6. Sociální a kulturní mobilita teorie
A. V čase
1. Dynamika teoretické složky soc.-kult. struktury
Vznik vědy, která vedle filozofie, představuje teoretickou složku sociálně-kulturní struktury lidské skupiny, souvisí s objevením se člověka v přírodě. Věděním se vyznačovali už příslušníci pralidské skupiny, třebaže její sociálně-kulturní struktura měla jenom nejjednodušší vztahy a činnosti. Poznání a vědomosti příslušníka prvotně pospolné skupiny odpovídaly jeho lidským potřebám. Všeobecně byly na vysokém stupni dokonalosti (1). Příslušníci prvotně pospolné skupiny jako takové byli od svého vzniku nadáni věděním, jaké potřebovali k dokonalosti (2). Pokud byli lidé všeobecně zaměřeni a nadáni k ovládání přírody, nebylo to možné bez jejich znalosti této přírody (Sír 17, 5-6). Jejich poznání bylo předpokladem toho, aby mohli bytostem v přírodě vhodná dávat jména, shodující se s podstatou daných bytostí (3). Už v pravěku musel mít člověk zásobu pojmů a myšlenek, jinak by se nemohl vyjadřovat jako člověk. Dosáhl toho působením nadpřirozeného činitele. Pro potřeby své dokonalosti měl dokonalé vědomosti o všech rozumem poznatelných věcech; znal tedy i vesmírné zákonitosti, jakož i vesmírná tělesa a zákony jejich pohybu (4), aby tak lépe oslavil jejich Stvořitele (Sír 17, 5-6). Jeho poznání mělo povahu také sociologickou: např. znal podstatu a účel vztahu mezi mužem a ženou, podstatu i funkci manželského svazku a rodiny (Gn 2, 20-23). Příslušník prvotně pospolné skupiny vynikal znalostí věcí přirozeně poznatelných, které s jistotou poznával (5), ale i pravd nadpřirozených, pokud jich potřeboval k životu (6); byl tedy přírodovědcem, ale i teologem. Nicméně ani jeho poznání nebylo naprosto dokonalé. Nemohl poznat budoucí události, závisející na svobodné vůli; také nepoznával věci, které nepotřeboval k udržování lidskému života (např. z kolika planet či hvězdných soustav se skládá vesmír); nemohl poznat minulé události, ke kterým došlo před jeho objevením se v přírodě, pokud po nich nezůstaly následky. Ačkoli znal všechny druhy přírodních jsoucen, nepoznával všechny členy toho či onoho druhu, protože nepotřeboval k vlastnímu životu ani k poučení jiných (7).
Změna, která všeobecně zákonitě postihuje poznání a vědění v pralidské sociální skupině, souvisí s primární dezintegrací lidské přirozenosti. Smysly začaly znesnadňovat rozumové poznání přírody a lidské skupiny; často též obrazotvornost odvádí člověka od pravdy a klame (8). Opuštění pravěkého životního prostředí lidskou skupinou a její vstup do oblasti starověké nutnosti způsobuje ve vědění světovou revoluci. V této revoluci se vědění jako takové stává v subjektivní duchovní podstatě zcela klamným, a v tomto směru se přirozeně dál nemění. Ve svých případných, objektivních podmínkách se však ocitá na počátku vývoje postupného rozkladu a úpadku.
Ve vývoji určitého starověkého vědění však lze rozlišit dva odlišné směry: Na jedné straně se ve vyvoleném národě izraelském objevuje věda jako v podstatě dokonale funkční struktura, a ve svých případných objektivních podmínkách se tato věda uchovává na vysokém stupni rozvinutosti. To lze vysvětlit jedině působením nadpřirozeného činitele. Na druhé straně vývoj případných podmínek určitého vědění směřuje k urychlování postupného regresního vývoje až k nezadržitelnému rozkladu vědění. Vývoj teoretické substruktury starověké společnosti je provázen vznikem různých sociálních zařízení vědění, jako vzdělávacích středisek, knihoven (např. knihovna assyrského krále Taglat-Pilesara I.), hvězdáren (např. v Mezopotámii se v 1.tis.př.Kr. zřizuje astronomická pozorovací služba, a knihovna assyrského krále Aššurbanipala). V antickém Řecku byl vytvořen myšlenkový div logického systému, jehož výpovědi vyplývaly jedna z druhé s takovou jasností, že se o žádné z dokázaných věcí nedalo pochybovat - Euklidova geometrie. Významným činitelem, který působil na antické uvažování, byl pronikavý rozdíl mezi nerozvinutým empirickým poznáním a velmi rozvinutou matematikou a geometrií, jež zde stály jako jisté a přesné vědění použitelné na okolní svět. Euklidovská geometrie začíná zřejmými axiomy, které rozum nemůže odmítnout, a pak logickými postupy dospívá k větám platným pro skutečný prostor. Přitom geometrické tvary, o nichž pojednává jsou mnohem dokonalejší než prostorové obrazce, o jejichž skutečnosti nám poskytují zprávu smysly. Žádná empiricky sledovaná rovina či přímka není tak rovná a přesná jako analogické tvary euklidovského prostoru, k nimž se dochází samotným rozumem. Potom se zdá odůvodněné považovat smyslový svět za odvozený od tohoto dokonalejšího světa; je nasnadě iluze pythagorejců, kteří se snažili číselnou mystikou spojovat matematiku s přírodou. Starověká matematika a geometrie byla statická, neschopná popsat změny a dění. Až na malé výjimky, opřené o záblesky jasnozřivé intuice, nebýval čas měřítkem tohoto myšlení. Ptolemaiovo rozvinutí geometrie v trigonometrii a její použití v astronomii přispěly pouze k rozšíření tohoto statického modelu do jiných věd.
Sociální institucionalizace vědy v antickém Řecku byla (na rozdíl od instituacionalizace filozofie) nepatrná. Hippokratova lékařská škola byla v tomto směru spíše výjimkou. Dočasný vzestup vědeckého bádání v antickém Řecku vrcholí ve 4. stol. př. Kr. a poté je nahrazen opačným směrem (9).
Krize, do které vyústil vývoj vědění ve starověké společnosti, byla překonána v Bohočlověku, a byl obnoven přirozený rozvoj vědění jako funkční struktury. Vývoj určitého vědění společnosti po Kristu je však vlnovitý v důsledku prolínání se určitého vědění daného nepřirozeně s jiným, daným nadpřirozeně. Vlna vědeckých objevů, představujících hlavně římské vědecké úspěchy, vrcholí v prvém století po Kristu a potom klesá. Během prvého tisíciletí po Kristus se ze všech oborů vědění nejvíce rozvíjí teologie. Prudké tempo vyznačuje budování zařízení , souvisejících s teologií (kláštery, knihovny, atd.). V následujících pěti staletích se zrychluje tempo rozvoje přírodních věd a jejich zařízení. Dochází k jistému vyrovnání tempa rozvoje teologie s tempem rozvoje přírodních věd (10). Odhady, týkající se počtu vědeckých objevů, by se blížily skutečnému obrazu vývoje vědy, pokud by vycházely ze zcela přesných zpráv historiků příslušných vývojových údobí. Ve skutečnosti jsou objevy z doby poměrně nedávné zaznamenávány v análech dějiny vědy ve větší úplnosti, než např. objevy, které byly učiněny před několika staletími nebo tisíciletími (11). Přestože jsou údaje o počtu vědeckých objevů získávány z nespolehlivějších pramenů, vyžadují korekci v tom smyslu, že musíme zvýšit počet objevů z dávné minulosti a uvést na pravou míru rozdíl mezi počtem objevů ze stoletím předcházejících 15 století, a mezi počtem objevů ze stoletích pozdějších, jinak je nelze snadno srovnávat. Objev lze považovat za zásadně důležitý tehdy, když otevírá nové výhledy k dalšímu vědeckému vývoji. Období velkých objevů bývají současně obdobími četných objevů a naopak. Počet objevů v různých dobách je současně hrubým ukazatelem jejich poměrné důležitosti. Kvantitativní měřítko se do jisté míry překrývá s měřítkem kvalitativním. Období značného vzrůstu počtu objevů jsou obvykle totožná s obdobími objevů zásadní důležitosti anebo brzy po nich následují (12).
Od 15. století působily na zrychlení rozvoje přírodních věd zejména geografické objevy, uskutečňované objevnými plavbami, kdy nejeden evropský národ zvětšil své území. Doba bezprostředně následující po objevení Ameriky přináší v ryze matematické oblasti matematizaci kontinuity, matematizaci pohybu, deformace i posléze i mechanické příčinnosti. Galileiho fyzika je založena na tomto pojetí přírody, které dodává vědecké ideji všeobecného řízení světového dění, zejména fyzického, bytostně nový smysl, že příroda je bezpodmínečně podřízena všeobecným zákonům, jež činí z přírody vypočitatelný vesmír (13).
Středověcí myslitelé pokládali čas za způsob , jak zhmotňovat abstrakce; tento názor je blíže Minkowskému než Galileovi. Čas v přírodě se jim totiž, stejně jako Minkowskému a dnešním fyzikům, jevil jako neoddělitelný od prostoru. Od časů Galilea nahradila abstrakce určité údaje, získané přímým pozorováním. Právě Galilei, omezující předměty na jejich prvotní vlastnosti, tj. na vlastnosti měřitelné a dostupné matematickému řešení, zbavil je druhotných jakostí a trvání v čase. Toto úmyslné zjednodušení umožnilo rozvoj fyziky, ale současně to vedlo k schématické představě světa, zejména světa biologického. (14) Galileovi se připisuje objev principu setrvačnosti a zákonu volného pádu v tíhovém poli Země, od nichž se zdá být jen malý krůček k Newtonovu pohybovému zákonu. Logická uzavřenost Newtonova pojmového systému spočívala v tom, že příčinou zrychlení hmot jsou pouze tyto hmoty samy. všechno fyzikální dění se mělo odvozovat z hmot, které se řídí Newtonovými pohybovými zákony. Pouze zákon síly musel být rozšířen a přizpůsoben tomuto typu dění, o kterém se právě uvažovalo (15). Newtonův naprostý prostor je stejnorodá prázdnota bez privilegovaných míst a směrů. Nemá tedy žádné kvalitativní vlastnosti, z nichž by se dal vysvětlovat pohyb těles jako dříve u Aristotela (16).
Vzhledem k objektivnímu vyčlenění se přírodních věd v teoretické substruktuře, vznikl vedle teologa a filozofa nový typ badatele - přírodovědce; prosadil se v takové míře, že to usnadnilo jeho vyšší hodnocení širšími složkami společnosti, než hodnocení teologa nebo filozofa. Také jednostranný rozvoj sociálních zařízení vědy spíše ve smyslu přírodních věd, než ve smyslu teologie a sociálních věd a než ve smyslu filozofie, usnadnil nadhodnocení přírodních věd na úkor ostatní teorie. Od 16. stol. vznikají stále četněji akademie věd (Řím, Paříž, aj.), astronomické observatoře (Paříž, Greenwiche), botanické a zoologické zahrady (Paříž, Londýn), četné spolky a kluby k rozvoji přírodních věd, množí se vydávání přírodovědných knih a časopisů, atd. Rozvoj společenských věd zaostává za rozvojem přírodních věd. Přes výskyt velkých postav teologie, také teologická bádání stagnují. Rozvoj přírodních věd, který šel ruku v ruce s rozvojem empirického systému pravdy, a jenž v posledních 4-5 staletích dosáhl nebývale rychlého tempa, pokračuje i ve 20. století, ale dostavilo se jisté zpomalení (17).
Pro přírodovědce bylo svůdné uznat Boha jen ve funkci Stvořitele, který dal vesmíru prvotní pohyb, aby se ten pak pohyboval samostatně podle věčných Newtonových zákonů, jako když hodinář natáhne hodiny. Newtonovy základní zákony byly z logického hlediska tak uspokojivé, že podnět k něčemu novému musel vzejít z tlaku zkušenostních údajů. Newtonovým pojetím pohybu otřásla nejdříve Maxwellova teorie elektřiny, pak Lorentzova teorie elektronů (1895). Ty vedly ke speciální teorii relativity, jež odstranila pojem sil působících na dálku, aby zničila pojem absolutní současnosti. K objevu teorie relativity vedla především snaha přizpůsobit fyzikální teorii pozorovaným skutečnostem (18). Vesmír v pojetí teorie relativity je ve srovnání s předcházejícím pojetím vesmíru úplně nenázorný. Badatel v něm sotva najde něco, co by mohl smyslově prožívat. Pomocí vyspělé techniky se podařilo nahromadit rozsáhlé údaje o mikrosvětě. jen za pět let od r.1960 do r. 1965 vzrostl počet známých mikročástic z 32 na 200 (19). Heisenberg dokázal, že měření mechanického stavu pozbývá u mikročástic smysl: přesná poloha a přesný impulz - tedy údaje mechanického stavu - se u nich nedají současně zjistit (20).
Zarážející je nepoměr mezi vědami o neživé přírodě a vědami o životě. Fyzika a chemika dosáhly tak rychlého úspěchu právě pro své abstraktní a kvantitativní vlastnosti. Věda o živých bytostech a o člověku zvláště neučinila tak velký pokrok. Ovládnutí hmotného světa, které postupně vstřebalo pozornost a vědomí člověka, způsobilo, že se do značné míry znehodnotil svět života a ducha. Lidská mysl snáze o jednoduchých údajích, než o složitějších záležitostech, týkajících se struktury živých bytostí, zejména člověka a lidské společnosti (21).
Ve druhé polovině 20. stol., kdy nastává poměrné ochabnutí tempa rozvoje věd, zabývajících se neživou přírodou, a poměrně se zvyšuje tempo věd, zabývajících se živou přírodou a věd o člověku a o společnosti, nastává oživení také v rozvoji teologie, což se projevilo mj. ve II. vatikánském koncilu.
Poté, co se člověk soustředil na ovládání přírody silou svého rozumu, stává se sám jakoby vězněm své vlastní rozumovosti. Posléze se sám stává látkou vědy. Rozvoj věd o člověku se stává pro 20. stol. příznačný. Na jedné straně jsou podrobovány krajně kritickému přezkoumávání dosud uznávané poznatky o člověku. Na druhé straně požadavky metodologií či případné předsudky vedou badatele k upřednostňování pouze některých stránek člověka, které se však snaží objasňovat ve všeobecném smyslu. Takové vědecké zjednodušování prozrazuje nebezpečné snahy, neboť přiznávat výhradní místo té které stránce rozboru znamená oklešťovat člověka a zdánlivě vědeckým postupem znesnadňovat či dokonce znemožňovat pochopení člověka v celé jeho úplnosti (22).
V sociálních vědách se snaha některých badatelů o překonání zpoždění těchto věd za vědami přírodními projevilo v empirismu, resp. v úsilí o dosažení co největšího množství jednotlivých údajů; empirismus přitom zamítl výsledky dosavadního sociologického zkoumání jako předvědecké; na tomto základě vyrostl soubor „pseudoobjevování“, protože opomíjení dějin sociologie vede potom k četným opakováním a objevům dávno objeveného (23). Následující období kvantitativních výzkumů, statistických, matematických aj. zrodila přírodovědecký kult, který přehlížel zvláštnost společenských a kulturních jevů a procesů. Bezvýhradné přenášení názvů a vzorců z přírodních věd do sociologického slovníku vedl k narušení přesného významu těchto názvů, a k takovému zkomplikování sociologických výroků, že se staly skoro nesrozumitelnými (24). Po jejich obtížném rozluštění se objevují tuismy, banality a obecnosti, či úplná bezobsažnost (25). Toto rozbujení výzkumného průmyslu zavádí sociální vědy do slepé uličky (26).
Základní předpoklady většiny sociálních teorií, které se objevily ve 20. stol. natolik postrádají logické zdůvodnění věcného zkoumání společnosti, a jsou natolik nedůsledné, že jsou pro pochopení sociálních záležitostí a jejich výklad neužitečné. (27) Účelem velké teorie většiny novodobých systematiků se stalo neživotné opakování neurčitých definic a prázdných klasifikací (28), proti kterým se ukazuje středověká scholastika logická a životná. Během 20. století překotně narůstají sociální zařízení věd o člověku a o společnosti. Vědecká a výzkumná činnost se zvětšuje co do počtu jedinců zapojených do týmů, poštu výzkumných ústavů, velikosti nákladů, rozsahu vědeckých publikací, atd. ve druhé polovině 20. století závratně narůstá (29). Roste význam vědeckých znalostí, jež jsou chápány tak, jakoby právě ony byly povolány stát se nervovým centrem sociálně-kulturní struktury. (30)

A. 2. Dynamika sociálně-kulturních činitelů teorie
V prvotně pospolné lidské skupině byla teorie všestranně dokonalou funkcí celku a všech složek sociálně-kulturní struktury. Tento dynamický a krajně napjatý vztah sociálně-kulturní celku a jeho složek vůči teorii však nepodléhal změnám, daným přirozenými činiteli; plné vysvětlení pro takový vztah poskytuje jedině přítomnost a působnost nadpřirozeného činitele. K pronikavým změnám v působení společenských a kulturních činitelů na teoretickou substrukturu došlo všeobecně až v souvislosti s primární dezintegrací lidské přirozenosti. Přirozený náhlý a úplný zánik podstatného působení sociálně-kulturní struktury na její složku teoretickou byl provázen zahájením vývoje rozkladu případného, objektivně podmiňujícího působení náboženství, mravnosti, umění, výchovy a jazyka na teorii, a rozvoje případného, ryze vnějškového působení sociálně-kulturního celku a jeho složky hospodářské, technické, politické a státoprávní na teorii. Vlnovitost vývoje případného konkrétního sociálně-kulturního působení na teorii vyplývala ze dvou zásadně odlišných směrů ve starověké společnosti: jeden směr, daný nadpřirozeným činitelem, a vyznačující teoretické fungování sociálně-kulturní struktury národa izraelského (zde je znovu obnoveno a uchováno působení sociálně-kulturní struktury na duchovní podstatu teorie, a rovněž je zde konzervován vysoký stupeň případného, objektivně podmiňujícího sociálně-kulturního působení na teorii); druhý směr, daný nepřirozeně, se vyznačuje místně a dobově omezenými náhlými, jakoby záchvatovými pokusy o zrychlení přirozeného, postupného vývoje případného vnějškového působení sociálních a kulturních činitelů na teoretickou substrukturu.
Dříve, než se v lidské skupině probudilo moderní pojetí objevu, prošla věda ve starověku dvěma zvláště zřetelnými obdobími: obdobím ezoterismu a obdobím estetismu:
1) Ezoterismus: Ve starém Egyptě, kde mnoho století před Kristem vznikla vědecká střediska, pronikli už Isidini kněží pozorováním a výpočtem hluboko do tajemství hmoty. tradice - jako jistý symbol, zde nese vzpomínku na doby, kdy hranice mezi věděním o světě a o tom, co je za ním, byla velmi nejasná a předmět tohoto věděním se prolínal s polyteistickým náboženstvím. Pokud si lze představit staroegyptského učence - kněze - mága, můžeme v něm vidět jakéhosi Fausta, žasnoucího i zděšeného nad silami, které uvolnil. Jsou zde tajemství, ale žádná opravdová mystika!
2) Estetismus: Trosky chrámů už pohřbily tajné objevy ezoterismu, když se objevila hellénská perspektiva vědy. Svým racionálním přístupem i smyslem pro pozorování a zkušenost, jak se projevuje třeba u Aristotela nebo Archiméda, naznačili Řekové cestu moderní vědě. Avšak i když metody jejich bádání už ohlašovaly a připravovaly metodu moderní, to, co tvořilo hnací sílu tohoto úsilí, bylo ještě velmi vzdáleno duchu, který vede nás. Pro řeckého učence vědět znamenalo vytyčit kružidlem přesný obrys vesmíru; stanovit definovatelný zákon, kánon, kterým se odedávna harmonicky řídí ústrojí vesmíru. Kosmos - to krásné, pravidelné, beze stínů, co je snad v podrobnostech ještě třeba dokončit, ale čemu je především nutno se obdivovat jako obrovské Praxitelově soše. Samo slovo kosmos obsahuje i prozrazuje určitou filozofii činnosti a celkový ideál poznání: geometrickou čistotu ztuhlé, světlem zalité krajiny bez dálek. Je-li mystika ve svém, základu neurčitým a neohraničeným očekáváním, tedy Řekové byli vcelku lidmi nejméně mystickými. Zaměstnaní spíše užíváním než dobýváním, nedoufali patrně v něco před sebou, v něco, co by je přesahovalo. Jejich četné mýty vypovídají buď o pevně dané věcnosti nebo o minulosti. Zřejmě právě proto řecký květ tak rychle uvadl (31).
Vývoj teoretického fungování soc.-kult. struktury starověké společnosti přirozeně vyvrcholil všeobecnou a úplnou vědeckou disfunkcí náboženství, mravnosti, umění, výchovy a jazyka; zároveň došlo k ryze vnějškovému hyperfungování ostatních složek a celku soc.-kult. struktury. Cesta k modernímu vědeckému fungování sociálně-kulturní struktury se otevírá v Kristu. Matka Boží, Panna Maria, jakož i Církev svatá, kterou Kristus založil v lidské společnosti, navěky obsahuje teoreticky dokonale fungující soc.-kult. strukturu. Prostřednictvím Bohočlověka se vědění jeho vykoupeného Božího lidu stalo v podstatě a nevykořenitelně dokonalou funkcí náboženství, mravnosti, umění, výchovy a jazyka; zároveň zde byl zahájen proces nového vývoje růstu případného podmiňujícího působení těchto složek soc.-kult. struktury na vědění, a rozklad případného, ryze vnějškové teoretického fungování ostatních soc.-kult.složek a jejich celku.
V prvém tisíciletí po Kristu se určitá věda vyznačovala především tím, že byla ve svých případných objektivních podmínkách ovlivňována v poměrně velkém rozsahu náboženstvím, mravností, uměním, výchovou a jazykem. K výraznějšímu oslabení tohoto jejich případného působení došlo během křižáckých válek; byly to mj. tyto války, které otevřely evropským vzdělancům pohled do odlišných soc.-kult. struktur i do jiných geografických oblastí. Křižácké výpravy měly silný vliv na rozvoj přírodních věd. Začalo se čerpat z učených spisů arabských, perských, indických a řeckých, zejména pokud jde o přírodní vědy, vědu o člověku a jeho nemocech, atd. Také zeměpis se zdokonalil, zvl. když misionáři pronikli od dalekých a cizích krajů (Mongolsko, Čína, aj.)
Středověký člověk nedůvěřoval vlastnímu pozorování a nepovažoval je za užitečné. Všude tam, kde poznatky nejsou získávány pozorováním, nýbrž výkladem pravd už daných, ne neobyčejně uznávána vědecká autorita. Tak byla věda středověkého člověka především funkcí jím vysoce hodnocených určitých minulých autorit: představitelů vědění, duchovního a mravního života, vzdělanosti, tedy sociologicky vzato, byla funkcí náboženství, mravnosti a výchovy. Středověký učenec vynakládal většinu svých sil na komentování a vyvozování logických závěrů z principů již daných. Tyto schopnost nebývale vytříbil. Nebylo to tak neplodné, jak se dnes často neopodstatněně soudí. Bez tohoto pojmového zjemnění a vytříbení, které přinesla scholastika, nebylo by ani moderní vědy. Přeměna světa v číslo, zákon, abstraktum vedle také k modernímu ovládnutí přírody.
V renesanci případně procházel evropský člověk značnými změnami. Obracel se vůči dosavadnímu způsobu života a chtěl se svobodně utvářet novým způsobem. Šlo o to utvářet se samostatně, nejen jako mravní bytost, nýbrž dobrovolně a z vlastního rozumu, na základě zřejmého poznání. Renesanční vzdělanci se obdivovali antickému lidství, u něhož považovali za podstatnou snahu dávat svobodně sobě samému a svému životu své pravidlo vytěžené vlastním poznáním; věda činí svobodnějším a opravdověji žijícím nejen teologa, nýbrž každého, kdo usiluje o poznání (32). Renesance zvýraznila teoretické fungování umění.
Vědecké myšlení 16. stol. vytlačilo případné zbytky starého ezoterismu, a zřejmě se domnívalo, že se vrací k estetické linii řeckého rozumu; ve fyzice právě tak, jako v umění, málem by snilo o návratu zpět. Ale omezené a poklidně pozemské výhledy staré Hellady se už nemohly znovu zrodit ani vrátit takové, jaké byly, do vědění oživeného křesťanskou revolucí. Lidská duše se navždy otevřela náboženské kultivaci, která jí od té doby znechucovala každou potravu, které chyběla sůl nějaké skutečnosti vyšší, než to, co jsme už dobyli a co máme. Zároveň se také objevují nové světy - především díky pokrokům optiky. Všechny rozměry, vzhůru i dolů, směrem k nezměrnému i k nejmenšímu, se závratně rozšiřují. Spojeným účinkem těchto vlivů se řecký kosmos zároveň prostorově i morálně trhá, a přesně vymezený a opsaný vesmír ustupuje neomezenému. Po výlučném snaze umělecko-esteticky uspořádat uzavřený svět nastávají průkopníkům renesance starosti s výzkumem nových oblastí, jež se právě otevřely zkušenosti. Od té chvíle přestala být věda jen spekulací a začala se nazývat spíše zkušenostním objevováním.
Touto změnou zaměření se člověk vydal na cestu, která jej měla brzy vzdálit středu v něm samém, a učinit jeho středem vesmír. Tuto proměnu však tehdy ještě jasně neviděl; překvapen a poněkud stísněn novými obzory, které mu vyvstaly před zraky, pokračoval v cestě a jen se domníval, že pouze uspokojuje svou zvědavost. Tak došlo vcelku nepozorovaně k pozoruhodné intelektuální události: lidské vědomí objevilo čas (33).
Kdyby nás dnes někdo přinutil vrátit se do nitra planetárních sfér a krychlových sfér, do kterých chtěli někteří učenci ještě v pol. 17. stol. uzavřít svět, zdálo by se nám, že se dusíme. Kdybychom museli znovu přijmout ty úzké meze, jimiž naši předkové až do 19: stol. ohraničovali věky vesmíru, dýchalo by se nám v nich ještě mnohem hůře.
Rozvoj historie patří mezi důležité činitele, způsobující, že se lidské myšlení dostalo z tohoto úzkého a neorganického rámce. Postupně, jak se čas v lidském vědomí vyčleňoval a rozšiřoval směrem vzad, uvolňovalo se také místo pro budoucnost (34).
Současně se prosazuje také další činitel: matematika, fyzika, chemie, atd. vzhledem k tomu, že se přírodní vědy docela osamostatnily vůči teologii a filozofii, vznikl nový typ učence. Úspěchy barokních matematiků jsou ohromující.
Až do té doby si člověk nedokázal vysvětlit výstavbu a vlastnosti hmoty, pokud jde o energii. Dosud znal a užíval jen sílu svalů. A najednou s Lavoisierem a Papinem objevil záhadu ohně a jeho mechanickou sílu.
Jako další činitel se projevilo sociální probuzení lidského vědomí. Dosud člověk vcelku trpně přijímal názor, že politické, hospodářské a vůbec sociální podmínky, do kterých je jedinec zasazen, nelze měnit. Nyní však začal cítit, že se v něm ozývají vztahy všeobecného bratrství a naděje na nové uspořádání společnosti.
Tak se spojením tří objevů (objevu posloupnosti živých forem, který pak mnohé svedl do slepé uličky evolucionismu; objevu energií, který byl předzvěstí pozdějšího dobytí prostoru a éteru; a objevu lidského smyslu, jehož nedokonalým projevem bylo demokratické probuzení širokých vrstev společnosti) tvořil u člověka 19. století pojem plynulého toku času, otevřeného všem nadějím sociologů aj. vědců (35).
Pokud jde o vývoj podílu jednotlivých zemí a národů na důležitých vědeckých objevech, ukazuje se, že se během času měnil počet objevů, jimiž přispěly jednotlivé země a národy (36). Přitom se ukazuje, že ani v jedné nebylo plynulého, lineárního vývoje. V takových zemích jako je Španělsko nebo Portugalsko, bylo největšího vědeckého rozvoje dosaženo v době jejich vrcholného politického rozmachu (13.-14.st.). V zemích, které přispěly nejvíce k vědeckému pokroku (Francie, Anglie, Německo), sledujeme koncem 19. stol. zpomalení, které projevuje nejen zmenšením absolutního počtu objevů, nýbrž také ve srovnání s poměry v jiných zemích. Jiné země, jež vynikly později (Rusko, USA, Švýcarsko, Skandinávie), vykazují zpomalení až koncem 20. století (zvl. Rusko).
Zdá se, že každá země vědecky nejplodnější tehdy, když prožívá období svého největšího rozvoje sociálního a kulturního. Tak Itálie, jež byla kulturním a společenských střediskem Evropy od 12. do 17. stol., převyšovala v této době ostatní země také ve smyslu činnosti vědecké. A podobně Francie, Anglie a Německo zaujímaly vůdčí místo v počtu vědeckých objevů v době, kdy postupně pronikaly do popředí společenského a kulturního snažení ostatních evropských zemí.. Vrchol vědeckého rozmachu Španělska spadá do období největší politicko-mocenské slávy této země (15.stol. a zač. 16.stol.). A obdobně i v případě Nizozemska, vrchol jeho vědeckých objevů spadá do 15. až 17. stol, kdy tato země procházela obdobím svého největšího sociálního a kulturního rozmachu. Když si během 19. stol. USA zajišťovaly stále větší a větší vliv ve světě, byl tento jejich hospodářský a mocenský vzestup provázen obdobným růstem na poli činnosti vědecké.
Jestliže lidi v 19. století uvádělo v nadšení, když mohli sledovat nové obzory vesmíru a pronikat do nich, pak ve 20.století se v některých společnostech prosazují opačné snahy. Pro mnohé lidi se stalo módou kritizovat a podceňovat význam a možnosti vědy. Toto jisté oslabení důvěry v pokrok lze částečně vysvětlit rozšířenou iluzí: každé vznikající hnutí je přesvědčeno, že ideál, jehož vidina ho přitahuje, je už na dosah ruky; že jej lze uskutečnit během jediného pokolení. Jakmile se však lidé o to pokusí, a ukáže se skutečná vzdálenost cíle, následuje oslabení nadšení a přesvědčení. Ale v případě náboženství vědy byl odhad vzdálenosti znesnadněn ještě nebezpečnější chybou perspektivy. Jestliže se v 19. století rozšířil materialismus, při dalším postupu ve fyzice, biologii a sociologii se zjistilo, že nám hmota stále uniká. Ve fyzice se objevem radioaktivity vědcům rozpadají atomy. Oba pilíře pozitivistické vědy - hmota i čas, pozbyly svou svrchovanou platnost. V biologii se projevil neúspěch mechanistických výkladů života ještě kritičtěji. Ukázalo se, že jak celkový rozvrh, tak kresbu jednotlivých vláken nebo složení prvků těchto řad není možno vysvětlit prostým soutěžením živočišných forem ani udržováním nějaké fyzikálně-chemické rovnováhy. Nezbylo, než se podat tomu, co ukázalo zřejmým. Po sto let trvajícím pokroku četných biologů živá hmota, soustavně rozkládaná na historické, chemické a energetické prvky, odolává pokusům o zúžení pouze na tyto složky. Na poli sociologie bylo zklamání ještě trpčí. Četní badatelé spoléhali na to, že věda umravní člověka, učiní jej šťastným a dovede ho do spravedlivější společnosti. Výsledek byl hrozivý.
Případná krize rozvoje vědy spočívá v tom, že se vědcům nepodařilo uspokojivě vyložit a vyslovit víru, kterou jsou lidé prodchnuti, a to způsobem přiměřeným úrovni celkového sociálně-kulturního pokroku a pokroku technického, hospodářského, politického, státoprávního. Jisté tradiční struktury náboženského a mravního života jsou v rozkladu a značně oslabeny ve své vědecké funkci. Střetnutí četných ambiciózních vědců s tradičními projevy náboženství, v němž by někteří lidé rádi hledali spor mezi rozumem a vírou, případný, dočasný ráz; jedná se spíše o zápas jasné mystiky s mystikou nejasnou o vládu nad lidskými srdci. Krize případné vědecké a celé teoretické funkce náboženství je rozvojová krize; je to doba přechodu k novému, vyššímu i širšímu sjednocení. Ve společnosti, kde se přirozenému rozvoji otevírá smysluplný výhled v účasti na postupném růstu Boží vlády, vědec navazuje na činnost kněze. Cestu k vyšší syntéze případně usnadňuje (ovšem samočinně nezajišťuje) rozvoj státoprávní, politický, hospodářský, technický a celkově sociálně-kulturní (37).
Pokud jde o vývoj případného, objektivně podmiňujícího působení státu na určitou vědu, už před II. světovou válkou přestávaly stačit nadace soukromých mecenášů na vydání výzkumných laboratoří, takže se věda musela víc a více ucházet o pomoc státu. (38) Objevitelská činnost, která bývala v 19. století samostatná a závislá jen od několika samostatných jedinců (39), ve 20. století se stala záležitostí skupin výzkumníků, a stala se závislejší na hmotné podpoře státu (40).

A. 3. Dynamika sociální a kulturní funkce vědy
Funkce vědy ve své prvotní podobě byla spojena s funkcí kněžskou, mravní, výchovnou, technickou, aj. (41), neboť poznání příslušníků prvotně pospolné skupiny bylo v příslušné sociálně-kulturní struktuře bezprostředně všestranně dokonale funkční, a nepodléhalo žádným změnám, daným přirozenými činiteli. Vpád přirozeně daných změn do sociálně-kulturní funkce vědy všeobecně vyznačuje přesun lidské společnosti z pravěkého prostředí do prostředí nového. Zatímco v nejrannějších dobách starověké společnosti byla věda jako jedna z podmínek činností hospodářské, technické, politické, státoprávní, politické (a vojenské) ve značné míře funkční, během vývoje se tyto sociální aktivity postupně víc a více vymykaly z objektivní působnosti vědy; naopak do ryze povrchní závislosti na vědění se dostávaly činnosti v náboženské, mravní, umělecké, výchovné a jazykové oblasti sociálně-kulturní života.
Tak už ve starověkém Egyptě a v Řecku, kde určité vědomosti vzbuzují dojem sociálně rozlišeného zvláštního útvaru, ve skutečnosti jednostranně, docela povrchním způsobem ovlivňují hodnoty náboženství, mravnosti, umění, výchovy a jazyka. Vědění se zde v podstatě neuplatňuje jako činnost, naplňující se v objevování a poznávání. V antickém Řecku byla činnost související s vědomostmi spojena s činností vychovatele a vzdělavatele. Na základě této své funkce se stala uznávaným povoláním a odměňovanou sociální činností (42). Sokrates a Plato sice vyčítali sofistům, že začali vyučovat řečnictví, právním zvyklostem a vědomostem za odměnu, že z vědění činí obchodování, nicméně také jejich působení nerozlišeně splývalo s činností výchovnou, náboženskou, mravní, uměleckou, aj.
Dynamika sociálně-kulturní funkce vědění ve starověku přirozeně vyústila všeobecnou a úplnou disfunkcí. Tato všeobecná a úplná krize funkce teoretické substruktury zahrnovala na jedné straně úplné ryze vnějškové okleštění náboženství, mravnosti, umění, výchovy a jazyka působením jistých vědomostí, a současně také naprosté vymknutí se politiky, státu a práva, hospodářství, techniky z působnosti lidského vědění. V této naprosté krizi příslušníci starověké společnosti uctívají to, co neznají (J 4, 22), a jednají, aniž vědí, co činí (Lk 16,4). Východisko z této krize vede skrze Bohočlověka, u něhož jediného se nakonec soustřeďuje všechno vědění (43).
Ve vývoji sociálně-kulturní funkce konkrétní vědy společnosti lze rozlišit období asi jednoho tisíce let po Kristu. Během této doby se rozvíjí sociálně-kulturní funkce teologie rychlejším tempem něž sociálně-kulturní funkce ostatních oborů lidské vědy a filozofie. Od dob sv.Alberta Velikého a sv.Tomáše Akvinského se však začíná prosazovat snaha o vyrovnání tempa rozvoje sociálně-kulturní funkce jednotlivých oborů vědění. Avšak už za časů sv.Tomáše Akvinského se projevovala u příslušníků tehdy ještě úzké vzdělané vrstvy společnosti při hodnocení přínosu sv.Tomáše nezdravá rozeklanost či dvojakost: jedni (averroisté) mu vytýkali, že je aristotelský jenom zčásti, kdežto jiní v něm hledali novotáře příliš váznoucího na učení, zásadách a metodě Aristotelově; tento názor se projevil v ostřejší podobě u Luthera, a pak u modernistů; vytýkali sv.Tomášovi oslabení náboženské víry ve prospěch lidského rozumu, a vlastně i přeceňování možností přírodních a sociálních věd, jakož i věd o člověku, a nedoceňování poznání posvátné nauky. Sv.Tomáš ukázal, že studium posvátné nauky nemá být zaměřeno výhradně na osobní zbožnost, nýbrž má být pojímáno vědecky, aby vybudovalo učení, mající objektivní a všeobecnou platnost, a vedoucí k syntéze pravd řádu přirozeného s pravdami řádu nadpřirozeného.
Postupně se však přírodní vědy, a později také sociální vědy odpoutaly od syntézy naznačené sv.Tomášem. Jejich sociálně-kulturní funkce jako poměrně oddělených od ostatních oborů vědění se přitom objektivně velmi rozšířila. Např. poznatky Newtonovy a Huygensovy začaly v nebývalém rozsahu fungovat technicky především v námořní dopravě a v hodinářství (44). Sociálně-kulturní fungování vědy je případně, objektivně podmíněna celkovým sociálně-kulturním rozvojem, rozvojem techniky a hospodářství. Pokud bylo v minulosti sociálně-kulturní fungování vědeckého poznání (Viz např. objevy Leonarda da Vinci) znesnadňováno technickou a hospodářskou zaostalostí, v 19. století se sociálně-kulturní fungování přírodních věd uvolňuje a posléze soustavně uspořádává.
Během vývoje se postupně zkracují intervaly mezi objevem a jeho technickým využitím ve vynálezu: např. mezi objevem základu fotografování a technickým vynálezem uplynulo 102 roků (1727-1829); u telefonu činil tento časový rozdíl jen 66 let (1810-1876); u rozhlasu činil 35 let (1867-1902); u televize 14 let (1922-1936); u tranzistoru a laseru pouze 5 let.
Pro vědu ve 20. století, na rozdíl od její sociálně-kulturní funkce v 19. století, je příznačné rozšíření pole její působnosti ve společenském i kulturním životě. Výsledky vysoce odborného vědního bádání, hlavně přírodovědního, ale stále větší měrou také společensko-vědního, ovlivňují každého jednotlivce. Je to zřejmé na moderních průmyslově vedených válkách, na úloze průzkumu veřejného mínění v politice, aj. Přírodní věda na přelomu druhého a třetího tisíciletí proniká technickou a hospodářskou substrukturou společnosti v takovém rozsahu, že se skoro stírá rozdíl mezi vědou a technikou, mezi vědeckým řízením a organizací hospodářského podniku, mezi objevem a vynálezem (např. v kybernetice). S narůstáním neblahých důsledků polovičatého používání určité techniky a jednostranného hospodaření ve zhoršujícím se životním prostředí se stupňuje celková sociálně-kulturní závislost lidské skupiny na vědeckém poznání (45). Za těchto podmínek se objevování nových vědeckých poznatků mění v soustavně společensky organizovanou a kulturně vysoce hodnocenou výzkumnou činnost. Roste význam organizace a plánování vědy a celé teoretické substruktury tak, aby se všechny její obory rozvíjely souladně a plnily svou funkci ve společnosti.
Dynamizace politické, hospodářské a technické funkce vědy v sobě přirozeně nese příslib odstranění případných nepřirozených jevů a činností ve společnosti (46), jako např. překonání krajností hospodářsko-sociálního členění lidské skupiny na bohatý Sever a chudý Jih, aj. (47); avšak právě pro svobodnou vůli, jíž je člověk přirozeně nadán, a s níž se svobodně může poddávat i důsledkům primární dezintegrace vlastní přirozenosti, nese v sobě vývoj sociálně-kulturní funkce vědy také určité nebezpečí (48). Některá věda se případně může stát pouhým nástrojem nějaké politiky, ekonomiky, techniky, apod. Rozšířený případný pozitivismus mnohých, velmi úzce zaměřených odborníků vždy postrádá jakoukoli odolnost vůči tomuto zneužití vědy. Mnozí vzdělanci se vyčerpávají honbou za fakty, rozbor se jim stává vším. Pokud je vědecký fakt je vyvýšen na oltář, málokdo dbá o souborné zhodnocení nepřehledného množství nasbíraných podrobností. Vědecká literatura nesmírně vzrůstá a orientace v ní je stále obtížnější.
Z vědců se stávají úzcí odborníci, protože jim nezbývá sil na získání ucelených vědomostí. V jednostranné zaměřenosti do nějakého úzkého oboru poznání pozbývají mnozí vědci spojení s okolním světem a společností vůbec, a ztrácejí vnímavost pro znamení doby.
Přes tyto případné, místně a dobově omezené příznaky krize sociálně-kulturní funkce vědy, ukazuje se, že pokroky, za něž vděčí např. fyzika Lorentzovi, Poincarému, Einsteinovi, Diracovi a Heisenbergovi, obnovují a podněcují ve vědě smysl pro ontologické tajemství ve světě. Doklad toho nalézáme ve filozofickým dílech Weylových, Jeansových, Eddingtonových (49).

Sociální a kulturní mobilita teoretické substruktury
B. V prostoru
1. Současné pronikání sociálně-kulturní činitelů do teorie
Každá teorie (filozofie, věda) je vztažná k příslušným sociálně-kulturním strukturám; je jejich funkcí (50). Je-li tedy dána nějaká filozofická soustava, jde o to objasnit vztažnosti k sociálně-kulturním strukturám v pozadí, až už jsou to generační útvary, hospodářsko-sociální vrstvy, politická zřízení, národní celky, kulturní okruhy, jejichž náplní jsou např. jisté myšlenkové proudy. Nevyskytují se pouze nějaké politické spory, zájmová hnutí hospodářsko-sociálních vrstev, nýbrž i boje teoretické; a za určitými teoretickými spory lze rozlišit nějaké sociální skupiny a kulturní hodnoty a jejich soustavy, které spolu zápasí nejen logickými důvody a argumenty, nýbrž také prostředky hmotnými. Určitá sociální skupina v příslušné dějinné danosti není tak docela vyjádřena pouze jedním filozofickým názorem, nýbrž - mj. v důsledku své sociální a kulturní členitosti zahrnuje názory různé, jež mohou být ve svém případném střetání se v nějaké míře podmíněny sociálně (např.hospodářsko zájmovou konkurencí, odlišností politických postojů a postavení) a kulturně, jako např. růzností náboženského vyznání a životního názoru lidí (51).
Teoretické fungování náboženské substruktury se projevuje ve filozofické rovině tak, že filozofie vede především k ucelenému pojetí člověka, světa a Boha (52), a k odhalení Boha jako svrchovaně přesažného jsoucna, které svou nekonečností nevýslovně přesahuje všechno jsoucno jako nadpřirozený základ (53). Sv.Tomáš uvádí, že víra je podle bytnosti počátkem moudrosti. (54)
Co se týká pronikání náboženských významů a obsahů do vědeckého poznání, nejenže se nevyskytují žádné logické důvody pro oddělování náboženství od přírodních věd a od vědy vůbec, je naopak věda nemožná bez podstatně oživujícího vlivu náboženských hodnot. Pokud se tedy provádí soustavné bádání v nejrůznějších vědních oborech opravdu vědecky a poctivě, neoctne se nikdy v rozporu s vírou. Vždyť vezdejší věci i věci, které jsou předmětem víry, pocházejí od jednoho a téhož Boha. Kdo se snaží pravdivě a vytrvale zkoumat záhady skutečnosti, ten je - třeba dlouho i nevědomky - veden Bohem, který udržuje všechny věci a způsobuje, že jsou to, co jsou (55).
Moderní člověk vkládá svůj zájem a svou naději do jakéhosi neohraničeného poslání, které jej překračuje. Vydává se prozkoumat a ovládnout tuto budoucnost. Naděje v budoucnost bez hranic - to je rys opravdového náboženství. V nynějším svém jednomyslném pohybu, který se nese k novým obzorům poznání, se lidstvo může udržet a udržuje jedině prostřednictvím mystiky. Největší a nejživější část lidské činnost je dnes nasazena v nesmírném, nepotlačitelném a oprávněném vzmachu bádání. Má-li se tento vzmach udržet a má-li pokračovat, potřebuje víru, potřebuje mystiku (56). Stav, který člověka činí schopným k takovým výkonům, jakých dosáhl např. Max Planck, se podobá stavu člověka náboženského (57). Dar rozumu a vědy totiž odpovídá víře. Věda, která je dar, je částečnou podobností Boží vědy. Tento dar se týká pouze stvořených věcí, protože je to jistota soudu z druhých příčin (58). Přesvědčení o samostatné hodnotě poznání by pro vědce bez víry nebylo jisté a neochvějné. Zbožný postoj poznamenává celou jeho osobnost. Vrcholný stupeň náboženského zážitku, jehož projevy nalézáme např. v Davidových žalmech a také u různých proroků, je nejsilnější vzpruhou vědeckého bádání. Tuto zbožnost lze jen těžko objasnit tomu, kdo ji neprožívá (59).
Náboženství a věda tvoří dvě nedílné stránky uceleného světového názoru člověka (60). Věda a víra si nekonkurují, nýbrž fungují dynamicky, resp. v pohybu ke vzájemnému setkání (61). Nejvíce nejasností v tomto směru nezpůsobili skuteční vědci, nýbrž popularizátoři vědeckých objevů, kteří zapomínali na to, že věda nevysvětluje svět, ani společnost, ani dějiny, nýbrž je především popisuje, a kteří své nadšení pro vědu přeceňovali nebo nesprávně vykládali výsledky vědeckého bádání. Víra neznamená obětování rozumu, ani náboženství není ponížení vědy. Obětí rozumu je pověra, při níž se předkládá k uznání za pravdu to, co je proti rozumu. Avšak k tomu, abychom poznali to, co je nad rozum, totiž víru, k tomu stačí obětovat pýchu. K přijetí nauky přesahující chápavost lidského rozumu je třeba podrobit se vyšší autoritě, která danou pravdu zjevuje (62).
Slovo "věřím" však nelze nahradit slovem "vím". Pravdy víry nelze dokazovat statisticky, ani měřením. Víra je především záležitost rozumu, avšak víra není jenom vědění, ani pouhé cítění, jako není ani pouhým mravním jednáním; není to záležitost výhradně soukromá, ani čistě společná, nýbrž je to vše v jednotě. (63) Má-li radostná novozákonní zvěst fungovat nejen jako subjektivní duchovní podstata vědeckého bádání, ale také jako jeho případná podmínka, která ho navíc jako katalyzátor v jisté míře usnadňuje, musí být správně vymezen rozdíl a vztah mezi vědou a vírou. Věda slouží víře, pokud vyvrací mýty o původu světa, vzniku světa a vůbec všechny pověry a odhaluje v přírodě stopy Boží moudrosti. Víra naopak dokonale podněcuje vědecké bádání a objevování jako jeho přirozeně nevykořenitelná subjektivní duchovní podstata, a zčásti je také usnadňuje jako případná podmínka. Moderní přírodovědecký a filozofický pojem přírody byl teprve zásluhou křesťanství vyproštěn ze zajetí spoléhání na osud (64).
Třebaže náboženská víra přirozeně v subjektivní duchovní podstatě a nevykořenitelně vždy dokonale strukturuje základ vědecké a filozofické činnosti (a případně také toto poznání v nějaké míře objektivně podmiňuje), neznamená to, že s tímto teoretickým poznáním nerozlišeně splývá, ani že nekriticky přijímá k potvrzení své pravdy kdejakou pomocnou vědeckou hypotézu a libovolnou filozofickou soustavu. Totožnost náboženské pravdy a pravdy vědecké či filozofické není náhodná ani libovolná. Je proto na místě, jestliže Kristova Církev zabraňuje živelnému směšování náboženských pravd s pravdami vědeckými a filozofickými, a to tím, že jasně rozlišuje hranice mezi křesťanskou vírou a teorií, resp. že se distancuje od některé filozofické soustavy nebo vědecky neověřené hypotézy, jež ve svých praktických důsledcích mohou vést k ponížení člověka jako lidské bytosti. Církev nezasahuje do filozofických otázek ani vědeckých hypotéz z filozofických a vědeckých důvodů, ale výhradně v zájmu víry a mravů Božího lidu; totiž s ohledem na jejich eventuální bludná východiska věroučných úchylek, jež se v různých formách čas od času obnovují, lze sledovat relativitu pseudovědeckého a pseudofilozofického "pokroku".
Každá společnost mluví svou řečí a má svou filozofii. A tak řečtí Otcové neměli k dispozici jinou filozofii než tehdejší platonismus. Byli si ovšem vědomi, že je to nedokonalý prostředek, ale zároveň chápali, že takový dokonalý prostředek nebudeme mít nikdy, protože nemluvíme řečí andělskou, ale lidskou. Musíme tedy brát všechny filozofické výrazy s opravo. Pokud opravu zanedbáváme, pak nás filozofové "týrají": např. s termínem "bytí". Vleče se o tom spor od Heideggera, ale když my mluvíme o bytí, mluvíme o něm zásadně jinak než Heidegger. Podobných případů by se našlo více. Dokonce je takové tendence (zvl. v duchovní pastoraci) nepoužívat příliš filozofických termínů, aby nám lidé lépe rozuměli. Mluvíme tedy slovy evangelia. Můžeme také mluvit řečí srdce, jako třeba Guardini. Takže máme různé možnosti, ale vždy je pro každou z možných cest potřebná jistá kritika. Žádná z těchto cest totiž nemá patent na neomylnost a úplnost.
Třebaže se Církev distancuje od některých teoretických hypotéz, podporuje věřící v jejich úsilí uplatnit se v oblasti teorie. Ve vědeckém poznání se nejenom nevyskytuje rozumný důvod pro oddělování přírodních a jiných věd od náboženství, nýbrž moderní věda se nemůže obejít bez duchovně strukturujícího působení radostné novozákonní zvěsti. Závislost vědeckého poznání na víře však není jednostranná, nýbrž zde víc a více vynikají rysy oboustranné sbíhavosti.
Hmotný svět není nic jiného než výsledek uskutečnění božského záměru skrze elementární částice v látce. Teorie relativity a kvantová teorie jako matematické konstrukce fyzikálních poznatků tvoří podmínky, na jejich základě si člověk lépe uvědomuje výsledky tvořivé činnosti Boží. Poznatky současné fyziky dokazují, že vědecký pojem hmoty má smysl jenom potud, pokud je pojmenováním výsledků působení božské vůle. Tato božská vůle vyvolává zvláštní strukturu látkové existence v přírodních tělesech. Pokroky v kvantové fyzice mění někdejší představy o nedělitelnosti hmoty. Ukazují, že hmota je zvláštně strukturovaná energie. Současný fyzik je nucen zabývat se filozofickými otázkami v mnohem větší míře, než fyzikové předcházejících pokolení. Má-li být fyzik schopen odpovědět na řadu otázek své vědy, musí opustit svůj vlastní obor. Musí prozkoumat teoreticko-poznávací a filozofické základy svého způsobu myšlení a pokusit se filozoficky podložit svoji nenázornou a útržkovitou metodu poznání, aby byl zdravý lidský rozum uspokojen (65).
V této souvislosti vyniká potřeba rozvoje teoretické funkce náboženství. Zejména je zapotřebí rozvíjet korektní fyziku a metafyziku evoluce; dále nutno rozvíjet christologii v souladu s uznávanými dimenzemi vesmíru; tzn. uznat, že vedle ryze lidských a božských vlastností má Kristus v důsledku Vtělení ještě vlastnosti kosmické. Ty ho činí právě tím personálním středem, jehož se dovolává fyzika a metafyzika evoluce. Konečně dlužno rozvíjet jisté poselství o výboji lidstva; zjeví-li se totiž Kristus jako vrchol evoluce vesmíru, není možné, aby Boží lid nerozeznal nadpřirozenou hodnotu lidského úsilí v Kristu (66).
Radostná novozákonní zvěst nejenže v subjektivní duchovní podstatě dokonale strukturuje filozofii, ale také ji ve značné míře usnadňuje jaké její případná podmínka, protože ji vede k integrálnímu pojetí člověka, světa a Boha a k odhalení Boha jako absolutně transcendentního jsoucna, které svou nekonečností přesahuje všeho jsoucno jako nadpřirozený princip. Lidský život se nemění nějakým samovývojem bez Boha. Proto je úkolem filozofické antropologie odhalit cestu k pravdě a objasnit funkční strukturu přirozenosti člověka. Obrat dovnitř může odhalit nové a hluboké hodnoty života, protože život je svou povahou pohyb z vnitra, ale zároveň probíhá celou strukturou člověka, který tak může najít sebe sama v totalitě. Funkční struktura lidské přirozenosti je obrazem a podobou trinitární struktury Boží. V ní a skrze ni je člověk formován k Boží podobnosti a k věčnosti, a má v sobě transcendentní vztah k Bohu, k pravdě, dobru a kráse.
Domněnka, že výlučnou oblastí křesťanova myšlení je teologie, nemá opodstatnění. Existuje totiž křesťanské používání rozumu. Tradičně příznivý vztah křesťanského prostředí k filozofii vedl ke vzniku bohaté škály filozofických soustav, škol a směrů, takže termín "křesťanská filozofie" je velmi všeobecné a rámcové označení pro přirozené křesťanské myšlení. Podobně jako existuje v Božím lidu mnoho teologických škol a směrů, tak existuje ještě víc křesťanských filozofických postojů: od stanovisek ryze idealistických, poznamenaných platonismem, které jsou nejméně slučitelné s biblickým poselstvím, až k postojům fenomenologie a existencialismu. Přitom ovšem trvá důraz na odkaz sv. Tomáše Akvinského. (67) V duchu daného odkazu se člověk může zmocnit světa rozumem a vysvětlit jej. Tak umožňuje křesťanská filozofie užitečné a plodné setkání věřícího člověka se světem. Není žádné znehodnocení filozofie, pokud uznáme, že filozofie přirozeně neproniká k duchovní podstatě víry. Filozofické poznání zde působí jako jedna z případných podmínek, usnadňujících rozvoj náboženského přesvědčení člověka. Filozofie náboženství se zabývá takovými pojmy jako je Bůh, svatost, spása, úcta, oběť, atd., a vymezuje povahu náboženských výrazů ve srovnání s výrazy světského života, jakož i s obrazným vyjadřováním v umění, aj. (68)
Takový rozbor náboženského jazyka, resp. logika náboženství, se v konečném důsledku stává pomocnou disciplínou teologie (69). Filozofické poznání usnadňuje náboženskou víru: předně tím, že stanoví duchovní přirozenost duše, existenci prvního hybatele, apod. dále zdůvodněním pravdě zjevení, že totiž neodporují rozumu (7O). Filozofie je autonomní, svobodná a svébytná ve své oblasti. Je však rozšířen omyl, který ohrožuje konkrétní filozofii, totiž domněnka, že autonomie je totožná s absolutní svobodou. Tam, kde filozofie náboženství překračuje své meze a dostává se na půdu teologie, podléhá řádu platnému v teologii. Naopak, kde teologie překračuje své meze a vstupuje do řádu filozofie, podléhá řádu filozofie (71).
Teoretické fungování mravní substruktury
Pronikání mravních hodnot do teoretické činnosti člověka je nesporné. Mravní ctnosti mnoho přispívají k osvojení si vědy. (72) Pokud jde o vědecké fungování jednotlivých mravních ctností, ukazuje se např. že dar vědy je ve všech, kdo mají lásku (73). Samotná ctnost je středem mezi dvojí krajností: příliš mnoho a příliš málo; např.pokora je střed mezi sebepřeceňováním a sebepodceňováním. Umírněnost ve ctnostech funguje vědecky. Měřítkem vědy není samotný rozum, nýbrž skutečnost (věc). Jejím cílem je pravda, což je shoda rozumu se skutečností. A tak dobro vědy jako intelektuální ctnosti je uprostřed mezi dvěma protivnými názory, z nichž jeden nedosahuje skutečnosti, jelikož tvrdí, že není, co je, kdežto druhý přesahuje skutečnost, jelikož tvrdí, že je, co není. V logickém smyslu je pravda shoda rozumu se skutečností, a to se skutečností celou. Pravda je poznání celé skutečnosti. Vylučuje-li se ze skutečnosti některá část a prohlašuje-li se za neskutečnou, je to provinění vůči pravdě zrovna tak, jako když se vybírá ze skutečnosti nějaká část a označuje-li se za skutečnost celou.
Každý soud lidí o sociálně-kulturní skutečnosti obsahuje informaci nejen o této skutečnosti, ale i o mravních aj. vlivech na osobnost, která tyto soudy vyslovuje (74).
Negativně lze přirozené působení mravních hodnot na vědu odhalit také sledováním hrozivých důsledků pokusů od odtržení nějaké vědy od mravnosti. Značnou pozornost je třeba věnovat následkům, které mohou vyvolat vědy o člověku, pokud dávají podnět k vytváření metodologicko-poznávacích modelů, které pak vydávají za vědecky ověřené a potvrzené vzory sociálního jednání a chování. Člověk se takto může stát předmětem manipulací, které usměrňují jeho tužby a jeho potřeby, upravují způsoby jednání, ba dokonce i jeho soustavy hodnot. To představuje vážné nebezpečí pro společnost i pro samotného člověka. Třebaže totiž všichni souhlasí s budování stále dokonalejší společnosti, která by opravdu stála ve službách člověka, je nutno především znát, o jakého člověka jde. Překonání případných pochybností o humánních vědách, které se člověka zmocňují, je vždy pokrokově naznačováno Církví svatou, která má totiž účast na nejlepších lidských snahách a trpí jejich neuspokojením (75).
Činnost sociologů, i ostatních vědců je přirozeně ovlivňována souborem jejich výchozích světonázorových hledisek. (76) Je dána mj. zvláštnostmi pojetí svobody lidské osobnosti, která spočívá hlavně ve schopnosti ovládat jak své vnitřní životní prostředí, tak i okolní životní prostředí a podřizovat je Bohu. Vliv takto uvědomované svobody jednotlivce se musí projevit nejen v osobním životě a činnosti jedince, ale i v okolí, kde tento subjekt žije a projevuje se jako vědec (77).
Předmětné pole působnosti sociologie zahrnuje kulturní život společnosti ve všech oblastech, spojený s bedlivým zkoumáním vztahů, prakticky prožívaných. Proto sociolog má vždy předmět svého zkoumání po ruce. Na rozdíl od zoologa může člověka a lidskou společnost sledovat vždy zblízka (78). Kromě ovládání různých postupů a metod poznávání, musí pojímat sociálně-kulturní skutečnost s ohledem na humanitní problémy své doby. Musí rozvinout vlastní pojetí podstaty dějinných změn a při rozhodování o přijetí či odmítnutí výzkumné zakázky se musí řídit vlastním svědomím. Otázka hodnotových stránek sociologického poznání tedy těsně souvisí s přístupem z hlediska mravní odpovědnosti vědce za praktická doporučení a jejich zvláštní zaměření (79).
Mravním předpokladem vědeckého objevitelství je nezištný, nestranný a obětavý postoj k pravdě. Důležitým rysem ušlechtilého postoje vědce k pravdě je jeho pojetí vědy jako dynamické struktury, fungující a stále se otevírající nových funkcím. Odtud vyplývá, že se vědec nespokojuje s dosaženými objevy a se závěry, které z nich plynou, jako s konečnými. Naopak, vždy o nich střízlivě pochybuje, to znamená s trpělivým, houževnatým a pokorným úsilím o odhalení neznámé stránky skutečností a dosažení nového objevu (80).
Tento požadavek stálého sebepřezkoumávání patří k povaze vědy. Nad vědeckým badatelem stojí tedy stálá mravní požadavek. Proto lze mluvit o tom, že plnění vědeckých úkolů podstatně závisí na svědomí vědce, jež na něho klade požadavek správného jednání a přezkoumávání, zda jeho skutečné konání odpovídá normě správnosti. I samotné svědomí ovšem musí být neustále vystavováno sebepřezkoumávání a tříbení srovnáváním s přirozenou normou, jíž je řád vtištěný lidské přirozenosti.
Případnou, vnější, sociální podporou tohoto vědeckého svědomí jsou též různá vědecká sdružení, ústavy, školy (81). K této případné podpoře přispívá také uznání veřejného mínění. Jde jednak o prestiž, jakou má sama věda a vědecké povolání ve společnosti, jednak o uznání, pocty a vyznamenání, kterých se určitému vědci veřejně dostává od společnosti. Výzkumy potvrzují, že k upevnění vědecké dráhy mnohých odborníků je třeba jistého stupně uznání (82). Vědci, kterým se dostává uznání za výzkumy, provedené na začátku jejich vědecké dráhy, jsou tvořivější, než ti, kterým se tohoto uznání nedostává (83). Od uznávaných a slavných vědců se očekává stále víc a více, a tato okolnost vytváří své vlastní měřítko motivace a nátlaku. Na vrcholu vědeckých úspěchů je odpočinek méně častý, než by se dalo očekávat (84).
Uznání, jehož se dostává nějakému vědci za úspěch ve vědeckém bádání od kolegů, je důležitou odměnou (85). Může se proměnit ve zvýhodňující prostředek, neboť uznávanému vědci se dostává širších možností pro další působení. A tak - bez cíleného záměru nějaké skupiny - soustava takových odměn ovlivňuje sociální rozvrstvení vědy tím, že vědcům poskytuje odstupňované možnosti k rozšíření jejich badatelské úlohy. Tento proces vede k odstupňovanému přístupu k prostředkům vědeckého bádání. To má tím větší význam v dějinném přechodu od malé vědy k velké vědě s jejími nákladnými a často soustředěnými výzkumnými prostředky. Tak dochází k neustálému ovlivňování mezi soustavou hodnocení založení na uznání a poctách, a soustavou založenou na jiných životních příležitostech, která vědce umísťuje v různém postavení v rámci vědeckých možností. Slavným vědcům se dostává neúměrně vysokého uznání za jejich vědecký přínos, zatímco poměrně neznámí vědci se setkávají s nesporně malým uznáním za přínos, který snese srovnání s přínosem slavných vědců. Veřejné mínění má sklon projevovat spíše uznání lidem už známým. tento způsob udělování uznání, přející široko známým vědcům, se projevuje jednak v případech spolupráce, jednak v případech samostatných, souběžně a nezávisle na sobě učiněných objevů vědci jasně odlišné úrovně. Laureát z oboru fyziky uvádí, že u objevů, jejichž spolupůvodci byly osoby se zřetelně odlišným věhlasem, dostává se většího - až přehnaně vysokého uznání - člověku, který je více znám.
Okolnost, že na vědce velmi známé připadá větší díl uznání za nějakou vědeckou práci, kdežto vědcům, kteří se ještě neproslavili, je takového uznání odpíráno, je v sociologické literatuře označována jako efekt sv.Matouše (86). V evangeliu sv.Matouše se uvádí: Každému, kdo má, bude dáno, a přidáno; tomu však, kdo nemá, bude vzato i to, co má (87). Nositelé ocenění chápou efekt sv.Matouše jako záležitost spravedlivého uznání za úspěch ve vědeckém bádání. Spatřují jej zejména v tom, jak působí uznání na zvýšení společenského postavení, či neuznání na jeho snížení. Shledávají jej jako něco, co vede ke dvojí nezamýšlené nespravedlnosti, v níž jsou neznámí vědci nespravedlivě obětováni a slavní mají nespravedlivý užitek. Berou tedy sociální jev, který označují za efekt sv.Matouše, jako sociální nespravedlnost v soustavě odměňování, která ovlivňuje vědecké dráhy jednotlivých badatelů.
Výzkumy potvrzují, že pokud dva či více vědců, bádajících nezávisle na sobě, učiní podobné objevy, je větší pravděpodobnost, že tyto objevy budou okamžitě přibrány do stávajícího souboru vědeckých poznatků. Čím častěji se nezávisle dojde k nějakému objevu, tím lepší jsou vyhlídky na jeho uveřejnění a využití. Jediný objev učiněný uznávaným vědcem může mít stejnou naději na úspěch, jako souběžně učiněný objev, uvedený několika vědci, ze kterých si ještě žádný nedobyl významného úspěchu.
Pro vědecký rozvoj má velký význam, zda soubor myšlenek a poznatků je výrazně soustředěn v činnosti jedince nebo v činnosti jednoho výzkumného střediska, nebo zda je řídce rozptýlen ve velkém počtu lidí a ústavů. Takovýto soubor je spíše přijímán v prvním případě než ve druhém. Významnou funkcí vynikajících učenců je usměrňování pozornosti. Lidé jako byl např. Fermi plní ve vědě sociologickou funkci "omilostněných". Vzbuzují pozornost druhých, kteří jim připisují výjimečné kvality. Nejenže se sami dopracovávají ke značné dokonalosti, ale mají také schopnost vzbuzovat úsilí o dosahování dokonalosti u druhých. Tito velikáni vědy předávají nováčkům, kteří s nimi spolupracují, nejen metody, poznatky a teorie, nýbrž také hodnoty, které vládnou v oblasti významné výzkumné činnosti. V jejich pokročilém věku nebo po jejich smrti se tento osobní vliv ve společnosti často stává rutinou. "Omilostnění" jedince se společensky zařizuje jako myšlenkové školy, aj.
Úloha vynikajících vědců při ovlivňování mladších spolupracovníků je v rozhovorech s nositeli vyznamenání opakovaně zdůrazňována. Téměř všichni kladou důraz na význam objevení problému či na jeho vytyčení, a ne pouze na jeho řešení. Měření ukázalo, do jaké míry jsou nositelé uznání ovlivňováni ve obzvlášť tvořivých výzkumných prostředích, totiž podle počtu nositelů vyznamenání, pod kterými tito nositelé vyznamenání dříve působili. Z 55 amerických laureátů působilo 34 v nějaké funkci pod celkem 46 nositeli Nobelovy ceny (88).
Ukazuje se, že prestiž veřejně uznávaných vědců přitahuje k nim nejen další uznání, ale také vyšší počet skutečně slibných a nadaných badatelů, takže se zde projevuje jakási napodobivost člověka. Kromě toho se podobná skutečnost shledává sociálních zařízení pro vědecký výzkum: střediskům prokazatelně vysoké vědecké úrovně se přidělují mnohem větší prostředky na výzkum, než střediskům, která ještě ničím nevynikla; také jejich prestiž přitahuje větší počet nadějných nadaných badatelů (89).
Teoretické fungování uměleckých hodnot
Umění ovlivňuje vědu předně tím, že svým nezdolným a osobitě vyhraněným úsilím o tvůrčí vyjádření skutečnosti podněcuje badatele k velkolepým výkonům při uskutečňování objevů.
Mimoto díla umělců, kteří mají víc, než kdokoli jiný ve společnosti, vytříbenou vnímavost pro krásu a její prožívání, jsou vědcům nevyčerpatelným zdrojem domněnek, které se mohou stát vědeckými hypotézami při poznávání skutečnosti. Třebaže k řadě objevů došlo náhodně (např. paprsky X), v mnoha případech bylo a je důležité správné vyjádření otázky, na kterou je pak objev odpovědí.
Zvlášť velký význam má umění pro rozvoje věd sociálních. Vždyť umělci, nadaní k intuitivnímu poznání skutečnosti, a to i sociálně-kulturní skutečnosti (90), snadno pronikají k vnitřní struktuře věcí a dění. Ve své tvorbě odhalují jako seismografy závažné záchvěvy této struktury, nebo též poruchy či zkostnatělost jejích funkcí, atd.
Umění též nenahraditelně plní vědeckou funkci jako šiřitel názorně vyjádřených poznatků vědy. Seznamuje široké vrstvy společnosti s výsledky vědeckého bádání způsobem přijatelnějším a snazším, než činí samotná věda, která se (v důsledku mnohosti nahromaděných údajů, a pro matematický způsob jejich vyjadřování, jakož i technické zpracování) stává pro širší, nezasvěcemné vrstvy společnosti nesrozumitelnou a nudnou.
Teoretické fungování výchovy
Současná školská zařízení výchovy připravují vzdělané jedince, ale jedince, kteří jsou výchovou vedeni spíše pro vědeckou činnost ve skupinách, než k samostatnému, tvůrčímu individuálnímu bádání. (91) Výchova pomocí hromadných sdělovacích prostředků funguje jako důležitý prostředek popularizace vědeckých poznatků, který navíc podněcuje v širokých vrstvách společnosti k správnému vyjádření otázky či problému, vyžadujících tvůrčí řešení. Výzkumy ukazují, že mimovolné poučení prostřednictvím televizních programů s fantastickým námětem může mít velký význam pro diváka ve školním, ba i v předškolním věku (92).
Teoretické fungování jazyka
Jazyk, který je v podstatě nezbytný pro jakékoli teoretické uvažování a bádání, může případně v jisté míře usnadňovat nebo znesnadňovat toto poznávání (93). Určitý jazyk může svou ohebností tvárností a vytříbeností usnadňovat badateli přístup ke skutečnosti. Na druhé straně různé kazy a plevely v nějakém jazyce svědčí o něčem, co je mimo dosah sdělení. Svědčí nejen o způsobu, jakým přistupujeme ke skutečnosti, ale také o špatném způsobu, jakým si pro sebe vytváříme obraz této skutečnosti, resp. o tom, jak ve svých pojmech deformujeme a „odskutečňujeme“, resp. jak vyprazdňujeme význam jejího pojmu. Proto každá nechutnost a jalovost v určitém jazyce, každá fráze, šablona, ošumělost, je příznakem něčeho nezdravého v sociálně-kulturním prostředí, co případně ovlivňuje vědecké a filozofické názory uživatelů tohoto jazyka. Motivy a vlivy, těchto ustalujících se úsloví svádějí k falešnému pojetí určité skutečnosti (Např. Kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu). Stírají se rozdíly zvláštních životních okolností, a navozují v mysli a představivosti uživatele daného jazyka (mluvčího i posluchače) ideu zvláštní skutečnosti, která je poněkud vzdálená určitým životním okolnostem; navyklým úslovím je tato idea případně vštěpována jako podstatná a správně zobecněná. Děje-li se to pomocí hromadných sdělovacích prostředků v míře, jakou dějiny jazyka jako prostředku dorozumívání, oběživo hotových úsloví a rčení pak znenáhla vyvolává také schémata a klišé v myšlení, představách a touhách lidí. To případně přispívá k tomu, aby se uživatelé této řeči případně psychicky měnili v bytosti případně manipulované vzorci a šablonami.
Teoretické fungování státoprávní substruktury
Státní podpora vědy a výzkumu se provádí třemi různými způsoby:
1) Prostřednictvím zřizování a udržování státních výzkumných ústavů,
2) zapojením vysokých škol do výzkumných programů a jejich podporou;
3) přímou státní podporou výzkumu v hospodářských, vojenských a jiných zařízeních.
Samotná státní podpora výzkumu ovšem ještě není zárukou úspěchu vědeckého bádání, resp. dosažení nového objevu. Státní a právní opatření nemůže vytvořit vědu ani filozofii, nýbrž může pouze v nějaké míře usnadňovat rozvoj teorie (94).
Vedle státoprávního činitele jsou to také politické podmínky, které případně mohou usnadňovat rozvoj teorie. Věda a filozofie uznává pouze autoritu skutečna a autoritu pravdy. To ovšem neznamená, že by se měly oddělovat od skutečností politických a sociálních. Jde o to, že vědecké výpovědi o skutečnosti nemohou být podstatně ovlivňovány nějakými požadavky politickými, státoprávními, hospodářskými nebo technickými, ani požadavky daného sociálně-kulturního celku. Tam, kde se tyto sociální požadavky staví do cesty svobodnému vědeckému či filozofickému bádání, nemůže být teorie činěna plně odpovědnou za praktické nezdary, ba snad i pohromy, jež odtud dříve nebo později vyplynou. Případnou objektivní podmínkou úspěšného rozvoje vědy je politická svoboda bádání a takové vnější sociálně-kulturní poměry, které tuto nezávislost umožňují. Samotná vnější sociální svoboda vědeckého zkoumání a filozofického bádání ovšem samočinně nezajišťuje rozvoj teorie, nýbrž jenom případně v nějaké míře usnadňuje.
Podobně je tomu také s hospodářskými podmínkami vědeckého poznání. Sociální skupiny, nacházející se na nízké hospodářské úrovni, jsou poměrně více než ekonomicky vyspělejší zaujaty obstaráváním hmotných statků k uspokojení potřeb. Rovněž mají málo rozvinutou soustavu dělby práce, než aby mohla poskytnout příznivé podmínky pro vědecké bádání, jako je např. volný čas, odstupňovaná úroveň vzdělání, apod. (95)
Některá věda případně ve značném rozsahu podléhá vlivu průmyslu, a to k vlastní škodě. Sociální strukturovanost vědy a filozofie se totiž vyznačuje organizací, jaká se příčí organizaci nadřízenosti a podřízenosti uplatňující se v průmyslu. Rovněž vázanost pravidelnou pracovní dobou, jimiž se vyznačují hospodářská zařízení, je pro zvláštní povahu samotné vědecké činnosti těžko přijatelná. Hospodářsky vyspělé demokracie řeší tuto nesnáz poměrnou samosprávou vědy, totiž zřizováním poměrně odděleného, zvláštně odměňovaného a podporovaného útvaru, pro jehož vnitřní činnost platí v nějaké míře pravidla odlišná od průmyslových (96).
K případným sociálním podmínkám vědeckého bádání patří také technika. Moderní vědecký výzkum vyžaduje technické vybavení laboratoří, knihovny, výpočetní techniku, atd. (97) Např. v astronomie byla donedávna ryze pozorovací vědou; použitím reaktivním strojů se však otevírají nové obzory poznání.
Kosmické rysy ve vědeckém poznání jsou spojeny s překonání zeměstředného zaměření v poznávací i předmětně praktické činnosti. Vypouštění létajících zařízení do kosmu se případně, objektivně vytvářejí nové poznávají poměry. Spočívají v tom, že člověk zkoumá pomocí samočinných vesmírných zařízení jednak mimozemské předměty a procesy v mimozemském prostředí, jednak pozemské věci a události z vesmíru. Samočinné kosmické stanice zpravidla předcházejí přímé zkoumání vesmíru lidmi. tato zařízení jsou levnější, protože jejich rozměry a váha jsou menší, než u lidmi přímo řízených kosmických stanic.
S novou technikou se otevírají nové výhledy také vědeckému pokusu. V důsledku kosmizace pokusu:
- uměle se vytvářejí či modelují vesmírné procesy či jejich složky,
- umožňuje se pokusná kosmická činnost v nejrůznějších vědách, vč. astronomie.
Tak se objevují nové, smíšené formy kosmického pokusu a pozorování, jako např. sledování změn pozemského podnebí z vesmírných stanic (98).
Věda a technika jsou dvě na sobě závislé složky sociálně-kulturní struktury lidské skupiny, u nichž stav jednoho ovlivňuje úroveň druhého, a naopak, ale neděje se to obousměrně stejným způsobem. Zatímco technika objektivně v nějaké míře usnadňuje vědecký výzkum jako jedna z jeho případných podmínek, ale sama není způsobilá učinit ani jediný objev, věda, pronikající do techniky, vtiskuje této technice zvláštní strukturu, kultivuje ji a lidsky zhodnocuje, a to v subjektivní duchovní podstatě přirozeně vždy dokonale a nevykořenitelně, kdežto jako případná, objektivní podmínka jen v určitém stupni a rozsahu. Dokladem nejen podstatného, ale i vysokého stupně případného, objektivního průniku vědeckých objevů do určité techniky je např. kybernetika (99).

2. Současná sociálně-kulturní funkce vědy
Síla současného vlivu. jímž působí věda na společnost a kulturu, vyplývá z rychlosti, s jakou vyvolává změny, a z přesnosti, s jakou ji lze zamířit na vybrané cíle. Velké změny, ke kterým docházelo v minulosti, byly ve srovnání s dnešními pomalé a živelnější (100). S ohledem na rozšíření možností dosahu využití a sociálně-kulturní účinnosti vědy, je její působení velmi pronikavé a plné nebezpečí. Požadavky řádného a vyrovnaného fungování určité vědy vyžadují přebudování její tradiční podoby, jak se pod zátěží pozitivismu dočasně ustálila během 20. století (101). Obrysy nové budovy teoretické substruktury sociálně-kulturní skutečnosti lze upřesnit rozlišením povahy jednotlivých funkcí této substruktury ve společnosti a kultuře.
Náboženská funkce teoretického poznání
Pronikání hodnot vědeckých objevů a filozofického poznání do náboženství má, přes svůj případný, ryze vnějškový, objektivně podmiňující ráz, velký a proto nezanedbatelný rozsah. Jde-li o přímé, zjevné pronikání vědy a filozofie do náboženství, totiž zkoumání náboženství pomocí archeologie, sociologie, religionistiky a jiných věd, či jde-li filozofii náboženství, jedná se poznávání vnější, nepodstatné stránky náboženství. Předmět víry, k němuž pronikáme úkonem zbožnosti, je pro toto vědecké či filozofické poznání nedostupný; předmět úkonu zbožnosti je zároveň příčinou vzniku tohoto úkonu; všechny poznatky o Bohu pocházejí od Boha (102).
Věda však případně ve značné míře funguje nábožensky také nepřímo, pokud přirozeně poznání věci a události ve vesmíru, ve společnosti, aj. nikoli jako samoúčelné a svrchované věcné skutečnosti, nýbrž jako zařazené mezi stvořená jsoucna.
Věda však případně funguje nábožensky také negativně tím, že svými objevy vyvrací názory nepřátelské náboženské víře. Tak objevením atomové energie odhaluje prázdnotu materialismu, takže materialisté pozbývají pevnou půdu pod nohama. Bude-li to Boží vůle, nastane přeměna libovolného množství látky na Zemi v plápolající energii, protože všechna jádra atomu jsou převoditelná na energii, a proto se hmota může změnit v oheň. (103) Základní tvrzení materialismu, že počátkem a základem všech přírodních procesů je hmota, a že jen ona je sama existence, která trvá přede vším i po všem, a nikdy nepřestává existovat, se ve světle moderní vědy ukazuje absurdní. Názor o věčnosti pouze hmotného světa nelze vědecky obhájit. I současná kosmogonie dokazuje začátek a konec tohoto světa (104). I kdybychom uznali hmotný svět a pohyb za věčný, pak je-li pohyb změnou vůbec, tedy i v tomto případě není prvotní hybatel zbytečný. Také svět stvořený navěky potřebuje všemohoucího Stvořitele (105).
Posuv spektrálních čar mlhovin k červenému okraji (tzv. rudý posuv), který věda vysvětluje vzájemným vzdalováním mimogalaktických soustav ve vnější části vesmíru, je vědecky dokázán. Tato vědecká fakta svědčí o počátku tohoto světa, kdy celý tento vesmír byl soustředěn v jednom bodu prostoru prostoru. Dokazují prvotní šíření kvanta, které mělo hmotnost rovnou hmotnosti všech galaxií. Dokazují, že se toto šíření začalo několika miliardami let; svět byl počat jediným kvantem energie. (106) Tak věda dokazuje, že tento svět není věčný, nýbrž má počátek a konec. Tak věda případně usnadňuje člověku víru, že tento svět byl stvořen Bohem. Přírodní věda však sama neposkytuje důkaz stvoření tohoto světa Bohem, ani to, že každý svět má začátek a konec, ani to, zda prvotnímu šíření kvanta, předcházejícího tento svět, předcházelo zhroucení jiného světa do daného bodu prostoru, nýbrž pouze dokazuje, že tento určitý svět má vznik a zánik. Tak je nutno chápat tyto vědecké důkazy, a nerozšiřovat ani nezužovat jejich platnost (107).
Jako je věda a rovněž filozofie přirozeně dokonale nemohoucí, pokud jde o její působení na duchovní podstatu náboženství, podobně je zcela omezená ve svém ovlivňování subjektivní duchovní podstaty mravnosti. Filozofie případně usnadňuje odpoutání lidského ducha ode všeho, co je přízemní a sobecké tím, že obrací mysl k základu veškeré síly a života. Současně filozofie funguje mravně, pokud sjednocuje pravdy o člověku, společnosti, přírodě a Bohu v soustavu, což případně usnadňuje člověku vytvoření si uceleného názoru na život, svět a jejich smysl (108).
Přesvědčení o významu vědy je tak mocné, že ve společenském životě stojí často vedle hospodářských zájmů stojí v popředí také zájem o vědecké poznání. Názor, který má vědec sám o sobě, jakož i názor, který má o něm veřejnost, jsou z velké míry vytvářeny (širší platnost dodávajícím) svědectvím významných veličin, že v různých směrech vyhověl náročným společensky zavedeným požadavkům své úlohy (109). Vysoce tvořiví vědci na významné univerzitě získávají uznání častěji, než stejně tvořiví vědci na méně významné univerzitě (110).
K působení soustavy odměn ve vědě se váže zvláštní nesnáz, a to tehdy, když se jednotlivci nebo skupiny chopí úkolu uložit a vhodně odměnit vysoký výkon ve prospěch lidstva. A tak nejvyšší pocta ve vědě ve 20. století, totiž Nobelova cena, podle názoru veřejnosti odlišuje její příjemce od všech ostatních vědců dané doby. Tento názor ovšem odporuje skutečnosti, že velký počet vědců, kteří neobdrží tuto cenu, přispívá k pokroku vědy zrovna tak, nebo i více, než někteří z těch, kterým byla udělena. Nobelova cena si podržuje prestiž, protože omyly při udělování za vědecké objevy jsou řídké (111). Poměrně malý počet udělovaných cen však znamená, že (zejména v dobách velkého vědeckého pokroku) je mnoho těch, kdo nejsou odměněni (např. Mendělejev, H.de Vries). Tato mezera v udělování ceny je pouze zčásti vyplňována jiným oceněním za vědecké výkony. Tyto odměny však nemají takovou prestiž ani mezi vědci, ani v širší veřejnosti. V soustavě rozvrstvení poct ve vědě může působit také efekt setrvačnosti. Projevuje se ve vědeckých dráhách badatelů, kteří po dosažení jistého stupně věhlasu, později už neklesnou příliš hluboko pod tuto úroveň (třebaže mohou být překonáni novými badateli). Je-li člověk jednou nositelem Nobelovy ceny, zůstává touto celebritou navždy (112).
Bez ohledu na prestiž této ceny a vysoké hodnocení vědy veřejným míněním, dlužno připomenout, že věda sama o sobě, svými objevy samočinně přímo nezdokonaluje člověka jako mravní bytost. (113) Teoretické poznání (filozofické či vědecké) případně, v jisté míře usnadňuje mravní rozvoj člověka, ale v subjektivní duchovní podstatě jej samo nezajišťuje. Dar vědy neodpovídá přímo opatrnosti ani jiným mravním ctnostem, nýbrž je v nějaké míře pouze případně usnadňuje (114). Jakmile výsledky vědeckého bádání dosahují určitého stupně přesnosti, slouží a prospívají každému, kdo jich správně použije. V nějaké míře usnadňují spojení mezi lidi jako případná podmínka. Tato síla spojitosti je druhou stránkou nenázornosti a suchopárnosti teorie (115).
Vědecké poznatky jsou zpravidla užívány v různých oblastech sociálně-kulturního života, a to k lidskému pokroku, ale i ke škodě člověka. Věda sice poskytuje poznatky, které člověk může využít k ovládnutí okolní přírody, nicméně lidská kultura nezávisí jenom na vědě. Člověk nemůže ovládat okolní přírodu, dokud neovládne vlastní vnitřní životní prostředí, a skrze toto sebeovládání také rozumné vlády nad celou společností (116). Vědecké objevy mohou pomáhat šířit dobro ve společnosti, ale i zlo. Všechno zlo je zlo určitých lidských jedinců; slouží-li některá věda nebo filozofie zlu, děje se tak pro mravní zaostalost nebo zvrácenost konkrétního uživatele vědeckých či filozofických vymožeností. Přitom nejde jen o to, že jednotlivé vědní obory se vyznačují různou úrovní rozvoje. Jsou-li více rozvinuty přírodní vědy, takže poskytují více příležitostí k rozvoji člověka jako člověka, ale i ke zneužití proti člověku, málo by prospělo jejich řádnému využívání překotné dohánění dané úrovně jednostranným rozvojem společenských věd a věd o člověku. Racionalizační funkce vědy znamená posilování důvěry člověka v rozum a vládu rozumu v lidské společnosti; s touto funkcí těsně souvisí její funkce sociálně-ukázňovací a posilující životní optimismus člověka (117); toto fungování vědy má v poměru k mravnímu rozvoji člověka povahu ryze případnou, podmiňující.
V případném mravním fungování sociálních věd se ve značné míře projevují dva prvky:
1) hodnota pravdy, ověřené skutečnosti,
2) hodnota svobody (118)
Mravním posláním sociálních věd je uchovat svobodu a rozum jako uznávané hodnoty, používat jich zodpovědně, důsledně a tvořivě při vymezování zkoumané záležitosti. Ústřední ideou jakéhokoli nového vymezování nějakých sociálních cílů musí být společnost, v níž se lidé stanou pány svého rozumu. Funkcí zkoumání dějin společensko-kulturních struktur je odhalení způsobů, jimiž jsou a mohou být řízeny, a poznání mezí a významu lidské svobody. Svoboda není pouze možnost dělat, co se člověku zlíbí, ani pouhá příležitost volit mezi několika danými možnostmi. Svoboda je zde také možnost vymezovat nabízející se možnosti, vyjadřovat se k nim a projednávat je, a teprve pak si některou z nich zvolit. Proto svoboda nemůže existovat bez zvýšené úlohy rozumu v záležitostech lidí.
Vymezovat jakoukoli sociální záležitost, znamená určovat hodnoty, kterých se týká, a nebezpečí, která jim hrozí. Právě zjišťování ohrožení uznávaných hodnot, jako jsou svoboda a rozum, je mravní funkcí sociálních věd. Prakticky to znamená riskovat potíže, nebo - což je závažnější - čelit lhostejnosti. Vyžaduje to, aby vědci záměrně předkládali sporné skutečnosti a teorie, a činným způsobem podněcovali jejich veřejné projednávání. Chybí-li široké, otevřené a poučené projednávání sporných otázek, nemohou lidé snadno vejít ve styk se skutečností.
Je-li veřejný život někdy zakládán na lžích, klamech a zkomolených představách, pak ti, kdo mohou vyložit skutečnost jasněji a správněji, jsou mravně povinni uplatnit svůj vliv. I když sociální vědy nemohou spasit svět, není nic špatného v jejich napodobování úsilí o jeho spásu, znamená-li to v rovině přirozené přetvořit společnost podle ideálů svobody a rozumu. (119)
Umělecko-estetické fungování vědy
Jestliže umělecké dílo vyžaduje názorné vyjádření, pak vědecké dílo k takovému názornému výrazu nevede. Objev může být sice vyjádřen esteticky působivým, jednoduchým vzorcem, rovnicí či grafem, ale tento vnější výraz není nutný. Vědecké dílo zbavené pomocí abstrakce názornosti i živých dojmů smyslových (barvitosti, tónu, vůně, atd.), a vystihující skutečnost rozumem vytvořenými, strohými útvary, zdá se být méně životné, než skutečnost (120), a to zejména umělcům (121).
Přesto i vědecké poznání je případně v nějaké míře funkční esteticky. Např. zkoumání pravidelnosti struktury krystalů, geometrické přesnosti výstavby včelích buněk, posloupnosti a opakovatelnosti polohy větví a listů na stromech, květů, semen rostlin, aj., vedlo ve vědě ke vzniku pojmu symetrie. Symetrie forem předmětů v přírodě jako výraz proporcionality, souměrnosti a harmonie odedávna překvapovala lidi svou dokonalostí. Případná estetická funkce člověkem poznávané symetrie tvarů v přírodě vede badatele k tomu, aby jí sami přikládali hlubší význam (122).
Pokud jde o současné pronikání vědeckého a filozofického poznání do výchovné substruktury, prosazuje se učitelsko-vychovatelská úloha vědců (123). Avšak přes vysoký stupeň vědeckosti řízení výchovného procesu ve školách, jakož i přivádění informace k širším vrstvám společnosti pomocí hromadných sdělovacích prostředků, zůstává teoretické poznání pouze jednou z případných podmínek, které usnadňují výchovně vzdělávací proces, ale v podstatě ho nemohou dokonale zajistit. Dokladem je sama odstupňovanost výsledků výchovy u vychovávaných jako jednotlivců a společenských skupin. Podobně je tomu s jazykovou funkcí teoretické substruktury. Stupeň případného podmiňujícího vlivu určitého vědeckého poznání na jazyk se liší od jedné skupiny ke druhé, od jednoho kulturního okruhu ke druhému.
Na rozdíl od uvedených případných funkcí vědy a filozofie, při kterých se teoretické poznání uplatňuje v určité míře a stupni jako sociální tlak, podstatná, bezprostřední a vlastní funkce vědy a filozofie je funkce poznávací. Tak se teorie bezprostředně projevuje jako kultura. Poznávací funkce vědy se projevuje objevem. Věda však nevede k poznání samotné podstaty skutečnosti, nýbrž jen k poznání skutečných vlastností a vztahů. (124) Vedlejší, ale přece jen doplňující funkcí vědy je předvídání. Do té doby, než lze předvídat s poměrnou přesností (zejména přesností co do početní, jako výpočet slunečního zatmění), omezuje se věda to, že i v dynamických vztazích předpovídá pouze jakost procesů (předpověď počasí). (125)
Pokud jde o současné vlastní fungování filozofického poznání, naplňuje se moudrostí. Lidský intelekt nabývá vědění vyvozováním úsudků ze základů; je to poznání věcí z jejich příčin, poznání zprostředkované a vyvozené z prvních samozřejmých základů. Vědění nejvyššího stupně dospívá k poslední příčině věcí, a potom má jméno moudrost. Vlastní fungování střízlivě realistické filozofie se projevuje tím, že:
- vstřebává to, co je pravdivého v různých směrech, vyskytujících se v soudobé filozofii;
- usměrňuje filozofické výklady vědeckých objevů, prováděné často samotnými badateli (126).
Jako kulturní či kultivující lze označovat státoprávní funkci teoretické substruktury, neboť její hodnoty v subjektivní duchovní podstatě přirozeně dokonale strukturují samotné právo i stát; působí však na stát v určité míře i jako případná, objektivní podmínka, tedy jako sociální tlak určitého stupně. Sociálně důsledky působení zasahují četné základní stránky státního života. Prosazují se spolehlivé prostředky k poznávání a předvídání různých vlivů, kterými může určité vědecké poznání chránit občanskou společnost proti nebezpečí sociálních zmatků a neklidu, ba i rozvratu, kdyby už státní společnosti nemohla plně využít možná, které vědecké poznání přináší (127). Sociální zařízení kanálů působení vědeckých poznatků na stát se vyznačuje mnohostí a rozmanitostí forem (128). K hodnocení vědeckých objevů a jejích důsledků pro občanskou společnost je v každém státě nezbytný nestranný správní aparát (129), protože věda podstatně přesahuje meze státoprávního uspořádání.
Podobně jako ve státě, tak i v politické funkci, věda představuje v ostrov rozvahy, kam nedoléhají vlny případných nenávistných vzmachů politického života. Proto je věda udržovatelkou a šiřitelkou sociálního míru. V tomto směru tedy věda plní funkci sociálně-pacifikační (130).
Objevení vědy jako závažného činitele politiky je starého data, avšak znovuobjevení funkce vědeckého poznání v politice je poznamenáno přechodem lidstva do atomového věku. Vojenské zneužívání vědeckých poznatků staví teorii a postavu badatele do středu zájmu politiků (131). Třebaže však významní politilogové uznávají vliv vědeckého poznání na politické rozhodování a jednání (132), přesto se zde často jedná o boj o případné podřízení nějakých objevů politickým zájmům různých mocností, než o podřízení politického rozhodování vědeckému poznání. Požadují proto od vědců co největší srozumitelnost vědeckého a zejména politologického poznání, aby věda mohla snáze sloužit politickým cílům. Dané pojetí vede k omezování svobody vědeckého zkoumání. (133)
Ve skutečnosti však věda už zjišťováním údajů v subjektivní duchovní podstatě přirozeně dokonale funguje politicky. V určitém sociálně-kulturním prostředí, v němž jsou případně ve velkém rozsahu šířeny nepravdy, nesmysly a bludy, má každé zjištění skutečnosti politický význam. Objevovat skutečnost a zaujímat k ní stanovisko znamená v podstatě provozovat politiku pravdy. Některé politické jednání však případně není docela odpovídajícím vyjádřením hodnot teoretického poznání.
Podle stupně také případného, objektivně podmiňujícího působení poznání sociálních věd v politice lze rozlišovat tři typické funkce, jaké může badatel v sociálních vědách plnit v politice:
1) funkce vládce: to předpokládá uznávání aristokracie ducha ve veřejném mínění;
2) funkce vládního poradce - experta: v lepším případě může nabýt podoby úředníka s nějakou politickou mocí, v horším případě podoby odborníka na způsoby a postupy využitelné pro potřeby daného úřadu;
3) funkce samostatného badatele, který si ze složité mozaiky společenského dění vybírá důležité předměty zkoumání, avšak výsledky svého zkoumání adresuje zrovna tak vládě, jako širší veřejnosti (134).
Politickou funkcí sociologa je převádět osobní starosti lidí na závažné veřejné politické otázky a současně objasňovat jejich význam pro nejrůznější jedince i skupiny. Politická funkce vědy v demokracii spočívá v pomoci při informování a podpoře veřejnosti a jednotlivců, aby se mohli rozvíjet žít a jednat v souladu se správným výkladem svého postavení a možností v sociálně-kulturní skutečnosti (135).
Pronikání teorie do hospodářské a technické substruktury je v subjektivní duchovní podstatě přirozeně dokonalý a nevykořenitelný, avšak co do případného, objektivního působení hodnot vědy do hospodářství probíhá jenom v určitém rozsahu, které se liší od jedné společnosti ke druhé. Rozšíření a zrychlení případného pronikání nějakých vědeckých poznatků do určitého hospodářství způsobuje někdy nevyrovnanost a nevyváženost. Vyrovnání těchto místních odchylek vyžaduje nadstátní a nad-politické řídící zařízení (136).
Vědecký duch, který se ponenáhlu šíří v myslích lidí, dává v lidských myslích vzniknout ideji nové společnosti, která překonává meze a slabiny, pocházející z kapitalistického i socialistického uspořádání hospodářství (137). Tato nová společnost znamená nastolení nového řádu, který spočívá na prvenství nadání a vzdělání. Růst nové elity, založené na vzdělání, vyplývá ze skutečnosti, že vědomosti jsou nutným předpokladem všech organizovaných činností dnešní společnosti. Představitelé této nové elity začínají plnit důležitou funkci při rozboru a vymezování rozhodnutí, na jejichž základě se dělají opatření v hospodářské a technické substruktuře společnosti. právě v tomto širším vytváří rozšiřování vědeckého výzkumu novou společenskou a kulturní vrstvu, složenou ze vzdělaných odborníků. (138) Zatímco případným znakem určité průmyslové společnosti byl rozpor mezi kapitalisty a námezdními dělníky, pak vyčleňování se odborníků z ostatní společnosti je provázeno stupňujícím se napětím a rozporem mezi vzdělanými odborníky a laiky v dané po-průmyslové společnosti (139).
Věda a technika jsou dvě poměrně nezávislé složky sociálně-kulturní struktury, u nichž stav jedné ovlivňuje stav druhé. Ač se objev (poznání skutečnosti) podstatně liší od vynálezu (vytvoření nové skutečnosti), mohou do sebe vzájemně ve značné míře zasahovat. Poznání je však naprosto nutné pro vznik vynálezu. Technický rozvoj je v samotné své podstatě vyloučen bez vědy. Vynalézání se nemůže uskutečnit bez vědomostí, bez znalostí vlastností věcí a jejich přirozených vztahů. Vědecké objevy mají praktický význam, i když se navenek zdají docela odtažité (140). Např. Einsteinova teorie předznamenala využití jaderné energie dávno před tím, než byla vynalezena a zkonstruována příslušná atomová technika, byť jen v laboratorním měřítku.

Odkazy:
1) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, I, 94, 1-2.
2) Tamtéž, III, 34, 3k1.
3) Gn 2, 19-20; Sv.Tomáš Akvinský, Summa theol, I, 94, 3.
4) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, I, 94, 1 a 3.
5) Sv.Augustin, De civitate Dei, kap.XVIII, 1, III
6) Sv. Tomáš, Tamtéž, I, 94, 3.
7) Tamtéž, I, 94, 2 k 3.
8) Tamtéž, I, 94, 4.
9) Podrobněji viz L.Darmstädter, Handbuch zur Geschichte der Naturwissenschaften und der Technik, Berlin 1908; P.A.Sorokin, Rozvoj vědeckých objevů a technologických vynálezů, Viz: Sociologická revue, roč.VII, Brno 1936, s.284.
10) P.A.Sorokin, R.K.Merton, The Course of Arabian Intellectual Development 700-1300; A.D.Isis, sv. XXII, 1935, s.316-324.
11) O.Spengler, The Decline of the West, I, New York 1929, s.94.
12) Jsou ovšem výjimky, které tuto pravidelnost potvrzují. Např. již sv.Tomáš Akvinský postřehl zrychlení pádu těles, a zapsal, že padají tím rychleji, čím větší je výše, z níž padají (Summa contra gentiles /z r. 1259-64/, III, 82, česky: Summa proti pohanům, Olomouc 1993 MCM, s.158; Sent. de caelo et mundo /1272- 73/, I, 8/17. ); později totéž formuloval I.Newton jako gravitační zákon (1687).
13) E.Husserl, Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie, Praha 1972 Academia, s.367.
14) A.Carrel, Člověk, tvor neznámý, Praha 1948 J.Albert, s.134-135.
15) A.Einstein, Jak vidím svět, Praha 1966, s.10-12.
16) M.Král, Věda a civilizace, Praha 1968, s.35-37.
17) Podrob.viz: Sorokin, Tamtéž, Sociologická revue, VII, s.284; VIII, Brno 1937, s.76-77.
18) Einstein, Tamtéž, s.14-16, 48.
19) I.J.Tamm, Elementární částice, Viz: Vesmír, 1965, č.11.
20) W.Heisenberg, Fyzika a filozofie, Praha 1966.
21) Carrel, Tamtéž, s.13-14, 17-18.
22) Pavel VI., Apoštolský list Octogesima adveniens, 14.5.1971, odd. Problematika věd o člověku.
23) P.A.Sorokin, Fads and Foblies in Modern Sociology, Chicago 1956, s.3- 4.
24) G.C.Homans, Bringing Men Beach, Viz: American Sociological Review, 1964, č.5, s.813.
25) Ch.W.Mills, Sociologická imaginace, Praha 1968, s.46.
26) A.Becker, A.Boskoff, Modern Sociological Theory in Continuity and Change, New York 1957, s.5
27) Sorokin, Fads..., s.306.
28) Mills, Tamtéž, s.26, 45; P.A.Sorokin, Sociological Theories of Today, New Yoprk 1966, s.6.
29) P.Auger, Cirrent Trends in Scientific Research, Paris 1961, s.15.
30) D.Bell, The Coming of Post-Industrial Society, New York 1973; Z.Brzeziňski, Between Two Ages. America´s Role in the Technotronic Era, New York 1970, s.14.
31) P.Teilhard de Chardin, Místo člověka v přírodě, Praha 1967, s.102- 103.
32) Husserl, Tamtéž, s.30.
33) Teilhard de Chardin, Tamtéž, s.104.
34) J.Kučera, J.Rak, Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře, Praha 1983 Vyšehrad, s.48-51.
35) Teilhard de Chardin, Tamtéž, s.105-107.
36) Sorokin, Tamtéž, Sociologická revue, VII, 1936, s.287.
37) S.M.Lipset, Political Man, New York 1961, s.403-406; D.Bell, The End of Ideology: On the Exhaustion of Political Idea in the Fifties, New York 1961, s.397-398.
38) R.Jungk, Jasnější než tisíc sluncí. Osudy atomových vědců, Praha 1963, s.55-56.
39) J.T.Dunlop, Economic Growth in the United States, Its History, Problems and Prospects, Louisiana Sate Univ. Press 1961.
40) Poválečný růst ročních nákladů na vědecký výzkum v USA vykazuje prudký vzestup: z půl miliardy na více než 10 mld. dolarů na začátku 60. let, a na 30 mld. na zač. 70. let. Podrobněji viz: J.T.Dunlop, Automatization and Technological Change, Prentice- Hall, Englewood, Columbia Univ. 1962; Statistical Yearbook, Paris 1976 UNESCO; The American Almanac, The U.S.Book of Statistics and Information for 1972, New York 1972, s.510.
41) E.Chalupný, Sociologie, Praha 1933 Melantrich, I/2, s.178-179.
42) I.A.Bláha, Sociologie, Praha 1968 Academia, s.168-169.
43) J 16,30; 11,13; 8,14; 6,61; Lk 16,4.
44) N.Wiener, Kybernetika a společnost, Praha 1963 ČSAV, s.132-134.
45) Jan Pavel II., Encyklika Centesimus annus, 1991, IV,37-38.
46) Bell, Tamtéž, s.378; Brzeziňski, Tamtéž, s.9-14.
47) Jan Pavel II., Centesimus annus, IV,30-36.
48) Tamtéž, V, 46.
49) D.Pecka, A.Pavelka, B.Chudoba, Otázky dneška, Brno 1946 Akord, s.34.
50) Bláha, Tamtéž, s.178.
51) K.Mannheim, Wissenssoziologie; Handwörterbudch der Soziologie, Tübingen 1931, s.661.
52) L.Bogliolo, Ontológia, pravda o bytí, Řím 1971 Slov.úst. sv.C.- M., s.19.
53) A.Hlinka, Cesta k nekonečnu, Řím 1970 Slov.úst.sv.C.-M., s.16; D.Pecka, Cesta k pravdě, Peraha 1969 Vyšehrad, s.69.
54) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologia, II, II, 19, 7; 45, 6k3.
55) Gaudium et spes, 36.
56) Teilhard de Chardin, Tamtéž, s.101, 115-116.
57) Einstein, Tamtéž, s.28
58) Sv.Tomáš Akvinský, Tamtéž, II, II, 1 zač., 8 zač.; 9, 1k1;
8,6; 9,2.
59) Einstein, Tamtéž, s.123, 127-128.
60) Jan Pavel II., Redemptor Hominis, 19.
61) P. Teilhard de Chardin, Chuť žít, Praha 1970, s. 18.
62) T.J.Bahounek OP, Filozofie náboženství, Olomouc 1992 MCM, s.91- 92.
63) D.Pecka, Cesta k pravdě, Praha 1969, s.123.
64) É.Gilson - L´esprit de la philosophie médiévale, Paris 1932, II, s. 179.
65) M.Born, Physik und Politik, Göttingen 1960 Vandenhoeck Ruprecht, s.6- 7.
66) Bahounek, Filozofie náboženství, s.94-95.
67) Dekret Optatem totius, 16.
68) J.Hick, Philosophy of Religion, 1963 Englewood Cliffs, s.2.
69) J.M.Bochenski, Logik der Religion, Köln 1968, s. 24.
70) É.Gilson, Le philosophie et la théologie, Paris 1960, s.113.
71) Cl. Trésmontant, Les idées maitresses de la métaphysique chrétienne, Paris 1962, s.114-5; české vyd.:Praha 1994 AULA, s.120-124
72) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, II,II,15,3; 96,1k2; 148, 6; 180, 2.
73) Tamtéž, I,1,6k3; I,II,58,5k1,k2; II,II,9,2k2.
74) D.Pecka, Člověk a křesťanství, Praha 1948 Vyšehrad, s.77; T.Kuhn, The Structure of Scientific Revolution, Chicago 1970.
75) Pavel VI., Apoštolský list Octogesima adveniens, 14.5.1971, odd. Problematika věd o člověku; P.Chauchard, Věda a smysl života, Praha 1971 Vyšehrad, s.133.
76) A.W.Gouldner, The Comming Crises of Western Sociology, London 1971, s.32.
77) V.Boublík, Boží lid, Řím 1967 Křest. akad., s.326.
78) E.Chalupný, Sociologie, Praha 1933, I/2, s.73.
79) Ch.W.Mills, Sociologická imaginace, Praha 1968; Ch.W.Mills, The New Sociology, New York 1964.
80) J.Patočka, O principu vědeckého svědomí, Viz: Literární listy, Praha 1968, č.18, s.3.
81) W.H.Whyte, Organizační člověk, Praha 1968 Svoboda, s.207.
82) B.G.Glazer, Organizational Scientists: Their Professional Careers, Indianapolis 1964 Bobbs-Merrill
83) S.Cole, J.R.Cole, Viz: American Sociological Review, 32, 1967, s.377.
84) R.K.Merton, Viz: Anomie and Deviant Behavior, ed.M.Clinard, New York 1964 Free Press, s.213-242.
85) T.Parsons, The Social System, Nyew York 1951, s.127.
86) R.K.Merton, Efekt sv.Matouše ve vědě, Viz: Sociologický časopis, Praha 1970, VI, č.2, s.121-132.
87) Mt 25,29; Vlastním smyslem textu je skutečnost, že když dobře užíváme darů o Pána Boha, budeme od něho dostávat stále více. Kdo však nechá tyto dary ležet ladem, ztratí i to málo, co má.
88) H.Zuckerman, Viz: American Sociological Review, 32, 1967, 391.
89) A.Carter, An Assessment of Quality in Graduate Education, Viz: American Council on Education, Washington D.C. 1966, s.108.
90) J.Maritain, Crative Intuitivon in Art and Poetry, New York 1966 Meridian Books, s.218-220.
91) Whyte, Tamtéž, s.233.
92) W.Schramm a kol., Television in the Lives of Children, Stanford 1961 Univ.Press; J.D.Halloran, Studie o působení hromadných sdělovacích prostředků, Praha 1966 ČSTV, s.12, 24; T.J.Bahounek OP, Církev a sdělovací prostředky, Olomouc 1991 MCM, s.66-67.
93) Bláha, Tamtéž, s.164.
94) Chalupný, Tamtéž, I/2, s.150.
95) Bláha, Tamtéž, s.165-166.
96) R.K.Merton, Science in Democratic Social Structure, Viz: Theory and Social Structure - Toward Codification of Theory and Research, 1949 Glencoe; C.Freeman, R.Poignant, I.Svennilson, Ministers Talk about Science, Paris 1965, s.131,116,168.
97) Bláha, Tamtéž, s.170.
98) E.Lindaman, Space: A New Dimension for Mankind, New York 1969, s.48; Practical Benefits of Space Exploration, New York 1969, s.42.
99) J.Mikloško, Umelá inteligencia a teoretická robotika, Viz: Vesmír, roč.61, 1982, č.6, s.163-165.
100) W.H.Davenport, D.Rosenthal, Engeneering, Its Role and Function in Human Society, New York Pergamon, s.162-168.
101) Viz např. B.Geist, Sociologický slovník, Praha 1992, heslo Věda, s.527-528, heslo teorie, s.492-493.
102) P.Ricoeur, L´homme de science et l´homme de foi, Viz: Science et foi, Paris 1962 Libr.A.Fayard, s.83-96; O.Costa de Beauregard, Problémes de foi d´un scientifique, Viz: Foi et technique, Paris 1960 Plon, s.57-83.
103) T.J.Bahounek OP, Filozofie náboženství, Olomouc 1992 MCM, s.94.
104) Cl.Tresmontant, Dějiny vesmíru a smysl stvoření, Praha 1993.
105) G.Wetter, Der dialektische Materialismus, sein System in der Sowjetunion, Wien 1956, s.331.
106) J.Grygar a kol., Vesmír, Praha 1983, s.9-30.
107) Wetter, Tamtéž, s.330.
108) M.Habáň OP, Psychologie, Brno 1937 Akord, s.208-209.
109) Merton, Efekt..., Tamtéž, s.121.
110) D.Crane, Viz: American Sociological Review, 30, 1965, s.699.
111) Značné poškození prestiže Nobelovy ceny však nastává v důsledku jejího udělování jedincům za zásluhy v boji za mír a lidská práva. Přitom dochází k ovlivňování výběru jedinců pro udělení této ceny ze strany některých velmocí, finančních kruhů, OSN, aj. Tak bývá Nobelova cena udělována např. i teroristům (Arafat, 1994).
112) S.Cole, J.R.Cole, Visibility and the Structoral Bases of Observability in Science, Viz: Sb.American Sociological Society, srpen 1967.
113) Chalupný, Sociologie, I/2, s.95.
114) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, II, I, 52, 2k2.
115) E.Chalupný, Sociologie, IV/2/I, Praha 1921 Bursík & Kohout, s.173.
116) Jan Pavel II, Encyklika Centesimus annus, IV,37-39.
117) Bláha, Sociologie,s.172; T.G.Masaryk, Konkrétní logika, $70.
118) Ch.W.Mills, Sociologická imaginace, s.151.
119) Tamtéž, s.147-148, 160-163.
120) Chalupný, Tamtéž, IV/2/I, s.162-163.
121) Např. Goethe prohlašuje ústy Mefistofela: Šedá je všechna teorie a žití strom se zelená... (J.W.Goethe, Faust,I, Praha 1928, přel.O.Fischer, s.107.
122) Viz Pythagorejské učení o harmonii, Keplerovo zdůrazňování božského řezu v botanice (J.Kepler, Mysterium Cosmographicum de admirabili proportione orbium acelestium, 1596), či význam zlatého řezu, prosazovaného od časů Leonarda da Vinci v architektuře, atd. (Podrobněji viz: M.Gika, Estetika v proporcii v prirodje i iskujstve, Moskva 1936, s.19, 104; P.Curie, Oeuvres, Paris 1908, s.148-149; F.M.Jaeger, Lectures on the Principle of Symmetry, Amsterdam 1920, s.195-196; H.Weyl, Symmetry, Princeton 1952 Univ.Press, s.63.
123) K.Rychtařík, Sociologie na cestách poznání, Praha 1968 Academia, s.254.
124) Chalupný, Sociologie, I/2, s.165-169. Když např. kvantová mechanika zbavuje atom názornosti a nechává k jeho vyznačení jen konstru matematických vzorců, potvrzuje tím, vědecké (v tomto případě fyzikální) zkoumání nespočívá v objevení skutečné podstaty věcí, ležící za jevy, ale spíše v rozvoji myšlenkové soustavy k ovládnutí světa jevů. Atom, vystihovaný pouze jako kostra matematických vztahů, podobá se geografické síti Země. Ve skutečnosti je to jen prostředek k uspořádání zkusmo zjištěný údajů. Podrobněji viz: P.Jordan, Physics of the 20th Century, New York 1944, s.90.
125) Chalupný, Tamtéž, s.171-173.
126) A Maritain Reader. Selected Writings of Jacques Maritain, 1966 Garden City, s.75.
127) US Congres House Committee on Science on Astronautics. A Study of Technology assessment; Report of the Commettee on Public Engineering Policy. National Academy of Engineenering, Washington 1969 US Goverment Printing Office.
128) Podrobněji viz: T.Parsons, etc., Theories of Society. Foundations of Modern Sociological Theory, II, New York 1961
129) H.P.Green, The Adversary Process in Technology Assesment, Viz: R.C.Kasper, Undestanding the Social Consequences of Technological Applications, New York 1972 Praeger Publ., s.49- 69.
130) Bláha, Sociologie, s.173.
131) J.Solař, Úvod do sociologie politiky, Praha 1969 SPN, s.12.
132) Z.Brzeziňski, Bez kontroly; Chaos v předvečer 21.století, Praha 1993, část I. a II.
133) Solař, Tamtéž, s.24.
134) Mills, Sociologická imaginace, s.151-3. Vzorem je příklad vědce Andreje Sacharova, aj. (Podrobněji viz: W.Bluhm, Theories of the Political Systems, New York 1965, s.436-438.
135) Mills, Tamtéž, s.158-162.
136) J.A.Schumpeter, Kapitalismus, Sozialismus und Demokratie, Bern 1950, s.436
137) J.Fourastié, Essais de morale perspective, Paris 1966,s.170.
138) D.Bell, The Coming of Post-Industrial Society, New York 1973, s.362, 426; J.K.Galbraith, The New Industrial State, Boston 1967, s.715.
139) Jan Pavel II., Centesimus annus, IV, 32-33; A.Touraine, La société post-industrielle, Paris 1969, s.129.
140) Chalupný, Tamtéž, I/2, s.190-191.