toho důvodu,
že v irském dominikánském kostele Sv.Klimenta byl pohřben sv.Cyril.
Přátelství mezi Otcem Damiánem a Jiřím bylo prohloubeno také společným
úsilím o blahořečení Hyacinta Cormiera a o svatořečení bl.Zdislavy.
V letech 1975-1983 z dopisů Otce Ambrože sálal
strach z duševního zhroucení: Otec Jiří nezapomínal na zešílené a
sebevraždu v Želivě.
Řešení? Odvést pozornost policie od provinciála Svatoše
"jmenováním" provinciála nového. Koho? Nešlo jenom o záchranu Otce
Ambrože: nově ohlášený "provinciál" se stane okamžitě předmětem
"pozornosti" policie! Po poradách padlo jméno Dominika Duky. Od roku
1972 šla s ním v zápisech policie - státní bezpečnosti, zkráceno
hrůzyplné StB – zpráva o jeho odmítnutí poslušnosti církevnímu
představenému a hrozba biskupovi utéct se pod ochranu socialistické
zákonitosti. V tehdejším okamžiku byl Dominik Duka bez státního
souhlasu, protože měl odpykaný trest za pohoštění cizích kněží, kteří
při návratu do jejich vlasti vyznali na StB každé slovo, kde nebylo
možné dokázat, že nešlo o "šifrované dohody s cizím státem, případně
Vatikánem, proti ČSSR". Nebylo asi náhodné, "že Dominik Duka se ocitnul
ve vězení se skupinou "Charta 77", vedenou Václavem Havlem, který prý
pomáhal Dukovi modlit se růženec... Ale v každé cele politických vězňů
byl nastrčený donašeč: po sametové revoluci se Chartaři rozpadli/a
nemálo z nich přiznalo svou proti-havlovskou tvář. V každém případě
Dominik Duka vyšel z vězení prověřený se všech stran. Po jeho ohlášení
provinciálem, pro STB stačilo ho sledovat.
Generální Magister O.P. Aniceto Fernandes
jmenoval Otce Jiřího generálním vikářem pro všechny členy České
provincie v cizině. Jeho nástupci potvrzovali toto jmenování pro
zachování řeholní kázně. Ob¬novil je i Otec Byrne. Když mu Otec Jiří
navrhoval "jmenování" Dukovo, Otec Generál měl první zájem, aby se tím
necítil dotčen otec Ambrož. Pro Duku žádal osobní zaručení Otce Jiřího,
s případnými církevními tresty. A tak od r. 1983 se rozneslo, že
"provinciálem" byl z Říma jmenován Otec Dominik Duka: úřad trvá 4 roky.
Když se čtyřletí chýlilo ku konci, Otec Ambrož
měl celkem pokoj. Bylo dohodnuto, aby se tedy Dukovo "jmenování"
neobnovovalo, všechno v naprostém tichu: Otec Ambrož měl prostě
pokračovat. Generální Magister Otec Damián Byrne dělal kanonickou
visitaci v polské provincii O.P.
Po jeho návratu ho Otec Jiří - stále jako vikář českých
dominikánů v cizině - navštívil. Když zavedl řeč na Dominika Duku, Otec
generál rozpačitě zmlkl: "Než jsem odjel z Polska, přišel ke mně Otec
Dominik a prostě mě žádal, abych jmenování provinciálem prodloužil o
další 4 roky. Byl jsem překvapen: obvykle se čeká, až úřad skončí, a
vyšší představený určí, co bude dál... A tak jsem mu termín prodloužil.
. .
Když jde o dosazeni do úřadu tajným lístkovým
hlasováním, dá-li někdo tajně hlas sám sobě, je hlas neplatný a viník je
vyloučen z úřadů po dobu stanovenou právem...
V prosinci 1987 byl Otec Ambrož opět úředně jako
provinciál v Římě. S Otcem Veselým byli spolunovici - z roku 1930 –
odchovaní Otcem Habáněm. V lateránské komisi pro blahořečení Hyacinta M.
Cormiera, vznikla otázka ,zda uzdravení v Želivě bylo "okamžité",
instantaneum, což je podmínka pro "zázrak". Otec Ambrož to jako svědek
přísahou potvrdil: "Já podepsaný Br.Ambrož Maria SVATOŠ O.P. provinciál
české provincie O.P. potvrzuji své prohlášení ze dne 20. prosince 1968,
že totiž uzdravení Otce Jiřího Marie Veselého O.P. v internačním táboře
v Želivě...bylo okamžité…“ Téhož dne 13.prosince 1987, sepsal "Prosebný
list" Svatému Otci o urychleni blahořečení Hyacinta Cormiera, který
obnovil českou provincii…, a my všichni členové Dominikovy Rodiny žijeme
v ustavičné duchovní přítomnosti Božího služebníka a tak překonáváme
tělesné i duchovní mučednictví a rosteme jak počtem, tak nebeskou
radostí"...
Těsně před odjezdem do vlasti řekl pološeptem Otci Jiřímu: "Já jsem se
právě vzdal úřadu provinciála do rukou Otce Generála..."
Otec Jiří doznává, že dodnes neměl odvahu Otci
Ambrožovi vysvětlit, že to vše bylo myšleno jako pomoc pro něho.
Závěr?
Při návštěvě Jana Pavla u nás v roce 1990 měl Otec Jiří
být ve skupině vatikánských novinářů, ale v posledním okamžiku mu bylo
sděleno, že si toto místo vyhradil kardinál Tomko.
Několik dní před odjezdem přišel k otci Jiřímu
vikář-zástupce Otce Generála Byrna. Po krátkém rozpačitém procházení
celou, se tázal: "Tak tedy po tolika letech nejistoty - domů?" Otec
Jiří:"Ano, pojedu sám, vlakem." Vikář: "Víte dobře, že jsme přátelé. Ke
Sv. Sabině můžete přijít kdykoli jako domů, i ke stolu, bez ohlášení. Co
Vám tedy sdělím, je projev bratrského pochopení. Přišel dopis z Prahy,
abychom Vám uložili „nemluvit v provincii jako autorita, nechovat se
jako autorita, nezakročovat jako autorita - protože veškerá autorita je
nyní v Praze..."
"Takové přivítání je bestiálnost", uniklo Otci Jiřímu.
Otec Vicente: "Bestie se chovají vždycky normálně. Proč je urážet? Toto
je sprostota anebo tupost! Původně jsme to chtěli do Prahy sdělit my a
Vám o tom nemluvit. Vy uděláte nejlépe, když se doma budete chovat, jako
byste nic nevěděl, a pozorovat. A pak si pohovoříme."
Otci Vicentovi se zřejmě ulevilo. Otec Jiří se totiž
dohodl s ním a Otcem Generálem, aby se nemluvilo o důvodech pro
jmenování Dominika Duky. A tak u některých členů generální Kurie vzniklo
domnění, že pohnutky mohly být mimořádné schopnosti Otce Dominika.
Neštěstím i předcházející Generála O.P. Couesnougla bylo, že celou Kurii
obsadil "novými" lidmi a ani jednou se netázal na nic svého předchůdce
Fernandesa, ačkoli byl zvolen na jeho zásah. Změnil mnoho klasických
věcí v novém duchu bez dobrého vztahu ke Hlavě Církve: zešílel. A zemřel
v Toulousu, kde sv.Dominik zakládal Řád a Bl.Hyacint jej obnovil.
Po obnovení klášterů u nás r.1989, Otec Ambrož
nepokračoval" v Praze: skon¬čil u sester II.O.P. ve Znojmě. Pro
dominikánský život se zdůrazňují informatio a formatio - poučení a
výchova. Při jednom setkání řekl Otec Bernard O.P. - poctivé Hanáčisko -
Otci Jiřímo: "Nač zapírat, my prostě improvizujeme, bylo by nutné ,aby
každý z nás šel aspoň na rok do dobrého kláštera v cizině: napodobovat
Poláky nic nezachrání.“
A tak se stávalo někdy, že úřední listy nových autorit
z Prahy byly sice dokonalé podle "litery" Stanov (informatio), ale ne
vždycky podle 700 let tvořeného "ducha" Řádu (formatio). Někteří
vznětliví "Asistenti", odpovědní za příslušné sektory, ukládali Otci
Jiřímu, aby poradil Praze správný postup, což někoho v Praze dráždilo
jako jeho vměšování do pražských autorit. V tomto smyslu Otec Jiří
vysvětlil reakci Prahy jako "nadšení": podle ducha Řádu i Evangelia však
měl být z Prahy upozorněn napřed osobně Otec Jiří; v případě
neposlušnosti, jeho převor; a v případě zatvrzelosti - Generální
představený...
ŽIVOT SE NEZASTAVÍ-BENEDICTUS DEUS
(Pozn.redakce: Uveřejňujeme tento dokument s ohledem na poslední vůli
jeho autora Otce Jiřího Maria Veselého O.P., který se jej snažil sám
publikovat, dále na potřebu poznání skrytých sil působících v
dominikánském řádě během „temné“ druhé poloviny 20. století. Je to
potřebné i s ohledem na prokázání hrdinských ctností Otce kardinála
Tomáška pro případ jeho povýšení na oltář Boží, za což se upřímně
modlíme. Vyplývá z toho že Otec kard.Tomášek žil a působil nejen pod
tlakem komunistického režimu, a nejen pod tlakem těch, kdo prosazovali v
Církvi „OSTPOLITIK“, a tedy mu zakazovali otevřený veřejný postup proti
komunismu, nýbrž i pod tlakem neposlušnosti některých podřízených, kteří
se ho dokonce snažili vydávat světskému soudu.)
+++
Poselství bílého roucha
4.května
Milá duše,
pocházím z bohaté toskánské rodiny. V útlém věku
nám odchází maminka na věčnost. Od té doby se o mě, jako i o dalších
sedm mých sester stará můj otec. Při dospívání zakouším těžký boj o své
povolání. Neláká mě sice svět, ale je mi tolik blízký můj otec, který se
zdráhá pustit mě do kláštera. Nakonec však dává souhlas a dokonce pro
mne a mé družky zbuduje nový dům. Může tě překvapit, že nekonám noviciát
v jiném klášteře, ani do našeho nového domu nepřecházejí žádné sestry z
jiného kláštera. Dokonce někdy vzbuzuji otázky, jsem-li sestra mniška
nebo terciářka. V naších dobách se to navenek příliš neliší. Zachováváme
klauzuru a modlíme se božské oficium. Všechno u nás duchovně řídí můj
zpovědník, otec Petr. Řídím se podle jeho rad a ostatní sestry se řídí
podle mých rad. Zejména po třech letech, kdy jsem jmenována jejich
představenou. Řídím je svým příkladem, a nejen slovy. Kde k tomu beru
sílu? Ze svatého přijímání. Dostává se mi milosti, kdy mi můj zpovědník
dovoluje přistupovat ke stolu Páně nejen o velkých svátcích, ale také
třikrát týdně. Co je pro Tvou dobu běžné, to je na mou dobu – třinácté
století - velká vymoženost. I když se sama necítím hodna tak velké
milosti, Spasitel mě povzbuzuje: Nehleď tolik na svou nicotnost jako na
mé milosrdenství!
Po půl století života v klášteře si mě Pán bere k
sobě. Můj hrob však nezarůstá travou ani se neztrácí v rozvalinách,
nýbrž jasně vyniká a dějí se na něm zázraky. I u Tebe dějí velké
zázraky. Největší zázrak, který zakoušíš, je, že se Ti dostává milosti
být Božím dítětem. Další zázrak je, když to na Tobě tak jasně vyniká, že
tím strhuješ ostatní k následování našeho Pána.
Tvoje sestra Emilie Bicchieri
+++
7.května
Milá duše,
jsem jen rolník. Podle přání svých rodičů vstupuji do
manželství. Pracuji se svou ženou na zděděné půdě, ale modlím se vedle
své ženy. Modlím se vedle ní, a nikoli s ní, protože pokládá modlitbu za
zahálku, jakož i mou štědrost za marnotratnost. Po její smrti zůstávám
docela sám, protože děti nemáme. Zakrátko se i příbuzní přičiní, abych
neměl ani žádný majetek. Mám však poklady v nebi. Vydělávám si na
živobytí jako najatý dělník v Cremoně. Právě tady poznávám řád našeho
Otce Dominika. Jsem přijat jako jeden z prvních terciářů. Navenek
prožívám zdánlivě nezajímavý život kostelníka. Usiluji však o svou
dokonalost. Takových, jako já, je jistě mnohem víc. Bůh však nenechává
můj úděl stranou a v zapomenutí. Většinou hledáš u těch, kdo jsou
povýšeni na oltář Boží, nějaké mimořádné věci, kterými by si zasloužili
toto povznesení. Přesto se v souvislosti se mnou dějí velké Boží
zázraky. Nemysli, že Tě Bůh ponechává stranou. Máš příležitost zakoušet
život milosti jako Boží dítě, a to je větší zázrak, než celý stvořený
vesmír, který je jenom přirozený.
Tvůj bratr Albert z Bergama
+++
10.května
Milá duše,
|
|
|
posílám Ti tento vzkaz, ať
nezapomeneš, že velikost se před naším Pánem neměří podle mohutnosti Tvé
postavy, ani od Tvé přirozené inteligence, nýbrž podle úplně jiného
měřítka. Sám jsem totiž úplný střízlík, když se jednoho dne jako chlapec
představuji velikému a zdatnému Otci Janu Dominicimu s prosbou o přijetí
do dominikánského kláštera. Přeměřuje si mě jasným pohledem a vidí
malého hubeného kluka, a snad si říká, že jsem příliš slabý pro tvrdý
klášterní život. Tak mi povídá: "Co studuješ?"
- "Právo. Můj
otec, významný florentský advokát si to přeje." - "Dobře, přijmeme tě,
když budeš umět zpaměti Gracianovy dekretálky."
V
první chvíli zůstávám jako opařený. Asi by Tě to taky zdrtilo, kdybys
znal tuto právnickou sbírku. Jenže já se do toho vážně pouštím a studuji
a studuji. Otec Jan na mě asi dávno zapomněl. Nestačí vyvalovat oči,
když za ním asi za rok přicházím znovu a povídám: "Otče, vyzkoušejte mě
z Graciánových dekretálek." Ještě víc žasne, když sleduje, že tu sbírku
nejenže znám zpaměti, ale také jí rozumím a dovedu vysvětlit. Najednou
už to, že jsem tak malý, nehraje takovou roli. Tak mě tedy přijímají,
slavně oblékají do bílého roucha našeho Otce Dominika. Skládám sliby.
Najednou se ocitám v té nejlepší společnosti. Jeden můj spolunovic je
bratr Jan, zvaný fra Angelico, druhý bratr Petr Capucci. |
|
Asi už to
tak bývá, že si Pán vybírá nejmenší k zahanbení silných a mocných.
Nechávám se osedlat Duchem svatým a on se ve mně prodírá k uplatnění
hlavně darem rady, darem vědy a umění. Je to Boží dílo, že si mě bratří
volí jako prvního mezi rovnými ve florentském konventu sv.Marka. Je to
nebeské dílo, že právě mě zahrnují svou přízní knížata Medici, ačkoli k
nim mám tolik výhrad. Je to zase Boží dílo, když vybírám fra Angelika k
výzdobě našeho konventu. A zase je to dílo Nejvyššího, když si mě papež
Evžen IV. vybírá za biskupa a později za arcibiskupa florentského. Když
mi papež říká "Antonín-rádce", pokorně klopím hlavu a chválím Boha.
Jen se
trochu přičiňuji na florentském církevním sněmu. Celkem slibně se nám tu
dařilo spojení východní a západní Církve. Je to však spíše dílo
významnějších veličin než jsem já. Vždyť je tu na sněmu také Otec Petr
Jeremiáš a také Otec Torquemada. Prakticky však jsou naše plány posléze
zmařeny složitými událostmi ve světě a neporozuměním některých
duchovních osob z východní Církve.
Větší
význam však připisuji své péči o náš Třetí řád. Sledávám, že některé
terciářky žijí bez rodin porůznu opravdu řeholním životem. Tak je
shromažďuji do jedné společnosti a uvádím je do opuštěného kláštera
Panny Marie Sněžné, kterou vyprošuji u Svatého Otce. A tady se rodí
duchovní kořeny kulturního povznesení a slávy Florencie.
Zatím mě
však začíná nepříjemně zaměstnávat politické kvašení ve městě. V obci se
rozpoutává vnitřní boj mezi přívrženci svobodného uspořádání obce a
samovládci. Ani když se do popředí dostává rodina medicejských, není to
ve městě lepší. Kníže Cosimo Medici se snaží ovládnout město a podkopává
jeho republikánskou ústavu. Jako arcibiskup mu nemohu tolerovat jeho
úklady proti svobodnému městskému zřízení. Kníže nutí městskou radu
hlasovat veřejně, a ne tajně, aby mohl zjistit, kdo je na které straně a
pak stíhat své odpůrce. Vlastníma rukama připevňuji na bránu chrámu
Santa Maria del Fiore svůj dekret. Tak vyhlašuji vyobcování z Církve
všem, kdo budou omezovat ústavou zaručené svobody florentských občanů,
jakož i toho, kdo by tento dekret strhnul.
V únoru
1441 svolávám ke sv.Marku dvanáct zbožných florenťanů. Jsou to většinou
odpůrci rodiny Medici. Překládám jim plán na pomoc. Zakládáme Spolek
sv.Martina, starající se o pronásledované a trpící. Potom se poměry
uklidňují.
Jenže
trpících je vždycky dost. Tak o sedm let později zasahuje Florencii
morová rána. Město se vylidňuje. Za pět let nato otřásá s městem mohutné
zemětřesení. A zase je spousta chudáků. Rozdávám veškerý svůj majetek.
Nestačí to. Prosím o pomoc Svatého Otce. Papež opravdu posílá podporu.
Sám to rozděluji mezi postižené.
Sotva
jsou zažehnány živelné pohromy, hned se sami svobodomyslní florenťané
přičiňují o zbídačení dělného lidu. Rozmáhá se podnikatelství, budují se
manufaktury. Bezohlední ctižádostivci zbavují lidskou práci důstojnosti
a snižují ji na pouhé zboží. To vede k nedůstojnému ponižování dělného
lidu. Hřímám z kazatelny, že pracující člověk má právo na slušnou odměnu
pro sebe i pro rodinu. Jenže jsem leda k smíchu těm, kterých se to týká
a mohli by pomoci. A tak jako arcibiskup nakonec vyčerpaně klesám pod
tíhou své bezmocnosti. Nemohu pomoci tomu, kdo odmítá pomoc. Jako náš
Pán, který Tě stvořuje svobodného, Ti nemůže pomoci, pokud se jeho radě
sám svobodně neotevřeš.
Tvůj bratr Antonín Florentský
+++
12.května
Milá duše,
můj život
Ti přináší svědectví, že zatímco přicházím na svět v lesku a nádheře
dvora svého otce, krále Alfonze V., vydávám se na cestu skrytého života
v chudobě. Předtím však žiji jako princezna přes dvacet let u dvora.
Přitom tři roky úspěšně vládnu Portugalsku místo svého otce během jeho
tažení proti Maurům v Africe. Tak se od dětství doma setkávám s tím, co
mne odvádí od Boha. A přitom od dětství toužím po dosažení dokonalosti.
V klášteře dominikánských mnišek v Aveiro nacházím tu nejlepší cestu.
Po
vítězném návratu mého otce z tažení proti Maurům říkám: "Otče, měl bys
na poděkování Bohu přinést nějakou oběť." - "Jakou?" - Mně samotnou.
Dopřej mi odejít do kláštera." - "Ne! Jsi vyhlášena za dědičku trůnu." K
mému otci se též připojuje můj bratr. Vyprošuji si čas na rozmyšlenou a
odcházím tedy do blízkého opatství. Zde, stranou královského dvora i od
mého vytouženého kláštera sester Druhého řádu Otce Dominika, se v tichu
modlím, aby mi Pán ukázal správnou cestu a pomohl mi na ni. Jenže
příbuzní mi ani zde nedají pokoj. Bůh mi jejich prostřednictvím ukazuje
svou vůli. Tak si vyprošuji od otce vstoupit k dominikánkám do Aveira. A
tak tam na svátek Otce Dominika Léta Páně 1472 vstupuji do klauzury
kláštera. Můj otec bohatě obdarovává klášter. Po tříletém přednoviciátu
přijímám bílé roucho a stávám se novickou.
Poté se
však stupňují dvorní intriky mých příbuzných. Hrozbami i přísliby,
podvody a lstí se snaží zabránit mému složení věčných slibů. Přitom na
mě ještě doráží nemoc. Nato dává můj otec rozkaz odejmout mi řeholní
roucho a zabránit mi v připuštění k věčným slibům. Pod nátlakem
podepisuji prohlášení, že nepřistoupím k věčným slibům. Za několik dní
na to znovu oblékám bílé roucho a už je nesvléknu. Věrně plním všechny
předpisy Stanov našeho řádu. Jsem přesvědčena, že patřím mezi sestry
Druhého řádu a také ony mne pokládají za řádovou sestru. Marně se mě
otec snaží zahrnovat různými statky a majetkem, aby se zdálo, že nejsem
členka žebravého řádu. Ještě nějaký čas po smrti mého otce jsem
vystavena dvorním intrikám příbuzných. Dvakrát se o mě ucházejí
královští nápadníci. Marně.
Vracím se
do kláštera. Ze svých statků si nenechávám nic. Všechno rozdávám pro
potřeby kostelů a klášterů i chudých. Propouštím maurské otroky a starám
se o jejich náboženské vzdělání a slušné zabezpečení. Modlím se o
překování křižáckých zbraní v rolnické pluhy a vinařské nože..
Tvoje sestra Jana
Portugalská
+++
13.května
Milá duše,
jistě také
toužíš po štěstí. Největší štěstí je prožít vrcholnou lásku, která
nepomíjí. Tak Ti píši o své krátké cestě k věčné lásce. Od narození
vyrůstám v blahobytu. Moji zbožní rodiče mě vedou k dvorským způsobům.
Jenže víc než všecky tyto věci mě láká domácí kaple. Zde ztichle a
usebraně hledím na oltář. Hlavně od té doby, kdy mi matka a chůvy
začínají vyprávět první pravdy o Bohu a o jeho lásce.
A když mi
říkají, že všichni lidé nežijí v paláci, protože je na světě mnoho bídy
a bolesti, a to všechno kvůli tomu, že Bůh je málo milován, tehdy se ve
mně rodí touha milovat, hodně milovat Ukřižovaného, milovat Spasitele
tak, jako dosud nikdo.
Ale kam
jít? Kde je Pán? Kdo mi to bez posměchu řekne? Maminka anebo starý
zámecký kněz?
A tak
jednou, ve svém předčasném dospívání, kdy se ještě choulím k matčině
srdci, slyším odpověď na své hledání. Život je Boží dar. Jeho náplní je
nesobecká láska, vykoupená obětí. A hledáš-li k tomu sílu, musíš odejít
z ulice do kostela. Tam je přece na oltáři živý Bůh, Ježíš Kristus ve
svatostánku. S ním je tam Panna Maria, andělé a svatí.
|
|
To mi stačí. Od té doby mě táhne neznámá síla k bílému Chlebu ve
svatostánku. Je to sladké násilí. Zdá se mi, že se ve mně rozhořely
palčivé plameny, dravé a bolestné, ale jasné a hřejivé.
A obrazy, jež začínají plnit mou
mysl, jsou tak úžasné, že bych za nic na světě nedovedla říci, ze které
staré knihy je znám, ani odkdy. Přicházejí a způsobují, že uprostřed hry
či uprostřed výkladů staré chůvy najednou utichám a s tváří politou
sladkým leskem hledím na plameny, jež klouzají |
|
po těžkých kusech
vonícího dřeva ve velkém krbu. Anebo, když minou chladné deště, o
samotě se nořím do zurčení fontán a opojena vůní vavřínů, myslím, že
všecko na světě se děje jako nová píseň. Probouzí se ve mně dívčí duše.
Poznávám krásu. Zamilovávám si ji. Je to tak prosté a přirozené. Začínám
prožívat svou první a poslední lásku. Je mi málo let, to je pravda.
Jenže nejkrásnější květy rozkvetou přes noc a zvadnou do večera.A
také splní své poslání. |
|
Také na Tebe čeká v životě podobná chvíle. Když
od počátku zvolíš špatně, strhá Ti to v životě všechny sny a postaví Tě
to před kruté rozčarování. Zachrání Tě jen něco pevného a nekonečně
věrného - víra v Boha, že se o Tebe stará. Milovat člověka není žádný
hřích, miluješ-li ještě víc Boha. Ano, je to krásné, ale není to všecko.
Lidé odejdou, věci se ztratí a hovory skončí, zůstaneš sám.
Mě však Bůh vede krátkou cestou. Od sebe k sobě. Moje
srdce se utišuje. Zdá se, že když ho nalézám, nezbývá než s Bohem žít a
rozmlouvat. Jenže to není tak prosté. O vlastní opravdovou lásku musíš
svést vnitřní zápas
Zprvu se mi zdá, že stačí, když v sobě udusím vše, co
by mě odvádělo od svatostánku.
Jenže pak se přistihuji, že se do mých vzpomínek mísí něco cizího,
chladného a temného. Něco, co odvádí od oltáře. Cítím, že začíná boj o
mou lásku. Tu se mi zdá, že i svět je krásný se svými věcmi. Že je
příjemné být mladá, bohatá a půvabná.
Asi v deseti letech mého života se můj boj stupňuje.
Můj bratr se žení. Až dosud žiji s ním a s matkou téměř úplně odloučena
od světa. Teď se však hodně mění. Bratr si přivádí mladou choť do našeho
domu. Doma nastává rušnější život. Na mě se všichni dívají s láskou, ale
všichni ve mně vidí dítě, jež nerozumí životu. A přece už dlouho je moje
duše otevřena.
Chápu, že se něco musí stát, a to brzy. Prosím
Pána Ježíše: Kéž se něco stane, co by mi pomohlo!
A Bůh mi pomáhá. Přichází to tak náhle! Moje teta
vstupuje do kláštera. Je to jako úder blesku za jasné oblohy, když
vychází najevo, že uhlazená, jemná a půvabná komtesa opouští všecko
bohatství a hlučnou společnost, aby oblékla pokorné roucho klarisek a
dala se na drsnou cestu přísného pokání na usmíření hříchů všech lidí.
Tehdy se mi to vyjasňuje. Je zajímavé, že celý
tento boj, který je skryt mému okolí, prodělávám skoro sama. Můj otec je
málo doma. Působí ve správě Boloně. A tak víc než s ním se stýkám se
svými třemi strýci kněžími. Dva z nich jsou dominikáni. Občas mě
navštěvují. Všecky tyto věci ve mně pomalu zrají. Lidem se příliš
nesvěřuji. Zato prodlévám u svatostánku.
Chodívám do dominikánského kostela. Oba moji
strýčci tam slouží. Tak dlouho se modlím u hrobu Otce Dominika, až s ním
svou duší splývám.
Stávám se dominikánkou, jako sestra druhého řádu v
klášteře sv.Magdaleny ve Valdipietře na předměstí Boloně.
V mém životě je utajen rys samoty a lásky k
eucharistii. Můj duchovní život je zvláštním způsobem založen v
Nejsvětější Svátosti oltářní. Tak jdu cestou našeho Otce Dominika.
Vigilie Nanebevstoupení Páně roku 1333 připadá na 12.
května. Po mši sestry odcházejí, kůr ztichne a zůstávám v něm sama.
Moje tvář se vpíjí do svatostánku a celá má bytost se
mění v jednu touhu: Bílá hostie. Přijď, Pane!
Náhle se mě zmocňuje vytržení. Jako podťatá klesám k zemi, s napětím
hledám, odkud je to světlo, odkud je ten hlas. Nade mnou se ve vzduchu
vznáší bílá hostie. U mříže, oddělující kůr od kostela, se sbíhá několik
zvědavců. Sledují zázrak.
Jak se hostie blíží, rozpřahuji náruč. Hostie se
zastavuje. Moje ruce klesají a přichystané rty šeptají: "Pane,
nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude
uzdravena." Hostie však stojí a zástup u mříže roste. V tu chvíli
prožívám celou hloubku své lidské bídy, až mě to zdrcuje. Ale hned se
vzmáhám. Zalévá mě láska, naděje a pokoj.
V kůru to září jako v nebi a lidé v kostele
upozorňují sestry, že se děje něco mimořádného.
Spěchají do kůru, vidí mě i hostii. Padají na
kolena. Otec si znovu obléká bohoslužebné roucha, bere vznášející se
hostii na paténu a kráčí s ní ke mně. Chápe Boží vůli.
Přijímám Tělo Páně. Skláním se k díkůvzdání. Za chvíli se sestrám zdá,
že snad děkuji Bohu už dost dlouho. Touží slyšet ode mě samé, co se to
děje. Jdou, jemně se mě dotýkají, ale zůstávám jako zkamenělá, oči
přivřené jako v sladkém snu, na rtech lehounký úsměv. Po chvíli sestry
shledávají, že drží v rukou jen mou tělesnou schránku. Umírám sladkou
láskou při svatém přijímání…
Když planu nadlidskou láskou a opouštím svět ve
svých nedovršených třinácti létech, netrap se nad tím. Hořím jako živá
pochodeň, ale nikdy nedohořím. Dodnes žiji, abych Ti pomáhala víc než za
své kratičké pozemské pouti. To, co prožíváš ve vyznání své víry, není
žádný klam. Vidíš, že stojí za to být svatý.
Cesta k mystické jednotě s Bohem vyžaduje
několik kroků. Napřed se odvrať od těžkého hříchu! Tím v Tobě začíná
nadpřirozený život milosti, život Božího dítěte. Stačí se očistit od
hrubých a zřejmých chyb. To působí násilí a bolest citovosti. Za odměnu
Ti dává Bůh i milost hlubšího poznání a citové útěchy. Aby ses v nich
neutopil a nehrál si na učitele jiných, bere Bůh Tvé duši všecko, až
zůstaneš ve tmě a prázdnotě. Týrá Tě pokušení proti čistotě a
trpělivosti, stíhá Tě zklamání, nezdar a často i nemoc.
Věrným překonáním těchto zkoušek uděláš
další krok do období světla. Přestáváš číst o Bohu v krásách přírody a
začínáš poznávat Boha prožíváním jeho milosrdenství a lásky, ukřižované
za vykoupení hříšníků. Snažíš se vyvarovat i lehkého hříchu, podobat se
Spasiteli. Ale tato záplava světla a lásky vzbudí ve Tvé lidské duši
hnutí domýšlivosti, sebelásky a nedoceňování bližního. Mezi Tvou duši a
Boha spadne tím mlhavý závoj, jenž musí shořet v bolestech třetího
kroku. Ten je nejhroznější ze všech. Bůh Tě přeorává až do dna,
zakoušením nevděku od těch, jimž činíš dobře. Obnažují Tě a týrají
duchovní vyprahlostí a opuštěností a nikdo tě nechápe, a nebe se Ti zdá
němé a tvrdé. Noříš se do mystické smrti, abys vstal úplně obnoven k své
vrcholné lásce. Jen pomoc Boží Ti dává sílu učinit tyto tři kroky do
nebe. Třetí období lásky k Bohu je doba nevýslovné a téměř
nevykořenitelné odměny za všecka vítězství. Vznášíš se jako orel v
kruhovém pohybu ve světle a lásce z Boha a obzíráš s veliké výše
vzdálené obzory stvořených věcí. Všecko víš a vše máš, když miluješ Boha
" z celého srdce svého, z celé duše své a z celé mysli své a všemi
silami svými". A taková je moje láska, která mě stravuje.
A pomalu Tě zalévá pokoj, jaký svět nezná a nemá,
pokoj Ježíše Krista. Milost je jen začátek života věčného a slávy v
Tobě.
Každým dobrým svatým přijímáním se spojuješ s
Kristem Pánem. Ježíš říká: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně
přebývá a já v něm." Je to mystická hodnota, jednota dvou vůlí, dvou
náklonností a srdcí ve vlité lásce. Láska z hostie Tě naplno proniká.
Tak nabýváš věrnosti a propukáš výbuchy žhavých vyznání Posvětiteli,
který Tě proměňuje v Krista.
Kristus je hlavou svého tajemného Těla, jímž je Církev.
Dobré svaté přijímání Tě spojuje s Církví. Pak nejsi nikdy sám. Je v
Tobě Kristus a Církev. Slavná hostina lásky, zahrnující i Tvé přijímání
z této hostiny, není jen Tvá soukromá slavnost. Podílejí se na ní
všichni další lidé a svatí, přítomní, minulí i budoucí.
Dobré svaté přijímání v Tobě rozmnožuje posvěcující
milost. Eucharistie je svátost živých, předpokládá v Tobě nadpřirozený
život milosti. Eucharistie je pokrm, a pokrm se nedává mrtvým, nýbrž
živým, které nemají vědomě těžký hřích. Účinky tohoto nebeského nasycení
jsou nevýslovné. Svatá hostie Tě udržuje v milosti, sytí Tě, zachovává v
Tobě oheň lásky Boží. Potom žiješ trvale z Boha a nepodléháš hříchu.
Nejenže vyrovnává Tvé ztráty v denním životě, nýbrž rozmnožuje milost a
posiluje růst ve ctnostech.
Nahrazuje Tvé ztráty, hojí rány Tvého hříchu, smývá
skvrny Tvé slabosti, prozařuje stíny Tvé nedokonalosti, tiší vášně, učí
pokoře.
Dává Ti radost. Plní Tě nadšením a odvahou konat
dobro vždy a všude. Je to chléb, který má v sobě všechno potěšení, jenž
Tě uvádí do stavu opojení sladkou dobrotou a povznáší Tě do živého ticha
Věčné Moudrosti.
Bůh ve svaté hostii při dobrém svatém přijímání
působí v Tobě odpuštění lehkých hříchů. V něm do Tebe přichází nekonečná
Láska, která Tě zapaluje k větší lásce a k horlivějším úkonům. Svatá
hostie je v Tobě zárukou vzkříšení a věčného života. Pán praví: "Kdo jí
mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den
".
Z toho všeho vidíš, že eucharistie je Ti pramenem
všech milostí. V ní do Tebe přichází Syn s Otcem a budují si v Tobě svůj
příbytek. Bůh se Ti nabízí a tak se přestaň protivit, protože kterékoli
jediné svaté přijímání Tě může navěky dokonale posvětit. Od dětství se
na to připravuji, protože vím, že Pán přijde a neopozdí se. Ta vrcholná
láska mě stravuje. Už nechodím v pozemském těle, ale zato planu věčnou
láskou, v níž mi neubývá sil. To je vrcholná blaženost, která je
připravena i pro Tebe.
Tvoje Imelda Lambertini
+++
15.května
Milá duše,
upřímně vyznávám, že jsem dítě vášně a hříchu, a
dlouho také zaslepený služebník ďábla. Aspoň to o mně říkají mnozí lidé
z Toleda.
Můj otec zastává výsostný úřad na královském
dvoře v Lisabonu. Zjednává mi vzdělaného učitele. Tak mám od dětství
postaráno o rozhled po písemnictví své doby. Toužím se stát skvělým
mužem tak, jako můj otec. Chci vyniknout. Můj otec i vychovatel mi
říkají: "K tomu potřebuješ větší vzdělání, než jaké můžeš získat v
Portugalském království. Půjdeš do Paříže." Z doslechu vím, že se tam
učí opravdu kdeco. Kdo má pořádně proříznutou pusu, ten tam metá všemi
možnými důvody a získává zástup učedníků. Lyonský kupec Petr Valdus
rozdává majetek chudým a učí prostý lid Božímu Slovu v rodné
provencálštině, ale jinak si počíná hrozně divoce. Taková rozpustilost
je mi blízká. Mám velmi dobrodružnou povahu.
Moje studijní cesta na pařížskou univerzitu se
poněkud protahuje. O peníze nemám nouzi. Tak se zdržuji celým sedm let v
Toledu. Potkávám zde člověka, který je ochoten naučit mě magickému
umění. Tak si plnými doušky dopřávám světské vzdělanosti tak, že o mně
lidé říkají, že jsem se prý upsal krví ďáblu. A já to nikomu nevyvracím.
Teprve až mě to v Toledu unavuje, odcházím konečně do Paříže. Osvojuji
si lékařské umění. Dosahuji v tom oboru značných úspěchů. Přitom holduji
všemu, co přináší slunná Francie. Dlouho se mi zdá, že ty radovánky
nemají konce. Přes všechny rafinovanosti a okouzlování smyslů cítím
nespokojenost. Po každém takovém výstřelku se probouzím smutný.
Uvědomuji si svou ubohost a prázdnotu. Vnitřní hlas mi říká: "Změň svůj
život, dokud je čas!"
Konečně se rozhoduji. Snáším všechny
čarodějné knihy na hromadu a pálím je. Opouštím své společníky v
prostopášnostech a děvčata lehkých mravů. Vracím se domů. Bůh mě vede,
ale tak, že mě cestou sráží k zemi jako apoštola Pavla na jeho cestě do
Damašku. Nemoc mě dlouho poutá na lůžko. To mě zdržuje v Palencii. Zde
poprvé poznávám bílé bratry Kazatele. Zpovídám se jednomu z otců a
zakouším první velké usmíření s Pánem. Jsem uchvácen Dominikovou cestou
k dokonalosti, třebaže to znamená úplný rozchod s mým dosavadním
způsobem života - místo bohatství chudoba, místo libovůle poslušnost,
místo prostopášností čistota. Tak se rozhoduji pro řád. Přátelé, kteří
mě doprovázejí, jsou mým rozhodnutím zděšeni. Nestarám se o lidské
mínění.
Vykračuji strmou úzkou pěšinkou docela rozhodně.
Najednou mám jiný cíl, než dosud - půst místo požitkářství, pokání a
tvrdé pokořování místo změkčilosti, hrubou práci místo zahálky.
Zpočátku se Ti, milá duše, na cestě duchovního
života, dostává jistých útěch od našeho Pána. To je pro vytrvání na
zvolené cestě. Jenže u mne je tomu úplně jinak. Já už znám klamnost
světských cest. Znám pomíjivost tělesných rozkoší. Znám ďáblovu
záludnost. Proto mi Pán žádné útěchy neposílá. Naopak dopouští, že ten,
se kterým si tak dlouho zahrávám, si nyní zahrává se mnou. Ďábel mě
nechce tak snadno ztratit. Často na mě dotírá: "Ty přece považuješ
Krista za nic! Zříkáš se Krista. Zapíráš Krista. Hřešíš, kde máš
příležitost." Celých sedm let prožívám ve svém duši hotové spáleniště.
Potácím se v tom, ale snáším to. Horlivě pokračuji v pokání, v tvrdém
pokořování a přísných kajících skutcích. Teprve po tomto sedmiletém
očistci mi Pán vrací vnitřní pokoj a světlo. Raduji se, ale ani v tomto
rozjaření neustávám v přísném kajícím pokořování.
Sám Otec Humbert, představený řádu, o mně svědčí,
že uklízím po ostatních bratrech nepořádek, vynáším výkaly nemocných,
radostně posloužím každému, kdo to potřebuje. Už si nevážím studia jako
za mlada. Když jde o vzdělání, obávám se své ctižádosti a ješitnosti. A
přece, když mi udělují doktorát z teologie, přijímám ho, ovšem ne jako
nějaké zadostiučinění, nýbrž jen z poslušnosti. Odmítám se vyjadřovat ke
světským záležitostem. Největší radost mi působí, když se mi podaří
potěšit a povzbudit nějakého nemocného. Většinou působím v rodném
Portugalsku. Nejvíce mě překvapuje, že právě ve Španělsku, kde mám od
mládí tak hroznou pověst, si mě bratři volí za svého provinciála.
Přijímám tu volbu, ale při první příležitosti se zříkám svého úřadu.
Mezi lidmi se nejraději zdržuji poblíž hříšníků, které mohu s Boží
pomocí zachránit pro Boží království. Jinak se však nejlépe ze všeho
cítím v modlitbě před Ukřižovaným. Pokořuji se před ním a modlím se i za
Tebe.
Tvůj Otec Jiljí z Vaozela
+++
17.května
Milá duše,
říká se, že když se lidé chopí nějakého
nápadu a zavedou ho ve společnosti, ztratí prý ten výchozí nápad svou
působivou sílu, a je prý nejlépe ho opustit. Tak i poměry v klášterech
upadají, kdykoli se z nich vytrácí původní opravdovost. Jedni se pak
snaží kláštery zrušit jako zastaralé, jiní se je snaží obnovit a
tvrdošíjně prosazují přísné dodržování předpisů a zachovávání kázně a
různě ji ještě přitužují. Obojí je k ničemu, chybí-li původní a
neopakovatelná opravdovost duchovního života. Obdivuji velkého
reformátora dominikánské řehole, Rajmunda z Kapuy a žiji podle jeho
přísných zásad, ale nikoho z bratří nebo sester k tomu nenutím. Nikomu
ani nepřipomínám, aby mě napodoboval. Dokonce ani jako převor kláštera
svatého Maximina nebo později kláštera v Arles. Řeči se vedou, ale jen
příklady táhnou. Jasně poznávám, že příklad a dobrota představeného
zmohou v nápravě druhých víc, než sebevětší přísnost. Tak jsem raději
přísný na sebe a konám tvrdá pokání za duchovní obnovu řádu. Přitom
horlivě káži po celé Jižní Francii, ale také zdobím kláštery a chrámy
mnoha svými malbami, dokud si mě Pán nevezme k sobě za velkého moru v
Cáchách. Aspoň vidíš, kolik toho člověk stihne, když spoléhá víc na Boha
než na sebe.
Tvůj bratr Ondřej Abellon
+++
20.května
Milá duše,
mnozí dnešní lidé, dokonce i v Církvi, se dívají
přes prsty na činnost řádů, zvláště laických terciářů. Příčinou této
přezíravosti je nevědomost lidí o tom, co vlastně jsou Třetí řády, ale
také pýcha, sebestřednost a ješitnost. Nad tím není třeba lomit rukama.
Sama raději vlastním příkladem ukazuji, co znamená patřit ke Třetímu
řádu našeho Otce Dominika. Na rozdíl od řeholních terciářek patřím k
terciářkám laickým. Třetí řád může být řeholní, ale také ve světě.
Přicházím na svět v rodině bohatého měšťana v
Rieti. I když jsem křtěna jako Angiolella, každý mi říká Kolumba, a to
značí holubice, protože se mi prý holubice při křtu snáší nad hlavu.
Chodím do kostela k dominikánům a obdivuji sestru Kateřinu ze Sieny.
Osobně se zaslibuji cestě k dokonalosti našeho Otce Dominika. Od
osobního zaslíbení se k slavnému zaslíbení se takové věci vede dlouhá
cesta. Musím přesvědčit sebe samu, a pak svou rodinu, ale později také
rodinu duchovní, že nejsem žádná zbožná farizejka,a také musím přimět
Boha, aby mi dal jasněji najevo svou vůli. Dokáži to jedině umrtvováním
svého těla při kajících skutcích před křížem. Tímto krajním pokořováním
přesvědčuji sebe i ostatní o pravosti své duchovní cesta. Když dávám
najevo krajní pokoru, náš Pán mluví ke mně jasněji. Napřed překonávám
odpor své rodiny a příbuzných, kteří mě chtějí bohatě provdat. Ve svých
devatenácti letech jsem roku 1486 přijata do Třetí řádu Otce Dominika.
Bůh mě však vede z rodného města do Peruggie.
Perugii souží bratrovražedná válka a strašná zločinnost. Dominikáni jsou
mým příchodem znechuceni. A tak po překonávání odporu vlastní rodiny a
příbuzných, následuje překonávání odporu mé duchovní rodiny. Přicházím
do domu několika zdejších terciářek. Městská rada nám zanedlouho
zbudovává klášter. Tam pak žijeme v chudobě. Upravuji pro sestry
předpisy, a podle nich pak pilně pracujeme a modlíme se. Nejprve mě
dominikáni pomlouvají, že se věnuji astrologii, vyvolávání ďábla, a že
mám u sebe nějaké kouzelnické předměty. Spolu s mým zpovědníkem Otcem
Šebestiánem mě vystavují nečekaným prohlídkám. Objevují mou chudobu,
čistotu a poslušnost. Nato falešně obviňují mého zpovědníka z
čarodějnictví, pronásledují ho a vnucují mi jiného zpovědníka.
Roku 1494 vypuká v Peruggii mor. Hned vyzývám
obyvatele konat kající průvody. Lidé se zdráhají. Když ale vidí můj
příklad, tak se přidávají a vytrvávají až do ustoupení moru. V dalším
roce mě navštěvuje papež Alexandr VI. kvůli mé pověsti přímluvkyně
města. Po něm přicházejí biskupové a kardinálové. Každý chce nějaký mnou
dotýkaný předmět. Zdvořile a trpělivě je přijímám a odpovídám na jejich
úskočné otázky. Ke všem návštěvám jsem laskavá. Každého trpělivě
vyslechnu, povzbudím a na nic si nestěžuji.
Co je na mně tak úžasného, že se teď ke mně kdekdo
utíká? Přicházím do Peruggie zmítané válkou a zločinností jako anděl
míru. Měšťané mě hýčkají jako nějakou tajemnou bytost, ale sami se moc
nepolepší. Na rozdíl od Savonaroly se vůbec nerozčiluji nad hříšnými
šlechtici. Modlím se a konám za ně v ústraní tvrdé pokání. Vedu je spíše
příkladem než slovy. Zato jejich manželky jsou brzy proniknuty vírou a
ctností. Jak je vidět, může i terciářka ve světě docílit velkých věcí,
které se v Církvi nedají prostě shora nařídit.
Tvoje sestra Kolumba z Rieti
+++
21.května
Milá duše,
od dětství projevuji spolu s hudebním, básnickým a
malířským nadáním také jistou bezstarostnost o budoucnost. Předčasná
smrt mého bratra Evžena, seminaristy, mě však staví tváří v tvář
skutečnosti utrpení a smrti. Brzy na to činím závažné rozhodnutí ohledně
svého povolání. Hudbu, básně a malířství stavím na správné místo. Jinak
by to ohrožovalo moje povolání. Tehdy upouštím od své lehkomyslné
bezstarostnosti.
Obdivuji Otce Dominika. Toužím kráčet jeho
cestou. Jenže kolem pětadvacátého roku začíná můj poklidný život nabývat
větší obrátky. Přitom probíhá bolestně kvůli mému křehkému zdraví.
Ukazují se mi příznaky tuberkulózy. Přes všechnu péči se mi zdraví
nezlepšuje. Každou chvíli mám chrlení krve. Papež Pius IX. řeší mou
životní otázku: "Ať má aspoň útěchu, že zemře se sliby!"
Tak roku 1859 skládám slavné sliby a přijímám bílé
roucho zrovna tam, kde Otec Dominik obléká Otce Hyacinta. Netuším, že
mám žít ještě dalších padesát let. Nicméně plány dělám jako bych tu měl
žít věčně.
Odedávna chovám v srdci naději na zřízení mezinárodní
univerzity sv.Tomáše v Římě a stále se k ní vracím. Bůh odměňuje mou
důvěru. I když zahajuji budování tohoto Angelica bez peněz, přesto vše
dovršuji bez dluhů.
Tohle Angelicum chápu spíše jako vrcholné studium
dominikánských řeholníků a všech, kdo chtějí oslavovat Boha a pracovat
na spáse duší, než jako středisko přípravy mládeže pro akademickou
dráhu. Současně to zamýšlím jako společenství lásky a duchovní rodiny
našeho Otce Dominika.
Když jsem v roce 1904 zvolen do čela dominikánského
řádu, je mi dvaasedmdesát roků. Stále mám křehké zdraví. Zpočátku se
považuji za přechodného představeného řádu. Proto už o tři roky později
prosím papeže, aby mě kvůli špatnému zdraví uvolnil z úřadu. Papež mě
přesvědčuje, abych setrval v úřadu a vzal si k tomu více pomocníků.
Zůstávám tedy v úřadu a s Boží pomocí provádím řád touto bouřlivou dobou
bez úhony. |
|
|
Bouře modernismu zasahuje i některé dominikány. Papež
spravedlivě horlí proti modernismu. Avšak zlým lidem slouží záminka
modernismu k vyřizování si osobních účtů. Tehdy dopadá stín modernismu i
na zakladatele Jeruzalémské biblické školy, Otce Lagrange. I když osobně
nesouhlasím s jeho odvážným řešením biblických otázek, jsem si jist, že
se nedopouští žádného bludu. Proto s mírností a chápavým srdcem obhajuji
dílo Otce Lagrange a papež mi vyhovuje.
Nedosahuji sice žádné vyšší akademické hodnosti v
teologii, ale přesto se dávám vést Duchem Pravdy. Když nemohu vyučovat
posvátným předmětům, chci být profesorem dobrého příkladu! Jako
představený hledím využít vizitací k povzbuzování, aby nedošlo k žádné
ztrátě odvahy a podnětnosti nějakým strašením. Sleduji moderní otázky s
velkou bedlivostí a houževnatostí, ale počínám si opatrně a prozíravě. |
|
Když mi Otec Lagrange vypravuje o hrubostech, ke
kterým dochází při mnoha hovorech s modernisty, tak mu říkám: "Takový
terorismus neznám, ani jím netrpím, ani ho neuplatňuji. Uvažuji, jak
nejlépe mohu o tom, co je třeba dělat. Počítám nejen s vnitřním dosahem
věcí, ale i se situací osob a rozvážností. Napomínání prudké, hořké a
přílišné pochází často z nezřízené vášně. Napomínání příliš mírné
pochází z malomyslnosti. Spravedlivé a laskavé napomínání se rodí lásky
uspořádané, která dovede i poradit."
Nejsem hrdina vědy a filozofie jako třeba svatý
Tomáš, ani hrdina mučednictví jako svatý Jan Kolínský, nýbrž usiluji o
hrdinství všedního dne, nevděčné, mlčenlivé, jednotvárné - a zvláště o
hrdinství věrnosti svému stavu den po dni. Vydrž i Ty!
Tvůj bratr Hyacint Maria Cormier
+++
27.května
Milá duše,
možná, že i Ty, jako já, prožíváš hrozný úpadek
řeholního života. Jen se kvůli tomu příliš nepohoršuj! Konečně je to
způsobeno nejen hříšností řeholníků, nýbrž i morovými ranami a válkami,
i násilným náporem lidí světa, sledujících osobní obohacení na úkor
Církve a podlomení jejího duchovního zázemí. Nedívám se tolik na lidi a
věci jako spíše na našeho Pána. Stávám se jeho horlivým hlasatelem v
bílém rouchu našeho Otce Dominika. Spíše než káráním dosahuji nápravy
hříšníků jejich trpělivým povzbuzováním ve zpovědnici. Neustávám v tom,
ani když jsem jmenován biskupem v rodné Pistoji. I když tím opouštím náš
stav svaté čistoty, chudoby a poslušnosti, osobně tím žiji těmito třemi
sliby dál mnohem zřetelněji a jasněji. Po devatenáctiletém působení v
Pistoji ustávají sváry, rodiny se usmiřují a vládne mír. Tak si roku
1400 vyprošuji oproštění od biskupského úřadu a návrat do kláštera,
abych na sklonku života už jenom děkoval Bohu za všechny milosti.
Tvůj bratr Ondřej Franchi
+++
28.května
Milá duše,
otevřeně Ti říkám, že jsem "sestra budižkničemu".
Pocházím sice ze šlechtické rodiny ve Florencii, ale tato vznešenost na
mě není vůbec vidět. Říkají mi Marietta, protože se jmenuji Maria
Bartolomea. Inu, přicházím na svět právě na svátek apoštola Bartoloměje.
Zatímco si florentský lid užívá světské zábavy a potěšení, já si moc
neužívám. V sedmnácti ztrácím svoji matku. Tak na mě doléhá celá tíha
naší domácnosti. Jednou se o mě uchází bohatý nápadník, ale já hned
onemocním. Od svých osmnácti let se už nikdy neuzdravím. Trpělivě a s
radostí to snáším pětačtyřicet roků.
Můj otec ví, že bych ráda vstoupila do kláštera, ale
není to možné. Tak mi navrhuje vstoupit aspoň do Třetího řádu Otce
Dominika. Už celá léta nemohu vstát z lůžka, ani se pravidelně modlit
božské officium. Přesto přichází Otec Vettori z kláštera Santa Maria
Novella a přijímá mě do řádu. Chápe článek víry o obcování svatých.
Dobře ví, jakým duchovním přínosem pro řád mohou být zásluhy, které svým
utrpením denně s láskou shromažďuji. Ví také, jak se řád mnou samotnou
obohatí.
Jako terciářka mám hojné návštěvy. Mnozí mě přicházejí
potěšit. Záhy však pozorují, že návštěvou získávají sami víc než já.
Nestěžuji si, ani je neunavuji řečmi o svých bolestech. Hlásám Krista
přímo z postele svým příkladem trpělivého snášení bolesti, i účinnými
slovy, dozrálými v modlitbě a v utrpení. Někdo by řekl, že můj stav není
záviděníhodný. A přece ani já neujdu utrhačným jazykům, které šeptají:
"Ty její nemoci jsou nějak podezřelé. A k tomu ještě to všechno
shromažďování různých lidí v jejím pokoji!" Snáším to s pokorou a bez
výčitek. Modlím se za Tebe.
Tvoje Maria Bartolomějka
+++
29.května
Milá duše,
je obecně dobře známo, že si městští radní za našich
časů vybírají z nás dominikánů své zástupce pro vyjednání míru s
nepřáteli a jiných choulostivých záležitostí. Říkají nám: "Kdo cestuje
bez peněz, ten může zpívat i před lupičem." Kromě toho i papež si nás,
dominikány, volí jako vzdělané v učení víry, pro odhalování a
vyšetřování všech nejasných případů bloudění ve víře. A nebezpečí tu
skutečně hrozí na každém kroku. Už nás Otec Dominik vzbuzuje úžas, že se
nebojí chodit mezi bludaři, jenže vytoužené mučednictví mu není dáno.
Když mě se dvěma bratry posílá papež Řehoř IX. do
Toulouse vyšetřit tamní bludy, jdeme tam, i když víme, jaké nebezpečí
tam na nás, inkvizitory, číhá. Čím horlivěji hlásáme Krista, tím více
nás různí odpůrci naší víry nenávidí. Pak nás uprostřed veřejného
projednávání některých sporných otázek začnou zuřivě pobíjet. Sotva
vidíme, o co jde, padáme na kolena a modlíme se TE DEUM. Krutě nás mučí.
Vytrhávají nám jazyky, abychom mlčeli, a všemožně nás zohavují. Mluvíme
i bez jazyka, i poté, co nás později dobří lidé s poctami pochovávají.
Tvoji bratři Vilém Arnaldi a druhové
+++
30.května
Milá duše!
Mezi závažnými úkoly naší doby, které vyžadují moje zapojení
jako ženy s nezastupitelným zvláštním přínosem, vyniká služba Božímu
tvorstvu, zvláště rodině, nemocným, ale i okolní trpící přírodě, aby tím
byl oslaven Stvořitel. Tak se u nás doma ujímám tohoto úkolu v zápase o
obnovu tváře země a rozšíření zdravého životního prostředí. Chci aspoň
malou troškou přispět k tomu, aby byl světu vrácena tvář domova naší
rodiny Božích dětí.
Svět je Ti dán ke zvelebení,
aby Ti byl domovem. Přichází však na řadu to hrubé divočení, k němuž
dravá chtivost burcuje lidi. Hrozně to poznamenává Boží tvorstvo a
znetvořuje přírodu.
Hříšník buduje "babylonskou věž". Výsledek vidíš kolem
sebe. Smutně a cize vyhlížejí trosky krajiny, ovzduší a toků.
Rostlinstvo mlčky trpí. Celá živá příroda čeká na svou záchranu. Tak se
přičiň, a znovu pocítíš na této planetě teplo domova! Pak odtud
přestaneš prchat do vzdálených končin. |
|
|
To je Tvůj úkol
ve světě, milá dušičko, ať působíš jako muž nebo žena. Jen se pokoř před
Bohem a začni! Bůh i svatí našeho řádu Ti pomohou. Chceš větší pomoc?
Pokoř se víc! Umrtvuj své tělo! Konej pokání za všechny hříšníky, kvůli
kterým trpí i příroda! Dotkni se trpícího Krista! Vášnivě přisaj své
rty, dychtící po lásce, k odporným vředům malomocného, i když nad Tebou
budou přemoudřelí prelátové kroutit hlavou! Tak líbej trpícího Krista!
Zahrne Tě nebývalými milostmi.
Nastává však hodina, kdy se plně rozvíjí povolání ženy. Ve
chvíli, kdy svět zaznamenává tak hlubokou proměnu, má žena osvícená
duchem evangelia, pomoci ohroženému Božímu stvoření
nezastupitelným způsobem. Vzorem Ti zůstává Svatá Panna. Je výjimečné
pouto mezi touto "Ženou" a všelidskou rodinou i s jejím domovem ve světě
to tady posvěcuje.
Právě tato "Žena" má své
poslání ve Tvém konečném výhledu uprostřed světa. Miláček Páně to
vyjadřuje v knize Zjevení. Je to "žena oděná sluncem, s měsícem pod
nohama a s korunou z dvanácti |
|
hvězd". Klidně můžeš říci "žena podle míry kosmu".
Žena se jedinečným způsobem podílí na úkolech zvláště
tam, kde je ohroženo prvenství Tvých lidských hodnot. To je důležité
apoštolské pole. Na základě své příslušnosti ke Kristu, Pánu světa, se i
Ty chop úkolu jako vládce! I když žiješ ve světě, osvoj si tuto vládu
nikoli panováním, nýbrž především službou! Osvoj si takovou pohotovou
službu pro Krista a pro bližní duchovním bojem! Tak v sobě přemáhej
panství hříchu! A i když v sobě hřích hodně potlačíš, umrtvuj své tělo
dál! Rozděluj se, dávej se a posluž v lásce a spravedlnosti našemu Pánu
Ježíši! Náš Pán je přítomen ve všech svých bratrech a sestrách,
především v těch nejubožejších, ale také v ohroženém Bratru Slunci a
Sestře Luně.
To všechno dělám a pořád mi to nestačí. Kajícně se
pokořuji před křížem našeho Pána a působím si bolest. S růžencem v ruce
tu pokorně klekám na kaméncích. Jako urozená paní z hradu Lemberka se
nechávám před křížem trýznit metlou od služky. Ne že bych se tím
trestala za nějaké své hříchy. Toužím se však pokořovat před Umučeným
Kristem a činit pokání za hříchy ostatních lidí. Nestačí mi být jen
slušným člověkem a ctnostnou a šlechetnou paní. Snažím být celá Boží,
abych s Kristem a pro Krista směla co nejlépe sloužit svému manželu a
rodině i svěřenému panství, a spravovat to k větší slávě Boží.
Tak spravuj a uspořádej Boží stvoření k svému blahu a
oslavě Boží! Neváhej a zapoj se do výkonu té moci, s níž Ježíš přitahuje
všechno tvorstvo k sobě, aby je podrobil Otci.
Důstojnost Tvého Božího dětství je pro Tebe, kdo jako
já žiješ a působíš ve světě, vlastním způsobem sebenaplnění. Tento
způsob Tě sice odlišuje od duchovních Otců a bratří a sester, slavně
zaslíbených Bohu celým srdcem, ale přesto Tě od nich neodděluje. Trochu
Tě však poznamenává vlastní světský ráz. Tvůj zvláštní světský ráz Tě
zavazuje ke zvnitřňování. Tak tedy přispívej jako kvas jaksi zvnitřku k
posvěcení světa. Zapoj se do díla stvoření. Přičiň se a vysvobozuj
ohrožené stvoření od následků lidského hříchu. A kde to nejde, modli se
a konej kajícné pokání.
Dodnes vysvobozuji s Boží milostí Tvé nitro od následků
hříchu. Někdy se Ti to jeví jako uzdravování. Dennodenně vyprošuji
posvěcení pro svou i Tvou rodinu. To je ten první a základní kámen Tvého
lidského prostředí. Vyprošuji však také posvěcení okolního světa. Jako
mnozí jiní tak i Ty můžeš najít vyslyšení svých proseb a modliteb na mém
hrobě. Hlína z mého hrobu, stejně tak jako voda z mé studánky, kterou
čistím vše potřísněné, přináší úlevu trpícím. To jsou počátky "nové
země", tvořící pro Tebe výhledy k očekávanému "novému nebi".
Přidej se ke mně!
Tvoje Zdislava z Lemberka
+++
Zprávy: Duchovní život pro každého, se koná každé první pondělí
17,00 hod., sv.Michal, Brno, Dominikánská.______________ |
|
