|
Ročník XII.,číslo 5.
květen 2006
Obsah: E.Lopourová,Znamení proměny,
O jednotě, L.Lopraisová, Rybáři,
Nová evangelizace=obnova řádu v Církvi(3), E.Lopourová,Země, Mistr
Eckhart, Kázání, E.Lopourová,Pampelišky, J.Tauler, Kázání, E.Lopourová,
Dobrodružství, TOP, Profesionál v nejvyšších službách(2), sv.Beda
Venerabilis, Oslava Panny Marie, J.Veselý, Setkání, E.Lopourová, Mezi
námi,
Brněnská akad.duch.života ct.Patrika
Kužely OP, J.Veselý, Svatební
předsevzetí_____________________________________
| |
Znamení proměny
Chmýří pampelišek
Poletují vzduchem
Vysvlečené z žluté krásy
Posílají dopisy
Tři dny v hrobě poležíme
Po tři roční období
Léto podzim zima
Po nich vstanem vzkříšeny
http://eva.lopourova.sweb.cz
+++
O JEDNOTĚ |
|
Pouč mě, Můj Pane, co si mám myslet o tolika rozkolných vyznavačích? Zdá
se mi, že si počínají v těžkých okolnostech nesmírně odhodlaně a
obětavě.
I kdyby se dali upálit kvůli vyznání mého jména, nejsou očištěni ani
svou prolitou krví. Těžkou a neodčinitelnou vinu nesvornosti nemohou
očistit ani krajním utrpením. Nemůže být mučedníkem, kdo se svévolně
staví mimo mou Církev. Nedosáhne nebeského království, kdo opouští tu,
která má vládnout. Dávám ti svůj pokoj s tím, abys byl jedním srdcem a
jednou myslí s ostatními a zachovával neporušenou a nedotčenou úmluvu
přátelství a lásky. Bez lásky k bližním nemůže být nikdo mým mučedníkem.
Tohle ti vzkazuji také přes apoštola, kterého posílám k národům:
"Kdybych měl víru, že bych hory přenášel, ale lásky neměl, nic nejsem. A
kdybych rozdal všecko, co mám, ani kdybych vydal sám sebe k upálení, ale
lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá,
nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Ať se děje cokoliv,
láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy
nezanikne" (1 Kor 13,2-8).
Láska nikdy nepomíjí, protože je vždy v mém království. Navěky trvá
jednotou bratrství s ní spojenou. Rozvratník nedochází do Mého
království. Nedostává mou odměnu, protože neplní "mé přikázání, abyste
se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás" (Jan 15,12), nýbrž
zraňuje mou lásku zrádnou nesvorností.
Kdo nemiluje, ten mě nezná. Jsem láska a kdo zůstává v lásce, ve mně
zůstává a já v něm (1 Jan 4,8,16). Kdo odmítá být v mé Církvi
jednomyslně s ostatními, nemůže zůstat ani se mnou. I kdyby hořel,
vystavený na pospas plamenům a ohni, i kdyby se dal roztrhat dravou
zvěří, nebyla by to koruna víry, nýbrž trest zrady. Nebyl by to hrdinský
projev zbožné statečnosti, nýbrž zoufalá sebevražda. I kdyby byl zabit,
přesto nemůže být korunován. Také on se může hlásit ke mně, jako se
ďábel dovede tvářit jako já. Předem ti říkám, že "mnozí přijdou v mém
jménu a budou říkat: "Já jsem to" a svedou mnohé" (Mk 13,6). Když někdo
svádí jiného mým jménem, nejsem to přece já. Stejně ani za křesťana
nemůže být pokládán každý, kdo nežije v pravdě mého evangelia a víry.
Vymítání zlých duchů a konání mnoha velkých zázraků na světě je velmi
vznešené a podivuhodné, nicméně ten, kdo se sice vyzná v těchto věcech,
ale nekráčí bděle po cestě spravedlnosti a řádu, nedosahuje mého
království.
Otevřeně ti říkám, že "mnozí mi řeknou v onen den: "Pane, Pane, což jsme
ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho
mocných činů?" A tehdy jim prohlásím: "Nikdy jsem vás neznal. Jděte ode
mne, kdo se dopouštíte nepravostí!" (Mt 7,22-23)
Počínej si spravedlivě, a nakloníš si mě jako svrchovaného Soudce.
Zachovávej moje přikázání a napomenutí, a dočkáš se odměny za své
zásluhy. Když ti upravuji cestu víry a naděje, říkám, že největší
přikázání je "miluj Boha svého celým svým srdcem, celou svou duší a
celou svou myslí. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám
sebe!. na těch dvou přikázáních stojí celý Zákon i proroci" (Mt
22,37-40). Učím zároveň jednotě a lásce tak, že všechny proroky a Zákon
shrnuji do dvou přikázání. Jakou však jednotu zachovává a jakou lásku
prokazuje a sleduje ten, kdo běsní vášní nesvornosti, trhá mou Církev,
ničí víru, ruší mír, porušuje lásku, zlehčuje svátost? (O.Tomáš podle
sv.Cypriana, De unitate ecclesiae, III., IV, 14-15; Pokr.)
| |
+++
Rybáři
Rybáři rozhodili sítě.
Jejich práce je zmáhala.
Snad proto,
že byla bez užitku pro jejich duše.
Byly prázdné !
A přišel Boží syn,
dal jim naději.
Zprvu nechápali.
Děly se zázraky
a jejich duše začaly rozkvétat,
jako rajské zahrady.
Jejich sítě byly plné.
A další duše byly syceny
světlem vykoupení.
Ladislava Lopraisová
+++ |
|
Co dává, Otče Dominiku, vlastní hodnotu a cenu řádu? Snad jedině toto
viditelné shromáždění nebo společenství?
Rozhodně ne. Už jako člen řádu se stáváš členem onoho nebeského
obcování, o němž slyšíš v den svaté profese: "Všichni svatí a vyvolení v
nebi, jež zplodil tvůj řád kazatelský na zemi, kéž tě blahosklonně
přijmou do svého svatého a blaženého bratrství. Prosíme, aby na tebe
vylili z lůna této společnosti nebeské hojný proud milosti." Obcování
svatých, což je podstatně víc než pouhé společenství, je dar, který ti
Bůh dává jako každému věřícímu, avšak obcování členů nějakého řádu se
svatými, jež ten řád zplodil, je důvěrnější a něžnější a je pramenem
nedostižné útěchy. Následek tohoto obcování je tvoje zvláštní účast na
zásluhách svatých a světic tvého řádu. Proto smíš jako terciář oprávněně
čerpat z tohoto duchovního pokladu, který svatí nashromáždili těch
staletí, co řád trvá. Dá se říci, že Bůh ve svém milosrdenství posílá na
svět tyto hrdiny svaté víry, lásky a čistoty, abys ty, duše méně odvážná
a chudší, jež se máš stát a stáváš se členem řádu, mohl brát odněkud
posilu pro svou slabost a podporu pro svou chudobu. Proto se svatí tvého
řádu podobají vrcholkům, s nichž stéká vláha do přilehlých údolí, do
duší jejich pozemských bratří a sester. Samozřejmě, že už jako věřící
křesťan máš obecně účast na jejich zásluhách, avšak teprve jako člen
řádu máš zvláštní účast bratrskou, totiž větší, zvláštním způsobem
přetékající a tryskající do života věčného.
Kdo ze sboru svatých Kazatelského řádu se za Mne jako člena řádu ve
světě zvláště přimlouvá u Pána?
Jsem to vždycky především já, tvůj milující Otec Dominik. Pokud se však
ptáš na svaté z našeho řádu bratří a sester ve světě, tedy se za tebe
přimlouvá hlavně sv.Zdislava, Matka našich rodin. Ať jsi terciář nebo
terciářka, nezapomínej na Matku české dominikánské provincie,
sv.Zdislavu. Je to sice urozená paní, ale neštítí se žádné práce, když
se jedná o blaho duší nebo ulehčení bídy chudých lidí. Tak se k ní jako
terciář s důvěrou obrať a pros, abys v jejím duchu dle stanov třetího
řádu žil a působil. Odedávna vyprošuje sv.Zdislava zázraky zde na zemi.
Tím spíš ti je může vyprosit v nebeské slávě. Ráda ti je vyprosí,
kdykoli se k ní budeš s důvěrou obracet. Tvoje české srdce je nyní
zrovna takové jako bývalo srdce Čechů před staletími. Když už tehdy bylo
možno dosáhnout svatosti ve třetím řádě a působit pro blaho bližního, je
to možné i teď, když je sv.Zdislava vyzdvižena na oltář Boží.
Ne že by mi to nestačilo, ale mám snad ještě nějakého zvláštního
ochránce v dominikánském nebi?
To není neskromnost mít pomocníky na své cestě ke svatosti. A ani řád
není tak skoupý, že by ti je nedopřál. Další tvou nebeskou přímluvkyní
je sv.Kateřina Sienská. Pochází zase z chudé, přehlížené měšťanské
rodiny. Její otec je barvířem v Sieně. Také Kateřina nepobývá v
klášteře, nýbrž ve světě, mezi lidmi zhrublých mravů. Lidé kolem ní jsou
často vlažní ve víře, pohoršení církevními roztržkami. Vyrůstá v kouři a
hluku válečných nepokojů, obklopena bídou tělesnou i mravní.
Jako u naší svaté Panny a Královny, tak tomu chce Bůh i zde, aby ukázal,
co dovede slabá žena, prodchnutá duchem jeho a horlivostí našeho třetího
řádu. Kateřina zakouší mystickou výměnu svého srdce za Srdce našeho
Spasitele. To však nejde nějak samočinně. Svou do krajnosti
vystupňovanou pokorou a kajícným pokořováním svého těla přiměje
všemohoucího Boha, aby se k ní sklonil jako ke své snoubence. Tak se
mysticky stává jeho snoubenkou, nosí na svém těle jeho pět ran a přijímá
od něho hluboké teologické znalosti. Boží dary však u ní neleží ladem.
Těmto milostem odpovídají její skutky. Smiřuje rozhněvaná města. Smiřuje
nepřátelské státy. Přivádí papeže z avignonské ciziny, , zpátky do
Petrova Říma. Je matkou chudých, nemocných, diktuje učené spisy o
bohumilém životě. Po své smrti prohlášena za patronku Říma Posléze je
vyhlášena Učitelkou Církve. Toho dosahuje prostá terciářka z chudých
poměrů, vedená duchem svého řádu.
Mám snad jako terciář ještě nějakou zvláštní nebeskou ochránkyni?
Ano, sv.Růžena z Limy je ti také k dispozici. Jako ti život a působení
svaté Kateřiny Sienské předvádí působnost třetího řádu jako kajícího
"voje Kristova", tedy život sv.Růženy z Limy ti zase potvrzuje, že třetí
řád sdružuje opravdové kajícníky a kajícnice. Bůh si volí slabou a
nevzdělanou dívku za svou snoubenku, aby ji povznesl k velikým úkolům na
poli společenském a politickém, aby ti jako terciářovi nebo terciářce
znemožnil výmluvu: Jsem jen slabý a bezmocný. Nikam to nedotáhnu. Na
svatost nemám dost síly. Já se k takové činnosti a snášení takových
útrap nehodím. Prostřednictvím sv.Růženy tě Bůh povzbuzuje, aby sis
dodal sebedůvěry. Nemysli si, že kvůli své vášnivé. nezkrocené povaze
nejsi schopen duchovního života. Sv.Růžena pochází z národa, který je
znám svou urputností a smyslností. A přece, mezi lidmi toho národa, v
městě, v otcovském domě, v nejnebezpečnější době svého mládí, pod horkou
oblohou latinské Ameriky, koná půvabná dívka své kající skutky, jež
vzbuzují obdiv i hrůzu zároveň. A přitom dosahuje svatosti! Je prvním
květem, který vydává Amerika zahradě svých světic. Sv.Růžena je
patronkou ženských spolků, nacházejících se mimo řád.
Jedinečné vlastnosti řádových nebeských přímluvců jsou zdrojem jejich
duševních schopností, avšak jednotlivá hnutí jejich duše jimi řízeny
nejsou. Tím si vysvětlíš u našich světců onu neobyčejnou stálost a
lehkost při jejich jednání, onu nápadnou prostotu a úchvatnou čistotu
duše a zároveň velikou různost jejich charakterů. Životopisy svatých ti
mohou připadat jako obrazy, jež sice mají stejné pozadí, přesněji stejný
cíl a stejné prostředky vedoucí k němu, avšak scény, jež ty obrazy
představují, se zdají být různé. Nicméně při bedlivějším pozorování
shledáš, že při daném stejném pozadí jsou vlastně také ony stejné všude.
Všude je patrný také stejný duch řádu.
Můžeš naznačit jedinečné vlastnosti některých jednotlivých našich
světců?
Tak třeba sv.Petr mučedník sice pochází z rodiny hledajících, nicméně
srdnatě obhajuje články pravé víry. Když umírá za svou víru, píše
vlastní krví do písku: Věřím v Boha. Tak se u Boha přimlouvá za
hrdinství tvé statečnosti a vytrvalosti ve všech zkouškách, které na
tebe Bůh sesílá, aby se tvoje ctnost stala hodnou koruny věčné slávy.
Sv.Raymunda z Pennafortu smíš nazývat svým "vynikajícím zpovědníkem".
Chudí i bohatí, papežové a králové hledají u něho rady a pomoc u něho ve
zpovědnici. K němu se obracej se zvláštní prosbou, aby ti vyprosil
milost vždycky se dobře zpovídat.
Sv.Tomáš Akvinský se přimlouvá za tvou moudrost. Je pro tebe andělem
školy v obecné Církvi svaté. Nikdo ti lépe nevysvětlí články tvé víry,
hlavně Vtělení věčného Slova a Nejsv.Svátosti. Ať jsi student nebo
profesor, najdeš v něm svůj vzor. Pro jeho andělskou čistotu se k němu
obracíš jako ke svému útočišti, pokud zasvěcuješ Bohu svou nejkrásnější
ctnost.
Sv.Vincenc Ferrerský je nebeským přímluvcem pro tebe jako apoštola. Se
skvělým výsledkem káže o svatosti Božích soudů. Přesvědčuje tě o
důležitosti tvého občasného přemýšlení o posledním okamžiku své pozemské
pouti, kdy se naposledy všechno rozhoduje o celé tvé věčnosti před Boží
tváří.
Sv.Antonín z Florencie označuj za "rádce" své moudrosti pro působení ve
veřejném životě. Prakticky ti ji ukazuje, ale ne tak, že by se vydal do
víru politiky, nýbrž osvícenou správou všech svěřených duší a věcí, a to
jak v biskupském úřadě, tak i v řízení duší. Jeho život je stálým bojem
proti pohodlí a nečinnosti. V jeho dílech najdeš důkaz, jak vysokého
stupně dokonalosti a učenosti můžeš dosáhnout spořádanou a vytrvalou
prací. Vzývej ho, a vyprosí ti dobrá vnuknutí a dobrou radu.
Sv.Jan je ti vzorem mučedníka pro Krista eucharistického a dokonalým
příkladem služebníkem nejvyššího zástupce Páně na zemi.. Podstupuje
mučednickou smrt za svou víru v přítomnost Pána Ježíše v Nejsv.Svátosti a
v prvenství římského papeže nad celou církví obecnou. Proto ho nacházíš
vyobrazeného s monstrancí v jedné a provazem ve druhé ruce Utíkej se k
němu hlavně tehdy, když se přičiňuješ anebo trpíš za obrácení bloudících
duší a odpůrců Církve obecné v čele s papežem, a za úspěch křesťanských
misií.
Jako dlouholetý novicmistr je ti sv.Ludvík Bertrand nebeským přímluvcem,
ať máš svěřené nějaké duše k vedení, anebo tě takto někdo vede. Snaží se
ti vštípit důvěru v Boha, ale zároveň i bázeň před přísnou spravedlností
Boží. To všechno proto, aby ti zošklivil nejen těžký hřích, nýbrž i ten
lehký, kterého se dopouštíš den co den jako by nešlo o nic. Bůh mu totiž
zjevuje, jak přísně trestá v očistci všední hříchy. Modli se ke
sv.Ludvíkovi, aby ti vyprosil u Pána spasitelnou Boží bázeň.
Sv.Pius V. je papežem, který podle změněných podmínek své doby osvíceně
přetváří bohoslužbu a celou její skladbu, úspěšně hájí zájmy Církve sv.
proti jejím mocným odpůrcům ve světě. Třebaže bere ohled na
spravedlnost, přesto raději za zlé odplácí dobrem. Je horlivým ctitelem
sv.růžence. Je zvláštním nebeským přímluvcem nejen Petrova primátu.
nýbrž zachovávání biskupského odstupňování Církve obecné. Vyprošuj si
jeho zvláštní nebeskou přímluvu při obraně Církve obklíčené nepřáteli a
vytlačované z veřejného působení do soukromí. Kdekoli je Církev ohrožena
také zevnitř, ať už necitlivostí některých představených k potřebám
podřízených nebo zneužíváním svobody podřízených služebníků bez ohledu
na představené, pros o pomoc sv.Pia. Jako člen řádu, který je hrdý na
svou svobodomyslnost a značnou správní nezávislost řádu na sídelních
biskupech, se v nepřehledných poměrech ucházej o nebeskou přímluvu
tohoto světce, a sv.Pius ti ji neodmítne.
Sv.Anežka z Montepoltiano je ti vzorem dobré modlitby, a proto zvláštní
přímluvkyní v tomto duchu. Když se Anežka modlí, průzračná rosa kane na
její roucho, a místa, kde se modlí, zdobí nebe krásnými květy. Ta rosa
vyznačuje čistotu srdce, se kterou přistupuje k modlitbě, a těmi květy
ti Bůh dává najevo, jak je mu její modlitba milá. Nedovedeš dobře
prožívat svou modlitbu, totiž se srdcem čistým od všech postranních
myšlenek a hnutí? Chceš si osvojit takovou hlubokou modlitbu? Hledej
pomoc a zvláštní přímluvu u svaté Anežky. .
Sv.Kateřina Ricci je ti jako terciáři či terciářce vzorem, jak máš
sloučit svůj rozjímavý život s životem praktickým. Ačkoli žije v
klášteře, přesto koná mnoho dobrého právě mimo klášter. Lidé záhy
poznávají, že nehledá sebe, nýbrž jenom našeho Pána Boha. Proto ji mají
ve velké úctě a vážnosti. Celé zástupy k ní přicházejí, aby jim pomohla
a poradila. Je to tvá zvláštní nebeská přímluvkyně pro dar rady, kdykoli
se nedovedeš správně a pohotově rozhodnout. Jako s každým, kdo se na ni
obrací s prosbou o pomoc, tak i s tebou jedná podle tvého zvláštního
osobního založení. Bere ohled na tvé vlastnosti a zvláštnosti tvého
dosavadního života. Nechybíš, když se k ní budeš utíkat o radu a pomoc.
jak bys měl okolo sebe apoštolsky konat skutky tělesného i duševního
milosrdenství.
Bl.Hyacint Maria Cormier sice nedosahuje svou učeností žádné profesorské
hodnosti na svém Angeliku, nicméně se ti stává nebeským přímluvcem
dobrého příkladu, trpělivého naslouchání a věrnosti řádu.
Jeho život, jako obnovitele řádu bratří Kazatelů v dobách obtížených
duchem modernismu, je ti asi dostatečně známý. Snaží se s Boží pomocí
skloubit zvláštní vlastnosti, kterými vynikají světci Nového i Starého
Zákona. Říkají mu patriarcha jednak proto, že jeho duchovních synů a
dcer je nepřehledný zástup, jednak pro jeho snahu nechat se od Boha
připodobnit k starozákonním patriarchům. Snaží se přiblížit Mojžíšovi
svou mírností, Davidovi svou neohrožeností, Šalomounovi moudrostí,
zejména v řádu, který ti dávám, dále Jeremiášovi svým žalem a slzami pro
bloudící a nevěřící, Eliášovi svou horlivostí pro jejich spásu. S Boží
pomocí se jako skála pro vznešenou stavbu Církve obecné snaží přiblížit
Petrovi. Svou rozsáhlou kazatelskou a apoštolskou činností se snaží být
druhým Pavlem. Dává se Pánu také svou trpnou službou, aby ho učinil
druhým Janem s jeho čistotou a hlubokým rozjímavým životem. Kdykoli
potřebuješ pomoci ve svém všestranném apoštolátu, obrať se k bl.Otci
Cormierovi a vyprosí ti u Pána zvláštní pomoc. (Pokr.)
| |
+++
Země
Bůh – pampeliška v tisíci bytích
V tisících kaňkách žluti
Po zelené louce rozlitých
Když ze vzdálených očí
Do nichž nepohlédneš živý
Ty něžné střapce žlutě skanuly
Bůh pláče nad rozdrásanou zemí
A v zeleném ji svírá objetí
Zlaťáky z nebeských tvrzí padají
Výkupné za zničenou zemi
http://eva.lopourova.sweb.cz
+++ |
|
Mistr Eckhart: Kázání na 6.velikonoční neděli
B
Hoc est praeceptum meum ut diligatis invicem (J 15,12)
Řekl jsem latinsky tři slůvka, jak stojí psána v evangeliu. V tom prvním
slůvku říká náš Pán: "To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem,
jako jsem já miloval vás."
Za druhé říká: "Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám zjevil všechno,
co jsem slyšel od svého Otce." Za třetí říká: „Já jsem vás vyvolil,
abyste šli a nesli ovoce a aby to ovoce zůstávalo s vámi.“
Všimněte si teď toho prvního slůvka, kde říká: „To je mé přikázání.“ O
tom chci říci slovo, aby „zůstalo s vámi". „To je mé přikázání, abyste
milovali." Co tím chce říci, když říká: „abyste milovali"? Chce říci
slovíčko, a na to si dejte pozor. Láska je úplně ryzí, obnažená,
oddělená sama v sobě. Ti nejlepší mistři říkají, že láska, kterou
milujeme, je Duch svatý. Byli i někteří, kteří tomu chtěli odporovat.
Ale vždycky zůstane pravda toto: v každém pohybu, který nás vede k
lásce, nás vede jen a jen Duch svatý. Láska v tom nejryzejším a nejvíc
odděleném, sama v sobě, není nic jiného než Bůh. Mistři říkají, že cílem
lásky, k němuž láska koná všecky své skutky, je dobro. A dobro je Bůh.
Jako mé oko nemůže mluvit a jazyk rozeznávat barvy, tak nemůže láska
tíhnout k ničemu jinému než k dobru a k Bohu.
Teď dejte pozor! Co tu chce říci, že mu tak záleží na tom, abychom
milovali? Chce říci, že láska, kterou milujeme, má být tak čistá, tak
ryzí, tak oddělená, že se nemá obracet ani ke mně, ani k mému příteli,
ani k ničemu, co je vedle. Mistři říkají, že žádný dobrý skutek se nedá
nazvat dobrým skutkem a žádná ctnost ctností, pokud se nedějí v lásce.
Ctnost je tak vznešená, tak oddělená, tak čistá a ryzí sama v sobě, že
nepoznává nic lepšího než sebe a Boha.
Pán říká: „To je mé přikázání.“ Když mi někdo přikazuje, co je pro mne
sladké, co je mi k užitku a co mne blaží, je mi to velice příjemné. Když
mám žízeň, přikazuje mi nápoj, když mám hlad, přikazuje mi jídlo. A tak
to dělá Bůh, a je to tak sladké, že celý tento svět nic podobného
nedokáže. A kdo tuto sladkost jen jednou ochutná, věru, jako se Bůh
nemůže odvrátit od svého božství, tak se ani ten člověk se svojí láskou
nemůže odvrátit od dobra a Boha. Ba je pro něho lehčí, aby se zbavil
sama sebe a celé své blaženosti, ale se svou láskou zůstal při dobru a
Bohu.
Teď říká Pán, „abyste se milovali navzájem“. Ach, to by byl vznešený
život, to by byl blažený život! Což by to nebyl vznešený život, kdyby
každému záleželo na míru a pokoji jeho bližního jako na vlastním a kdyby
jeho láska byla tak ryzí a tak čistá a tak oddělená sama o sobě, že by
nemiloval než dobro a Boha? Kdyby ses dobrého člověka zeptal: „Proč
miluješ dobro?“ – „Kvůli dobru." – „Proč miluješ Boha?" – „Kvůli Bohu."
A je-li tvoje láska tak čistá, tak oddělená a ryzí sama v sobě, že
miluješ jen dobro a Boha, pak je jistá pravda, že všecky ctnosti, jaké
kdy lidé konali, jsou tvoje stejně dokonale, jako bys je byl konal sám,
jenže ryzeji a lépe. Neboť že papež je papež, s tím má on sám mnoho
práce. Ale jeho ctnost máš ty čistou a oddělenou a v klidu, a je víc tvá
než jeho, jen je-li tvá láska tak čistá a ryzí v tobě samém, že nehledíš
a nemiluješ nic kromě dobra a Boha.
Pán dále říká: „Jako jsem já miloval vás". Jak nás miloval Bůh? Miloval
nás, když jsme nebyli a když jsme byli jeho nepřáteli. Bůh tak potřebuje
naše přátelství, že se nemůže dočkat, až ho poprosíme: jde nám naproti a
prosí nás, abychom byli jeho přáteli, touží, abychom chtěli, aby nám
odpustil. O tom krásně mluví náš Pán: „To je má vůle, abyste se modlili
za ty,
kdo vám ubližují" (Lk 6,27). Na tom nám musí velmi záležet, abychom
se modlili za ty, kdo nám ubližují. Proč? Abychom činili vůli Boží a nečekali,
až nás někdo poprosí; sami máme říci: „Příteli, odpusť mi, že jsem tě
zarmoutil." A se stejnou vážností bychom se měli snažit i o ctnost: čím
větší námaha, tím vážněji bychom se měli snažit o ctnost. Tak jediná má
být tvá láska, neboť láska chce být jen tam, kde je rovnost a jednota.
Mezi pánem a sluhou, kterého má, není žádný pokoj, neboť tam není
rovnost. Žena a muž si nejsou rovni, ale v lásce jsou si úplně rovni. O
tom mluví Písmo velmi dobře, že Bůh vzal ženu z mužova žebra a boku, ne
z hlavy ani z nohou. Neboť kde jsou dva, tam je nedostatek. Proč?
Jedno není druhé a toto „ne“, které je rozlišuje, to je jen a jen
trpkost, právě protože tu není pokoj. Mám-li v ruce jablko, je to
potěšení pro mé oči, ale ústa o tu sladkost přicházejí. Když je však
jím, připravuji své oči o potěšení, které z něho mám. Tak nemohou dvě
trvat vedle sebe, neboť jedno musí ztratit svoji podstatu.
O tom říká Pán „milujte se navzájem“, to jest jeden v druhém. O tom
krásně mluví Písmo. Sv.Jan říká: „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce,
zůstává v Bohu a Bůh v něm." To říká velice dobře. Kdyby Bůh byl ve mně
a já nebyl v něm, nebo kdybych já byl v Bohu a Bůh nebyl ve mně, bylo by
všechno rozdvojené. Ale protože Bůh je ve mně a já jsem v Bohu, nejsem
ani já nižší, ani Bůh vyšší. Teď možná řeknete: „Pane, ty říkáš, abych
tě miloval, ale já milovat nemohu!" O tom dobře mluvil náš Pán, když
řekl svatému Petrovi: „Petře, miluješ mne?" – „Pane, ty víš, že tě
miluji. Když jsi tak dal, Pane, miluji tě, kdybys nedal, nemiloval bych
tě."
Teď dejte pozor na to druhé slůvko, které říká: „Nazval jsem vás
přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého
Otce." Dávejte pozor, že říká „nazval jsem vás svými přáteli". Z téhož
zdroje, odkud vyvěrá Syn, kde Otec vyslovuje své věčné Slovo a z téhož
srdce vyvěrá i sv.Duch a vylévá se ven. A kdyby se Duch sv. nevyléval ze
Syna i z Otce, nedal by se poznat žádný rozdíl mezi Synem a Duchem
svatým. Když jsem kázal ve svátek Nejsv.Trojice, řekl jsem latinsky
slůvko o tom, že Otec dal svému jednorozenému všecko, celé své božství,
celou svou blaženost a nic si nenechal pro sebe. A někdo se zeptal: Dal
mu také svoji bytostnou vlastnost? A já jsem řekl: Ano; neboť bytostná
vlastnost Otce, že rodí, není nic jiného než Bůh. A řekl jsem přece, že
si nic nenechal pro sebe. Dokonce říkám, že sám kořen božství vyřkl
úplně do svého Syna. Proto říká sv.Filip: „Pane, ukaž nám Otce, a stačí
nám to." Strom, který nese ovoce, vydává toto své ovoce ven. Kdo mi dává
ovoce, nedává mi tím strom. Kdo mi ale dá strom i kořen i ovoce, dal mi
víc.
Říká tedy „nazval jsem vás svými přáteli". Inu, že v tom samém zrození,
kde Otec rodí svého jednorozeného Syna a dává mu kořen i celé své
božství a celou svou blaženost a nic si nenechává, v tomtéž rození nás
nazývá svými přáteli. Ty sice to slovo neslyšíš a nerozumíš mu, ale v
duši je taková síla - mluvil jsem o ní, když jsem tu nedávno kázal -
která je tak oddělená a ryzí sama v sobě a příbuzná božské přirozenosti,
a tato síla tomu rozumí. Proto říká přesně: „Neboť jsem vám dal poznat
všechno, co jsem slyšel." Mluví o tom, co "slyšel". Otec mluví, když
rodí, Syn slyší, když je rozen. Říká "všechno, co jsem slyšel od Otce".
Věru, že všechno, co od věků slyšel od svého Otce, nám dal poznat a nic
nám neskryl. Říkám: a i kdyby měl ještě tisíc slov, byl by nám je zjevil
a nic neskryl. Tak nemáme ani my nic před Bohem skrývat, máme mu zjevit
všecko, co dokážeme. Neboť ponecháš-li si něco pro sebe, právě tolik
ztratíš z věčné blaženosti, neboť Bůh nám ze svého neskryl nic. To se
některým lidem zdá být obtížná řeč. Ale nad tím ať si nikdo nezoufá. Čím
víc se dáš Bohu, tím víc se dá také Bůh tobě; čím víc se zbavíš sebe
sama, tím větší je tvá věčná blaženost. Nedávno, když jsem se modlil
Otče náš, jak nás to naučil sám Bůh, mne napadlo, že když říkáme: "Přijď
království tvé, buď vůle tvá", prosíme Boha, aby nás odebral sobě samým.
O tom třetím slůvku, kde říká: ,Já jsem vás vyvolil- nasytil, nasytil-
ukojil, ukojil- upevnil, - upevnil- abyste šli a nesli ovoce a vaše
ovoce aby u vás zůstalo", o tom už dnes mluvit nechci. Toto ovoce však
nikdo nezná, jen Bůh sám. Abychom k tomuto ovoci došli, k tomu nám
pomáhej pravda, o níž jsem mluvil. Amen.
| |
+++
Pampelišky
Lišky z pampy
Se žlutou srstí
Svítící lampy
Pro oči Elišky
A mám ji v hrsti
http://eva.lopourova.sweb.cz
+++ |
|
Mistr Eckhart: Kázání na 6.velikonoční neděle
B (1 J 4,9)
„V tom se zjevila a ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal svého
jednorozeného Syna do světa, abychom s ním a v něm a skrze něho žili."
S těmi, kdo nežijí skrze Syna, to věru není v pořádku.
Představte si bohatého krále, který má krásnou dceru a dá ji synovi
chudého člověka. Jaké by to bylo povznesení a povýšení pro celou jeho
vlastní rodinu a příbuzné! Jeden mistr také říká, že když se Bůh stal
člověkem, bylo tím celé lidské pokolení povzneseno a povýšeno. Máme se
vskutku radovat z toho, že Kristus, náš bratr, vlastní silou vystoupil
vzhůru nade všecky kůry andělů a sedí po pravé ruce Otcově.
Ten mistr to řekl dobře - ale já bych za to věru mnoho nedal. Co by mi
bylo platné, kdyby Můj bratr byl bohatý člověk, ale já byl přitom chudý?
Co by mi bylo platné, kdyby on byl moudrý, ale já byl hlupák? Řeknu vám
raději něco jiného, přímějšího: Bůh se nejenom stal člověkem, ale
dokonce vzal na sebe lidskou přirozenost. Mistři sice říkají, že všichni
lidé jsou svou lidskou přirozeností stejně vznešení. Ale já vám říkám:
všechno dobré, co měli všichni svatí, Maria, matka Boží i Kristus ve
svém lidství, to všechno je díky této přirozenosti i moje vlastní.
Teď byste se mě mohli zeptat: Když tedy už mám v této přirozenosti
všechno, co může Kristus ve svém lidství dát, jak to, že Krista
vyvyšujeme a uctíváme jako svého Pána a svého Boha? - Je to proto, že
Kristus byl poslem Božím k nám a přinesl nám naši blaženost - a tato
blaženost, kterou nám přinesl, ta byla naše. Tam, kde Otec v
nejvnitřnějším základu rodí svého Syna, tam se děje i nejvnitřnější
život a pohyb lidské přirozenosti. Tato přirozenost je jediná a
jednoduchá, nesložená. A pokud z ní zde ještě vyčnívá nebo pokud na ní
ještě ulpívá nějaké něco, jistě to není toto jediné.
Řeknu ještě další, obtížnější věc. Chce-li kdo být v ryzí čistotě této
přirozenosti, musí se dokonale odříci všeho osobního. Tak, aby člověku,
který je za mořem a kterého jakživ neviděl, přál dobré úplně stejně jako
tomu, vedle něhož žije a který je jeho blízký přítel. Ba dokonce dokud i
své vlastní osobě přeješ víc dobrého než člověku, kterého jsi nikdy
neviděl, jsi velice v neprávu a do toho jediného základu jsi ještě nikdy
ani na okamžik nenahlédl. Možná, že jsi někdy v pojmech či v představě
uviděl pravdu jako v podobenství, ale to nejlepší to jistě nebylo.
Za druhé musíš být čistého srdce. A jen takové srdce je čisté, které se
zbavilo všeho stvořeného. Za třetí musíš být svobodný od každého "ne".
Lidé se ptají, co vlastně hoří v pekle? Všichni mistři odpovídají, že
tam hoří svévole. Ale já tvrdím, že v pekle hoří "ne". Řeknu to
přirovnáním. Někdo vzal kousek žhavého uhlí a položil mi ho na ruku.
Kdybych teď řekl, že to uhlí mi pálí ruku, docela bych mu křivdil.
Mám-li říci přesně, co mě pálí, to je "ne". Neboť to uhlí má sobě něco,
co moje ruka nemá - a hleďte, právě toto "ne" mě pálí. Neboť kdyby moje
ruka měla v sobě všechno, co uhlí je a co uhlí dokáže, měla by skrz
naskrz povahu ohně. Kdyby teď někdo vzal všechen oheň, který kdy kde
hořel, a nahrnul mi ho na ruku, nemohlo by mě to bolet. A právě tak,
říkám, protože Bůh a všichni, kdo jsou před jeho tváří, mají v sobě díky
pravé blaženosti něco, co ti od Boha odloučení nemají, trápí toto "ne"
duše v pekle víc než každá svévole nebo oheň. Věru říkám, dokud na tobě
lpí nějaké "ne", nemůžeš být dokonalý. Chcete-li tedy být dokonalí,
musíte se zbavit "ne".
To slovo, které jsem vám četl, "Bůh poslal svého jednorozeného Syna na
svět", nesmíte vztahovat na vnější svět, v němž s námi jedl a pil. To se
vztahuje na vnitřní svět. Jako že Otec ze své jednoduché přirozenosti
přirozeně rodí svého Syna, rodí ho do samého nitra Ducha, a to je
vnitřní svět. Zde je Boží základ mým základem a můj základ Božím
základem. Zde žiji ze svého vlastního jako Bůh žije ze svého vlastního.
A kdo do tohoto základu třeba jen na okamžik nahlédl, tomu je tisíc
liber červeného raženého zlata jako falešný halíř. Z tohoto
nejvnitřnějšího základu máš dělat všechny své skutky, aby neměly žádné
proč. Věru vám říkám, pokud děláš své skutky pro nebeské království,
kvůli Bohu nebo kvůli své věčné blaženosti, tedy vlastně z vnějšího
důvodu, není to s tebou určitě v pořádku. Může se ti to trpět, ale to
nejlepší to není.
Neboť pokud si myslíš, že v nějaké vřelosti, ve sladkém vytržení a vůbec
spojení dostaneš nebo užiješ Boha víc než u kamen nebo ve stáji, děláš
vlastně totéž, jako bys Boha vzal, omotal mu kolem hlavy plášť a strčil
ho pod lavici. Neboť kdo hledá Boha nějakým zvláštním způsobem, chytí se
toho způsobu, ale Boha, který je v tom způsobu skryt, mine. Naopak, kdo
hledá Boha bez takového způsobu, najde ho tak, jak on sám v sobě přebývá
- a takový člověk pak žije se Synem a je život sám. Kdyby se někdo ptal
života: Proč žiješ? a ptal se ho třeba po tisíc let, kdyby mohl
odpovědět, řekl by vždycky totéž: Žiji proto, abych žil. To proto, že
život žije ze svého vlastního základu a ze svého vlastního vyvěrá; žije
a nemá žádné proč - právě proto, že žije jen sebe sama. Kdyby se zeptali
pravdivého člověka, takového, který jedná ze svého vlastního základu:
"Proč děláš své skutky?", kdyby měl odpovědět správně, neřekl by také
nic jiného než: "Dělám je, abych je dělal."
Kde končí stvoření, tam začíná Boží bytí. A Bůh nechce od tebe nic
naléhavěji, než abys vyšel sám ze sebe jakožto stvoření a nechal Boha v
sobě být Bohem. I ten nejmenší obraz stvořeného, který by se v tobě
vytvořil, je stejně velký jako Bůh. Jak to? Protože celému Bohu
zahrazuje cestu k tobě. Neboť jakmile do tebe takový obraz vstoupí, musí
mu Bůh s celým svým božstvím ustoupit. Když ale ten obraz odejde,
vstoupí Bůh. Na to, abys vyšel ze své stvořenosti, čeká Bůh tak
toužebně, jako by na tom závisela celá jeho blaženost. Nuže, milý
člověče, co ti může uškodit, když dopřeješ Bohu, aby byl v tobě Bohem?
Vyjdi ze sebe úplně a beze zbytku kvůli Bohu, a Bůh vyjde ze svého jen
kvůli tobě. A když oba vyjdou, co zůstane, je jedno jednoduché jedno. V
tomto jednom rodí Otec svého Syna v nejvnitřnějším zdroji. Tam vykvétá
Duch svatý, tam vyráží v Bohu vůle, která patří duši. A když vůle
zůstane nedotčena všemi stvořeními, je svobodná. Kristus říká: "Nikdo
nevstoupil na nebesa leč ten, který sestoupil z nebes." (J 3,13) Všecky
věci jsou stvořeny z ničeho, proto je jejich vlastní původ nic. A když
se tato vznešená vůle skloní ke stvoření, uplyne i se stvořením do jeho
nicoty.
Je tu otázka, zda tato vůle uplyne tak, že se už nikdy nemůže vrátit
zpět. Učitelé vesměs říkají, že se nikdy nevrátí, neboť uplynula s
časem. Ale já tvrdím: když se tato vůle byť jen na okamžik vrátí od sebe
samé a od všeho stvoření ke svému původu, je tu zase celá ve své správné
svobodné podobě a je svobodná - a v tomto okamžiku se všechen ztracený
čas zase nahradí.
Lidé mi často říkají: "Proste za mne Boha." Tu si pokaždé musím
pomyslet: proč odcházíte ven? Proč nezůstanete u sebe samých a nesáhnete
do svého vlastního bohatství? Vždyť celou pravdu nosíte bytostně v sobě!
Abychom tedy vpravdě zůstali takto uvnitř a měli celou pravdu,
nezprostředkovanou a nerozlišenou v pravé blaženosti, k tomu nám pomáhej
Bůh. Amen.
| |
+++
Dobrodružství
To znamená poznávání vírou
Kázání co vidět smíš
Ti není mírou
Maluješ jak chceš
Tuží důvěry obrazy zjevení
Bože pojď
Plachetnice co nevidět
Z přístavu odrazí
Ty nesmíš chybět
Stejně by ses skryl
V podpalubí duše
Dobrodružství je
že nezáleží na ničem
než Boha na palubu vzít
http://eva.lopourova.sweb.cz
+++ |
|
Jan Tauler - Vigilie Seslání Ducha Svatého
(Jan 7, 37)
V poslední den jednoho velkého svátku zvolal náš Pán mocným hlasem:
"Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!" Láskyplné utrpení Páně,
jež máme nyní před očima, by žádné srdce nemělo přejít bez pohnutí, aniž
by se naplnilo soucitem a vděčností. Všichni, kdo se touží stát přáteli
našeho věčného Otce, Boha a Pána, jenž byl vystaven velikému posměchu a
mnohému utrpení, všichni ti musí snášet vše, co na ně právem či neprávem
dopadá, a radovat se z té pocty a blaženosti, že se tím Pánu
připodobňují a mohou jej následovat na cestě, kterou on sám prošel.
Jestliže někdo takto "žízní", co znamená tato žízeň? Nic jiného, než že
do duše vchází Duch sv.a rozdmychává tu oheň lásky, milostnou trýzeň, až
v duši propukne milostný požár. Z toho žáru pak vylétají jiskry, a ty
působí žízeň po Bohu a láskyplnou touhu; i stává se pak, že člověk ani
neví, co s ním je, neboť v sobě cítí stesk a žádný tvor ho neutěší.
Tato touha je trojí, jako jsou i tři druhy lidí, a je velmi různá. První
touha je u začínajících, druhá u pokročilých a třetí u těch, které
nazýváme dokonalými lidmi, nakolik je to v tomto životě možné.
David praví v žalmech: "Jako jelen prahne po bystřinách, tak žízní
duše má po tobě, Bože!" Když psi divoce štvou jelena po lesích a horách,
tu se v něm samým horkem probudí převeliká žízeň a touha po vodě, mnohem
větší než u jiných zvířat. A jako je jelen štván psy, tak je i
začínající člověk pronásledován pokušeními, když se prvně odvrátí od
světa, a zvláště divoce je štván svými mocnými, velikými a hrubými
špatnostmi. Je to sedm hlavních hříchů, které ho pronásledují velikými
pokušeními, mnohem většími, než když žil ve světě. Tehdy k němu jen tak
přicházela, nyní však vidí, že je jejich kořistÍ. Jak praví Šalomoun:
"Synu, chceš-li vstoupit do služby Boží, buď připraven, že budeš
zkoušen." Čím prudší a divočejší je ta štvanice, tím větší musí, být
naše žízeň po Bohu a zanícení a touha.
I stane se někdy, že jeden z těch psů jelena dohoní a svými tesáky se mu
zahryzne do břicha. Když ho jelen nemůže setřást, dovleče ho tedy k
nějakému stromu a pořádně s ním o něj praští, až mu roztříští lebku, a
tak se ho zbaví. Zrovna tak to má udělat člověk. Nemůže-li své psy čili
pokušení překonat, ať jen spěchá ke stromu kříže a utrpení našeho Pána
Ježíše Krista a svému psu, tedy pokušení, rozrazí o něj hlavu; tak
překoná všechna pokušení a rázem se jich zbaví.
Když se pak jelen ubrání těmto velkým psům, tu přispěchají malí
pejskové, podběhnou ho a začnou ho všemožně hryzat. Před těmi se jelen
nemá dost na pozoru, a přitom ho tihle psíci pokoušou tak, že z toho
pojde. Podobně je tomu i s člověkem. Když se ubrání velkým hříchům a
překoná je, přijdou tihle malí pejskové, před nimiž se nechrání; jako
jsou třeba hry, krášlení, společnost nebo různá povyražení či příjemní
lidé, a ti mu vytrhnou kousek tuhle, kousek tamhle, až mu rozcupují
srdce a nitro, a on odumře všemu božskému životu, milosti i zbožnosti;
všechen zájem o Boha, hledání Boha i zbožnost zmizí. Tihle psíci jsou
proto člověku často škodlivější než všechna ta veliká pokušení, kterých
se varuje a má je za nesprávná, zatímco těchto malých nedbá. Člověku
škodí totiž víc to, co nezná, než to, co zná; jako třeba tihle jeho
průvodci, jichž si nevšímá, různé zábavy, oblečky, šaty či ozdůbky.
A jako je jelen po každém honu vždy víc rozpálen a jeho žízeň roste a
zvětšuje se, tak i člověk by měl být každým pokušením vpravdě stále více
rozněcován a v pravé žízni po Bohu strháván k tomu, v němž nenalezne nic
než pravdu, pokoj, spravedlnost a útěchu.
Lovci však někdy dělají to, že je-li už jelen příliš zemdlelý a vyprahlý
a oni jsou si jisti, že ho vehnali do své ohrady, tu odvolají a pozdrží
na chvíli své psy, aby jej nechali maličko vydechnout a nabrat dostatek
nových sil, neboť pak dokáže o to lépe snášet další hon. Zrovna tak to
činí náš Pán: Když vidí, že pokušení a pronásledování jsou už na člověka
příliš veliká a těžká, trošku je pozdrží a nechá člověku skanout do úst
jeho srdce krůpěj, jež chutná po sladkosti božských věcí. A to ho posílí
natolik, že už mu nechutná nic, co není Bůh, a připadá mu, že všechnu
svou slabost překonal. Je to však jen posílení před novou štvanicí; a
když to člověk čeká nejméně, už má zase na krku ta psiska, která na něj
teď dorážejí více než kdy předtím; jenže on je nyní posílen a dokáže
mnohem víc než dřív.
Bůh to ale činí ze své podivuhodné věrnosti a veliké lásky, že vystavuje
člověka takovému pronásledování, neboť takto je jelen náležitě hnán k
Bohu a počne žíznit po tom, v čem vpravdě přebývá všechen pokoj, pravda
a útěcha. Činí tak 'proto, aby nápoj, jenž utiší jeho žízeň, bylo to
sladší, líbeznější a slastnější - jak zde v čase, tak i posléze na
věčnosti. Tam bude člověk pít z přesladkého pramene plnými doušky ze
samého jeho zdroje, z otcovského srdce, a zde k takové útěše, že mu
všechny věci připadnou malé a kvůli Bohu snesitelné.
Když se pak jelen všem psům ubrání a doběhne k vodě, ponoří tlamu
hluboko do vody a pije s velikým požitkem, kolik jen může. Nejinak činí
člověk, který se s pomocí našeho Pána zbavil celé té smečky velkých i
malých psů a v důvěře přichází se svou žízní k Bohu. Co pak?' Ať si
nabere tolik božského nápoje a plnými doušky pije, až bude docela opilý
a tak plný Boha, že samým blahem a plností zapomene sám na sebe.
Připadne mu pak, že dokáže divy, že by nezraněn a s radostí prošel
ohněm, vodou, skrz tisíc mečů že by pronikl, ba samým hrotem meče, a
nebojí se ani života ani smrti, radosti ani bolesti. To proto, že je
opilý; říká se tomu "jásot" - jubilieren. Takoví lidé chvíli křičí,
chvíli se smějí, chvíli zase zpívají.
Tehdy přijdou ti rozumní, kteří nevědí nic o tom, jaké věci a divy činí
Duch sv. s těmi, kdo jsou jeho. Nevědí totiž nic než to, co jim dává
přirozenost. Ti pak řeknou: "Chraň Bůh, co že jste tak pomatení a
nepokojní!" To On činí, že jsou tak opilí, jenže o tom tamti lidé nevědí
nic. Tito však došli nevýslovné radosti, takže se jim všechny věci
stávají rozkoší a blahem. Ať se jim vede jakkoli, ať se jim děje cokoli,
setrvávají stále v pravém míru a radosti. Vždyť je v nich uhlík lásky,
který doutná a žhne a pohltí všechnu vodu, která je v nich, a ta tím
ohněm vyvře v radost a v blaho.
A nakonec jsou tu ti třetí, ti, kteří umírají, když jim pukne srdce,
poněvadž nejsou s to snášet veliká Boží díla, která v nich jsou tak
obrovská a mocná. Vězte, že z toho zemřel nejeden člověk, když se tomuto
podivuhodnému velikému dílu odevzdal natolik, že to jeho přirozenost
nemohla unést a zhroutila se pod tím.
Když náš milovaný Pán vidí, že na sebe chtějí lidé naložit příliš mnoho
a docela se v tom utápějí, zakročí jako dobrý a zdatný hospodář, který
má ve svém sklípku spoustu ušlechtilého a znamenitého vína, a jen co si
lehne a usne, přikradou se jeho děti a tím vybraným vínem se nadobro
opijí. Když pak ten dobrý muž vstane a uvidí, co se stalo, popadne
pořádný prut a tak jim našlehá, že budou právě tak smutné, jako byly
předtím veselé, a podá jim tolik vody, že budou střízlivé právě tak,
jako byly předtím opilé. Zrovna tak si počíná náš Pán. Dělá, že spí, a
dovolí svým přátelům, aby si pořádně nabrali z toho, co je jeho, a užili
si toho, co hrdlo ráčí. Jakmile však vidí, že už jim to přestává být k
užitku a začíná toho být na ně příliš, odejme jim to potěšení a útěchu,
tohle silné víno, a učiní, aby byli právě tak smutní, jak byli předtím
veselí, a právě tak střízliví, jak byli předtím opilí, takže se jim ta
chuť a potěcha začnou vytrácet.
Ach, co z toho teď mají, že byli tak opilí? Žíznili převelice, a dostalo
se jim měrou vrchovatou. On je takto vylákal a vysvobodil z nich samých
a z celého toho bolestného zajetí trpících tvorů, jenže oni tím až
příliš zdivočeli, a tak je chce teď přivést k sobě střízlivé. Oni se pak
pěkně upokojí a zklidní, a vidí, kdo jsou a co zmohou, protože přišli k
sobě. Ti, které dřív nikdo nedovedl spoutat, kteří chtěli pořád víc, než
jim kdo mohl dát, kteří chtěli víc vytrpět a víc vykonat, ti jsou teď
takto umírnění. Když jsou odkázáni jen na své vlastní síly, nedokáží
vykonat bez velkých obtíží ani to nejmenší a sotva unesou jedno malé
slůvko; teď teprve vidí, kdo vlastně jsou a co sami svými vlastními
silami zmohou, a to je drží při zemi, ve víře a v poklidu.
A to všechno se dosud dálo jen v nižších silách duše, všechny tyhle
způsoby, bouře a díla. V těch ale Bůh nijak nepřebývá, tady není jeho
místo, je pro něj moc malé a úzké, nemůže se tu ani pohnout; tady nemůže
konat své dílo. On chce a musí přebývat ve vyšších silách a tam působit
božským a sobě vlastním způsobem. Jedině tady je jeho místo, tady nalézá
svůj vlastní obraz a podobenství, tady Bůh přebývá a působí, a kdo chce
Boha doopravdy najít, ať hledá zde a nikde jinde. Kdo sem vejde, shledá,
co hledal dalekou a dlouhou oklikou. Tady je totiž duch přes všechny
síly tažen do pusté planiny, o níž nikdo neumí promluvit, do tajné
temnoty Dobra, které nemá žádné určenÍ. Tady je duch uveden do
jednoduché jednoty prosté každého určení, a to tak blízko, že ztrácí
veškeré rozlišování předmětů i [svých] pocitů. Neboť v jednotě se ztrácí
všechna mnohost; jednota všechnu mnohost sjednocuje.
Jakmile tito lidé přijdou k sobě, mají krásnější'a lepší rozlišování
všech věcí než kdokoli jiný. To povstalo v jednoduchosti a jednotě:
jasné a pravé rozlišování všech článků ryzí víry, kterak Otec a Syn a
Duch sv. jsou, jeden Bůh, a vůbec všechny pravdy víry. Nikdo nechápe
pravé rozlišování lépe než ti, kdo vstoupili do jednoty. Říká se tomu a
je to nevýslovná temnota, a přece je to skutečné světlo, a je to a říká
se tomu neuchopitelná planá pustina, kde nikdo neví "kam" ani "jak",
neboť to přesahuje všechna určení.
Tu "temnotu" je třeba chápat takto: je to světlo, k němuž nedospěje
žádný stvořený rozum ani je od přirozenosti nemůže pochopit; a je to
"pustina", protože sem nevede žádný přístup..
Zde je duch vyveden nad sebe sama a nad všechno své chápání a uvažování.
Tady pije z pramene ze samého základu, z pravého zřídla bytí. Ó, jak je
sladký, svěží a průzračný! Vždyť každý pramen je nejsladší u svého
zdroje, tam je průzračný a svěží, na svém toku však zteplá a zkysne. Ó,
jakým čirým a slastným pramenem je tu duše napájena u samého zřídla!
Celá se do něj ponořuje svým bytím a mocí, a plnými doušky by chtěla pít
- jenže tady [v tomto světě] jí to nemůže být dáno.
Kdyby člověk došel až sem a chtěl by ve svých nižších silách zahálet,
nic nedělat a nechat nižší síly spát, pak by to všechno bylo k ničemu. S
nižšími silami musí člověk nakládat, jak se patří, jinak Duch sv.od
takového člověka úplně odejde a zrodí se duchovní pýcha a nezřízená
volnost, člověk se začne v duchu zhlížet sám v sobě, a nic z toho nebude
a bude po všem. Člověk se má totiž s velkou pokorou podvolit božské
vůli, která po něm žádá větší odloučenost, než jakou kdy poznal, avšak
vždy vyšším způsobem než dříve, a také více ryzosti, prostoty, spořádané
svobody a jednoty, vnitřního i vnějšího mlčení, a hlubokou pokoru a
všechny ctnosti, které mají své místo v nižších silách - tehdy se stane
blízkým Bohu a bude božským člověkem.
Vidíte už tedy, jak a co to je? Všimli jste si, jak podivuhodnými
cestami Bůh duši vedl a jak jí předváděl svou hru? Jak do sebe ve svých
silách nejdřív vstřebávala to, co bylo jeho, jak se jí to pak ale
ztratilo, a ona to v sobě nedokázala udržet, klesla na duchu, byla
zmatená a stísněná, když vtom ji už zase vede sem a pozvedá ji nad ni
samu a nad všechny její síly do sebe sama a dává s'e jí teď sám, a to
zcela jinak než předtím, blaženě ji zde pořádaje. Právě to říká nevěsta
v Knize lásky: "introduxit me rex in cellarium" - král Mne uvedl do
svého vinného sklepa a ustavil zde svou lásku.
Věru, velmi dobře tu duši uspořádal, vedl ji a
řídil po podivuhodných
pustých cestách a převedl do hluboké propasti, do sebe sama. Co zde duše
nalézá, je nad všechno pomyšlení; rozum toho není s to dosáhnout, nikdo
to nemůže pochopit a porozumět tomu, je to pravá předchuť věčného
života.
Hle, jak si láskyplná Boží dobrota dovede hrát se svými vyvolenými! Jak
nás k sobě přivádí, a pak nás nechává žíznit po tom, po čem on sám
velice žíznil, vždyť proto zvolal mocným a jasným hlasem: "Jestliže kdo
žízní, ať přijde ke mně a pije!" Žízni I po tom, aby v nás nalezl
nějakou žízeň a vůli k takové žízni; pak nás chtěl napojit tak hojně,
aby z těla těch, kdo pijí tento nápoj, proudily vody živé, prýštící do
života věčného.
Co znamená tohle "z těla"? Jako když tělo pojídá pozemský pokrm, který
je přijímán žaludkem a odtud rozdělován do všech údů těla, které tím
sílí, právě tak přijímá duch v tomto nápoji vznešený božský pokrm, který
je pravým božským žárem lásky rozdělován do všech údů, do celého života
a bytí člověka, takže jsou pak všechna jeho díla uspořádána lépe, ba
nejlépe, jak jen mohou být. Jako je všem lidem lépe přitom pravém
vnitřním pořádku, tak je i vnější člověk dobře uspořádán - vzkvétá, sílí
a roste ke všemu, k čemu ho Bůh chce mít, a tryská do života věčného.
Aby se nám všem toto dálo, k tomu nám dopomáhej Bůh. Amen.
+++
Vyzýváš mě, můj Pane k následování, ale jak a kam?
Někteří chytráci tvrdí, že když tě prý naučím být sebou samým, zkrátka
slušným člověkem, tak je Moje učení opravdu životním učením. Možná, že
se někdo spokojí s takovým nasazením Mé nauky života. Moje učení života
jako takové se tím však spokojit rozhodně nemůže, třebaže Mi pak někdo
vytýká výlučnost a nekompromisnost. Není to však žádná výlučnost. Náš
cíl je větší než naučit lidí slušnému životu. Jde tu o víc, než jen o
tvé zdokonalování jako člověka. Věř Mi, že ti přináším ve tvém Těle
zbrusu nový, vyšší, vznešenější život. A spojuji se s tebou zvlášť,
jakož i se všemi ostatními lidmi právě v tomto novém životě, totiž v
životě Mého dítěte. Uprostřed ostatních a spolu s nimi spojuji zvláště
tebe se sebou, a činím tě svým tajemným Tělem.
Tím stavím tvému životu nesmírně vysoký, vznešený cíl. Otevírám tvému
mravnímu, lidskému úsilí nekonečné, věčné obzory. Jde o větší cíl, než
představuje jakákoli lidská mravnost.
Slyš mě, lidská zabedněnosti! Já, Dítě Nejvyššího, volám tě, a s tebou
všechny ostatní, k podobnosti s Mým i tvým Otcem nebeským, s onou
dokonalostí, která je svrchovanou dokonalostí. V tom spočívá novost tvé
totožnosti. Povznáším tě nad tebe samého, až k totožnosti se sebou,
nejbližším Dítětem Nejvyššího. Všechny ostatní hodnoty, které by mohly
zajistit ostatní morálky a ostatní náboženství, jsou nepatrně malé před
touto skutečností naprostou a nekonečnou, která ti otvírá skutečnost
vyššího nadání, skutečnost nového života, jenž je účastí na samotném Mém
životě. Nejde jen o splnění nejnutnějších podmínek společného soužití na
zemi. To by byl pouze minimální základ dalšího mravního bohatství a
dalšího rozvoje člověka až za hranice jeho lidství, jež vám podávám.
Všechny volám ve svém učení a krvi! Ale tebe obzvlášť! Připodobni se Mně
samotnému! Vystup ve svém mravním životě s Mým vybavením výš, než kam ti
umožňuje tvá lidská přirozenost! Takový máš cíl. Nad tím se ti tají
dech.
Jenže tento cíl vyžaduje ustavičné, soustavné vystupování a
zdokonalování. Žádá to využití všech schopností, všeho nadání, ale při
jejich přesměrování k nejvyššímu cíli. V tomto smyslu před tebou nestojí
žádný malý úkol, žádné malé životní povolání, žádná malá možnost. Ona
možnost nekonečného vystupování, neustálého připodobňování se našemu
svrchovaně dokonalému Otci je otevřena každému, ale tobě obzvlášť.
Tato morálka vychází od tebe celého, se vším, co přirozeně jako člověk
jsi a co máš, ale směřuje za hranice tvé lidské přirozenosti. Neboj se,
nedopustím rozpolcení tvé osoby na všední osobnost a osobnost sváteční.
Víš, co od tebe žádám? Abys miloval našeho věčného Otce z celého svého
srdce, ze všech sil, vším, co jsi a co ti bylo dáno v životě k
dispozici. Nedopustím žádné umělé pozměňování v samotné tvé přirozenosti
ani chirurgickým ani jiným nepřirozeným zásahem do tvého genetického
kódu jako člověka. Tak Moje mravnost objasňuje a zušlechťuje všechno, i
to, co se ti na zemi ukazuje být nedotknutelné a nezneužitelné.
Jak s tím ale začít? Prakticky je to pro tebe vyjádřeno jako Moje
následování. Vlévám ti nový život, protože „jsem, který jsem“ a současně
jsem skutečně tebou. Nosím tvé tělo, ale přitom jsem jedno s naším
moudrým Otcem v nebi.
Spojuji v sobě božství našeho společného Otce s tvým člověčenstvím.
Smysl tvé lidské totožnosti je podobný, totiž abys žil nejenom naplno
lidsky, nýbrž abys se všemi schopnostmi a dary přirozeného života
vystoupil do sfér života božského. Protože nesu v sobě toto božství i
tvé člověčenství, které máš k tomuto božství zaměřovat, proto jsem tvým
vzorem. Nejdokonaleji v sobě spojuji božství s lidstvím. Proto tvá
lidská totožnost může být nejlépe vyjádřena právě Mým následováním.
Jsem pro tebe víc než příklad a pouhý vzor lidství. Jsem nejdokonalejším
uskutečněním spojení našeho věčného Otce s tebou a tebe s naším Otcem. (pokr.)
| |
+++
Měsíc
Svítí jenom v temnotách
Tak v nejtemnějším místě srdce
Poznáš Boží tvář
http://eva.lopourova.sweb.cz
+++ |
|
Všechny lidské vzory, všichni géniové nesou znamení své doby, tedy
relativnost, proto také svoje nedostatky. Jedině já nejsem poznamenán
historickými znaky své doby ani své vlastní lidské povahy. Jsem
svrchovanou plností, naprostým vyrovnáním a vyvážením všech dokonalostí,
a tyto dokonalosti se na Mně objevují v podobě tobě viditelné a smysly
postižitelné.
Ukazuji ti v konkrétním životě, jak se to vůbec dá uskutečnit, abych byl
v prvé řadě ve všem tvém myšlení, ve všem tvém snažení, v každém slově i
skutku, jako i v mlčení a utrpení. Proto následování Mne znamená převzít
Moje zásady, Moje slova, Moje jednání do tvých vlastních skutků, zásad a
slov.
Tvůj život se má uskutečnit jako Mé následování, protože jedině tak ti
vlévám nový život. Tvůj život je plností onoho života, který ti vlévám.
Tak není snadnějšího a příhodnějšího způsobu, jak přivést tento život k
dokonalosti, než když půjdeš v Mých šlépějích, protože máš tento život
ode Mne, který jej mám v takové plnosti, že ho všichni přijímají z Mé
plnosti.
Vnukám apoštolu Pavlovi nápad, aby toto tvé následování Mé Osoby označil
za tvé oblečení se do Mne. Nést je víc než zobrazovat. Znamená to, aby
se tvůj život měnil v Můj a svědčil o Mně. Podobně jako šat prozrazuje
vnitřní obrysy. Obléknout se do Mne, znamená vzít na sebe Můj způsob
myšlení, Můj způsob jednání a celého prožívání života, osvojit si Moje
mravní dokonalosti.
Prober se ze spánku! Vždyť ani nevíš, kým jsi! Mohu ti o tom hodně co
říct. Nejsi jen svým vlastnictvím! Nepatříš jen sobě, když jsi Mnou
obnoven. Vracím ti do tváře původní obraz, ale ještě více zdokonalený k
Mé podobě. Tím se stáváš nejen člověkem, ale i novým stvořením, které je
otevřeno k vlastnímu dalšímu růstu k sebepřekonání. Přitom však není
porušena ani nejmenší podrobnost tvého lidského genetického kódu. Tak
jsi dítětem a přítelem našeho Otce. Zvu tě k dalšímu růstu v Mém nadání
směrem k dospělosti Mého přítele a k dosažení důvěrné spolupráce se Mnou
na řízení světa k dokonalosti.
Jsi Můj, protože jsi ve Mně. Teprve ve Mně se ti dostává jaksepatří
života, skutečně svrchované velikosti. Proto ti smím ukládat tak velké a
věčné závazky, protože tě tak intimně spojuji se sebou, jelikož tě
spojuji se svým životem.
Avšak z tohoto vztahu, který se začíná uskutečňovat tajemným
přivtělením, kdy se stáváš docela Mým, vyplývá tvá povinnost, mravní
vztah vůči Mně, podle kterého nyní máš prožívat onen tobě darovaný nový
život.
Tím ti otevírám nekonečné obzory. Tak ti nabízím nesmírné možnosti.
Můžeš ustavičně růst. Proto onen nekonečný cíl dokonalosti našeho
dokonalého Otce a Mne zůstane nesmírným napětím v tvé duši, nesmírným
vzmachem tvého cíle. Toto napětí burcuje všechny tvé síly, podněcuje k
využití všech schopností, vede k prozáření všech hodnot a přetváří vše,
co je tvé a co přichází do jakéhokoli styku s tebou.
Jestliže přitom zakoušíš tím děsivěji svoji malost, tím více tě pak
vtahuji do místa našeho společného Otce a do Mého Nejsv.Srdce. Povznáším
tě k takovému cíli jedině proto, že mám tolik možností a sil, abych tě
na této cestě dovedl živit a dovést tě po ní k cíli, který ti stanovím.
Proto se přestaň spokojovat s morálkou a s náboženstvím, které by tě
vedly jen k nějaké lidské mravnosti, k nějaké mravní slušnosti, k
nějakým jenom lidským právům, k nějaké pouze duševní hygieně! Tohle by
to znamenalo tvé ochuzení jako člověka i jako Mého dítěte, směřujícího k
dospělému přátelství se Mnou a k důvěrné spolupráci se Mnou na řízení
lidstva a světa k dokonalosti.
Uč se prožívat Mé učení absolutněji! Pak ti dám lépe poznat jeho hodnotu
a životnost. Začni více přečerpávat Mé slovo věčného života do svého
konkrétního života! Tím se připravíš na Mou vládu v pozemských poměrech,
jež znamená smysluplné naplnění tvého těla, které proměňuji ve své
tajemné Tělo!
+++
Sv.Beda Venerabilis - Oslava Panny Marie25.5.
Buď, Kriste, hlasům přítomen,
vždy spolu s naší mysli buď,
a dobrotivou pravici
ochraňuj sbory pějících. |
|
|
| |
Ty, jenž ses z Panny narodil
bys udělil nám spásu Svou,
Ty dej nám také čistou hrud'
a čisté údy tělesné. |
|
| |
|
A Ty pak, blahoslavená;
Maria, mezi ženami,
Rodičko Boži přeslavná,
těm našim chválám sluchu přej. |
Tvůj život čistý zasvěcen
byl Bohu, Duchu Svatému,
v něm z rodu Davidova dlel,
Ten, jenž se zove věků Král. |
|
|
| |
Blahoslavená, Jejíž hruď
nejvyšších darů plna jsouc,
na zemi Toho kojila,
jenž země, nebe slávou jest. |
|
| |
|
Slavnostně podle zákona
na stupně chrámu vysoké
Knížete nebes dvorany
na sladkých loktech vyneslas. |
Hle ve Tvém klíně Děťátko
viděli ležet Mágové a
Boha, Krále velkého
aj, se zbožností vzývají. |
|
|
| |
Ty Krista nesouc převracíš
svatyně modly Memfise,
poznává Boha cizina,
však jeho vlast jej vyhání. |
|
| |
|
Ty Slasti světa přesmutně
s Josefem, svatým pěstounem
Jej hledáš a jej nalezneš
s jásotem, kterak zasedá. |
Na Tvoji prosbu účastem
tajemné svatby Boží Syn,
proměnil vody v červené
výborné vína poháry. |
|
|
| |
Tvůj milý duch byl proniknut
bolestným mečem dvojostrým,
když vidělas, že umírá
Bůh, který z Tebe tělo vzal. |
|
| |
|
Za hřmění s kříže vrcholu
Tě jako Synu poroučí
ten, jenž je Tvůrcem vesmíru,
by čistý Čistou ochránil. |
Boha a Syna oslavu
poznáváš v světle zářivém
po strašných poutech smrtelných
jak převelebně z mrtvých vstal. |
|
|
| |
Ty zříš, jak Syn Tvůj, Světa Jas
jde na pravici Otcovu,
vždyť první z klínu Otcova
Ty vidělas jej sestoupit: |
|
| |
|
Nejvýše mezi skvoucími
všech apoštolů hvězdami
Tys Duchem Svatým vzplála
a pěješ Bohu chvalozpěv. |
Tu chválu, kterou vzdáváme
pokorně Kristu pějíce,
přesv.Boží Rodičko,
kéž doporučí prosba Tvá. |
|
|
| |
Hymny, jež svaté Matce Tvé
a čisté Panně pějeme,
Emanueli přijímej,
dej lidu Svému spasení |
|
| |
|
přel.ctih.Alfred Fuchs |
+++
Svátek Navštívení Panny Marie (31.5)
Setkání
Po mnoha letech
a přece jako včera
Touha setkat se
a skutečně se setkat
jako Maria s Alžbětou
Nastavit svou vnitřní tvář
Vzájemně se obdarovat
svojí přítomností
Umění hovořit
a naslouchat
A radost
jako ovoce Ducha
trháme z vinného listu
vyrůstajícího
ze společných
kořenů
Josef Veselý
| |
Mezi námi
Medové touhy pampelišek
vzývajících
Modř oblohy
Křídla motýla
Když s větrem mají zásnuby
Lev jenž obdivuje stádo
laní
A umírá hlady
Mezi námi
Jsou hlasy skalní ozvěny
Která chce zastat utajena
A šeptá stále hlasitěji
Jsme míjením větví
Téhož kmene
A rovnoběžky
Co nekonečnem
Vedle sebe ubíhají
Aniž by se protnuly
Mezi námi sen je
odmítaný
Co hledá komu by se zdál
Nakonec v tichu noci
Naslouchá zemi
Která prosí
Miláčku dešti
Dej mi pít
Sen hodný krále
Který chce žít
zestárnout
A zemřít se svou otrokyní
A je to král kdo nechce
Aby se mu sen jen zdál
Bílé polibky roztávají
bdění na víčkách
To co mezi námi
Je šelma která sní
Že k snídani si
Plátky z růží natrhá
A tím se nasytí
Snad láska je rybář
Co z rozmaru
Zpět ryby hází
A doufá
Že řeku uloví
Byls ve mně
žlutý kamínku
koupal ses v mrtvém hoři
až jedna z vln
tě vyplavila na pobřeží
http://eva.lopourova.sweb.cz
+++ |
|
Co když při rozjímání necítím žádnou vroucnost? Mám tohoto nechat?
|
|
Nedej
se odstrašit nesnázemi v modlitbě. Naopak se snaž takové nesnáze
přijímat jako podněty k větší horlivosti a zbožnosti v tomto svatém
úkonu.
Bratr Ludvík Granadský ti vzkazuje, abys nepodléhal
malomyslnosti ani neupouštěl od modlitby, když ti chybí potřebná
vroucnost. Jako se zkalená voda vyčistí pouze časem, tak se také
jen ponenáhlu uklidní tvé srdce rozbouřené |
světskými záležitostmi. Je to podobné jako při topení
čerstvým dřívím. Než dosáhneš světla a tepla plamene, musíš vyčkat
vysušení vlhkosti, která je v něm obsažená. Zatím bez ustání
rozdmychávej oheň, třebaže ti kouř způsobí nejednu slzu. Po dlouhé
vytrvalosti se objeví žádaný plamen. Tak vzplane i v tvém srdci milý a
krásný plamen božské lásky až po velikém úsilí a po překonání mnohých
obtíží. V neochvějné trpělivosti vyčkávej Moji návštěvu, neboť skvělost
Mojí slávy, tvá nízkost i důležitost tvé záležitosti vyžadují, abys
dlouho stál u brány Mého nebeského paláce. Blažené jsou duše, které
takto vytrvají v modlitbě! Čím delší bude tvoje vytrvalost, tím
skvělejší a bohatší bude tvoje odměna. Sotvaže korunuji tvou důvěru
výsledkem, pokorně Mi děkuj.
|
Nepřicházím-li Tě navštívit,
pokoř se přede Mnou a uznej, že nejsi hoden té milosti. Spokoj
se tím, že ses Mi odevzdal jako oběť, že ses vzdal vlastní vůle,
že jsi ukřižoval své tužby, že jsi bojoval proti ďáblu a sobě,
zkrátka že jsi vykonal vše, cos mohl. I když ses Mi nemohl
klanět citelným způsobem, přesto stačí, že ses
|
|
Mi klaněl v duchu a v pravdě,neboť takové klanění
chci. Pamatuj, že toto je nejtěžší část tvé
cesty a známka pravé zbožnosti. Jen vydrž tuto zkoušku, a všechno
ostatní ti pak půjde bez obtíží.
Jestliže si však po mnohých pokusech pomyslíš, že
by bylo zabíjením času a zbytečným trmácením pokračovat v
|
modlitbě, můžeš místo modlitby přejít
k četbě, ovšem s tou podmínkou, že nebudeš číst chvatně, nýbrž rozvážně,
budeš prožívat pravdy tam obsažené a podle možnosti vkládat něco
modlitby; to je velmi prospěšné a velmi snadné i těm lidem, kteří jsou
nejméně zběhlí v modlitbě. (O modlitbě a úvaze, 1,30)
Mám se v úkonu modlitby spokojit s nějakými zbožnými city?
Jako nemáš malomyslnět v obtížích při rozjímání, tak se nespokojuj s
tím, že jsi okusil některé přechodné city zbožnosti. Řekl bych, že musíš
kout železo dokud je žhavé. Nezastavuj se na tak dobré cestě.
Dokonalosti Mého přítele nedosáhneš bez tuhé a vytrvalé práce na sobě.
|
Bratr Ludvík
Granadský ti vzkazuje, že se uvnitř své duše nemáš spokojit s
tím, když v modlitbě okusíš nějakou citelnou sladkost. Hrubě se
mýlí, kdo se domnívá, že nemusí nic dalšího podnikat na cestě
dokonalosti, když uronil slzu, nebo zažil nějaké vzletné hnutí.
Na osvěžení půdy nepostačí zběžné pokropení deštíkem. Na to musí
přijít hojný déšť. Takový pronikne hluboko do jejího lůna a
dokonale ji zavlaží. Když má tvoje duše přinášet ovoce,
nepostačí jí lehká rosa, kterou vysuší nejmenší paprsek slunce a
nejslabší větřík. Tady je potřeba pořádný déšť, jaký pronikne do
hlubin duše a dá jí dostatečnou sílu, aby ji nikdy nemohly |
|
vyrušit záležitosti o starosti světa. (O modlitbě a úvaze,
1,30; Pokr.)
| |
+++
SVATEBNÍ PŘEDSEVZETÍ
A stiskem rukou svých
rozbouráme všechny příčky
mého já i tvého já
Pomineme všechny směrovky
odvádějící od cesty naší společné
ale nepřehlédneme patníky Desatera
A v pokojíku srdce svého
budeme mít vždy svátečně uklizeno
k pohoštění toho druhého
Pohledem do minula upřeným
poučíme se z vítězství i pádů
a přítomný okamžik budeme prožívat
naplno tak aby byl součástí
radostné přítomnosti věčné
I k průsečíku kříže
budeme se často navracet
k moudrosti
jak po svislém rameni
stoupat vždy výš a výš
K moudrosti
jak po rameni vodorovném
odpuštěním
k lásce se navracet
A za každou novou ratolestí
zazpíváme píseň díků
nad tajemstvím života
Josef Veselý |
|
SV.ZDISLAVO,
ORODUJ ZA NÁS A ZA NAŠE RODINY |
