Kapitola I. HLEDAT BOHA
„Toho, který je pravda, dobro a krása.“
„Bůh nás stvořil, poslal nás na svět, abychom ho poznávali, milovali a sloužili mu. To je velký cíl života, počátek a cíl nábožnosti.“ („Ad quid venisti?“ Promluva o cíli a o vznešenosti řeholního stavu, Angeliku, Řím 19014). P.Cormier připomíná a rozvíjí tento základní námět různými způsoby. Člověk uskutečňuje své povolání tím, že se spojuje „s Kristem a skrze Krista a jeho Otcem a s Duchem Svatým, jejich vzájemnou láskou.“
Dva následující texty jsou utkány z citátů a z biblických, patristických a teologických odkazů. Augustin je uváděn jako první: „Ty, Pane, jsi nás stvořil pro sebe, a naše srdce je nepokojné, dokud nespočine v tobě.“ P.Cormier uvádí v poznámkách jména Ambrože, Jana Zlatoústého, Makačka, Diviše Areopagity, Řehoře Velikého, Bernarda, Tomáše Akvinského. Použité obrazy, jisté náměty mohou připomínat Dialog Kateřiny Sienské, např. metafora o řece, která odděluje hříšníka od Boha, nebo úvaha o nesmírné lásce našeho Stvořitele a Spasitele. Jako vždy je možno vycítit vliv francouzské školy. Uveďme zvlášť myšlenku drahou Bérullovi a druhům: „Jsem tedy tvé dobro, tvůj tvor, tvůj otrok, tvůj syn“. Píše zde náš autor.
Bůh je spokojenější s duší, která uspořádá své skutky a zaměří je k němu, než kdyby „radostně upřela svůj pohled na něho samého.“ Takové tvrzení je podstatné pro teologii o řeholním životě apoštolském. „Jsou někteří, kteří pociťují v kontemplaci na Boha takové potěšení, že ho nechtějí opustit, i kdyby šlo o to, aby se věnovali službě Boží pro spásu bratří. Avšak jsou jiní, kteří došli na takový vrchol lásky, že opouštějí i tuto božskou kontemplaci, i když v ní mají největší zalíbení, aby sloužili Bohu v bratřích. Taková byla dokonalost apoštola Pavla; a je to dokonalost vlastní kazatelům (Sv.Tomáš Akvinský, Quaestio disputanta de caritate, čl.11,6).

1.PATŘIT BOHU
Jak tě obdivuji, Pane! Všechno pochází od tebe. Všechno tě má poslouchat. Hlasem tvé všemohoucnosti voláš jménem hvězdy nebe, a ony horlivě odpovídají: „Adsumus“ (Baruch, 3,55). Voláš člověka hlasem své lásky a říkáš mu: „Miloval jsem tě láskou věčnou, a proto jsem tě ve svém milosrdenství přitáhl k sobě“ (Jer 31,3). Jak má tedy odpovědět člověk? Tímto jediným slovem: Zde jsem. Jsem tvůj. Ty jsi můj Pán a můj Bůh. – Skutečně, jak odolat, Pane, divům tvé dobroty? Z lůna své věčnosti, bohatý každým dobrem, nekonečně blažený ve společenství své Nejsvětější Trojice, chtěl jsi hledat společníky a učinit je rovnými. Mezi člověkem a tebou byla propast nicoty a proud spravedlnosti rozpoutaný proti hříchu. Kdo by uměl zastavit tvou moc, když ji láska pobádá? Ty jsi naplnil propast, obrátil jsi proud. Ty jsi mi dal bytí, rozum, vůli, odpuštění, milost, záruku spásy.
Jsem tedy tvé vlastnictví, tvůj tvor, tvůj otrok, tvůj syn. Jak bych se mohl zatvrdit, jak bych mohl popřít všechny tyto názvy, které mě zavazují, abych byl tvůj? A kdybych i mohl, co by mě mohlo přimět, abych to chtěl? Augustin, tvůj velký služebník, užasle: „Když nejsem plný tebe, můj Bože, jsem sám sobě zátěží a jsem si na obtíž.“ Tebe jediného mé srdce vzývá, v tobě jediném nalézá svůj klid, protože tak jsi ho naplnil, že ty jsi všechno a jednáš s ním jako se vší, co je tvé. (Sv.Jan Zlatoústý)

2. POHLED – PŘEBÝVÁNÍ – PŮSOBENÍ
Dokonalé spojení s Bohem
Příprava. Když Ježíš ve své vznešené modlitbě kladl důraz na jednotu učedníků, řekl tato slova: „Otče, slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno.“ Modli se, aby jeho dílo dosáhlo nejvyššího stupně dokonalosti, a pokračoval: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa. Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal a tito moji učedníci poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, ,kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich“ (Jan 17,22-26).
Být spojeni s Ježíšem, s jeho Otcem i s Duchem Svatým, který je jejich vzájemnou láskou, hle, tedy naplnění řeči po Večeři, hle, souhrn a vrchol vnitřního života. Useberme se, obdivujme, mějme touhu a hledejme, jaký může být nejvhodnější prostředek k uskutečnění tohoto spojení. Zřejmě to bude, když nám Bůh ukáže právě to, čím je Bůh pro nás. Podle nauky, kterou na různých místech objasňují svatý Pavel a svatý Jan, Bůh se s námi spojuje pohledem, přebýváním a působením. Takové tedy mají být – mocí spravedlivé vzájemnosti – známky našeho spojení s ním. Ó svaté, ó šťastné spojení, netoužím po ničem jiné, než tě získat a zachovávat si tě!
1. Spojení pohledem. Bůh se na nás dívá nejen pohledem všeobecného vědění, kterým vidí všechno i v srdci bezbožného a až v hloubi pekla (Přísl. 15,4), ale i tím pohledem zvláštní dobroty (sv.Augustin), o kterém sv.Pavel napsal: „Teď však, když jste Boha poznali, či spíše, když Bůh poznal vás, jak se můžete zase vracet k slabým a nuzným počátkům?“ (Ga 14,9) V tom smyslu řekl sám Spasitel, jak nám to sděluje jeho milovaný učedník: „Znám svoje ovce a moje ovce znají mne“ (Jan 10,1č).
Jakými pohledy duše se můžeme i my dostat do ustavičného vztahu s Bohem? Je jich mnoho. Některé jsou chtěné a uvážené, když totiž duše nechá stranou každou jinou starost, pozdvihne své myšlenky k Bohu a patří na něho podle víry v tom či onom tajemství. Některé pohledy jsou neuvědomělé, když i při zaměstnání nebeské potěšení vede duši, aby uvažovala o Bohu a o věcech Božích téměř letmým pohledem, často opakovaným, který si někdy ani neuvědomuje. Jsou pohledy nepřímé, ale vždy milé Boží velebnosti a užitečné pro naše proměňování v něho, když vidím všechno v jeho nadpřirozeném světle a všechny naše vnitřní i vnější úkony jsou zaměřeny ke konečnému cíli, kterým je on. Potom je spokojen s duší více, než kdyby ona v unesení lásky směřovala přímo k němu. Tak když matka šije šaty pro svého milovaného synáčka, přistupuje k světlu, připravuje si nitě, upravuje látku, v této pozornosti na tolik podrobností projevuje láskyplnější, silnější, užitečnější péči o syna, než kdyby se jen skláněla nad kolébkou a zůstala tam, aby ho obdivovala.
(Svatá Růžena z Limy měla toto spojení s Bohem tak ustavičné, že i když odpovídala lidem, s kterými byla, odpovídala jim tak, nestále připomínala Boží tajemství. Když například slyšela, jak někdo chválí květy na její zahradě, řekla: „Kéž by je Bůh svlažoval a dával jim růst“, a při tom myslela na zahradu svého srdce a na květy ctností.)
Jsou tu posléze pohledy touhy, když duše myslí na svého Boha a v mlčení ho volá se vší vroucností. Nechce si od něho vysloužit výtku, kterou měl svatý Pavel pro Korinťany: „Máte široké místo v mém srdci, ale ve vašem je naopak místa málo“ (2 Kor 6,12). Naopak, povzbuzuje se k růstu ušlechtilých tužeb, které noří do šťastného smutku a jsou tak prudké, že působí jakési zemdlení, jak říká žalmista: „Touží a prahne duše má“ (Ž 83,3). Jiní touží po Bohu, ale ne do tak velké míry, aby je to něco stálo, protože sice hledají nebeská dobra, avšak nechtějí se zříci dober pozemských. Ti jsou ještě daleko od pravého spojení. Zřekněme se opravdově pozemských tužeb. Tím se staneme hodnými jít vpřed, stoupat výše, přebývat v Bohu, abychom se stali v něm „zcela tváří, zcela okem, zcela světlem“ (Svatý Makarius).
Aby tomu tak u mne bylo, Bože můj, slibuji ti, že se od tebe nikdy neodvrátím své oči, abys ty neodvrátil své oči ode mne (Sv.Augustin). Naši nepřátelé se musí bát tvého pohledu, avšak já se bojím spíše, abych ho nebyl zbaven. (Židé se báli, že zemřou, jestliže uvidí Boha. Služebník ve světě se bojí pohledu pána. „Proto časté nářky: Tento pán je stále se mnou. Služebníci si nemohou utrhnout ani květ, ani jablíčko v zahradě“ (Sv.Augustin. Jak lépe smýšlí služebník Boží, když touží po blahodárném pohledu Božím!) S jeho pomocí „my všichni s nezakrytou tváří odrážíme jako v zrcadle velebnost Páně (i když jen ve světle víry) a tak se stále víc a více přetvořujeme k zářivé podobě, jakou má on. Působí to Duch Páně“ (2Kor 3,18). Jedna světice řekla v tomto smyslu: „Viděla jsem jasně Boha ve své duši. Je to pohled mnohem užitečnější pro vnitřní osoby, než kdyby se chtěly dívat na Boha mimo sebe.“)

2. Jednota přebývání. Slovo se stalo člověkem a přebývalo mezi námi (Jan 1,14); tak je opět naším povoláním přebývat v Bohu, vyjít po vzoru Abraháma z naší země a z naší rodiny, to znamená od nás samých. Ježíš nám to řekl: „Když to, co jste slyšeli už na začátku, zůstane ve vás, i vy zůstanete v Synu a v Otci“ (1 Jan 2,24). Snad se duše, až bude směřovat k tomuto přebývání, bude cítit ještě zarmoucena, protože ji její přirozený život bude ponoukat a bude reptat, ale bude se od toho umět osvobodit natolik, že se nezastaví na cestě. Pak se stane, že zrychlí krok a zcela zemře pro potěšení tohoto života. Když jdeme vpřed takto připraveni, zabušíme na bránu a Bůh nám hned neotvírá, zastavme se a čekejme. (Ž 39,2). Šťastná hodina, ke které dochází vždy záhy, když uvážíme, jaká je naše nevěrnost, ve které se otevře tento důvěrný a mlčenlivý příbytek, protože nás tam přijme Bůh, („Když nás Bůh stvořil k svému obrazu, určil pro nás takřka tajné místo, ve kterém se mu líbí přebývat. Kdo nám řekne, jaká je tato tajná část v nás, ve které mají Otec a Syn svou svatyni? Kdo nám řekne, jak důvěrně tam přebývají, jak ji rozšiřují, aby ji m tam bylo dobře, a z této vnitřní hloubi duše se všude šíří, aby zaujali všechny schopnosti, oživili všechny city?“(Bossuet) „Bůh totiž řekl: Budu přebývat a chodit mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem“ (2 Kor 6.16)
Jaká dobrota! On nejen dává duši svou přítomnost, ale stává se pro ni vším: pokrmem, který posiluje, světlem, které ji obklopuje, vzduchem, který vdechuje, životem, ze kterého žije. Vzbuzuje její cit, avšak tak, že zůstává dobrovolný. Stává se věnem, kterého je ona jako snoubenka hodna.““Christus etiam dos est tua.“ Sv.Makarius). Co více? Jako dobrý otec chce, aby duše měla v tomto příbytku nejen to, co těší, a často dovoluje, aby si odpočinula v jeho náruči s uctivou, avšak dětinnou důvěrností. Tam ji zahrnuje laskáním, a zatímco usne, zahrnuta přízněmi a milosti, on vyslyší její modlitby. („jen v Pánu měj své potěšení: po čem tvé srdce touží, on dá.“ Ž 36,4) Ona pak zvolá: „Jaká to proměna! Pane můj, když jsem nebyla plná tebe, byla jsem zátěží sama sobě. Můj život je nyní živý, protože je plný tebe.“ (Quoniam tui plenu non sum, oneri mihi sum… viva erit, viva mea, tota plena te.“ Sv.Augustin). Pak se v nás vytvoří onen krásný člověk, který „má srdce okrášlené ozdobami nepomíjejícími: dobrotou a tichostí ducha, bohaté před Bohem“ (1 Pt 3,4). Začne mít zvyky, které ho připodobňují k Bohu a dávají mu jakousi bezhříšnost natolik, že kdyby se i chtěl vrátit k pozemským zvykům, už by to neuměl. Je to stav, ve kterém si duše může říci odůvodněněji než apoštolové na Táboru: „Pane, je dobře, že jsme tady“ (Mt 17,4). Navenek se zdám být mrtvá, ale mé kořeny jsou bujné. Můj život s Kristem je skrytý v Bohu (Kol 3,4). Ctnosti se staly živými barvami, kterými se ve mně projevuje přirozená podobnost Boží. Pane, vyprošuji si pro sebe tvou lásku a tvou přítomnost. „Kdybys mě, co je nemožné, nenáviděl, šetři alespoň Krista, který přebývá ve mně. (sv.Augustin).

3. Jednota skutků. Spojení s Bohem všeobecně ovlivňuje naši činnost, protože nám dává od Boha čerpat zásady a sklony, ze kterých má každá činnost vycházet. Kdo se chce cvičit ve ctnostech pouze navenek, dosáhne jen obtížné úměrnosti a dětinného souladu. Je to obílený hrob, okrášlený zvenčí ozdobami, které symbolizují všechny ctnosti, avšak uvnitř je plný suchých ctností. Pomazání Ducha Svatého úplně chybí. Duše tedy jedná moudře, když se vnitřně sebere a hledá Boha jako zdroj všeho svého jednání.
Avšak toto svaté, úzké, obvyklé spojení duše s Bohem při tom, co děláme, se uskutečňuje způsobem ještě krásnějším, když se k vnějším cvičením, byť by byla jakkoli různá a četná, přidružují energicky i povolně zároveň podněty milosti, které pocházejí od Boha. Jistě je chvályhodná pasivní odevzdanost člověka, který se vzdá všeho a přilne k neproniknutelným úradkům Prozřetelnosti. Avšak čím více božská a čím spasitelnější je odevzdanost činná, ve které se duše poddá úplně hnutím milosti a spolupracuje s nevýslovnou snadností, (tím lépe). Je skrytá, Boží pravice ji má ve svém stínu, avšak uschopňuje ji, aby pomáhala bližnímu, činí je strašnou pro nepřátele dobra, drahou Marii, ctihodnou pro celý nebeský dvůr, který v ní zdraví svou budou spoluobčanku. Jestliže jedná na veřejnosti, nemají u ní místo lidské ohledy, neklidné čekání na výsledek, znepokojení nad marnou slávou, smutek nad pokáráním, nevole, když se někdo staví proti ní. Bude nyní konat skutky, které mají božskou cenu. Tak podivuhodná je u ní čistota názorů, svoboda srdce, pokoj ve vnitřních hnutích, sladká moc, kterou je proniknuta její činnost. Tak tomu učí svatí učitelé, osvícení vlastní zkušeností.
(Říká se, že křesťan je Kristův nejen proto, že má víru v Krista, ale také proto, že Kristův Duch přistupuje k ctnostným skutkům podle slov: „Nemá-li kdo Kristova Ducha, není jeho.“ – Jak se naplňuje toto tajemství? - Jsme řízeni jako od jakého vůdce a ředitele, nakolik nás vnitřně osvěcuje, co máme dělat. Duchovní člověk je nakláněn k jednání ne hlavně svou vůlí, ale vnuknutím Ducha Svatého“ (Sv.Tomáš, S.Th.,II-II,124,5k1).

SRDCEM ČLOVĚKA
Když člověk miluje, ukazuje lépe, že se podobá Bohu. Jeho srdce, sídlo afektů, je podivuhodným darem. Dává mu trpět někdy až nesnesitelně, ale takého uschopňuje k ušlechtilým citům a k soucitu, jestliže se zasvětí Bohu a nepodlehne skleslosti ani se nerozplývá v sentimentalismu. P.Cormier říká ve svých „Petites retraites“ (Malých zátiších): „Nech stranou všechen blouznivý neklid, něžnost, která lehkomyslně zprofanuje, při všem stoupen vzhůru, očisti se a povznes se k věčné kráse. Miluj, miluj bez míry, miluj bez přestávky, ale velkou láskou, která povznáší, tou jedinou láskou, která neumírá.“
Kdo je pozorný k Boží přítomnosti a k jejímu působení v událostech, uchovává ji v paměti jako Maria, vidí, jak se v ní otvírá „veliký svět“, který zvěstuje budoucí Království. Taková vnitřní obnova se odráží v jeho vnímání, které jím získává umírněnost a jemnost.
V těchto úvahách P.Cormier závisí na katolickém romantismu, který v devatenáctém století začal uveřejňovat „Génia křesťanství“ a přivolával „všechen půvab obrazotvornosti a všechny zájmy srdce na pomoc křesťanství“ (R.Chateaubriand, Génie de christianisme, úvod, duben 1803).
Afektivita má důležitý úkol v životě víry, avšak je nutná snaha získávat z ní užitek bez sobectví a bez povrchnosti.
„Zřeknout se sami sebe, abychom se dali“, je zlaté pravidlo lásky; vyžaduje „vejít do sebe, abychom proměnili vnitřní schopnosti, proniknout je nadpřirozenou milostí a vytvářet Boží království způsobem naprostým, hlubokým, slavným“.

1. MILOVAT A PLAKAT
Když Bůh stvořil člověka k svému obrazu a podobě, stvořil ho hlavně k obrazu svého srdce. Jaký je to dar, naše srdce člověka! Ono chápe dokonalost věcí, miluje ji, nadchne se pro ni, chce si osvojit její dobra. Avšak s nemenší silou se srdce nechá ovlivnit ubohostmi, ztotožňuje se s nimi a pociťuje je natolik, že někdy říká samo sobě: Je příliš mnoho být necitelným! Prosím tě, lidské srdce, nemluv tak! Tato přecitlivělost, tyto nářky, tyto slzy tě připravují na úkony milosrdenství, ke kterému tě Bůh volá; nebo nahrazují tvou nemožnost konat takové úkony touhou srdce.

2. DUCHOVNÍ ZÁSOBÁRNA
Církev nám dává v litaniích k svatým prosit Boha, aby nám dal a zachoval plody země. I při výchově ducha máme rozvážně usilovat o zachování plodů. Svatý Tomáš Akvinský znal cenu zásady „připomínat si znamená poznávat“, a jednomu svému žáku dal toto doporučení:“Zachovej v malém archívu své mysli všechny dobré myšlenky, které tě napadnou.“ Totéž platí o duchovním životě: mít zásobárnu schopnou uchovat plody usebranosti.
Nemyslíme tu na zásobárnu onoho bohatého majitele, který důvěřoval sám sobě a byl hrdý na své statky, a proto uvažoval: „Co mám dělat? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám, řekl si. Strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí a své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj! Bůh mu však řekl: Blázne, ještě této nmoci budeš muset odevzdat svou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“ (Lk 12,16-20)
V evangeliu se mluví o mnohem lepší zásobárně, o které Jan Křtitel řekl: „Pán pročistí své obilí na svém mlatě. Pšenici uloží v sýpce, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným“ (Mt 3,12). Toto je zásobárna, kterou má člověk s vnitřním životem budovat a zvětšovat v míře, v jaké rostou plody milostí, aby je ucho val a používal je.
Zeptáte se: Jaké jsou tyto milosti? Jaké plody máme uchovat v této zásobárně ducha pro náš pokrok? Chci poukázat na tři: plody rozumu, zkušenosti, vděčnosti.
1. Plody rozumu ve věcech Božích. Evangelium říká, že Maria uchovávala vzpomínku na slova a skutky spojení s Nazaretem, Betlémem, chrámem, atd., a rozjímala o nich ve svém srdci, prohlubovala je a srovnávala (Lk 2,19). Právě tak to máme dělat my, abychom získávali poučení o vnitřním životě. Pravda známá už deset let bude jasnější a vlivnější pomocí jiné pravdy, kterou jsme poznali nedávno. Naopak, takové poučení získává od jiných, známých z minulosti, objasnění a potvrzení. Různé nadpřirozené poznatky, získané tu a tam v knihách, při rekolekcích, při zpovědích nebo světlem pouze vnitřním nejen se objasňují jedny druhými, ale zjednodušují a soustřeďují se v jednotě, jako členové jedné rodiny, kteří byli dlouho na různých místech ve světě a pak se znovu shledají v otcovském domě a jsou jedno srdce a jedna duše. Je to jakýsi mlčenlivý koncert; podivuhodný obraz, ve kterém se všechna ponaučení a všechna tajemství konečně sjednotí v Bohu: Tu solus Dominus!
2. Plody zkušenosti. Nezískáváme je tak jako předešlé v nebeském světe, totiž v zemi živých, ale na ubohé půdě naší smrtelnosti. Nic však nepřekáží, aby byly svým způsobem velmi užitečné, jsou-li dobře použity. Kdo si jasně pamatuje úchylky, vlastní domýšlivost, opovážlivost, iluze, zbabělost nejen v životě světském, nýbrž i v duchovním, ten se jistě za to musí pokořovat, konat pokání a zároveň z toho mít zisk. Skutečně, z toho vyplývá praktická moudrost, která může uchránit od zmatků, úskalí, útoků nepřítele, od ztráty času, od zbytečného a únavného vyjednávání a zařizování, kvůli kterému už neumíme jít přímo jistým a rychlým krokem; a tak opět získat ztracený čas, napravit promarněné dny a připravit dny svaté a šťastné.
3. Plody vděčnosti. Je-li pohled na naše nesprávné kroky a na naše poblouznění smutný, může nás potěšit pohled na obdržená dobrodiní. Kdo se na ně dívá s pomocí věrné paměti a dobrého světla, pozná, jak jsou spojena stejně jako pravdy z nich vyplývající, o kterých jsme mluvili. Je to krásný celek, různost v jednotě. Milosti obrácení, ochránění, odpuštění, zbožnosti, soužení; milosti staré i nové, které možno nazvat minulými i přítomnými, protože, jsou-li pečlivě střeženy, získávají novou sílu. Zdají se být málo stravitelné, avšak v zimě na slámě zásobárny získávají ve správnou chvíli nečekanou vůni a vzácnou výživnost ve srovnání s mrtvým obdobím.
V duchovním životě zima skutečně znamená dobu vyprahlosti, chladna, temnot a soužení. V takové chvíle není z ničeho radost, nic neposiluje a netěší duši. Avšak milosti z minulosti dobře uchované dávají životní sílu, ke které se můžeme vždy utíkat.
Pro křesťana, který se octne v této situaci, se vnitřní duch rozvíjí tak, že proniká celý jeho život. Cítí se docela dobře, začne mu být něčím přirozeným, spojuje se s ním. Svatý Augustin se po svém obrácení nemohl nasytit kontemplací. S nevýslovnou sladkostí nazíral na vznešenost Božích úradků o spáse lidského pokolení. Vnitřní život je malý svět nebo lépe řečeno velký svět, jehož různá období s dobrodiními všeho druhu si zasluhují, abychom na ně nazírali v extázi a doprovázeli je nekonečným hymnem díkůčinění.
Duše, která tak žije, je jednou z krás světa Vykoupení, skrytých očím lidí, avšak vzácných před zrakem Boha, který díky nim snáší zapomnětlivost, nevděčnosti, hříchy světa, a je nakloněn odpouštět je. Jediná z těchto duší má cenu jako celý klášter. Podobá se už novému nebi a nové zemi, o které mluví Písmo. Na konci časů očištěna ohněm bude mít účast na slávě vyvolených a na věčném kralování Boha nade vším (1 Kor 15,28).

NA TOMTO SVĚTĚ
V bibli se nám svět jeví jako skutečnost protichůdná: nakolik je stvořen od Boha, je „jasným zrcadlem dokonalosti Všemohoucího“. V něm žijí lidé, kteří jsou Božími dětmi. Mají touhu stát se jimi vírou: a je to skutečně hluboké náboženské tajemství, kterému svět uvěřil (1 Tm 3,16).
Avšak na druhé straně je také pravda, že tento celek životních zásad a zvyků, který se nějakým způsobem vtělil v určitých osobách, tvoří stranu radikálně nepřátelskou Božímu království, neschopnou poznat Ježíše Spasitele, a tak vzpurnou proti evangeliu, že sám Ježíš neprosí za tento svět, ačkoli prosil za ty, kteří ho křižovali.
Jaký postoj zaujme křesťan ve společenském životě? Přizpůsobí se „dobrotě a lidskosti Spasitele“ a vyhne se tak. jak přísnosti , tak změkčilosti, která by proměnila Boží dobrotu v apatické dobráctví.
P.Cormier nezapomněl na Lacordairovo ponaučení: „Neříkej, že se chceš spasit, ale říkej: Chci spasit svět.“ To je jediný obzor hodný křesťana, protože je to obzor lásky. Avšak P.Cormier předává nauku tohoto učitele s odstíny. „Je třeba pracovat, avšak pracovat dobře; milovat svou dobu, avšak odmítat její bludy.“

1. DÁT PŘEDNOST NADĚJI
Dnes, kdy svět, když uvážíme jeho názory a jeho zvyky, žije v plném pohanství, nejeden křesťan bude m,ít sklon dát se oslnit falešnou velikostí lidské společnosti a sklonit se před moderními lehkovážnými míněními jako před bůžkem. Z jiných se naopak stanou nelítostní cenzoři, kteří budou všude vidět ďáblovo jho a nebudou chtít zkoumat, je-li trochu dobra v chaosu, který je obklopuje.
Kdo je opravdu moudrý, vyhne se oběma úskalím; uváží všechno, umí mít soucit s ubohostmi a slabostmi kolem sebe, bere v úvahu vzdálené příčiny, které je připravily, oddělí to, co zůstane, od dobrých sklonů, od ušlechtilých a upřímných tužeb, špatně zaměřených v tomto zmatení věcí. Umí tedy čekat, a kdyže naskytne příležitost, pečlivě podporuje každý sklon schopný připravit bližního na lepší jednání. Jednoho se dá Bůh poznat, že měl pravdu, když dával přednost naději před ztrátou odvahy, láskyplnému využití všech zdrojů před odsouzením bez odvolání toho, se mu nelíbilo.

2. UMĚT SE LÍBIT
Jak krásné by bylo, kdyby ti, kteří řídí Boží díla autoritou Boží, dospěli k tomuto stupni dobroty, sestoupili s nebe, schopného oplodňovat a rozradostňovat svět! Avšak jaká cesta se musí vykonat, kolik vítězství je třeba získat, aby k tomu dospělo!
Vidím lidi se správnými názory a solidními ctnosti, kteří však nedělají ani čtvrtinu možného dobra, dokonce dobra snadného v jejich prostředí. Chybí jim jedna věc, ta kapka oleje, se kterou by mechanismus jejich života vykonal dobrou práci bez jakéhokoli hluku. Snad lnou ke své tvrdé metodě jednání do té míry, že si ji pokládají za zásluhu, jako kdyby to bylo jednání věcí nadpřirozené, mužnější, nezávislejší, dbalejší na vlastní důstojnost.
Jiné obdařila Prozřetelnost vším, co by jim dopomohlo, aby se líbili, a oni činí tyto dary neplodnými a dokonce škodlivými, protože s nimi hospodaří čistě naturalisticky na újmu přísnosti kříže a nezávislosti povahy v plnění povinností. Dospějí tak k tomu, že si vytvoří nebezpečná přátelství a odvedou od cest pokroku duše, které Bůh připravil, aby po nich rychle kráčely.
Musíme naříkat, když vidíme tyto dvě kategorie lidí s nedokonalou horlivostí, jedny podobné malbě správné, ale zarámované do rámu hrubého a nepěkného, druhé podobné rámu bohatému a nádhernému, který by však zůstal prázdný nebo představovat předmět hrubý a nepatřičný. Jaký lék použít na drsnost jedněch a změkčilost druhých?
Lékem je rozjímat a uvádět ve skutek to, co říká svatý Pavel: „Projevila se dobrota Boha, našeho Spasitele, a jeho láska k lidem“ (Tit 3,4). Potom v sobě najdeme tu lásku pravou a dobrou, kterou přitáhneme lidi, a splní se slova: „Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování“ (Oz 11,4). Potom v nás bude dobrota silná a čistá, vycházející ze zapomenutí na naši ubohou osobu a na obětování vlastního potěšení, a bude provázet naše jednání; dobrota nakloněná k soucitu a dívat se na vše ve světle dobroty Boží. Opravdu v nás bude pokračovat život Vykupitele, proto půjdeme dále v jeho stopách v díle spásy duší: tento jeho vykupitelský život bude také náš, protože přispějeme Ježíši všemi svými schopnostmi.
Kéž by nás docela pronikly tyto city, abychom se tak stali hodnými přitáhnout celé národy k službě Bohu nekonečně pravému, svatému a dobrému!