KAPITOLA III. -

(VZOR OBNOVY ŘÁDU V CÍRKVI A VE SPOLEČNOSTI JE VZOREM NOVÉ EVANGELIZACE)
OBNOVIT CELÝ ŘÁD V DOMINIKU
ZAKLADATEL
Evangelní muž Dominik se jeví jako vzor spojení s Bohem skrze Ježíše Krista a Marii. Zakladatelů řádu Kazatelů učí bratry a sestry, kteří se rozhodli, že ho budou následovat, aby spojovali „vnitřní usebranost s vnější činností, lásku k bližnímu se zapomínám na sebe“, aby pravda zářila a získávala štěstí světu (Modlitba k Matce Anežce Ježíšově, mnišce O.P., zapsaná v Zlaté knize kláštera v Langeac, 23.srpna 1876. Matka Anežka byla blahořečena s P.Cormierem 20.listopadu 1994).
M.E.Vayssiére (1865-1940), provinciál toulouský, si přál oživit v řádu zbožnou úctu ke sv.Dominikovi. Napsal o P.Cormierovi : „Svatý Dominik žil v srdci tohoto ctihodného Otce s intenzitou myšlenky a s opravdu podivuhodnou láskou. Měl ustavičnou potřebu dívat se na něho, napodobovat ho, oživovat ho. Často říkával. Dominiku, přijď a žij v nás! Když byl povolán stát se jeho nástupcem v řízení řádu, hledal výrazné heslo a program tajemství svého vnitřního života a magistera. Jeho mysl měla před sebou větu svatého Pavla, kterou přijal za své svatý papež Pius X. Stala se heslem jeho pontifikátu: „Všechno obnovit v Kristu.“ (Ef 1.10) Použil ji s jemným smyslem pro dominikánskou milost a řekl: „Všechno obnovit v Dominiku.“ To znamená spojit všechno s myšlenkou na něho, oživit všechno jeho duchem a jeho milostí a dokonat v jeho lásce. (List z 21.dubna 1935, nazvaný „Pobožnost k svatému Dominikovi“ v časopise „La vie spirituelle“.). V prvním listu z 29.června 1904, poslaném řádu po jeho zvolení magistrem, vyhlásil svůj program „Omnis nostra instuarare in Dominici.)

1.PŘÍTEL BOHA A LIDÍ
Otče svatý, Otče dobrý, náš vzore a naše slávo, obdivuji tě, příteli Boží (1). Sloužil jsi v pravdě a v lásce. Pravda byla vždy na tvých rtech (2). Láska stále přebývala ve tvém srdci. Projevil jsi své přilnutí k pravdě, když jsi řekl: „Především ať vám leží na srdci pravda!“ (3). Ukázal jsi, jak usiluješ o lásku, když jsi složil zvláštní modlitbu za obdržená pravé lásky od Boha (4). Na obranu pravdy jsi v řádu zachoval řadu učitelů. Na svědectví lásky jsi vzbudil šik mučedníků. Z nebe pokračuje tvé dílo, Otče můj. Tichostí se podobáš Mojžíšovi, silou Davidovi, moudrostí Šalamounovi, vroucí horlivostí Eliášovi, utrpením a povzdechy Jeremiášovi.
Dej, aby tvoji synové vylili na církev moře světla, a aby – je-li to nutné – vydali jako apoštolové čas a síly, a pak dali církvi s plamenem lásky všechnu krev.
+++
Blažený Otče Dominiku, zdravím v tobě přítele lidí, jak tě nazývá církev v liturgii.
Již ve smrtelném životě jsi měl ctnost strhující. Milost byla rozlita na tvých rtech, oči zářily láskyplným a velebným jasem (5); a prostota tvých promluv získávala tvých rozmluv získávala všechny lidi (6).
Po smrti tě milují ti, kteří opustili vše, aby tě následovali. Pro ně je každý článek tvé řehole sladký, protože ty první jsi ho zachovával. Milovaly tě sestry, které pokračují tisíci různými způsoby ve tvém životě kontemplace a ve tvé apoštolské činnosti. Miluje tě i ten, kdo i mimo klášter obléká skrytě tvé odlišné znamení a velkodušně následuje tvé rady. Milují tě dokonce tví věřící, kteří chápou záliby tvého ducha i smysl tvé zbožnosti, a díky tobě se ochotně vydávají na cestu oběti.
Dominiku, odkud pochází tato pokojná a nezničitelná vláda? Příčinou je, že Ježíš, tvůj velký učitel, ti dal paprsek svého světla; a Maria, tvá sladká Matka, široký podíl na něžnosti svého srdce.

1) Sír 45,1: „Mojžíš, přítel Boha a lidí“. V životopise sv.Jana Křtitele Rossi (Řím 1901) píše P.Cormier: „abych řekl vše stručně, byl jako Mojžíš přítelem lidí, protože byl přítelem Božím.
2) Mal 2,6: krátké čtení k noně o slavnosti sv.Dominika.
3) První svědek kanonizačního procesu, bratr Ventura z Verony, převor v Boloni, prohlásil (č.3), že umírající Dominik pozvedl ruce k nebi a řekl: „Otče svatý, ty víš, že jsem chtěl vždy zůstat věrný tvé vůli a střežil jsem a zachoval ty, které jsi mi dal. Prosím tě za ně! Střež je a zachovej je!“ Tato modlitba je inspirována kněžskou modlitbou Kristovou (jan 17,11-12), která pokračuje: „Posvěť je v pravdě! Tvé slovo je pravda.“
4) Bl.Jordán Saský vypravuje: „Jednou z jeho častých a zvláštních modliteb bylo, aby mu Bůh dal pravou a účinnou lásku v úsilí o spásu lidí. Skutečně soudil, že se stane pravým údem Kristovým je tehdy, když vydá všechny své síly pro získání duší, jako Pán Ježíš, Spasitel všech lidí, zcela obětoval sám sebe pro naši spásu.“ (Libellus de principii Ordinis Praedicatorum č.13)
5) Narážka na svědectví bl.Cecilie: „Takový byl vzhled blaženého Dominika: krásná tvář lehce zbarvená, vlasy a vousy světlé, krásné oči. Z čela a z obočí vyzařovalo jisté světlo, které získávalo úctu a lásku všech.“ (Zázraky vlaženého Dominika, jak je zapsala sestra Cecílie, č.15)
6) Bl.Jordán Saský píše: „Přijímal všechny lidi do rozsáhlé náruče své lásky, a protože všechny miloval. Byl ode všech milován… I prostota jeho jednání vzbuzovala lásku k němu. Nikdy u něho nebyla ani stopa přetvářky nebo dvojakosti ve slovech ani ve skutcích.“ (Libellius…, č.107).

2. NOVICMISTR
(Úvaha P.Cormiera ještě jako seminaristy v Orleansu po duchovní obnově roku 1855, ve kterém byl přijat do III.dominikánského řádu.)
Zdálo se mi, že neprojevuji dost zbožné úcty ke sv.Dominikovi, který má být jednoho dne mým otcem a mým vzorem. Prosil jsem svatou Pannu, aby zvětšila mou úctu k němu. Říkal jsem při modlitbě Memorare: Maria, máš všechny důvody, abys mě vyslyšela. Moje prosba je dobrá, protože jde o jednoho ze svatých, který mnoho přispěl k tomu, abys byla uctívána růžencem.
Jsem přesvědčen, že mě vyslyšena. Od té doby na něho častěji myslím, jako kdybych ho cítil přítomného ve svém nitru, vůdce a tajného rádce, aby se letos stal mým novicmistrem. Slibuji tedy, že se s ním budu často radit a naslouchat jeho radám jako by pocházely přímo od Ježíše a od Marie.
Sv.Hyacint se setkal v Římě se sv.Dominikem. Setkání se světcem je nevýslovnou milostí, důležitou chvílí v životě. Setkání se se světcem neznamená setkat se s neznámým. Máme v sobě poznání svatosti, nejen výslovně svatosti Boží, nýbrž i svatosti tvora, který je z bláta jako my, s našimi sklony, avšak dosáhl takové proměny, že v něm září pravda, svatost, čistota, dobrota Boží. Když to takto chápeme, jak netoužit po uskutečnění? Hyacint ho našel ve sv.Dominikovi.
(Jindřich Cormiera vstoupil do řádu roku 1856, hned, jakmile se stal knězem, a přijal jméno polského kněze Hyacinta, kterého historik V.Koudelka označuje jako „klasický typ dominikána první generace. Stále nosil v srdci vroucí touhu po spáse duší a vybíral si vždy úkol, který byl nesnadný.“)
Jakkoli je vzácným štěstím vidět světce, ještě větším štěstím je mít je. Prostředek, jak ho získat, je dát se mu. Svatí dávají sami sebe. Štědře rozdávají ze svého srdce. V duši, která se otvírá a dává se jim, odrážejí své světlo a rozhojňují svědectví o své lásce.
Dominik se dal bez odkladu do díla. Vyhradil si úkol novicmistra pro tyto dva bratry. (Pozdní tradice udělala ze sv.Hyacinta (+ 1257) a bl.Česlava (+ 1242) bratry nejen povoláním, ale i pokrevní.) Vychovával je k řádovým observancím. O řeholní observanci jim dával víc než prosté poučování, protože čerpal ze svého srdce ctnostnou mízu a předával jim ji každou chvíli, jako dává matka synu to nejlepší ze sebe. Dominikova zbožnost, způsob života, smýšlení, modlitba, celá živá a oživující skutečnost přecházela do jejich duše a stávala se základem, hnutím, vroucností a sladkostí.
(Jistá je píše sv.Dominika o farmaci jeho bratří. Bratr Ventura z Verony,převor v Boloni, vypovídal, že „si během své smrtelné nemoci dal zavolat bratry novice a sladkými slovy a horlivě je těšil a vybízel k dobru.“ Proces, č.7)

2. NÁSLEDOVÁNÍ DOMINIKA
Ježíš, Boží Slovo, řekl: „Já jsem pravda (Jan 14,6). Dominik nám popět říká: „Buďte takoví, jakým jsem já“ (1 Kor 4,16). Ať je vám, drahá především pravda.
Avšak pravda je, blažený Otče, něčím velmi rozsáhlým. Z jakého hlediska budeme podle ní jednat v našem životě, abychom se ti mohli připodobnit? Odpovídá: Snažte se získat a ukazovat dnešnímu světu: 1. pravdivost nauky; 2. pravdivost chudoby; 3. pravdivost pokory; 4. pravdivost lásky. Potom vás uznám za své děti, žijící v mém duchu, které se mi dokonale připodobnily. Rozjímejte tedy o těchto čtyřech případech!
1. Dominik zasvětil svůj život studiu, obraně a šíření pravé a nebeské nauky o spáse. Nebyl by tedy věrným učedníkem, kdo by pravdu sice úplně neodpustil, ale naopak pod záminkou, že ji lépe přizpůsobuje dnešní inteligenci, jednal s )úctou s jejich nedůtklivostí, měl v úctě hřivny a krásné vlastnosti a pod záminkou, že je více přitahuje k víře, oslaboval dogmata, odstraňoval to, co mají příkrého, zmírňoval jejich dosah.
Kdo by tak jednal, zasloužil by si, aby se k němu Dominik obrátil s upozorněním apoštola: „Dejte si pozor, aby vás nikdo nezotročil (tak zvanou) filosofií – je to jen klam a mam. Jsou to samé nauky lidské, (které se opírají) o prvopočátky světa a ne o Krista“ (Kol 2,8).
Pro bojovníka pravdy to však nestačí. Dominik vyžaduje od svých synů podle svého příkladu pravdu praktickou, totiž upřímnost a přímočarost v řeči a ve společenských vztazích. Nejprve uchvátilo mysli jeho poučování, skvělé a jasné, potom jeho nevinnost, jeho ryzost, pravá milost ve způsobech jednání přitahovaly srdce.
2. Dominik miloval Kristovu chudobu jako prostředek k dokonalosti, avšak také jako mocný prostředek apoštolátu v prostředí, které snilo jen o bohatství, přepychu a blahobytu. Proto přemlouval papežovy vyslance, aby se zřekli svého oblečení, svého přepychu, dlouhého průvodu služebníků, i když byl podobný způsob života slučitelný s jejich důstojností. Co by potom řekl těm tak zvaným služebníkům, kteří by na rozdíl od chudých bratří směřovali k vybranosti v oblékání, v zařízení cely, v přepychu při cestování, v náročnosti při jídle, atd. (1 Jan 2,4). Dominik by se k nim obrátil a řekl by jim: Pravdivost mé chudoby u vás není.
3. Dominik měl pokoru Krista, který se sám sebe zřekl (Fil 2,7-8). Nic ho tak neobšťastňovalo jako pohrdání. Proto byl raději tam, kde se mu posmívali. Nenašel by proto svou chudobu u bratra, který by jednal hrdě a domýšlivě, který by klamal sám sebe, když by si myslel, že něco je, a zatím není nic (Ga 6,3). Raději by rozevřel náruč litujícímu a pokořenému hříšníkovi, než synu, který by se odrodil.
4. Dominik si denně vyprošoval od Boha pravou lásku, protože věděl, že falešná láska klame toho, kdo ji má a kdo ji přijímá, a je ražena z falešného zlata.
Pravý bratr Kazatel, hodný svého jména, nelichotí sám sobě přesvědčením, že má opravdu upřímnou lásku, nýbrž si ji pokorně vytrvale vyprošuje. Má velkou nedůvěru k sobě, hlavně k svému srdci, které bývá nejobratnějším z lhářů. Marii, kterou církev v litaniích nazývá „Matko láskyhodná“, přirovnávala sv.Kateřina Sienská k udici, na kterou se svobodně dávají chytitmořské ryby, jimiž jsou duše (Dialog, 139). Také bratr Kazatel se jistě bude muset snažit líbit se duším, aby je lépe přitáhl.
Avšak bl.Humbert z Romaně, (pátý generální magistr O.P. (1254-1263), autor mnoha spisů psaných pro formaci bratří Kazatelů, má něco podobného s P.Cormierem), vysvětluje a omezuje způsob, jakým se má apoštol líbit lidem. Má se podobat dobré cestě, přímé, jisté, rovné, po které jdou cestující snadným a rychlým krokem. Bez žalu za sebou zanechávají ušlou cestu zaujati touhou dojít k cíli.
Lišil by se tak zvaný přítel duší, který by si - místo toho, aby si cestu usnadňoval - udělal po straně příbytek, kde by byl cestující mile přijat, zastavil by se tam a zapomněl by na dosažení cíle. To je důrazné upozornění pro toho, kdo má výmluvnost a nadání, nebo má sympatickou povahu, láskyhodnou a sdílnou. Znamenalo by to použít Boží dary proti Bohu, proti duším dobře připraveným, které mohou moudrým vedením dospět k svatosti.
Přestaňme se na to takto dívat a prosme o milost stát se druhým Dominikem hlavně pravdou o jeho lásce.
SVATÍ, KTERÉ MŮŽEME S RADOSTÍ NAZÝVAT BRATRY
V podobném měřítku, v jakém v církvi vzrůstá bohatství Kristova Srdce, avšak na nižší a podřízené úrovni, šíří se v životě jeho synů a dcer v tisíci odrazech bohatství srdce svatého Dominika, jeho charisma zakladatele v životě jeho synů a dcer. „Stejným způsobem jakým dal Bůh svému Kristu plnost milosti, hlavní, které se ze Srdce šíří do celého mystického Těla, tak Bůh udělil sv.Dominikovi a ostatním patriarchům řeholního života tu plnost života, ze které má žít jejich potomstvo“ (M.E.Vayssiére, La devotion á Saint Dominique).
P.Cormier vykonal mnoho pro poznání životů našich svatých a pro lásku k nim. (P.Cormier napsal životopis bl.Reginalda, bl.Diany d´Andaló, P.Alexandra Vincence Jandela, bl.Inocence V., bl.Rajmunda z Kapue, bl.Ondřeje Abellona, bl.Imeldy, Mons.Pia Del Dodona, a jiné). Z nich mají zvláštní autoritu Tomáš Akvinský a Kateřina Sienská i mimo dominikánskou rodinu. O tom svědčí titul „učitel církve“, udělený oběma. (Sv.Tomáši Akvinskému od Pia V. v roce 1567 Svaté Kateřině od Pavla VI. v roce 1970).
Každá generace může vidět, jak se obnovuje milost počátků. V té době to P.Cormier zjišťoval v odvaze a v geniálnosti P.Lacordaira (1802-1861) a v duchu víry a poslušnosti P.Jandela (1811-1872).

1. TOMÁŠ AKVINSKÝ, VZOR TEOLOGA
(Svatý učitel, kterého mám radost nazývat svým bratrem)
Prostá a přirozená zbožnost Andělského učitele není zatížena abstraktním rázem jeho vědeckých prací. Klidně přecházel od něžných výlevů srdce k diskuzi a k spisování přesných a stručných dogmat. Někdy si naopak jeden i druhý dar, rozumu a zbožnosti, podávají ruku a objímají se, jak to vidíme v oficiu o Nejsvětější Svátosti. Nevíme, co něho máme více obdivovat, zda nedosažitelnou nádheru teologického pojednání nebo úžasnou shodu postav Starého zákona se skutečnostmi zákona Nového, nebo nadšení nejsladší, nejprostší, nejhlubší zbožnosti: tři zásluhy, které nejsou vedle sebe nebo uměle kombinovány, nýbrž přirozeně vyplývají ze stejných myšlenek a ze stejných slov.
Jaký vzor teologa! Jaké teologické poznání! Andělský učitel byl nejen hrází proti hrozivým proudům bludů, nýbrž byl a je stále majákem, která dává světlo plavci, aby nenarazil na úskalí. Jeho obdivovatel, jeho věrný a vděčný učedník pochopí, že nejlepším způsobem úcty k němu je jeho napodobování. Bude jistý, že bude odpovídat učiteli, , když se vyvaruje umíněného stanoviska, kladení odporu už předem, výbojnosti, autoritářství a útočnosti, zatvrzelosti a nechuti přiznat vlastní omyly a nesprávné kroky vzdoru, který odmítá uznat za pravá světla as pokroky, jestliže pocházejí od jiné školy. Jestliže má úkol vyučovat, má také povinnost poučovat se a rád k tomu užívá všechny usnadnění, která mu poskytuje dnešní doba, a která jsou dnes mnohem četnější, aby sestupoval k počátkům Písma svatého, jak mu je zprostředkovávají otcové, seznamoval se s dobrými slavnými školami s dějinami bludů, kterými kacíři zkreslují jeho božský ráz.
Tomu, kdo si zasloužil být povýšen z důstojnosti magistra teologie, se proto formálně prohlašuje: „Udělujeme výsady a privilegia doktorátu a magisteria, protože se jich dostává z rozhodnutí posvátných kánonů těm, kdo nepřestávali a dosud nepřestávají věnovat svůj pot a svá nebožská studia k obhajobě a šíření učení katolické víry a usilují o porozumění božským Písmům a teologickým oborům.“

Pravý učedník Andělského učitele je veden také tímto smýšlením po vzoru Mistra ochotně přijímá jako vůdce lidí s odbornými znalostmi v různých oborech vědy, a stane se také sám badatelem s tou výhradou, že si pak ověří výsledky svého bádání ve světle tradice a hlavně s pomocí, kterou mu poskytuje učitelský úřad církve. Spojení věroučných článků nejenže nedá zaniknout spojitosti mezi tolika prameny, aby udělalo místo zmatenému přepychu rozkladnému vzdělání, nýbrž najde pevné a jasné body, aby dodala stálosti svému základu, upřesnila jeho vymezení, uvedla větší soulad do různosti jeho prvků. Její velké linie, pravidelné a pevné, jsou rámcem, ve kterém najde místo vše, co je pravdivé, krásné a dobré.

2. SVATÁ KATEŘINA SIENSKÁ: JEJÍ NAUKA
Dobrá nauka má být jednotná pro zdroj, ze kterého vychází a pro cíl, ke kterému vede. Má však být různá pro průtoky podle stavů duše a života učedníků. Taková byla nauka Kateřiny.
1. JEDNOTA. Všude čteme o jejích zásadách. Poznání Boha a poznání sebe; nutnost odstranit sebelásku; užitečnost krása vnitřní komůrky; síla Krve Ježíše Krista, který je světlo, plodný zdroj, stůl poskytující výživu, očištění hříšníků, sláva spravedlivých.
Tyto základní pravdy jsou v jejích spisech velmi rozšířené. Jsme v pokušení dívat se na ně jako na cosi neurčitého a jednotvárného. Avšak když o nich dobře uvažujeme, snadno odhalujeme velké linie, základní sloupy, hlavní klíčové pravdy všeho.
2. RŮZNOST. Nauka života je úměrná stavům života Není možné jí vyčítat, že chce dělat ze světa rozsáhlý klášter. Bere v úvahu různé stavy jako je: matka rodiny, kněz, vojevůdce. Vyžaduje jen to, aby každý zůstal věrný povinnosti a uměl získávat užitek i z obtížných stránek svého stavu.
Právě proto chápe a chce, aby všichni pochopili důležitost tohoto posledního bodu v dopise s názvem: „Jak umí Bůh vyvodit dobro ze zla“ (List 219, adresovaný Hajmunovi z Kapue, magistru Janu a všem jeho druhům, když byli v Avignonu v roce 1376).
VRAŤ MI, PANE, MÉ BRATRY!
Žádný hříšník v evangeliu se neobrátil násilím a způsoby drsnými a tvrdými. Pán se sám pozval na oběd k Zachovi, aby si získal jeho důvěru (Lk 19, 1-10). Jeho dialog se Samaritánkou ukazuje, s jakou rozvahou, s jakým božským uměním, s jakými nevýslovnými ohledy ji učí pociťovat viny a vzbuzuje u ní touhu po svatosti (Jan 4,1-42). U sv.Petra vykoná dílo obrácení vyčítavým pohledem a laskavostí (Lk 22,61). Nevěřícímu Tomášovi dává všechnu svobodu, aby se díval na jeho rány a dotýkal se jich, dokud nezvolal přesvědčen a proměněn: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 12,28)
Stejně jedná mírná a tichá Kateřina, proniknutá duchem Spasitele. Místo aby donucovala srdce, začíná tím, že je vede k úvaze o Boží pravdě, po její kráse, o její užitečnosti pro štěstí duší. Potom čeká, ale ne nečinně, protože zkoumala povahy a jejich vlastnosti, které může Bůh nejvíce ovlivnit. Hledala okolnosti příznivé pro Boží působení. Překonával hříšníky svědectvím o své srdečné blahovůli, dokud je neviděla smířené s Bohem. A jestliže oni kladli odpor její něžné lásce, potom naléhala na Boha samého: „Neodmítej mě, milosrdný Pane! Odejmi jim jejich neukázněnost a tvrdost srdce!“
Pán má rád takové láskyplné a živé naléhání. Jestliže byl zdrženlivý se svou milostí, tedy jen proto, aby se stala prostředkem svaté nauky a zdokonalování Srdce své snoubenky. Proto jí dával vytoužená obrácení a její projevy vděčnosti byly hojnější než slzy.
3. MODLITBA KE SVATÉ KATEŘINĚ SIENSKÉ
Kateřino Sienská, panno nanejvýš hodná názvu serafínská a apoštolská, obdivuji se ti, dobrořečím ti a chci tě napodobovat. O tobě samé ti Bůh vnukl: „Ty jsi ta, která není“, a ty jsi to jasně projevila. Avšak ten, který je, spočinul pohledem na tobě: „Boží milostí jsem to, co jsem, a jeho milost, kterou mi dal nezůstala ležet ladem“ (1 Kor 15,10). Milost pronikla tvé srdce, osvítila tvé oči, posílila tvé paže; svlažila to, co jsi zasadila, a je přítomná ve všem, co jsi konala.
Skutečně, z jakého zdroje vychází tvůj soucit s hříšníky a nevýslovný dar smiřovat je s Bohem? Od mládí tě předcházela milost milosrdenství, rostla s tebou a dosáhla mnoha duchovních zmrtvýchvstání. Odkud vychází tato láska k rodině, ve které se snoubí milost s přirozeností a objímají se s důvěrností, a která se zřídkakdy nachází v tak vysokém stupni u nejslavnějších světců? Kdo ti dal dar vyučovat a sílu přitahovat duše, kterou jsi získala mnoho učedníků, když jsi po více než pět století vytvářela školu dosud plnou života a jasu? Milost moudrosti, rozumu, rady naplnila tvou duši a dala ti tuto krásnou plodnost. A lásku k vlasti, která tě vedla k tomu, že jsi všude odvážně volala: „Pokoj, pokoj!“
V různých skupinách osob, sdružených mezi sebou jsi nazírala na obraz svaté společnosti, která se nazývá slavnou Trojicí, a měla jsi tam plodnou půdu k přípravě království a posvěcení jména Otce, jenž je na nebesích.
Avšak neomezuj se na to! Vystup výše, dívej se na celou církev, snoubenku Ježíše Krista! Vystup ještě výše, dospěj k Marii! Povznes se nad každého tvora až k plnosti nekonečného Bytí, abys nazírala na jeho Božské dokonalosti, milovala ho, napodobovala je v sobě a stala se jejich nejúplnějším a nejpřitažlivějším vyjádřením před světem. Jak velký, nevýslovný a krásný je Bůh! A takový byl tvůj život, každý den, každý okamžik.
Kéž bych mohl i já v skromnějších rozměrech projít tuto cestu a všechno posvětit od atomu až k Bohu. Buď proto mou vůdkyní, panno, ve kterou vkládám svou důvěru! Jsem si jist, že ve tvé společnosti dospěji k tomu, který mě miluje, a už ho neopustím zde ani na věčnosti. Amen.
4. OTEC LACORDAIRE
V čele tohoto díla je P.Lacoradaire. Je jako dobyvatel. Má jeho pronikavý pohled, vladařské gesto, šťastnou odvahu a moudré jednání.
Světlo inspirace se u něho snoubí se svěžestí správného zdravého rozumu a jeho ctnosti jsou na téže výši jako jeho genialita. Dobrota ducha se rovná síle jeho charakteru. I když ho vroucnost unáší přes meze, je obdivuhodná jeho nezištnost a přímost úmyslů. Láska k Ježíši Kristu řídí a vyrovnává lásku k jeho století. Povznesen na vrchol slávy, nezná závrať pýchy. Když odstupuje od vlastní vůle k pokořování, řeklo by se, že v něm nalézá líbezný mír. Nová společnost v něm s nadšením uctívá velkého člověka, ale on je také velkým řeholníkem a vede všechny.
Okolo hlavy se shromažďuje malý počet lidí, kteří se k němu přidali, aby našli cestu k Bohu, a pokládají si za čest vidět s ním nebezpečí toho, co podnikají. Je tu Requedat, který měl čisté srdce dříve, než bylo takové z nadpřirozené ctnosti,květ střežený božskou rukou, aby jednoho dne vykvetl mezi liliemi sv.Dominika. Je tu Piel, člověk s pevnými představami a velký umělec, který brzy pochopil krásu dominikánského života a chtěl ho v sobě jasně prožívat. – Hernskeim, filosof a badatel od přirozenosti, kterého však milost přivedl k prostotě dítětě. – Je tu Aussant s ryzí a rozhodnou povahou, s něžným srdcem, člověk moudrý a rozvážný, který zanechával svou stopu zvláště v nitru duší nezničitelným vtištěním silného křesťanského ducha. – P.Besson, který je následoval, přežívá je a rozhojňuje se, jako by je chtěl nahradit. Sotva Francie okusila prvotiny jeho služby, už nezapomene ani na laskavost jeho jednání ani na účinnost jeho rad. Itálie ho vlastní a projevuje lásku k němu. Řím obdivuje křesťanské smýšlení, které vydechuje z jeho maleb. Východ stravuje jeho poslední léta a stává se jeho hrobem. Památka na Bessona ještě naplňuje celý řád vůní (in compositionem odoris, Sír 49,1). Poslední z tohoto zástupu, opravdu vyvoleného (genus electum, 2 Pt 1,9) zůstává P.Danzas. Pak i opn zesnul v Pánu v jedenasedmdesáti létech.
+++
Být pro duše v jejich vnitřním životě apologetou morálky božského Vykupitele, když byl před celým světem obráncem katolické víry a svaté církve, je dílo horlivosti, které může P.Lacordaira jedině potěšit, nyní, když prožívá ten lepší život, který mu jeho zásluhy získaly. S velkým zadostiučiněním mu dáváme ještě promlouvat pro věc tak ušlechtilou.
V listech, zvláště, když pojednávají o záležitosti, které jsou samy o sobě málo důležité, nám slov, heslo, datum dávají sledovat život otce Lacordiara: ukazují nám odlesk různých období velmi rušných a plodných.
Nasloucháme věrné ozvěně této velké a krásné duše, krajně citlivé jako lyra, která, když je zavěšena vysoko, samovolně se rozechvívá mnoho způsoby podle proudění vzduchu, avšak její tóny znějí i na dálku velmi harmonicky, protože mají stále stejnou základní notu: Bůh a duše. (Dopis P.Cormietra ze 24.dubna 1912 vydavatelům nového a úplného vydání spisů P.Lacordaira. )

5. OTEC JANDEL
Byl nazván blahoslaveným Rajmundem Kapie naší doby (Alexander Vincenc Jandel, Lacordairův žák, se stal generálním vikářem (1850) a generálním magistrem (1855). Vrátil se k reformě dominikánského řádu, o kterou usiloval bl.Rajmund z Kapue ve čtrnáctém století, a ve které pokračoval v patnáctém století bl.Jan Dominici, sv.Antonín, a jiní svatí otcové). Pomalu působící, ale silná milost, denně potvrzované zkušeností o faktech, mu dávala pochopit úkol řeholních observancí (oživovaných vždy duchem), aby dávaly dominikánskému životu důraznost a krásu.
Skutečně, tyto observance osvobozují člověka od sebelásky, aby ho uvedly do prostoty dětí Božích (Fil 2,15). Utvářejí jeho vůli odříkáním a podrobováním společnému životu. Vytvářejí ovzduší, které povznáší, osvěcuje, uvolňuje a živí bratry.
V cele je to, co bratři studují, doplňováno těmi hledisky a touhami, které připravují velké plány a velká díla. Když pak bratři pracují ve světě pro pravdu, jsou proměňováni pokáním, modlitbou, radostí z toho, že jsou Božími dětmi. I když je jich málo, jejich způsob života jim dává viditelnost a vyzařování, které rozmnožují jejich činnost. Jestliže se nevrhají do činnosti všeho druhu, je jejich dílkem právě to, že posvěcují jiné dělníky, naučí je pokoji srdce, pevnosti ve víře, čistotě úmyslu, smyslu pro Boží věci.
To byla vůdčí linie P.Jandela. To, čemu učil, podpíral příkladem svlažoval a oplodňoval svými modlitbami. Až do smrti (1872) důstojně představoval ducha a srdce svatého Dominika.
(V letech 1858-1859 byl P.Cormier sekretářem P.Jandela a doprovázel ho při vizitacích ve Francii, v Itálii, v Německu. Třetímu vydání životopisu P.Jandela (Paříž 1896), který napsal P.Cormier, předcházel list Lva XIII. V něm ocenil jeho italský překlad takto: „Uvažte,že ho schvalujeme jednak proto, aby se šířily tiskem příklady dobrých děl, což je znamením, horlivosti pro veřejné blaho; jednak proto, že úmysl zvěčnit památku toho, kdo byl tvým učitelem, je znamením vděčnosti.“)

6. KÁZÁNÍ LACORDAIROVO A JANDELOVO
Nemůžeme říci, že by P.Jandel měl jako řečník mimořádné datry. Je pravda, že ho některé tehdejší noviny chtěly nazývat klasickým Lacordairem, avšak toto srovnání se dá obhájit ještě méně než jiná tohoto druhu, která se stala lichotkou téměř jakousi formulkou pokaždé, když někdo slyšel zasloužilého kazatele.
Kdo se může srovnávat s Lacordiarem, s tímto mimořádným člověkem, kterého dal Blh Francii a světu? Uprostřed společenských zmatků, v tisíci starostech, za vášnivého obdivu jehož byl předmětem, žil jako svatý Benedikt sám se sebou. Coepit habitare secum. V této svrchované samotě se srážely nejroztodivnější pozemské ozvěny, v nichž rozlišoval tóny pravé a falešné. Nebeské tóny ho uchvacovaly svým souladem. A když mu hlas povinnosti, událost nebo přeplněné srdce ve směsici těchto prvků otevřely ústy, tehdy z nich tryskala slova, která byla zjevením. Poznámky, které se zdály prorockými. Myšlenky, které samy o sobě měly cenu celých knih. K tomu se družila forma, která proměňovala nejhlubší myšlenky v oheň, a to, čemu se u jiných říká nabízet, nemělo už u něho název. Je to jako závan, který vyvolává chvění , načekané vzplanutí, při kterém člověk oněmí; či kouzlo, které mámí, nebo proud, jenž strhne všechny přehrady; anebo zjevení, které člověk vymrští k pravdě čili směrem k Bohu. A nepřekvapují slova jednoho diplomata, který řekl, když vycházel po jedné z přednášek: „Po Bohu už jenom toto.“
S ničím podobným se nesetkáme u P.Jandela. Jeho věty byly spíše dlouhénež výrazné. Jeho gestům s ohledem na vysokou postavu chyběl rozmach. Jeho hlas, od přírody velmi slabý, začal být nepříjemný následkem chronického zánětu hrtanu. Přesto však měl své dary, aby mohl uspět.
Tím, že studoval Písmo svaté, dalo by se říci, ve dne v noci., učinil si správnou představu o to, o čem by se mělo kázat: dar pravdivosti. Jedno z jeho význačných kázání začínalo slovy:“Co je pravda?“ (Jan 18,28). Předmětem kázání však neměla být pravda jakákoli, nýbrž mělo jít o pravdu čistou a naprostou, která vyšla z Božích úst zjevením. Ta by se ukládala sama svou božskou mocí a ospravedlňovala by se sama silou svého zcela nebeského světla. Jistě připouštěl, aby se používala výpomoc vědy shodná s nadáním národů a s nynějším stavem věcí, ale pod podmínkou, že se kazatel nebude stydět za pohoršení kříže (1 Kor 1,23) a bude používat tyto prostředky, aby lépe vedl duše. Takovým způsobem by kázání více spojovalo lidi se základní příčinou víry, s neomylnou autoritou Boží. Naučili by se tím ochotněji podřizovat svatému Slovu, čím více by pokořil jejich ubohý rozum. Okoušeli by jim tím lépe, čím více by je překonávala svou hloubkou.
7. LACORDAIRE A JANDEL
P.Lacordaire dával přirozeně přednost současným potřebám apoštolské služby, které bylo třeba brát na vědomí, a to ať už pro svoje osobní vlastnosti či pro vztahy a okolnosti, jimiž byl připraven pro nové budování řádu ve Francii. Jeho přísné způsoby, jeho velká záliba v pořádku ve všech věcech si však nutně vyžadovaly jako základ činnost rozsáhlou míru řeholní kázně a ochotu přijímat nová zlepšení určená představenými nebo doporučovaná moudrostí.
Naproti tomu P.Jandel, živený od mládí nejčistšími zásadami víry a osvěcovaný milostmi, vztahujícími se k jeho úřadu, měl sklon utíkat se k tradicím starších a zavádět je v jejich úplnosti, však v rozsahu, který připouštěl stav věcí. Zdálo se mu, že slyší svého velkého učitele sv.Pavla, který mu říká ústy patriarchy Dominika: “Můj žáku, můj nástupce, opatruj to, co ti bylo svěřeno, depositum kustodi“ (1 Tim 6?20). Pokud tedy odmítal to, co je nově navrhované, nedělal to proto, že by nechtěl nahradit neměnné a absolutní formy. Přijímal poučení ze zkušenosti, která jsou také slovem Božím, s nažil se s mírností utvářet zásady dominikánské dokonalosti podle toho, jak to vyžadovala spása duší. Takže mezi vlastnostmi a různým zaměřením těchto dvou prozřetelnostních řeholníků docházelo k postupnému hodnocení a ke vzájemné soutěži. Člověk, jak říká Pascal, nedělá „všechno z ničeho“. Avšak ten, který je všechno, udělí každému, koho k tomu vzbudí a pošle ve své církvi, své četné dary a srovná jejich váhu, aby zjistil jejich námahy, úmysly, modlitby a utrpení. Ze všechno toho vyplývá jediné dílo – „dílo Boží“ (Řím 14,20). A tak všichni dělníci, kteří se na tom podíleli, přispěli také k tomu, aby se dokonalým způsobem stali jedněmi pro druhé, „lidmi Božimi“: Tu autem, o homo Dei (1 Tim 6,11).
ŘÁD BRATŘÍ KAZATELŮ
Byl ustanoven zvláště pro spásu duší kázáním, které má vycházet z plnosti kontemplace (Prolog prvních Stanov O.P.; Sv.Tomáš, S.Th,II-II,188,6). Proto společná cvičení (tj.řeholní observance), předepsané Stanovami, zajišťují bratří život bratrského spojení, pokání, modlitby a studia, které je připodobňuje ke Kristu, učí je usebranosti v Bohu, pokoře, přímosti a laskavosti, shodné s jejich apoštolátem, a vede j v duchu řádu.
Radost z toho, že nosíme jméno „dominikán“ nebo „dominikánka“ nemá podporovat stranickost ve vztahu ke všeobecnosti církve. P.Cormier upozorňuje, že to není třeba „hlásat za každou cenu, chlubit se tím a podceňovat toho, kdo jde jiným směrem a jinak se jmenuje“. „Různé řeholní instituty jsou všechny bratřími a přispívají ve svém celku, aby obdivuhodným způsobem představovali v církvi dokonalosti Ježíše Krista.“
1. NÁČRT ŘÁDU
Řád sv.Dominika, který papežové nazývají řádem bratří Kazatelů a lid dominikánským řádem podle svatého patriarchy, jeho zakladatele, byl v církvi založen, aby pracoval na spáse duší. Řeholníci, kteří k němu patří, neopouštějí svět jen proto, aby usilovali výlučně o svou spásu a o svou dokonalost, nýbrž především proto, aby z lásky usilovali o spásu a dokonalost bližního. To je velmi ušlechtilý cíl, protože Bůh sestoupil z nebe, aby spasil duše, stal se člověkem, po celý svůj život mnoho pracoval, prolil svou krev na kříži a poslal své apoštoly, aby kázali evangelium po celém světě. Proto je tento řád v církvi považován za apoštolský, protože jeho řeholníci jsou po vzoru prvních apoštolů spolupracovníky Ježíše Krista a rozdělovateli jeho služeb.
Z tisíce různých prostředků, které se nabízejí služebníkům Ježíše Krista pro spásu duší, přijímají synové sv.Dominika ty, které pouze naznačují příklady a příkazy jejich svatého zakladatele. Věnují se tedy po celý svůj život pokání, modlitbě a studiu.
Je třeba si všimnout a obdivovat hlavně to, že sv.Dominik spojil ve svém řádu život kontemplativní, kterým pokojně spočíváme u Boha v modlitbě a studiu, s životem činným, kterým se věnujeme bližnímu pro jeho osvobození od věčné smrti a získání nebeské slávy. Shromáždil také všechny výhody a zásluhy mnoha jiných stavů, hlavně horlivost duchovních, kteří pracují pro spásu duší; veřejnou modlitbu kanovníků a jiných kleriků, určených ke zpívání Božích chval v chóru; pokání poustevníků a jiných řeholníků, a to samotu, posty, bdění a chudobu. Tyto různé prvky přispívají k tomu, že života bratra Kazatele je něčím vznešeným a nesnadným. Koná však tyto různé úkoly, protože si zvolil takový stav, a jedná z příkazu zakladatele, potvrzeného schválením církve, a proto dostává zvláštní milosti, aby je náležitě plnil. V těchto svatých cvičeních mu pomáhají dobré příklady bratří, jejich láska a radost z ní, laskavá upozornění představených, mírnost při řízení řádu, duchovní čtení a časté přijímání svátostí.
2. ZÁKLADY STAVBY
(List toulouské provincii z 23.října 1865, který poslal P.Cormier, jmenovaný prvním provinciálem po obnově této provincie, schválené P.Jandelem. Původní text je latinský. – Původně vznikla toulouská provincie roku 1221, a zanikla za francouzské revoluce. Při obnově řádu ve Francii, v roce 1839 obnovil P.Lacordaire provincii pařížskou.)
Povolán vůlí představených řídit tuto provincii v Toulouse, první, která se zrodila ze srdce našeho svatého Otce Dominika, dlouho rostla jako jeho prvorozená dcera a nyní jako poslední dcera povstává z trosek. Nečekám na chvíli, kdy vás budu moci uvidět a obejmout. Je mi útěchou, že se k vám hned obracím se slovy pozdravu a povzbuzení ne proto, abych se ukázal, nýbrž k povzbuzení všech.
Zatímco se chystám brát na bedra tuto povinnost, která je spíše zátěží než důstojností, moje srdce je rozděleno mezi důvěru a obavy. Přesto vyznávám s dokonalou prostotou, že důvěra převyšuje obavy. Jistě je tomu tak proto, že to dopouští dobrota Boží, který nechce, abychom přidávali smutek na smutek nebo aby zármutek našeho srdce tísnil i vás.
Na jedné straně pociťuji obavy, protože se mi v hodině obrody naší provincie, která má tak bohaté dědictví tradic e a ctností, předává zodpovědnost spojená s dědictvím slávy a s nadějí na novou plodnost. Na druhé straně mám důvěru, protože chrání-li sv.Dominik celý řád, zdá se mi, že bude muset bdít s ještě větší pečlivostí a láskou nad kolébkou svého díla. Bázeň mě přepadá ještě z jiného důvodu, protože se před Bohem a před vámi nepovažuji za nic. Přesto vkládám naději v Boha, který si rád „vyvolí ty, kteří jsou ve světe bezmocní, aby zahanbil mocné! (1 kor 1,27). Bojím, že nebudu odpovídat na Boží milost, avšak uklidňuje mě důvěra kvůli vám, kteří jste „malé stádo“ (Lk 12,12), v němž má náš Otec sv.Dominik své zalíbení pod tou podmínkou, že je ho váš život hoden.
Prosím vás tedy. drazí bratři, ukažte se pravými syny Otce tak svatého a provincie tak slavné. K dosažení takového výsledku – i když se nyní nemohu zabývat podrobnostmi – kladu vám na srdce jen pokoru a jednotu, pevné základy budovy, kterou musíme budovat společně.
Především pokora. Dětem je přirozená. A nejsme my dětmi kristovými? Čím můžeme chtít být ve svatém řádě, než pouze náčrtkem nového stvoření spíše než dílem, které dosáhlo úplné dokonalosti? Představení mohli dát našemu životu s pečlivostí existenci a vnější formu; avšak je třeba vyprošovat si od Boha dar Ducha vnitřně oživující. Pokora tedy doplní naši maličkost, střeží to, co v nás může být dobré, dává plodnost a růst těmto vzácným zárodkům. Buď pokorní v myšlení, v mluvení, ve vykonávání posvátné služby. Buďme pokorní zvláště vůči našim starším bratřím, kteří jsou slávou jiných provincií v naší vlasti. Bůh, který se rád sklání k pokorným, naplní propast naší slabosti propastí svého požehnání.
Když potom pokora dá zaniknout všemu, co se staví proti dokonalosti našeho povolání, jednota shromáždí, oživí a řídí všechno, co přispívá k dosažení cíle tohoto povolání. Zajisté, jednota není svatost, není dokonalost; avšak je půdou svatosti a místem dokonalosti. Musíme však dát pozor, abychom nechápali slovem jednota jednotu lenochů, kteří spolu spí spánkem lhostejnosti. Ani jí nemáme chápat jednotu moudrých tohoto světa, kteří se snaží skrýt pod záminkou přetvářky různost svých myslí a svých srdcí. Není to dokonce ani prostá jednota v mezích pudů podřizovaných vášním ani nesoulad přirozených darů, nýbrž jde o vyšší jednotu, která pochází od Boha.
Kéž v nás tedy vládne jednota úmyslu s ohledem na pravou a úplnou řeholní dokonalost, jak nám ji ukazuje nebeský Otec sám v sobě, náš vzor. (Mt 5,48). Kéž v nás vládne jednota v jednání, která neopomíjí nic nutného, ani prostě užitečného, abychom se věnovali všemu, co se nám předkládá, totiž kříži a duším. Rozjímejme v mlčení o tajemství kříže, mluvme o něm v kázání, umírejme zcela sami sobě, abychom tak přispěli ke vzkříšení duší, jedinému cíli našeho života, kterému se máme zcela a se stejnou vroucností zasvětit.
Posléze, moji bratři, jak v skrytu srdce, které může znát jen Bůh, tak ve vašem způsobu života před lidmi zažeňme daleko všechnu bázeň a domýšlivost! Svlečte se ze všeho lidského, abyste viděli jen Ježíše, a to Ježíše ukřižovaného (1 KMor 2,2). V něm je trvalá jednota. Jednota vám dá mír. Mír vám zajistí sílu plnou krásy. V této síle naleznete radost z vítězství, které vám zaslouží korunu spravedlnosti ((2 TRim 4,8).
Zdravím vás a prosím, abyste mě i provincii odporoučeli Bohu, blahoslavené Panně Marii a našemu blaženému Otci Dominikovi.
3. DUCH ŘÁDU
U všech svatých poznáme bez obtíží ducha, ,kterým se vyznačuje řád. Spása duší je jejich cílem, pokání a kontemplace na pravdu jsou jejich velikými prostředky k dosažení cíle tak vznešeného tak apoštolského.
Musíme však upozornit, že tyto vlastnosti u nich dávají umírněnost hnutím duše spíše, než by je usměrňovaly v jednotlivostech.
Z toho vyplývá v jejich životě jistá umírněnost a prostota skutků, podivuhodná nevinnost a různost povah, která se rozvíjí překvapujícím způsobem na společném základě dominikánského ducha.
(K prožívání a k projevení tohoto ducha poznamenal P.Cormier: „Tento řád prokázal velké služby církvi. Dal nebi mnoho svatých, blahořečených a kanonizovaných. O mnoha jiných začala právní šetření za tím cílem, aby mohli být jednoho dne veřejně uctěni. Dal církvi čtyři papeže a velký počet kardinálů, biskupů, arcibiskupů a patriarchů. Má ve všech částech světa tisíce mučedníků, učitelů, vyznavačů, osvícených duchovních vůdců, horlivých kazatelů, a to až na Východě, v Číně, i v Americe. Obrátila téměř nekonečný počet pohanů, kacířů a špatných křesťanů. To je tedy rychlý, ale věrný náčrt našeho řádu. Bylo by pro vás velkým štěstím, kdyby vás Bůh do tohoto řádu povolal.“ – Generální katalog O.P. Řím 1992 obsahuje doplněnou řadu svatých a blahoslavených (67 a 191), generálních magistrů (85), kardinálů (74) a nynějších biskupů (37).

4. OBNOV NAŠE DNY JAKO BYLY NA POČÁTKU (Nář 5,22)
Když studujete církevní dějiny, zpozorujete, že jsou zřídkakdy zakládány velké řeholní řády. Tušíte, že milosti, na kterých spočívají podobné instituty, a prozřetelnostní lidé, kteří je vzbuzují, jsou výjimečné dary, vzešlé z neproniknutelných úradků Boha, který je dává, kdy se mu líbí a jak se mu líbí. Avšak církev se vždy s potěšením dívá na tyto nové zdroje života. Jestliže se zdá být pomalá při jejich uznávání a chvále, s tím větší pevností a útěchou pak chrání jejich rozkvět. Jestliže některý řád sejde s cesty nebo cítí, že mu chybí síly, aby se udržel v původní horlivosti, co udělá tato dobrá Matka? Vystoupí snad přísně s odsouzením na rtech? Určí body pro to, co je podstatné v řeholním životě, jako je chudoba, avšak pokud jde o mnoho jiného, chápe, že by jejich rozhojňováním rozhojňovala i provinění, i když jde o věci spojené s plodností a s krásou řeholního řádu. Proto tam, kde chybí láska, nutný prvek v tak nesnadném podnikání, dá přednost tomu, že povolí žádaní zmírnění, aby dosáhla ode všech a ve všem co největší možné dobro. Potom se modlí a čeká na lepší dny.
Jak odlišný je však její postoj, jestliže se lidé, kteří mají víru a odvahu a které vzbudí Prozřetelnost, snaží oživit prvotního ducha! Je pravda, že ani potom nespěchá. Spíše se zdá, že nedůvěřuje. Při obnovování tradic stejně jako při jejich vzniku si chce získat jistotu o Boží vůli, proti které se někdy zdá být. Když však dílo milosti dokázalo svůj původ skutky, žehná mu s radostným srdcem; pláče z útěchy, že vidí vytrysknout zdroj svatosti, který živí široko daleko zkomírající duše. Lidé víry, kteří započali tuto práci, - podpíráni od ní – zdvojnásobují horlivost a pokračují v díle s větší vytrvalostí, ne už tím, že se prosazují v diskuzi, nýbrž s duchem oběti a s darem dotknout se srdcí. Po dny a léta budou naslouchat hlasu zakladatele, zkoumají jeho ducha, osvojují si jeho smýšlení a tajemný ráz, který on vtiskl svému dílu. Proto jejich moudrost i jejich moc převyšuje to, co je lidské, vychází z nich nadlidská ctnost, jejich svatost a jejich zázraky připomínají krásnou dobu založení řádu. Jestliže je v jejich díle pečeť osobní geniality a inteligentní zapojení do potřeb jejich doby, nepřestává nesrovnatelný vliv milosti a původní autority překonávat všechno, pronikat všechno, posvěcovat všechno. Pokud jde o vznešenost a oživující moc tradice, jejich jednání není převracením, nýbrž obnovou. Proto je vidět, jak ctnosti z prvních dob znovu stejně rozkvétají, i když snad ve stupni méně heroickém, takže musíme zvolat: „Je to prst Boží!“ (Ex 8,19)

5. BÝT APOŠTOLEM
Současníci zakladatele řádu Kazatelů dobře věděli, že Dominik a jeho druhé nebyli jen zbožnými kněžími, kteří se shromáždili, aby se věnovali božskému oficiu ve svém kostele. Byli zároveň kanovníky i kazateli, a dokonce lépe a více byli kazateli než kanovníky. Uskutečňovali to, co později vyjádří v liturgickém oficiu svatého Dominika: „Kanovník byl povýšen na apoštola.“
Sešli se k apoštolátu z různých míst. Svatý Dominik přišel se šesti druhy ze Španělska, osm se přidalo z Francie, jeden z Anglie. Přerušovali kanovnické oficium, aby se mohli věnovat kázání. S podivuhodnou horlivostí šli pokaždé tam, kde kacířství dělalo pokroky.
Je vhodné, aby kazatel méně oceňoval všechny ostatní vnější dary a udělal místo pokoře. Není snad přikázáno hlásat evangelium chudým? (Lk4,18). Proto je nutné, aby se kazatel cvičením v pokoře stal maličkým s maličkými, prostý s prostými, nevědomý s nevědomými, (1 Kor 9,22), aby byli všichni vyučováni od Boha (Jan 6,45).
Jsou-li bratři v jedné řadě se způsobem života a s příklady svého Otce Dominika, potom v řeči, v postoji i v činnosti projevují upřímnost beze stínu přetvářky. Tato upřímnost otvírá jejich srdce a získává duše. Uvidí-li kdo, jak na jejich tváři září radost, která se šíří, není to plod falešné zdvořilosti, ale objímavého srdce, které bije ve shodě s Bohem. Ukáže se u nich jistá úcta ke každému člověku, blahovůle, která je vede, aby se radovali s radujícími, plakali s plačícími (Řím 12,15) a stále se snažili sloužit (Tit 3,1).
Na druhé straně se u bratra Kazatele snadno setkáme s tím, že ho přitahuje hlavně cela studium, které ho vede, aby se nevměšoval do záležitostí druhých a zcela vyloučenil závidění darů, zásluh a přízně veřejnosti.

6. MODLITBA ŘEHOLNÍKA
(Složil ji P.Cormier a odpustky za ni udělil Pius X. 1.února 1912. – Bůh chtěl přidružit člověka k dílu spásy. Proto činí „záslužnými“ jeho dobré skutky. „Žádný z nás nežije sám sobě, ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána“ (ŤRím 14,7). Úkony vykonaný v lásce k Bohu je k užitku všech pro solidaritu založenou na společenství svatých.)
Pane Ježíši, pro zásluhy a přímluvy Panny Marie, svatého Otce Dominika (nebo jiného světce, podle toho, o který řád jde). A všech svatých zakladatelů vylij na mne, na mé bratry a na řeholníky v celém světě
ducha víry.
Pane Ježíši… (jako výše)
ducha oběti.
ducha modlitby.
ducha pokory.
ducha učenlivosti.
ducha lásky.
Můj Ježíši, dej, aby tato láska byla opravdu nadpřirozená a univerzální, inteligentní a trpělivá, radostná a plodná. Amen.