Ročník XIV., číslo 5.                                                                                                                                                    květen 2008
Obsah: Jan Tauler, Seslání Ducha sv, KOMU SE CHCE NA POUŠŤ, Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (24). E-J.Lopourová,Černý oblak, Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté, fr.Moti, EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (15), Brněnská akademie duch.života ct.Patrika Kužely, E.J.Lopourová, Květina

J A N  T A U L E R  -  S E S L Á N Í    D U C H A    S V A T É H O
Jsou rozdílná povolání, ale tentýž Duch (1 Kor 12, 6n)
Toto kázání na desátou neděli po Trojici z epištoly svatého Pavla napomíná každého, aby zkoumal, k jaké službě je od Boha povolán, učí ho konat skutky lásky, pěstovat ctnosti a vzdávat se své vlastní vůle.
V dnešní epištole říká svatý Pavel: "Jsou rozdílná povolání; ale všechno působí jeden a týž Duch k prospěchu a užitku člověka." A je to tentýž Duch, který působí všechno ve všech věcech. Každému se dostává zjevení Ducha k jeho užitku a prospěchu. Někomu je dána v tomto Duchu řeč moudrosti, jiným se dostává mnoha rozličných darů, ale všechno to působí jeden a týž Duch. Apoštol Pavel pak říká mnohé na dosvědčení víry.
Dříve působil Duch Boží veliké, zázračné věci u svých přátel na dosvědčení víry: velká znamení a různá proroctví, svatí prolévali svou krev a podstupovali smrt. Toho už dnes není třeba. Vězte však, že u mnohých křesťanů je té pravé, živoucí skutečné víry bohužel tak málo jako u pohanů a židů.
Nyní se vraťme ke slovu svatého Pavla, že jsou různá díla a služby, ale všechno působí jeden a týž Duch. Děti, jak už navenek vidíte, je tu tělo, a toto tělo má mnoho údů a smyslů, a každý úd má svoji zvláštní úlohu a práci, jako oko, ucho, ústa, ruka a noha, a žádný si neosobuje být tím druhým nebo něčím jiným, než mu určil Bůh. Tak jsme také my všichni vespolek jedním tělem a údy, a Kristus je hlavou tohoto těla; a na tomto těle lze vidět velký rozdíl v údech. Jeden je okem, druhý rukou, třetí nohou, další ústy nebo uchem. Očima těla svatého křesťanství jsou učitelé. To se vás nijak netýká. Ale my, obyčejní křesťané, máme opravdu dobře rozpoznat, co je naší úlohou, k níž nás Pán povolal a pozval, a jaká je to milost, k níž nás určil. Neboť to všechno jsou milosti, každá služba nebo dílo, ať jsou sebemenší, všechny působí tentýž Duch k užitku a prospěchu člověka.
Začněme tím nejprostším: jeden umí příst, druhý šít boty, jiní se zase dobře vyznají ve vnějších věcech, v nichž jsou zruční, zatímco jiný to nedovede. A toto vše jsou milosti, které působí Duch Boží.
Vězte, že kdybych nebyl knězem a nežil v řádu, považoval bych za velkou věc, kdybych mohl šít boty, a to bych dělal raději než co jiného a s radostí bych si vydělával na chléb svýma rukama.
Děti, noha ani ruka nemají chtít být okem. Každý má konat tu službu, k níž ho ustanovil Bůh, ať je jakkoli hrubá; vždyť jiný to třeba dělat neumí. Tak má také každá z našich sester vykonávat svou úlohu. Některé dovedou líbezně zpívat - ty mají přednášet žalmy. A toto vše přichází od Ducha Božího. Svatý Augustin říká: "Bůh je nesložené, božské, jednoduché bytí, a přesto, působí veškerou rozmanitost a je všechno ve všech věcech, jedno ve všem a všechno v jednom." Žádné dílo ani umění není příliš nepatrné: všechno přece přichází od Boha a je projevem jeho zvláštní milosti. A každý má pro svého bližního konat to, co on tak dobře neumí, a má dávat z lásky milost za milost. A věz, že když se člověk nesnaží, nic nedává, nic pro svého bližního nekoná, musí Bohu skládat přísné účty, jak o tom mluví evangelium, že totiž každý člověk je za své hospodaření zodpovědný a musí z něho vydat počet: co od Boha přijal, to má a musí zase dát jinému, jak jen to dovede a jak mu to Bůh dal.
Proč se však tolik naříká a každý si stěžuje na svou práci, že je mu překážkou, když je přece od Boha, a Bůh nikomu překážky neklade? Kde se bere ten svár ve svědomí, jenž trápí tolik lidí a působí jim neklid, když to pochází od Božího Ducha? Milované dítě, věz: co ti způsobuje tento neklid, to není práce, ne, opravdu ne; je to tvůj nepořádek, který v té práci máš. Kdybys konal své dílo, jak je po právu a vpravdě máš konat, kdybys měl na mysli jen a pouze Boha a ne to svoje, kdybys nemiloval ani se neobával zalíbení a nelibosti, ani nehledal [vlastního] užitku ani potěšení, nýbrž jedině slávu Boží, a kdybys konal své dílo jedině pro Boha, hle, pak bys v sobě nikdy nemohl mít svár a špatné svědomí. Duchovní člověk by se měl vskutku stydět, kdyby svou práci dělal tak nepořádně a neopravdově, že bychom od něho slýchali, jaké že mu to přináší trápení. Vždyť z toho se dovídáme, že své dílo nekonal v Bohu ani v pravém, čistém smýšlení, ani z opravdové, ryzí lásky k Bohu a k prospěchu bližního. A z toho, zda ti práce přináší pokoj nebo ne, poznáš ty i druzí, jestli jsi při své práci měl na mysli pouze Boha.
Náš Pán nevytýkal Martě její práci, neboť ta byla dobrá a svatá, ale napomínal ji pro její starostlivost.
Člověk má konat svou dobrou, užitečnou práci, která mu připadne, starosti však má svěřit Bohu. Svou práci má vykonávat co nejpozorněji a v tichosti, má zůstávat sám v sobě, vnášet do sebe Boha a často obracet mysl dovnitř, nanejvýš vroucně a zbožně; a také má v sobě sledovat, co ho k té práci žene a pudí. Člověk má také uvnitř pozorovat, kdy jej Duch Boží nabádá k odpočinku a kdy k činnosti, aby toho vždy uposlechl a jednal podle vedení svatého Ducha - teď odpočívat, teď konat - a aby pak 'konal svou práci v dobrotě a pokoji. Jestliže je někde nějaký starý, slabý, potřebný člověk, máme mu běžet vstříc, předhánět se ve skutcích lásky a jedni druhému nést břímě. A nečiníš-li to, buď si jist, že to, co máš, ti Bůh vezme a dá někomu jinému, který s tím dovede lépe naložit, a tebe nechá prázdného bez ctnosti a bez milosti. A ucítíš-li ve svém díle vnitřní dotek, jemně ho sleduj, a uč se tak do své práce vnášet Boha: a neutíkej hned od toho pryč.
Děti, tak se máme učit cvičení ve ctnostech. Neboť chceš-li něco umět, musíš se cvičit. Nečekej, že do tebe Bůh ctnosti nalije bez tvého úsilí. Ctnostem, které nejsou cvičeny, nelze věřit, že by se tu snad do člověka vléval Otec, Syn a Duch svatý. O tomhle ani nelze nic soudit, dokud toho člověk nedosáhl vnitřním či vnějším cvičením.
Jeden dobrý muž stál a mlátil obilí, a. vtom upadl do vytržení; kdyby mu anděl nedržel cep, byl by se tím cepem uhodil. Vy byste se však chtěli od všeho oprostit. Tím, co za tím vězí, je často lenost: každý chce být okem; všichni chtějí nazírat a rozjímat, a nikdo nechce pracovat.
Znám jednoho z nejvyšších Božích přátel. Po celý život byl rolníkem, víc než čtyřicet let, a je jím dosud. Jednou se ptal našeho Pána, zda si přeje, aby nechal své práce a šel si sednout do kostela. A Pán mu odpověděl, že ne, to že nemá činit, nýbrž má dobývat svůj chléb v potu tváře ke cti jeho drahé krve. Člověk si má během dne nebo v noci vždycky najít čas, kdy by se mohl po-hroužit do svého základu, každý svým způsobem. Vznešení lidé, kteří se dokážou obrátit do Boha v čirosti a bez (smyslových) obrazů a (rozumových) forem, mají tak činit po svém způsobu. Ti ostatní mohou tomuto cvičení věnovat dobrou hodinu, každý svým způsobem, neboť všichni nemůžeme být očima.
Pak ať dál konají svá dobrá cvičení, jak jim určil Bůh, ve velké lásce, v pokoji a dobrotě, podle vůle Boží. Kdo slouží Bohu podle vůle Boží, tomu Bůh odpovídá podle vůle člověka. Kdo ale Bohů slouží podle své vlastní vůle, tomu Bůh neodpoví podle vůle člověka, nýbrž podle své, Boží vůle.
Děti, z tohoto opuštění vlastní vůle se rodí a vzchází bytostný mír, který přichází z osvojené ctnosti. 1\. buďte si jisti: nevychází-li z vycvičené ctnosti, je falešný; musí se tedy cvičit uvnitř i navenek. A ten, který přichází z nitra, ten vám nemůže nikdo vzít.
Tu přicházejí různí všeteční lidé, kteří jsou ohromně přemoudřelí: má to být tak a tak, říkají, a každého chtějí kočírovat podle své hlavy, podle svých dojmů a způsobů. Takoví lidé nosí čtyřicet let duchovní šat, a dodnes nevědí, na čem jsou. Ti jsou mnohem smělejší než já, Měl bych být učitelem; já ale naslouchám lidem, ptám se jich, jak na tom jsou a jak k tomu přišli, a ještě i potom váhám vynést nějaký soud, ale hledám u našeho Pána. A nedostanu-li [odpověď] od něho, řeknu: "Milé děti, samy hledejte u našeho Pána, a on vám dá." Vy ale chcete každého řídit a posuzovat podle svých způsobů a vlastních představ.
Tak přicházejí červi, aby sežrali bylinu, jež měla růst v zahradě Boží, a pak říkají: "Takhle my to neděláme, to je nějaký nový způsob a novotářský duch", a nepomyslí na to, že skryté cesty Boží jsou jim neznámé. Ach, jakým údivem budou naplněni ti, kteří se nyní domnívají, jak dobře na tom jsou!
Avšak můj pán, svatý Pavel, říká: "Duch působí a dává dar rozlišování duchů." Kdo myslíte, že jsou ti lidé, jimž Bůh dává tento dar? Vězte, že lidé, jimž se toho dostává, jsou všemi způsoby vycvičeni, co se těla a krve týče; jimi prošla pokušení těmi nejhroznějšími a nejtěžšími způsoby, Nepřítel jimi prošel a oni zase jím; a tak jim [to cvičení] proniklo až do morku kostí. Tito lidé mají poznání k rozlišování duchů. Pokud chtějí toho daru použít a pohlédnou na lidi, rázem poznají, zda je jejich duch od Boha nebo ne, a jaké jsou jejich nejkratší cesty (k Bohu) a co jim na nich překáží.
Ach, děti, jaká škoda, že se pro malé, nepatrné věci sami připravujeme o vznešenou a tolik blízkou pravdu, kterou pak budeme muset navždy a navěky postrádat, po celou Boží věčnost! Co totiž nyní promeškáme, toho se nám už nikdy víc nedostane.
Abychom tedy všichni vpravdě pořádali obojí, svoje povolání i duchovní působení, jež nám Boží Duch dal a v němž nás vyučil, každý podle toho, co pro něj Duch Boží určil, k tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.

Sluneční záře, volající všechny poctivě smýšlející lidi do ulic, aby užívali povzbudivého tepla, se vlila do oken ložnice biskupství v Palencii. Jakkoliv biskup zpravidla vítal sluneční svit, tentokráte mu nepřinášel radost. Jak by ne - po probdělé noci. S obličejem staženým, v noční košili seděl na lůžku a nevidomě zíral před sebe. Patřil v Palencii k lidem s nejdelším vedením a měl oči jako dvě hnědé tůně potažené tenkou vrstvou pěny, ale přesto dělal, co mohl, aby na svět pohlížel ostře.
Jeho postup z ložnice do předních sálů rezidence poněkud připomínal vyčerpaného běžce dobíhajícího do cílové pásky v závěru neobvykle náročného maratónu. Vlasy měl rozcuchané, obličej umouněný od prachu a horka a jeho nohy si počínaly natolik nezávisle na těle, že to vypadalo, jako by se pohyboval zároveň několika směry. Při pohledu na něj by nepředpojatý pozorovatel nutně pocítil alespoň záchvěv lítosti nad touto troskou.
Vytáhl zátku, pořádně si loknul. Po krátké chvíli, kdy se mu protočily panenky, vzhlédl, jako by do něj udeřil hrom. Zdálo se, že se mu trochu ulevilo. Stažené rysy se uvolnily, podařilo se mu sundat ruku z temene hlavy, kam ji položil, aby mu neupadla.
Dneska je den svěcení bohoslovců. Jaksepatří okázalá slavnost! Pro duchovního ovšem vyčerpávající, aspoň v tomto případě. Vypadal jako nakynuté těsto, které si pekař právě připravil k hnětení. Velmi pozvolna, jako lovec perlorodek ze dna moře, ponenáhlu zvedal kus po kuse svého slavnostního oblečení a navlékal je na sebe. S každým dalším dílem nabýval víc a více výrazu pastýře, který se chystá vypeskovat neposlušné jehně. Sál si s přísnou tváří přední zub, což byl jeho nepříjemný zvyk, když měl karatelskou náladu.
Když asi o hodinku později sestoupil se schodů, byl už ve znamenitém rozmaru. Noc byla zlá, ale jitro bylo nadějné. Už představa hostiny s novoknězi a jejich rodinami! Pohled na tabuli se snídaní byl vyvrcholením jeho radosti. Po dlouhou dobu nevnímal nic jiného. Teprve když se vejce, sýr, maso, ovoce, a zástupy sladkostí vydaly správným směrem, podporujícím spokojené mručení hlavy diecéze, podlehla tato prvnímu impulsu a rozhlédla se kolem sebe,
Hosté čekají v předpokoji.
Dneska není žádná audience!
Je tu velkomožný pan Felix Guzmán s chotí a jejím bratrem, a pak i ostatní rodiče a příbuzní bohoslovců.
Teprve zmínka o vozech s dary zastavila nepříznivé vrtění hlavy, a ozvalo se Hmrrr…, jako ozvěna zažehnaného hladu a strádání.
Biskupský prsten zaznamenal několik navlhlých pomlaskání, aby se mohl vrátit k obvyklé nečinnosti.
Moralista, sledující strádání excelence v tomto slzavém údolí, by si úzkoprse pomyslil, že tahle hodnost biskupa s výsadou značných pozemských statků a s dobrým zažíváním je dvojsečná věc.
Také chrámová kaple byla už dávno zaplavena září slunce, aby se začala prohřívat, nicméně chrámový krucifix už dávno zaznamenával podobné změny, nikoli však osluněním. Přičiňoval se o tom známý mládenec. V noci se vůbec nedostal na lůžko. Přivyklý studenému a tvrdému odchovu, tisknul se k dřevu, až se zdálo, že z něj hodlá něco ždímat nebo lisovat.
Třebaže takové počínání zdaleka nebylo u něho neobvyklé, přesto bych zde doporučil trochu pozornosti.
Tady totiž nastává jeho rozhodující chvíle. Netrvalo to dlouho. Tvrdá látka kříže zvlhla, obměkčila se a stala se poddajnější. Přitom se setřely jeho ostré obrysy a hrany. Najednou nebylo možno poznat, kde končí zalomená kolena a oblá záda, propadlé břicho a pevně sevřené ruce, a kde začínají plynulá léta otesaného kmene.
Jen tři roky působím v tvém chatrném těle veřejně, totiž po třicítce života v jednom zapadákově, a ještě po čtyřicet dní vězím v naprosté samotě uprostřed modliteb a odříkání. Tak jdu před tebou, kdo se Mi chceš přiblížit. Tak ti proměňuji samotu a ústraní a celý skrytý život a doporučuji to jako nejúčinnější přípravu na veřejný život.
Takto nejraději, v ústraní, mluvím se sebou jako s tvým Bratrem i Otcem. Mohu tak mluvit sám v sobě, ale chci ti dát příklad. Potřebuješ samotu, aby ses co Mi nejvíc a nejdůvěrněji přiblížil a co nejvíce Mi porozuměl a sžil se se Mnou. Ztiš se! Jinak Mi neporozumíš, ani neuslyšíš Můj hlas, ani se neutvrdíš v Mé lásce. Nejde jen o to nalézt samotu pouště jako místo v okolním prostředí, kde bys objevil ticho od okolních hlasů a rušivých vlivů. Hledej samotu ve svém srdci, až dosáhneš útlumu od hlasu svých myšlenek, od výkřiků svých vzpomínek, pocitů i různých tužeb a pudů, kde si vytvoříš a udržíš atmosféru pokoje. Jedině v tomto záchvatu oněmělého ticha ti dám zaslechnout Můj hlas. Jen si srovnej, co ti může říci svět, ba co ty sám můžeš vypovědět o sobě, a co ti mohu o všem říci sám jako tvůj Bratr a Otec v nebi. Zařiď se podle toho! Vykroč na cestu k dokonalosti! Opusť svět i sebe sama! Přestaň se vracet do světa a k sobě pod tisícerými záminkami! Raději použij této svobody. Pak ti dám zakusit důvěrnější a osobní setkání se Mnou v nekonečnu.
Náhodný příchozí si prohlížel jako podivného skrčence srůstajícího s krucifixem, aby na něj pak dělal zkormoucené pohledy, až vyhlížel jako úplné zatmění slunce.
Nekoukej ani doleva, ani doprava, jen se uč vděčnosti za to, že tě vytrhuji ze světa, z hluku a shonu, že ti otevírám dveře do Mé důvěrnosti, že tajemně uspořádávám celý tvůj život tak, aby ti všechno svědčilo o Mně. Postav si hradby a příkopy kolem a udržuj prostředí ticha v hradu svého srdce. Uvidíš. Stane se ti místem a stavem dokonalé usebranosti. Rád se sem vracej. Když z ní pak budeš navíc moci ještě něco vynášet do okolního světa, pak Mi za to vše vzdávej díky.
Kde je tvé srdce, tam je i tvůj poklad... Dobrý námět k zamyšlení. Když jsi rád duchovně usebraný a prožíváš stav nerušené samoty se Mnou, vyhledáváš také samotu jako místo v okolí. Naopak, uprostřed nejrušnější ulice a ve víru všedního snadno nacházíš samotu pro důvěrnou rozmluvu se Mnou.
Jak vidíš, zdaleka ne každý má rád samotu. Někdo je víc než dost družný. Pro něho je samota utrpením, aspoň zpočátku. Sotva se naučí naplňovat svou samotu Mou přítomností, hovorem se Mnou, tichým klaněním se Mé lásce, rozjímání a řádnou vnitřní i slovní modlitbou, pak si i on zamiluje takovou nahuštěnou samotu. Tak nakonec poznává, že právě v této samotě nalézá nejlepší a nejkrásnější naplnění. Jen musí chtít se sblížit se Mnou. Stačí trochu nastavit srdce pro porozumění se Mnou. Kdo si Mne opravdu zamiluje, rád na Mě myslí a rád je se Mnou docela sám a sám.
Kdo by si ho prohlížel blíže, patrně by viděl, že zbledl tak, že by ho i zkušený zedník pokládal za přizděného do omítky.
Ehm. Ozývalo se od něho cosi znějícího zrovna tak přesně artikulovaně, jako když nohou zavadíte o starý rozviklaný a ztrouchnivělý pařez.
Teprve pak osvíceně porozumíš sobě a jiným. Tím budeš také hnán stále ohnivější touhou po šíření radosti a pokoje. Tím horoucněji si pospíšíš podělit se s každým o Mou sladkost, kterou jsi důvěrně načerpal v takových požehnaných chvilkách. Jinak by se z tebe jako Mého pomocníka stal pouhý tahoun a dříč, ale zároveň také omrzelý protiva, předčasně unavený, který by se za chvíli dal slyšet, že už nemá, co komu říct ani dát. Místo aby dával ze své přetékající plnosti, vydával by ze svých železných zásob.
Soustavné důvěrné stýkání se Mnou! O to jde. Naučím tě pak třeba i řeči zvířat. Dám ti, abys měl stále a pokaždé co říct, i kdybys nakonec dovedl jen to jediné, totiž zapět Mi chvalozpěv a povzbuzovat k lásce. Tak se ti koneckonců scvrknou přemnohá slova učitelů v semináři jako pocitronovaná ústřice na jeden jediný pohled a jedno jediné slovo chvály. Jenže to je právě ovoce samoty se Mnou, že se od mnohosti dostaneš k Mé jednotě, k tomu, co nejlépe vyjadřuje Mne a Mou vůli, Moje plány.
Ať jsi kdokoli, otec či matka, bratr či sestra v rodině manželské nebo duchovní, neobejdeš se bez této Mnou naplněné samoty. To, aby ses dovedl radit především na kolenou se Mnou přítomným v sobě jako ve svatostánku.
Veliké umění žít v důvěrné přítomnosti nekonečna! Jsem ve všech věcech, a sice v důvěrně těsné, neobyčejné blízkosti. Jsem ti bližší, než jsi sám sobě. Tak jsem ve všech věcech jako jejich autor. Ale pak jsem zde ještě jedním způsobem, docela novým, tajemným. Hodlám se v tobě zabydlit se svými dary kvůli tvému zdokonalení, jakož i zdokonalení ostatních. Těmi dary se stáváš Mým oblíbencem. Činím sebe sama tvým středem tak, jak jsem sám v sobě. Láska předpokládá sdílení. Milý chce pořád přebývat se svou milou, a naopak. Láska sjednocuje. Když tě vtahuji do Mého Srdce a stávám se ti přítelem, tak to neplatí, že jenom ty máš být ve Mně, nýbrž také, že jsem v tobě. Jsem v tobě tak, jako láska v milujícím, jako je tvá myšlenka. Stěží si dovedeš představit větší blízkost. A teď, když v tobě takto přebývám, chci s tebou prodlévat, žít s tebou, udržovat s tebou spojení, a do tebe se přelévat. Tak je Můj zdokonalující dar v tobě zabydlen. Jsem v tobě jako ty sám. Přebývám v tobě jako přítel u přítele či snoubenka u snoubence. Jsem v tobě, abys Mě mohl postihnout, obejmout, zakoušet, pronikat, uchvátit do svého náručí. Tak intimně jsem v tobě.
Dneska zakusíš, jak užitečná je vznešená věda o Mně. To není jen trápení bohoslovců a hraní si několika mudrců se slovíčky. Neostýchej se, a prožij tuto Mou krásnou přítomnost. Zakoušej Mou zvláštní přítomnost, kterou jsem celý zvláště v tobě se svými milostmi, ale aniž bych tím o něco ošidil tvé bližní. Uč se tomuto vznešenému poznání. Osvoj si život z této úžasné myšlenky! Každé ráno si připomínej tuto skutečnost a ještě víckrát během dne. Vnes ji do svých každodenních prací, takže si budeš opakovat: Můj Bratr i Otec je ve Mně, je u Mne, je Můj. Najednou Mne přestaneš hledat kdesi daleko. Vždyť se vůbec nemusíš pracně pozvedat v nábožném rozběhu ke Mně. Jen si připomeň tuto myšlenku, zahloubej se do ní. Tak si osvoj vlastní zkušenost o tom, a žij z ní. Vracej se k tomu během dne a uvidíš, jak tě to posílí. Tvá samota se ti stane radostí. Vyplníš tuto prázdnotu, která už nebude nicotou, nýbrž celým nebem: Celička tvá ať je tvým nebem!
Ať jsi v jakékoli rodině, manželské nebo duchovní, zvláštním způsobem tě tudy přivádím do tiché zátoky ke chvílím ticha. Tady je ten klidný přístav. Tady ti vlévám síly pro další životní plavbu po temném rozbouřeném moři. Buď aspoň nějakou dobu sám pro Mne, pro svou duši a pro duchovní posilu těch, kdo jsou ti svěřeni.
Nezapomeň! Hluboké mlčení od večerního díkůvzdání k ranním chválám. Pak je zde odpolední ticho, siesta, vynucená únavným horkem a ostrým slunečním žárem. Konečně před ulehnutím na lůžko si vybav náměty žalmů a myšlenky z Mého Slova. Nakonec pokojně usínej v Mém náručí. Pak z toho ožiješ i za hranicemi svého vědomí.
Jak příznivě zde působí blahodárné návyky v požehnaném tichu Caleruegy, které samo léčí tvé nervy zneklidnělé nezbytným stykem se světem! Bez pravého ticha, bez osvědčeného pravidelného ztišení, bez jistoty nerušeného okamžiku požehnaného mlčení, které prokládá dobu hlasitých projevů obav, úzkostí, neklidu, ale i radosti a veselí, by nikdo nedokázal účinně vytvářet v domě domov, prostředí laskavého porozumění, přítomnosti chápavého srdce tvých bližních, a zvláště naší nebeské Maminky.
Kdo je nezdrženlivý v hlasitém projevu, je tak roztěkaný, že je docela neschopný přijímat Moji návštěvu, vnímat Moje oslovení, sledovat Moje pokyny. Mluvkovi je se Mnou brzy úzko, protože si libuje v záplavě slov. Cítí se dobře jen uprostřed hlomozu a zahlušení. A v té záplavě lidských slov také utone každý důvěrnější styk se Mnou. Udělej si suk na jazyku. Ovládni i své myšlenky, pocity a touhy a snaž se je zaměřovat výše. Otevři se té nejvznešenější a nedůstojnější bytosti, totiž Mně. Všichni svatí se zrodili, rostli, rozkvetli a uzráli v samotě. Žádná libovolná samota ani náhodný výpadek lidských slov! Naopak, požehnaná samota a ticho nabité Mou plností. Povznes je tím, že si je záměrně ukládáš a zachováváš kvůli Mně. Tehdy ti v ovzduší ticha ve chvílích tvého vlastního umlknutí mohu dopřát důvěrnou rozmluvu se Mnou. Právě tam a tehdy k tobě promlouvám.
Když mají všichni vzhlížet k Mému tajemnému Tělu a k Mé oběti, tím spíše ten, koho k tomu zvláště volám. A co teprve ty, kdo neseš pečeť svého povolání v dobrovolném a svobodném závazku k naprosté oddanosti tomuto vznešenému poslání! Moje proměněné Tělo, ať jako oběť či jako pokrm, je nepostradatelným prostředkem na cestě dokonalé lásky. To je škola všeobětující lásky. V Mé oběti. Tady je učiliště všeobjímavé lásky ke všem. Jedině v Mé oběti a v Mém Těle. Vydávám se zvláště za tebe uprostřed těch největších bídáků.
To konejte na Mou památku. Zůstaň se Mnou, když proměňuji Mé obětované Tělo a Krev. Obětuj především plody světa. Vzdej se jich. Odevzdej je pro velké tajemství proměnění. Středem jsou proměňující slova. Jednou provždy podávám oběť. Uznej zpřítomňování té jedné jediné oběti, která je jednou přijata a už trvá navěky. Přeji si však, aby se zpřítomňovala před tvým zrakem, abys ji měl stále před očima a pořád z ní mohl žít.
Moje slavné ustanovení působí to, co naznačuje. Proměňovací slova zpřítomňují Moje proměnění i Moje obětování.
Tak stojíš tváří v tvář vrcholné oběti. Toužím, aby Moje oběť byla zpřítomňována. Přeji si, abys měl pořád na očích Mou lásku. Stojím před tebou s pažemi rozepjatýma láskou. Ani ty největší hřeby by Mě neudržely na kříži, kdyby Mě nedržela láska. To ti připomínám, abys věděl, že nejsi nic nepatrného ani zanedbatelného, když kvůli tobě tolik konám i snáším. Tak ti připomínám tvou důstojnost, ale také ti vlévám důvěru ke Mně, který toho pro tebe tolik učinil a ještě učiním.
V těch dnech si mladý Guzmán vykračoval světem pevným krokem hrdého rytíře v osvobozeném Jeruzalému a usmíval se jako měsíček. Zdálo se, že k němu přikvačil nápad podobný rozkvetlé růži a hned se zašrouboval do jeho mozkových závitů, až mu na čele vyrazily červánky.
Kdyby se ti zdálo, že upadáš v zapomenutí, byl bys na hony daleko od pravdy. Nejsi sám, protože, jak vidíš, Moje láska trvá. Stojí před tebou, aby ses jí mohl takřka dotýkat, abys ji viděl před sebou.
Prožívej Mou oběť, kterou podávám zvláště za tebe uprostřed všech ostatních. Tím se nesmírně přibližuješ ke všem ostatním, ba i ke všem tvorům. Spojuji se s tebou, ale i se všemi ostatními.
Pojď se Mnou na Golgotu. Upni se na podstatu Mé oběti. Sleduj její smysl. To můžeš vždycky, i když jsi unaven, kdy tvoje hlava jako by nevnímala. Přináším oběť za tebe, tvým jménem, ale také jako ty. Proto je to oběť zrovna tak Moje, jako tvoje. Tak neváhej, a snaž se stále víc a opravdověji spojovat svou chatrnou oběť s Mou dokonalou obětí. Tak se dostává tvé oběti nesmírné ceny. Tak prospíváš všem a celému světu.
Jak jsi bohatý! Jaká nesmírnost plnosti a života tě obklopuje při Mé slavné oběti! To je konec tvých uslzených a nasládlých písniček. Dozvonilo omílání tvých ryze soukromých záležitostí.
Kdysi končívala každá oběť hostinou. Přijímám oběť a dávám ti najevo svou spokojenost s tím, že tě přijímám jako účastníka. Tady se nepodává k požívání jen tvůj obětovaný lidský pokrm. Zde se podává Moje Tělo. Tady pramení tvůj nový život. Chci, abys ho měl v hojnosti. A tak stejným tělem, kterým ti opatřuji nový život, chci, aby se tento nový život také udržoval a rozhojňoval.
Dej pozor! Tady nepůsobí nic samočinně. Působí pouze natolik, nakolik se mu pohotově a z obětavé lásky otevřeš. Ovocem je tvé připodobnění se Mi.
- Ano, příteli, ponoř se do své bídy. Den po dni, hodinu po hodině si připomínej, že to, co od tebe žádám, je obtížné, a že na to nestačíš. A pokorně pros, ale s rozhodnutím, že chceš s Mou pomocí přemáhat svou slabost a objasňovat svou nevědomost. Pokorně si vyprošuj, že toužíš pro svou ubohost přijmout a pak v každodenním životě uplatňovat Mou tajemnou sílu, kterou mám pro tebe už dávno připravenu, ale udílím ji po kapkách až podle toho, jak se o ni ucházíš.
Takový důvěrný rozhovor se Mnou je intimním otevřením se celé tvé bytosti, tvé duše, všech tvých tužeb a přání, i té nevědomé a skryté části tvé bytosti, do níž sám vědomě nevidíš. Jinak by se ti vytratily ty dlouhé chvilky po Mém přijímání.
Proč jen přijímání? To je přece jen úvod. Dávám ti pozvánku do životního, uvědomělého společenství se Mnou, kterého přijímáš. Tak se ti stanu výživným a živícím chlebem nezvratné dokonalosti, uskutečňované ve tvém všedním životě, v životě tvých zápasů, obav a tužeb.
Vím, že kdykoli srovnáš, milý příteli, plnost Mé dobroty se svou bídou, zažiješ otřes, významnější než každé zemětřesení. Jenže ihned ti podávám ruku jako Petrovi, kterému se také zatočila hlava nad propastnou hlubinou, když chtěl jít za Mnou přes moře, ale málo věřil. Ty však nepochybuj. Vždyť víš, že mám moc tě povolat, stejně jako si tě udržet u sebe. Tak se cvič v dobrého bojovníka Mého šiku. Staneš se Mým důvěrným přítelem a doopravdy zapojeným účastníkem na své spáse uprostřed ostatních a spolu s nimi. Jsem pro tebe jako pro ostatní společným cílem. Jenže, jak je ti známo, cesty jsou různé.
Jako přebývám celé noci v tichých rozpravách na odlehlém místě, až jsem plný radosti jako tvůj Otec, tak jsem zároveň pevně zakotven ve tvém srdci uprostřed světa a skláním se ke každé tvé bídě.
Všechno konej i snášej především pro slávu Mně, kdo tě stvořuji. Odpusť, že prvním cílem nesmíš být ty, ani tvá duše, ba ani tvá soukromá spása. Snaž se Mě sledovat jako toho, jemuž přísluší všechna čest, aby Mě lidé poznali a mohli milovat, plnit Mou vůli a oslavovat.
Tento vyšší nadhled a důvod tvé milosrdné práce ti dovede zachovat jarou, svěží, věčně mladistvou mysl po celý život. Vůbec se nedej znepokojit lidskou zlobou, ani odradit nevděkem, ani unavit lhostejností. Jen pramálo vděčnosti se můžeš dočkat ve své rodině či vlasti jako prorok.
K tomu, abych byl svobodný pro všechny tyto služby, vzdávám se všeho pozemského. Opouštím Matku, tesařinu jako způsob obživy, a volím si naprostou chudobu. Jako ty, ani nikdo jiný Mě nemůže nazývat jenom svým, ačkoli patřím právě tobě uprostřed ostatních a spolu s nimi. Nemám, kde bych hlavu složil. Tak i tebe zvu k dokonalosti. Odpoutej se ode všeho, co by tě mohlo zdržovat ve službě lásky. Bez svědomitého a vytrvalého postupu na této nesentimentální cestě, po níž se vydáváš slibem, dobrovolně přijatým podle Mých rad, nemůžeš být docela svobodný pro službu ani sobě, ani druhým, ba ani Mně samému. Tak si chraň jako dobrý apoštol tuto svatou svoboděnku, abys mohl rozdat celé své srdce všem, ke komu tě pošlu.
Sleduj, milý příteli, jak nepatrné mám potřeby a pevně ovládám své tělo a své smysly. Přijímám, co Mi kdo podá. Usínám na lodičce jako v zahradě. Změkčilost ti může náramně ztížit veřejné působení. Vím, že se toužíš stát se obětí lásky a pomocníkem všech, za nimiž tě posílám. Tak neváhej, svou dobrotou a láskyplnou službou všude zvěstuj láskyplnost Mne, který tě takto láskou naplňuji k tvé službě.
Každé svěcení je vytažení něčeho z řeky všedních dnů kvůli slavnému zaslíbení něčemu nevšednímu. Je to stav, který tě naplňuje až do morku kostí ušlechtilou rytířskostí. V prvním nadšení pak možná běháš po světě jako rytíř na splašeném koni, vrháš se na kolemjdoucí a konáš dobré skutky.
Tehdy jako novokněz nejednou dohonil v postranních uličkách ošumělé nuzáky a vložil do žádostivých rukou bochník chleba. Pohladil několik chlapců po hlavě a vyptával se:
Kdo z vás by chtěl být králem?
Usmíval se na každého tak blahovolně, až ho málem rozbolely tváře. Byl pořád ještě naplněn mlékem laskavosti a stále toužil poskytnout pomoc některému méně šťastnému spolupoutníkovi na cestě světem, když před sebou spatřil dívku. Vrávorala pod tíhou nákladu v náručí.
I když pociťoval naléhavé nutkání pomoci jí s břemenem, byl by býval možná odolal, kdyby dívka byla hezká. Takovou oddanost pociťoval k Madoně, že se stranil hezkých dívek. Právě hezké dívky byly jediné bytosti, které zatím poněkud odsouval ze svých úsměvných výbojů. Přes všechno mléko lidské laskavosti se k nim choval poněkud zaraženě jako pevná skoba ve zdi a důsledně se jich stranil. Tvářil se nadmíru chladně. Pozoroval je nehnutým okem, ale potřeboval k tomu dost síly, aby je udržel nehnuté. Slyšel, co mu do ucha šeptá Opatrnost, ta suchá patronka. Představoval si Opatrnost jako bledou ženu se staženými tenkými rty a mírným varovným výrazem, která tiše mumlá: „Je to moudré?“ Před jejím šepotem v děsu prchaly veškeré emoce. Padlý člověk, hledající ústraní neboli člověk jeskynní, skrývající se na dně jeho bytosti, prchl do šerého dávnověku, odkud se před chvílí vynořil. Zachvěl se, když si uvědomil, že tomu jen tak tak unikl.
Něco mu našeptávalo, že by Santo Virgen byla spokojená, kdyby ho viděla.
Dívky ho míjely v celých zástupech. Ne že by pro něho nic neznamenaly, nicméně tvářil se dost prkenně. Pozoroval je se shovívavým výrazem ve tváři a divil se, proč lidí mluví o krásných tanečnicích. Dokud se neobjevila ta, jež způsobila, že se jeho srdce, odpoutané od kotevního lana, začalo chovat jako skákající kůň. Když se vynořila s oběma rukama plného tajemného břemene, tlouklo mu srdce až v ústech.
Dívka před ním však zjevně neměla krásy nazbyt. Celou hlavu tajila v tmavém závoji. Vypadala jako služebná, kterou ze spousty uchazeček vybrala panu králi jeho drahá choť. A protože neznámá vyhlížela tak neškodně, už nezaváhal. Už-už se mu zdálo, že jí náklad chudince působí v zádech bolestivé křeče, a bylo mu, jako by slyšel, že mu Madona šeptá do ucha: „Pomoz jí přece!"
Uhlazeně se k ní přitočil.
Promiňte, paní! Vyhrkl.- Dovolíte?
Neznámá si ho patrně prohlédla, a buď si pomyslela, že je skrz naskrz důvěryhodný, nebo si nepomyslela vůbec nic. Každopádně mu svěřila náklad.
Přitom jí poklesl závoj, až se objevil blankytně nebeský rub.
Div mu nevypadly oči, zůstal stát, jako přimražený. Jeho bledá tvář najednou nabyla výraznějšího odstínu a oči vypadaly jakoby zavěšené na konci stonků jako oči hlemýždě nebo garnáta.
Zázrak! Nińo de Dios!
Pak ten sladký náklad něžně políbil a vrátil ho do náruče.
Ani nevěděl, kudy jde a kam, a tak postupoval sám mimo sebe jako zasažený neviditelným, ale přesto účinným proudem. V uších mu dozníval hlas, který zněl v tom teplém tichu jako zhmotnělý hlas měsíčního svitu. Srdce mu v hrudi poskočilo málem až do krku a všechno štěstí, které v něm plálo, se rozhořelo hučícím plamenem. Tajemná předtucha tedy přece jen něco znamenala. Ovšem ani ve snu by ho nenapadlo, že půjde o něco tak nádherného.
Když ho dohnal biskup u oltáře Madony, právě skládal ruce k sobě, ale vztyčený ukazováček posvěcené ruky ho poněkud přibrzdil v nadšeném spěchu k díkůvzdání, a následném novokněžském žehnání každému na potkání.
Nikdy nenosil bradu navrch, ale teď se zdálo, že mu hlava spadla na zem a kamsi se zakutálela. Když ji našel, doléhala k němu slova:
Milý synu - jen čistě v rámci obedience – přibrzděte v těch postech. Dopřejte si trochu víc potravy – už kvůli zdraví. Nemůžete mi tady stát u oltáře jako nějaká vyzpívaná cikáda po dešti. Taková chvála by se ani Pánubohu nelíbila.
V mžiku se vypařila nedávná křečovitá upjatost, odměřenost až strohost jeho vztahu k ženám jako voda na rozpálené plotně. Rázem se probudil k životu jako mužská Galatea, totiž socha ženy, kterou vytesal ze slonoviny Pygmalion. Kde se bere ta vstřícnost, ba skoro rytířské upřednostňování ženy? A proč ne? Není snad slabší a ohroženější? A všude kolem se rozvoněla líbezná vůně věčného mládí. Růžový sad rozkvetl navěky.
Posílám tě do Osmy. Biskup Martin tam provádí s otci kanovníky reformu podle tvého gusta.
Reformu?
Však uvidíš, až tam přijdeš.
Žijeme společně v klášteře, oznámil mu Diego z Azeveda, představený kanovníků v Osmě. Chceš-li být s námi, nemůžeš se na nás dívat zvenčí.
Kdybyste mysleli, že Dominik bude dlouho váhat, byly byste na omylu.
Když ho přijímali, rozklepal se jako rosol. Při pomyšlení, jaké úžasné mu přeje štěstí, pocítil lehkost jen se vznést.
Stěží někdo vypoví, co zakoušel. Konečně vylezl ze svého zatuchlého hradu. Poprvé od svěcení se mu znovu zdálo, že Ježíš Kristus jako jeho Bratr a Spasitel je na svém místě a neochvějně dohlíží na běh světa. Jeho život se konečně začal dostávat do správných kolejí a jevit se radostněji. Protáhl se, neboť přikrčený pobyt mezi hradbami, do kterých se sám zazdil, je nevhodný pro záda náchylná ke křečím, a vrátil se pro sváteční oděv.
Než byste řekli švec, byl jedním z nich. Konečně Augustinova řehole jako základ života není k zahození. Přitom stačilo něco jaksepatří prorozjímat, a pak to z celého srdce vyzpívat do okolí. To nezpívali lidé. To plesaly andělské chóry. Do celého okolí Osmy hlaholil zpěv žalmů a hymnů,
Jako by byl vždycky jedním z nich, tak tu den co den tu jásal ve zpěvu bratří kanovníků:
Velebí má duše Pána,
a můj duch plesá v Bohu, mém Spasiteli,
že shlédl na svou nepatrnou služebnici.
Hle, od této chvíle mne budou blahoslavit všechna pokolení,
že mi učinil veliké věci ten, který je mocný -
Byl nesložité povahy a jako u většiny nesložitých lidí, často a snadno se u něho dostavoval pocit vděčnosti. Byl zavázán lidem, kteří mu prokazovali dobro. Pociťoval nutkavou potřebu tuto velkodušnost patřičně ocenit. První týden strávil ve šťastném vytržení, a pak svým tajemným úsilím před křížem znásobil svůj duchovní kapitál.
Jsi po otci Diegovi nejlepší z nás. Proto si tě volíme za jeho zástupce.
Osma - devítiletka jeho vnitřního života. Poslední čtyři roky zakoušela nejen Osma, ale i celé její okolí jeho radostný hlahol z kazatelny.
Je to ono? Má tohle být naplněním velkého poslání, které prožívá v srdci, když se ve svých čtyřiatřiceti letech stává zástupcem představeného? Není mnoho těch, kterým se splňuje velká touha, aby získali takové teplé a klidné místečko. On však mezi ně nepatří. Přesto se nebouří. Pokojně si vykračuje Osmou. Odpovídá na pozdravy kolemjdoucích s jemnou zdvořilostí. Učí se s lehkostí a s úsměvem otevírat své srdce všemu okolí. Dobře ví, že to, co se má stát, nemůže být jen výsledek jeho upnutí se na nějaký lidský nápad. A přece je v něm cosi, co nezná, ale ví, že je to v něm. Neví, co je to - je to bezejmenné - nevyslovené. Všechna stvoření jsou tomu přítelem, jehož objetí ho probouzí. Tajemný výron duše. Vychází z nitra zavřenými branami a stále probouzí otázky. Proč je ten neklid? Proč je to toužení? Prostupuje každé místo a čeká ve všech dobách. Nyní proudí právě sem. Jaké úžasné zaopatření! Jen z toho něco vytěžit splněním vyšší vůle! Kéž to pokojně a plynule vyroste z plnosti života! Aspoň maličký paprsek vyššího nadání do nitra, a chápavé srdce se otevře, a dovede pro to vykonat i podstoupit cokoli! Hlavně o to prosit, protože kdopak si může být jistý, je-li správné, co opravdu dělá.
Snad by dalo říci víc. Rýsují se obrysy. Prosba za bratry a za sestry. Jen pohleďte! To není žádný chaos ani zánik.
Někdo by třeba řekl: Ten Dominik má ale štěstí, že je od přírody veselá kopa! - ale pořádně by se sekl. Ona se každá radost, každá velká věc, každý pokrok v lidském životě draze platí. Chtěl bys to, co je veliké, a tak důležité, co stojí na kříži tolik bolestí, dostat lacino, ne-li rovnou zadarmo? Chtěl bys dostat levně třeba jen krůček ve svém životě? To bys přece snižoval tajemný dar, který tě má uvést do blízkosti vznešené velebnosti, na věc, která stojí za starou bačkoru.
Nejbolestnější je skutečnost, že kolikrát nevidíš souvislost mezi obětí či zápasem, a mezi věcí, kterou sis měl vybojovat. Někdy se ti toho dostane až po delší době, jindy se ti to spadne do klína v naprosto netušené souvislosti. Kdyby se tak dalo v duchovním životě všechno chladně vypočítat, takže bys na první pohled jasně viděl, jak a zač se co platí, rád bys kolikrát obětoval třeba to nejvzácnější. Jenže ty to většinou nevidíš. Východiskem každé oběti je to, že máš prostě důvěřovat nebesům a přijímat odtud nejtěžší zkoušky, a to pokaždé s jistotou, že nešlápneš do žádné barvy, ani do ničeho horšího.
Království pravé radosti se podobá kupci, který objevil na poli poklad. Všechno prodal, aby to mohl koupit. Vzácné je království blízkosti, lásky, přitulení se k zosobněné Lásce. Vážně stojí za to všechno dát a obětovat, protože to je konečný smysl všech zkoušek. Nejsou trestem. Jsou bernou mincí království radosti. (Z knihy frT „S pochodní v zubech“)
                                                                                +++

B E S E D N Í   Ř E Č I     podle Tomáše ze Štítného (29)
Děti: Jak jsou, tatíku, svatí a blažení duchové uspořádáni?
Otec: Když je takový řád v tělesném stvoření, takové uspořádání od Pána Boha, není to podivuhodné a ovšem vhodné v duchovním stvoření, jež má přece větší důstojnost než tělesné zřízení? I kdyby tu však nebyl ten řád, jež se zvláště nazývá Boží království, království nebeské, nebylo by v tom nic chybného. Čím výše je nebe od země, tím je nebeské uspořádání řádnější než pozemské. A co je pak nad viditelnými nebesy v tom svatém a blaženém nebi, jež plá jako pochodeň u Boží milosti, podivuhodná okrasa uspořádání! Jsme však nízcí a povrchní, abychom promysleli nebo vyložili tak podivuhodný způsob uspořádání, a já pak ovšem, už v úvodu, jímž jsem začal tyto besední řeči, říkám to, co mohu, jak jsem o tom četl nebo slýchal nebo kdy promýšlel, třebaže ne všeho, co jsem četl, přesto však něco. Neboť ty řeči, jež pronáší sv.Dionýsius o andělech, jsou pro nás podivuhodné a těžké, a máme za to, že o tom byl poučen od sv. Pavla, jenž řekl, že moudrosti učíme jen ty, kteří jsou dospělí ve víře (1 Kor 2,6). Tak vyslovujme moudrost vyšší řeči mezi dokonalými, vyspělými v rozumu i ve ctnostech. Kdo totiž není dobrý, a přitom také rozumný, ten není dokonalý, je nerozumný, ať už je dobrý, ale nerozumí vysokým věcem, anebo rozumný, ale nedobrý, neboť ho rozumění k dobrému neobrátí. Proto sv. Pavel, když poznal rozum a dobrotu sv.Dionýsia v těch vznešených věcech o uspořádání nebeského království, povzbudil ho promluvami o svatých andělech, takže on pak, když si zamiloval krásu Církve (O církevní hierarchii) , zatoužil proniknout k uspořádání toho řádu a napsal velké dílo o andělech (O nebeské hierarchii). Pro mě by však ty řeči byly těžké a snad i pro vás, protože jsou v českém jazyce neobvyklé. Proto vám míním odhalit andělského uspořádání v podobenství.
Pozemští vládci mají na svých panstvích trojí lid: předně obecný lid, který koná v obci různá díla, druhý mají v těch, kdo vládnou nejnižším a spravují je, a třetí bývá při nich na jejich sídlech. Ty tři lidské stavy se dělí zase na tři, takže jsou rozděleny na devět. První stav obecného lidu se dělí tak, že jedni konají nějakou službu pro ostatní: jako krčmáři, kramáři, kteří stříhají sukno či plátno, různí obecní poslíčci, konající službu potřebnou pro obec; druzí jsou kupci, jež přivážejí z ciziny neznámé věci potřebné pro obec, a třetí jsou zemědělci, vinaři, řemeslníci, protože na nich stojí obec, a kupci od nich nakupují, aby to prodávali místním prodavačům. Druhý vyšší stav se zase dělí tak, že jedni jsou popravčí, kteří trestají rukou a mečem zlé provinilce a trestem zabraňují zločinu podle toho, jak jim to jejich nadřízení ukládají. A tak druzí jsou představení ostatních. Třetí z každého řádu jsou páni té obce. Také třetí stav se obyčejně utváří z těch, kdo jsou při vládě. Jedni soudí podle toho, jaké právo má být v obci dodržováno; druzí jsou rádci znalí práva a vědy, a soudci vynášející rozsudky podle jejich naučení; třetí jsou zvláštní služebníci, kteří tráví s vládcem volno jako jeho společníci u stolu..
Tímto podobenstvím se dělí šlechtici nebeského ráje, svatí andělé, napřed ve trojí posloupnost a každá z nich se znovu dělí ve tři oddíly (kůry), takže je jich všech devět. První kůr nejvyšší je z těch svatých duchů, jež se milostivě těší a požívají vědy s Bohem, a stále se radují, když děkují a chválí Boha a přinášejí všemu sboru nebeskému útěchu a v Boží milosti tak nevýslovně potěšují všechny ostatní. Druhý kůr je z těch, jež přesahují ostatní osvíceným poznáním; skrze ně jde k ostatním světlo veškerého poznání a umění. Třetí kůr tvoří ti, jež zprostředkovávají Boží soudy, co, kdy, kde a proč má být. Čtvrtý kůr je složen z těch, jež jsou jako páni v obci, k jejichž vůli první pod nimi uplatňují svou moc skrze ty, jež jsou v pátém kůru. Ti pak mocně jako rukou nebo mečem trestají zlobu zlých duchů, aby libovolně neškodily. A to jsou ty tři kůry: čtvrtý, pátý a šestý, v té prostřední posloupnosti. Sedmý kůr těch svatých duchů je ten, skrze něhož činí Bůh divy, které si přeje. Osmý je kůr těch, kteří přinášejí důležitější poselství od Boha světu. Devátý je kůr těch, kteří jsou obecně posláni lidem, aby je ochraňovaly a povzbuzovaly Boží lid k dobrému tak, jak poznávají Boží vůli.
Tak je psáno o množství těch svatých duchů, z nichž jedni jsou v službě Bohu, druzí stojí vždy při něm, takže zakoušejí ho v milosti a chválí ho. Tisíce tisíců sloužily jemu a desetitisíce desetitisíců stály před ním (Dan 7,10) Ten počet však není určen jen proto, že by jich bylo právě tolik, ale že jich je téměř bezpočtu. A proto všichni andělé i ti nejnižší, ač jsou při nás k naší ochraně, obětují Bohu naše modlitby, vzdechy, dobré žádosti, a k nám přinášejí od Boha dary jeho milosti a útěchu, třebaže jsou sami očišťováni, osvěcováni a svrchované dokonáváni od vyšších andělů. Tím nemíním: že by někdy byli znečištěni nějakou poskvrnou, od níž by potřebovali očistit, nýbrž mají od vyšších andělů pomoc k tomu, aby ve své čistotě zůstali navždy; sami však vždy v své mysli pohlížejí na Boží tvář. A nejmenší z nich je duchovní velikostí větší než největší svatý zde na světě. To míní Kristus, když praví, že mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel, avšak i ten nejmenší v nebeském království, je větší nežli on. (Mt 11,11) Proto, ačkoli mají nejvyšší své jméno od toho, že planou Boží milostí, anebo druzí od umění, přesto ty i nižší dary mají od toho, že všichni milují, všichni umějí, ale nejvyšší nejvíc plápolá v žáru svaté a oblažující milosti, skrze kterou mají i nižší andělé umění i všecky dary, které mají k své blaženosti. A mají jména od té svaté planoucí milosti, protože je to v nich nejdůstojnější věc. Druhý kůr má jméno od umění snad proto, že mají jako první umění prostřednictvím toho, že milují tak, že v tom dosahují umění. Řekl jsem zde „snad“, neboť si nevzpomínám, že bych tak četl v Písmě. Vzal jsem to však z toho, že nábožní, dobří lidé, jež ze srdce milují Boha a nejsou příliš učení, mívají pak z té milosti k Bohu jasnozřivý rozum a umění, takže se ve všem srovnávají s Písmem. Bývají takoví také proto, že čtou Písmo a naslouchají, takže dosahují rozumu, zamilují si Boha a jsou dobří. Amen.

KRISTUS  PÁN  PŘI  MŠI  SVATÉ  ZNOVU  PROLÉVÁ  SVOU  KREV

Svatý Pavel popisuje starozákonní zvyk, dle něhož býval lid svlažován krví zvířete obětovaného a tak očištěn i posvěcen: „Když Mojžíš oznámil všemu lidu všechna přikázání podle zákona, vzal krev telat a kozlů, vodu, červenou vlnu s yzopem a svlažil knihu Zákona i všechen lid. A řekl jim: Toto je krev smlouvy, kterou s vámi uzavřel Bůh. Podobně svlažil krví i stánek a všechno bohoslužebné náčiní. Podle zákona se skoro vše očišťuje krví, a bez vylití krve není odpuštění. To, co je jen náznakem nebeských věcí, bylo nutno očišťovat takovým způsobem; nebeské věci samy však vyžadují vzácnějších obětí.“ (Žd 9, 19-23). Toto prolévání krve obětních zvířat a to svlažování byly předobrazy prolití Krve Kristovy a svlažení jeho božskou Krví, jímž mnohem lépe býváme od hříchů očištěni, než jak od hříchů očištěni bývají židé krví zvířat. Neboť praví tentýž apoštol takto: „Jestliže už svlažení krví kozlů a býků a popel z jalovice posvěcuje poskvrněné a zevně je očišťuje, čím více krev Kristova očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu! Vždyť on přinesl sebe sama jako neposkvrněnou oběť Bohu mocí Ducha, který nepomíjí.“ (Žd 9, 13, 14).
Tu snad někdo řekne: „Kristus Pán prolil svou svatou Krev při svém Umučení a svlažil jí věřící, kteří tehdy žili. My jsme však tehdy nebyli ještě narozeni. Proto nejsme také této. veliké milost účastni.“ Milý příteli, tím se nezarmucuj , neboť svatá Krev Páně byla na kříži prolita zrovna tak i za tebe, jako za věřící tehdy žijící. Neboť sv.Pavel říká výslovně: „Ježíš měl z milosti Boží zakusit smrt za všechny“ (Žd 2,9). Jestliže Kristus Pán zemřel za všechny a vydal se na vykoupení za všechny, tedy nezemřel pouze pro spásu věřících tehdy žijících, nýbrž i za tebe, i za mne, i za všechny, kteří ještě až. do skonání světa budou žít. Mimo to vymyslil ve své božské moudrost ještě jiný prostředek, pomocí jehož svou svatou Krev denně prolévá a duše naše jí svlažuje i očišťuje. To se děje v každé Mši svaté. A to ihned zevrubně dokáži.
Jako prvního svědka uvádím svatého Augustina, jenž píše takto: „Ve Mši svaté se prolévá Krev Kristova za hříšníky.“ Tato slova jsou tolik jasná, že výkladu nepotřebují, a tento svědek je tolik věrohodný, že mu nikdo neupírá víru. Jako druhého svědka jmenuji svatého Jana Zlatoústého, jehož slova znějí takto: „Při Mši svaté bývá za tebe zabit Beránek Boží a jeho Krev stéká duchovním způsobem na oltáři. Jeho Krev, jež je v kalichu, čerpá se k tvému očištění z jeho neposkvrněného boku„
Když kněz pronáší slova proměnění nad kalichem, takřka jimi čerpá Krev z boku Ježíše Krista, odkud ona vtéká do kalicha, z něhož bývá způsobem duchovním vylévána na duše přítomných věřících. Slova proměnění znějí: „Toto je kalich Mé Krve, která se prolévá za vás a za mnohé na odpuštění hříchu. Toto je smlouva nová a věčná. To konejte na Mou památku“ To jsou slova Kristova, jimiž proměnil víno ve svou svatou Krev. Táž slova vyslovují také všichni kněží při Mši svaté a to z rozkazu Pána Ježíše. Nevyslovují ta slova tak, jako by posvátný děj poslední večeře jen vypravovali. Neboť kdyby to jen takto vypravovali, nezpůsobili by svatou proměnu. Oni vyslovují slova proměny zároveň také jako tvrzení, totiž s tím úmyslem, že slova pravdivá vyslovují a že se mají také stát pravdivými, neboť skutečně pravdivá jsou a doopravdy se děje to, co obsahují, že se jimi totiž víno proměňuje v přesvatou Krev Páně.
Kněz neříká pouze: „Toto je kalich Mé Krve,“ nýbrž také dodává: „Která se prolévá za vás a za mnohé na odpuštění hříchů.“ Podobně tedy, jako byla první slova neomylně vyplněna, musí být naplněna i následující slova. Proto také bývá přesvatá Krev Ježíše Krista při Mši svaté doopravdy prolévána, a to „za vás a za mnohé“. Ta slova znamenají: Krev Páně se prolévá za vás, kteří jste přítomni Mši svaté, jakož i za mnohé nepřítomné, kteří nechali sloužit Mši svatou, i za ty, kteří by se rádi zúčastnili Mše svatou, jen kdyby mohli, a také i za ty, kteří pro nemoc, zajetí, nebo se pro důležité a neodkladné zaměstnání sice nezúčastňují Mši svatou, ale aspoň se do ní svěřují. Za tyto mnohé bývá při Mši prolita svaté Krev Páně na odpuštění hříchů (Mt 26,28, Mk 14,24).
Ó, copak to není vznešené tajemství a svědectví o nevýslovné lásce Pána Ježíše k tobě, ubohému hříšníkovi? Jak tomu máš věřit, že přesladký Pán Ježíš, jenž svou předrahou Krev za nás prolil až do poslední krůpěje, tutéž přesvatou svou Krev skutečně po všechny dny i všechny hodiny za nás při Mších svatých vždy opět znovu prolévá, a to na odpuštění hříchů našich a pro spásu naši? Ó, můžeme tomu doopravdy věřit, ba my tomu věřit i musíme, a to proto, že to tvrdí sám Kristus Pán. Jak veliké milosti, jak velikého oblažení dostává se tedy těm, kdo se zbožně účastní Mši svatou!
- Krev Ježíše Krista nebývá za ně pouze prolita, ale bývá prolita na odpuštění jejich hříchů. „Kolikrát prolita bývá Krev Ježíše Krista, tolikrát bývá prolita na odpuštění hříchů.“ tak učí sv. Ambrož. Kdo by tedy nechodil rád na Mši svatou, když je ubezpečen, že tam může dosáhnout odpuštění svých hříchů?
Není vzácnější svaté věci v celé Církvi obecné nad přesvatou Krev Páně, poněvadž jedinká krůpěj z ní má větší cenu než všechny poklady celého světa, ba celého nebe, a to proto, že je to Krev samého Bohočlověka. Tato předrahocenná Krev není pouze při Mši svaté přítomna, ale je i naším majetkem, právě tak, jako každý jiný poklad je naším majetkem, když jsme ho oprávněně nabyli. Ježto je sám Kristus Pán celý ve svaté Mši naším majetkem, je tudíž majetkem také naším i veškerá jeho přesvatá Krev a my ji můžeme jako své vlastnictví obětovat Bohu nebeskému. (Ct.Martin z Kochemu, O mši svaté)
                                                                                      +++
                                                                                     J Í L
                                                     Každého dne znova
                                                    začínám sít svá slova
                                                Na jílovitou zem své církve
                                           Můj kříž je každodenně připraven
                                                                            Eva Lopourová
                                                                                     +++
TĚLO S POLÁMANÝMI KOSTMI
Lakota a žádostivost lidí plodí na celé zemi rozdělení a rány, které trhají jednotu mezi lidmi; rozšiřují se a propukají v hrozné války, vraždy, masakry, revoluce, nenávist, zabíjení a mučení těl i duší lidí, ničení měst ohněm, hladovění miliónů, vyhlazování obyvatelstva a konečně v nesmírnou nelidskost atomové války.
Tím je Kristus pobíjen ve svých údech, roztrhán na kusy. Bůh je vražděn v lidech. Při bolestech rozkolu s ostatními lidmi lidé mohou učinit dvě věci: mohou milovat nebo se mohou nenávidět.
Nenávist couvá před obětí a bolestí, jimiž se platí za spravení kostí. Odmítá útrapy sjednocení. Nenávist v jakékoliv formě je ničivá, a i když třeba tělesně zvítězí, vítězí ke své duchovní zkáze.
Těchto krvelačných bůžků byla kdysi lidská rasa zbavena jen s velkou námahou, hrozným utrpením a smrtí Boha, jenž se vydal kříži a vytrpěl chorobnou krutost svých tvorů ze soucitu s nimi. Když přemohl smrt, otevřel jim oči pro skutečnost lásky, která se neptá po hodnotě lásky, jež přemáhá nenávist a ničí smrt. Ale lidé nyní odvrhli toto Boží zjevení a vrátili se ke starým válečným bohům, kteří nenasytně jedí maso a pijí krev lidí. Je totiž mnohem snazší sloužit těmto bohům nenávisti, neboť se živí úctou kolektivního fanatismu. Aby člověk sloužil bohům nenávisti, k tomu postačí, když je zaslepen kolektivní vášní. Má-li však sloužit Bohu lásky, musí být svobodný, musí na sebe vzít hroznou zodpovědnost, že bude milovat i přes všechnu nehodnost, ať už v sobě nebo ve svém okolí. Základní křesťanskou odpovědí na nenávist není přikázání lásky, nýbrž to, co mu musí nutně předcházet, aby toto přikázání učinilo snesitelným, je to přednější přikázání věřit. Základem křesťanské lásky není vůle milovat, nýbrž víra, že člověk je milován. Víra, že člověk je milován Bohem, přesto že je toho nehoden, nebo spíše bez ohledu na jeho hodnotu. Musí se tomu naučit nejen u těch, kteří jsou ze stejné třídy, stejného zaměstnání, stejné rasy, stejného národa, ale také tehdy, když lidé, kteří trpí, patří k jiným skupinám, ba i ke skupinám, které jsou považovány za "nepřátelské". Dělám-li toto, poslouchám Boha, ale když to nečiním, neposlouchám Boha.
Kontemplace je dar, který nedostane ten, kdo nesouhlasí s Boží vůlí a mimo její dosah je i ten, kdo se nesnaží pěstovat soucit s ostatními. Člověk, který se uzamkne se svým sobectvím v soukromí, uvedl se do postavení, kdy se ho v něm zmocní zlo jako ďábel, nebo ho to dožene k šílenství. (z knihy Thomase Mertona POLÁMANÉ KOSTI
                                                                                        +++

EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (15)
tvoje náprava uměle narušeného okolního životního prostředí má svou stránku politickou a mocenskou. Proto se tvoje hnutí v ekologii vyhraňuje politicky a vytváří zvláštní stranu. Přitom se asi nevyhneš podobným dětským nemocem, jaké odedávna postihují socialisty nebo komunisty. Tobě však jako ekologovi -na rozdíl od socialistů nebo komunistů -nejde jen o spravedlnost pro chudou pracující třídu oproti třídě bohaté, nýbrž o celou přírodu, zejména živou, a o trpící lidi celého světa, zvláště oproti představitelům mocných nadnárodních a nadstátních celků, drancujících přírodní bohatství. Jak socialisté či komunisté, tak kapitalisté hodnotí tvoje původní živelné, zkratovité snahy v ekologii stejně jako by to byly výpady anarchistů, fašistů nebo teroristů a jiných výstředníků. Tvůj politický program jako ekologa se zpočátku utváří pod tlakem jednotlivých případů, zkrátka hrozivých výstřelků v životním prostředí. Proto tvůj politický program často postrádá soustavné propracování předcházení poruchám životního prostředí, jako je soustava výchovy duchovní, mravní, estetické, poznávací.
Tvoje zelené, ekologické hnutí se politicky vyvíjí mezi dvěma mlýnskými kameny: jedním je důraz kapitalismu a spotřební demokracie na naprostou svobodu jedince k jakémukoli podnikání (modrá planeta), druhým je socialismus či komunismus, který zdůrazňuje naprostou volnost celku k jakémukoli drancování přírody na úkor svobody jedince (rudá planeta). Kromě toho má ekologické hnutí politicky svázané ruce tím, že nespravedlnosti, které chce řešit, mají celosvětový ráz, takže každé místní snažení ekologů vyhlíží nesouvisle a zmateně.
Zřejmě bude delší dobu trvat, než tvoje překotné zkratovité pokusy ekologické o náhlé změny v porušování životního procesu ustoupí chladné úvaze a soustavnému řešení, beroucímu ohled na různé okolnosti. Ani životní prostředí nemůžeš rázem ovládnout hrubým násilím, nýbrž dlouhodobou citlivou a zasvěcenou spoluprácí s mocnými silami, které mohou stejně sloužit jako škodit.
Je to obdobné, jako s ovládáním tvého nitra. Nemůžeš toho dosáhnout křečovitým sevřením do svěrací kazajky příkazů, nýbrž osvíceným podřízením nižších sil silám vyšším při současném střízlivém mírnění působnosti nižších sil tak, aby se nic z jejich životního náboje neztrácelo, a všechno bylo tvořivě využito k tvému zdokonalení a oslavě Stvořitele.
Přes souhrnnost politické nápravy porušeného okolního životního prostředí nemůžeš těžkosti s tím spojené řešit ráznými a přímočarými opatřeními, snažícími se jedním rázem obsáhnout všechno, nýbrž postupně a rozlišeně případ od případu. Zákonem života ve všech jeho projevech je totiž stupňovitost. Všechny tvoje úkoly v oblasti nápravy životního prostředí a všechny tvoje energetické aj. úlohy nemůžeš řešit současně a jednostejným způsobem.
Podstatným předpokladem jakýchkoli tvých cílevědomých a účinných politických opatření k nápravě narušeného životního prostředí je to, abys to vše zvládnul napřed teoreticky, filozoficky a vědecky, zkrátka, abys to znal. Jako křesťan se snaž chápat řešení vztahu člověk - životní prostředí hlouběji než každá jiná ekologická teorie. Předně tento vztah pro tebe nemůže být vztah dvourozměrný, nýbrž vícerozměrný: Člověk - životní prostředí vnější, člověk - životní prostředí vnitřní, celé tvorstvo - Stvořitel, Vykupitel-Obnovitel a oživující Duch.
Teprve v tomto mnohorozměrném pohledu můžeš smysluplně řešit otázky životního prostředí jako živoucí a soustavný proces. V tomto procesu tvoří tvoje náprava lidmi způsobených poruch životního prostředí pouze jednu, a to menší část řešení, třebaže se v současnosti jeví jako nejvíce ožehavá a nejdůležitější. Na rozdíl od dočasné obnovy či nápravy, je předcházení a ochrana trvalý proces. Co je však vlastní pro tvoje křesťanské řešení otázek životního prostředí to je pojetí samotného řešení jako naprosto a souhrnně dokonale fungující skladby zosobněné v Ježíši Kristu. Kristovým působením se napravuje nejen to, co bylo uměle způsobeno v důsledku tvé pýchy, sobectví a hrabivosti, ale také to, co bylo a je v celém vesmíru porušeném vlivem ďábla. Kristus má zásadní význam nejen pro řešení vztahu člověk-životní prostředí a člověk-Bůh, nýbrž také pro vyřešení vztahu tvorstvo-Stvořitel. Kristus má rozměry kosmické - v makrokosmickém, mikrokosmickém i biokosmickém dosahu.
Toto Kristovo obnovující působení v celém tvorstvu se projevuje také prostřednictvím tebe, člověče, kterého si Spasitel svobodně vyvolil, aby vše zachránil. A v tomto ohledu je pak podstatným sjednocujícím a ucelujícím činitelem, obnovujícím řádné fungování skladby životního prostředí především vykoupený Boží lid, šířící evangelium, a tak radostně obnovující správný tvar a řádnou skladbu stvoření.
Tak je toto tvoje křesťanské pojetí ekologie nejlépe otevřeno přílivu vědeckých objevů a filozofických soustav, zabývajících se životním prostředím. Tak se tvoje vědomosti ohledně poruch životního prostředí vyznačují kosmizací. V minulosti převládalo zeměstředné zaměření. Dneska se tu projevuje kosmický rozměr. Můžeš toho naplno dosáhnout při uznání, že jako člověk s celým vnitřním a vnějším životním vybavením, které sahá od hlubin tvého srdce až k nejvzdálenějších galaxiím, máš střed v Kristu-Vykupiteli a Obnoviteli stvoření. fr.Moti (Pokr.)

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CTIH.PATRIKA KUŽELYCo jsou to mystické jevy?
Toto slovo už zavdalo příležitost k mnoha nejasnostem. Kdysi se užívalo označení „teologie“ poznání, pomocí něhož dosáhneš Mne zbožností a láskou. Svatý Efrém ti vzkazuje: „Oddej se duchovnímu životu, abys krok za krokem dosáhl dokonalosti. Jedině tak se připravíš na teologii“ (De virtute,10). Posléze se přidává slovo „mystická“ k vymezení rozdílu mezi teologii zkušenosti a teologii spekulativní. Když Diviš - mystik píše svou mystickou teologii, uvádí: „Tobě, milovaný Timoteji, pravím, neúnavně se cvič v mystických kontemplacích“ (Teol.myst.,III). Dlouho se tomu slovu rozumělo tak, jak tomu rozumí svatá Terezie a svatý Jan od Kříže. Později se význam tohoto slova zatemnil. S významově rozplizlým slovem mystika se dnes obírají psychiatři. Proto rozbor tohoto slova nestačí k pochopení toho, co je mystika. Musíš se nechat proniknout tím, co to původně znamená.
Podle toho se toto slovo vztahuje na úkony a stavy duchovního života, vyznačující se zvláště trpností.
V tomto smyslu mystické jevy jsou úkony a stavy, jež ani částečně ani na okamžik nemůže způsobit samotná tvoje podnětnost a úsilí. K mystickému stavu nepatří nutně ani osobní přičinlivost ani láska ke Mně.
Tento název přísluší jevům, plynoucím z dokonalé učenlivosti vůči osvícení a vlivu Mého Ducha, když převládají dary Mého Ducha a uzpůsobují tvou duši k jednání poněkud nadlidskému, totiž Mému, aby vykonala vynikající a hrdinské skutky ctnosti a dala se povznést na úroveň vlité kontemplace.
Dá se mluvit o nějakém „duchovním smyslu“, a v čem spočívá?
Chceš-li proniknout stupeň důvěrnosti, k jakému povznáším věrnou duši, vezmi v úvahu, že Písmo svaté a praví mystikové užívají slov, jež se zdají naznačovat existenci nějakého nadpřirozeného smyslu. Tento smysl umožní tvé duši lepší chápání Mých darů a jejich využití s větší láskou.
Tak píše prorok: „Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět. Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním. Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen, proto tvář svou nastavuji, jako kdyby byla z křemene, a vím, že nebudu zahanben“ (Iz 50.5-7).
Sleduj u svatého Pavla: „My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval. O tom i mluvíme ne tak, jak nás naučila lidská moudrost, ale jak nás naučil Duch, a duchovní věci vykládáme slovy Ducha.! (1Kor 2, 12-13).
Ještě přesněji rozvádí svou myšlenku takto „Nepřestávám za vás děkovat a stále na vás pamatuji ve svých modlitbách. Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali“ (Ef 1, 17-18). -„Ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní“ (Ř 8,5).
Tak máš v duchovním životě duchovní výrazy, vnimáš, vidíš, cítíš, ochutnáváš nadpřirozené věci. Moji věrní, jimž se dostalo velké důvěrnosti se Mnou, mluví podobně: umožňují duši úkony mystického života. Tak blah.Anežka z FoIigna zaznamenává v knize svých vidění, že „viděla a že cítila, že Kristus objal její duši rukou přibitou na kříži“..
Svatý Jan od Kříže přirovnává Moje působení ve vytržení k šepotu vánku a vypovídá o velmi hlubokém a velmi oblažujícím poznání Mne a o tom, jak Mé dokonalostí osvěcují duši Mými jemnými doteky, jež dávají tvé duší pociťovat Mou dokonalost prostřednictvím jejích schopností.
Svatá Terezie popisuje návštěvu duchovního zasnoubení a uvádí, že chci, aby bez tvého vědomého sledování, jak se to děje, odcházela tvá duše z této návštěvy označena Mou pečetí.
Podobným způsobem o to pojednává svatý Tomáš, když píše, že „v hmotných věcech napřed vidíš a pak okoušíš, kdežto v duchovních věcech musíš okoušet dříve, než vidíš. Kdo neokouší, ten nepoznává. Proto se napřed otevři okoušení a potom uvidíš“ (Výklad žalmu 33).
Svatý Albert Veliký píše, že tvá duše vnímá duchovní věci těmito duchovními smysly. Smí na ně patřit v Mé kráse jako svého Snoubence. V harmonii jeho skvělosti slyší nejsladší tóny. Krása Mého Vtělení jí připravuje líbeznou vůni. Vdechuje opojnou vůni z nekonečné moudrosti Mého Slova a jejího vyzařování. Nevýslovnou sladkost pociťuje, když se dotýká tajemství Mého Slova, jež v sobě cítí. Je naplněna nejhoroucnější láskou z přítomností Mého Slova vtěleného, jež má takovou zálibu ve spojení s člověkem a připouští jeho objetí a zbožné políbení. (Comp.Teol.,5,56)
Tak mluví Písmo svaté, Moji věrní a učitelé Mé Církve. Právem tedy zachováváš výrazy naznačující nějaký duchovní čili nadpřirozený smysl.
Co se má rozumět takovým smyslem?
Předně to, že se nejedná o žádný hmotný smysl vyššího řádu, jenž by umožňoval tvé duši představovat si své rozmluvy a tajemné styky se Mnou, jako obrazotvornost představuje zvuky a smyslové dojmy. To by nebyl odpovídající prostředek ke skutečnému styku s duchovními hodnotami, nýbrž spíše s hmotnými věcmi, jež představují tyto duchové věci jako symboly. Jde o čistě duchové znázornění.
V ryze duchovním ohledu má tento smysl skutečné schopnosti. Ty umožňují duši spojení se Mnou jako s nestvořenou duchovou bytostí, ale také s anděly, jako stvořenými duchy. Je to nadpřirozené zdokonalení tvé duše působením darů Mého Ducha.
Způsobuje to v lidské duši dojmy podobné dojmům ze smyslové činnosti, anebo jsou to jen přenesená rčení, jimž neodpovídá žádný skutečný jev vlastní mystickému životu?
Někdo tvrdí, že tyto duchovní smysly jsou skutečné schopnosti, jež umožňují tvé duši cítění Mé přítomnosti, jako anděl cítí přítomnost jiné duchové bytosti. Jiní považují tyto výrazy za pouze přenesené. Další považují tyto výrazy za přenesené, avšak mající základ ve věcné obdobě.
Tyto duchovní činnosti jsou prý projevy a následky darů rozumu a moudrosti. Jsou-li tyto dary větší, potom tvá duše skutečně obdrží vznešené poznání Mne a jedinečnou zkušenost v mystickém životě.
Jde tedy opravdu o nějaký „smysl“, jež se podle okolností nazývá duchovní nebo nadpřirozený.