III. Svatí Cyril a Metoděj - teologové Božího obrazu

"Krása spasí svět": tímto výrokem, připomínajícím Dostojevského, by bylo možno shrnout závěry II. ekumenického koncilu v Nicei, který byl slaven v roce 787 od 24. září do 23. října, jako sedmý ekumenický a poslední koncil uznávaný východní Orthodoxií. Byla zde odsouzena krutá pronásledování a obrazoborecké ničení, jež zuřila od roku 726, a byl také potvrzen tradiční kult svatých obrazů: Pána, Panny a Svatých. (1)

Člověk může mít k ikoně-obrazu trojí vztah:
iconodulia - správné uctívání zobrazené osoby, pravá služba úcty;
ikonolatria - zbožňování samotného obrazu, tudíž zvrácená služba obrazu, modloslužba;
ikonoklastia - zničení obrazu: jenže proč?
Věci vstupují do lidského vědomí tak, že se vtisknou našim smyslům. Skrze oko, pokud jsou věci osvětleny světlem, se člověku odhaluje jejich vnější tvar. Z této vtištěné formy, může rozum vytáhnout, abstrahovat pojem podstaty vyvozovat soudy. V případě obrazů, probíhá tímto procesem dílo umělce, který napodobuje Stvořitele a snaží se ztělesnit v hmotě ideu, vytvořit IKONU - eikon. Věc je pravdivá, když souhlasí s pojmem v mysli Stvořitele. Lidské poznání o věci je pravdivé, jestliže pojem v mysli souhlasí s věcí. Umělecké dílo je pravdivé, pokud vyjadřuje umělcovu myšlenku: ikona není snímek, fotografie, nýbrž zhmotnění myšlenky.

1. Ikona v cyrilo-metodějském myšlení
Hlubšího upřesnění by si zasloužila skutečnost, že Život Konstantinův (ŽK) uvádí Konstantina-Cyrila do veřejné církevní činnosti diskusí s patriarchou Jannesem na téma obrazoborectví. Slovanský text jej nazývá "Annij" a jedná se o Jannese (Johannese) VII, který byl patriarchou v letech 832 - 843. Jak je vidět, Jannes obhajoval obrazoborectví ještě v roce 842 a v roce 843 byl internován v klášteře Kleidion: tento zásah ukončil obrazoboreckou vzpouru.

Podle profesora Vašici je tato disputace dějinnou skutečností, ale její shrnutí v Životě je velmi zkráceno. Říká se zde, že Jannes nejdříve odmítal diskusi s "mladistvým" a učeným obhájcem, ctitelem ikon, neboť takovou diskusi považoval za urážku své důstojnosti. Nakonec, "nemohl stařec nic namítnout" proti důkazům Konstantina. "Byv zahanben, umlkl." (ŽK, 5). Možná, aby se ospravedlnil "stařec pak řekl: ´Jestliže však Bůh řekl Mojžíšovi: Neučiníš všelijaké podobenství, jak to že vy (to) činíte a klaníte se (jim)?´ Filosof na to namítl: ´Kdyby byl řekl: Neučiníš nijaké podobenství, tak bys argumentoval správně. Jenže řekl ne všelijaké, to jest nedůstojné.´" (2)

Patriarchův odkaz na Mojžíše odkrývá jeden z důvodů, o něž se obrazoborectví opíralo, totiž hrůzu Hebrejců před modlami: "Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující." (Ex 20,4-5). To bylo pravda až do mateřství Panny Marie. Avšak po vtělení Boha Slova; jediným "důstojným" zpodobujícím zobrazením Boha je Ježíš Kristus; a obdobně se takovým zobrazením stávají všichni, kteří jsou s ním spojeni, kteří se podílejí na Jeho božském životě milostí a svatostí. Ikona zobrazuje vditelné prožívání Vtělení Boha a posvěcení člověka.

Hebrejským strachem bylo podníceno též islámské obrazoborectví, které tehdy představovalo pozadí polemik Konstantina s Arageny (Araby). Vyslanecká misie, jíž se Konstantin zúčastnil a která byla příležitostí pro disputaci, vyrazila (pravděpodobně) roku 851, a vydala se do Samary (na sever od Bagdádu) ke kalífovi Mutawakimu (847-861). Neschopní Arabové se snažili umlčet Konstantina jedem (ŽK). A byli usvědčeni z nepravdy, neobrátili se.
U Chazarů, zhruba kolem roku 860, došlo k otevřené srážce mezi třemi mesiánskými proudy: judaismem, islámem a křesťanstvím: "Poslové od Chazarů, říkali: Od počátku známe pouze jediného Boha, který je nade všemi, a tomu se klaníme na východ... Židé nás navádějí, abychom přijali jejich víru i konání, a s druhé strany zase Saracéni, nabízejíce nám mír a mnoho darů, nutí nás ke své víře..." (ŽK 8). Cyril a Metoděj přemohli jak Židy (ŽK 9-11; ŽM 4), tak Saracény (ŽK 11). Nabídli Chazarům křesťanství jako znovunabytí "staré dědovy hodnosti... čili Adamovy... důstojnosti" (ŽK 9) se vším ztraceným bohatstvím, podle Evangelia (ŽK 4). A tito je přijali.

Starobylá důstojnost a původní bohatství Adama spočívaly právě v tom, že byl stvořen "podle obrazu Boha" (Gn I,26-27), tedy jako "ikona" Stvořitele. Prvním ikonografem je tedy Bůh-Stvořitel; prvním podněcovatelem obrazoborectví je Had, a prvním obrazoborcem a vrahem je Kain (Gn 3-4). Ježíš Kristus platil na kříži obnovení lidské ikony svátostnou milostí. Duch Svatý obnovuje - restauruje Boží obraz.

Mezi Moravany pokračovali Cyril a Metoděj v této "ikonografické obnově ráje" jakož i v boji proti obrazoborcům Hadovi a Kainovi (ŽK 14-18; ŽM 4-17), proti lži a násilí.

Evangelium je první teologií "ikony" e jejího obnovení.
"Stvořitel" je v řeckém jazyce "poiétés" (poeta); "tvoření" je "poiesis" (poesie); a "stvoření" je "poiema"; v případě člověka je modelem, originálem, vzorem Bůh, celá Trojice: "Poiésomen anthropon kat´eikona hemeteram kai kat´homiosin" (Gn I, 26).

"Poiésomen", což znamená "učiňme" člověka podle našeho obrazu - podle výkladu běžného mezi Otci - odkazuje na tajemství Trojice. "Pane, ukaž nám Otce - a to nám stačí", prosí Filip. "Ježíš mu odpověděl: ´Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak ty můžeš říci: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec že je ve mně?" (J 14, 8-11). Také podle Pavla "Kristus je věrná ikona, obraz neviditelného Boha - eikon tou Theou aoratou" (Ko I,15; II K 4,4). "A na nezakryté tváři nás všech se odráží jako v zrcadle Pánova velebnost, a tak se přetvořujeme stále víc a více k zářivé ikoně, k podobě, jakou má on. Působí to Pán, který je duch." (II K 3,18).

Otec, poiétes, je prvním a hlavním "ikonografem": Syn Logos-Slovo je hlavním "ikonologem", tedy vykladačem, zjevitelem a konečně Duch Svatý je "ikonosofem". Sophia znamená moudrost, poznání spojené s potěšením, tedy to, co činí člověka šťastným. Životodárný Duch Svatý dává každé lidské ikoně Boha a analogicky každé skutečné ikoně "potěšení ze šťastného života". Křesťanství tedy v sobě zahrnuje: ikonografii - křest; ikonologii - evangelijní zjevení; ikonosofii - moudrost, prožívanou jako štěstí které je dovršeno krásou člověka dokonalého v Kristu - teleion en Christo (Ko I,28-29). Lidství žité v Kristu, překonává krásu andělů. A cena: krev Vykupitele. (3) Oblíbeným teologem Konstantina-Cyrila byl svatý Řehoř Naziánský (+383-390), jehož spisy znal nazpaměť: "Ó, Řehoři, tělem člověče, ale duší anděli: Ty jsi přece tělem člověk, ale zdál ses andělem, neboť tvá krása - jako jeden ze Serafů - oslavuje Boha a osvěcuje všechen svět učením pravé víry. Proto i mne, který se k tobě vrhám s láskou a vírou, přijmi a buď mi vzdělavatelem" (ŽK 3). Asi třicet jeho kázání bylo přeloženo do staroslověnštiny již v době Cyrila a Metoděje. (4) Z obecnějšího stanoviska můžeme říci, že oba bratří se řídili "mnišskou teologií" představovanou především Sv. Basiliem Velkým (329-379), Janem Zlatoústým (asi 345-407), e sv. Janem Damašským (asi 670- 750). Jak čteme u Anastasia Knihovníka, Konstantin znal zpaměti také všechna díla takzvaného Dionýsia Aeropagity.(5)

Podle Konstantina "filosofie", tedy moudrost čili "pochopení božských i lidských věcí... učí člověka, aby byl k obrazu a podobě Toho, který ho stvořil." (ŽK 4); Život Metodějův pak začíná těmito slovy: "Dobrý a všemohoucí (jest) Bůh, který stvořil z nebytí k bytí všechny věci viditelné i neviditelné a okrášlil je všelikou krásou". (ŽM 1). Rozvažování o této kráse je "kusým poznáním" (I K 13,9) také Toho, který "vytvořil tato obdivuhodná a mnohá díla." (6)

Pro pojem "obraz" zná řecký jazyk tři výrazy: eikon-obraz; eidos-podobnost; a eidolon-modla. Eidolon nemá žádný vztah ke skutečnosti a je tedy pouhou fantazií bez originálu: idol, bůžek. Obrazoborectví potíralo ikonolatrii a idolatrii, kdežto "teologie obrazů", jejímiž nositeli byli Cyril a Metoděj naopak zachraňovala správné "uctívání" obrazů: ikonodulii. (7)

2. Ikonografie v cyrilo-metodějské tradici a její vývoj na Balkáně
Psané prameny nám vyprávějí o kostelích, o liturgii, o cyrilometodějském učení, a všechny tyto věci předpokládají umění (architekturu, pohřební stavby, ikonografii, epigrafii) i řemesla. (8) Po téměř úplném zničení velkomoravské materiální kultury se zachovaly většinou jen početné trosky a rozvaliny. Novější vykopávky archeologů nám přinesly architektonické objevy (kostely, domy, hrobky), stejně jako bohatství předmětů každodenního použití (šperky, křížky atd.). Nepatrné jsou však pozůstatky ikonografické a chybí slovanská epigrafie (jejíž existenci však musíme předpokládat). Navíc se potvrzuje působení vlivů karolinských, adriatických a ilyrských.

Zobrazení osob ve výtvarném umění nebylo málo, nalezena však byla především na zachovaných předmětech každodenního použití, nebo na předmětech liturgických: válečníci, oranti atd. Nástěnné ikony (fresky) musely jistě existovat, avšak v rozvalinách nacházíme pouze zlomky lidských tváří a roztříštěnou výzdobu. Technika fresek, komposice barev a pod. jsou na úrovni současného evropského umění. Často se "přivezené" cizí vlivy mísí s prvky staršího slovanského umění místního nebo panonského. (9)

Po materiálním zničení velkomoravského centra (Staré Město - Velehrad a Mikulčice) cyrilometodějská víra-kultura pokračovala a dále se rozvíjela v sousedních Čechách a v Polsku a pronikla i na kijevsko. (10) Věrná skupina "Pěti", zbylá ze "Sedmi" (Sedmipočetníci) s vyjimkou zmizelého Gorazda, se po vyhnání z Moravy v roce 886, rozvíjela v rodných balkánských zemích: Pliska, Preslav, Ochrida....Kolem roku 890 byla v bulharských centrech Pliska a Preslav zavržena hlaholská, opravdu "cyrilská", Cyrilem-Konstantinem vytvořená abeceda a nahrazena řeckými velkými písmeny - majuskulemi, které se prosadily pod (nezdůvodnitelným) názvem cyrilice, kyrilica. Nicméně hlaholská abeceda Cyrila a Metoděje se uchovala v "Ochridské akademii", kterou založil sv. Kliment z Ochridy; a v dnešní chorvatské Istrii, jak dokázal B Fučič v důležitém díle "Glagoljski natpisi" (Zagreb 1982).

Záměna abecedy měla a dodnes má katastrofální následky pro celý slovanský svět. Cyrilova "hlaholica" byla vlivem Bulharů nahrazena "cyrilicí", a to u všech "pravoslavných". U katolických Slovanů postupně převládla abeceda latinská.

Pro starověké lidi byla abeceda a samo písmo tajemnou věcí, považovanou za dar božstva: "Desatero" byl napsán Bohem samým (Ex 31,18); Konstantin vytvořil slovanskou abecedu za pomoci Boží (ŽK I4); skandinávské runy měly posvátný charakter...Pro iroskotské mnichy "psát" znamenalo podílet se na posvátném obřadu. To vyžadovalo přípravu, umění, modlitbu, odříkání a následování stop Druidů, Bardů, keltský Vatů - mistrů přírodních věd i mágie, umění i symboliky, přísné nábožnosti, hudby a malířství.
Vlastní ráz hlaholské abecedy byl velmi blízký iroskotské umělecké škole, ikonografii iniciál, s nimiž se setkáváme v ostrovních kodexech.

"Ochridská legenda", jinak též "Krátký život sv.Klimenta", poněkud přepracovaná jako "Proložnoje žitie Klimenta Ochridskago", sloužila pro bohoslužebné slavnosti. Byla tedy známá. Uvádí se v ní mimo jiné: "Tento nás veliký otec a světlo Bulharů... nejvíce... pobýval v illyrském městě Lychnidě - které bylo matkou okolních měst a které se nyní... nazývá Ochrid...památky nám zanechal v Ochridě; i posvátné knihy i své hluboké úvahy a i svaté výtvory své ruky, nemémě ode všeho lidu uctívané a vážené než ony Bohem psané desky Mojžíšovy...Vymyslel pak i jiné tvary písmen, zřejmější, než ty, které znal předmoudrý Cyril. A s jeiich pomocí písemně zaznamenal Písmo vnuknuté Bohem, pochvalná slova, životy svatých mučedníků a zbožných mužů a posvátné zpěvy, kterým i horlivě naučil nadané děti. Z nich pak ty, kteří (toho) byli hodni, povýšil do kněžské hodnosti a vlastní horlivostí přeměnil tento barbarský a surový národ v národ svatý. Vykonav apoštolské dílo, stal se skrze ně hodným i apoštolské milosti." (11)

3. Makedonská věrnost
Zde nás mohou zajímat tři věci: samotný Kliment, písmo vynalezené Cyrilem, a dále písmo, jakým je nahradil Kliment.
Kliment patřil k nejbližším žákům a pak pokračovatelům svatých bratří, především Metoděje; dále to byli Gorazd, Kliment, Naum, Angelár, a Sáva. Při teologických disputacích s latinskými učenci mluvili za všechny Gorazd a Kliment (VIII, 26,30; XII, 35). Po vyhnání z Moravy vzal Kliment s sebou Nauma a Angelára a prchali přes Dunaj. Pro kratším pobytu v Preslavi u krále Borise se Kliment (s Naumem) stal "učitelem" v dnešním Starém Devolu. Odtud ho car Simeon (893-927) poslal jako biskupa na Jih, do Drevenice (Velika). Kliment zesnul 27. července roku 916 v Ochridě, ve vysoké škole, kterou založil při klášteře sv. Pantelejmona.
"Za vzor svého života si klad velikého Metoděje a usiloval i modlil se, aby se neuchýlil od přímé cesty k němu a postaviv si před sebe jeho život a činy jakožto vzor vlastního způsobu života, jako jakýsi obraz malíře, znalého umění, pečlivě sebe utvářel podle něho. Znal totiž jeho život jako nikdo jiný, protože ho od mládí následoval a na vlastní oči viděl všechny činy svého učitele." (XXII, 65)
"Ale co mi to uniklo! Nemalé svědectví o soužití duší světců. Před jeho (Klimentovou) smrtí spatřili někteří z jeho učedníků ve snách Cyrila a Metoděje, jak přišli k blahoslavenému a předem mu zvěstovali konec jeho života." (12)
Písmo vytvořené Cyrilem pro moravské a všechny ostatní Slovany bylo také písmem Metodějovým, v němž dokončil překlad celého Písma svatého, pravděpodobně za pomoci Klimentovy (ŽM 15). Když ale Kliment nacházel v Metodějovi svůj vzor, proč by právě on zavrhl abecedu svatých bratří a zaváděl svou?
Ochridský arcibiskup, Řek, Demetrios Chomatianos napsal zmíněnou "Ochridskou legendu" v letech 1216-1234, a tedy v době násilného pořečťování slovanských Makedonců a celého slovanského díla cyrilo-metodějského. Musel vědět, že změnu abecedy neprovedl Kliment, nýbrž bulharsko-slovanští kněží v Preslavi: ti prostě převzali velká písmena řecké abecedy a doplnili ji novými znaky pro čistě slovanské hlásky. Záměrně ji nazvali cyrilicí, jakoby samotný Cyril byl jejím původcem. V podstatě jde o dnešní azbuku. Chomatianos udává jako důvod: lepší srozumitelnost, ovšem pro Řeky a snad i pro dosud barbarské ugrofinské Bulhary v Preslavi. Z Chimatianovy zprávy je však jasné, že cyrilice nepochází od Cyrila.
To, že Cyrilova hlaholská abeceda je starší, než cyrilice, vyplývá z těchto skutečností:
1. Nejstarší písemný staroslověnský doklad, Kijevský misál, je psán hlaholicí a má jazykové prvky moravsko-české; napsali ho tedy žáci Cyrila a Metoděje na Velké Moravě.
2. Většina staroslověnských dokladů, psaných hlaholicí, mají jazykové prvky zastaralejší než psané cyrilicí.
3. V takzvaných palimpsestech, což jsou pergameny podruhé popsané, písmo první a pak vymazané je hlaholské, kdežto horní je cyrilice.
4. Hlaholice se užívala na Moravě a v Čechách; ve slovanské Makedonii se střediskem v Ochridě a tedy na území, spadajícím do duchovní správy Klimenta; v chorvatské Dalmácii (glagoláši), odkud se dostala ještě v době Karla IV. do pražských Emauz.
5. Cyrilice se objevila teprve v Preslavi, odkud pronikala na Východ: Kijev, Slovensko, Sázava, a na Sever: Novgorod, Moskva, Ural... (13)
Cyril a Metoděj byli Makedonci. Pocházeli z hlavního města řecké Makedonie, ze Soluně, řecky Thessaloniké, dnes Saloniki - kde v jejich době podle prohlášení císaře Michala "všichni Soluňané hovoří čistě slověnsky" (ŽM 5). Právě tato makedonská, soluňská slovjanština se stala základem spisovné staroslověnštiny pro všechny Slovany, počínajíc Velkou Moravou.
Od roku 1942 tvoří jugoslávští Makedonci samosprávnou republiku, kdežto bulharští Makedonci jsou od Bulharů prohlašováni jen za představitele bulharského "nářečí", bohužel soluňští slovanští Makedonci jsou od Řeků krutě vyhlazováni, aby se prý nepřipojili k jugoslávským. Jugoslávští Makedonci si museli budovat od základu školství, spisovný jazyk i státnost. Tak se ovšem stali kulturní oporou bulharským a soluňským, a čekají na první možnost společného svobodného státu. Ochrid-Lychnidos měla biskupa v roce 524. Ochrid zůstává makedonsko-slovanským náboženským a kulturním střediskem od časů sv. Klimenta a Nauma. Po osm století zde sídlil (až do roku 1767) autokefální, svéprávný arcibiskup. Bylo zde po Cařihradu nejvýznamější středisko balkánského pravoslaví. Fresky papežů a sv.Cyrila v katedrále sv.Sofie, totiž Svaté Moudrosti a tedy Božského Slova, uprostřed východních svatých, zachycují hlavní problémy z doby 11. století, kolem rozkolu.
Jeden největších znalců dějin makedonského umění, prof. Svaten Grozdanov, se věnuje zkoumání hlaholských rukopisů a jejich miniaturní výzdobě. Většina z nich vznikla v Ochridě a na březích Bílého Ochridského jezera, a nepodléhá byzantskému vlivu. "Věrnost literární ochridské školy hlaholské abecedě", píše Grozdanov, "vyniká ještě víc, když shledáváme, že také opisovači a kopisté zůstávali věrni ornamentům cyrilo-metodějského údobí. Tvar hlaholské abecedy nebyl příliš vhodný pro iniciály, avšak to nebyl vlastní důvod. Fantastické náměty, bez osob, prozrazují prostě otevřenost vůči západním uměleckým vlivům románským a předrománským. Zjišťují se také prvky figurativní, které spojují Moravu s Římem, ve shodě se styky, které spojovaly oba kulturní okruhy, a sice podle toho, jak se vyvíjely styky Moravy s Římem."
Roku 1018 bylo zničeno carství Samuelovo: Řekové se zmocnily i Ochridy, starobylého střediska cyrilo-metodějské hlaholské kultury, a rozehnali opisovače. Ti se uchýlili do horských a lesních klášterů. Kulturní a církevní pořečťování vyvrcholilo za arcibiskupa Lva Řeka (1037-1056). S ním přišla do Ochridu i skupina slovanských Bulharů z Preslavi, která již užívala šířila písmena cyrilice. Moravsko-makedonské miniatury se vytrácejí a začíná úřední vliv byzantský. Vytlačení glagoláši (hlaholáši) se však nevzdali. Jejich vliv naopak pronikl až do kijevska, především mezi prostší lid, kdežto bohatší, většinou cizinci, se přiklánění k Byzanci, zejména po r. 988, po křtu vynuceném z Cařihradu.
Grozdanov zdůrazňuje tři věci:
1) Zjednodušený způsob kaligrafie, krasopisu, splétání a omezené užívání barvy vážou skromné, prosté ornamenty pražských listů a rukopisů moravského původu na velké množství makedonských hlaholských rukopisů. Ochrid byl tedy ve styku, jak s Moravou, tak s Čechami.
2) Také miniatura z oblasti střední Evropy má slohovou souvislost s makedonskými ornamenty, což dokládá jejich spojitost se Západem. Dále dnes lépe známe společné horizonty mezi Moravou a Římem v oblasti cyrilo-metodějské, a můžeme říci, že se v X.-XII. století čerpalo ze tří zdrojů: MORAVA - ŘÍM - OCHRID, jakoby ze spojitých nádob.
3) Nepřijímání byzantských vlivů pocházelo z věrnosti literární ochridské školy vůči hlaholské abecedě. Nádherné byzantské miniatury, uložené v arcibiskupské knihovně v Ochridě, jsou především důkazem byzantské nadvlády. Ale i ta zůstala nakonec postižena tureckou nadvládou. Co však zůstává ještě neprozkoumáno, je cyrilometodějská hudba (14).
Se Lvem tedy přišla do Ochridy také byzantizovaná slovansko-bulharská skupina, která užívala a rozšiřovala "cyrilici". Z tohoto důvodu je možné studovat stylistické rozdíly slovansko-hlaholské miniatury a miniatury byzantské, byť jen na základě nových objevů, zejména v Ochridě. "Vzorové řecké miniatury z knihovny bývalého arcibiskupství, které jsou uchovány v Ochridě, ilustrují nadvládu okázalého typu rafinovaného dvora Kommenů". Usilovně však pracovaly také hlaholské "písařské dílny", byť se nacházely v okrajovém postavení. Skoro jako by chtěly konkurovat odpovídajícímu rozkvětu řeckých miniatur, vznikají ve velkém počtu také rukopisy hlaholské, vždy v oblasti "Ochridské literární školy". Grozdanov upozorňuje, že navzdory "romantickému přání" některých badatelů, kteří by tento paralelismus rádi vysvětlili jako projev mírové slovansko-byzantského soužití, tato hlaholská škola nebyla Řeky nikdy povolena. Totéž platí také ve vztahu k ostatním oblastem kulturní tvorby. Církevní úřady v Ochridě byly v držení Řeků, řecká kultura byla kulturou privilegovanou, Slované byli "trpěni" jen ve formě "cyrilické"- bulharské. (15)

Vliv byzantské miniatury se zřetelně projevuje v "cyrilických" rukopisech XI. století, tedy převážně v "bulharských" dílech; později tento vliv dosáhla neobyčejného rozsahu také v rukopisech patřícím "elitě" Kijevské Rusi.. Tento jev se vysvětlíme snadno, jestliže uvážíme svazky ruského národa, který právě přijal křesťanství, s byzantskými centry umění. Ve stejné době, více méně počínaje X. stoletím nabylo mimořádného významu spojení Kijevské Rusi s východoslovanským světem, které našlo odrazy také v přijímání vypracovaného písařského umění.

Víme, že bohoslužebným jazykem byla vždy ve všech částech Ruska (Kijev, Novgorod, Moskva) staroslovanský jazyk cyrilometodějský. To znamená, že když se v roce 988 Kijev stal křtem cara Vladimíra oficiálně křesťanským, byzantská hierarchie dokázala s koečnou platností prosadit pouze své právo a svůj byzantský obřad, ale nikoliv řecký jazyk.

Slovanské cyrilo-metodějské křesťanství mohlo do Kijeva přijít z Preslavi (s "cyrilicí") i z Ochridy (s hlaholskou abecedou). Proč převládla cyrilice ? V důsledku byzantského tlaku a navíc, podle Grozdanova, také proto, že pro vysoké neslovanské vládnocí kruhy Kijeva byla nepřijatelná konzervativní (hlaholská) uzavřenost makedonských písařských dílen IX. století". (16) Prosadila se cyrilice a ta se pak rozšiřovala nejen na Novgorodskou Rus, ale také v panonské nížině, jak je vidět na příkladu knížete Presiana. O stycích Kijeva s naší vlastíá bude ještě pojednáno.

V posledních padesáti letech našli ruští vědci mnoho staroslovanských rukopisů českého původu, které se však uchovaly pouze na území Kijeva. To znamená, že křesťanství Kijeva čerpalo také přímo z českých cyrilometodějských pramenů" tedy z Prahy, Libic a Sázavy.Totéž potvrzuje také uctívání svaté Ludmily a svatého Václava v Kijevě, a na Sázavě byli zase uctívání svatí bratři Boris a Gleb. (17)

Český a moravský vliv v architektuře a ikonografii byl objeven pouze v Makedonii. Cyrilovi a Metodějovi žáci založili nedaleko Skoplje klášter věnovaný "Matce Boží", nazvaný ryze českým slovem "Matka" a mezi mnichy byl jeden, který se jmenoval "Georgios ho Voitachos - Jiří Vojtěch. Jméno Vojtěch je mezi Jugoslávci velmi, velmi vzácné, mezi Čechy a Slováky je naopak dosti rozšířeno. (18)

Lychnidos ležela na dálkové obchodní cestě, vedoucí z Malé Azie do Soluně a odtud před Dyrrhachion v Albánii do Brindisi a po Via Apia do Říma. Tento spoj nezanikl ani po vpádu Avarů a oživoval i Ochridu. Dálková cesta se ještě dnes nazývá Via Egnatia a prochází se stejným jménem i Soluní. Ovocem obnovených přátelských styků mezi Římem a posledními cařihradskými patriarchy je zřejmě také to, že zásluhou soluňského metropolity byla v Soluni postavena svatyně svatých Cyrila a Metoděje a v katedrále stále plane svíce u velebné ikony svatých bratří.
K odkrývání a hodnocení uměleckých památek se v Makedonii přikročilo až po vzniku samostatné makedonské republiky (v rámci Jugoslávie, r.1942), na Titův podnět. Většina fresek a ikon totiž zmizela pod vápenným nátěrem Turků, neboť islám zakazoval znázorňování osob. Dnešní muzejní sbírky ikon se vyrovnají obdobným sbírkám např. u sv.Kateřiny na Sinaji, na hoře Athos, v Tretjakovské galerii v Moskvě. Makedonie má více než 2O tisíc ikon a 150 z nich patří k vrcholným: lze je obdivovat v Ochridě. Mniši tvořili ikony podle přísných pravidel, jak pokud šlo o mravní život umělce, tak i s ohledem na prostředí, kde měla ikona být: ve svatyni, s kouřem kadidla, s dechem návštěvníků; proto každá ikona byla tajemně upravena a vybavena pro určitý druh prostředí, aby v něm trvale přežívala beze změn. V muzejích - přes všechno umělé udržování prostředí - ikony chřadnou.
Přes násilné potlačování slovanských cyrilo-metodějských prvků, mají makedonské ikony dodnes svůj zvláštní ráz:
1) Byzantská svátostná tvrdost postav je překrývána vzájemnou něžností. Např. něžnost mezi Bohorodičkou a děťátkem-Ježíšem ve Sv. Sofii; nebo zesnutí Bohorodičky se znázorňuje tak, že Kristus tiskne do náruče duši své matky jako děťátko, aby ji sám vzal do ráje; uspání-nanebevzetí; Kristova láskyplnost při podávání Eucharistie apoštolům; je možné odhalit linii Bohočlověk - Bohorodička - Církev - já, jako jedinou lásku.
2) Neskrývané vzmachy citů, cizí byzantské ztrnulosti: bolest nad hříšníkem. V Nerezi u Skopje je strhující výjev Kristova umývání nohou apoštolům. Petr se zde rozčíleně vzpírá: "Nohy mi umývat nebudeš! Ne, nikdy!" (J 13,8) Jeho slova doprovází výmluvný posunek, který jakoby říkal: Vždyť by to bylo od tebe bláznoství! Bolest Bohorodičky, která drží v náručí tělo svého umučeného syna - Bohočlověka, je tichá, ale propastně hluboká.
3) Od roku 1290 zaváděli malíři Michael a Eutichios nové prvky, které připravují renesanci, provedenou v době Paleologů. Podnikají obdobnou věc, jakou ve stejné době dělal Giotto v kapli Scrovegnů v Padově: hra světla a stínu, chiaro-scuro. Každý kostel je vlastně souhrnným podáním nějakého cyklu pravd. Nikde nejde o pouhou výzdobu, osamocen
Zvláštní pozornost si zaslouží Markov Monastyr , jehož kostel byl dokončen r.1370. Založil jej poslední "král" Marko, ve skutečnosti turecký poddaný , po jehož smrti r. 1335 byla Makedonie úplně začleněna do zurecké moci. Umělci uprchli do sousedních ještě svobodných krajů a slovanská Makedonie ztratila svobodu (vlastně až do r.1942). V předtuše tohoto konce se dostavbě Markova monastýru věnovaly všechny prostředky. Je zde mnoho stavitelských zásahů, ikony tvoří cyklus, ikonostasis vykazuje západní vlivy. Základní myšlenkou je soustředění světla: Kristus sám je zdrojem světla, které je rozděleno tak, že chrámový prostor a vše, co je v něm, vzbuzuje dojem extáze. Tato technika se dnes spojuje s duchovním hnutím, tehdy velmi rozšířeným, jehož stoupenci se nazývali hesichasté. Byli velmi početní mezi slovanskými mnichy. Jde o soustavu různých tělesných postupů, jež měly usnadňovat duchovní spojení s Bohem, hlavně s Kristem. Vyzařování světla je cílem této duchovní školy, založené Gregoriem Palamasem; a umělec, který dokončoval kostel, chtěl to znázornit jak stavebně, jak ikonami. (19) V Rusku tvořili podobně malíři Theofan Řek a Andrej Rublev.

Za byzantsko-bulharského násilného tlaku začíná po XII. století makedonská hlaholice zanikat a přesouvá se do Dalmácie. (18) Na makedonském území se prosazuje tak zvaná "fantastická miniatura", naprosto neslučitelná s náboženskou přísností hlaholskou, avšak úspěšně možná v "cyrilickém" prostředí. Propletence hadích hlav a divokých zvířat téměř zakrývají počáteční písmeno zdobené podle čerstvých a útočných říznačně balkánských tvarů. Vyznačují se barbarskou dravostí, vlastní fantazii Slovanů, ale jsou dosti vzdálené slohu miniatur řeckých rukopisů. Dobře to můžeme vidět na příklad na Evangeliáři z Radomiru, na Evangeliáři presbytera Jana a dalších. (20)

Ve století XII. ustupují obludné prvky obrazům ptáků a zvířat, jak to vidíme na Boloňském Žaltáři (kolem roku 1240), který byl vyzdoben v blízkosti Ochridy a jímž se otevírá nová kapitola v dějinách slovanské miniatury; ve století XIV se opět prosazuje "novobyzantský tlak". Umění přetrvalo také za tureckého panování, i když mnozí umělci se odstěhovali do tehdejšího Srbska a do moldavsko-valašských krajů. Velmi činorodě v tomto ohledu vystupují v první polovině XIV století zejména kláštery založené makedonskými poustevníky mezi městy Skopje, Kumanovo a Lesnovo. Později, za turecké nadvlády, působili nejlepší kopisté a kreslíři miniatur v biskupských centrech a na zakázku bohatých šlechticů. Štědrost těchto zákazníků spolupůsobila k tomu, že se udržela vysoká umělecká úroveň a pobízela umělce k tomu, aby vedle jmen velkodušných donátorů napsali i své vlastní jméno. (21) "Vzkříšení" a nový rozmach tohoto umění začne teprve v roce l942.

4. Arcibiskup Metoděj vyřazen ?
Především se ptáme: proč v tomto období na balkánském území téměr úplně chybějí ikony svatého Metoděje, a ikony Cyrila jsou velmi řídké, zatím co se naopak hojně vyskytují obrazy svatého Klimenta Ochridského a Nauma ? Snad nebyly dosud objeveny a zůstávají skryté pod vápnem ? Zdá se spíše, že řecká hierarchie, která se v osobě Lva Řeka začala prosazovat po roku 1038, odstranila jakoukoliv stopu skutečných cyrilometodějských počátků, aby prosadila přímý byzantský vliv. Teprve dnes (1958), tedy v poslední době byl v Soluni vystavěn pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje, ale je třeba říci, že tento chrám je skutečně velkolepý.

V katedrále Sveta Sofia v Ochridě nechal Lev namalovat pouze svatého Cyrila se svatým Klimentem. Cyril jako byzantský intelektuál a filosof, který sice zemřel v Římě, avšak nepatřil do hierarchie, a tudíž ani do římské pravomoci, byl přijatelný; arcibiskup Metoděj, vyslanec římského velekněze, zakladatel slovanské církve, papežem autorizované, a na něm závislé, by byl nevhodný, zejména po schismatu v roce 1054.

Bezpočetné ikony svatého Klimenta proto nahradily ikony Cyrila a Metoděje. Theofylaktos, řecký arcibiskup v Orchidě v letech 1094-1107 se sice skutečně přidržuje staroslovanských pramenů, ale popisuje Klimenta byzantinizujícím způsobem. Slované jsou pro něj již "Bulhaři". (22) A samotný svatý Kliment, již ovšem jako "bulharský" biskup, byl údajně tím, kdo odstranil, či spíše: vynalezením cyrilice "opravil" hlaholskou abecedu. (23) Je však "opravená" "srozumitelnější"? Pro koho?

Ve zmíněné arcibiskupské katedrále Sveta Sofia v Ochridě byly objeveny pod maltou z turecké doby postavy šesti papežů římské katolické Církve a celá řada dalších fresek. Koncem XV století byl tento chrám změněn na mešitu a všechny namalované postavy byly zakryty vápnem a maltou. Šest objevených papežů bylo zpodobněno vedle sebe v letech 1040-1050 z osobní iniciativy Lva.

Objevené fresky byly publiku představeny v září roku 1961 na Mezinárodním Kongesu pro Byzantská Studia. Restaurátorské práce i zveřejnění se uskutečnily s pomocí UNESCA (a zároveň i s velmi ceněnou pomocí italských odborníků z Říma). Zobrazení papežů vzbudilo zájem, vždyť šlo o jediný případ v zemích byzantského vlivu. Pozoruhodná byla také doba vytvoření, tedy období těsně před schismatem. Jedinečnou skutečností je také okolnost, že tato výzdoba byla provedena na zakázku Lva, rafinovaného představitele byzantského patriarchátu, a právě zde v Ochridě, uvážíme-li spor mezi Konstantinopolí a Římem o historické právo jurisdikce nad územím Ochridského arcibiskupství ! Portréty jsou umístěny v diakoniu (Pozn. překladatele - podle výkladového slovníku znamená toto slovo postranní malou apsidu ve starých katedrálách a ortodoxních chrámech), v jihovýchodní části, vedle oltáře. Na pravo od okna jsou: svatý Lev Veliký (440-461), Řehoř Veliký (590-604), Silvestr I. (314-355) Od okna nalevo jsou: Innocenc (401-417), Zachariáš (745-751) a Kliment Římský (101). Zjištění totožnosti postav je spolehlivé, díky nápisům na obrazech. Obrazy je navíc představují jako papeže Římské Církve. Malířská technika zdůrazňuje tonzury na temeni hlav (nepoužívané na Východě); obličeje, vymodelované světlou a tmavou žlutou hlinkou do výrazných rysů, zdobí krátké šedé vlasy a krátké vousy; oči jsou zcela otevřené, výraz kněžské přísnosti. Avšak způsob oblečení postav je stejný, jaký známe u Otců Východní církve: felonium, omoformium se dvěma velkými kříži na ramenou a na spodním pruhu omoformia. V rukou drží bohatě zdobené Svaté Knihy a u třech postav pravá ruka žehná. (24)

Ve stejné části diakonia se na jižní stěně nalézají fresky svatého Cyrila a Klimenta z Ochridy, jejž autokefální církev v Ochridě oslavuje jako vlastního zakladatele a patrona. Celá oblast oltáře se nám jeví jako jakási galerie portrétů hlav jednotlivých církví křesťanského světa, včetně papežů. Jsou zde partiarchové z Konstantinopole (nejpočetnější, je jich více než dvacet), z Alexandrie, z Jeruzaléma, z Antiochie a z kyperského arcibiskupství. Dále, důležití biskupové některých východních eparchií, slovanští svatí otcové a - uprostřed - již vzpomenutí papežové.

Ekumenická hodnota je nepopíratelná. Nicméně je obtížné spolehlivě stanovit, jaký byl původní záměr fresek. Papežové jsou uprostřed, ale je jich pouze šest, byzantských patriarchů je naopak více než dvacet, a z ochridských zde nalézáme Cyrila a Klimenta. Podle některých badatelů - Cv. Grozdanova, P. Miljkoviče-Pepeka, André Grabara - měla být zdůrazněna rovnost všech církví: Římu náleželo čestné místo, Byzanci naopak číselná převaha a Ochridě zase zcela zvláštní důležitost, neboť na ní bylo závislé celé území Balkánu.

Zůstává skutečností, že těchto šest papežů bylo Východní Církví uznáno; a Lev, tím že je v Ochridě nechal vymalovat, chtěl prý jakoby téměř vyhlásit svoji úctu k Římu a také skutečnost, že jeho podpora patriarchovi je založena na ekumenických koncilech, schválených římskými papeži (Radivoj Ljubinkovič). A. Grabar se naopak domnívá, že Lvovy ikonografie potvrzuje záměr Konstantinopole prosadit svůj primát tím že Řím klade pouze vedle Byzance. Svetoslav Radojčič se pozastavuje nad výběrem jmen, mezi která patří i jména papažů Lvovovy doby: Silvestr III. (1044-1045) Řehoř IV. (1045-1046), Kliment II. (1046-1047), Lev IX. (1049-1054). Radojčič vyslovuje závěr: "Jména se zcela jistě nevyskytují náhodně. Výběr ukazuje. jak osobnost, která řídila práci malířů v Ochridě, znala dobře římské poměry z poloviny XI. století." (25) Lev papeže uznává, avšak podřizuje je ekumenickým koncilům; nabízí jim čestné místo, ale přivádí je mezi východní: nikoliv do Svaté Moudrosti v Byzanci, ale v Ochridě. (26). Všichni badatelé jsou zajedno, že skupina fresek "je zcela jedinečná a bez příkladů, jak na byzantském území, tak na území slovanském". Výzkumy však nejsou ještě ukončeny. Nebyly zatím zjištěny všechny postavy, ani nebyly dosud dostačujícím způsobem prozkoumány všechny malby nalezené v kostele. Zájem vzbuzuje přítomnost dalších západních biskupů, na příklad velmi oblíbeného svatého Ambrože, biskupa v Miláně, který je zde snad proto, že svoji politickou kariéru zahájil v Sirmiu. V každém případě fresky geniálním způsobem odrážejí "problémy dialogu" mezi Konstantinopolí a Římem, nikoliv však rozvázání tohoto vztahu. Rozpad dovršily v roce 1054 exkomunikace a oddělení.

Zásahem arcibiskupa Lva začalo také odstraňování původní pravé cyrilometodějské miniatury a ikonografie, a tedy umění, mezi jehož zdroje patřily také vlivy ze střední a západní Evropy spojené s Římem. Srbská Církev vznikla již jako pravoslavná, možná zásluhou "slovanského centra", které v Konstantinopoli založil Metoděj, avšak nyní již jako církev byzantinizovaná. (27) Ortodoxní ikonografie srbské a bulharské, ale zvláště ikonografie ruské (máme na mysli Rubleva), jakkoliv jsou byzantinizující, přesto vykazují stejné nové prvky, které jsou typické pro slovanskou makedonskou ikonografii: vedle byzantské přísnosti také něžnost, citovost, poetičnost, soucit. Tento duc prozrazuje podzemní pokračování moravských cyrilometodějských kořenů, jinými slovy nepřerušené přežívání společného cyrilometodějského podkladu ve víře-kultuře-umění ve všech slovanských Církvích.

Jde o jev, který se tedy zařazuje do onoho společenství hodnot a inspirace, které je předpokládáno v encyklikách Egregiae Virtutis a Slavorum Apostoli. Tím, že první encyklika staví Cyrila a Metoděje vedle Benedikta, uznává horizontální evropské kulturní uspořádání: Evropu východní, střední a západní, doplněné a spojené Evangeliem. Druhá encyklika naopak upozorňuje na vertikální, hloubkovou souvislost: totiž, že na kořeny klasické řecké kultury, proměněné duchem evangelia, se napojují místní kultury, také aby nezanikly, ale byly doplněny a sjednoceny v jediném mystickém Těle Ježíše Krista Spasitele. "Apoštolé Slovanů", Cyril a Metoděj provedli pro Slovany toto spojení "tézí a antitézí" syntézu způsobem, jaký dosud nebyl překonán (nn. 4-5), zůstali přitom vždy věrni Petrovi (n. 13) a jsou vzorem ekumenického dialogu, vzorem, na který se dnes odvolávají například některé Církve vznikající v Africe.

Dnešní univerzální Církev, nebo ještě lépe, současný nástupce Petra a "Zástupce Krista", nevyhlašuje za "patrony Evropy" ani Konstantina Velikého, ani Karla Velikého, ale tři svaté: Benedikta, Cyrila, Metoděje. Ještě dnes mají téměř všechny národy evropské kultury na své zástavě kříž a do dějin vstoupily zásluhou svatých. Národy na císaře" "pamatují", pomoci svatých se však "dovolávají". "Králové" znamenají minulost, svatí jsou zárukou života. Čechové zpívají ke svatému Václavu, svému mučedníkovi. "Ty jsi dědic české země..." Války mohou vyhladit národy, vymazat z mapy města, zničit umělecké památky, avšak lid přežívá a po skončení útlaků se znovu dovolává svatých nejen své země ale i těch, kteří patřili k jiné, snad i potlačené národnosti. Těch svatých, které ikony nejen představují, ale také zpřítomňují a vybízejí k zásahu.

Oslavy výročí 1.100 let od smrti sv. Metoděje - kromě encykliky - byly doprovázeny několika událostmi světového dosahu (28):
- Mezinárodní kongres slavistů v Římě, 8.- 13. října 1985,
- Výstava středověkých fresek z Makedonie, Řím, 5.-21. října 1985
- Vatikánská výstava originálů "IKONY V MAKEDONII od XI. do XVII. STOLETÍ" (29)
Tyto a další akce byly umožněny předchozími dlouhodobými výzkumy. Výzkumy cyrilo-metodějského odkazu v Makedonii se pro mne začínají rokem 1973. Tehdy jsem byl pozván, abych "zachránil" faráře u bývalé biskupské katedrály Svatého Erasma - Sant´Erasmo - ve Formii, provincie Latina. (30) Erasmus přišel do Formie z Lychnidos, z dnešní Ochridy. Zahájili jsme výzkum Erasmových stop z Ochridy do Sremu (též Sremská Mitrovica, antické Sirmium, v roce 869-870 úřední sídlo arcibiskupa Metoděje), a odtud znovu do Ochridy: Erasmus tam působil jako biskup a "učitel-osvětitel" (asi od 280 do 301-2). Zde později skončili také Kliment a Naum: 886... Po zjištění "hloubkového, vertikálního průřezu" Erasmových stop od rodné Antiochie přes Lychnidos do Formie, jsme se zastavili u archeologických památek na možnost navázání žáků sv. Cyrila a Metoděje na Erasmovo dílo... Je značná podobnost mezi Metodějovou metropolí v Sadech a Klimentovou akademií v Ochridě; také tam předcházely římské prvky; stojí rovněž na vyvýšenině, jako Sady. Podobně jako hora "Klimentek" leží v ústraní od Sadů, též ochridské duchovní středisko "Sveti Naum" v ústraní nabízí možnost spojení s Bohem u hrobu Naumova
Zasluhuje to tím větší pozornosti., protože - jak uvedeno Kliment i Naum "napodobovali" sv. Metoděje ve všem...
Když Makedonci v nové době pochopili, že Klimentův Ochrid se nedá vysvětlit bez Velké Moravy ani Velká Morava bez Ochridu. rozvinula se mezi nimi a Římem čilá spolupráce. Předcházel tomu jejich přátelský rozhovor se mnou na Akademii věd, vedený prof. Polenakovičem:
- Vy jste mnich?
Ano, dominikán.
Inkvizice?
Ano, vědecká.
Jako mnich tedy nepotřebujete opatřovat peníze pro ženu ani pro děti?
Ne. A zůstane-li mi něco, při návratu to dám představenému.
Tak tedy zde zůstaňte pracovat... Máte osobní zájem o Makedonii?
Mám. Před 1.100 lety skupina Makedonců, vedena svatými Cyrilem a Metodějem, zachránila mou rodnou Moravu. Bez nich bychom dnes byli Němci a protestanti, s cizím svědomí, s cizím jazykem a cizím poměrem k Bohu. Dnes hrozí Makedoncům podobné ´odcizení´: povinností Moravy je pomoci.
Mohl jsme působit jinde, ale připadal jsem si tehdy jako apoštol Pavel, který měl také bohaté plány, avšak "v noci měl vidění: nějaký Makedonec stál před ním a prosil ho: ´Přejdi do Makedonie a pomoz nám!" Vydal se okamžitě na cestu. "Usoudili jsme totiž z toho, že nás tam Bůh volá, abychom jim hlásali radostnou zvěst." (Sk 16, 9-10) Málokdy Apoštol Pavel vzdává takovou chválu jako Soluňským a křesťanům z blízkých Filip: později jejich duchem žili také přistěhovalí Slované.
Usoudil jsem už tehdy, že družba, a to všestranná družba mezi Veligradem a Ochridou je nanejvýš žádoucí. Během jedenácti roků (1957-1968) nucených rukodělných prací (jinak bych bývalů trestán jako příživník) mě donutila komunistická strana Československá a Boží Prozřetelnost kopat vlastníma rukama hmotné pozůstatky cyrilometodějské Velké Moravy. Dosud nedoceněný, ba morálně ubitý dr. Vilém Hrubý - jak ho správně zhodnotil akademik P.Eisner - patřil "k těm archeologům, kteří kopou vlastníma rukama a myslí vlastní hlavou". Kdežto jiní vedoucí "archeologové" přicházeli na pracoviště snad jednou z týdnu a věděli o nálezech jen to, co jim řekli dělníci. Dr.Hrubý prý byl komunistickou stranou vyslán, aby archeologicky "zjistil", že velkomoravský Velehrad nikdy na Starém Městě nebyl. Nálezy dokázaly opak. Ovšem uveřejnit směl pouze to, co dovolila komunistická strana. Nakonec se vynořil velkolepý obraz. Chápali jsme, že jde jen o obraz "začátků". Účast na výzkumech v Makedonii mi tam pomohla zachytit "vyvrcholení" a obsáhnout celý duchovný okruh. Pak totiž přišli Bulhaři a Byzanc. Makedonci nepochopí bez Velké Moravy "začátek". Morava nepochopí bez Makedonie "vyvrcholení".

5. Bulhaři
Nestor, slovanský mnich Pečerského kláštera v Kijevě, vydal kolem roku 1120 Povesť vremennych let - Pověst o dávných letech, základní dílo slovanského dějepisectví. "Po dlouhém čase usadili se Slované podél Dunaje, kde je nyní země Uherská a Bulharská. A od těch Slovanů se rozešli po zemi a nazvali se svými jmény (podle toho), kde se usadili, na kterém místě. Jako (třeba) přišli a usadili se na řece Morava, i nazvali se Morava; a jiné se pojmenovali Češi. A stejně i Bílí Chorváti i Srbové a Korutanci jsou titíž Slované... dále.. usadili se na Visle a zvali se Lachové; a někteří z těch Lachů se nazvali Polané, jiní Lachové-Lutici, jiní Mazovšané a jiní Pomořané.. a jiní Drevjané, protože se usadili v lesích... Slované se dále usadili kolem jezera Ilmera... i vybudovali hradisko a nazvali je Novgorod... Tak se slovanský národ rozešel, a proto i písmo se nazývá slovanské.
Když žil slovanský národ na Dunaji, přišli od Skýthů, to jest od Chazarů, tak zvaní Bulhaři (Bolgare) a usadili se podél Dunaje a stali se utlačovateli (naselnici) Slovanů." (31) Slovanský jazyk byl jeden.
Kolem roku 680 vznikl totiž na dolním Dunaji pod násilným vedením několika bulharských kmenů větší slovanský politický celek. Jeho příslušníci byli pohané. Bulhaři byli několik finsko-tureckých kmenů. Přivedl je chán Asparuch (681-701), a až do Presiana (836-852) byli pohané. Boris však pochopit nutnost křtu, aby unikl tlaku z Byzance. Proto jednal s franským králem Ludvíkem a setkal se s ním v Tullnu (864). Přátelství s Bulhary znamenalo pro Franky velikou pomoc proti Moravě, kterou tak mohli Bulhaři ohrozit zezadu. Cílem jednání bylo "přivést na správnou míru ctižádostivé choutky moravského vládce Rostislava". O tom, že šlo o důležitou věc, svědčí dopis papeže Mikuláše I. kostnickému biskupovi Šalamounovi. V dopise mu děkuje za zprávu, že se Ludvík hodlá spojit s Bulhary, aby mohl donutit "Rostislava k poslušnosti, ať bude chtít nebo ne: Rastitium aut volendo aut nolendo sibi oboendientem facere." (32)
Přímo z Tullnu pak "vytáhl král Ludvík v měsíci srpnu s velkým vojskem za Dunaj a oblehl Rostislava v jakémsi městě, které se v řeči toho národa nazývá Dovina (Děvín). Ten však se neodvažoval střetnout se s královými vojsky, a poněvadž viděl, že nemá, kudy by unikl, v tísni byl donucen dát taková rukojmí a v takovém počtu, jak král přikázal. Nadto ještě potvrdil přísahou, že s veškerými svými velmoži bude po všechny dny zachovávat králi věrnost, třebaže ji naprosto nezachoval." Ludvík podle dohody odtrhnul Bulhary od závislosti na Cařihradu. Výpravu proti Moravě podnikl z téhož důvodu: před rokem přišli na Moravu byzantinci Cyril a Metoděj, a Frankové tušili v jejich působení nebezpečí. Avšak ani v Cařihradu neztráceli čas: napadli vojensky Bulhary (865), přemohli je, a Boris byl pokřtěn přímo na bitevním poli; kmotrem mu byl samotný Michal III., který dal Borisovi křestní jméno Michal, tedy svoje: proč?
Následujícího roku však vyslanci Bulharů dorazili do Řezna. Žádali Ludvíka, aby jim poslal způsobilé hlasatele křesťanství. Ludvík jim poslal pasovského biskupa Hermanricha s kněžími a jáhny. Když ale došli do Bulharska, celá země už byla plná kněží přišlých z Říma; vedli je biskupové Formosus a Pavel, papežští zplnomocněnci. Hermanrich s doprovodem se tedy vrátil uržen nazpět. Považoval jednání Borisovi, a hlavně papežovo za osobní urážku. Později (870-873) se pomstil uvězněním a týráním Metoděje: jednak proto, že Metoděj byl byzantinec, jednak proto, že byl také papežským legátem, který se odvážil učit v oblasti, na kterou si Hermanrich činil pravomoc. (33)
Jubilejní rok 1985 - výročí Metodějova zesnutí - oslavovali také Bulhaři. Podle nich ovšem Cyril a Metoděj byli Bulhaři; Bulharsko chápali jako kolébku slovanské abecedy a kultury, staroslověnštinu označovali za "starobulharštinu", atd. (34) Boris, podle jejich "výkladu", horlivě podporoval cyrilo-metodějské dílo.
Od kdy se však Boris stal "cyrilo-metodějským" příznivcem? Kdyby byl jejich příznivcem, proč neuzavřel r.864 přátelství s Rostislavem proti Frankům?
Proč nezapojil Bulharsko do činnosti slovanské cyrilo-metodějské misie, kdyby bylo pravda, že jejich žáci působili dříve už v Bulharsku, anebo dokonce, že slovanská abeceda vznikla v Bulharsku?
Uvědomil si, že s Moravou by zaniklo celé slovanské křesťanství, kdyby byl zvítězil Ludvík?
Je zde však ještě jiná, tíživější okolnost. Ze dne 13.listopadu roku 866 pocházejí pověstné "Odpovědi papeže Mikuláše I. na dotazy Bulharů". (35) Znění dotazů záhadně zmizelo, ale podle odpovědí si je můžeme snadno domyslet. Podle nich to, co žádal Boris v Římě, bylo ještě větší ranou pro dílo svatých bratří, než jeho vojenská dohoda s Franky. Boris v podstatě žádal v Římě přesně o totéž, o co kdysi žádal Rostislav, avšak v latinském duchu. Pocházejí-li odpovědi z roku 866, tak "dotazy" mohly být z r. 864-866, tedy z doby, když už o Cyrilovi věděla celá Evropa, jeho působení se obávali Frankové a záviděli je Vlaši! Zatímco se Cyril chystal na svěcení slovanských kněží, Mikuláš sliboval Bulharům na jejich žádost latinského biskupa, "který bude vysvěcen u vás"; podobně také latinské mešní knihy; a nakonec: iudicium poenitentiae, právní řád pro svátost smíření a kajícníky. Věci, které Cyril už poskytoval Moravanům v jejich duchu a jazyku. Cožpak to Boris nevěděl? Anebo nechtěl?
Po Metodějově zesnutí však podle Dujčeva: Kliment, Naum a několik jiných našli prý nejlepší podmínky k působení v Plisce a pak Preslavi: zachraňovali a doplňovali dílo svých učitelů. Tak prý tam koncem devátého a během desátého století dosáhla slovanská literatura svého vrcholu. (36) Pravda však je, že tito Metodějovi věrní služebníci museli odejít z Preslavi pryč, daleko k řeckým hranicícm právě pro svou věrnost Cyrilově hlaholici.
V Preslavi se objevila a převládla nová abeceda, nazvaná cyrilská, cyrilice, ačkoli v podstatě odporovala duchu Cyrilova díla; Cyril chtěl abecedu hlaholskou, a to pro slovanský hlahol - glagol - slovo.
Začali jsme důkazem, že také připisování cyrilice Klimentovi Ochridskému je nepodložené. Přesto Ivan Dujčev píše: "Po maličkých úpravách, abeceda první slovanské literatury představovala pevný základ kulturního rozvoje velké části slovanských národů. Každodenně žijeme s Cyrilovou abecedou, používáme jí v každé chvilce a vůbec si bez ní nedokážeme představit náš kulturní život." Ve skutečnosti však ony "maličké úpravy" znamenaly úplné vyloučení hlaholice a zavedení řeckých velkých písmen, jak vidíme v dnešní "azbuce". Pravdivý závěr tedy zní: Bulhaři nepoužívají Cyrilovu abecedu! Kdy a jak vznikl podvod?
Dujčev pokračuje: "Změna nastala kolem roku 893-894. Ta se nazývá v dějinných pramenech ´přepsáním knih´.Tím se bezpochyby naráží na vytvoření nové slovanské abecedy, na její pojmenování ´cyrilská´, ke cti Konstantina-Cyrila, a na nahrazení hlaholice touto abecedou... Zavedení této nové abecedy, jak se může uzavírat na základě několika svědectví, píše Dujčev, bylo dílem Klimentovým..."
Avšak kolem roku 893-894 Kliment už neměl v Preslavi žádný kulturní vliv, neboť byl záměrně poslán mezi barbary na jih; ani Kliment ani jeho akademie nikdy nepoužívali cyrilice, neboť zůstávali věrni hlaholici. A svědectví, o něž se Dujčev opírá, je zatím jen jediné, a to velmi chabé: nepodložený výrok D.Chomatiana v jeho "Ochridské legendě" (1216-1234), jak bylo uvedeno.
Bulhaři měli dvě příležitosti, aby zachránili dílo svatých Cyrila a Metoděje:
Poprvé po Cyrilově zesnutí v Římě (869) a po zmizení Rostislava v jednom franském klášteře (870), když se na Moravě dostali k moci Svatopluk a Viching - všechno se zdálo být pohřbeno. Avšak vystupuje kníže Kocel a žádá v Římě učitele a biskupa, Metoděje, a Hadrián II. mu vyhovuje. Od Borise však nepřišel ani náznak! A přece se dnes v bulharské historiografii nadále zdůrazňuje, že Metoděj prý byl Bulhar! A dále - nešlo náhodou také o malou ironii, kydž Hadrián určuje Mětodějovi za sídlo Sirmiun, Srem, v končinách skoro bulharských? A důrazně dodává Kocelovi: "Nejen tobě samému, nýbrž i všem oněm slovanským zemím jej posílám (jako) učitele od Boha a od svatého apoštola Petra." (ŽM 8) Srem se mohlo stát metropolí také bulharských Slovanů až k Černému moři a dál.
Druhá, již zmíněná příležitost, ale nevyužitá v duchu svatých bratří, byla promarněna po vyhnání Klimenta z Moravy, když tento nenašel pochopení v Preslavi, ano, odkud byl dokonce odstraněn, aby mohla být snáze šířena cyrilice.
Akademik Ivan Dujčev, který nás nedávno opustil, patřil mezi vynikající autority v cyrilo-metodějské otázce. Setkal jsem se s ním na Mezinárodním cyrilo-metodějském sympoziu v Římě v roce 1985. Tehdy mi jeho i můj přítel akademik Fr.V.Mareš sdělil, že Dujčev byl snad tajným katolíkem; ovšem jeho polopravdy a někdy i úplné nepravdy vrhají stín jak na Bulhary, tak zejména na italské univerzity. Třísvazkový výbor jeho díla byl vydán v Římě. (37) Potíž se dostavuje tam, kde jsou historickým osobám přisuzovány úmysly, motivy a cíle, které jsou nedůstojným a mravně ubohým způsobem překrucovány podle tehdy povinné komunistiké ateistické a protikřesťanské ideologie. Není ovšem vyloučeno, že toto bylo do díla, nesoucí jeho jméno, vpašováno nějakými dosazenými poradci. To platí i o knihách, vydaných u nás po roce 1950.
U Bulharů se všechno ještě zhoršuje jednostranným nacionalismem, ve kterém se Bulhaři rádi představovali jako čistokrevní Slované, ba zakladatelé a zachránci cyrilo- metodějského dědictví. Tato morální bastardizace, postihující nejen Bulhary, se bude překonávat mnohem pomaleji, než hospodářský úpadek: předně se musí osvobozovat vědomí a svědomí od znetvoření, a pak nutno najít a vyslovit pravdu.
Vzhledem k tomu, že tyto polopravdy a nepravdy zasáhly také českou a moravskou čtenářskou obec, pokusíme se je stručně uvést na správnou míru. Předně: pro určení doby vzniku Cyrilovy hlaholice, se Dujčev správně odvolává na mnicha Chrabra: podle Dujčeva to ovšem byl Starobulhar, ve skutečnosti Makedonec. Dále: "zřejmě mnich Andrej", jenže tohle je zřejmé jen Dujčevovi a jiným marxistům. Chrabr uvádí jako rok vzniku Cyrilovy abecedy rok 6363 od stvoření světa: podle byzantského počítání by to bylo roku 855, kdežto podle alexandrijského 863. Dujčev si vybral rok 855, protože tvrdí, že Cyril vynalezl hlaholici ještě dříve, než to žádal Rostislav; vynalezl ji prý na přání krále Borise pro potřeby bulharského státu, kdežto když přišlo poselství z Moravy (862), šlo prý jen o předání hlaholice všem Slovanům. (Zlatý věk, 15-16) Předání bylo roku 862-863, tedy podle alexandrijského počítání. Navíc, Cyril prý nevynalezl hlaholici sám, a ani pouze proto, že se modlil, nýbrž se skupinu, a tedy je dílem "kolektivu": takové krkolomné kotrmelce se musely vymýšlet, aby se vyhovělo marxismu a nacionalismu. Opačné zprávy očitých svědků jsou však jasné (ŽK 14, ŽM 5).
"Přátelské" přijetí Klimenta a Nauma při útěku z Moravy (886), vysvětluje Dujčev Borisovým "dávným zájmem": ""Epochální nové dílo bratří... bylo už dobře známo knížeti..., který prý už dvacet let předtím organizoval oficiální pokřestění bulharského národa, na podzim r. 865". Víme však, že Boris byl prostě Michalem III. poražen a donucen ke křtu. Současně vyjednával s Franky proti Moravě, kde působil sv. Cyril a Metoděj: takhle chtěl chránit jejich dílo? Zničením?
Dujčev velebí rozsáhlou literární činnost v Plisce a pak Preslavi: spočívala prý v původní tvorbě, ale hlavně překladech, v "přepisování knih" (Pozn.: z hlaholské do cyrilské abecedy). Jako autora nové abecedy představuje Dujčev Klimenta: "ústřední postavou je v ní Kliment". Jenže Kliment, po krátkém pobytu v hlavním městě, tedy brzy po r.866, odchází působit do vzdálených makedonských oblastí, daleko o kulturního střediska. Úřední zavedení cyrilice se dnes připisuje caru-mnichu Simeonovi (893-927), který jmenuje Klimenta biskupem na jihu (894), a tak ho oddaluje od střediska. Stejného roku je tam úředně poslán také Naum, jenž zakládá klášter v Ochridsku na břehu Bílého jezera. Dujčev zatajuje, že Kliment a Naum nikdy nepřijali cyrilici; a přitom podle Dujčeva měli být "spojovacím článkem mezi dvěma velkými starobulharskými literárními a osvětovými středisky". Rovněž neuvádí, jaký byl mezi nimi rozdíl a jaký byl mezi nimi vztah.
Borisova politika kolísala, tápala ve svém odporu vůči Cařihradu mezi Římem a Franky, zaobaleně, ale přesto tvrdošíjně proti svatým bratřím ze Soluně. Boris zemřel roku 889. Začalo "přepisování" slovanských knih z hlaholice do cyrilice ještě za něho? Potvrzovalo by to odsunutí Klimenta na Jih "po krátkém pobytu" v Plisce, tedy ani ne v Preslavi; dále i to, že Simeon našel už roku 893 knihy "přepsané" do cyrilice a pouze ji uzákonil jako úřední abecedu.

P o z n á m k y - III. Svatí Cyril a Metoděj - teologové "Božího obrazu"
1) In: Osservatore Romano, 14.2.1987, s.5; J.Ortiz de Urbina, Secondo Conciolio di Nicea, Enciclopedia Cattolica, VIII, 1832-34, Roma 1952.
2) J.Vašica, Literární památky epochy velkomoravské (863-885), Praha 1985, s.186-7 (183-210), 214-250; V.Vavřínek (Magnae Moravie fontes Historici (=MMFH), II, s. 69, čl.5, Brno 1967 UJEP; G.Finazzo, Fatalismo teologico e libero arbitrio. Dal mondo dell´islam, L´Osservatore Romano, 29.6.1979, s.3; Tentýž, La teologia sunnita, Tamtéž, 24.11.1979, s.3.
3) T. Bahounek OP, Krása a umění Božího lidu, kap. XI, Ikonografie, ikonologie a ikonosofie umění božího lidu, Olomouc 1992 MCM, s. 114-134.
4) Vašica, Tamtéž, Praha 1966, s.212.
5) Dopis Anastáztia Karlovi r.875, MMFH, III, 175-6; P.Kaverau, Il cristianesimo d´Oriente, Milano 1981, s.123-6, 132 a násl.
6) S.Thomas Aquin., Summa Theol., I, 2, 3; Viz též: S.Athanasius, Oratio contra gentes, PG 25, 83-87, 42-43.
7) Kaverau, Tamtéž, s. 1981, 126-132; P.Evdokimov, La teologia della Bellezza: il senzo della Bellezza e l´icone, Roma 1971; franc.: L´arte de l´icone: thélogie de la beauté, Paris 1972; Viz heslo Eikon, In: G.Kittel, Theolog. Wörtebuch, II, 378-396, Stuttgart 1935; viz též hesla Eidos, Eidolon, Eidolatria, Tamtéž, 371-4.
8) ŽK 15: "Rostislav... shromáždiv učedníky, svěřil (mu) je na učení"; ŽM 10: "Svatopluk... dal mu do správy všechny chrámy a duchovní ve všech městech; ŽM 17: "uložili jej (Metoděje) v kapitulním chrámu"; Metoděj "leží pak ve velkém chrámu moravském po levé straně ve stěně za oltářem svaté Bohodičky." (Proložnoje žitije Konstantina i Mefodija, MMFH, II, 166).
9) Z.Váňa, Svět dávných Slovanů, Praha 1983; J.Dekan, Velká Morava, umění a doba, Praha 1985 (3.vyd.); V.Hrubý, Staré Město velkomoravský Velehrad, Praha 1965.
10) M.Šolle, Stará Kouřim, Praha 1966; In: Enc. Slavorum Apostoli,24; B.Nechvátal, Frühmittelalteriche reliquienkreüze aus Böhmen, Praha 1979 (Památky archeologické, LXX, s.213-251).
11) MHFH, II, 1-14, s.273-5.
12) Bios Klémentos, MMFH, II, s.200-231 (XXVIII, 76).
13) Krume Kepeski, Gramatika na makedoskiot lateraturen jazik, Skopje 1978 Vyd. Posvatnoje dělo, s.15; V.Tkadlčík, Černorizec Chrabr: O pismenach, In: Slavia, Praha 1983 (52), č.2, s. 194-9; V.Tkadlčík, das slavien Alphabet bei Chrabr, In: Byzantinoslavica, 1985, XLVI, f.1, s. 106-120; O rozšíření hlahol. nápisů: B.Fučič, Glagoljski natpisi, Zagreb 1982, s.2; o vlivu různých kult. proudů na Velkou Moravu a šíření c.-m. díla od do ciziny poslouží mapky 1-8, In: J.M.Veselý, Most a cesta domů, Řím 1980, 2. vyd.
14) C.Grozdanov, L´arte medioevale macedone nel contesto dell´arte, Skopje 1983, s.8.
15) Grozdanov, 1971, s. 29 a násl.; Viz: Slovenska pismenost, Katalog trvalé výstavy kultury a umění Makedonie, Ochrida 1985 Nár. muzeum.
16) Tamtéž, s.29.
17) J.Kadlec, Svatý Prokop, Řím 1968, s.68 a násl.
18) S.Antoljak, Makedonija vo IX. vek, Skopje 1986, s.178.
19) AA.VV., Umetničkoje bohatstvo na Makedonija, Skopje 1984 Mak. Kniga; V.Bitrakova-Grozdanova, Monuments paléoochrétiens de la région d´Ochrid, Ochrida 1975 Muz. Naz.; B.Babič, La culture matérielle... á Prilep, Prilep 1986; K.Balabanov, Sv.Giorgi, Staro Nagoričano, Skopje, vyd. Spomenici na kulturata na Makedonija, Skopje 1981, vyd. univ., J.M.Veselý, Grideranno le pietre, Tamtéž, s, 66-83.
20) Grozdanov, Tamtéž, 1971, s.30.
21) Tamtéž, s. 31-32.
22) Bios Klementos, MMFH, II, s.202-203.
23) I.Dujčev, Zlatý věk bulharského písemnictví, Praha 1982, s.21.
24) C.Grozdanov, L´arte medioevale macedone nel contesto del l´arte, Skopje 1983, s.7-9.
25) Tamtéž, s.9-11.
26) Verze z r. 1290.
27) J.Vodopivec, I santi fratelli Cirillo e Metodio, compatroni d´ Europa, Roma 1985; J.M.Veselý, Cirillo e Metodio, teologi dell´imagine, Arte cristiana, Milano č. 724, s. 38-44; O Byzanci viz: A.M.Ammann SJ, La pittura della chiesa byzantina, ROMA 1957; o Makedonii viz: AA.VV., Umetničkoto bogotastvo na Makedonia, Skopje 1984.
28) J.M.Veselý, In: L´Avvenire, Milano, 3.4.1985, s.15; Vjesnik, Zagreb 20.4.1985, s.4; G.Costa, Bizantini..., Carlino Ravenna-Romagna, 15.3.1986, s.11,16; 16.3.1986, s.1; 19.3.1986, s.11; "GLI ATTI DEL XXXIII, CORSO, Ravenna 1986.
29) K.Balabanov, Catalogo dell exposizione "Icone della Macedonia, XI.-XIII. secolo, Musei Vaticani, 23.5.-29.6.1986.
30) J. M. Veselý, Sant´ Erasmo di Formia o di Ochrida?, L´Osservatore Romano, 11.6.1980, s.3; J.M.Veselý, Nuova cripta semianulare: gli scavi intorno all´ex cattedrale di Formia, 24.7.1980, s.3.
31) MMFH, I, 190-197; J.M.Veselý, Scrivare sull´acqua, Roma 1987; MMFH, IV, s.395; J.M.Veselý, Most a cesta domů, Řím 1990.
32) Annales Fuldenses, MMFH, I, s.98; Annales Bertiniani, MMFH, I, s.75; Codex Dipl. Bohaemiae, (CD I, 10): Ludvík chtěl zřídit z Moravy "východní franskou marku", MMFH, III, s.146-147: dopis Mikuláše I.
33) ŽM 9-10: Jan VIII. odsuzuje Hermanricha, 873; MMFH, III, 50, s.167; Bulhaři v Řezně MMFH, IV, 374, 378, 384; In: Scrivere..., s. 80.
34) In: L´Avvenire, Milano, 3.4.1985, s.15; La Bulgaria, culla..., Agenzia Sofia Press, Sofia, K, 228, 16.4.1981; L´Osservatore Romano, 25.5.1985, s.5; I.Dujčev, Il primo maestro, 1100 anni dalla morte di Constantino-Cirillo, K, 62, 1979. Dujčev zkresluje C.-M. dílo v duchu dobového komunistického ateismu a nacionalismu; jeho spisy zamořily italskou vědu, podobně jako u nás M.Lacko (Sv.Cyril a Metod, Řím 1969), S.M.Ďurica, J.Poulík aj.
35) Odpověďi papeže Mikuláše I., MMFH, IV, s.38-107.
36) I.Dujčev, Il primo maestro..., s.1.
37) I.Dujčev, Medioevo bizantini-slavo, I. (Saggi di storia politica e culturale), Roma 1965, II. (Saggi di storia letteraria) Roma 1968, III. (Altri saggi di storia politica e culturale, Roma 1971 Ed. di storia e lett.; česky vyšlo: I.Dujčev, Zlatý věk bulharského písemnictví Praha 1982 Vyšehrad; v českém překladu jsou nepřesné názvy; zde je uvádíme správně.

IV.Jediná mysl - jediné vyznání
Konstantin, když v Římě přijal Boží vnuknutí, že se blíží chvíle jeho smrti, zářil radostí a mezi jiným řekl:
"(Nebyl jsem) a stal jsem se a jsem navěky. Amen.
Příštího dne pak obléknul se do svatého mnišského roucha tak přijal světlo k světlu, a nazval se jménem Cyril...
A když se přiblížila hodina... pronesl modlitbu: Pane Bože můj, vyslechni mou modlitbu a ochraňuj věrné tvé stádo, jemuž jsi mne postavil do čela, neužitečného a nehodného služebníka tvého...
Dej své církvi vyrůst množstvím a ze všech - sjednotiv (je) ve svornosti - učiň řádné lidi, kteří budou jednomyslní v pravé tvé víře a ve správném vyznání...
Ty, co jsi dal mně, vracím zas tobě, jakožto tvé. Veď je svou silnou pravicí... " (ŽK 18)

1. Ekumenická dialektika
V době Cyrila a Metoděje stála Evropa před třemi mesiášskými hnutími: úzkostným mesiášským zkoumáním - ve filosofii i v náboženství Židů a Saracenů, a násilnickým sebeprosazováním "svaté říše Franků". Závislost moravsko-panonského území na Římské Církvi odsouvala do pozadí poslušnost vůči Konstantinopoli právě v okamžiku, kdy kvasily první různice mezi Fotiem a Mikulášem I. a to ani nemluvíme o tom, že Cyril byl žákem, kolegou a přítelem Fotiovým. Cyril si zvolil "dialektiku": výběrové, logické hledání pravdy a práva.

Bulhar Antoni Chubančev, asistent na teologické Akademii v Sofii, se pokusil kolem roku 1985, tisíc let po Metodějově smrti, ovšem v bulharském duchu, vymezit způsob postupu duchovního a intelektuálního vývoje u Cyrila. Podle něho, v Cyrilově duchovním formování náleželo výsadní postavení dialektice. (1) Autor vychází ze IV. kapitoly "Života Konstantinova", podle které se Cyril dialektice a veškeré řecké kultuře naučil od slavných profesorů Lva a Fotia. "Oni, pak kromě dědictví duchovního, vědeckého a kulturního, jej naučili dialektice zděděné především od Platona a Aristotela takovým způsobem, aby ji tvořivě využíval nejen v logice, ale také v obtížných a nepřehledných podmínkách oné doby. A sice podle etymologického významu výrazu "dialektiké techné" v tom smyslu, že jako "ohněm se zkouší zlato a stříbro, tak člověk odděluje rozumovou úvahou pomluvu od pravdy".

Filozofické a teologické myšlení u Cyrila - tvrdí Chubančev - se vždy opírá o skutečnost a Písmo. Vidíme to na dialogu se všemi jeho protivníky. Polemiky nebyly pro Cyrila cílem samy o sobě, tedy nešlo mu o to, aby zvítězil, ani o akrobacii a slovní hříčku, jimiž sofisté dokázali obhájit jak pravdu, tak nepravdu podle svého zájmu nebo podle politiky. Pro Cyrila bylo základním cílem dialektiky prokázat, prosadit a obránit pravdu, abychom mohli dojít k pochopení, porozumění (starosloviensky: rozum)

Pokud však jde o skutečnost a pravdu života, pak myšlenky Cyrilovy překonávají Platona a Aristotela. "V historickém díle Svatých Bratří, stejně jako apoštolů, při vysvětlování dynamiky a objektivních faktorů historického procesu a v praktickém uskutečňování ideí obou slovanských literátů pulsuje živá vitální dialektika. Je to dialektika, která čelí problémům a požadavkům reality která překonává přežité formy historického vývoje a tvořivě řeší protiklady doby".

"Jejich boj - pokračuje Chubančev - proti "dogmatu, třech posvátných řečí", byl korunován úspěchem. Byla to hebrejština, latina a řečtina: v těchto třech jazycích dal totiž Pilát napsat důvod smrti a nápis připevnit na Ježíšův kříž: JEŽÍŠ NAZARETSKÝ KRÁL ŽIDŮ (Jan 19,19-22). Obhájci, trojjazyčníci, se také nazývali pilátníci. (ŽK) Obsahuje dialektické vyvrácení zastaralých snah a tvrzení, které by brzdí a brání vyrůstání plodných větví - slovanských církví - z kmene PRAVOSLAVÍ. V oné době bylo takové pojetí v naprosté shodě s požadavky sociálního pokroku, a má velmi důležité důsledky politické, náboženské a kulturní povahy pro ochranu národnosti slovanských národů. Ty pak následně přispěly vlastním neobyčejně cenným příspěvkem do pokladu universální lidské civilizace".

"V polemice proti představitelům dogmatu o třech posvátných jazycích, brání Cyril princip jednoty v rozdílnosti. Zároveň se přidržuje myšlenky rozčleněné jednoty, tedy nedělitelné svaté Církve při přítomnosti národních slovanských autonomních Církví. Dokonce i v okamžicích před svou smrtí se modlí k Pánu:
"Dej své církvi vyrůst množstvím a ze všech - sjednotiv (je) ve svornosti učiň řádné lidi, kteří budou jednomyslní v pravé tvé víře a ve správném vyznání." (ŽK 18) V Cyrilově modlitbě však není zmínka o "národních slovanských autonomních církvích".
Tedy v původním staroslovanském textu, který je výše uveden, sv. Cyril prosí Boha, aby nechal "svoji Církev" růsti množstvím (nových údů) a spoj všechny svorností - v jednotu: Utvoř z nich řádný lid svorný v tvé pravé víře a v opravdovém vyznání, a dodává: "Vdechni do jejich srdcí slovo tvého učení." (ŽK 18)
Lze se ptát, proč si Chubančev a vůbec komunisté dávali takovou námahu s překrucováním textu? Na obranu "akefalie", čili zničeného "bezhlaví"? Hlavy "autokefálních" pravoslavných slovanských církví spolupracovaly s policií!

"V samotném vytvoření abecedy - pokračuje Chubančev - Cyril dokázal, že vládne výjimečnou dialektickou schopností. V hlaholské abecedě, složené z 38 různých písmen, předvádí harmonii a původní krásu lidové mluvené řeči: řeč je totiž výrazem dialektické jednoty. Slovo mluvené i psané v sobě organicky spojuje ideu, pojem a jejich hmotné vyjádření. Avšak proč Bulhaři nahradili Cyrilovu hlaholici kyrilikou ?

Dialektický prvek byl Cyrilem vnesen také do pojetí člověka: ten není neproměnnou skutečností, jeho prostor omezují dva protikladné prvky ´dobro a zlo´ a právě v této jsoucnosti spočívá drama a dialektika lidského života, hlavně mravního.

"Ve veškeré činnosti Cyrila, který byl ovšem podporován bratrem Metodějem, se projevuje hluboce uvědomělá znalost reálné dialektiky jednotlivého dějinného okamžiku. Tak např. při šíření křesťanství vznikají a prosazují se bezpočetné nové formy lidského pokroku, a ty mají vztah k vytváření a budování místních církví i např. slovanských kultur. Pro úspěch tohoto požehnaného díla pracovali s odříkáním a obětováním celého života a všech sil, svatí a první apoštolové celého slovanského plemene, Konstantin-Cyril a Metoděj, jeho bratr"... Aniž bychom chtěli popírat nevšednost postřehů Chubančeva, přesto nikde, na žádném místě neměl nikdo v úmyslu, ani Rostislav, ani Kocel, ani římští velekněží, ani Byzanc, založit "autonomní slovanské církve". Eparchie arcibiskupa Metoděje je pouze jediná a ta je Petrova. (2) Byl Chubančev mluvčím politické strany nebo i pravoslavné církve?

Již ta okolnost, že článek byl zařazen komunistickou vládou do propagandy proti katolické církvi, vzbuzuje podezření, pokud jde o jeho důvěryhodnost. I když se k takové věci propůjčí laik, jako např. prof. Dujčev, je to v každém případě smutné. Ale profesor teologie? Falšovat Cyrilova slova, která pronesl těsně před svou smrtí ? bylo by třeba zjistit, zda Chubančevovi šlo skutečně o dialektiku u sv. Cyrila, anebo prostě jen o dialektický materialismus. Je však třeba důsledně objasnit, co skutečně napsal Chubančev a také Dujčev. Vždyť ani nás nemusí ohromit, že z úst nejvyšších představitelů státní moci mohou zaznít slova např. o tom, že "tradice Velehradu je uměle implantovaná v posledních dvou třech letech". (Český deník, 8.7.93, s.2)

Svatý Metoděj zemřel 6. března 885. U příležitosti 1100 let od jeho úmrtí uveřejnil také časopis "AVVENIRE" (3. března 1985) článek o cyrilo-metodějském odkazu od J.M.Veselého. Bulharské velvyslanectví, tehdy ještě řízené komunisty, zaslalo redakci okamžitě řadu článků ke zveřejnění, přirozeně v marxistickém duchu. Podle nich byli svatí bratři Bulhaři; hlaholská abeceda byla u Bulharů užívána už před Konstantinem, který ji pouze zdokonalil, a to za pomocí "kolektivu". Není to tedy "zázrak" ani dar z nebe. A veškeré tyto mystické svatozáře měly prý pouze dodat větší prestiž misii. (3)

2. Kníže PRESIAN
Zajímavé osvětlení věci máme z archeologického nálezu, o němž píše Dr. V.Tkadlčík ve článku "Cyrilský nápis v Michalovcích". (4) Autor výzkumu mně, kromě jiného, napsal: "Byl jsem v Michalovcích a velmi pozorně jsem prozkoumal nález. Zvláště důležité jsou chronologie, datování. Již roku 1951 byly v Michalovcích (východní Slovensko) objeveny základy antické kruhové stavby, ale teprve v roce 1971 začaly systematické archeologické vykopávky. Jedná se o "rotundu" s apsidou ve tvaru podkovy a o hřbitov ze století XI-XIII. Některé zlomky keramiky by však mohly pocházet ze století IX.

Uvnitř rotundy, u vchodu, byl nalezen blok z místního kamene (Hrádek-Michalovce), široký 55 cm, vysoký 75 cm, tloušťka 35 cm, s nápisem, který je dobře čitelný, neboť se nacházel na straně zaryté do země. V současné době je uložen v Museu Zemplína pod značkou ZM-170-77. V. Tkadlčík nebyl spokojen s žádným navrženým řešením. "Nápis je ve slovanské kyrilici" - píše, utvrzen o možném datování do IX století.

Jedná se o pět řádek. První řádka je vysoká 3,5 cm, ostatní dosahují 6-7 cm. Bohaté zdobení prozrazuje důležitost osoby a podle určitých detailů by mohlo pocházet z balkánského bulharského prostředí. Podle Tkadlčíka se jedná o epitaf, kde se říká:
SDE LEŽIT...........................TADY LEŽÍ
KŇAZ .............................. KNÍŽE
PRESIAN............................ PRESIAN
* V LIATO SE...................... * V ROCE 6.505 - (996-7)
+ V LIATO SO...................... + V ROCE 6.569 - (1060-61)

První řádek začíná trojlístkem, jaký nalézáme na latinských, řeckých i slovanských hrobech, také v Bulharsku. "SDE LEŽIT" znamená naprosto běžný výraz: hic iacet, entha keitai. (5) Výzdoba na druhé řádce může představovat slunce nebo květinu; písmeno "K" má skoro stejný tvar jako na nápisu cara Samuila a Ivana Vladislava, o kterých se předpokládá, že byli příbuzní Presiana. Třetí řádka, se jménem, představuje zvláštnost uměleckého písemnictví: v prvním písmenu jsou soustředěna písmena tři, P-R-E, přirozeně napsaná v kyrilské abecedě, ale s řeckými prvky. Jméno knížete je ozdobeno na začátku, na konci a uprostřed. Řecké prvky prozrazují řeckého objednatele nebo řeckého sochaře; nebo je také možné, že kyrilice neměla ještě svoje konečné ztvárnění. Také tato skutečnost potvrzuje bulharský původ. Čtvrtá řádka začíná buď růží nebo zářící "hvězdou-sluncem", tento symbol znamená datum narození. "Lieto" znamená léto; mezi Slovany, rok. Následující písmena označují čísla, datum od stvoření světa a datum křesťanské éry. Pátý řádek začíná "křížem svatého Ondřeje" -X- který také znamená datum smrti.

Kníže Presian se tedy narodil 996-7 a zemřel 1060-61. Kdo to však byl? Zřejmě pocházel z makedonsko-bulharsko-slovanské oblasti.
Jak a proč se dostal na severozápadní okraj byzantské podkarpatské oblasti?
Proč je nápis právě v kyrilici a nikoliv v hlaholici ?
Podle výzkumů dr. Tkadlčíka, byl jistý kníže Presian, který žil v letech 996-1060, synem posledního cara bulharského západního království Ivana Vladislava (1015-1018).

Abychom pochopili tragickou velikost Presiana je třeba nastínit ovzduší, které vládlo na konci X. a začátku XI. století nejen v Bulharsku, ale také na přiléhajících územích. Století X. a XI. bývají nazývána "saecula obsura", temná avšak právě v jejich "temnotě" se již rodily existenciální problémy moderní Evropy, z nichž některé nebyly vyřešeny ani dnes. Franko-teutonická říše, katolická, zničila cyrilometodějskou kulturní a náboženskou nabídku Velké Moravy a pokračovala v "Drang nach Osten - v tlaku na Východ". V Čechách nechala Dragomira zavraždit tchyni Ludmilu (mučednice, 920). Syn Dragomiry, Boleslav I, zabil bratra Václava (mučedník, 929). Jeho potomek Boleslav III nechal vyvraždit pokrevní Slavníkovce v Libicích (995, na svátek svatého Václava 28.IX) a odmítl pražského biskupa Vojtěcha-Adalberta, čímž způsobil jeho mučednictví (997, Prusko). Polsko bylo definitivně pokřesťanštěno z Prahy, v cyrilometodějském duchu (Dobrava, 965) a zachránilo ostatky mučedníka Vojtěcha. Avšak roku 1097 nechá král Boleslav zavraždit krakovského biskupa Stanislava. (6). Ukrajina (Kijev) pokřtěná z cyrilometodějské oblasti Moravy-Čech, udržuje přímé styky s českým křesťanstvím.; na Sázavě v benediktínském-hlaholském-slovanském klášteře svatého Prokopa (+ 1053) existuje oltář svatých mučedníků, ukrajinských bratří Gleba a Borise, synů (svatého) Vladimira, zavražděného bratrem Svjatopolkem (1015), a v Kijevě rozkvétá uctívání Ludmily. Mezi balkánskými Slovany, jsou Kliment, Naum a jiní Metodějovi věrní odstraněni z Preslavi, kde nabývá vrchu "kyrilica" a zakládají v Ochridě "hlaholské" centrum. Roku 893 prosazuje car Simeon kyrilici úředně, a rozšiřuje ji, v dohodě s Byzantinci, na Ukrajinu a do Panonie.

A Presian ? Po smrti bulharského cara Petra (969), byzantský císař Jan Tzimiskes (969-976), vymýtil, po zavraždění ukrajinského knížete Svjatoslava (972), ukrajinský vliv mezi Bulhary. Ale okamžitě ujařmil Bulharsko, oslabené maďarskými vpády. Nicméně západní část, dnešní jugoslávská Makedonie, se pod vedením bratrů Davida, Moisese, Arona a Samuila, osvobodila. Car Tzimiskes, musel při začleňování Bulharska do Byzance zlikvidovat syna zemřelého cara Petra. synovi Borisovi nabídl titul "magistros", když jej předtím přesvědčil, aby se zřekl bulharského trůnu. Druhý syn, Roman, byl vykleštěn. V západní svobodné části říše padli v boji proti byzantincům David a Moises (976) Aron byl bratrem Samuilem obviněn z velezrady a byl popraven. Samuil, "autokrat", pokračoval v boji proti Byzanci. Po jeho smrti (1014) vládl syn Gavril-Radomir, který však byl následujícího roku (1015) zavražděn bratrancem Ivanem-Vladislavem, synem popraveného Arona. Ivan Vladislav vládl pouhé čtyři roky; padl roku 1018 při obléhání města Drač. Tím končí první bulharská říše podmaněná císařem Basiliem II, "vražedníkem Bulharů" (976-1025).

Ivan Vladislav měl šest synů a šest dcer. Ze synů známe PRESIANA, Alusiana, Trajana, Radomira. Z dcer známe pouze Kateřinu, která se stala ženou císaře Isaka I Komnena (1057-1059).

Vítězný Basilius II. nabídla rodině Ivana Vladimíra milost: manželka Maria byla jmenována "dámou" na byzantském dvoře, prvorozený Presian se stal "magistros" a další bratři se stali "patricit". Presian byl jmenován "strategos", velitelem v Bukellarionu v Malé Asii. Avšak v roce 1026, za Konstantina VIII. (1025-28), byl obviněn ze spiknutí a skončil ve vyhnanství na ostrově Plata blízko afrického pobřeží Kyreneiky. Za následujícího římského císaře Romana III. Argyra (1028-34) se Presian připojil k Theodoře, sestře císařovny Zoe, aby se společně zmocnili císařského trůnu. Zrazen, byl uvězněn v klášteře Manuil v Konstantinopoli a byl zbaven zraku. V roce 1030 se stal "dobrovolně" mnichem. Také jeho matka Marie, skončila v klášteře.

Po zavraždění Romana III. následoval Michael IV. Paflagon (1034-1041). Za jeho vlády dosáhl Presianův bratr Alusian závratné kariéry, ovšem za cenu zrady. Na začátku se připojil k bulharskému povstání proti Michaelu IV. vedenému Petrem Deljanem, vnukem Samuela. Nakonec však Alusian zradil svého synovce Petra, zbavil ho zraku a utekl k byzantincům. Petr byl zadržen, zavlečen do Konstantinopole, kdežto Alusian se stal magistros a poté strategos v Teodosiopoli, dnešním arménském Erzerumu. Byl to pravděpodobně Alusian, kdo osvobodil jak slepého Presiana, tak matku Marii. Za císaře Konstantina IX. Monomacha (1042-1055) podmínky byly příznivé, nepochybně také zásluhou dalšího z bratrů, Arona, který spravoval Mezopotamii. Vrcholu však bylo dosaženo, když se sestra Kateřina stala císařovnou, jako žena Isaka I. Komnena (1057-1059). Protože Maria i Presian dobře znali vrtkavost byzantských trůnů, snažili se po nabytí svobody, odejít co nejdále od hlavního města.

"Proč právě Zemplín? " - ptá se závěrem své zajímavé studie V. Tkadlčík. Snad proto, že je na severu chráněn Karpatami, daleko od vpádů nomádských Pečeněhů a Maďarů, ve slovanském, málo obydleném prostředí, které však přesto bylo součástí impéria - tento koutek poskytoval mír a bezpečí. Titul kňaz-kníže náležel potomku carské rodiny. Jeho otec Ivan Vladislav je na nápisu v Bitojl (1015-1017) nazván "samoděržec-autokrate" a Samuil dokonce "car". Vidíme, že Presian se svého titulu nevzdal, dokonce ani po smrti; snad zde šlo o posmrtnou výzvu proti Byzanci ?

Mezi předky našeho Presiana se vynořují chán Asparuch (681-701), zakladatel "bulharsko-slovanské mosaiky"; později Ormutag (814-831) a Presian (836-852(, pohané Boris (853-889), Vladimir (889-893), Simeon Velký (893-927), Petr (927-969), Boris II (969-972), Nikola a Daniel (972-980), Samuil (980-1014), Gavril-Radomir (1014-1015), Ivan Vladislav (1015-1018).

Prof. Tkadlčík nalezl jméno Presian v byzantských kronikách také ve formě "Prousianos" nebo "Fružin". Ve vídeňském rukopise kroniky Skylitze nacházíme formu "Preasíanos". Dujčev se domnívá, že původní forma jména Presian byl snad tvar "PRESIANOS" a tuto formu nacházíme na řeckém nápisu ve městě Filippi v dnešní severní řecké Makedonii. Teprve Konstantinos Porfyrogenetos zavádí tvar "Presian"... Car Ivan Vladimír tím, že dal svému prvorozenci jméno slavného předka, snad chtěl v tísních a obavách doby demonstrovat přání a naději, že se vrátí stará bulharská sláva. První Persian byl ještě turko-finského původu a byl to pohan, druhý byl naopak poslovanštěný křesťan - oba však spojovala stejná láska ke svobodě a stejná zášť proti Byzanci. Náš Presian se skutečně pokoušel stále dobýt vrcholu moci, aby zničil byzantskou nadvládu a osvobodil svoji vlast. Osud jej však nechal zemřít jako oslepeného utečence. Jeho pohřební nápis se z hlediska písemnického, jazykového i dějinného se vhodně zařazuje mezi nápis cara Samuila a Ivana Vladislava a důstojně uzavírá dlouhou řadu dokumentů spojených s "první bulharskou říší". Zároveň tento nápis potvrzuje sopečné bulharské rozšiřování kyrilice, stejně jako tragickou existenci Bulharska, která trvá až do dnešních dnů. (7)

Nedávné archeologické nálezy ukazují, že oblast Zemplína nebyla tak zcela odlehlá. Vykopávky ukazují tři podstatné kulturní horizonty: z epochy Keltů, z Velké Moravy a z maďarské okupace. Avšak i Římané, kteří do těchto podkarpatských území přišli okolo poloviny IV. stoleti, znali na příklad solné doly, které se nacházejí v sousedství dnešního Prešova a které se v latinských dokumentech nazývají Castrum salis-Solnohrad: město, pevnost soli. Ložiska soli jsou později zmiňována, v roce 1223 a 1228 jak Sopotok (Solpotok: solný potok), v roce 1928 Solivar, v roce 1960 Solná Baňa...

Objevy, k nimž došlo v roce 1984 ve "Východoslovenském Kraji", odhalují celou řadu míst, jejichž dějiny sahají až k Velké Moravě: Čingov-Slovenský Ráj, Nižná Myšla, Zádielske, Dvorníky, Vítkovice, Šarišské Michalany, Valaliky, Kláštorisko, a další. (8)

3. Shrnutí o "kyrilice"
Autentická cyrilo-metodějská literatura z let 863-886 byla napsána v hlaholské abecedě, kterou vytvořil Cyril. Po roce 893 byla v Preslavi "PŘEPSÁNA" tak zvanou kyrilickou abecedou. Dujčev v citovaném článku "První Mistr" tvrdí: "Tato nová literatura byla velmi rychle přenesena k Srbům a Rusům a obyvatelům Valašska i Moldávie." To potvrzuje, že Srbové, Rusové a Ukrajinci byli již cyrilometodějští HLAHOLICI UŽÍVAJÍCÍ křesťané, kteří byli pokřesťanštěni z Moravy-Čech. Stejné zjištění vyplývá také z nedávných archeologických nálezů. (9) Násilnický bulharský - ugrofinský a proti-cyrilometodějský prozelytismus uvěznil slovanskou kulturu do abecedy řeckých majuskul, kyrilice, kterou si ovšem Cyril nikdy nepřál; a cyrilometodějský duchovní odkaz omezil na byzantskou bohoslužbu východních mnichů, přičemž zcela potlačil "bohoslužbu svatého Petra" a zadusil tím "dech římské plíce". Řešení ? Aby bylo možno "dýchat oběma plícemi", je třeba se vrátit ke KOŘENŮM !

Případ knížete Presiana potvrzuje prolínání kyrilice do panonské části Velké Moravy, a po smrti svatého Prokopa - 1053 - zadušení hlaholského kláštera na Sázavě. Neústupnou věrnost Cyrilově hlaholici naopak prokazovali Kliment, Naum a další v Ochridě e potom také dalmatští "glagoláši", od nichž přišlo ve století XIV. "posílení" cyrilometodějskému hlaholskému dědictví na Emauzích v Praze

Vztah mezi hlaholicí a kyrilicí již dnes není žádným tajemstvím. Také Dujčev připouští, že první slovanskou abecedou byla Konstantinem vynalezená hlaholice, která byla teprve později nahrazena kyrilicí. (10)
To je dnes všeobecně přijímáno. Nepřijatelný je však pokus Dujčeva připisovat kyrilici Klimentovi. (11)
Topenčarov tvrdí, že Cyril předstihnul o pět století revoluci renesance, když prosazoval právo na kulturu ve vlastním jazyce pro každý národ. Avšak, manipulován stranou, Topenčarov tvrdí: "Nebyla to ani Morava, ani Panonie, kde byli slované politicky rozděleni a proto nemohli odporovat s dostačujícím náporem proti silnému tlaku německých feudálů a latinského kléru..." Naopak "V bulharském státě nalezlo Cyrilovo dílo své přirozené prostředí a svoje zákonité postavení. Tím se uzavřela prehistorie slovanské abecedy a slovanské literatury. začala její historie. (12)

Proniknutí kyrilice uskutečnil bulharský car Simeon, který žil v mládí v Konstantinopoli. Snad jako rukojmí nebo student? Vrátil se oslněný byzantskou kulturou a liturgií. Záměna abecedy byla učiněna "kvůli lepší srozumitelnosti"? Slované v ústí Dunaje byli teprve před nedávnem porobeni několika finsko-tureckými kmeny, nazývanými Bulgary. Za doby krále Borise (865) byla bulharská většina ještě pohanská; pokřesťování přichází do styku s řeckou, hlaholskou a latinskou abecedou. (14) Proč se jim potom řecká abeceda zdála "srozumitelnější" ? Proč si kníže Presian, tedy hrdina lásky k bulharské vlasti a oběť byzantského vyvražďování, nechal na svůj náhrobek vyrýt nápis byzantskými písmeny, přesto, že v nedalekém klášteře Vyšegrad ještě dožívali hlaholští slovanští mniši ? A konečně, uvážíme-li smrtelnou zášť byzantinců proti říši bulharského cara, proč právě Bulhaři kyrilici a rozšířili ji nejen do Panonie, ale dokonce i na Kyjevskou Rus ? Jde snad o vzmach novokřtěneckého zápalu ?

Nebyli to tedy ortodoxní byzantinci z Konstantinopole, ale bulharští turkofinští, slavizovaní "neofyté", kteří "kvůli lepšímu porozumění přepsali" moravské cyrilometodějské knihy z hlaholice do kyrilice! - kteří odmítli cyrilometodějskou mši svatého Petra s benediktínskou mnišskou řeholí! - kteří si vynutili neomezený návrat k výhradně byzantskému obřadu... Nicméně nedokázali vykořenit slovanský bohoslužebný jazyk, který si vyžádal Rostislav, inspirovaný Bohem, po poradě se svými knížaty a s Moravany. (ŽK,14)

Děsivý a otřesný je ovšem osud neslovanských ostrůvků latinského původu, v dunajských zemích tedy Valašska, Moldavie a Transylvanie. Podle některých historiků, převažovala latinská orientace až do bulharského cara Simeona (893) a přežívala ještě v době Asana (1185-1186). Původně šlo o římské kolony nebo o lidi Římem deportované z politických a náboženských důvodů. Již od prvních stoletích se zde vyskytovali křesťanští misionáři působící pod ochranou římských legií. V každém případě tito lidé svou latinskou kulturou převyšovali kulturu sousedních "barbarů". Ani Slovanům se nepodařilo rozložit a poslovanštit latinské bloky, které mluvily "římským" jazykem a považovali se za "Římany", v nářečí "rumeni" nebo "romi". Poslovanštění a pokřesťanštění Bulhaři vytlačili latinský obřad a vnutili byzantský, ovšem se slovanským jazykem a kyrilickou abecedou, tedy "bulharské" byzantské "pravoslaví". Ve skutečnosti se však z toho zrodil jazykový slepenec, který je teprve dnes nahrazován rumunským jazykem: románština - slovienština- rumunština.

Bulhaři vnutili svůj ortodoxní slavizovaný byzantinismus tvrdě do všech slovanských území středního a východního Balkánu. Střediskem výbojů byla Preslav a později Ochrida. Církevní provincie Ochrida sahala až k Soluni a právně byla závislá na Římu. Patřilo k ní také Valašsko. Po zničení říše bulharského cara Samuila v roce 1018, přišel do Ochridy arcibiskup Lev Řek a arcidiecézi převedl do závislosti na byzantském patriarchovi; totéž se stalo s Valašskem. Po schizmatu roku 1054 mělo odštěpení rumunských území od Říma tragické následky, neboť se jednalo o původní latinské zalidnění a obyvatelstvo římsko-katolické. Bulharská byzantsko-slovanská ortodoxie tento lid oddělila nejen od římského katolicismu, ale také od latinské západní kultury a civilizace. Zatímco Poláci - jak říká P. Resus - se zachránili před ortodoxní byzantinizací tím, že se utekli k latině a k Římu, Rumuni byli poslovanštěni od Bulharů neslovanského původu, a jimi též byli byzantinizováni, přesto, že tito Bulhaři byli naplněni odporem vůči byzantincům. Přesto, že svatý Cyril vynalezl slovanskou knihu pro Slovany, byl slovanský jazyk vnucen od ne-Slovanů latinskému lidu, a to jak ve vztahu k Bohu, tak v kultuře.

Po porážce bulharské říše přišlo pořečťování, a potom vpadli musulmanšti Turci: tedy vykořisťování a útlak bez lidské a církevní důstojnosti, nikoliv však pouze ze strany Turků, ale i od řecké hierarchie, která byla v jistém smyslu privilegovaná. (14)

A dnes ? Ortodoxie se chlubila věrností k tradicím. Avšak ortodoxní tradicionalismus skončil doktrinářskou nehybností. teologové žili svými "theologumeny" ale již dávno chybělo oživené a oživující "pravoslaví", vyznávání víry, které by odpovídalo na problémy hlavně mládeže. Nestačí bohoslužebný zpěv bez evangelijního učení na vědecké, kulturní úrovni. Dnes rumunský národ, který má smířlivou povahu, dosáhl určité svobody, musí čelit všelijakému ortodoxnímu sektářství, svodům nabídek liberálních protestantů, uniatismu, a římskému katolicismu. Avšak pouze katolická církev, přesto, že je kritizována, udržuje vlastní "Vyznání víry", a vystupuje jako "víra-kultura", schopná změřit své síly s "a-teistickou" a "a-morální" kulturou. - Národnostní přežití Maďarů v Panonii postupovalo jinou cestou. V podobné bídě, nejenom hmotné, ale především z kulturního a církevního hlediska, jsou také slovanští pravoslavní, každý národ svým způsobem. Nejchoulostivější situace je u slovanských Makedonců. Ti se ve skutečnosti nikdy neodtrhli od Říma: do "rozkolu" byli zavlečeni buď od Řeků (Ochrid), nebo od Bulharů a Srbů. Při četných "jednáních" o sjednocení se ozývá: "Cítí-li se v Římě roztržka mezi Římem a Makedonií, stačí, aby se Řím sám vrátil k Makedoncům...

P o z n á m ky - IV. Jediná mysl - jediné vyznání
1) A.Chubančev, Elementi di dialettica nelle concezioni religiose-filosofiche di Constantino-Cirillo Slavo-Bulgaro,
Sofia, 1985 Agenzia Sofia Press.
2) L´Osservatore Romano, 25.5.1985; P.Daujat, Un moment dialectique, Catacombes, 1992, č.237, s.1.
3) I.Dujčev, Protostoria dell´alfabeto slavo, Paleografica, Diplomatica et Archivistica, Roma 1979 SSAB.
4) V.Tkadlčík, Cyrilský nápis v Michalovcích, SLAVIA, Praha 1983, 52, č.2, s.113-123; L.Zrubec, Najstarší nápis, ŽIVOT, 1980, č.11, s. 38-39.
5) Stejný smysl má výraz PETROS EINI. Petr je uvnitř, M.Guarducci, La tomba di Pietro, Roma 1959 Ed.Studium, s.124-128.
6) J.Kadlec, Svatý Prokop, Roma 1968 Kř.ak.; Legenda Christiani Monaci, Vita et passio S. Wenceslai et S. Ludmilae, In:MMFH, II, s. 186-199; J.Ludvíkovský, Kristiánova Legenda, Praha 1978 Vyšehrad; R.Turek, Čechy v raném středověku, Praha 1982 Vyšehrad.
7) V.Tkadlčík, Cyrilský nápis..., s.121-3; pozn. 68; I.Dujčev, Presijam-Presian, Sofia 1960, s.479-482.
8) (k), Výzkumy archeologů, Lidová demokracie, Brno, 17.7.1984, s.4; (MŠ), Castrum salis, Lidová dem., Brno, 2.1.1984, s.1; (čk), Pohřebiště starých Slovanů, Lidová dem., Brno, 19.7.1986, s.4; A.Bagin, Apoštolové Slovanů Cyril a Metoděj a Velká Morava, Praha 1985 Charita, s.18-34; J.M.Veselý, Scrivere sull´acqua, Tamtéž, s. 33 a násl.
9) B.Nechvátal, Frühmittelalterliche Reliquienkreuze aus Böhmen, Památky archeologické, Praha 1979, LXX, s. 213-251.
10) Zlatý věk bulhar. písemnictví, Praha 1982 Vyšehrad.
11) Tamtéž, s. 321; MMFH, II, s.269-272, 275.
12) V.Topenciarov, L´alfabeto cirillico contro il dogma delle tre lingue sacre, Bulgaria d´oggi, Sofia 1981 Sofia-Press, s. 26-27; Veselý, Scrivere.., s. 182 a násl.
13) In: MMFH, IV, s. 38-107.
14) C.Alzati, Terra romena, tra Oriente e Occidente, Milano 1982 Jaca Book; A.V.Romanian, Folk Tales, Bucarest 1979 Minerva.