Ročník XIII., číslo 5.                                                                                                   Květen 2007
Obsah: K.Orlita, Velikonoční chvalozpěv, TOP,Profesionál v nejvyšších službách (14), K.Orlita,Západ v květnu, Výklad Mše sv. podle ctih.Martina z Kochemu, K.Orlita, Jarní zahrada, M.Bukovský, S časem stále v zádech, Besední řeči podle Tomáše ze Štítného (16). Beseda u pana zpytáka (), Brněnská akad.duch.života ct.Patrika Kužely, M.Bukovský,Edek, K.Orlita. Velikonoce, Jedna holubice._______________________________________________________________________________________
 

PROFESIONÁL V NEJVYŠŠÍCH SLUŽBÁCH (14)
Profesionál v nejvyšších službách a lidstvo
Nebyla by žádná zvláštní profese, kdyby to lidstvo nepotřebovalo. Bez obecného shromáždění mých dětí by nebyla žádná zvláštní profese v nejvyšších službách. Důstojnost a poslání zvláštního profesionála vyplývá ze shromáždění lidstva, které naléhavě potřebuje duchovní vedení, posilování mým Tělem, odpuštění hříchů. Lidstvo potřebuje někoho, kdo by rozděloval dary, které opatřuji lidskému pokolení.
Jako jsem prostředníkem mezi nejvyššími místy a celým zalidněným světem, protože vám ukazuji cestu k našemu Otci a otevírám vám jeho náruč, tak celá vznešenost a celý smysl zvláštní posvěcené spolupráce se Mnou je, být prostředníkem těch, které obnovuji a nekonečně zušlechťuji. Jako profesionál v nejvyšších službách máš každému jednomu Mému dítěti osobně zprostředkovávat to, co opatřil celému lidstvu.
Tak rozuměj své zvláštní jedinečné spolupráci se Mnou jako službě lidstvu, jako službě Mému tajemnému Tělu, obecnému a dokonalému shromáždění mých dětí .
Jako profesionál v nejvyšších službách jsi svou bytostí postaven do středu kulturního lidstva. Nemůžeš se nikdy izolovat od lidstva. Nemůžeš nikdy zrazovat lidstvu. Ani lidstvo se v zájmu své kultivace ti nemůže odcizovat. V tomto ohledu si vezmi k srdci s veškerou vážností moji výzvu: Vykroč z kostela! Vykroč z kláštera! Ne, že bys z něho utíkal, ale ve smyslu vykročení z izolovanosti! Vyjdi k hladovým a žíznícím duším! Podnikni vše, aby se Mi lidstvo neodcizilo, aby se každému povolanému k Mému dětství opravdu dostalo veškerého ovoce Mé oběti. Svěřuji ti jako speciálnímu profesionálovi v nejvyšších službách plody Mé oběti, abys je rozděloval mým dětem, kterým patří.
Posílám tě do celého světa. Posílám tě ke všem národům a národnostním menšinám, abys jim právě teď a nyní přinesl Mou radostnou zvěst. Posílám tě k lidem! Ne, aby ses odcizil světu a uzavřel své poklady za zdmi klášterů a kostelů, nýbrž abys tu stál jako světlo na svícnu, abys byl kvasem a solí, abys byl prostě všechno všem.
Donucovací režimy minulosti zatlačovaly Mou obecné shromáždění Mých dětí do podzemí. Vytlačovaly ji na periférii společnosti. Když se tyto násilné režimy vyčerpaly a byly vystřídány volnějšími a svobodomyslnějšími režimy, mnozí lidé se snažili vrátit všechno do starých kolejí. Odmítám nespravedlnosti, které se dějí shromáždění Mých dětí v donucovacích režimech, ale obecné shromáždění Mých dětí musí vykročit z morálního ghetta k dobrovolné a radostné otevřenosti celému lidstvu, hladovějícímu a žíznícímu pro Mé Pravdě, po Mně samém i po mých darech. A tak se ty, speciální profesionál v nejvyšších službách hleď s nejvyšší pomocí co nejvíce odpoutat od jednostranné a strnulé závislosti na zastaralých zařízeních. Otevři se životnějším způsobům, které více upomínají na Můj život mezi apoštoly. Vyvaruj se každé neosvícené, soupeřivé a vzájemně se potírající dvoukolejnosti, totiž jedné koleji, po níž by shromáždění Mých dětí okázale pokračovalo výhradně v tradičních způsobech svého projevu, a druhé koleji, po níž by muselo jen skrytě a v podzemí pokračovat ve vynalézání a obtížném zavádění nových způsobů.
Co to znamená pro mne, jako zvláštního profesionála v nejvyšších službách? Především to, že tvá služba v domě našeho Otce, jakož i udělování ostatních Mých vymožeností zjevně tvoří jádro tvé působnosti, ale také to, že největší ohnisko tvé činnosti se přesouvá ven z domu. Kam? Do malých skupin, do rodin, do klubů a modlících se společenství, na periférii společnosti, mezi bloudící mládež, mezi školskou mládež, mezi dělníky do továren, k nemocným a umírajícím. Jako profesionál a Můj tajemník hleď vykročit ze zatuchlých zdí a vydej se mezi ztracence a tuláky, mezi hledající a bloudící. Neváhej a jdi za nimi! Nahlédni do jejich příbytků! Vyhledej je v bludišti světa dříve než zahynou hladem daleko od otcovského domu! Ne, že by slova, že "lékaře potřebují nemocní a ne zdraví", znamenala, že by ti, kdo se účastní se naší služby u oltáře potřebovali zvláštního profesionála méně než ostatní Moje děti ztracené ve světě, ale je třeba stále víc a více zpřítomňovat moji oběť ve světě. Už nemůžeš jenom čekat doma na návrat marnotratného syna, ale musíš mu být více nablízku, aniž by ses mu vnucoval. Dnešní mládež je dobrá a touží po štěstí. Když ve školách a sdělovacích prostředcích vidí moji karikaturu, karikaturu Mého shromáždění mých dětí , karikaturu Mého speciálního profesionála v nejvyšších službách, stává se skeptickou a hledá štěstí napřed ve světě a jeho nabídce. Kdo se tomu může divit? Rychleji než kdykoli dříve je marnotratný syn vyčerpán, snáze promarní zděděné hřivny, a často netrpí jen hladem, ale vězí v umělém štěstí z drog. Jako zvláštní profesionál v nejvyšších službách mu hleď být nablízku. Ovšem ne kvůli tomu, abys ho káral nebo mu hlásal svou morálku. Především proto, abys mu prostě naslouchal, a to se svatou trpělivostí. Pomoz mu zachránit ho a jeho duši. Teprve až tě zeptá na důvody tvého snažení a naděje, pravdivě ho odkaž na Mne a na Mé shromáždění Mých dětí. Z rostoucích buněk těchto drobných shromáždění se splétá další tkáň oživované Mnou a tajemně s ním tvořím jedno Tělo. Shromáždění Mých dětí je obecné. Proto mu samotnému vůbec nevadí ani dvoukolejnost ani vícekolejnost projevů úcty. Všechny projevy pravé úcty k našemu společnému Otci se vejdou do náruče Mé Matky shromáždění Mých dětí , ale s tím, že tato náruč je stále otevřena novým a ještě krásnějším projevům úcty, které se v ní ukládají do vznešeného pokladu tradice lidstva.
Pamatuj, že se stáváš profesionálem nejen proto, abys spasil jedině a pouze svou duši. Stáváš profesionálem nejen ze zbožnosti, ani z pouhé úcty k tak velikému tajemství jako je mít účast na Mojí dokonalé profesi. Jako Moje dokonalá profese všem něco přináší a všechny obdařuje, tak nese tvá profese spojená s Mou profesí zárodek tohoto společného obecného poslání. Přicházím zachránit všechny, aby nikdo nezahynul. Svou profesi naplníš tehdy, a přitom se dokonale připodobníš Mé profesi, když budeš doopravdy všechno všem a každému vším. Znovu a znovu si připomínej, že máš druhé obnovit a s Mou pomocí vrcholně zušlechtit a začni podle vyprošovaného vanutí Ducha vynalézavě a s láskou jednat a leccos i snášet a vytrpět.
Už způsob, jakým se profese obecného shromáždění Mých dětí doplňuje, ukazuje jak těsně je spojena s lidstvem. Profesionálové vycházejí z celého lidstva, z celé společnosti, ze všech jeho složek a vrstev. Není vrstvy, která by nedala své syny k Mé profesi. A právě proto se jako profesionál obracej ke všem vrstvám lidstva. Lidstvo všech ras, národů a vrstev udržuje přes věky dokonalou profesionalitu.
Přicházím do prostředí, které není ani trochu ideální. Kráčím napříč světem plným nepravostí a lidské bídy. Samozřejmě, že nemám nic společného s jeho špatností, protože si uchovávám svou čistotu a neposkvrněnost. A přesto se celým svým životem i svou smrtí přičiňuji pro toto Mé lidstvo v tomto hrozném světě. Dávám za něj život. Tak ho laskavě a trpělivě učím, vychovávám, a koneckonců mu při celé jeho bídě a hříšnosti svěřuji své Tělo. Zdám se ti lehkomyslný? Dělám to z lásky, i když se kdekomu jevím jako blázen. I tobě odevzdávám své Tělo a svou Krev za pokrm a nápoj. Pokorně to přijímej, jinak nebudeš mít Můj život.
Vede Mě čistá, dokonalá láska k lidem, k nesmrtelným duším. Proto jdu světem jako ten, kdo rozdává lásku. Vždyť "je mi líto zástupu." Copak neslyšíš ve svém jedinečném povolání stále znít i Moje volání: "Pojďte ke Mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi a já vás občerstvím!"? Toto volání dovršuji zvoláním s kříže: "Žízním!" Ano, skutečně žízním po tvé záchraně a tvém vrcholném zušlechtění, uprostřed celého lidstva a světa. Proto je to dodnes význačnou známkou profese obecného shromáždění Mých dětí. Nikdo to nemůže se ode Mne oddělit.
Podobně si počínali všichni Moji věrní apoštolové. Když jsem Šavla u Damašku obrátil k sobě a nějaký čas jsem ho připravoval a očišťoval v samotě, potom jsem ho nechal, aby se jako lev vrhal na všechny strany, využíval každé příležitosti, aby Mi všechny přivolal a všechny Mi získal. Staral se o všechny. Všem se snažil stát vším kvůli Mně. Neváhal stát se dokonce bláznem, ba i zatracencem pro věčnou záchranu právě tebe, Mého dítěte. Tak už od počátku tedy vidíš, jak vždy hořela v duších Mých profesionálů snaha jít ke všem, proniknout ke všem duším, neuzavírat se, nýbrž dát lidu to, co přijímají ode Mě, pro Moje lidstvo.
Pamatuj si, že dokonalý profesionál je naplno uskutečňovatelem této profese pro lid. Dnešní profesionálové, pokud nejsou toho typu, že by byli zaměřeni do své rozjímavé modlitby v naprosté samotě, se sice starají o svěřenou obec, ale zasahují vlastně jenom příležitostně. Tvoří "pohyblivou armádu", která zasahuje v mimořádných příležitostech. Jinak má zvláštní profesionál v nejvyšších službách stále setrvávat ve světě, třebaže důvod jeho počínání nepochází ze světa. Nesnaž se z něho natrvalo odcházet, nýbrž v něm působ a právě jej zachycuj, strhuj pravdivostí a láskyplností svého života lid ve světě, aby se tento lid dal uchvátit Mnou ryzí Láskou a svrchovanou Pravdou. Chceš být dokonalým profesionálem v mých službách? Potom neváhej a pojď, a učiním tě vlastním a uskutečňovatelem a rozdavatelem Mých darů v lidstvu a ve světě.
Jako profesionál máš být především prostředkem pro druhé, pro lidstvo a zprostředkovávat lidem Moje zásluhy a plody Mého života a smrti. Jako speciální profesionál v Mých službách jsi vybrán z lidu, abys zastupoval lidi u Mne (Žid 5, 1). Vím, že se tato povinnost pro lid nějakou dobu chápala špatně. Byly doby, kdy se profese chápala jako možnost působit vlastenecky, osvětově, umravňujícím způsobem, mírotvorně, humanitárně, a všelijak podobně. To všechno je dobré, ale já tuto profesi nezřizuji jenom k tomuto cíli. Jako profesionála tě ustanovuji nejen k tomu, abys byl poradcem a přítelem lidu v jeho tělesných nebo jiných přirozených potřebách. Posílám tě za lidmi proto, abys jim dal to, co si sami přirozeně dát nemohou. Všechno ostatní mohou lidu dát jiní. Dnešní společnost má své učitele, své řečníky a osvětové pracovníky, obhájce lidských práv, ale postrádá duchovní otce. Jako sama tvoje lidská důstojnost, tak i tvoje lidská práva nemají záruku nikde jinde, než jedině ve Mně. A ty, jako zvláštní profesionál v nejvyšších službách se snaž být ostatním duchovním otcem, abys je zrodil k životu Mých dětí a přátel, abys jim zprostředkoval tento vyšší život, který pro tebe a pro ostatní dobývám svou smrtí. Zkus být lidem duchovním otcem a přítelem, který učí své děti nejdůležitějším vznešeným pravdám, totiž Mým pravdám. Proto zdaleka nestačí, abys byl moralistou a poučoval lid o přirozené mravnosti. Duchovní otcovství v obecném shromáždění Mých dětí a duchovní služba profesionála nejvyšších službách pro lid je službou Mé svrchované Pravdě. Tajemství víry je pokladem shromáždění Mých dětí . A ty, jako Můj důvěrník a zvláštní spoluvykupitel sebe samého a ostatního lidstva, to laskavě a pečlivě sděluj lidu, jemuž patříš, protože tě k tomu posílám jako Nejvyšší učitel a profesionál v nejvyšších službách.
Jádrem tvé péče zvláštního profesionála v nejvyšších službách o duše ve shromáždění Mých dětí je péče o jejich věčný život duší, o jejich vrcholné a nezvratné zdokonalení, ke kterému je volám a určuji. Jako takový profesionál se snaž zrodit a přivést nesmrtelné duše těmi prostředky, které k tomu ustanovuji, k věčnému životu se Mnou. Veď je svým učením zakoušet tento nový život, aby se stali Mými dětmi a duchovním růstem vyrostli k důvěrnému přátelství se Mnou. Jako zvláštní profesionál v nejvyšších službách neplníš své poslání jen službou nějakému přirozenému náboženství nebo podle ryze přirozené morálky. Snaž se obrodit lidské děti k Mému dětství a pak je duchovně vést k dospělému přátelství a spolupráci se Mnou.
Potom objevíš vznešenost své profese Mého zvláštního důvěrníka a tajemníka, jež se nikdy se nemůže zvrhnout v žádnou rutinu ani formalismus. Pak dodáš svému povolání zvláštního profesionála ustavičně nové světlo Mé svrchované Pravdy a teplo Mé vrcholné Lásky. Není nic ušlechtilejšího než přivádět lidi blíže ke Mně, svrchované Lásce, Pravdě, Dobru a Kráse.
Všichni ostatní vedou lidi k přirozené moudrosti a blahobytu, k zjemnění lidských způsobů a vytříbení vkusu, ale nikdo je nepovznese opravdu kulturně, než ty jako zvláštní profesionál v nejvyšších službách. Jedině ty povznášíš lidstvo do intimně prožívané blízkosti Mne, Stvořitele, Vykupitele i Posvětitele, a přitom tvého Bratra, který je ti důvěrně blízký. Jádro tvého vlastního působení a tvého poslání zvláštního profesionála v nejvyšších službách spočívá ve zdokonalujícím nadání ode Mne a ve stupňujícím se životě podle tohoto nadání. Pokud by ses jako profesionál v nejvyšších službách příliš upnul na přirozené snahy a ulpíval jenom na nich, abys tak domněle dosáhl většího vlivu Mého tajemného Těla ve světě, takže bys zanedbával své vyšší poslání, pozbýval bys svou totožnost. Pak by ses nemohl divit, kdyby s tebou jednou lidé naložili jako se solí, které pozbude slanost.
Samozřejmě, že jako zvláštní profesionál musíš při svém vrcholném působení jako k cíli svého působení užívat různých vnějších prostředků. Nikdy ale na nich samých nesmíš příliš ulpívat. Jinak by ses z profesionála stal jen problematickým úředníkem.
Nejen humanitární dobročinností, nýbrž osvíceným chápáním svého nadpřirozeného povolání a poslání se jako zvláštní profesionál v nejvyšších službách stáváš největším dobrodincem lidstva. Dáváš mu to nejdokonalejší tím nejdokonalejším způsobem, totiž Mne samého, přesněji život ze Mne, život ve Mně a život ke Mně. Takto profesionálně zaručuješ společnosti svrchované, pravé a jediné štěstí. Tak se přibližuješ těsně blízko ke Mně samotnému jako Můj zasvěcený tajemník a důvěrný spoluvykupitel sebe sama uprostřed celého lidstva a světa, a spolu s ním. Přináším spásu a dokonalé štěstí lidstvu. Jsi Mi nesmírně blízko, ty speciální profesionál, který k tomuto cíli a štěstí vedeš jako prostředník.
Čím strašnější je dnešní bída, čím více zklamalo všechno, v co lidé doufali, tím potřebnější, hledanější, časovější a krásnější, a ovšem také náročnější je tvé jedinečné povolání - speciálního profesionála v nejvyšších službách. Když všichni jenom vysávají lidstvo a klamou ho svými hesly a frázemi, ty jako profesionál zde stojíš tupený a pohrdaný veřejným míněním, znásilňovaným hromadnými sdělovacími prostředky, ovládanými vládcem světa. Stojíš zde v opovržení, ale přesto jsi nejbohatší srdcem, bohatý Mou svrchovanou Pravdou a ryzí Láskou, plný mých darů a nadání. Copak nezaslouží toto tvé vznešené a veřejným míněním přehlížené povolání, abys pro ně všechno podnikl, abys pro ně všechno vykonal a ochotně vytrpěl vše, čím ti svět a jeho vládce hrozí? Mnozí z vás, profesionálů v nejvyšších službách, se obětovávají a ztrácejí se ve své službě, jak to popisuje Bernanos v "Deníku venkovského faráře". Mnozí z nich se trpělivě namáhají na Mém políčku, aniž kdy na světě uvidí vzejít svou setbu a nespatří ovoce svého lopocení a svých obětí. Na této skrytosti úsilí a utrpení však nezáleží. Hlavně se připravuje nová budoucnost. Hlavně, když ty jako profesionál v nejvyšších službách někoho potěšíš Mou radostnou zvěstí, když je ti dopřáno být největším dobrodincem lidstva a současně Mým zasvěceným tajemníkem a důvěrným spoluvykupitelem a přítelem. (Pokr.)

BESEDNÍ ŘEČI podle Tomáše ze Štítného (16)
V Bohu není proměna, jaká nastává u tebe.
Děti: Pověz nám, tatíku, také něco o tom, jak to přijde, že v Bohu není žádná druhá proměna, totiž ona, jež bývá v skladbě?
Otec: To, co v skladbě přijímá proměnu anebo se mění přírůstkem nebo úbytkem anebo že věc bude jinak, než byla dříve, a jinak - nic z toho se nedotýká Boha v jeho božské přirozenosti.
To, že Bůh nenabývá proměny přírůstkem, může být ukázáno tím, že to, co roste a přibývá mu, to všechno bere něco, co nemělo, odjinud. Žádná věc si sama od sebe nemůže vzít to, co nemá. Odkud by pak Bůh bral jako Stvořitel všeho? Proto neroste, ani nepřijímá do sebe nic odjinud, aby tím byl větší: ve svém Božství je vždy tak, jak nejlépe může být. Boha nemůže ani ubýt, takže by byl méně, neboť je jeden tak, že nemá stran, z níž by některá mohla být od něho odloučena, a co by v bytí mohlo být od něho odděleno, to by byla jeho strana, když s ním byla dříve spojena. A proto Bůh nemůže být zmenšen, když je ve svém Božství, neboť je nejlepší a Bohu je nejlépe být tak velikému, takže nemůže být menší, ani mu nic jeho nemůže ubýt.
To, že se Bůh nezmění v něco jiného, ani nebude jiný, ani jinou bytostí Boha nebo Božství, rozumějte tak, že jiné vyžaduje vzít na sebe něco tělesného, ale Bůh je duch, a ne tělo. Proto není třeba mnoho mluvit o tom, jak tělesné věci přijímají tu proměnu, abych ukázal, že taková proměna v Bohu není, ale ukáži, že v Bohu nebývá ani taková proměna, jež bývá v lidské duši nebo v andělském duchu. Avšak musím se krátce dotknout proměn tělesných věcí, aby tím lépe byly rozeznány proměny duchů od proměn tělesných.
Proměna těl spočívá v tom, že budou jejich strany uspořádány jinak, než byly, anebo když v těch věcech nebo v některé z nich přijme tělesná věc proměnu, což může být rozeznáno okem nebo uchem, nosem nebo ústy nebo dotykem živočišnou přirozeností, anebo nějakou svou skrytou mocí nebo silou nebo vytrpěním.
Proměna v duchu spočívá v dvojím: v poznání či vidění, což chápu jako jedno, a v tom, když nějaká žádost, latinsky zvaná affectus, drží mysl. Tak mysl podléhá nebo může podléhat proměně, bude-li chvíli veselá, chvíli smutná, či veselejší nebo smutnější, a třeba i v pocitu hanby či v zamilování nebo v něčem takovém, neboť může být někdy veselejší, zamilovanější než jindy. A to platí i o čemkoli jiném, co může více nebo méně držet mysl. Druhá proměna v duchu spočívá v tom, že bude moudřejší či dozví se něco, co dříve nevěděla, anebo tomu jasněji porozumí.
Vidíme to, jak jsme těm proměnám asi poddáni. Třebaže andělé netrpí bídou takových proměn, přesto by trpět mohli, kdyby postrádali ustavičnou blaženost z přidržování se svrchované pravdy, pokud by ohledně pravdy chybovali, a tak by upadli do zlé proměny, jak do ní navěky upadli andělé odvrácení od Boží pravdy. Také naše mysl prodělává proměnu, když člověk učiní něco, čeho pak lituje nebo když chce něco, co dříve nechtěl.
Žádná z těchto proměn není v Bohu, a Bůh není podroben tomu, že by se mohl v nouzi odchýlit od blaženosti, jak se stalo andělům, když odklonili svou mysl od něho, který je blažeností všech, kdo v něm stojí a drží se ho, neboť Bůh má svou blaženost sám z sebe, a ne odjinud. To, že ta proměna nedoléhá na Boha, jako doléhá na lidskou mysl, je proto, že Bůh je ta nejvyšší moudrost, že nikdy nic neučiní neřádně, takže by toho potom musel litovat, ani nikdy nechce něco jiného, než to, Copak vždy chtěl od věčnosti. Vždyť Boží vůle je neproměnná, jakož i jeho blaženost. Proto nelituje ničeho minulého, ani svůj úmysl neupíná nikam jinam, než tak, jak to umyslil od věčnosti. (Pokr.)

BESEDA U PANA ZPYTÁKA  (Z deníku mého pradědečka)
(Z deníku mého pradědečka )
                                                                                                                                              Praha, 23.srpna Léta Páně 1872

Další vrstva šedi padla na ducha prof.Hovadíka, když se sunul po velkém schodišti do haly. Ke zhoršení nálady ho vedla zkušenost, že skoro každá komunikace s námi, ostatními účastníky této libomudrunské besedy, znamená potíže s krajní zabedněností, aspoň pokud jde o chápání jeho slovního oběživa.       Během dne jsem zjišťoval, že profesor, chudák malá, je jako hostitel drobátko nezáživný. Chlápkovi, který má zlomené srdce, nemůžete asi moc vyčítat, ale obrnit se proti tomuhle hořem zdrcenému exponátu, to v prvních dnech našich prázdnin vyžadovalo notnou porci zmužilosti. Když zrovna nevrhal oči ke stropu nebo se nekabonil na koberec, tak seděl u piana a jedním prstem vyklepával Straussova Cigánského barona. Nic jiného než Cigánského barona patrně hrát neuměl, a ani z něj toho nedokázal moc zahrát. I když začal co nejrozhodněji a s plnou důvěrou, někde u třetího

taktu mu to vždycky ujelo a musel zase začít znova.      

Dnes to hrál jako obvykle, ale mně se zdálo, že tentokrát z toho vytěžil mnohem strašnější melancholii než obvykle. A moje smysly mě neklamaly.
Muži, jehož srdce bylo rozbito a jehož milostný vztah se ukázal jako prázdný sen, nezbývá mnoho různorodých způsobů akce. Prakticky před ním leží jenom dvě cesty. Může se vydat na západ a začít nový život, nebo může utopit svůj žal v mém příspěvku z rodné Moravěnky v podobě zkapalněného slunečního paprsku. V jeho případě byla první z těchto alternativ znemožněna faktem, že na západě, totiž na světové výstavě v Paříži nebo ve Vídni už prof.Hovadík byl. Není tedy divu, že když nyní vězel ve svém domě a pohyboval se jako tygr v kleci, totiž rázoval ze strany na stranu, myšlenky se mu neodbytněji a neodbytněji vracely k druhé eventualitě.
      Což takhle něco k osvěžení? Zeptal jsem se. Snad sklenička něčeho na povzbuzení? Anebo procházka ranní rosou? Anebo obojí?
       Málokterý muž se dostane do tak hlubokého stavu vzrušení, že by tato otázka nezabrala. Profesor horečně přikývl. Něco k pití a snídaně v trávě, to bylo přesně to, co v tuto chvíli potřeboval jako sůl. Navíc provedení tohoto počinu ho alespoň načas zbaví naší společnosti, která v sobě zřejmě vyváženě spojovala znamenité vlastnosti porézní omítky a ováda. Prakticky cítil, jak se mu mozek přelévá jako rozbouřený oceán.
      Takže jsme se při nadcházejícím veselí v podstatě koupali ve vínečku v letohrádku poblíž jezírka a netrvalo ani hodinu, než na mě znenadání něco padlo.
     Víte, co to bylo? No, takový jakýsi bodavý palčivý pocit. Jako kdyby se ve mně nakupila upěchovaná hromada z veškerého trápení prof.Hovadíka na tomto světě.
     Mám něžné srdce a nerad prodlévám u popisu skleslé nálady našeho hostitele, jehož srdce sténalo pod železnou patou osudu. Domnívám se, že takové rozpatlávání morbidních stavů je lépe přenechat Rusům. Ušetřím vás proto podrobného rozboru citů a nálad prof.Hovadíka, jak je prožíval po celý den. Stačí říci, že několik minut před desátou hodinou se stal pouhou ropuchou pod bránami vláčejícími pole. Bloumal bezcílně sem a tam po studiu, až na něho předčasně dopadl soumrak.
     Z úvah o tom ho vyrušila srážka s nějakým pevným kosmickým tělesem. Když přišel k sobě, shledal, že se snažil projít napříč mou maličkostí.
      Pojal jsem úmysl napodobit šlechetného Pylada, snažícího se vyvést Oresta ze zajetí zlostnými erýnijemi. Zahrnul jsem tedy profesora vlnou své žvanivosti. Prof.Hovadík se chopil podané ruky a za chvíli byl úžasný. Najednou tam stál uprostřed nás jako nějaký starodávný prorok, metlami mrskající lidské hříchy. Poskakoval tam v záchvatech inspirace, že jsem se až bál, aby si neublížil. Občas se vyjadřoval poněkud podivně, ale každé jeho slovo přesvědčovalo. Předvedl mi letní Prahu v pravých barvách. Předvedl mi, jaká je to marnost a špatnost vysedávat v pozlacených brlozích neřesti a pojídat kaviár, když slušní lidé mají dávno ležet v postelích.
       Říkával, že třasák a polka jsou vynálezy ďábla, kterými zlý duch strhuje lidi do bezedné jámy. Říkával, že strávit deset minut v pražském šantánu u Fleků je větší hřích než veškeré dávné radovánky v Ninive a v Babylónu. A když stál na jedné noze a ukazoval přímo na místo, kde jsem seděl a křičel: Tím míním tebe!, div jsem se nepropadl skrz podlahu do sklepa.
       Pochopil jsem, že konejšení profesora mou žvanivostí už není na místě. Další tlachání jsem odložil. Nato vypuklo ticho, občas přerušované mým dechem, těžším než obvykle, protože jsem byl příliš rozrušen. Jednoho vždycky rozkatí, když odhalí, že ten, ke komu se blahosklonně skláněl, nezná rozdíl mezi dobrým a špatným. Trochu to mnou otřáslo, to se přiznávám.
       Když profesor povstal ze své skleslosti, chvíli si odkašlával a rovnal své ztuhlé kosti, potěšilo mě, jak mu ční vzadu hlava, protože tam je mozek, a tady bylo zapotřebí člověka se spoustou šedé kůry mozkové, který by předložil své důvody tak, že i tupý zástup obcovatelů této libomudrunské besedy by se jím dal vést.
      Jakmile se člověk odpoutá od nálady propastné trudomyslnosti, pak se nikdy neví, jak daleko zajde v opačném směru. Při normálním ustrojení mysli by profesor pravděpodobně vypustil z myšlenek mou výzvu k všeobecnému provlhčení útrob, sotvaže jsme vyčerpali naše zásoby. Ale nyní, v objetí podivných pocitů všeobecné blahovůle, se mi zdálo, že těch několik soucitných slov bylo přece jen žalostně málo. Chtěl jsem učinit něco praktického, něco příznivého, co by pomohlo odvrátit nejen ošklivou trudomyslnost, ale i tělesnou skleslost, jíž může člověk tak snadno chytit jako důsledek ranní vycházky. Vzpomněl si na dózu s mazáním a hned jsem pro ni odkvačil.
      Byl to Opodeldok, zlatý to balzám ve velkém balení (za sedm a šest korun) a já věděl nejen z inzerátů, které se o něm velmi nadšeně vyjadřovaly, ale rovněž z osobní zkušenosti, že balzám poskytuje okamžité žhoucí teplo celé tělesné soustavě, zabraňuje kataru, nachlazení, revmatismu, ischiasu, ztuhlosti kloubů a bedernímu ústřelu. Mimoto ještě dává pacientovi příjemný pocit blaha, neboť posiluje a obnovuje svalové tkáně. A jestli vůbec někdo naléhavě potřeboval tělesné teplo a pocit pohody, pak to byl profesor.
      Vzal dózu a zkusmo si trochu namazal na ruku. Moje starostlivost ho dojala.
      Milá pozornost.
      To nestojí za řeč.
      Profesor se odmlčel, a já už z jeho výrazu poznával, kolik uhodilo. Ocitl jsem se tváří v tvář velkému libomudrunovi.
      A což takhle uvážit, zda je kromě první pravdy nějaká jiná pravda věčná.
     Usedl jsem do trávy, a když jsem tak učinil, cítil jsem, že mi změna pozice jaksi přistřihla libomudrunská křídla. Je obtížné hovořit o vzletných věcech, když zaujímáte přízemní pozici. Instinktivně jsem se vyhýbal výmluvnosti. Vstal jsem, ale taky to nebylo ono.Vstoje jsem mohl mluvit pateticky a důrazně. Tak jsem si sedl ke stolu. Teprve takto vsedě jsem musel hovořit věcně.
Zdá se mi, že kromě první pravdy je ještě nějaká jiná pravda věčná. Je to tak správně?
      Když mluvím o pravdě možných výpovědí, ať už se to bere z hlediska, že pravda výpovědi má počátek či konec, anebo se uvádí, že ho nemá, každopádně nelze pravdu omezit žádným počátkem či koncem. Žádná pravda není omezena počátkem či koncem. Avšak všechno, co je takové, je věčné. Každá pravda je tedy věčná.
      Kromě toho každá věc, u níž bytí pokračuje i po zničení jejího bytí, je věčná, protože ať se předkládá jako existující či neexistující, stále je. A u každé věci musíš v kterémkoliv okamžiku stanovit, zda je, nebo není. Avšak bytí pravdy nekončí zničením bytí pravdy. Není-li totiž pravda, tedy je pravdivé, že pravda není. A nic nemůže být pravdivé mimo pravdu. Pravda je tedy věčná.
      Profesor si mně prohlížel jako cizokrajné zvíře. Jako bych nechápal, že když o této věci začal, tedy především proto, že chce být slyšen jako jediný vyvolený, povolaný a milostivě osvícený.
      Jestliže pravda možných výpovědí neníť věčná, potom bylo možné stanovit čas, kdy pravda možných výpovědí neexistovala. V tomtéž čase však byla pravdivá i tato výpověď: Nestáváť žádná pravda možných výpovědí. Arciže pravda možných výpovědí existovala. A to jest v rozporu s tím, co byloť dáno. Musíme arciže říci, že pravda možných výpovědí jest věčná.

      Dále, dokazuje nebožtík Libomudrun Aristoteles, blahé paměti, v prvé knize Fyziky, že háma (tak říkal profesor hmotě) jest věčná (jakkoliv to není pravda) tím, že přetrváť i své zničení a že stáváť před svým vznikem. Když totiž věc zaniká, rozpadá se v něco, a vzniká-li, vzniká z něčehož jiného. To však, z čeho věc vzniká, a to, v co se rozpadá, jest háma.

Jestliže se však podobně tvrdí, že pravda zaniká nebo že vzniká, pak by byla před svým vznikem i po svém zániku, neboť vzniká-li, přešla z nebytí do bytí, a zaniká-li, přešla z bytí do nebytí. Pokud však pravda není, jest pravdivé to, že pravda neníť, což jistě může platit pouze tehdáž, když pravda stává. Pravda jest arciže věčná.         Dále, všechno, o čem nelze myslit, že není, jest věčné. Neboť o věci, která může nebýt, se také může myslet, že není. Avšak nelze myslet stávajícnost pravdy možných výpovědí, neboť um nemůžeť myslet něco, aniž by myslel, že jest to pravdivé. Pravda možných výpovědí jest arciže věčná.       Tak to naříká sám Hovadík, převeliký zpyták libomudrovny, a potažmo s ním takto naříká celá akademická obec. Potom postavil na stůl před naše užaslé zraky svůj vynález – původního Kolumbova vejce. Zaznamenávám zde jeho náčrtek, neboť nám profesor odhalil tento svůj vynález i v rozloženém stavu. (Pokr.)

EKOLOGICKÁ SLUŽBA KŘESŤANA (4)
Co je porucha životního prostředí
        Křesťanské chápání poruchy životního prostředí spočívá na pojetí normálního procesu fungování skladby stvoření. Přitom se tato norma zakládá na řádu. Přirozený řád není žádný slepý chod dějin přírody ani dějin lidstva, nýbrž odraz řádu nadpřirozeného, od něhož se odvozuje.Vlastním předmětem tvého zájmu je zdravě žijící a souladně fungující skladba stvoření, a ne její porucha. O úchylném procesu jednostranného fungování skladby životního prostředí či o samotném znetvoření dané skladby musíš poznat mnohem víc, než kolik potřebuješ znát k objasnění jednotlivých případů poruch a k jejich odstraňování.
Řádné fungování a rozvoj skladby tvého životního prostředí můžeš označit pro přehlednost jako zdraví, třebaže se toto označení užívá spíše pro tvé vnitřní životní prostředí, než pro vnější. Zdraví tvého životního prostředí je ve tvé duchovní podstatě přirozená, poměrně ustálená dispozice či uzpůsobení, stručně habitus. Porucha je pouze indispozice čili neuzpůsobení. Stvořitel v tobě tvoří způsobem odpovídajícím skladbě tvé přirozenosti právě tohoto člověka. To však není jediná skladba tvé přirozenosti. K tvé základní životní skladbě patří především osobitost kmene, rodu a jedince. Následuje tedy zdraví jako stav daný kmeni, rodu a jedinci.
       K udržení této druhé přirozené uspořádanosti ti Stvořitel uděluje v přirozeném řádu možnost jistých úkonů, měnících se v potřebné zásahy. Povrchní člověk ulpívá pouze na těchto úkonech a povyšuje je na vlastní tvořivou sílu, ačkoli mají význam pouhého usměrňovače. Potom se domnívá, že stačí si tyto osvojit úkony a pak z porušeného stavu skladby svého životního prostředí vytvořit nový stav zdraví celé skladby. Jenže žádné poměrně ustálené uzpůsobení nemůže samo ze sebe vyvinout takovou sílu, která by vytvořila jiné poměrně ustálené uzpůsobení. Tak povrchní člověk vlastně tvrdí, že zdraví životního prostředí pozbylo poruchou svou sílu, která je udržovala, a nyní, když je ochuzeno o tuto sílu, takže je ochablé a zesláblé, má prý ze sebe vydat novou sílu, která by toto zdraví znovu ustavila. To je nesmysl. Úkony sice mohou být oslabeny, ale v základu nemůže být oslabeno zdraví, které je stav před-existující, tedy latentní. Kdyby někdo poskytoval nějaké zdravé skladbě prostředky, mající odstranit poruchu zdraví, snad by odstranil jenom skrytý nedostatek jejího zdraví, ale samo zdraví by rozmnožit nemohl.
        Měřítkem zdraví životního prostředí je dosažení napjaté rovnováhy mezi vnitřními a vnějšími silami, pohotovost účinně se přizpůsobovat vnitřním i vnějším změnám. zdraví svého životního prostředí můžeš pojímat jako proces, který má nějakou měřitelnou sílu k udržování se za daných silových poměrů, anebo tuto sílu nemají, takže dochází k poruše.
        Porucha skladby životního prostředí není jen vadný či úchylný proces. Současně je zde také tvůj zápas o zdraví a rovnováhu mezi rozkladnými a sjednocujícími silami. Přirozené zdraví tvého životního prostředí zahrnuje tvou dostatečnou odolnost vůči rušivým vlivům, jakousi setrvačnost v uspořádanosti. To se projevuje různými „samoregulačními“ procesy. Tyto procesy přirozeně stále znovu a znovu přetvářejí skladbu tak, aby byla uchována v celistvosti a vyrovnávaly se její funkce.
        Vycházej při svém chápání poruchy od pojetí skladby životního prostředí jako celku. Poruchu ber jako vedlejší program soustavy. To značí, že možnosti daného prostředí jsou omezeny poruchou.
       Znaky poruchy skladby ¨tvého životního prostředí závisejí na tom, jak se ta skladba přizpůsobí rušivým činitelům. Toto přizpůsobení má dvě vlastnosti.
       Především předcházení: zabraňuje zasažení skladby těmito rušivými činiteli, a snaží se je dílem odstranit, dílem vyrovnat, pokud ji zasáhly.
       Dále léčba: napravuje škody, které skladba utrpěla.
      Od přirozené odolnosti skladby životního prostředí, jevící se jako setrvačnost v její uspořádanosti, odlišuj samovolnou odolnost. Tvoje životní prostředí odpovídá na rušivé činitele sestavováním obranných činitelů.
       Soubor příznaků celkové odolnosti tvého skladby životního prostředí můžeš nazývat stres. Je to úchylný rytmus, provázející živoucí skladbu, vystavenou ohrožení.
      Při vymezení poruchy svého životního prostředí se nestarej pouze o výčet rušivých činitelů. Sleduj také zvláštní prostředí narušenosti. To zahrnuje činnost přizpůsobovacích činitelů. Ty jsou ve skladbě tvého životního prostředí přítomné během rušivého vlivu nebo se uvádějí v činnost v návaznosti na ně.
       Důraz na celkově běžné neohraničené přizpůsobovací odezvy a mechanismy nevylučuje zvláštní vliv rušivého činitele. Čím více mechanismů, odpovídajících na nějaký rušivý činitel, je zapojeno v dané skladbě tvého životního prostředí, tím méně vyhraněné a ohraničené je jeho působení.
       Na rozdíl od buněk, které jsou v ústrojné rovině životního prostředí jenom skladebnými prvky, ale nikoli fungujícími jednotkami, nejmenší útvar svého životního prostředí, který odpovídá na podnět, můžeš nazvat reakton. Může odpovídat na příslušný podnět pouze jednostranným způsobem: ANO - NE. Všechny projevy vyznačující tvoje životní prostředí můžeš hodnotit jako složeniny jednotlivých odpovědí ANO - NE v základních jednotkách, v reaktonech.
       Při odezvě svého životního prostředí na rušivé činitele rozlišuj dva typy přizpůsobování: vnější, které je připraveno k použití, a hlubší, vnitřní, které působí jako utlumená záloha. V době působení rušivého činitele se vnější přizpůsobovací síla vyčerpává. Její obnova probíhá na úkor tvé vnitřní síly v době uvolnění napětí či tlaku na životní prostředí. Tato okolnost poskytuje funkční skladbě životního prostředí Božího stvoření značnou pružnost.
       Mez nebo zásoba přizpůsobovací síly jednotlivého životního prostředí nemůže být převýšena. Jeho záloha přizpůsobovací síly nemůže být zvětšena, ani převedena z jednotlivého životního prostředí do jiného. Dá se však šetřit, uchovávat. Proto účelně využívej tuto sílu, která určuje nejen povahu a výsledek procesů v životním prostředí v tobě i kolem tebe, ale také délku trvání skladby nějakého jednotlivého útvaru životního prostředí.
      Všeobecnou cestou tvého účelného využití přizpůsobovací síly životního prostředí je sladění tvého života s přírodními a Božími zákony. To je způsob, vedoucí k vyvarování se zbytečnému spotřebovávání přizpůsobovací síly tvého životního prostředí.
Modelem reaktonu překonáš model životního prostředí, který vychází jen z prostředí organické buňky. Model reaktonu, způsobilého růstu a obnovování se byl ovšem nebyl úplný bez uznání Boha - Stvořitele. Jedině s ohledem na Boha můžeš postupovat od prostého hromadění údajů až po to, co nazýváš chápáním. Toto poznání je vyloučené bez tvého rozumového určení příčinných vztahů mezi předcházejícím a následujícím. Samotný tvůj mozek není schopen proniknout k prvotní příčině čehokoli, protože je pouze nástrojem tvé rozumové duchové duše.
       Tvoje rozumová činnost, vrcholící v činnosti rozjímavé dokonale objasňuje celou skladbu tvého životního prostředí. Je to u tebe především ona, která koneckonců podněcuje psychologické snahy a fyziologické náklonnosti k udržování tvého životního prostředí a překonání jeho poruch. Přitom jde především o povzbuzení vděčnosti a lásky a ochotné snahy odplácet zejména Lásku Boha-Stvořitele a lásku bližních. To je nejlepší životní postup, odpovídající tvé přirozené skladbě a tvého životního prostředí, tedy také zákonitostem stresu a celkového souboru příznaků přizpůsobování. fr.Moti (Pokr.)

VÝKLAD MŠE SVATÉ podle ctih.Martina z Kochemu (3)
O oběti Ježíše Krista
Když se naplnil čas a Pán Ježíš přišel na tento svět, řekl nebeskému Otci: „Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. V zápalné oběti ani v oběti za hřích, Bože, jsi nenašel zalíbení. Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli“ (Žd 10,5.7). V těchto slovech je zahrnuto celé poslání a celý úkol Bohočlověka, ježto se v nich líčí jako Oběť, a to taková, při které měl být sám obětním Beránkem a zároveň i Knězem, jenž měl vykonat oběť.
Kristus Pán přinesl tuto oběť svou poslušností, ve které se nebeskému Otci věnoval po celý pozemský život a ve které i skonal krvavou smrtí na kříži. Touto jeho obětí byla usmířena vina lidstva. Proto byly předobrazné oběti Starého Zákona zároveň navždy zrušeny. To vyslovuje také sv.Pavel na jiném místě zmíněné epištoly, když píše, že „ Kristus přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží a hledí vstříc tomu, `až mu budou nepřátelé dáni za podnož jeho trůnu´. Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje“ (Žd 10,12-14), takže už nepotřebují žádné oběti k dalšímu očišťování.
Kristus Pán zvěčnil svou krvavou oběť tím způsobem, že v předvečer svého Umučení ustanovil nekrvavou oběť Mše svaté, aby vykoupené lidstvo až do skonání časů nebylo bez obětí, a aby jeho Církev měla oběť ze všech možných obětí nejvzácnější. Učinil tak i proto, aby měl příležitost znovu přivlastňovat všem jednotlivcům ono výkupné, jež jednou provždy vydobyl na kříži. O tom tě poučuje obecná Církev svatá: Kněžstvo ve Starém Zákoně bylo, dle svědectví svatého Pavla (Žd 7), neschopné učinit lidstvo dokonalým, a proto musel z vůle Boha, Otce milosrdenství, vystoupit jiný Kněz, dle řádu Melchisedechova, Kristus Ježíš, jenž by všechny, kteří měli být posvěceni, skutečně také mohl přivést k dokonalosti. Třebaže se tento náš Bůh a Pán ráčil jednou obětovat svou přebolestnou smrtí na oltáři kříže nebeskému, Otci, aby tak zjednal věčné vykoupení, přesto nemělo jeho kněžství zaniknout jeho smrtí. Proto při Poslední večeři v noci, kdy byl vydán, zanechal své milované snoubence, Církvi obecné, viditelnou oběť, jakou si vyžaduje lidská přirozenost. To proto, aby nám tak stále stavěl na oči onu krvavou oběť, jež musela být jednou vykonána na kříži, abychom tak až do konce časů pamatovali na jeho lásku a také si přivlastňovali její spásonosnou moc na odpuštění těch hříchů, jimiž se denně proviňujeme. Kristus Pán se takto prohlásil za Kněze dle řádu Melchisedechova ustanoveného na věky. Jako Kněz obětoval svému Otci své Tělo a svou Krev pod způsobami chleba a vína. Obojí odevzdal pod těmito způsobami svým apoštolům, jež tehdy ustanovil za kněze Nového Zákona, aby jich požívali. Také jim dal, jakož i jejich pravým nástupcům v kněžském úřadu, nařízení, aby i oni dle obětovali jeho způsobu, když řekl: "To konejte na mou památku", jak těm slovům obecná církev vždy rozuměla. "
Církev svatá nám tedy ukládá věřit, že Kristus Pán při poslední večeři nejenže proměnil chléb a víno ve své pravé Tělo a ve svou pravou Krev, ale že také obojí obětoval svému nebeskému Otci, a tak ustanovil oběť Nového Zákona a také osobně vykonal. To učinil, aby ukázal,. že je knězem dle řádu Melchisedechova, o němž vypravuje Písmo svaté takto: "Melchisedech, král Sálemský, přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího“ (Gn 14,18)
V těch slovech není sice výslovně řečeno, že Melchisedech "obětoval"nejvyššímu Bohu, avšak ze souvislosti s ostatním vypravováním se tak dá snadno usuzovat. Také Církev obecná tak od počátku rozuměla těm slovům, a církevní Učitelé je tak vždy vykládali. Ba už král David rozuměl těm slovům o oběti rovněž tak, a proto i zpíval: „Hospodin přísahal a nebude želet: Ty jsi kněz navěky podle Melchisedechova řádu.“ (Ž 110,4)
To, že Melchisedech i Kristus Pán skutečně obětovali, jasně vysvítá. z epištoly svatého Pavla k Židům, v které píše: Každý velekněz bývá ustanoven k tomu, aby přinášel dary a oběti; proto musel i Ježíš nutně přinést oběť (Žd 8,3). A na jiném místě praví: „Každý velekněz, vybraný z lidí, bývá ustanoven jako zástupce lidí před Bohem, aby přinášel dary i oběti za hříchy…Hodnost velekněze si nikdo nemůže přisvojit sám, nýbrž povolává ho Bůh jako kdysi Árona.
Tak ani Kristus si nepřisvojil slávu velekněze sám, ale dal mu ji ten, který řekl:  Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil. Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova…
Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel.
Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel. O tom by bylo mnoho co mluvit, ale je těžké vám to vyložit, protože nejste ochotni slyšet.“ (Žd 5,1-11) Těmi slovy chtěl apoštol národů vyjádřit, že židé nebyli schopni pochopit tajemství oběti Ježíše Krista.
Z uvedených slov svatého apoštola Pavla k Židům je patrné, že Ježíš Kristus i Melchisedech byli nejvyššími knězi, a že oba přinesli Bohu nejvyššímu obětní dary.
Jak nám Písmo svaté vypravuje, neobětoval Melchisedech žádné zvíře, jako činívali Abrahám a jeho současníci. Z vnuknutí Ducha Svatého však oproti obyčeji tehdy panujícímu přinesl chléb a víno, obojí zasvětil za jistých obřadů i modliteb a pozvedl vzhůru k Bohu a věnoval jako příjemnou oběť. Takto se stal předobrazem Ježíše Krista a jeho oběť předobrazem novozákonní oběti Mše svaté. A poněvadž Ježíš Kristus byl vyvolen za Kněze od Boha Otce, nikoliv dle řádu Áronova, jenž obětoval zvířata, ale podle řádu Melchisedechova, jenž přinesl chléb a víno za oběť, plyne z toho, že Pán Ježíš za svého pozemského života musel svůj kněžský úřad dle řádu Melchisedechova také konat, a tedy přinést chléb a víno Bohu Otci za oběť." (Pokr.)

BRNĚNSKÁ AKADEMIE DUCHOVNÍHO ŽIVOTA CTIH.PATRIKA KUŽELY
Jakým dalším způsobem si Tě mohu, můj Pane, vnitřně zpřítomnit?
Podle různého způsobu milosti si Mne můžeš vnitřně zpřítomnit ještě trojím způsobem: předně velikým duchem lásky, jímž Mne miluješ a klaníš se Mi za sebe i za ty, kteří Mne nenávidí a neklanějí se Mi, ba naopak se Mi rouhají. Za druhé si Mne můžeš zpřítomnit naprostým odevzdáním se Mé vůli nejen za sebe, ale i za jiné, kteří se Mi odmítají odevzdat. Za třetí si Mne můžeš zpřítomnit žalem a utrpením, kvůli tomu, že si na Mne přítomného dost nevzpomínáš. Svatý Dominik objímal s pláčem Můj kříž a snažil spoluprožívat Mé utrpení, když podstupuji Ukřižování kvůli všem, tedy i kvůli těm, kdo o tuto milost vůbec nestojí. Proto se Mu zpřítomňuji. Svatá Zdislava líbala Mé vlastní rány, když se obětavě skláněla k nemocným a trpícím, a tak dosahovala Mého zpřítomnění. A co ty? Tím není řečeno, že se nesmíš zaměstnávat jinak, ale musí to být vždy spojeno s obrácením tvých sil a schopností od jakýchkoli výkonů směrem navenek k výkonům obráceným dovnitř, k tobě samému.
Jak si tě, Pane, mohu vnitřně zpřítomnit velikým duchem lásky?
Tuto modlitbu můžeš konat, rozhodneš-li se Mne milovat a klanět se Mi za všechny ty, kteří Mne nenávidí a neklanějí se Mi. Za tím účelem dobře vykonej hned na začátku tyto úkony: Předně ve své duši často vyhledávej Mou přítomnost. A protože je článkem svaté víry, že Moje nekonečná Velebnost a Nejsvětější Trojice pronikají všechno, vzbuzuj si v duši víru v tuto pravdu o Mé přítomnosti a všude tak skutečně, jako jsem v nebi. Po tomto vzbuzení víry v Mou přítomnost se Mi snaž celou duší, celou myslí a celou silou odevzdat do Mých otcovských rukou. Prohlašuj celým svým srdcem, že se odevzdáváš Mé Nejsvětější vůli, a dodávej, že jsi tu jenom kvůli lásce ke Mně a klanění se Mi za sebe i za všechny, kteří Mne odmítají a rouhají se Mi. Kéž tvoje duše potom prostě trvá po celý ostatní čas modlitby klidně a mlčky v tomto vroucím vědomí Mne, který jsem v ní přítomný, v tomto zážitku odevzdání se Mi a vydání Mi všeho! V tomto rozhodnutí setrvávej na tomto místě a prožívej tento čas modlitby jen v lásce a úctě ke Mně v uctivém mlčení, za sebe a za všechny, kdož Mne nenávidí a rouhají se Mi. O nic jiného se nesnaž a ničím jiným se nezabývej. Je jisté, že tvoje neochvějná vůle být zde kvůli milování Mne je skutečná láska. Dokud má tvoje duše tuto vůli, osvědčuje Mi nepřetržitě lásku, přes jakékoli pochybnosti a roztržitosti.
Toto tvoje vnitřní mlčení není žádná zahálka. Naopak, tvoje duše je zaměstnána víc, třebaže si to naplno neuvědomuje. Tehdy naplňuje vynikajícím způsobem tři božské ctnosti: víru, lásku, naději. Naplňuje ctnost víry, protože věří, že jsem přítomen zde tak jako v nebi. Naplňuje ctnost naděje, protože by nezůstávala v tomto stavu, kdyby nedoufala, že se Mi tím líbí. Konečně naplňuje ctnost lásky, protože koná, co může, abych byl milován ode všech, a setrvává v odevzdání do Mých otcovských rukou, a nechce nic a nepřeje si nic než Moji svatou vůli, což je úkon lásky. Rovněž přitom koná všechny ctnosti mravní: spravedlnost tvým darováním se Mi nejenom na začátku modlitby, nýbrž po celý její čas. Naplňuješ ctnost prozíravosti spoléháním se na Mou božskou a otcovskou prozřetelnost, jíž se úplně odevzdáváš tím, že se nespoléháš na sebe ani na svůj rozum ani na svou vůli. Naplňuješ ctnost statečnosti setrváním bez skleslosti a bez vzpírání v modlitbě přes vyprahlost, únavu, pokušení a nevhodné myšlenky, jež tě krutě pronásledují. Naplňuješ ctnost trpělivosti, a to trpělivosti z lásky, protože všechny tyto bolesti snášíš tak, že patříš na Mou vůli a zalíbení. Naplňuje ctnost pokory, protože se podobáš duši, která nic nedělá a věří tomu, co se jí zdá, že není k ničemu a má-li co dobrého, že to má ode Mne, tvého Bratra a Spasitele. (Pokr.)

Věčnost se skládá z dnešních dní -
    není to jiný čas -
          jde jen o nekonečno
                 a bod, kde domov máš -

                                                              od zdejší zkušenosti
                                                                      stačí dny oddělit,
                                                                              týdny se v příštích rozplynou,
                                                                                        roky do dalších let -

                                                                                                                                      bez rozprav, bez mlčení,
                                                                                                                                              bez svátků svěcení -
                                                                                                                                                      se naše roky neliší
                                                                                                                                                                od Anno Domini.
                                                                                                                                                                                      Edek
                                                                                             +++

Největší požár na světě
                        se rozhoří vždy navečer -
                                              a nikdo se mu nediví,
                                                                  bez povšimnutí plápolá -
                                                                                        až tiše všechno shoří v něm,
                                                                                                                     v tom městě západu:
                                                                                                                                          zrána už opět stojí,
                                                                                                                                                                  aby zas lehlo popelem.
                                                                                              +++
                                                                                        Čas plyne dál -
                                                                        konejším ty, kdo trpí právě teď,
                                                                                          že vydrží,
                                                                                       že slunce plá
                                                                                     ač mi teď nevěří.
                                                                                             +++
                                                                                 Rozpaky před druhými
                                                                                      a před Bohem
                                                                                   jsou mezí zjevení,
                                                                                           hlasité
                                                                            není nic, co je významné,
                                                                                         v mlčení
                                                                              pod pečetí božství dlí.
                                                                                             Edek
                                                                                              +++

JEDNA HOLUBICE Na římsu přilétla holubice. Přes okno času, jako přes řeku života, divá se ti do srdce. Svou odvahou měří tvou pokoru, zdali je jako ona čistá, nevinná a letem k nebi spřízněná. Karel Orlita