KAPITOLA II. ŽÍT Z JEŽÍŠE KRISTA
JEŽÍŠ KRISTUS
Sulpiciáni, kteří vedli mladého Jindřicha Cormiera v semináři v Orleansu, mu ukázali, jak odhalovat ve vnitřních dispozicích Ježíše a Marie velký prostředek, jak předávat duši nový život. „Kdo má Boha, má všechno“ říkávala ráda dominikánská mniška Anežka z Langeac (Anežka Ježíšova Galand, *1602 + 1634, které P.Cormier připisovat své povolání, a která byla blahořečena spolu s ním 20.listopadu 1994). Tato slovo převzal Olier svým způsobem: „Kdo má Ježíše, má všechno.“
Formace bratří Kazatelů se nesoustřeďuje jenom na zvláštní tajemství víry. Má být spíše celková a všeobecná, pokud jde o zbožná cvičení a modlitbu. P.Cormier píše: „V řádu svatého Dominika jsme vedeni k něžné a solidní zbožnosti k Ježíši Kristu a ke svaté Panně.“ Uvádění noviců do modlitby jim chce dát vytrvalost „v té ustavičné modlitbě, kterou je přítomnost Boží.“
Když se člověk stane Ježíšovým přítelem, přistoupí k důvěrnosti s Bohem. Nejobvyklejší způsob jeho života se promění ve stav ustavičné ho spojení s Kristovým utrpením a Zmrtvýchvstáním v jeho poslušnosti k Otci a v jeho lásce k lidem. Maria je nejlepším vzorem spojení s Kristem. P.Cormier klade důraz na účast Matky věřících v díle spásy: „Když rozjímáte o Marii, uvažujte především o vnitřních vztazích celého jejího života s velkými tajemstvími Vykoupení, které jí daly název Spoluvykupitelka. Z této důvěrnosti vyplývá její božská krása schopná přitáhnout nás a její hlavní moc přímluvy, která nás u ní udržuje v úkonu snažné prosby a ustavičné důvěry.“

1. JEŽÍŠ, NÁŠ BŮH, NÁŠ BRATR A NÁŠ PŘÍTEL
Pozdvižení mysli a srdce k velikostem Ježíše Krista.
Ježíš Kristus Bůh. Můj Ježíši, ty jsi opravdu a přirozeností Syn Boží, rovný a soupodstatný se svým Otcem, Bůh jako on. Ty jsi jeho věčné Slovo a jeho živé slovo Přirozenost, kterou ti Otec sděluje, je tatáž v tobě i v něm. Jsi tedy jeho dokonalý obraz a podstatné vyjádření jeho podstaty. Jsi s ním a s Duchem Svatým jeden a týž Bůh. Jsi jako on a sním Bytí nejvyšší, věčné, nesmírné, nepochopitelné, nekonečně mocné, nekonečně dobré, nekonečně spravedlivé, nekonečně moudré.
Klaním se ti, můj Ježíši, Bože pravý, vládce vesmíru, na kterém ve všem závisím. Obdivuji tě pro tvé božské dokonalosti. Miluji tě celým srdcem pro tvou nevýslovnou velikost. Doufám v tebe pro tvé milosrdenství a bojím se tě pro tvou spravedlnost. Zde se podřizuji úradkům tvé moudrosti. Chválím všechny tvé dokonalosti; mám v nich zalíbení s tebou, a kdyby to bylo možné, chtěl bych je denně zvětšovat. Dej mi milost myslet stále na tebe a říkat ti jako učedník z hloubi srdce jako učedník nejdříve nevěříc í a potom obrácený: „Pán můj a Bůh můj!“ Amen.
JEŽÍŠ KRISTUS, NÁŠ BRATR. Ježíši, ty jsi náš bratr, protože jsi přijal tělo a duši jako my v lůně Panny Marie. Mezi tebou a námi je tedy společenství krve i původu, které vytváří bratry podle přirozenosti. Avšak když ses stal naším bratrem podle lidského narození, zároveň jsi nás učinil svými bratry podle božské adopce. Díky tobě a tajemství, která se naplňují ve tvé sobě, jsme připuštěni k jisté účasti na přirozenosti Boží (2 Petr, 1,4). Tvůj nebeský Otec nás považuje za své děti a jedná s námi jako s tvými spoludědici (Ř 8,16-17).
Stal ses naším bratrem ve svém lidství i ve svém Božství a pak ještě pro dar svého srdce, protože k nám máš všechnu lásku bratra a nazýváš nás tak v sobě svých učedníků po svém Zmrtvýchvstání (Jan 20,17), abys naučil počítat s tvou podporou a abychom se snažili být hodnými staršího bratra tak dokonalého jako jsi ty.
Díky, Ježíši, že jsi mě učinil přijatým dítětem Božím a svým bratrem milostí. Dej, abych i já měl k tobě lásku zcela bratrskou; abych k tobě rám mluvil s plnou důvěrou a řídil se příkladem, který jsi mi dal, ve službě Boží. Ve´d mě, bdi nade mnou, abych se nikdy neodloučil od tvé vůle, která je jeho, od tvého ducha, který je také jeho duchem věčným. Dej mi tuto milost, Ježíši, na přímluvu Marie, naší společné Matky, Amen.
JEŽÍŠ KRISTUS, NÁŠ PŘÍTEL. Ježíši, odvážím se to říci? Ty jsi můj důvěrný přítel. Copak jsi neřekl apoštolům: „Už vás nenazývám služebníky. Nazval jsem vás přáteli“? (Jan 15,15). A skutečně s nimi jednal jako s přáteli. Dělíš se s nimi o všechno: o své bohatství, o svá tajemství, a dokonce o svého Svatého Ducha, kterého jsi jim poslal do večeřadla.
To, co jsi udělalo pro ně, nepřestáváš dělat i pro mne. Těšíš mě, pomáháš mi a plníš vůči mně všechny povinnosti dobrého a věrného přítele.
Ty jsi štědrý přítel, protože jsi pro mě obětoval svůj odpočinek, svou slávu a svou radost na Kalvárii. Jsi přítel stálý, protože se neznechucuješ mými nevděčnosti, mou nevěrností. Nikdy nikoho neopouštíš první; naopak, hledáš ty, kteří tě opustili. Když se k tobě navracují, jsi pokaždé ochotný nejen odpustit jim, nýbrž je také uvést do důvěrnosti svého srdce.
Můj Ježíši, děkuji ti za všechny známky přátelství, které jsi mi dal, a za to, že toto přátelství došlo tak daleko, žes mě chtěl dokonce umístit u sebe na svém nebeském trůnu (Zj 3,21). Odpusť mi, že mi často chyběla láska; že jsem tě dokonce zradil a spojil se s tvými nepřáteli.
Dej mi milost, abych od nynějška lépe pěstoval tvé vzácné přátelství a abych na ně odpovídal s láskou něžnější, věrnější, upřímnější, prostší, výhradnější, tak, aby ti patřily má duše i mé tělo a v mých bolestech aby bylo veškerou mou útěchou utíkat se do tvého srdce, abych ti říkal o svých souženích a čerpal tam nové důvody a nové prostředky k lásce k tobě. Amen.

2. NIC VÍC, ALE PRO BOHA JE TO DOST
(Text se obrací k laikům, členům dominikánského III.řádu)
Jak značné dokonalosti lze dosáhnout v obyčejných skutcích?
Je to hluboké tajemství, které se zde zjevuje prostým, avšak pro pyšné zůstává skryté (Mt 11,25). Bůh, nestvořená Moudrost, rád zdůrazňuje svou moc tím, že dělá v duší věci podivuhodné tak, jako kdyby si hrál s nejobyčejnějšími věcmi. Nepotřebuje přitom dělat nic násilného v průběhu každodenních událostí. V nejmenší podrobnosti nejnepatrnějšího života skrývá něco božského pro toho, kdo to umí odhalit.
Jako Slovo vtělené a ponížené působí ještě tajemněji. Zdá se, že se nechce směšovat s během věcí nebo být z nich odstraněno zlovolníky, a přesto se zdá být bez síly a bez krásy (Iz 49,4; 53,2), téměř neustále tupené ve srovnání s lidskými bídami a vášněmi. Přesto jeho vykupitelská moc dává klíčit nejpodivuhodnějším dílům nebeských útvarů hvězd hlavně ve věcech zdánlivě nejmenších.
Žádný div tedy, že se nabízí svým přátelům, jejichž tajné touhy po dokonalosti zná, způsob, jak získávat z nejobyčejnějších skutků mnoho vzácných prvků pro jejich pokrok. K tomu dochází, když začínají takové skutky se zcela přímým úmyslem před očima Boha jediného; konají je s očima osvícenýma vírou (Ef 1,18), a stále se zříkají onoho zlořečeného „já“ pod všemi podobami, aby dali Bohu všechny své síly a všechnu lásku srdce s větší velkodušností.
To je tedy cesta, po které terciář dojde k tomuto krásnému ideálu. Opravdu je to ideál, pravé vítězství, umět se udržet vždy na výši, i když žijí obyčejný život, a přes jeho jednotvárnost zůstávat stále pevný, oddaný, pokojný a skromný, stále milý Bohu i lidem. Co dělal Ježíš v Nazaretě po třicet let? Nic, avšak pro Boha je to dost.

3. ROZJÍMAT O UMUČENÍ
Učedník: můj Mistře, v čem mají být mé úvahy o tvém umučení opraveny, posilněny a zlepšeny?
Ježíš: Především neprosíš Ducha Svatého o milost porozumět mému umučení. To je milost nutná a vzácná, milost, kterou si málo ceníš, milost, o které si nejsi dost vědom, že ji postrádáš. Je to škodlivé opomenutí. S takovou milostí, která vydává dobré plody, vydá chvíle modlitby za dloubané hodiny.
Jakmile jsi vyzbrojen mou milostí, abys z ní měl prospěch, musel bys napřed bojovat proti přirozené lehkomyslnosti, usilovat o to, abys hledal jen mou věčnou pravdu, zůstával s pevnou vírou v přítomnosti mého neviditelného Božství. Tak bys připravil svého ducha, aby o mně uvažoval s větším plodem v tajemstvích mého lidství, zvláště v tajemstvích mého utrpení. A tento způsob chápání by ti opět usnadnil dělat lehce pokroky v úvahách o dokonalostech mého Božství. Avšak tato usebranost srdce a toto navyklé směřování ke mně jsou ještě daleko od tvého způsobu života. Protože tvé nitro ještě není dobře připravenou zemí, myšlenky na mé bolesti jsou rosou, která skoupě proniká, semenem, které zapustí kořeny pouze na jeden den nebo na čtvrt hodiny a nevydá téměř žádné plody (Mt 13,18-23)
Ještě jedna věc ti škodí. Když rozjímáš o událostech při mém utrpení, nedbáš na to, abys uvažoval s pomocí víry o příčinách, které k němu vedly. Jak se snažíš nazírat na nekonečnou dobrotu, s jakou mě můj Otec dal světu? (Jan 3,16). S jakou vytrvalostí jsi usilovat pochopit bezměrnou lásku, pokoru, starostlivost, s jakou jsem se vydal na bolestnou cestu? Zvláště dotkly se tě opravdu mé city pokory? Můj apoštol Pavel, osvícený mou milostí, je ukazoval jako souhrn celého utrpení: „Sám sebe se zřekl…, ponížil se“ ((Fil 2,7-8). Podobný pohled ti bohužel chybí.
K tomu ještě neumíš proniknout jinými vnitřními stavy, které mě oživovaly v různých dobách mého utrpení. Je tu propast. Jak by bylo potěšeno mé Srdce, kdyby se lidé snažili prozkoumat ji pokaždé pečlivěji v míře, v jaké by postřehli neschopnost poznat ji až do hloubi! Avšak oni se snaží pozdvihnout sotva okraj závoje. Kniha o mém utrpení je pro ně knihou téměř zavřenou. Zatímco se můj učedník Pavel chlubil, že nezná nic než Ježíše Krista, a to ukřižovaného, oni znají všechno kromě Krista ukřižovaného (1 Kor 2,2).
Ještě jedna věc chyb tvým úvahám. Ty myslíš na m é utrpení, jako by to byly úctyhodné vzpomínky, ale z jiných dob, zatímco se na ně máš dívat jako na přítomné a živé, jako by byly před tebou. Ony jsou skutečně živé pro věčnou lásku, která k nim vedla; živé v náklonnostech mého srdce, které jsou jeho příčinou, a které můj stav věčné blaženosti nezměnil; živé jsou plody, které denně dozrávají pro spásu světa a pro radost nebe; živé dokonce v mém oslaveném těle, protože stále patřím na své rány a ukazuji je Otci, abych se u něho za vás lépe přimlouval.
Jestliže se ti v rozjímání zpřítomňuje mé utrpení, máš lépe uvážit, že jsem je přijal a snášel právě s myšlenkou na tebe. Proto musíš říkat s přesvědčením mého apoštola: „On mě miloval a za mne se obětoval“ (Ga 2,20). Jak jste nechápaví a váhaví pochopit toto všechno! (Lk 24,25) Tak dlouho jsem s vámi a ne znáte ještě ani můj kříž ani mé Srdce! (Jan 14,9)

4. VSTÁT S KRISTEM
Aleluja! Plesejme. Radujme se s Ježíšem. On už nebude trpět, už nezemře, bude žít stále oslaveným životem. Radujme se s Marií: její útěcha je nesmírná stejně, jako byla nesmírná její bolest. Radujme se i my sami, protože začíná pro naše duše i pro naše těla nový, čistý, svatý, nesmrtelný život.
„Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec?“ (1 Kor 15,5ř; Oz 13,1č).Chtěla jsi vložit ruce na nevinného, ale ztratila jsi svá práva nad viníky. Tvé vítězství bylo tvou zkázou. Od nynějška už není umírání umíráním, ale zmrtvýchvstáním s Ježíšem.

5. MARIA ŽIJE Z JEŽÍŠE
Milujete Pána. Váš soucit u kříže i vaše radost ze zmrtvýchvstání to dokazují. Chcete ho milovat více? Opírejte se o Marii. Nikdo nemiloval Ježíše tak, jako ona. Nikdo více než ona není schopen přivést k lásce k němu.
1. Maria nazírá svýma očima na události, které viděla, jako by byly namalované; a věrně si je připomíná (Lk 2,19-51). Čím více se časově vzdalují, tím více se jí jeví spojené, úplné, hodné lásky, blízké jejímu srdci, živé, božské.
2. Maria vykládá události s pomocí daru rozumu, který přijala v nesrovnatelné míře a který jí dovoluje číst ve věcech, rozeznat smysl skutků, úmysl, ze kterého vycházejí, ducha, který je oživuje.
3. Maria doplňuje události, protože její srdce Matky, zdokonalené Duchem Svatým, dostalo darem jakési tušení. I když ji nevede žádné vnější znamení, cítí předem, hledá, odhaluje, okouší svět citů a vnitřních sklonů, které jsou hlavním základem života Ježíšova a skrytého bohatství jeho Srdce.
4. Maria sjednocuje události. Málo záleží na tom, jaký je jejich počet a jejich různost, když se počítá s časy, s místy, s osobami, se smutnou nebo radostnou stránkou věcí. Maria je umní sjednotit, nově je spojit, vyvodit z nich jako posilující mízu a slastnou šťávu to, co tvoří základní zákony, životní principy tajemství našeho Vykoupení. Jaký nesmírný, neznámý, jasný, poučný svět je před jejich očima!
Ježíš je vzorem, se kterým se radí, dříve než jedná. Když ona jedná, Ježíš je hybnou silou, která jí dává nadšení a pomáhá jí, aby dovedla své skutky k dobrému cíli. Způsob, jakým jedná v nejmenších podrobnostech, v tónu hlasu, v pohybu, ve způsobu jednání, nás vede k zvolání: "Hle, Ježíš!" Jako řekl Spasitel Filipovi: "Kdo viděl mne, viděl Otce" (Jan14,9), tak nám opět Maria může říci: "Kdo mě vidí jednat, vidí jednat mého Syna." A to je činnost dokonalá po všech stránkách.
MATKA MILOSRDENSTVÍ
Maria, propast lásky a soucitu. Jaká radost pro její mateřské srdce, když může skrze vás rozdávat projevy svého milosrdenství pro duše! Myslete na to tedy. Přizpůsobte se svým smýšlením Mariinu srdci, čerpejte z pokladů, které vám otvírá, a rozdávejte štědře a vytrvale všude; hlavně však, když přijdete do styku s nejhlubší bídou nebo s nejkrásnějšími touhami po Bohu.
A když se k ní vrátíte, abyste jí poděkovali za útěšné plody, které způsobila - jak skrze vás, tak skrze horlivé duše v každé době, naleznete oceán jejích zásluh stále plný, stále připravený rozlévat se, stále hodný obdivu a vděčnosti.

KŘESŤAN
Ježíš je vinná réva, na které jsou naštěpováni křesťané, přijímající mízu Ducha. K životnímu přilnutí ke Kristu dochází svátostmi, zvláště Eucharistií, horlivých čtením Písma svatého, modlitbou všeho druhu.
P.Cormier je zvláště horlivým apoštolem růžence. Tato pobožnost nás učí „čistému evangeliu“. Naplňuje „dvě velké myšlenky, dnes příliš zapomínané, které jsou jediným zákonem spásy pro zbloudilého člověka: stoupat k Bohu skrze našeho Pána a jít k našemu Pánu skrze Marii.“
Až do konce života živil P.Cormier kontemplaci i činnost ustavičným rozjímáním růžence. „Nikdy neopustím svůj poklad. Naopak, budu z něho získávat po celý život s vírou, s horlivostí a s vytrvalostí. Na konci svých dnů, když už se nebudu moci věnovat vnějším dílům, když mi nebude možné kázat, učit, modlit se žalmy, budu se ještě modlit růženec; a až nebudu moci dělat ani to, alespoň ho sevřu rukou a budu ho držet před svýma očima. Bude různým způsobem ustavičnou stravou pro mou kontemplaci, mou úlevou ve všech hodinách, mou trpělivostí v utrpení, mou přípravou na smrt.“

1. VINNÝ KMEN A RATOLESTI
Obdivuji, můj Pane a můj Bože, jak mi umíš dát pod prostým a půvabným obrazem nejvznešenější a nejužitečnější ponaučení. Ukazuješ mi vinný kmen, ne révu hmotnou, která roste na venkově, ani révu duchovní, avšak révu nevděčnou a špatnou, která zaujímá půdu duší a dává pánu jen kyselé plody (Iz 5,2). Chceš mluvit o vinném kmeni pravém a živém, který zasadil nebeský Otec v lůně Mariině, který vyrůstal třiatřicet let na očích lidí a nepřestává nikdy živit a okrášlovat církev. Dokonce rozprostírá své ratolesti až k nebi, aby tam byla věčnou radostí svatých. Touto vinnou révou jsi, Ježíši, ty, a my jsme jejími ratolestmi (Jan 15,5). Pane, dej nám prohloubit toto tajemství, ve kterém je obsaženo celé tajemství Boží milosti!
1. Co znamená: Být naroubován na vinný kmen? Jeden světec nám to vysvětluje: „Jako v přírodě dává kořen stromu mízu větvím, Tak Syn Boží, věčné Slovo, vkládá do spravedlivých duší pravé příbuzenství s ním tím, že jim uděluje svého Ducha. Živí je tedy ve zbožnosti, působí v nich poznání každé ctnosti a společenství veškeré dobroty“ (Sv.Cyril).
Takové napojení na mystický vinný kmen a taková účast na jeho životě nejsou ani zdaleka přirozené naší duši, která by měla sama od sebe jenom nedokonalou a vadnou mízu, protože v nás vládne starý člověk, hříšný a živočišný (1 Kor 2,14; 15,15), pocházející od Adama. Na rozdíl od pozemských stromů, ve kterých je vybraná větev naštěpována na planý strom, zde je planá ratolest naštěpována na strom domácí, plně si osvojuje jeho druh a má jeho kvalitu. Proč je tento zjev tak opačný obvyklému zákonu věcí? Získá snad Bůh takovým naštěpováním divokých větví? Nezíská nic. Nebeský život by mohl zůstat věčně sám a stačil by si k vlastní blaženosti. Je jen jedno vysvětlení úžasného tajemství: dobrota Boha, který nás chce učinit svými dětmi. Tak v nás teď věčný Otec bude vidět Ježíše Krista, a proto nás bude milovat toutéž láskou, kterou má k svému Jednorozenému. Ó, dobroto, věřím ti, vzývám tě, očekávám tě, a nebudu zahanben.
2. Musíme zůstat na vinném kmeni, abychom vydávali duchovní plody. Málo by prospělo zůstat na vinném kmeni okamžik, na jeden den, na jedno období. Musíme s ním být spojeni stále. Aby nám to dal Spasitel pochopit, vrací se na jediné stránce až desetkrát k tomuto našemu zůstávání v něm a jeho v nás (Jan 14-15). Říká nám ústy jednoho svaté vykladače. „A to se stane, zůstanete-li ve mně vírou a láskou, a zůstanou-li ve vás moje slova horlivým rozjímáním.“ Nebude snad toto podrobení obtížné a zbytečné? Sledujme hmotnou větev, naštěpovanou na cizokrajný strom. Zdá se, že nezískává nic, a že dokonce ztrácí. Zaniká její starý život. Řeklo by se, že umírá. Avšak pozvolna se ztotožňuje se stromem, čerpá tam nový život, a nakonec má mnoho plodů. Tak je tomu u duše naštěpované na Ježíše. Ona nese pravé a nadpřirozené plody, a ne jiné. Kromě toho nic není dobrého, ani květy, ano plody, ani listy, ani hrozny. „Beze mne nemůžete dělat nic“ (Jan 15,5)
Ostatně i kdyby duše vzdálená od Ježíše nesla plod, který by se zdál být svůdný, on by k tomu nepřihlížel. Oceňuje plody, ve kterých nalézá sám sebe, a jeho Otec je též uznává, miluje a je jimi oslaven. Jejich síla je božská, jejich kvalita podivuhodná, a i jejich počet překonává každou naději: „Nese mnoho ovoce“ (Jan 15,5.8)
Svatý Augustin zvolal: „Pravdo, která vzděláváš srdce pokorných a uzavíráš ústa pyšných! Je nepochybné, že kdo si myslí, že vydává plody sám od sebe, není ve vinném kmeni, totiž v Ježíšovi, a kdo není v Ježíši Kristu, není křesťanem.“ Vy, kteří vedete poklidný život, v němž jeden skutek následuje po druhém, takže vám nezbývá čas ani na vydechnutí, uvažujte a vizte! Neobětujte očím Božím jen plody přirozenosti, sebelásky, touhy ukázat se, marnivého zalíbení v tom, o čem si myslíte, že to děláte. Jaká škoda! Jaký hřích! A vy, ratolesti upřímné, napojené na vinný kmen, zcela zbavené sebe, úzce spojené se Spasitelem, můžete se z toho radovat. Svými plody budete divem na zemi i na nebi. Avšak nezapomínejte, že tyto plody jsou účinkem zdarma dané dobroty Boží, a ne pohnutkou, která vás vedla, že jste se pro ně rozhodli a že je dáváte.

2. PÍSMO SVATÉ, CHLÉB SILNÝCH A MLÉKO MALIČKÝCH
Církev, naše svatá Matka, upřímně lituje učence bez víry, který skloněn nad posvátnými stránkami vynakládá tolik úsilí, aby zkoumal slova, srovnávalo data, měřil vzdálenosti, hledal stopy osobností a měst, přičemž nezískává z knihy sebeméně nadpřirozené ctnosti a nic mu nezjevuje přítomného Boha. Kéž ho však jednoho dne může nebe odměnit za prokázané služby! Církev však štědře žehná katolickému učenci, který dává své přirozené dary do služeb toho, aby objasnil Boží výroky a přidal k nim úcty. To je ke cti církvi samé.
Avšak ti věřící nebo služebníci církve, kteří nemají ani tyto hřivny ani toto poslání, ani zdaleka nejsou v oboru Písma svatého cizinci a vyděděnci. Když vezmou s vírou do rukou Písmo svaté a procházejí jím s prostým okem a s čistým srdcem, zaslouží si vidět, jak se zvolna různé části objasňují jedna druhými, a jednota, která z toho vyplývá, je uchvacuje. Jakou útěchou je pro ně už to, že nalézají výroky Písma, jeho postavy, jeho vyjádření, která šťastně používají v různých podobách svatí učitelé, a jsou rozseta v bohoslužbě jako čtení velmi přesvědčivá, posvátná ozdoba, oživující vůně, sladký odlesk nebe! Stejná použití, která jim vnuká jejich vlastní zbožnost, když píší nebo se modlí, i když nemají tuto autoritu, jsou svědectvím o jejich křesťanském smýšlení a sladkostí pro jejich duši. Je pravda, že když více studujeme božské výroky, začneme tušit hluboká skrytá tajemství spíše než je chápat. Už samo toto nepochopitelné je pro učedníka ponaučením a radostí. Pokoří se, když vidí, jak je maličký a omezený před nekonečnou pravdou. Klaní se hlouběji Bohu v jeho nepřístupném světle (1 Tim 6,16) a má potěšení i v těch nevýslovných dokonalostech, které sotva zahlédne.
Jsou-li tyto věci pravdivé o celém Písmě, tím spíš je najdeme v evangeliu, které tvoří jeho střed a jakousi svatyni. Ostatní knihy jsou jen jeho přípravou nebo rozvinutím. V evangeliu žije Spasitel, vidíme ho, přibližujeme se k němu s úctou, abychom se dotkli alespoň lemu jeho roucha (Mk 6,56). Slyšíme jeho slova: „Boží Slovo plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se mohl před Bohem ukrýt.“ (Žd 4,12-13)

3. OKOUŠET PÍSMO
Nejde o chuť spisovatele, kterého snadno lákají velké biblické postavy, odvážné výrazy ani půvabné obrazy posvátných autorů. Nadpřirozený člověk okouší Písmo svaté hlavně proto, že obsahuje pravdu a předkládá ji s nesrovnatelnou plností a jistotou. Je pro nás více než pouhým předkládáním článků víry. Když nasloucháme jeho nejdůvěrnějším vyprávěním a sledujeme jeho nejvznešenější úvahy, tak vidíme to, co svatý Augustin nazývá tváří, totiž obrazem Pána, facies scripturarum, tváří jedinou a dokonalou, který vydechuje, vyzařuje, mluví. Jeho různé výroky jsou nebeská poselství, obrácená k nám, ubohým vyhnancům. V nich znovu nalézáme sladký jazyk vlasti. Někdy musíme v životě mluvit jinými jazyky, tak, jako poutník musí mluvit řečí kraje, kterým pochází, aby se postaral o své hmotné potřeby nebo poznal cestu. Když však slyší svůj mateřský jazyk, s jakým rozechvěním a s jakou radostí napíná uši! S jakým potěšením odpovídá! Tak je tomu u nadpřirozeného člověka, když slyší Písmo. Pozemský jazyk se mu stále více nelíbí přes jeho skvělou vyumělkovanost, přes jeho důrazné přízvuky, přes jeho strojenou velikost. Jediný verš, jediné slovo Písmáku živí duši, vyjasňuje obzor, vnuká úctu, slouží jak v činnosti tak v protivenství.
Všechna duchovní čtení, která potom koná, zvláštní pojednání nebo životy svatých, dávají mu lépe porozumět kráse této řeči a hloubce nadpřirozených pravd, kterých je zjevení oceánem. Z toho jaká změna! Jaké vystupování jeho srdce nad toto slzavé údolí! Žije v těle mimo tělo, nazírá ne už na to, co vidí, ale na to, co nevidí, protože to, co vidí je časné, to co nevidí, je věčné. Písmo mu dává předem tušit, předem zahlédnout, předem okoušet blaženost.

4. EUCHARISTIE, SVÁTOST LÁSKY
Věříme a prohlašujeme, že „Pán nemá v nenávisti nic z toho, co učinil“ (Mdr 11,25) a schopnost pociťovat v našem životě je prospěšná věc, je-li na svém pravém místě. Kde však může být tato schopnost pro nás prospěšnější, než když je použita ve službě Svátosti lásky?
Někdy poskytuje Eucharistie duši citovou útěchu, která jí pomáhá, aby se odtrhla od lásky k tvorům. Jak krásné chvíle, jak šťastné slzy, jak krásná hnutí zbožnosti! Je to opravdu chléb z nebe, který má v sobě všechno potěšení, “omne delectamentum“. Je opravdu zdrojem života, „fons vitae“, zdrojem, který napájí a osvěžuje duši. Jestliže se už netěšíme z takového druhu útěchy, na kterou si ještě zachováváme dojatou vzpomínku, je pravda, že nám místo ní dává Bůh pokoj málo citově prožívaný, ale blahodárnější, než první sladkosti. Naše srdce bylo hluboce zneklidněno vášněmi. Zlo se zdálo být nevyléčitelné. Kde je nyní tento netušený mír? Eucharistický Ježíš přišel, kráčel po rozbouřených vlnách naší duše, a v té nastal hluboký mír. Zakoušíme nepochopitelnou spokojenost, pociťujeme nadlidskou sílu, abychom kráčeli vpřed stále pevnější a věrnější Bohu, protože „nastalo úplné ticho“ (Mt 8,36).
Jak velké jsou, Pane, tvé divy, jak vzácné jsou tvé sladkosti, i když ve mně zůstávají tak skryté, že už je nepociťuji. Učiň vše, abys mě přitáhl k sobě a odloučil od země. Buď za to požehnán. Miluje tě v útěchách ne pro ně, nýbrž pro tebe. Začnou-li mi chybět, vždy bude pro mne útěchou pomyšlení, že tys zůstáváš ve mně, a že všechno dělám a všechno jsem pro tebe jediného, ať už tě uctívám ve svatostánku nebo pracuji ve tvé službě.
Někdo snad bude v pokušení říkat: „Nepociťuji ani tuto citovou útěchu, ani ten vnitřní klid tak prospěšný. Účinky Eucharistie tu tedy pro mě nešťastného nejsou? Nedej Bůh! Zdroj života jistě není vyčerpán. Musí tu nějakým způsobem být, dokud nepoložíte dobrovolnou překážku a nevzdálíte se od cest Boží vůle. Jestliže se tedy blahodárné vlny ve vás nerozlijí v citových dojmech, je to znamení, že se zdroj zaměřuje jinam, tak, aby užitečněji svlažil pole vašich skutků. Jak je v tom Eucharistie blahodárná!
Skutečně, abychom jednali účinně, je nutná jednota, protože „v jednotě je síla“. Svatá Eucharistie je tedy svátostí jednoty. Spojuje všechny články víry, na které vylévá nejkrásnější světlo. Spojuje všechny ctnosti, kterých je velkým ohniskem. Spojuje v životě kněze všechny svátosti, které má udělovat. Spojuje v životě každého věřícího množství myšlenek, vůlí, zaměstnání. Od rána do večera pociťuje vše její blahodárný vliv. Jako v rozsáhlejším, nejsložitějším hmotném kostele směřuje všechno k oltáři a ke svatostánku, tak je tomu v chrámu duše a ještě více v posvátných prostorách kláštera, který je chrámem i městem zároveň. Všechno tam sjednocuje Eucharistie.
Co je ještě nutné, aby se jednalo účinně? Síla. Eucharistie je svátostí síly, Svatý Tomáš se ptá, proč je mládež tak odvážná, tak podnikavá. Pochází to z její velkodušné krve.“Multum habet sanguinis.“ Zde nalézáme lepší sílu, která je podnikavá, bez opovážlivosti, horlivá bez ochladnutí a bez únavy, protože tato naše síla pochází Božské Krve Ježíše Krista. Podívejme se na první křesťany. Denně jim hrozilo mučednictví. Byli však vyzbrojeni ve svém domě svátostí života. Když slyšeli pochopy, jak buší na jejich bránu, aby je zatkli, vědomi toho, co je očekává, napřed přijali Eucharistii. Potom předstoupili bez chvění a šli vydat víře svědectví jasné, čisté, odvážné, hrdinské, jak o tom čteme a jak to obdivujeme v Aktech mučedníků..
Doba mučedníků minula, avšak dívejme se na svatou Kateřinu Sienskou, která šla k posvátnému stolu malátným krokem, bledá jako umírající. Když přijala svaté přijímání, jaká změna! Kráčela mužně, s živou barvou na tváři, a po návratu domů měla sílu donést chudým pytel zrní. Byl to nepochybně i pravý div i v řádu fyzickém, který nám ukazuje, kolik může vykonat v duši v morálním řádu Nejsvětější Svátost, aby jí dala život, podepřela ji, uschopnila ji k práci nekonečně převyšující tu, která mohla být o ní po lidsku očekávána.
Božská Eucharistie, jak dobrým údělem je pracovat s tebou! Jak šťastný je dělník, jak požehnaná práce!
Kdyby si některá přímá duše, vhodně uzpůsobená stěžovala, že nemá nejen útěchy, ale ani sílu a nadšení pro práci, muselo by se jí odpovědět: „Dobře pro tebe. Protože je nesporná hojnost a trvalost eucharistického zdroje, proto to, co se u tebe odehrává, že pro tebe vlny milostí neobíhají v oboru dojmů, kde by se strávily v neplodných útěchách, které by třeba napomáhaly sebelásce; neomezují se na úkony překvapující činnosti, ve kterých bys mohl snadno obdivovat sám sebe, nýbrž směřují k větší hloubce, více nepoznané, více svaté, vnitřních mohutností duše“ Zde se nacházejí skryté sklony, energie, které se zdají spát, pohnutky netečné; a přesto z těchto navyklých sil a schopností vycházejí ve vhodnou chvíli všechny skutky velmi rozličné, kterými se člověk postupně projeví.
Eucharistie má pro vlité milosti, které přináší, a kterými zdokonaluje naše přirozené sklony, mnohý a postupný vliv na tyto skryté energie. Vyzbrojuje nás zvláště návyky víry; myslet, mluvit, rozhodovat se způsobem shodným se zásadami víry se nám stává jakoby něčím vrozeným. Konáme je a nemusíme přitom moc uvažovat. Jak užitečná pochodeň, jaké vzácné měřítko při všech složitostech cesty na této zemi!
Eucharistie v nás vytváří mocné návyky k oběti. Zříkat se sebe, umírat sobě není snadné. Srdce se může odevzdat, ale samočinně k tomu sklon nemá. Avšak působení pokračuje, to, co je nepostižitelné v Nejsvětější Svátosti, dává duši snadnost k oběti, jakou bychom nikdy neočekávali. Tentýž člověk, který kdysi pro ubohou a přechodnou oběť naříkal jako pro nemilosrdné zatížení, nyní je schopen přinášet na každém kroku velké oběti. Dělá to bez okázalosti, bez naříkání, dokonce i s úsměvem. To se u něho stalo obvyklým stavem.
Posléze vkládá Eucharistie do nás tajemné návyky slávy s připraveností, která nám dá jednoho dne vniknout do věčné slávy, až jsme jí zcela proniknuti a přioděni na duši i na těle, aby se po smrti a Zmrtvýchvstání stalo nepodrobené utrpení, pohyblivé, jasné, zduchovnělé. Kdo by mohl říci: Jaká je na nebi krása Spasitelova člověčenství? S tím větší hojností slávy a sladkosti na ní budou mít účast vyvolení, čím častěji přijímali u oltáře s čistým úmyslem a s velkodušnou láskou svaté Tělo Kristovo . Jaká krásná naděje, jak vzácná odměna!

5. RŮŽENEC, CESTA KONTEMPLACE
Když půjdete touto cestou, bude moci nepozorovaně přejít od obvyklé modlitby ústní k vysoké kontemplaci. Především prostá skutečnost tajemství zapůsobí na oči. Brzy se projeví smysl pro tuto skutečnost. Pozvolna pochopíme ducha, který ji oživuje. Posléze živostí víry a postupným působením milosti se samo tajemství ocitne v vašem srdci a oživí vaše skutky. Ježíš a Maria budou žít ve vás právě tak, jako žili v tomto tajemství. Jak krásný výsledek!
Bůžete si tedy být jisti, že toho dosáhnete, jestliže rozjímáte růženec pokojně, pozorně, pravidelně, s čistotou srdce, s vytrvalostí s touhou dospět k poznání, k lásce, k napodobování Ježíše Krista a jeho svaté Matky.

6. PODSTATA EVANGELIA
Nedej Bůh, abych dělal z růžence a pro lásku k němu pobožnost, která je nadšena sama sebou, takže by chtěla zastínit nebo odstranit ostatní. Avšak čím jsou koneckonců tato tajemství? Jsou podstatou evangelia, vypracovanou takřka v srdci Mariině a podávanou jejími panskýma rukama duším jako lék a jako základ života.

7. CO SE ODEHRÁVALO V MARIINĚ SRDCI?
I v přirozeném řádu vidíte, že vnější život člověka nevyčerpává jeho vnitřní síly. Proto někdy vidíte někoho, jak je při zaměstnání v obchodě tajně zaujat uměleckými zálibami, které ho přitahují, nebo blouznivým sněním, které ho naneštěstí odvádí od jeho povinností. Tady jde o dobrého křesťana, jehož morální schopnosti jsou nyní přímé, očištěné a rozvinuté díky tomu, že je denně cvičí v dobře pochopeném duchovním životě. Když on splní vnější povinnosti, prožívá ještě vnitřní život tak bohatý, že vyžaduje vynaložení sil, a on očekává někoho, kdo by ho vedl. A tady je Maria. Jí náleží tento obor více než komukoli jinému. Snadno to pochopíte.
Skutečně, kdo by chtěl popsat vnitřní život Panny, dokonalost jejích přirozených schopností, pohotovost jejího rozumu, různost hnutí jejího srdce, jemnost jejího smýšlení? Je jasné, že u Marie nalézáme prvky vnitřního života, který nemá sobě rovného.
Tyto dary se však neztrácejí před nadpřirozenými milostmi Ducha Svatého, který ji chce mít srdcem církve, zatímco apoštoly povolal, aby byli jejími pažemi. Věřte, že nadpřirozená bohatství Mariina Srdce není možno popsat a dokonce ani naznačit.
(Proto liturgie používá tytéž texty Písma svatého, které mluví o Boží Moudrosti, i o církvi i o svaté Panně. – Přesně řečeno, srdcem církve je Duch Svatý, jak říká svatý Tomáš: „Srdci se přirovnává Duch svatý, který neviditelně oživuje a sjednocuje církev, Hlavě je přirovnáván sám Kristus podle viditelné přirozenosti, podle které člověk řídí lidi. Avšak svatá Panna přijala se zvláštní hojností Ducha Svatého k prospěchu a posvěcení věřících, takže se přizpůsobením také může nazývat srdcem církve.“)
V tajemstvích posvátného růžence jsou zvláště podivuhodné její ctnosti. Když o těchto tajemstvích uvažujeme, nejkrásnější a nejužitečnější otázka, kterou si můžeme položit, je tato: „Co se odehrávalo v Mariině Srdci? Jak si budu moci osvojit takové smýšlení?“ Duše osvícená a plná lásky odhaluje krásná tajemství, snaží se získat si podobné ctnosti, a Maria jí pomáhá a doplňuje její nedostatečnost. Proto není divu, že dosáhne vnitřního duchovního života pravdivého, sladkého, hojného, plného skrytých zásluh, a proto je tím víc drahá Bohu.

8. MODLIT SE SVOBODNĚ
Modlit se s velkou odvahou srdce! Chápu, že nemůžete konat úvahy. Někdy je ubohé srdce příliš ochablé, takže nemůže konat úkony na sebe navazující. Někdy ani nechápeme to, co čteme. Jak bychom potom mohli konat rozbor a výklad? Avšak Bůh dává něco lepšího. Dívá se s láskou na duši, která naříká a padá k jeho nohám, a aby ji odměnil za snahu o plnění Boží vůle, přímo ji zahrnuje mnoha milostmi. Díky za odpuštění všech chyb, týkajících se naší zodpovědnosti, v péči o duše! Už předem díky za nové požehnání! Díky za pokrok a proměnu našeho srdce! Udělejte tedy místo těmto různým očišťujícím milostem!
Potom stačí některý verš z Davidových žalmů: „ Pohleď, Pane, na mé pokoření, a na všechnu mou bídu a odpusť mi všechny mé hříchy.“ – „V soužení jsi mi rozšířil srdce.“ – „Dal jsi mi jíst chléb bolesti.“ Nežádám tě, abys mě vyslyšel hned, ale „nikdy mě neopouštěj!“ –„Tvůj je den a tvá je noc“, avšak přijímám i temnoty. Až má duše bude pustou zemí, vyprahlou bez vody, dáš mi patřit na tvou moc a na tvou slávu.
Spojovat se s vnitřními sklony svaté Panny je také nejlepší prostředek k dosažení plodů modlitby. Maria nás zastupuje. Odpovídá nám ve všem. Čeho bychom se měli bát? Snažte se tedy nejen žít v tomto duchu společenství a důvěry, ale také ho šířit. Je to lék, aby se předešlo rozptýlenosti, hořkosti srdce a hledání sebe. Je to také zdroj pokroku v připodobňování se k našemu Pánu a k našemu Otci, svatému Dominikovi.
Číst modlitbu, rozjímat o ní, okoušet ji a dávat při ní zcela sebe: to je vaše povolání.
Věnujte modlitbě všechen volný čas a i ten čas, který volný nemáte, a to tak, že dáte proniknout kadidlu modlitby do každého zaměstnání!

ŽIVOT V DUCHU
Víra je základní podmínkou duchovního života křesťana. Je tom požehnaná země, kde se prohlubují jeho kořeny. Víra je dána k tomu, aby se rozvíjela, aby rozhodovala o celém životě, aby uváděla věřícího do světa zásad, sklonů a citů, pramenících ze Srdce našeho Pána, které svaté duše stále přijímají, milují a zachovávají.
Toto zdůrazňování první ze tří božských ctností dobře odpovídá nauce svatého Tomáše a péči o pevný a osvícený vnitřní život podle dominikánské tradice. Patří také v příznačné myšlence J.Oliera a můžeme v ní poznávat dědictví sulpiciánské tradice. (P.Cormier byl žákem semináře v Orleansu (1851-1856), který řídili silpiciáni.) Neučí však o důležitosti víry hlavně evangelium? „Kdo věří, má život věčný.“ (Jan 6,47)
Mnohokrát vidíme, že P.Cormier dělá přehled o své nauce a přitom se odvolává na dary Ducha Svatého a na blahoslavenství: „Dary Ducha Svatého nejsou dost známy. Nejsou oceňovány podle své pravé hodnoty. Zvláště o ně Boha dost neprosíme.“ Sv.Tomáš považuje sedm darů - moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, pobožnosti, bázně Boží – za vlité dispozice, které zdokonalují duši a činí ji vnímavou pro vnuknutí a zvláštní hnutí božského Ducha tak, že je můžeme přijímat se snadností, pohotově se jimi můžeme řídit a věrně je uvádět ve skutek. (S.Th,II-II,68,2)
Osm blahoslavenství chudých, plačících, tichých, lačných a žíznivých po spravedlnosti, milosrdných, čistého srdce, šiřitelů pokoje, pronásledovaných uvádí P.Cormier stále ve škole sv.Tomáše jako „vynikající úkony, heroická díla, k jejichž vykonání nás vedou dokonalé ctnosti a hlavně dary Ducha Svatého.“
Nauka o darech a o blahoslavenstvích dovoluje uspořádaný, vyrovnaný, úplný popis nadpřirozené osobnosti; dát na vlastní místo to, co je důležité k utváření postavy duchovního křesťana.
1. VZÝVÁNÍ DUCHA SVATÉHO
„Přijď Duchu Svatý, naplň srdce svých věřících a zapal v nich oheň své lásky.“
Vlij zvláště do mé duše své dary, a nedopusť, aby zůstaly nečinnými. Kéž je s tvou pomocí dokonale použiji, vidím, jak vzrůstají, cítím je v sobě působit a okouším všechny jejich plody. Potom pro světlo, které budou vlévat do mého ducha, pro lásku, kterou roznítí v mém srdci, pro dobré skutky, které mi dají vykonat, bude práce na mé vnitřní proměně denně postupovat.
Prosím tě o to, Duchu Posvětiteli, ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, který nám díky svému lidství zasloužil tvé dary; jako tĚ Bůh poslal apoštolům, aby dokončil dílo vykoupení a šířil církev ve světě. Amen.
2. PŘEDEVŠÍM VÍRA
Především kořen víry se široce a bez nesnází rozroste v půdě jejich duše, obohacené, zavlažené, zahřáté důvěrnou přítomností a ustavičným vlivem zjevených pravd. Tato duše tam bude čerpat vzácnou milost, která oživí její schopnosti, osvítí její skutky, vlije do ní stále pevnější a osvědčenější víru. Křesťan bude nyní oním spravedlivým, který je milý Bohu a kterého chválí apoštol: „Můj spravedlivý bude žít z víry“ (Žd 10,38).
Smysl víry, nazývaný také „smyslem Kristovým: nos autem sensum Christi habemus“ (1 Kor 2,16), jde dále. Odhaluje a vytuší, je-li dovoleno užít tohoto slova, ponaučení v íry i na vzdálenost a v jejích nejnepatrnějších stopách: směřuje k nim instinktem, odhaluje jejich skrytou hodnotu a všechny vede k jednotě a zároveň je uschopňuje, aby jednali podle víry v nejrůznějších, nejrozsáhlejších, nejspasitelnějších, nejnepatrnějších okolnostech pozemského života.
Avšak prožívání víry je také velmi jemným darem. Pro toho, kdo si ho zasloužil ustavičnou snahou o čistotu srdce, kterou si vyprošoval a střežil a kterou zdokonaloval, není víra jen jhem, pod které sklání čelo, ani poučováním, kterému naslouchá. Má také příchuť: stává se jako strava pro duši plástvem medu, který občerstvuje. Je to mana s nebe, které denně padá na poušti tohoto života. Čím více ji jíme, tím větěší máme hlad; a tato strva nás přetvořuje v sebe, místo aby byla od nás přetvořována. Když dosáhne tohoto stupně, apoštol ji po zásluze připočítává mezi hlavní plody Ducha Svatého.
Avšak co říci o víře povýšené na stupeň zbožnosti? Potom není jenom stavitelem Božího chrámu; je také jeho hymnem. Nejhlubší zásady Písma Svatého , nejsušší články víry se stávají pro věřícího, který hluboce vnikl do Boží svatosti a dobroty, „zpěvy lásky“. „Příkazy tvé staly se mou písní“ (Ž 118,54). Rád by to učinil na kolenou na znamení úcty jako líbáme evangelium po přečtení několika veršů. Tato úcta se vztahuje i na poslední důsledky zjevených pravd. Zároveň je to hymnus, jehož ozvěna se všude šíří, a také kadidlo klanění, které stoupá před Boží velebnost a pak sestupuje, aby mlčenlivě obklopovalo život člověka, pronikalo ho vnitřně duchem nábožnosti, posvěcovalo ho a povznášelo k důstojnosti a činilo ho nanejvýš milým samotnému nebi.
Snad by mohl někdo říci, že takové pocity jsou výplodem opovážlivého a poetického mysticismu nebo alespoň jsou to nebeské přízně, vyhrazené jen pro malý počet privilegovaných lidí. To by byla nutně krátkozrakost a hluboký úpadek, kdyby někdo takto upíral Duchu Svatému šíření jeho darů, omezoval by jeho působnost na zbožný sentimentalismus, nebo tvrdě vylučoval z jeho spasitelného vlivu téměř všechen Boží lid.
Ne, tak tomu není. Každý učedník víry, který kráčí zde na zemi po nejobyčejnějších cestách, a tím spíše každý služebník chrámu může dosáhnout stupňů, o kterých jsme mluvili, a dokonce po nich smí toužit.

3. DAR RADY
Rozvaha ducha
(Prozíravostí – „opatrností“ - se v této souvislosti chápe schopnost ducha rozlišovat a uvádět ve skutek prostředky uzpůsobené k určenému cíli. Základní ctnosti opatrnosti odpovídá dar rady. Sv.Tomáš., S.Th,II-II,52)
Jaká je jeho příznačná známka? Tu udává její jméno. Pochází od Ducha Svatého. Je to Duch, který darem moudrosti osvěžuje duši o prvních zásadách dokonalosti; darem rady ji připravuje, aby uplatňovala tyto všeobecné zásady v určitých případech, ze kterých se skládá řetěz života, tak, aby každý článek byl dobrý a toto dobro aby vzrůstalo.

Zde začínají nesnáze. Je dobro svůdné, ale lživé; dobro skutečné, ale nemožné; dobro možné, ale pouze doporučované; dobro závazné, ale nesnadné, soustředěné v jednom slově: povinnost. Co vybrat? A jak si počínat při výběru? Odvahu, křesťane! Bůh tě neopustí.

1. Výběr začni modlitbou. Potom uvažuj, co ti vnuká milost, hlavně zásady evangelia a svatých, protože to je výborný a praktický výklad Mistrovy nauky. Potom se poraď s lidmi, kteří spojují dobrý přirozený smysl se smyslem pro věci Boží, a navykni si stýkat se s nimi, i když rozhodnutí není naléhavé. Potom se s pomocí paměti poraď s knihou své zkušenosti, toho, co jsi prožil, a v čem jsi pochybil. Po tom všem se rozhodni. Už je čas. I v případě, že by tu byl nezdar, jednal jsi podle Boha: budeš za to odměněn.
2. Když jsi vypracoval vhodný plán, dej pozor, abys ho při uskutečňování nezkazil. Jdi tedy vpřed obezřetně a přezkoumej okolnosti příznivé i nepříznivé. Nepohrdej žádnou: i ta nejmenší může odstavit nebo oddálit dobro. Nespravedlivý, dráždivý, nerozumný odpor je rovněž pravým nebezpečím a rozum s ním musí počítat. Vyhni se také chvatu, který pro netrpělivost , jež chce dosáhnout cíle předčasně, tě bude pobízet, abys opomenul přirozené prostředky a tím se vystavil nebezpečí, že zničíš vše, dílo i dělníka. Jdi vpřed, ale uspořádaně a trpělivě. Co je vykonáno dobře, je vykonáno brzy.
Podivuhodný účinek! Stíny se rozptylují, nesnáze jsou vyřešeny, a tu a tm už je vidět dobrý výsledek, některý ještě vzdáleně, avšak všechny se přibližují a doplňují se, aby vytvořily moudrý život, kde opatrnost vzrůstá vlastní zkušeností.
Zpočátku stačí stěží pro obvyklé případy, avšak potom nám vychází vstříc v nečekaných, kritických situacích, aby doporučovala řešení jistá, pohotová, snadná, užitečná-.Jsou tím překvapeni i nejprozíravější lidé. Za řízení opatrností překročí dobro meze individuálního života a šíří se v celém domě. Město pocítí jeho vliv, vlast získává plody, i v případě, že by šlo o neznámého člověka, bez významu, bez daru výmluvnosti, avšak vedeného křesťanskou opatrností, která dosáhla dokonalosti. Tak jednal sv.Vincenc z Paula, nepatrný pastýř. Dával ponaučení o opatrnosti ve shromáždění vladařů a naplnil celou Francii úžasem svými divy lásky, v očekávání doby, kdy bude celý svět plný jeho díla milosrdenství.
4. DAR SÍLY
V prvním období života má duchovní boj ráz opravdu dramatický. Jaká rozohněnost, jaká podnikavost a vroucnost, jaké bohatství schopností! Avšak zároveň jaká různost krásných i špatných sklonů, jaké spory mezi nimi, jaké střídání a přecházení, jaké rozpory ve výsledcích! Jeden den ozařuje duši zář dobra a uchvacuje ji; nyní chce plně uskutečnit dobro a zdá se jí, že se nikdy nepovznese na výši svých tužeb. Den nato se vše změní. Vášně se už zase zmocnily svého vlivu, dokonalá ctnost vzbuzuje strach, vrací se nazpět nebo je tu boj jen slabý a převládá chuť okoušet znovu marná uspokojení, která dříve zanechávala srdce ve smutku. Uplyne chvilka a světlo Boží zase zazáří, znovu se ozvou svaté touhy, vůle zůstává mezi těmito dvěma proudy zmatená, váhavá. Jak skončí tento boj? Vidíme, jak mizí velkolepé naděje; avšak zároveň jaká šťastná překvapení, jaké vítězství ve prospěch Boha! Dějiny církve jsou toho plné; a mezi různými staletími je století naše v tomto ohledu jedním z nejpodivuhodnějších.
Avšak mládí minulo. Nyní dosáhl boj praktického stavu. Kouzlo marnosti už nenahání strach tomu, kdo viděl, jak Ježíš na poušti viděl svět ve vší jeho slávě. Nakonec z toho vyvodí stejně jako Ježíš tento závěr: „Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit“ (Mt 4,10). Všechna námaha spočívá v přemáhání každodenních nesnází, avšak říká to víc, než si myslíme. Bojovník nyní zralý a vychovaný musí zůstat na svém místě nehybný, s nohama v blátě, snad jen proto, aby hlídal zavazadla, to znamená věnoval se nejvšednějším zaměstnáním každého dne, zatímco jiní jdou pro slavné a skvělé odměny. Takový je úkol. On je mu věrný, ať to stojí, co to stojí. Odporuje svému srdci, zadržuje jeho vzlety, brzdí jeho odvahu. Když však dlouhou dobu plnil tyto suchopárné a nevděčné povinnosti každodenní ctnosti, jakou odměnu nalezne? Snad to bude znovu boj, avšak povýšený k hrdinství. Kristův dobrý vojín dojde až k mínění, že upadl v nemilost. „Bojí se, že ho Bůh přezírá a že upadl v nemilost“ (sv.Řehoř Veliký). Kdo si všímá jeho horlivosti? Kdo má zájem o jeho námahy? Kdyby tu byl alespoň nějaký výsledek! Avšak jemu se zdá, že se obětoval nadarmo, že je nucen pokoušet se o věci, které nejsou spravedlivé a rozumné, a že je nemilosrdně zbaven prostředků, které by byly potřebné, aby vykonal alespoň tu trochu dobra, která je možná. A přitom musí stále kráčet vpřed. On to ví, chce to, dělá to – veden svou temnou vírou k vrcholům stále chladnějším, stále vyprahlejším, drsnějším. Jeho jedinou útěchou je, že cílem je nebe. Tomu třeba věřit.
5. DAR POBOŽNOSTI
Úsilí o dobro pobožnosti, chápané v jejím pravém smyslu, nikdy nemůže být přílišné. Naopak, protože je „zbožnost užitečná ke všemu“ (1 Tim 4,8), čím více je jí v srdci, tím více má bližní účast na jeho dobrodiních. Avšak tam, kde vládne sobectví, začíná i zmatení zásad, a je snadné přesvědčit se, že duch pobožnosti spočívá spíše v cvičení pobožnosti než v získávání potěšení a v oddávání se zbožnosti srdce. Duchovní lakomec upadá jako první do tohoto omylu. Neochotně obětuje svá zbožná cvičení a potěšení, které z nich má, přísnosti povinnosti, od které se dispenzuje pod sebemenší záminkou nebo kterou jen rychle odbývá. Chce odpočívat v sladké zahálce za zpěvů, vůně kadidla a květů, a nedělá si těžkosti, když u toho zůstává. Kdyby přišel sám Bůh a řekl mu: „Vzdal se, přestaň mi líbat nohy a jdi k mým bratřím“ (Jan 20,17), poslechl by jako Marie Magdalena?
Jakým námětem k zpytování svědomí je pro mne toto duchovní lakomství, i když mě můj životní stav odvádí od chyb lakomství hmotného! S kolika napomenutími a výtkami bych se mohl setkat! Jak vážná je náprava, která by z toho měla vzejít! Avšak na tom nezáleží, Pane. Chci se přemáhat až do konce, abychom mohl říci jako svatý Pavel: „S největší ochotou vynaložím všechno, ano i sám sebe vyčerpám pro vaše duše“ (2 Kor. 12,13) . Amen.

6. DAR BÁZNĚ
Modlitba za duše příliš bázlivé a úzkostlivé pro své námahy a pro své ubohosti.
Bože lásky, ty chceš bázeň jen proto, abys připravil mír a dal vzrůst důvěře. Rád se dáváš duším, které ti naslouchají v mlčení přes hluk jejich neklidné obrazotvornosti a které se odevzdávají přitažlivosti tvé lásky a nestahují se úzkostlivě samy do sebe. Stále naslouchají tvým sladkým vnuknutím, nikdy neklidnému našeptávání ďábla. Můj Bože, ty vidíš, jak ďábel, nepřítel mého štěstí a ještě více tvé slávy, pracuje, aby mě dostal do zmatku a aby bojoval proti tobě samému v mém srdci. Přitom používá marné strachy a neplodné debaty, zaviněné mou slabostí a mou neukázněnou činností.
Dej, aby u mne klid vystřídal svár, světlo temnotu! Dej rozkaz ďáblům, jako jsi jim toho dne rozkazoval s naprostou vůlí, když jsi je vyháněl z těl posedlých! Poroučej mé obrazotvornosti a schopnostem duše i těla, jako jsi poroučel rozpoutaným větrům a zuřícímu moři! „Povstaň, Pane, a všichni tvoji nepřátelé budou rozptýlení jako dým!“ (Ž 67,2) Zář tvé přítomnosti prozáří mraky, které mě obklopují, přináší mi vyrovnanost duše a vnitřní mír, který, jak říká tvůj apoštol, „převyšuje všechno pomyšlení.“ (Fil 4,7).
Po tomto míru toužím, můj Bože, ne pro své potěšení, ale pro tvou slávu; ne pro potěšení marnivosti, ale abych na tebe patřil, chválilo tě, klaněl se ti bez překážek. Tak, abys ve mně vládl dokonale, zcela, klidně v tomto životě, a dal mi kralovat s ustavičnou radostí a s ustavičným štěstím s tebou navěky. Jsem nešťastný a ubohý, ale přesto a právě proto plný důvěry v tebe. Amen.

7. BLAHOSLAVENSTVÍ CHUDÝCH
Místo úvah o tom, jak málo dokáží lidské skutky, měli bychom zkoumat, jak mnoho se dokáže, necháme-li jednat Boha v nás. Potom by každý zůstal ve stavu hluboké pokory. Jenže jak usnadnit toto Boží působení?
Je třeba začít touhou: „Přijď království tvé!“ Tato slova dobře pochopená říkají všechno. Potom spolupráce se svatou vůlí Boží: „Buď vůle tvá!“ Nejde o trpnou lhostejnost , která neumí ani předvídat ani vynakládat úsilí. Musíme být schopni vynaložit všechno osobní úsilí, ale tak, aby ho Bůh použil, jak bude chtít, a přidal, kolik uzná za vhodné, potom stále zachovávat prostotu dítěte, hluboký mír, radostné odříkání.
Co by znamenal svatá odevzdanost, kdybychom se v ní cvičili v řádu věcí časných, kdežto na úrovni nadpřirozené ji nechávali oslabit, ačkoli ta je jejím pravým oborem? Co by znamenala chudoba ducha, kdybychom navenek zůstali chudí a přitom si chtěli zachovat nějaké právo na nás samé v tom okruhu věcí, kde více než jinde je Bůh nade všechno a má dělat všechno? Byl by to nedostatek logiky a důvěry.
Proto je lépe říci: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes!“ Práce, námahy a milosti, to je náš každodenní chléb. Tento druh věcí se může zdát hromadnou kamení, které se však může změnit v chléb (Mt 4,3-4). Ne, abychom ho hledali my a potěžkávali při našem hladu. Bůh ho dává. Je to náš chléb vybraný a daný zvláště pro nás samé, a ne pro toho, kdo je nám blízký (Lk 11,5-8); pro to, co jsme dnes, a ne pro to, co budeme zítra, jestliže ho budeme mít.
Osoba, která takto smýšlí a jedná, má právo nazývat Boha svým Otcem. Dětinné oddání se Bohu nese ssebou vůči Bohu další připravenost: zmizet., skrýt se, i když je třeba se ukázat; vrhnout závoj na dobro, které Bůh ráčí konat skrze nás. Když člověk zmizí, Bůh se ukáže. Ctnost povstává a šíří se ze srdce schopného udělat ze sebe nic. Vůně, přitažlivost, světlo, to znamená síla a dobrota Boha, který, jak říká sv.Pavel, je „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28)

8. BLAHOSLAVENSTVÍ POKOJNÝCH
Jsou lidé, kteří mají takovou povahu, že se jim ctnost zdá být úplně nemožná. V životě jsou období, kdy se tichost už dávno získaná zdá vytrácet, aby udělala místo ustavičné popudlivosti. Jsou tu povahy a způsoby jednání, které mají tu vlastnost, že se nelíbí a svádí nebo téměř nutí k odporu. Někdy jsou také jisté vnější okolnosti, ve kterých se střídají provokace a hromadí se do té míry, že člověk, pán sebe, se cítí jakoby bezmocný, když se má ovládat.
Co dělat? Vyhnout se příležitosti je zřídkakdy možné a bylo by to známkou malé odvahy. Učedník Ježíše Krista očekává toto setkání s nakročenou nohou a někdy ho vyhledává. To neznamená, že jeho přirozenost je netečná. Kdyby nad sebou špatně bděl, nechal by se strhnout k nežádoucí prudkosti a ke kousavým poznámkám, k zahořklým odpovědím a k jízlivým výtkám lidsky vzato snad zaslouženým. A kdo ví, zda zlovolný duch, věčný pokušitel, kromě toho, co takto neuváženě unikne, nebude mu našeptávat, že míra už je plná, že je tu čas k snášení se a čas k tomu, aby se ukázal a nechal se slyšet, žen to vyžaduje čest a potřeba hájit vlastní důstojnost před jinými, a že jednat jinak by byla zbabělost a nízkost? Moudrý člověk zůstane hluchý k těmto našeptáváním a naslouchá jen Ježíši Kristu.
První, kdo budou mít zisk z této tichosti od nás získané, jsou povahy slabé, duchovně omezené, osoby obtížné. Je to nalomená třtina a musíme dát pozor, abychom ji nezlomili úplně a nerozšlapali ji. Je to knot, který ještě doutná. Lehký vánek by ho uhasil. Zadržme tento vánek! Jestliže tu už nejde o slabé, nýbrž o úmyslně zlovolné, kteří odpovídají s ješitností a s pohrdáním na svědectví spravedlnosti a dobroty, je už samo slabostí, hlubokou ranou, tím více hodnou soucitu, že vyžaduje olej a víno, a nikdy ocet a žluč. Slova tichého člověka, jeho skutky, jeho postup, i sám výraz jeho tváře jsou touto léčivou a blahodárnou péčí.
Co se odehrává v jeho nitru? Jestliže silou zvyku nebo darem milosrdenství dosáhl toho, že je u něho už jen klid a mlčení místo dřívějšího neklidu, ať za to dobrořečí Pánu a nepyšní se tím. Stačilo by to v jediném okamžiku zničit všechno. Jestliže tu naopak pokračuje tajný odpor, netrpělivost, a také se podle okolností, věku, nemocí, projevují násilněji než dříve, ať neztrácí odvahu. Za těchto zmatků si snad uvědomí, jaké úsilí vynakládá a jak záslužné úkony koná, takže se bude pokořovat, bude plakat, bude prosit o odpuštění. Nechte ho snášet tento bolestný kříž! Skrytá práce, která z toho vyplývá bez jeho vědomí, bude v den odměny jednou z nejkrásnějších stránek jeho života.

9. BLAHOSLAVENSTVÍ PLAČÍCÍCH
Sluší se cenit si slzy?
Jak neblahá je moc člověka zneužívat Boží dary! Zneužívá svůj rozum, zneužívá svou svobodu, zneužívá srdce, zneužívá svou citlivost. Zneužívá také své slzy někdy proto, aby oklamal jiné. Předstírá bolest strojenou a klamnou. Někdy to dělá, aby oklamal sám sebe. Považuje dojetí citlivosti za známku ctnosti, která vůbec neexistuje.
Měli bychom proto prohlásit slzy za neužitečné? Bylo by to v mém zájmu, a snad mě to několikrát přivedlo k tomu, že jsem o nich mluvil s pohrdáním nebo s posměchem, šťastný, že mám jistotu o tvrdosti svého srdce. Osoby s falešnou spiritualitou půjdou ještě dál. Budou zdravit v nepřítomnosti slz známku mužnosti, úplné povznesení se nad všechno, co je lidské, zvláštní pokrok v čisté víře. Člověk víry má být nepochybně pevný jako skála; avšak když dal Mojžíš na poušti vytrysknout vodě ze skály, tato skála nic neztratila ze své stálosti a pevnosti. Totéž je možno říci o křesťanských slzách, když vytrysknou ze srdce, založeného v milosti. Kéž je ode mne daleko, abych se chlubil svou lhostejností! Když nepláči sám nad sebou a nad nicotnostmi nebo neponechám svou citlivost, aby udělal místo nízké lhostejnosti, právě tak se budu snažit, abych získal dar slz svatých.
Musí mě potěšit, když uvážím, ¨že jsou v slzách dvě věci: vnitřní cit, ze kterého vycházejí, a citové dojetí, které je vhání do očí. I když je tento vnitřní cit v duši silný, někdy tak soustředí jeho blahodárné účinky, že oči zůstanou suché. Snad je to pro mě lepší. Klaním se tajemství toho, který podle své moudrosti vytvořil bláto našeho smrtelného těla a vdechl do něho život. „Roztrhněte svá srdce“, říkal prorok, ne vaše šaty!“Když tedy oplývá duše svatým smutkem, spojeným s jinými různými city, které z něho vyplývají a kterém postupně povznášejí člověka až k Bohu, zůstává také on lhostejný mimo to, co se ho dotýká, avšak může ho potěšit vědomí, že plakal a že plakal náležitě.
Slzy soucitu
Tyto slzy jsou ještě lepší než předešlé, protože jsou známkou velkodušnosti v sebeobětování. Některý člověk je přirozeně počestný a zbožný, nemoci ho šetří, jeho povaha mu zajišťuje sympatie. Jeho život by se mohl přirovnat k oáze na poušti tohoto světa, ve kterém je všechno spáleno žhavým větrem pokušení; avšak jeho zbožnost plná soucitu mu to nedovoluje. Stejně jako některá veliká zrcadla sjednocují a soustřeďují obrazy nejvzdálenějších předmětů; nebo, chceme-li, jako jisté jemné nástroje zachycují a ukazují zraku nepatrné jevy přírody, tak je tomu s tímto člověkem. Jeho srdce je místem, kde se shromažďují zármutky bližního. On je nejen zjišťuje, ale přijímá je za své. Sv.Pavel doporučoval křesťanům v tom, co se týká křesťanského života, “ať pláčou, jako by neplakali“ (1 Kor 7,30), ale na druhé straně je vyzýval, aby „plakali s plačícími“ (Řím 12,15). Ano, plačme spolu s našimi bližními, když pláčou podle Boha. Plačme nad nimi, když pláčou jako děti kvůli titěrnostem; plačme za ně ustavičně, jestliže oni vůbec nepláčou, nýbrž jsou ohlušeni a se smíchem běží vstříc věčné záhubě. Izaiáš nám jde příkladem vstříc: „Budu plakat tak, že svlažím zem svým pláčem“ (Iz 16,9). A velký apoštol: „Kdo cítí slabost, abych ji necítil i já? Kdo je sváděn ke hříchu, aby to nepálilo i mne?“ (2 Kor 11,29). Ježíš v tom překonává všechny. U Lazarova hrobu, tváří v tvář smrti, když viděl smutek Marty a Marie, sester zesnulého, plakal soucitem.
ZKROUŠENOST SRDCE
Musíme uznat, že zkroušenost srdce je vlastnost málo ceněná a málo pěstovaná v našich dnech dokonce i u členů řeholních rodin, alespoň pokud můžeme usuzovat z vnějších známek, které ukazují smýšlení ducha. Je to snad proto, že v naší rodinné výchově nebo ve výchově v noviciátu nezaujímala bázeň Boží důležité místo a nedosáhla blahodárného vlivu, který ji náleží?
Je možné, že nás naše vroucí touhy po ideálu pozdvihují a přitom nám dávají pocítit, že jsme příliš cizí v těchto krajích ducha, kde dochází k pokořování, naříká se nad ubohostmi, ustavičně se prosí o odpuštění za hříchy, Námahy studia, ne dost mírněné vlivem modlitby, snad pozvolna uvedly duši do vyprahlosti. Ať je příčina tohoto stavu jakákoli, je, moji drazí, hodno vaší péče, vaší snahy a vašeho úsilí předejít tomuto neštěstí, překlenout tuto mezeru.
Máme-li získat vzácný nebeský dar zkroušenosti, musíme si osvojit vnitřní smýšlení našeho Pána Ježíše Krista, který souhlasil, aby s ním jeho Otec kvůli nám „jednal jako s největším hříšníkem“ (2 Kor 5,21). Vzal na sebe hříchy světa a byl obklopen zahanbením a bolestí jako malomocný, stižený od Boha a pokořený. Napodobujme i velkého napodobitele Ježíše Krista, našeho Otce sv.Dominika, který, ačkoli měl radostnou a sladkou povahu, zesmutněl a plakal dojat soucitem a milosrdenství, padal tváří na zem, naříkal v mlčení noci a opakoval slova posvátného textu: „Smiluj se nade mnou, Pane, neboť jsem člověk hříšný; nebo: „Má duše leží v prachu, dej mi život podle svého slova“; „K tobě, pane, jsem volal. Nemlč, můj Bože, protože jestliže ty nebudeš mluvit, budu jak ti, kdo sestupují do hrobu“.
V tomto směru bude hodni dědictví ducha a smýšlení sv.Kateřiny Sienské, která viděla zla v církvi a své vlasti a zvolala: „Umírám a nemohu zemřít, když vidím, že je tolik urážen náš Stvořitel v tajemném Těle svaté církve a naše víra je nakažena od těch, kteří ji mají osvěcovat. To vše zavinily mé viny. Skryjme se v boku Krista ukřižovaného a tam bušme na jeho milosrdenství“ (List 331 Donu Petrovi z Milána, kartuziánovi).
(Zkroušenost, z latinského cum-pungere, znamená v náboženském smyslu obvyklé výčitky, zármutek, bolest nad osobními hříchy; v širším smyslu smutek ducha zaviněný úvahou o lidském jednání. Je to vlastnost duše podobná lítosti. R.Brouillard)

10. BLAHOSLAVENTVÍ MILOSRDNÝCH
Milosrdné smýšlení
Buď požehnán., můj Pán, za poklady, kterými jsi obohatil a ozdobil člověka. I když je částečně oloupen po původním pádu, zachovává ještě jejich důležité a pevně zakořeněné stopy. Kolik paprsků světla v rozumu! Kolik vytrvalosti v nároku na spravedlnost! Avšak jedna vlastnost přetrvává v člověku po pádu nad všechny ostatní a činí ho hodným úcty. Je to milosrdenství.
Jak nad tím žasnout, pane? Učinil jsi nás jako svůj obraz ke své podobě a jsi Bůh milosrdenství… Otec milosrdenství (2 Kor 1,3). Žádný jiný název není pro tebe vhodnější než tento. Všechna tvá Písma, Starý i nový zákon, tu mluví jednomyslně. Nemluví nám jen o tvém milosrdenství, ale o tvých milosrdenstvích.jsou četná a různá do nekonečna ve tvém námětu a nevýslovná v cestách, které volíš, aby dospěla až k nám. „Tvé milosrdenství nás předchází s něžností, unikáme-li jeho péči, očekává nás s trpělivostí nebo nás bez váhání dostihuje; ráno bdí u našeho lůžka, večer nám dává odpočinek. Střídají se pokolení, a od staletí do staletí prodlužuje milosrdenství boží svá dobrodiní a dává jim vzrůstat. Marně je někdy dán volný průběh spravedlnosti, protože se tak stává, že se otvírají cesty milosrdenství, a toto milosrdenství dává pocítit svou ruku dokonce v úkonech trestající spravedlnosti. Bůh trestá urážky méně, než si to zasluhují, kdežto jeho odměny nekonečně překonávají naše zásluhy.“ Tak mluví různá místa posvátných knih. Z toho je jasné, že Boží milosrdenství je nade všechna jeho díla.
Avšak největší div: Když nastala plnost času, Boží Slovo sestupuje k nám, aby se stalo milosrdným. Nebylo milosrdenství od věčnosti jako jeho Otec? Nepochybně: avšak chce najít v naší lidské přirozenosti schopnosti nového řádu, aby zakusilo city milosrdenství, které by bez této pozemské podoby byly neslučitelné s Božstvím. Přijímá tedy od Marie tělo podobné našemu a těší se ve své duši ze všech schopností afektivních a citových, které jsou spojeny s milosrdenstvím. Ještě dříve, než se narodí, už tímto milosrdenstvím přetéká srdce matky. Maria převyšuje každého tvora ve schopnosti spolu-trpět. Je „Královnou milosrdenství“ a „ Matkou milosrdenství“ a všichni lidé dobré vůle se ji snaží napodobovat, aby si zasloužili název „Mariiny děti, Ježíšovi bratři.“
S těmito přirozenými sklony a schopnostmi člověka k milosrdenství, posílenými a proměněnými dary nadpřirozené milosti, převládne v něm božské nejen v kořeni, nýbrž i ve větvích stromu. To je milosrdenství po nejvznešenější stránce, spojené s nábožností (S.Th.,II-II,188,2), která chce Boha třikrát svatého lépe uctít a oslavit v jeho tvorech. Když někteří Staří autoři ukazovali milosrdenství jako „přidružené k posvátné liturgii“, nezneužili slov a hluboce pochopili souvislost věcí. V tomto smyslu říkal sv.Pavel: „Nezapomínejte na dobročinnost a mějte pochopení pro druhé: to jsou oběti, jaké se Bohu líbí“ (Žd 13,16). Skutečně, tyto skutky milosrdenství jsou vynikajícími oběťmi podávanými Všemohoucímu: oběti chvály, když nešťastní, se kterými jsme měli soucit, dávají stoupat k nebi svým děkovným zpěvům; oběti vychovávající, když se pro milosrdenství obětuje vlastní klid, duše se plní touhou, vynakládá dny i hodiny, zbavuje se pozemských starostí, i nejnevinnějších a rozdává do krajnosti vlastní majetek i samy fyzické síly do té míry, že si zkracuje život. Zápal vděčnosti nebo vůně přinášených obětí je vždy pro Boha, jak říká apoštol, „vůní velmi příjemnou“ (Ef 5,2).
Když milosrdenství zaplatilo tuto daň nábožnosti Bohu, původci každého dokonalého daru, a tak dostalo s nebe posvátný ráz, začne se obracet k lidem. Bude snad jeho hlavní pohnutkou vlastní zájem, jako je získání lítosti a odpuštění hříchů konáním dobrodiní? Nebo to bude úvaha o tom, že dostaneme přátelskou posilu od bližního, až nás potká podobný zármutek? Tyto pohnutky jsou jistě chvályhodné. Nejsou však nezbytné, a všeobecně nerozhodují nejvíce o tom, kdo je opravdu milosrdný. Jedna duše, bohatá na úkony milosrdenství, má nevinnost, která málo potřebuje očištění před Bohem; jiná je umrtvená a sama si ukládá utrpení větší než ta, která chce mírnit u bližního. Velkou pohnutkou pro ně je milosrdenství samo a sklon mít soucit a pomáhat bližnímu pro něho samého bez myšlenky na sebe.
Kdo však bude tímto bližním? Z hlediska rozumu bude řídit řád a míru dávání sebe blízkost přirozenosti, to znamená příbuznost. Tak je tomu u syna vůči rodičům. Nemá na zemi nikoho bližšího. Totéž platí o manželech. Oni jsou dokonce víc než příbuzní. Tvoří jedno. Avšak na poli otevřeném milosrdnému člověku osvícenému vírou dávají velké nároky na přednost slabost a nehodnost. Jak hluboké je to tajemství! Moudří tohoto světa, zákonodárci, dobrodinci, vy to nikdy nepochopíte! Pochopení a uskutečnění je tu vyhrazeno těm, kteří jsou malí a pokorní srdcem.
Hloubka milosrdenství je však značnější než jeho rozsah. Milosrdné srdce se ztotožňuje s lidskými bídami způsobem tak vnitřním a trvalým, že se stávají jeho částí. Proto nás posvátné knihy často vyzývají, abychom projevovali navenek milosrdné srdce a abychom své srdce nezavírali (Kol 3,123; 1 Jan 3,17). Srdce naznačuje v tělesném řádu to, co je u nás nejcitlivější, nejvnímavější a nejživotnější. Proto je podobnost dobře zvolena.
Bože, když tvá milost vzbudila takové duše, i když jen v malém počtu, neváhej a shlédni na zem se zalíbením. Najdeš v nich jistým způsobem sám sebe. Nepochybně, naše milosrdenství je jen stínem tvého milosrdenství, avšak blahodárný stín apoštolů uzdravil nemocné (Skut 5,15). I my, slabí tvorové, budeme konat divy lásky v tobě a skrze tebe.

CÍRKEV
Používáme slov J.Oliera: „Církev je pokračováním Ježíše Krista“. Krásy, skryté v jeho Srdci, ukazují se během staletí po celém světě. Dějiny světa se jeví jako postupné a nepochopitelné objasňování bohatství tajemství Vykoupení.
Liturgické slavnosti rozšiřují ducha věřících úměrně s rozměry církve, aby vlévaly poklady milostí. Třebaže zastáváme nějaký zodpovědný úkol, musíme stále více pronikat do ducha církve, snažit se poznat její úmysly v dnešních okolnostech a odpovídat na ně se srdcem prostým a přímým. (Bl.Otec Cormiera, Listu studentovi)
Tato příslušnost k církvi se konkrétně vyzkouší a prohloubí v životě komunity, v lásce a službě bratřím, ve kterých víra pozná Kristovu přítomnost

1. TO MLUVÍ CÍRKEV
Hlavní velikost božského oficia je ve vznešenosti příkazu pro toho, kdo ho plní, protože mluví jménem církve a jako její vyslanec. Člověk, který koná rozjímání z poslušnosti ke své řeholi nebo se ze zbožnosti modlí křížovou cestu, je jen pouhý jednotlivec., a přesto se k němu Bůh sklání s láskou. Když se však modlíme jménem církve, Bůh nám s úctou naslouchá. Nejsme to už my. Na našem čele je vtisknuto velebné znamení. Nový duch se zmocnil naší bytosti. Naše srdce se rozšíří, náš duch cítí, že vzrůstá. Mluví z nás katolická církev. A zatímco nám svěřuje tak krásný úkol, dává nám k němu vhodnou dobu a uděluje nám plnost darů Ducha Svatého, jimiž je obohacena. Naše duše se stává harfou Páně, nástrojem, který rozechvívá Trojice, jako se chvějí struny pod rukou umělce. Tajemná milost, nadpřirozená ctnost, obdobná svátostem pomazává duši jako balzám a plní ji sladkostí, proniká ji jako vzácné víno a oživuje ji. Všechno e v nás mění ve chválu. Od oficia se vracíme plni energie a odvahy k plnění našich povinností. Podivuhodná osvícení, vděčně vás přijímám! Oživující tajemství, nemohu vás slavit bez rozechvění!

2. POZNAT KRISTA V BRATŘÍCH
Duch víry nám dává odhalit v bratřích Osobu našeho Pána i přes jejich nedostatky. Kdo by nepovažoval za dramatické, okouzlující a převratné poznat Krista v ubohém hříšníkovi a vzít ho do náruče jako malomocného, obtíženého našimi slabostmi?
Ukáže-li se však Kristus obtížený našimi malými slabostmi a žebrá o úkon trpělivosti, o malou službu, o dobrotivý úsměv, je světlo naší víry tak slabé, že ho nepoznáváme a odmítáme ho.
Podobné potupy se nemáme nikdy dopustit. Jestliže je náš způsob vidění v této věci ještě slabý, volejme se slepcem z evangelia: „Pane, ať vidím!“ (Lk 18,41)

3. JEDNOTA SRDCÍ V PRAVÉ LÁSCE
Sebeláska rozsévá všude nesvornost, totiž nejednotnost a nepřátelství srdcí. Božské Srdce Ježíšovo, buď středem, která nás sdružuje, a uskutečni vnitřní jednotu srdcí v pravé lásce! Kéž láska odstraní každé nepřátelství lidu a ras,, každý odpor živený ziskuchtivostí, každý projev sobectví, a upevní nás v upřímné lásce!
Tak budou srdce spojena poutem „silnějším než smrt“ (Pís 8,6). Zvítězí nad hříchem a nad zlem, které je důsledkem hříchu. Na dnešních zříceninách dají vzkvétat květům a plodům. Na troskách minulosti budou moci znovu vybudovat město Boží mezi lidmi.
To vše nám dá okusit něco z krásných dnů starého Jeruzaléma, něco ještě z krásnějších časů prvního ráje; a zároveň to napomůže přípravě na veliký den, den bez západu, který nám dá naši blaženost.

4. SVÁTEK VŠECH SVATÝCH
Množství svatých je samo o sobě krásou nebe. Jaká přitažlivá a proměňující moc je v Ježíšově kříži, přes úsilí zla! Kolik tisíc duší očištěných, osvícených, oživených, posvěcených od začátku světa pro zásluhy kříže!
Avšak jaká krása je také v různosti zásluh mezi zástupy svatých! Různost ctností a hlavně krása v onom podivuhodném řádu, která dělá z tohoto velkolepého množství královský lid, a z této spousty ctností živou podobnost s Božími přívlastky a s dokonalostmi Vykupitelovými!
Olier říká: „Tehdy se v tomto tajemném množství projeví vnitřní život Ježíšův, rozšíří se ve svatých; božská vůně uzavřená v jeho srdci a dosud neznámá se vylévá na jeho církev, a je slyšet svaté Boží před Božím trůnem, kde jásají v líbezné vůni.“
Opravdu je to krásný svátek: pro věřící výzvy, aby se stali svatými; pro svaté v nebi, kteří jim ukazují cestu ke slávě a pro Boha, Svatého svatých, původce každého dokonalého daru, který je po dokonání díla Vykoupení stále „všechno ve všem“ (1 Kor 15,28).
V exercicích pro kněze věnuje P.Cormier každý den jednu přednášku životu a příkladu některých velkých svatých: Pavla, Augustina, Řehoře Velikého, Bernarda, Karla Boromejského, Františka Saleského, Vincence z Paulka, Filipa Neri, a shrnuje celé exercicie pozdvižením k Panně Marii.