V.Křest v Kijevě roku 988
V encyklice "Apoštolé Slovanů" (z 2. června 1985) chce Jan Pavel II. především připomenout život Metodějův a Cyrilův :"Učiním to však spíše všeobecně, a upřesnění a diskuse o jednotlivých bodech přenechám historickému zkoumání" (čl. 4). Ještě jasněji je stejná myšlenka potvrzena v encyklice "Jdouce do světa" (25. ledna 1988.), která byla uveřejněna u příležitosti tisíciletí od pokřtění kijevské Rusi: "Poslušnost národů vůči milosti křtu, říká Svatý Otec, měla přirozeně podmíněnost historickou, geografickou, lidskou. Je úkolem badatelů přezkoumat a hluboce poznat všechny politické, sociální, kulturní a ekonomické stránky přijetí křesťanské víry." (čl. 2)

Vzhledem k tomu, že jde zároveň o výzvu k určitému usmíření, bude jedním z úkolů lidského zkoumání ověřit zda je třeba odpustit, a sice: kdo má odpouštět, co a komu...Ale navraťme se k vědeckému zkoumání lidské podmíněnosti.

1. Několik otázek
Tisíc let uplynulo od pokřestění Slovanů v Kijevě, které jim bylo knížetem Vladimírem (988- 1988), uložena za přítomnosti dvou byzantských biskupů. Velkolepé podrobnosti byly popsány ukrajinským mnichem Nestorem. (1)

V podstatě zde však šlo o slavnostní, veřejný a kolektivní křest, nařízený státní mocí (kníže Vladimír); aktivní přítomnost dvou byzantských biskupů (jejichž jména však ani neznáme) znamenala přijetí byzantské církevní pravomoci, ale v byzantském bohoslužebném (mnišském) rituálu byl i nadále přijímán slovanský bohoslužebný jazyk. Byzantinci však jen velmi neradi snášeli národní jazyky, dávali přednost jazyku řeckému. (2)

Pokud tedy v Kijevě "přetrval" také po roce 988 slovanský liturgický jazyk, znamená to, že v Kijevě již roku 988 bylo a převládalo slovanské křesťanství natolik zakořeněné, že se Řekům nepodařilo tento jazyk vyloučit. Navíc, tento slovanský liturgický jazyk, který se v zásadě uchoval až do dnešních dnů, byl stejný jako jazyk uvedený Cyrilem a Metodějem v letech 863-885 na Rostislavově Moravě (Veligrad) a do Kocelovy Panonie (Blatensk Grad - Balaton) Proto se "upřesnění a diskuse" (Apoštolé Slovanů, 4) nebo "historické podmíněnosti..." (Jdouce..., 2) budou vztahována například na otázky:
1) Kdy a jak se slovanský bohoslužebný a spisovný cyrilo-metodějský jazyk dostal do Kijeva ?

2) Kdy a jak se kijevští Slované stali cyrilo-metodějskými křesťany ?
Encyklika "Jdouce" vychází při příležitosti tisíciletého výročí pokřtění "Kijevské Rusi". Dnes to však úředně slaví "Moskevská Rus". Pokud jde o jména, citovaný mnich Nestor nás zpravuje, že jednotlivé slovanské národy neměly původně odlišující jména v dnešním smyslu. Obvykle dostávaly jméno místa, kde byly usazeny: "Jako třeba přišli a usadili se na řece jménem Morava, i nazvali se Moravští (Slované); a jiní se pojmenovali Češi", zemědělci žijící v polích Polané (Poláci); ti kteří sídlili podél moře Pomořané (dnes poněmčeno: Pommern); lidé v lesích Drevjané (drvo - strom); na jižní hranici Ukrajina (kraj ve významu okraj - krajina) od Kijeva po Černé Moře; sídlící na řece Polota Poločané; (Krakov, ŽM,11); severní Slované Severjané). Slované (na sever od Kijeva) se časem soustředili kolem nového města, nazvaného "Novgorod" a nakonec v Moskvě, městě na řece Moskva (Velké Rusko). Carovi, nebo patriarchovi "všeho Ruska" nebo též "Velkého Ruska" (celého) náležely tedy Kijevská Rus, (Ukrajina, také Červená Rus, Rusíni); Bílá Rus a Moskevská Rus. Samotné jméno Rus není slovanského původu. (3) Pochází ze skandinávských kořenů.
Podobnost všech místních slovanských nářečí v IX. - X. století, usnadňovala šíření křesťanství jako víry a kultury ve literárním "slovanském jazyce" a cyrilo-metodějské bohoslužbě s vlastní hlaholskou abecedou. Tak se posilovalo slovanské vědomí. V tomto smyslu, tedy ve smyslu slovanské "víry-kultury" prohlašoval také Vojtěch-Adalbert, který byl původem Bílý Chorvat (Slavnik) na konci X. století, že je národnosti české, ale "Slovan". Přitom se cítil Evropanem (mluvil nejméně třemi jazyky): křesťan, biskup - mučedník. (4) Existence cyrilo-metodějského slovanského křesťanství v Kijevě roku 988 a současná přítomnost byzantských biskupů, kteří "křtili", vzbuzuje pozornost také z hlediska právního. Bavorští biskupové napadli roku 870 arcibiskupa svatého Metoděje: "učíš v naší oblasti." Metoděj odpověděl: "(Ona) je svatého Petra" (ŽM, 9). Kolem roku 872 si Metoděje od papeže v Římě vyžádali Moravané: "Jako už dříve naši otcové přijali křest od svatého Petra, tak i nám dej Metoděje za arcibiskupa a učitele." Apoštolský náměstek jej poslal okamžitě (ŽM 10). Také podle Říma "ospravedlňoval "křest" odpovědnost a právní autoritu. Hadrián II. napsal roku 870 Kocelovi: "Nejen tobě samému, nýbrž i všem oněm slovanským zemím jej posílám (jako) učitele od Boha a od svatého Petra..." (ŽM 8). A na jiném místě, když hodnotí dílo Cyrila a Metoděje: "Ti dva pak, když se dověděli, že vaše země příslušejí (pod pravomoc) papežské stolice, , neudělali nic mimo právní kánon, ale přišli k nám, nesouce ostatky svatého Klimenta" (ŽM 8). Jestliže byl tedy arcibiskup Metoděj jmenován apoštolským legátem pro všechny Slovany a nadto v Kijevě za časů Vladimira existovalo cyrilo-metodějské slovanské křesťanství, jak to přijde, že Vladimír se mohl a musel podřídit Byzanci ? Zde se nám vynořuje třetí otázka.

Zde jsme u kořenů vědomí, že náležíme k Petrovi a že jsme tedy "spojeni", nebo aspoň nejsme "odděleni", vědomí, které se nikdy neztratilo u "řeckokatolické církve, u ukrajinských cyrilo-metodějských křesťanů (ani u makedonských slovanských ortodoxních); zatím co moskevské slovanské ortodoxní uvědomění vzniklo teprve po roce 1300, převážně z byzantských "schizmatických" zdrojů. Tedy: bez vlastní viny? Konečně také víme, že byzantská Církev udržovala styky s Kijevem již v roce 864, v době patriarchy Fotia, učitele a přítele svatého Cyrila. (5) O této věci bude ještě pojednáno. A arcibiskup Metoděj byl pozván, snad roku 882, císařem Basilem I. (867 - 886) do Byzance. Metoděj pozvání přijal, možná také proto, aby se rozloučil s pozemskou vlastí. Císař a patriarcha Fotius (v té době v mírových vztazích se Římem), jej vřele uvítali, zahrnuli dary a Metoděj nechal v Byzanci kněze a diakona se svatými knihami (slovanskými). (6). Tímto způsobem vzniklo v Byzanci trvalé cyrilo-metodějské "vyslanectví", které udržovalo misionářské styky s balkánskými slovanskými národy a později, v roce 886 přijalo cyrilo-metodějské žáky vyhnané z Moravy na zákrok latinského biskupa Vichinga. (7) Nebylo snad možné, že se Fotius zajímal o Kijev, inspirován také slovanským cyrilo-metodějským "centrem" v Konstantinopoli ? Zde nám však musí pomoci historie, nejen historie Ukrajinců, ale i dějiny všech blízkých slovanských národů. (8)

2. Dějiny
Také Jan Pavel II. ve svém "Dopise o příštím tisíciletí křesťanství na Ukrajině", z 19. března 1979, říká jasně, že křesťanství existovalo v Kijevském knížectví již dávno před Vladimírem." "Kníže ...vnuk Olgy, ustanovil že se křesťanská víra rozšíří na všechny obyvatele jeho země, nadto nařídil, aby všichni obyvatelé hlavního města společně a veřejně přijali za přítomnosti jeho vlastní, jeho rodiny a řeckého kléru křest v řece Dněpr (Boristene). Tímto obřadním úkonem zahájil evangelizaci nejdříve uvnitř hranic svého knížectví a potom v územích s Rusí hraničících jak na východě, tak na severu". (9). Šlo tedy jen o veřejné, oficiální přijetí již existujícího náboženství. Nejlepší znalec dějin Slovanů, Fr. Dvorník, uvádí následující řadu knížat v Kijevě:

879 - 912 - Oleg
912 - 945 - Igor (Ingvar)
945 - 964 - Olga (Helga, pokřtěná Helena, svatá, svátek 11.6.)
964 - 972 - Svjatoslav I.
972 - 978 - Jaropolk
980c.-1015 - Vladimir Velký (svatý: svátek 15. června)
1015 -1019 - Svjatopolk I.
1036 -1054 - Jaroslav (Moudrý)
1054 -1075 - Izjaslav
1073 -1076 - Svjatoslav II.
1078 -1093 - Vsevolod I.
1093 -1113 - Svjatopolk II. (10)

Na začátku IX. století ohrožovali dnešní ruské území dvě skupiny (turkofinských) Bulharů; jedna skupina (musulmanská) postupovala od řeky Volhy, druhá, v níž byli (pokřtěni, a tudíž poslovanštělí) Bulhaři z ústí řeky Dunaje. Zároveň se však na severu vynořili Skandinávci, kteří Bulhary zastavili. Kdyby tomu tak nebylo pak by "hranice Evropy", jak říká Dvorník, byly někde v karpatských horách, " protože v té době se Rusko téměř začínalo stávat částí asijského musulmanského světa". (Tamtéž str. 165). Skandinávci, poslední vlny "germánských" stěhování, prošli Baltikem a obrátili se směrem k Černému moři a k Ázii. Jedna z významných skandinávských obchodních kolonií byla vytvořena v Novgorodě (nové město) a její založení bývá přičítáno Rjurikovi (ROERSK). Má se za to, že jejich skandinávské jméno "Rhodsi" nebo "Ruotsi" přešlo nakonec ve poslovanštěné podobě - Rusi - všechny obyvatele, také slovanské, zejména podél obchodní cesty Novgorod-Dněpr-Byzanc. A tedy také na dnešní slovanské obyvatelstvo Ukrajiny. Město Kijev bylo opevněno v letech 856-860 normanskými okupanty. Tito Normané vážně ohrožovali v roce 860 Konstantinopol, která byla, jak se traduje, "zázraken zachráněna" Bohorodičkou, za patriarchy Fotia. Byzanc, aby se zachránila, usilovala o spojenectví s Chazary jsme v době vyslání Konstantina a Metoděje (ŽK 8-11). Kijevští Slované, kteří se cítili obklíčeni, žádali v Byzanci o křesťanské misionáře. Patriarcha Fotius je poslal okamžitě a kolem roku 864 jmenoval svého biskupa pro Kijev. Byl tento podnik "konkurencí" s tím, co svatí byzantinci Konstantin a Metoděj podnikali na Velké Moravě ? Nebo to byla pouze náhodná shoda ? (srovnej poznámky 5-6). Nebo, konečně, šlo o nevyslovenou dohodu ? V letech 878-882, Oleg, skandinávský "ruský" kníže v Novgorodu, zabral Kijev a potlačil křesťanství (cyrilo-metodějské dílo na Moravě zatím pokračovalo). Politicky měl Oleg úspěch: sjednotil všechny sousední slovanské kmeny okolo Kijeva; podařilo se mu promísit Skandinávce se Slovany. Nyní usiloval o politické přátelství Byzance. Říše syna Igora (942-945) však nebyla příliš šťastná a dráždila nepřátelství Byzance.

Olga (Helga) vdova po Igorovi, vládla za syna Svjatoslava; usilovala o mír s byzantinci a otevřela se křesťanství (945-957). V roce 945 existoval v Kijevě Chrám věnovaný svatému Eliovi (Ilja) a také chrám Hagia Sofia (Svatá Moudrost). Olga byla pokřtěna v roce 957, pravděpodobně v Konstantinopoli. O tomto křtu existuje řada "historek", ale vše není jisté. Přijala jméno Elena (od své kmotry, císařovny). Nemáme však uspokojující vysvětlení pro skutečnost, že Helena, ačkoliv byla pokřtěná v Byzanci, požádalo franského císaře Ottu II. o latinského biskupa pro Kijev. Bylo to snad proto, že Kijevu byla odmítnuta autokefalie ? Otta poslal okamžitě arcibiskupa Adalberta (bývalého benediktínského mnicha z Trevíru). Ten však v Kijevě zůstal pouze v letech 960-962 a byl vyhnán pohanskou šlechtou. Šlechtici pak Olgu přinutili, aby vládu předala synovi Svjatoslavovi (964-972). Svjatoslav byl mocný dobyvatel, ale dobytá území nedokázal upevnit. Zničil moc Bulharů na Volze a rozšířil svůj vliv i do balkánských zemí, avšak nepodařilo se mu najít správný vztah k Byzanci. Zemřel v boji proti Pečeněhům. Po něm nastoupil Vladimar (Volodymyr, Volodimer). Jeho jméno může znamenat vládce světa (vladi-mir), ale také panství míru; bývá nazýván "Veliký" a "Svatý" (svátek je 15. června). Jeho otec Svjatoslav (sláva svatosti) měl tři syny: Jaropolk (odvážný, jarní pluk) byl v Kijevě; Oleg (skandinávská jméno, ženský tvar Olga) vládl Drevljanům Vladimir (nemanželský syn ze skandinávské ženy) v Novgorodě. Vladimír zabil s pomocí skandinávských čet Jaropolka a Olega a usadil se v Kijevě, odkud vybudoval "ruské" panství sahající od Baltického moře až po Moře Černé; připojil ke Kijevu Novgorod; podrobil si Červenou Rus, čili Rusíny a město Przemysl, odkud vytlačil Bílé Chorvaty a Poláky. Takto vznikla společná hranice mezi Čechy a Kijevem. S Římem udržoval Vladimír "přátelské" diplomatické vztahy. Také Vladimír pochopil, že se nachází na náboženském historickém rozcestí. Nestor vypravuje, že Vladimír, potom co odmítl Židy (Chazary) mohanedány (Bulhary na Volze), Germány (latiníky), se rozhodl pro byzantské křesťanství, které zavedl slavným křtem v roce 988.

Vladimír sám se však nechal pokřtít teprve v roce 989 biskupem na Krymu (Cherson). Kdo byl onen biskup ? Řek ? Slovan z Ochridy ? Bulhar z Preslavi ? (11) Podle Dvorníka je jisté, po křtu Vladimírově na Krymu se u něj objevilo římské poselství. Nebylo to však ani tak dílo Jana XV, ale spíše císařovny Theofany, vdovy po Ottovi II, příteli Vojtěcha-Adalberta. Ta se zajímala o Vladimírův křest, ale spíše o jeho případný sňatek s Annou, dcerou císaře Romana II. a synovce Theofany. Vladimír se však musel zříci svých pěti žen a osmi set souložnic. Poselství přineslo z Říma ostatky Svatého kříže a svatých a také blahopřání. Nic však neukazuje na ustavení římské hierarchie. Theofana byla vynikajícím způsobem "evropská" křesťanka: byzantská kultura, franská císařská moc, přátelství s Vojtěchem-Adalbertem, biskupem v Praze, to vše jí poskytovalo možnost ovlivňovat Církev (papeže a patriarchu), politiku i kulturu. Ve stejnou dobu také dcera pražského Boleslava I. (929-967) Dobravka, která se provdala za polského krále Mieszka I. (960-992) pomohla oficiálnímu vítězství římského cyrilo-metodějského křesťanství v Polsku. Theofana doufala, že stejný účinek by mohlo přinést manželství Anny s Vladimírem, totiž zahrnutí Kijeva do Církve a do Evropy, přesto, že dobře věděla co pro byzantinku znamená vdát se za polobarbara. Jan XV. souhlasil s Theofanou. (15) Zůstává skutečností, že Theofana, Dobravka a Anna (stejně jako předtím Ludmila a Mlada v Praze) a další velké ženy, měly velký vliv na vývoj náboženských kulturních a politických poměrů v Evropě. Když jsme vyložili vztahy mezi Kijevem, Byzancí a Římem, budou nás nyní zajímat Čechy.

Když se Vladimír zmocnil Rusínů (Červené Rusko), zrodila se nová společná hranice mezi územím Vladimíra a území Čechů: "západní vliv, říká Dvorník, pocházející z Čech, mohl svobodně pronikat do Ruska". A pokračuje: "Podle prvních ruských kronik byly vztahy mezi Čechy a Vladimírem velmi těsné. Mezi prvními ženami Vladimírovými, dvě byly rozené Češky, a připomíná se řada poselství, která mu vyslal český vévoda Andrich (Oldřich). (13) Právě tyto vztahy mezi Kijevem a Prahou si zasluhují podrobný rozbor. Vladimír vládl od roku 980 do roku 1015, sjednotil a zvětšil území Kijevské Rusi. Srazil obrovskou sochu Peruna (důležité slovanské božstvo blesku: od slova peru-udeřuji) a nechal ji hodit do řeky Dněpru, "křestního pramene". Zároveň s novým úředním státním náboženstvím vybudoval v Kijevě novou katedrálu pro biskupa. Jména prvních biskupů neznáme. Zajímavé je, že při přenesení mučedníků Borise a Gleba v roce 1020 (1026 ? ) - jak ještě řekneme - byl v čele arcibiskup Jan. Ten však nesídlil v Kijevě, ale do Kijeva přišel, jak se zdá, z Krymu. Tolerovali snad byzantinci Vladimírovi závislost kijevského biskupa na autokefalním arcibiskupovi z Chersonu ? Podle prvních Kronik, také první křesťanští kněží přišli do Kijeva z Chersonu - avšak v jakém smyslu "první" ? Slované nebo Řeci ? Byzantinci - jak nás upozorňuje Dvorník - nebyli zvyklí na podobné ústupky. Buď se Vladimíra obávali, nebo ustupovali před skutečností slovanského (cyrilo-metodějského) křesťanství, které již zapustilo kořeny ? Kníže Jaroslav Moudrý (1036-1054) získal povýšení Kijeva na důstojenství metropole. Vladimír tím, že přijal právní a liturgickou příslušnost - pokud jde o obřad nikoliv však jazyk - k Církvi v Konstantinopoli, přijal od Byzance Titul "basileus", král, car především potom co se oženil s Annou. Ale také úkol, charisma "ochránce" a v jistém smyslu "hlavy" křesťanství (jako Konstantin Veliký a Karel Veliký). Ochrana církve za carů se pak stala zotročením: komunistický systém nevytvořil nic nového. Vladimír měl dvanáct (legitimních) synů, dva z nich přijali při křtu jména Roman a David, ale jmenovali je Boris (Bogoris) a Gleb. Po Vladimírově smrti byli krutě zavražděni Bratrem Svjatopolkem; Boris 24. července 1015, Gleb 15 září.

Okamžitě uctíváni jako svatí-mučedníci, nacházejí se po XI století nejen v seznamu národních Svatých ruské ortodoxní církve, ale také v seznamu římsko-katolických svatých, protože žili před schismatem (1054). Na Sázavě, ve slovanském benediktínském hlaholském klášteře svatého Prokopa (+ 1053) byly uloženy jejich relikvie ve vlastním oltáři. Jeden z dvanácti bratrů, Jaroslav Moudrý, se za Borise a Gleba pomstil tím, že usmrtil vraha, bratra Svjatopolka. Také Jaroslav je uctíván jako Svatý. Avšak "pouze on, jediný" přežil z bratrovražedných hádek synů Vladimírových,jež trvaly od roku 1015 do roku 1036. Tento svár byl strašlivou předpovědí pro budoucnost..." Vláda Jaroslavova byla šťastná. S císařem a patriarchů uzavřel Jaroslav uzavřel dohodu, podle které bude Kijevský metropolita spravovat celé Rusko, ovšem vysvěcen a poslán patriarchou. Avšak nesvornost a nejistý vnitřní politický stav oslabily Kijevskou Rus; vnitřně rozháraná nebyla schopna čelit osudným vpádům Mongolů. Tak Rusko na dvě století zmizelo z historie Evropy. Od roku 1039 je Kijev metropolí byzantinského patriarchátu. Zároveň se byzantinci zmocnili také makedonské slovanské cyrilo-metodějské, hlaholské metropole v Ochridě. Dosadili tam bývalého sekretáře patriarchy, arcibiskupa Lva. (14)

Stejně jako v makedonské Církvi, tak i v Kijevě nalézal lid duchovní sílu v klášterech. Slavná byla "Pečerskaja Lavra" - jeskynní klášter (zničený nacisty ve válce 1941-45). Aby se zachránil před "pekelným" násilím Tatarů, přenesl metropolita Maximos svoje sídlo z Kijeva do Vladiměře (1299). Když Litevci, kteří ještě byli pohané, obsadili území západní a jihozápadní Ukrajiny, metropolita Petr se osudově přestěhoval do Moskvy (1325). Avšak ještě metropolita Alexij (+ 1378) se výslovně nazýval "metropolita Kijeva a všeho Ruska".

Metropolita Isidoros byl uvězněn, protože přijal Florentské sjednocení (1441), a synod zvolil Iona (1448-1461), který vyhlásil autokefalii Moskevské Církve.
Kdyby býval dal metropolita Maximos přednost mučednictví a nepřesunul se z Kijeva, patriarchát by náležel pouze Kijevu.

Roku 1458 padla Konstantinopol do rukou Turků. Metropolita Jona vyhlásil tuto událost za Boží trest vyvolaný odpadnutím Byzance od ortodoxie, neboť ta se ve Florencii sjednotila s Římskou Církví; pravoslaví Moskvy, byť se staroslovanským bohoslužebným jazykem, se zrodila již jako odtržená od svých cyrilo-metodějským a římských kořenů. Z Byzance tam byla živena především nevraživost. Po strašlivém pádu Konstantinopole, "druhého Říma", předpověděl mnich-starec Filofej (Filoteo), že poslání bránit pravou víru přejde na Moskvu: "Dva Římy padly, třetí - Moskva - stojí, a čtvrtý již nebude" (ve Pskově 1515). "Mesiášské" poslání se týkalo celé Církve, metropolity a cara. Car Ivan I. (1533-1584) ideu okamžitě přijal. Roku 1589 došlo k vyhlášení patriarchátu Moskvy a veškeré Rusi. Roku 1590, potvrdil synod v Konstantinopoli toto vyhlášení jako "pátý patriarchát" v pořadí cti. Roku 1700 Petr Veliký (1682-1725) zrušil Patriarchát a ustavil Svatý Synod (1721-1917), což znamenalo podřízení Církve státu ve všech ohledech a také oslabení mnišství. Roku 1917 obnovila ortodoxní Církev za "říjnové revoluce" patriarchát: ve skutečnosti to bylo dílo Leninovo, aby mohl patriarchátu využívat.

Nová republikánská vláda nepotřebovala nová utlačovatelská opatření, stačilo využít carského systému. V poslední době stojí ortodoxie před novými problémy: početné protestantské sekty amerického zaměření, baptisté, adventisté a další, šíří svůj "prozelytismus nikoliv mezi nevěřícími, ale bohužel mezi ortodoxními křesťany". (15) Dnes bývá také oživována idea "Třetího Říma". Může však existovat nějaký Řím, který by neměl nic "římského" a naopak by byl zásadně "protiřímský"? (16)
"První Řím" dal rodící se Evropě právní řád, síť dálkových spojů a strohou stráž legií.
"Druhý Řím" - Byzanc připojila filozofii a umění.
A "Třetí Řím"? Podle Jana Pavla II. Je to VELEHRAD jako symbol.

3. Literární svědectví
Dříve, než se budeme zabývat podrobnostmi, bude snad užitečné, zrekapitulovat v rychlém přehledu některé historické události, abychom pochopili to, že od Čech nemohl Vladimír mnoho doufat.

1) V letech 898 - 899 získal Mojmír II. od Jana IX. nové biskupy pro Velkou Moravu, byla také dokončena reorganizace moravské cyrilo-metodějské Církve (MMFH, III, Epispolae 107-109). Avšak roku 907 byl moravský stát zničen Maďary a Franky. Dědictví přešlo na sousední Čechy.
2) Čechy se již roku 895 (po záhadné smrti moravského krále Svatopluka v roce 894) politicky osamostatnily od Moravy a spojily se s Bavory (MMFH, I, 120-121; Fuldské Anály). Roku 920 byla zavražděna Ludmila a roku 929 Václav, oba cyrilo-metodějští slovanští mučedníci "římské" orientace. (MMFH, II, 182-3; 199 a násl.)
3) Roku 967 povolil Jan XIII. vrahu bratra Václava, Boleslavu I. (929-967), aby v Praze založil biskupské sídlo, nikoli však závislé na Magdeburgu, ale na Mohuči, tudíž "latinské"; a dále ženský benediktínský klášter jehož abatyší se stala Maria-Mlada, vnučka Václavova (MMFH,III, epistola 130, str. 272-3; Tamtéž ,I, 200-3).
4) Roku 997 umírá mezi Prusy (Gdaňsk) mučedník Vojtěch-Adalbert, Slavníkovec a biskup vyhnaný z Prahy, Václavův vnuk, bratranec Marie-Mlady, příbuzný Dobravky (Polsko).
5) Prokop (970 ? -1053) zakládá na Sázavě (1032-3) na Slavníkovském území (vyvražděni roku 995 v Libici) benediktínský slovanský hlaholský klášter (MMFH, II, 235-9).
6) Mniši byli vyhnáni do Maďarska (1050) a vrátili se roku 1060, avšak již s kyrilskou abecedou (Tamtéž, V, str. 185). Roku 1080 zakázal Řehoř VII. Čechům používat slovanský liturgický jazyk (Tamtéž III, epistola 116; V, str. 185). Sázavský klášter je obsazen německými latinskými benediktíny. Cyrilo-metodějské slovanské křesťanství však přežívá mezi lidem až do čtrnáctého století. (17)

Svatý Prokop je mimořádně zajímavou osobností: pocházel ze zámožné rodiny, studoval na Vyšehradě ( v Praze nebo v Panonii?) na slavné slovanské škole, kde nabyl mimořádné znalosti slovanské literatury, "založené nejsvatějším Cyrilem a schválené kánony"; byl presbyterem, kastelánem ve Zliči (Stará Kouřim, Slavníkovci); vzdal se úřadu a rodiny a rozhodl se pro mnišství. Jméno (pouze mnišské ?) Prokopus (zmužilý v boji) je řeckého původu, bylo tedy přijato ve východním klášteře. Víme, že skutečně v klášteře na Sázavě, založeném Prokopem byla slovanská hlaholská abeceda i bohoslužba. (18)

Badatel L.K. Mohlberg objevil v Padově latinskou předlohu Kijevského misálu, tak zvaný "Gregoriánský Sakramentář; název napovídá, že je přičítán Řehořovi Velikému. (19) Jiný znalec, B. Pesci říká, že "Sakramentář", který obsahuje mešní modlitby, doznal zásahy, doplňky a změny, které nicméně zachovaly stopu papeže - objednavatele (Pozn. překladatele, nebo pořadatele). l.K. Mohlberg objasnil vývoj gregoriánského "Sakramentáře" pomocí třídění zachovalých rukopisů do dvou skupin:v první skupině vynikal Padovský kodex (D.47, z IX století, srovnej naši poznámku 24: "Die älteste...") a hlaholský kodex z Kijeva, rovněž z IX. století (Srov. naši pozn. 24. "Hlaholský misál.."). (20)

Hlaholský misál bývá nazýván "Kijevské Listy", protože exemplář, který v roce 1874 objevil v Jeruzalémě ruský archimandrita Antonín, byl darován církevní Akademii v Kijevě (Biskup, "Teze", str. 117).

Závislost "Gregoriánského Sakramentáře" je zcela zjevná, na příklad ve "Mších pro všechny všední dny roku", jež se v padovském textu nazývají "Orationes cotidianae Gregorii papae". (21)

Jedná se o kapesní slovanský misionářský misál, malých rozměrů, kde se do slovanského textu dostaly prvky římské a byzantské a kde se setkáváme s velmi jemnými osobními odstíny, které svědčí o tvořivosti redaktora, Konstantina. Četné "moravismy" a "bohemismy" v nalezeném staroslovanském textu vedou k domněnce, že pisatel byl moravského původu a pro značné podobnosti mezi literárním jazykem Konstantina a "moravským nářečím" pomíchal některá slova. Text vznikl ve IX. století, pokud již nevznikl dříve v Konstantinopoli (862), a byl tedy okamžitě použit na Moravě (863-865) v pastorační praxi. Kromě výrazů "Kijevské Listy" nebo "Kijevská mše" se mluví také o "Liturgii Svatého Petra" nebo také o Mši Svatého Petra". Podle některých se tato záležitost vztahuje k textu Života Metodějova", kde se říká: "Jednou zase, když Svatopluk bojoval proti pohanům a nic nemohl pořídit, ale váhal, a když se přibližovala mše svatého Petra (mše), to jest služba (liturgická služba), vzkázal mu po poslech: jestliže mi slíbíš, že se svými vojsky strávíš Petrův svátek u mne, věřím v Boha, že ti je brzy vydá. Což se i stalo." (ŽM 11). Zajímavé jsou tři výrazy: svatý den - svátek, mše - la messa, služba - liturgie. Konstantin a Metoděj věděli, že pracují v "oblasti svatého Petra" (ŽM 9). Přesto, že byli byzantinci, neodvážili se vnucovat ani řecký jazyk, ani byzantskou liturgii. Avšak ani latinský jazyk a ritus. V té době existovala v Ilirii (Balkán), mezi řeky, liturgie Svatého Petra, tedy římská mše svatého Řehoře Velkého přeložená do řečtiny a užívaná řeky (také v Soluni). Celý slovanský text je prokazatelný od století XIV., například mezi chorvatskými glagolaši (Dalmácie - Istrie). Jeden ze slovanských překladů byl nalezen ruským ortodoxním biskupem na svaté hoře Athos, v srbském klášteře Chilardar (1858-1861)... Všeobecně se uznává, že Metoděj pozval Svatopluka nejen na svátek, ale výslovně na "Mši a Liturgii Svatého Petra". (Svátek by jinak byl oslaven možná při latinské mši Vichingově ? - MMFH, III, str. 208). Navíc zde šlo o liturgii, která byla užívána také na území Sirmia (Srem, Sremska Mitrovica), tedy v oficiálním arcibiskupském sídle Metoděje (ŽM 8).

Po smrti Metodějově (6.4. 885.) "jeho učedeníci jej uložili do rakve, vzdali (mu) náležité pocty; sloužili i smuteční obřad latinsky, řecky a slovansky a uložili jej v kapitulním chrámu" (ŽM 17). Slovanská liturgie musela být Petrova, vedle latinské (Franků) a řecké (Byzantinců). Nemáme - říká J. Vašica - žádný slovanský překlad kánonu Petrovy Mše pocházející z doby Cyrila a Metoděje. Nicméně z této doby existuje její věrný překlad gruzínsko-arménský. (22) "Kijevské Listy" obsahují pouze měnitelné modlitby Mše na každý den. Nevysvětleny zůstávají početné značky nad jednotlivými slovy: byly to přízvuky ? - délky ? - melodie , rytmy ? V každém případě by to byla rytmicko melodická úroveň vysoká pro jednoduchou misionářskou liturgii (Vašica, 42). Ve srovnání s "gregoriánským prototypem" jej slovanské překlady překonávají také teologickým a poetickým duchem; smysl, rytmus i melodie slov vytvářejí harmonický celek. A to má platnost nejen na současné horizontální úrovni: Řím, Byzanc, Moravští Slované, ale také hloubkově - vertikálně: Metoděj a Konstantin vstřebali a vnitřně sjednotili předchozí kulturní minulost od prvního Říma přes druhý (Byzanc) směrem ke třetímu, na Velehradě (Tamtéž 47, 109-111), který dostal díky Konstantinovi a Metodějovi vlastní kulturu, vlastní jazyk, mši a bohoslužbu, a to s římskými kořeny "Petrovými".

Avšak, existovalo - kromě jména - nějaké spojení s Kijevem ? Zdá se, že ano. "Listy" představují, jak již bylo řečeno, nejstarší typ hlaholské abecedy, čili písmo překladů, které Konstantin vypracoval ještě v Soluni. Přibližně roku 882 založil Metoděj v Konstantinopoli "středisko" se slovanskými knihami pro styk se všemi východními Slovany, tedy také se Slovany Kijevské Rusi. Ti přišli do styku s byzantským křesťanstvím již v roce 864, a navíc získali od Fotia biskupa. Teprve po roce 890 sem začíná z Bulharska pronikat "kyrilická" abeceda, nejdříve ovšem mezi bohatými normanskými vrstvami. "Mše svatého Petra, tedy oficiální misionářská mše pro všechny Slovany, musela být užívána také v Kijevě, již od začátku nabídnuta přímo z Moravy a z Metodějovy "pobočky" v Konstantinopoli, ale zejména po vyhnání žáků z Moravy v roce 886 (23). Uchovala se jen v Čechách (Vojtěch, Prokop), v Makedonii (Ochrida) a v Dalmácii.

4. Archeologie
V zásadě zde jde především o několik křížků ve formě relikviářů, datovatelných od IX. do XII. století, které byly v posledních sto letech nalezeny v Čechách. Později byly zapomenuty, a teprve v poslední době znovu kriticky prozkoumány. Křížky nejsou studovány pouze jako symbol víry, ale také jako pramen a zároveň výtvor kultury, stejně jako svědectví o vlivu "víry-kultury" na celý život. Překvapující je jejich dokumentační hodnota pro mezinárodní styky, zvláště pro styky s Východem a konkrétně s Kijevem. (24)

A.) Objevy
Břet. Nechvátal vychází od křížku z Vyšehradu, který byl v minulém století objeven u východního vchodu do vyšehradské akropole (Praha). V současné době je křížek uložen v Museu města Prahy (inv. číslo 11,464, náš obr. 1, 1). Kapitula a kostel byly založeny zhruba roku 1070, a byly přímo podřízeny římskému biskupovi,čili vyňaty z pravomoci pražského biskupa i knížete. Na počátku byl kostel věnován pouze svatému Petrovi, svatý Pavel byl připojen kolem roku 1200. Avšak, jak nám potvrzují vykopávky, na stejném místě byl kostel již před rokem 1070, se starobylým zasvěcením Svatému Klementu Římskému, Papeži - Mučedníku, jehož ostatky přenesli Konstantin a Metoděj z Krymu do Byzance (858-862) a později, z Byzance na Velkou Moravu (863). Skutečně početné kostely z IX.-X. století na hradech (gradi) na velkomoravském území nesly toto zasvěcení a ještě i dnes potvrzují misionářskou přítomnost Svatých bratrů, nebo alespoň jejich žáků. (25) Jiná svatyně v Praze, zasvěcená svatému Klementovi, se nalézala u řeky Vltavy (Moldava) na pražském "Novém Městě". Svatyně na hradě Levý Hradec pochází přímo od Svatého Metoděje. (26)

Umístění pevnosti na Vyšehradě, bylo velmi výhodné, neboť je na skále a chráněna dvěma řekami. Osídlení je zde zaznamenáno již kolem roku 3000 před Kristem. Slovanská prvky však byly dosud zjištěny teprve od IX-X století a vykazují mnohé podobnosti s kostelem Panny Marie v Libicích (Slavník, Vojtěch). (27)

Vyšehradský křížek je z litého kovu a pravděpodobně se jedná o zadní část. Byl přenosný, totiž se dvěma očky jak na horní, tak na spodní části. Ve středu je reliéf Panny Marie s rukama vztaženýma jako orant. Šaty jsou dlouhé pravidelně visící, hlava je zakryta; detaily tváře zmizely. Na čtyřech zakončeních kříže vidíme čtyři figury, pravděpodobně jsou to evangelisté. Také zde jsou detaily oblečení a obličeje málo rozpoznatelné. Výška 7,6 cm, šířka 3,9 cm tloušťka 0,2 cm.

První systematický popis dalších křížků, zvláště křížků z Opočnice, pochází od F.E. Wocela a byl proveden v roce 1858. Důležité jsou na příklad řecké nápisy, které jsou dnes již jen velmi obtížně čitelné. Podle B. Nechvátala se Wocel věnoval především ikonografickému vývoji zobrazení Ukřižovaného Spasitele, v průběhu století jak na Východě, tak na Západě, a také na základě tohoto vývoje datuje křížky do X nebo do XI století. V zásadě je spojuje s východní byzantskou sférou. (29)

Padesát let po Wocelovi (1909) vyšla klasická práce J.L. Píče. (30) Počet nálezů vzrostl: Kromě skupinky v Opočnici, zná Píč také kříže z Václavovic, Kralovic, Veltrub a z "Pokladu Svatého Víta" v Praze. Píč je všechny spojuje s východní kulturní sférou a především s Kijevskou Rusí.

Z ikonologického hlediska je velmi bohatá výzdoba křížku z Opočnice (Poděbrady, obr. 2, č.4). Nad hlavou ukřižovaného Ježíše vidíme horní část kříže, slunce a měsíc; Pod pažemi dvě řádky s řeckým, obtížně čitelným nápisem. Na opačné, zadní straně je obraz Panny Marie, jako "orans", spolu s postavami čtyř evangelistů (snad s počátečními písmeny jmen). V blízkosti loktů rukou P. Marie jsou nečitelná písmena.

V hodnotícím výkladu o kříži z Václavovic (Benešov, obr.č. 1, 2; str. 220-225) trvá Píč na skutečnosti - zprávu o tom poskytuje Nechvátal - že podobné kříže v zásadě pocházejí z území při řece Dněpru a bývají klasifikovány jako "chersonské kříže". Podle N. Kondakova, byly tyto kříže vyráběny na Chersonu (Krym) ve čtyřech odlišných obměnách, a to za účelem vývozu do ruských území. Nacházely se ovšem také v Kijevě (obvykle s Pannou Marií), a vyráběly se v blízkosti Vladimírova paláce (nalezeny dílny). Kromě byzantských prvků, zde Píč objevil také vlivy arménské. Mariiny ruce nejsou rozepjaty, ale jsou složeny na prsou, v pozici "ormante". Na ramenech kříže nalézáme řecká písmena, na pravé straně M P (Métér - Matka) a na levo O V (Theu- Boží).

V roce 1925 bylo pokračováno ve výzkumech. (31) Také J. Květ je přesvědčen o tom, že původ křížů z Dřevíče (Louny, obr.č. 2, č.2; str. 214), ze Svaté Matky v Praze (Obr. č. 3, č. 3; str. 218), stejně jako z Václavovic (Obr. č. 1. č. 2;str. 220) je východní. Nadto i na jednotlivých podrobnostech prokazuje, že se jedná o dovoz z oblastí rozložených severně od Černého moře, tedy z Kijevské říše. Přesto, že tato otázka není dosud beze zbytku objasněna, ukazuje Květ, že všechny zmíněné kříže náležejí do velké jihoruské skupiny a speciálně do skupiny Kijevské. V rozsáhlých rozborech ukazuje také některé obdoby s uměním v Porýní, avšak tyto analogie nedovolují žádná tvrzení o přímých stycích v tomto ohledu mezi evropským Západem a Východem, ani pokud jde o případné vlivy na tyto byzantinské výrobky. J Květ uvažuje spíše o universálním charakteru pozdně římského uměleckého dědictví, které se v podstatné míře uplatnilo také v byzantském umění: druhý Řím se v umění rodil z prvního: třetí Řím Konstantina-Cyrila a Metoděje dovedl k dovršení a úplnosti Řím první i druhý (Nechvátal, str. 244).

Otázka přímých vztahů mezi Čechy a Kijevem v X. a XI. století vyvolává zájem také dnes. Také jeden z nejlepších znalců, Rudolf Turek, určuje původ křížků z Václavovic a z Dřevíče jako východní. A navíc, obohacuje naše znalosti vztahů s Kijevem a dalšími ruskými uzemími; na základě studia písemných pramenů. (32)

Když byly prokázány styky v oblasti materiální kultury, zbývá provést rozbor společenství v duchovním prostředí, jak náboženském, tak laickém, a to i za cenu, že něco bude znovu zdůrazněno.


B.) Prostředí
Křížky představují nejen umění, ale také symbolické poselství, v němž nás v našem případě bude zajímat např. přítomnost ženy a zejména Panny Marie, Matky vtěleného Boha, Vykupitele našeho Ježíše Krista.

Mojžíš shrnul ve druhé a třetí kapitole "Genese" výstižně stvoření lidstva; MUŽE a ženy, v latině VIR e VIRAGO. "Záznamy" své "kartotéky" shromáždil Mojžíš kolem roku 1200 před Kristem. Tyto literární "náčrtky" - nebo lépe události v nich zaznamenané - byly bloudícím Homo sapiens et habilis vyryty a namalovány již tisíce roků před Mojžíšem do skal a skalních útulků, v době, kdy pevnina ještě nebyla rozlomena a hadi ještě nebyli jedovatí. Jejich srovnání s Biblí je překvapující. (33)

Vrátíme-li se však ke křížkům, je třeba říci,že nálezy na nichž se vyskytuje figurální výzdoba ve podobě "orantů" jsou na Velké Moravě početnější pro IX.-XI. století. (34) Zatímco v Čechách se jako "orans" objevuje pouze Panna Maria, na Moravě nacházíme různé "oranty": kněze, knížete, atd. Na našich křížcích se Maria nachází čtverým způsobem:
1.) S Dítětem na ruce, tedy jako Žena-Matka, s Potomkem-Vítězem; 2.) Pod dřevem kříže se žákem jako spojenkyně-přítelkyně ve vykupitelském utrpení, aby se odčinila zrada pod stromem;
3.) Sama s rukama složenýma na srdci v modlitbě pro ty, kteří jsme ještě na cestě;
4.) Sama s ruka vztyčenýma k Bohu na nebi, aby mu poděkovala: účastnice v konečném vítězství.

Sledujme některé případy:
1) Panna Maria se Synem: na příklad na křížku z Prahy (obr.2, č.1; obr. 5, str. 241). Křížek je pravidelný: Maria drží synáčka na levé ruce, pravou jakoby žehná. Podrobnosti nejsou příliš jasné. Je vidět, že křížek byl používán dlouhou dobu. Rozměry: 7, 2 x 4,2 cm (Museum města Prahy (mm), inv. číslo 436). - Další křížek z Prahy s Marií a Děťátkem je křížek "z pokladu Svatého Víta" v katedrále, nazývaný také křížem Svaté Matky (obr.3, č.3; str. 218, 222). Panna Marie je zobrazena na zadní straně: Děťátko drží na levé ruce, pravou jakoby Děťátko hladila a to na pohlazení odpovídá pravou rukou opřenou o prsa matky. Levá ruka Maličkého visí na boku: vše prozrazuje prostředí bezpečí a lásky.

2.) Panna Marie pod křížem je předpokládána na křížku z Opočnice (obr. 2, č.4; str.216, 219). Vyvozuje se to ze slov umírajícího Vykupitele, která jsou řecky napsána pod jeho rukama upevněnýma na dřevu šibenice. Na pravé straně: "Ženo, to je tvůj syn." - Nalevo: "To je tvá matka" (Jn 19, 26-27). Na koncích ramen kříže se nacházejí dvě velmi nejasné postavy, snad je to Maria a Jan. Postava Marie se nachází na zadní straně, jakožto "orans".

3.) Marie jako milující průvodkyně, s rukama složenýma na srdci, je na křížku z Václavovic (obr. 1, č.2,; str.217, 220). Také zde je Maria na zadní straně: její ruce se vynořují z šatů, které pokrývají také hlavu. Pravé rameno dřeva kříže nese řecké iniciály MP (Métér), na levém rameni čteme OY (Theú): Matka Boží; tohoto označení se užívá jako vyhlášení důstojnosti, a tudíž i moci u Boha. Ruce, sevřené na srdci, se zdají obrácené především ke člověku, aby vdechovaly důvěru, zvaly k návratu a slibovaly ochranu. Jiný obraz Panny Marie se rukama na srdci se nachází na křížku z Dřevíče (obr 2, č.2; str. 214, 219). Jestliže ruce Marie na předcházejícím obraze (z Václavovic) nabízejí lásku, na tomto obraze se ruce zdají úpěnlivě prosit, zapřísahat, volat...Oděv je důstojný. Také zde je na pravo MP, na levo OU - Matka Boží.

4.) Panna Maria-Orans-Vítězná, která děkuje rukama obrácenými k Bohu na nebi vidíme na třech křížcích. Na křížku z Vyšehradu (obr. 1, č.1; str.217, 221, 239). Ve střední části zadní strany je dobře viditelná postava Marie, i když rysy obličeje jsou již opotřebeny užíváním. Postavení rukou je klasické pro všechny postavy "orantů", již od prvních století křesťanství. Křesťanské modlitby mohou mít čtyři účely: klanění se božstvu; chválu dobroty; usmíření vin; dosažení milosti. "Orans" je mrtvý, který již dosáhl Boha a proto se pouze klaní, chválí a vzývá milost. Usmíření vin musí být provedeno v tomto životě nebo "ve stavu očišťování", v okamžiku mezi tělesnou smrtí a konečným setkáním s Bohem. Nejedná se ani o dobu, ani o místo v našem smyslu, ani množství, ani o jakost. "Oranti" patří mezi očištěné, došlé, oslavené a blažené. Mají pozdvižené ruce a zpívají.

Do stejné skupiny patří křížek jehož původ není znám (obr. 2, č.3; str. 219, 221). Vedle "obrazu Ženy Vítězné" zde čteme písmena MP, O: Matka Boží. Umístění celé postavy a zvláště poloha pravé nohy naznačují radost z vítězství. Mezi vítězné "oranty" zařazujeme také křížek se "ženou - družkou v bolesti" (obr. 2, č.4; str. 216, 219) z Opočnice. Jak jsme již viděli, "Orante" se nachází na zadní straně s rukama obrácenýma k Bohu na nebi. Také zde čteme písmena MP O: Matka Boží.

Zcela vyčerpávající rozbor umělecké výzdoby na náboženských archeologických nálezech se dnes může rozvíjet ve třech rovinách:
archeografie popisuje nález z hlediska anatomie, materiál, ztvárnění;
archeologie zjišťuje a vykládá "poselství" nálezu, tedy význam symbolu;
archeosofie ze smyslu či významu "poselství" sestavuje vítěznou moudrost života. Ukřižovaný Kristus je "fós" (světlo) a "zoé" (život): být pokřtěn znamená být oživen a osvětlen, přičemž Panna Maria - Matka bezpečně doprovází, ochraňuje.

V tomto smyslu je velice bohatý soubor či spíše "poklad" šesti křížků nalezených v Opočnici (Nechvátal, Reliq. str. 215-218: obr. 1, č.4,5,6,; obr. 2, č. 4, 5, 6).Kromě již zmíněného kříže (obr. 2, č.4) s nápisem "Ženo, to je tvůj syn." se zde nachází další křížek, velmi zajímavý pro vystižení duchovního prostředí (obr. 2, č. 6; str. 216-219). Ve středu obrazu samotného Ukřižovaného: podoba zde již téměř zmizela, tělo je oblečeno do "byzantské tuniky", která splývá až k nohám. Pod pravým ramenem jsou - sotva viditelná - řecká písmena X - C: CHRISTOS; pod druhou rukou: NHKA - VÍTĚZÍ; spojeno: Kristus Vítězí. Nad hlavou můžeme vidět písmena I - X: IESUS CHRISTOS. V roce 1963 jsme podobný řecký nápis nalezli na olověném křížku, 8 cm x 5 cm, v kuchyni "byzantského" kláštera u katedrály a školy arcibiskupa Metoděje, v místě SADY-VELIGRAD (Staré Město-Uherské Hradiště): J(ESU)S CH(RISTO)S FOS ZOE NHKA: Ježíš Kristus SVĚTLO ŽIVOT VÍTĚZÍ. (35)

Povaha vítězství přislíbeného potomka Ženy (Gn. 3,15) je naznačena na příklad na křížku z Veltrub (obr. 3, č.1; str. 220, 222). Tento křížek je z pozlaceného bronzu a na obou částech je postava Ukřižovaného Ježíše. Postava je podána velmi výrazně: vidíme svaly hrudního koše, rána na boku je hluboká, hlava je nakloněna napravo, oči nos a ústa jsou zdůrazněny, vlasy padají na ramena, kolem hlavy je svatozář, šaty sahají až po kolena. Nad hlavou je pták, velký, s rozpjatými křídly, a ve velkém zobáku drží nějakou kulatou věc (Nejsv. Svátost ?). Poloha ptáka. Na pohled se zdá, že letí. Bezpochyby se jedná o pelikána, jakožto (známý) antický symbol krajního sebeobětování, oběti vlastní krve na záchranu (mladých). Zdá se, že pod nohama Ukřižovaného je okřídlená postava, snad anděl: možná tím chtěl umělec říci, že oběť pozdvihla Krista i nade všechny anděly. (Mt 4,11)

Nezřídka nacházíme nad hlavou Ukřižovaného slunce a měsíc: na připomenutí toho, že: "Od dvanácti hodin nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne" (Mt 27,45; Mk 15,39-41), nebo podle Lukáše: "Bylo už asi dvanáct hodin. Tu nastala tma po celém kraji" (Lk 23,44). Tyto symboly vidíme například na křížích z Opočnice (obr. 1, č.6; obr. 2, č.4)

Výrazný je křížek z Kralovic (Říčany: obr. 2, č.5). Kristova postava je jasná a výrazná, na pravé ruce jsou velmi dobře viditelné otevřené a natažené prsty. Levice pevně svírá "medailon" s hlavou vytvarovanou zřetelně jako hlava Kristova, ale bez svatozáře, s "nepřítomným" výrazem obličeje. Nad hlavou Krista vidíme lidskou postavu, téměř ještě dítě, klečící, nebo lépe roztažené na rukou, která o něco prosí...(str. 214, 219)

Hluboký význam má také přítomnost čtyř evangelistů (obr. 1, č.1; obr. 2, č.3 a č.4; obr. 3, č.3). Evangelia a křížky zvěstují tutéž "radostnou zprávu" (Nechvátal 228-242). Nicméně duchovní atmosféru křížků lze zcela pochopit pouze když je srovnáme s malbami a psanými prameny.

Zkoumané křížky byly v širokém užívání koncem X. století a po roce 1000. Doba užívání musela být velmi dlouhá, protože způsobila to, že téměř zmizely podrobnosti zobrazených osob. Z toho můžeme učinit závěr, že výroba se musela uskutečňovat již ve století X., ne-li dokonce již ve století IX., a to také proto, že cesta z Krymu (Cherson) a z Kijeva do Prahy byla velmi dlouhá. Tudíž také z těchto důvodů nezačalo křesťanství v Kijevě v roce 988. Bylo by zapotřebí prozkoumat, jaký stav je tam dnes, především z archeologického hlediska.

P o z n á m k y V. Křest v Kijevě roku 988
1) "Povest vremennych let", Magnae Moraviae Fontes Historici (MMFH), I, s. 190-197, Brno 1966 Univerzita J.E.Purkyně; D.S.Lichačev-V.P.Adrianova-Perectova, Moskva 1955 Akad. nauk; K.Osvald, Já - hříšný Nestor, In: Lid. dem. Brno, 28.5.1988, s.10.
2) Život Konstantinův, (ŽK), 16, In: MMFH, II, 105-109; V.Peri, Cirillo e Metodio, Milano 1981 ed. O.R., s.93-96; Život Metodějův (ŽM), 6.
3) MMFH, I, s.191-192.
4) R.Nový-J.Sláma-J.Zachová, Slavníkovci ve středověkém písemnictví, Praha 1987 Vyšehrad, s. 126, 143, 155.
5) F.Dvorník, GLI SLAVI, storia e civiltá dalle origini el secolo XIII, Padova 1974 Ed.Liviana, s.170; M.Ďurica-E.Vecchia, The Slavs..., Boston 1956 (AAAS)
6) ŽM 13, In: MMFH, II, s.158-159; J.Vašiva, Literární památky epochy velkomoravské, Praha 1966 Ed. Lid. dem., s.251.
7) Život Klimenta (Ochrida), XI, 33 až XV, 43, In: MMFH, II, s.226-232 (200-234); Život Nauma, In: MMFH, II, s.178-179.
8) Kijevské listy.
9) Cristiani d´Ucraina, un popolo dilaniato ma indomabile, Ed. Aiuto alla Chiesa che soffre"; franc. vyd. Chrétien d´Ucraine..., 1983; 2. it. vyd. 1986, s. 150-151 (148-159).
10) Dvorník, GLI SLAVI..., s. 358.
11) Tamtéž, s. 177-183; (Ochrida - Pozn. č. 13, s.180); V.Nikolajev, Slavjano-bolgariat faktor i christianisaciata na Kijevska Rusija, Sofia 1949.
12) F.Dvorník, The Making of Central and Easterm Europe, London 1949, s. 179 a násl.; F.Dvorník, Svatý Vojtěch, Řím 1967 Kř.ak.
13) Dvorník, GLI SLAVI..., s.180; A.V.Florovskij, Čechi i Vostočnyje Slavjane, Praha 1935, s.14-44.
14) J.M.Veselý OP, Griderano le pietre, Roma 1987 Ed. Inst. Schiller, s. 75-81.
15) P.Kawerau, Il cristianesimo d´Oriente, s. 155; V.Zelinskij, Convertiti alla Chiesa, Russia Cristiana, Milano 1982, č.1 (181), s.27-47; č.2 (182), s. 26; O babtistech a pentekost., č.3 (183), s.87-89; A.Solženicyn, Jeden Den Ivana Denisoviče, Matronina chalupa, Praha 1967; A.Men, Lettere sull´ecumenismo e proselitismo, Russia Cristiana, 1982, č.2, s.5-11.
16) P.Conte, I Papi e l´Europa, documenti, EDC, 1978; W.Laqueur, Europa, un continente smarrito, Rizzoli 1979; Olivier Clément, La révolte de l´Esprit, Paris 1979 Stock; J.M.Veselý OP, Scrivere..., Il terzo angolo, Grideranoi le pietre, Tamtéž.
17) Veselý, Il terzo angolo, s. 55-81; MMFH, II, 179.
18) MMFH, II, s.235-9; J.Kadlec, Svatý Prokop, Řím 1968.
19) Il Messale glagolico di Kijev (sec.IX.) ed il suo prototipo romano del sec. VI-VII, Roma 1928; Atti della Pontificia Ac. Romana di Archeolog., ser.III, č.2; L.K.Mohlberg-A.Baumstark, Die Älteste erreichbare Gestalt des Liber Sacramentorum anni circuli der Römischen Kirche (Codex Pad.D., 47, fol.11-100); Liturgische Quellen und Foirschungen, 11-12, Münster/W. 1969.
20) B.Pesci, Gregorio I., papa detto Magno..., 540, 590-604; Enc.Cattolica, VI, 1122 (1122-1124), Roma 1951; M.Biškup OP, L´influsso della Liturgia di S.Pietro sui documenti glagolitici, Roma 1973 PUST Angelicum, s. 5-16; M. Biškup OP, Influsso della Liturgia di S.Pietro sui messali glagolitici croati, Ephemerides liturgicae, Roma 1976 (XC), č.1 (led.-únor), s.3-28; č.2 (břez.-dub.), s.145-172.
21) J.Vašica, Liter. pam..., s.43 (41-47, 109-111); Kijevvský misál, MMFH, II, s.319-320.
22) Vašica, Tamtéž, s.38-40; M.Tarchnišvili, Liturgiae ibericae antiquiores in "Corpus scriptorum orientalium" č.123; Scriptores iberici, ser.I, 1, s. 64-70, 84-92, Lovain 1950.
23) Život Klimentův, XI,34-XVI,47, MMFH, II, s.226-233; Život Naumův, MMFH, s. 178-179.
24) B.Nechvátal, Frühmittelalterliche Reliquienkreuze us Böhmen, Praha, Památky archeolog., LXX, 1979, s.213-251.
25) B.Nechvátal, Archeologický výzkum yšehradu, Praha 1973, PSH, VIII, 5-28.
26) V.Huml, Kostel sv.Klimenta na Novém Městě pražském, ve světle historicko- archeologického výzkumu, Praha 1987, Arch. Prag., 8, s. 157-254; MMFH, II, s. 165.
27) B.Nechvátal, Vyšehrad, Praha 1982; R.Turek - J.Hásková - J.Justová, Liubuz Metropolis, Libice n./C. 1981; B.Nechvátal, Průvodce vyšehrad. hřbitovem, Praha 1981
28) Nechvátal, Frühmittelalterliche..., s.217, 221.
29) J.E.Wocel, Bizantinské kříže u Opočnice nalezené, Praha 1858 - 1859, Pam. archeolog., III, 363-366; Nechvátal, Tamtéž, s.229.
30) Starožitnosti země české, III, 1, Praha 1909.
31) Enkolion městského musea v Lounech, Praha 1925 O.P. ,IV (Niederlův Sb.), 130-141.
32) R.Turek, Čechy na úsvitě dějin, Praha 1963; Památky Kijevského typu u nás, Praha 1963; Tentýž, Libice, Knížecí hradisko X. věku, Praha 1966-1968.
33) J.M.Veselý, Gridenno le pietre, Tamtéž, s.44 a násl.; J.M.Veselý, O přátelství s Jitřenkou, Říma 1990, obr. 1-11.
34) V.Hrubý, Staré Město Velkomoravský Velehrad, Praha 1965;
V.Hrubý, Velehrad Říše Velkomoravské (Almanach Velká Morava), Brno 1965; J.Poulík, Mikulčice, Brno 1965; Grossmähren, Výst., Wien 1965; J.Dekan, Velká Morava, Praha 1980.

35) Velká Morava (Almanach), Brno 1965 (Mor. Mus.); J.M.Veselý, Scrivere sull´acqua, s.156; J.M.Veselý, Most a cesta domů, Řím 1990, s.64-68; J.m.Veselý, Hrob a sídlo arcibiskupa Metoděje, Praha 1992; J.M. Veselý, O přátelství..., s.91-106. Uváděné práce jsou k dispozici také v Archeologickém ústavu Akademie věd ČR, pobočka v Brně (Zd.Klanica). Objektivně tedy nic nebrání tomu, aby "záhada hrobu prvního moravského arcibiskupa mohla být "v krátké době... zcela vysvětlena." Je třeba překonat subjektivní zaujetí ´soudruhů´, kteří nadále oklešťují Archeologický ústav na Moravě. (Viz např. Z.Klanica, Velmož za oltářem; V mikulčické bazilice byl pochován (pravděpodobně) Metoděj, Rudé právo, 2.7.1993, s.12, Vyd. Brno.) Politickou zaujatostí komunistů jsou oddalovány slibované "další nezbytné analýzy" ohledně nálezů v Mikulčicích i v Sadech ve Starém Městě. Podobná politická zaujatost zničila již např. akademika Böhma, podle svědectví Doc.Dr.Viléma Hrubého.


VI. Jedna, sjednocená, jednotná Evropa
Jedna, sjednocená, jednotná Evropa byla vždycky hlásána a budována Církví Ježíše Krista, neboť již sama o sobě je " jedna, Svatá, katolická-všeobecná a apoštolská", to znamená jedno tajemné Tělo Kristovo, jehož Hlavou je Kristus. Avšak i tato Církev je dnes rozeklána rozkolem na Západní a Východní, římskou a pravoslavnou, k níž se čítá na 14 autokefálních církví východních. Na Západě jsou zase anglikáni a protestanté, rozpadlí do několika stovek "sekt". Vznik západního a východního křesťanství byl vlastně důsledkem Konstantinova založení Cařihradu, Byzance, Konstantinopole, dnes Istanbulu, druhého to Říma. Ten dal křesťanům svobodu (313), ale zároveň je tím nutil k vděčnosti, a tedy k závislosti na státní moci.

1. Modly "z Boží milosti"
Poprvé v dějinách to byl Karel Veliký (742-814), jenž byl pomazán čili posvěcen na krále a pak na císaře "z Boží milosti", a sice samotným římským veleknězem, papežem. Tím se pomazaná osoba stávala posvátnou a její vladařské poslání dostávalo určitou svátostnost. Císař se tak stává obrazem, ikonou Krista Krále. V letech 717-787 vypukla ikonoklastická čili obrazoborecká vzpoura proti ztotožňování obrazu s tím, koho představoval, se samotným světcem. Sám sv.Cyril však potřel patriarchu Jannese, krajního obrazoborce, a hájil střední cestu víry (ŽK 5). V politickém životě může vypuknout obrazoborecká revoluce tehdy, když by si král osoboval práva samotného Krista.
To, co jsme zdědili, jako pravý odkaz Posvátné Říše Římské Německého Národa, je dosud ještě nevyřešený problém vztahu mezi státem a Církví. Je to stejný problém, který pro byzantskou Církev a staroslovanské pravoslavné Církve trvá od časů Konstantina Velikého.
Může být Konstantin a Karel přijímán jako ikona Krista Krále? Anebo odmítán jako modla? A úcta k ní jako idololatrie, ikonolatrie, modloslužba? Může být jejich říše přijímána jako ikona Evropy?
Dnes není málo těch, kdo tvrdí, že Karel nikdy nedospěl k pojmu Evropy, jak jej chápeme dnes. (1) Karlova říše měla sice jednotnou politickou správu, ale víra a kultura tam byly spíše jako mozaika, slepená z různých prvků, plná krve. Říší proudil mezinárodní obchod, od Atlantiku až po Čínu a Indii, od Baltu až do Afriky. Mnohé z těchto cest se křižovaly na Moravě. Přepravovalo se však nejen zboží, ale také zprávy a poznatky, kulturní hodnoty, náboženské významy, vojenské útvary.
Rostislav tedy mohl znát velmi dobře celoevropské poměry, především i to, že franská církev je v podstatě říšská a že přijetí "franského" křtu připravovalo i politickou závislost. Rostislava však nejvíce odpuzovala nejednotnost nauky a uvolněnost mravů: "Přišlo k nám mnoho křesťanských učitelů z Vlach, z Řecka a z Němec, ale každý nás učí jinak." (ŽM 5)
Šlo o jednotné odmítnutí tohoto ryze latinského, franského církevního uspořádání, nikoli však proti Římu. Vždyť první žádost z Moravy šla do Říma (ŽM 8). Nežádal se však ani byzantský systém, protože tam se Rostislav obrátil teprve na radu z Říma. Převratnou novotou byla žádost o učitele v jazyce srozumitelném: "Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám pravou křesťanskou víru vyložil, aby též jiné kraje nás napodobily." (ŽK 14) Jednalo se o srozumitelný výklad, o "v našem jazyku".
Cyril a Metoděj se drželi nauky, podle níž Duch svatý vychází z Otce jako z vlastního zdroje, kdežto Frankové a celý Západ připouštěli ve "Věřím" také: "z Otce i Syna" - "z Otce skrze Syna". (ŽM 12)
Frankové se opírali o evangelium. Tam totiž Syn na jedné straně říká: "A já budu prosit Otce a dá vám jiného zastánce, aby zůstával s vámi navždy: Ducha pravdy". O kousek dál Kristus již dodává: "A ten zastánce, Duch Svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu..." A konečně: "Až přijde zastánce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy..." (J 14,15; 14,26; 15, 26) "Jestliže neodejdu, zastánce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám... On mě oslaví, protože z mého vezme a vám oznámí." (J 16,7-15)
F.Heer (2) upozorňuje, aby se nezapomínalo, že některé základní pravdy víry, jimiž se zabývá teologie, mohou mít velký vliv též na politická rozhodování a usměrňovat ducha a smýšlení i v dobách tak zvaných po-křesťanských a po-teologických, a to i u myslitelů, kteří tvrdí, že nemají nic společného s teologií.
Když se zamyslíme nad slovy evangelia, jsou přijatelné výrazy, že Duch Svatý vychází: z Otce - ex Patre; z Otce i Syna - ex Patre et Filio, ex Patre Filioque; z Otce skrze Syna - ex Patre per Filium.
Avšak pro byzantskou Církev byl jediným dárcem Ducha Svatého Bůh-Otec a jakékoli přidružování Syna bylo rouháním, protože (dle východního výkladu) by zbavovalo První Osobu jejího výlučného otcovství tím, že by se v něm přiznávala účast také Synu. Zbavovalo by to (dle nich) Otce také jeho výlučného božského "mužství" - Entmannung. Vždyť Duch, Pneuma, by nebyl výlučně "Semenem - Spermatem" Otce, kdyby Duch vycházel stejně i ze Syna.
Mimo to, když velekněz Kaifáš při nočním výslechu nemohl Ježíše polapit v žádném neopatrném výroku, zaútočil přímo: "´Beru tě pod přísahu při živém Bohu, abys nám řekl, zdali jsi Mesiáš, Syn Boží!´Ježíš mu odpověděl: ´Tys to řekl. Ale říkám vám: od této chvíle uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího" (Mt 26, 63-64).
Karel Veliký, pomazaný na krále a císaře z Boží milosti, stával se ikonou Krista Krále. Uznával však Kristovo božství: Kristus byl pro Karla Synem člověka, ale také, a to především Synem Božím. Jestliže Duch vychází i od Syna, Karel jako ikona Syna Božího měl svým vládnutím tajemnou, svátostnou účast "na dějinném dynamismu Ducha", na tajemné síle, která spolu s člověkem vytváří dějiny i osudy.
Míjela staletí a velká část Říše, kterou svatý Bonifác "pořímšťoval" prý proti iroskotské nezávislosti na Římu, se stala protestantskou, a teologie se odcizovala Církvi a náboženství, laicizovala. V nedávné době k takovým světským "teologům" patřili např. Hegel, Feuerbach, Mojžíš Hess, Marx... Ve skutečnosti vycházeli z evangelia také oni, lépe řečeno přímo ze sporů byzantských a západních teologů o Filioque. Uznávali, nebo přesněji: znali tvrzení, že Ježíš je Syn Boží ale zastavili se u jeho prohlášení, že je také Synem člověka, a že i jako Syn člověka má podíl na vysílání síly, jež je Duch, Pneuma, Sperma, a kterou římskokatolické Vyznání nazývá Pánem a Oživovatelem: DOMINUM ET VIVIFICANTEM. Laičtí "teologové" znali Ježíšovo prohlášení: "Otec miluje Syna a všechno mu dal do rukou" (J 3, 35). A před smrtí: "Ježíš věděl, že Otec mu dal všechno do rukou" (J 13, 3). Upnuli se na Syna člověka, a do rukou jejich nového člověka svěřili nové dějiny lidstva.
"Teologem" tohoto druhu byl i Marx: ježto byl židovského původu, tvářil se jako by byl pokračovatelem proroků. Prorokoval "Člověka-samospasitele", jehož Duch-Pneuma-Sperma bude síla práce, dynamismus dějin, a jehož produktem-výrobkem bude nově stvořené lidstvo. Proto mu pravé dějiny začínaly teprve až marxismem. Hegel se nespokojil s čirým materialismem, a proto vydestiloval lidství jako čirého Ducha, kterého měl vystihnout idealismus. Feuerbach věřil i v člověku pouze v to, co je hmatatelná skutečnost, hmota. Tok, proud oživujícího Ducha, který je Spermatem, postupuje dějinami jako téze, antitéze a syntéze, jako dialektika dějin (2).
Tak vzniká - vedle, jak uvedeno, židovské skupiny - jiná skupina patronů Evropy. Židovskou lze označit jako předkristovskou, protože "prorokuje" Mesiáše, který má teprve přijít. Druhá se prohlašuje za pokristovskou, protože jako Mesiáš se nabízí každý z nich.
Nová německá filozofie, píše H. Urs von Balthasar, rozráží spojitost mezi sebou, anticko-hellénským smýšlením a křesťanstvím. V antice a v křesťanství je člověk chápán jako součást celku, kdežto v německém idealismu je člověk na vrcholku, je pánem: je ABSOLUTNO. Idealismus, podle Fichteho, vychází z předpokládané všudypřítomnosti jakéhosi, naprostého Já: též ABSOLUTNA. Schelling absolutizuje lidskou svobodu. Tím se ovšem vylučuje přítomnost jakéhokoli Absolutna Božího v nás, nebo se aspoň značně problematizuje. Proto prý člověk musí odhodit veškeré náboženské závislosti, které si v minulosti sám falešně vytvořil. Naopak musí na základě techniky a psychologického proniknutí do hlubin svého nitra uchopit vládu nad sebou do svých rukou, ovšem nejenom nad sebou, ale i nad vnějším světem. Tím však naprosto nutně dochází k přechodu od absolutního idealismu Hegelova k Marxově absolutní praxi, kde se Idea stává Skutečností, myšlenka výtvorem, produktem, věcí. Kde však zůstane člověk? A co teprve Bůh? Kde ten zůstane?
V tomto světě samozřejmě jakákoli naděje na něco "z jiného světa" nejenže nemá smysl, ale ani žádné místo. Všechno je svěřeno "předvídavosti-prométheia" člověka, na tomto místě a v tomto čase. Všechno závisí na "práci" člověka, která má přivodit vpád mesiášského království do tohoto světa. Antikristovské satanství všech těchto "falešných proroků" a "mesiášů" se však projevuje jejich zhroucením politickým, hospodářským, ale především mravním v oblasti "evropské", nebo, jak se dnes zavádí atlantské příslušnosti, (podle zaniklé Atlantidy). (3)

2. Církevní představitelé
Po dovršení rozkolu mezi Západní a Výchovní Církví v r. 1054 se papežové soustřeďovali především na upevnění jednoty křesťanů na Západě v duchu duchovní obrody, vycházející z benediktínského kláštera v Cluny. Přední snahou bylo obnovení liturgické, hohoslužebné jednoty vylučováním místních rozdílů v obřadech. Proti slovanské liturgii se obrátila synoda ve Splitu r. 1059. Dnes je jasné, že šlo o útok na základě nepravdivých údajů "o heretickém, prolhaném Metodějovi, jenž vynalezl gotické písmo..." Přesto však po r. 1075 byla obnovena hlaholská diecéze v Ninu a celá Dalmácie zůstala věrně hlaholášská. Karel IV. povolal r. 1348 do pražských "Emauz" hlaholášské benediktíny z těchto končin (4). Tak se uzavřel kruh: Velká Morava - Ochrida - Dalmácie - Praha.
Jako podněcovatel uvedeného sjednocení západních křesťanů se tehdy projevoval Řehoř VII. Roku 1080 zrušil slovanskou hlaholskou Sázavu sv.Prokopa, ale mnichy rozehnal teprve Břetislav II. v r. 1097, nikoli bez jejich viny. O tom, že cyrilo-metodějské dílo ve slovansko-hlaholském ztvárnění přežívalo hluboce mezi lidem, svědčí překvapující Prokopovo svatořečení (1204), živý článek v řadě: Ludmila - Václav - Vojtěch - Prokop - Emauzy...
Dnes převládá mínění, že Řehořovi VII. šlo o sjednocení pod pojmem "christianitas", a že tedy neměl ještě tak jasno o Evropě, jak se chápe dnes. Řehořova Evropa, lépe řečeno: jeho chápání evropské jednoty, je duchovní; je to spíše výraz přání a tužeb, jistě ovlivněných chiliastickým blouzněním kolem konce tisíciletí. V hodnocení Řehořovy osobnosti nejsou všichni zajedno: velmi drobný, bledý, ale s nesrovnatelně pevnou vůlí a průbojností v slovech i činech. Jeho přítel sv.Petr Damiani, reformátor řeholního stavu, o něm prý prohlásil: "Ledová vichřice... ďábelsky svatý." Než se stal papežem, po dvacet let působil v blízkosti papežů ve směru nápravy zlořádů v duchovním stavu, brojil proti svatokupectví a zasazoval se za celibát.
Velikou váhu kladl na vzdělání kněží a na církevní kázeň. Své nápravné snahy zdůvodňoval tím, že je "přítelem Ježíše Krista", a následovníkem nebeského klíčníka Petra. "Apoštolská autorita Církve a státní pravomoc byla ustanoveny od Boha, aby spravovaly svět. Podle Řehoře mohou tento úkol splnit jedině ve vzájemné svornosti, jinak se neuskuteční spása světa" (5).
Řehořovým cílem bylo obrátit lidstvo ke Kristu a tak lidstvo sjednotit na začátku druhého tisíciletí pro případ možného konce světa - eschatologický chiliasmus - a činil to soustavně a bez ústupků. V tomto duchu vidíme císaře Jindřicha IV. v Canosse po tři dny prosit o sejmutí exkomunikace, aby se směl vrátit do Církve, až se konečně dočkal. Duchovní moc si podrobila Říši, dočasná moc se podrobila věčné autoritě tak, jak chtěl Řehoř. Řehoř udržoval s jednotlivými státy pravidelné listovní spojení: s Anglií, Norskem, Švédskem, Dánskem, Irskem, Francií, Španělskem, Polskem, Chorvatskem, Uherskem, ba i s Čechy. Tak v roce 1073 vytýkal králi Vratislavovi II, že minulé styky mezi Římem a Prahou nebyly příliš časté, takže ani Apoštolský Stolec tam nemohl pravidelně posílat svého nuncia; za Řehoře se však zlepšilo. Vysílání apoštolských nunciů bylo zavedeno právě Řehořem.
"Naše Evropa", píše mimo jiné Capitani, "je dnes pojmem pouze zeměpisným - avšak i ten je stále spjat s nostalgickou vzpomínkou, tesknící po totožnosti, identitě... a s posvátným hněvem na Východě, k němuž se druží požadavek obnovy. První vymezení Evropy jako společenství, které má rysy a poslání ryze pozemské, laické, pochází od Macchiavelliho: šlo by o poslání politické a hospodářské, odtržené od etiky, od náboženství a mravní spravedlnosti. Jeho důsledkem je dnešní rozklad." (5)
Řehoř počítal s možností okamžitého dozrání času kolem roku 1000. Pro dosažení plné zralosti takticky uznával posvátnost jak moci Boží, tak státní. Ze všeho je však jasné, že kladl důraz na posvátnost jediné autority, Boží. "Nezní Řehořův odkaz v dnešní roztříštěné společnosti jako prorocké poselství?", ptá se Capitani.
Možná, že to byla rovněž ozvěna chiliastické eschatologie, ovšem spjatá s diplomatickou jasnozřivostí, co obrátilo papeže Lva XIII. také k otázce Evropy a především k poslání cyrilo-metodějských Slovanů pro další pouť vykoupeného Božího lidu v Evropě. Tak vznikla nesmrtelná encyklika GRANDE MUNUS - Veliké poslání ze 30. září 1880. Po sto letech dala podnět k encyklikám Jana Pavla II.
Benedikt XV. měl velmi těžké postavení během světové války 1914-1918. R.Morozzo z university LA SAPIENZA v Římě, se pokusil shrnout Benediktovy názory v knize "Národy neumírají" (6). Jde tu vlastně o dosud stále sporný Benediktův výrok (je v úvodu knihy), pronesený o výbuchu politických bouří ve východní Evropě, způsobených válkou. Shroucení evropských veleříší, carské, německé a habsburské letech 1917-1918 totiž umožnilo politické zrození nových národností, fanaticky zdůrazňovaných také ve válečných srážkách. Morozzo objasňuje také vztahy mezi bolševiky a katolíky, kteří se nezastavují pouze u symbolického významu "první Řím - druhý Řím", přesněji řečeno: Řím a Moskva. Naopak jde o složité ideologické a politické zápasy, které v letech 1914-1922 otřásají Evropou do základů. Ve srážce mezi "Leninovou internacionálou" a "katolickou" se však zuřivě uplatňují také uvedené nacionalismy: ruský a polský, ukrajinský a litevský, německý a gruzínský; politicky se přitom střetají: rudí a bílí, revolucionáři a diplomaté, katolíci a pravoslavní. Autor odkrývá dosud téměř neznámé prameny. Avšak současné tříštivé národnostní rozpady, z lidského hlediska nepochopitelně kruté, varují, že možnosti satanství asi nebyly ještě vyčerpány. Jde především o srážky mezi polskými katolíky - římskými, a ukrajinskými - řeckými; mezi obojími katolíky a pravoslavnými; mezi věřícími a nevěřícími. Benedikt XV. byl nucen jednat především jako právník a diplomat, uvádí Morozzo. Česká čtenářská veřejnost by si zasloužila překlad této knihy.
Pius XI. ve svém listu československým a jihoslovanským biskupům "QUOD S.CYRILLUM", zdůrazňuje jejich odpovědnost za naplnění cyrilo-metodějského dědictví v Evropě (13.února 1927).
Na den svátku slovanských apoštolů u východních Slovanů (11.května, kdežto podle západního kalendáře připadá na 25. květen) se v roce 1965 Jan XXIII. obrací ke všem biskupům u všech slovanských národů s apoštolským listem "MAGNIFICI EVENTUS - Velkolepá událost".
Pavel VI. oslavil (2.února 1969) výročí 1.100 let od chvíle, kdy si Pán povolal svatého Cyrila k sobě (14.února 869 v Římě), apoštolským listem "ANTIQUAE NOBILITATIS".
Bylo by nanejvýše žádoucí sestavit z těchto apoštolských listů programový souhrn, něco jako naši SUMMU, z níž by bylo jasné, co daly naše země Evropě, ale také a především, co dají naše země Evropě dnes. A podle toho se také učit správně národně smýšlet o dědictví našich otců, prožívat tento odkaz, a v souladu s tím také vystupovat a jednat před celou Evropou a světem. Vybídnout nás, či spíše postrčit nás k tomu, to byl hlavní cíl nečekané návštěvy Jana Pavla II. na Velehradě v roce 1990. Při této návštěvě ohlásil svolání celoevropského synodu biskupů od Atlantického oceánu až po Vladivostok. Moskevští Rusové totiž zdůrazňují, že Sibiř patří k Rusku a tedy k Evropě.
Pavel VI. vydal apoštolský list "PACIS NUNTIUS - Posel, zvěstovatel míru, pokoje" (24. října 1964). Vyhlašoval v něm sv.Benedikta za Patrona Evropy. Slovo patronus má široký význam. V podstatě se zdůrazňovalo, že pojem dnešní Evropy, jako "víra - vzdělanost - umění", vznikl prožíváním evangelia, přičemž skutečným zárodkem moderní Evropy byly a jsou benediktínské kláštery: střediska obdělávání půdy, chovatelství, využívání přirozených zdrojů energie (větrné mlýny, vodní mlýny), a jiných způsobů vytváření zdravého životního prostředí. Zde byly budovány kláštery nikoli jako pouhé "domy", "nýbrž jako "domovy", prostředí lidského štěstí. Středem tu je vždy "chrám", výtvor umění z lásky pro hovory s Bohem: Otcem-Bratrem-Přítelem. Jak se šířily kláštery, střediska písemnictví a umění, mimo jiné také iroskotské, tak se společensky a kulturně rozvíjela Evropa.
Jan Pavel II. připojil ke sv. Benediktovi ještě SVATÉ CYRILA A METODĚJE jako SPOLUOCHRÁNCE EVROPY. Stalo se tak apoštolským listem "EGREGIAE VIRTUTIS" ze dne 31. prosince 1980. Plný název by zněl EGREGIAE VIRTUTIS VIRI - MUŽI MIMOŘÁDNÝCH SCHOPNOSTÍ. (7)
V den slavnosti Nejsvětější Trojice roku 1985 (2.června) doplnil Jan Pavel II. své prohlášení apoštolskou encyklikou "SLAVORUM APOSTOLICI - APOŠTOLOVÉ SLOVANŮ". První list poučoval o významu cyrilo-metodějského díla pro Církev a Evropu. Druhým se hlava Církve obracela spíše ke skutečnosti, že oba vynikající Byzantinci, mluvící "čistě slověnsky" (ŽM 5), byli sice vysláni z Cařihradu, ale na jasnou a přesnou žádost Moravanů - "prostého lidu" - o "muže, učitele, který by" jim "vyložil pravou křesťanskou víru" a uspořádal "všecku spravedlnost" (ŽM 5, ŽK 14). Rok 1985 připomínal 1100 let od smrti arcibiskupa Metoděje. (8)

3. Ochránci Evropy
Státníci, politici, národohospodáři, ale i filozofové a představitelé různých náboženských vyznání dnes volají: "Vraťme se do Evropy!" - Proč? A jak?

Člověk se na naší Zemi objevil asi před třemi milióny let. Doklady o stopách člověka se dělí na pravěk (praehistoria) a na počáteční dějiny (prótostoria). Přitom záblesky ducha, který hledal nad-lidské a nad-zemské hodnoty, nám zachycovalo bájesloví (mythologie). Bájesloví se většinou zaměřovalo na božství a tedy na náboženství. Z náboženství, z hledání hodnot přesahujících člověka a okolní přírodu, čili transcendence, vyrostlo asi 10-12 základních kultur, civilizací, vzdělaností. V dějinách lidstva se dosud nepodařilo najít vzdělanost a kulturní vyspělost docela beznáboženskou, bezbožeckou, ryze světskou.
Během těch předpokládaných tří milionů let se dělaly dějiny, které nešly přímočaře, jednoduše; biblicky řečeno: od Evy k Abrahámovi, od Abraháma k Mojžíšovi, od Mojžíše k Marii a Ježíšovi vedla klikatá cesta:
"Povstaň, rozjasni se, protože ti vzešlo světlo,
vzešla nad tebou Hospodinova sláva
Hle, temnota přikrývá zemi,
soumrak národy,
ale nad tebou vzejde Hospodin
a ukáže se nad tebou jeho sláva
K tvému světlu přijdou národy,
a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde...
Všichni se shromáždí a přijdou k tobě,
zdaleka přijdou tví synové a dcery tvé...
a budou radostně zvěstovat Hospodinovu chválu." (Iz 60,1-6)
Za vlády faraóna Ramsese II. v Egyptě (1290-1224) se Mojžíšovi podařilo vyvést Izraelity z egyptského otroctví. (Ex 13-15). Cestou do zaslíbené země, v poušti na hoře Sinai přijímají Izraelité prostřednictvím Mojžíšovým jednoho Boha, a uzavírají s ním smlouvu o vzájemném přátelství: "Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil" (Ex 19, 8). Přijetím víry v jediného Boha osobního Boha se lidstvo vrací ke svému Stvořiteli i k příslibům spásy před vyhnáním z ráje (Gn 3). Přijetím pravidel o prožívání dohodnutého přátelství bylo přijato i deset základních přikázání Božího a mravního řádu, které mají usměrňovat ducha Izraelitů, Izmaelit-Arabů a křesťanů. U křesťanů se tato Stará Smlouva doplňuje evangeliem Ježíše Krista, jehož základním zákonem pro tento čas i pro věčnost je: "Miluje Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a "Miluj svého bližního jako sám sebe. V těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci" (Mt 22, 37-40).
Bůh zjevil Mojžíšovi jméno: "Jsem, který jsem... Bůh vašich otců, Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jakubův... to je mé jméno navěky (Ex 3,14). Bůh uzavřel s Abrahámem přátelství už před Mojžíšem a přislíbil mu za věrnost nesčetné potomstvo (Gn 15,5; 17, 2-7). Při tomto Božím slibu se Abrahám blížil k devadesátce a Sára byla neplodná. Aby usnadnila Bohu splnění slibu, dala Abrahámovi druhou manželku otrokyni Hagar, a ta porodila syna, který přijal jméno Izmael, což značí "Bůh slyší". Hospodinův posel pak řekl Hagaře: "Velice rozmnožím své potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat... Bude to člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu" (Gn 16, 10,12). Stalo se však, že i Sáře se narodil syn Izák. Sára rozhořčená zpupným chováním Hagary, dosáhla, že ji Abrahám vyhnal i s Izmaelem do pouště. Usadili se ve stepi a Hagar mu našla manželku v Egyptě: potomci se nazývají Izmaelité nebo Hagareni. Jsou to tedy nevlastní, ale vydědění bratři Izraelitů-Židů.: jejich odvěké nenávistné nepřátelství tedy nepochází jen z boje o naftu či o Palestinu. Také Arabové uznávají Abraháma za svého praotce.
V tomto duchovním rámci dlužno chápat i situaci v Evropě. Vždyť dodnes, ba právě dnes zápasí o ducha Evropy troje "jednobožství": židovství, mohamedánství a křesťanství, všichni vyrostlí z téhož pokrevního bratrství a z téže krve pocházející od Adama a Evy.
K první otevřenější, vyloženě kulturní a náboženské srážce mezi nimi patrně došlo při poselství svatých Cyrila a Metoděje k Hagarenům-Saracénům v roce 850. Bojovná, válečná rozpínavost islámu začala už v 7. století v Malé Ázii a kolem r. 800 se Saracéni zmocnili Sicílie. Jejich nebezpečnou zbraní byla také studijní střediska vykladačů Aristotela. Když nemohli odolat Cyrilovým důkazům, pokusili se ho otrávit (ŽK 6). O deset let později jej pozvali Chazaři proti Židům (ŽK 8), kde věc vyvrcholila obrácením a křtem v přátelství (ŽK 8-12).
K výraznému střetnutí došlo ve 13. století: doba vzniku Summy proti pohanům svatého Tomáše Akvinského, Andělského učitele. Dnes dosahuje zápas mezi islámem, židovstvím a křesťanstvím světových rozměrů. A je to také boj o duši Evropy.
Někteří odborníci se domnívají, že jméno Evropa může pocházet od fénického slova ereb, tma. Féničané nás takto mohli chápat jednak proto, že zde zapadalo slunce, jednat kvůli menší tehdejší vzdělanosti ve srovnání s oblastí Středomoří. Ereb se stalo Evropou - tma se stala světlem. Stalo se tak především zásluhou evangelia: "Vy jste světlo světa" (Mt 5,14). Tímto světlem je pravda: "Posvěť je pravdou - tvé slovo je pravda" (J 17, 17).
Označení Ochránce Evropy zní latinsky Patronus Europae. Patronus je odvozeno od slova pater, což znamená otec. Patronus tedy může označovat i otce ve smyslu původce, tvůrce, zakladatele. Většinou však mívá význam právní a znamená ochránce, obhájce, strážce, představitele, ručitele. Pak dostává význam i osoby, která má právo i povinnost uvádět chráněnou věc na její původní správnou míru a chránit její spravedlivou hodnotu. Ve východní Církvi se užíval spíše výraz učitel, osvětitel. Osvěcovat znamenalo nejen učit, ale také křtít. Jaký byl důvod prohlašovat právě tyto muže a zrovna dnes za Ochránce Evropy? Což zde nebyli žádní jiní, anebo byli, ale ne vhodní?

4. Současnost
Snad nikdy v dějinách nebyly katolická věrouka, mravouka, filozofie náboženství, liturgie atd. v tak tápavém hledání jako dnes, po II. vatikánském koncilu. Kultura je bez-náboženská, jak se říká, laická. Vědecké bádání nemá žádné mravní zábrany a rozrůstá se do nedozírných nebezpečí.
V posledním století se vynořilo množství geniálních duchů ve všech oborech myšlení, kteří se navzájem doplňují nebo i vyvracejí, ale v podstatě usilují o jakýsi celek evropské vzdělanosti. Pozornost vzbuzuje to, že jedna celá skupina pochází z oblasti svěřené svatým Cyrilovi a Metodějovi, a že jsou to většinou Židé.
Albert Einstein nebyl Slovan. V letech 1911-12 však přednášel na Karlově univerzitě v Praze. Narodil se r. 1879 v Ulmu, zemřel r. 1955 v Princetonu v USA. Založil moderní nauku o vzniku a trvání hmotného světa v přírodě a vesmíru. Odkázal nám teorii relativity, podle které "nic není náhodného, všechno je zapříčiněno". Nelze zde vysvětlovat celou Einsteinovu teorii, spíše jde jen o to, povzbudit zájem. Podle teorie relativity je všechno ve vzájemném uzákoněném vztahu a jde o dva světy: o svět pevných skutečností a o jejich trvání, jsoucnost. Podstaty věcí představují jakési vesmírné varhany, kdežto jejich trváním se vysílá jakýsi kosmický koncert, v němž není nic nahodilého, všechno jde podle přesných zákonů. Stavitelem varhan a hlavním dirigentem koncertu je Stvořitel, a každá věc má své přesně určené sólo. Jde o to, aby je nikdo sám nezkazil.
Stvořitel zvláštním způsobem svěřuje spoludirigování člověku. Je škoda, že (kromě některých meziválečných pokusů P. Ludvíka Artura Pavelky OP v dominikánské Filosofické revui, vydávané v Olomouci) nikdo soustavně nesrovnával Einsteinovu teorii relativity s tím, co píše Andělský učitel o První a druhé příčině, o Prozřetelnosti a o Božím působení na věci (praemotio physica). Snad tyto snahy u nás podnítí první vydání Tomášovy Summy proti pohanům. (Vychází v létě 1993 v Olomouci, v Matici cyrilo-metodějské).
Je-li trvání vesmíru podle Einsteina koncertem pevně uzákoněných vztahů, H.U von Balthasar správně usuzuje, že také celá pravda je symfonická: žádná pravda nenarušuje druhou. Lidská pravda totiž znamená přítomnost věrného obrazu či pojmu poznávané věci v rozumu: jsou-li věci harmonické, pak pravda je nutně symfonická. Pravdivé lidské poznání znamená soulad lidského rozumu s věcí, se skutečností; věci jsou však pravdivé, pokud jsou v souladu s Božím rozumem (9). Souladnost věcí a pravdy byla tušena od začátku: řecké slovo kosmos znamená věc ladnou, souladnou, odtud: kosmetika. Mundus, latinsky svět, znamemá věc čistou. Slovanské vesmír znamená vše s mírou a v míru. České svět pochází od svit, světlost.

Sigmund Salomon Freud zahájil také skok do vesmíru, ale nikoli do makrokosmu, nýbrž do člověka, do mikrokosmu. Narodil se 1856 v Příboru na Moravě, zemřel 1939 ve Vídni. V mládí býval věřícím Židem, pod vlivem katolické věřící chůvy. Jako lékař ve Vídni však trpěl, brzděn rakousko-uherským šovinisticky nesnášenlivým katolictvím; duchovní zdroje hledal spíše v pohanském mytologickém bájesloví a v materialistickém ateismu, tedy v protikřesťanské zaměření.
Jeho podstatným přínosem je psychoanalýza, hloubkový rozbor propastného podvědomí: říše snů, samočinné sdružování obrazivosti, pohlavní hnutí, násilně potlačované pudové snahy, úzkost z hanby, strach ze smrti: zkrátka zmatek z problémů jeho osobního Já. To vše zabíhá do oblasti lékařství, antropologie, psychologie, psychiatrie a samozřejmě, hlavně do mravouky, a morálky vůbec. Freud se projevuje jako Žid. Dávno před ním však již zpíval žalmista:
"Hlubina je člověka a srdce jeho - propast". (Ž 64, 7)
Freud odmítl možnost dialogu s Bohem, který se nabízí v jiném žalmu:
"Propastná tůň tůni volá (abyssus abyssum invocat)
v hukotu tvých peřejí všechny tvé příboje,
tvá vlnobití se přese mne valí...
Modlím se k Bohu života mého...
ke své skále...
Na Boha čekej... On je můj Bůh." (Ž 42, 8-9, 12)
Rovněž odmítl pomoc Žida Ježíše. Doporučoval vyřešit pudová hnutí jejich vybitím. Dovedl zjistit zlo, diagnózu - ale nikoli pravý lék, terapii. A to zůstává slabinou Freudovy psychoanalýzy dodnes. (10) Zájem i spory o Freuda trvají: nastává odklon.

Franz Kafka jako literát rozšířil psychoanalýzu i na společenské vztahy. Narodil se v Praze r. 1883, zemřel v Kierlingu u Vídně r. 1924. Jako dítě přilnul k české katolické vychovatelce v Praze, a to poznamenalo celý jeho život; říká se, že zemřel jako katolík. Jeho svědomí však zůstávalo zformováno a proniknuto Zákonem Mojžíšovým. Tížilo ho jakési bezejmenné vědomí viny a Zákon nedával ani možnost, ani prostředky, jak se jí zbavit. To ho naplňovalo tajemnou úzkostí. Tato niterná úzkost je popisována v Kafkových románech a má nejrůznější obměny. Kafkovy knihy stále přitahují pozornost po stránce náboženské, filozofické a mravní, hlavně mezi mládeží. Někdy se u něho ozvou také vlivy filozofie marxistické a existencialistické, avšak hlavním Kafkovým problémem zůstává otázka: jak zbavit člověka strachu? Z Písma svatého věděl, že strach je prvním dílem člověka v dějinách. Když po spáchání hříchu "uslyšeli hlas Hospodina Boha, procházejícího se po zahradě... ukryli se člověk a jeho žena před Bohem... Bůh zavolal na člověka: ´Kde jsi?´ On odpověděl: ´Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se, protože jsem nahý, ukryl jsem se.´ Bůh mu řekl: ´Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?´" (Gn3, 8-11)
Jestliže Kafka zemřel jako křesťan, znamená to, že uvěřil ve slíbeného osvoboditele od strachu, v Žida Ježíše Krista, Syna Božího. (11)

Edmund Husserl výrazně zasáhl do současné světové filozofie. Rodák z hanáckého Prostějova (r.1859), působil a zemřel ve Freiburgu v Německu (r.1938). Vzepřel se proti psychologismu, proti omezování pravdy na vnitřní zážitky člověka a věnoval se vědeckému, rozumovému zkoumání viditelné skutečnosti tak, jak se nám jeví, jako fenomén, od řeckého slova fainomenom, jev. Proto Husserlova filozofie nese název fenomenologie, výklad jevů. Husserl strhnul všechny obory dosavadní klasické filozofie k zájmu o své řešení. Vysvětluje se to také tím, že ta příliš jednostranně ustrnula u statického pojmu skutečnosti (lat. essentia) - aniž se právě tak záměrně starala také o existenci; a tak se jí dostávalo označení esencialismus. Husserl se od této jednostrannosti odkláněl, čímž se však dostával do blízkosti druhé jednotsrannosti: existencialismu, zrozeného z fenomenologie.
Husserl měl a má mnoho význačných stoupenců: Max Scheller, Nicolai Hartman, Martin Heidegger, Edith Steinová, pokud bychom zůstali jen u německých. Když Heidegger umíral, jeho poslední slova zněla, že konečným dovršením existencialistické filozofie je existence Ježíše Krista. Edith Steinová skončila jako katolická karmelitka mučednickou smrtí v nacistickém koncentráku. Podstata filozofického učení této slezské Židovky bylo, že není možné podrobit Ježíše Krista Husserlovi. A přešla od existencialistické filozofie k esenciální: od toho, co se jeví, k tomu, co opravdu je; od Husserla, jehož bývala asistentkou, k Andělskému učiteli Tomáši Akvinskému a k Aristotelovi. A od nich, za moudrostí "pošetilosti Kříže" šla na smrt jako mučednice. Židovka - i z věrnosti k Židovi Ježíši Nazaretskému. Uvědomil se to také K.Rahner? (12) Asi ano, jako dosvědčuje jeho projev na smrtelné posteli, vysílaný ve vatikánském rozhlasu v květnu roku 1993.
Franz Werfel (* 1890 Praha, + 1945 Beverly Hills, Kalifornie) šel podobnou cestou: spisovatel, básník, mystik, vydavatel, redaktor; pozoruhodní byla jeho sbírka Poslední den. (Lipsko 1913) Ve chmurném roce 1938 prchá z Německa do Francie. Když však nacisté obsadili také Francii, nezbývalo než podniknout dobrodružný útěk přes Pyreneje do Portugalska a odtud do Ameriky. Při smrtelně nebezpečném přechodu hranic vedla cesta nedalo Lurd a Fatimy. Tam se zrodil slib Neposkvrněné Židovce Marii: zachráníš-li mne, napíši ti ´píseň´. Šťastně vyvázl a napsal Píseň o Bernardettě.
Werfel žil v Praze v duchovním prostředí, vytvořeném kolem básníka Rilkeho, kde již tehdy šířil myšlenky světového sbratření na základě odpuštění a možnosti smíru mezi židovstvím a křesťanstvím, jemuž byl nakloněn. Celý Werfelův život znamenal ustavičné hledání duchovních hodnot ve smyslu estetickém a dramatickém, jako krásu a napětí, ale vždycky v duchu čisté a pokorné náboženské víry. Zdálo se, že téměř předvídal zvrhlost nejen nacismu, ale i komunismu a kapitalismu. Ve skutečnosti se po roce 1945 komunisté v Praze snažili potlačovat každou zmínku o Werfelovi. Marně. Jeho díla se dostávala k české veřejnosti. Avšak teprve 10. září 1990, sto let po jeho narození, mohla i Praha začít naplno splácet svůj dluh Fr. Werfelovi, který je pražským rodákem židovského původu, ale křesťanem; německého jazyka, ale evropského ducha, povznesený nad jakoukoli zaujatost. Měl zájem o hudbu: nesrovnával se s Wágnerem, neboť odsuzoval dělat z něho modlu; obdivoval Verdiho, ale šel na něho smutek z tragické samoty, v níž se nacházel duch Verdiho, nevěrce, tehdy v módě. Rok 1990 byla v Praze prohlášen za Werflův rok, protože se začíná chápat, jak mnoho může Werfel dát dnešní době. (13)
Oskar Kokoschka zasahuje do světové malby i poezie. Narodil se sice v rakouském Pöchlarn (* 1886), ale působil v Praze. Zemřel v roce 1980. Mládí prožil ve Vídni v údobí uměleckého rozkošnictví (artistického hedonismu), a to se projevuje i v jeho díle. Kokoschka je hodnocen jako psycholog, vizionář, extatik, dramatik, malíř - expresionista. Do portrétů a krajinomaleb vkládal své vlastní osobité prožitky a tak jim dodával výrazného vzrušení. V letech 1934-1938 působil v Praze, odkud pocházel jeho otec. President Masaryk udělil Kokoschkovi československé občanství. Proto mohl odejít do Londýna. Dříve se však v Praze oženil s Olgou Palkovskou, dosud žijící. Ta zřídila v městě Jenisch trvalou výstavu Kokoschkových obrazů. Jeho žena se stále cítí Pražankou a ráda prodlévá Na Františku a u otců dominikánů u sv.Jiljí. Kokoschkovo dílo bojuje proti slepé víře v techniku, proti zotročování umění k politické propagandě a hájí právo každého člověka na osobní rozvoj, v duchu J.A.Komenského. (14)
Gustav Mahler pocházel z jihomoravského Kaliště (* 1860) a zemřel ve Vídni (+ 1911) jako skladatel a dirigent. Poslední dobou se v Evropě šíří zájem o jeho hudbu. V Mahlerově hudbě se často odráží jeho rodný moravský venkov, ale především je tam snaha umožnit estetické prožití velkých klasických skladeb a přitom se otevřít moderním směrům. Nemalý vliv tu měla jeho žena Alma Maria (* 1879 Vídeň, + 1964 New York), rozená Schindlerová. Uvádí se o ní: "Žena talentovaná, vysoce okouzlující, velmi ctižádostivá, prostě královna Vídně koncem století. krásná, hrdá, brilantní, podmanila si mnoho geniálních mužů: Mahlera, velkého skladatele a dirigenta, jenž se stal jejím prvním manželem; Kokoschku, malíře, díky jemuž Almina tvář je ve všech moderních muzejích světa; Gropia, architekta, tvůrce moderního stavitelství; a Werfla, spisovatele, jenž byl jejím posledním manželem. Alma tedy byla inspirátorkou čtyř mužů, kteří zůstávají mezi předními protagonisty, budovateli kultury našeho století, a přesto, její poměr k nim byl dramatický a plný rozporů. Pokaždé Alma uteče, rozvede se, ukládá velká utrpení a také ukrutnosti. Proč?" (15)
Posudek, který podává Francois Giroudová je nepříznivý, někdy až příliš zaujatý. V recenzi knihy od S.Ferrettiové se upozorňuje: "Kniha věnuje přímo s potěšením příliš mnoho místa pomluvám nízké úrovně, navíc nedokáže prohloubit psychologický obraz hlavní postavy, Almy, ba ani její doby..." (16)
O závislosti některých mužů na podmanivé Almě píše Giroudová: "Mahler zemřel možná proto, že ji miloval příliš; Kokoschka se nikdy nesmířil s tím, že ji ztratil; Gropius byl hračkou v jejích rukou; Werfel napsal: ´Je to jedna z posledních žijících čarodějek.´" Musí však přiznat: "Je to skutečně pravda, že tito její mužové po sobě opravdu zanechali stopy v dějinách: Mahler katedrály krásných tónů, Gropius budovy z ocele, Werfel paláce krásného vyprávění, Kokoschka drsně uchvatné malby..." (Viz: Pozn.15, s.10-11) Alma zachytila své životní osudy v knize Můj život. Zesnula v Americe.
K pokračovatelům učitelů, patronů evropské kultury a vzdělanosti z cyrilo-metodějského okruhu se řadí např. slavný ruský židovský malíř Marc Chagall a ruská židovka Raissa Maritainová, obrácená ke katolickému křesťanství se svým mužem J. Maritainem. (17)
Je pouhá náhoda, že jmenovaní pokračovatelé patronů pocházejí z cyrilo-metodějského území a že jsou židovského původu? Po výbuchu atomové bomby v Hirošimě se prý objevovaly podoby zabitých na stěnách trosek. Jak se zdá, lidé umírají, ale přesto neodcházejí docela z míst, kde na této zemi žili; jakoby tu z nich něco přetrvávalo. Při svých nucených pracích v letech 1957-1968 jsou častokrát bloudil chřibskými hvozdy: jak v hlubokém tichu, tak za bouřlivých smrští jsem cítil stopu přítomnosti bytostí, které tu žily přede mnou, a z pramenů studánek, z památných balvanů i z trosek základů na mě sálalo jejich dílo.
Dílo našich Patronů je vlastně dovršením Třetího Říma, třetí zastřešující patro duchovní Evropy jakožto lidstva sjednoceného konečně vírou, která neruší, nýbrž přivádí k plnosti rozmanitost lidských kultur a vzdělaností. Toto jejich dílo je tedy přípravou a předobrazem nebeského Jeruzaléma, v němž zaujímají nezanedbatelné místo potomci Abraháma, nejen podle víry, ale i podle krve, Židé. Prozřetelnost jim dala poslání, aby z nich vzešel slíbený Mesiáš. Je tedy možné, že Židé z cyrilo-metodějského kulturního okruhu mají jakoby v podvědomí mimořádnou citlivost vůči dovršení Jeruzaléma, jakýsi "radar" k zachycování duchovního záření cyrilo-metodějského odkazu pro Evropu a lidstvo. Ovšem, doposud jen ve tvaru starozákonního mesiášského očekávání, a tedy nikoli ještě - podle nich - jako už uskutečněnou dějinnou skutečnost.
Jan Pavel II. postavil před tvář dnešní Evropy sv.Benedikta, Cyrila a Metoděje nikoli proto, aby stáli proti mojžíšským katedrám, nýbrž jako jejich doplnění a již uskutečněné splnění. Je však otázka, co v současnosti znamená židovství. Polský Žid R. Nathan říká: "Být dnes Židem se neposuzuje výlučně podle ´rasy´. V izraelském státě jsou Židé nejrůznějších typů po tělesné stránce. Nezáleží ani na náboženské víře: většina Židů v kibucích nevěří v Mojžíšova osobního Boha. V podstatě to, co z nás dělá ´Židy´, je bible. Z ní vyvěrá duše, duch Zákona a spravedlnosti jako všelidského poslání: Bůh pro nás, ale i pro všechny ostatní - Bůh v nás, ale i mimo nás... Žádná diktatura ho nikdy nedokázala spoutat do vězení ani ho umlčet. Ve skutečnosti je právě tento duch univerzálního poslání, pro které ´špinavý Žid´ nebo ´potulný Žid´ zneklidňuje své okolí, protože znamená očekávání Mesiáše, očekávání jeho ´radostní zvěsti´ čili evangelia a tedy Ježíše! Posledního a Nejvznešenějšího proroka! Avšak tento Ježíš už nepatří nám a v tom je naše tragédie! My totiž už jen tím, že jsme, neseme v sobě evangelium jako završení naší Bible! Zabili jsme ho, ale přesto ho zvěstujeme, a právě toto na nás soustřeďuje všechna možná pronásledování. Ano, Kristus byl ukřižován a my teď máme kříž, ale bez Ježíše: To je naše tragédie!" (18)
Apoštol Petr ve svém prvním kázání jasně upozornil Židy: "Vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil... Když to uslyšeli..., ptali se: ´Bratři, co máme dělat?´ Petr jim odpověděl: ´Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého. Vždyť to zaslíbení platí vám i vašim dětem, ale také všem, kdo jsou ještě daleko, ale které si povolá Pán, náš Bůh.´" (Sk 2, 23,37-39)

P o z n á m k y VI. Jedna, sjednocená, jednotná Evropa
1) E.Nittner, Cyril a Metoděj - Svatí patroni Evropy, PROGLAS, Brno 1993, č.3, s.5-10; T.Bahounek, Sociologie politiky, s.67, Olomouc 1992 MCM.
2) F.Heer, Karl der Grosse und seine Zeit, Wien-München-Zürich 1977, vyd. Molden, passim.
3) H.Urs von Balthasar, Die Wahrheit ist Symphonisch, s.137-154, 44, passim., Einsiedeln 1972; J.Taube, Abendländische Eschatologie, Bern 1947.
4) J.Kadlec, Svatý Prokop, s.70-78, Řím 1968.
5) L.Spätling, Gregorio VII.,Ildebrando, Enciclopedia cattolica, Vaticano 1951, Vol.VI., col.1130-34; F.Kempf, Gregorianische Reform, Lexikon für Theologie und Kirche (LThK), Freiburg im. Br. 1960, V., 1196-1200; O Capitani, Gregorio VII e l´Unita europea, Aevum, Milano 1986, květen-srpen, s.183-191; F.Heer, Tamtéž; Naše pozn. 2.
6) R.Morozzo della Rocca, Le nazioni non muiono, Bologna 1992 Vyd. Il. Mulino.
7) J.M.Veselý, Scrivere sull´acqua, s.13-16; MMFH, I. - V., Brno 1976.
8) J.M.Veselý, Grideranno le pietre, (Bude volat kamení), Řím 1987, s.11-39.
9) Sv.Tomáš Akvinský, Summa theologica, I, 2, 1-3; J. Meurers, Einstein Albert, Lexikon für Theologie und Kirche, III, sloupec 769, 1959 (LThK); Einstein Albert, Meyers Enzykl. Lexikon (MEL), VII, 540-542, Mannheim 1980; Pro přehled pramenů bibliografie; H. Urs von Balthasar, Tamtéž, Pozn.3; P.Fudokimov, L´art de l´iconothéologie, Paris 1972 Deslée de Br.; T. Bahounek, Krása a umění Božího lidu, s. 5-9, 17-33, Olomouc 1992 MCM; Podle sdělení E.H.Walkera měla na objevu teorie relativity rozhodující podíl první Einsteinova manželka Mileva Marićová, Srbka z Bělehradu, tedy z cyrilometodějské oblasti, kterou Einstein opustil. (Lidová dem., Brno 8.12.1990, s.10).
10) Viz např. A.Gorres, Freud Eigmond Salomon, LThK, 1960, IV, 359-361; MEL, Tamtéž 1980, 422; R.T., Suicida a 86 anni O psicologo dell ´infanzia, Tempo 15.3.1990, s.3; Bruno Bettelsheim, velký Freudův žák, rodem z Vídně, se otrávil; jiný, Martin Bergmann skočil z okna.
11) J.E.Herman, Vivre znamená žít: výstava Mileny Jesenské v Paříži, Lidová demokracie, Brno, 10.3.1990, s.5; "Z výstavy o Kafkovi vane úzkost"; Franz Kafka - Dichter, LThK, VC, 1239; Kafka Franz, MEL, XIII., 300-301.
12) Bibliografie o Husserlovi je rozsáhlá, Viz např. LTRhK,1960, V, 545-546; MEL, XII, 362-363.
13) In: "ČTK": Na počest Fr.Werfla, Lid. dem. 4.9.l990, Brno, s.4; R.Pečman, Werflova sága o Verdin, Lid. dem., 16. 10. 1990, Brno, s.5; MEL, 1979, XXV.,240.
14) (zl), Velikán evropské malby, Lid. dem., Brno, 6.4.1989, s.5; J.Stránský, Bude v Praze Kokoschkova výstava? In: Lid. dem., Brno, 21.9.1990, s.5; MEL, 1975, XV., 459-460.
15) Fr.Giroud, Alma Mahler, o l´arte di essere amata; (Viz konec obálky); Milano 1989 Garzanti; franc. název: Alma Mahler ou l´art d´etre aimée, Paris 1988, R.Laffont.
16) Silvia Ferretti, Alma Mahler, miseria e nobiltá, Il Tempo, 27.7.1989, s.8, Roma; jde o recenzi ital. překladu uvedené knihy A.Mahlerové. F.Giroud přiznává, že v podstatě čerpala vše z H.-L. de la Grdane, Mahler, III., s.197, 1983 Fayard; chybí zmínka o duši.
17) R.Maritain, I grandi amici (Velcí přátelé), Roma 1982. 5. vyd.; Jacques et Raisa Maritain, Le Mystére d´Israel.
18) P.Gauthier, Diese meine Hände, s.13-15, Graz 1965 Styriaverlag.