Domů
Nahoru

Ročník IX.,číslo 5                                                                                                                                                     Květen 2003

Obsah: J.L.Vašíček,Velikonoční zpověď, Br.,Šedá sukně, bledá líčka, je to pravá katolička?, J.L.Vašíček, Rada básníkova, E.Dickinsonová, Přesýpací hodiny života, Michelangelo, S.M.,Apoštol rasové snášenlivosti, E.Dickinsonová, J.L.Vašíček,Růži, J.Skácel, Sonet místo růže, B.,Božské doteky v kosmu, E.Dickinsonová, T.,Loret,meditace, E.Dickinsonová, Brněnská akademie duchovního života ct.Patrika Kužely OP, J.L.Vašíček, Vzpomínka, Zprávy.____________________________________________________________________________________________

Velikonoční zpověď
Jsem loupežník, jsem lupič,
jenž bere lásku žen,
Jsem žralok,
který loví v moři ženských těl.
Jsem jaguár, jsem tygr,
jenž urve, kde si usmyslí.
Jsem tornádo, jsem uragan,
jenž bouří jen tak pro rozmar
a proto prý jsem nedal světu nic.
To však je omyl,
tam kde se rve a ničí pozlátkový svět,
tam Pán života vzklíčí mnohem lepší květ.
jen já,
jako pirát pluji na své lodi u kormidla sám!
(V baletním souboru tanečnic, tančí muž vrcholné ukázky tanečního umění a sebevědomí.)
Jan Ladislav Vašíček
brněnský básník
+ + +
Proč nevěříš, Tomáši ? (3)
Šedá sukně, bledá líčka, je to pravá katolička?

Milý příteli!
Znáš ten slogan "šedá sukně, bledá líčka, to je pravá katolička"? Jako by život v obecné Církvi nebyl přijatelný Tvému životu.
Řekne-li se dnes slovo vášeň, často si vybavíš něco nedůstojného člověka, ba snad až neřestného, co je třeba přemáhat. Označí-li se to jiným slovem emoce, vzbuzuje to u Tebe dojem něčeho povrchního, smyslového a velmi nestálého, co je na hony vzdáleno duchovnímu životu. Je pravda, že vášně jsou ve svém základě smyslová vzrušení. Jsou to Tvoje vnitřní hnutí, jdoucí za smyslovými podněty, kdežto city následují za intelektuálním poznáním. Koneckonců je však u Tebe všechno zařízeno tak, aby to sloužilo Tvému rozumu a svobodné vůli.
Na rozdíl od některých východních směrů duchovního života duchovního života, které zavrhují vášně jako něco, co je třeba naprosto utlumit, vykořenit a dokonale umrtvit, Ty se přirozeně zdráháš zbavit těchto přirozených životních projevů v duchovním životě. A máš plně pravdu. Duchovní život se u Tebe nemůže rozvíjet tak, jako u nějakého anděla. Anděl je inteligentní bytost bez těla, kdežto Ty máš duši a tělo v jednotě. Zkus jako člověk využít svých možností nejen k úkonům podstatně lidským, jako je svobodné rozhodování a myšlení, včetně vyšších duchovních činností! Rozšiř je i na projevy smyslového snahového napětí! Pohyblivost této stránky v Tobě je velmi snadná, třebaže to často nepoznáváš rozumem a neovládáš vůlí. Právě z této pohyblivosti vznikají vášně.
Tak se projevuje Tvé smyslové snahové napětí. Vzniká to z představy dobra jako něčeho příjemného a zla jako něčeho nepříjemného. Působí to v Tobě i organické změny.
Vášněmi vzniká v Tobě tíhnutí, týkající se smyslových věcí. Tvoje smyslová dychtivost je rozdvojena. Jednak prostě dychtíš po dobru, jednak prostě odvracíš zlo. Tato dychtivost se může stupňovat, když se Ti postaví nějaké překážky do cesty k dosažení onoho dobra nebo k odvrácení onoho zla. Takže druhá vlastnost Tvého smyslového dychtění je, že se dovedeš rozmáchnout proti překážkám.
Vcelku můžeš rozlišit jedenáct různých vášní. Deset je jich sdružených z příznivých a záporných, a pak hněv, jež postrádá protějšek. V prostém smyslovém dychtění rozlišíš lásku od nenávisti, touhu od útěku, radost od smutku. V roznícené smyslové dychtivosti rozlišíš naději od zoufalství, odvahu od strachu, a konečně hněv.
Chceš, aby se Tvůj duchovní život rozvíjel? Neobejdeš se bez vášní. Užívej jich ke zrychlení a zintenzívnění tempa svého rozvoje! Pak s větší průbojností a vzmachem odstraníš to, co stojí na cestě mezi Tebou a Tvým přiblížením se k Bohu! Ovládni vášeň! Jinak Tě začne nekontrolovaně ovládat. Nedopusť, aby se vymykala Tvému rozumu a Tvé vůli! Naopak právě tím se může projevit pevnost Tvé vůle pronikavost Tvého rozumu. Stačí jen ovládnout prudké a výbojné síly, jaké Ti přinášejí lidské vzněty.
Vášně ovšem umenšují dobro Tvého jednání či Tvých obětí jako lidských, když předstihují Tvůj rozum. Je lépe, konáš-li dobrý skutek nebo podstupuješ-li s rozumovou úvahou, než jen z pouhého nahodilého hnutí Tvé útlocitnosti.
Tvůj rozum má dost sil, aby mohl tyto vzněty nejen ovládnout, ale také jich užít k dokonalejšímu a pronikavějšímu provedení. Ovšem nejdokonalejší je, pokud samotný rozum cílevědomě podnítí ony vášnivé vzněty, pokud zná hranice, až kam je může uvolnit, a pokud je dovede účelně řídit. Chceš, aby Tvé vášně a emoce byly přínosem pro Tvůj duchovní rozvoj? Tedy je zkus cílevědomě podnítit a zaměřit ke skutečnému dobru nebo proti skutečnému zlu!
Oskar Kokoschka zasahuje do světové malby i poezie. Mládí prožil ve Vídni v údobí uměleckého rozkošnictví (artistického hedonismu). Projevuje se to v jeho díle. Kokoschka je hodnocen jako psycholog, vizionář, extatik, dramatik, malíř - expresionista. Do portrétů a krajinomaleb vkládal své vlastní osobité prožitky. Tak jim dodával výrazného vzrušení. V letech 1934-1938 působil v Praze, odkud pocházel jeho otec. Tam se také oženil s Pražankou Olgou Palkovskou, která pořádala výstavu Kokoschkových obrazů. Vždy ráda prodlévala Na Františku a u otců dominikánů u sv.Jiljí v Praze.
V hudbě Gustava Mahlera se často odráží jeho rodný moravský venkov. Současně také snaha umožnit estetické prožití velkých klasických skladeb a přitom se otevřít soudobým směrům. Nemalý vliv tu měla jeho žena Alma Maria, rozená Schindlerová. Uvádí se o ní: "Žena talentovaná, vysoce okouzlující, velmi ctižádostivá, prostě královna Vídně koncem století. krásná, hrdá, brilantní, podmanila si mnoho geniálních mužů: Mahlera, velkého skladatele a dirigenta, jenž se stal jejím prvním manželem; Kokoschku, malíře, díky jemuž Almina tvář je ve všech moderních muzejích světa; a Werfela, spisovatele, jenž byl jejím posledním manželem. Alma tedy byla inspirátorkou řady mužů, kteří zůstávají mezi předními protagonisty, budovateli kultury 20.století, a přesto, její poměr k nim byl dramatický a plný rozporů."
O jejich závislosti na podmanivé Almě se uvádí: "Mahler zemřel možná proto, že ji miloval příliš; Kokoschka se nikdy nesmířil s tím, že ji ztratil; Werfel napsal: ´Je to jedna z posledních žijících čarodějek.´" Musí však přiznat: "Je to skutečně pravda, že tito její mužové po sobě opravdu zanechali stopy v dějinách: Mahler katedrály krásných tónů, Werfel paláce krásného vyprávění, Kokoschka drsně uchvatné malby..." (J.M.Veselý,Co dává Velehrad Evropě, Olomouc 1994 MCM) Ani v obecné Církvi to není žádná šedivá myš, kdo by někoho inspiroval, nýbrž bytost plná vášní a vnitřních zápasů.
Tvé vášně a emoce jsou přirozeně opodstatněné. Zdokonalují Tě, když Tě vedou k opravdovému dobru a odvracejí se od zla, a dále, pokud Ti přirozený rozum, ale i rozum osvícený ve víře, ukazuje způsob, jak se máš nadchnout a nechat se spolunést emocionálním vzmachem ke skutečnému dobru a proti pravému zlu. Náleží k Tvé úplné výbavě, abys cílevědomě ovládal složitě členěnou stupnici svých přirozených schopností a hodnot.
Základní jsou vášně či emoce prosté smyslové dychtivosti. Podněcují Tě k tomu, abys šel za dobrem. Proto láska je základní vášeň. Jaká je tato Tvá výchozí emoce? Tak se utváří Tvůj duchovní život. V duchovním životě záleží mnoho na tom, aby sis zvolil za ústřední předmět lásky ten předmět, který je nejlepší, nejkrásnější, nejpravdivější a tedy i nejskutečnější. Jedině takový stojí je hodný Tvé důstojnosti jako člověka. Čím opravdovější je tento předmět, tím bohatěji se rozvine Tvůj emocionální život. Tím ušlechtilejší je Tvůj zápas rozumu a vůle o ovládnutí těchto emocí. Roznícené emoce jsou jen pomocníkem vášní toužících, které Ti koneckonců poskytnou pokojné spočinutí, aby se vrátily ke svému základu - k lásce. Roznícené emoce Ti pomáhají překonat nesnáze, které Ti stojí v cestě pokojnému spočinutí v dobru a vítěznému přemožení zla.
Postav svrchovanou Lásku Boží a dary Ducha svatého do středu svých emocí, a nemusíš se jich bát! Nesvedou Tě z pravé cesty do slepé uličky vášnivosti. Naopak - podřízeny rozumu osvícenému ve víře a ovládány vůlí, posilněnou milostí, přivedou Tě tím rychleji k pokojnému spočinutí v blaženosti.
Tvůj Bratr
+ + +
Rada básníkova

Moje drahé dámy, nehlásám morálku,
ale lidská vážnost cení se na dálku,
jen u člověka, který má své zásady
a od té zvyklosti nejsou žádné výhrady.

Naše drahé dámy, to skromnosti vždy chybí,
když někdo nechce vidět vlastní chyby.
Kdo jiného houpe, sám je brzy zhoupán,
kdo jiného klame, nejvíc bývá zklamán.

Moje drahé dámy, snad nechápete samy,
že spokojenost netkví ve vzájemném požírání,
ale spočívá na nezištné pravdě a duševní jistotě,
kdo to nepochopí, kráčí světem v naprosté slepotě.

Naše drahé dámy, uvažujte samy,
ještě nikdo neměl všechno na světě,
ale hodně bylo vykonáno jen pro oči děvčete,
co tedy ve svém životě víc chcete?

Moje drahé dámy, jak jistě víte samy,
pokrok netkví v nějakém napodobování,
ale v doplnění všeho, co chybí jednomu člověku
a věčná Eva inspiruje svého druha již od pravěku.

Naše drahé dámy, správný muž mívá jen jednu lásku
a čekává na svou plavo- či černovlásku,
potom touží slyšet jen její smích,
proč by měl zájem otáčet se po jiných?

Moje drahé dámy, na co je světlo, na co je tma,
když mnohým barva i s tužbou uvadla,
kdo miluje svou černo- či plavovlásku,
nemá již zájem hledat jinou lásku.

Naše drahé dámy, má-li člověk někoho opravdu rád,
pak s ním chce v lásce žít i s ním laškovat,
potom může zde na zemi i plodně pracovat i žít,
proč tedy nevěříte, že dovede svou rodinu uživit?
(50tiletý dobře oblečený muž recituje při tanci baletního souboru, který tančí tanec fantazie.)
Jan Ladislav Vašíček
+ + +

Vzala jsem sílu do rukou
a na svět vytáhla.
Ne co měl David, však než on
dvojnásob troufalá.
Vrhla jsem kámen - sama však
jsem padla jediná.
Byl Goliáš moc veliký
nebo moc malá já ?
Emily Dickinsonová
+ + +
Přesýpací hodiny života
Bolestná odpovědnost za život
Čím méně jsi obdařen radostí, tím více se trápíš, odděluješ a smutníš. Utrpení je druhá stránka tvého života. Doléhá na tebe jako následek prvního hříchu.
Odkud je bolest? Od Boha nepochází. Bůh dává jen dobré dary. Před hříchem prarodičů neexistuje bolest, ani opuštěnost, ani smutek, ani žádné utrpení. Hřích způsobuje utrpení. Bolest, strach, smutek ovládají srdce prvních hříšníků, takže se skrývají před Božím pohledem. "Kvůli tobě nechť je země prokleta. Po celý svůj život z nmí budeš jíst v trápení. V potu své tváře budeš jíst chléb. Prach jsi a v prach se obrátíš." (Gn3, 17-19) Bůh však nechce zkázu hříšníka, ale jeho záchranu. Proto posílá ke spáse člověka a obnovení světa svého jediného Syna Božího.
Když ti chce Bůh zmírnit utrpení, bere je na sebe. Když chce věčné utrpení učinit pomíjivým, sestupuje na zem a trpí s tebou. Prochází nejhlubším mořem bolesti, jaké si dovedeš představit, aby se ti bolest stala mostem do nebe. Celý život Páně od chvíle narození až do posledního vydechnutí na kříži, je provázen bolestí a smutkem. Poslední chvíle jeho života od Getsemanské zahrady až po Kalvárii přinášejí vrchol krutých muk. To proto, že přijímá až do dna hořký kalich bolesti a v ní poskytuje výkupnou cenu za tvé hříchy. Sám se stává poslušným až k smrti kříže, aby tě svým křížem přivedl zpátky domů.
Tajemství bolestného růžence tě uvádějí do hlubin Kristova utrpení a jeho vykupitelské smrti. Na kříži jsi usmířen s Bohem. Na kříži je překlenuta propast hříchu obrovským mostem Boží lásky. Jen se ponoř do tajemství Boží lásky, jasně vynikající v Ježíšově díle, a pln vděčnosti pochválíš Boha. Zdá se ti, že vše, co můžeš dát za tuto lásku, je nesmírně malé a nedostatečné? Máš pravdu. Boží láska, zářící z kříže, šíří se nezměrnými paprsky.
Při rozjímání o bolestných tajemstvích růžence, se ti odhalí, jak máš svou vlastní bolest spojovat s bolestí Kristovou. Tvůj život je od narození až k hrobu provázen utrpením. Nauč se využívat i této stránky svého života. Mistr Eckhart nazývá bolest nejrychlejším koněm, unášejícím člověka k podobnosti Boží. Nic tě tak nepřipodobňuje ke Kristu, jako utrpení. Nic tě tolik neoprošťuje od pozemských záležitostí, jako bolest, smutek a osamocení. Nic tě neosvobozuje od sebe sama tak rychle a dokonale, jako zkoušky, které ti připravuje Bůh. Dobře víš, že když se máš povznést k Bohu, musíš se zbavit pozemského přilnutí. Tak neváhej! Odpoutej se od sebe! Odhoď všechnu sebelásku! Přibit s Kristem na kříži vystupuješ nad všechno pozemské, aby spočinul v Boží náruči. Jsi ukřižován do utrpení, ať v Krista věříš, nebo ne. Tak proč by ses měl užírat a zoufat si, když můžeš být s kajícným lotrem za chvbíli v ráji?
Tomu všemu se učíš od trpícího Krista a naší panenské Matky. Ve svém utrpení se ohlédni na trpícího Krista. Jeho zářný příklad tě naplní odvahou. Spoj své utrpení s Kristovým, a získáš cenu nekonečnou. Svým utrpením spolupracuj s Kristem a pokračuj v jeho vykupitelském díle, které je až do konce věků přivlastňováno všem Božím dětem.
Trp s Kristem tak, jak tě to učí tajemství bolestného růžence! A vykročíš kráčet královskou cestou po boku Krále králů. Vyhraješ s ním vavříny. Rozjímej bolestná tajemství růžence! Poznáš nejtěžší zkoušky svatého člověčenství Kristova, jimiž prochází na cestě k největšímu vítězství. V takových zkouškách, i v těch nejtěžších zvítězíš na Srdci Ježíšově.
Ježíš neodstraňuje bolest, ale dává jí smysl. Ukazuje, že cesta ke slávě a k vítězství vede přes utrpení, přijaté ve spojení s utrpením Syna Božího. Uč se od něho už na hoře Olivové! Tam na něj doléhá hrůza a úzkost, když si uvědomuje, co ho čeká. Říká učedníkům: "Má duše je smutná až k smrti." (Mk14,33-42) "V úzkostech zápasil a modlil se, jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve." (Lk22,44)
Jaká je příčina krvavého potu Ježíše Krista? Pomyšlení, jaká urážka se děje Boží velebnosti, Otci nebeskému hříchem prarodičů a hříchem celého lidstva, které on nyní bere na sebe. Jejich tíha ho sráží na zem a potí se krví. Vzpomíná si, že jeho utrpení zůstává bez užitku pro toho, kdo se odmítá zříci zlého. Vzpomíná si na toho, kdo tak často zatvrdí své srdce, aby neviděl pohledem své duše krvavý pot svého Spasitele, že Otec nebeský je znovu urážen, že tak mnohá duše hyne vlastní vinou, a on je chce všechny získat pro nebe. Myslí na zradu vlastního apoštola, na bolesti těla, které ho čekaly. Myslí na probodené Srdce naší přečisté Matky. Vzpomíná na ubohé děti, trpící nespravedlivou válkou hned v Afganistánu, hned zase v Iráku, podle zvrhlých choutek mocných šílenců. Odmítají bláznovství kříže a stávají se loutkami šílenství zla.
Co dělá náš Mistr v té bolestné chvíli? Kleká a modlí se. Ukazuje ti, co máš dělat ve chvíli utrpení, bolesti a krajní opuštěnosti.
Nevyhýbej se Olivové hoře! Bůh tě na ni vede jako své milované Dítě. Ježíš ví, že se tam setká s tím hrozným šílencem zla, Jidášem. Když pak zrádce pozdravuje Ježíše, Mistr mu neodpírá políbení a vybízí ho, aby si pospíšil (Mt26,50). Petra, Jana a Jakuba tolik vyznamenává, a přece nečteme v Písmě, že by je i políbil. Se záchranou Jidáše si však dává Dobrý Pastýř tolik námahy, aby posledním projevem lásky získal ovečku tak zbloudilou. Neříkej, že láska Páně zůstává u Jidáše bez účinku! Přináší své ovoce, ale to je ještě před prolitím Božské Krve na kříži. Od té chvíle si můžeš od Otce nebeského vyprosit všechno, i obrácení nejzatvrzelejších hříšníků. Odpouštěj do poslední chvíle! Uč se upřímně obejmout a s radostnou láskou políbit zrádce, bloudící a zrádné děti Církve svaté, ale přece jen tvory zaměřené k Boží podobě, i kdyby je v nich Boží obraz sebevíce ničen hříchem.
Ten, který se pro nás krví potil, je Srdce poslušné. Pravá a upřímná poslušnost nikdy není snadná. Ale jak těžká to je poslušnost, když spolu s vítěznými slovy "ne má, ale tvoje vůle ať se stane" se současně dere krev až do očí a na svatou tvář! Srdce poslušné až k smrti kříže prožívá, jak ta smrt bude zdlouhavá, den, noc a den v tmě hrobu. A přesto vytrvá v poslušnosti až do poslední kapky krve - od těch prvních krůpějí, které bolí víc než ty poslední. Při těch prvých ranách krvácí nejen tělo, nýbrž především Srdce a trpí duše nejjemnější. Učedníci spí, ale přesto se Srdcem nejvíce poslušným bdí čisté Srdce naší panenské Matky. Bolestně a poslušně zakouší každou krůpěj Srdce nejvíce poslušného a spolu s ním opakuje: "Ať se mi stane podle slova tvého!" Matko mého srdce, tobě zasvěceného, ujmi se mého srdce! Ať se spíše navždy zastaví mé srdce, než by mělo odporovat právu a spravedlnosti, a sobecky křičet: "Ať se stane moje vůle!" Pros za mě, svéhlavě odporující Boží vůli!
Ten, který byl pro nás bičován, je Srdce trpělivé a milosrdné. V evangeliu je krátká zmínka, že ho dává Pilát zbičovat (Jan9,1) Znamená to však nesčetné množství ran. Jen malý zlomek z nich by stačil unavit srdce v jeho poslušné obětavosti. Ale Srdce našeho Pána se neunaví. Nepočítá rány. Počítá jen své tepy, aby ani jediný zásah katanského nástroje nebyl bez doprovodu Srdce tepem lásky. Spíše se unaví ruka mučitelů, než Srdce mučeného. Neochabuje ani Srdce mateřské. Jeho tep je jako druhý hlas doprovodu. Kolik ran bičování, tolik bolesti Srdce mateřského. Neúnavná Srdce, posilujte mé srdce nyní i v hodinu smrti, když na mne dolehne několik bolestných ran za sebou!
Ten, který byl pro nás trním korunován, je Srdce potupami nasycené. Je to Srdce ztrýzněné pro mé nepravosti. Pokorné Srdce muže bolesti tě zahanbuje, kdykoli tvé srdce ješitně touží po lidské slávě a jejích vavřínech, po diplomech a honosných vyznamenáních, po výsostných úřadech. Maria, která zakoušíš ponížení, urážky a potupu od samého počátku díla naší spásy až dodnes, vypros milost nám i celému světu, abychom přestali urážet Syna Božího a sytit ho další potupou!
Ten, který pro nás nesl těžký kříž, je Srdce pokojné a nás usmiřující. Je to Srdce tichého Božího Beránka, který nic neprozrazuje o svých bolestech, i když klesá pod křížem, aby svatě využil své hrozné cesty v rozmluvách s Otcem nebeským. Tiché srdce Matky Boží, poznává tyto rozmluvy a chápe je. Mariino srdce buší rovnoměrně s Nejsvětějším Srdcem Ježíšovým, tiše jej následuje až na Kalvárii. Maria, Matko Boží, pros za mne, ať mé srdce nevolá po radostech, ať ztichne spolu s tebou a se Synem Božím na mé cestě, třebaže se ta cesta zdá směřovat na Kalvárii! Maria, milostiplná, nauč mě rozmlouvat pokojným srdcem s Bohem nebo o Bohu!
Syn Boží umírá na kříži a kladou ho do tmy hrobu. Otec nebeský se odmlčuje a připouští, aby jeho druhá Božská osoba umřela v lidském těle na kříži a byla po tři dny v temném hrobě, aby Ježíš sestoupil až do předpeklí, a to všechno z lásky k tobě a pro tvou věčnou záchranu. MARIA tehdy na Bílou sobotu prožívá smrt s Ježíšem a vlastně jako ON i ONA je pohřbena ve světě, kde je ponecháná a vydána napospas světu, třebaže pod ochranou učedníka, kterého má Ježíš tolik rád. MARIA má probodené přečisté srdce. Bude to už stačit, aby se ukázalo smýšlení vlků v beránčím rouchu?
Bůh je na dně hrobu a sestupuje na práh říše mrtvých, aby vyvedl naše prarodiče na světlo Boží do nebeského království. Přesto jako Boží Slovo mluví Ježíš dál - svou Boží Láskou, která je silnější než smrt, a Maria to činí a uskutečňuje.
Prožíváš na Bílou sobotu temnou noc utlumených smyslů, pustinu, kdy se nebeský Otec odmlčuje a nechává Syna spustit do propasti smrti? MARIA zakouší tuto smrt ve svých smyslech a ve svém Srdci spolu s Božím Slovem, které se lidé snaží přibít na dřevo kříže a pak skrýt do hrobu zavaleného balvanem a hlídaného stráží. Marně, protože i ze tmy hrobu vyzařuje síla Božího Slova, které v pravou chvíli vyrazí na povrch, aby oslnilo lidskou stráž, aby je zanechalo ohromené a užasné nad Vítězem.
Zkus prožít jako Maria temnou noc utlumených smyslů, lidsky ochromeného srdce, které však stejně je stále oživováno Duchem Boží Lásky, Božím Slovem! Pane, dej mi více víry, ať věřím i navzdory své smyslové zkušenosti, která svědčí o smrti našeho Pána Ježíše!
Ten, který byl pro nás ukřižován, je Srdce probodené. Kdo obětuje svůj život na přátele, osvědčí největší lásku. Probodené Srdce Páně svědčí, jak si v božské velikosti své lásky neponechává vůbec nic. Ukazuje, kolik míst je v otevřeném Srdci Ježíše Krista pro tvé srdce, aby tvá láska usilovala o zahojení rány probodeného Srdce Nejsvětějšího. Jménem probodeného Srdce Páně volá: "Pojďte ke mně všichni, koho tíží námahy a tlačí břímě hříchů!"
Poslední meč bolesti proniká Srdce Matčino a činí druhé probodené Srdce, podobným Božskému Srdci probodenému. Tak se dokonává druhá největší láska, oddaná naší spáse.
Mariino Srdce je smrtelně zraněno současně se Srdcem Nejsvětějším. A přece si Boží láska k tobě přeje, aby Neposkvrněné Srdce Panny Marie, sedmerým mečem smrtelně zasažené, žilo ještě dlouho mezi námi. Kolik je potřeba ještě mečů, aby se naplno projevilo smýšlení mnohých? A Maria v pokojném ústraní s probodeným přečistým Srdcem žije dál, aby nás všechny přivedla k dokonalému očištění a usmíření u svého Syna.
Prosím za své srdce, které se tak snadno uzavírá! Neposkvrněné Srdce Mariino smrtelně zraněné právě tak jako Nejsvětější Srdce Páně, vy Srdce probodená, zahojte rány mého srdce Krví, kanoucí na každého z nás, aby se mé srdce naučilo svými ranami léčit rány lidských duší a vést je k posvěcení!
+ + +

Jen já, pln žáru, zůstávám stát v stínu,
když slunce světu odnímá svůj jas;
každý je šťastný, já však v žalu hynu
a s tváří v prachu pláču zas a zas.
Michelangelo
+ + +
Apoštol rasové snášenlivosti
Jsem ti ještě blíž
Celou noc bdí kněží a bratři v klášteře svatého Dominika. Modlí se u mého těla. Jakmile se rozbřeskne chladný úsvit nad městem, zpráva o ukončení mé pozemské pouti se šíří z domu do domu. Co se divíte, moji drazí? Přecházím jsem z života v tomto světě do nového života, k Bohu. Jdu do nebeské vlasti. Ulice se plní stovkami lidí. Všichni spěchají do dominikánského kostela.
Hlavní dveře jsou otevřeny a kdekdo spěchá i postranní lodí do chrámu, kde spočívá moje tělo, čekající na pohřeb. Otec Cyprián de Medina naslouchá šumu obrovského shromáždění venku. Celou noc nespí a jeho tvář je bledá a smutná.
"Martine, co si počneme bez tebe?" Vzlykne. Poznávám, jak mě má rád, můj přítel. Tu dobu, co zde klečí a modlí se před mým studeným tělem, nemůže promluvit ani slova pro velkou bolest nad mým odchodem ze světa. Zdá se mu, že je to nějaký strašný sen, že to není možné, abych já, bratr Martin, kterého má tak rád, měl od něho odejít. Jak se modlit, když lítost je tak velká, jako by jeho srdce proťal nůž?
"Martine, proč právě ty zde ležíš nehybný a studený? " Naříká Otec Cyprián. "Proč neuděláš něco velkého, abychom věděli a poznali, že jsi opravdu v nebi?"
Ještě když mluví, klade mi své ruce na tělo. Je studené, ztuhlé. Mé prsty ještě drží kříž.
"Chci zázrak, Martine", šeptá Otec Cyprián vážně. "Neležíš zde právě tak jako každý zemřelý? Uděláš něco?" Ostatní lidé, kteří tam klečí, soucítí s Otcem Cypriánem. Je hluboce těžce zarmoucen mým odchodem ze světa. Je to přirozené. Máme snad oba ukončit své přátelství? Nejsou to moje modlitby, které díky Bohu činí neobratného Cypriána a tupého novice v jemného a obratného kněze? Asi se něco stane, myslí si kolemstojící. Snad učiní Martin zázrak nebo dva, když mu dáme čas. Čas plyne. Otec Cyprián stále ještě klečí před mým tělem. Velká tlačenice u vchodu kostela se stává hlasitější a hřmotnější. Moji přátelé jsou čím dál tím netrpělivější k těm, kteří venku udržují pořádek. Otec Cyprián naslouchá a když se potom podívá na mě, svého přítele, vidí, že moje tvář má víc podobu živého, než předtím. Nyní mám také zdravější barvu. Tak to vidí v blikajícím světle voskových svící. Plný naděje, dotýká se mé ruky a těla, pak vykřikne radostí. Moje tělo je teplé, prsty ohebné.
"Ó, Martine!" Vykřikne a vzlykne zároveň radostí a slzy mu stékají po tváři. "Tys to učinil pro všechny. Dáváš nám znamení, že žiješ s Bohem a to musí vědět celý svět!"
Lítost a žal, který vládne v klášteře svatého Dominika, vystřídává náhle radost. Dveře do kostela jsou otevřeny. Měšťané z Limy netrpělivě vcházejí do postranní chrámové lodi, aby sami viděli zázrak, který se právě přihodil. Celý den se muži, ženy a děti tlačí dopředu. Touží zachytit záblesk mého vyššího života. Někteří si přináší růžence a medailky, aby se jimi dotkli mého těla. Druzí mají nůžky, kterými si tiše ustřihují malé kousky z mého hábitu. Velmi brzy je můj hábit poškozen. Bratři přinášejí z konventu nový hábit. Oblékají mi ho. Každý z účastníků chce mít památku.
"Takhle to dál nemůže pokračovat," oznamuje převor. "Má už nový hábit a lidé si dál stříhají kousky a nechávají si je."
"To proto, že náš Martin je svatý", poznamenává nějaký řeholník. "Každý chce něco na památku. Tak na něj mohou vzpomínat. Jak se mají vyléčit, když onemocní? Otče převore, copak jim to můžete klást za vinu?"
Po chvíli váhání promluví Otec převor: "Ne, nemohu. - S těmito zástupy to vypadá tak, že budeme muset odložit pohřeb."
Jinak to nejde. Tolik lidí se schází, aby viděli mé tělo, které je pořád teplé a vláčné, podobně jako živá osoba. Pohřeb je odložen na příští ráno. Jedna z žen z plna srdce vzdává díky Bohu za to. Je to dona Kateřina Gonzales. Vznešená a vzorná Španělka, která už dvanáct roků není schopna pohybovat ramenem. Nemoc se zhoršovala, bolesti se stupňovaly.
"Snad by mě mohl vyléčit bratr Martin, jestli bude chtít." Pomyslí si. "Snad abych šla do kláštera a dotkla se jeho těla."
Dona Kateřina volá svého devítiletého syna Františka a svou přítelkyni donu Jakubu a připravují se na cestu do dominikánského kláštera. Cestou je malý František velmi rozrušen.
"Vyléčí, maminko, bratr Martin, Vaše rameno? Je opravdu tak dobrý a udělá, abyste zase měla rameno zdravé?"
Dona Kateřina přikyvuje, ačkoliv sama nemůže nic říci, neboť její důvěra je dost slabá. Chvilku věří, že jí pomohu, za chvíli zase vrtí hlavou a pochybuje, že bych pro ni vyprosil takový zázrak našeho Pána. Tento dominikán dělá mnoho zázraků pro chudí. Já jsem však ze vznešeného a bohatého rodu a zdráhám se Martina obtěžovat se svou nemocí. Náhle bere ruku svého malého synka a říká rozechvělým hlasem:
"Musíme se snažit uvěřit v dobré srdce bratra Martina. I kdyby to bylo těžké, musíme, Františku, věřit a mít důvěru."
Když dona Kateřina se svou malou skupinou dochází ke kostelu, shledává, že ulice kolem kostela jsou přeplněny lidmi. Připojují se k zástupu a pomalu jsou tlačeni do kostela. Po celou dobu je cítit vůně, jako z mnoha květin.
"Co je to?" Ptá se dona Kateřina jedné ženy.
"Ještě nikdy jsem necítila vůni, jako je tato", říká don Jakuba.
"Je to velmi příjemné", říká malý František, vtahující nosem vůni.
Nějaká stařena si prohlíží donu Kateřinu a donu Jakubu a chlapce v bohatém šatě. Sama je chudobná a má na sobě chatrný oděv. Vypravuje, co už viděla a slyšela u svatého Dominika. Každý čeká, aby viděl moje tělo před pohřbem. Lidé se přicházejí pomodlit a prosit za své potřeby.
"Lidé říkají, že je to nebeská vůně. Podle všeho, co už se přihodilo kolem Martinova těla, zdá se, že Martin je svatý."
Dona Kateřina přikyvuje.
"Martin už je v nebi oslavený." Říká. "Přicházím sem prosit Boha v Martinově jménu, aby mě uzdravil. Myslíš, že mne vyslyší?"
Stařena se usmívá. "Znám Martina velmi dobře. Vzpomínám si, že mi vždycky pomohl, když jsem ho o něco požádala."
To je pro donu Kateřinu dobrá zpráva. Asi za hodinu se dostává do kostela. Když se později rozhlíží po kostele, říká: "Na tohle do smrti nezapomenu. Lidé všech ras a barvy pleti jsou shromážděni v chrámové lodi, věnují pozornost a vzdávají poctu zemřelému černému bratru."
Srdce dony Kateřiny se rozbuší, když spolu se zástupem lidí přichází k místu, kde ležím. Užasle se ptá sebe samé:
"Je to opravdu tak, jak říkala ta stařena, že bratr Martin vždycky pomohl každému, kdo ho požádal o pomoc? - Načež volá:
"Ó, Pane, dej mi víru!" A polohlasem, který se však ztrácí v okolním šumu, prosí: "Dobrý Bože, nech bratra Martina učinit více slavným, a nech projevit jeho sílu na mně!"
Malý František upřeně hledí široce rozevřenýma očima na mé tělo, které klidně leželo v mírném světle vysokých voskových svíček. "Ještě nikdy jsem neviděl mrtvého - ale já se tě, Martine, nebojím", zašeptá, zatímco se všichni kolem něho tlačí, aby se dostali dopředu a lépe viděli.
"Proč tady mám být?" Šeptá František. "Učiň, prosím, zázrak, aby moje matka měla zase zdravé rámě."
Dona Kateřina se obrací k Františkovi a pokyne mu. Nato všichni tři poklekají u mého těla, líbají mi ruce a prosí mě o pomoc, než mne pohřbí.
"Proč nevezmete jeho ruku a netřete si s ní rámě? " Zašeptá dona Jakuba. "Vytáhnu vám rukáv nahoru. Oni vás tu nenechají dlouho."
Dona Kateřina chvíli klečí a svírá mé teplé ruce ve svých rukou. Ty ruce, které žehnaly nemocným a dávaly potravu hladovým. Potom se dona Kateřina zase povstává.
"Pojďme boční lodí! Pojď, Františku, nesmíme druhým stát v cestě! Chtějí se také pomodlit."
Všichni tři se vydávají druhou stranou kostela. Jak se tlačí zástupem, uslyší hořký pláč. Otočí se a spatří Černošku v těžkém tmavém závoji. Nyní se zastavuje s nějakými přáteli, kteří se ji snaží utěšit.
"Ubohá duše", říká za nimi nějaký hlas. "Je to Jana de Porres, sestra bratra Martina. Cítím s ní."
Chvíli se dívá malý František na plačící ženu a potom bere svou matku za ruku a říká: "Maminko, vyléčil vám Martin rámě? Je to už dobré?"
"Pšt", šeptá dona Jakuba, protože se obrací několik lidí a usmívají se na vzrušené dítě.
"Za chvilku budeme venku. - Tady, Kateřino, ukažte."
Dona Kateřina neříká ani slovo, klečí bez hnutí s vyhrnutým rukávem. Její nemocné rameno je úplně zdravé. Poprvé za dlouhých dvanáct roků nemá žádné bolesti. Nyní cítí, jak jí krev proudí do bezvládných prstů. Cítí sílu ve svých svalech. Ruka, která byla tak dlouhá léta nehybná, jí náhle sílí.
"Martin mě vyslyšel", říká tichým hlasem. Nedovede jinak projevit svou radost. Uzdravení. "Martin mě vyslyšel. Právě tak vždy vyslyší prosby každého člověka v trápení a v bolestech."
Dona Jakuba jí rozvazuje rukáv. Neduživé rameno je nyní pevné.
"Bůh budiž veleben!" Volá plačtivým hlasem a cítí, jak se jí třesou kolena. Obě ženy propukají v pláč.
Devítiletý František nemůže pochopit, proč pláčou. Jen prosí:
"Neplačte, maminko! - Neplačte, dono Jakubo! Pojďte ven z kostela! Povězte každému příchozímu, aby se modlil ke svatému Martinovi! Pojďte ven, prosím!" Dlouhé hodiny proudí zástupy lidí do dominikánského kostela. Cítí zázračnou líbeznou vůni ve vzduchu. Slyší o uzdravení Kateřiny Gonzales. Je to pro ně něčím novým a neslýchaným. Nakonec se konečně ujímá slova Otec převor. Zdůrazňuje, že můj pohřeb je už příliš dlouho odkládán a že nyní musím být pochován. Terciářům je svěřen úkol nést mé tělo pod klenbou kapitulní síně, kde mám být uložen v oddělené části, vyhrazené kněžím z konventu svatého Dominika.
"V životě jsme ho považovali za sluhu", říká sám převor, "ale po smrti se může bratru Martinovi udělit za odměnu malá pocta. Přináší Boží slávu naší zemi, Peru a našemu městu, Limě, stejně jako blažená Růžena z Limy a náš blažený arcibiskup Turribius a dobří kněží misionáři, Otec František Solano a mnozí jiní. Za nějaký čas bude známý po celém světě. Lidé všech ras ho budou volat jako přítele a pomocníka."
Když však přicházejí terciáři, aby odnesli mé tělo do konventu k pohřbu, najdou se další lidé, kteří velmi naléhají, aby mi směli prokázat tuto poslední službu.
Jeden z těchto mužů je arcibiskup z Mexika. Nedávno si mě chtěl vzít k sobě domů. Druhý je místokrál don Luis Ferdinand de Bobadilla, třetí je don Petr de Orlega, který se později stane biskupem v Guzsu. Čtvrtý je don Jan de Penefiel, soudce z Royal Court. Každý se diví, že si tak významný muž přál zúčastnit pohřbu černošského chudáka.
"Vaše Excelence", říká překvapený převor. "Jsme opravdu připraveni. Není třeba, abyste nesli Martinovo tělo. Ponesou ho naši terciáři."
"Jsem rád, že jsem jednou v životě přišel včas." Říká arcibiskup z Mexika. "Otče převore, myslím, že takovou malou službu mohu prokázat našemu dobrému bratru Martinovi."
Otec převor přikyvuje hlavou na znamení souhlasu. Nato se pohřební průvod se pomalu pohne z místa, až se dostane na cestu na místo mého posledního odpočinku. Bylo to 5.listopadu 1639.
"Před 45 lety přišel do konventu jako patnáctiletý hoch nabídnout svůj život Bohu. Narodil se tmavý a byl jedním z lidí, kterými se pohrdalo. Miloval jsem vždy duše tak silnou láskou, že se po smrti stal velkým hrdinou ve svém rodném městě a snad i na celém světě." Říká o mně Otec převor. "Martin de Porres bude žít v srdcích lidí navždy.
Tak rád bych mu byl řekl, že moje tělo bude brzy v hrobě, ale moje duše je navěky v nebi. To je jasné. Ale ani tam se moje milující duše nikdy neodvrátí od toho, kdo mě požádá o pomoc.
Pomalu a velmi volna vynášejí čtyři nosiči v pláštích moje tělo z kostela ven. Jakmile se otevírají dveře do kláštera, proudy zástupů se valí, aby naposled zahlédly svého dobrého přítele. Ačkoli to bylo proti pravidlům, aby ženy vstupovaly do mužského kláštera, dnes se toto pravidlo nedodrželo. Já, jejich milovaný bratr Martin, jsem najednou tak velký a vynikající. Průvod se klidně pohybuje zahradou po modrých a žlutých dlaždicích, klášterními stezkami, kolem vodotrysku, pramene vody, kolem květin, které jsem měl vždy tak rád.
Zástupy lidí se stále tlačí za mým tělem, jak s ním přicházejí do kapitulní síně. Jejich oči míří ke stěně, kde visí velký kříž. Jak dlouho dobu jsem zde strávil v rozmluvě s Bohem! Noc co noc po mnoho let jsem se už jako dominikán tmavé pleti modlíval v tomto pokoji. Zde jsem dostával sílu od Boha, a ta mě povznášela blíž ke Kristu. Zde jsem měl vždy co říci Pánu o starostech a bolestech svých přátel a své vyznání velké lásky k Bohu. Mít plnou vládu nad svým tělem, jistě bych si připravoval na svůj vlastní pohřeb a prosil o smilování.
"Bratře Martine, nezapomeň na nás!" Volají a vzlykají ženy. "Pomáhej nám, abychom také přišly do nebe."
Zvon na věži u svatého Dominika rozhlašuje svou smuteční píseň rozloučení. Celé město Lima je ponořeno do smutku. Ale v těch srdcích, které se tísní v kostele a v konventu, dávajících mi poslední Sbohem, je jedna myšlenka.
"Máme svatého. Svatý Martine de Porres, oroduj za nás!" Sestra M.
+ + +
Pobídka jednou za hrobem
jeho tvář uvidět,
mě sílí jako božský hlt,
skýtaný den co den.
Emily Dickinsonová
+ + +

Růži
Jen Ty víš, má milá, jak hrozná bývá samota,
jen Ty chápeš, má drahá, jak studený může být čas,
jen Ty jsi vystihla, že ani slunce nemá dosti tepla,
když člověk kráčí v davech zcela sám!

Byl to Tvůj úsměv, drahoušku, abych plesával,
byl to Tvůj dech, miláčku, abych se měl proč rvát,
bylo to Tvé slovo, kdy Tě opět spatřím,
jež přinášelo mi blaženost!

Nyní nechávám řinout svou krev,
nyní dávám možnost radovat se sokům,
dnes nechávám je všechny pást se na svém hoři
a neporažen na bojišti zmírám,
jen proto, že již nemám Tebe!
(Asi 25tiletý muž moderně a elegantně oblečený přihlíží a recituje a baletní soubor tančí tanec smutku a opuštěnosti.)
Jan Ladislav Vašíček
+ + +

Sonet místo růže

Veřejnou růži v parku ukrást lze
za letní noci Růže ve váze
je raněná a k ránu opadává
tak jako všechno, jako lidská sláva

Jsou růže položené na rakev
růžičky bílé pro nevěsty
je růže utržená ze msty
a růže vzpoury temná jako krev

Z těch květů žádný, Růži pro tebe
půjdeme spolu na mez utrhnout
kde opřela ses loktem o nebe

když dělili jsme dávno od nedávna
A mléčná dráha rázem byla splavná
a vory lásky mohly po ní plout
Jan Skácel
+ + +
Božské doteky v kosmu
Signál S.O.S.
Podobenství o marnotratném synovi (Lk15) ti ukazuje, že právě ty jsi to marnotratné dítě. Podléháš pokušení opustit domov, aby ses někde nezávisle prosadil. Bez zátěže nějakými společenskými závazky, narážíš na různé konvence. Zdrcují tě světské nicotnosti, neúcta k tvé osobě, ale i ohledy na druhé, kterým nerozumíš. Spěcháš si zřídit svůj vlastní soukromý život. Bůh, jako tvůj milující Otec, tě z dálky vyhlíží, až se vrátíš, objímá tě, chystá ti hostinu k oslavě návratu do otcovské náruče a smíření.
Jak slavnostní je láskyplný způsob, jakým tě Otec přijímá! To je znamení milosrdenství Boha, tolikrát tebou opouštěného, ale vždy otevřeného k odpuštění. Smiř se s tím, že jsi jiný, než každý, koho potkáváš! Smiř se s tím, že celé okolní tvorstvo je jiné než ty! Smiř se s tím, že tvůj věčný Otec se od tebe liší nejvíc! Rád bys, ale nejde to. Není divu, když se spoléháš jen sám na sebe. Smíření je především darem nebeského Otce.
Přitom jsi ale ještě jiný. Jsi také to dítě, které se drží rodiny jako klíště. Víš, že jsi považován za hodné dítě, protože nevytáhneš paty z otcovského domu dál než za humna. Možná pak pohrdáš svým místem na slavné hostině lásky. Vytýkáš svému bratru jeho prohřešky. Vytýkáš i Otci laskavé přijetí marnotratného dítěte, jakého se ti podle tebe - pracovitému, usazenému, mírnému - nikdy náležitě nedostává. Odmítáš otevřít srdce otcovské dobrotě. Dokud ty, hodné dítě, spoléhající na sebe a své zásluhy, nepřestaneš závidět svému hříšnému bratru a nesmíříš se s ním i s otcem, není ještě hostina po všech stránkách úplná slavná hostina lásky. Proto i ty, jakkoli jsi svým okolím hodnocen jako dobré dítě, vyprošuj si obrácení a smíření!
Tohle je věčně úchvatný příběh o nesmírné lásce Otce, který jediný ti dává dar úplného smíření, jaký si sám nemůžeš zasloužit. Právě příběhem obou dětí, z nichž jedno je notoricky známý negatív, kdežto druhé zase proslulý pozitív, na které skrytě čeká laskavý otec, a ještě skrytěji mateřská náruč, se to stává příběhem tvé rodiny. V takových poměrech žiješ. Nikam před nimi meutečeš. Cesta dál se ti ukazuje právě zde a nyní.
Z toho vyplývá, že ze všech členů naší rodiny je dočista skrytá panenská Matka a s ní i celá nebeská archa. Nejlépe chápe své poslání. Podle příkladu božského Kapitána nebeské lodi usiluje o záchranu všech trosečníků, o jejich návrat na palubu, o sjednocení účastníků nebeské plavby a o jejich smíření s naším věčným Otcem.
Z jakých zdrojů vyplývá smíření? Je to dar a dílo věčného Otce. Jenže učení víry tě poučuje, že se to dílo uskutečňuje v tajemství Dítěte věčného Otce a panenské Máti, a to dítě je tvůj Bratr. Jestliže jsi s Bohem usmířen smrtí jeho Syna v době, kdy jsi s ním byl znepřáteleni, tím spíše - po usmíření budeš zachráněn jeho životem. Ba ještě víc! Smíš se i chlubit Bohem díky našemu Bratru a Spasiteli, protože díky němu se ti právě dostává usmíření (Ř5,10). "Smiř se s Bohem!" (2Kor 8,20)
Sleduješ smutný obraz sporů mezi lidmi? Pohlédni na tajemství Kříže jako na nejvyšší událost, v níž Ježíš zakouší nejtěžší úděl tvého odloučení od našeho věčného Otce! Přitom volá: Bože můj, Bože můj, pro jsi mně opustil? a zároveň uskutečňuje tvé smíření. Kéž ti pohled upřený na Probodeného stále připomíná duchovní rozměr tvého vzdálení od Boha, který vždy převažuje nad trojrozměrností světa a nad rozdělením mezi lidmi i nad nutností vzájemného usmíření zvláště tebe s ostatními v Bohu!
Náš věčný Otec dává apoštolům účast na svém díle usmíření: "Bůh nám svěřil službu, abychom hlásali usmíření a nás pověřil kázáním o tomto usmíření" (2Kor5,18). Vkládá do rukou a úst apoštolů, svých poslů službu usmíření. Oni ji jedinečným způsobem zastávají, protože jsou obdařeni mocí jednat ve jménu našeho Bratra a Spasitele.
Také tobě uprostřed shromáždění jeho přátel, uprostřed celé posádky nebeské archy, celému Tělu Církve, je svěřeno hlásání tohoto usmíření, a vůbec všemožné služby k naplnění tohoto usmíření. Církev je slavné ustanovení, znamení a nástroj tvého vnitřního spojení s Bohem a sjednocení s celým tvým okolím. Snaž se působit, aby ti, kdo jsou těsněji spojeni různými pouty, dosáhli také plné jednoty v Kristu! Snaž se je přivést k úplnému usmíření! Tak se ti úkol Církve soustřeďuje zvláště ve tvé povinnosti smířit se s Bohem, se sebou samým a s druhými lidmi, s veškerým Božím tvorstvem.
Naše nebeská archa je nástroj usmíření. Jedinečná známka tohoto díla je v tom, že smíření těsně souvisí s obrácením tvého srdce jako odpovědí na velkorysou nabídku tvého Bratra a Spasitele. Nebízí ti své Božské Srdce k výměně za tvé ubohé lidské. To je cesta k souladu mezi lidmi i k správnému spojení mezi mikrokosmem ve tvém srdci a veškerým Božím stvořením makrokosmu kolem tebe.
Chceš pomoci Církvi, aby byla věrohodnou usmiřovatelkou? Usiluj a pros o vlastní usmíření! Předveď příklad usmíření především v sobě, který jsi palubě nebeské archy! Čeká se možná už jenom na tebe! Proto především a obzvlášť ty mezi ostatními účastníky nebeské výpravy obrať srdce zpět k míru! Zabrzdi v sobě spor! Přemáhej roztržku! Ošetři rány, které si snad Boží děti navzájem působí! Zachovávej jednotu v tom, co je podstatné, pokud jde o víru a křesťanské mravy podle zásady: v pochybném volnost, v podstatném shoda, ve všem láska!
Náš všemohoucí Otec trvá na svém odvěkém záměru, třebaže ty - zmatený hrozbami a reklamou vládce světa a zachvácený pýchou - špatně užíváš svobody, která je ti svěřena, abys miloval dobro a usiloval o ně. Třebaže místo příznivé odpovědi na nekonečnou lásku často spíše odporuješ jako soupeř, přesto náš milující Otec vytrvává v lásce.
Je bohatý v milosrdenství (Ef2,4). Tolik se podobá otci z podobenství. Ani tobě neuzavírá svou náruč. Čeká asi už pouze na tebe. Avšak nevnucuje se ti. Jen vyzývavě otevírá dveře otcovského domu, aby ses po svém bloudění snadno přiblížil k slavnostní tabuli. Vždyť se ti zvláště kvůli tobě radostně a slavnostně slaví odpuštění a smíření!
Toto vrcholné předsevzetí se uskutečňuje a zjevuje působením tvého Bratra a Spasitele. Slovo se stává tvým tělem a přebývá zvláště uprostřed tebe mezi lidmi. Vstupuje do běhu věcí tohoto světa, bere je za své a v sobě je sjednocuje (Ef1,10). Zjevuje ti, že náš odvěký Otec je Láska a že ti dává nové přikázání lásky (Jan 13,34).
Nebeská archa přiváží do všech končin kosmického oceánu blahou zvěst o usmíření celého tvorstva skrze tvé srdce s Otcem. (2Kor 5,20) Uposlechni této výzvy! Účastni se smíření! Přesvědčuj se o pravdě, že Ježíš přináší pravý pokoj, ruší příčinu nepřátelství a usmiřuje všechny s naším nesmírným Otcem v jednom těle (Ef 2,14-16)!
Posláním nebeské lodi Církve je hlásat toto usmíření a být jeho svátostí ve světě. Je to slavné ustanovení, znamení i nástroj usmíření v mnoha směrech, jejichž účinnost je ovšem různá.
Je to slavné ustanovení tím, že existuje jako usmířené společenství, které v každém místě a čase vesmíru dosvědčuje a představuje dílo tvého Bratra a Spasitele. Je to slavné ustanovení kvůli službě, kterou koná, když uchovává a vykládá Boží slovo, které je radostným poselstvím usmíření. Tak z pokolení na pokolení odhaluje odvěký záměr plný lásky a ukazuje zvláště tobě cesty všeobecného usmíření ve tvém Bratru. Je to slavné ustanovení kvůli sedmeru slavných ustanovení, z nichž každé svým vlastním způsobem buduje a upevňuje celou tuto nebeskou loď.
Divíš se, k čemu potřebuje válkami rozervané lidstvo a svět znečištěný hříchem nějaké prostředkování Církve na cestě k vlastní záchraně? Tady máš vzkaz: Řekneme-li, že nemáme hřích, klameme sami sebe a není v nás pravda. Když však uznámě, že se dopouštíme hříchů, on nám hříchy odpustí a očistí nás od všeho špatného" (1Jan1,8). Nezbytný počátek tvého návratu k milujícímu Otci spočívá v poznání vlastního hříchu, ale také ve tvém uznání, že jsi hříšník, schopný hříchu a náchylný ke hříchu. Tvůj Bratr a Spasitel klade do úst a srdce marnotratného syna slova: "Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě" (Lk15, 21). Chceš-li dosáhnout smíření se svrchovanou Láskou, odkloň se od páchaného hříchu a čiň pokání! Nestačí litovat hříchu jen uvnitř, když jeho důsledky škodí i tvému okolí. Dej svou lítost najevo. Tím začíná nástup tvé cesty zpět do otcovského domu!
Ve stávajících podmínkách tebe jako hříšníka nemůžeš dojít k obrácení bez uznání vlastního hříchu. Proto se služba smíření, kterou ti nabízí Církev, spojuje se záměrem skutečného pokání, s úmyslem, abys byl přiveden zpátky k sebepoznání, k odtržení se se od zla, k obnově přátelství s Otcem, , k vnitřní obnově, k novému obratu k Církvi.
K patřičnému naplnění takové služby přehodnocuj osvíceným pohledem víry to, co je důsledek hříchu, a co je příčina roztržky, a to nejen uvnitř sebe, ale také kolem tebe! A hned ti vyvstává v paměti představa babylonské věže či vypuštění Sputniku. Lidé oddávající se dílu, které má být znamením a zárukou jejich jednoty, jsou více než kdy dříve rozptýleni a zmateni.
Proč ztroskotává lidský záměr pyšně vzmáchnutý vzhůru? Protože se nadarmo namáhají ti, kdo činí znamením a zárukou vytouženého sjednocení národů pouze dílo svých rukou a svého rozumu. Zapomínají na věčnou Lásku nebo dokonce se o to snaží proti ní. Hřích je tvůj svobodný úkon. Avšak ve všem ti působí příčiny, jejichž vlivem se to vše úchylné umísťuje za hranice tvé existence, kde se tvé svědomí a vůle dotýká těch temných sil, které hýbou světem, takže mu jakoby vládnou (Ř 7,7-25).
Z vypravování o babylonské věži, pyšně se tyčící vzhůru jako nadutě vzmáchnutý kosmický program, vychází najevo to, co je důležité k pochopení hříchu. Lidé chtějí vybudovat něco, co je spojí vjedno a posílí vlastními silami, bez našeho všemohoucího Otce, ale i proti němu. Jeho vyloučení je dávný hřích, který na sebe bere různé podoby.
Hřích je vždy úkonem osoby. Je to svobodný úkon tebe jako určitého člověka, třebaže se ve výsledném projevu jeví jako úkon nějakého společného celku, ve kterém se vezeš jaksi proti své vůli. Ve skutečnosti ale pokaždé dáváš výslovný nebo mlčenlivý souhlas. Někomu odporuješ, abys něco podpořil. Jako úkon jednotlivce má hřích první a nejhorší účinky přímo v životním mikrokosmu tvého srdce. Mluvit o společenském hříchu, o kolektivní vině, o strašných neosobních silách mimo tebe, vyžaduje uznat, že tvůj hřích má dopad v okolí. Tam hřích zanechává stopy, které se zdánlivě odpoutávají od tebe jako jejich původce.
Některý tvůj hřích jakoby útočí už kvůli svému předmětu přímo na tvého bližního. Takový je každý hřích, ohrožující práva lidské osobnosti, zejména právo na život, včetně života, který je teprve počatý. Hřích může nabýt společenského rázu proviněním nebo zanedbáním, kterého se dopouštíš jako politický vůdce a ředitel korporace, nebo člen sdružení výrobců, kteří se navzdory svým možnostem nestarají řádně o zlepšení společnosti.
Další dopad společenského hříchu se týká vztahů mezi různými skupinami lidí. Tyto styky nebývají v souladu s odvěkým záměrem. Náš věčný Otec si přeje, aby ve světě vládla spravedlnost a láska. Proto "třídní boj" a "rasová či národní nesnášenlivost", terorismus stejně jako každá válka proti terorismu, způsobují společenské zlo. Tyto společenské hříchy jsou pokaždé důsledkem nahromadění mnoha tvých neodhalených, nevyznaných, neodčiněných osobních hříchů. Za každou neosobně vystupující příčinou hříchu stojíš osobně také ty, anebo už možná jenom ty sám.
V tajemství hříchu se uplatňuje hledisko, týkající se závažnosti hříchu. Proč je nějaký hřích těžký vzhledem k našemu věčnému Otci a s ohledem na své účinky v člověku? Miláček Páně pojednává o hříchu, který vede k smrti, a o jiném hříchu, který k smrti nevede. Jde o smrt duchovní. To je ztráta věčného života. To je odmítnutí poznaného Otce a Syna. To je odmítnutí jejich lásky a společenství s nimi (Jan17,3). Tímto rozlišením pojmů se ti objasňuje podstata hříchu - zavržení poznané svrchované Pravdy Boží (odpad, modloslužba) čili odmítání víry ve zjevenou pravdu a ponižování Boha na úroveň tvorů.
Nebeská archa odpovídá na každé tísňové volání trosečníků pokusem o jejich záchranu. Má k tomu dostatečné prostředky. Může však zachránit jen tebe, kdo jsi ochoten se chytit podané ruky. Ale co když už nemám sil chopit se podané ruky? Zachrání tě dokonalá lítost.
Hvězdo mořská, zasviť světlem lásky do mého srdce, aby bylo vždy naplněno pravou lítostí a kajícností!
Mistr Eckhart píše, že "je dvojí lítost, jedna je časná a přirozená, druhá je božská a nadpřirozená. Ta časná se stále více hrouží do většího a většího trápení, až má člověk takový zármutek, jako by si teď hned musel začít zoufat. Ta lítost přitom zůstává při trápení a nedostane se nikam dál.
Božská lítost je docela jiná. Jakmile člověk pocítí nelibost, hned se obrátí k Bohu a uvede se do nezlomné vůle, aby se navěky odvrátil ode všech hříchů. Tak se pozdvihne k velké důvěře v Boha a k velké jistotě. A z toho mu vzejde duchovní radost, která vytáhne duši ze všeho trápení a zármutku a připoutá pevně k Bohu. Neboť čím je člověk křehčí a čím více pochybil, tím větší má důvod, aby se nedělenou láskou připoutal k Bohu, u něhož není žádný hřích a žádná skvrna. Nejlepší stupeň, na jaký může člověk stoupat, když chce v úplné pobožnosti jít k Bohu, je tedy být bez hříchu díky božské lítosti.
A čím těžší ti hřích připadá, tím ochotněji ho Bůh odpustí a přijde do duše, aby ten hřích vyhnal. Ostatně každý si nejvíc pospíší odstranit to, co je mu nejvíc protivné. A čím větší a těžší jsou hříchy, o to raději a rychleji je Bůh odpouští, protože jsou mu proti mysli. A když se pak božská lítost povznese k Bohu, zmizí všechny hříchy v propasti Boží dřív, než bych stačil mrknout okem, a rozplynou se v nic tak dokonale, jako by se nikdy nestaly - jen když zde byla dokonalá lítost."
Lítost je bolest duše nad spáchaným hříchem a odpor vůči němu, spojený s předsevzetím už nehřešit. To není jen záležitost citu. Ani to nejsou jen morální útrapy svědomí. Především je to dokonalý úkon rozumu a vůle. Kdybys litoval o hříchu strachu před věčným trestem či zvyku nebo z vypočítavosti, že dostaneš nějakou odměnu, bylo by to nedokonalé. Dokonalá lítost vyvěrá z lásky. Je podnícena Boží dokonalostí a láskou, která je hříchem uražena.
Jenže jak dosáhneš dokonalé, nadpřirozené, božské lítosti, když víš, že sám od sebe nedovedeš dokonale nic? Všechno zmůžeš spolu se svým Bratrem a Spasitelem. Jen pokorně vyznej své viny v jeho slavném ustanovení! Pros o dokonalou lítost! A hned se nadpřirozeným zásahem odvalí balvan úzkosti, ukřivděnosti, malomylnosti, zatvrzelosti a odcizenosti, blokující vstup do mikrokosmu tvého srdce. Pak se tvé vnitřní prostředí vyšším zásahem mění v Božské prostředí. Plníš se a přetékáš dary Ducha svatého. Hned poté se smíš v srdci radovat, že právě pokorně vyznané a s modlitbou k Bohu o dokonalou lítost překonané hříchy se vůbec staly. Neraduj z jejich špatnosti! Raduj se pro to, že tě vedou k usmíření s Otcem a k ještě hojnějšímu naplnění tvé bytosti dary Ducha svatého! A to se našemu milujícímu Otci líbí víc, než kdyby měl celou loď plnou posádky, která by mu provolávala slávu, zpívala nábožné písně, ale přitom se domnívala, že nemusí ničeho litovat.
Lítost bez předsevzetí není pravá a předsevzetí bez lítosti není plodné. Pro svůj duchovní růst hleď důsledně prožít postup přechodu od lítosti k předsevzetí! Nestačí ti, aby ses k tomu jen rozhodl. Pros, abys s vyšší pomocí dokázal pokorně uznat vlastní nedostatečnost a všechno vkládat se do rukou Nejvyššího. Pravé předsevzetí je všeobecné, když v sobě zahrnuje přinejmenším všechny těžké hříchy. Je rozhodné, je-li plné rozhodné snahy vyhnout se hříchu, tedy také příležitosti k hříchu, a užít všech mravně přijatelných prostředků k boji proti němu. Je určité, když se vyhýbá hříchu nejen povšechně, ale především opakováním toho, čeho se člověk už dopustil. Vyznej se před Bohem a jeho oprávněným služebníkem, aby ti mohl dát rozhřešení a tak i smyslům dostupné potvrzení, že tě Bůh opravdu slyší a znovu vybavuje vyšším nadáním. Hřešit je lidské, setrvávat v něm je ďábelské, ale povstat z hříchu je andělské. Díky našemu Pánu, který kvůli tobě sestupuje do pekel, ale třetího dne vstává z mrtvých, nemusí tě strašit ani peklo, ani ta nejčernější díra ve vesmíru. I ta černá díra ve vesmíru, která je nedokonalým obrazem temného místa pro duše zatvrzele zkamenělé ve hříchu a neodvratně odvrácené od Boha, je díky Synu Božímu proměněna v požehnání pro tebe. Na pouti kosmickým časoprostorem do věčného přístavu ti všechno slouží k dobrému. V chápavém srdci duchovního otce se ve slavném ustanovení pro tvé smíření otevírá uprostřed vesmíru tajemné místo, které z vyššího nadání nenávratně pohlcuje všechno zlé a hříšné, co se zkroušeným srdcem a lítostí vyznáváš před tváří věčnosti.
+ + +

Vzpurný dav uvnitř nás
obušky nezlomí.
Srocení, sběhlé poprvé,
je zákonné jak mír.

Nejisté o scéně,
neznalé účasti,
však sílící jak vichřice
v příhodné oblasti.
Emily Dickinsonová
+ + +
Loretánské meditace
Zrcadlo spravedlnosti, oroduj za nás
Zrcadlo je předmět, ve kterém se věrně odráží věci a osoby, které se před ním nacházejí. K tomu, aby zrcadlo ukázalo věrný obraz osob a věcí, musí být čisté, rovné, broušené, a musí být na světle. Maria je čistým zrcadlem, protože je neposkvrněná, ozářená jasným světlem Boží milosti. Nazývá se Zrcadlem spravedlnosti, protože se v ní odráží spravedlnost. Jaká spravedlnost? Nejde o spravedlnost, která spočívá v tom, abychom dávali každému to, co jsme mu dlužni. Když Písmo svaté nazývá spravedlivými Noema, Tobiáše, rodiče sv.Jana Křtitele, sv.Josefa, tedy chce říci, že jsou svatí, dokonalí.
Maria se nazývá Zrcadlem spravednosti, protože se v ní jasně a nezkresleně odráží obraz Boží, jeho dokonalost, svatost. A jak by ne, když je milosti plná!
Zbývá ještě zodpovědět otázku, kdo se do tohoto zrcadla dívá? Především ona sama. Obyčejné zrcadlo slouží k tomu, aby se v něm osoby a věci shlížely, avšak ono samo nevidí nic. Maria vidí v sobě všechny ty nesmírné milosti, jimiž ji Bůh naplňuje, a proto děkuje Bohu: Velebí má duše Pána. Avšak nejen ona sama se dívá do tohoto zrcadla své duše. My všichni máme do něho hledět. Spatříme tam její dokonalou pokoru, poslušnost, lásku. Když sledujeme obraz naší Matky Boží, jíž svatý Otec zasvětil celé lidstvo, připomíná nám to jasně vynikající Pannu Marii.
Chceš obstát před Boží spravedlností? Buď sám spravedlivý! Přej a dávej každému, co mu patří? Zaměstnavatel má vyplácet zaměstnanci smluvenou spravedlivou mzdu, aby z ní mohl uživit sebe a svou rodinu. Zaměstnanec má odvádět poctivou práci. Obchodník má prodávat zboží dobré jakosti a nepodvádět buď že prodává zboží méně nebo je horší jakosti či zkažené za cenu náležitého zboží, nebo dobré zboží za cenu přehnaně vysokou. Jak rádo se u nás žije podle smutného hesla, že z cizího krev neteče, a místo označení krádež se chce nespravedlnost zakrýt slovem přemísťování. Jak jednou budou umírat ti, kdo se nespravedlivě obohacovali na úkor chudáků ze zaostalých zemí, a jak jim bude při Posledním soudu?
Spravedlnost však vyžaduje také dávat Bohu, co je Boží, a císaři, co je císařovo. Už dlouho se u nás prosazuje falešná morálka, že kdo neokrádá stát, nutně okrádá rodinu. Výsledek je společenský rozvrat.
Ale mýlil by se, kdo by si myslel, že nekrást a dávat každému, co mu patří, je už celá spravedlnost. Jsou lidé, kteří si myslí, že když nevraždí a nekradou, tak že už tím jsou dost dobří. Nejde jen o přikázání Nepokradeš!, ale o zachovávání všech ostatních. Spravedlnost spočívá v dokonalosti a dokonalost je souhrn všech dobrých skutků a vlastností, jaké má mít každý člověk. K dokonalosti nestačí jen modlitba, jak si někteří myslí, ale ani nějaká dobročinnost bez modlitby. Každý se musí snažit o dokonalost, dobré konat a zlé přemáhat. Dokonalost a svatost spočívá v plnění všech Božích přikázání. Jako kdyby někdo věřil všem článkům víry, ale jedno z nich, třeba to, že je peklo, odmítal, tedy by nemohl být spasen, tak jako by nedošel spásy, kdyby přestupoval pouze jedno z přikázání, ale ostatní plnil.
Ovšem práce na vlastním zdokonalení není snadná a jde velmi pomalu. Avšak právě proto je třeba začít s prvními kroky už dnes a neodkládat je. Stará pověst vypravuje, že se vládce satanů jednou radil s ostatními satany, jak nejlépe dostat lidi pod jednotnou vládu a zahubit je. Jeden uváděl: Vykládám lidem, že není ani Bůh ani věčnost, a že není žádný rozdíl mezi spravedlností a hříchem, a každý že si může dělat, co chce. Kníže mu odpověděl: Tím dokážeš málo, protože každý člověk má ve svém nitru hlas, že Bůh je a že je věčnost, že je rozdíl mezi hříchem a spravedlností, a že je věčná odplata. Jiný satan říkal: Já lidem namlouvám, že to, co Církev hlásá, není pravda, a že Církev je jen lidské dílo, a že ji není třeba poslouchat. - Kníže satanů namítl: Ani taková lest není dost účinná. Církev se ukazuje i po dvou tisíciletích jako nepřemožitelná skála a sama sebou dokazuje svůj božský původ. Konečně se ozval další svůdce: Já jsem docílil nejlepších výsledků s tím, že jsem lidi ponechal názor, že věřím v Boha, ve věčnost i v odplatu. Ale pořád jim našeptávám, že poslušnost vůči Bohu odporuje jejich lidských právům, a že na nějaké povinnosti vůči Bohu budou mít dost času až v hodinu smrti. Zatím ale ať si užijí světa! Kníže satanů ho chválil: Tohle je nejlepší prostředek. To je veliká síť, do níž se dá nachytat mnoho naivních křesťanů. Ale je třeba obezřetně zacházet s touto sítí, aby nás nikdo neodhalil. Zejména nutno každému vštěpovat, že ďábel vůbec neexistuje. A kdo tvrdí opak, toho je třeba obvinit, že je staromódní a třeba i blázen.
Prosme Marii, to zrcadlo spravedlnosti, o milost, abychom poznali, že vůlí Boží je naše posvěcení, naše spravedlnost.
+ + +
Rozjařenost je niterná.
Žádné z vín na světě
neopíjí tak královsky,
jak s božskou vinětou,
které jen duše smí
pít, či skrýt pod zátkou
pro hosta nebo pro svátost.
Nečeká od svátku
na povzbuzení ten,
kdo vlastní mocný Rýn
v svém sklípku - nejopojnější
kdy tobě podaný.
Emily Dickinsonová
+ + +
Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely
Růženec Andělského učitele
3. kterého jsi v Betlémě porodila
Po náhlém jednorázovém stvoření následuje další období vývoje. Na jeho konci je tvorstvo staré deset sekund a ochlazuje se. Také v této fázi svěřuje Bůh vesmír do správy a vlády prvního oslaveného člověka, Panny Marie. Je plný elektronů a lehkých částic a také magnetického záření, ale nevymyká se to Bohu z rukou. Maopak to svěřuje do správy Ženy podle míry kosmu.
Nabízí se ti cesta, kterou se jako každý soudný člověk můžeš analogicky dostat od přirozeného života k životu vyššímu. Pak se můžeš víc těšit a radovat ze života. Ve věcech nacházíš něco, co může být a nebýt. Něco se rodí a hyne, takže to může být a nebýt. Je vyloučené, aby všechno, co je takové, bylo vždycky, protože co může nebýt, to také někdy není. Jestliže všechno může nebýt, tedy někdy skutečně nebylo nic. Pokud je to tak, pak ani nyní by nic nebylo, poněvadž co není, začíná být jenom díky tomu, co je. Kdyby nebylo žádné jsoucno, nebylo by možné, aby něco začalo být, což je jasný nesmysl. Tedy ne všechno jsoucno je možné, poněvadž musí být ve věcech něco nutného. Co je nutné, má příčinu své nutnosti odjinud, nebo nemá. Nedá se ale postupovat do nekonečna v nutném, které má příčinu své nutnosti, jako není možno jít do nekonečna v účinkujících příčinách. Proto si stanovíš něco, co je nutné samo sebou a tedy nepotřebuje příčinu své nutnosti odjinud, nýbrž je to příčinou nutnosti pro ostatní, a říkáš tomu Bůh.
Celé to nutné zapříčinění se však ve vesmíru neděje stranou tebe a někde v zákulisí, nýbrž v tobě a v Bohu, který se rodí z Marie Panny. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Slovo věčného Boha přijímá tvářnost jednoho z nás a přebývá mezi námi. Bere na sebe obtíže, slabosti, utrpení a hříchy a svým nejvznešenějším dotykem to vše mění v duchovní radost a ochotnou oběť.
Maria, Příčino všech těchto našich radostí! Jsi nejdokonalejší lidskou spolupracovnicí Boží na spáse světa! Jsi bezprostřední příčinou toho, že každou naši představitelnou radost přesahuje radost v Bohu, Spasiteli světa! Čím se ti odměním? Jak ti poděkuji?
Výhonek vzchází kořene Jesse, aby vládl národům a celý svět, aby se k němu upínal. Tak je uprostřed nedozírných oblastí vesmíru požehnána nenápadná planeta Země, kde v ubohých jesličkách betlémských, chudičkými plenkami zabalené, svíráš ve svém náručí Božské Děťátko. Celá tvá bytost, jeskyně, okolní příroda je prozářená úžasným jasem, neskonalou radostí zpěvů andělských sborů, jásajících ve slávě Bohu na výsostech a na zemi pokoj lidem dobré vůle!
Božské Děťátko, křehké a bezbranné, nevinné a odkázané na pomoc lidí dobré vůle, Dítko jasně zářící Světlo Pravdy a šířící teplo Boží Lásky do celého vesmíru, dávno vyhasínajícího a chladnoucího. Z růže kvítek vykvet nám, nám, narodil se... Pán náš tam v Betlémě judském.
Tam se děje tento zázrak tělesně, skutečně. Jednou v dějinách lidstva a celého vesmíru, a to na věky. Avšak ve tvých přátelích, Maria, následujících tvého Syna, se tento zázrak Boží lásky opakuje.
Přimlouvej se za nás a veď nás, ať se s tvou pomocí zrodí Božské Dítko v nás, aby nás milost prostoupila, prozářila a přetvořila ve tvé přátele a spoluvykupitele lidstva. 4. kterého jsi v chrámě obětovala
Po dlouhých obdobích počátečního vývoje se stvoření objevuje jako svět. Je na světle Božím, když začíná být zářivý. Fotony převládají na dlouhý milión roků. Co je však milión roků proti věčnosti? A Maria je v nebi navěky korunovaná jako Královna všeho stvoření. To vše je nemyslitelné bez Boha, říká ti sám rozum.
Další cesta tvého myšlení vedoucí od přirozeného života k vyššímu životu, se ubírá po stupních. Ve věcech nacházíš něco více dobrého, pravdivého a ušlechtilého, a něco méně. Více a méně se říká o různém podle toho, jek se rozličně blíží něčemu, co je nejvíce. Jako teplejší je, co se blíží nejvíce teplému. Je tedy něco, co je nejpravdivější, nejlepší a nejušlechtilejší, a proto je to největší jsoucno. Co je nejvíce pravdivé, je největší jsoucno. Co se však největším nazývá v nějakém rodu, je příčinou všeho, co je toho rodu. jako oheň, který je nejvíce teplý, je příčinou všeho teplého. Je tedy něco, co je příčinou bytí a dobroty a jakékoli dokonalosti ve všech věcech, to nazýváš Bohem. To ti říká rozum, ale Boha. Ale přijmout to nejen celou myslí, ale i celým srdcem, je Boží dar.
Ty, kdo miluješ Boha nade vše jako svatá Panna, a uvědomuješ si, že vše co máš, dostáváš z Boží ruky, jsi veden k pokorným a radostným díkům Dobrodinci za všechny dary. Nuže, sdílej svou radost s Bohem! Opětuj Bohu toto dobrodiní tím, že vše, co máš, obětuješ Boží cti a slávě, i kdyby to mělo být to, co je ti nejdražší, jako je prvorozené dítě. Takového hrdinství jen před Kristem schopen praotec Abrahám, který projevuje ochotu obětovat Bohu svého jediného syna, ale Bůh jeho lidskou oběť nepřijímá. Zato přijímá oběť svaté Panny. Přináší nejen lidskou, ale i božskou oběť. Tak Maria obětuje víc, než Abrahám.
Nauč nás takové obětavosti, Matičko naše, která se zbytečně nenazýváš Bránou nebeskou! Nauč nás obětovat Dárci života a všech Božích statků naše pohodlí, ostych, nudu, prázdnotu i tíhu všedního dne! Nauč nás pro Boha trpělivě snášet každé příkoří, utrpení, nezdary, bídu, jež bývají tak často naším údělem na naší pouti světem!
Kéž při takové oběti našemu Bohu uhladím své hrany, zdolám svou prchlivost! Kéž přemohu svou pohodlnost a zakalím svou změkčilost! Nauč mě jít cestou důvěry a nepřetržité odevzdanosti do vůle Boží! Nauč mě sypat drobnými každodenními obětmi kvítky na cestu Božskému Spasiteli a tak jej získávat láskou! Nauč mě vše obětovat a všeho se zříci pro spásu našich duší a pro jejich vnitřní růst a rozvoj, ať jsem zpětně zahrnut přemírou Boží milosti a jejich proudy kéž mohou přes mou duši protékat k jiným duším v celém světě!
5. kterého jsi v chrámě nalezla
Teprve po miliónech roků vydává živoucí vesmír ze sebe květy a plody. Vstupuje do období hmoty. Dosavadní bouřlivé epochy vývoje trvají ve srovnání s celkovými dosavadními dějinami prakticky jen okamžik.
Nyní hustota látky převyšuje hustotu záření. Z tvého hlediska se však zdá vesmír pořád příliš pustý.
Je to zvláštní pomyšlení, že navzdory nesmírným časovým intervalům, jež tě dělí od rázného stvoření světa, jsou všude kolem tebe zkamenělí svědkové bouřlivé minulosti vesmíru. Vlastně i v tobě, tvým lidským tělem prochází za sekundu bilióny a bilióny částic. Maria však navěky kraluje i nad touto skrytou sférou vesmíru, a to vše jen díky Bohu.
Poslední cesta, po které analogicky dojdeš od přirozeného života k vyššímu, aby ses z něho mohl ještě víc radovat, vychází z řízení věcí. Sleduješ, že přírodní tělesa, která postrádají poznání, se pohybují k cíli. Vždycky nebo velmi často se pohybují stejným způsobem a dosahují toho, co je nejlepší. Z toho vidíš, že ne náhodou, ale záměrně docházejí k cíli. Co nemá poznání, směřuje k cíli, jedině když je řízeno někým poznávajícím a rozumějícím, jako šíp střelcem. Je tedy něco inteligentního, čím jsou přírodní věci řízeny k cíli, a to je Bůh.
Jako Maria s Josefem usilovně hledají Ježíška, aby se přesvědčili, že musí být v domě našeho věčného Otce, tak i my hledej a nalézej skryté poklady své duše, její čistotu, odpuštění hříchů, obnovu vyššího života v tobě! Kde je nalezneš? U svatostánku našich chrámů, kde Ježíš sám neustále trůní pod způsobem chleba. Kde jinde je opora ve strastech světa? Kde jinde najdeš pokoj, jaký svět přes své vymoženosti dát nemůže? Kde jinde dosáhneš svátostného usmíření s Bohem, sám se sebou, s ostatními a s celým vesmírem?
Z Nazareta přichází a do Nazareta se opět vrací Ježíšek s Marií a Josefem. Léta tam žijí prostý, tvrdý život tesařské rodiny, život všední, úmorný, jednotvárný, ve kterém ale čerpají vyšší sílu ze stálého spojení s vtěleným Bohem. A Maria, jeho Matka, uchovává všechna slova ve svém srdci...
Stává se ti vzorem vnitřního života, skrytého v Bohu, nejvznešenějšího a Bohu nejmilejšího. Tak tě Maria Panna, která našemu Otci nebeskému propůjčuje tělo pro jeho vezdejší život, učí radostnými tajemstvími růžence žít s Bohem, žít pro Boha a žít v Bohu, v jeho svaté přítomnosti, být s Bohem v co nejdůvěrnějším spojení, zpívat z celého srdce a radovat se v časech příznivých i ve zkouškách.
Uč mě tiché, ale hrdinské radosti v Bohu v okamžicích svátečních jako ve dnech jednotvárné všednosti! Nauč mě radostné oběti, bez níž nemohu dosáhnout vykoupení! Uč mě ve svatostánku nalézat, co je věčného Otce, jeho jediného Syna, usmívajícího se z Nejsvětější Svátosti!
Maria, uč mě stále vyhledávat a nalézat hluboký, vnitřní hlas z Boha, v Bohu a pro Boha, aby mi v něm vytryskl pramen vody k věčnému životu, k životu milostí a radostí nadpozemských.

+ + +
VZPOMÍNKA
Kdo to kdy zkusil umět žít,
přisát své rty a duši pít,
zubům nechat jen málo kousat,
jak v bouři zmítat se a nesnít?

Kdo to kdy zkusil míti rád,
vždy dávat víc nežli brát,
pro sebe nic si nenechat
a zůstat při tom boháčem?

Kdo to kdy zkusil zaslzet
a nemít lítost, ani vztek,
jen dívat se na mlhavý svět,
abys nepošlapal žádný květ?

Kdo to kdy zkusil otřást se
a polknout slinu radosti,
vyplivnout tíhu zla i lítosti
a poznat lehkost bytí?

Kdo to vše zkusil, umět žít
a nebyl marně na světě,
posvětil sebe krví svou
a zůstane stálou vzpomínkou!
(Baletní soubor tančí namáhavý tanec sebeobětování.)
Jan Ladislav Vašíček
+ + +