9. Sociální a kulturní mobilita hospodářství
A. V čase
1. Dynamika hospodářské substruktury
      Od nejstarších dob žije člověk ve společnosti s cílem vytvářet hodnoty a se závazkem připodobňovat se v této činnosti svému Stvořiteli (Gn 1,26). Již v pravěkém prostředí bylo člověk zaměřen k tomu, aby si podmanil zemi (Gn 1,28), a vzdělával dané prostředí (Gn 2,15). Životní prostředí prvotně pospolné skupiny se vyznačovalo optimálními podmínkami hospodářského rozvoje. Poskytovalo dostatek spotřebních statků (1) k zajištění takového blahobytu lidské skupiny, jaký byl potřebný k jejímu všestrannému rozvoji duchovně-mravnímu (Gn 2,17), přírodovědnímu (Gn 2, 19-20), aj.
       Vlastnické vztahy v prvotně pospolné skupině vyplývaly z toho, že panství nad světem bylo původně svěřeno všem příslušníkům této skupiny (2). Nebyl rozlišen majetek každého jednotlivce, nýbrž každý si mohl přisvojit vlastním přičiněním. (3)
       Z hojnosti spotřebních statků, které poskytovalo životní prostředí prvotně pospolné skupině (Gn 2,8-9), nevyplývá nečinnost jejích příslušníků ve smyslu hospodářské tvorby. Práce vyznačuje člověka už od pravěku (4). Lidé měli přirozenou potřebu pracovat, a pracovali tvořivě, radostně a hravým způsobem. Tato jejich přirozená potřeba byla potvrzena také závazkem duchovně-mravního rozvoje. Tím se měli připodobňovat Stvořiteli podle jeho pokynů (5). Ačkoli práce plynula z nejniternější potřeby člověka, tato potřeba nebyla u něho vynucena nějakým vnějším nedostatkem (6). Navíc konzum plodin aj. produktů daného životního prostředí (med, apod.) měl zvláštní účinky ve smyslu udržení svěžesti lidského těla (7).
Vlivem různosti pohlaví, věku a přirozeného nadání se již v prvotně pospolné skupině vytvářela dělba práce. Nikoli proto, že by si všichni lidé byli rovni, nýbrž naopak, protože si nebyly rovni v síle, inteligenci, nadání, aj., spojovali se lidé k vykonávání různých úkolů. Různosti úkolů musela totiž odpovídat různost nadání a sil, a tudíž i různost odměny a důstojnosti. To je znak, se kterým se člověk objevuje v přírodě jako jedinec i jako tvor společenský. Poslední důvod je stejný, jako různost věcí samých, totiž - aby se krása řádu na lidech jasně projevila. (8)
       K všeobecnému vpádu přirozeného vývoje do hospodářské substruktury prvotně pospolné skupiny došlo v souvislosti se záměrnou, nepřirozenou změnou konzumu. Došlo k překročení mezí spotřeby, jasně stanovených nikoli pouze přirozeně, nýbrž nadpřirozeně. Změněný stav lidské přirozenosti byl neslučitelný s dalším pobytem ve stávajícím životním prostředí (Gn 3,23), ačkoli právě nyní se lidská žádostivost spotřebních statků již nedostatkových prudce zvýšila (Gn 3,6).
       Po opuštění pravěkého prostředí došlo z hlediska hospodářského k náhlému omezení volného času. Namísto hravého využívání volného času a místo spotřeby stalo se nyní převažující složkou hospodářské činnosti opatřování a výroba spotřebních statků; spotřeba se stala okrajovou záležitostí (Gn 3,19). Životní úroveň, vč. úrovně spotřeby se prudce snížila (Gn 3,16). Opatřování nedostatkových statků se stalo obtížnějším. (Gn3, 17-19). Třebaže práci provází (od primární dezintegrace lidské přirozenosti) námaha, nic to nemění na tom, že člověk prací dosahuje vládu ve světě a podrobuje si zemi (9). Navíc také účinek spotřeby opatřených statků pozbyl své někdejší uspokojivosti (Gn 2,17).
Zatímco v pravěku byl hlavním zdrojem obživy sběr plodů a produktů (med aj.), ve starověku brzy převládlo zemědělství, chovatelství, lov a rybolov, apod. Rozšíření rostlinné potravy o masitou znamenalo takovou změnu složený potravy, jež si vyžádala zvláštní úpravu (10). Od výroby se postupně oddělil oběh zboží od výrobce ke spotřebiteli, založený na penězích (11).
       Hospodářský vývoj určité starověké společnosti nebyl plynulý, ani rovnoměrný, ani postupný, nýbrž přerývaný a nejednotný. Střetaly se v něm totiž dva vývojové směry: jeden navazující na lidskou přirozenost a určovaným nadpřirozeným činitelem, druhý zvrácený, určovaný nepřirozeně.
      Tak na jedné straně se hospodářská substruktura starověkého Izraele v duchovní podstatě vyznačovala dokonalou sjednoceností; a co do případných, objektivních podmínek zde byla konzervována jistá, navenek poměrně zaostalá úroveň hospodaření: kočovné pastevectví a chovatelství. Případný určitý přechod od původního kočovného pastevectví k usazenému, zvl. zemědělskému způsobu obživy (Gn 4,2) je spojen se zločinem, s bratrovraždou (Gn 4,8), s prokletím (Gn 4,11) a vyhnanstvím (Gn 4,12-16). Boží požehnání se vzápětí přenáší na Seta (Gn 4,25-26) a jeho potomky, věrné kočovnému pastevectví - nejdůstojnějšímu způsoby obživy. Jsou-li tito Elohímovci vystaveni převaze představitelů mj. hospodářského novátorství (Gn 2,22), dostává se velkého poslání je spravedlivému z nich (Gn 6 - 7); byl-li praotec Noe schopen věnovat se vedle pastevectví ještě zemědělství (Gn 9,20), tedy u Abraháma a dalších znovu převládla spíše pastevecká a chovatelská tradice (12).
       Pokud se ve vyvoleném národě rozvíjelo řemeslo (13), tedy se uplatňovalo jako činnost méně důstojná a poněkud odvádějící člověka od jeho vlastního poslání (Dt 27,15). Prosazoval se též obchod (14), a to i pomocí peněz (15), ovšem se zpožděním, a to od Féničanů a Egypťanů (16). Jeho nepříznivé důsledky, jako dluhy aj., si vyžádaly zvláštní zákonná zmírnění (17).
      Když se Mojžíšův pořádek případně zvrátil v židovský kapitalismus, tehdy vystoupili proroci s varováním (Iz 25,6) a docílili nápravy tíživých poměrů.
       S tímto nadpřirozeně daným směrem ve vývoji hospodářské substruktury určité starověké soc.-kult. skutečnosti se však střetal směr k nepřirozenému zvratu. Zpočátku se v hospodářství určité starověké společnosti projevovala dělba práce tak, že muž obstarával masitou potravu lovem zvěře a chovem domácího zvířectva, žena opatřovala rostlinnou stravu sběrem plodů, rostlin a různých přírodních produktů. Z toho vzešlo výrobní hospodářství založené na zemědělství, chovatelství a řemeslu. Důležitou podmínkou tohoto zrychlení vývoje byl zajištěný určitý přebytek potravin, totiž obilovin, které byly skladné. Vytvoření prvních struktur trvalejšího osídlení, a změny ve výrobě a směňování statků si vyžádaly nové uspořádání. Tato neolitická revoluce ve způsobu výroby se připravovala např. v oblasti Středního východu cca 4 - 5 tisíciletí.
      V případě hospodářství Egypta a assyrsko-babylonské společnosti šlo o hospodářství zavodňovaných rovin. Pouze společnou prací bylo možno vybudovat průplavy a hráze. Bylo také třeba pevného řádu k údržbě a vzájemnému propojení různých zavodňovacích a odvodňovacích staveb. Řeky pravidelně přinášel s vláhou úrodné náplavy. Zemědělství pak vyžadovalo méně práce a lidské síly byly uvolněny k jiným výkonům. Ústřední vláda si tyto práce podrobila. Volný čas a jeho kulturní využívání se omezovalo na úzkou vrstvu společnosti.
       V Mezopotámii, Indii, Číně, Peru, aj. se rozšířilo svislé hospodářské vrstvení společnosti v posledním období neolitu buď těsně před vynalezením metalurgie nebo záhy ke zpracování kovů. Jako nejúčinnější uspořádání se ukázalo být otrokářství.
        Základem hospodářství antického Řecka bylo velké pozemkové vlastnictví (18). Poddaní odváděli vládci navíc dary a dávky. (19) Z výnosem z vlastních polí a stát se tedy o vladaře hromadily také povinné dávky od poddaných (20). Přitom úrodnost půdy byla menší než v Egyptě a v Mezopotámii. Bohatství se stalo základem společenského rozvrstvení. Jestliže v nejstarších dobách byla moc zdrojem bohatství, tento vztah postupně dospěl k opačné závislosti: kdo měl bohatství, měl tím i moc. Tak rostlo bohatství i moc panující vrstvy. Pozemkový majetek se soustřeďoval v úzké vrstvě společnosti. K bohatství antického Řecka velmi přispíval obchod (21).
       S rozvojem hospodářství a s přibývající vzdělaností stoupala potřeba pravidelné práce. Ta bývala údělem otroků. Proto Plato i Aristoteles hájili otroctví jako nezbytné pro hospodářství. (22) Zatímco řecké obce stály na zásadě svobody podnikání (svobodných občanů), helénistický Egypt poskytoval příklad hospodářství vázaného a řízeného státem (23).
        Úzká společenská vrstva svobodných občanů antických států měla díky práci otroků značný volný čas. Zvláštností volného času v Řecku byl sport (24).
        Pokud jde o starořímské hospodářské poměry, většina dobytého území zůstala majetkem státu, který jej pronajímal. Původní římské zemědělské bylo velmi chudé. Vinnou révu a olivy poznali Římané až u Řeků. Staří Římané se zprvu věnovali pastevectví. Později však vytvořili rozsáhlou hospodářskou oblast, představující náběh k světovému hospodářství, ovšem se středem v Římě. Tam se slévaly proudy bohatství z kolonií a odtamtud se opět něco z nich vracelo v různých půjčkách, které římští podnikatelé poskytovaly řeckým kupcům aj., od nichž byly naděje na rychlý a snadný zisk. Křivka hospodářského rozvrstvení římské společnosti se stala krajně strmou, neboť proti nepatrné špičce pyramidy (bohatí) ostře vynikala obrovská vrstva chudých. (25)
         Do těchto poměrů přichází Kristus. Syn Boží se sám jako člověk podrobil tuhému zákonu práce nejen za svého soukromého života (Mk 6,3), ale i v letech svého veřejného působení, kdy se u něho nejnáročnější výkony duchovní spojovaly nebo střídaly s krajní únavou tělesnou a duševní. Práce a utrpení - to je náplň vnějšího života Bohočlověka (Iz 53,11). Ježíšovo evangelium je evangeliem práce. Práce však má učinit člověka nesmrtelným (26). Kristus zušlechtil práci, neboť ji vykonával - ať už jako rukodělnou nebo jako duchovní poslání (27). Nadpřirozeně obnovil vyčerpané hybné síly hospodářské substruktury starověké společnosti; kultivoval samotnou hospodářskou činnost, když vykoupil lidskou společnost z otroctví hříchu (Ř 3,24) a vydal se za nás (Ef 5,2). Náhrada, kterou poskytl, převyšovala dluh. (I Jn 2,2)
       V radostné novozákonní zvěsti se lidské společnosti znovu otevírá cesta k poznání stěžejního hospodářského významu práce a produktivity (Lk 13,6-9); zároveň se znovu odhaluje nedostačivost soukromého vlastnictví pro hospodářský život společnosti: hmotné statky jsou pomíjivé (Mt 6,19-21); navíc jejich soukromé vlastnění člověka přímo mravně nejenže nezdokonaluje, ale někdy mu v mravní růst znesnadňuje (28). Evangelium však uznává soukromé vlastnictví, ale připomíná jeho sociální rozměr (29).
      Dynamika hospodářské substruktury určité soc.-kult. skutečnosti v době po Kristu nemá jednoznačný ráz, nýbrž je poznamenána případným dualismem, rozdvojeností, neboť se v ní střetá směr daný nadpřirozeně se směrem daným nepřirozeně. Ve zvlněném vývoji hospodářské složky určité soc.-kult. struktury a jeho oscilací zdánlivě bez nějakého zvláštního zaměření lze pro usnadnění poznání celkového trendu metodologicky modelovat tři typické vývojové cykly: rustikalizační, laicizační a demokratizační.
       Během prvního cyklu ustupuje základní rozlišení starověké společnosti: svobodný a otrok. Prosazuje nové seskupení, ve kterém se pán povznáší nad úroveň antického občana; nadále soustřeďuje ve svých rukou i část veřejno-právní moci; poddaný je sice pod úrovní občana, neboť postrádá politická práva a politickou svobodu, avšak na rozdíl od otroka má poddaný majetek i rodinu, a může existovat jedině s rodinou a půdou, na níž rodina hospodaří.
       Průvodním rysem pokračujícího zemědělského hospodásřtví je rustikalizace západoevropských měst a jejich kultury. Města sice nebyla rozvrácena barbarskými vpády, ale byla poznamenána barbarizací mj. také hospodářského života. Pouze města (zvl.přístavní), která si uchovala styk s cizinou, s východem, udržujícím se nadále na úrovni peněžního hospodářství, uchovala si až do konce doby merovejské prosperitu.
       Zvláštním rysem daných hospodářských poměrů je feudální soustava. Francká říše v něm udala vzor, přijímaný pak více nebo méně soustavně ostatní západoevropskou společností.
      Hospodářská soustava západoevropské společnosti na konci prvního tisíciletí po Kristu představovala hospodaření extenzívní, které neumělo náležitě obdělávat půdu a těžit i z polí méně úrodných. Hnojení se dělo primitivně. Většinou byla třetina osevní plochy ponechávána úhorem a celoročně se využívala jako pastvina, na další třetině se pěstovaly ozimy, na zbývající půdě jarní obilí. Většina obyvatelstva se skládala ze sedláků. Rustikální a selská základna hospodářského života je zde význačným rysem.
      V 10. stol. se evropská společnost vyznačuje rozšířením lenní a feudální soustavy, a sní také rozvojem laického i církevního velkostatku. Držitelé rozsáhlých velkostatků na nich nehospodařili všude sami, nýbrž je propůjčovali svým služebníkům. tak se upevňuje složitá sociální budova lenní soustavy s rozmanitě členěnou hospodářskou substrukturou. Jejím rysem je rozdělení půdy od zeměpána až po zemědělské nevolníky, a vytváření hospodářské závislosti jednotlivých článků této hospodářské stavby, jež je vlastní době feudální (30).
       Církev a kláštery, které představují také hospodářsky pokrokovou složku společnosti, počínají s tříbením a mýcením lesů. Děje se tak nejen z důvodů nábožensko-mravních, aby se totiž zabránilo prodeji křesťanských nevolníků nevěřícím, nýbrž i z hospodářských důvodů. Tak otevírají cestu kolonizaci a s ní i dalšími hospodářskému rozvoji (31).
       V první polovině 10. stol. dosahuje uzavřené hospodářství velkostatku svého vrcholu. I menší statek usiluje o soběstačnost, když vnitrozemský obchod ustal pro nejistotu cest, průmysl se omezil na výrobu zbraní, sukna a plátna. Avšak objevují se již některé příznaky náběhu k laicizačnímu procesu. V některých krajích (Normandie, Aquitánie, aj.) začínají ve druhé pol. 10. stol. - zásluhou pevnějšího vládního režimu - vyvstávat první známky obratu. Jeho znakem jsou první svobodná města jako nová sociální a kulturní útvar (32).
       Ačkoli se hospodářský ruch v Čechách soustřeďoval ve městech, jeho hlavním nositelem nebylo řemeslnictvo, nýbrž městský patriciát, vrstva podnikatelů (barvíři, obchodníci s textilem, aj.). Velký kolonizační ruch, který naplňoval českou společnost skoro celé 13. stol., uzavřel se s vládou Přemyslovců. (33) Zvláštnost dynamiky hospodářské substruktury české společnosti 14.a 15. stol. tkví v tom, že v ní poprvé došlo k rozsáhlé růstové krizi laicizačního cyklu rozvoje případných objektivních podmínek určitého hospodářství vykoupeného Božího lidu (34). Husitská revoluce ukončila růst životní úrovně širokých vrstev české společnosti a nahradila jej opačným vývojovým směrem (35).
        Na přelomu 15. a 16. stol. začínají vrchnosti považovat poddané za svůj úplný majetek a začínají podle toho s tímto majetkem hospodařit. Takovému hospodaření však v dané době vyhovoval hospodářský zdatný a samostatný sedlák či měšťan. Proto je zde snaha vrchností poskytnout svým poddaným řad vymožeností, a to půjčkami, aj.
      Význam měst jako hospodářské, zvl. tržní základny stále vzrůstal, ale městský prvek se rozmělňoval do menších a menších útvarů, setrvávajících na tradičních základech cechovního řemesla a obchodu. To, že poddanská města získala mnoho tržních práv, a že poddaní velkostatku byli nuceni kupovat a prodávat na trzích svých městeček, omezilo rozsah tržních oblastí královských měst.
       Těžiště hospodářského života se od 15. do 17. stol. přesouvalo na sever Evropy. Zatímco v 15. století vede Itálie, v prvé pol. 16. stol. Itálie a jižní Německo, koncem 16. stol. Nizozemsko, v 17. stol. Anglie. Ve vývoji hospodářství v 16. a 17. stol lze sledovat dvojí proces. Na jedné straně záp. země, těžící z utvářejícího se evropského a světového trhu, a rozvíjející svou výrobu, snažily se zpřetrhat hospodářské vazby, kterými rostoucí výrobu omezovaly tradiční feudální vztahy. Nizozemsko odstranilo tato omezení v 16. stol.-, Anglie ve 40. létech 17. stol., Francie řešila rozpor spojenectvím mocného panovníka se silnými městy. Nastal rozmach výroby a obchodu, a s tím spojený vzrůst životní úrovně sice jen úzké vrstvy společnosti, nicméně početnější a sociálně širší, než byla vrstva feudálů. V zemích, kde se mj. pro zaostalost výroby a chudobu měšťanů i poddaného lidu nepodařilo odsunout do pozadí feudály s velkým pozemkovým vlastnictvím, nastal proces opačný, oproti vzestupnému hospodářskému vývoji.
       Rozmach průmyslu (zprvu jen manufaktur) by nebyl možný bez jistého kapitálu a kapitalismu. Kapitalismem dlužno rozumět používání výrobní techniky a předmětů výroby, poskytovaných podnikatelem. Jde o hospodaření, při němž kapitálu připadá zvláštní důležitost, a při kterém je hospodařením rozmnožen kapitál. Na rozdíl od takového hospodaření, při nekapitalistickém pracuje majitel výrobní techniky a předmětů výroby na svém (36).
        Koncem 18. stol. a začátkem 19. stol. se v Anglii aj. státech prudce rozmáhá tovární strojová výroby (37). Přitom klesá počet lidí zaměstnaných v zemědělství. Avšak i tam prochází výroba změnami: rozklad feudálních vztahů, osamostatnění zemědělce a jeho změna ve výrobce zboží pro trh. Důležitým činitelem zrychlení hospodářského rozvoje bylo rozšíření nových podnikatelských struktur: místo rodinného podniku se prosazuje akciová společnost (38). Úměrně s rozvojem hospodářské činnosti se zvětšovalo množství peněz v oběhu. Do konce 19. stol. přešly všechny země ke zlatému standartu.
      Dalším výrazným rysem dynamiky určitého hospodářství v 19. stol. bylo prohloubení nerovnoměrnosti vývoje (39). podle některých národohospodářů jsou střídající se období prosperity a období krize s několika zvláštními průběhovými rysy nutné doprovodné příznaky růstu (40). Mohutný hospodářský rozvoj se vyznačuje příznaky vstupu určitého hospodářství do procesu demokratizace, který se ve své kvantitativní, kritické rozvojové fázi projevuje proletarizací. Pojem proletariátu vznikl v 18. stol. a znamená nejnižšší vrstvu společnosti, jejíž příslušníci postrádají jmění a žijí skoro z ruky do úst. K usnadnění chápání složitě hospodářsky členěné společnosti byl logickým postupem pomocí třídění vymyšlen model dvou tříd: typ třídy nemajetné (proletariátu) a typ třídy majetné (buržoazie). (41)
      Ve 20. stol. (zejména během válek) se tempo růstu kapitalistického hospodářství prudce zvýšilo. Nejvýraznější změny v průběhu růstového cyklu spočívaly v tom, že úplný rozsah poklesu výroby a kapitálových investic v krizové fázi cyklu se ve srovnání s minulostí zmenšil. Zkrátila se i doba trvání poklesu výroby.
      Nejvyspělejší hospodářství dosáhly mezinárodního rozšíření. Ve druhé pol. 20. stol. rostl jejich zahraniční obchod rychleji, než výroba. Prohlubovala se tedy mezinárodní dělba práce a výroby. Přitom došlo ke znehodnocení měn. Projevilo se to růstem cen na mezinárodním trhu (42).
V některých zemích docházelo ve 20. stol. k zvyšování napětí mezi hospodářsko-sociálními vrstvami společnosti. V některých případech se toto napětí, vyznačující krizi místního hospodářského růstu dočasně ustálilo v podobě různých novotvarů (např. SSSR, Čína). Neměly však delšího trvání (43), protože zvolené hospodářské soustavy byly nevhodné, a to zejména s ohledem k porušování lidských práv (44).
       Pokud jde o křivku rozvrstvení hospodářsky vyspělých společností, vyvíjela během 19. a 20. století od velmi strmého tvaru k tvaru vyrovnanějšímu, takže nelze potvrdit domněnky od nějakém jednoznačném směru, vedoucím ke stupňujícímu se sociálnímu napětí (45). Přes velký optimismus některých sociologů a národohospodářů ohledně nastupující společnosti hojnosti a zániku bídy jako činitele, vedoucího k sociálnímu zvratu do totalitarismu (46), sociální učení církve nepodléhá přehnanému optimismu (47). Vyrovnávání hospodářsky daných sociálních rozdílů ve vyspělých společnostech na Severu planety je přípravou na provedení téhož díla v měřítku ještě rozsáhlejším - zabírajícím celou lidskou skupinu. Od konce 20. století se totiž začíná projevovat stále strmější křivka hospodářsko-sociálního rozvrstvení, v němž na jedné straně stojí blahobytný Sever a na druhé hladový a přelidněný Jih (48). Teprve po zajištění alespoň tak vysoké úrovně spotřeby, a tak dlouhého volného času, jakých bylo dosaženo v hospodářsky vyspělých společnostech, pro celou lidskou skupinu, lze uvažovat od po-průmyslové společnosti (49).
        Kromě toho, v hospodářsky vyspělých společnostech dochází k vyrovnávání rozdílů, daných hospodářsky, avšak tyto společnosti vykazují vysoký stupeň vzestupné a sestupné sociální a kulturní mobility. Vývoj hospodářsky-sociální mobility nevykazuje jednoznačný směr. Jde tu o nejednoznačné směřování (50), zvláštní neklid, který je s ohledem na lidskou svobodu otevřený jak ve směru integrálního rozvoje, tak ve směru totalizačního zvratu.

A - 2. Dynamika sociálně-kulturní činitelů hospodářství
        Od pravěku se lidská skupina vyznačuje sociálním rozvrstvením daným hospodářsky, totiž dělbou práce, přirozeně navazující na různost pohlaví, věku a nadání (51). Řád, který se uplatňoval v prvotně pospolné skupině byl dán nadpřirozeně (Gn 2, 17); jeho dodržování, týkající se opatřování určitých statků a jejich spotřeby, kladlo sice jistá omezení, avšak setrvávání ve stanovených mezích bylo snadné; dané životní prostředí poskytovalo spotřební statky v dostatečném množství i jakosti. Hospodářství bylo všestranně dokonale formováno sociálně-kulturní strukturou prvotně pospolné skupiny. Porušení daného řádu v hospodářském životě prvotně pospolné skupiny (Gn 3, 6) mělo základ v nábožensko-mravním úpadku (52).

        Nábožensko-mravní základ měl také přechod lidské skupiny z pravěkého prostředí do prostředí starověkého (53). O starověkém životním prostředí lze uvažovat jako o prostředí nutnosti s ohledem na to, že lidská skupina v něm byla vnější nouzí nucena k rozvoji hospodářské činnosti, ale i s ohledem na to, že sociálně-kulturní skutečnost v duchovní podstatě nepůsobila na hospodářství, a její případný, objektivně podmiňující vliv podléhal postupnému rozkladu.
      Z tohoto všeobecného přirozeného vývojového zaměření hospodářské funkce sociálně-kulturní struktury starověkého lidstva se národ izraelský. U tohoto národa došlo nadpřirozeně k obnově působení soc.-kult. struktury na subjektivní duchovní podstatu hospodářství, a také případné, objektivně podmiňující působení se ustálilo na jisté neměnné úrovni. To se výrazně projevilo zvláště tehdy, když se nadpřirozeně daný směr střetl se směrem daným nepřirozeně, neboli vedoucím ke zrychlení tempa obecně platného přirozeného vývoje. Např. Boží lid v důsledku bídy dostal do Egypta. Proti izraelskému názoru, že člověk je přirozeně pracovitý, stojí názor, že člověk je od přírody líný, takže musí být k práci nucen vnějším nátlakem (Ex 5,9). Když Mojžíš prosil faraona, aby nechal lid odejít sloužit Bohu v poušti (Ex 5,3), odpověď zněla: Jste líní, nic než líní (Ex 5, 8-17).
      Jestliže se ve starověké společnosti všeobecně prosadila takové strohé hospodářsko-sociální rozvrstvení, která štěpila společnost na vrstvu otroků, donucovaných k práci, a vrstvu, zbavenou nutnosti pracovat (54), u Izraelitů byly tyto sociální přehrady neustále prolamovány působením nábožensko-mravního příkazu (55), působením proroků (56), aj. (57) Nábožensko-mravním působením se v Izraeli hodnotil život otroka podstatně více, než kdekoli jinde (Ex 21,20). Dělník nesměl být utlačován a mzdy mu musela být vyplácena ihned po práci (58), jinak by se zaměstnavatel dopouštěl těžkého hříchu. Pro náboženství a mravnost Božího lidu je příznačné, že učí mírnosti také ke zvířatům (59). Zásady, vyjádřené Mojžíšem, zakazovaly brát bezpracný zisk půjčováním na úrok (60).
        Proti tomuto osvícenému směru ve vývoji případného, objektivně podmiňujícího soc.-kult. působení na hospodářství, vyvstával stále naléhavěji a rozsáhleji vývojový směr, určený nepřirozeně. Projevovalo se to jednak stupňujícím se objektivním vlivem techniky na hospodářství, jednak oslabováním působení ostatních složek soc.-kult. struktury na hospodářství.
       Pronikavé rozšíření případného, objektivně podmiňujícího působení určité techniky na hospodářskou substrukturu lze sledovat v antickém Řecku. Rozmach výroby v 6. až 5. stol. př. Kr. a vytvoření zvláštní otrokářské soustavy bylo objektivně podmíněno technologickou revolucí v 7. až 6. stol. př. Kr. Vynález železné metalurgie objektivně usnadnil rozvoj výroby. Převratné změny ve výrobě byly provázeny nástupem řemesla, které se vyčlenilo od zemědělství. Jinou technickou podmínkou případně usnadňující rozvoj směny byl vynález dokonalejších plachetnic. V daném hospodářství se záhy prosazuje peněžnictví a lichva, marně pranýřované filozofy a mravokárci (61).
        Práce otroků byla podřízena zevnímu donucování. Ostatní - svobodní příslušníci řecké polis se věnovali řízení obce, válce, umění, filozofii a hrám (62). Sportovní hry a pěstování tělocviku byly určeny nutností vojenského výcviku a přípravy na válku (63). Podnět k celořeckým sportovním hrám spočíval v pověře, pocházející z delfské věštírny (64).
        Vývoj objektivního soc.-kult působení na hospodářství ve starověké společnosti vyvrcholil v římském impériu. Starořímské hospodářství bylo posléze objektivně určováno požadavky války. (65) Řím přestal být zemědělskou společností a místo svobodných sedláků začali půdu obdělávat otroci na velkostatcích. Pokusy Gracchů směřovaly k nápravě tohoto vývoje a obnově někdejších poměrů. Příliv otroků však neustále zhoršoval hospodářské postavení svobodně pracujících.
        Naprostá krize hospodářského fungování sociálně-kulturní struktury, do níž vyústil starověký vývoj, se sice projevovala nejvýrazněji v římském impériu, avšak neomezovala se na něj, nýbrž byl všeobecný. Lze sledovat např. i v odlehlé Číně, kde se od 6. do 3. století př.Kr. postupně rozpadaly osobní vztahy mezi nadřízenými a podřízenými jako základ výrobních vztahů. Nastoupilo donucování s přísnými tresty (66). Později (cca 100 př. Kr.) nechyběly ani pokusy o zestátnění obchodu a průmyslu, avšak ztroskotaly (67).
        Křivka hospodářského rozvrstvení starověké společnosti se stala natolik strmá, že jakékoli sblížení mezi kastově uzavřenými vrstvami bylo přirozeně nemožné. Sociální a kulturní mobilita mezi neprůchodnými vrstvami byla vyloučena. Z této všeobecné a úplné hospodářské afunkce soc.-kult. struktury starověké společnosti bylo přirozeně možné východisko jedině ve vzájemném boji ostře vyhraněných sociálních vrstev.
       Cesta k přítomnosti se nadpřirozeně otevřela skrze Kristův kříž. Nehynoucí a věčně živé hospodářské fungování sociálně-kulturní struktury Božího království má u jejího božského zakladatele v lidské společnosti dvojí stránku: pracovně-výrobní a spotřební.
Pokud jde o první stránku, zatímco starověk opovrhoval prací, Bůh se přiblížil lidské společnosti jako dělník - tesař. (Fp 2,6-8). Skrze Krista je v dnešní společnosti posvěcena také odměna za práci, jíž je dělník hoden (68), neboť lid, který si Bohočlověk vyvolil, byl vykoupen z otroctví za cenu nejvyšší, jíž byla oběť, kterou vtělený Bůh vzal na sebe.
        Pokud i neustálý pokrok ve spotřební stránce hospodářské funkce soc.-kult. struktury Božího království, ukazuje se v Kristově proměnění chleba a vína (69) a v nasycení zástupů. (70) Jestliže už ve starověku volali proroci po rozšíření konzumu na celou společnost nasycením chudých (71), v Kristu se tato výzva stává živou skutečností (Lk 14,13). Konečně byl v Kristu též obnoven jistý volný čas jako sváteční. Zatímco znalci zákona a farizeové vykládali příkaz o svátečním dnu tak úzkostlivě ve smyslu vnějších projevů, Ježíš obnovil příkaz o svátečním dnu jako pozitivní zákon k dobru člověka (Mk 2, 27-28).       Působením Krista byla ve společnosti v duchovní podstatě rázem vykořeněna naprostá nerovnost, na níž stálo pohanské kastovnictví, třebaže ve svých případných, objektivních podmínkách ještě značnou dobu přetrvávala. K souladnému fungování soc.-kult. struktury vykoupeného Božího lidu je každá hospodářsko-sociální vrstva důležitá. Všichni lidé jsou povinni vzájemně si pomáhat a pečovat o všechny (72).
       Vývoj případného hospodářského fungování určité soc.-kult. struktury společnosti po Kristu ovšem nepostupuje rovnoměrně, nýbrž vlnovitě, neboť se v něm střetá směr daný nadpřirozeně s jiným určeným nepřirozeně.
       Tak na jedné straně nadpřirozeným vlivem dochází k urychlení rozkladu ryze vnějškového působení techniky na hospodářství, přičemž se zrychluje objektivní působnost ostatních složek soc.-kult. struktury na hospodářství. Dělo se to v prvních křesťanských obcích. Přitom dlužno připomenout některé rysy jejich tzv. komunismu. Tento komunismus neznamenal žádné zásadní popření majetku. Mnozí křesťané propouštěli své otroky a dávali jim nějaký majetek. Byli si dobře vědomi, že majetek - pokud svou velikostí nepřesahuje meze lidské odpovědnosti za jeho správu - je člověku přirozený a usnadňuje mu dosažení nadpřirozeného cíle (73). Komunismus lásky, který se dočasně uplatňoval v první křesťanské obci v Jeruzalémě, ponechal soukromé vlastnictví v zásadě nedotčeno (Sk 5,4). Někteří věřící však svobodně prodali své jmění a peníze dali apoštolům ke společnému použití (Sk 4, 34-35). Takový stav se omezoval na jisté spotřební společenství a předpokládal individuální výrobu. V zásadě to bylo jen udělování almužny sociálně poněkud rozšířené horlivými křesťany, oslovenými duchem evangelia (74).
        Ryze nábožensko-mravního rázu byla jistá komunistická zřízení ve středověku: řeholní společnosti se snažily dobrovolným zřeknutím se majetku usnadnit duchovně-mravní růst svých účastníků. Působením tohoto nadpřirozeně daného směru v hospodářském fungování určité soc.-kult. struktury docházelo vždy v nějakém rozsahu k akceleraci tempa přirozeného vývoje objektivního soc.-kult. činitelů na hospodářství. Avšak výsledkem střetání se tohoto směru se směrem daným nepřirozeně byl určitý vývoj zvlněný, cyklický.
       Šíření evangelia ve společnosti vedlo ke změnám hospodářsko-sociálního postavení pracujících. Církev doporučovala také propouštění otroků jako dobrý skutek za pokání. Tak se vrstvy otroků pozvolna měnila ve vrstvu polosvobodných litů, kteří byli osobně svobodně, ale hospodářsky vázáni k půdě.
       Význam nového způsobu nazírání na práci se okázaleji projevil později - během humanistického rozmachu v 16. stol. Práce je (přes všechnu námahu) prostředkem zdokonalení člověka. Toto pojetí práce rozvinul zejména sv.Tomáš Akvinský. Zavedl do zkoumání práce nový směr: to, co v ní bylo univerzální, jevilo se jasněji - vynikla její soc.-kult. funkce. Pojetí spravedlivé ceny, spravedlivé odměny, atd., vedlo k jistému hodnocení, které se projevilo později v jasnosti Gelileiho a pak Pettyho objevů. (75)
Původ feudalismu nelze vykládat z jediného činitele, jako např. z naturálního hospodářství nebo z vojenských požadavků Karla Martella. Jde o složitý útvar, který má mnoho příčin. Přesto však některé rysy dovolují klást jisté vyhranění prvního období feudalismu do první poloviny 8. stol. po Kr., do doby vlády Karla Martella. Jsou to: zásada osobní závaznosti a způsob odměňování veřejných služeb. Mravními zárukami vazalského vztahu byly vždy osobní čest a přísaha.
      Co se týká politicko-vojenského činitele, přispíval ke kultivaci příslušného, objektivně rustikalizovaného hospodářství. Např. vlivem křižáckých tažení se urychlil rozvoj mezinárodního obchodu, zbohatnutí měst (zvl. italských přístavů); naturální hospodářství ustupuje peněžnímu.
        Současně se objevují příznaky laicizačního cyklu rozvoje: sílí pronikání techniky do hospodářské substruktury (resp. stagnuje postup jeho rozkladu): např. důležitým vynálezem 10. stol. byl chomout, který ulehčil práci a zvýšil výkon. Technická revoluce v 11. až 14. stol. uvolnila sociální prostor pro přeměnu dosavadní organizace řemeslné výroby v organizaci prostřednictví cechů, soustředěných ve městech. Během 11. až 13. stol. došlo v Evropě k převratu zemědělské výroby. Agrární revoluce se opírala o využití vynálezu zápřahu s chomoutem.
      Jiným převratným vynálezem byl knihtisk. V 11. a 12. stol. se jihozápadní Evropa seznámila s technologií výrobou papíru a papír začal vytlačovat pergamen. V r. 1409 byly poprvé vytištěny knihy novou technikou, založenou na kovových pohyblivých typech.
       Za náhle uvolněného, živelného pronikání technických vynálezů a technologických postupů do hospodářské substruktury docházelo k oslabení kultivujícího vlivu politiky na dané hospodářství. Vedle bohaté a mocné šlechty bohatli měšťané, usilující o podobné pravomoci, jaké měla šlechta. Tento zápas narušoval stálost hospodářské substruktury a vyrovnanost jejích funkcí (76).
        V českých zemích přiostřovala poměry ještě fiskální soustava, jež se od 14. stol. rozšířila v kurii. Od přesídlení papeže do Avignonu, jímž pozbyla část příjmů z papežského státu, hledala kurie nové zdroje příjmů. Výsledkem byly různé střety zájmů (77).
        K prohloubení laicizační rozvojové krize případného, objektivně podmiňujícího soc.-kult. působení na hospodářství přispívala také jistá státní politika: absolutistické snahy, které se začaly uplatňovat proti převaze české šlechty za Václava IV., hledaly oporu v nižší šlechtě: ve stavu rytířském a v měšťanech (78). Husitské války a revoluční zmatky svou ničivostí vcelku narušily stálost českého hospodářství a ochromily jeho řádné fungování (79).
       Husitství a ještě více protestantství způsobuje v určitém hospodářské substruktuře rozvolnění stávajících vazeb a ochromení fungování. Je to předzvěst šířící se demokratizační rozvojové krize. Politickým podnětem k tomu bylo též dobytí a kolonizace zámořských krajů. Radost z pozemského života a touha po smyslových požitcích vedla k vyššího hodnocení bohatství. bylo příznačné, že Kalvín měl pochopení hlavně pro požadavky obchodu; opustil dosavadní mravní zásady a uznal mírný úrok za spravedlivý. Luther i Kalvín, každý jiným způsobem, vedli vyššímu oceňování práce a povolání (80). Došlo tedy ke vzrůstu pronikání některých nepravidelných útvarů náboženství, mravnosti a teorie do určitého hospodářství. Už tím, že někteří reformátoři zdůraznili život činný nad rozjímavý, vynikla jako obzvlášť ceněna jednotlivcova práce a hospodářská činnost (81).
Bez útěchy protestantské etiky by podnikatel nebyl obstál s tím, čeho nabyl; nejenže by mu to druzí lidé nedovolili, ale neobstál by před svým protestantsky rozšířeným svědomím; ale takto byl ubezpečován, že vlastně plní závazek vůči bohu (82). Protestantská etika byla jednotlivcům příkladem zvyků a forem činností, prospěšných pro budování a řízení kapitalistického podnikání (83).
      Dříve, než se mohla prosadit určitá politika v kapitalistickém rozvoji příslušné hospodářské substruktury, rozšířily se jisté teorie do programů politiků a státníků. Především se jednalo o merkantilismus , jednostranně zdůrazňující význam obchodu a peněz pro blahobyt národů. Vedle merkantilistů se objevil další teoretický směr tzv. ekonomistů, později označovaných fyziokraté. Jestliže merkantilisté přecenili význam peněz, obchodu a průmyslu na úkor zemědělství, fyziokraté příliš zdůrazňovali význam půdy a zemědělství pro blahobyt společnosti. Francouzská revoluce, jejíž hospodářská opatření byla vnuknuta hlavně fyziokraty, se projevila v hospodářské substruktuře evropské společnosti a Anglie (84). Bouřící se měšťák hledal v majetku zajištění svobody proti šlechtě a králům, a učinil ze soukromého majetku a vydělávání peněz svoji modlu. Místo hospodaření pak prosazovalo vykořisťování.
       Na rozdíl od nepoddajného rázu starší řemeslné výroby nabývala hospodářská funkce určité techniky od 18. století navenek dynamičtější povahy. Ještě bouřlivější než v Evropě byl účinek živelného pronikání techniky do hospodářské substruktury USA. Pro americký Jih to byl především vynález odzrňovacího stroje (r.1793), který umožňoval rychlejší čištění bavlny než ruční práce. Od poloviny 19. století se železnice stávaly mocnou vzpruhou dopravy.
       Mravním základem anglického liberalismu byl především optimismus, který viděl skvělou budoucnost v každém novém uspořádání společnosti, vydaném napospas svobodné soutěži jednotlivců na poli výrobní i obchodní činnosti. Stát směl do tohoto závodění zasahovat jen zcela ojediněle.
        Avšak už 70. až 90 léta přinášela rozličné zjevy, které těžce doléhaly na původní růžové perspektivy anglických liberálů. Názory, podle nichž společnost, proniknutá hesly svobodné tržby a hospodářských pokroků, samočinně odloží dobyvačné sklony a rychle se přiblíží humanitním hlediskům, utrpěla zřejmou porážkou ve válkách, z nichž vyrostlo na pevnině nové Německo a nová Itálie. Dravost četných podnikatelů se projevovala i na hospodářském poli novou vlnou ochranářství, které zvýšením celních přehrad bránily tomu, aby domácí průmysl nebyl vystaven příliš drsnému nárazu světové soutěže. Takové zjevy nezůstaly bez účinku na britské hospodářství. Na mnohých trzích cizích i v Anglii samé se projevovala stále citelnější soutěž průmyslu a obchodu některých jiných států, obrněných doma účelným celním režimem (Německo, USA). Anglie se tedy v 80. létech 19. stol. probouzela ze svého bývalého optimismu rostoucí průmyslovou a obchodní soutěží jiných států a jejich celním ochranářstvím.
       Socialistické hnutí, které se objevilo v prostředí prohlubujících se hospodářsko-sociálních rozdílů zvl. v Anglii, a bylo provázeno příslušnou teorií, vedl k růstu státoprávních zásahů k omezení volného rozvoje hospodářství (84A). Neméně významné hospodářské fungování státu se projevilo v boji o měnu: po r. 1896 zvítězilo zlato nad bimetalismem.
       Mezitím se v USA vytvořilo mnoho mohutných hospodářských celků. Jejich rozbujení objektivně usnadnila nejen určitá strojní technologie, ale také jisté technické vybavení kanceláří, jako psací a počítací stroje, atd. (85) Sledujeme-li určité kapitalistické podnikatele z hlediska mravních a právních norem a jejich případného porušování, jeví se nejednou jako loupeživí rytíři (86). Tak sociálně nebývale rozsáhlý případný odvrat od náboženských a mravních hodnot vykonává také v hospodářské substruktuře své neblahé dílo: vyvolává demokratizační růstovou krizi, resp. proletarizaci; objektivně se proletarizuje obchod i obchodník ve svých názorech na povolání.
       Případné vykořisťování člověka člověkem lze přičítat na vrub kapitalismu pouze za předpokladu, že tento pojem chápeme jako označení určitých kapitalistů zneužívajících zavedených hospodářských zařízení, a nikoli tak, jak jej chápal Marx, který viděl v kapitalismu samo zlé zařízení (87). Za případným vykořisťováním člověka člověkem dlužno vidět určitého člověka, a nikoli bezejmenné, mrtvé zařízení; při nespravedlnosti, jíž se někdo dopouštěl, je třeba klást důraz na osobní mravní odpovědnost, a nikoli na nějaké sociální zařízení. Pokud si kapitalismus, přesněji řečeno určití kapitalisté, osobovali neomezené právo na majetek, mělo to základ v porušení mravního řádu (88).
       Papež Lev XIII. poznal, že socialismus jako dělnické hnutí se ocitá v nebezpečí, že obnoví hříchy a chyby kapitalistů, když považuje hospodářskou výrobu za nejvyšší měřítko hospodářsko-sociálního rozvrstvení a kulturního hodnocení. Už ne mravní hodnota, nýbrž fyzický pracovní výkon má rozhodovat o společenském postavení. Pro ryze hospodářský zájem, který je socialistickému hnutí společný s kapitalismem, nastoupila v socialismu na místo mravního hodnocení povolání sobecká myšlenka třídy či masy (89).
        Nesprávná teorie, že především práce a výroba vytváří hodnotu (90), vstoupila bez ohledu na svou nevědeckost cestou určité politiky do hospodářského života jisté společnosti (91).
        Výsledkem zavedení Marxovy teorie do hospodářského života byl násilný despotismus (92).
        Další řádný vývoj případného hospodářského fungování soc.-kult. struktury ve 20. stol. prakticky vyvrátil Marxovy domněnky o nutném soustřeďování podniku a kapitálu (93) či o pokračujícím zbídačování dělnictva (94). Tak např. po nastoupení F.D.Roosevelta do úřadu presidenta USA (r.1933) byla pod názvem New Deal rozšířena hospodářská funkce dané státoprávní a politické substruktury (95). Význam těchto zkusmo prováděných státoprávních zásahů do hospodářství nelze přeceňovat, neboť nebylo vycházeno z nějaké ucelené teoretické soustavy (96). Teprve v r. 1936 vystoupil Keynes se svou teorií (97), pod jejímž vlivem začalo slábnout konvenční naléhání na vyrovnanost rozpočtu za každou cenu a při každé úrovni hospodářské činnosti. Jeho zásluhou se národohospodáři soustředili na výrobu. Úspěšné zásahy do výroby přinesly ohromující výsledky, takže se Keynesovy názory záhy ustálily v konvenčním způsobu myšlení (98). Pod dojmem skvělých výsledků, které přinesla Keynesova teoretické doporučení v určitém hospodářství, a s novým optimismem se určité hospodářství ještě před II. světovou válkou otevřela přílivu technických vynálezů (99). Válka zrychlila růst hospodářského fungování techniky, ale zrychlila také růst inflace. Průkopníkem teorie fiskální politiky byl opět Keynes (100). Ideál, jemuž se snažil Keynes podřídit celé hospodářství - zajištění všeobecné zaměstnanosti, vedl ve svých hospodářských důsledcích k poklesu odpovědnosti jednotlivce za hospodářské podnikání, a k pocitu zbytečnosti člověka v prostředí, které mu nenechává dost možností pro svobodné uplatnění (101).
       Zatímco v hospodářsky vyspělých společnostech se případně prosazuje hospodářské sjednocování jako funkce určité politiky, státu a práva, sledujících mj. také usměrňování pronikání novot z technické substruktury do hospodářské, v mnohých zaostalých společnostech je hospodářství vystaveno výbušnosti procesu technické modernizace (102). Přispívá to k nevyrovnanosti vývoje případného hospodářského fungování soc.-kult. struktury celé lidské skupiny (103).
       Brzdou vyrovnaného a pozvolného vývoje je v mravní oblasti soc.-kult. života hospodářsky zaostalých společností přehnaný důraz na uplatnění se některých politiků a státníků jako jednotlivců. Vlivem individualismu a ekonomismu se rozšířil názor, že průmyslově - zpracovatelský způsob hospodaření je vyšší než zemědělský, a že se každá společnost musí snažit přejít od zemědělského hospodářství jako primitivního k průmyslově - zpracovatelskému jako vyspělejšímu (104). Přirozený vývoj směrem ke sjednocování se nemůže dít jen sbližováním ve smyslu přiblížení se k jednomu nějakému modelu, ale také zachováním různosti (105).
      Vývoj samotného hospodářského fungování technické substruktury, směřující k technotronní společnosti, sám o sobě nepřináší mravní, duchovní aj. hodnoty, ve kterých by se společnost kultivovala. Bez působení těchto hodnot souladně s působením techniky na hospodářství, by vývoj směřoval k totalizační křeči místo k integrálnímu růstu (106).

A - 3. Dynamika sociálně-kulturní funkce hospodářské substruktury
       Po zániku původně všestranně dokonale funkční hospodářské složky sociálně-kulturní struktury prvotně pospolné skupiny se hospodářské poměry ve starověku všeobecně vyznačovaly podstatnou afunkcí vůči společnosti a kultuře, a postupným slábnutím případného podmiňujícího vlivu hospodářství na techniku a sociálně-kulturní celek; současně rostlo případné, ryze vnějškové působení hospodářství na všechny ostatní složky soc.-kult. struktury.
       U národa vyvoleného však vždy vyniká např. náboženská funkce takového hospodářství, jaké se projevuje poměrnou zaostalostí upřednostňovaného způsobu obživy (pastýřství), nízkou životní úrovní, ba chudobou (107). Tento nadpřirozeně daný směr ve vývoji funkce hospodářství se však stále víc a více střetala se směrem určeným nepřirozenými činiteli. Převažování toho či onoho směru vytvářelo v případném, objektivně podmiňujícím vlivu jistého hospodářství na společnost a kulturu značné výkyvy.
      Dynamika fungování hospodářství ve starověké společnosti vyvrcholila v období řecko-římského rozmachu. Vcelku se dané soc.-kult. struktury a jejich technická složka docela vymkly působnosti hospodářství, zatímco ostatní soc.-kult. složky se dostaly do úplného okleštění ryze vnějškovým působením hospodářství. Mezi mnoha doklady této ryze vnějškové závislosti kulturních na hospodářských poměrech vyniká např. závislost teorie, a to i u tak velkých filozofů, jako byl Plato a Aristoteles. Samo pojetí člověka jako mravní bytosti podřídili stávajícím hospodářsko-sociálnímu rozvrstvení, dělícímu společnost na pracující otroky a svobodné občany (108); otrok byl pro ně jen druh neoduševnělého nástroje (109). Takové uspořádání společnosti vydávali za spravedlivé (110). Samu práci hodnotili velmi nízko, zvl. fyzická práce dle nich neprospívá rozvoji člověka jako člověka (111).
       Propast mezi afunkcí hospodářské substruktury antické společnosti a jejím dnešním fungováním byla překlenuta nadpřirozeně, skrze Bohočlověka. Učinil tak jednak svým osobním příkladem chudoby (II Kor 8,9), jednak tím, že svou radostnou zvěst adresoval chudým (112).
       Ve zvlněném vývoji soc.-kult. funkce určitého hospodářství lze rozlišit některé zvláštnosti, na základě kterých je možno logicky modelovat některé typické vlny či cykly: rustikalizačním cyklem prošly hospodářské substruktury francké a byzantské říše během prvního tisíciletí po Kristu. Záhy se objevují příznaky ponenáhlu se prohlubujícího cyklu laicizačního: v důležitém útvaru tohoto období, jímž je lenní soustava, se nebývalé míře prosazuje případný, objektivně podmiňující vliv dané hospodářské substruktury na politicko-mocenské a státo-právní poměry. Vždyť vedle podstatných, byť nepříliš okázalých mravních záruk dostalo vazalství záhy také hmatatelnější podporu v podobě pozemkového majetku, propůjčovaného vazalu do užívání za určitých závazků.
       Záhy se však projevila krize laicizačního cyklu tohoto rozvoje: z rostoucí volnosti získalo hospodářského podnikání získávalo nejvíce panstvo, dále nová města a teprve nakonec král. Marně Přemysl Otakar II. zvětšoval podporu klášterů a měst, aby omezil hospodářskou převahu panstva. Krize se vystupňovala v dalším století, sotva ustal podnikatelský ruch. Nové hospodářské podnikání (ve střední Evropě šlo o kolonizaci) tedy značně znesnadnilo mocenský a státoprávní vývoj společnosti.(113)
       Pokud se řemeslníci ve městech spojovali v cechy, pak tyto hospodářská zařízení objektivně fungovala do značné míry také politicky, neboť usnadňovala prosazení jejich mocenských zájmů. Leč případná ochranářská funkce cechů se octla v rozporu s mocenskými zájmy městského patriciátu, jakož i šlechty a panovníka. Gildy a cechy, v nichž se soustřeďoval výrobní a vůbec hospodářský ruch města, případně plnily funkci nábožensko-mravní a výchovnou (114).
        Na začátku 15. stol. byl český selský stav na tak vysoké úrovni, že Hus, přinucený opustit Prahu, aniž by měl obavy, že zde má posluchače méně schopné chápat jeho výklady, než byly jeho posluchači ve městě (115). Husitská revoluce nebyla vzepřením se utlačovaných širokých vrstev zemědělského obyvatelstva proti zpupné vrchnosti, nebyla obranou chudého selského stavu proti útlaku bohatšími. Agrární venkov neměl hospodářské důvody k účasti na husitském hnutí. Pokud se část venkovanů k němu připojila, byla k tomu stržena nižší šlechtou.
       Proces, který vedl k hospodářské krizi české šlechty se během 15. stol. ještě více vyostřil. Šlechta sice uchvátila část panovníkova a církevního majetku, ale tento majetkový vzrůst stačil jen dočasně uspokojit zhoršující se postavení šlechty.
       Nevýraznost dovršení laicizačního cyklu ve vývoji sociálně-kulturní funkce české ekonomiky, byla hospodářky podmíněna obrovským přílivem stříbra z Ameriky. Nastal pronikavý pokles výnosu z českých stříbrných dolů, tvořících základ bohatství české šlechty. Naopak nejvýrazněji se dovršení tohoto vývojového cyklu projevilo ve Španělsku, dovážející bohatství z Ameriky. Španělské hospodářství, upadající co do řemesla a živností, bylo zaměřeno obchodně. Tak přispívala k naplnění laicizace soc.-kult. funkce hospodářství severní Evropy. Americké državy byly výhodným odbytištěm pro evropské výrobky, ale toto zboží, které tam vyvážely španělské lodi, bylo většinou vyráběno v jiných evropských zemních.
        Vedoucího postavení v procesu kvantitativní, extenzívní fáze demokratizačního cyklu vývoje případných podmínek soc.-kult. funkce hospodářství se v 19. stol. ujala Anglie. Bylo to usnadněno vynikajícím postavením bohaté anglické šlechty, ale i dostatkem mocensky nevázané pracovní síly na venkově. Toto století bylo dobou rozmachu sociální mobility jak ve společnosti jako celku, tak i v rámci jednotlivých vrstev a mezi nimi (116). Toto napjaté vyhrocování hospodářsko-sociálních vrstev objektivně usnadnilo vznik socialismu jako politického hnutí i jako zvláštní teorie (117). Velké majetky samy o sobě sice nejsou škodlivé, tozn. když se jich užívá přiměřeně, tedy ku prospěchu sociálního celku (118). Avšak jejich případné zneužívání některými jednotlivci a skupinami vede k ochuzení širokých vrstev společnosti. Nezaviněná přílišná chudoba občanů, kdy postrádají nezbytné životní prostředky, má za následek, že jsou náchylnější ke vzpourám a k podpoře politických programů, sledujících poškození nebo zničení stávajícího hospodářsko-sociálního uspořádání (119).
       Od Adama Smitha přes Büchnera, Schmollera, Lista k Marxovi se v určité teorii projevuje případný, podmiňující vliv jisté ekonomiky, objektivně volně, živelně prostupované útvary a činnosti technické substruktury; toto působení se projevuje jako teoretické směšování techniky s hospodářstvím (120). Tento hrozivě znetvořený teoretický odraz jisté hospodářsko-sociální skutečnosti, splnil svou případnou dějinnou funkci, když v oblasti teorie podnítil pravdivou reflexi dané skutečnosti v encyklice Lva XIII. Rerum novarum (r.1891). Nepříznivé a člověka nedůstojné pracovní podmínky, přispívající ke stupňování sociálního napětí, případně fungovaly státoprávně (121) a politicky (122).
        Když došlo v americkém prostředí k prudkému rozmachu živelného proudění technických vynálezů a technologických postup do příslušné hospodářské substruktury, pak teoretickým projevem toho byl tzv. taylorismus. Jeho původce F.W.Taylor nastínil teorii práce jako záležitost ryze technickou, jíž je třeba podřídit i člověka. Podle toho pak mnozí podnikatelé na začátku 20. stol. spatřovali v průmyslovém podniku pouze společenství lidí, kteří se sdružují, aby pracovali (H.Ford), a prostor, kde není místo ani čas na přátelské projevy (T.Baťa). (123) Zneklidňující úkazy v určité výrobě případně objektivně podmínily vědecké zkoumání činitelů růstu produktivity práce (124); nové objevy vyvrátily jednostrannost Taylorovy teorie a potvrdily význam lidské osoby a důstojnosti lidské práce (125)
        Souběžně s tímto rozvojem případného, objektivního působení daného hospodářství na teorii a politiku, objevují se též jisté protiúčinky politické a státoprávní (New Deal), a následně i příznivé účinky kulturní, zvl. mravní, výchovné, jazykové (126), aj. Druhá světová válka všechny tyto procesy tak, že ve většině hospodářsky vyspělých zemí došlo k omezení objektivního působení hospodářství na politickou moc: namísto samotného bohatství jako sociálního tlaku nastupuje rozvoj mocných korporací; její úředníci (manažeři), třebaže nevlastní velké majetky, mají ze svých hospodářských pozic velkou rozhodovací moc. (127)
        Oslabené hospodářsko-sociální napětí a zvýšení životní úrovně pracujících, jakož i zvětšení jejich volného času aj vymoženosti hospodářsky vyspělé společnosti přestaly koncem 20. století podněcovat teorii socialistického zabarvení, jakož i politické hnutí tohoto směru. To dalo vzniknout různým teoriím o umírání a konci ideologie (128).
        Současně rozvoj blahobytu ve vyspělých společnostech případně podněcuje vznik spotřebního životního stylu. Vzniká jev konzumentství. Při objevování nových potřeb a nových možností jejich uspokojování je třeba nechat se vést obrazem člověka, který bere ohled na všechny rozměry svého bytí.
Hospodářská soustava sama nemá žádná měřítka, která by umožňovala jednoznačně rozlišovat nové a vyšší formy uspokojování lidských potřeb od nových, uměle vytvářených potřeb, které brání vývoji zralé osobnosti. Je proto naléhavě zapotřebí rozsáhlého výchovného a kulturního úsilí, zaměřeného na kultivaci spotřebitele k odpovědnému spotřebitelskému chování (129).
      Dynamika sociálně-kulturní funkce hospodářské substruktury vykazuje (s ohledem na lidského nositele všeho tohoto dění, který je nadán svobodnou vůlí) rozdvojenost dalších výhledů: buď se omezí na ryze přirozené působení, a to vede ke stále rozsáhlejšímu případnému totalizačnímu záchvatu (v němž určité hospodářství přestává objektivně fungovat ve směru kultivace techniky a daného soc.-kult. celku, a snaží se ryze vnějškově, sociálním nátlakem ovládat všechny ostatní soc.-kult. složky), a k postupující degeneraci (drogy, pornografie, sterilizace, degenerace), nebo půjde cestou přirozeného působení, avšak stále víc a více otevřené působení nadpřirozeného činitele, v modlitbě očekávaného. To pak vede k totální integraci.

B. 1. Současná mobilita soc.-kult. činitelů hospodářství
        Hospodářská substruktura se ve své činnosti řídí zvláštními zákony a pravidly, které jsou poměrně samostatné. Zároveň však jako složka sociálně-kulturní struktury podléhá působení ostatních složek a celku dané struktury, které do ní pronikají. Přitom působení jednotlivých kulturních hodnot a sociálních činností a zařízení, které pronikají do hospodářství, není stejné. Liší se jak rozsahem či stupněm svého případného, objektivně podmiňujícího vlivu, tak i podstatně.
Hospodářské působení náboženských hodnot
       Pro věřícího člověka má život a práce v něm metafyzickou hodnotu, kterou nemůže ztratit ani při největších tělesných útrapách a bolestech. Nelze empiricky dokázat, že život opravdu stojí za všechno utrpení, které lidé musí prožít. Kdo však dovede v životě naplněném prací, vidět vyšší Boží příkaz, dovede jej zachovávat i ve chvílích nejobtížnějších. Péči o pozemské blaho je nutno doplnit péčí o blaho duchovní. Nejde jen o životní úroveň, jde o štěstí (130). Tak zůstává náboženství i na poli hospodářském nepostradatelnou silou. Křesťanství hlásá důstojnost lidské práce, avšak působí i jinak hospodářsky (I Tm 5,8).
       Církev svatá je dnes vůči světu práce v podobném postavení, v jakém byla v prvních křesťanských dobách vůči západním barbarům; je-li nenávratně pryč konstantinovská éra, jsou dělníci její velkou nadějí, pokud jde o přeměnu života (131)
       Hospodářskou funkcí sociální nauky církve je objasnit jednotlivé útvary a činnosti hospodářství, zda odpovídají duchovně-mravním zásadám, a pokud neodpovídají, odhalit nedostatky a omyly, a ukázat cestu k Božímu řádu. Nestačí však jenom poukazovat na to, že některou ekonomiku ovládá liberalismus nebo socialismus, nýbrž je třeba příznivě, radostně informovat společnost evangeliem. Sociální učení církve objasňuje a řeší hospodářské potíže mnohem hlouběji, než mohou řešit prostředky sociálního zákonodárství či politiky. Církev usiluje o hospodářství, které je prostoupeno duchem radostné novozákonní zvěsti, duchem svobody Božích dětí, solidarity, spravedlnosti a lásky (132). Křesťanští podnikatelé i dělníci ve stejné míře chápou své zapojení do výroby jako uskutečnění svého poslání. Jen tak lze naplnit Boží vůli (133).
       Pokud jde o obchod, jako zařízení lidské společnosti musí napomáhat k dosažení nejvyššího životního cíle. Ideou obchodu je koneckonců snaha naplnit Boží vůli - splnit onu funkci, jakou mu stanovil božský původce lidské společnosti (134).
        Spotřebou se uzavírá hospodářský proces, vztahující se k určitému statku. Pokud se vyskytuje nebezpečí přehnané spotřeby věcí a umělého vytváření potřeb, křesťana to neodrazuje od využívání nových statků, je se mu nabízejí, neboť v tom vidí především Boží dar a odpověď na povolání člověka, které se plně uskutečňuje v Kristu (135).
Působení mravních hodnot na hospodářství
        Volná soutěž, třebaže je v určitých mezích spravedlivá a nesporně užitečná, nemůže sama řídit hospodářský život, nýbrž to musí být spravedlnost a láska. Je tedy zcela nutné, aby hospodářský život společnosti byl podřízen sociální spravedlnosti a sociální lásce (136).
       Sociální spravedlnost je spravedlnost, která ochotně koná to, co vyžaduje obecné blaho; je to spravedlnost, která při všech směnách statků a službách ve společnosti přihlíží k potřebám obecného blaha či k sociálním potřebám. Důvod závazku k sociálnímu celku spočívá v tom, že člověk není odděleným jedincem, nýbrž tvoří část celku, a není mu ponecháno na vůli, aby se od něho oddělil.
       Sociální láska se věnuje (na rozdíl od lásky k jednotlivcům a skupinám) péči o obecné blaho. Vykonává pro obecné blaho to, k čemu není povinna sociální spravedlnost (137).
       Pokud jde o vliv mravnosti na práci, ze samotné důstojnosti lidské osoby přirozeně vyplývá člověku nejen právo na práci, ale i svobodnou podnětnost při práci, jakož i právo uplatnit při plnění hospodářské činnosti vlastní zodpovědnost (138).
       Kromě toho je mravní založení člověka přirozeně také základem spravedlivé odměny za práci, tedy odměny dostatečné, tj. úměrné hospodářským podmínkám podniku a zajišťující pracujícímu a jeho rodině životní úroveň, odpovídají lidské důstojnosti (139).
       Samotná služba, která se děje při rozdělování statků (v obchodu) neznamená ještě její naplnění. Nezbytně se k ní pojí mravní povinnosti, které musí mít ve vážnosti jak obchodník, tak zákazník. Samo zboží, které je předmětem obchodu, podléhá nejednou svou stránkou vlivu mravních hodnot. Jsou věci, jako např. knihy, které mají vedle hmotné stránky, také stránku mravní (140).
       Jako práce a výroba, obchod a služby, tak ani spotřeba, užívání služeb a volného času se v podstatě neobejdou bez vlivu mravních hodnot (141). Volný čas je podobně jako práce v duchovní podstatě přirozeně strukturován působením mravních hodnot. Jestliže některá práce, souběžně s rozvojem techniky a technologie, pozbývá se svou namáhavostí a náročností také tvůrčí povahu a smysluplnost, pak i sebevětší volný čas postrádá smysluplnost (142).
Vliv umělecko-estetických hodnot na hospodářství
       Podstatně strukturující vliv uměleckých hodnot na hospodářství vyplývá ze skutečnosti, že intuitivní prvky jsou při procesu tvorby právě tak důležité jako prvky přemítavého myšlení; podněcují k nalézání neobvyklých obdob, jež mohou být podnětem k různým řešením hospodářským (143). Bez tvůrčího nadšení a ovládání prostředků tvorby nemůže ani práce přinášet člověku vnitřní uspokojení. A rovněž využívání volného času k zábavě se bez ušlechtilejších hodnot, včetně estetických, mění v pouhý únik před zodpovědnými životními úkoly (144).
      Hospodářská činnost se v podstatě neobejde bez působení výchovy, ať školské či pomocí hromadných sdělovacích prostředků. Pokud jde o vliv výchovy na práci, výzkumy potvrzují, že míra spokojenosti s vykonanou prací a s odměnou za práci je ovlivňována vzděláním pracovníků, zejména když je poskytnuta možnost uplatnění tohoto jejich vzdělání a osobních schopností ve výrobě (145). Předpokladem správného hospodářského fungování výchovy je tedy jak příslušné vzdělání, tak jeho náležité využití. (146)
       V souvislosti s podstatnou hospodářskou funkcí výchovné substruktury vyniká vedoucí úloha vzdělanců, inteligence, jako zosobňující přenos kulturních hodnot národa z pokolení na pokolení, ale také jejich novou tvorbu a rozvoj v praktickém použití mj. i v hospodářství (147).
       Velkou oblast hospodářského fungování výchovy představuje volný čas a služby. Výzkumy ukazují, že úroveň vzdělání podstatně ovlivňuje délku a zejména strukturu volného času. ze všech činností ve volném čase nejvyšší závislost na úrovni vzdělání vykazuje sebevzdělávání. Výskyt, obliba a trvání sebevzdělávání ve volném čase stoupají v závislosti na úrovni dosaženého vzdělání (148).
       S pronikáním vědění a vědomostí pomocí výchovy do hospodářské činnosti se dostáváme před hospodářské fungování jazyka k ekonomickému fungování teorie. To se děje v současnosti zejména pomocí tzv. marketingu, který představuje způsob pronikání hodnot vědeckého poznání do řízení výroby, rozdělování statků a jejich spotřeby. Takové pojetí hospodaření znamená, že se výroba pohotově zaměřuje podle zjištěných potřeb spotřebitele, a nikoli jen podle hledisek vlastní technologie (149).
Hospodářská funkce státoprávní substruktury
      Stálost a vyrovnané fungování hospodářské substruktury nezbytně vyžaduje přiměřené státní zásahy do ekonomiky, které směřují k přerozdělení důchodů. Zvláštní pozornost vyžadují zájmy námezdně pracujících, neboť je zvláštní povinností státu ujímat se chudých a podporovat je, aby ve hospodářském životě společnosti nevládla nespravedlnost a nezákonnost (150).
       Snaha státu o úplnou zaměstnanost by však vyústila do socialismu. Uskutečnění hesla práci pro všechny vyžaduje přemístění pracovní síly, a to lze provést jen dvěma způsoby: buď přinucením jako se to dělá v podmínkách totalitarismu, nebo tak, že bude ponechána jistá míra nezaměstnanosti; ta přiměje námezdně pracující přijmout horší mzdové podmínky. Jiné metody jsou přechodné a hospodářsky neúčinné. Připuštění nějaké míry nezaměstnanosti je pro ustálení a vyrovnané fungování hospodářství z hlediska státní politiky nezbytné (151). Kdyby totiž nějaký stát samočinně zajišťovat plnou zaměstnanost, pak by nedoceňoval důstojnost lidské osobnosti a neponechával by prostor pro její svobodnou podnikavost (152). V takové spotřební společnosti lidé nabývají přesvědčení o tom, že všechny hodnoty a přičinlivost musejí přijít zvnějšku, anebo zakoušejí odcizení z toho, že je dané zřízení podceňuje (153).
       Od hospodářského fungování státu jako oprávněné autority, sledující obecné blaho, dlužno odlišovat hospodářskou funkci politiky, jejímž základem je ryze účelová autorita, ačkoli politicko-mocenské působení je z hospodářského hlediska rovněž podstatně strukturující. Vždyť ten, kdo má autoritativní postavení, stoupá co do svého významu hospodářského (154).
      Určité politicko-mocenské zásahy do hospodářství dosud neodstranily křiklavé nespravedlnosti hospodářského života společnosti, ba ještě vytvořily další (155). Všechny dosavadní politické revoluce pouze zmírňují nebo dočasně omezují některé hospodářsko-sociální rozdíly, a mění podobu rozvrstvení společnosti, ale neodstraňují samo rozvrstvení. Pravidelnost neúspěchů pokusů o odstranění sociálního rozvrstvení dokládá přirozené základy rozvrstvení (156).
        Ani revoluční zmatky, ani válka nejsou žádoucími činiteli hospodářsko-sociálního rozvrstvení, nýbrž jen případnými podmínkami, které případně v nějakém rozsahu podporují či urychlují tuto stratifikaci ve společnosti (157).
       Na rozdíl od revolučních zmatků a válek, vyvolávajících při svém působení dezintegraci a totalizaci působení určité politiky na příslušnou hospodářskou substrukturu (158), v dlouhodobém procesu se hospodářská vliv politiky projevuje integrací (159).
       Vedle uvedených činitelů, které přirozeně v podstatě kultivují hospodářství a vtiskují mu ráz řádně fungující struktury, a také případně v nějaké míře objektivně podmiňují takové působení, vliv techniky na hospodářství má ryze případný, objektivně podmiňující ráz. Uplatňuje se zde v nějaké míře jako případný sociální tlak. To platí i o nejmodernějších odvětvích techniky, jako je mikroprocesorová technika, robotizace a biotechnologie. Samotné pronikání činností a útvarů z technické substruktury do hospodářské působí příznivě za předpokladu, že je toto pronikání sladěno s působeních ostatních substruktur na hospodářství. Nebezpečí zvrácení od přirozené integrace k případné totalizaci hospodářského fungování technické substruktury nevyplývá ze samotného pronikání technických vynálezů a technologických inovací do hospodářství, ale z jejich pronikání živelného, majícího ráz sice průbojného sociálního tlaku, ale kulturně nedostatečně zhodnocovaného vlivem souběžně účinně hospodářských fungujících ostatních substruktur (náboženství, mravnost, umění, výchova, jazyk, věda, stát a právo, politika). Kulturně nezvládnutá a úplně od hodnot odpoutaná sociální mobilita technických vynálezů a nových technologií vede zrovna tak ke ztrátě smysluplnosti práce, jako kulturnímu vyprázdnění volného času (160).
       Bez kulturních, zejména duchovně-mravních hodnot se v podmínkách společnosti hojnosti povedou příslušníci blahobytné společnosti novoepikurejský způsob života a budou užívat s rozkoší zjevného komfortu (161), bez ohledu na to, že obyvatelé jiných zemí umírají hladem. Jestliže hospodářsky vyspělé společnosti na severní části planety dosahují v hospodářském fungování technické substruktury tak vysoké úrovně, že předstihují zaostalé jižní společnosti, pak stojí před úkolem pomoci zaostalým. K tomu ovšem z techniky samotné nepřicházejí žádné podněty (162).

B - 2. Sociálně-kulturní funkce hospodářské substruktury
       Pokud jde o závislost náboženských hodnot na hospodářském činiteli, je velmi slabá (163). Předně nemá ráz podstatného strukturování, ale jen případné, objektivní podmínky, projevující se v nějaké míře jako sociální tlak. Tak např. s ohledem na sociální funkce, jejichž plnění se vyžaduje od náboženské substruktury (ve školství, ve zdravotnictví, aj.), je církev závislá na hospodářském činiteli.
      Sledujeme-li náboženské působení jednotlivých hospodářských činnosti má ryze případně, vnějškově podmiňující ráz. Tak samotná práce jenom podmíněně usnadňuje člověk pohled na věčnost, a nevyplývá to z podstaty práce, ale z toho, že sám Ježíš Kristus dal práci tento vynikající rozměr a důstojnost, když v Nazaretě vlastníma rukama pracoval (164).
        Nikoli z podstaty samotné práce, ale ze závazku člověka jako tvora, aby napodoboval Stvořitele jak v práci, tak v odpočinku, protože sám Bůh mu v Genezi chtěl ukázat své vlastní stvořitelské dílo v podobě práce a odpočinku (165) se v rámci bohosloví nutně rozvíjí vedle oborů jako teologie hospodářství, také teologie práce (166). Moderní průmyslová společnost vytváří svým průmyslem případný, objektivní sociální tlak, který v nějakém rozsahu usnadňuje zahrnutí teologie laiků do teologie práce, jakož i misijní přestavbu církve (167).
       Určitá práce případně zvrácená k samoúčelnosti byl nesplnila funkci nejvyšší hodnoty, pokud jde o duchovní bytí (168). Ač je práci vlastní osvobozovací funkce (a to nábožensky přinejmenším negativní, neboť zaneprázdňuje a tak zamezuje hříchu) a přestože se zasloužila o vymanění člověka z tlaku přírodních zákonů, přesto některá práce případně vzbuzuje nebezpečí, že strhne člověka do říše přírody, ba že jej znaturalizuje (169).
       Zabýváme-li se působením hospodářství na mravní hodnoty, tento vliv má rovněž ryze případnou povahu sociálního tlaku. Tak platí případně, podmíněně, že práce není jen prostředek výroby, ale také má lidskou hodnotu, takže existuje humanismus práce. (170) Co se týká případné humanizující funkce práce, odedávna je známo, že práce přináší člověku radost z mravního zdokonalení (Kaz 2,10). Radost, která případně doprovází práci, vyplývá z příjemného požitku nad vytvořeným dílem. Tuto případnou radost může naplno prožívat jedině pracovník dovedný (171).
       Práce případně v nějaké míře funguje v duchu solidarity (172), pokud utkává pevné vztahy lidské společenství a posiluje přesvědčení, že všechna práce je především vzájemnou součinností. (Kaz 4,9-10). Práce případně plní mravní funkci jednak negativně, totiž tím, že zaneprázdňuje čili odstraňuje nenaplněný volný čas, resp. zahálku, z níž jinak pochází mnoho zla (173); jednak pozitivně: tím, že ukázňuje lidské tělo, čímž se mírní žádostivosti, a dále tím, že člověk prací vyrábí statky a tak získává něco, z čehož může udělovat almužnu těm, kdo ji potřebují. (174) Případný, podmíněný ráz tohoto mravního fungování práce, vedoucí získání bohatství, dokládá názorně skutečnost, že totéž může také vést k přílišné sebelásce (175), rozptýlení ducha (176); a člověk se tomu pak může vyhnout chudobou (177), jež ovšem hospodářsky znamená něco nepříznivého.
      Jako práce a výrobní činnost, tak i spotřeba statků a využití volného času funguje ve směru mravního rozvoje a zdokonalení člověka jenom jako případná, objektivní podmínka. Proto spotřební hospodářství není jen záležitostí ekonomů, nýbrž je také záležitostí mravní. Odtud vyplývá důležitost etiky spotřeby. Tam, kde je náročnost spotřebitele příliš vysoká, člověk snadno propadá poživačnosti a zvrácenostem (alkohol, drogy, atd.). Maximální spotřeba, vyznačující se přepychem, totiž nerozumnou spotřebou věcí vzácných a drahých, je právě tak nežádoucí, jako minimální spotřeba: je-li totiž spotřeba nedostatečná, člověk zakrňuje. Je třeba usilovat o spotřebu optimální (178).
      Pokud jde o mravní funkci volného času, je rovněž podmíněná, a to tím, že člověk s každým zvětšením volného času přejímá větší odpovědnost za jeho naplnění (179). Jestliže jsou lidé ve výrobním procesu nuceni neustále odpovídat na vnější podněty, a méně se zaměřují na vlastní nitro, volný čas tvoří případnou, objektivní podmínku, která jim v nějaké míře usnadňuje vrátit se k sobě samým, uspokojit vlastní potřebu individualizace, která jed předpokladem skutečné osobnosti. Po tělesném vyčerpání a psychickém napětí v práce potřebuje člověk volný čas také naplnit zábavou a rozptýlením. Když nenalezne po práci doma kulturní zábavu aj. naplnění volného času, hledá náhradu mimo domov, a snadno se dává zlákat k zábavám, které ničí jeho zdraví, vkus i morálku, a oslabují jeho pracovní výkon (180).
       Hospodářství funguje případně v nějaké míře také umělecky a esteticky. Tvořivá práce, provázená při svém vykonávání estetickým zážitkem, přináší také esteticky hodnotné výsledky. Krása práce není přepych, nýbrž její nezanedbatelná součást. (181) Díla, do kterých člověk vložil své nadání, mají sdílet jeho osudy. To, co vykonal, zůstane s ním spojeno. V knize Zjevení čteme, že mrtví si odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou za nimi (Zj 14,13). Tak se i díla lidské práce, v současnosti případně v nějaké míře fungující esteticky, objeví jako ozdoby nového Jeruzaléma (Zj 21,2), tedy budou dokonale fungovat esteticky.
       Nezanedbatelným účinkem práce a celého hospodářství je také výchova. Ovšem ani zde nepůsobí práce samočinně výchovně, nýbrž jenom jako sociální činitel, který v nějaké míře výchovu podmiňuje a usnadňuje. Pokud se prosazuje sama práce jako prostředek výchovy, jde o jistou míru sociálního nátlaku, který může vyvolat příznivé i nepříznivé účinky, neboť samotná práce nemá sebemenší vliv na subjektivní duchovní podstatu výchovy. Rovněž ostatní stránky hospodářského života společnosti, včetně hospodářsko-sociálního rozvrstvení mohou ryze případně ovlivňovat výchovu. Ovšem do té míry, pokud má i vzdělávací proces hmotnou stránku, může to značně ovlivňovat volbu vysokoškolského studia u mládeže (182).
      Hospodářská substruktura je případně funkční také jazykově. Děje se tak nejen tím, že svým rozvojem podněcuje k rozšiřování slovní zásoby (183), ale i např. tím, že přispívá k světovému používání jazyka hospodářsky nejvyspělejší společnosti (angličtiny).
      Jestliže v posledních desetiletích 20. století zaměřují hospodářské podniky svou pozornost na výzkumné programy, které lze snadno a rychle hospodářsky využít (184), má tato závislost vědeckého poznání a vůbec teorie na hospodářském činiteli ryze, případnou, objektivně podmiňující povahu.
       Totéž se ukazuje i v případě státoprávního fungování hospodářské substruktury. Studium práv, která sebou nesou jednotlivá povolání, a průzkum různých služeb, které společnost může vyžadovat od člověka, je naléhavým úkolem dneška. právo na práci je pouhým titulem celé řady práv, týkajících se lidského dění podle spravedlivých tužeb člověka-pracovníka (Homo faber). Lze je chápat ve smyslu povolání člověka, aby se projevoval navenek podle svých schopností. Podrobné poznání každého z těchto práv člověka na práci také zde umožní rozumné politické uspořádání. Proto se lidé ponenáhlu mezinárodních jednáních a ve vážné a plodné práci snaží pokračovat v naději, že síla veřejného mínění překoná i v tomto směru případnou sobeckost výlučnosti některého státu (185).
       Celkový rozsah případného státního fungování hospodářské substruktury, právě tak jako míra státního zasahování do úpravy hospodářských a jiných sociálních vztahů není stálá, kolísá od společnosti ke společnosti. Zchudnutí usnadňuje rozšiřování vládních zásahů, kdežto prosperita působí v opačném směru. A tak sice existuje souvislost, ale zdaleka není dokonalá (186).
        Pokud jde o politické fungování hospodářství, je jisté, že odstupňování politické moci je případně podmíněno velikostí důchodů. Politickou moc lze snáze získat vlastnictvím a používáním peněz (187). Často se však opomíjí, že politické fungování peněz a celé ekonomiky zdaleka není samočinné, neboť bohatství sice do jisté míry usnadňuje dosažení a upevnění moci, ale pouze jako jednak z jejích podmínek (188). Souvislost mezi hospodářsko-sociálním postavením jednotlivců a některých skupin společnosti na jedné straně a mezi jejich politickými postoji na straně druhé, ale tato souvislost není těsná (189). Samotné hospodářské podmínky nemohou stačit k vysvětlení rozmanitých, často i protichůdných politických jevů a politických postojů a chování obyvatelstva (190).
       Význačným rysem případného politického fungování hospodářské substruktury společnosti je působení odborů (191). Odbory mají zastupovat různé skupiny pracujících a obhajovat jejich spravedlivé zájmy (192).
       Na rozdíl od tohoto případného působení hospodářského činitele, které má povahu ryze vnějškového, sociálního tlaku, vlastní fungování hospodářské substruktury, které přirozeně zasahuje celek sociálně-kulturní skutečnosti a její složku technickou, má povahu kulturního zhodnocování. Hospodářství je činitel, který v subjektivní duchovní podstatě vtiskuje technice funkční strukturu, a tak techniku ve společnosti kultivuje. Hospodářská kultivace techniky spočívá nejen ve finanční a jiné podpoře vynalézání nových technologických postupů a konstruování nových technických zařízení, ale také v působení výroby, trhu i spotřeby, ba i volného času na rozvoj techniky, a obchodu s technickými vynálezy (193).

Odkazy
1) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, I,102,1-2.
2) Gn 1,28-30; 9,1-3.
3) Pius XI., Encyklika Quadragesimo anno, 45.
4) S.Vyszyňski, Duch pracy ludzskiej, Wloclawek 1946, s.26.
5) Obdělávat dané přirozeně plodné prostředí (Gn 2,15);
věnovat se zdomácňování a chovu různých živočichů (Gn 1,28; Sv.Tomáš, Tamtéž, I,96,2).
6) Gn 2,16; 3,2.
7) Gn 3,22-24; Sv.Augustin, De civitate Dei, XIII,20; XIV,26.
8) Sv.Tomáš, Tamtéž, I,96,3.
9) Jan Pavel II., Laborem exercens, II,9, 1981.
10) I.A.Bláha, Sociologie, Praha 1968, s.146-147.
11) E.Chalupný, Sociologie pro každého, Praha 1948, s.152.
12) Gn 12,16; 13,2; 13,5; 13,7; 46,32; 47,19; Ex 3,1; 10,26; Ž 144, 13.
13) Gn 4,22; Ex 28,11; 35,35; I Pa 4,23; I Kr 7,14.
14) Gn 47,16; 33,19; 23,13.
15) Gn 23,16; 20,16; Dt 2,28; Jr 32,44; Am 8,6; Pís 8,11.
16) Gn 42,2; 41,57.
17) Neh 5,10; 10,31.
18) Homér, Odysseia, XIV, 100.
19) Homér, Illias, IX, 154.
20) Homér, Odysseia, XIX, 109.
21) Plato, Ústava, II,11; Xenofón, Kyrupaideia, VIII,2.
22) Plato, Zákony, VI,777; Aristoteles, Politika I,4.
23) A.Andreadas, Geschichte der griechischen Staatwirtschaft, I, München 1931; J.Hasebroek, Staat und Handel im alten Griechenland, Tübingen 1928; M.Weber, Wirtschaft un Gesellschaft. Grundriß der Sozialökonomik, III, Tübingen 1922; M.Weber, Agrarverhältnisse im Altertum; Gesammelte Aufsätze zur Sozial- und Wirtschaftsgeschichte, Tübingen 1924; J.Dobiáš, Agrární poměry a problémy v antice, Praha 1929.
24) V.Zamarovský, Vzkříšení Olympie, Praha 1980 Olympie, s.112-114, 118- 122.
25) M.Weber, Die römische Agrargeschichte in ihrer Bedeutung für der Staats- und Privatrecht, Stuttgart 1891; H.Mattingly, Roman Coins from the Erliest Times to the Fall of Western Empire, London 1928 Methuen´s Handbook of Archaelogy; W.H.Heitland, Agricola: A Study Point of Agriculture and Rustic Life in the Greco-Roman World from the Point of View of Labour, Cambridge 1921; M.Rostowcev, The Decay of Ancient World and Its Economic Explanations, Viz: The Economic History Review, II, 1030.
26) M.Scheller, Wert und Würde der christlichen Arbeit, Viz: Jahrbuch der deutschen Katholiken, 81, Augsburg 1921-22.
27) W.Bienert, Die Arbeit nach der Lehre der Bibel, Stuttgart 1956, s.4- 5.
28) Mt 19,23-30; Mk 10,23-31; Lk 16,10-15.
29) Lk 12,13-21; 14,7-13; 20,20-26; Lk 21,1-4; Mk 12,13-17; Mt 22, 15- 22.
30) Podrobněji viz: M.Bloch, La société féodale, I, II, Paris 1939- 40; R.Coulborn, Feudalism in History, Princeton 1956 Univ.Press; A.Dopsche, Wirtschaftliche und Soziale Grundlagen der europäischen Kulturwicklung aus der Zeit von Caesar bis auf Kerl der Grossen, I, II, Wien 1923-24; A.Dopsche, Die Wirtschaftsentwicklung der Karolingerzeit vornehmlich in Deutschland, I,II, Weimar 1921-22; H.Pirenne, Středověká města, Praha 1928; M.Weber, Wirtschaftsgeschichte, München 1923 S.Hellmann.
31) A.Dopsche, Wirtschaftliche und Soziale Grundlagen der europäischen Kulturentwicklung, Wien 1923; J.Šusta, Otroctví a velkostatek v Čechách, Viz: Úvahy a drobné spisy historické; A.Dopsche, Die ältere Wirtschafts- und Sozialgeschichte der Bauern in den Alpenländern Oesterreichs, Oslo 1930.
32) Ch.Petit-Dutaillis, La monarchie féodale en France et Engleterre, Xe- XIIIe siécle. L´évolution et l´Humanité, Paris 1933 H.Berr.
33) Z.Kalista, Stručné dějiny československé, Praha 1947 V.Petr, s.27-29, 42-43, 58, 61, 77-80.
34) Podrobněji viz: J.Sahula, Doba předhusitská a husitská, Hradec Králové 1914; J.N.Sedlák, M.Jan Hus, Praha 1915, s.64-65, 87- 88; K.Krofta, Duchovní odkaz husitství, Praha 1946, s. 87-90; J.Slávik, Husitská revoluce, Praha 1934 Orbis, s.48-49; J.Kejř, Husité, Praha 1984 Panorama, s.46,52.
35) Kajř, Tamtéž, s.52-53.
36) T.Bahounek OP, Křesťanská sociologie, Olomouc 1991 MCM, s.96-97; Podrobněji viz: M.Dobb, The transition from Feudalism to Capitalism, London 1955; G.L.Beer, The Origins of the British colonial System (1660-1688); British colonial Policy, New York 1933; Ch.A.Cole, French Mercanilist Doctrines before Colbert, New York 1931; W.Bowden, Industrial Society in England towards the End of Eighteenth Century, New York 1925; N.Jacobs, The Origin of Modern Capitalism and Eastern Asia, Hong Kong 1958 Univ.Press;
37) W.W.Rostow, The Stages of Economic Growth, Cambridge 1966, s.8- 9,38; R.K.Reader, The Modern Miritsh Economy in Historical Perspective, London 1960, s.9.
38) J.Robinson, The Rate of Interest and Other Essays, London 1952, s.86.
39) Podrobněji viz: J.Kuczynski, Studien zur Geschichte der Weltwirtschaft, Berlin 1952, s.31-43.
40) J.Schumpeter, Business Cycles, New York 1939; J.M.Clark, Strategic Factors in Business Cycles, New York 1934.
41) K.Engliš, Národní hospodářství, Praha 1924, s.383.
42) A.Maddison, Economic Growth in Japan and the USSR, London 1969, s.65.
43) J.Schumpeter, Kapitalism, Sozialism und Demokratie, Bern 1950; Z.Brzeziňski, Between Two Ages, New York 1970;
44) Jan Pavel II, Centesimus annus, III, 24.
45) P.A.Sorokin, Social and Cultural Mobility, New York 1964, s.20- 25.
46) R.Dahrendorf, Gesellschaft und Demokratie in Deutschland, München 1965; F.Zweig, The Worker in an Affluent Society, New York 1961, s.212; J.K.Galbraith, Společnost hojnosti, Praha 1967; J.K.Galbraith, The New Industrial State, New York 1973;
47) Jan Pavel II., Centesimus annus, III, 29.
48) Bahounek, Křesťanská sociologie, s.109-110.
49) D.Bell, The Comming of Post-Industrial Society, New York 1973
50) P.A.Sorokin, Social Mobility, New York 1927, s.127-128, 152; P.A.Sorokin, Social and Cultural Mibility, s.63, 160, 409.
51) E.Chalupný, Práce a jiné sociální činnosti, Praha 1941 Melantrich, s.46, 66-67.
52) Gn 3,6-7; 3,13; 3,17.
53) Gn 3,16-19; 24.
54) Jan Pavel II., Laborem exercens, II,6.
55) Ex 23,9; Lv 19,18; 23,22; Dt 24,14; Jb 5,15; 29,12.
56) Iz 5,13; Am 4,1; 5,11; 8,4; 8,6; Za 7,10; Jr 22,13; Mal 3,5.
57) Př 14,31; 22,22.
58) Dt 24,15; Lv 19,13; Jr 31,16.
59) Dt 25,4; Ex 23,5; 23,19.
60) Ex 22,25; Lv 25,35-37.
61) Aristoteles, Politika, I,10.
62) G.Freidmann, Sociológia práce, Bratislava 1967, s.41-42.
63) P.C.McIntosh, Sport in Society, II, London 1963 Watts, s.199- 201.
64) V.Zamarovský, Vzkříšení Olympie, Praha 1980, s.125. Od pověry se v antickém Řecku odvozoval také tanec, vyplňující volný čas svobodných občanů polis, z něhož posléze vzešlo drama. E.Chalupný, Práce..., s.250, 253, 261, 266-270.
65) F.Tenney, Rome and Italy of the Republic. An Economic Survey of Ancient Rome, Baltimore 1933.
66) H.Wilhelm, Společnost a stát v Číně, Praha 1968 Ed.Instituce a spol., s.22-24,28.
67) Tamtéž, s.36-37.
68) Lk 10,7; I Tm 2,6.
69) Lk 22,19-20; Mk 14,22-24.
70) Mt 14,13-21.
71) Iz 58,7; Ez 18,7.
72) Jan Pavel II, Laborem exrecens, II,6.
73) A.Fuchs, Prvotní křesťanství a stát, Viz: Revue Na hlubinu, Olomouc 1937 XII/2, s.121-122.
74) Lk 13,14; 13,21; 18,24; 19,8; Jn 12,6; 13,29.
75) G.Friedmann, Sociológia práce, Bratislava 1967, s.42-43.
76) B.Chudoba, Jindy a nyní, Praha 1946 Vyšehrad, s.163-164.
77) Podrobněji viz: J.N.Sedlák, M.Jan Hus, Praha 1915, s.28.
78) Z.Kalista, Stručné dějiny československé, Praha 1947, s.77.
79) J.Kejř, Husité, Praha 1984, s.162, 66, 69-72; J.Slavík, Husitská revoluce, Praha 1934, s.105-107; Kalista, Tamtéž, s.110; J.Sahula, Doba přehusitská a husitská, Hradec Král. 1914, s.427.
80) Podrobněji viz: M.Weber, Die protestantische Ethik und der Geist der Kapitalism, Viz: Gesammelte Aufsätze zur Religionssoziologie, I, Tübingen 1922; H.M.Robertson, Aspects of the Rise of Economic Individualism, Cambridge 1935.
81) E.Chalupný, práce..., s.153.
82) W.H.Whyte, Organizační člověk, Praha 1968, s.27.
83) R.H.Tawney, Religion and the Rise Capitalism, New York 1926.
84) Ch.Gide, Ch.Rist, Dějiny nauk národohospodářských, I, Praha 1928 J.Laichter, s.141.
84) Např. anglický zákon k omezení dětské práce z r. 1833, a zřízení státní inspekce k jeho provádění; v USA Shermanův Antitrust act z roku 1890.
85) Ch.W.Mills, Mocenská elita, Praha 1966 Orbis, s.159.
86) Tamtéž, s.127-128.
87) J.Y.Calvez, J.Perrin, Église et Société économique, Paris 1959 Aubier, s.499.
88) Calvez, Tamtéž, s.451, 454; Pius XII., Mír ze spravedlnosti, Praha 1947, s.17ř.
89) Jan Pavel II., Laborem exercens, III, 11.
90) A.Rašín, Národní hospodářství, Praha 1922, s.118; A.Soldát, Nástin základů a všeobecných zásad společensko - hospodářských, Praha 1913, s.29-34.
91) V.Ducatillon OP, D.Rops, Rudé plameny nad Evropou, Praha 1937 Velehrad.
92) A.Vykopal, Přebytečný majetek, Brno 1938, s.69; W.F.Ogburn, M.F.Nimkoff, A Handbook of Sociology, London 1947 P.Kegan, s.508- 509.
93) A.Čala OP, Marxismus v myšlení a životě, Přerov 1947, s.101- 103.
94) Tamtéž, s.104-106; Rašín, Tamtéž, s.339-340; R.Aron,
La lutte de classes, Paris 1904, s.134-135.
95) The National Industrial Recovery Act (NIRA), U.S. Statues
at Large, XLVIII, 195; J.Strachey, Contemporary Capitalism, London 1956, s.31.
96) J.Hanč, Osudy Rooseveltových reforem, Viz: Sociologická revue, Brno 1936, s.77-81.
97) J.M.Keynes, The General Theory of Employment, Interest and Money, (česky: Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, Praha 1963 ČSAV.
98) J.K.Galbraith, Společnost hojnosti, Praha 1967, s.183, 186.
99) P.Sylos Labini, Oligopolio e progresso technico, Torino
1961, s.181.
100) J.M.Keynes, How to Pay for the War, London 1940.
101) Jan Pavel II, Sollicitudo rei socialis, III, 15 1987; Bahounek, Křesťanská sociologie, s.107.
102) M.Mulligan, Why Foreign Aid?, Chicago 1963, s.99.
103) M.Mesarovič, E.Pestel, Menschheit am Wendepunkt, Stuttgart 1974; W.Braumbeck, Die unheimliche Wachstumsformel, München 1973, s.62.
104) J.W.Forrester, Der teuflische Regelkreis, Stuttgart 1972, s.28.
105) J.Tinbergen, Lessons from the Past, Amsterdam - New York 1963, s.22, 123-4; Z.Brzeziňski, Between Two Ages, New York 1970 The Viking Press, s.14.
106) D.Bell, Tamtéž, s.480; G.Morgenthau, The Crossroad Papers. A Look into the American Future, New York 1965, s.10.
107) Iz 29,19; Jb 34,28; Ž 9,10; 34,7; 69,34; 140,13; Př 10,3.
108) Aristoteles, Politika, I,8.
109) Tamtéž, I,4.
110) Tamtéž, IV,15.
111) Plato, Ústava, IX,13.
112) Mt 5,3; 11,5; Lk 4,18; 6,20-21; 18,28-30; Jk 2,5; Zj 7,16.
113) B.Chudoba, Jindy a nyní, Praha 1946, s.81.
114) A.J.Gurevič, Kategorie středověké kultury, Praha 1978, s.147, 203.
115) Slavík, Tamtéž, s.44-49.
116) P.A.Sorokin, Sociologické nauky přítomnosti, Praha 1936 J.Laichter, s.613; Ch.A.Kindleberger, Světová ekonomika, Praha 1978 Academia, s.234.
117) Sorokin, Tamtéž, s.465-466; P.A.Samuelson, W.D.Nordhaus, Ekonomie, Praha 1991 Svoboda, s.834- 837.
118) K.Engliš, Národní hospodářství, Praha 1924, s.383.
119) Sv.Tomáš Akvinský, In libros politicorum, 1,II,6; Samuelson, Nordhaus, Tamtéž, s.837-845.
120) E.Chalupný, Sociologie, IV/2/1, Praha 1921, s.60-65.
121) Např. zákony o práci v továrnách, zřízení továrních inspektorů, atd.
122) Např. vznik a rozvoj odborů a odborově organizovaných dělníků.
123) R.König, Das Fischer Lexikon, Frankfurt 1964, s.122-134.
124) Výzkumy v podnicích Western Electric Company Hawthorne Work byly provedeny v létech 1924-1927. Podrobněji viz: E.Mayo, The Human Problems of an Industrial Civilization, Cambridge 1933.
125) Viz Tamtéž. Podrobněji viz též: T.N.Whitehead, The Industrial Worker, Cambridge 1938; D.M.McGregor, The Human Side of Enterprise, New York 1960.
126) I.A.Bláha, Sociologie sedláka a dělníka, Praha 1937 Orbis, s. 72-76, 78, 92.
127) Ch.W.Mills, Mocenská elita, Praha 1966 Orbis, s.158-160; Ch.W.Mills, White Collar: American Middle Classes, New York 1951; J.H.Meisel, The Myth of the Ruling Class, Michigan Univ.Press 1958, s.212.
128) D.Bell, the Eng of Ideologie, New York 1961; S.M.Lipset, Political man, New York 1961; S.W.Rousseas, J.Farganis, American Politics and the End of Ideology, New York 1964.
129) Jan Pavel II., Centesimus annus, IV,36.
130) A.Fuchs, Oltář a rotačka, Praha 1930 Sfinx, s.231.
131) M.Schoof, Výzva nového věku, Praha 1971, s.83.
132) A.Vykopal, O jaký hospodářský řád církev usiluje; Viz: Výhledy sociální, Olomouc, I/5, s.281.
133) G.Bell, Documents on Christian Unity, London 1955, s.268.
134) K.Reban, Mravouka obchodníka, Viz: Sborník Správnou cestou, Olomouc 1938, s.139-140.
135) Jan Pavel II., Sollicitudo rei socialis, 29.
136) A.Pimper, Křesťanský solidarismus, Praha 1946 Universum, s.100.
137) B.Vašek, Rukojeť křesťanské sociologie, Olomouc 1947 Velehrad, s.70- 73.
138) Pacem in terris, I,5.
139) Bahounek, Křesťanská sociologie, s.95.
140) Reban, Tamtéž, s.140-145.
141) Gaudium et spes, III/2,67.
142) D.Riesman, Work and Leisure in Post-Industrial Society, Viz: Mass Leisure, Glencoe 1960 Free Press, s.366-382.
143) J.Basile, Kulturnost řídících pracovníků, Praha 1970 Svoboda, s.33- 34.
144) N.P.Gist, S.F.Fava, Urban Society, New York 1965, s.514.
145) M.Flek, L.Strnad, Poznatky ze sociologického výzkumu působení některých faktorů na vytváření vztahu lidí k práci, Viz: Sociologický časopis, Praha 1965, I, s.669-670.
146) Tamtéž, s.s.675; Basile, Tamtéž, s.12.
147) Basile, Tamtéž, s.28; J.Maritain, Christianity and Democracy, London 1945, s.51.
148) P.Pácl, Soc.způsob života v časové dimenzi, Brno 1980 UJEP, s.65- 68.
149) D.Finn, Public Relations and Marketing, Essen 1964 Girardet; R.A.Haveman, K.A.Knopf, The Market System, New York 1966 Willey and Sons; E.C.Bursk, F.Chapman, Modern Marketing Strategy, New York 1965 The New Amer. Library
150) Lev XIII., Rerum novarum, 29; Pius XI., Encyklika Quadragesimo anno, E,78.
151) Bahounek, Křesťanská sociologie, s.107.
152) Jan Pavel II, Sollicitudo rei socialis, III,15.
153) E.Küng, Wohlstand und Wohlfahrt. Von der Konsumgesellschaft zur Kulturgesellschaft, Tübingen 1972, s.147.
154) A.Fuchs, Autorita, Praha 1930 Melantrich, s.114.
155) Jan Pavel II., Laborem exercens, II,8.
156) P.A.Sorokin, The Sociology of Revolution, 1925.
157) P.A.Sorokin, Social and Cultural Mobility, New York 1964, s.343- 344.
158) P.A.Sorokin, Sociologické..., s.267-268.
159) Pokud jde např. o Evropský společný trh, tedy se politika integrace neprosazuje ve prospěch nějaké abstrakní Evropy, ale velmi určitě zejména ve prospěch hospodářského souboru Porůří, a těch oblastí, která jsou s ním nejblíže spojena. Integrace zde přináší více prospěch hlavně Německu a zemím Beneluxu, méně pak např. Itálii a Francii (Podrobněji viz: F.Perroux, Les formes de la concurrence dans le marché commun, Viz: Revue d´Economie politique, leden-únor 1958, s.359). Evropský společný trh povzbuzuje sjednocení trhu snížením cel, a tak podporuje konkurenci. Po rozpadu Sovětského svazu a jeho zájmové mocenské oblasti ve východní Evropě hledají bývalé komunistické státy cestu do Evropského společného trhu zavedením daně z přidané hodnoty, která zdaňuje každé stadium výroby. (Podr.viz: P.A.Samuelson, W.D.Nordhaus, Tamtéž, s.573, 788)
160) D.Riesman, Work and Leisure in Post-Industrial Society, Viz: Mass Leisure, 1960 Free Press of Glencoe, s.366-367, 370-373, 380-382.
161) H.Hahn, B.Bruce, Things to Come. Thinking about Seventies and Eighties, New York 1972, s.231; D.Bell, The Comming of Post- Industrial Society,New York 1973, s.480.
162) Z.Brzeziňski, Between Two Ages, New York 1970, s.184.
163) Sorokin, Sociologické..., s.457.
164) Pastorální konstituce Gaudium et spes, 67.
165) Laborem exercens, V,25.
166) M.D.Chenu OP, Die Arbeit und der göttliche Kosmos. Versuch einer Theologie der Arbeit, Mainz 1956, s.46.
167) M.D.Chenu OP, Arbeit, Viz: Herders Theologisches Taschenlexikon, Freiburg i.B.- Basel - Wien 1972, I, s.184.
168) J.Lacroix, Smysl člověka, Praha 1970, s.139.
169) Tamtéž, s.152.
170) Chenu, Arbeit..., I, s.180, 183.
171) E.Chalupný, Práce a jiné sociální činnosti, Praha 1941 Melantrich, s.156.
172) I.A.Bláha, Sociologie, Praha 1968 Academia, s.357.
173) Tomáš ze Štítného, Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, Praha 1852 Vyd. K.J.Erben, s.262.
174) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, II,II,187,3.
175) Tamtéž, II,II,188,7.
176) Tamtéž, II,II,186,3k4.
177) Tamtéž, I,II,108,4; II,II,186,6; 188,7.
178) Vašek, Rukojeť, s.155-156.
179) E.Weber, Das Freizeitproblem. Anthropologisch-pädagogische Untersuchung, München - Basel 1963, s.147-148.
180) J.A.Komenský, Drobnější spisy, Praha 1876 Ed. Grégr, s.61-62.
181) Chalupný, Práce..., s.157.
182) Americké výzkumy ukazují, že čím vyšší je postavení otce v zaměstnání, tím spíše dítě dosahuje vysokoškolského vzdělání. jsou prokázány úzké souvislosti mezi mezi nadáním a prospěchem žáků na základních školách, kdežto u vysokoškolských studentů se vyskytuje pevnější souvislost mezi prospěchem a zaměstnáním otce. Vyšší sociální status rodiny usnadňuje dětem získat vyšší vzdělání. Tnto sociální činitel ovlivňuje zejména životní dráhu mládeže s průměrným koeficientem inteligence, čímž vliv hospodářsko sociálního postavení na výchovu nabývá na závažnosti. (Podrobněji viz: Ch.A.Allen, Combating the Dropout Problem, 1956) Děti z chudších, zejména dělnických vrstev, nevyužívají zdaleka všech možností a příloežitostí k dosažení vyššího vzdělání, které jim americké školství poskytuje. (R.A.Mullegan, Social Characteristics of College Students, Viz: American Sociological Review, 1953, 18)
183) I.A.Bláha, Sociologie sedláka a dělníka, Praha 1937 Orbis, s.77-78, 148-149; I.A.Bláha, Sociologie, Praha 1968 Academia, s.364.
184) Podrobněji viz např: OECD, Observer, Paris, březen 1982, č.121, s.36
185) P.de la Chapelle, Církev a deklarace lidských práv, Řím 1973 Studium, s.140-141.
186) P.A.Sorokin, Impoverishment and Expansion of Government Control, Viz: American Journal of Sociology, srpen 1926; P.A.Sorokin, Vliv hladu a činitele potravy, Viz: Russkij Ekonomist, 1922, č.2.
187) Podrobněji viz: Ch.Beard, The Economic Basic of Politics, New York 1945.
188) I.S.N.Eisenstadt, Essays on Sociological Espects of Political and Economic Development, The Hague 1961.
189) W.Ogburn, D.Peterson, Political Thought of Social Classes, Viz: Political Science Quaterly, 1916, 307.
190) Sorokin, Sociologické..., s.463; Bláha, Sociologie sedláka a ..., s. 172-173.
191) Podrobněji viz: W.Galenson, Rival Unionism, New York 1940; J.Seidman, Union Rights and Union Duties, New York 1943. 192) Pavel VI., Octogesima adveniens, I,10.
193) Podrobněji viz: Samuelson, Nordhaus, Tamtéž, s.888-894.