VII. Předběžná odpověď na námitky
Proselyté byli pohané, kteří přijali obřízku, a tak se stali příslušníky židovského národa. Byli však i takoví proselyté, kteří přijímali pouze víru v jednoho Boha - podle Mojžíše - bez obřízky (Sk 13,43). O obojích je několik zmínek také v Novém Zákoně.
Hukot při seslání Ducha svatého v Jeruzalémě přivábil celé zástupy a byli všichni ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí...židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyka hlásají velké Boží skutky." (Sk 2,5-11)
Když apoštolé měli vysvětit první diákony-jáhny pro hmotnou pomoc, bratři vyvolili "muže... plné Ducha a moudrosti... Postavili je před apoštoly, a oni za modlitby na ně vložili ruce." Bylo jich sedm, měli řecká jména a Mikuláš byl proselyta z Antiochie. (Sk 6, 3-6)
Zpočátku byli proselyté chápaní jako přidružení. Čím více se Židé usazovali ve Středomoří, tím méně byl chápán rozdíl. Židé usedlí v Palestině však naléhali především na obřízku: po ní je proselyta jako dítě právě narozené a jeho dosavadní život nemá být ani souzen ani trestán. (1)
Z úst samotného Spasitele slyšíme však otřesná slova: "Běda vám, vykladatelé Písma a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali i jen jednoho nového věřícího, a když se jím někdo stane, děláte z něho pekelníka dvakrát horšího, než jste sami." (Mt 23,15) Apoštolé byli Židé a každý pohan získaný pro Boha, byl vlastně proselyta. Spasitelovo odsouzení patří těm, kdo vidí spásu ve vnější obřízce a v zachovávání vnějších úkonů Zákona, kdežto základní je vnitřní obrácení v lásce.
Jsou to hlavně slovanští pravoslavní patriarchové, kdo opakují výtky proti katolíkům, že jejich ekumenické úsilí je pláštíkem pro proselytismus, odsouzený Spasitelem.
Nechme stranou Rumunsko, kde patriarcha Theoktist byl vyloženým přisluhovačem Ceausesca. Bulharská vláda sesadila patriarchu. Srbům se vytýkalo mlčení o současné občanské válce. (2) A v Rusku? Během "Synaxis" v Istanbulu (1992) se uvádělo, že k zastoupeným východním církvím patří asi 300 miliónů věřících, ruský patriarchát počítá s 90 milióny, kdežto na Ukrajině se o 52 miliónů dělí:
- pravoslavní, věrní Moskvě, kteří tvoří exarchát, donedávna řízený metropolitou Filaretem v Kijevě;
- pravoslavní autokefální, odtržení od Moskvy;
- uniati, řeckokatolíci východního obřadu;
- římští katolíci latinského obřadu.
Mělo by jít o čtyři sesterské církve, ale ve skutečnosti jsou prý to soupeři, kteří si všemi možnými prostředky "přetahují" věřící - proselyty... (3) Nejvíce problematičtí však zůstávají uniati.

1. Uniati
Uniati jsou v podstatě skupiny pravoslavných Slovanů, kteří přijali sjednocení - unii - s Římem, jak byla ujednána v Brestu Litevském (Brest Litovsk), městečku na Bílé Rusi. Mimo Bělorusy sem patřili také Ukrajinci, a ti se nazývali Ruténi: snad jako doznívání skutečnosti, že jméno Rus pochází vlastně ze skandinávského Ruoth, a tito Skandinávci, jak už bylo zmíněno při kijevském křtu, sestupovali od Novgorodu na Jih, a tedy územím Bělorusů a Ukrajinců k Černému moři. Velkorusi jsou z velké části poslovanštělí Finové.
Tito uniati, Ruténi se nazývají též grekokatolíci, řecko - katolíci. Sjednocení s Římem bylo potvrzeno roku 1646 v Užhorodě (Podkarpatská Rus, část bývalého Československa). Uniati mají i svého oficiálně prohlášeného mučedníka za unii, svatého arcibiskupa Jozafata z Polocka, zabitého od pravoslavných roku 1623; je pohřben v bazilice sv.Petra v Římě - symbol také tělesného "sjednocení" s Petrem? - dnes však ožehavý problém pro pravoslavné.
Uzavření "unie" znamenalo a znamená, že ukrajinští a běloruští Slované nikdy neztratili vědomí, že přijali křest z "Moravy" již před Vladimírovým "křtem" v Kijevě, a že přijali "pravou víru" v rodném slovanském jazyku, který musili přijmout také Byzantinci po "řeckém" křtu. Především to však znamená, že Metodějova metropole byla zřízena z Říma a je tedy "PETROVA" (ŽM, 8)
Carevna Kateřina II i další carové soustavně a neúprosně omezovali počet uniatů, především tím způsobem, že soustavně rušili katolické diecéze východního obřadu; zapojovali tak násilně věřící do pravoslaví, třebaže ruská vláda podepsala závazek, že zachová beze změny rovnováhu mezi náboženskými vyznáními. Majetek uniatské církve byla zabavován, kněží rozehnáni a zapojeni mezi pravoslavné, a nakonec: řecko-katolický obřad byl zakázán v celé carském mocnářství. Roku 1839 petrohradská vláda vyhlásila konec uniatské církve, a to jejím splynutím s pravoslavnou církví, prý uniati vytvořili unii s pravoslavím.
Vyhlášení "Tolerance" v roce 1905 povolovalo poddaným přestup od jednoho vyznání ke druhému: v těch několika týdnech platnosti výnosu se statisíce uniatů vracely ke katolictví. Povolen byl však přechod pouze ke katolíkům latinského obřadu, protože obřad podobný pravoslavnému mohl znamenat nebezpečnou konkurenci, a hlavně: mohl prý podrobovat carovy poddané cizí mocnosti - papežovi. Náboženskost by mohla ohrozit politickou jednota carství. Na začátku první světové války (1914) zůstávalo z Unie jenom několik diecézí na haličském a karpatském území, patřícím však k habsburské monarchii. (4)
Jedním z důvodů vyhlazování uniatů bylo to, že v Petrohradě byli Ukrajinci a Bělorusové prohlašováni na "čisté Rusy". V carském mocnářství měla každá národnost svou odlišnou víru: "Rusové" byli pravoslavní, Poláci jsou katolíci, a to římsko-latinští. Pravoslaví bylo řecko-byzantské; a pojmy "řecký - katolický" byly neslučitelné, a tedy uniatismus nepřijatelný, aspoň podle logiky ruského pravoslaví a ruského carství. Řecko-katolík-Rus? Cosi nestvůrného a zvráceného! Nenávist Rusů vůči latinské Církvi je zděděná, přesněji řečeno předkové dnešních Rusů ji přijali od Řeků a dědí ji z pokolení na pokolení... Latinská církev patří Polákům, Litevcům, některým Letoncům a Němcům - zkrátka: cizincům! Jejich katolictví se ztotožňuje s národností. A tak, co Rus, to pravoslavný; a co Polák, to katolík. Neštěstí začíná tam, kde je tomu naopak: co pravoslavný, to Rus; a co katolík, to Polák! Pokud jde o uniaty, znamená to: jestliže Poláci je příjímali jako katolíky, chtěli je polatinštit a popolštit. Rusové je přijímali jako "řecké", a snažili se - v jejich logice - je pořečtit a poruštit. Odpor a pohrdání pravoslavných vůči uniatům pochází dále ze skutečnosti, že - vlivem jezuitů? -Řím vsunul do liturgie a do chování uniatů určité západní prvky: i když jsou téměř bezvýznamné, dráždí to pravoslavné: podmínkou pro uskutečnění "snu o sjednocení" je úcta k tomu, co bylo, jak u pravoslavných, tak u katolíků.
Pokud jde o Polsko: v květnu 1917 zjevovala Neposkvrněná Královna posvátného růžence ve Fatimě možnost "obrácení", možnost "perestrojky" Ruska a v říjnu 1917 padlo carství. Porážka Německa a habsburské monarchie umožnila nové Polsko a vznik Československa. Do východního Polska připadli mnozí Bělorusové, a na jihu roku 1919 Poláci vojensky obsadili Lvov a pronikli do Kijeva. Poláci postupují tvrdě vůči Ukrajincům-Ruténům v Haliči: asi 500 uniatských kněží bylo zbaveno far, kostely uniatů bořeny, vnucován přechod k latinskému obřadu. A nadto, úsilí Poláků vyhladit vědomí ukrajinské národnosti a vnutit polskou... Ukrajinci odpovídají stejně tvrdě. To se děje v letech 1918-1921.
Benedikt XV. s hořkostí přijímá vztah nenávisti mezi dvěma katolickými národy, nesmírně důležitými jako most k Východu. Posílá do Varšavy apoštolského vizitátora: je jím Msgre Achille Ratti, pozdější papež Pius XI. Andrej Szeptyckij, metropolita Uniatů ve Lvově a latinský biskup Bilczewski, Polák, představují dva nesmiřitelné světy. Pro Szeptyckého byl zahájen proces o blahořečení - Bilczwskij? Benedikt XV. i A. Ratti byli nemohoucí. Szeptyckij se věnoval především záchraně cyrilometodějské víry a důstojnosti národa. I když Vatikán "trpěl" polské úsilí polatinštit a popolštit Ukrajince, už Pius X., veden duchem svatosti, udělil Szeptyckému "potají", bez vědomí sekretariátu různá zplnomocnění i pro uniaty v Sovětském svazu. To mělo veliký význam hlavně po roce 1919, za vyhlazovacího pronásledování křesťanů. Benedikt XV. se obrací přímo na Lenina a patriarcha Tichon mu děkuje. Lenin ponechává odpověď Čičerinovi: "Trestáni jsou u nás jen zločinci. V kostelích se hromadilo bohatství, ukradené chudým, nemluvě o zbraních. Proč se papež zastává pravoslavných, které dosud jen odsuzoval? Proč se neobrátí proti Čechoslovákům a Kolčakovi. Proč mluví o krutostech Poláků?" atd. (5)
Podle Benedikta XV. komunismus není jediné zlo: bolševismus je vulkán, v němž vybuchují výstřední inteligence hebrejská, módní politické zvrácenosti, asijské barbarství a západní zvrhlost. Rozpoutané nacionalismy toho zneužívají. Církev katolická má pomáhat, kde je to možné, ale musí zůstávat mimo bojující strany. Kdyby se byly latinská katolická církev polská usmířila v letech 1918-1919 s řecko-katolickou církví ukrajinskou na základě stejného programu náboženského a kulturního, osud Evropy a křesťanství mohl být dnes jiný. Hlavně ale vztah mezi Východem a Západem v církvi. Právě během "Synaxis" se zjistilo, že mnoho ran ještě není zahojeno: "Snažíme se nenapadat přímo papeže", říká metropolita Daniel z Moldavie, "ale nemůžeme mlčet k dvojsmyslným řečem jeho spolupracovníků, ani k činnostem, jež naprosto odporují duchu ´dialogu´. Také jde o to, že uniati pod ochranou Vatikánu klidně používají i hmotných prostředků, peněžních pomocí, aby jejich ´misijní činnost´ dosáhla souhlasu lidí. A Diadoros, patriarcha jeruzalémský se cítil, ohrožen od uniatů dokonce v Jeruzalémě." (6) Kdo z mluvčích má pravdu? Jak to zjistit?

2. Pravoslavní
Andrej Kurajev, mluvčí pravoslavného patriarchátu v Moskvě, docent na fakultě sdělovacích prostředků, prohlásil mimo jiné: "Mám veliký strach, vážné obavy, že možná už i za rok ruská pravoslavná církev nebude existovat jako správní jednotka. Už dnes tato církev neexistuje jako ucelená politická, společenská skutečnost: vedoucí církevní představitelé jsou odmítáni velkou částí kněží i věřících laiků. Jinými slovy, vysoká církevní hierarchie v současné době představuje, reprezentuje, pouze sebe samu. Bohužel, není už hlasem církve. Nesnaží se překlenout tu strašlivou propast mezi kněžstvím a lidem, kterou rozevřeli bolševici. Dříve nás spojovalo nebezpečí pronásledování, jenže co dnes?"
"Jak však vysvětlit tuto propast a současné zamoření Ruska četnými sektami mystickými, eschatologickými, které jsou plné tesknoty po vzkříšení ´Svaté Rusi´?" ptá se novinářka A.Vicini.
Podle Kurajeva důvody jsou silně psychologické. Ruské chápání církve je silně eschatologické a apokalytické - zaměřené na poslední dny, jak je popisuje Zjevení svatého Jana. Mimoto je živeno "proroctvími", že po pádu komunismu bude zbývat málo času na obrácení, a pak již jen závěrečné pronásledování a - konec! Toto smýšlení pronikalo i do církevních kruhů. Na druhé straně se však ve farnostech šíří přijímání svátostí, třebaže kněží je málo, a jsou nedokonale připraveni, a když, tedy většinou tajně: většinou jde o starší lidi z kulturního světa, s novými myšlenkami, vděčné Bohu a schopné šířit radostnou Zprávu.
"A pokud jde o ekumenický dialog a katolickou rozpínavost? V tomto údobí nového uspořádání - reorganizace Ruska (a jiných oblastí) musí být každý krok katolické církve krajně opatrný a taktický, aby nevzplanuly protikatolické vášně zakořeněné v lidu; v těsné spolupráci na základnách, nikoli však na hierarchických špičkách. Mohu ujistit, že ruská babička se nikdy nestane katoličkou, kdežto naopak vzdělanec a profesor - ano! Katoličtí misionáři jsou přítomni právě na univerzitách a v kulturních vrstvách a víc připraveni než pravoslavní, schopni orientovat se daleko lépe v oblastech myšlení. V naší pravoslavné církvi z toho vzniká komplex méněcennosti, jenže uzdravení může vzejít jedině ze spolupráce, stále těsnější, nikoli z napětí."(7)
Naléhavým úkolem hierarchie je osvobodit se od systému spolupráce s vládnoucí vrstvou, s režimem, který zavedl roku 1927 metropolita Sergej, což svádělo skoro všechny vedoucí církevní činitele. Velké rozpaky jsou kolem nynějšího patriarchy Alexeje II. Narozen 1929 v Tallinu, hlavním městě baltského Estonska, pocházel ze šlechtické, neruské rodiny Rediger. Po záboru, r. 1944 studoval bohosloví na Akademii v Leningradě; kněžské svěcení, r.1950; biskupské svěcení, r.1961, v době nejkrutějšího pronásledování za Chruščeva; arcibiskup, r. 1964; metropolita, r.1968; od r. 1986 duchovně spravuje též Leningrad a Moskvu, je kancléřem patriarchátu a člen Svatého Synodu. Proti překotnému způsobu jeho volby za patriarchu dne 7. června 1990 byly podány námitky. (8) Proti obviňování z kolaborantství podrážděně prohlásil: "Jako arcibiskup prohlašuji, že se vždycky hledal nejlepší možný způsob řešení a nikdy se nezrazovala církev! Nesli jsme kříž a hledali jsme své místo jako občané. Bylo snadné uprchnout a pak nás odsuzovat uprostřed západního blahobytu." (9)
Podle G.Edelsteina však biskup Alexej II. - nemluvě o závratné kariéře - pronásledoval hrdinského arcibiskupa Hermogéna, lhal a udával kněze. ´Úřad pro náboženské záležitosti´ zveřejňuje tajné archívy, kde vystupuje i Alexej. Rozhovory jsou zaznamenány za magnetofonové pásce. "Když se slyší rozhovory Alexeje s členy ´Úřadu´, člověk má dojem", uvádí Edelstein, "že se topí, tone v páchnoucím hnoji. Je jasné, že šlo o spolupráci svobodnou, o řemeslně zručného odborníka" (10)
Pro režim pracoval také metropolita Nikodim, zesnulý v náruči Pavla VI. - arcibiskup Pitirim - a Patriarcha Pímen. (11)
V roce 1982 volal na poplach pravoslavný Rus Vladimír Zelinskij: "Rusové se stávají babtisty a pentekostály. A tedy ani pravoslavní, ani katolíci, nýbrž protestanti!" Avšak vinu na tom nese nejenom mravní selhání hierarchie, nýbrž i prostí kněží, pro kulturní nepřipravenost. A pak - slavnostní bohoslužby a dojemné, strhující zpěvy uchvacují srdce, ale nedávají přiměřené odpovědi na problémy současné doby, hlavně mladým. A nakonec, prostý pravoslavný kněz se netěší společenské vážnosti, jeho společenské postavení je nízké: "Kněz u nás, na venkově, je tvor, jímž se jednak pohrdá, jednak má výsadní postavení, skoro magické, čarodějné. Když k němu lidé nosí své děti - naprosto tajně - aby je pokřtil, nevědí zhola nic o církvi, o víře; nechápou slova a tím méně smysl celé svátosti... Je to křesťanství, které se sesouvá do čehosi pravěkého posvátného, kde kromě bázně a hrůzy plných posvátnosti není nic, co by osvítilo svědomí. Tento pudový sklon vůči posvátnosti pravěké, před-dějinné a nepochopitelné, představuje jednu ze základních opor současného pravoslaví v dnešním Rusku. V běžném životě vzbuzuje větší důvěru babtista, který dovede opravit strojek nebo nářadí, než celá pravoslavná kněžská služba."
V ruském pravoslaví, podle Zelinského, zůstává člověk jako osobnost ponechán sobě, osamocen. Žádná náboženská obroda, jak v pravoslaví, tak v kterékoli jiné církvi, se však nemůže uskutečnit bez opory ze strany svého národního podkladu, a to platí na prvém místě pro ruské pravoslaví. Ovšem, možná při pomyšlení na rozlehlost a neohraničenost tehdejších ruských zemí, Dostojevský v tom neviděl "omezení", nýbrž naopak představoval "ruskou myšlenku" jako "myšlenku univerzální harmonie, povšechného souladu", pro neobyčejnou schopnost Rusů vstřebat, přivlastnit si ducha a ideály jiných národů. Podle Dostojevského: "Pro ruského člověka je Evropa právě tak drahá jako Rusko". (12)
Bylo by třeba zjistit, jaký vliv na toto myšlení má jednak nedávný rozpad Sovětského svazu, jednak ruského pravoslaví. Nezbývá tedy, než se tázat na dnešní vztah ke katolíkům. "Legenda o velkém inkvizitoru" je známa i dnes. Avšak staré výtky ustupují. Převládá rozčarování, zklamání pravoslavné Rusi, že křesťanský Západ dosud neuskutečnil své vlastní charizmatické poslání "mít plnost pravdy a svatosti jako prožívanou skutečnost"; že se nestal zemí "posvátných divů", novým středověkem víry a svatosti, očistěným zkouškami - jak o tom snil Nikolai Berdjajev, - kdy se mohla "stát tělem" také touha Rusů po náboženském sjednocení: SOBORNICA. A jde o výraz, který má cyrilo-metodějské kořeny: sjednocení člověka se společností; sjednocení víry a vědy, kultury, civilizace a života: JEDNOTA, která se nezískává, nýbrž se prostě objevuje jako dar, jako ekuméné, jako tajemství Církve Ježíše Krista, jediné, svaté, apoštolské. (13)
V poslední době nabývají velkého významu díla Alexandra Solženicyna. Vztah mezi před-dějinnou posvátností a opravdovým pravoslavím zachytil Solženicyn v díle "Matronina chalupa", kde se objevuje přítomnost také dobrých pravoslavných kněží. Srážku mezi pravoslavím a fanatismem babtistů zachycuje jeho kniha "Jeden den Ivana Denisoviče" Své vlastní obrácení popisuje Solženicyn v knize "V prvním kruhu". Rozhodující vliv měla nepředvídaná účast při mariánské pobožnosti. O možnosti a skutečnosti zázraku píše Solženicyn v knize "Rakovina". V rámci "Souostroví Gulag" se nejednou sledují osudy křesťanů v komunistických táborech, a dochází se k poznání, že právě křesťané to byli, koho nikdy nepodlomila zvrácená psychologie lágrů: "Křesťané šli do táborů na muka a na smrt - jen se nevzdat víry! Byli snad jediní, jichž se nedotkla táborová filozofie, ani táborový jazyk. A žen je mezi nimi zvláště mnoho... Přehlédli jsme, že nám zde vyrostly dcery, hodné prvních staletí křesťanství - sestry těch, co byly házeny do arény lvům." (14)
Nová, neokázalá, zato však vroucná zbožnost je vystižena uměleckým způsobem v románu Borise Pasternaka Doktor Živago (Praha 1990 Lid. nakl.) Lidská láska se zde povznáší k nesmírné velikosti. V národě s osudy vpravdě apokalyptickými vyvstává jako nějaká pochodeň slibu vnitřně vítězící, třebaže navenek světem poražená LÁSKA mezi mužem a ženou jakožto veliké tajemství. Na jeho polární síle založil Stvořitel veškerý přirozený a duchovní život svého stvoření.
Tak mluví velké Pasternakovo umění. Avšak skutečnost, o níž svědčí čerstvé zprávy, není zdaleka tak příznivá: "Tisíce Rusů se vrhají do náruče sekt a bratrstev. Nejde jen o modlitby: vyšetřují se i záhadná úmrtí.
"Bratrstvo ze Šambaly", "učedníci Jusmalovi", uzdravovatelé, vysílači energie vzdušnou cestou... Nový ruský duchovní trh je v nebezpečí, že bude zaplaven a ovládán rostoucím mrakem náboženských sekt. V Sovětském svazu byl "Úřad pro náboženské otázky", a ten "moudře" řídil vztahy mezi význačnějšími vyznáními a zabraňoval též vzniku nových sekt a bratrstev. Dnešní vláda a bezpečnostní služba mají jiné starosti. A pravoslavný patriarcha je ještě příliš slabý na upevňování své moci a na vyplňování "černé díry" myšlenkového zmatku, jenž byl navozen komunismem a vtahuje do oblasti svého vlivu celou společnost. A tak Rusové, kteří mají v povaze touhu po "náhradních ideologiích", se obracejí na každého, kdo nabízí nové cesty do říše metafyziky. Zatímco ale protestantští kazatelé a adventisté na stadiónech v Moskvě strhují lid k davovému šílenství, hluboce povahově založené Rusko propadá vášnivě satanismu.
Ve Voroněži, v srdci samé Rusi slibuje "Bílé bratrstvo ze Šambaly", že spasí svět: podmínkou je předchozí korunování živé Madony, sídlící v Kijevě; přísaha věrnosti Lži-Janovi (Falešnému Janovi) a Lži-Madonně...
Před několika měsíci v Kursku obdržela "Církev satanova" povolení od místní správy, že smí vykonávat své "obřady". Poté se rozšířila záplava "škol satanství", "škol démonství", "kurzů pro náboženskou magii". Množí se peněžité příspěvky pro školení "zasvěcenců" a k přípravě budoucích "mágů", aj.
Začínalo se hlučnou propagandou, letáčky o blížícím se konci světa, "posvátnými výzvami" k přípravě obětí na oltářích dosud nejmenovaného božstva, tedy spíše nevinně. Potom však "proselyté" satanovi přešli k činům: na rukojeti meče, nalezeného vedle těl dvou mnichů, zavražděných v předvečer pravoslavného Vzkříšení, byla vyryta čísla "666", což je magický symbol satanismu. Před nedávnem byla dvacetiletá dívka ubita sekerou od čtyř svých vrstevníků; jsou to představitelé jedné sekty, v jejímž čele stojí "kněžka", kterou voroněžská policie eviduje jako alkoholičku. Bohužel, nejedná se o ojedinělé případy. Každý kraj rozsáhlého ruského území má vlastní náboženská sdružení, své "mesiáše", a své seznamy obřadně obětovaných lidí, k čemuž místní správy rozpačitě mlčí. (15)
Viděli jsme, že Alexej II. má potíže s pravoslavými v zahraničí. Tam potomci uprchlíků postupně, ale neúprosně přijímají řeč, kulturu a náboženské vlivy zemí, kde žijí; především by šlo o Německo, Francii a Ameriku. Ve Spojených státech je asi 25 východních pravoslavných církví. Mladí usilují o vytvoření jedné velké americké pravoslavné církve s angličtinou jako úředním bohoslužebným jazykem. Potíže? Jak zpívat anglicky východní melodie? Jakou "jednu" teologii budou sledovat? Jaká by měla být jejich "jedna duchovnost"?
Gregorij Palamas (1296-1359), soluňský arcibiskup, upravil prastaré duchovní zaměření, tzv. "hesychasmos"; jeho stoupenci, "hesychastai" - hesychasté - se snaží o spojení s Bohem pomocí posvátného uklidnění, "hesychía". Palamas stanovil podmínky:
1) určité postavení těla: sedí se,
2) přísně ovládané dýchaní,
3) pohled soustředěný na pupek,
4) pravidelné opakování krátké modlitby, např. Bože, buď milostiv mně hříšnému.
Přitom se člověk soustředuje na vyzařování Ducha, které se má uskutečňovat v podobě spirály. Celý život člověka se má zaměřovat k dokonalé lásce k Bohu a vylučovat pokušení hlavně proti čistotě.
Mystický zápal a duchovní hloubka pravoslavných hesychastů bývají napadány západní teologií, ale též laicizovanou kulturou: "Hesychasmus chce dovést křesťana k mystickému spojení s Bohem pomocí tělesné a psychické techniky?!" Nejde tedy o svobodné sestoupení Ducha Svatého, ale o zavolání člověkem, jehož má Duch poslouchat: Pentekosté mechanická; nikoli o nadpřirozený mystický dar, ale o přirozený jev, automatický, psycho-fyzický. Anglo-americký ´činorodý´ duch chce proti složitému mechanismu hesychastů nabídnout zjednodušenou ´amerikanizovanou Pentekosté´, nikoli mechanickou, nýbrž chemickou: místo čtyř uvedených podmínek stačí dávka hašiše nebo jiné opojné drogy. Možná, že je to i pod vlivem "Native American Church" - Domorodé Americké Církve, která nepoužívá při "mši" chléb a víno, nýbrž kousky kaktusu. Z něho se totiž lisuje opojná látka, obsahující Mescalin, jež zvyšuje vnímavost zraku. Použití při "obřadech" vychází zřejmě ze snahy "vidět lépe Boha".
V každém případě jsme zde opravdu na prahu prastarých kultových zjištění, pocházejících z Východu. Jejich návrat nás v podstatě nutí, abychom si poctivě odpověděli na otázky: Jaká je vlastně podstata člověka? Jaký je rozdíl mezi náboženstvím na Východě a a na Západě? V čem nám může Východ duchovně pomoci? (16)

3. Proselytismus a ekumenismus
Dne 9. září 1990 byl zavražděn Alexandr Men, pravoslavný farář ve vsi Novaja Děrevňa na předměstí Moskvy. "Vražda otřásla křesťanským světem", prohlásil pařížský kardinál J.M. Lustiger, původem polský Žid. Také Men se narodil roku 1935 v Moskvě jako Žid. K pravoslaví přešel s matkou a bratrem. Po ukončení studia doktorátem z chemie studoval bohosloví a stal se pravoslavným knězem. Působil jako teolog, duchovní vůdce, spisovatel, misionář ekumenismu. Jeho pravoslaví dráždilo Židy. Jeho hlásání smíření každého se všemi dráždilo skalní pravoslavné. Jako vědec-teolog odkrýval nástrahy různých proselytismů. A ze všech těchto důvodů byl pod přísnou kontrolou policie.
Byl ubit sekerou, jakoby se tímto strašlivým nástrojem chtělo znázornit, že se podsekával dub Boží, jímž tento kněz opravdu byl. (17) A stalo se to ve dnech, kdy byl právě ustanoven rektorem pravoslavné univerzity v Moskvě. (18)
Velmi nás zaujmou dvě jeho studie: "O ekumenismu a proselytismu", ukazující, co to znamená opustit pravoslaví a přejít k pentekostálům, čímž se ztrácí vzájemné bratrské, a hlavně eucharistické společenství. Men zjišťuje, že skupiny protestantů stále rostou, a to na úkor katolíků a pravoslavných, nikoli získáváním nevěřících.
První list se nazývá "Projevy Ducha v Církvi" (19). Autor přiznává, že pravoslaví je v krizi,a že to může svádět k proselytismu ze strany sekt. A udílí několik rad. Především žádná "propagační" ani "proselytická" činnost ze strany jinověrců v nás nemá vzbuzovat nenávist. Naším největším přikázáním je přece láska. Ruská pravoslavná církev poskytla názorný příklad odvoláním "klateb" proti "starověrcům", a tím, že se modlí s jinověrci. Katolická církev se snaží o sblížení: odvolala exkomunikace z r. 1054, povolila eucharistické přijímání u pravoslavných, uznává pravoslavné svaté. Naproti tomu však u sekt se duch proselytismu neztratil: získávají naše věřící.
Odvolávají se na to, že pravoslaví je v krizi. Jenže v krizi není samotná pravoslavná víra, nýbrž víra jednotlivých věřících! A ta se nevyřeší odpadem k bludu. Církev je Kristova: ten od nás vyžaduje právě dnes prohloubení a nikoli zradu. Sekta pentekostálů má své označení od pentekosté, což znamená letnice, tj. povelikonoční seslání Ducha Svatého na apoštoly a věřící. Sektáři tvrdí, že pravoslavná církev nemá Ducha Svatého, zatímco oni prý ano. To znamená, že neznají modlitby církve: při udělování každé svátosti se vzývá Duch Svatý. Spasitel navíc slíbil dary Ducha Svatého (Jn 16,12-14; 15,26). Pokud nejsou u jednotlivců zřejmé, není to vina církve. kdo je otevřen Duchu, ten má i jeho viditelné ovoce: lásku, radost, trpělivost, věrnost... a tudíž nikoli odpad (Ga 5,22-23). Hlavním příchodem Ducha svatého je svátostný, neopakovatelný křest (I Kor 12, 13). Dar řeči je především dar řeči lásky, upozorňuje sv. Pavel (I Kor 14). A říká jasně: "Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl přitom lásku, jsem jako zvučící kov a řinčící zvon... Láska nikdy nepřestává" (I Kor 13, 1, 8).
V druhém listu upozorňuje Otec Men, že v církvi byla od počátku různost názorů, ale nikoli různice, srážky. Důvodem byly rozdíly v duchovních i přirozených povahách, temperamentech, jak jednotlivců, tak národů, jakož i rozdíly politické, společenské a kulturní. Nesmí se zapomínat, že apoštolů bylo dvanáct a každý měl svůj "okrsek", kus světa s vlastním svědomím: tak vznikaly různé bohoslužebné obřady a rozdílné vyjadřování stejných zjevených pravd. Přitom však vznikali stejní mučedníci, stejní světci, v neviditelné, ale hluboké jednotě. Postupně vznikající konflikty lze dnes vyřešit nikoli dohodou o zachování současných rozdílů, nýbrž postupným návratem ke společným kořenům, podle přání Spasitele, aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř.
"Z tohoto důvodu", píše Otec Men, "já nedovoluji svým farníkům, aby se spojovali v modlitbě s těmi, kdo se nechovají podle pravidel pravého ekumenismu a nezachovávají příkaz: ´Žádný proselytismus!´" To znamená neodmítají ten, který odsoudil sám Spasitel u farizeů.
Ve stejné době, kdy Karel Marx tvořil a dával dohromady své myšlenky, své ideje a ideologie o SOCIALISTICKÉM MESIÁŠI, a snažil se je naštěpovat do Svaté Rusi, tehdy ještě zkameněle pravoslavné, v Petrohradě se utvářely první skupiny evangelických babtistů, původem z Ameriky. Proselytům z ustrnulého pravoslaví vkládali do rukou Bibli v protestantském překladu, několik přesných příkazů, jak se chovat; a vedli je k utváření rodinného prostředí pro všechny okolnosti. Základní povinností bylo každodenně věnovat aspoň hodinku ticha pro sebe a pro Boha, protože z modlitby roste vnitřní štěstí i snaha získávat další věřící, hlavně z řad mládeže. Komunisté v nich viděli nebezpečné protivníky: od Baltu až po Vladivostok měli přes dva tisíce tajných shromaždišť a nechyběli mučedníci. (20)
Kolem roku 1900 se od babtistů odtrhli pentekostáli: necítili snad přítomnost Ducha Svatého ani u babtistů? V Rusku se objevili roku 1911. Za stalinismu trpěli. Dnes by jich mohlo být kolem 500 tisíc. Úspěšným soupeřem v proselytismu byli také "adventisté sedmého dne". (21)
Zdá se, že stojíme tváří v tvář jakési hrůzyplné, děsivé osudové neúprosnosti. Evropský Západ vyvezl, vpašoval do pravoslavného Ruska marxismus, a marxistické Rusko zase vyvezlo na Západ komunismus. Současně s tímto přeléváním, Amerika vyvezla do marxistického Ruska babtisty a pentekostály, kteří vyvolávají zvrat jak v pravoslaví, tak v komunismu... Pro křesťana však je všechno v rukou Prozřetelnosti.
Spoluochránci Evropy, sv. Cyril a Metoděj spolu se sv.Benediktem byli řeholníci: Evropa se duchovně zrodila v klášterech z rozjímavé kontemplativní modlitby. Dne 22. dubna 1990 uložil Jan Pavel II. řeholním rodinám, zejména kontemplativním, aby si uvědomily, jaký význam měly při "narození" Evropy, a jakou odpovědnost mají dnes při jejím "dospívání". A pronesl to záměrně na místě činnosti prvního arcipastýře všech Slovanů.
Den předtím upozorňoval v Praze: "Sjednocená Evropa dnes již není pouhý sen, ani utopický ohlas středověku. Jsme svědky událostí, které dokazují, že tento výhled je skutečně dosažitelný". A opakoval slova, pronesená dne 30.11.1979 v Cařihradě: "Otázka, kterou si máme klást, není ani tak zjistit, zdali můžeme, čili zdali jsme schopni obnovit plné společenství - nýbrž především - zdali máme právo zůstávat rozděleni!"
Symbolem sjednocené Evropy je Velehrad, kde Bratři ze Soluně navěky vtiskli do dějin Evropy duchovní odkaz Řecka a Byzance prostřednictvím Moravanů. (22) Ovšem na skále, jíž je Petr.
Sjednocení předpokládá tři úseky:
1. Dialog na základě dějin, archeologie, teologie,
2. Společná modlitba k Nejsvětější Trojici v Duchu svatém,
3. Obrácení srdce na víru v Pána Ježíše Krista evangelijního. (Mt 3,8; Mk 1,4; Lk 3,3).
Výsledná jednota nemůže být pouze lidským dílem, nýbrž jde o to, "aby všichni bylo jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, , aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal" (Jn 17,21).
Nejbolestnějším bodem - podle A.Chouragiho - zůstává tajemství Kříže a Izraele: po dva tisíce let - Židé, potomci proroků, a křesťané, dědici apoštolů; synové téhož Boha a stejné země, téže Bible; zahrnuti do téhož pronásledování... jsou stále ještě odděleni obludnou, hanebnou zdí lživých pomluv. Jednota se však neuskutečnění pouze dohodou mezi státy: Vatikánem a Izraelem. Římský biskup je viditelným zástupcem Ježíše Krista, který se stal člověkem jako Žid. A izraelský stát? Rabbi Moshe prohlásil: "Já, Žid, nejsem sionista. Jeden ze základních hebrejských příkazů zakazuje obnovení Izraele jako státu před návratem Mesiáše." Připuštění Izraele jako státu by tedy znamenalo buď, že Mesiáš už přišel, anebo stát Izrael zde nemá oprávnění. (23)
Při pojednání o uniatech jsme načrtli úsilí Benedikta XV. a Pia XI. o sjednocení latinských katolíků, řeckých katolíků a pravoslavných ke společnému postupu proti rostoucímu vlivu bolševismu. Dne 15.ledna 1993 vydal Jan Pavel II. apoštolský list, jeho úplný název zní: "EUROPAE ORIENTALIS fidelium solliciti - Vedeni starostlivostí o věřící Východní Evropy, ustanovujeme novou komisi pro Církev ve východní Evropě. Padl komunismus, ale nezmizely následky útlaku v duších. Je nutné pomáhat skupinám, jež vstávají z mrtvých; obnovit dobré vztahy k pravoslavným i k ostatním; spojit všechny ke společnému postupu. Listem se ruší předešlá komise "PRO RUSKO", založená Piem XI. v roce 1925 a svěřená jezuitovi Msgre M. d´Herbignymu r. 1930." List si zaslouží hlubší rozbor (24).
Nové příznivé přínosy pro řešení vztahu mezi katolíky, uniaty a pravoslavými uveřejnil dominikán Otec Hervé Legrand (25).
Závaznou normou pro další ekumenismus je Sbírka zásad a směrnic, jež se mají uplatňovat hlavně ze strany katolíků (26). Shrnují se trvale platné zásady, modernizuje se jejich uplatnění v dnešních poměrech, upozorňuje se na nejcitlivější body, jako jsou smíšená manželství; dále se zdůrazňuje: cílem není vítězství té nebo oné strany, nýbrž evangelijního Ježíše Krista.
V každém případě jakákoli snaha o sjednocení východního pravoslaví, uniatů a slovanských katolíků má základ u sv.Cyrila a Metoděje a na VELEHRADĚ, zdůraznil Jan Pavel II. Řekům, Bulharům a Makedoncům. (27)

P o z n á m k y - VII. Předběžná odpověď na námitky
1) G.Kittel-G.Friedrich, Theologisches Wörtenbuch zum Neuen Testament, IV., s.727-745, Stuttgart 1959.
2) S.M., Cristiani sul Bosporo: finalmente insieme ma in ordine sparso (Křesťané na Bosporu: konečně spolu, avšak rozptýleně), Avvenire, 11.3.1992, s.3; S.Mazza, Ortodossi, riparte il dialogo (Pravoslavní, začíná dialog), Avvenire, 3.3.1992, s.11.
3) A.Vicini, Ortodossi, una "quaresima" per guarire dai compromessi (Pravoslavní, doba odříkání, abychom se uzdravili z ústupků), Avvenire, 4.3.1992, s.11.
4) R. Morozzo della Rocca, Le nazioni non muiono (Národy nevymírají, Revoluční Rusko, nezávislé Polsko a Svatá Stolice), s.25-28, Bologna 1992 Mulino (Hodnotná studie).
5) R. Morozzo, La Santa Sede e il governo massimalista russo (Svatá Stolice a ruská bolševická vláda), L´Osservatore Romano, 2.4.1991, s.197-198.
6) A.Ferrari, La Chiesa ortodossa contesta l´aggressione degli uniati (Pravoslavná Církev odsuzuje útok uniatů), Corriere della sera, 16.3.1992, s.13; D.del Rio, Il clero ortodosso attaca la curia ma non il pontefice (Pravosl. kněží napadají kurii, ale ne papeže), La Repubblica, 17.3.1992, s.14.
7) A.Vicini, I giorni dell´apocalisse (Dny zjevení), Avvenire, 24.3.1992, s.2; S.Mazza, Il futuro e nel dialogo (Budoucnost je v dialogu), 18.3.1992, s.13.
8) Un nouveau patriarche en U.R.S.S., Catacombes, Paris 1990, N.230-231, s.6-7; In: Izvestija, Moskva, 16.6.1990.
9) Interview du nouveau patriarche Alexis II, Catacombes, N.232; M.Politi, Puniremo i vescovi legati al KGB (Potrestáme biskupy spojení s KGB), Il Masseggero, 19.5.1992, s.18.
10) Guéorgui Edelstein, Le portrait d´un futur patriarche (Obraz budoucího patriarchy), Catacombes, 1990, N. 230-231, s.4.
11) Hierarchie et poiuvoir athée á l´Est (Hierarchie a státní moc na Východě), Catacombes, č.237, s.3.
12) V.Zelinskij, Convertiti alla Chiesa (Navrácení do Církve), Russia Cristiana, Milano 1982, č.1 /181/, s.27-47.
13) Vl.Solovjev, I tre dialoghi con la leggenda dell´Anticristo (Tři dialogy s legendou o Antikristu), In: Il problema dell ecumenismo, Milano 1973 Jaca Book, s.207-228.
14) A.Solženicyn, Matronina chalupa, Praha 1967; Jeden den Ivana Denisoviče, Praha 1967; V prvním kruhu, Praha 1992 Mladá fronta; Rakovina, Praha 1992 Čs. spisovatel; Soustroví Gulag I, Curych 1974 Konfrontace, II, 1976, III, 1982; 2.vyd.: I-III, Praha 1990 OK CENTRUM. (V textu citováno dle II, s.268, 1976). V Kujbyševské tranzitce zhotovili litevští katolíci pro Solženicyna růženec, protože se s ním chtěl modlit: "Ten růženec mi pak ve vyhnanství pomáhal psát a všechno nosit v paměti" (III, s.97, 1982).
15) O. Moscatelli, Mosca affascinata da riti satanici (Moskva očarovaná satanskými obřady) Il Messaggero, 2.6.1993, s.8.
16) P.Kawerau, Il cristianesimo d´Oriente (Výchovní křesťanství), Milano 1981, s.40 a násl., 232 a násl.; G.Daucourt, Le antiche Chiese d´Oriente nel movimento ecumenico (Staré vých. Církve v ekumenickém hnutí), In: L´Osservatore Romano, 19-20.1.1987, s.5.
17) R.Masson, In memoria di padre Men (Vzpomínka na otce Mena), Avvenire, 23.10.1990, s.1; D.Benson, L´assassinat d´un prătre (Zavraždění kněze), La derniére chance, Catacombes, 1990, č.230, s. 231.
18) J.David, Surová vražda rektora, Lidová demokracie, Brno 2.10.1990, s.2.
19) Russia Cristiana, 1982, č.2, s.5-11.
20) Bilanzio della situazione delle comunitá battiste e pentecostali (Výkaz o stavu sdružení baptistů a pentekostálů), Russia Cristiana, 1982, č.3, s.87-88.
21) Chiesa degli avventisti (Církev adventistů), Tamtéž, č.1, s.73-75.
22) F.Ruggero, Ecunemismo e evangelizzsazione (Ekumenismus a evangelizace), I Martedi, Bologna 1992, č.1, s. 40 - 41; A.Selva, La realtá della divisione (Skutečnost rozdělení), Tamtéž, s.42-43; Che cosa ha detto il Papa sull´Europa (Co řekl papež o Evropě), Milano 1993 Ed.Paoline, s.16-17 (o českých poměrech, s. 25, 50, 56-61; Benedetto, Cirillo, Metodio, 79-82); franc.: L´Europe de Demain, Paris 1990 Le Sarment/Fayard).
23) H.Tincq, Mystére de la Croix et d´Israel (Tajemství Kříže a Izraele), In: Le Monde, Paris, 17.4.1992, s.29; (Jde o recenzi knihy: A.Chouraqui, la reconnaissance, Le Saint-Siége, les Juifs et Israel (Vděčnost, Svatá Stolice, Židé a Izrael, Paris 1992 Vyd. R.Laffont; R.Moshe, Avvenire, 14.3.1992, s.12.
24) L´Osservatore Romano, 24.2.1993, s.1,5.
25) Le Dialog catholique-orthodoxe (Katolicko-pravoslavný dialog), Roma 1992 Centro pro unione, č. 43, s.3-30.
26) L´Osservatore Romano, 9.6.1993, s.1,6.
27) Řekům: Tamtéž, 21.-22.5.1993, s.4; Bulharům a Makedoncům: Tamtéž, 24.-25.5.1993, s.13; Avvenire, 22.5.1993, s.14.

VIII. Nadpřirozená "léčba šokem"
Přední místa mezi budovateli evropské vzdělanosti a vyspělosti, která vyrůstá z křesťanské víry, zaujímají svatí učitelé a ochránci Benedikt, Cyril a Metoděj. V oblastech, které byly svěřeny arcibiskupovi Metodějovi, se vynořili v současné době noví učitelé a ochránci, většinou Židé. Jak je tomu s jejich dnešními žáky, odchovanci a stoupenci?
Walter Laqueur, rovněž původu židovského, rodák z Vratislavi (Wróclaw), a tedy z území, v základech Metodějova, vydal roku 1979 knihu "Evropa: zbloudilý světadíl" (1). Autor je profesorem moderních dějin na univerzitě v Tel Avivu a na Harvardské univerzitě v USA; zároveň je ředitelem "Ústavu pro současné dějiny" a "Wiener Library" v Londýně, a konečně i prezidentem "Střediska pro mezinárodní průzkum strategických studií" ve Washingtonu. Nacházíme tu v zajímavém trojúhelníku Izrael - Anglie - Amerika. Uvedené úřady zastával v době vydání knihy, tedy kolem roku 1980.
Kniha "Evropa: zbloudilý světadíl" byla v roce 1982 oceněna literární cenou "Cortina-Ulisse". Na dotaz novinářky, zda je pesimista, odpověděl: "Když jsem v letech 1977-78 psal tuto knihu, v Evropě převládal nadměrný optimismus, zatímco kdežto dnes (1982) všude proniká pesimismus." Na otázku, jaký lék by byl nejúčinnější pro Evropu, říkal: "Pevná vůle osvobodit se od abulie, od ne-chtění, čili rozhodné úsilí uskutečnit opravdovou spolupráci mezi evropskými státy. Evropu může probudit jedině jaký "šok", otřes - nevím ovšem, zda hospodářský, nebo nějakého jiného druhu" (2).
Kdo jsou lidé, kteří dnes tvoří Evropu, kterou může probudit jedině nějaký velký třesk, a o jaký tajemný šok může jít?
Laqueur říká: "Kdysi výraz ´Západní Evropa´ znamenal opravdu evropské národy, přiléhající k Atlantickému oceánu. Dnes jde o národy, které patří do ´Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj´. Proto dnes ´Západní Evropa´ znamená také milióny Azijců. v neposlední řadě např. Turky z Anatolie, tedy potomky poturčených janičárů, zahnaných roku 1683 od vídeňských hradeb; a ti dnes jako dělníci obývají celé čtvrtě německých měst" (1).
A pokud jde o šok? "Nesmí se zapomínat, že myšlenkové a kulturní základy Evropy budovali dědicové klasické, antické filozofie a vzdělanosti. Ale tyto kořeny jsou buď docela podťaty,
nebo omezeny jenom na některé obory, dnes hlavně technologické a ekonomické. Vyloučena zůstává svoboda vybrat si například pohnutky náboženské, filozofické, mravní, politické. Z toho vznikají nejenom mravní přestupky, ale i duševní poruchy. Proto by se naprosto pravdivě mohly dějiny Evropy psát jako záznamy psychiatrické nemocnice. Neboť totéž, co děje a projevuje při duševním onemocnění jedinců, je příznačné i pro případy, kdy narušení jedinci tvoří skupiny, rodiny, národy. V současnosti se může sledovat, že Evropa propadá šílenství. Šílenství, choromyslnost, skoro nikdy nepropuká naráz, nýbrž se projevuje postupně. Evropské psychické poruchy mohou být různé, příznačné pro každý stát: Francie trpí utkvělou představou strachu z Ameriky a Německa, Anglie se stále nedovede vyrovnat se ztrátou kolonií a světovlády, drží se stranou; Itálie zakrývá svou zaostalost množstvím stále nových zákonů a návrhů; Skandinávie neřeší problémy, nýbrž jen před nimi ´uniká´."
V letech 1948-1968 prožívala Evropa vlny ztrát a úspěchů. Koncem 60. let se vzedmula vlna mládeže, která se v Československu projevila jako pokus o socialismus "s lidskou tváří". Jak na Západě, tak na Východě se odhalovalo, že člověk je obětí čehosi nestvůrného, co ho zároveň znetvořuje. Kdyby byl hospodářský blahobyt v západní Evropě rostl méně rychle, možná, že by dnes nedusil tak tragicky touhu po tom, co přesahuje hmotu. Tak se ale začalo zjišťovat, že ve vnitřní podstatě Evropy není něco v pořádku: blahobyt nebyl zajištěn; nesjednocoval, nýbrž rozdvojoval; dráždil chudé; a západní demokracie přestávala být vládou prostého lidu. (3)

1. Je současná západoevropská mládež šťastná?
Mladí lidé v západní Evropě se často ptají: Činí nás naše kultura štastnými? A když ne, tedy: Proč? Laqueur poznamenává, že k tomu, abychom byli šťastní, je třeba se poznávat, chápat se, mít se rádi, to znamená být si navzájem blízcí, nacházet jeden ve druhém něco podobného. Dnešní hromadné sdělovací prostředky nás mohou informovat za několik vteřin o všem, co se děje na celém světě. Přesto si ale nemůžeme namlouvat, že by se lidé měli více rádi, i když jsme se všichni vzájemně poněkud podobáme. A to platí i pro "Evropské společenství".
Současní "učitelé" kultury a její dnešní ochránci-patroni, jak jsme z nich některé připomenuli, nedávají západní mládeži ani kulturní ani mravní prostředky tak, že by se tito mladí lépe poznali a milovali jako lidé a Evropané. To podněcuje mládež k pohrdání jakoukoli autoritou a k násilí. A neustálá neopravedlnitelná snaha vedoucích činitelů o rozvoj hmotných prostředků na úkor jiných hodnot dráždí mladé lidi k odmítání např. i tzv. slušné módy, běžného slušného chování, k naslouchání hard-rocku, metalové hudby aj., což jsou už druhotné příznaky poruch duše a mravního úpadku. (4)
Kultura a vůbec způsob myšlení a života se v letech 1945-1980 nezdokonalily, nýbrž amerikanizovaly. Americká technologie a technika však dusí plaménky ducha: umění znázorňuje křeče a rozklad; filozofie omezuje obsah a smysl života na úzkost, znechucení, ošklivost; teologové prohlašují: Bůh je mrtev! anebo: Bůh je něco naprosto jiného! A popírají Kristovo božství... Avšak už pozitivista Comte zjistil, že intelektuální anarchie, rozumový zmatek je podstatným zdrojem rozkladu v mravnosti, v politice i v hospodářství.
Americká spotřební společnost s jejím průmyslem, vydávaným za vrchol kultury, omezuje veškeré naděje evropského člověka výlučně na věci tohoto světa a tohoto pozemského času. Maření nekonečných a věčných rozměrů lidského ducha však vrhá mladé Evropany do dobrodružných revolucí pro zajištění konečných obzorů, čili do bojů pro záruku naděje na poslední touhu člověka, jíž je blažená a slavná nesmrtelnost.
Zkáza byla urychlována reformami středního školství, odkud bylo vyloučeno klasické řecké a latinské vzdělání. Tím bylo vážně narušeno spojení se středomořskou řecko-římskou kulturou. Už římský dějepisec Titus Livius napsal: "S postupným uvolňováním kárně, povolovala mravnost a klesala stále hlouběji. A tak začal ten dlouhý sestup, který nás po svahu dovedl až sem, kde jsme, a kde ani my sami nedovedeme snášet jak vlastní neřesti, tak především ani způsob, jakým bychom se jich zbavili". (5)
"Podle filozofie dějin", píše Laqueur, "se ukazuje, že u kořenů všech velkých nápravných snah byly vždy velké naděje, drtivé hrůzy a úchvatné sny, a provázely je až k dovršení: bylo dnes také toto zničeno? Anebo, což by bylo ještě horší, je snad všechno v pořádku, a jde tu jen o podvodný poplach nějakých větroplachů?"
Z trosek Velké Británie se vynořují ostrůvky původního keltského obyvatelstva: Irové, Skotové, Galles; Francie stojí před otázkou Bretonů, obyvatel Savojska, Oxitánie,; Španělsko má Basky a místní menšiny odlišných jazyků; Němci neuznávají slovanské menšiny, atd. Zvláštní stav se vyvinul např. v Rusku: národní sebevědomí vychází ze slovanskosti, ta se však "svědomím národa" stává prostřednictvím slovanského pravoslaví, jakožto víra-kultura... (6) A jsme v oblasti jak Slovanů, tak Evropy.
Dnes se však vynořuje podezření, že také otázka menšinových a okrajových národností je záměrně podněcována a zneužívána cizími vlivy, ze zahraničí, kterým vůbec nezáleží na tom, aby pomohly utlačovaným menšinám. Spíše usilují o rozklad státu, a tím také o rozpad evropské jednoty. Tímto upozorněním se však nechce brát mladým lidem zájem o národ jako o smysl života: ale národ se nemůže stát božstvem, ani záminkou pro cizí, zahraniční vlivy k novému zotročování. Nepocházejí i ukrutnosti v Jugoslávii ze satanismu?
Mají tedy mladí západní Evropané nějaké vyhlídky na základní smysl života?
Staří Řekové vysvětlovali chod dějin jako důsledek jakési nutnosti, ´ananké´, avšak přitom učili, že člověka má doufat v nedoufatelné, a v jeho dosažení že je závrať štěstí. Římané se báli předpovídaného Osudu - Fatum, ale uctívali také Štěstěnu - Fortuna. Dnešní člověk se ani v náboženství neděsí předurčení - predestinace, a tím méně to může platit v politice a kultuře, uvádí Laqueur (s.275-6). Za lidské věci je odpovědný člověk! Člověk se rodí, aby žil; a má žít, aby byl šťasten; a má mít štěstí "pravé". "Potíže a otřesy v kultuře se obvykle vysvětlují ztrátou víry a vztahů, totiž tak, že víra přestala být ´módní´... Dnešní člověk však pociťuje, že cosi ztratil, ale neexistují přirozené léky proti ztrátě víry nadpřirozené, transcendentní; samozřejmě, kromě návratu k náboženství, anebo k víře na podobné úrovni, čehož se ovšem nedá dosáhnout pouze úkonem lidské vůle. Proto je třeba pochopit, že kulturní krize není ani příčina, ani účinek současných krizí politických a sociálních v západní Evropě, a že se tedy neztratí, i kdyby se politické a sociální krize překonaly, ba co víc, kulturní krize bude vnímána ještě hlouběji ostřeji..." (s.278).
Ztráta víry byla také ovocem rozkolu mezi východními a západními křesťany, protestantstvím, zprůmyslňováním a přílišnou svobodou.
Problémy se však vážně vyhrocují. Roku 1968 se vzbouřila univerzitní mládež v Evropě, v Americe, v Japonsku a jinde: přivodilo to pád amerického prezidenta Johnsona, ve Francii pád de Gaula, a pohnulo to politikou na celém světě. Po deseti letech se však ukázalo, že se všechno omezovalo jenom na univerzity, kdežto Evropa šla dále svou cestou. A co mládež? Připomeňme něco z dějin.
Kolem roku 1918 se mnozí radikálové přidali ke krajním pravicím: fašizmu, frankizmu, nacizmu. Po roce 1945 se dali do služeb levice: socialismu, komunismu. Zdá se, že také protestní hnutí v roce 1968 bylo poněkud vyprovokováno komunisty, a pak záměrně opuštěno. Studenti se cítili zneužiti a odhozeni. Jako osamělí byli velmi rozhořčeni také proti katolickému kněžstvu, které prý vůbec nechápalo význam situace, nebo lépe řečeno: nemělo prý odvahu vyjít ze svého stejně již zbahnělého prostředí (7). Po zhroucení komunismus celý evropský socialismus nenašel ještě svou vlastní tvář. To by totiž předpokládalo uznat opravdově lidské hodnoty, řídit se lidským svědomím, odbourat falešné filozofie a lži-náboženství. Tyto však zůstávají podporovány také hlavně rozkladem křesťanské teologie v západní Evropě, jak katolické, tak protestantské.
Po násilném zničení radikálních pravicových stran v roce 1945 a po pádu euro-komunismu a komunistické internacionály, se pokouší o sjednocení Evropy na základě sjednocených národností, tzv. euro-nacionalismus. (8) Je to něco nové=ho?
V dějinách bylo nemálo snah o sjednocení lidstva. Alexander Veliký (356-324 př.Kr.), Řím (6.st. - 5. st.př.Kr.), Byzanc (4.-14. st.po Kr.), Karel Veliký (8.st.po Kr.), Džingis Chán (13.st.), Moskva-Třetí Řím (14.st.), Hitler-Třetí říše... Obyčejně šlo o lidskou skupinu sjednocenou nějakým národem, který se považoval za "nadlidi". V Evropě se o to pokusil po I.světové válce fašismus a nacismus, kdežto po II. světové válce vypukl nacionalismus ve Třetím světě a u evropských menšin. "Organizace spojených národů", která tehdy chtěla zmenšit napětí pomocí diplomacie a politiky, se nyní spokojuje "hospodářským sjednocením".
Dříve se vítězilo převahou, dnes se dá zvítězit i slabostí: není-li národ schopen zvítězit vojensky, postačí mu sabotovat, mařit pokusy a sjednocení. Vedle nacionalismu národně-státních celků vzniká nacionalismus menšin. Když se podíváme na národnostní mapu Evropy, zjistíme, že hranice států nevznikly na základě národností, nýbrž často násilím nebo podvodem.
Obrodný šok bude tedy znamenat návrat mladých k nadpřirozené víře v jednoho Boha: "Není však nutné ponechávat naději v rukou teologů, ani ji vyrábět uměle, třebaže by to bylo technicky možné, díky pokrokům ve farmakologii. Mladí Evropané musí pochopit, že nemají mít strach z ničeho jiného než z vlastního strachu, ale proto musí začít chtít chtít to, co strach přemáhá a vůbec jej vylučuje z mladého srdce" zahájit radikální proměnu, vedenou vznešeným zájmem a to osobně prožívaným; nečekat na omilostněného zachránce, který by strhoval; ani se opájet vybájenými sny. Mládí samo je milost a pohádková naděje: stačí si uvědomit, že většina neštěstí a nezdarů se stalo vinou slabosti a strachu, anebo ovšem i pýchy a satanské vzpoury." (s.300-301)
Evropa bude taková, jací jsme my. Avšak o jakou "milost", o jaký "šok" půjde?

2. Dvojí bláznovství: moudrost tohoto světa a bláznovství Boží
Otřesné je Laqueurovo prohlášení, že "současné evropské dějiny by mohly být psány podle směrnic pro klinickou psychiatrii, pro ústavy choromyslných." (s.16)

A.) Šílenství Zla
Roku 1961 vydal Michel Foucault knihu "Dějiny šílenství" (L´histoire de la folie). Podle něho se Evropan setkává se šílenstvím především až od středověku, kdy se setkává se zjevy, které dostávají označení jako šílenství, bláznovství, pošetilost, nesmyslnost. Člověk vůči nim zaujímal jednak rozumové stanovisko, totiž aby si objasnil jejich původ a podstatu: přitom zjišťoval nesmírné možnosti rozumového poznání. Vznikal také nepříznivý postoj: postižení lidé byli vylučováni ze společnosti, nebo byli uzavíráni. Foucault zkoumal dobu 17. a 18. století.
Jeho závěry doplňuje Muriel Laharie (9), když zkoumá první doklady styků mezi šílenstvím a teologií, lékařstvím, psychologií, psychiatrií a politikou, a rovněž si všímá jak je zachycuje literatura a ikonografie. Kniha dokazuje, že popisované jevy mají svou vlastní logiku, často velmi složitou. (10)
Středověká společnost chápala sebe samu jako křesťanskou. Proto i šílenství bylo chápáno jako hraničící s úchylkou od Boha a ďáblem. První pokusy o uzdravení, či spíše o osvobození, byly svěřovány svatým, jejich modlitbám, žehnáním, apod. "Léčení" odpovídalo dobově nízké úrovni lékařství. Nevyléčitelní byli buď vytlačováni spolu s bludaři, Židy a malomocnými na okraj společnosti, anebo trpěni jako šašci na feudálních dvorech, kde mohli jakožto šílení vyslovovat žertem i posměch. V šílenství je drásavé to, že nesmyslnost jejich logiky často strhuje ke smíchu. Laharie upozorňuje, že středověká společnost skoro neznala duševně chorého jako takového. Jako nemocný se objevuje až s dalším pokrokem lékařství. Podle Písma Svatého je insipiens, nechápající, pošetilý a tedy blázen, ten, kdo říká: "Bůh není." (Ž 52,53) Blázen je tedy zneklidňujícím jevem, a je buď vylučován většinou lidí ze společnosti nebo alespoň oddělován. Od XIII. století se stává již častým předmětem křesťanské lásky a péče: budují se útulky, nabízí se léčení, většinou pomocí bylin. Ve XIV. a XV. století dochází dokonce k operacím, kdy se z lebky odstraňuje "kamínek šílenství". Po XVII. století postavení bláznů se zhoršuje. Jako prostředek osvobození se povolují masopustní výstřelky, karneval, kdy se každý může podle libosti vybít a výstředně projevit - jako dříve šašci u dvorů. Každopádně knihy o duševních poruchách jako nemocech se v oblasti evropské vzdělanosti stávají stále početnější. "Pomáhají každému z nás lépe pochopit ten stav duše, v němž se skrývá nemoc, jež zítra převládne v naší evropské společnosti: ŠÍLENSTVÍ ve všech svých projevech; podivuhodnost a otřesnost jeho nesčetných obměn - jako pokrok po dětském věku, jímž byl věřící středověk."
Už při prvém "pádu" byli přítomni tři: Bůh, člověk a had. (Gn3,13) Apoštol Petr vyzývá: "Buďte střízliví a bdělí, protože váš protivník ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by mohl zhltnout. Postavte se proti němu, silní vírou. Víte přece, že vaši bratři po celém světě musejí taky tak trpět." (I Pt 5, 8-9) Pro Andělského učitele sv.Tomáše je ďábel prostě jen padlý anděl. (11) Je zajímavé, že přítomnost zosobněného zla uznávají všechna náboženství. Záhy po Kristu se první velcí církevní spisovatelé oprostili od bájeslovných představ ďábla a založili teologii podle Božího Zjevení, a nikoli dle gnostiků (dnešních profesorů? ), podle kterých stačilo vědět, aby člověk mohl být spasen.
Ve 4. století se rozpadla Římská říše: zlo bylo tak mocné, že je manichejci prohlásili za rovné Bohu, a lidé na světě propadali úzkosti a zoufalství. Sv.Augustin obhajuje Boha jako Pravdu a Lásku a jako jediného Původce a Pána všeho stvoření, i hmotného. Proč je zlo, to nám vysvětluje Boží Zjevení v Písmě Svatém. Boží milost, hlavně ve svátostech nám dává sílu k překonání každého zla i smrti. Satan je mocný a nebezpečný, ale nikoli nepřekonatelný. Russel uzavírá své sledování zla v dějinách prohlášením, že "ďábel je a jeho působení je zjistitelné mezi námi s bolestivou zřejmostí." (11)
Otřesným způsobem to vědecky dokazuje Massimo Introvigne v obšírné studii, kde sleduje nové proudy magie, od spiritismu až k satanismu. Uvádí, že "lidé, kteří se zasvěcují Satanovi, umírají ve velké většině kolem třiceti let s podlomenými silami a duševně narušeni." (12)

B.) Bláznovství Boží
"Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl věčný život." (J 3, 16) A vtělený Bůh prohlašuje: "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. Vy jste moji přátelé, když konáte, co já vám ukládám." (J 15,13-14)
V čem spočívá Boží bláznovství? "Ačkoliv má božskou přirozenost - žasne Pavel - nic nelpěl na své vznešenosti, že je rovný Bohu, nýbrž sám sebe se zřekl , vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí... ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto také ho Bůh povýšil." (Flp 2,5-9)
Dvě slova zde šokují: předně zřekl se, latinsky exinanivit, vyprázdnil se sám od sebe, a za druhé k smrti na kříži.
V římské čtvrti zvané Palatinum, Palácová, byla nalezena mramorová destička a na ní vyrytý obraz ukřižovaného osla. Tak se Bůh ponížil.
A znovu Pavel: "Ti, kdo jdou k záhubě, považují nauku o kříži za hloupost. My však, kteří budeme zachráněni, víme, že tím Bůh projevil svou moc" (I Kor 1,18)
Jako Bohočlověk položil svůj život za nás, své přátele, tak to činili křesťané pro Krista, svého přítele: mučedníci byli zabiti, kdežto vyznavači a panny odešli umírat z lásky do pouští - do klášterů; církevní učitelé umírali pomalu při učení pravdě a v boji proti bludům: blázni pro Krista.
Tak se zrodila víra-vzdělanost, Evropa-světlo. Ideál zasvěcení Příteli Kristu, ať to byl ideál zasvěcení společného nebo poustevnického, tento ideál se rozšířil z Východu na Západ, až do Irska a Španělska. Tak vzniká mnišské podhoubí východní a západní, a sice podle pevného plánu. K tomu plánu patřily: teologie, ctnosti, společná modlitba, sebezápor. Tento oheň ozářil Malou Azii, evropskou pevninu až do Španělska, ba i Irsko, a ovšem také celou severní Afriku.
Časem v duchu sv.Benedikta převládají tří základní západní proudy: svatý Kolombián v iroskotské oblasti, svatý Bonifác - u Anglosasů; svatí Cyril a Metoděj u Slovanů. Samozřejmě že všichni nějakým způsobem vycházejí od sv. Benedikta. (13) To znamená, že Evropa se rodila v klášterech, samozřejmě ve styku se školami biskupů, pokud ovšem také tyto nezakládali a nevedli mniši, také oni blázni či alespoň poutníci nebo putující pro Krista, za získáním duší. Ve středověku se k mnišskému ideálu získávat duše skrze exemplum - příklad, přidává "slovo" ideál žebravých řádů exemplum et verbum - příkladem a slovem. Patří se zejména svatí přátelé František a Dominik. A stojíme plně v podstatě Evropy: fides et cultura, víra zdroj vzdělanosti. (14)
Potíže jsou dnes podobné jako v době apoštola Pavla: "Židé si totiž přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohani to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou Židé nebo pohani, pro ně je Kristus Boží moc a Boží moudrost." (IKor1, 22-24) Bůh posílá apoštoly jako své vyslance, aby Kristovým jménem vyzývali lidi:"Smiřte se s Bohem!" (II Kor 5,20) Žádný apoštolát, žádný ekumenismus se nemůže omezit pouze na smiřování lidí mezi sebou, bez ohledu na Boha a Jeho Syna. Jde o veliké tajemství rození nového lidstva v tajemném Těle Kristově, jehož Hlava je Kristus a jehož obrazem je manželství (Ef 5, 21-33), totiž o CÍRKEV, která je Jeho, Kristova (Mt 16,18), a tedy nikoho z "reformátorů", nýbrž jedna, svatá, pro všechny a apoštolská.
Může se někdo vymlouvat, když odmítá bláznovství Boží a přijímá tak šílenství Satanovo.
Rozhodně se nemůže vymlouvat žádný Žid, protože je poučen Zákonem, který mu zjevil sám Bůh. Ale ani pohané se nemohou vymlouvat, protože každý člověk má užívání rozumu a ze stvořených věcí může poznat toho, kdo je stvořil: "Myslili si o sobě, že jsou mudrci, a zatím se z nich stali blázni, když zaměnili vznešeného nesmrtelného Boha za pouhé vyobrazení smrtelného člověka, ptáků, čtyřnožců a plazů." (Ř 1,22-23) To je např. dnešní zednářský "humanizmus" bez Krista svátostného, či ekologie odtržená od Boha.
Satanským šílenstvím by bylo prohlásit srdce člověka za pouhé bludiště podvědomí, jak se o to snažil např. "učitel" dnešní Evropy, Sigmund Freud.
Jiný psychoanalytik, Carl Gustav Jung, švýcarský horal, protestant, lékař a psychiatr se zabýval duševně nemocnými. V přímém styku s výbuchy třeštění a delirií však zjišťoval, že člověk není pouhé podvědomí a pud, ani pouhá úzkost, nýbrž má i psyché, duši. Šílenství jakoby znamenalo protržení hrází ve vlastním Já, utvořených uměle svědomím, a tedy do jisté míry sestup do fantaztického světa lidských kořenů. Blábolení třeštících se zdají být pozůstatkem jakéhosi pravěkého jazyka pračlověka. Jung nabyl dojmu, že ne-rozumové poznatky nejsou ne-smyslné, ale že i podvědomí má nějaký vrozený řád, který tvoří jádro lidskosti, vrozenou v duši. Jungovo dílo však je tak rozsáhlé, že nemá jednoznačný ráz: je tu místo pro bájesloví, pro náboženství, připouští dogmata i ideologie, zkrátka vše, co může mít význam pro člověka. Psyché, duše přesahuje hmotu i tělo. Na druhé straně jsou u Junga také výlučně jeho názory. Možná, že je to důsledek toho, že šílenství nezná dialog.
Když byl dotazován na víru v Boha, údajně odpovídal: "Já nevěřím, já vím." A jindy: "Jaké štěstí, když jsem Jung a ne jungovec, následovník Jungův." Nad vchodem do jeho domu v Küsnacht je vytesán věštecký výrok z Delf: "VOCATUS ATQUE NON VOCATUS DEUS ADERIT" - "VOLÁN I NEVOLÁN BÚH ZDE BUDE".
Podle Jungovy věrné spolupracovnice, Marie-Louise von Franz, "je v podvědomí jakýsi vnitřní hlas Boží." (15) Je však otázka, zda jde o boha Řeků, o Mojžíšova Jahve nebo o Ježíšova Boha-Otce. Dnes je jisté, že C.G.Jung byl činorodý zednář. Jeho bůh mohl být architekt světa, a zednář je jeho dělník

3. VELEHRAD - symbol nebo "šok"
"Návštěva Jana Pavla II, na Velehradě ve dnech 21.-22. dubna 1990", napsal S.Scelzo, "zůstává stále dějinným mezníkem pro svůj mimořádný význam: je to nejvznešenější symbol souhrn a program všeho toho, co se událo v posledních časech v post-komunistických zemích. Avšak Svatý Otec varuje i před nebezpečím: neprodat získanou osobitou důstojnost překrmenému Západu za žádné výhody! Jde o území, kde působili sv. Cyril a Metoděj, a z geografického střediska Evropy se na základě působení soluňských bratří, stalo toto místo srdcem té duchovní jednoty, která spojuje Atlantický oceán s Uralem, a na kterou soustavně poukazuje Jan Pavel II." (16)
Velehrad - symbol ? Slovo symbol pochází z řeckého symbolon, což se odvozuje od syn a ballein, tozn. házet, vrhat spolu, dohromady. Když se ve starořeckém umění vytvořila podoba nějaké známé osoby, byla to podobizna. Pokud se však lidská tvář znázorňovala jako výraz nějakého vnitřního stavu či hnutí, který se přihazoval k podobě, vznikal symbol, např. symbol štěstí. Symbolický obraz je tedy poselství, vzkaz, připojený význam. V jakém smyslu je Velehrad podle Scelza symbolem?
Dne 25. dubna 1990, těsně po návratu z Velehradu, pronesl Jan Pavel II. při audienci mimo jiné tato památná slova: "Roku 1985, tisíc sto let od vyvrcholení apoštolského poslání svatých Cyrila a Metoděje smrtí Metoděje, jsem navštívil hrob svatého Cyrila v bazilice svatého Klimenta v Římě, ale nebylo mi dopřáno dostat se na Velehrad, kde našel svůj odpočinek Metoděj. Pozvání (presidenta ČSR) mi po mnoha letech otevřelo cestu na to místo, které představuje klíčový úsek v dějinách evropského křesťanství... počátek vstoupení Slovanů do Církve, a současně počátek této části evropské kultury, které představují slovanské národy. Velehrad zůstává pro dějiny Církve a slovanských národů místem ´velikého začátku´. Proto se mi toto místo jevilo jako nejvhodnější pro ohlášení svolání Synody biskupů celé Evropy. Synoda bude mít za úkol - na základě zkoumání znamení doby, která jsou opravdu výmluvná - vyměřit cesty, po kterých má kráčet Církev našeho světadílu, také s ohledem na úkoly, spojené s blížícím se třetím tisíciletím po narození Krista... Tobě, Paní z Jasné Hory, vzdávám díky za tento dar." (17)
Synoda byla zahájena 28. listopadu a ukončena 14. prosince 1991. Základní námět: po-komunistická Evropa. Biskupové celé Evropy, ale i ze Sibiře, měli zkoumat a připravit plán postupu pro obnovu pokřtěné Evropy v duchu evangelia, ovšem každé území podle svých místních podmínek a možností. (18)
Jak uvádí L.Accattoli, "Svatý Otec Jan Pavel II. je přesvědčen, že zbourání přehrad je jedinečnou příležitostí, ale obává se, že tato prozřetelnostní hodina dlouho nepotrvá. Proto vede Církev, aby si pospíšila, dříve, než povrchní západní spotřební ´kultura´ zaplaví Východ. Předně je nutné najít sebe sama a dát se do pořádku po pronásledování; druhá nutnost je spojit se a začít ´dýchat oběma plícemi´, naplno; za třetí je nutno být takto na úrovni pro třetí tisíciletí. Je třeba spěchat, proto, aby mučednický Východ neztratil svou věrohodnost hledáním výlučně hmotné, hospodářské pomoci Západu, aniž by mu sám pomáhal duchovně." A kde je jaký otřes? Jaký šok?
"Tento synod", pokračuje Accattoli, "má příznaky papeže výrazně slovanského. Byl vyhlášen - což bylo překvapení pro všechny - dne 22. dubna 1990 z Velehradu. A pak se znovu potvrdilo ohlášené datum, přesto že jak biskupové, tak římská kurie naléhali na prodloužení přípravné doby. Wojtyla je génius pro organizování setkání, a má naspěch v duchu apoštolů. Nebojí se improvizovat, nepředvídaně překvapit. pro synod nechce hotové návody, nýbrž všeobecnou misijní mobilizaci pro třetí tisícíletí."
Překvapivý zásah - otřes - šok - přiměl většinu "církví", aby odkryly svou pravou tvář a projevily svou ochotu alespoň jednat o jednotu. Snad ani sám Jan Pavel II. netušil, jakou prozřetelností byl veden jeho spěch, vyhlášený na Velehradě: rozklad komunismu, krvavý nacionalismus na Balkáně, rozpad Sovětského svazu, zuřivé útoky některých pravoslavných církví, pomalost četných protestantských církví, nejasnost anglikánů, roztříštění jednoty katolické fronty v Polsku, atd. A ovšem i ne zcela úspěšné jednání o politické a hospodářské sjednocení Evropy v Maastrichtu. Také zde jsou hlavní překážkou nacionalistické výstřelky, a tedy návrat k barbarství.
Jan Pavel II. ohlásil evropský synod na Velehradě. Silvano Stracca uveřejnil rozhovor s prof. Radimem Paloušem, rektorem Karlovy univerzity v Praze, bývalým stíhaným členem Charty 77, atd. (19) K rozhovoru došlo 21.listopadu 1991, tedy těsně před zahájením synodu v Římě. Půldruhého roku poté, co Jan Pavel II. byl na Pražském Hradě a vzdal hold četným představitelům české inteligence, kteří byli první mezi těmi, kdo odhalili nezpůsobilost komunismu dát smysl lidskému životu, a hájili duchovní osobitost českého smýšlení, jež se projevuje touhou po pravdě, svobodě a spravedlnosti, třebaže odsouzené k živoření v podzemí.
"Vzdělanost", podle Radima Palouše, znamená "dělat" z člověka něco vyššího, nejprve v přirozeném řádu a pak i v náboženském, samozřejmě vždy s mravní odpovědností, což chybí Západu. Člověk je veden "vědomím" a "svědomím". Západ se nechává vést "vědomím" technické všemohoucnosti člověka; ve střední a východní Evropě vedlo člověka spíše "svědomí", aby se dovedl rozhodnout pro nebo proti, pokud se dostával do srážky mezi dobrem a zlem, a to osobně, podle svého "svědomí".
"Proti marxistickému znásilňování ´vědomí´ a ´svědomí´, proti jediné úřední kultuře jsme my, Češi bojovali uměním a vzděláním. Pokud jde o ateismus, měli jsme postavení ztížené vinou vnucovaného rakušáckého katolicismu: komunisté nám jej vyčítali. Ale desítky tisíců mučedníků umučených v jejich vězeních dosvědčily naši víru a upevňovaly národ v naději. Byla by škoda", zdůrazňuje Radim Palouš, "kdyby se tento duchovní poklad ztratil přehnaným zájmem o hodnoty, pro něž Kristus svou Církev nezaložil.
Ekumenismus? V každé ´křesťanské církvi´ mají přednost zájmy ducha, což nevidíme ani na Západě ani na Východě. Převládne-li duch, nastoupí vzájemná pomoc a společní snaha najít celou pravdu Boží.
Nacionalismus? Stačí od Krista-člověka vystoupit ke Kristu-Bohu: od lidství ke křesťanství, od národa k Církvi. A to platí i pro jiné hmotné zájmy.
A nakonec? Mluvíme-li o obnovení Evropy, nejde o jeden světadíl, ale o lidi, kteří mají stejnou duši, stejnou vzdělanost a stejnou opravdovou křesťanskou víru, naději a lásku." Tolik v podstatě uvádí Radim Palouš podle Straccy. (19)
Dne 14. prosince 1991, tedy v den ukončení synodu, uvádí Luigi Accattoli své tvrzení, že "Papež připouští prohru". (2O) O co mělo jít? Především o rozpory na poli ekumenismu, hlavně ze strany pravoslavných. Ve skutečnosti však také o důležité zjištění, co si kdo myslí, aniž bylo vyloučeno další jednání.
O opravdovém, závažném neúspěchu se však jen šeptalo. A byly tu skutečně jevy, které se zdály tomu nasvědčovat: biskupové a delegáti ze střední a východní Evropy dojímali synod a svět líčením útrap a hrdinské věrnosti v době komunistického běsnění; vyskytla se snad i nějaká kritika Západu, ovšem spojená s žebráním o hmotnou pomoc. Chybělo tu však nějaké jasně nastíněné pojetí či program, v návaznosti na svaté Cyrila a Metoděje. Nebylo zde ani objasněno, proč byla synod vyhlášen právě na Velehradě. Velkomoravský Velehrad je místo, kde žil Metoděj, působil, zemřel a byl pohřben! A přitom se dílem svatých Cyrila a Metoděje zabývají dva papežovy apoštolské listy!
Neobjevil se žádný pokus o nastínění toho, co z jejich díla přežívá. Nikdo neukázal, jakým způsobem by jejich dílo mohlo pomoci při dnešní obnově Evropy, a pro sjednocení Církve. Vždyť šlo o nepřekonatelné Byzantince - věrné Petrovi. Nepadla ani zmínka, byť jen proto, aby ospravedlnila Hlavu Církve - a vyzvedla Slovany.
Můžeme si představit vnitřní zklamání a hořkost prvního viditelného Zástupce Ježíše Krista ze slovanské krve?
Trapné rozpaky však nevznikaly jen z mlčení o díle slovanských patronů Evropy na synodě. V Evropě, ne-li v celém světě, žijí desetitisíce českých a slovenských uprchlíků, a ti čtou a šíří domácí tisk, dokonce i "Katolický týdeník". Přesně měsíc před zahájením "Wojtylovsky cyrilo-metodějského synodu" se v Praze, jejíž vzdělance Jan Pavel II před půldruhým rokem chválil, klade na stránkách "Katolického týdeníku" archeolog J.Unger nečekanou otázku: "Byl opravdu objeven hrob svatého Metoděje?" Pravdivou odpověď na to se však česká i světová veřejnost již dávno dozvěděla: byla pádná a dostatečná. (21)
Pokus o první oficiální odpověď ze strany byzantských pravoslavných učinil patriarcha Bartoloměj. Jako "první mezi rovnými - primus inter pares" svolal primáty čtrnácti východních církví, aby se jednalo o nenadále rozjitřených problémech, jak o nich jednala také římská synoda. Shromáždění - synaxis - trvalo od 13. do 15. března 1992. Podle antiošského patriarchy Ignátia z ní vyplynulo, že "přerušení styků s katolickou církví je nemyslitelné". Závěrečných bohoslužeb se zúčastnil také katolický latinský biskup cařihradský. (22)
L.Geninazzi o tom uvádí: "Může se dnešní Istanbul-Cařihrad ještě nazývat ´Druhý Řím´ nebo dokonce ´pravoslavný Vatikám´? ´Katedrála´ je malý kostelík a věřících je asi pět tisíc. Bartolomějovu pravomoc uznává asi 20 metropolitů. ´Synaxis´ - první od nepaměti - znamená pokus o sjednocení."
Dne 11.března 1992 uveřejnil Geninazzi interview (23), který pořídil s patriarchou Bartolomějem. Z něho vycházejí najevo některé neblahé rozpory ze strany pravoslavných, které znesnaďňují jednání s Římem:
G.: Co znamená ´první mezi rovnými´? Může patriarcha také zakročovat?
B.: Naše prvenství je ´čestné´. Patriarcha se nemá vměšovat do vnitřních záležitostí sesterských církví, může však dávat rady. Co se týká Říma, potřebovali bychom více ohledu a více dobré vůle.
G.: Nebylo by třeba trochu více sebekritiky také ze strany pravoslavných?
B.: Řekněte mi, v čem jsme udělali chybu?
G.: Například v postoji pravoslavného arcibiskupa z Athén, který obvinil papeže, že jedná nečestně. Nezdá se vám přehnaný?
Vždyť i samotná řecká vláda neschvalovala toto arcibiskupovo obvinění.
B.: Není mou povinností podávat vysvětlení k prohlášení mého spolubratra...
G.: V jakém stavu jsou dnes vztahy mezi cařihradským a moskevským patriarchátem?.
B.: ... dobré a bratrské...Synové ruské církve nezapomínají, že cařihradská církev je jejich mateřská církev, od které přijali poklad víry...
G.: Jaký postoj zaujímá patriarchát k autokefální církvi ukrajinské, jež je v příkrém rozporu s Moskvou?
B.: Neexistuje žádná samostatná autokefální církev ukrajinská!
G.: Avšak v Kijevě se s ní snadno setkáte.
B.: Víme, že se asi před dvěma roky jedna část pravoslavných Ukrajinců vyhlásila autokefalii a odtržení od Moskvy; to se však vymyká kanonickému právu; proto tak zvaná autokefální církev ukrajinská nebyla nikdy nikým uznána...
O jakou závislost mezi mateřskou církví a ostatními církvemi jde, je jasné. Tolik jen na okraj, pro ilustraci toho, jaké rozpory zmítají též pravoslavím a znesnadňují sblížení s Římem, zejména když se do toho ještě odjinud přelévají oleje: synové ruské církve jsou synové Velehradu, založeného na skále, jíž je Petr.

A přece nadpřirozená šoková léčba, vycházející z Velehradu nekončí. Třebaže se někomu zdálo, že od cyrilometodějského synodu všechno upadlo do nového normalizačního spánku. Mnozí biskupové z po-komunistických zemí na synodu snad váhali s nějakou halasně vyhlášenou cyrilo-metodějskou myšlenkou nové evangelizace Evropy; a někteří projevili možná i svou zatíženost minulostí - ustrašenost, plachost. Ve skutečnosti se však čeští a moravští biskupové projevili podle očekávání Svatého Otce.
Především to je zveřejnění pastýřského listu českých a moravských biskupů. Ohlásil celému Božímu lidu radostnou novinu, že při mši svaté na slavnost svatých Cyrila a Metoděje na Velehradě, dne 5. července 1993 zasvěcují biskupové naši vlast Ježíši Kristu skrze blahoslavenou Pannu Marii. Dále předcházela přípravná devítidenní pobožnost, která vyvrcholila na Velehradě. Zdá se, že právě tam nastalo jakoby z čistého nebe "šokující" působení Ducha Svatého. Taková událost, jakou je svěření nějakého národa Panně Marii, aby ho vedla ke Kristu, musila ďábla krajně zneklidnit. (24)
Maria za nás prosit nepřestane,
dědictví otců zachovej nám, Pane!

P o z n á m k y - VIII. Nadpřirozená "léčba šokem"
1) W.Laqueur, Europa: un continente smaritto, Milano 1979 Ed.Rizzoli, s.16-25
2) G.Agnese, Ad un pessimista il Cortinna-Ulisse (Pesimistovi ceny Cortiny), Il Tempo, 3.září 1982, s.3.
3) Tamtéž, s.18,24; W.Laqueur, Europe since Hitler, London-New York 1970, s.401-402; J. Eick, Das Regime der ohnmächtigen, Frankfurt 1978.
4) Laqueur, Europa: un continente smaritto, s.44-47; J.F.Denian, L´Europe interditte, Paris 1977.
5) Europa, s.69; T.Livius, Ab Urbe condita, I,7; G.Montesanto, Il fascino el pessimismo (Kouzlo pesimismu), TEMPO, 29.9.1982, s.3: "Prezzolini říká: ´ Zdá se, že II. vatikánský sněm naprosto zapomněl na prvotní hřích... na zlobu v člověku.´"
6) Pokud jde o Rusko, viz: A.Nazarov, L´impellente necessita di una rinascita nazionale (Naléhavá nutnost národního obrození), Russia Cristiana, 1982,4, červenec-srpen, s.4-31.
7) Europa..., s.133-169.
8) Tamtéž, s.171-202.
9) M.Laharie, La folie au Moyen Age, XI-XIII siécle (Šílenství ve středověku , XI.-XIII. století), Paris, Vyd. Le Léopard d´Or.
10) J. Le Goff, Divina e diabolica follia medievalle (Božské a ďábelské šílenství ve středověku), In: Corriere della sera, 11.7. 1991, s. 5, přel. z fr. D.Maggioni.
11) J.M.Veselý OP, Bůh, anděl a já, Olomouc 1993 MCM; J.B.Russel, Satan, Milano 1986 Mondadori; L.Guerra, L´ origine e i perché del male (Původ a důvody zla), Il popolo, 4.9.1986, s.13.
12) M.Introvigne, Il cappello del Mago, (Mágův klobouk) Milano 1990 Ed.Sugarco.
13) F.Cardini, Ma questa Europa e nata nei chiostri (Tato Evropa se zrodila v klášterech), AVVENIRE, 30.6.1991, Milano, s.3.
14) T.Federici, La predicazione e la nascita dell´Europa moderna (Kázání a zrození moderní Evropy), L´Osservatore Romano, 27.- 28.7.1987, s.3.
15) A.Vitale, Jung, il paradaso dell´anima, l´asplorazione della follia oltre i pregiudizi (Paradox duše, zkoumání šílenství bez předsudků), L´Avvenire, 6.6. 1991, s.17; M.-L.von Franz, Nell´inconscio una interiore voce divina, Tamtéž.
16) A.Scelzo, Un compito impegnativo nelle nuove piazze della libertá (Zavazující úkol na nových náměstích svobody), L´Osservatore Romano, 19.4.1990, n.90 (Supplemento).
17) L´Osservatore Romano, 26.4.1990, s.1, (Praha - Velehrad - Bratislava: Návštěva v radostném znamení vzkříšení.
18) L.Accattoli, Un Sinodo da terzo millennio (Synod pro třetí tisíciletí), Corriera della sera, 28.11.1991, s.17.
19) S.Stracca, L´Europa che rinasce a Est: Cecoslovacchia, (Evropa, který se na Východě obrozuje: Československo), Avvenire, 21,11.1991, s.12.
20) L.Accatoli, Il papa ammente lo scacco, in: Corriere della Sera, 14.11.1991, S.1,16.
21) J.M.Veselý OP, Scrivere sull´ acqua, 1982-83 (Viz výše); Tentýž, Hrob a sídlo arc. Metoděje, Praha 1992; Tentýž, Il terzo angolo, 1985; Tentýž, Grideranno le Pietre, 1987; Tentýž, Most a cesta domů, Roma 1990 Angelicum; Tentýž, O přátelství s Jitřenkou, Roma 1990, Angelicum.
22) L.Geninazzi, Ortodossi in cerca di unitá (Pravoslavní hledají jednotu), Avvenire, 15.3.1992, Milano, s.11.
23) Un ponte da Constantinopoli (Most z Cařihradu), Avvenire, 11.3.1992, s.3; J.M.Veselý, Grideranno le Pietre, Tamtéž, s.101-108, I "farisei".
24) Viz např. Český deník, 8.7.1993, s.1-2, (Katolíci hrají podle prvního ministra neadekvátní roli); Rudé právo, 8.7.1993; Svobodné slovo, 9.7.1993, s.1; Lidové noviny, 10.7.1993, s.3; Lidové noviny, 27.7.93, s.6. Proti tomu se uvádí: J.Fiedor, Totalitní systém byl včera odsouzen, Lid. demokracie, Brno, 10.7.1993, s.1