5. Sociální a kulturní mobilita jazyka
A. V čase
1. Dynamika jazykové složky soc.-kult. struktury
     Jazyková substruktura sociálně-kulturní skutečnosti se ve své stránce lexikální, gramatické či stylistické přirozeně mění. Proměna je zde pomalá a neokázalá, takže jazykové změny patří k nejtěžším úkolům lingvistiky. Složitost změn jazykové kultury vyniká tím více, když si uvědomíme, že zákonitosti jazykových změn nebyly během vývoje lidstva vždy stejné, nýbrž jiné se uplatňovaly v prvotně pospolné skupině a jiné v současné společnosti.
     Jazyková kultura je právě tak stará jako sám člověk, odlišující se od okolního přírodního prostředí rozumem a svobodnou vůlí. Již v prvotně pospolné skupině, v níž se pračlověk sdružoval s jinými, lidský tvor mluvil, protože myslel, takže měl schopnost pojmenovávat věci (Gn 2,20). Lidská skupina všeobecně vystupuje v pravěkém prostředí jako v subjektivní duchovní podstatě svobodně a cílevědomě užívající jazyka. Jazyková substruktura sociálně-kulturní skutečnosti prvotně pospolné skupiny je s ohledem na stávající sociálně-kulturní úroveň pralidí všestranně dokonale integrovaná a funkční. Není vyloučeno, ale ani nezvratně prokázáno, že některý jedinec či skupina lidí postupně rozvíjeli svůj jazyk: od zvukových projevů podobných zvukovým projevům nevědomých tvorů - zvířat (1), přes tvorbu jistého množství slovních kořenů, označujících smyslové věci (2), k analogicky přeneseným slovům, označujícím nadsmyslové věci. (3) Chalupný (4) rozlišuje čtyři stupně tohoto případného vývoje jazyka:
1) Činnost lidského intelektu se uplatňuje, ale nikoli přemítavým způsobem, nýbrž přímým zřením intuice, a to buď bez vnějšího projevu, nebo samovolnými pohyby těla a zpěvem. Tento stupeň, na kterém se lidská řeč navenek podobá zvířecím projevům, je však zvířeti pro nepřítomnost intelektuální činnosti nedostupný.
2) Stupeň, kde myšlení je provázeno lépe seřízenými tělesnými pohyby, jednak hlasitým projevem, kdy mluvidla jsou cílevědomě přizpůsobována úsilí o zvukový výraz.
3) Řeč se omezuje na hlasitý projev mluvidel.
4) Stupeň, na kterém se rozvíjí písmo, jež usnadňuje a napomáhá rozvoji soustavného přemítavého myšlení.
      Počáteční řeč je těsně spjata s uměním, jako je zpěv, pantomima, a v případě písma také malířství (5).
      V psané řeči lze rozlišit čtyři stupně případného rozvoje:
1) období mnemotechnické: kdy bylo užíváno nějakého předmětu (např. hůl se zářezy) jako prostředku sdělení mezi lidmi, vzdálenými od sebe;
2) období obrazové: obrazové znázornění předmětu či události se užívá jako prostředek sdělení;
3) období ideografické: obraz je zjednodušen tak, že se stává pouhým symbolem;
4) období fonetické či alfabetické: pro každé slovo, každou slabiku a hlásku se užívá značka. (6)
     Proniknutí přirozeného vývoje do jazykové substruktury sociálně-kulturní skutečnosti pralidské skupiny jako takové nastalo v důsledku primární dezintegrace přirozenosti člověka, k níž se příslušníci této skupiny dobrovolně a cílevědomě uchýlili. Tento vývoj vedl k složité diferenciaci jazyků, ústící do nepřehlédnutelné směsi (Gn 11,7-9). Tento případný vývoj, znamenající rozklad jazyka jako prostředku výrazu a sdělení, směřoval k k tomu, že se v lidské skupině přestalo užívat řeči k opravdovému vyjádření vnitřního stavu člověka a ke sdělení nějakého pravdivého obsahu. To neznamenalo oněmění, ale skutečnost, že se jazyka užívalo bezmyšlenkovitě, jako fráze, nesvobodně, ale z donucení a ze strachu.
     Z tohoto všeobecného zaměření přirozeného starověkého vývoje jazykové substruktury sociálně-kulturní skutečnosti lidské skupiny se však vymykala jazyková kultura určitá lidské skupiny, totiž vyvoleného lidu Izraele. Zde se jazyková substruktura nadpřirozeně v subjektivní duchovní podstatě navěky dokonale integruje, a co do svých případných objektivních podmínek se konzervuje na stávající úrovni. Prostřednictvím mluvčích, vypovídajících podle vnuknutí Ducha svatého se prosazuje návrat k všestranně dokonale integrované řeči. Ve skutečnosti ovšem dosahují jenom zpomalení tempa všeobecného přirozeného rozkladného vývoje.
     V jiných starověkých sociálních skupinách se totiž naopak působí ve směru akcelerace přirozeného vývoje. Děje se tak prostřednictvím různých šamanů, zaříkávačů, mágů či kouzelníků, věštkyň, apod. Jazyková kultura se zde nerozlišeně prolíná s polyteistickým náboženstvím, s poezií spícího básníka (Homér) či s jiným slovesným uměním, oslavujícím nemravnost jako božskou vlastnost (Sofokles, Aischylos, Euripides, Vergilius). (7)
     Doklady tohoto vývoje lze sledovat dle viditelných stop, které jazyková substruktura zanechává v písemném projevu. (8) Význačnou vlastností písma je mechanizace, která působí i na řeč a vtiskuje určité rysy celému kulturnímu vývoji určité společnosti. Působí i na trvalost psané řeč. Proto také národy, které postrádají písmo, snadno a rychle mění svou řeč; ta se buď rozpadne do dialektů nebo zaniká v záplavě řečí psaných. Jako se vyvíjí řeč, vyvíjí se také písmo, přičemž jedno se přizpůsobuje druhému. Někdy vlivem mluvené řeči se mění i písemný záznam. (9) Vývoj písma postupuje přes piktografické (obrázkové) písmo, kde jeden obraz znázorňuje celý myšlenkový soubor (10); ideografické písmo, mající samostatné znaky pro jednotlivá slova, se vyvinulo v Egyptě, Číně i u Sumérů. Sumérové však zavedli determinanty, tj.znaky, zabraňující mnohoznačnosti podstatných jmen. Pro potřebu zápisu věty či jména museli zavést fonetizaci; ta umožnila užívat obrazových znaků i pro taková slova, kteří znějí stejně. Další vývoj fonetizace vedl k tomu, že se funkce znaků oddělila od slovního významu a zachovala si jen hláskovou hodnotu; slovní písmo pak vykazovalo snahu změnit se v slabikové písmo; vytvořila se směs slovního a slabikového písma.
     Klínové písmo vzniklo z malého počtu obrázkových značek a ještě menšího počtu konvenčních značek pro abstrakta, které byly spojovány s obrázky (potenčním motivem, gunu). Přechod ke klínovému písmu nastal zkonvenčněním značek, někde jejich převrácením, utvořením nových značek skládáním z několika složek, aj. Na rozdíl od hieroglyfů, které zůstaly omezeny na Egypt, rozšířilo se sumérské písmo po celém Předním Východě. Klínové písmo se nejvíce rozvinulo v ugaritské abecedě. Přes důmyslnost klínového písma se ukazuje, že právě prostřednictvím tohoto písma byla starověká společnost jazykově vedena do slepé uličky. Východisko z jazykové těžkopádnosti a obtížné čitelnosti ukázala aramejština. Ačkoli většina Aramejců byla v době vzniku jejich písma pod assyrskou nadvládou, přesto nepřijali klínové písmo, nýbrž naopak přiměli okolí kmeny a národy k přijetí své jednoduché abecedy. Aramejsky je psána většina starozákonní textů; z aramejského písma bylo vytvořeno písmo hebrejské. Z náboženských důvodů vznikala potřeba správné výslovnosti starého jazyka; proto bylo vytvořeno několik soustav k označování vokálů; nejprve řídící znaménka označovala v textu dlouhé samohlásky jistými souhláskami, které se pak nečetly. Aby Židé v zajetí nepozbyli svoji řeč, bylo hebrejské písmo doplněno nejen značkami pro samohlásky, nýbrž dle dochované tradice a písemných záznamů také značkami přízvuku a intonace bohoslužebného jazyka.
     Také Féničané si vytvořili vlastní abecedu zjednodušením hieroglyfického písma. Z jejich písma si vytvořili Řekové vlastní písmo, na jehož základě vzniklo latinské písmo.
     Vývoj jazykové složky soc.-kult. struktury starověké společnosti vyústil ve všeobecný a úplný rozklad. Jazyk se přestává užívat jako cílevědomý pravdivý výraz lidského nitra a jako prostředek dobrovolného sdělení nějaké pravdivého obsahu mezi lidmi. Krize, do níž všeobecně ústí vývoj jazyků starověké společnosti, ovšem neznamená zánik jazyka např. v podobě básnických či literárních děl, stejně jako nezaniká jeho užívání určitými lidmi. Užívání jazyka je však bezmyšlenkovité (frázovité) a nedobrovolné, z donucení či ze strachu. Uživatelem tohoto jazyka je dav či masa, totiž lid všestranně dokonale manipulovaný. Ani diferenciace jazyků není naprostá, nýbrž původní jednotná struktura jazyka pralidí byla diferencována na mnoho struktur tak, že si její uživatelé pomocí jazyka vzájemně nerozumějí. Třebaže struktura jazyka (safah) byla dezintegrována, jazykové kořeny (debarim) zůstaly zachovány a poukazují na svůj původní jednotný prajazyk.
      Dodnes se v každém jazyce vyskytují některá slova, u nichž lze prokázat genetickou souvislost se slovy v příbuzných jazycích. Genetická příbuznost mezi určitými jazyky spočívá v souvislosti s výrazovými prvky a znaky dvou jazyků a příčina této souvislosti tkví v tom, že výrazové prvky a znaky obou jazyků představují další vývoj starších výrazových prvků a znaků, které byly oběma těmto jazykům společné, nebo jinými slovy, že se tyto dva jazyky vyvinuly z jednoho téhož základního prajazyka jeho rozštěpením. (11)
     Vzdálenost mezi dezintegrovanou strukturou jazykové složky sociálně-kulturní struktury starověké společnosti a funkční strukturou jazyka dnešní společnosti je přirozenými prostředky nepřeklenutelná. Přechod se děje skrze vtělené Boží Slovo, Ježíše Krista. Boží Slovo je v duchovní podstatě nevykořenitelným základem jakéhokoli slova lidského. Předchází každé lidské slovo, a nepotřebuje lidské slovo k vlastnímu uplatnění (I Petr 3,1). Dokáže se prosadit i bez lidského slova, ovšem nepodceňuje toto lidské slovo, nýbrž je uznává jako jednu z možností svého prosazení se zakořenění (Ř 10,14-17; 1 Kor 2,1-5).
     Jazyková složka sociálně-kulturní struktury vykoupeného Božího lidu byla skrze Krista v subjektivní duchovní podstatě rázem navěky dokonale integrována a v tomto ohledu nepodléhá žádným dalším změnám daným přirozeně či nepřirozeně. Avšak ve svých případných objektivních podmínkách byl jazyk lidské společnosti skrze vtělené Boží Slovo všeobecně uveden na počátek nového přirozeného vývoje, během něhož se postupně integruje. V konkrétních případech však tento vývoj neprobíhá plynule ani rovnoměrně, nýbrž vlnovitě. Příčinou je rozeklanost či dvojakost vývoje konkrétních jazyků lidské společnosti v době po Kristu.
     Na jedné straně je zde jazyková kultura Církve svaté, která se vyznačuje nejen přirozenou integrací v duchovní podstatě, ale také značnou integrací co do případných, objektivních podmínek jazyka, v níž tato jazyková kultura vždy předstihuje úroveň přirozeného vývoje ostatních jazyků ve společnosti. To je dáno nadpřirozeně, ustanovením božského zakladatele Církve svaté (Mt 16,18; 18,18). Bohoslužebný text představuje události z Kristova života a umožňuje tak jejich znovuprožívání. Je nosným pilířem bohoslužebného dění. Je modlitbou celého vykoupeného Božího lidu. Není to žádný monolog, ani soukromý dialog, nýbrž dialog Božího lidu shromážděného kolem Krista a jeho prostřednictvím.
     V bohoslužbě jde o slovo dané. Je to Boží Slovo, které neprošlo psychologickým procesem myšlenky, případně podmíněně vzniklé v lidském mozku. Je to Slovo, které je vykoupenému Božímu lidu dáno i v logické sepjatosti věty jako vlité, vdechnuté Duchem svatým, vyjádřené ústy a perem patriarchů, evangelistů a apoštolů. Na liturgickém slově přirozeně nelze nic měnit, protože má plnou účast na Božím Slově (I Jan 1-14). Slovo - Logos - je projevem, Boha Otce, je posledním důsledkem plnosti Jeho Milosti a Moudrosti, která se z překypující plnosti božství vylévá v božském výkřiku Slova, jež je v podstatné jednotě s Bohem Otcem i s Duchem tohoto Otce. Slovo Písma obsahovalo v sobě Krista dříve, než bylo ztělesněno. Slovo Písma nese v sobě Krista i tehdy, když na Kalvárii doznělo hrozné dokonáno jest, i tehdy, když ztělesněné Slovo stanulo po pravici Boha Otce, aby odtud přišlo soudit živé i mrtvé, tozn. ty, kdo budou moci vyslovit toto Slovo, a ty, kteří nebudou moci toto Sovo vyslovit.
      Kristus je v každém slově liturgie. slovo je nejúžasnějším posvátným znamením, které liturgie má a zná. Je krátké, jasné a je v něm vše. je skromným znamením, které ukazuje. Slovo je v liturgii světlem. Liturgické slovo je paprskem, který proniká temnoty a činí je jasnými a zřetelnými. stačí říci např. slovo Jeruzalém a toto jako paprsek světla zazáří do tmy. Tímto paprskem se lidské společnosti otevírá výhled do superspolečnosti Boží. Přichází zde její božský zakladatel a rozvádí pojem superspolečnosti Boží tak, že člověk musí napnout všechny síly ve snaze postihnout všechny objasněné body tohoto nepřeberného bohatství pojmů, které vtělené Boží Slovo uvádí až do nejvyšších apokalyptických dálek svého nedostižného zření.
      Slovo Jeruzalém se promítá v soustředěný pojem vyvoleného národa izraelského s celou historií Penteteuchu až po zkázu města za Tita. Slovo Jeruzalém se promítá v pojmu večeřadla, kde se Kristus loučí se svými učedníky a ustanovuje svou poslední vůlí věčné tajemství Eucharistie. Slovo Jeruzalém se promítá v pojem vrcholné lásky, jež je naprostou dokonalostí, a kterou se naplňuje veškerý zákon. Takto lze v liturgii postupovat od slova ke slovu. V liturgii lze pouze naslouchat. Pokud se Boží lid modlí liturgickým slovem, modlí se s Kristem a jako Kristus, modlí se Jeho ústy. Je v tom zahrnuta individuálnost i kolektivnost. (12) Na základě Boží milosti zde působí někteří jedinci či skupina svým jazykem akceleraci tempa všeobecného přirozeného postupného rozvoje případných podmínek jazykové substruktury (např. sv.Jeroným uvedením Písma sv. do latiny kultivoval tuto řeč, sv.Cyril a Metoděj kultivovali slovanský jazyk Písmem svatým, atd.).
     Na druhé straně někteří jedinci či skupiny přispívají zase ve smyslu nepřirozené stagnace postupného rozvoje jazykové substruktury. Střetání těchto protichůdných směrů způsobuje nerovnoměrnost vývoje určité jazykové substruktury vykoupeného Božího lidu. V daném vývoji lze sledovat několik výraznějších vln, podle povahy a rozsahu užívání kultivovaného jazyka ve společnosti.
     První význačné období se vyznačuje úsilím jedinců a skupin o kultivaci určitého jazyka jako dědictví starověké společnosti (zvl.latina a řečtina), přičemž výsledek jejich díla se omezuje na úzkou vrstvu společnosti, totiž duchovenstvo. Tak mnozí církevní Otcové přinesli do starých, již rozvinutých jazyků nové bohatství pravd a myšlenek a přizpůsobili je náboženskému životu vykoupeného Božího lidu. Řečtina se stala jazykem východní církve, kdežto latina se stala bohoslužebným jazykem církve západní. Širší vrstvy společnosti se však na užívání těchto jazyků aktivně nepodílely; užívaly nekultivovaných jazyků, pasivně převzatých od starověkých národů. Bylo to dáno jednak nízkou úrovní vzdělání širších vrstev společnosti, jednak tím, že dané kultivované jazyky neodpovídaly plně všem funkcí, které by od nich společenský život vyžadoval.
      Germánské národy, usazené na území bývalé římské říše či v jeho blízkosti, míchaly do latiny němčinu; z toho vzešla lingua rustica, nevytříbená a hrubá venkovská všední řeč, stojící proti kultivované, uhlazenější a spisovné latině.
       Ideální překonání této případné jisté sociálně-kulturní krize, projevující se v jazyce, naznačili sv.Cyril a Metoděj. Kultivací živého nářečí (makedonského) Písmem svatým vytvořili kulturní staroslověnštinu. Poměrnou stálost získala tato řeč pomocí hlaholice. (13) Hlaholice stále připomíná myšlenku sv.Cyrila, že písmo kulturního jazyka má odpovídat tomu požadavku, aby mělo pro každou hláskou příslušný znak.
      Objevují se však příznaky nové krize - laicizační. Sociální vrstva, užívající prvků staroslověnštiny, které přešly do slovanských jazyků (14), se postupně rozšířila; začalo jí užívat též měšťanstvo. Podobný vývoj probíhal u zvulgarizované latiny, míchající se např. s němčinou, a vytvářející místní nářečí. Někteří jednotlivci, vyjadřující živým jazykem širších vrstev společnosti, přispívali ke kulturnímu tříbení tohoto jazyka: např. Jan Ruysbroeck v Porýní, Geert Groot v Nizozemsku, v Itálii slavný kazatel Simon Fidatus de Cassia a jeho žáci, ve Španělsku Raymundus Lullus, v Čechách Tomáš ze Štítného aj. Tak přispívali k překonání laicizační krize jazyka. (15)
      Z italského prostředí vzešlo humanistické hnutí, které v jazyce dovršilo kvalitativní fázi laicizace. Také v českém prostředí záhy začali působit někteří jedinci a skupiny, obracející se k vytříbené a jasné klasické latině jako vzoru, avšak píšící jazykem domácím (např. Jan Blahoslav, překladatelské Kralické bible, částečně J.A.Komenský, Viktorin Kornel ze Všehrd aj.). Představitelé humanismu věnovali velkou pozornost květnaté větné stavbě, ale i slovní zásobě. Avšak zhroucení protestantského vystoupení proti Habsburkům v první polovině 17. století způsobilo zde úpadek národní kultury: ze všech míst veřejného života byla vytlačován český jazyk. V nejtěžší chvíli se ukázaly první záchvěvy národního obrození; spolu s úsilím o nové písemnictví šla i obnova spisovného jazyka. Avšak za základ nové spisovné češtiny byl vzat starý spisovný jazyk, obtížený archaismy. Tak se spisovná čeština vzdálila od hovorové (16). Mluvnice nabyla převahy nad živou řečí (17). Vyvstal těžký úkol vytvořit pro novou spisovnou řeč jazykové povědomí, které šťastnějších národů bývá v dobách kulturní zralosti dáno dlouhou tradicí jejich spisovného jazyka. Daný úkol byl tím těžší, že nové jazykové povědomí se mělo vytvářet v dobách, kdy společenské rozvrstvení bylo převraceno neustálými změnami (18). Konečné řešení se tak oddalovalo, až se k trvajícím těžkostem v jazyce přidaly příznaky demokratizační krize vývoje jazykové substruktury: hovorový jazyk (zprvu ve velký městech, pak i na venkově) povážlivě zhrubnul, zploštěl; v češtině vše čím dál tím rychleji stárne, všední, aby se mohl hledat a zavádět nové, většinou cizí (19).
      Přitom se ukazuje, že prosazování zásady historické čistoty v jazyce nevede k jeho vytříbení. Hroby, které vroubí cestu novodobého purismu, však nejdou na vrub jen úsilí o historickou čistotu jazyka. Stejnou měrou se o ně zasloužila také druhá zásada různých jiných obroditelů jazyka; jde o zásadu přímočaré pravidelnosti. Je známo, že jazyk směřuje k pravidelnosti ve tvarech svých výrazových prostředků, ale stejně je známo, že k takové pravidelnosti nedochází vždy, protože snahy k tomu vedoucí bývají kříženy jinými snahami. Dokladem toho, jak obě zásady ve svých důsledcích narušují žádoucí stabilitu spisovného jazyka byla Gebauerova Pravidla českého pravopisu. Bez vědeckého zdůvodnění se s úřední platností diktovaly drastické změny jak ve vžitém grafickém obraze slov, tak i v jejich tvarech a užívání. Hladina dané spisovné řeči se tím zbytečně čeřila a intuitivně osvojený názor na to, jak má být tříben a kultivován jazyk, se rozvracel. Zatímco dříve nebylo vzdělanému Čechovi zatěžko psát spisovným pravopisem, najde se dnes málokdo, kdo by to dokázal. Hlavní příčinou je rozkolísání úzu vlivem Pravidel českého pravopisu po smrti Gebaurově (20).
      Základem pro ustálení spisovného jazyka a pro jeho celkovou kultivaci, je jeho pojetí jako poměrně samostatné, funkční struktury, zahrnující také názor na zvláštní způsoby jeho kultivace a tříbení, utvořený vnitřním osvojením si věčných pravd evangelia, prosazujících se ve zvláštním sociálně-kulturním prostředí.
      Zatímco výstavba jazyka je něco, co se sice může během doby měnit, ale často dlouhodobě zůstává beze změny, jazykový úzus se mění docela jinak: slova a jiné znaky neustále vznikají nebo zastarávají, výslovnost a význam se obměňují od místa k místu a během doby, a jsou těžko postižitelné pro soustavnější rozbor. (21)
    Vývoj jazykové substruktury sociálně-kulturní skutečnosti se na konci 20. století ocitá v demokratizační krizi. Jazykové společenské se ocitá na rozcestí: přirozené východisko z krize spočívá ve splynutí jazykových resp. nářečních rozdílů se spisovným jazykem kultivovaným hodnotami náboženství, mravnosti, umění a výchovy; nepřirozené "východisko" spočívá v prohlubování krize, projevující se zvětšující se propastí mezi stále se rozčleňujícími jazyky (resp. nářečími) a jazykem spisovným, prosazovaným snad i vědecky, nebo snad i státoprávními zásahy (vydávání závazných norem), ale bez tvůrčí intuice, která je vyloučená, pokud v základech jazykové kultury nestojí hodnoty náboženství, mravnosti, umění a výchovy. Samotná internacionalizace slovní zásoby: soustavné přebírání výrazových prostředků z jednoho jazyka do druhého, k čemuž působí sociální tlak technického, hospodářského, politického, státoprávního aj. pokroku, zdaleka neznamená strukturální sbližování jazyků; tvoří to jen jednu z případných objektivních podmínek, které v nějaké míře usnadňují toto sbližování, ale samočinně je nezajišťují. Rovněž teoretické návrhy umělých jazyků samy nevedou k objevení jednotného jazyka lidstva. O prvenství stát se mezinárodním jazykem soupeří dva přirozené jazyky živé - angličtina a francouzština; angličtině usnadňuje její prosazení se jako mezinárodní řeči velký počet jejích skutečných uživatelů a rozsah jejího písemnictví, ovšem samočinně to k její naprosté převaze nevede (22). Naopak jen dočasné převahy může dosáhnout nějaký jazyk, který se šíří pouze na základě sociálního tlaku, daného technickým, hospodářským, politickým či státoprávním rozmachem (23)

A. 2. Dynamika sociálně-kulturních činitelů jazyka
     V prvotně pospolné skupině bylo těsné spojení mezi řečí, výrazovými pohyby a výrazovými zvuky. Tak byla u počátků řeči zároveň činnost, jednání, pohyb (24). Jazyk užívaný pralidskou sociální skupinou všestranně dokonalou funkcí ostatních složek a celku sociálně-kulturní struktury. V návaznosti na primární dezintegraci lidské přirozenosti všeobecně podléhá jazyková funkce sociálně-kulturní struktury lidské skupiny změnám daným ryze přirozenými činiteli. Od té doby docela ustalo sociálně-kulturní působení na subjektivní duchovní podstatu jazykové substruktury, a po stránce případného objektivně podmiňujícího působení nastal vývoj daný přirozeně. Postupně slábl případný vliv náboženství, mravnosti, umění a výchovy na jazyk, který se zato dostával do stále větší, ryze případné, vnějškové závislosti na ostatních složkách a celku sociálně-kulturní struktury starověké společnosti. Konkrétní vývoj však byl zvlněný vlivem místního a dočasného působení činitele nadpřirozeného a činitele nepřirozeného.
1) Na jedné straně písemná fixace a konzervace jistého jazyka sepsáním starozákonních knih byla výsledkem působení náboženství na daný jazyk, avšak nikoli kteréhokoli náboženství, libovolně zvoleného uživateli tohoto jazyka; byla výsledkem nadpřirozeného působení, uplatňujícího se v jednom určitém náboženství v Bohem zvoleném národě izraelském. Rovněž při změně písma, užívaného daným národem, byla nadpřirozeným vlivem dána potřeba uchovat v jazyce co nejméně porušený jeho nábožensky kultivovaný základ; dále odtud vzešla i potřeba správné výslovnosti původního jazyka, a tak vznikaly různé soustavy k zajištění co nejdokonalejší výslovnosti. To umožnilo Izraelitům i v cizím prostředí exilu zachování si vlastní řeči a přesné tradiční čtení starých náboženských textů.
2) Na druhé straně se ve vývoji případných sociálně-kulturních podmínek jazyka prosazovala snaha zrychlit vývoj působení jistého sociálně-kulturního celku (Egypt, Řecko, Řím aj.) a jeho strukturálních složek: technické, hospodářské, politicko-vojenské, státoprávní ba i teoretické (např. řecká filozofie) na jazyk. Vliv techniky např. na písmo se během doby stupňoval: jestliže zprvu bylo písmo nějakými nástroji tesáno do kamene či ryto do destiček, později vypalovaných, vynález štětce, inkoustu a papyru vede k širšímu užívání písma (25).
     Současně se zde rozmáhal vliv magie na určitý jazyk, resp. na jeho písmo (26). Polyteistické náboženství stálo u vzniku písma sumérského a silně působilo na vývoj písma v Egyptě (27). V antickém Řecku prosadil do popředí vliv umění na jazyk; projevil se hlavně prostřednictvím básníků a dramatiků, umělecky podávajících náměty z mytologie a a polyteistického náboženství. Tak již Homér pomáhal utvářet řeč (28). V jeho díle se vytříbila slova zušlechťující nebo komicky snižující a též různé zvláštní způsoby ohýbání slov (29). Řečtina se nám již v nejstarší písemné památce - v Homérových básních - jeví jako jazyk, kterým lze vyjadřovat i složité stavy duševní a myšlenkové pochody. A dlouhá řada dalších básníků ještě více vytříbila daný jazyk (30). Od 4. století př. Kr. se řeckého písma a jeho rozšiřování ujalo dokonce i divadlo. Avšak větší a důslednější pozornost než řečtí básníci věnovali písmu filozofové (31). Řečtí a římští filozofové se zaměřovali méně na samotný jazyka, a spíše na jazykově sdělovací činnost člověka.
      Pokud jde o technickou stránku písma, Řekové užívali voskových tabulek i dřevěných desek (32), a posléze převzali od Egypťanů papyrus i tvar knihy, svitek (33).
Během vývoje se jazyk starověké společnosti ocitl v naprosté a úplné izolaci od vlivu hodnot náboženských, mravních, estetických i výchovných, a dostal se do jednostranné, ryze vnějškové závislosti na technice, vojenství, státoprávním působení, a zejména celkovém sociálně-kulturním vlivu. Tento sociální tlak oklešťující jazykovou substrukturu v její samostatném fungování nesl rysy římského impéria.
      Perspektiva nových jazyků (Mk 16,17) se lidské skupině otevřela v Kristu. Na rozdíl od příslibu nových jazyků, který se má vyplnit celému vykoupenému lidstvu, dostalo se apoštolům a jiným věrným po vylití daru jazyků Duchem svatým toho, že mohli mluvit jazyky dosud neznámými, nikoli však novými, nýbrž jinými. (Sk 2,3-4)
      Ve vývoji jazykového fungování konkrétní sociálně-kulturní struktury společnosti po Kristu lze rozlišit cyklus rustikalizační, laicizační a demokratizační. Na vývoji závislosti latiny na příslušné soc.-kult. struktuře v prvém tisíciletí po Kristu lze sledovat první vývojový cyklus - rustikalizační. Již ve 3. a 4. stol. se v latině prosazují změny dané šířícím se radostnou zvěstí evangelia, ale i zvláštními poměry státoprávními a politickými (34).
      Při jazykových změnách se často jednalo o vulgarizační jevy. Úpadek klasické formy latiny šel zároveň s jejím rozštěpením na jazyk spisovný a hovorový (vulg.). Literární latina je silně konzervativní, zatímco mluvená, vulgární, je proměnlivá; mění se nejen během času a změn poměrů, ale i podle kategorie svých uživatelů. Tak lze v rámci vulgární řeči mluvit o řeči městské (surmo urbanus) a venkovské (sermo rusticus). Od přelomu letopočtu lze sledovat u vulgární latiny proměnu, projevující se hlavně změnami přízvuku a výslovnosti. Až do té doby lze mluvit o jednotě obou složek jazyka. Avšak nyní (zvláště od 3. st.po Kr.) dochází k jejich rozdělení: literární latina se zastavuje, kdežto vulgární zrychluje svůj vývoje.
      Středověká latina vznikla spojení tří prvků latiny: klasické, vulgární a křesťanské. Zásadní, kultivující význam pro středověkou latinu měl překlad Písma svatého, který pořídil sv. Jeroným. Jako liturgický jazyk církve v západní Evropě došla latina kultivace a vytříbení. Pro její vynikající vyjadřovací možnosti byla literatura po několik století psána v latině. Byla řečí úřední, užívanou při sepisování důležitých státních rozhodnutí, právních úkonů. Současně však latina jako řeč širších vrstev společnosti prodělávala rychlejší změny. Přitom se postupně prohlubovala propast mezi spisovným a hovorovým jazykem; z dialektů mluvené latiny ve spojení s místním sociálně-kulturním prostředím se rozvíjejí jednotlivé románské jazyky.
      Střediskem písemnictví byly kláštery. Klášterní školy byly uspořádány podle antických škol. Jejich náplní bylo vyučování triviu (gramatika, dialektika, rétorika). Vedle klášterních školy vznikaly katedrální školy, resp. biskupské, a od 11. století univerzity. Středověká vzdělanost se tak může označit jako vzdělanost mnišská; prakticky nebylo možné, aby nějaké učenec vyšel odjinud než z mnišského řádu: např. sv.Albert a sv.Tomáš byli dominikáni, sv.Bonaventura a Jan Duns Scotus byli františkáni. Toto vzdělání ovšem skoro vůbec neproniklo do širších vrstev společnosti.
       Ze zmatku, který ovládal jazyk evropské společnosti dané doby, zachránil latinu podnět, který vzešel od irských a anglosaských misionářů. Iroskotským misiím patří zásluha, že podnítili v Evropě obnovu tradice jazyka. Bez toho by nebyla možná karolínská reforma. Ustavila se totiž znovu literární latina, i když ne jako živý jazyk, ale jako dorozumívací řeč vzdělanců a také řeč literární. Na jedné straně se sice v dílech mnichů dále rozvíjela, na druhé straně v ní byly obsaženy konzervační snahy, zabraňující jejímu ovlivňování hovorovým jazykem širších vrstev společnosti. Na pozadí takto kultivované latiny se stalo zřejmým, že prakticky přestala existovat hovorová latina (sermo vulgaris); a dále, že jazyk širších vrstev společnosti je už docela jiný: v různých oblastech to byly nově vzniklé románské jazyky. Tak se objevovaly příznaky případné rozvojové krize určitého jazyka. Překonání této krize je předznačeno v díle sv.Cyrila a Metoděje. Na jejich díle náboženské, mravní, umělecké a výchovné kultivace živého slovanského jazyka v jazyk spisovný se však podíleli také Slované, osvícení radostnou novozákonní zvěstí. Soluňští bratři si vychovali učené žáky, kteří opisovali staré překlady a pokračovali v jejich překladu bible a bohoslužebných knih, kteří psali novým jazykem také díla světská (35).
       Ve smyslu kvantitativního rozvoje případné laicizace určitého jazyka však začaly působit zvláště intenzívně politicko-vojenský činitel, totiž křižácké války. Tyto výpravy urychlily prosazení užívání řeči širších vrstev společnosti také v písemnictví namísto latiny; značného rozšíření nabyla francouzština. Kvalitativní dovršení procesu laicizace určitého jazyka se naplňovalo v úsilí jednotlivců (např. Tomáš ze Štítného, Raymundus Lullus, Dante, Shakespeare, aj), zušlechťujícím jazyk širších společenských vrstev pomocí náboženství, mravnosti, umění a výchovy (36).
     Gutenbergův vynález techniky tisku znamenal případnou podmínku, objektivně usnadňující šíření psaného jazyka k širším vrstvám společnosti (37). Kromě techniky se také stupňuje vliv činitelů hospodářského, politicko-vojenského, státoprávního. Tento jev, vyznačující kvantitativní fázi laicizace jazykového fungování soc.-kult. struktury lze např. v českém jazyce sledovat na vývoji místních a osobních jmen (38).
      Současně lze během tohoto procesu laicizace jazykové funkce soc.-kult. struktury sledovat uvolnění a oslabení nábožensko-mravního vlivu, zejména vlivu rodiny, příbuzenství a rodinných událostí (39). Např. český jazyk dodržovala ve většině příbuzenských vztahů dvě hlediska:
- zda jde o příbuzného pokrevně nebo nepokrevně spřízněného,
- o kterou linii v rodě běží (ženinu či mužovu).
      Postupný vývoj rodinných vztahů přinášel ssebou zjednodušování příbuzenských pojmenování (40).
Z jednotlivých složek sociálně-kulturní struktury, které případně ve velké míře podmínily změny českého jazyka v procesu laicizace šlo o následující činitele:
1) Teoretický činitel (Viz: Tomáš ze Štítného, Jan Hus, Jan Rokycan, Jakoubek ze Stříbra, Petr Chelčický, atd.);
2) Státoprávní činitel: upevnění státu za Přemyslovců a Jana Lucemburského; rozšíření funkcí státu; oslabení moci monarchie a pokusy husitů o její rozvrácení, atd. Pokud jde o právní činitel, staročeské právo nebylo jednotným útvarem, nýbrž bylo složitě rozčleněno podle sociálních vrstev a stavů. Nejprve se utvářelo městské soudnictví; podle něho se utvářelo soudnictví nad poddanými. Ve starší době se musel sám žalobce starat, aby se jeho odpůrce dozvěděl, že jej čeká soudní řízení, a aby se dostavil k soudu. Dokladem toho jsou termíny póvod (ten, kdo přivádí žalovaného před soud) a póhon (předvolání).
     O nárustu státoprávního vyjadřování svědčí, že od druhé pol. 14. stol. šíří (zejména v právních listinách) pojmenování, označující např. stát Česká koruna, obecné dobré, obecná věc (z lat.res publica). České státní a právní svrchovanosti se dostalo slavnostního potvrzení Zlatou bulou Karla IV. Od 12.stol se v Anglii a Francii, ve 13. stol. v Uhrách vyvíjí význam latinského slova corona od označení předmětu (diadém) - symbolu královské moci, až k označení státu. Vývoj významu slova corona odráží závažné změny v soc.-kult. struktuře a v jejím pojmovém zvládnutí v návaznosti na náboženskou tradici: ustupuje epizodický symbol trůnu a do popředí proniká pomyslné rozdělení osobnosti krále na dvě části, jako by to byla dvě královská těla: jedna část je pomíjivá, smrtelná, druhá část se pojímá nadosobně; je to království, vladaření, kontinuity správy nad určitým územím a nad poddanými. Pro tuto druhou složku královské moci se i v latinsky psaných českých pramenech od pol.14. stol. vžívá označení korona. Od doby Karla IV., ale hlavně za vlády Václava IV. se do slova corona postupně zahrnuje také vzrostlá moc šlechty; ta se tehdy začíná podíle na řízení a správě státu spolu s králem, vedle krále (a za odboje panské jednoty zač.15. stol) i proti králi. Tak se význam slova corona v daném prostředí ztotožňuje s pojmem stavovsky ovládaného státu. Za husitských zmatků se význam slova corona posunul směrem k městskému prostředí - značí vedoucí úlohu Prahy. Po bitvě u Lipan, když se začíná jednat o nástupu Zikmunda na český trůn, se význam slova corona vrací do podoby známé z doby Václava IV. Je to označení stavovské monarchie, kde se vedle krále hlásí stavovská obec o podíl na moci (41).
3) Politicko-vojenský činitel: zpočátku zejména křižácké výpravy, rozvoj vojenství, později růst politické moci a vojenské síly šlechty, posléze husitské revoluční zmatky a porážka husitů (42).
4) Hospodářský a technický činitel: zprvu osidlování českých zemí německými kolonisty, zdatnými zemědělci a zručnými řemeslníky; rozvoj a soustředění obchodu a řemeslné výroby ve městech, pokles hodnoty groše. Sociální celek, složený ze tří stavů (duchovenstvo, šlechta a poddaní) byl označován lid nebo trojí lid. Privilegovaná část světské společnosti se označovala velmoži, vladykové. Od 13. stol. se ujímá slovo šlechta (z něm. slahte, rod, původ). V 15.stol. se dovršuje přeměna šlechty v uzavřenou sociální vrstvu, do níž mohou pouze doporučení od krále a se souhlasem šlechticů. Mezi šlechtou se ujímá pro nejmocnější a vojensky nejsilnější jedince označení páni. Zanedlouho se však toto označení ujímá i vynikající příslušníky duchovenstva, ale také pro některé měšťany. Od doby Karla IV. vzrostl hospodářský význam měšťanů a to zásluhou rozmachu řemesla a obchodu. Zvětšily se přitom příslušné terminologické okruhy (43).
      Překonání případné laicizační krize jazykového fungování dané sociálně-kulturní struktury bylo oddalováno nezájmem české školy o kultivaci národního jazyka; na klementinských školách se vyučovalo latinsky (na Karlově univerzitě byla latina až v r.1784 nahrazena němčinou). Česká šlechta se poněmčovala. Vzdělanci se projevovali latinsky, německy a francouzsky (44). Významným podněcovatelem kultivace českého jazyka byl jezuita Balbín (45).
      Jazykověda původně vznikla jako pomocná věda na základě potřeb literatury, rétoriky, politiky, filozofie, jazykové didaktiky a estetiky. teprve na začátku 19. stol. došlo k soustavnému studiu jazyka jako útvaru, který se řídí vlastními zákonitostmi. Historicko-srovnávací metoda vrcholí ve druhé pol. 19. stol. Přes pronikavé germanizační úsilí rakouské monarchie v Čechách i v Uhrách, stupňovalo se národní hnutí (J.Kollár, J.Dobrovský, J.Jungmann, F.Palacký, V.Hanka, aj.). Tzv. buditelům šlo o to, aby včas využili zábrany neznalosti vyšší normy v lidových vrstvách, povznesli prestiž národního jazyka a získali mu uplatnění ve vyšších vrstvách společnosti, a aby v lidu upevnili jeho vztah k jazyku a vůli setrvat při něm (46).
      Prosazení rovnoprávnosti češtiny s němčinou jako úředních jazyků naráželo až do konce 19. stol. na odpor německého obyvatelstva českých zemí. Se změnami soc.-kult. struktury, v níž jazyk funguje docházelo ke změnám:
1) názoru na způsob osvojování si cizích jazyků; převrat nastalý v osvojování si cizích jazyků koncem 80.let 19. stol., kdy angličtí, francouzští, němečtí a skandinávští odborníci začali razit cestu přímé metodě, zatlačil zprvu do pozadí soustavný výklad mluvnice a překladovou metodu, která dosud převládala. (47)
2) názoru na kultivaci jazyka: vlivem romantismu začali čeští vzdělanci zdůrazňovat, že kulturní hodnota jazyka spočívá v jeho svéráznosti (48).
      Od 20. stol. se stupňuje případné působení teorie na jazyk, neboť se rozvíjí jazykověda, pojímající jazyk jako samostatnou funkční strukturu (F.de Saussure). Toto pojetí jazyka dalo podnět mnoha odborníkům ke zkoumání jazyka jako nezávislé struktury.(49)
      Jazyková funkce české soc.-kult. struktury přešla z neúplně dovršené kvalitativní fáze laicizace, resp. z laicizační krize, přímo do demokratizační krize. Nastává živelný průlom a pronikání techniky a hospodářství do jazykové substruktury. Psané, resp. tištěné sdělování přestalo být individuální a omezené co do počtu příjemců; jeho ráz se mění od individuálního k hromadnému (50).
      Prohlubuje s propast mezi potřebami komunikace a skutečnou úrovní jazyka a jeho projevů. Vzniká případný jazykový deficit. (51) Jazyk v podmínkách průmyslové společnosti vadne ve své květnatosti, barvitosti a zvučnosti, slábne význam mnoha slova, a současně živelně proudí do jazyka různé vlivy technické a hospodářské v jejich slangových a argotických projevech (52). Příznakem případné demokratizační krize jazykové funkce soc.-kult. struktury je nestálost místních jmen (53). Tak se vývoj ocitá na rozcestí: buď totální, křečovitě sevření jazykové struktury otevřené případnému neomezenému prolínání technických vynálezů a postupů, vč. výpočetní techniky a tzv. umělých jazyků, hospodářské organizaci, atd., anebo naprostá integrace jazyka jako funkční struktury nadpřirozeným působením náboženství, kde normou k rozvoji jazykové tradice je Bohočlověk jako zvláštní jazyková událost (54).

A. 3. Dynamika sociálně-kulturní funkce jazykové substruktury
     Sociálně-kulturní funkce jazyka všeobecně vykazuje změny dané ryze přirozenými činiteli v prostředí starověké nutnosti, kam lidská skupina zákonitě přešla v důsledku primární dezintegrace přirozenosti člověka. V subjektivní duchovní podstatě došlo revolučním skokem k zániku vlivu jazyka na společnost a kulturu, kdežto co do případného, objektivně podmiňujícího sociálně-kulturního působení vstoupil jazyk na počátek přirozeného postupného vývoje. V procesu tohoto vývoje poznenáhla narůstal případný, ryze vnějškový, objektivně podmiňující vliv jazyka na hodnoty náboženství, mravnosti, umění a výchovy, a současně slábl případný, sociální tlak jazyka na ostatní složky a celek sociálně-kulturní struktury starověké společnosti. Jestliže tedy jazyk ve starověké společnosti plnil zprvu celkovou soc.-kult. funkci, jakož i např. funkci vojenskou, hospodářskou, technickou (55), postupně tyto jeho funkce objektivně slábly.
     V určitých případech ovšem tento vývoj probíhal nerovnoměrně, vlnovitě. Střetaly se zde totiž protichůdné snahy, dané dílem nadpřirozeně (u jazykového působení vyvoleného Božího lidu Izraele), dílem nepřirozeně (u jazykového působení Egypťanů, Řeků, Římanů, aj.). Význačnou vlastností této funkce jazykové substruktury byly zejména sociální účinky zavedení písma. Jeho zavedení objektivně vyvýšilo skupinu, v níž se tak stalo nad ostatní, které se pak spíše daly od ní podmanit. Dané písmo, jak obrázkové, tak náznakové případně působilo esteticky a nábožensky. U Sumérů podobně jako u Egypťanů bylo písmo původně majetkem kněží, kteří ho užívali k rituálním účelům. Třebaže po rozšíření používání papyrových svitků proniklo písmo do širších vrstev společnosti, i nadále ryze vnějškově působilo nábožensky (56). Nikde jinde ve starověku nebyl tak okázale oslavován písařský stav jako v Egyptě. I když ani v antickém Řecku nebyla znalost a užívání písma zdaleka rozšířena ve všech vrstvách společnosti, přesto řečtina fungovala v sociálně větším rozsahu, než tomu bylo v Egyptě (57). Řečtina jako první světový jazyk ve větší míře, než kterýkoli jiný dosavadní jazyk fungoval ve smyslu případného rozšíření řecké vzdělanosti, umění, mravů a polyteistického náboženství. Tyto vlivy pronikaly už od 3. stol. př.Kr. stále více také do Říma a na sklonku republiky byla znalost řečtiny u každého vzdělance samozřejmá. Do širších vrstev západoevropské společnosti ovšem řečtina nepronikla; úředním jazykem se stal jazyk Římanů (58).
      Vývoj objektivního fungování jazyka ve starověku přirozeně a zákonitě vyústil do úplné afunkce: římské náboženství, mravnost, umění a výchova se objektivně dostaly do závislosti na jazyce; prosazovaly se pouze tam, kam daný jazyk pronikl k užívání. Současně však jazyk přestal kultivovat státoprávní, politický, hospodářský život společnosti, nýbrž se naopak sám octl v úplné závislosti na těchto činitelích: prosadil se jen tam, kam Římané napřed pronikli vojensky a mocensky. Z tohoto zvráceného, ovšem zákonitě všeobecně zvráceného (v důsledku primární dezintegrace lidské přirozenosti) stavu nevedlo žádné přirozené východisko. Obnova sociálně-kulturní funkce jazyka se uskutečnila působením nadpřirozeného činitele: působením vtěleného Božího Slova (54). Tak se jazyk vykoupené lidské skupiny stal v subjektivní duchovní podstatě přirozeně rázem dokonale funkční ve smyslu sociálně-kulturního celku, a jeho složek technické, hospodářské, politické, státoprávní, teoretické (filozofické), a současně začal postupně růst v tomto fungování také jako případná, objektivní podmínka. Současně se jazyk vykoupené lidské skupiny začal rozkládat ve svém případném, ryze vnějškovém působení na náboženství, mravnost, umění a výchovu. Proces tohoto vývoje v konkrétních případech probíhá nerovnoměrně, přerývaně, vlnovitě.
     Významnou rozvojovou krizi případného sociálně-kulturního fungování určitého jazyka a její překonávání lze sledovat během prvního tisíciletí po Kristu, a to na vývoji soc.-kult. funkce řečtiny, latiny a staroslověnštiny. Latina se postupně rozvinula v jazyk, který sice nebyl užíván jako dorozumívací jazyk nějakým národem (nešlo o národní jazyk římský, ani italský), přesto však nebyla jazykem mrtvým, ani docela cizím kulturním národům Evropy. Stala se jazykem vzdělanců, spojených v Kristu a tradicí stejné kultury (rei publicae clericorum); tak byla latina zvláště v západní Evropě (a podobně i řečtina v byzantském soc.-kult. prostředí) jazykem fungujícím především bohoslužebně a teoreticky (teologicky, filozoficky), a pak také řečí hovorovou, i když její uživatelé byli různých národností. Vedle latiny a řečtiny se prosadila záhy také staroslověnština; také ona fungovala bohoslužebně a teoreticky, byla jazykem nadnárodním; navíc obsahovala vzor tvořivého překonávání laicizační krize, jejíž příznaky se na přelomu prvého a druhého tisíciletí objevují. Proto po vzniku jednotlivých spisovných jazyků slovanských jim snadno uvolňuje místo, aby se mohly ujmout své sociální funkce, a nadále zůstává jako jazyk funkční bohoslužebně, ale i ekumenicky (59).
       Případná laicizační krize soc.-kult. funkce latiny se projevila zvětšením rozsahu působnosti daného jazyka: z jazyka duchovenstva, který se uplatňoval zejména při bohoslužbách, v jazyk užívaný také laiky - kleriky, umělci, filozofy, státníky; uplatnila se jako jazyk fungující nejen teologicky, ale také vědecky, filozoficky, státoprávně (úřední dvorní jazyk), politicky aj. Bez tohoto vyjadřovacího prostředku, opírajícího se o promyšlenou vnitřní stavbu, by nebylo možné vytvoření teologického, filozofického a vědeckého díla sv.Alberta Velikého, sv.Tomáše Akvinského, Jana Dunse Scota, aj. Dílo sv.Tomáše je z tohoto hlediska funkcí laicizované latiny. Bez latiny, obnovené podle Ciceronova vzoru a mnichy ještě více vytříbené, by filozofická bádání a činnost vědců 15.-19. století v mnoha oborech nebyla myslitelná.
      Značný stupeň případného, objektivně podmiňujícího působení jazyka ve směru národní reprezentace a vůbec ve smyslu mravním se během vývoje snižuje, slábne a ztrácí na účinnosti. Jestliže nějaký stát vnucuje svému mnohonárodnímu a vícejazyčnému obyvatelstvu jazyk a národní kulturu nejpočetnějšího národa, a to tak, aby ostatní jazyky byly umlčeny, jako tomu bylo např. v otomanském Turecku, v Rakousku-Uhersku a v Rusku, dočasně tím sílí národně-reprezentační funkce jazyka utiskovaných skupin. Naopak během období přirozeného rozvoje národa se příslušný jazyk stává spíše jen prostředkem dorozumívání, a jeho národně reprezentační funkce slábne; klesá význam jazyka ve stupnici kulturních hodnot národa (60). Proto např. spisovná čeština nabývala od dob obrození do první světové války stále širšího pole působnosti; postupně se vyvíjela od jazyka s úkoly pouze náboženskými a sdělovacími v jazyk vědy, úřadů, správy, politiky, různých hospodářských oborů, atd. Přesto však zůstávalo stále dost oborů veřejného života, kde němčina vládla buď úplně (vojenství, ústřední úřady, aj.), nebo byla vedle češtiny nezbytným dorozumívacím prostředkem s přednostními právy (parlamentní a politický život vůbec, některé úřady, organizace průmyslu, některé vědní obory). (61)
       Změněné poměry ukládaly českému spisovnému jazyku nové úkoly. Tyto úkoly ovšem nebyly spojeny pouze s jeho pronikáním do nových oborů a s rozšířením pole jeho působnosti, nýbrž také s prohloubením této působnosti a jejím přehodnocením. Avšak ani splnění úkolů jazyka spojených s rozšířením pole jeho působnosti nebylo snadné. Nejsoustavněji bylo rozvinuto názvosloví vojenská (od r.1918 řeší komise při min.obrany), dále železniční a poštovní. Některé nové obory (např. hromadné sdělovací prostředky, letectví) si osvojily a ustálily názvosloví mezinárodní; nebo přizpůsobovaly domácí slovy a vytvářely nová odvozováním (např. v rozhlase: rádio, hlasatel, vysílání, uzemnění, atd.). Po roce 1918 se zvýšily požadavky na jazyk v oblasti politické a státoprávní: jednak tím, že politická moc i státní moc zákonodárná, soudní a výkonná začala používat spisovné češtiny jako úřední; jednak tím, že právě v těchto oborech nastaly po válce pronikavé změny.
        V dané době se zrychlily také změny v sociálním zařazení spisovného jazyka. Spisovný jazyk přestal být výsadou některých vrstev. Nové způsoby života politického, státoprávního a hospodářského, jakož i působení hromadných sdělovacích prostředků (vedle školy a povinné vojenské služby) si vynutily jeho znalost. Toto sociální rozšíření jazyka mělo důsledky pro složení spisovného jazyka. Nastala demokratizace spisovného jazyka. To se projevilo jednak tím, že tam, kde měl spisovný jazyk možnost v rámci své mluvnické normy se ztotožnit s obecným jazykem, vítězily tyto prostředky shodné s běžně používaným jazykem, a z tisku a mluvených projevů mizely archaismy; jednak se to projevilo tím, že mnoho z volnější skladebné stavby jazyka běžně užívaného proniklo do spisovného jazyka. Tento posun byl někdy provázen odchylkami z obou stran: na jedné straně mluvčí, který cílevědomě užíval "spisovného jazyka, do značné míry se do něho nutil, aby se vyjadřoval opravdu správně, snadno se uchýlil atypickým archaismům či přeuctivým tvarům; anebo na druhé straně vzdělanec, herec či politický řečník s ohledem na příjemce projevu dopouštěl se vulgarismů, ba argotismů, mylně ztotožňovaných se běžným správným jazykem.
      Určitý jazyk se tedy při společenském a kulturním působení stává předmětem rozbíhavých či protichůdných snažení různých sociálních skupin. Bývá to případně ještě více komplikováno tím, že sociální rozvrstvení je kříženo rozvrstvením generačním. Jazyková kultura, zapojená do sítě společenských vztahů, není omezena na oblast spisovného jazyka. Každé společenství totiž přijímá jazyk tak, že jej hodnotí a snaží se o jeho úpravu. Na úrovni spisovného jazyka však nabývá jazyková kultura dalších, zvláštních jakostí, neboť tomu společenství, které zde jazyk představuje, jsou dílem připisovány hodnoty závažnější, jednak se tu uplatňují zvláštní hodnoty (související s kulturním životem daného společenství jako celku). K tomu ještě přistupuje to, že se jazyková kultura na úrovni spisovnosti opírá o společenská zařízení (škola, hromadné sdělovací prostředky, aj.). Při srovnání minulosti s dnešním stavem se projevuje přelom tím, že soudobá jazyková kultura je stavěna na odlišným základ právě rozšířením těchto společenských zařízení. Tento zvýšený sociální tlak na jazyk odpovídá případné složitosti a členitosti sociálně-kulturních funkcí určité jazykové substruktury. (62)
      Demokratizační krize sociálně-kulturního působení jazyka se projevila uvolněným pronikáním hovorové řeči do oblasti náboženské, mravní, umělecké a výchovné. Dělo se to např. sociálním tlakem hovorové řeči na Písmo svaté, což se uskutečnilo např. převodem Božího Slova do hovorové řeči, jak se o to pokusili účastníci tzv. Jeruzalémské biblické školy, kterou založil ve Francii v 19. století otec Lagrange. Pokud byly v původním podání Písma svatého hovorové obraty běžné pro lidi minulé doby, pokusili se je překladatelé z této biblické školy podat hovorovými obraty běžnými ve Francii na začátku 20. století. Výsledek tohoto důkladně založené pokusu byl zajímavý, ale jeho přínos neměl dlouhého trvání. Hovorová řeč se mění od pokolení do pokolení. Takže by se Písmo svaté pod tlakem změn hovorové řeči muselo každých padesát let překládat a vydávat znovu. Tak se náboženská funkce určitého jazyka ocitla v demokratizační krizi. Odtud vede dvojí cesta: buď se Boží Slovo bude případně podřizovat změnám lidského slova, a tato cesta vede do slepé uličky; pouhým překladem Božího Slova do současného hovorového, a třeba i umělého jazyka lze snad dosáhnout vulgarizace ve smyslu pohovorštění" Božího Slova, ale nevede to samočinně k náboženské informaci uživatelů daného jazyka; anebo se lidské slovo otevře zušlechťujícímu a kultivujícímu vlivu Božího Slova, a to vede s Boží milostí k naprosté integraci lidského slova a k jeho všestrannému fungování. To, co je třeba jazykově kultivovat a nově přehodnotit, není podání Písma svatého, ale je to sociální a kulturní situace člověka. Je třeba demytologizovat, objasnit postavení určitého člověka naší doby (63).

B. 1. Současná mobilita sociálně-kulturních činitelů jazyka
     Jazyk je dílem lidským, na kterém se podstatně podílí rozum a svobodná vůle, jimiž se člověk podstatně liší od zvířete (64). Jazyk jako sociálně-kulturní útvar představuje pouze poměrně samostatnou oblast společenského života. Je totiž vystaven působení ostatních složek a celku sociálně-kulturní struktury. (65) Pronikání ostatních sociálních činností a útvarů a kulturních hodnot do jazyka vyvolává v něm různé změny. Velký význam má přitom normalizace. Je však třeba jasně rozlišovat, o jaké hodnoty se tato jazyková norma přirozeně opírá (náboženské, mravní, estetické a výchovné). Teoreticky, státoprávně, politicky, hospodářsky a technicky se jazyková norma sice může odhalit, stanovit, nařídit, vynucovat, ale pokaždé to bude mít ve vztahu k jazyku pouze povahu sociálního tlaku, a nikoli kultivace. Jazyková norma musí být pružná a musí být obrazem skutečných poměrů a jazykových potřeb (66).
      Některé základní rysy, které mají jazykové útvary podobné se strukturami sociálně-kulturními, lze sledovat zejména ve skupinách společensky poměrně jednoduchých a po technické a hospodářské stránce málo vyvinutých (67). Ve skupinách se složitě členěnými sociálními vztahy a rozmanitými kulturními hodnotami je poměr mezi tímto sociálně-kulturním rozrůzněním a rozrůzněním jazyka méně jednoznačný (68). Přes složitost přímého a nepřímého pronikání sociálních činností a útvarů a kulturních hodnot do jazykové substruktury, je třeba jasně rozlišovat ty složky soc.-kult. struktury, které mají podstatný, kulturně zhodnocující dopad v jazyce (a současně také v nějaké míře případný, objektivně podmiňující vliv), od jiných složek, které mohou působit na jazyk jen jako případná, objektivní podmínka, jako jistý sociální tlak, a to ne dokonale, nýbrž jen v nějaké stupni či rozsahu, lišícím se od jedné skupiny ke druhé.
       Pronikání náboženských hodnot do jazyka: Výstavba každého jazyka se přirozeně opírá vedle zvláštních pilířů hodnot mravních, umělecko-estetických a výchovných, především také o náboženské předpoklady jeho trvání, což v tomto směru vede k různým jazykovým obrazům světa. Boží Slovo tvoří vždy v duchovní podstatě nevykořenitelný základ jakéhokoli slova lidského. Předchází každé lidské slovo, a nepotřebuje nezbytně lidské slovo k vlastnímu uplatnění (I Petr 3,1); dokáže se uplatnit i bez lidského slova, ovšem nepodceňuje toto lidské slovo, nýbrž je uznává jako jednu z případných objektivních podmínek svého prosazení a zakořenění (Ř 10,14-17; I Kor 2,1-5).
      Bohoslužebný text představuje události ze života Ježíše Krista; umožňuje tak jejich společné znovuprožívání; je to nosná konstrukce bohoslužebného dění. Bohoslužebný text je modlitba celé lidské skupiny, vykoupené Kristem. Není to jen soukromý dialog, nýbrž dialog Božího lidu, shromážděného kolem Krista a jeho prostřednictvím (69).
     Určité náboženské hodnoty však pronikají jazykovou substrukturou jako případná, objektivní podmínka jejího trvání a fungování, ovšem nikoli dokonale, jako je tomu při podstatném pronikání, nýbrž jenom v určitém stupni. Přitom ovlivňují jazyka příznivě i nepříznivě. Nepříznivě tak, že za jistých okolností omezují hovor tím, že ukládají mlčení určitým skupinám (např. mnišským řádům), příznivě tím, že poskytují některé náměty rozhovoru (70). Moderní člověk je sice přesycen nejrůznějším řečněním, avšak ani únava, kterou dnes vyvolává tolik jalového řečnění, ani zajímavost mnoha jiných sdělovacích prostředků, nesmí snížit trvalou sílu slova, ani odradit od něho Boží lid. (71) Slovo zůstává aktuální, zejména když je nositelem Boží moci. (I Kor 2,1-5) Usnadňuje víru těm, které přesvědčuje (Ř 10,17), třebaže víru samotnou jim dát nemůže. Šíření radostné novozákonní zvěsti nabývá různých podob; nadšení hlasatelů pomáhá jich objevit skoro nekonečné množství. V životě totiž dochází k nesčetným rozličným událostem a poměrům, které poskytují příležitost k nevtíravému, ale přesto účinnému připomenutí toho, co Kristus řekl za podobných okolností. Opravdová vnímavost člověka pro duchovní hodnoty zcela postačí k tomu, aby dovedl z událostí vyčíst Boží poselství (72).
     Pronikání mravních hodnot do jazyka je v duchovní podstatě přirozeně právě tak dokonale účinné, jako vliv náboženství; jako se samo Boží Slovo obejde bez lidského slova, ale neopomíjí lidské slovo, nýbrž je vždy předchází, tak je tomu i s mravními hodnotami. Lidské postoje, chování, jednání bezprostředně navenek vyjevují zvláštnosti životního názoru člověka a jeho stupnici hodnot; proto mravní hodnoty nepotřebují nezbytně jazyk ke sdělení. Němý pohled, podání ruky, dotek nohou pod stolem, hrozba nebo pozvání prstem, rána pěstí do stolu, prásknutí dveřmi, pokrčení rameny, políbení a mnoho dalších obecně srozumitelných posunků a postojů či úkonů v duchovní podstatě dokonale nahrazuje řeč i u osob zdravých, nehledě k hluchoněmým a podobně postiženým (73).
      Mýtus, jako zvláštní útvar mravní substruktury soc.-kult. skutečnosti, v subjektivní duchovní podstatě dokonale přesahuje jazyk, a zčásti ho přesahuje také jako případná, objektivní podmínka. Odraz skutečnosti ve vzájemně souvisejících lidských názorech podstatně převyšuje odraz předmětné skutečnosti v jazyce. Pokud bychom chtěli mýtus přiblížit k jazyku, museli bychom jej rozdrobit a rozložit na krátké větné úseky, a přitom porušit jejich vzájemné funkce, protože odraz objektivní skutečnosti v lidských názorech má především povahu vztahů (74).
      Jazyková kultura jako strukturovaný soubor jazykových hodnot má v mravnosti (vedle náboženství) základ v subjektivní duchovní podstatě přirozeně vždy dokonalý, kdežto co do případné, objektivní podmíněnosti jenom v určitém rozsahu, dosaženém postupným vývojem. Tak mravní hodnoty v podstatě vždy dokonale kultivují jazyk, a takto v jistém stupni působí také jako případná, objektivní podmínka zušlechtění jazyka. To se může dít negativně nebo pozitivně. Negativně tak, že působení mravního činitele může v jazyku způsobovat např. zánik některých stejně znějících slov (homonym): působí totiž velmi trapně, označuje-li se stejně znějícím slovem věc, o které se ve slušné společnosti nehovoří (75).
Do jazykového projevu mohou pronikat a příznivě působit mravní hodnoty v životě jednotlivce, rodiny či národa. Mravní ctnosti (v negativním smyslu i nectnosti) nějakého jednotlivce a stupeň jeho sebeovládání se projevují navenek v jeho mluvě i v písmu (76).
     Také zvláštnosti uspořádání a fungování rodinného prostředí se projevují v řeči, kterou užívají jeho příslušníci, zejména děti (77).
     Jazyk je též výrazem národně kulturního života (78). Jako každý jazykový projev je projevem vyjadřujícím současný sociálně-kulturní život, tak je jazyk odrazem i života minulého, který nám pomáhá objasnit záležitost národní existence. Složitý život celých staletí se slévá v mohutném obraze jazyka v nádhernou fresku (79). Stará slova vyjadřují ideje našich předků (80). Řeč je zrcadlem národní kultury (81). Jazyk je projevem povahy národa, který ho dlouhodobě užívá (82). Jazyk má svůj zvláštní ráz ve zvuku slov, skladbě a způsobech vyjadřování, a v tom je podstatně určen národní povahou (83).
     Vynikající vlastností slovanských národů je rozdíl, který činí mezi úzkými a širokými hláskami. U slovanských národů západních je tento rozdíl značnější, než u východních. Český jazyk svou zvláštní utenčeností pozbyl něco na síle hlubších a plnějších hlásek, i na jasnosti ukončování některých slov, ale nabyl jisté uhlazenosti (84). Povaha národa českého se vyznačuje zvláštním náboženským založením; má jistý sklon k mystice, projevující se náhlým nadšením, které zanedlouho vystřídá ochablost: po vzletných nadějích přichází trpká skleslá malomyslnost (85). Jazykově se to projevuje např. tím, že čeština (ačkoli používá jak přízvuku důrazového, pokud mluvčí pronáší slabiku mocnějším hlasem, s větším nákladem výdechu, tak přízvuku melodického, tónového, pokud mluvčí pronáší slabiku vyšším tónem) užívá především důrazového přízvuku. Vyslovíme-li např. lékař, slabiky lé se pronáší mocnějším, silnějším hlasem. Český přízvuk je tedy vesměs zesílením výdechového proudu (86). Žádné slovo nemá více přízvuků než jeden; má-li přízvuk, jeho sídlem je většinou první slabika (87). V převaze tohoto přízvuku v českém jazyce se projevuje zvláštní rys české národní povahy, totiž nadání k intuitivní anticipaci. Čech klade důraz na začátek; tam soustřeďuje největší akční úsilí. Je podnikavý a průkopnický, ale ve své nedočkavosti často přijímá něco jiného za vlastní výsledek, který mu pak unikne. je to patrné i v jeho řeči: konec slov je často bez přízvuku, nevýrazný, slabý. Český přízvuk a česká náklonnost vyslovit vše, co je důležité, např. záporky, ihned, neodkladně, překvapuje, pokud český přízvuk srovnáme třeba s polštinou či s ruštinou. Praslovanský přízvuk byl nestálý, polský se stěhoval dozadu (88).
      Pronikání uměleckých hodnot do jazyka: Umění přirozeně v podstatě funguje dokonale jazykově, kdežto jako případná objektivní podmínka jenom v určitém stupni a rozsahu. Pokud jde o zvukovou stránku jazyka, tedy hudební prvky lidského hlasu jsou prvním a původním výrazem lidského hrdla (89). Řeč souvisí s hudebním projevem, podobně jako písmo s kresbou a malbou, a posunková řeč s tancem (90).
      Promlouvá-li básník jazykem svého národa, jeho umění se neomezuje na dané jazykové společenství, nýbrž je prožívané celým kulturním lidstvem (91). Básník sahá po jazyku, aby jím vyjádřil něco, co v rámci běžného dorozumívání typizovanými slovními významy a jejich strnulým emocionálním důrazem nelze zcela vyjádřit. Básník posunuje a mění významy běžných slov a úsloví a s nimi i jejich nositele, běžné představy, obrazy (92). Umělec vyhledává slova a přetváří je, aby jimi snáze postihl své úsilí o sebepřekonání a rozebral je. umělec, který chce vyjádřit myšlenky své doby tak, aby veřejnost byla uchvácena způsobem vyjádření, musí vždy překračovat užívané výrazové postupy, tedy meze mluvnického návyku; překračuje je v řádu, který je řádem daného oboru. Tvůrčí novoty jsou organickou součástí oboru, nerozrušují ho, ale naopak obohacují a zpevňují. V tomto smyslu platí, že jazyk je na jedné straně závazný, ale na druhé straně též výslednicí podstatných hybných sil svobodně tvořícího jedince. (93) Průbojnost literární tvorby spočívá v tom, že se spisovatel nebo básník snaží tradiční normu narušit básnickou aktualizací, čerpanou často z hovorového jazyka, a to působí jistou svěžest a šťavnatost jeho slohu, pro který je pak napodobován epigony, užívajícími stejných stylistických prostředků, ale nepřinášejícími nic nového (94).
      Určitý básnický jazyk má zvláštní slovník, frazeologii i některé tvary mluvnické, tzv. poetismy, např. zor, oř, pláti, atd. (95) Jde o zvláštní ideolekt určitého umělce (96). Pozadí, které pociťujeme za básnickým dílem, jako dané neaktualizovanými složkami, a které klade odpor aktualizacím, je dvojí: tradiční estetický kánon, a to, co se jeví jako normální v jazyce. Obojí pozadí je vždy potenciálně přítomno, některé však vždy převažuje. V dobách silné aktualizace jazykových prvků převažuje pozadí uznávané spisovné normy, v dobách umírněné aktualizace pozadí tradičního kánonu, vzhledem na něž - pokud silně změnil uznávanou spisovnou normu - může se umírněná změna jevit i jako obnovení spisovné normy. Vzájemné vztahy složek básnického díla, aktualizovaných i neaktualizovaných, tvoří strukturu díla, která obsahuje sbíhavost i rozbíhavost, a je nedílná jako umělecká skutečnost, protože každá její složka nabývá hodnoty teprve svým vztahem k celku (97).
        Básnický jazyk je kulturní útvar s jinou funkcí, než spisovný jazyk. Je tedy stejně neodůvodněné označovat básníky za výhradní tvůrce spisovného jazyka, jako činit pouze je odpovědnými za stav spisovného jazyka. Přetváření spisovné normy patří k podstatě básnického díla, a je proto nesprávné žádat, aby se básnický jazyk vždy podřizoval spisovné normě (98).
       Jazykové fungování výchovy: Z výchovných zařízení společnosti, fungujících jazykově, je to předně škola a dále hromadné sdělovací prostředky. Úkolem školy není jazyková teorie, nýbrž jazyková praxe. Ovšem tato jazyková teorie se musí opírat o nějakou kodifikovanou jazykovou normu (99). Škola učí žáky spolehlivému ovládání spisovného jazyka i jeho pravopisné normy. Úkolem jazykové kultury ve škole je jednak péče o znalost pravopisné normy, jednak znalost obecných zásad lingvistického školení a literatury. Přitom jazyková norma zahrnuje vedle pravopisné normy také normu stylistickou a normu správné výslovnosti (100).
       Případné oslabení jazykové funkce české školy, mj. úpadek pedagogů o mluvený jazyk (mnozí z nich mluví špatně a nudně - slabým, necvičeným hlasem, nehospodárně s dechem, bez pečlivé artikulace některých souhlásek a samohláskových skupin, s nevhodnou tónovou základnou, s přednesovými chybami, atd.) vede k poklesu úrovně soudobého řečnictví na nižší stupeň (101).
      Pokud jde o vliv hromadných sdělovacích prostředků, novinářova slova se každodenně rozlétnou po národě, přebírají se, opakují, mimovolně se rychle šíří a ovlivňují jazyk. Vliv novinářské řeči je pronikavý. Tím se neobyčejně zvětšuje novinářova odpovědnost za vývoj spisovného jazyka (102). Případná lhostejnost zaměstnanců hromadných sdělovacích prostředků k jazyku se někdy projevuje dokonce tím, že se jednotvárné a nevýrazné čtení pokládá za náležitou a správnou formu úřední řeči či vědecké přednášky, kdežto snaha o přednes se pokládá za nemístnou strojenost (103). Špatné důsledky výslovnosti s nepřiměřeným vázáním slov se stávají v hromadných sdělovacích prostředcích ještě horšími tím, že se taková výslovnost vyskytuje často při mluvení delších textů (104).
      Jazykové fungování teoretické substruktury:  Norma spisovného jazyka se utváří a ustaluje za současných teoretických zásahů, a to teorie jazykové i mimojazykové. Přes značnou rozšířenost názoru o důležitosti vědeckého poznání mateřského jazyka pro jeho zachování a zušlechtění, i přes trvání sociální ústavů a jiných zařízení pro vědecké zkoumání a usměrňování daného jazyka (105), věda i filozofie mohou na jazyk působit jen jako objektivní podmínky, podporující v nějaké míře rozvoj jazyka. Ani vědec, ani filozof totiž nemá možnost postihnout řeč v celé její úplnosti; nemohou vyčerpávajícím způsobem obsáhnout bohatost jejího výrazu. Vědec zkoumá řeč jako takovou, jako skutečnost. Pojímá ji jako výsledek minulých významově aktualizovaných činností, a jako sledování již uvolněných významů. Např. fonolog nezkoumá vědomé lingvistické činnosti, nýbrž nanejvýše jejich podvědomou infrastrukturu; nezachází s pojmy jako s nezávislými skutečnostmi; za základ zkoumání bere vztahy mezi pojmy; odhaluje výstavbu určitých fonologických soustav (106).
     Strukturální zkoumání jazyka se podobá zkoumání příbuzenských vztahů; pojmy, jimiž jsou vyjadřovány příbuzenské vztahy, jsou prvky významu. A tohoto významu nabývají jedině za předpokladu, že se začlení co soustavy příbuzenství. Příbuzenské soustavy, podobně jako soustavy jazykové, vznikají samovolně jako lidské dílo. Základem strukturálního zkoumání jazyka je jeho pojetí jako soustavy: jednotlivá složka soustavy (znak v jazykové soustavě) nemůže být pochopena mimo soustavu. Nutnost současného chápání jednotlivých složek jazyka (podobně jako mýtu, umění, apod.) jako znaků byla vyzdvižena už Saussurem (107); ten připomenul zvláštní povahu znaku, která způsobuje, že vždy do značné míry "uniká vůli jednotlivce či společnosti" (108). Tak snahy vědců či filozofů o záměrné zasahování do jazyka a cílevědomé, vědecky založená snaha usměrňovat jazyk, zůstávají na povrchu.
      Jazyková funkce státu a práva: Státoprávní složka sociálně-kulturní struktury lidské skupiny ovlivňuje jazyk občanů jako případný, objektivní sociální tlak, jehož stupeň se liší od skupiny ke skupině. Ryze případný, objektivně podmiňující ráz má nejen náhodné prolínání státoprávní složky soc.-kult. struktury do složky jazykové (109), nýbrž i cílevědomě řízené působení státu a zákonných ustanovení na jazyk. Zákonnými nařízeními je případně ovlivňováno např. sociálně-kulturní fungování úřední podoby rodných jmen (Maďarsko, Francie, Česká rep., Slovensko, Rakousko). (110) Zákonná opatření, týkající se jazyka (např. francouzský zákon z r. 1976 o užívání cizích slov ve francouzštině), znamenají sociální tlak ve smyslu ovlivňování případných, objektivních podmínek fungování daného jazyka.
      Součástí jazykové politiky státu je příprava a zavádění vybrané jazykové varianty, tozn. kodifikace. Povaha kodifikace závisí na právním postavení složek, které jazykovou politiku provádějí. V případě kodifikační činnosti zařízení nezávislých na státu vyžaduje kodifikace podporu státních orgánů, jinak počítá, že uživatelé jazyka dobrovolně přijmou doporučovanou podobu řeči. (111) Případné násilné potlačování jazyků národnostních menšin ve státě a prosazování jednotného jazyka se dočasně provádí v některých totalitních státech (112). Nicméně i v podmínkách demokracie jsou vystaveny jistému nátlaku jazykové kultury zaostalejších států; chtějí-li dosáhnout vlastního rozvoje, jsou nuceny se ve svých jazycích přizpůsobovat jazykům, používaným ve státech vyspělejších (113). Příkladem podřízení jazykové politiky státu celkové zahraniční politice státu, je šíření angličtiny za hranicemi anglofonních zemí, podporované americkou vládou, spojované se snahami o zachování nebo rozšiřování jejich pozic v zaostalých zemích (114).
     Pronikání politiky do jazyka: Politika jako objektivní podmínka v nějaké míře usnadňuje např. v demokracii hovory o veřejných záležitostech, kdežto např. v absolutní monarchii nutí dávat přednost námětům literárním. (115) Soustavná jazyková politika se však uplatňuje jako soubor opatření, prováděných nejen státem ale i nějakou zájmovou skupinou či politickou stranou, kteří si kladou za cíl zachování či změnu stávajícího funkčního rozdělení jazyků či jazykových podsoustav a zavedení nových či udržení dosavadních jazykových norem. Soustředěná jazyková politika státu bývá v oblasti mocenského dosahu nejsilnější. Nesoustředěná je pak jazyková politika místních úřadů moci, která se nemůže prosadit za hranicemi nějaké jazykového oblasti, ale i politika drobných zájmových a vědeckých zařízení (116). Představitelem jazykové politiky může být nejen stát, sociální hnutí či politická strana, ale také jednotlivec, jehož normativní činnost má značný vliv na fungování a kultivaci jazyka (117).
      Pokud se nějaká jazyková politika snadno prosazuje ve společnosti, je to proto, že navazuje na shodné případné působení státu, hospodářství a jiných činitelů (118).
       Pronikání hospodářských činností a zájmů do jazyka: V jazyce se vyskytují rozdíly, které jsou objektivně podmíněné příslušností mluvčích k nějaké sociální vrstvě. Tyto rozdíly se projevují v té míře, v jaké kdo užívá řeči místního nářečí a jazyka spisovného, resp. různých stupňů mezi jazykem spisovným a lidovým (119)
      Rozčlenění společnosti do vrstev objektivně v nějaké míře dává vzniknout rozdílům ve slovníku, mluvnici a výslovnosti, ve stylu jazykového projevu, aj. Úroveň hospodářského rozvoje společnosti se objektivně odráží i v nových slovech, které působí také na ostatní části jazyka (120). Hospodářské poměry vykonávají vliv na hovory příslušníků jazykového společenství už tím, že jejich příznivě rozvinutá úroveň poskytuje dostatek volného času k hovorům (121). Vyskytují se však i některé zvláštní rozdíly v jazyce jistých společenských skupin; nejvýraznější jsou u příslušníků vrstev společensky poměrně oddělených. sociální rozdíle v jazyce příslušníků různých zaměstnaneckých skupin se většinou omezují na zvláštní slovní zásobu a frazeologii, spojenou právě s určitou profesí (novinářská, hornická, právnická, lékařská, aj). U skupin ještě více hospodářsko-sociálně oddělených se utvářejí zvláštní jazyky, které se neliší od běžné řeči jen svými odbornými výrazy, nýbrž i tím, že nahrazují slova běžného jazyka jinými (vojáci, policisté, aj.). (122) Tak lze hovořit o zvláštním vojenském aj. slangu, který není jen souborem jednotlivých zvláštních pojmenování, nýbrž zahrnuje i celou frazeologii (123).
      Pronikání hospodářského činitele se případně prosazuje i v rámci spisovného jazyka. Výzkumy ukazují, že např. v některých továrnách v USA se běžně předávají pokyny pomocí rozkazu, mluví-li nadřízený k podřízenému. Mezi administrativními zaměstnanci univerzity se mezi lidmi blízkými postavením blízkými postavením či mezi přáteli užívá zdvořilostní formy příkazu, resp. prosby. Jinak se užívá rozkaz v podobě osobně neurčené otázky (124).
      Pronikání technických vynálezů a postupů do jazyka se objektivně projevuje především v názvosloví (125). Technika si případně objektivně vynucuje ve spisovném jazyce normalizací odborného názvosloví. přitom se uplatňují zřetele mezinárodní a mezistátní. V odborném jazyce techniků dochází k potlačování expresívnosti a slov citově zabarvených, přenesených a básnických, a to v zájmu přesnosti a jasnosti (126).
      "Američtí kosmonauté při letu na Měsíc mluvili o možných osobních katastrofách jako o eventualitách. V samém jádru tohoto žargonu leží formulace, odstraňující hrůzu, jako by tu slova podobně jako pilulky byla od toho, aby potlačovala příznaky emocí. U některých jazykových projevů se nedá říci, kdo slova sestavoval - věty jsou neosobní a vzájemně zaměnitelné. Jeden člověk může dokončit větu za druhého. Jiným rysem řeči kosmonautů je užívání zkratek: např. kosmonauté měli podniknout EVA. EVA představovalo extravehikulární aktivitu, což byl způsob, jak popsat nejpodivnější kroky, jaké kdy byly učiněny. Jedna věc je vraždit Shakespearův jazyk - jiná, uvědomit si přínos." (127)

B. 2. Sociálně-kulturní funkce jazykové substruktury
     Jazyk není jenom trpným odrazem vlastností sociálně-kulturní struktury, není pouze trpným předmětem, v němž se projevuje vliv toho či onoho společenského nebo kulturního činitele, nýbrž také sám plní celou řadu společenských a kulturních funkcí. Jazyk je jedním z činitelů, ovlivňujících procesy a útvary ve společnosti. (128) V tomto smyslu jazyk není jen vyjádřením myšlenek, ale i činitelem určujícím povahu sociálně-kulturní struktury lidské skupiny (129).
Pronikání jazyka do náboženské substruktury
       K cílevědomému prosazování jazyka v náboženské substruktuře sociálně-kulturní skutečnosti patří snahy jednak o výstavbu jazyka bohosloví, jednak o odstranění mytologických prvků z procesu oslovení věřícího, resp. pokusy o odstranění případného šumu z šíření radostné novozákonní zvěsti. Tak už Bultmann současně se svou hypotézou o krizi víry (130) staví otázku: Jaký smysl má mluvit o Bohu? (131) K tomuto směru pokusů o rozbor krize víry v mezích jazykovědy se zvláštními způsoby zdůvodňování blíží též D.Bonhoeffer a někteří příznivci radikální teologie v anglosaských zemích. Společným jmenovatelem těchto pokusů je snaha zdokonalit Boží Slovo. Ve skutečnosti bez nadpřirozeně daného vnuknutí nelze jazyk Písma svatého zdokonalit.
      Jazykovědné zkoumání může jazyk Písma svatého zkoumat, třídit rozličné výroky Ježíš Krista a  svatopisců, logicky modelovat jejich různé typologie (132), avšak lidský jazyk nemůže přirozeně proniknout do duchovní podstaty náboženství. Náboženská substruktura sociálně-kulturní skutečnosti je sice přirozenou složkou sociálně-kulturní struktury, ale na rozdíl od jiných složek i od celku této struktury, má původ, cíl i prostředky nadpřirozené. Proto lidský jazyk může do náboženské substruktury proniknout jen jako případný, sociální tlak, který v nějaké míře objektivně podmiňuje náboženský život lidské skupiny. Náboženské fungování jazyka tedy pouze případně, jako jedna z objektivních podmínek může v nějaké míře usnadňovat člověku nalezení cesty k Bohu, k víře v Boha, resp. ho utvrzovat správnosti dané a zvolené cesty, ale v duchovní podstatě člověka k víře nevede. Vždyť např. přímá neověřitelnost nějakého náboženského výroku zdaleka ještě neznamená nesmyslnost (133).
      Mravní funkce jazykové substruktury: Člověk je tvor společenský. Jazyk mu přitom usnadňuje jeho rozvoj, neboť mu umožňuje dorozumět se s ostatními. Avšak usnadňuje mu jeho rozvoj jako jednotlivci, neboť mu umožňuje navenek vyjádřit jeho vnitřní zážitky, myšlenky, touhy, pocity a emoce (134). Jazyk tedy plní ve společnosti vedle funkce sdělovací také funkci emotivně vyjadřovací (135). Máme-li vůči některým lidem, věcem, činnostem nebo událostem také nějaký emocionální vztah, vyjadřujeme jej při slovním sdělení. Tak jazyk případně, objektivně v nějaké míře podmiňuje úplný, vyjádřený vztah mluvčího k lidem, věcem, ke společnosti i k sobě samému. Vyslovuje hodnoty mravního rázu (136).
     Prostřednictvím jazyka je společnost ovlivňována tradice minulých uživatelů daného jazyka, zvláštním způsobem jejich prožívání a hodnocení jistých činností a událostí, smyslovými dojmy, které obvykle doprovázely některé jejich činnosti, jakož i smyslovými představami, které se pak obvykle vybavovaly při podobných činnostech. Dodnes se při některých světských slavnostních příležitostech užívá tradiční latiny, např. promoční formule při promocích. Rozlišovací funkci plní též jazyk etiketní, jímž se dává výraz určitému sociálnímu odstupu mezi vyšší a nižší vrstvou společnosti či mezi příslušníky věkových aj. skupin (137).
      Případné mravní fungování jazyka lze sledovat mj. také na funkci rodných jmen. Jejich cílem je určování totožnosti. Rodné jméno, na rozdíl od příjmení a živého jména, slouží k určování totožnosti osob v užším kruhu, jaký je např. rodina, sousedství, obec. V tomto prostředí se užívá domácká forma rodného jména s různými úpravami (138).
      Součástí mravní funkce jazyka je též jeho objektivně podmiňující vliv na národní společenství, což představuje národně reprezentační funkci (139). Národní jazyk je jedna z případných podmínek rozvoje národní tradice. Proto též změny národního jazyka mohou ovlivňovat rozvoj nebo úpadek národa (140).
      Estetická a umělecká funkce jazyka: Esteticky funkční se za jistých okolností může stát každá řeč, mluvená i psaná (141). K útvarům, podílejícím se na estetickém fungování jazyka ve vysoké míře patří zvláště metafora. Tradičně je pokládána za prostředek zkrášlení řeči. (142) Vlastnost metafory dát projevu uhlazenost i vzletnost je vlastností stylistické funkce (143).
     Ačkoli činnosti a útvary jazyka přirozeně nemohou ovlivnit subjektivní duchovní podstatu umění, přesto mohou objektivně působit esteticky, a to jak náhodně, ve smyslu nenormovaného krásna, tak i ve směru krásna normovaného. Pokud jde nenormovaného krásna, jazyk využívá jeho překvapivosti a nevšednosti např. k reklamním účelům (Se svíčkou PAL, dojedeš dál!). Nenormované jazykové krásno si ovšem nachází ke společnosti také přímou cestu, a to pomocí napodobivosti. Pokud člověk zaslechne nebo přečte výraz či obrat, které v něm vzbudí estetickou odezvu, je ochoten jej napodobovat. Napodobení se pak epidemicky šíří. Stává se jazykovou módou. Ovšem čím móda vzniká, tím i zaniká; je-li líbivý význam z módního výrazu odsát, převáží jeho zbytečnost, nad libostí, kterou výraz vzbuzuje, a módní výraz pomíjí.
     Pokud jde o působení jazykového krásna normovaného, snaha k normování je vlastní každému krásnu v té míře, v jaké je krásno společenskou záležitostí. V rozlišení krásna normovaného od ostatního je vystiženo napětí mezi volností a vázaností, které je v krásu z hlediska sociologického obsaženo. Normované krásno se projevuje nejen ve spisovném jazyce, ale i v takových jazykových útvarech, které nejsou předmětem soustavné kultivace (např. lidová řeč). (144) Krása dialektů, uchovaná tradicemi, vešla i do umění (145). Umělecký jazyk je jeden z případných funkčních tvarů jazykových, který se však od ostatních jazykových tvarů liší tím, že užívá jazykových prostředků ve smyslu estetické účelnosti, tedy nikoli za účelem sdělovacím. Cílem jazykového výrazu básnického je utváření hodnot, přesahujících osobu, trvalých. (146) Básnický jazyk tedy podstatně přesahuje jazyk jako takový; estetické zaměření na samotný výraz je zásadně, než logické zaměření na výraz, mající za úkol upřesnění (147). Básnický jazyk prolíná do soustavy určitého jazyka národního, což má jisté důsledky. Spočívají v tom, že daný básnický postup nabývá v jistých jazycích vlivem jejich rozdílné povahy podob navzájem docela odlišných. Např. stejný metrický vzorec může ve dvou odlišných jazycích zvládat velmi odlišnými způsoby jazykovou látku a působit různým dojmem (148).
     Výchovná funkce jazykové substruktury: Jazykové útvary pronikají do výchovné substruktury sociálně-kulturní skutečnosti tak, že usnadňují její činnost. Stupeň tohoto objektivně podmiňujícího působení jazyka ve výchově se liší od skupiny ke skupině, a od jazyka k jazyku. Výchovné působení se liší se i u stejného jazyka podle různosti věku vychovávaných osob. V nejútlejším věku, kdy člověk spíše jen intuitivně poznává vcelku příslušné rodinné prostředí, projevuje se mateřština ve výchově pouze svými výraznými rytmickými a hudebními prvky. (149) První dětská slova jsou jednoslabičná. dítě+ opakuje z celého slova pouze tu slabiku, která je sluchově nejvýraznější, a kterou dítě nejlépe vyjadřuje příslušnou skutečnost daného rodinného prostředí, jak ji intuitivně poznává. V českém jazyce je to slabika první, na níž leží přízvuk. Posléze dítě jednoslabičná slova zdvojuje. V tomto období, kdy slovo má jasněji označovací význam, užívá dítě téhož slova i jako celé věty (150),
      Školní výchova může pouze navazovat na výchovu v mateřském jazyku obohacováním slovníku dítěte, zdokonalováním jeho řeči v podrobnostech, a doplněním mluvené řeči řečí psanou (151). na výchovné fungování jazykové substruktury v rodinném a školském prostředí navazuje výchovné fungování jazyka, užívaného v hromadných sdělovacích prostředcích (152). Účinné jazykové působení v hromadných sdělovacích prostředcích vynucuje si ustálení soustavy vyjadřovacích prostředků jazyka, jakož i postupů užívaných v novinářské, rozhlasové a televizní žurnalistice (153). Publicistický styl se vyznačuje zejména: všeobecnou srozumitelností a dostupností, přesností, věcností, přehledností, jasností, přesvědčivostí, poutavostí, rychlostí, pohotovostí a aktualizovaností (154).
      Vlastní funkcí jazykové substruktury je sociální komunikace, resp. spojování člověka s člověkem jako jedincem a se skupinou lidí, dále přenos významů, hodnot a obsahů mezi lidmi. Vlastní funkce jazyka znamená, že je z prvků jazykové soustavy vytvářen souhrn určitých pod-soustav (vět), nesoucích významnou informaci. Tyto věty mají lineární ráz; představují řetězy prvků (slov), sestavené dle jistých pravidel. Linearita je formou trvání všech jazykových prvků a formou fungování jazyka (155).
     Při sledování fungování jazykové substruktury sociálně-kulturní skutečnosti lidské skupiny nelze opomenout jak vnitřní vztahy mezi částmi jazyků, tak vzájemné vztahy mezi jednotlivými jazyky. Mezi hlavními indoevropskými jazyky trvá takový vztah, že určitý výrazový prvek v jednom jazyce, pokud zaujímá určité místo mezi jinými takovými výrazovými prvky ve slově, trvale odpovídá každému výrazovému prvku v každém z ostatních jazyků. Může se také vyskytnout, že jeden a tentýž výrazový prvek v jednom jazyce odpovídá dvěma či více výrazovým prvkům v příbuzných jazycích. Je to stále tato opakující se korespondence, která tvoří funkci výrazových prvků. Všude, kde se vyskytuje genetická příbuznost mezi jazyka, trvá prvková funkce mezi jejími soustavami. Každá jednotlivá prvková funkce je dána tím, kterými jinými výrazovými prvky je příslušný výrazový prvek obklopen a které místo ve slově zaujímá (156).
       Pokud jde o funkční rozdíl mezi mluveným a psaným jazykem, které jako způsoby jazykového projevu jsou rovnocenné, lze rozlišit čtyři znaky, které je odlišují:
- mluvený jazyk má více jazykově-sdělovacích prostředků než psaný jazyk (např. rejstřík interpunkčních znamének zaostává za bohatou škálou pomlk, melodie, důrazu, modulovanosti mluveného projevu);
- míra způsobilosti přímého vyjádření je různá: zatímco mluvený jazyk dokáže tempo, melodii, důraz, emocionalitu atd. vyjádřit bezprostředněji, psaný jazyk dosahuje stejného cíle zprostředkovaněji (popisem, porovnáním, výběrem slov, grafickým naznačením, aj.
- Psaný jazyk se uskutečňuje v jistém prostoru a čase; z toho plyne jeho větší přehlednost členění myšlenek a menší závislost na časovém průběhu; naproti tomu mluvený jazyk je více lineární; posluchač je přímo připoutaný k tempu projevu; nemůže ho ani předcházet, ani za ním svým vnímání zaostávat; projev mu ubíhá souběžně s časem.
- Mluvený jazyk je dynamičtější; kromě samomluvy, která je pro psané podání příznačná, může běžně používat i rozhovoru (157).
      Ve zvláštním využití jazykových prostředků ve spisovném jazyku a jeho rozmanitých funkcích lze rozlišit dvojí snahu: jednak intelektualizaci, jednak automatizaci a aktualizaci. Intelektualizací spisovného jazyka, resp. jeho racionalizací se rozumí přizpůsobování jazyka požadavkům, aby jeho jazykové prostředky mohly být určité a přesné, popřípadě odtažité, a aby byly způsobilé vyjádřit souvislost a složitost myšlení, tedy posilování intelektuální stránky řeči. Tato intelektualizace vrcholí v jazyce vědeckém (a vůbec teoretickém), určovaném snahou o co nejpřesnější vyjadřování.
      Automatizací rozumíme takové užívání jazykových prostředků, jaké je běžné pro nějaký úkol, totiž takové, aby samotný výraz nevzbuzoval pozornost. Vyjádření po stránce jazykové formy se děje a je přijímáno jako dohodnuté, a chce být srozumitelné už jako součást jazykové soustavy, a nikoli teprve až doplněním v určitém jazykovém projevu z okolností a souvislosti.
      Aktualizací naopak rozumíme takové užití jazykových prostředků, že samo vzbuzuje pozornost a je přijímáno jako neobvyklé, jako zbavené automatizace, např. básnická metafora (158).
     Teoretické fungování jazykové substruktury zahrnuje pronikání hodnot jazykové kultury do teoretické složky sociálně-kulturní struktury (do vědy, filozofie, aj.). Jazyk obsahuje v sjednocené, podobě zvláštní rysy, jakýsi genetický kód způsobu teoretického osvojování si skutečnosti, jaký je vlastní uživatelům daného jazyka. Proto jazyk určuje povahu vědeckého a filozofického pojímání skutečnosti (159). V některých jazycích lze věty převést na subjekt-predikátové formy, kdežto v jiných nikoli, apod. Také jazykové normy předpokládají určitý způsob vyjádření skutečnosti, a tím také danou skutečnost zvláštním způsobem modelují. Proto se vědecké a filozofické útvary v různých jazycích formují rozličným způsobem (160); tak třeba Němec má sklon vymudrovat si nějakou zvláštnost, a místo toho, aby psal dějiny, hledá stále způsob, jak by je měl psát (161). To ovšem neznamená, že by filozofové a vědci, pokud užívají jiných jazyků, užívali jiných než logických postupů (162).
     Avšak skrze osvojenou řeč se jedinec stává nejen vlastníkem nějakého souboru zvukových aj. projevů, nýbrž i jistého souboru myšlenkových obsahů, zvláštní soustavy pojmů a určitého obrazu světa, které si daná jazyková skupina vytvořila. V řeči je dán výraz také jejímu zvláštnímu způsobu poznávání světa. V různostech řeči je vyjádřena též různost poznávacích přístupů k světu. Řečí se jednotlivec učí nejen to, co a o čem má myslet, ale i jak to má poznávat. A když dospěje, tedy toto co a toto jak se mu stává skutečností tak vrostlou a vžitou, jako by se s ní narodil (163). Proto nikdy nedokážeme vcelku překročit meze jazyka, abychom z nějakého nadhledu zkoumali skutečnost, a zjistili, jaký způsob vědeckého a filozofického pojetí skutečnosti nejlépe vystihuje danou skutečnost (164).
      Jazyk může také nepříznivě ovlivňovat lidské poznání. Např. některé současné evropské jazyky kladou jistý odpor, pokud se do nich snažíme převést filozofické kategorie staročínských filozofů, neboť tyto byly utvářeny pod vlivem tehdejší čínštiny. (165) Tak některý jazyk zakrývá nebo odkrývá naší vědě či filozofii skutečnost (166).
     Jestliže čteme nějaké filozofické dílo, začínáme tak, že slovům, kterých autor používá, přikládáme smysl či význam, jaký obvykle mají v naší mateřštině (tak každý jazyk sám v sobě, skrytě obsahuje nějakou filozofii); postupně však docházíme ke změně: slova posléze nabývají nového významu, osobitého pro původce díla. V tom okamžiku to začínáme chápat. jeho význam se u nás ujímá. Určitá myšlenka je vyjádřena tehdy, pokud slova na ni zaměřená a k ní směřující, jsou dost početná a výmluvná, aby ji pro autora nebo pro druhé neoznačila jednoznačně, abychom všichni ve slovech co nejvíce zakoušeli její ztělesněnou přítomnost; k tomu však nikdy dokonale nedochází.
      Mezi jazykovou a mimojazykovou skutečností se případně vyskytuje nějaký stupeň nesouladu. Případně, podmíněně pak není jen jediná metoda filozofie, nýbrž jsou různé metody filozofie. (167) Filozofie nezkoumá, aby objevovala, nepopisuje, aby získala nové poznatky o jiném předmětu, nýbrž usiluje o přehled o sobě. (168) Toto zaměření filozofie se postupně mění v získávání úplného přehledu všeho, co může způsobovat nejasnost (169). Filozofování je boj proti zmatení lidského rozumu prostředky lidského jazyka (170). Z tohoto hlediska dovršení filozofie spočívá v získání dostatečně jasného přehledu o gramatice jazyka. Praktické uskutečnění přehledného vystižení gramatiky je znesnadněno tím, že filozofie uznává pouze to, co jí kdo přizná. (171) Je třeba se orientovat v jazyce jako v labyrintu cest. Přicházíš z jedné strany a vyznáš se; přicházíš na stejné místo z druhé strany a už se nevyznáš. Celý mrak filozofie se totiž kondenzuje v kapce gramatiky (172).
      Třebaže je filozofie v podstatě funkcí jazykové substruktury, neznamená to přirozeně úplné popření teorie v její samostatnosti. Působení hodnot jazykové kultury jako případné objektivní, sociální podmínky vědy a filozofie se omezuje pouze na určitý stupeň, který je odlišný od jedné sociální skupiny ke druhé. Je však jisté, že např. Aristoteles a jeho přímí pokračovatelé vzali za základ strukturu nejjednoduššího jazyka a vyjádřili filozofickou gramatiku tohoto jazyka, a tuto gramatiku nazvali Logikou (173). Případné mechanické, naprázdno běžící fungování nějakého jazyka (174) se v přírodních vědách projevuje bezmyšlenkovitým návykem vědecké metody, která je metodou zúžením vysvětlení přírodních jevů na nejmenší počet nejjednodušších přírodních zákonů (175).
    Při utváření názvosloví sociologického se výrazně uplatňuje působení jiných odborných jazyků. Podobně každý jazyk přijímá od jiného to, co potřebuje k doplnění svých vyjadřovacích prostředků. Důležité místo v tomto procesu mají slova řecko-latinského původu. Často jde o slova převzatá a uzpůsobená (telefon, motorismus, pozitron, gen, kybernetika). O tom, zda se nějaké odborné pojmenování přebere (zčásti nebo úplně) z jiného jazyka rozhoduje mezi jinými činiteli také tradice, která vládne v příslušném vědním oboru (176). Každý jazykový projev se však má hodnotit především podle přiměřenosti k účelu, resp. jak plní danou funkci. Nelze hodnotit slova vytržená ze souvislosti jejich funkčního využití a z navyklých spojení; navyklý význam v jednom v jedné funkci nelze brát za jediný možný význam slova (177).
        Státoprávní funkce jazykové substruktury: Celostátní jazyk slouží především mezinárodnímu spojení ve vícenárodním státě. Může se vyskytovat ve svou podobách:
- Jazyk sloužící dorozumění mezi příslušníky různých národů, vzniklý přirozenou cestou jako výsledek sociálního působení a sdělování uvnitř dané občanské společnosti.
- Jazyk, který v dané společnosti nevznikl, nýbrž byl přejat odjinud s cílem sloužit sdělování mezi příslušníky různých národů v rámci nějakého státního celku. Zvláštností převzatých celostátních jazyků je to, že v příslušném prostředí neplní příliš mnoho sdělovacích funkcí. Nacházejí oporu spíše v některých sociálních vrstvách, zvláště vyšších a mezi inteligencí.
      Bez ohledu na stupeň případného působení jazyka v občanské společnosti, který se liší od jednoho státu ke druhému, jazyková kultura v podstatě zhodnocuje celé společnost jakožto státní a občanskou. Podobně jazyk přirozeně kultivuje politiku (178).
      Politická funkce jazykové substruktury: Sociálně zavedené a normované vztahy v politických seskupeních, spočívající na poměru řídících (velitel, ředitel, předseda, atd.) a podřízených, jsou v subjektivní duchovní podstatě dokonale, kdežto případně, co do objektivní podmíněnosti jenom v určitém stupni utvářeny jazykovou kulturou. Stupeň řídícího využívání jazyka znamená rozsah jeho případné účasti na řízení politického dění společnosti. Nejrozšířenějším způsobem fungování jazyka je zde mluvená a psaná propagace. Jazyk slouží politicky k přesnému vyjádření zájmů nějaké skupiny a současně k přesvědčení o správnosti nějakého názoru, a současně k vytvoření zvláštního postoje a jednání ve skupině (179).
     Politické fungování jazykové substruktury se projevuje i v širších politických hnutích společnosti. Přitom je zcela zjevné, jak se liší Angličan, Němec, Francouz, Ital nebo Čech. (180) Např. v socialistickém hnutí máme co činit s politickým fungováním pokleslé formy jazykového projevu, jako je dělnický slang a zločinecký argot (181). Příznakem této krize politické funkce daného jazyka jsou veřejné projevy politiků, pohybující se v synonymech a tautologiích; věty zde přijímají podobu sugestivních příkazů a signálů a pozbývají povahu prostředku sdělujícího informaci (182). K překonání politických zmatků je v rovině jazyka zapotřebí zdokonalit užívání slov. Zlepšení vztahu k symbolům jazykové kultury vede ke změně názoru, postoje i chování vůči významům, které tyto symboly označují (183).
      Hospodářská funkce jazyka je v podstatě nezbytně nutná pro činnost hospodářské substruktury sociálně-kulturní skutečnosti, ovšem rozsah jejího případného, sociálního podmínění hospodářského života společnosti je různý; větší rozsah se uplatňuje např. u angličtiny, která se prosazuje jako mezinárodní řeč např. obchodních, dodavatelsko-odběratelských, směnných aj. vztazích, než je tomu např. u maďarštiny. Poměrně nízký stupeň případného působení jazyka v hospodářství je patrný např. arantského jazyka, který neobsahuje kategorie věci a vlastnosti, a to je jeden z činitelů, který způsobuje, že arantská společnost postrádá hospodářské rozvrstvení společnosti (184).
      Pokud se příslušníci některých zaměstnaneckých skupin ve svém jazyce (zaměstnanecké slangy) do jisté míry odlišují od ostatních příslušníků společnosti, pak jejich řeč plní v nějakém stupni funkci diferenciační, ba dokonce separační (185).
      Technická funkce jazyka: Bez jazyka je jakákoli technická činnost ve společnosti v podstatě úplně vyloučená. Vykazuje-li opět např. angličtina vysoký stupeň případné funkce v hospodářství, vykazuje také vysoký stupeň v technické substruktuře. Skoro celosvětový dosah případné technické funkce angličtiny je patrný např. v námořní a letecké navigaci, v elektronice, v kybernetice. Četné názvy určitých technických zařízení a technologických procesů převzaté z angličtiny zůstávají beze změny (receiver, transceiver, telerecording, aj.) Některé názvy se však přizpůsobují novému prostředí, jak co do výslovnosti, tak co do psané podoby (computer - kompjútrový, kompjútrizace, container - kontejner či kontajner, scooter - skútr). Rychleji se přizpůsobují taková slova, od nichž se v českém jazyce odvozují další názvy (např. scooter, skútr - oskútrovat).

Odkazy:
1) G.A.Lindner, O vývoji mluvy, Roudnice 189 Mareš, s.104;
G.A.Lindner, Myšlenky k psychologii společnosti, Praha 1929, s.41.
2) A.Morávek, Lidská řeč, Praha 1969, s.11-12.
3) I.A.Bláha, Sociologie, Praha 1968 Academia, s. 325, 234. 4) E.Chalupný, Sociologie, IV/2/1, Sociální výtvory, odst.90, s.116, Praha 1921 Bursík & Kohout.
5) E.Chalupný, Sociologie pro každého, Praha 1948 Hokr, s.125.
6) E.S.Bogardus, Introduction to Sociology, Los Angeles, s.89-90.
7) O.Jiráni, Řecká a římská vzdělanost ve vývoji evropském, Praha 1921, Melantrich, s.31-33.
8) E.Chalupný, Sociologie pro každého, s.140.
9) Č.Loukotka, Vývoj písma, Praha 1946 Orbis, s.9-10.
10) Tamtéž, s.15-17.
11) L.Hjelmslev, Jazyk, Praha 1971 Academia, s.77,83.
12) T.J.Bahounek OP, Pastorální teologie, Olomouc 1991 MCM, s.148- 149.
13) Podrobněji viz: J.M.Veselý OP, Co dává Velehrad Evropě, Olomouc 1994 MCM, s.20-43.
14) B.O.Unbegaun, L´héritage cyrillo-méthodien en Russie, Cyrillo- Methodiana, zur Frühgeschichte der Christentums bei den Slaven, 863- 1963, Köln-Graz 1964, s.470-482.
15) V.Polák, Jazyková norma a jazyková kultura, Praha 1941 V.Petr, s.14; A.Frinta, Mezinárodní význam českých pravopisných soustav, Viz: Co daly naše země Evropě a lidstvu, Praha 1940, s.59-61.
16) V.Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, Praha 1947 Melantrich, s.435-440.
17) V.Ertl, Časové úvahy o naší mateřštině, Praha 1929, s.10-15.
18) Mathesius, Tamtéž, s.420-421.
19) A.Hlavinka, Povaha česká v řeči, Olomouc 1917 MCM, s.53,180; podrobněji viz: 93-95,103-107,221.
20) Mathesius, Tamtéž, s.421-423, 425-6, 449.
21) Hjelmslev, Tamtéž, s.113.
22) A.Gode, Interlingua a Sight, New York 1954 Stern Publ.
23) J.O.Herzler, A Sociology of Language, New York 1965, s.22; E.R.Goodman, World State and World Language, Viz: Readings in the Sociology of Language, Paris 1968 The Hague, s.726.
24) E.Sapir, An Introduction to the Study of Speech, New York 1921; O.Jespersen, Language, Its Nature, Development and Origin, London 1922; J.Vendryés, Le language, introduction linguistique á l´histoire, Paris 1923.
25) E.Chalupný, Sociologie, IV/2/1, Sociální výtvory, Praha 1921 Bursík & Kohout, s.118-12.
26) Podrobněji viz: Č.Loukotka, Vývoj písma, Praha 1946 Orbis, s.16.
27) W.Ekschmitt, Paměť národů, Praha 1974 Orbis, s.32, 34, 57, 65- 67.
28) E.Chalupný, Sociologie pro každého, Praha 1948 Hokr, s.78.
29) G.W.F.Hegel, Estetika, Praha 1966 Odeon, II. díl, s.237.
30) Jiráni, Tamtéž, s.32
31) Ekschmitt, Tamtéž, s.157.
32) Na dřevěných deskách byly např. zaznamenány a v Athénách vystaveny Solónovy zákony (594 př.Kr.).
33) Ekschmitt, Tamtéž, s.160,172,174.
34) Např.změny ve slovní zásobě: ve vztahu k císaři se prosazují zvláštní označení: císař má titul dominus, jeho rada nese označení consistorium sacrum, dvorní hodnostáři jsou comites; císařovými přívlastky byly gloriosissimus, serenissimus; dvořané měli přívlastky illistis, spectabilis, clarissimus, perfectissimus (podle výše postavení). Císař byl oslovován vestra maiestas, vestra gloria, vestra pietas; dvořané (podle stupně postavení) vestra excallentia, vestra eminantia, vestra magnificentia, vestra spectabilitas. Tituly beatitudo a sanctitatis příslušely duchovním hodnostářům. Císař sám o sobě říkal nos, nikoli ego, a poddaní jej oslovovali vos (nikoli už tu). Tento plurál se velmi rozšířil v kruzích ovlivněných úředním jazykem a začalo se ho užívat i mimo císařovu osobu jako výraz úcty. Císařské i církevní úřad zaváděly některé výrazy, jež přešly do pozdější latiny: místo ukazovacího zájména is se často užívalo participií suprascriptus, praedictus, memoratis; zájmeno hic bylo často nahrazováno tvarem praesens ( praesenti iussione praecipimus) .
35) F.Trávníček, Jazyk a národ, Praha 1930, s.33.
36) F.Chudoba, Kniha o Shakespearovi, Praha 1943, II. díl. s.718; A.Hart, Shakesperae and Homilies, Melbourne 1934, s.254.
37) I.A.Bláha, Tamtéž, s.244; E.Chalupný, Sociologie, V., Vývoj, Praha 1935, s.54.
38) Jestliže v 10. stol. převládala místní jména ovlivněná označením místních přírodních podmínek (Brno, Mokropsy, Žabovřesky), za odbobí kolonizace se místní názvy odvozovaly od jmen zakladatelů osad, často německého původu, zvl. zakončením -ice, -ovice ( Jetřichovice, Heřmanovice, Rudolfice, Olbramovice), později vznikala jména odvozením od jmen majitelů či držitelů, a to zakončením na -ín, -ov (Monín, Benešov, Kojetín). Ve 14. stol., kdy byla kolonizace dovršena, objevilo se mnoho Lhot a pak Dědin jako místních názvů.
39) K přesnějšímu vytříbení pojmenování jednotlivých rodinných a příbuzenských vztahů došlo v českém jazyce do konce 14. století. (Podrobněji viz: I.Němec a kol, Slova a dějiny, Praha 1980 Academia, s.34-36.)
40) Toto zjednodušení nastalo tam, kde se přestalo uplatňovat dělení na ženinu a mužovu linii v rodě. (Podrobněji viz: V.Šaur, Etymologie slovanských příbuzenských termínů, Praha 1975 Studie ČSAV, č.11).
41) Podrobněji viz: E.Michálek, Český jazyk v době Karla IV., Viz: Carolus rex imperator Bohemus, Praha 1979; Český právní jazyk údobí předhusitského a doby Husovy, Prraha 1970 Rozpravy ČSAV.
42) Podrobněji viz: V.Chládková a kol., Ze staročeské terminologie sociálních vrstev, viz: Slovo a slovesnost, 41, 1970, s.62-71.
43) Podrobněji viz: A.Fiedlerová a kol., Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (pán), Viz: Slovo a slovesnost, 38, 1977, s.53-64; V.Chládková a kol., Ze staročeské terminologie sociálních vztahů (šlechta, šlechtic), Viz: Slovo a slovesnost, 38, 1977, s.229-237; Kolektiv oddělení pro dějiny českého jazyka - ÚJČ ČSAV, K vývoji terminologie sociálních vztahů, Viz: Slovo a slovesnost, 35, 1974, s.189-194; I.Němec, E.Michálek, Vztah sémantiky staročeské slovní zásoby ke společenské situaci, Viz: Slavia, 47, 1978, s.14-22.
44) Nedbalost k českému jazyku ovšem nebyla všeobecná a úplná. Dokladem je např. zákon o českém jazyce (1615); nadace hr.Šternberkové na vydávání českých knich (1672); zřízení akademie hr.Straky (1710).
45) B.Balbín, Obrana jazyka českého, 1. vyd. 1777.
46) K.Krejčí, Jazyk ve vývoji společnosti, Praha 1947, s.55.
47) V.Mathesius, Několik poznámek o podmínkách úspěšného vyučování cizím jazykům, Viz Komenský, 1941-42; Viz: Výběr, 1942, str.1193.
48) Ertl, Tamtéž, s.30-32.
49) Ve Francii: A.Meillet, J.Vendryés, A.Dauzat, V Norsku: A.Sommerfelt, v Anglii: B.Malinowski, v USA: E.Sapir, B.L.Whorf, V Československu členové Pražského lingvistického kroužku.
50) Podrobněji viz: E.Chalupný, Sociologie pro každého, s.141; E.Chalupný, Sociologie, V, s.54; J.Skácel a kol., Rok 2000. Jazyk jako most i propast, Praha 1982 Mladá fronta, s.14.
51) O tom viz např.: W.Labow, Language in Inner City, Viz: Studies in the Black Vernacular, Philadelphia 1972; W.Labow, The Social Stratification of English in New York City, Washington 1966; W.Labow, Sociolinguistic Patterns, Philadephia 1972.
52) J.Hubáček, O českých slanzích, Ostrava 1979 Profil, s.163; F.Oberpfalcer, Argot a slangy, Viz Československá vlastivěda, III, Praha 1934 Sfinx, s.370; F.Oberpfalcer, Jazykozpyt, Praha 1932; O.Nováček, Brněnská plotna, Brno 1929, F.L.Šmíd, Pražský Pepé, Praha 1894; A.Niceforo, Le génie de l´argot, Paris 1912.
53) Podrobněji viz: J.Čarek, V,Hlavsa, J.Janáček, V.Lím, Ulicemi města Prahy od 14. stol. do dneška, Praha 1958
54) R.W.Funk, Language, Hermeneutik and Word of God, New York- London-Evastone 1966, s.68.
55) Pomocí jazyka se prováděly kooperativní úkony, na které nestačil jednotlivec sám; jednalo se o spolupráci k zajištění obživy a fyzické bezpečnosti proti zvěři a vůči loupeživým a zotročujícím nájezdům jiných skupin, atd. (I.A.Bláha, Tamtéž, s.233.
56) Loukotka, Tamtéž, s.8, 14-17, 22, 36-37.
57) Ekschmitt, Tamtéž, s.73, 156-157.
58) Jiráni, Tamtéž, s.33.
59) F.V.Mareš, Konstantinovo kulturní dílo po 1100 letech, Praha 1970 Charita, s.6.
60) J.Horecký, Společnost a jazyk, Bratislava 1982 Veda, s.44.
61) B.Havránek, Vývoj českého spisovného jazyka, Praha 1979 SPN, s.139- 140.
62) Podrobněji, Havránek, Tamtéž, s.140-143; Hubáček, Tamtéž, s.107- 113; Sociologický slovník, heslo Jazyk a řeč, Praha 1970 Svoboda, s.135- 137; J.Mukařovský, Kapitoly z české poetiky, Praha 1948 Svoboda, I, s.86-88.
63) G.Ebeling, Co znamená věřit, Viz: Křesťanství dnes, Praha 1969, s.20.
64) E.Sapir, Speech as a Personality Trait, Viz: American Journal of Sociology, č.32, květen 1927, s.894-905. O případných subjektivních podmínkách jazyka viz podrobněji: M.Morávek, Lidská řeč, Praha 1969; J.Mistrik, Grafológia, Bratislava 1982 Obzor, s. 43-44, 47, 129-130; Ch.A.Ferguson, Baby Talk in Six Languages, Viz: American Anhtropologist, 1964, sv.66; J.Petera, Úvod do soudní a kriminální grafologie, Praha 1947 E.Fastr, s.26-28;
65) A.Sommerfelt, Jazykové struktury a struktury společenských skupin, Viz: Dvanáct esejů o jazyce, Praha 1970 Ypsilon, s.189.
66) Polák, Tamtéž, s.17-18.
67) Sommerfelt, Tamtéž, s.191.
68) Mukařovský, Tamtéž, I, s.225-227.
69) J.Matějka, Liturgický text, jeho vytváření a použití, Viz: Teologické otázky současnosti, Praha 1971, s.155-156.
70) Mukařovský, Tamtéž, s.138-139.
71) Pavel VI., Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, 1975, IV, 42.
72) Tamtéž, IV,43.
73) Chalupný, Tamtéž, V, s.53.
74) Cl.Lévi-Strauss, Mythologiques, Paris 1964; Cl.Lévi-Strauss, Anthropologie structurale,, Paris 1958.
75) Ježto např. latinské slovo oletum (odv. od olere, páchnout) označovalo lidské fekálie, přestalo se užívat oletum (olivový háj) a bylo nahrazeno slovem olivetum. Směšná, trapná či dokonce obscénní, zkrátka rušivá asociace nastává u tvarově shodných či podobných slov zejména, když jsou jejich významy opačné nebo se citově či logicky nesnášejí, ale někdy i v tom případě, když mezi nimi není žádná významová souvislost. Čím vyšší je společenská vrstva a čím vybranější je její chování a kultivovanější vyjadřování, tím rušivěji působí trapné asociace. Je samozřejmé, že se např. v ang. nemohlo udržet slovo quean (nevěstka) vedle queen (královna), nebo např. v češtině v bohoslužebném prostředí mizí sloveso od slova kadidlo, atd. (Podrobněji viz: O.Ducháček, O vzájemném vlivu tvaru a významu slov, Praha 1953 SPN, s.45-50, 114)
76) Podrobněji viz: Petera, Tamtéž, s.13-14, 39, 44; Mistrik, Tamtéž, s. 130.
77) O.Teyschl, Z.Brunecký, Duševní vývoj a výchova dítěte, Praha 1973 Orbis, s.99-100, 102, 127-8, 179-181; E.Vančurová - Fragnerová, Psychologie předškolního dítěte, Praha 1969 SZN, s.12, 53, 75-77, 91, 155; Petera, Tamtéž, s.33-34.
78) B.Havránek, Funkce spisovného jazyka, Viz: Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s.13.
79) Polák, Tamtéž, s.26.
80) G.le Bon, Psychologické zákony vývoje národů, Praha 1898, s.63.
81) Bláha, Tamtéž, s.238.
82) Polák, Tamtéž, s.29.
83) T.Vodička, Principy sociální ethiky, VI, Olomouc 1945 Krystal, odst. 178, s.119-120.
84) J.Jungmann, Slowesnost, Praha 1845, s.9-10.
85) Hlavinka, Tamtéž, s.23.
86) J.Král, Česká prosodie, Praha 1909 J.Otto, s.205.
87) O.Hostinský, O české deklamaci hudební, Praha 1886, s.17-18.
88) E.Chalupný, Národní povaha československá, Praha 1932 Bursík & Kohout, s.41-48.
89) T.Trnka, Filosofie kultury, Praha 1941 E.Beaufort, s.262.
90) R.Thurnwald, Psychologie des primitiven Menschen, 1922, s.266- 267.
91) H.Read, Osudy moderního umění, Praha 1964, s.76.
92) M.Novák, Být národem, Brno 1969, s.82.
93) Z.Kožmín, Umění stylu, Praha 1967, s.130.
94) Polák, Tamtéž, s.11.
95) J.Mukařovský, Jazyk spisovný a jazyk básnický, Viz: B.Havránek a kol., Spisovná čsština a jazyková kultura, Praha 1932, Melantrich, s.124.
96) J.Hrabák, Poetika, Praha 1977 Čs.spis., s.172.
97) Mukařovský, Tamtéž, s.130-131.
98) Tamtéž, s.138-141.
99) Mathesius, Čeština a obecný jazykozpyt, s.429-430.
100) Polák, Tamtéž, s.7, 9.
101) M.Weingart, Zvuková kultura českého jazyka, Viz: B.Havránek, a kol., Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932 Melantrich, s.161- 162.
102) F.Trávníček, odpovědnost za spisovný jazyk, Viz: Lidové noviny, 23.5.1939
103) Weingart, Tamtéž, s.161.
104) Mathesius, Čestina..., s.141, 148.
105) Polák, Tamtéž, s.17-18.
106) Cl.Lévi-Strauss, Anthropologie structurale, Paris 1958, s.40.
107) F.de Saussure, Cours de linguistique générale, Paris 1966 Payet, I, s.97.
108) Tamtéž, s.34-35.
109) Např. zvláštní státoprávní podmínky USA objektivně usnadňují změny mj. ve významu některých angl. slov: mayor znamená v brit. a amer. prostředí starosta, ale americký starosta má větší pravomoc než britský; nebo např. rozdíl mezi politician a statesman je v amer. prostředí založen spíše na ctnosti, kdežto v britském spíše na moci. Britský stateman je poslanec nebo ministr s velkou politickou mocí.
110) Spoločenské fungovanie vlastních mien, Viz: Zborník VII. Slovenské onomastické konference, Bratislava 1980 Veda, s.287- 290.
111) Viz např. reforma pravopisu korejštiny v r. 1939, kdy Korea byla japonskou kolonií; podr. viz: J.Vachala, M.Novák, V.Pucek, Úvod do čínského, japonského a korejského písma, Praha 1975, I, s.124.
112) E.Goodman, World State and World Language, Viz: J.A.Fishman, Readings in the Sociology of Language, paris 1968, The Hague, s.726; J.O.Hertzler, A Sociology of Language, New York 1965, s.22.
113) J.A.Fishman, Lanuage Modernization and Planning, Viz: Language in Society, 1973, sv.2, č.1, s.23-34.
114) Ch.A.Ferguson, Introduction Note, viz: T.A.Rice, ed., Study of the Role of Second Language in Asia, Africa, Latin America, Washington 1962, s.V.
115) Mukařovský, Kapitoly z české poetiky, I, s.139.
116) Např. Gaelská liga, která v rámci irského národního hnutí usiluje o obnovu irštiny a o získání statutu národního jazyka. 117) Např. působnost takového normalizátora, jakým byl angl. lexikograf N.Webster, Podrobněji viz: E.Haugen, The Ecology of Language, Stanford 1972.
118) Např. Angličané prosadili angličtinu jako jednotný úřední jazyk v Indii, neboť to usnadňovala pestrost jazyků užívaných v Indii, znesnadňující sjednocení vzdělávání, správy, apod.; přes pozdější zrušení angličtiny jako státního jako státního jazyka si požadavky správy a jiné praktické ohledy vynucují její stálé používání.
119) B.Havránek, Nářečí česká, viz: Československá vlastivěda, III, Praha 1934 Sfinx, s.85.
120) Sommerfelt, Jazykové struktury a struktury společenských skupin, Tamtéž, s.189.
121) Mukařovský, Kapitoly...I, s.139
122) Havránek, Nářečí česká, Viz Tamtéž, s.85-86.
123) Podrobněji viz: F.Oberpfalcer, Jazykozpyt, Praha 1934, s.26-31; O.Jespersen, Mankind, Nation and Individual form Linguistic Point of View, s.149-165 (slang), 199-203 (argot), Oslo 1925; A.van Gennep, Essai d´une théorie des langues spéciales, Viz: Revue des études ethnographiques et sociologiques, 1, 1908, s.325-9.
124) Např. Has anyone gone to the accounting this week? (Byl někdo tento týden v účtárně?). Podrobněji viz: S.Erwin-Tripp, On Sociolinguistic Rules: Alternation and Cooccurrence, Viz: Directions in Sociolinguistics, New York 1972.
125) Sommerfelt, Jazykové..., s.190. Např. názvosloví starého zemědělského nářadí a zařízení během 20. století rychle ustupuje a zapomíná se, což je objektivně usnadňováno modernizací techniky a technologických postupů v zemědělství. Podrobněji viz: J.Kuchař a kol., Čeština všední i nevšední, Praha 1982, s.238-251.
126) Polák, Tamtéž, s.25-26.
127) N.Mailer, Oheň na měsíci, Praha 1981 Odeon, s.26,32,38,334
128) H.Grimshaw, Sociolinguistics, Viz: Advances in the Sociology of Language, Haag 1971.
129) S.J.Hayakawa, Semantics. General Semantics and Related Disciplines, viz: Language, Meaning and Maturity, New York 1951, s.25.
130) R.Bultmann, Die Krisis des Glaubens, Viz: Glauben und verstehen, Tübingen 1952, II, s.1.
131) Tamtéž, I, s.26-27.
132) J.T.Ramsey, Talking about God: Models, Ancient and Modern, Viz: Philosophy Today, č.2, 1969, s.156-178.
133) J.Wisdom, Religions belief, Viz: Paradox and Discovery, Oxford 1965, s.48.
134) Bláha, Sociologie, s.239.
135) Podrobněji viz: Polák, Tamtéž, s.20; D.Šindelář, Estetika situací, Praha 1976 Odeon, s.55-56.
136) Skácel a kol., Tamtéž, s.134, 190.
137) Bláha, Sociologie, s.241.
138) Podrobněji viz: J.Kriššáková, Fungovanie rodných mien v Goralskej oblasti na Spiši, Viz: Spoločenské fungovanie vlastních mien; Sb. VII.slov.onomastickéej konferencie, Bratislava 1980 Veda, s.315-318; H.Walther, Zu den gesellschaftswissenschaftlichen grundopositionen der namenforschung, Viz: Der Name in Sprache und Gesellschaft, Berlin 1973 Akad.Verlag, s.23-25.
139) Sociologický slovník, heslo Jazyk a řeč, Praha 1970 Svoboda, s.136- 139; B.Geist, Sociologický slovník, hesla Jazyk, Národ, Praha 1992, s.149, 246.
140) E.R.Gudman, World State and World Language; Readings in the Sociology of Language, Mouton 1968, s.285.
141) Podrobněji: D.Šindelář, estetika situací, Praha 1976 Odeon, s.56- 57; J.Mistrík, Grafológia, Bratislava 1968 Obzor, s.107.
142) Např. Aristoteles, Poetika, Praha 1964; Rétorika, Praha 1968; M.F.Quintilianus, Institutiones oratoriae, XII, Lipsiae 1959 L.Rademacher.
143) Podrobněji viz: J.Pavelka, Anatomie metafory, Brno 1982 Blok, s.26, 36; J.Mistrík, Rétorika, Bratislava 1978, s.47.
144) Mukařovský, Kapitoly..,I, s.45-49, 51-55, 57-58, 63, 70-71; J.Mukařovský, Studie z estetiky, Praha 1966 Odeon, s.162.
145) Viz např. L.Stroupežnický, Naši furianti, ale i v dílech spisovatelů, jako byl J.Š.Baar, K.V.Rais, A.Stašek, K.Poláček, J.Glazarová, aj. Podrobněji viz: K.Hausenblas, J.Kuchař, Čeština za školou, Praha 1974 Orbis, s.53-64.
146) Mukařovský, Kapitoly, I, s.25, 73, 78-79.
147) R.Carnap, Philosophical and Logical Syntax, London 1935, s.77.
148) R.Jakobson, Základy českého verše, Praha 1926, s.52 a dál.
149) Vančurová-Fragnerová, Tamtéž, s.75.
150) Teyschl, Brunecký, Tamtéž, s.103.
151) Tamtéž, s.215.
152) Bláha, Sociologie, s.243.
153) T.J.Bahounek OP, Církev a sdělovací prostředky, Olomouc 1991 MCM, s.31-51.
154) M.Jelínek, O jazyku a stylu novin, Praha 1957; L.Slovák, teória rozhlasovej žurnalistiky, Praha 1981, s.89-91.
155) F.de Saussure, Cours de lingustique générale, Paris 1922, s.103.
156) Hjelmslev, Tamtéž, s.21-23, 28-29.
157) V.Bozděch, O jazyce rozhlasového vysílání, Praha 1972 SPN, s.173- 174.
158) Havránek, Spis. čeština, s.45, 52-53.
159) Hayakawa, Tamtéž, s.25.
160) B.L.Whorf, Language, Thought and Reality, New York 1956, s.242.
161) G.W.F.Hegel, Werke, IX., Berlin 1837, s. 7; slovensky: Filozófia dějin, Bratislava 1954, s.12.
162) A.Korzybski, Science and Sanity. An Introduction to Non-aristotelian Systems and General Semantics, Lakeville 1948, s.89.
163) Bláha, Sociologie, s.242.
164) A.J.Ayer, Filozofija i nauka, Viz: Voprosy filozofii, 1, 1962, s.103.
165) S.J.Hayakawa, Language in Thought and Actio, New York 1949, s.21; L.Weigerber, Muttersprache und Geistesbildung, Göttingen 1929,
166) M.Heidegger, Unterwegs und Sprache, Pfullingen 1959, s.191.
167) L.Wittgenstein, Philosophische Untersuchungen. Philosophical Investigations, Oxford 1953, s.133.
168) Tamtéž, s.125; L.Wittgenstein, Bemerkungen über Grundlagen der Mathematik. Remarks on the Foundations of Mathematics, II, Oxford 1956, s.81
169) L.Wittgenstein, Zettel, Oxford-Berkeley-Los Angeles, 1967, s.273.
170) Wittgenstein, Phil.Untersuchungen, s.109.
171) Tamtéž, s.599; L.Wittgenstein, Schriften, Frankfurt a./M. 1960- 70, s.183, 186.
172) Wittgenstein, Phil.Untersuchungen, s.203, 222.
173) Korzybski, Tamtéž, s.89.
174) St.Chase, Power of Words, New York 1954, s.142.
175) L.Wittgenstein, The Blue and Brown Books, New York 1965, s.18.
176) Horecký, Tamtéž, s.8, 80-81.
177) Havránek, Spisovná čeština..., s.63. Např. slovo případný ve významu vhodný je slovo hovorového jazyka, a ve významu eventuální je pak zvláštním prostředkem spisovného jazyka v několika jeho funkcích (administrativní, právní, vědecké) pro vztah podmíněné možnosti, vyjadřovaný mezinárodně eventuální. Jde o slovo z lat. accidens, accidentalis. To, že neproniklo do hovorového jazyka ve všech svých významech, nýbrž jen v zúženém významu vhodný, nemůže být důvodem proti nějakým jiným významům tohoto slova, jež dané slovo nikdy nepřestalo mít ve spisovném jazyce. Dnešní význam eventualis, užívaný ve stejných oblastech jako uvedené významy, je zúžený význam mnohem starší: značí podmíněnou možnost; ve starém významu byl obsažen. V nábož. písemnictví 15. stol. kolísal překlad lat. accidens mezi slovem nápastný (jemuž se brzy nerozumělo a v rukopisech se komolil) a případný. (Viz Gebauer, Slovník staročeský) Vedle dřívějších slov případnost a případek s významy: a) casus, eventus, b) circumstantis, c) accidens, d) opportunitas dokládá Jungmann jen ze současného úzu (bylo adjektivum případný s významem: a) vhodný - aptus z Bible kral., b) accidens, accessorius o vedlejší dodatečně přistupující či nepodstatné vlastnosti, apod., a) contingens, nahodilý, to, co se může přihodit.
       F.Palacký v návrhu na české názvosloví filozofické (Viz: Časopis českého musea, 1827, 1,2,109) doporučuje rozlišovat případný ( accidens) od příhodného (das Passende). Zbavuje-li se spisovná čeština takových slov proto, že nepřešla do obecného jazyka, dělá se z daného jazyka lingua rustica, ovšem v tomto případně nepřirozeně, odhazováním kulturního vývoje.
178) K.Trinkiewitz, Jazyk a politika, Praha 1969, Zítřek, 5, s.6.
179) Skácel a kol, Tamtéž, s.137.
180) Podobněji viz: J.Macek, Socialismus, Praha 1925, s.22.
181) Trinkiewitz, Tamtéž, s.7.
182) Podrobněji viz: H.Marcuse, One-dimensional Man, Boston 1964; Chase, Tamtéž, s.22.
183) C.Brodford,, M.Hazel, The Communication of Ideas, Boston 1952, s.165.
184) A.Sommerfelt, La langue et la société, Oslo 1938.