KOLÍNSKÉ PATÁLIE

Žalmy přivedou vaše posluchače k preciznější výslovnosti, pokračoval kolega v učitelském sboru: - Uvidíte! Povedou studenty k vytříbení smyslu pro stylistické odstíny.
Dnešní den, usmál se učitel: - si uděláme takový malý – hm - pokus.
Pole hlávkového zelí se zavlnilo. Nebylo to obyčejné pole, ani pouhé zelí. Bylo to množství vědychtivých hlav, které se vymrštily při tomto oznámení. Čtyřnásobek očí a uší zostražitělo. Studenti se naučili přijímat veškeré novoty s neblahým tušením.
Podnikneme malý výlet do říše básnictví - posvátného básnictví - z díla bardů inspirovaných největším Mistrem. – Tak se rozplýval učitel, když kázal o vznešené kráse žalmů, o jejich úchvatnosti, úspornosti a přesnosti, o tom, jak vyjevují nejvzletnější vnuknutí Ducha svatého: - Myslím, že to pro nás všechny bude vítaná úleva od našich - ehm - prozaických cvičení.
Souhlasná přikývnutí a zabručení ho nesmírně povzbudila.
Tak tedy - uvedu na tabuli několik slavných veršů. Pak vám je přečtu. A potom, jako při našich cvičeních hovorového projevu, vystoupíte s krátkými promluvami. Přitom vám tyto verše budou - jakoby odrazovým můstkem k vlastnímu výkladu, k vlastním představám a myšlenkám a úvahám.
Vzduch ve třídě se začal střídavě zhuštovat a zase řidnout, až se zdál jaksi podivuhodně zrcadlit záhadné vlnění. Učitel se nechápavě zahleděl do prostoru, ale žádná fata morgana se nedostavila. Už dlouho nezažil, že by kdy jaké sdělení vyvolalo v lavicích takový rozruch. Bylo to jen jiskření mozků, vystavených nebývalému napětí, nicméně žádná zřetelná jiskra nepřeskočila. Pole zčásti zralých i nezralých makovic se zavlnilo a vydalo ze sebe jemně dunivý zvuk, doprovázený šumem přesýpajících se makových zrnek. Vibrující vzduch vzbuzoval obavy, ale také naději.
Moje matka milovala rytíře, vzdychl student od Hamburku.
A věčný obtížný student - s úsměvem zářnějším než kdy jindy - zasypával nčitele obdivnými pohledy a šeptal: - Šalmy! Tejka budou šalmy! Jémináku! To sme se dostali daleko!
Ty verše, řekl učitel: - napsal Duch svatý.
Ani úder blesku by posluchače nezasáhl tak mocně jako síla toho vnuknutí.
Žalmy? - Opakoval ozvěnou Španěl: - Éiaiaia!
Čestáv si to! - Žasl věčný obtížný student: Šalmy!
Žalmy, studente! – Ozvalo se z akademické půdy.
Nato napsal na tabuli dvacátý třetí žalm:
Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.
Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod,
naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno.
I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty.
Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.
Fandastický! - Burácel věčný obtížný student.
Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš.
Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití.
Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů.
Světský ruch ustoupil zbožnému šepotu. Otevřená ústa a zadržený dech, užaslé polykání a uchvácené vzdechy, to vše umocňovalo pohledy vpité do nehynoucích veršů osvíceného Davida. Student židovského původu, seděl nehybně a tvářil se jako král na trůně.
Učitel si odkašlal. Přečtu nyní celý úryvek nahlas. Poslouchejte, prosím, pozorně, aby vám žalmistova slova - vím, že některá nejsou snadná - utkvěla v paměti...
Učitel přednášel znamenitě.
Tváře věčného obtížného studenta se rozžhavily do běla na způsob vystoupení Páně na Hoře proměnění.
A teď - přečtu všechno ještě jednou.
Když nedostižnou pasáž znovu zarecitoval, rozhlédl se slavnostně po svém stádu. Jistěže jsou zde i výrazy, které některým z vás připadají - ehm - nesnadno srozumitelné. Než vás požádám, abyste přednesli svůj výklad, můžete se na cokoli zeptat, a nebojte se toho, prosím.
Jenom loufna vám chypěla, pamprésor.
Loutna, milý studente, říká se loutna.
Nebojácné dotazy jen pršely.
Profesor trpělivě odpovídal na každý dotaz. Jednomu studentovi vyložil rozdíl mezi berlou a perlou, jinému zase rozdíl mezi širé a šeré.
Můžeme přistoupit k výkladu, milí posluchači?
Ne! - Vzplál malý Ital: Celou tu ideju ukradnul Tafid Vergilovi z jeho Spěvů paftýškých, skrátka Pukolik! Tafid je flagijátor!
Než mohl učitel udusit tento blud v zárodku, prudce se otočil věčný obtížný student: Ste na mozku? Mluvíte o Tafitovi!!
O Davidovi, studente- –
Já mám těch čízemních poznámku plny chrup! Raci výkladujme!
Ale Vergilius je nejvěči poeta -
Co?! - Naježil se věčný obtížný student: Vy rovnáte Krále Dafita s ňáký Fergilim?
Vergiliem, studente. Vergilius napsal Bukolika čili Zpěvy pastýřské. Student jen vyjádřil svůj názor.
To neni násor, to je zločin! Jak může rovnat Tafita na Fergila?!
Další vyvolaný začal slovy: Ty verši mají velice vysokou myšlenku. Oči však upíral stále k zemi. Když někdo nezná jazyk velice, je pochopit těžko všecko. Ale já líbím to.
Vy líbíte?! - Zaplál věčný obtížný student: - To je málo! Šalmy musí se milovat!
Studente! - Ozvalo se současně s klepáním ukazovátka.
Jako další promluvil bratr z Británie. Věčný obtížný student sténal. Jak se dalo čekat, byla řeč bratra z Británie břitká, důrazná a jasná jako jeho tonzura. Na závěr vyjádřil pochybnost o účelnosti potírání hlavy olejem.
Tóódle! - Zaúpěl bolestně věčný obtížný student: - Vy sapomněl, že Tafit je absolutní pravdomlufka! On je zaolejonec, poněvač je pomaftěny na krále!
Moje chlava né! - Zašklebil se bratr z Británie.
Šak nejsi šadny král.
Ale bratři! - Učitel začínal být znepokojen. Bylo jasné, že věčný obtížný student se dokonale ztotožnil s velkým básníkem, a že nestrpí jeho sebemenší znevážení. Jak nasadit uzdu borci tak lítému? Jak ztlumit plamen šlehající k oblakům? Snad bude nejlepší vyvolat věčného obtížného studenta hned.
Když opravil několik mluvnických prohřešků v projevu bratra z Británie, pokynul k věčnému obtížnému studentovi: Ehm - zřejmě se vám rojí v hlavě plno myšlenek - nechcete nám je přednést?
Úsměv, který zasvítil na jeho obličeji, by zahanbil duhu: Vášně já? - Nevinné, překvapené zamžikání, upejpavě rozechvělé řasy - jen málokdy se vidí skromnost tak šalebná.
Ano.
Teď začne cirkus! - Ohlásil se smíchem františkán.
Do toho, studios! - Podněcoval synek z kupecké rodiny.
Chlafně, mluvte krátko! - Zavrčel bavorák.
Dejte mu šanc! - Vypískl Francouz.
Ojjj, věštil bratr z Polska.
Věčný obtížný student povstal důstojně a zvolna, jako by se nemohl odtrhnout od hlubin vpravdě nevýslovných. Majestátním krokem se nesl na stupínek jako cézar vstupující na půdu Egypta. Po způsobu velkých řečníků zasunul palce za klopy. Ještě nikdy nevypadala jeho postava tak vznešeně, ještě nikdy si nebyla tak nápadně vědoma svého historického poslání. Mlčky a zamyšleně obhlédl řady před sebou, jako by uvažoval, jak odít majestát do slov srozumitelných plebejstvu.
Začnout! - Žadonil student z řecké vlasti.
Vy cekáte na fanfáru? - Zaryl si Španěl.
Věčný obtížný student si uštěpačného davu nevšímal, když vzletně zahovořil: Vášení milovníci krásnýho slofa. Stítelé pospátné poézije.
Posvátné, ozval se učitel. Nepřekvapilo by ho, kdyby byl student spustil: Přátelé, Izraelité, rodáci...
A ctitelé, ne stítelé. Kdybyste zkusil mluvit pomaleji, studente, jistě byste dělal méně chyb.
Ten velkomyslně přikývl: - Tak sačnu snová... Slyšeli sme krásný vykládky od našich spoluštudentuch na tyto úšasný slofa... slova - od Král Tafit. Ale uskopojily vás?
Uspokojily, bratře...
Mě né. Mě fůbec neuskopojily. Poněváč pro mě ty páječný slova na tapuli nejsou jen slova! Pro mě sou trachokamy! Pro mě sou dyjamandy.
Ďjúúú! - Zatetelil se student od Jeruzaléma.
Pšemyšlujte o tom, poflicháči. Pšemyšlujte pod a za fěty, kerý Tuch sváty dal do ústu - koho? To je důlešitý! Kdo proslovuje? Muš, kerej má strážný problémy. Zkousněte cedstavit, jak ten muš, Tafit, skusil, dyž mu šlapat Saul na páty -
Studente, to není -
Chvalořečník se nahrbil jako jelen zasažený ve skoku. Pak znehybněl a prožíval pád kamene trpně se poddávajícího zemské gravitaci. Načež z hlubiny svého ponížení vzhlédl na vyučujícího jako na kata.
Řečníkův obličej, ještě před chvílí rozdychtěný, potemněl žalem.
Co není?
To není o Saulově pronásledování Davida.
Neé?
Ne.
Proměňte. Myslím, že když půjde roklí šedé smrdi -
Síní poznání teď pulzoval žalozpěv ticha. Řečníkova výmluvnost přimrazila většinu posluchačů k lavicím. Nosy se mrkvovitě zašpičatěly, oči zledovatěly a rázem tu z mlhoviny vědomostí vystoupla rota sněhuláků.
Student filozoficky pokýval hlavou: Ano, Tafit, velkej chrál Tafit.
Pak sestoupil se stupínku jako z Areopagu. Než se znovu posadil, dodal ke svému proslovu tuto doušku: - Tak sem to fiděl já. Ale bohopytelně je to šecko domýlený, poněváč nám pamprésor vysvětlil, že to ani kapku neni o Saulofi. - Hluboký povzdech učinil tklivou chvíli ještě tklivější.
Učitel měl pocit, že uběhla celá věčnost, než se mu podařilo dojít k tabuli, a celá další věčnost, než se dokázal soustředit na památná slova tohoto studenta. Jen těžko, přetěžko dovlekl své myšlenky k chladnému světu tvarosloví a větné skladby. Tak jako jeho posluchači, ani on se nemohl odtrhnout od Davida, chválícího Hospodina uprostřed časných poryvů v tomto světě.
Při vzpomínce na kolegu, doporučujícího probírat se studenty žalmy pro lepší výslovnost, pocítil učitel výraznou nevoli.

Tak ty jsi ten protekční mazánek?
Jasně, že je to on. Přivedl ho sem sám Johan Teutonicus, vysvětloval jiný student. Přitom loupl po nováčkovi pohledem Saula, kterému věštkyně vypověděla služby..
Hm, zase jeden Vlašák.
Těchto Vlašínů a Vlašíků tady nemáme moc.
Tohoto si vzal sám Filozof pod křídlo.
Tomáš mlčel, už proto, že tou jejich němčinou zatím přece jen tolik nešermoval. Po roce svého vězení dýchal plnými doušky svobodu, která se před ním otevírala v řádu. Po boku řádového velmistra právě vykonal pouť Evropou. Vzali to oklikou přes Paříž. Pěšky, v kapse ani vindru, kráčeli od vesnice k vesnici, od města k městu, odkázaní na dobročinnost lidí. Nocovali tu v klášteře, tam na hradě, a nejednou i v prosté salaši nebo seníku.
Když uviděli před sebou Paříž v celé kráse, zeptal se Otec Jan: Co bys dal, Tomáši za to, abys mohl být králem tohoto města?
To bych nevěděl, co si s ním počít.
Možná bys ji mohl prodat nazpět králi a ze zisku vybudovat několik dominikánských klášterů, nezdá se ti?
Prozatím by mi stačilo místo Paříže mít pojednání svatého Jana Zlatoústého o evangeliu svatého Matouše.
Otec Jan se usmál a podotkl: - Myslím, že si budeš rozumět s Otcem Albertem.
Prófa přichází! - Hlásil jeden ze studentů, řečený hlídka.
Šváb na obzoru! Už de profax! - Volaji jiní a tryskem se hnali do lavic.
K překvapení mnohých nováčků se místo nějaké velké postavy vynořil střízlík s bystrýma očkama, pročež se mezi studenty docela ztrácel. To však trvalo jenom chvíli. Dokud Otec Albert ze švábského Bollstädtu nevystoupil na katedru a neotevřel ústa. Hned se ozvala jasná srozumitelná řeč, o jakou byla mezi studenty nouze. Docela pěkná němčina, tříbená latinským a řeckým názvoslovím. Ostře vynikala uprostřed lámané němčiny, šperkované cizími přízvuky, zde španělským, tam francouzským, onde zase skotským nebo flámským, ale především studentskou hantýrkou. Tento jazykový plevel pronikal zdejší mluvou s úporností svlačce. O přestávkách se tvořily jazykové hloučky, až přerůstaly do velkých družin, kde to hučelo jako v mlýnici.

Učitel si nebyl jist, zda s těmi svými rčeními přece jen trošičku nepřestřelil. Ustálená slovní spojení mají ovšem pro každý jazyk zásadní důležitost. Cožpak neřekl sám Aristoteles, že zavedená rčení zakládají styl? Dobrý styl - přiznal si smutně učitel - je sice pro naše posluchače hudbou daleké budoucnosti, nicméně zavedená rčení, vazby, úsloví jsou bezprostřední nezbytností a jejich neznalost by byla vážnou překážkou studijních pokroků.
Na studenta, neobeznámeného s jejich jedinečností, mohou proto působit jako něco výstředního a zároveň rozčílujícího.
Svědomitý učitel však o nich takto uvažovat musel. Jak jinak vysvětlit takové úsloví, jako třeba dala mu košem? Nebo vzal nohy na ramena? Nebo, že někomu pro pět ran do čepice, spadl mu hřebínek? Čím víc o tom přemýšlel, tím jasnější mu bylo, že poučení o rčeních nemůže déle odkládat.
Takže jednoho nevlídného rána ztrávil začátek přednášek tím, že posluchačům vysvětloval, co rčení jsou, jak vznikají a jak zvláštní, živé představy vyvolávají. Doložil svůj výklad řadou poutavých příkladů. Stačí záměna slůvka třeba jenom v překladu Aristotela, jako třeba idiom a idiot, vzejde z toho velký rozdíl a výsledný strašný blud, do něhož upadne nejen arabský filozof Averroes, ale i přední profesor naší univerzity…
Jémináku! - Zářil věčný obtížný student: Jedno malý písmenko, a takovej mumraj!
Jistě - o tom jsme se už mnohokrát přesvědčili, když jsme psali diktát. Jen si vzpomeňte, co způsobila záměna jediné hlásky v příkladech, které jsem vám už jednou uváděl.
Vztyčila se ruka studenta z řecké vlasti: Já sem tehdy nebyl. Co stalo?
Učitel si chvíli prohlížel křídu. Ukázali jsme si, jak důležité je dávat pozor na každé písmeno, které píšeme. Stačí jedna jediná záměna, jediné nedopatření, a následky jsou nedozírné. Odkašlal si. Nemohu opakovat celé uplynulé cvičení.
Důležitý cvičení, zavrčel student z řecké vlasti a rozeslal své koulející se oči ke stropu posluchárny.
Důležitý? - Ozval se věčný obtížný student: Nejtůležitý, jaký můše bejt!
Děkuji, studente. Říkáme nejdůležitější. Přečtěte nám, prosím, své rčení.
Student spustil kolovratovitě: fašeni šitomní, pamprésor -.
Nedá se to říct bez úvodního proslova? - Naježil se kdosi v první lavici.
Já chtěl sem v tomto úkole -
Učitel zaklepal ukazovátkem na tabuli: Není třeba vysvětlovat. Přečtěte pouze své rčení.
Pomiňte mě, vzdychl kajícnicky: Tak prvni věta zní: On je požahanej.
Řachh! - Kterýsi student právě spadl z lavice.
Učitel si posunul brýle: To není rčení, studente. To je - nářečí.
Z toho, jak růžová líčka věčného obtížného studenta pohasla, bylo vidět, že do věty o požahaném vložil celé srdce.
Ale fůra lidu to žiká doslofička ták! - Bránil se student.
Na množství lidí, kteří to říkají, studente, vůbec nehleďte. Kromě toho jste ve slově- ehm- ve třetím slově té věty udělal chybu.
Vášně?
Místo ž tam patří š. Je-li někdo požahaný, pak možná kopřivou. Tady máte, studenti, další příklad takové nebezpečné záměny.
Věčný obtížný student vypadal, jako by mu uletěly včely. Jeho druhý příklad byl ještě překvapivější než první:
Musíme to proprat v kukuletu.
To je arapsky, nebo jak? - Ušklíbl se student, pocházející z Řecka.
Především probrat. - Řekl profesor a opravil první chybu: A pokud jde o další výraz -
Co chcete probrat v cukrletu? - Zasupěl bratr z Polska.
V jakém pukrletu? - Snažil se zapojit synek kupce z Marseille.
Ne, řekl zarmouceně učitel: To by bylo ještě horší.
Myslím, že tam má být v cuku letu, mínil další student.
Přesně tak! Je to rčení složené ze dvou slov, která v prvním pádě znějí cuk a let. Obě označují rychlý pohyb -
Ale já chtěl značit rychlý pochyb -
Děláme-li něco s rychlostí, tak to děláme v cuku letu.
Profesorovi začalo vysychat v hrdle. Je k tomu třeba rychlého, jakoby těkavého nebo cukavého pohybu. A zároveň téměř letu.
Já myslel, že dyš sme v letu, pokrčil věčný obtížný student rameny: - máme kolem sebe taky kuknout
Cum kukuk! - Zavyl student-Němec: Zme snat kukačky?
Nehádejte o slovíčka! - Křikl Španěl.
Za sklopenými víčky se věčný obtížný student stáhl do svého vnitřního světa, kde patrně rozmlouval se svým strážným andělem. Jako by se uzavřel do poustevny.
Tou dobou však přesýpací hodiny dokončily své dílo a pověřený sluha na chodbě zacloumal zvonkem, až se rozezněl celou školou.
Studenti vyskočili jako šotek z krabičky, nadaný utajenou silou.. Posluchárnou zavířila změť družného štěbetání.

Sem tam docházelo k nějaké hádce mezi cizími i domácími studenty, a zablýskly se meče, dokonce se zvedl mrak kamení z těch nejčistších vlasteneckých pohnutek. Posléze se všichni sešli v téže posluchárně, aby se učili téže filozofii. To sice nemohlo zabránit nějakým sporům, ale pomohlo to k jejich urovnání. V tomto ovzduší nebylo moc radno připomínat své vlastenecké cítění. Před těmito pestrými skupinami lidí ze všech končin země rozvíjela vyhlášená veličina akademické obce svůj svitek moudrosti o slunci a kometách, o rybách a ptácích. Byl nakloněn přednášet s odvoláním na řeckého filozofa Aristotela.
Prófa si trófá! - Pokyvovali uznale studenti, když přišly na řadu tyhle novoty, kolem kterých se dlouho chodilo tiše po špičkách.
Kdopak by se divil, krčil rameny Tomáš, protože si vzpomněl podivné filozofické kličky a háčky Petra z Hibernie.
Studenti natahovali uši a doslova tahali Otci Albertovi slova z úst. Chytali každé slovo, ale často ani ne tak z pouhé učenlivosti, jako spíše proto, že jim to vonělo jako zakázané ovoce. Někdo se to pokoušel zapsat, ale nestíhal. Tak byli všichni napnutí pozorností jako samostříl, protože slovo – slovní obrat – který uletěl, to vše bývalo nenávratně pryč. Zbývala torza jakýchsi jazykových divuplodů, utápějící se v guláši jejich horečnatého myšlení.
Všechno je to teprve v plenkách, a nejvíc já sám, který pořád ještě nedovedu jaksepatří ani blafnout německy, říkal si Tomáš.
Opakování je matka moudrosti, říkával strýc Sinnibald. Následně po každé přednášce vyrazil Tomáš střelhbitě do své cely.
Letí jako pes za kostí! - Uchechtl se student vedle něho.
Bratr Pes! - Chechtali se v mžiku ostatní.
Sesypal se jako hromada švestek před křížem a růženec se dostal do zápřahu. Když korálky dosáhly odpočinku a jejich napínaná šňůra se uvolnila, dostalo se k použití pero, skřípavě klouzající po papíře. Zastavil se čas a podle všeho se dostavil i strážný anděl k napovídání. Jedině zvonění k dalším událostem kolínské školy ho vytrhlo z činnosti. Hromada popsaného papíru se odsunula stranou. Najednou už nezbýval čas k jejich rovnání. Blaživý pocit, že teď už má celou přednášku v hrsti, a že mu nic neunikne, ho nadnášel tak, že v dalším okamžiku přicházel do refektáře, a přišel zrovna včas.
Později, když byla odpolední rekreace, dveře Tomášovy cely překvapivě rezonovaly. Tomu předcházelo vrzání strádajícího klekátka a šepotavé brumlání. Bylo by však zapotřebí důkladného sluchu, možná dokonce právě psích slechů, aby se dala postřehnout slova:
Milosrdný Bože, dej, abych vroucně toužil po tom,
co se ti líbí, prozíravě to hledal, správně poznával
a dokonale plnil ke cti a slávě tvého jména.
Uspořádej, můj Bože, povinnosti mého stavu
a dej mi poznávat tvou vůli.
Pane, můj Bože, dej mi, abych nepochyboval ve štěstí
ani v neštěstí, abych se totiž při úspěchu nevynášel
a v neúspěchu abych nebyl sklíčen.
Ať považuji, pane, za nicotné všechno pomíjivé
a stane se mi drahé vše, co je věčné.
Ať se mi protiví radost, které je bez tebe,
ať netoužím po ničem, co je mimo tebe.
Ať mě těší práce pro tebe, pane,
a protiví se mi odpočinek, který je bez tebe.
Pane Bože, dej mi srdce bdělé,
aby je od tebe neodváděla žádná všetečná myšlenka;
dej mi srdce ušlechtilé,
aby je nestrhovala k zemi žádná nedůstojná náklonnost.
Dej mi srdce upřímné,
aby je nesvedl na scestí žádný špatný úmysl.
Dej mi srdce pevné,
aby je nezlomilo žádné utrpení.
Dej mi srdce svobodné,
aby je nespoutala žádná náruživost.
Dej mi Pane a Bože můj, rozum, který by tě poznával,
svědomitost, která by tě hledala,
moudrost, která by tě nacházela,
jednání, které by se ti líbilo,
vytrvalost, která tě věrně očekává,
a bezpečnou naději, že nakonec přijdu k tobě.
Dej, abych své časné tresty přijímal jako pokání,
abych s tvou milostí na zemi dobře užíval tvých darů,
a v nebi měl účast na tvých radostech a tvé slávě.
Potom dostalo klekátko pohov. Nastal čas přecházení a hlasitého memorování, kdy se list po listu přenášel z pevné ruky na stůl. Sem tam vypukl záchvat ticha. V těchto vzácných okamžicích se hlava snesla do dlaně nastavené ruky. Potom se obvykle ozvalo chápavé:
Ehm.
Načež pokračovala brumlavá pochůzka v duchu dávných peripatetiků athénské školy.
Blablablablabla. - Ehm. – Prostě je na řadě Nikomachova etika o mravních ctnostech. Mravní ctnost je schopnost, řídící smyslový život. Tak se liší od rozumové ctnosti, která řídí usuzování, od ctnosti hrdinské, která přesahuje meze běžných povinností a vede lidského ducha k výšinám, a od ctnosti rozjímavé, která zdokonaluje rozum rozjímáním a radostí z božských pravd.
Blablablablabla, - takže ctnosti jsou dílem rozumu. Ehm - určují vztahy člověka k smyslovým skutečnostem. Třeba taková střídmost nebo štědrost, jako činnosti ovládané rozumem, rozumové ctnosti, jako moudrost, vědění a věda, ty jsou činnostmi spekulativního rozumu. Praktický rozum se projevuje dvěma ctnostmi - rozumností a uměním.
Hm – ale umění se řídí řádem krásna -
Blablalabla - Moje blaho tedy spočívá v konání dobra. Blaženost je vlastním dobrem celé mé bytosti, ctnost je částečným dobrem. Vrcholem mé činnosti je rozjímání. Jenže té se dá dosáhnout až po osvojení ctností. Nejvyššího stupně štěstí se dosahuje v obci. Jde o pozemský stav štěstí, na rozdíl od blaženosti –
Pak jsou tu ty Albertovy postřehy o spravedlnosti. Hm. - Zajímavé. Spravedlnost je podle toho obecná i zvláštní ctnost. Obecná čili zákonná spočívá v zachovávání zákonů. Tato obecná spravedlnost je vlastně veškerá ctnost. Je totožná s každou ctností. Každá ctnost přece spočívá v plnění zákona; od ostatních ctností se liší pouze myšlenkově.
Když uhodila hodina další výuky, vyplouval z Tomášovy celičky tajemný koráb s plachtami nadmutými Duchem svatým.
No, servus! Už je tady náš Němý vůl!
Nechte ho být, prófa už přichází!
Za chvíli už posměváčci nechali Němého vola Němým volem, aby dychtivě lapali každé slůvko motýlovitě se vznášející ztichlou posluchárnou. Vzduch byl nabitý slovy jako felicitas, latitudo. A když se otřásal slovy sapientia, ïntellectus, scientia, tvářili se všichni posluchači jako Boží zvědové. Když vzduchem proletělo slůvko epieikia, tvářil se každý z nich, jako by to týkalo právě jeho, a mnohý z nich zasvěceně přitakával:
Epieikia, epieikia. – Zrovna jsem to chtěl říct. Jen Tomáš se tvářil jako by zaražeností soupeřil se skobou ve zdi.
Našel se však jeden, který měl útrpnost se začátečníkem, a když se Tomáš po přednášce vytrácel z posluchárny, pospíšil si, aby ho zadržel:
Bratře!
Prosím.
Když dovolíte – třeba by vám přišlo vhod, kdybych vám s tím trochu pomohl.
To bych uvítal, zazářil Tomáš.
Tak třeba tahle epejaka.
Myslíte nejspíš epieikia?
Samozřejmě epieikia.
V překladu to znamená něco jako nadspravedlnost.
Ano, přisvědčil Tomáš a dodal, že slovo epieikia se odvozuje z epi čili nad a dicaion spravedlnost, tedy epieikia je nadspravedlnost, podstatná spravedlnost.
Hm. – Ozval se spolužák: Ovšem to je podle mne dost silné víno. Co tím myslí?
Tomáš se dal do vysvětlování: Mistr Albert učí, že nadspravedlivý koná spravedlnost i tam, kde zákon selhává. Plní zákon, i když se odchyluje od litery zákona, protože plní smysl zákona. Zatímco ten, kdo zákon plní slepě, drží se doslovného znění zákona a podle hesla přísný zákon, přesto zákon, se často úplně míjí se smyslem zákona. Kdo poslouchá zákon podle smyslu zákona, je dokonalejší než ten, kdo zachovává pouhou literu zákona. Jeho poslušnost je pravá a přímá, a to i tehdy, když koná úkony, které zákonu zjevně protiřečí. Úmyslem zákonodárce přece není nařizovat úkony, které jsou v rozporu se smyslem zákona. Jeho záměrem je, aby bylo dosaženo cíle zákona. S tímto jeho úmyslem je v souladu ten, kdo zákon někdy přestupuje s úmyslem, aby bylo dosaženo jeho cíle.
Kdo má nadspravedlnost, ten je dokonalejší než spravedlivý. Spravedlivý vždy vrací zástavu tomu, kdo ji u něho uložil. V době hladu není nikdo vázán zákonem. V záležitostech, týkajících se vlastní obživy, může určit sám, co má konat. Nespravedlnost se však vztahuje nejen na lidské zákony, ale i na pozitivní božský zákon.
Že by?
Otec Albert uvádí pro své tvrzení příklady z Písma svatého: Tak stařec Matatiáš řekl svým lidem, aby bojovali také ve sváteční den, pokud budou napadeni, ačkoliv to bylo božským zákonem zakázáno, anebo David, který pojídal posvátné chleby, které smí jíst jenom kněží.
No né, bratře Tomáši, to je ale paměť! - Žasl spolužák: - Proč si, u všech všudy, necháte líbit, když vám říkají Němý vůl nebo Sicilský vůl? Taková sprostota!
Ále, to nestojí za řeč. Nemluvte o tom s nikým, bratře. Slibte mi to. – Kladl mu na srdce Tomáš, když se s ním loučil u dveří své cely.
Sotva za ním dveře cely zapadly, vrhl se znovu do svého díla, při kterém zakusilo klekátko u malého křížku nemalé útrapy. Přitom si povzdechlo značným vrznutím. Ani růženci nebylo dopřáno odpočívat v pokoji na způsob drahých zesnulých. Nato několik listů papíru okusilo Tomášova pera, aby začaly rezonovat dveře cely brumlavým omíláním přednášky, za příležitostného prolínání otázkami a protidůvody. Když posléze znovu vyrazil na zvonění z cely, z přítmí chodby ho matně sledoval spolužák, který se z předešlého setkání ještě ani nevzpamatoval.
Spěchajícímu Tomášovi vypadl z hábitu list papíru a snesl se k zemi. Zůstal tam ležet, dokud jej spolužák nezvedl a nevzal k sobě.
Později jej pomalu pročítal. Stálo na něm:
Opakem člověka, který je nespravedlivý je ten, který za všech okolností chce zachovat zákonnou spravedlnost, i kdyby měl zahynout celý svět. Zvlášť pochybný je příklad, kdy dokonce Otec Albert ospravedlňuje cizoložství s manželkou tyrana, jestliže je dotyčný páchá s úmyslem vyzvědět tyranovy plány, které by vedly ke zkáze obce. Páchá sice nepravost, ale přesto nebude občanským právem trestán, protože nepokládal cizoložství za takové zlo, jakým by byl zánik celého města. - Má to snad znamenat, že by Otec Albert obhajoval zásadu, podle níž účel posvěcuje prostředky? Z celého smyslu jeho přednášky je jasné, že takovou zásadu odmítá. - Zdá se, že Otec Albert, když uvedl několik celkem nezávadných příkladů, jako třeba ten o nevrácení meče šílenci, o vystoupení na hradbu při obraně města, zřejmě přehlédl dost pochybný ráz třetího příkladu. Zdá se, že se tato jeho úvaha dotýká právní roviny a nikoli mravní, hovoří o prohřešku a trestnosti na rovině civilního zákona, nerozebírá mravní stránku případu, ale pouze jeho civilní trestuhodnost. - S nadspravedlností souvisí ctnost pohotovosti v úsudku o tom, co je skutečně spravedlivé, což se váže k rozumnosti. Vrchol nadspravedlnosti spatřuje Otec Albert v Kristu, v jeho činech, kterými zákon někdy překračuje, a přitom pokaždé zákon naplňuje. Své přednášky o nadspravedlností dokládá odkazem na knihu Kazatel, kde je psáno: Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý; proč by ses měl zničit? (Kaz 7, 16)
No plosím – uletělo mu z úst, když později kráčel chodbou.
Takové úžasné poznámky svědčí o velkém nadání, říkal si spolužák:- a ještě si ho druzí dobírají jako Němého vola. Tohle tak nenechám. -A zamířil k cele Otce Alberta.

Posluchače znepokojovalo ze všeho nejvíc to, že během celé té ohňové palby oprav a připomínek v posluchárně se věčný obtížný student usmíval jako měsíček, pobaveně a s nelíčeným obdivem přikyvoval. Nedalo se poznat, zda blahopřeje svým kritikům k jejich předváděným námitkám či zda si libuje, kolika strhujícími novotvary obohatil jazyk. Kritik tím byl nanejvýš zmaten.
Ať se učitel snažil sebevíc, nedokázal v omylech věčného obtížného studenta vypátrat nějakou zákonitost. Žák je ze sebe chrlil jako naprosto nepředvídatelné a veskrze živelné improvizace.
Například toho dne, kdy se posluchárna potila nad slohovým cvičením v rozsahu jednoho odstavce. Věčný obtížný student se přihlásil s následujícím výpotkem: Dyš dva potkají, ruky si podají.
Učitel si všiml, že student sice správně uvádí podají, nicméně pokaždé vyslovuje ruky.
Hovorová a řečnická cvičení rozdmýchávala v tomto studentovi bělostný žár. Při nich vzlétal neohrožený školomil k novým a závratným výbojům. Jednoho dne se dal unést svou výmluvností natolik, že nazval Pannu Marii apoftolkou a mudrckou a chrdinkou.
Na všechny tyto důrazné výtky odpovídal vřelými díky, pokorně provinilým výrazem a horlivým slibem: Já šecky ty zlocviky odcviknu!
Stalo se to při quodlibetních rozpravách či otázkách o čemkoli. Co byly tyto volné dotazy? Neformální shromáždění, zavedená v jistých dobách školního roku. Bývala vyhrazena objasňování všech otázek, na které studenti narazili ve studiu či každodenním životě. Studenti milovali tyto volné dotazy. A právě tak učitel. Byl rád, že může svým svěřencům pomoci s praktickými otázkami. Připadal si tak daleko tvořivější.
Má někdo dotaz? Jakýkoli dotaz - na pravopis, mluvnici, výslov -
Švédský student se ozval svým úvodním zamručením, pohlédl na jakousi ohmataný pergamen a zahuhlal: Leze na zdi fšečtán nebo pšečtán?
Vřešťan je – hm - druh opice, odpověděl vyučující: - kdežto břečťan je popínavá rostlina, která se plazí po zdi.
Och, stělání, stělání! - Zářil věčný obtížný student, vděčný za tolikeré divy vzdělanosti.
Další prosím, vybízel učitel.
Snacha. - Ozval se student z Krakowa
Jak prosím?
Snacha. - Opakoval student: Proč nevyslovuje tak, jak píše?
Učitel rozpačitě zamžikal. Ale snacha se píše přesně tak, jak se vyslovuje, bratře. Napsal na tabuli SNACHA. Vidíte!
Vidim, ale takový slovo ja nikdy sem neviděl. Ja myslim snachu, kterou mam v naši škole.
Snahu! - Zvolal učitel: Jenže to je docela jiné slovo. Zvedl křídu a ke SNAŠE přibyla SNAHA. Pak se dal do vysvětlování příbuzenských vztahů.
Joj, vydechl věčný obtížný student.
Nevysvětlil jsem to dost jasně, bratře? - Lekl se učitel
Krásně jasně, pamprésor! Špičkově! Jedničkově! Jasná facka!...

Mistr Albert, mezi studenty zvaný profax či prófa, nenechal na sebe nikdy dlouho čekat, aby po přednáškách dal občas někomu zakusit, co to znamená být taženej.
Jako vždy napřed nastínil námět: Ctnost je dobrá jakost mysli, kterou se správně žije, které nikdo neužívá ke zlému, kterou Bůh v nás, působí bez nás. Jenže, co znamená správně žít? Zodpovíte to, bratře Tomáši?
Ó jé, Tomáš byl tasenej! Ten bude vařit z vody. - Zašumělo posluchárnou.
Mohl bych dostat nějaký čas na rozmyšlenou? - Ptal se Tomáš.
Cha, cha,chá! – zaznělo refrénovitě posluchárnou.
Řeknete hned, co vám přinese slina na jazyk.
Studentovy oči uletěly ke kříži na zdi posluchárny. Na chvíli vypuklo trapné ticho, že by se dalo dlabat polévkovou lžící. Jeho srdce však volalo:
Nevýslovně moudrý Stvořiteli,
tys ustanovil z pokladů své moudrosti tři řády andělů,
podivuhodně jsi je umístil v nebi,
a nanejvýš ladně jsi uspořádal jednotlivé části vesmíru.
Ty jsi pravdy zdroj světla a moudrosti,
i nejvyšší pramen všeho
Sešli milostivě paprsek své záře do temnot mého rozumu
a zbav mne dvojí temnoty, ve které jsem se narodil,
totiž hříchu a nevědomosti.
Ty dáváš výmluvnost jazykům nemluvňat.
Vzdělávej můj jazyk
a vylej na mé rty milost svého požehnání.
Dej, ať bystře chápu,
ať jsem schopen všechno si podržet v paměti,
ať se správným způsobem a lehce učím,
ať dodržuji přesnost při výkladu
a mám vždy zásobu vhodných slov.
Nauč mě dobře začít, pomáhej mi vytrvale pokračovat
a doplň mezery, když budu končit.
Co žádné z napnutých uší neslyšelo, to slyšel Ukřižovaný a nenechal to bez odezvy. Sotva se vrátily oči na místo, pohnul se student - za šířícího se šepotu posluchačů - směrem k učitelské stolici.
Hm. Teďka stříhá flosnama a mává plótvema, ale hnedkom prolítne jak sekera ke dnu. To bude šlupka! Ten to zvorá! Zkope to! Zmastí, co se dá! A bude ausgešlosn! – Na tak, Tomášku, kápni božskou! Uvidíme, jak si dutej! To se nalochníme!
Už neváhal ani chvíli. Nejprve přesně zopakoval položenou otázku: Ctnost je dobrá jakost mysli, kterou se správně žije, které nikdo neužívá ke zlému, kterou Bůh v nás, bez nás působí. A co znamená správně žít? - Načež Otec Albert pokynul hlavou, zatímco posluchárnou táhla šeptanda, oznamující, že kamufluje, pokračoval slovy:
Zaměřit se na správný cíl a směřovat k němu přímo, bez odboček, vyhýbat se všemu, co je příliš moc nebo málo, zůstávat ve středu. Dodávám Augustinovu myšlenku, že je třeba užívat stvořených věci tak, abychom dosáhli věčné vlasti.
A co zneužití? - Dotazoval se učitel.
To se může týkat jen pozemských skutečností. Ctnost nemůže být zneužita, je-li skutečnou ctností. V úvahu přichází pouze tehdy, když třeba někdo zneužije ctnosti k pýše, přímé zneužití však ctnost jako takovou zcela ruší.
Nejistou část vašeho vymezení ctnosti, totiž slova: kterou Bůh působí bez nás, patrně vztahujete na vlitou ctnost, a ne na získanou. V tomto případě je třeba chápat vymezení ctnosti tak, že Bůh je prvotní příčina. Spolupůsobení člověka je však nezbytné. Ze strany člověka jsou bezprostředními příčinami ctnosti předně vůle, dále rada, a konečně volba.
Posluchárnou se šířila spodním tónem šeptanda, která sdělovala: - Žádný kiks. Je parádně nabiflován – našprtán –
Mistr Albert nás učí, že u ctnosti mají klíčový význam láska a řád - Božská láska je matka všech ctností. Dobře vedená láska počestných lidí je ctností. Řád ve ctnosti zaručuje rozum, který nachází správný střed. Nejedná se však o usuzující rozum, nýbrž o praktický rozum, který předchází jednání. Tak jako mezi vášněmi je vášeň lásky první a základní vášní, podobně je tomu i u ctností, kde láska je kořen všech ctností.
Ctnosti jsou způsobeny návykem, avšak protichůdným návykem mohou být zmařeny. Jejich příčinou je vůle, nikoliv přirozenost. To, co koná přirozenost, koná nutně, automaticky, vůle však koná na základě volby. Opakovanými volbami a úkony stejného druhu vzniká ctnost. Ctnost je tedy působena vůlí a její sídlo je v duševní síle, tj. ve vůli.
Podstatou ctnosti je její střed. Střed není v nějakém geometrickém středu mezi krajnostmi, ale naopak v jejich vyloučení.
Ctnost je dokonalost vůle, ona sama je vůlí a předpokládá plnost vůle. Předpokládá tedy plnou zapojenost člověka. Ctnostným nelze být napůl. Ctnost dává vůli tvar, utváří vůli k dobru. Bezprostřední příčinou ctnosti je dobrovolné jednání podle správně uměřeného rozumu. Vůle je proto hlavní příčinou, rozum a vytrvalost jsou nutnými předpoklady.
Jakým způsobem se dá najít správný střed?
To úkolem moudrosti. Sapiens, moudrost má správnou míru pro to, co je vhodné a správné. Nalezení správného středu je kromě jiného záležitostí soudnosti, vyplývající z víry, nazírání rozumu osvíceného vírou. Je vnitřním přesvědčením.
Bratře Tomáši! - Zvolal s radostí Otec Albert. - Vy nemluvíte jako student.
Něžné oči, vždy upomínající hraběnku z Akvina, zbystřely, jen víčka párkrát zamrkala.
Vy mluvíte jako učitel, ozývalo se dál.
Jen to z něho teklo, uznávali spolužáci.
Měl kliku, tvrdil kdosi.
Kdepak, kapíruje to, říkal další.
Otec Albert vystoupil na učitelskou stolici, už proto, že se vedle mohutného Tomáše cítil trochu stísněně, rozhlédl se po ostatních a řekl důrazně:
Mnozí z vás se posmívali bratru Tomášovi a nazývali ho Němým volem. Ujišťuji vás, že až tento vůl zabučí, uslyší ho celý svět!
Hm. – Zahučelo to posluchárnou.
Nenápadně se mezi studenty ujalo mínění, že Tomáš je vlastně nabitý studios čili nahoblený nebo našprtaný, nabiflovaný, ale přitom žádný šplhavec. Třebaže šprtá, není to žádný šplhoun.
Každé cvígro zvládá, takže je sám vylochněný, uznával kterýsi student z Kolína.
Otec Albert byl však jiného názoru. Samotného Tomáše to překvapilo, zvláště poté, co se stalo, když nedávno navštívil slovutného učitele v jeho cele. Zatímco byl malý chlapík zavrtaný do jakéhosi herbáře a vydával šustivé zvuky, v rohu cely se cosi pohnulo a zatřáslo vylekaným návštěvníkem důrazněji, než kdyby se to pokoušel drsný saracén. Zjevně se ho sice nic nedotklo, a přesto vyskočil jako jelen v říji, avšak místo dalšího vzepjetí se zmateně zarazil.
Lória bapri efilii espiritus santi - Loria bapri efilii espiritus santi - Loria bapri…
Tam, odkud vycházelo toto drmolení, se cosi samočinně hýbalo.
Když si třaslavá ruka dodala odvahy a podala blíž svícen, ukázalo se to naplno. Postava zvíci sličné ženy v blankytném rouchu střídavě spínala a rozpínala ruce a vydávala ze sebe: Loria bapri efilii espiritus santi.
Mezitím se už přišustil mužíček s jasným pohledem, sršícící spoustou nápadů: - To nic, bratře Tomáši, to je jen takový můj vynález. Prostě mechanismus, samočinně se modlící jako naše svatá Panna: Glória Patri et Fílii et –
Řachch!!
Samohyb však právě dostal jiný pohyb, než jaký mu vložila do útrob ruka vynalézavého mechanika. Postava se s mohutným zaduněním převalila na bok, kredencově se otřásla a pak ještě chvíli řinčela, až se zdálo, že se někde vzadu vysypalo kuchyňské nádobí. Uprostřed hlomozu padajícího mechanismu docela zaniklo, že Tomášovi mimoděk uletělo z úst zasyčení bolestí, protože si tím mohutným kopancem snad srazil palec. Zmatený host však už dávno nic ani neviděl pro slzy, které se mu řinuly z očí. Nevnímal ten ryk a řinčení, nýbrž jen slova, která ústa zalykavě mumlala: Svatá Maria - Matka Boží - je Panna - vždycky Panna - a žádný panák! Ani paňác!
Co bylo, bylo. Dneska však už byl skopnutý palec horlivého obhájce svaté Panny dávno zahojený, a zbožný kutil také už dávno opravil svou hračku – automat na modlitbu, jenže nyní mu leželo na srdci cosi jiného:
Bratře Tomáši, magistr řádu mne posílá do Paříže učit. Jedině tam se dá získat nejvyšší hodnost pro moje všeobecné učitelské působení. Vyžádal jsem si vás jako doprovod.
Oči zkoprněle uvízly daleko od studenta, a teprve po delším lapání po dechu se vrátily ke svému běžnému používání.
Rád půjdu s vámi, ale nemám tady ještě ukončené studium.
Nevadí. Dokončíte to pod mým vedením v Paříži.
Než se Tomáš nadál, přišla k uplatnění jeho montecassinská fránina či fráňa, franka čili francka, poněkud zahuštěná tím, co do ní k jejímu vytříbení přinášela lánina, ládina, látanina, láia, laika, lágra nebo i zmatina. Podle přísloví, že nové koště dobře mete, přinášel do Paříže každý nový učitel něco nového, pokud přicházel odjinud. Tak se Tomáš ocitl na křižovatce různých názorů a neméně rozmanitých slovních divuplodů. Každý z příchozích býval náramně vyhraněný autor, ale kdyby se to někdo pokusil vyslovit nahlas, byl by v mžiku někým opraven.
Neříká se, studente, autor, nýbrž se říká jistec.
Jistec? – Zakroutila se hlava posluchače.
Přesně tak. Jistec. A učedlník musí bedlivě naslouchat, aby si to všechno osvojil, protože učitel zde má dřivnost.
Dřivnost? – Myslíte snad prioritu?
Tak by se to snad říkalo latinsky. Naše řeč má však dost a ještě lepšího výraziva než strohá latina. Naše bohovědná mluva má svoji vidotvornost, jež by latiníci nazvali specifikum, takže může mnohé záležitosti ořešiti, což znamená to, co pro latiníky praedicare. Můžeme pak naříkati srostitě.
A pročpak naříkáte? Copak se vám zlého přihodilo, že naříkáte? Přijměte, prosím, moji upřímnou soustrast.
Nenaříkáme, že by se nám stalo něco zlého, ale můžeme podle své libovůle něco naříci ve smyslu latinského praedicare, a to srostitě, tedy tak, jak by se po cizácku naříkalo konkrétně. Neptejte se nás na takové prvotě, protože učedlník musí být v poslušnosti, takže musí poslouchat a naslouchat. A co k tomu potřebuje?
Poslušnost.
A co je poslušnost?
Ctnost.
A co je to vlastně taková ctnost?
Principem ctnosti je habitus.
Špatně – špatně – špatně. - Prvotí ctnosti je změť, - zdůrazňoval významně vztyčený ukazováček.
Učedlník nemůže být nesoudobný, ozývalo se odjinud zpod pozdviženého obočí.

Jediný Mistr jsi ty, můj Pane, zašumělo zpod kapuce hábitu, prostírajícího se před chrámovým křížem. S pocitem vnitřního uspokojení tu přednášel jeho nositel své díkůvzdání za to, že se v tom učeném řečnění neztratil. Při svém každodenním naslouchání celému tomu duchovnímu mumraji, k němuž se pravidelně vynořoval jako věrný pes z doupěte své celičky, kde bedlivě všechno zaznamenával, opakoval a promodlil, ovládl živě také vytříbenou francouzštinu.
Nikdo nezjistí, jak dlouho zde byl Ukřižovaný mimo kříž, ale jedno je jisté, že se rychle vrátil na své místo, když chrámem zaznělo nedočkavé volání:
Tomáši! Tomáši! Honem do refektáře! Už dávno je po zvonění.
Pevným krokem vstoupil do refektáře, ale místo nabízeného místa na lavici u prostřeného jídla, zamířil raději k ambonu, aby vystřídal předčítajícího. Potom pokračoval v jeho četbě Sentencí:
Primo manifestat partes divisionis per definitiones –
Tu mu představený přetrhl jeho přednes:
Copak nedovedeš správně číst, balíku? - Načež pronesl jako opravu úplný nesmysl: Primo manifestatur partes divisionis per definitiones.
Tomáš vše pokorně zopakoval jako by to byla svatá pravda: - Primo manifestatur partes divisionis per definitiones, - načež pokračoval dál v četbě.
Cink! Cink! Cink! - Spustil zvonek svou kovovou árii od srdce a bratři se zvedali od jídla. Načež zaslechl za svými zády vyčítavá slova:
Proč jste, bratře, opakoval ten nesmysl? Vždyť jste přece původně pronesl slova správně?
Nezáleží na tom, jak co kdo říká, ale jak poslouchá.
Někteří vrtěli nechápavě hlavami a reptali:
Jenže Dominikovým heslem pro náš řád je přece veritas čili pravda.
Ehm, kvůli pravdě se lidé nejvíce zlobí. Jenže, kde chybí pokora, tam se všichni navzájem sežerou.

Dnes, řekl oblíbený učitel: - končíme školní rok - a čeká vás tedy zkouška.
Ve skutečnosti to bylo něco, bez čeho by se klidně obešel. Už celé měsíce věděl, kteří posluchači si zaslouží postoupit do vyššího ročníku pro pokročilé, a kteří - i při zavření všech očí, a snad i kuřího oka - budou muset opakovat.
Nechat kohokoli propadnout pro něj bylo utrpením. Celou noc před zkouškou se obvykle zmítal na lůžku a hledal důvody pro možný postup krajních případů, jako třeba takového posluchače, jako byl bratr Řek. Ten sice projevoval nemalou snahu zlepšit se v pravopise, pokročil v mluvnici, ale stále zabředal do potíží s přednesem slov. Když měl utvořit větu se slovem důchod, zabrebentil: Co je stejný, to je prašť jako důchod. Podobně trápil učitele případ posluchače, jehož mluvidla, uvyklá rodné španělštině, se pořád jaksi nemohla uzpůsobit. Když se pokusil dát dohromady jablka s hruškami, vyšla z toho chabka s růžkama.
Mnohdy dokázal učitel usnout, jedině až se pomodlil celý růženec za studenty, které mohl bez nejmenších výčitek svědomí pustit do vyššího ročníku. Ani nebožtík Euklides by se nedopočítal, kolik proseb a volání vyslal k nebesům za studenta Wolfganga z Bavorska. Jeho sykavky sice volaly po nápravě, ale nijak to neovlivňovalo jeho výborný pravopis, dobrou větnou stavbu a širokou slovní zásobu. Rodilý Bavorák určitě postoupí.
Sotva však procitl, začal se znovu trápit kvůli posluchačům, které bude nucen zklamat. Patřil k nim jistý student z Polska. Protože bez a pes pro něho byly dva zaměnitelné zvuky, domníval se ještě minulý týden, že slovem bezúhonný se označuje pes, co chodí na hon.
Nebo jakýsi student z řecké vlasti. Jeho znalosti byly právě tak nejasné jako jeho mručení. Když měl použít slovo kopec, vylezlo z něho: S kopec teče voda.
Nebo věčný obtížný student. Učitele bodlo u srdce. Píchlo ho tam pokaždé, kdykoli si na něho vzpomněl. Tento neohrožený student byl snad nejpilnější a nejhouževnatější z celého ročníku, nikdy nechyběl, jakživ se nedal ničím odradit, zřídka se mu ztrácel z andělského obličeje úsměv plný optimismu a neochvějné ctižádosti. Jeho jazyk ovšem kolísal mezi čímsi zkomoleným a něčím dosud neslýchaným. Pravopis měl nadále výstřední, s mluvnicí zacházel politováníhodně a jeho výslovnost byla otřesná.
V zájmu spravedlnosti si učitel připomínal, že se tento student v mnoha směrech poněkud zlepšil: cisina byla patrně pokrokem ve srovnání s dřívější cicinou. Ale jinak měl ještě tolik co zlepšovat, že hory jeho pokroků vyhlížely vedle velehor jeho omylů jako kupky sena.
Člověk mohl jen žasnout nad jeho neblahou schopností vyřešit jednu otázku tak, že se vytvoří druhou. Cvičné stupňování přídavných jmen obohatil příspěvkem studený, studenčí, letofý.
Čas se nezastavil. Hodina poslední zkoušky se přiblížila.
Ukliďte si, prosím, z lavic všechno kromě čistého listu a pisátek.
Jsou všichni připraveni?
Zmučené pohledy, statečné úsměvy, odevzdaná povzdechnutí - to vše svědčilo o závažnosti nadcházející prověrky. Nejedna ústa vyschla, nejedno srdce zabušilo rychleji. V některých očích zářila vidina dalšího ročníku. Jiné posluchače život prostě naučil, aby si nedělali příliš velké iluze. Pera balancovala v čekajících lavicích jako dychtiví bobři.
Naše první slovo je myš. Učitel chvíli počkal a vyslovil to znovu, pečlivě a zřetelně.
Posluchárna se vrhla na myš. Věčný obtížný student zaklonil hlavu, zavřel oči a konzultoval se svým andělem strážným. Myš, šeptal. Myš- Sajimavej výras - jedno oko se otevřelo, aby sledovalo, jak bude vyučující na jeho samomluvu reagovat.
Studente, zamračil se učitel: - rušíte třídu.
Proměňte. - Obličejem zhrzené milenky dal student najevo, že nesmí-li si pro sebe šeptat, nemůže přesně uvažovat.
Učitel nespěchal se slovy. Nechával mezi nimi uplynout delší čas. Zato se snažil vyslovovat co nejvýrazněji.
Rozvrhl si dobu tak, že poslední z diktovaných slov přečetl dobré dva zdrávasy předtím, než cinkot zvonku ohlásil přestávku. Počkal na několik opozdilců dopisujících větu s přídavným jménem brzký.
První část zkoušky máme za sebou, oznámil. Odevzdejte mi, prosím, vaše výtvory.
Napjaté řady se zavlnily úlevou. Studenti vstávali, protahovali se, třeli si spánky, masírovali si prsty, odevzdávali papíry s testem a šourali se na chodbu - svěřovat se, srovnávat, popisovat a přetřásat své slovní divuplody.
Nedalo se nikam utéci před výplodem věčného obtížného studenta:
Jedna miša ve špajsu sdělá miš maš.
Ještě štěstí, že jsem jim nechal vypracovat ještě zvláštní tezi podle vlastní libosti.
Před očima se mu mihly názvy tezí. Urovnal si množství popsaných listů do tašky.
O skryté sáludnosti slofička kfůli.
No ovšem. Byl to on - věčný obtížný student. Ostřížím zrakem přeletěl učitel snůšku chyb, aby co nejrychleji našel poslední věty:
Můžete šíci, že chodně záleží na fýslofnosti: Udělal jsem to kfůli tobě, trachoušku. Ha, pšistichl sem tě pši činu, pítáku!.
Opouštím tento ročnik chrdě, a jesli kfůli nekemu púknu, je mi lokr. Milerát se sem fratim. Sem prima fratny.

Po roce pařížského působení se malý zalátaný hábit, naplněný skromným mužíčkem, znovu ocitl v prachu cesty mezi Paříží a Kolínem. Velký hábit, který ho doprovázel, obíhal po chalupách a poníženě vyžebrával chléb pro oba.
Kráčeli vstříc velké události, ale pro mladého z nich to byla především velká zkouška, životní zkouška, pokušení pochybností a víry.
Chcete-li uniknout před duchem světa na druhý konec světa, i tam vás ten lživý kozloduch dostihne, i kdyby to by poslední zapomenutý ostrov, a vynajde způsob, jak vás ranit. Chcete-li však zvítězit nad duchem světa pomocí Ducha z jiného světa, dokážete to kdekoli.
Jsou tady pro vás, bratře Tomáši, zprávy z rodné vlasti. – Řekl mu převor a vzal ho přátelsky kolem širokých ramen. Pravda je, že při tom musel ruku hodně natáhnout: Pak pokračoval ztichlým a nejistým hlasem: Nejsou zrovna moc povzbuzující. Vaši bratři Landulf a Raynald sběhli z vojska císaře Bedřicha II. Císařští rytíři je kvůli tomu stíhají.
A co doma?
Převor se na chvíli odmlčel, a pak váhavě pokračoval: Sídlo tvé rodiny, hrad Rocca-Secca byl vypálen a rozbourán. Město Aquino bylo rozbořeno a vydrancováno. Ani Horu svatého Jana nenechali bedřichovští poskoci na pokoji. Zbylo tam rozvrácené spáleniště -
A co naši doma?
Váš otec už dávno není mezi živými. Bratr Landulf je ve vyhnanství a bratr Raynald ve vězení.
A co je s maminkou?
Hraběnka Teodora se uchýlila ke své dceři, která se provdala za hraběte ze San-Severino. Sestra Marotta je u benediktinek v Capui.
Kříž na stěně refektáře kolínského kláštera se mírně naklonil a pak se zakolébal ze strany na stranu, stoly s lavicemi se roztančily a začaly se posunovat po místnosti. Ani dlažba si nedala pokoj. Podlaha místnosti se začala povážlivě vlnit a naklánět.
Zemětřesení? To bylo první, co ho napadlo, ale taky poslední. Pak se Tomášovy oči vydaly na okružní cestu refektářem, až uvázly kdesi na mrtvém bodě.
Plameny vyšlehly z oken hradu Rocca Secca a pak je dohnal oblak hustého dýmu. Ze všech stran se ozývalo:
Pomoc! – Zachraň se, kdo můžeš!
Z jednoho oblaku vyšlehl plamen, ale byly v něm vytřeštěné oči hraběte Akvina, a do uší mu zaznělo ječivé:
Ještě nějaký takový výstřelek, a Bedřich rozdupe náš hrad Rocca Secca jako zuřivý kanec a na střechy Akvina posadí červeného kohouta!
Rozdupe – rozdupe – ROZDUPE - zuřivý kanec - zuřivý kanec – KANEC !!
Do toho zaznívalo starostlivé otcovo domlouvání:
Synku, dej si pozor na tu dominikánskou žebrotu! Tohle tvoje záškoláctví je k ničemu. To by našemu rodu nepřineslo nic dobrého.
Tomáš - to je temná skvrna na rodokmenu hrabat Akvinských! - temná skvrna - temná skvrna – skvrna – SKVRNA !!!
K tomu se čas od času ozýval matčin vyčítavý hlas:
Jak jste bezcitní! Vy dominikáni, studení jako psí čumák! - psí čumák! -
Nyní však zazníval mnohem víc vyčítavě, a postupně přecházel do obviňování. Vzápětí se zase zlomil a mluvil mazlivě, aby zase sklouzl do jakésiho plačtivého tónu:
Tomášku, můj chlapečku! - Ach, Tomáši! – Jak ses mi vzdálil! - vzdálil!!– VZDÁLIL!!!
Hlas jakéhosi zbrojnoše volal:
Mendíku, vezmi si na sebe kloudné šaty, ať se za tebe nemusí tvůj otec stydět!
A otcův varovný hlas:
Neblázni, Tomáši! Dostal bys celou naši rodinu do hrozných těžkostí. Musím před tebou chránit celou rodinu a také všechny naše poddané. Císař se bude mstít -
Ach, Tomáši, Tomáši.
Zatvrzelče! Nevděčníku! Dal jsem ti život! Patříš Akvinům.
Budeš mě mít na svědomí, Tomáši!
Papežův hlas se ptal:
Jak to, můj synu, že jste se dal zapřít před matkou?
Pak ty hlasy utichly a Tomáš uviděl svou celičku.
Matně si protíral oči.
Cosi zlého ho obviňovalo: Ty si tu žiješ za devaterými horami, ale zatím jsi přivolal pohromu na celý rod Akvinů --- stálo ti to za to?
Když se jednalo o něho samého, nedbal na to, jestli fouká ostrý vítr od východu nebo ze západu, a v každé zkoušce a nepohodě obstál jako vzrostlý dub. Bůh mu dal za jeho věrnost zvláštní ochranu proti pokušení čistoty. Neměl však žádnou zvláštní posilu proti takovému pokušení, které na něho dolehlo nyní. Právě mu kdosi našeptával: Přivolal jsi pohromu na celý rod Akvinů --- stálo ti to za to? Teď kvůli tobě musejí trpět jiní, právě tak, jak se toho obával tvůj otec.
Jaký je úděl nalomené třtiny, bezmocně se klátící ve větru? To se teď projevilo naplno. Zkrátka ležel tu jako hromada neštěstí a neměl sílu udělat ani krok.
Hábit se snesl s lůžka a váhavě se přesunul ke klekátku před malým křížem. To si vrzavě zase postesklo na svůj úděl, když jedním dechem zašumělo celou:
Pomoz, můj Pane. Kde jsi můj nebeský pomocníku?
Jsem s tebou. Nikdy tě neopustím, a stejně ani náš Pán. Jako bys nechápal, že tvá opuštěnost je nový klam? Přijal jsi úlohu Němého vola, jak tě k tomu někteří odsuzovali. Dost pohodlné. Zvu tě k lepšímu řešení. Máš velké poslání.
Hm.
Váháš? Skoncuj s tou uzavřeností! Raduj se a vesel!
Radost? Smích?
Seber se! Máš velké poslání jako člověk a ještě větší jako Boží dítě! Jako člověk jsi ten, kdo svobodně touží. Tak už naváhej, a živ se chlebem své touhy! Pak se dokážeš radovat. Zvířata se smát nedovedou. Ty však nedokážeš bez radosti žít. Napni síly a objev ji! Právě ta touha po radosti, po slasti a štěstí, podněcuje tvoje činy a životní rozhodování.
Jenže není radost jako radost. Je-li radost hlubokou potřebou srdce každého z lidí, tak obsahuje i požadavek svobodného rozhodování. Ten je základní osnova radosti.
Lživý duch světa zpovrchňuje každou radost. Šidí tě o její duchovní rozměr.
Copak není světák samý smích?
Pohrdavý, uštěpačný, pichlavý a jízlivý smích. Živí se náhodnou příležitostí. Sotva pohasnou záblesky štěstí, zůstane smutek. Světákovi to stačí, protože je ducha nezámožného. Tobě to stačit nemůže. Nejsi zrozen pro hloupý smích. Od narození žiješ pro záměrný smích a smysluplnou radost. A co teprve od křtu! Radost je tvoje úžasné tajemství. Potíž je v tom, že trochu zapomínáš, že právě tobě je svěřeno takové tajemství. Jako bys ho zrovna nedovedl užívat k vlastnímu radostnému životu zrovna tak, jako k projasnění a odlehčení těžkého života ostatních.
Proč se to najednou nedaří?
Radost je víc než citová odezva v srdci. Vede k ní nejen vtipnost čili důvtip, či - jak říkával Aristoteles - eutrapalia. O co jde? Mít ochotu snadno a rychle nalézat v zapeklité situaci náhlé a překvapivé rozuzlení. Umět pohotově zachytit podrobnost běžného místa, které mnozí přehlédnou, a povznést ji jako vzor. Ať už máš takový dar nebo ne, hledej ho v sobě a rozvíjej.
Snad ne jen proto, abych se blýskl před lidmi?
Spíš abys potěšil každé srdce na potkání a oslavil tím Boha.
Nevím, nevím – jestli -
Radost je v tobě založena hlouběji než si myslíš. Je víc než prchavé nasycení toho, co ti podsouvá sobectví a kolísavé záchvěvy vášní. Je víc než naplnění citů a nálad. Na rozdíl od potěšení a rozkoše má pravá radost v sobě stálost a hloubku. Přináší zážitek plnosti.
Ozvěnou radosti ve tvé duši je úžasná hudba pulzování tvého rozumového nazírání. Vnitřní vracející se ozvěna. Mocná vlna rozechvění v hloubi bytosti, která tě povznáší. Způsobuje, že v některých okamžicích zakoušíš údiv nad tím, že vůbec jsi.
Trvalá radost je výsadou výsadou právě tebe. I když ti nejde o to, abys jen vyhrával a vynikal nad jiné, vyznej s odvahou, že jedině v Pánu a s Pánem jsi schopen prožívat ryzí radost.
Jak to?
Pouze tady se ti zjevuje dokonalá radost. Je to tajemství. Dej se jím unést! Tvůj smích je to pravé ujištění. Konečná příčina tvého smíchu a všech projevů důvtipu je blaženost
Copak se mohu radovat, když moji bližní kvůli mně strádají?
To ti našeptává záludný duch světa. Mocichtivý císař mu slouží. Tak se staví zády k Bohu, k Církvi a ke všem lidem dobré vůle.
Nechci se radovat bez ostatních.
Nikdo není vyloučen z pravé radosti. Víra ti přináší úžasné, překvapivé a potěšující tajemství. Tady je svrchovaná radost. A ty máš pozvání k účasti na této vrcholné radosti. Celý Bůh s jeho radostí se vejde do každého srdce. Může naplnit nekonečnou hlubinu tvého nitra.
Radost je všelidská. Je každému přirozená. Tak nesmutni a těš se z drobných všedních věcí a činností! Těš se z prosté radosti! Tvoje vyšší radost předpokládá člověka schopného přirozeně se radovat. Spasitel vychází z těchto prostých každodenních radostí, když hlásá království z jiného světa.
Už tyto přirozené radosti jsou Bohu milé. Nezapomínej si je připomínat. Vděčně za ně děkuj. Tak je předkládej Bohu, aby je očistil, zušlechtil, posvětil a prohloubil. Objevení pravé radosti předpokládá, že potom budeš schopen postoupit výš. Nezastavíš se na úrovni radostí, jež jsou ti ve světě nabídnuty.
Už proto, že máš rozum a svobodu, ale ještě víc proto, že máš duši přetavenou posvěcující milostí. Proto je tvá radost především radostí duchovní. Je normální, že vyzařuje do všech přirozených a citově prožívaných radostí. To ona působí, že tyto přirozené radosti jsou pravými radostmi pro tvé srdce.
Co způsobuje, že moje radost je především duchovní?
To, že jsi ve světě, ale nejsi ze světa.
Tvůj pravý život je v nebi. Tato skutečnost z tebe nedělá žádnou bezkrevnou bytost. Když máš srdce v nebi, tak už dnešek prožíváš nebeským způsobem, ale tím víc máš nohy na zemi. Připravuj toto tělo k proměně a k přetvoření omilostněnou duší.
Všichni svatí vyzařují nevýslovnou radost, třebaže je někdy sužovalo těžké strádání.
Odkud berou sílu?
Bůh.
Jak získám takovou radost?
Sám od sebe ji nezískáš. Je to zdarma daný, ničím nezasloužený dar shůry. Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Pravá radost nemůže být spojena se lží ani s klamem. Rodí se z pravdy. Lidé uchovávají v srdci příchuť této radosti zrozené z pravdy. Přesto se jí trochu obávají.
Proč?
Prostě cítí, že kdyby se otevřeli této radosti a pravdě, postavilo by to před ně zrcadlo. Pak by uviděli věrný obraz sebe, zbavený příkras.
Hříchem je však v člověku porušen Boží obraz. Zbývá mu tápavé směřování k Boží podobě, vytušené ve filozofii.
Máš rozum a svobodnou vůli. Jsi osoba. Tak stále zakoušíš a poznáváš svou ubohost. Jsi však pevně zakotven v nebi. Tak se nemáš čeho bát. Místo aby tvoje slabosti překážely tvé vnitřní svobodě, jsou naopak skutečnými odrazovými můstky k ještě větší a nezvratné radosti nebeské.
Pokoj a radost, jež přebývají ve tvé duši, způsobují, že duše už nepotřebuje nic jiného k tomu, aby vyplnila vnitřní prázdnotu nebo aby se potěšila.
Copak se mou vnitřní radostí ztratí všechno smutné ze světa?
Ne. Utrpení tady zůstává. Dostává však hluboký smysl.
Jak se dá sladit utrpení s radostí?
Lidsky je to vyloučené. Je to možné díky prožívání spojení tvého utrpení s utrpením Spasitele. To není žádný sebeklam. To je plnější zakoušení toho, co už samo je dávno skutečností.
Kdekdo potřebuje právě uprostřed své bídy objevit a zakusit trvalou radost. Přičiň a třeba i něco snes proto, aby na tobě ostatní poznali, že utrpení a radost nejsou nesmiřitelní nepřátelé.
Jenže jak?
Sleduj Ukřižovaného. Umírá a vstává z mrtvých právě pro tebe uprostřed všech ostatních. Nad jeho konečným vítězstvím nad smrtí se patří jásat nevýslovnou radostí!
Jen kdyby ten svět nebyl tak plný zrady a násilí!
Dřív než byl kdokoli z lidí od někoho zrazen, zradili všichni Pána. Přesto dosahuje dokonalého a nezvratného vítězství. Tohle sleduj! Jak velká je tvá zkušenost zrady, která vede k vítězství? Spasitel vítězí! Nejen krví prolitou na kříži, ale i svou předsmrtnou úzkostí v Getsemanské zahradě. V tomto tajemství radost vítězí pro tebe nad smutkem.
Tak proč se mi ten smutek pořád vrací?
Je dvojí smutek. Smutek, který oživuje. Kromě toho je ale strašný smutek, který se zdráhá přijmout vyšší pomoc. Právě nad tímto nesmyslným smutkem získává pro tebe Ježíš vítězství v Getsemanské zahradě.
Právě tento triumf se snažíš vyzpívat o velikonoční noci. Je to opravdová jistota, že mocnosti zla prohrávají.
Je to také jistota, že tě nikdy nic nebude moci oddělit od Kristovy lásky, která ti působí tuto radost. Apoštol Pavel ti vzkazuje, že tě ani smrt ani život, ani přítomnost ani budoucnost, ani cokoli jiného v celém tvorstvu nedokáže oddělit od Boží lásky
Co mi radíš proti smutku?
Každý mrak má stříbrný okraj.
Hm. Laciná útěcha.
Pak tedy vezmi srdce do svých rukou a přiměj ho, aby proti tvé vůli zvolalo: Ať žije radost proti veškeré beznaději!
Cože?
Tvá radost je tak osobní, jak si osobně vášnivě zamiluješ Ježíše. Můžeš objevit i nějaké zvláštní projevy radosti, které by byly vhodné pro tvou vlastní cestu. Především úsměv. To je výraz radosti. Přičiň se, aby se vlídný úsměv od srdce nikdy neztrácel z tvé tváře. Jen ve vlídně usmívající se tváři bude radostný duch.
A neskončím jako poťouchle se usmívající hlupák?
Neskončíš, protože nejsi žádný hlupák. Máš rozum a svobodu. Máš důvtip, a to je základ vtipnosti. Na každém kroku se přičiňuj o odhalování směšného v sobě i kolem sebe, ve věcech i ve slovech! Odhaluj skrytý úsměvný smysl slov! Ale pozor! Ať jejich odhalení nikoho neurazí ani nezraní! Žádný ostrovtip! Vyhledávej a používej taková slova a výroky, které utěšují, pobaví, uvolňují napětí, povzbuzují a jsou milá! Mohou přispět k překonání pochmurné nálady, když se někdo šnekovitě uzavírá do ulity. A láska tím poroste. Dej pozor na slova, která berou odvahu! Zapomeň na slova jedovatá, pichlavá, kousavá, jízlivá, obviňující! Vyhni se obratům, které zavádějí k hrubým, tělesným významům! Taková slova a výroky by otrávily čistou radost.
Dávno jsem se vypořádal s dětskými hříčkami a hračkami, které Italovi zosobňuje rozpustilý šašek, který by se milerád nabízel lidské touze po štěstí.
Je náramně pohodlné pustit si takového šaška domů třeba při karnevalovém veselí. Tváří se, jako by tě přišel pobavit a rozptýlit. Musíš k tomu sebrat všechny síly, abys ho rozhodně vykázal z domu. Duch světa žárlí na radost, kterou chce náš Pán sdílet s tebou. Proto tě chce odvést od pravé radosti přihlouplým a hrubým žertováním. Vezmi rozum do hrsti a věř! Důvtipem svého rozumu osvíceného vírou a odkazem na vítězství našeho Pána odrazíš slovy Písma i tohoto hastroše, poklonkujícího před vládcem světa. Spolehlivě ho zdoláš chválou a díkůvzdáním našemu Pánu.
Čistá radost není nikdy daleko. Pokaždé je těsně a důvěrně blízko. Směje se na nebesích. Směje se bratrským úsměvem Božího Syna, který si vyhlédl příbytek ve tvém srdci. Sleduje tě z tvého nitra, a přitom ti pomáhá. Směje se povznášejícím úsměvem osobně blízkého Ducha, vycházející z lásky tvého Stvořitele a Spasitele, a proudí přes tvé srdce do celého světa.
Po několika dnech se vynořil v klášterním kostele nový hábit, přesněji řečeno, při bližním sledování se ukázalo, že je to starý hábit. Bylo tu však něco nového. Na hrudi jasně plápolalo cosi zřetelně vynikajícího jako zářivá svítilna.
Co to tam má? – Ohlíželi se druzí.
Nic tam nenosí. – Potvrzovali jiní.
Odkud pocházela tahle zář? Nikdo nevěděl. Ať to bylo cokoli, Otec Albert se k němu přiblížil a zašeptal:
Co je s vámi, bratře Tomáši? Zdá, že se cítíte dobře.
Už je mi lépe.
Z toho se dostanete. Čas všechno vyhojí.
Tomáš pokyvoval hlavou a na tváři mu hrál jemný úsměv.
Je tu však ta slavná událost, na kterou jsme se tolik připravovali a těšili. Nebudeme ji muset odložit – nebo snad - zrušit? - Řekl váhavě a s dávkou obav, až mu na čele naskočily vrásky. Vzápětí se však vytratily:
Žádné odkládání, Otče. Jsem připraven.
To je dobře - to je dobře, můj synu, říkal s úsměvem Mistr Albert, když ho zanechával v kostele samého. Sotva utichl klapot chůze i jemné šustěni hábitů, přeletěly oči ke kříži. Obrysy věcí se zamlžily, hrany uhladily a stíny srostly s paprsky světla. Všude se rozhostil majestátný pokoj a mír, jen klekátko zasténalo, když naplňovalo svůj úděl. Potom i to povrzávání utichlo, aby se připravená duše stala účastnou tajemné konverzace, kterou mohlo sledovat jen čisté srdce.
Od té doby, co jsi povstal, zamiloval jsem si tě ještě něžněji než před touhle zkouškou. Teď jsi mi bližší. Jsi mi zavázán k větším díkům za svůj život. Jako tvůj duchovní průvodce a ochránce jsem měl podíl na tvém křtu. Měl jsem účast při tvém narození jako při tomto tvém vzkříšení.
Tvoje duše je ozdobena dokonalostmi, jaké neměla ani za nejkrásnějších dnů své nevinnosti. Tvoje láska překračuje tvoje meze. Stala se velkodušnější, živější a účinnější.
A co bude dál?
Už máš pozvání na výpravu za tím největším dobrodružstvím. Přicházíš na hostinu lásky. Tady se ti dává to největší Dobro. Jsi pozván už ne jako cizinec, ale jako přítel. Hostitel po tobě touží jako po svém důvěrníkovi.
Mám tedy zvláštní štěstí.
To není náhoda. Jen dílo jasnozřivé lásky. Nevěř na žádné šťastné náhody. A ještě méně věř na nějaké nešťastné náhody.
Když se ti přihodí něco zlého, neříkej, že máš smůlu. Když se ti přihodí něco dobrého, neříkej, že se ti poštěstilo. Za vším stojí Bůh.
Svěřuje tě do mé ochrany. Hodlám tě osvěcovat tím, že ti jasněji než pouhým lidským rozumem představím vyšší plán s tebou. Hodlám napřímit tvou vůli k dobru a odklánět tě od zlého. Samozřejmě, že bych nic nezmohl, kdybys řekl: Nemám zájem. Zůstal bych nezaměstnaný, kdyby sis myslel, že se obejdeš beze mne i bez našeho Pána, který mne posílá. Sám se však nemohu rozhodovat za tebe proti tvé vůli. Ostatně bych to ani nechtěl. Naplno respektuji tvou svobodu. Nechej se poučit od svého duchovního vůdce! Pros o pomoc! A k tomu se i ztiš! Hned se dám do díla.
Poraď mi, kdy je pro mne nejlepší čas i místo k tvému naslouchání? Kdy nejlépe postřehnu tvé působení?
Podle Pěstouna Páně je nejlepší doba za tiché noci, v klidu na lůžku, třeba až k ránu. To už jsi upokojen a tvá duše není rušena podněty z okolí ani z tvého těla. Do takové zklidněné hladiny tvé duše přicházím s aktuálními zprávami. Tak se ode mne dozvídáš, jakým zvláštním způsobem se to má stát, aby se v tobě projevil původní a jedinečný obraz Boží. Dítě Boží přichází na svět. Právě zde se chce narodit a růst a projevovat se jedinečným, neopakovatelným způsobem. Už máš připraveno volné místo na nebeské hostině.
Mám se tedy řídit podle tohoto vzoru?
Můžeš, ale i příkladem jiných svatých. Žádného však už nemůžeš prostě opakovat.
Jakto?
Každý je stvořen jako původní Boží obraz. Tak dojdeš dokonalosti jedině, když budeš pod mým vedením sledovat vyšší plán s tebou.
Bože, dej Tomášovi chápavé srdce, aby poslouchal můj hlas, zvěstující tvou vůli a aby splnil tvůj záměr s ním.
Na jakých základech mám budovat svůj další život? Kde začít?
Nikdo nemůže položit jiný základ kromě toho, který už je položen.
Co je to za základ?
Kristus.
Jak dosáhnu spojení s Bohem?
Přichází k tobě sám. Od tebe se očekává jenom dobrá vůle a ochota k přijetí.
Kdy a kde přichází?
Ve mši svaté. Sám se ti předkládá za pokrm. Tak se snaž žít pro Boha a k jeho oslavě.
Nestačí tedy o Bohu vědět?
Ne. Musíš podle toho naplno žít, cítit, toužit, jednat i mluvit. Sám ti to umožní. Přichází ti v ústrety. Volá tě. A sotva vykročíš, už je s tebou. Dává ti účast na vyšším životě. Tak je v tobě najednou Někdo, kdo už překračuje tvůj lidský stín. Přichází kvůli tobě, abys měl život a měl ho v hojnosti.
Jak mohu mít nějaký jiný život, než mám dosud?
Když bude v tobě Ježíš působit. Chce se v tobě nejen zrodit, ale i působit jako vnitřní základ tvého života.
Jak se do mne vstupuje?
Milostí, která tě posvěcuje. Tak se v tobě jako v domě stává tímto přetvářejícím základem tvého nového života. Tím zušlechťuje tvůj dosavadní život. Místo planých plodů poneseš samé krásné, voňavé a chutné ovoce.
Jak to dělá?
Celým svým životem, který vrcholí smrtí na kříži a jejím přemožením.
Ale to se přece jednou stalo!
Před léty zahájil svůj vstup do lidských dějin. Od té doby stále stojí u dveří do tvého srdce a klepe.
Nemám na tom žádnou zásluhu, abych zrovna já -
Jistěže. Pro tebe to začíná křtem. Tím jsi vtažen do prvního dějství božské komedie.
Nepamatuji si, co se kolem dělo.
To hlavní se stalo uvnitř. Bůh se stal vnitřním základem tvé duše.
A co bude dál?
Další růst vyžaduje, aby se ti omilostněná duše otiskla do těla a přetvořila je podle sebe.
Jak má postupovat nový život?
Boží Syn chce být stále výhradněji vnitřním základem tvého života. Směřuje to k vyvrcholení, kdy můžeš říct s apoštolem Pavlem: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus.
A zbude ve mně život ještě pro mě samého jako člověka?
Vždyť je u tebe kvůli tobě, a ne, že by mu v nebi nebylo dobře. Chce však, aby se i tobě dařilo nebesky.
Co pro to mám podniknout?
Především prosit.
Bože, kéž otevřu příbytek svého srdce tomuto tajemnému Poutníkovi! I když přitom něco málo obětuji, a dostanu tím mnohem víc, ať to nedělám z vypočítavosti, i když o těch milostech tajemného Hosta něco vím! Stačí to?
Hlavně znovu a znovu prosit.
Bože, kéž vystěhuji své sobecké starosti a světské zájmy ze svého příbytku, aby se ti otcovsky i bratrsky u mne zamlouvalo tak, že se tam natrvalo zabydlíš a začneš si u mne počínat nebesky! Kéž se mi daří přijímat nebeského Hosta dennodenně! Ať stejně smýšlím! Kéž stejně cítím! Ať stejně toužím! Kéž stejně mluvím! Ať se stejně chovám a jednám! Když křtem začalo první dějství mé božské komedie, kéž následují ostatní dějství! – Jenže - která to vlastně jsou?
Nepředbíhej! Napřed pros o chápavé srdce! Zavolej si mne, a budu ti dělat tichého společníka. Ukáži ti, co v kterém okamžiku a na kterém místě znamená pro tebe Kristova výzva k následování. - Uč se ode mne, svého nebeského průvodce. Kristus je nejen Život, ale i sama Cesta k Životu. Uč se jaksepatří toužit.
Toužit?
Jde o to toužit ne pouze po polopravdách světa a po malých láskách. Postav si laťku výš! Pro tebe je připravena vrcholná Láska, nejčistší Pravda, nejlepší Dobro, nejskvělejší Krása. Odvaž se všeho! A neochabuj ve své touze po tom největším! Neustávej v touze být vším, ale jen společně s tímto svým nebeským Hostem a v Něm! Přeji ti, abys uspěl. Všechno mít a vším být v tom, který se rozhodl narodit a žít ve tvém srdci, nebo nebýt ničím a ničeho nedosáhnout bez tajemného Hosta.
Copak se mohu sám odvážit něčeho tak závratného? Kdo mi tu na světě pomůže?
Církev. Křest, a pak ostatní svátosti v tobě budují a rozhojňují nový život milosti. Tady jsi celý vysvobozen ze zajetí vypočítavosti a vztahovačnosti. Tady jsi osvobozen pro úchvatný a radostný vzlet k vrcholné Lásce a ochotné nebeské službě.
Jenže nevím, jestli -
Neboj se! Půjde to krok za krokem. Takový je život Ježíše - jen samá láska k nebeskému Otci. To je i tvé poslání. I ty máš nabídnout za oběť svůj život.
Na tomto dřevěném kříži?
Od narození do smrti jsi ukřižován do utrpení. Je na tobě, zda to strašně prožíváš jako zoufale nešťastnou lásku, anebo radostně jako smysluplnou oběť, ochotně přinášenou milencem pro záchranu své milé. Vůbec to není třeba vidět jako drásavou bolest a smutek. Spíše jako sladkou oběť přinášenou vrcholné Lásce, ale žádným drastickým zraněním, nýbrž jen ovládnutím scestných požadavků těla a světa. Stačí, když v sobě ukřižuješ nepatřičné a výstřední sklony těla a zavřeš dveře nabídkám světa. A hned zakusíš, jak úžasná harmonie se ti rozehraje v srdci. To se podivíš, jak se v tobě obnoví původní Boží obraz, tolik znečištěný nánosy tvých omylů a lidských hříchů.
Pomocí svátostí se dostáváš do ztraceného ráje. Je tu stálá nabídka Ducha, abys pod jeho vlivem dorostl v přítele a spolupracovníka Nejvyššího.
Nezapomeň na tuto svou důstojnost a vážnost! Jinak by se původní a jedinečný obraz Boha v tobě rozmazal přičiněním nějakého lehkomyslného smíška, který se ti v každé těžké chvilce snaží vetřít jako dobrý přítel světák.
Neboj se! Jen se odhodlej a vykroč! Při tomto zakoušení přijímání úplné radosti nastane přetékání radosti z tvé plnosti a sdílení radosti s ostatními. Jenže právě tímto sdílením se radosti s ostatními se radost v tobě samém rozhojní a prohloubí.
Tvá radost se pročišťuje a stává úplnou jedině, když se stále stupňuje a vyvěrá z nitra do okolí, kde bude svědčit o věrném a opravdovém životě Božího dítěte, který je skrz naskrz radostný.
Potíž je v tom, abych svědčil o tom, koho nikdy nikdo neviděl, a mně je souzeno držet Ho v rukou, zašeptal skoro jedním dechem.
Všemohoucí, věčný Bože,
přistupuji k slavení slavné svátosti tvého jednorozenného Syna,
našeho Pána, Ježíše Krista.
Přistupuji jako nemocný k lékaři života,
jako nečistý k prameni milosrdenství,
jako slepý k světlu věčné jasnosti,
jako chudý a nuzný k Pánu nebe i země.
Tys nesmírně bohatý a štědrý,
prosím tě:
uzdrav mě nemocného,
obmyj mě nečistého, osvět mě slepého,
obdaruj mě chudého a oblékni mě nahého,
abych přijal Chléb andělů, Krále králů, Pána pánů
s takovou úctou a pokorou,
s takovou zkroušeností a zbožností,
s takovou čistotou a vírou,
s takovým předsevzetím a úmyslem,
jak to vyžaduje spása mé duše.
Dej, ať svátost Těla a Krve tvého syna
nejen slavím jako obřad,
ale skutečně přijmu se všemi jejími důsledky.
Dej, ať Tělo tvého jednorozeného Syna,
našeho Pána Ježíše Krista, narozeného z Panny Marie,
přijmu tak, abych byl v jeho tajemném Těle živým údem.
Nyní přijímám tvého milovaného Syna
Skrytého pod svátostnými způsobami.
Dej, ať na něj mohu v nebi navěky patřit tváří v tvář.
Neboť on s tebou žije a kraluje na věky věků.
Poté, co bílý hábit rozprostřed před oltářem, aby jeho nositel dovršil svou přípravu a oběť slavným zaslíbením, jeho oběť se přes posvěcené ruce zušlechtila a zdokonalila.
Nyní budu prostředníkem mezi nebem a zemí, opakovalo jeho vnitřní slovo.
A opravdu – na jeho slovo sestoupil Nejsvětější do prostého chleba a vína. Dal se mu darem v celé své velebnosti a slávě. Tak se i sám tím ochotněji a bezvýhradněji obětoval Bohu. Načež svou oběť ještě posvětil slavným zaslíbením. Jen stěží ovládal své tělo, když zakoušel velkou touhu radostně zpívat a skotačivě tančit jako kdysi král David před schránkou úmluvy. A stále víc a více v oné vznešené chvíli zakoušel radost a blaživé doteky, čím dokonaleji poznával Boha a poznáváním a vírou se přesvědčoval o tajemných pravdách a dobrech.
Jásal na duši a prožíval takovou slast, že pokaždé roztouženě spěchal k oltářním stupňům, kdykoli měl přinést oběť mše svaté. Ať už ji sloužil sám nebo se jí jen účastnil, zůstával užaslý před svatostánkem, aby nechal svou duši volně unášet svým vnitřním slovem:
Děkuji ti, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože,
žes mě hříšníka, svého nehodného služebníka,
ne podle mých zásluh,
ale veden jedině svým milosrdenstvím
nasytil drahocenným tělem a krví svého Syna,
našeho Pána Ježíše Krista.
Prosím tě,
ať toto svaté přijímání není důvodem k mému potrestání,
ale spásonosným prostředkem k dosažení tvého slitování;
ať upevní mou víru a posilní dobrou vůli;
ať ze mne vymýtí neřesti a vzdálí ode mne hříšnou žádostivost;
ať ve mně rozmnoží lásku a trpělivost,
pokoru a poslušnost, a všechny ostatní ctnosti;
ať je mi pevnou ochranou
před úklady všech viditelných i neviditelných nepřátel;
ať ve mně dokonale utiší neklid těla i duše;
ať mě pevně přimkne k tobě, jedinému a pravému Bohu,
abych v tobě šťastně dosáhl svého cíle
Prosím tě, Bože,
přiveď mě, hříšníka, k té velkolepé hostině v nebi,
kde ty se svým Synem a Duchem svatým
jsi pro své svaté pravým světlem, úplným nasycením,
stálou radostí, dokonalou blažeností a vrcholným štěstím.
Co myslíš, že teď bude následovat? - Ptal se ho krátce po kněžském svěcení zpovědník.
Dočkal se ticha, že by špendlíky bylo slyšet padat.
No, co myslíš, můj synu, naléhal zpovědník, když se jeho svěřenec nadlouho odmlčel.
Žízním! – Ozývá se volání Ukřižovaného, jako už jednou před samařskou ženou u studny: Stále říká: Dej mi napít. Jak úžasná je Boží láska, která jednomu říká: Žízním!
Zatímco voda označuje přirozenou moudrost, víno zase božskou. - Víno přesvaté krve, které pije, a víno jeho Slova, které hlásá.
Na slavné svatbě podává sám Pán sladké víno právě mně, protože právě moje duše hořce trpí žízní lásky. Vysušuje vodu tohoto smutného a mdlého života a místo ní dává svaté a plodné víno, vznešené víno, ono víno, které rozradostňuje srdce, víno, jehož sladkostí se opájejí Boží miláčci, totiž víno věčné radosti: ono vzácné víno, nové víno, jež Spasitel, požehnaný navěky, nalévá svým vyvoleným u stolu nebeského dvora.
Cítím se, Otče, nositelem vína útěchyplné pravdy, ale také sběratelem medu lidské moudrosti a učenosti. Toužím jako kazatel roznášet víno a med, a tak spojovat ve svém hlásání sladkost Božích věcí s lahodností nauky. A když tak spojím med a víno, nalévám víno na med a dávám ho pít žíznícím, výsledek je vynikající. Kdo se napije tohoto nektaru, začne pobíhat sem tam jakoby celý bez sebe jeho sladkostí.
Pijte, přátelé, a opájejte se! - Tak volám slovy Velepísně.
V duši je silný proud Ducha, někdy je tak silný, že se mu vůbec nedá odolat. A jako ten, kdo nastaví ústa a přidrží je u zdroje vína, bude opojen, podobně i ten, kdo přidrží svou touhou svá ústa u pramene života a sladkosti, bude opojen Duchem. Jako hmotné víno doslova opíjí, podobně je rozjímání o moudrosti opojný nápoj.
Jezte, přátelé, a pijte, opájejte se. Tím, že je nám přáno dychtivě pít čistou lásku v eucharistii, dostává se nám duchovní radost a jsme jako opojeni sladkostí vrchovaté Dobroty.
Jenže - jako vždy, tak i tehdy v Kolíně vzbuzoval radostně zvonivý smích bílých bratří závist pyšné moci světa.
Odvolávám vás ze svých služeb, ať jste trubadúři, šašci a ostatní naši poklonkující náhončí! – Ohlašoval vládce světa: - Místo vašeho jalového řečnění a záplavy popěvků přecházím k něčemu, při čem by každému měla v žilách stydnout krev. Od hory příslibů a svůdných pokušení vzhůru k hrozbě rozpoutání pekla a uvržení každého do jeho spalujícího ohnivého jícnu!
Bohovědné učiliště kolínské se otřásalo v základech, když zahřímal jakýsi mudrlant, ověnčený honosnými tituly: Hmotaři arciť, jakož i patronové bestiální člověckosti, tvrdí na své svědomí, že společenskost není podstatnou známkou, jíž by se duše lidská od zvířecké psychy lišila, anť prý i u zvířat se ona shledává. Chtíč živočišný budiž zavržen!
Co na to říkáš? – Ptal se Mistr Albert Tomáše.
Naplno vyznělo mlčení Němého vola.
Nepospícháš s odpovědí, a vůbec se ti ani nedivím. Samé přemoudřelé mudrování. Myslím, že už ovládáš vše, co ses tady mohl ve filozofii a bohovědě naučit. - Konečně, dokázal jsi to už několikrát, že mě můžeš zastoupit, ať už ve filozofii nebo v biblických přednáškách. Je na čase, abys učil sám. V tomto zmatku, který se kolem nás šíří, je každý takový jako ty potřeba jako sůl.
Učit? – Vyhrkl student a vytřeštěné oči si zmateně hledaly cestu domů: A co – co bych měl učit?
Dělej to jako já, odpověděl mu Mistr Albert:- Postupuji při výkladu tak, jako při samotném poznávání. Co uvidím, to soustavně pozoruji, až to zjistím.
Takže mám učit to, co jsem si zapamatoval a zapsal z vašeho výkladu? Copak to mohu vydávat za vlastní? Byl bych pak jenom váš epigon.
Ne tak docela. Ostatně sám těžím ve filozofii z Aristotela, kde se dá. Přitom cítím, že chodím po tenkém ledě. Kvůli našemu Pánu se toho však odvážím.
A co v bohovědě?
Tady už není vůbec důležité, co kdo z lidí řekl nebo napsal. Jako dominikána tě přece musí zajímat především spása duší. Pokud všechno od lidí převzaté znovu promodlíš, tak si to před Bohem osvojíš sám, a když to pak budeš učit po svém, bude to právě a jedině tvoje dílo. Pamatuj si - v bohovědě není důležité to, co kdo z lidí o tom říká. Lidská autorita je tady ten nejslabší argument. Hlavní je Bůh, a potom, jestli to všechno jaksepatří promodlíš a předáš dál svým posluchačům, a také to, jak to předáš, aby to studenti přijali za své.
Když je radost v těžkostech naše síla, proč se nesmát se v duchu světa? - Tak připouštěl Tomáš otázku těch, kdo hledají radost v duchu světa, když rozmlouval se svým nebeským průvodcem.
Smát se v duchu světa, znamená ďábelsky se chechtat, odpovídal mu jeho nebeský ochránce.
Trubadúr zpívá, že když tě láska spálí vzápětí, jen se směj, směj se dál!
Jenže až ti zhořkne v ústech, přijď za mnou, za svým věrným strážcem! Nenechám tě napospas tvému smutku. Nenechám tě, abys trpěl tak strašně jako padlý anděl.
Jak trpí? Jak se ho dotýká ďábelské utrpení?
Pokud rozumíš bolestí smyslové hnutí, pak se u něho nemůže takové utrpení vyskytovat. Pokud rozumíš bolestí prosté úkony vůle, tak tím trpí. Hlavně závidí blaženost tomu, kdo dosahuje spásy. Takový padavka přirozeně touží po blaženosti, kterou postrádá. Kromě toho je jeho zvrácená vůle v mnoha směrech zadržována a omezována.
Kde se děje to jeho trápení?
Anděl je přirozeně prostředníkem mezi Bohem a tebou. Božská prozřetelnost se vyznačuje tím, že se dobro nižších tvorů zajišťuje prostřednictvím vyšších tvorů. Tvoje, lidské dobro je zajišťováno dvojím způsobem.
Jak?
Předně přímo, když tě vedu k dobru a odvracím od zla.
A druhý způsob?
Nepřímo, když tě cvičí protivník, který tě pronásleduje. Je na místě, že se toto zajišťování tvého dobra děje prostřednictvím padlých andělů, aby tak po svém hříchu docela nevypadli z užitečnosti stvořenému řádu. Podle toho přísluší těm padavkám dvojí místo, kde trpí svůj trest.
Kde je to místo?
Jedno je následkem jejich viny, a to je peklo. Druhé místo, kde trpí svůj trest, je temné ovzduší. Je tu kvůli cvičení lidí.
Hrozné! – Otřásl se Tomáš.
Vzpomeň si na maminku, jak tě učila modlit ke mně, kdykoli tě v dětství ukládala ke spaní.
Anděle Boží, strážce můj, rač vždycky být ochránce můj. Mě vždycky veď a napravuj, ke všemu dobrému mě vzbuzuj. Ctnostem svatým mě vyučuj, ať jsem tak živ, jak chce Bůh můj. Tělo, svět, ďábla přemáhám, na tvá vnuknutí pozor dávám. A v tom svatém obcování ať setrvám do skonání, po smrti pak v nebi věčně chválím Boha ustavičně..
Blahořečil jsem jí za tebe, když jsi to s ní opakoval. Ještě více jsem jí blahořečil, když dodala: Prosme také o dar Ducha svatého pro našeho Tomáška. Bylo překvapivé, jak brzy ses mi ozval.
Kde jsi? Ptal ses tehdy udiveně, a hned jsem se ti odpověděl, že jsem tak blízko, jak jen to jde. Tehdy jsi naivně tvrdil: Zdá se mi, že mám skoro všechny hříchy.
Ehm.
Jenže spáchat nějaké hříchy – hm – co to je, pokud jich doopravdy lituješ! Za nic na světě se však nesmíš podvolit duchu světa, takže bys chtěl hřešit. Spasitel za tebe zaplatil dluh. Uvedl tě do království svobody Božích dětí. To je víc než stvořit nový vesmír. To by měla být jedna z nejsilnějších pohnutek, která tě může úplně přesadit do Boha.
Oči přibité k Ukřižovanému dokládaly Tomášův úžas: Jak silnou a velkou láskou mě zapaluje, když docela vycházím ze sebe sama a překračuji vlastní stín!
Myslí mu přitom prohánělo andělské vnuknutí: Když jsi správně přesazen do Boží vůle, nemáš chtít, aby se hřích, do něhož jsi upadl, nebyl stal. To proto, že tě hřích zavázal k větší lásce, a, že se člověk sám ponižuje a pokořuje. Odmítáš ho tedy jen proto, že to bylo jednání proti Bohu. Máš se v tom však na Boha opravdu spolehnout, že to na tebe dopustil jen proto, aby ti z něho vzešlo to nejlepší. Ale když z hříchů úplně povstaneš a docela se od nich odvrátíš, počíná si Pán, jako bys nikdy nebyl do hříchu upadl. I kdyby jich bylo tolik, co jich všichni lidé kdy napáchali, nikdy nechce, abys za ně pykal. Vždyť je Bohem přítomnosti. Jakého tě najde, takového tě přijme, ne jako toho, co jsi byl, ale jako toho, co jsi teď. Všechny křivdy a urážky, které ti hříchy působí, Bůh rád strpí a strpěl po mnoho let, jen abys potom dospěl k velkému poznání jeho lásky a aby jeho vlastní láska a vděčnost byla o to větší a horlivost o to vřelejší, jak se to přirozeně a často po hříchu stává.
Copak se Bůh nestará o to, kam se poděly dary, které svěřil člověku, a ten je promarnil?
Ne, že by se o ně nestaral, ale nežádá od litujícího člověka žádné vyúčtování, jen lásku. Přece i svatý Petr třikrát zapřel Pána, ale ten ho pak nezkoušel ze znalosti jeho učení, ani mu nic nevytýkal, jen se ujistil, zda ho Petr doopravdy miluje jako Spasitele.
Stačí tedy rozevlát své srdce v lásce?
Augustinovými slovy: Jen miluj, a pak si dělej, co chceš.
To však vyžaduje lítost, ale dokonalou lítost.
Ano. Je dvojí lítost, jedna časná či smyslová, druhá božská a nadpřirozená. Časná se stále utápí ve větším a větším trápení. Pořád vázne v trápení a nedostane se dál. Božská lítost je jiná. Sotva pocítíš nelibost, hned se rozletíš vzhůru a uvedeš se do nezlomné vůle, aby ses navěky odvrátil od všech hříchů. Tak se povzneseš k velké důvěře v Boha. Z toho ti vzejde duchovní radost. Tahle radost táhne tvou duši ze všeho trápení a pevně připoutává k nebeské lásce. Čím je někdo křehčí a čím víc pochybil, tím větší má důvod připoutat se naplno srdcem k Bohu, u něhož není žádný hřích. Nejlepší je být bez touhy po hříchu díky božské lítosti.
Čím těžší ti hřích připadá, tím ochotněji ho Bůh odpustí a přijde do duše, aby překonal touhu po opakování hříchu. Ostatně každý nejvíc touží odstranit to, co je mu nejvíc protivné. A čím větší a těžší jsou hříchy, tím raději a rychleji je Bůh odpouští. Vždyť jsou mu proti mysli. Když tě pak božská lítost pozvedne, zmizí všechny hříchy v Boží propasti dřív, než bys stačil mrknout okem. Rozplynou se v nic tak dokonale, jako by se nikdy nebyly staly - jen když tu je dokonalá lítost.
Rád bych tak dokonale litoval, ale nejde mi to.
Žádný člověk to sám nesvede, ale stačí prosit.
Z bílého hábitu zaznělo: Bože, pohni sám naplno mým srdcem, a nasměruj ho k sobě, abys mě naplnil svou sladkostí.
A když prosíš, a ty právě prosíš, tak ti Bůh zrovna vyhoví. Tak už se raduj! Srdce ti přetéká moudrostí a jinými dary. To je to, co tě právě zaplavuje blaživým pokojem a vlídností. A jak by ne! Neseš ovoce lásky a radosti. Samotný Duch v tobě plane ohněm, který tě nespálí, ale jen zakalí a zušlechtí.
Máš nejvyšší čas k zahájení závěrečných studií před udělením doktorátu, překvapil ho Mistr Albert.
Je mi teprve sedmadvacet. Jsem na to příliš mladý. - Mínil Tomáš.
To je pravda, uznával magistr řádu.
Má však znamenité schopnosti, vysvětloval Mistr Albert představenému řádu: A co víc - dobře ovládá nejen latinu a vlaštinu, ale i němčinu a francouzštinu.
Tak ho pošleme jako bakaláře do Paříže, rozhodl magistr dominikánů Otec Jan Teutonicus.
Rok se sejde s rokem a z bakaláře bude doktor.
Do - doktor? - Vykoktal.
Otec Albert i Otec Hugo z St.Caro tě doporučují. - Řekl Otec Jan, nicméně lví podíl na tomto jeho rozhodování měl bezpochyby také onen podivuhodně vynikající jas na hrudi bílého bratra. Zářilo to jako nějaký medailon, ale ve skutečnosti tam nebylo zhola nic zvláštního k vidění, a přesto se tam každý s čistým srdcem upínal.
Sama nebesa ozdobila jeho hruď tajemným odznakem, světskému pohledu nepostřehnutelným, ale čistému srdci nepřehlédnutelným. Není to běžné znamení Božích dětí. Podobá se to spíše slunečnímu disku. Sama podoba je sice dost nejasná a záhadná a jen paprsky z ní vyrážející tvoří jasně vynikající prstenec. Toto skryté slunce, tmavé přemírou světla, nebo zjevující své světlo jen osvětlováním jiných, může být výstižným odznakem dokonalého života uvnitř, který byl zakrýván nejen jeho vnějšími slovy a činy, nýbrž i jeho pouze vnějším a uvážlivým odmlčením a záchvaty myšlenkového pohroužení. Slovem, tato duchovní odpoutanost nesmí být matena s jeho prostým zamyšlením nebo zahloubáním. Není to nikdo, kdo by puntičkářsky dbal na to, jak bude posuzováno jeho běžné chování, jak tomu bývá u mnoha lidí velkého mužného typu, kteří zdědili, aniž si to uvědomují, jistou společenskou vznešenost a velkomyslnost. Svým skutečným vnitřním životem se však přísně tajil. Taková mlčelivost obyčejně vždycky doprovází vyvolení, protože vyvolený má bezednou hrůzu před farizejstvím. Tomáš však byl v této věci ještě citlivější - mnoho lidí světa by to možná nazvalo úzkostlivou citlivostí. Vůbec mu nezáleželo na tom, bude-li přistižen při roztržitosti.
Třebaže tu na místě někdejšího mládenečka stál robustní muž širokého rámě, pomalý v pohybech, neubránil se tomu, že mu nyní poněkud poklesla brada mezi ramena. Otec Albert ho povzbuzoval:
Hlavu vzhůru, milý synu!
To se lehko řekne, ale co tam mám celý rok přednášet? - Ozval se trochu zaraženě.
Znáš přece Sentence Petra Lombardského, ne?
Ehm.
Vykládej o nich. To bude stačit.
Myslíte?
Samozřejmě.
Tak dobrá.
Blíží se zima. Vydáme se do Paříže co nejdřív. Tentokrát půjdeme před Belgii. Přespíme v našem klášteře v Lovani.
Tam na ně čekalo překvapení. Ovšem přineslo několikadenní zdržení.
Kdo to tak krásně zpíval evangelium? - Ptala se burgunská kněžna Adéla, manželka Jindřicha III., vévody brabantského.
To byl můj koncelebrant, Otec Tomáš z Akvina, odpovídal Otec Albert.
Smím vás dovolit pozvat do našeho sídla?
Slovo dalo slovo a z jednoho dne se stal týden.
Ani netušíte, Otče Tomáši, jak ráda naslouchám vašim řečem. Je tu však jedna otázka, která mi leží na srdci.
Prosím?
Poraďte mi, jak se mám zachovat k Židům, kteří hrozně škodí lichvou naším brabantským poddaným?
Co jste vůči nim doposud podnikli?
Dali jsme jim zabavit peníze, které lichvářskými úroky vyždímali z lidí. Museli jsme to provést. Jinak se lidé, pobouření jejich vyděračstvím, chystali rozpoutat proti nim pogrom. Nepřipustíme tu žádné takové braní spravedlnosti do svých rukou. Jenže co dál? Jak máme vládnout Židům?
Do toho se vmísil vévoda Jindřich se slovy: Židé na sobě nesou hroznou vinu. Tu na sebe svolali slovy: Kristova Krev na nás i na naše syny! Proto nemají právo něco mít ani požívat svobody tak jako jiné národy, nýbrž jim mají sloužit. Židé musejí nosit jasné znamení, aby je i ti nejprostší z křesťanů poznali a nedali se od nich napálit.
Myslím, že tu svou vinu splácejí vlastně právě tím, že se zabývají peněžnictvím, které je v očích křesťanů považováno za poskvrňující druh obživy.
Jenže je to poskvrňuje ještě víc! -Vybuchl vévoda.
Na tom však nesou podíl také mnozí křesťané, řekl dominikán.
Cože! – Vybuchl vévoda: Jak to myslíte?
Mnozí křesťané povolují Židům peněžnictví jako jediný způsob obživy právě proto, že tento způsob obživy nejvíce svádí člověka ke hříchu.
Dobře jim tak. Nesou odpovědnost za smrt Spasitele! – Vybuchl šlechtic.
Všichni jsme hříšníci a neseme odpovědnost za ukřižování Páně. Každým novým hříchem a projevem nelásky znovu křižujeme Spasitele, odpověděl tiše Tomáš.
Ale Židé jsou nejhorší! – Vykřikl vévoda a divoce zamával rukama, jako by nacvičoval šermířský sek na hlavu.
Myslíte tím snad i Matku Páně nebo apoštoly Petra a Pavla? – Ozvalo se klidně z dominikánské kapuce, do níž se uchýlila přemýšlivá hlava, hledající ústraní k modlitbě.
Vévodovy oči proletěly celou škálou barevných odstínů a vyzářily několik středně velkých blesků, za něž by se nemusel stydět ani sám Nicola Tesla. Ústa se mu rozprskla do tvaru křivule po další neúspěšné lučbě jistého alchymisty z Toleda. Vypuklo ticho, že by se dalo krájet nožem. Oči všech účastníků se nacházely v nedohlednu. Atmosféru napjatou s prasknutí prořízla vévodkyně otázkou:
A jak si tedy máme počínat vůči Židům?
Neměli byste proti nim nějak krutě zakročovat. Rozhodně jim ponechejte to, co potřebují k slušné obživě svých rodin. Dělník je hoden své odměny.
To není žádná poctivá práce! – Namítal vévoda, který právě vyprázdnil narychlo přinesený pohár vína.
Každá práce je poctivá, pokud se koná poctivě. A dělník je hoden své odměny. – Trvala dominikánská kápa na svém.
A co když se dopouštějí lichvy?
Postupovat jako v každém jiném právním sporu. Případ od případu prokazovat vinu a usvědčené vinníky odsoudit k trestu. Potom ať jsou viníci označeni jako veřejní hříšníci.
To je strašně zdlouhavé – zaprotestoval vévoda.
Jinak to nejde. Teprve až se lichva prokáže a soudce odsoudí provinilce, možno zabavit peníze, pocházející z lichvy.
A co se zabavenými penězi? Jak s nimi naložit?
Vraťte je těm, kteří o ně byli připraveni, nebo je rozdejte chudým.
To se vám, Otče Tomáši, snadno řekne, ale jak to všechno provést? Kromě toho, když postupně cestou práva usvědčíme všechny osoby, podezřelé z lichvy, soudce je potrestá a uloží jim označení jako veřejných hříšníků, tak nám postupně naroste velká skupina takových kajícníků s varovným označením veřejných hříšníků. Až naši potomci zapomenou, že se to stalo cestou řádného právního postupu, možná nás začnou obviňovat z nelásky a předpojatého přístupu. Budou nám vytýkat, že je tak postihujeme ne pro jejich osobní provinění, usvědčení a odsouzení, ale jen proto, že jsou Židé.
Neřekl bych, ozval se opatrně Tomáš: Vždyť znamení veřejného hříšníka nosí kromě odsouzenců židovského původu i další lidé. Konečně i náš strýc Bedřich, císař římský, nosí znamení veřejného hříšníka celá desetiletí. Nelíbí se mu to, nadává na papeže a církev, kde se dá, ale tím víc má zapotřebí nést tohle znamení za pokání. Tady se ukazuje, jak je potřebné společensky co nejširší vzdělání. Slibuji vám, že po příjezdu do Paříže, sednu a napíši vám podrobný návod, jak to provést.
Napište nám takový návod.
De regimine Iudaeorum - O správě židů. - Pošlu to po jednom bratru do našeho lovaňského kláštera, a Otec převor vám to přinese.
Teď už opravdu musíme pospíchat do Paříže. Zima už je na krku a ve sněhu se špatně cestuje, ozval se Otec Albert.
A co požehnání?
Udělíme vám je společně.
Pán s vámi.
Celý dvůr, od hraběte a hraběnky až po poslední služku, padl na kolena, když se nad nimi snášelo Boží požehnání.