1. Sociálně-kulturní mobilita náboženství
A. V čase:
1. Dynamika náboženské složky sociálně-kulturní struktury
      Pohyb náboženské substruktury sociálně-kulturní reality v čase probíhá ve čtyřech fázích:
1) Vznik náboženství: Pravěká lidská skupina vcelku všeobecně v duchovní podstatě, i případně, co do objektivní podmíněnosti vyznačovala vírou v Boha a znalostí Božích pravd. Tím se pralidstvo vcelku podstatně lišilo od ostatních tvorů v přírodě. Tato prvotně pospolná skupina pralidí žila v přesvědčené víře v jednoho spravedlivého Boha, který je člověku osobně blízký, a který je nadpřirozeným původcem jeho víry. (1) Prvotní náboženství lidstva bylo monoteistické. Výzkumy potvrzují, že před animistickým a magickým pojetím měl náboženský život lidské skupiny všeobecně ráz monoteismu. Animismus dodatečně zatemňoval monoteistickou víru. (2)
       U mnoha primitivních národů byl původně pojem nejvyššího Boha, Otce všech později zavalen nánosem fantastických mýtů. (3) Nelze vycházet z magismu, animismu a naturismu jako původního náboženství lidstva, ze kterého by se snad později vyvinulo monoteistické náboženství. (4) Rovněž filologická bádání potvrzují, že nejstarším náboženstvím lidstva ve všeobecně monoteismus. (5) Všeobecnou platnost degenerační koncepce, podle níž se náboženství lidstva vyvíjelo od monoteismu k polyteismu, potvrzují i četné archeologické nálezy. (6)
2) V další fázi "pádu" se pravěká lidská skupina všeobecně v podstatě odklonila od Boha, třebaže měla dokonalé znalosti Božích pravd. Pralidstvo bylo všeobecně poznamenáno tímto odklonem od Boha. Přesněji řečeno: v subjektivní duchovní podstatě došlo rázem k dokonalé, úplné, a přirozeně nepřekonatelné roztržce mezi člověkem a Bohem; co do případné podmíněnosti se tento všeobecný odklon lidské skupiny od Boha uskutečňoval ponenáhlu. Vývoj pověr dokládá, že se tento odklon lidské skupiny od Boha uskutečňoval ve svých případných podmínkách pozvolna. Avšak všeobecný postupný regres případných podmínek náboženství, zahájený ještě v pravěkém životním prostředí, byl přirozeně neodvratný, a směřoval v novém, starověkém prostředí k úplnému rozkladu. Přirozený vývoj náboženství směřoval k naprostému rozkladu, tedy nejen v duchovní podstatě, ale i co do případné podmíněnosti. Přesto tento vývoj ve svých určitých projevech nebyl jednostejný ani vyrovnaný, nýbrž byl poznamenán dvojakostí a byl přerývaný, spíše vlnovitý. Příčina: Některým příslušníkům lidské skupiny bylo nadpřirozeným zásahem dáno dojít k poznání Božích pravd (národ izraelský), zatímco ostatní, přirozeně různě nadaní jedinci a národy docházeli k více či méně falešným a iracionálním náboženstvím, jako je animismus, démonismus, totemismus, magismus, šamanismus, fetišismus, aj. (7) Během tohoto vývoje se náboženství zcela rozpadá v polyteismus. Uctívaná božstva nejsou spojena v nějakou pevnou soustavu, ba mohou proti sobě bojovat, vzájemně se potírat, podporovat své oblíbence a škodit těm, kdo uznávají jiné bohy. Např. v antickém Řecku předpokládaná společnost bohů na Olympu baví lidi, ale neposkytuje nic jejich srdci a opravdové víře. (8)
3) Pro třetí fázi náboženské substruktury sociálně-kulturní reality je příznačný všeobecný naprostý odklon od jednoho, osobního Boha, tedy nejen v duchovní podstatě, ale i co do případné objektivní podmíněnosti. Starověká společnost se tak ocitla v bezprostřední blízkosti smrti. Její přirozený vývoj se neodvratně vyčerpal. Přesto vývoj neskončil. Stalo se tak nadpřirozeným zásahem Boží milosti, v Kristu a skrze Krista, vtěleného Syna Božího. Kristus, který na sebe vzal hříchy celého lidstva, smířil lidstvo s Bohem. Přesněji řečeno: Kristus v duchovní podstatě rázem a navěky nadpřirozeně obnovil dokonalé spojení lidské skupiny s Bohem, a toto spojení je přirozeně i nepřirozeně nerozdělitelné, a zároveň co případných objektivních podmínek náboženství přivedl celou lidskou skupinu na počátek nového vývoje. Během daného vývoje se náboženství vykoupeného lidstva postupně zdokonaluje ve svých případných, objektivních podmínkách. Zároveň všechny pověry v subjektivní duchovní podstatě zanikají, ztrácejí veškerý význam a smysl, který jim člověk někdy připisoval, třebaže ve svých případných podmínkách objektivně někde trvají, ovšem pozvolna se přirozeným vývojem rozpadají a tak úplně zanikají.

      Vrchol lidského poznání náboženství spočívá v pravdě, že jen v Bohu je bytnost (essentia) totožná s bytím (esse). (9) Tato vrcholná pravda je cílem vzestupné cesty, kterou se pozvedáme od viditelného světa k Bohu a je východiskem cesty sestupné, kterou vyvozujeme Boží vlastnosti a která určuje vztahy mezi Bohem a světem. Tím, že je Bůh bytost svébytná, je nekonečný neboli nekonečně dokonalý. (10) Jeho existence je poslední uskutečnění, a proto není dál určitelný nějakými případnými dodatky. Proto je samotnou Myšlenkou, samou Moudrostí, samou Láskou.
      Někteří sociologové pojímají křesťanství pouze jako dokonalou morální soustavu, která je schopna vštípit člověku všechny ctnosti. Není pochyb, že tyto přívlastky náležejí křesťanství, ale nelze tvrdit, že by se dotýkaly samotné podstaty tohoto náboženství. Písmo sv. nám poskytuje výstižnější obraz jeho struktury: Kristus přichází dát lidstvu nový život, a to nejen ve smyslu mravním nebo sociálním. Jde o nový život ve smyslu filozoficko-náboženském. Kristus přichází jako Vykupitel, vracející člověku ztracený život nadpřirozený, aby se mohl stát členem superspolečnosti Boží. Křesťanství není jen zvláštní myšlenkový systém. Je to především život Božího lidu s Kristem. Spojuje ho s ním nejen přijetí jeho učení, nýbrž především přijetí plodů jeho života a smrti: posvěcující milost.
       V Kristu je struktura lidské přirozenosti, a tedy také lidské společnosti, navěky dokonale integrována a její funkce dokonale harmonizovány, a tuto skutečnost nelze zvrátit přirozenými ani nepřirozenými prostředky. Struktura samotné lidské přirozenosti, a tedy také lidské společnosti vyznačující se totalitou, samoregulací a transformací, je pomíjivá. Třebaže se uvádí jako jeden z jejich rysů moment samoregulace, přesto právě v tomto svém rysu vyžaduje stálou obnovu, a to je přirozeně trvale nemožné. Ryze přirozenými prostředky lze docílit v lidské struktuře jen dočasnou, částečnou integraci, která se však stále mění. Je-li odkázána na čistě přirozené prostředky, zvrhá se posléze v dezintegraci a rozpad. Pouze v Kristu se docílí navěky nezvratná integrace lidské struktury, jakož i trvalá všestranná dokonale harmonizovaná její funkčnost. Takto je lidská struktura díky svobodné vůli otevřená buď k totalizaci upnuté na ryze přirozené prostředky integrace, jež vede k umenšování lidské svobody v otroctví hříchu a zvrácenostech a posléze k dezintegraci jako vrcholu záchvatu totalizační křeče; nebo k totální integraci v Kristu, navěky nadpřirozeně zajištěné před jakýmkoli zhoubným zvratem, k umocňování lidské svobody do nekonečna - ve svobodu Božích dětí.
      K poznání vlastností zanechávaných působením Boží milosti ve struktuře lidské společnosti (s jejími rysy: totalizace, transformace a samoregulace) dlužno připomenout povahu vnitřního života tohoto nadpřirozeného činitele (11)
     Působení nadpřirozeného činitele v náboženské substruktuře lidské společnosti, které se v subjektivní duchovní podstatě projevuje skrze Krista vždy stejně dokonale, jako případná objektivní podmínka se projevuje v různém stupni a míře. Zatímco v Církvi svaté (zejména u různých světců a světic) se vždy projevuje na vyšším stupni, jinde (např. v různých sektách) se naopak projevuje na stupni nižším. Celkovým (náboženským) důsledkem tohoto dvojakého rázu vývoje (nějakého náboženství) je nerovnoměrný, kolísavý, přerývaný vývoj. (12)
4) Pohyb náboženské složky sociálně-kulturní struktury lidské skupiny v čase vrcholí naprostým a dokonalým všestranným uplatněním Boží vlády. Tedy jak v subjektivní duchovní podstatě, tak i co do případné objektivní podmíněnosti. Ačkoli náboženství k tomuto cíli přirozeně směřuje, nemůže ho dosáhnout bez Boží milosti, člověkem v pokorné modlitbě očekávané. (Mk 1,15, Lk 10, 9, Mt 3,2)

A. 2. Dynamika sociálně-kulturních činitelů náboženství
     V prvotně pospolné lidské skupině bylo náboženství v subjektivní duchovní podstatě dokonale utvářeno a strukturalizováno ostatními složkami a celkem sociálně-kulturní skutečnosti, a současně bylo jimi také případně dokonale podmiňováno. Tento napjatý stav ovšem přirozeně nevedl k žádným nepříznivým změnám, protože byl dán a udržován nadpřirozeným činitelem. Příslušníci pralidské sociální skupiny byli totiž ve stavu svatosti a spravedlnosti. (Gn 1, 26, Mdr 2, 23, Ef 4, 1)
     Ke změně těchto dokonale vyvážených poměrů v působení jednotlivých složek a celku sociálně-kulturní skutečnosti na náboženskou složku, došlo v návaznosti na poruchu lidské přirozenosti. Náboženství se postupně víc a více dostávalo do vnějškové, povrchní závislosti na společnosti. Výzkumy odhalují, že např. totemismus má těsný vztah k vyššímu stupni loveckého života. (13)
      Sociologové odhalují v polyteismu jistou závislost mezi převahou mužských bohů a patriarchálním uspořádáním společnosti, jakož i mezi převahou ženských božstev ve skupinách uspořádaných matriarchálně (např. v Malé Asii). Shledávají také rostoucí vliv státu na náboženství starověkých národů (např. v antickém Římě, v Egyptě). (14)
      A přece tento vývoj, během něhož bylo náboženství čím dál tím více ryze vnějškově ovlivňováno společností, a tak oklešťováno, nebyl všeobecný. Výjimku tvořil Izrael, který se tomuto vývoji dokonale vymykal. Bylo to dáno jeho nadpřirozeným vyvolením. Toto vyvolení Izraele zahrnovalo také dokonalou obnovu duchovně podstatného vlivu celé jeho sociálně-kulturní skutečnosti a jejích částí na jeho náboženství. Avšak poté, co se tento národ zpronevěřil svému nadpřirozenému poslání, dostalo se náboženství také zde do naprosté závislosti na vnějškové obřadnosti. (Mt 23, 2, Mk 7,3)
     Naprostou krizí tohoto zbytku lidské skupiny věrné jednomu a pravému Bohu se ovšem dovršil obecný vývoj působení starověké společnosti na náboženství. Dostavila se úplná zkostnatělost ryze případného, vnějškového působení jednotlivých složek a celku struktury starověké společnosti na náboženství. Náboženství starověké společnosti se navenek ocitlo v nehybném, křečovitém svěření sociálně-kulturními činiteli. Nejvýraznějším přetrvávajícím dokladem této smrtelné strnulosti působení společnosti na náboženství dodnes zůstává hinduismus jako dokonalá funkce strnulé kastovní společnosti. (15) Avšak dobově posledním ve starověké společnosti je náboženství farizejů (Mt 7, 5; 6,2; Mk 2,27; Jan 5, 18) a zákonníků ((Mk 2,16; 7,5; Mt 5,20), které je tak důslednou funkcí lidských mravů a zvyků, že tomu neváhá obětovat i samotného Boha.
     Přechod od strnulé náboženské hyperfunkce lidské společnosti k náboženskému fungování vykoupeného Božího lidu se vymyká přirozeným silám člověka. Je to nadpřirozené dílo Boží. V Kristu je náboženství dokonalou funkcí všech částí i celku struktury Božího království (superspolečnosti Boží), a to jak v subjektivní duchovní podstatě, tak i co do případné, objektivní podmíněnosti.
      Tak je tomu pouze v Kristu a jeho Božím království, ale nikoli v Božím lidu, který Kristus svou obětí vykoupil. Co znamená Kristova oběť pro působení sociálně-kulturních činitelů na náboženství? Je to přechod od strnulého sevření ryze vnějškového, objektivně podmiňujícího působení společnosti na náboženství k zahájení přirozeného vývoje postupného rozkladu a oslabování tohoto čistě případného působení společnosti na náboženství. Tento přirozený vývoj probuzený Kristem v lidské skupině je všeobecně nezvratný, ale v určitých projevech se neuskutečňuje rovnoměrně, ani jednostejně. Je to dáno rozdvojeností určitého sociálně-kulturního působení na náboženskou substrukturu.
      Na jedné straně se v Církvi svaté z Boží milosti projevuje v subjektivní duchovní podstatě dokonalé působení daného sociálně-kulturního celku a jeho částí na náboženství, a současně také případně, co do sociálně-kulturní podmíněnosti náboženství se vždy projevuje akcelerace (zrychlení) tempa přirozeného vývoje, a tedy vždy v jisté míře vývojová anticipace. Tak je Církev svatá (ve své oslavené části) vždy zdrojem společenského a kulturního pokroku.
      Na druhé straně se z Božího dopuštění projevuje v některých případech retardace (zpomalení, prodloužení) tempa přirozeného vývoje společensko-kulturního působení na případné, objektivní podmínky náboženství. To je dáno nepřirozeným či zvráceným působením falešných proroků. (Mt 7,15; 24,11-24; Mk 13,22; I J 4, 1)
      Právě ze střetání a prolínání se těchto dvou směrů dochází k místně a dobově omezeným výkyvům ve vývoji náboženské funkce sociálně-kulturní struktury Božího lidu. Přitom podléhá jistým změnám i struktura samotné Církve svaté, neboť místní a dobové změny společnosti jí vtiskují zvláštní znamení. Církev svatá měla vždy dvojí stránku: božskou a lidskou. Církev svatá jako společnost nadpřirozeného původu, cíle i prostředků spásy, vnáší vždy nadpřirozený prvek do dějin lidské společnosti, a tak vždy v subjektivní duchovní podstatě vládne. Od II. vatikánského koncilu je panující rys této církevní vlády a převahy stále více překonáván rysem služby a pomoci.
      Každá vláda a uplatňování autority není jen panování, nýbrž především také služba. Cesta vedoucí k panování, nehledá mocenské postavení, nýbrž službu, oběť služebníka, muže bolesti. (Mk 10, 42-45; Mt 20,25-28) Dosud jsou v Církvi svaté věci, které jsou vnější člověku i Bohu, protože ani Církev svatá, přes svou stálou pokrokovost a průkopnictví ve společnosti, není ještě docela uskutečněná a naplněná. Přetrvává v ní ještě zákon donucovacího rázu, apod. Ale to vše je vedlejší a podléhající tomu, co je hlavní: lidé a milost Ducha svatého v nich. (16)
       S tímto pokrokovým vývojem náboženského fungování sociálně - kulturní struktury Církve svaté ostře kontrastuje stagnující vývoj sociálně-kulturního působení na náboženství, a to se projevuje odpadem od víry, rozbujením pověr, sekt. atd. Společenské a kulturní podmínky (rozvoj techniky, zhoršování se životního prostředí, a jiné činitele) postupně uvádějí lidskou skupinu na rozcestí, ze kterého nebude východisko pro další život při spoléhání výhradně na omezené přirozené možnosti člověka. Tak se Kristus jako životní cesta stává stále přitažlivějším, pokud člověk nemá upadat do pověry nebo živořit pod diktaturou bezbožné humanity.
 

A. 3. Dynamika působení náboženství na společnost
       Náboženství v pralidské sociální skupině, právě tak jako u vtěleného Božího Syna a v Jeho Božím království představuje činitel, který jak v duchovní podstatě, tak i jako případná, objektivní podmínka dokonale formuje, strukturuje, kultivuje celou společnost a všechny její složky. Přitom náboženství v tomto svém všestranně zdokonalujícím působení nepodléhá žádným změnám, které by znamenaly pokrok nebo úpadek.
     Změna, která nastala prvotně pospolné skupině, a která vzešla ze svobodného úkonu pralidí, znamenala v duchovní podstatě náhlé ukončení kultivujícího působení jejich náboženství, a současně začátek oslabování případného, objektivně podmiňujícího vlivu náboženství na společnost. Dočasnou výjimku mezi starověkými společnostmi tvořil Izrael, kde se nadpřirozeným vlivem uchovávalo v duchovní podstatě dokonalé působení náboženství na společnost, a také mezi starověkými společnostmi vždy poměrně nejlepší (třebaže ne úplně dokonalé) objektivně podmiňující působení náboženství na společnost (Mojžíšův zákon, apod.). Sotva se však vyčerpaly zdroje přirozeného vývoje společenské funkce starověkého náboženství, kdy také Izrael se zpronevěřil svému poslání, takže jeho náboženství se stalo společensky afunkční, Bůh ve svém milosrdenství poslal svého jednorozeného Syna. Kristus překlenul propast mezi povrchní sociální funkcí starověkého náboženství a duchovně podstatným sociálním fungováním náboženstvím vykoupeného Božího lidu. Nadpřirozeným zásahem obnovil v subjektivní duchovní podstatě dokonale formující, strukturující a kultivující působení náboženství na všechny složky a celek sociálně-kulturní struktury vykoupeného Božího lidu. Toto podstatně dokonale kultivující působení náboženství nelze přirozeně porušit. Zároveň uvedl lidskou skupinu na práh nového přirozeného vývoje, během kterého postupně narůstá případné, objektivně podmiňující působení náboženství ve společnosti. Ovšem tento vývoj případného sociálního působení náboženství není nezvratný. Právě na úrovni tohoto případného, objektivně podmiňujícího vlivu náboženství na společnost se může projevit člověk jako ten, kdo zneužívá své svobody: výsledkem je dočasná a místně omezená stagnace vývoje. Naproti tomu však vždy působí osvíceně a pokrokově Církev svatá, usilující o rozšíření Boží vlády v lidské společnosti. Přitom doznává i Církev svatá určitých změn.
       Je pravda, že výraz kurie značí u některých teoretiků církevní či papežské autority kleriky, kněze a papeže. Takové použití tohoto slova bylo zhola cizí církevním Otcům a liturgii. Mnoho prvků staré eklesiologie se udržovalo ještě v učení dvou největších myslitelů 13. století, sv.Tomáše Akvinského a sv.Bonaventury. Např. u sv.Tomáše je velmi živá představa congregatio fidelium (shromáždění věřících). Sv.Bonaventura, jakož i sv.Tomáš chápali církevní kněžský úřad převážně jako liturgicko-svátostnou službu. Ač sv.Tomáš pojednával o zvláštních kněžských úkolech, jako shromažďování věřících nebo učit je a vzdělávat, a zejména o eucharistii pojímané jako zdokonalení celého křesťanského způsobu života, přesto ani u něho nacházela služba hlásání Božího slova své plné uskutečnění. (17)
      Vývoj od tridentského koncilu k dnešku: s reformací je vzata v pochybnost autorita, nejen ve svých dějinných formách, ale i v samotném základu.
      Odpověď Církve - už od tridentského koncilu jednoznačná - spočívala v dvojím opatření, k němuž Církev obvykle sáhne, sotva se vyskytnou vážné pochybnosti: jednak znovu upevnila autoritu a více ji soustředila, jednak přehodnotila její pojetí a praxi na úrovni morální a pastorační. Od 16. století pěstuje Církev opravdovou mystiku autority. Přispěl k tomu vliv Tovaryšstva Ježíšova. (18)
     Vývoj sociálně-kulturního fungování Církve svaté lze názorně sledovat na vývoji pastorační odpovědnosti.
      Zatímco středověké duchovenstvo nepotřebovalo hledat ovečky a požívalo značných výsad, a tedy nebylo sociálním tlakem nuceno k horlivosti, pak v moderní době je k tomu klerus nucen.
      Po tridentském koncilu, zejména ve Francii v 17. století se uplatňují na kněze obdobné směrnice jako na řeholníky: umrtvování, vnitřní modlitba, odvrat od jakéhokoli světáctví.
      Nicméně je značný rozdíl mezi 19. stoletím nebo i začátkem století 20., a stoletím 4. a 5.: kněžství má mnohem méně mnišský ráz, ne-li z hlediska asketického, tedy určitě z hlediska kontemplativního. Biskupové byli vždy pohlcováni administrativními starostmi nebo různými spory; ve 12. až 15. století ještě více a ještě světštějším způsobem. Dnešní biskupové jsou pohlcováni starostmi administrativními a finančními. Kněží jsou zaneprazdňováni pastoračními případy, pomocnou podpůrnou službou, opravováním a zachraňováním kostelů. Ale všichni - biskupové i kněží mají velmi živý smysl pro svou pastýřskou a apoštolskou odpovědnost. (19)

B. Sociálně-kulturní mobilita náboženství v prostoru
1. Současné náboženské fungování sociálně-kulturní struktury
     Náboženství jako složka sociálně-kulturní struktury lidské skupiny je přirozeně vystaveno působení ostatních složek a celku dané skutečnosti. Toto působení však zasahuje náboženství výhradně v jeho případné stránce, totiž v jeho objektivních podmínkách. A i toto případné působení společnosti na náboženství není nikdy úplně dokonalé, nýbrž se uplatňuje pouze v nějakém stupni. Stupeň či rozsah sociálního tlaku na náboženství se liší od jedné společnosti ke druhé. Tyto objektivní podmínky mohou usnadňovat nebo znesnadňovat náboženský život společnosti, ale samy o sobě ho nezajišťují. Nemají totiž ani sebemenší vliv na subjektivní duchovní podstatu náboženství. Sociální činitele přirozeně působí na náboženství ryze vnějškově, jako sociální tlak, aniž by nějakým způsobem mohly náboženství kultivovat, totiž podstatně formovat či vtiskovat mu strukturu.
     Odkud bere náboženská složka sociálně-kulturní struktury lidské skupiny svou podstatnou strukturu?
      Zdroj podstatné struktury náboženství se vymyká přirozené sociálně-kulturní struktuře lidské skupiny. Je totiž nadpřirozený: Bůh, a to osobní Bůh. Bůh se pravidelně představuje člověku jako bytost osobní.
      Zjevení živého Boha má v dějinách místo mj. také v podobě společenské: základem víry je přímý dialog věřícího s Bohem, ale nikoli bez vztahu k historické události zjevení. Zázrak je božské znamení, viditelně doprovázející projev Slova v dějinách, jehož nezvyklost a nevysvětlitelnost přirozenými příčinami dodává vnímavému svědkovi přiměřeným způsobem důvěru v božskou výzvu, kterou toto znamení zjevuje svým vztahem k Slovu.
      Prohloubení osobní existence, v čemž spočívá subjektivní předpoklad náboženské víry, je v moci každého člověka. Je však jisté, že zvláštní společenské a kulturní podmínky napomáhají nebo brání tomuto prohloubení. Mnozí lidé nepřistupují k náboženské víře pro jisté nepříznivé společenské a kulturní podmínky, a to v dnešní době technického rozvoje snad v míře větší či rozsáhlejší než dříve. Prohloubení osobní existence jednotlivce vyžaduje budovat a rozvíjet prostředí lidské pravdivosti, v němž by se lidé snáze stali pozornými k tomu, co může být posvátného v jejich existenci. Nutno ovšem rozlišovat podstatné předpoklady víry od její případné, vnější, objektivní podmíněnosti. Vždyť sama změna sociálně-kulturních poměrů a zlepšení životního prostředí nezpůsobí automaticky otevření se člověka pro očekávání Boha. (20)

B. 2. Současná společenská a kulturní funkce náboženství
     Když se zabýváme sociální funkcí náboženství, je třeba především odmítnout falešné představy o světě samém (pozemské společnosti) jako o výhradní "říši satanově", či o výhradně "pozemské obci", v níž se spatřuje "pouze království člověka". Svět (a tedy také společnost) je třeba chápat v jeho "obojetnosti": totiž jako místo, které náleží Bohu právem stvoření; ďáblu právem dobyvatelským, skrze hříchy; Kristu právem vítěze nad prvním dobyvatelem, skrze ukřižování. (21)
     V transcendentním náboženství je svět zbaven své výhradně božské nebo ďábelské povahy, resp. jeho pojetí je oproštěno od nejrůznějších pověr. V koncepci transcendentního Boha se svět vcelku mění v objekt tvůrčího dění, ve věc stvořenou a odevzdanou člověku, aby ji spravoval a spolupracoval na její tvorbě. (22)
      Náboženství je v duchovní podstatě zdrojem integrované struktury sociálně-kulturní reality, třebaže se případně v nějaké míře či stupni dává strukturou této reality ovlivňovat jako určitou podmínkou, látkou. Kulturu nutno chápat jako všechno, čím člověk zušlechťuje a rozvíjí své rozličné vlohy; zlidšťuje prostředí, ve kterém žije, jakož i společenský život jak v rodině, tak v politickém soužití tím, že uskutečňuje pokrok mravů a zřízení; konečně postupem času vyjadřuje, sdílí a zachovává ve svých dílech své velké duchovní zážitky a touhy, aby sloužily mnohým, ba celému lidstvu ku prospěchu. V tomto smyslu musí být kultura chápána jako společné vlastnictví každého národa, jako výraz jeho důstojnosti, svobody a tvůrčí síly, jako svědectví jeho cesty dějinami. (23) Mezi různými náboženstvími především křesťanské náboženství se může stát a stává se historicky tvůrčí silou jen na základě kultury a skrze ni. Cílem křesťanů není jen poznávat, kriticky posuzovat a případně očišťovat projevy současné kultury, nýbrž je také pozvedat pomocí radostné novozákonní zvěsti na vyšší úroveň. Kristova radostná zvěst nepřetržitě obnovuje život a kulturu a odstraňuje zlořády, které vyplývají ze stále hrozícího pokušení k úpadku. Nejen zevně, ale především zevnitř upevňuje přednosti a vlohy kteréhokoliv národa nebo skupiny, ba integruje je nadpřirozeným zhodnocováním. Tak tím, že Kristova Církev plní svou vlastní funkci, vede k zušlechťování člověka a kultivaci společnosti a svou činností formuje člověka k vnitřní svobodě. (24)

Odkazy
1) T.J.Bahounek OP, Filozofie náboženství, Olomouc 1992 MCM, s.71- 72.
2) J.Kubalík, Dějiny náboženství, Praha 1976 Charita, s.12.
3) W.Schmidt, Der Ursprung der Gottesidee, Münster 1912, s.145.
4) W.Schmidt, Origine et Évolution de la Religion, Paris 1931 Grasset, s.275.
5) O.Pertold, Úvod do vědy náboženské, Praha 1945 Melantrich, s.44.
6) J.Kubalík, Tamtéž, s.18.
7) Animismus, podrobněji viz: O.Pertold, Základy všeobecné vědy náboženské, Kladno 1920, s.65-67; totemismus, podrobněji viz: J.Kubalík, Tamtéž, s. 8-10; J.G.Frazer, Totemism and Exogamy, London 1910, s.12-16; magismus, podrobněji viz: Kubalík, Tamtéž, s. 8-10; J.G.Frazer, The Golden Bough: A Study of Magic and Religion, London 1920, s.51-55; česky: Zlatá ratolest; Magie, mýty, náboženství, Praha 1994 Mladá fronta, s.18-74; F.König, H.Waldenfelds, Lexikon náboženství, Praha 1994 Victoria Publ., s.285-6; fetišismus, Viz tamtéž, s.160; šamanismus, Viz tamtéž, s.536-537.
8) F.Novotný, Antické státy a náboženství, Praha 1925, s.4.
9) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, I, 3, 4.
10) Tamtéž, I, 7, 1.
11) Podrobněji viz: T.J.Bahounek OP, Filozofie náboženství, Olomouc 1992 MCM, s.75-80.
12) T.J.Bahounek OP, Filozofie náboženství, s.81-84; T.J.Bahounek OP, Pastorální teologie, Olomouc 1991 MCM, s.23-24.
13) T.Preuss, Lehrbuch der Völkerkunde, Stuttgart 1937, s.79.
14) I.A.Bláha, Sociologie, Praha 1968 Academia, s.226.
15) T.Parsons, Společnosti: Vývojové a srovnávací hodnocení, Praha 1971.
16) T.J.Bahounek OP, Pastorální teologie, Olomouc 1991 MCM, s.3.
17) Msgr.J.Němec, Vybrané kapitoly z dějin evangelizace světa, II.aIII. díl, s.20.
18) Podrobněji viz tamtéž, s.21-27, 48-49.
19) T.J.Bahounek OP, Pastorální teologie, s.5-7.
20) T.J.Bahounek OP, Filozofie náboženství, Olomouc 1992 MCM, s.71- 74.
21) J.Maritain, Integrální humanismus, Řím 1967, s.102, 107.
22) J.Lacroix, Smysl člověka, Praha 1970, s.127.
23) T.J.Bahounek, Filozofie náboženství, s.84-86.
24) Jan Pavel II., Christifideles laici, 1988, III,44.